Weather terminology

Atlas horských mraků

monografie A. Bečváře a B. Šimáka (Praha 1953), která obsahuje soubor fotografií oblaků pozorovaných na horských meteorologických stanicích ve Vysokých Tatrách. Zahrnuje i četné snímky orografických oblaků. Názvy oblaků v této publikaci však neodpovídají mezinárodní klasifikaci oblaků. Autoři užívají speciální terminologii (např. Orographicus lenticularis, Altostratus nivosus apod.), která klasifikuje oblaky podle vzhledu i podle vývoje nad horským terénem. Kromě 154 fotografií oblaků obsahuje atlas i 7 fotografií fotometeorů a jednu fotografii polární záře. A. Bečvář (1901–1965) je považován za průkopníka v čs. met. fotografii.
slov. Atlas horských mraků; 1993-a2

ablace

1. povrchové i vnitřní ubývání sněhové pokrývky, ledu nebo ledovce táním nebo sublimací. V oblastech s klimatem trvalého mrazu se ablace podílí na odtoku spadlých srážek. Viz též klasifikace klimatu geomorfologická, čára firnová, akumulace sněhu;
2. odnos nezpevněných materiálů větrem, vodou apod.
angl. ablation; slov. ablácia; 1993-a3

absorpce záření

obecně pohlcování určitého, nejčastěji elektromagnetického záření v daném prostředí. V meteorologii jde o pohlcování krátkovlnného nebo dlouhovlnného záření atmosférou, svrchní vrstvou pedosféry nebo litosféry, vegetačním krytem a vodními plochami. V atmosféře se v průměru absorbuje přibližně 15 % slunečního záření, které do ní vstoupilo, a přibližně 90 % dlouhovlnného záření procházejícího ovzduším od zemského povrchu směrem nahoru. Na absorpci záření se podílejí plynné složky, oblaky, popř. různé aerosolové příměsi; u plynů jde o selektivní absorpci záření. Pevný povrch absorbuje dopadající záření v tenké svrchní vrstvičce, čímž se liší od vody, kde k absorpci dochází ve vrstvě silné až několik metrů. Absorpce záření významně ovlivňuje radiační i tepelnou bilanci planety Země. Absorpce slunečního záření vhodných vlnových délek zelenými rostlinami je v přírodě podmínkou pro fotosyntézu. Viz též koeficient absorpce.
angl. absorption of radiation; slov. absorpcia žiarenia; 1993-a3

absorpce záření selektivní

pohlcování krátkovlnného nebo dlouhovlnného záření určitých vlnových délek, působené výskytem absorpčních čar v absorpčním spektru jednotlivých plynných složek atmosféry. Příčinou vzniku absorpčních čar, popř. z nich složených absorpčních pásů, jsou změny kvantových stavů atomů a molekul. Z energ. hlediska se na selektivní absorpci záření podílí největší měrou vodní pára, dále ozón (hlavně v oblasti ultrafialového záření) a oxid uhličitý, který má výrazný absorpční pás v blízkosti vlnové délky 15 μm. Viz též koeficient absorpce.
angl. selective absorption; slov. selektívna absorpcia žiarenia; 1993-a3

adaptace

proces přizpůsobení se aktuálnímu nebo očekávanému klimatu a jeho projevům. Adaptací se člověk snaží zmírnit škody způsobené měnícím se klimatem nebo využít možnosti, které změny poskytují. V přírodních systémech mohou lidské zásahy přirozenou adaptaci usnadnit nebo zkomplikovat. Viz též změna klimatu, IPCC.
angl. adaptation; 2014

adiabata

křivka na termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém ději. Rozlišujeme suché, vlhké, nenasycené a nasycené adiabaty, popř. pseudoadiabaty.
angl. adiabatic; adiabatic line; adiabat; slov. adiabata; 1993-a2

adiabata nasycená

křivka na termodynamickém diagramu, vyjadřující vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém ději v nasyceném vzduchu, který může obsahovat i zkondenzovanou vodu v kapalné fázi. Protože rozdíl mezi nasycenou adiabatou a pseudoadiabatou je velmi malý, obvykle se na diagramu nasycené adiabaty nezakreslují a pro adiabatický děj v nasyceném vzduchu se používají pseudoadiabaty. V americké terminologii se nasycená adiabata označuje jako vlhká adiabata.
angl. saturated adiabatic ; wet adiabatic ; wet adiabat; moist adiabat; slov. nasýtená adiabata; 1993-a1

adiabata nenasycená

souhrnné označení pro adiabatu suchou a vlhkou.
angl. non-suturated adiabatic; slov. nenasýtená adiabata; 1993-a3

adiabata suchá

křivka na termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém ději v suchém vzduchu. Je zároveň izolinií potenciální teploty. Rovnicí suché adiabaty v závislosti na abs. teplotě T a tlaku vzduchu p je Poissonova rovnice

\frac{T_{0}}{T} = {(\frac{p_{0}}{p})}^{κ_{d}}

kde κ_d = R_d/ c_pd ≈ 0,286, R_d je měrná plynová konstanta suchého vzduchu, c_pd měrné teplo suchého vzduchu při stálém tlaku, T₀ abs. teplota při tlaku p₀. Při užití proměnných abs. teplota T a výška z je suchá adiabata vyjádřena rovnicí

T = T_{0} - γ_{d} z,

kde γ_d je suchoadiabatický gradient teploty a T₀ abs. teplota ve výšce z₀.
angl. dry adiabatic ; dry adiabat ; slov. suchá adiabata; 1993-a3

adiabata vlhká

křivka na termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém ději ve vlhkém nenasyceném vzduchu. Protože rozdíl mezi adiabatou pro suchý vzduch a adiabatou pro vlhký nenasycený vzduch je velmi malý, obvykle se do diagramu vlhké adiabaty nezakreslují a pro adiabatický děj v nenasyceném vzduchu se používají suché adiabaty. V americké terminologii se jako vlhká adiabata označuje nasycená adiabata.
slov. vlhká adiabata; 1993-a3

advekce

přenos dané veličiny prouděním v atmosféře. Advekcí horizontální, izobarickou, izentropickou atd. rozumíme advekci v dané horiz., izobarické, izentropické atd. hladině. Advekci určité skalární veličiny φ (teploty, tlaku vzduchu, vlhkosti atd.) matematicky definujeme jako záporně vzatý skalární součin rychlosti proudění a gradientu této veličiny, tj.

- v_{x} \frac{\partial φ}{\partial x} - v_{y} \frac{\partial φ}{\partial y} - v_{z} \frac{\partial φ}{\partial z}

kde v_x , v_y , v_z značí složky rychlosti proudění v třídimenzionálním kartézském souřadném systému, tvořeném osami x, y, z. V synoptické meteorologii advekcí zpravidla označujeme přenos vzduchové hmoty určitých vlastností a v tomto smyslu mluvíme např. o advekci studeného, teplého, vlhkého, různě znečištěného apod. vzduchu. Pojem studený, teplý, vlhký, znečištěný apod. vzduch je zde míněn relativně, tj. vzhledem ke vzduchu, který je advehovanou vzduchovou hmotou nahrazován.
angl. advection; slov. advekcia; 1993-a3

advekce ageostrofická

advekce vyvolaná ageostrofickým prouděním.
angl. ageostrophic advection; slov. ageostrofická advekcia; 1993-a3

advekce geostrofická

advekce vyvolaná geostrofickým prouděním.
angl. geostrophic advection; slov. geostrofická advekcia; 1993-a3

advekce studená

advekce působící v daném místě ochlazování, takže záporně vzatý skalární součin rychlosti proudění a gradientu teploty je záporný. Viz též úhel advekce.
angl. cold advection; slov. studená advekcia; 1993-a3

advekce teplá

advekce působící v daném místě oteplování, takže záporně vzatý skalární součin rychlosti proudění a gradientu teploty je kladný. Viz též úhel advekce.
angl. warm advection; slov. teplá advekcia; 1993-a3

aerogram

, syn. diagram Refsdalův.
slov. aerogram; 1993-a1

aeroionty

, syn. ionty atmosférické.
slov. aeroióny; 1993-a1

aeroklimatologie

, syn. klimatologie volné atmosféry.
angl. aeroclimatology; slov. aeroklimatológia; 1993-a1

aerologie

obor meteorologie, který se zabývá pozorováním a výzkumem mezní vrstvy a volné atmosféry. Přímá aerologie využívá k výzkumu zemské atmosféry balony, draky, letadla, radiosondy, rakety apod., které prolétávají zkoumané vrstvy atmosféry a zároveň nesou s sebou přístroje, jež zaznamenávají nebo vysílají údaje o měřených met. prvcích. Zákl. a nejčastěji měřenými prvky jsou teplota vzduchu, tlak vzduchu, vlhkost vzduchu a vítr. Aerologie se věnuje i výzkumu ozónu, atm. elektřiny a radioaktivity i některých složek dlouhovlnného záření. Pokud jsou atm. jevy a procesy pozorovány ze zemského povrchu, hovoříme o nepřímé aerologii. Součástí aerologie je klimatologie volné atmosféry. Název aerologie pro tento vědní obor navrhl něm. meteorolog W. Köppen v r. 1906. Viz též pozorování aerologické, měření aerologické.
angl. aerology; slov. aerológia; 1993-a3

aerologie nepřímá

, viz aerologie.
angl. indirect aerology; slov. nepriama aerológia; 1993-a1

aeronomie

nauka o stavbě a vlastnostech atmosféry Země nad troposférou. Zkoumá její fyz. charakteristiky (strukturní parametry) a fyz. a fyz.-chem. procesy, které určují její stav a časové změny, podmíněné převážně ději na slunečním povrchu a jím vysílaným zářením. K pozemním metodám aeronomických pozorování patří vizuální a fotografické pozorování svítících nočních oblaků, meteorů a polárních září, spektrografické metody výzkumu záření nočního svitu oblohy a polárních září a sondování ionosféry radiovlnami. Vznik aeronomie v podstatě souvisí až s počátkem systematického průzkumu vysoké atmosféry přímými metodami, tj. raketovými sondážemi (od r. 1945) a výzkumnými družicemi (od r. 1957). V meteorologii je aeronomie obvykle považována za součást aerologie.
angl. aeronomy; slov. aeronómia; 1993-a2

aeroplankton

, syn. plankton atmosférický.
slov. aeroplanktón; 1993-a2

aerosol atmosférický

v obecném smyslu pevné a kapalné částice přítomné v atmosféře Země. Mohou být původu přírodního (vodní kapičky, ledové částice, částečky mořské soli, půdní a prachové částice, pylová zrna apod.) nebo antropogenního (kouř, popílek průmyslového původu a jiné zplodiny spalovacích procesů, chem. a mech. technologií apod.). Důležitými charakteristikami atmosférického aerosolu jsou velikost a morfologie jeho částic, které podmiňují pádovou rychlost částic, absorpci plynů aj., dále pak chemické složení částic, jejich hmotnostní či objemové koncentrace, míra depozice na zemský povrch apod.
Pojem atmosférický aerosol se dnes obvykle zužuje na ty částice, které se po dostatečně dlouhou dobu volně vznášejí v ovzduší, tzn. že se v časovém horizontu dnů jen zanedbatelně projevuje na jejich koncentraci sedimentace působená pádovou rychlostí ve vzdušném prostředí. Označujeme je též jako částice suspendované. Orientačně se jedná o částice o velikosti do cca 10 mikrometrů. V tomto smyslu lze částice atmosférického aerosolu, neuvažujeme-li vodní kapičky a ledové částice, v jistém přiblížení ztotožnit s částicovou frakcí PM10. Pro aerosolové částice se obvykle předpokládá, že jejich pádové rychlosti dosahují max. několika cm.s^–1, jejich setrvačnost je při pohybech ve vzduchu zanedbatelná a lze na ně aplikovat podmínky Brownova pohybu. Z hlediska původu aerosolových částic se v literatuře vyskytují pojmy aerosoly kontinentální, mořské, pouštní, přirozené, antropogenní, městské, průmyslové, dopravní atd. Dále se rozlišují aerosoly primární a aerosoly sekundární (popř. aerosoly disperzní nebo nukleační (kondenzační)).
V současné době se značná pozornost věnuje mj. sekundárním organickým aerosolům (SOA) . Viz též depozice mokrá, depozice suchá, nanočástice, spektrum částic atmosférického aerosolu, plankton atmosférický, prach atmosférický.
angl. atmospheric aerosol; slov. atmosférický aerosol; 1993-a3

aerosoly disperzní

, viz aerosoly primární.
slov. disperzné aerosoly; 2014

aerosoly kondenzační

, viz aerosoly sekundární.
slov. kondenzačné aerosoly; 2014

aerosoly nukleační

, viz aerosoly sekundární.
slov. nukleačné aerosoly; 2014

aerosoly organické sekundární

(SOA) — aerosolové částice, které vznikají v atmosféře cykly chemických reakcí, do nichž vstupují těkavé organické látky (VOC) jak přírodního (biogenního), tak antropogenního původu. Prvotními reakcemi jsou zde zejména reakce VOC s hydroxylovým radikálem OH^*, ale uplatňují se též reakce s dalšími radikály, popř. s ozonem. Navazujícími cykly reakcí se vytvářejí organické sloučeniny se stále nižší volatilitou (těkavostí), až nakonec dojde k nukleaci, tj. vzniku částic typu Aitkenových jader. Jako součást sekundárních organických aerosolů se uplatňují látky typu PAN, hydroperoxidů a další typy organických sloučenin. Cesta vedoucí ke vzniku sekundárních organických aerosolů je z hlediska celkových transformací těkavých organických látek v atmosféře sice v řadě ohledů významná, ale kvantitativně spíše minoritní. Většinovou transformační cestou jsou pak homogenní reakce v plynné fázi, jejichž konečným produktem je formaldehyd HCHO.
angl. secondary organic aerosols; slov. sekundárne organické aerosoly; 2014

aerosoly primární

atmosférický aerosol, jehož částice jsou do vzduchu přímo emitovány ze svých zdrojů. V čes. tech. literatuře, zejména staršího původu, se lze setkat i se synonymickým pojmem aerosoly disperzní.
angl. primary aerosols; slov. primárne aerosoly; 2014

aerosoly sekundární

atmosférický aerosol, jehož pevné nebo kapalné částice vznikají v atmosféře procesem nukleace z původně plynných látek. V literatuře se lze setkat i se synonymickým pojmem aerosoly nukleační, ve starší čes. tech. literatuře se vyskytuje i aerosoly kondenzační.
angl. secondary aerosols; slov. sekundárne aerosoly; 2014

aerostat

, syn. balon upoutaný.
angl. aerostat; slov. aerostat; 1993-a2

agregace

obecně vzájemné spojování tuhých aerosolových částic, ve fyzice oblaků a srážek spojování ledových krystalků při jejich vzájemných nárazech a vznik sněhových vloček. Ve starší odb. literatuře se agregace často zahrnuje pod pojem koagulace.
angl. aggregation; slov. agregácia; 1993-a3

agroklimatologie

, klimatologie zemědělská — klimatologie aplikovaná v zemědělství, a to jak v rostlinné, tak živočišné výrobě. K hlavním úkolům agroklimatologie patří a) hodnocení klimatu z hlediska zemědělství; b) vymezování klimatických oblastí pro racionální pěstování zeměd. plodin, chov dobytka, popř. využití mechanizace, tj. provádění agroklimatologické rajonizace; c) studium mikroklimatu uzavřených prostor, např. stájí, skleníků, objektů určených k uskladnění zeměd. produktů apod.; d) poskytování podkladů pro výstavbu zeměd. objektů, provádění zeměd. meliorací, provoz závlahového hospodářství atd. Viz též agrometeorologie.
angl. agroclimatology; slov. agroklimatológia; 1993-a2

agrometeorologie

, meteorologie zemědělská — obor aplikované meteorologie, která studuje vlivy počasí a klimatu na zemědělství. Poznatků z agrometeorologie se využívá v rostlinné a živočišné výrobě, zejména ve sféře řízení a rozhodování, např. při určování agrotechnických termínů, závlahových dávek nebo ochraně plodin před nepříznivými met. jevy. Cennými met. informacemi pro zemědělce jsou speciální výstupy agrometeorologické předpovědi. Součástí agrometeorologie v širším slova smyslu je agroklimatologie.
angl. agrometeorology; slov. agrometeorológia; 1993-a2

akcelerometr

nazývaný také jako gravitační sensor (G-senzor) je přístroj, který umožňuje indikaci hodnot turbulence během letu letadla. Registrace hodnot turbulence je pak prováděna pomocí akcelerografů. Oba tyto přístroje jsou založeny na principu setrvačnosti hmoty pro měření rozdílu mezi kinematickým zrychlením (vhledem k určitému inerciálnímu souřadnému systému) a gravitačním zrychlením. Klasické mechanické senzory indikovaly, popř. registrovaly rel. změnu polohy tělíska upevněného na pružině vůči letadlu. V současnosti jsou nahrazovány tzv. MEMS (mikro-elektromechanickými) akcelerometry/akcelerografy, které jsou vyráběny technologií bulk MM (slepení senzoru a elektronického obvodu). Snímání pohybu senzoru je prováděno piezoodporově, piezoelektricky a nebo kapacitně. Stupnice přístrojů je cejchována v jednotkách tíhového zrychlení.
angl. accelerometer; slov. akcelerometer; 1993-a3

aklimatizace

postupné přizpůsobování živých organizmů změněným podmínkám (např. aklimatizace výšková).
angl. acclimatization; slov. aklimatizácia; 1993-a3

aktinograf

v současnosti již nepoužívaný registrační aktinometr zaznamenávající časový průběh přímého slunečního záření.
angl. actinograph; slov. aktinograf; 1993-a3

aktinogram

záznam aktinografu.
angl. actinogram; slov. aktinogram; 1993-a1

aktinometr

přístroj k měření přímého slunečního záření, jehož princip neumožňuje abs. měření ve fyz. jednotkách, jak je tomu u pyrheliometrů. Čidla aktinometru využívají k získání informace o měřené veličině zvýšení teploty černé plochy nebo dutiny po ozáření Sluncem. Teplotní rozdíl se měří teploměrem, bimetalem nebo termočlánky. Termín aktinometr poprvé použil angl. astronom J. Herschel v r. 1825.
angl. actinometer; slov. aktinometer; 1993-a1

aktinometr bimetalický Michelsonův

aktinometr, jehož čidlem je jemný začerněný bimetalický pásek. Výchylka bimetalu po zahřátí slunečním zářením, která je úměrná intenzitě slunečnímu záření, se čte pomocí slabě zvětšujícího mikroskopu. Doba potřebná k určení záření je 20 až 30 sekund. Použitím barevných filtrů je možné určit intenzitu slunečního záření v různých oblastech spektra. Původní verze přístroje pochází od rus. fyzika V. M. Michelsona z r. 1905, později byl přístroj několikrát zdokonalen, a to především W. Martenem v Německu r. 1928 (aktinometr Michelsonův a Martenův). Stupnice aktinometru se musí ocejchovat srovnáním s pyrheliometrem.
angl. Michelson bimetallic actinometer; slov. Michelsonov bimetalický aktinometer; 1993-a1

aktinometr diferenciální

aktinometr měřící jas oblohy v nejbližším okolí Slunce jako rozdíl celkového záření procházejícího vstupním otvorem tubusu radiometru a záření vysílaného samotným slunečním diskem. V ČR se diferenciální aktinometry nepoužívají.
angl. differential actinometer; slov. diferenciálny aktinometer; 1993-a3

aktinometrie

obor meteorologie zabývající se studiem a měřením záření. Kromě vlastního měření jednotlivých druhů záření, např. záření Slunce, záření atmosféry, zemského povrchu a radiační bilance aktinometrie studuje zákonitosti pohlcování a rozptylu záření v atmosféře. Viz též šíření a rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře.
angl. actinometry; slov. aktinometria; 1993-a2

aktivita sluneční

soubor jevů, které probíhají ve sluneční atmosféře s periodickou intenzitou. Jsou to granule, supergranule, spikule, fakule a sluneční skvrny ve fotosféře, erupce v chromosféře, sluneční protuberance a erupce v koróně. Nejsnáze pozorovatelné jsou sluneční skvrny ve fotosféře. Pro interakci s ostatními tělesy sluneční soustavy a s meziplanetárním plazmatem jsou důležité zejména protonové erupce ve chromosféře. Sluneční aktivita se mění přibližně v jedenáctiletých i delších cyklech a ovlivňuje řadu procesů ve vysokých vrstvách zemské atmosféry, jako je ionizace atmosférická, vznik polární záře, magnetických bouří, apod. Tyto procesy zároveň druhotně ovlivňují nižší vrstvy zemské atmosféry a mohou tak působit i na počasí a živé organizmy na Zemi. Mohou také výrazně ovlivnit funkčnost kosmických a pozemských technologických zařízení (např. družice, radiokomunikační zařízení, trafostanice, plynovody, apod.) Viz též číslo Wolfovo, erupce chromosférická.
angl. solar activity; slov. slnečná aktivita; 1993-b3

aktuál

slang. označení pro počasí skutečné.
slov. aktuál; 1993-a1

akumulace sněhu

1. proces hromadění sněhu vypadáváním tuhých srážek a vzniku sněhové pokrývky, popř. působením větru na zvířený sníh. V tomto smyslu je akumulace sněhu protikladem ablace.
2. Výsledek uvedeného procesu. V planetárním měřítku jsou nejrozsáhlejšími akumulacemi sněhu polární sněhové čepičky. Při akumulaci sněhu v terénu hraje důležitou roli především převládající směr větru a expozice, jež ovlivňují vznik akumulací ve formě sněhových návějí, jazyků a závějí.
angl. accumulation of snow; slov. akumulácia snehu; 1993-a3

akustika atmosférická

odvětví meteorologie studující vliv atm. podmínek na šíření a slyšitelnost zvuků z různých zdrojů a zvuky atm. původu. Viz též šíření zvuku, pásmo slyšitelnosti, pásmo ticha, pozorování bouřek, vlna rázová, vlny zvukové.
angl. atmospheric acoustics; slov. atmosférická akustika; 1993-a1

albedo

poměr množství odraženého záření k množství záření dopadlého na určitý povrch. Albedo vyjadřujeme buď jako číslo bez fyz. rozměru, jehož hodnota leží v intervalu (0, 1), nebo častěji v procentech. Obvykle se používá k charakteristice poměrů v krátkovlnné oblasti spektra, tj. pro poměr odraženého a globálního slunečního záření. Z přirozených druhů povrchu souše v přírodě má největší albedo sněhová pokrývka (čistý čerstvý sníh odráží 70 i více procent dopadajícího slunečního záření, povrch půdy nebo vegetační kryt zhruba od 5 do 35 %). Albedo vodních ploch silně závisí na výšce Slunce nad obzorem (s klesající výškou Slunce roste) a pohybuje se zhruba v rozmezí 2 až 70 %. Termín albedo zavedl do fotometrie něm. fyzik J. H. Lambert (1728–1777).
angl. albedo; slov. albedo; 1993-a3

albedo Země

poměr záření odraženého Zemí jako planetou k slunečnímu záření vstupujícímu do atmosféry Země. V současné době se na základě družicových měření udává hodnota albeda Země přibližně 30 %.
angl. albedo of the Earth; planetary albedo; slov. albedo Zeme; 1993-a2

albedometr

přístroj pro měření albeda. Principiálně je tvořen pyranometrem upraveným tak, aby jeho vodorovně orientované čidlo mohlo být obráceno postupně směrem vzhůru a dolů. Z hodnot naměřených při obou polohách čidla se vypočte hledaný poměr. Albedometr se užívá např. k určení albeda oblaků nebo rozličných druhů zemského povrchu, jako trávy, sněhu apod.
angl. albedometer; slov. albedometer; 1993-a1

album oblaků

, viz Mezinárodní album oblaků pro pozorovatele v letadlech.
slov. album oblakov; 1993-a1

altimetr

v družicové meteorologii označení pro aktivní radiometr, zaměřený na získávání velmi přesných údajů o výšce hladiny moří a oceánů. Data z altimetrů (společně s dalšími daty) jsou rovněž asimilována do modelů numerické předpovědi počasí. Viz též družice Jason.
angl. altimeter; slov. altimeter; 2014

altocumulus

(Ac) [altokumulus] — jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Ac je charakterizován jako menší nebo větší skupiny nebo vrstvy oblaků barvy bílé či šedé, popř. bílé a šedé, které mají vlastní stíny. Skládají se z malých oblačných částí v podobě vln, oblázků, valounů apod., které mohou být navzájem oddělené nebo mohou spolu souviset. Mnohdy mají částečně vláknitý nebo rozplývavý vzhled. Zdánlivá velikost jednotlivých pravidelně uspořádaných částí bývá 1 až 5° prostorového úhlu. Ac je kapalný nebo smíšený oblak středního patra. Vzniká např. následkem vlnových pohybů v atmosféře, při přetékání vzduchu přes horské překážky nebo transformací jiných druhů oblaků. Průsvitnost Ac je velmi proměnlivá. Ac lze dále klasifikovat podle tvaru jako stratiformis, lenticularis, castellanus nebo floccus a podle odrůdy jako translucidus, perlucidus, opacus, duplicatus, undulatus, radiatus a lacunosus. Zvláštnostmi a průvodními jevy Ac mohou být virga a mamma. Termín Ac navrhl franc. meteorolog E. Renou v r. 1870. Čes. překlad Ac je vysoká kupa. Viz též beránky
angl. Altocumulus; slov. altocumulus; 1993-a3

altostratus

(As) — jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. As je charakterizován jako šedavá a modravá oblačná plocha nebo vrstva, s vláknitou nebo žebrovitou strukturou nebo i bez patrné struktury, která pokrývá úplně nebo částečně oblohu; oblak bývá často tak tenký, že obrysy Slunce lze pozorovat jako za matným sklem. U As se nevyskytují halové jevy. As je smíšený, méně často kapalný oblak středního patra, někdy však zasahuje i do patra vysokého. Vyskytuje se např. jako součást oblačných systémů teplé fronty a studené fronty prvního druhu, kde vzniká působením výkluzných pohybů teplého vzduchu. Srážky z As u nás v teplé polovině roku obvykle nevypadávají. As se dále nedělí podle tvaru, lze jej však dále klasifikovat podle odrůdy jako translucidus, opacus, duplicatus, undulatus a radiatus. Zvláštnostmi a průvodními jevy As mohou být virga a mamma. Termín As navrhl franc. meteorolog E. Renou v r. 1877. Čes. překlad As je vysoká sloha.
angl. Altostratus; slov. altostratus; 1993-a3

amplituda absolutní

rozdíl mezi absolutním maximem a absolutním minimem met. prvku, zjištěný na met. stanici nebo v určité oblasti za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na území Česka za období 1901–2012 je absolutní amplituda teploty vzduchu 82,6 °C (abs. maximum 40,4 °C v Dobřichovicích 20. 8. 2012, abs. minimum –42,2 °C v Litvínovicích u Českých Budějovic 11. 2. 1929). Kromě absolutní amplitudy vztahované k celému uvažovanému období se používají také absolutní amplitudy měsíční a denní.
angl. absolute amplitude; absolute range; slov. absolútna amplitúda; 1993-a2

amplituda absolutní denní

rozdíl mezi denním absolutním maximem a denním absolutním minimem met. prvku, zjištěný v témž kalendářním dnu na met. stanici za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší absolutní denní amplituda teploty vzduchu pro 1. březen, a to 43,7 °C, vypočítaná z denního minima –27,6 °C v roce 1785 a denního maxima 16,1 °C v roce 1922.
angl. daily absolute amplitude; daily absolute range; slov. absolútna denná amplitúda; 1993-a3

amplituda absolutní měsíční

rozdíl mezi měsíčním absolutním maximem a měsíčním absolutním minimem met. prvku zjištěný v témž kalendářním měsíci na met. stanici za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší absolutní měsíční amplituda teploty vzduchu v březnu, a to 50,1 °C, vypočítaná z denního minima –27,6 °C (1. 3. 1785) a denního maxima 22,5 °C (29. 3. 1968).
angl. monthly absolute amplitude; monthly absolute range; slov. absolútna mesačná amplitúda; 1993-a3

amplituda denní

rozdíl mezi denním maximem a denním minimem met. prvku v jednom dni. Někteří autoři nevhodně používají termín denní amplituda pro jednu polovinu výše uvedeného rozdílu. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší denní amplituda teploty vzduchu 24,1 °C (z 23. 1. 1850), vypočtená z denního minima –26,5 °C a denního maxima –2,4 °C. Viz též amplituda denní průměrná.
angl. daily amplitude; daily range; slov. denná amplitúda; 1993-a3

amplituda denní průměrná

průměr denních amplitud nebo též rozdíl mezi průměrným denním maximem a průměrným denním minimem met. prvku a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc), nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 prům. denní amplituda teploty vzduchu v lednu 4,4 °C (vypočítaná z denních amplitud v lednových dnech), pro 1. leden pak 4,1 °C (vypočtená z denních amplitud 1. 1.).
angl. mean daily amplitude; slov. priemerná denná amplitúda; 2014

amplituda meteorologického prvku

rozdíl nejvyšší a nejnižší hodnoty met. prvku, změřené za určitý časový úsek, zpravidla v průběhu dne (viz amplituda denní), měsíce (viz amplituda měsíční) nebo roku (viz amplituda roční). Zprůměrováním těchto hodnot za delší období dostaneme prům. denní, měsíční a roční amplitudy. Pokud místo určitého roku, měsíce nebo dne uvažujeme celé sledované období, resp. kalendářní měsíc nebo kalendářní den, dostaneme absolutní amplitudu, resp. měsíční nebo denní absolutní amplitudu.
angl. amplitude of the meteorological element; range of the meteorological element; slov. amplitúda meteorologického prvku; 1993-a3

amplituda měsíční

rozdíl mezi měsíčním maximem a měsíčním minimem met. prvku v témž měsíci. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší měsíční amplituda teploty vzduchu 37,4 °C (z února 1871), vypočtená z denního minima –24,4 °C (13. 2.) a denního maxima 13,0 °C (27. 2.).
angl. monthly amplitude; monthly range; slov. mesačná amplitúda; 1993-a3

amplituda nárazu větru

rozdíl mezi registrovanou max. a min. rychlostí při jednom nárazu větru. Viz též vítr nárazovitý.
angl. gust amplitude; slov. amplitúda nárazu vetra; 1993-a1

amplituda proudu blesku

vrcholová hodnota rázové vlny elektrického proudu I při úderu blesku. Nejčastěji bývá v rozmezí od 2 do 250 kA se stř. hodnotou 20 až 35 kA. Je rozhodujícím parametrem blesku při stanovení velikosti napětí U na odporu uzemnění R zasaženého objektu, které se určí ze vztahu

U = R I_{m a x}

kde I_max je amplituda proudu blesku. U blesků s více dílčími výboji blesku dosahuje amplituda proudu blesku nejvyšší hodnoty vždy u prvního z nich, u následujících dílčích výbojů bývá podstatně menší.
angl. lightning current amplitude; slov. amplitúda prúdu blesku; 1993-a1

amplituda roční

rozdíl mezi ročním maximem a ročním minimem met. prvku v jednom roce. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší roční amplituda teploty vzduchu 63,2 °C (z roku 1830), vypočtená z denního minima –27,5 °C (31. ledna) a denního maxima 35,7 °C (5. srpna). Při stanovení prům. roční amplitudy se ovšem zpravidla vychází z měs. průměrů, takže např. prům. roční amplituda teploty vzduchu se určuje jako rozdíl prům. měs. teploty vzduchu nejteplejšího a nejchladnějšího měsíce.
angl. annual amplitude; slov. ročná amplitúda; 1993-a3

anafronta

atmosférická fronta s výstupným pohybem teplého vzduchu nad frontální plochou. Úhel sklonu plochy anafronty je větší než úhel sklonu stacionární fronty, tangens úhlu sklonu anafronty je řádově roven 0,01. Příkladem anafronty jsou teplé fronty a studené fronty prvního druhu. Termín anafronta zavedl švédský meteorolog T. Bergeron mezi lety 1934 a 1936. Viz též katafronta.
angl. anabatic front; anafront; slov. anafront; 1993-a3

analobara

izalobara spojující místa se stejnou kladnou hodnotou změny tlaku za daný časový interval, např. za 3, 6 nebo 24 hod. Viz též katalobara.
angl. anallobar; slov. analobara; 1993-a3

analýza frontální

detekce atmosférických front na přízemních, méně často i na výškových synoptických mapách. Sleduje se vznik, intenzita, druh, rychlost postupu, popř. rozpad front a s tím související počasí. K frontální analýze patří i sledování vzniku a vývoje cyklon a anticyklon. Pokud je prováděna ručně, mluvíme o frontální analýze subjektivní, při počítačovém zpracování jde o tzv. frontální analýzu objektivní. Je základem synoptické analýzy. Viz též analýza synoptických map.
angl. frontal analysis; slov. frontálna analýza; 1993-a3

analýza izentropická

analýza procesů v atmosféře, která je založena na rozboru polohy a konfigurace izentropických ploch a rozložení vlastností vzduchu a jeho pohybu na těchto plochách. Je dobře aplikovatelná na adiabatické děje v synoptickém měřítku, které nenarušují kontinuitu izentropických ploch, a ve volné atmosféře v místech se stabilním teplotním zvrstvením, kde je vertikální rozložení izentropických ploch jednoznačnou funkcí tlaku vzduchu. Izentropická analýza je vhodnou součástí analýzy počasí, a to zejména vertikálních pohybů vzduchu, procesů na atmosférických frontách, advekce vlhkosti vzduchu a stabilitních poměrů. Izentropická analýza se provádí na izentropických mapách a vertikálních řezech atmosférou. Viz též anomálie potenciální vorticity.
angl. isentropic analysis; slov. izentropická analýza; 1993-a3

analýza objektivní

proces interpolace nebo extrapolace naměřených či jinak získaných meteorologických dat do předem zadaných bodů v rovině nebo prostoru. Pojem objektivní analýza se používá ve dvou významech. V nejobecnějším slova smyslu zahrnuje tento pojem celý proces sestávající z kódování a dekódování naměřených dat, jejich přenosu z míst měření, z kontroly dat a z interpolace nebo extrapolace dat do zadaných bodů. V užším slova smyslu zahrnuje interpolaci nebo extrapolaci dat, jejichž nedílnou součástí je kontrola naměřených dat. Důležitou informací, která vstupuje do objektivní analýzy jako jeden ze zdrojů dat, pokud je k dispozici, je tzv. předběžné pole (z angl. „first guess“), tj. odhad hodnot analyzovaných prvků v bodech, do nichž interpolujeme naměřené hodnoty. Při objektivní analýze zaměřené na přípravu vstupních dat do numerického modelu předpovědi počasí se jako předběžné pole využívají 6hodinové nebo 12hodinové předpovědi. V současnosti se pro přípravu vstupních dat do numerického modelu počasí používá variační metoda 3D-VAR a metoda optimální interpolace. Metoda 3D-VAR je obecnější a numericky snadněji aplikovatelná, a proto je preferována. Obě metody počítají interpolovanou hodnotu s cílem minimalizovat její chybu, přičemž využívají statistickou strukturu chyb interpolovaných dat v prostoru. Objektivní analýza se používá i pro interpolaci nebo extrapolace veličin, u nichž statistická struktura chyb není známa nebo je obtížně popsatelná. Pro tyto prvky se používá metoda kriging nebo korekční metody např. Barnesova korekční metoda. Viz též reanalýza.
angl. objective analysis; slov. objektívna analýza; 1993-a3

analýza počasí

, rozbor počasí, diagnóza počasí — detailní studium stavu atmosféry, které slouží jako pomocný nástroj k sestavení velmi krátkodobých předpovědí počasí a částečně i předpovědí počasí krátkodobých. Tímto termínem bývá označován i proces, při kterém je určitým způsobem znázorněn skutečný stav atmosféry na synoptických mapách. Viz též analýza synoptických map.
angl. weather analysis; slov. analýza počasia; 1993-a3

analýza pylová

rozbor četnosti a kvality pylových zrn různých druhů rostlin obsažených v povrchových nánosech, zvláště v rašeliništích, z nichž mohou být činěny závěry o změnách klimatu. Viz též proxy data.
angl. pollen analysis; slov. peľová analýza; 1993-a3

analýza synoptická

detailní studium stavu atmosféry, vyjádřeného rozložením tlaku vzduchu, vzduchových hmot, atmosférických front a povětrnostních podmínek v určité oblasti na synoptických mapách. Viz též analýza synoptických map.
angl. synoptic analysis; slov. synoptická analýza; 1993-a2

analýza synoptických map

operace, které se provádějí na synoptických mapách. Na přízemních mapách představuje obvykle konstrukci izobar a izalobar, zakreslení atmosférických front, ohraničení oblastí srážek, popřípadě dalších význačných jevů, jako jsou bouřky, mlhy, húlavy atd. Na výškových mapách spočívá analýza synoptických map v konstrukci izohyps absolutní či relativní topografie a izoterem příslušné izobarické hladiny, popřípadě izotach. Na mapách tzv. doplňujících charakteristik (mapy doby slunečního svitu, množství srážek, nočních min. teplot, denních max. teplot apod.) se konstruují izolinie příslušných prvků. Účelem analýzy synoptických map je co nejpřesnější zjištění a zobrazení fyz. stavu atmosféry a podmínek počasí pro diagnostické a prognostické účely. Viz též analýza frontální, analýza počasí, analýza synoptická, analýza tlakového pole, kreslení povětrnostních map.
angl. synoptic chart analysis; slov. analýza synoptických máp; 1993-a2

analýza tlakového pole

synop. rozbor, kterým se studuje prostorové rozložení atm. tlaku pomocí izobar nebo izohyps. Viz též analýza synoptických map.
angl. baric analysis; slov. analýza tlakového poľa; 1993-a1

analýza vzduchových hmot

, viz určení vzduchové hmoty.
angl. air mass analysis; slov. analýza vzduchových hmôt; 1993-a1

anemobiagraf

anemograf pracující na aerodyn. principu, vybavený registračním a plovákovým manometrickým systémem. Jeho stupnice rychlostí je zlinearizována pomocí pružin. V Česku se nepoužívá.
angl. anemobiagraph; slov. anemobiagraf; 1993-a3

anemograf

registrační anemometr, zaznamenávající obvykle prům. a okamžitou rychlost větru a směr větru. Jeho čidlem mohou být miskový kříž, lopatkové kolo, vrtule, aerodyn. trubice nebo brzděný systém pro rychlost větru a tlumená větrná směrovka pro směr větru. Viz též měření větru.
angl. anemograph; recording anemometer; slov. anemograf; 1993-a1

anemograf univerzální

registr. anemometr (anemograf) používaný pro 24 hodinový nebo (denní) záznam okamžitého směru větru, okamžité rychlosti větru (nárazů větru) a průměrné rychlosti větru. Směr větru zaznamenává větrná směrovka, jejíž otáčivý pohyb se přenáší hřídelem k registračnímu přístroji. Dráha větru, resp. průměrná rychlost větru, se zjišťuje měřením otáček miskového anemometru (viz součtový anemometr). Měření nárazů větru, resp. okamžitých rychlostí větru, je založeno na principu Dinesova, resp. tlakového anemometru. Čidlová část přístroje se umísťuje na ocelovou nosnou trubici nejméně 4 m nad nejvyšší bod střechy, registrační část se s ohledem na mechanické převody umísťuje přesně vertikálně pod čidlovou částí do vzdálenosti max. 12 m. Univerzální anemograf byl základním větroměrným přístrojem na profesionálních met. stanicích v Česku do konce 90. let 20. století. Dnes zůstává srovnávacím přístrojem na vybraných stanicích provádějících souběžná měření.
slov. univerzálny anemograf; 1993-a3

anemogram

záznam anemografu.
angl. anemogram; slov. anemogram; 1993-a3

anemoindikátor

zařízení pro měření směru a rychlosti větru, které bylo v minulosti v Česku používáno na klimatologických stanicích. Anemoindikátor se skládá z měřící hlavice, tvořené miskovým anemometrem a větrnou směrovkou, a z indikačního přístroje s osmipólovým přepínačem a tlačítkem. Při určování směru větru se postupně přepínají polohy přepínače, dokud indikátor nezačne ukazovat rychlost větru. Pokud ukazuje indikátor rychlost větru pouze v jedné poloze, je tato totožná s označeným směrem větru. Ukazuje-li indikátor rychlost větru ve dvou sousedních polohách (ať současně či střídavě), leží hodnota směru mezi těmito polohami. Rychlost lze přečíst rovněž přímo po stisknutí tlačítka, čeho se využívá při malých rychlostech větru. Tato technika, jak vyplývá z uvedeného, nezaručovala vysokou přesnost určení směru větru. Od počátku 21.století byly anemoindikátory nahrazovány měřením směru a rychlosti větru moderními anemometry miskovými, nebo anemometry ultrasonickými.
2016

anemoklinograf

registrační přístroj k měření sklonu vektoru větru vzhledem k horiz. rovině. V Česku se nepoužívá.
angl. anemoclinograph; recording anemoclinometer; slov. anemoklinograf; 1993-a3

anemoklinometr

přístroj určený k měření sklonu vektoru větru vzhledem k horiz. rovině. V Česku se nepoužívá.
angl. anemoclinometer; slov. anemoklinometer; 1993-a3

anemometr

přístroj k měření rychlosti větru nebo rychlosti a směru větru. Anemometry měřící rychlost větru pracují na několika hlavních principech:
a) mechanickém: větrem se roztáčí otočné miskové nebo vrtulové čidlo anemometru, jehož počet otáček za jednotku času je ve známé závislosti na rychlosti větru (viz anemometr miskový, anemometr lopatkový), nebo se větrem vychyluje čidlo přístroje (deska, koule, miskové kolo) z klidové polohy a úhel vychýlení je ve známé závislosti na rychlosti větru (viz anemometr s výkyvnou deskou);
b) ultrazvukovém (akustickém): mezi vysílačem a přijímačem anemometru se šíří ultrazvukové vlny, přičemž doba, za kterou se signál dostane od vysílače k přijímači je závislá na rychlosti větru podél dráhy šíření ultrazvuku (viz anemometr ultrasonický);
c) dynamickém: pomocí speciálně konstruované trubice (tzv. Pitotova trubice), která je čidlem přístroje, se snímá rozdíl dynamického a statického tlaku, který závisí na rychlosti větru (viz anemometr tlakový, anemometr Dinesův);
d) zchlazovacím: čidlem anemometru je materiál (typicky tenký drát) vyhřátý na teplotu vyšší, než je teplota měřeného prostředí, jehož ochlazování vlivem proudění vzduchu je v zákonité závislosti na rychlosti větru (viz anemometr zchlazovací);
Pro experimentální účely se využívají anemometry, které pracují na dalších principech a jen ojediněle se vyrábějí sériově, např.:
e) anemometr vírový využívá zákonité závislosti frekvence kmitání vírů v Kármánově vírové cestě za překážkou umístěnou v měřeném proudu vzduchu ve snímači přístroje, na rychlosti tohoto proudu; f) anemometr tlakový s fluidním zesilovačem má ve snímači vytvořen pomocí trysky pomocný proud vzduchu kolmý na směr měřeného proudění. Deformace tohoto pomocného proudu vlivem větru je citlivě snímána zpravidla dvojicí tlakových čidel umístěných v trubici snímače naproti trysce; g) anemometr s tepelným značkováním má snímač vybavený impulsním zdrojem tepla, který ohřeje vzduch protékající trubicí snímače, v níž se rychlost měří. Na závětrné straně zdroje tepla vyhodnocují časový posun tepelné značky dva bez setrvačné teploměry umístěné ve směru proudnic v konstantní vzájemné vzdálenosti. Měřená rychlost je nepřímo úměrná zjištěnému časovému posuvu. V Česku se na profesionálních met. stanicích a při terénních měřeních v současnosti používají anemometry pracující na mechanickém a ultrazvukovém principu. Viz též měření větru.
angl. anemometer; slov. anemometer; 1993-a3

anemometr Dinesův

anemometr založený na principu Pitotovy trubice, v němž se využívá tlakového rozdílu vytvářeného v aerodyn. trubici k vyvolání zdvihu plováku speciálního manometru. Tlakový rozdíl Δp závisí na rychlosti větru v a hustotě vzduchu ρ podle vztahu

Δ p = k . ρ \frac{v^{2}}{2}

kde k je bezrozměrná konstanta, jejíž velikost závisí na vlastnostech aerodyn. trubice. Zdvih plováku je v převážné části stupnice lineárně úměrný přírůstku rychlosti větru. Dinesův anemometr je vhodný k měření krátkodobých fluktuací rychlostí větru. Tvoří součást univerzálního anemografu, který byl v Česku do konce 90. let 20. století hojně používán. První anemometr tohoto typu zkonstruoval angl. meteorolog W. H. Dines v r. 1890. Viz též anemometr tlakový.
angl. Dines anemometer; pressure tube anemometer; slov. Dinesov anemometer; 1993-a2

anemometr Wildův

jednoduchý větroměrný přístroj založený na principu anemometru s výkyvnou deskou, který byl v minulosti používaný v české staniční síti. Nad větrnou korouhví byla připevněna destička, která se otáčela po směru větru a podle síly větru se odklápěla podél připevněného rámu s osmidílnou stupnicí. Rychlost větru se převáděla přímo na metry za sekundu.
2016

anemometr aerodynamický

syn. anemometr tlakový.
slov. aerodynamický anemometer; 1993-a1

anemometr akustický

, viz anemometr ultrasonický.
2016

anemometr kontaktový

miskový nebo lopatkový anemometr, v němž se mžikově uzavírá el. kontakt po určitém konstantním počtu otáček rotujícího čidla. Uzavření kontaktu bývá indikováno pomocí světelných nebo zvukových signálů. Doba mezi dvěma po sobě následujícími signály se měří stopkami nebo jsou el. impulzy zaznamenávány na registrační válec s konstantní rotační rychlostí. Jde o přístroj, který se už v současném meteorologickém provozu nepoužívá.
angl. contact anemometer; slov. kontaktový anemometer; 1993-a3

anemometr lopatkový

anemometr využívající k měření rychlosti větru úhlovou rychlost lopatkového kola, které se vlivem proudícího vzduchu otáčí kolem horiz. nebo vert. osy. Výhodou lopatkového anemometru je poněkud větší citlivost než u miskových systémů. V současné meteorologické praxi jsou přístroje založené na tomto principu používány méně často než anemometry miskové či ultrasonické.
angl. air meter; Byram anemometer; slov. lopatkový anemometer; 1993-a3

anemometr miskový

anemometr využívající k měření rychlosti větru úhlovou rychlost otáčení rotoru sestávajícího z misek rozmístěných symetricky kolem obvykle vertikální osy rotace. První miskový anemometr pochází z r. 1837 od W. Whewella a podstatně jej zlepšil irský přírodovědec J. T. R. Robinson v r. 1846. Základem systému miskového anemometru je rotor tvořený třemi nebo čtyřmi miskami, které jsou umístěny souhlasně vypouklými stranami vzhledem ke směru rotace na stejně dlouhých ramenech ve shodných úhlových vzdálenostech. Ve variantě 4 misek je rotor známý pod termínem Robinsonův kříž, dnes však převládá varianta se 3 miskami, která je podle současných poznatků výhodnější. Misky díky svému polokulovému nebo kuželovitému tvaru kladou proudícímu prostředí svojí dutou stranou přibližně čtyřnásobně větší odpor než vypouklou stranou, což způsobuje rotaci přístroje. Celé těleso rotoru musí být uloženo v kvalitních ložiskách, aby bylo lehce otočné s nízkým prahem citlivosti. Počet otáček rotoru za sekundu n závisí téměř lineárně na rychlosti větru v. Platí vztah:

v = a + b n + c n^{2},

kde a je práh citlivosti, tj. rychlost větru, při níž se miskový kříž anemometru začíná otáčet (zpravidla 0,2 až 1,5 m.s^–1), b je konstanta závislá na rozměrech a aerodyn. vlastnostech misek a c konstanta řádu 10^–4. Rychlost větru se určí pomocí: a) mech. počítadla, zabudovaného v přístroji a stopek; b) generátoru střídavého napětí, které je úměrné rychlosti rotace miskového systému; c) el. impulzů vytvářených rotujícím systémem, které mají frekvenci úměrnou rychlosti větru a které se vyhodnocují prostřednictvím světelných, zvukových nebo el. signálů a chronometrického zařízení. Miskový anemometr měří složku rychlosti větru kolmou na osu otáčení rotoru. Ta je standardně orientována vertikálně, a přístroj tak slouží k měření horizontální složky rychlosti větru. Pro měření směru větru je obvykle doplněn větrnou směrovkou. Spolu s ultrasonickými anemometry se jedná o nejrozšířenější typ anemometru.
angl. cup anemometer; slov. miskový anemometer; 1993-a3

anemometr ruční

anemometr, který pozorovatel drží při měření v ruce ve výšce asi 2 m nad zemí. Používá se pro operativní měření v terénu, která mají informativní charakter. Nejčastěji se používají přístroje s přímým čtením okamžité rychlosti větru, méně mech. přístroje, které měří prům. rychlost větru za stanovené období expozice (60 až 100 s). Jako čidla se používá zpravidla miskový anemometr. Na profesionálních stanicích ČR se používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému.
angl. hand anemometer; slov. ručný anemometer; 1993-a3

anemometr s výkyvnou deskou

anemometr, jehož čidlem je lehká deska, orientovaná kolmo na směr proudění a jejíž výchylka od svislice je úměrná rychlosti větru. Má nelineární stupnici. V současné meteorologické praxi není tento princip používán. Viz též anemometr Wildův.
angl. pressure-plate anemometer; swinging plate anemometer; slov. anemometer s doskou; 1993-a3

anemometr součtový

miskový nebo lopatkový anemometr, u něhož je počet otáček rotujícího systému udáván mech. počítadlem v jednotkách „uběhnuté“ dráhy větru. Měří-li se současně čas, lze pomocí součtového anemometru stanovit prům. rychlost větru. Bývá konstruován jako přenosný přístroj malých rozměrů, upravený k instalaci na tyči nebo opatřený držadlem. V této úpravě bývá nazýván ruční anemometr součtový. Na principu součtového anemometru je založeno také měření prům. rychlosti větru (dráhy větru) univerzálním anemografem. V současnosti se již tento princip v meteorologickém provozu nepoužívá a místo součtového principu používají elektronické metody záznamu dat.
angl. counting anemometer; run-of-wind anemometer; slov. súčtový anemometer; 1993-a1

anemometr tlakový

anemometr pracující na principu Pitotovy trubice a využívající k měření rychlosti větru tlakové rozdíly, vyvolané na čidle proudícím vzduchem. Pro správnou orientaci vůči proudění bývá umístěn na návětrné straně větrné směrovky. V současnosti není tento princip provozně používán pouze např. v souvislosti s užitím univerzálního anemografu. Viz též anemometr Dinesův.
angl. pressure anemometer; slov. tlakový anemometer; 1993-a3

anemometr ultrasonický

(ultrazvukový, akustický) — přístroj k měření směru a rychlosti větru. Vysílá a přijímá ultrazvukový signál mezi pevně rozmístěnými převodníky (zpravidla tři převodníky nebo čtyři umístěné horizontálně ve vrcholech rovnostranného trojúhelníku, resp. čtverce). Rychlost větru je úměrná zpoždění nebo zrychlení signálu v závislosti na směru větru a vypočte se ze vztahu:

V_{w} = 0, 5 L (1 / t_{f} - 1 / t_{r}),

kde V_w je rychlost větru, L je vzdálenost mezi dvěma převodníky, t_f je čas v jednom směru měření a t_r je čas v opačném směru měření.
Výhoda proti miskovému anemometru s větrnou směrovkou je v tom, že není nutné udržovat žádné mechanické součástky, ložiska. Při záporných teplotách může sníh, námraza nebo ledovka způsobit výpadek měření a je tedy nezbytné přístroj, především převodníky, mechanicky očistit. U vyhřívaného modelu zabraňují termostaticky řízená topná tělesa v hlavicích a ramenech senzoru hromadění námrazy vlivem mrznoucího deště nebo sněhu.
angl. ultrasonic anemometer; slov. ultrasonický anemometer; 2014

anemometr zchlazovací

třída anemometrů, založených za měření ochlazování vyhřátého materiálu prouděním vzduchu. Typicky je používán velmi tenký drát. Tento typ anemometru není příliš vhodný pro venkovní podmínky, protože ochlazovaný drát je poměrně křehký, jeho vlastnosti se mohou měnit v důsledku vlhkosti a znečištění a jeho použití vůbec nelze doporučit v případě vypadávání srážek. Používá se spíše pro laboratorní měření, kde je výhodou možná miniaturizace. Existují i alternativní přístroje založené na podobném principu, například na zchlazování silikonového disku.
2016

anemometrie

zast. označení pro obor zabývající se měřením charakteristik větru a jeho metodikou. Viz též měření větru.
angl. anemometry; slov. anemometria; 1993-a1

anemorumbometr

, viz rumb.
slov. anemorumbometer; 1993-a1

anemoskop

zařízení umožňující kvalitativní určování změn rychlosti větru, např. anemometr s výkyvnou deskou. V současné meteorologické praxi není tento princip používán. Na letištích je pro kvalitativní určování rychlosti větru (a také jeho směru) používán tzv. větrný pytel.
angl. anemoscope; slov. anemoskop; 1993-a3

aneroid

, syn. tlakoměr aneroidový.
angl. aneroid barometer; slov. aneroid; 1993-a3

anomálie klimatická

odchylka klimatického prvku od jeho průměrné hodnoty, a to v časovém nebo prostorovém smyslu:
a) výkyv klimatického prvku v určitém období oproti dlouhodobému průměru, příp. klimatologickému normálu pro danou oblast. Tyto klimatické anomálie jsou důsledkem kolísání klimatu a lze je rozeznat v různých časových měřítkách. Výrazné klimatické anomálie způsobují klimatická ohrožení;
b) Odchylka klimatologického normálu v určité oblasti oproti širšímu okolí, např. dané rovnoběžce (šířková anomálie), nadm. výšce (výšková anomálie) apod. V tomto smyslu jsou klimatické anomálie způsobeny vlivem klimatických faktorů, jimiž se daná oblast liší od svého okolí. Zast. označení pro oblast s kladnou klimatickou anomálií je pleión (např. hyetopleión v případě atmosférických srážek, termopleión u teploty vzduchu); oblast se zápornou anomálií byla analogicky označována jako meión nebo též antipleión. Viz též izanomála.
angl. climatic anomaly; slov. klimatická anomália; 1993-a3

anomálie meteorologická

odchylka meteorologického prvku od jeho průměrné hodnoty v dané fázi roku, podmíněná proměnlivostí počasí. Na rozdíl od klimatické anomálie přetrvává v omezené oblasti maximálně několik dní, neboť je vázána na určitou synoptickou situaci. Mimořádně silné meteorologické anomálie mohou být projevem povětrnostních ohrožení, případně mohou vést k jejich vzniku. V tom případě má jejich výskyt prognostický význam, viz např. anomálie potenciální vorticity.
angl. meteorological anomaly; slov. meteorologická anomália; 2014

anomálie potenciální vorticity

meteorologická anomálie převážně synoptického měřítka, jejíž vert. rozsah se zvětšuje s rostoucím horiz. rozměrem a zmenšuje s rostoucí vertikální stabilitou atmosféry. Rozlišujeme kladné a záporné anomálie potenciální vorticity, pro které jsou charakteristické kladné, resp. záporné odchylky hodnot od klimatologického normálu. Kladná anomálie potenciální vorticity v horní troposféře je spojena s cyklonální vorticitou a zpravidla se studenou advekcí z vyšších zeměpisných šířek, popř. s pronikáním vzduchu ze stratosféry. Záporná anomálie potenciální vorticity je spojena s anticyklonální vorticitou a zpravidla s teplou advekcí z nižších zeměpisných šířek. Anomálie potenciální vorticity se může vyskytovat i ve spodní troposféře, kde nejčastěji vzniká působením výškové anomálie na prostředí se zvýšenou baroklinitou nebo následkem neadiabatických dějů souvisejících např. s tvorbou srážek. Viz též PV thinking.
angl. potential vorticity anomaly; slov. anomália potenciálnej vorticity; 2014

anticyklogeneze

vznik, popř. zesílení již existující anticyklonální cirkulace v atmosféře. Za příznivých podmínek může vést k formování anticyklony nebo k jejímu mohutnění. Rozlišujeme anticyklogenezi dynamickou a termickou. Opakem anticyklogeneze je anticyklolýza.
angl. anticyclogenesis; slov. anticyklogenéza; 1993-a3

anticyklogeneze dynamická

anticyklogeneze vyvolaná procesy souvisejícími s růstem (poklesem) advekce anticyklonální (cyklonální) vorticity s výškou. Za těchto podmínek dochází ke generování sestupných pohybů vzduchu a k následnému adiabatickému oteplování vzduchové hmoty. Tímto způsobem např. vznikají subtropické anticyklony. Viz též rovnice omega, subsidence vzduchu.
angl. dynamic anticyclogenesis; slov. dynamická anticyklogenéza; 1993-a3

anticyklogeneze termická

anticyklogeneze vedoucí ke vzniku nebo mohutnění (zesílení) studené anticyklony vlivem neadiabatického ochlazení vzduchu od aktivního povrchu, popř. vlivem výrazné studené advekce. Tímto způsobem vznikají např. studené a nízké anticyklony nad pevninou v zimě a termické anticyklony relativně malého rozsahu.
angl. thermal anticyclogenesis; slov. termická anticyklogenéza; 1993-a3

anticyklolýza

zeslabení již existující anticyklonální cirkulace v atmosféře, které může vést k slábnutí a rozpadu anticyklony. Opakem anticyklolýzy je anticyklogeneze.
angl. anticyclolysis; slov. anticyklolýza; 1993-a3

anticyklona

, výše tlaková — oblast se zvýšeným tlakem vzduchu v atmosféře, která se projevuje na synoptické mapě alespoň jednou uzavřenou izobarou nebo izohypsou, přičemž tlak vzduchu uvnitř je vyšší než v okolí. Pro anticyklonu je charakteristická cirkulace vzduchu na sev. polokouli ve směru pohybu hodinových ručiček, na již. polokouli proti směru jejich pohybu. Anticyklona je základním tlakovým útvarem. Středy anticyklony se označují na synop. mapách v ČR písmenem „V“ (výše), na mapách z angl. a něm. jazykové oblasti písmenem „H“ (high, Hoch), na mapách z rus. jazykové oblasti písmenem „B“ (vysokoje davlenije) a na mapách ze špan. jazykové oblasti písmenem „A“ (alta). Ke vzniku anticyklony vedou složité procesy v atmosféře, označované jako anticyklogeneze. Termín anticyklona zavedl angl. přírodovědec F. Galton v r. 1861. K výkladu vzniku a vert. stavby anticyklony významně přispěl též český meteorolog S. Hanzlík. Zast. název pro anticyklonu je tlakové (barické, barometrické) maximum. Viz též počasí anticyklonální, stadia vývoje anticyklony, osa anticyklony.
angl. anticyclone; high; slov. anticyklóna; 1993-a3

anticyklona antarktická

anticyklona nad Antarktidou značně symetricky rozložená kolem již. pólu, se středem převážně ve vých. části pevniny. Antarktická anticyklona je akčním centrem atmosféry. Jako studená anticyklona zabírá zpravidla jen spodní troposféru.
angl. antarctic anticyclone; slov. antarktická anticyklóna; 1993-a3

anticyklona arktická

anticyklona nad Arktidou, která má v zimě obyčejně dva samostatné středy, a to nad Grónskem a nad sev. Kanadou. V létě se často rozpadá na tři samostatné útvary, a to nad Grónskem, Barentsovým mořem a v oblasti sev. od Čukotského moře.
angl. arctic anticyclone; slov. arktická anticyklóna; 1993-a3

anticyklona azorská

(severoatlantická) — subtropická kvazipermanentní anticyklona rozprostírající se nad subtropickými a tropickými oblastmi sev. části Atlantského oceánu se středem nejčastěji v oblasti Azorských ostrovů. Azorská anticyklona je permanentním akčním centrem atmosféry a pro Evropu ohniskem vzniku mořského tropického vzduchu. Počasí u nás ovlivňuje velmi často, a to především v létě, kdy svým hřebenem vysokého tlaku vzduchu zasahuje od jz. do stř. Evropy.
angl. Azores anticyclone; slov. azorská anticyklóna; 1993-a3

anticyklona bermudská

na klimatologických mapách záp. část azorské anticyklony. V jednotlivých synop. situacích se bermudská anticyklona vyskytuje v záp. části subtropického pásma sev. Atlantiku. Existuje buď společně s azorskou anticyklonou (položenou dále k východu) nebo samostatně, kdy představuje azorskou anticyklonu posunutou daleko na západ.
angl. Bermuda High; slov. bermudská anticyklóna; 1993-a1

anticyklona blokující

pomalu se pohybující anticyklona mírných šířek působící jako překážka pohybu frontálních cyklon od západu k východu. Viz též blokování.
angl. blocking anticyclone; slov. blokujúca anticyklóna; 1993-a1

anticyklona bouřková

miniaturní anticyklona objevující se v přízemním tlakovém poli v týlu jednoduché cely ve stadiu zralosti a přetrvávající v počáteční fázi stadia rozpadu. Vzniká vlivem mohutných divergujících sestupných proudů studeného vzduchu ochlazeného táním a částečným vypařováním padajících srážkových částic; teplota v ní je proto nižší než v okolí. V bouřkových pásmech značného horiz. rozsahu jsou i bouřkové anticyklony rozměrnější a protaženy ve směru podél těchto pásem. Na záznamu barografu se přechod bouřkové anticyklony projevuje vznikem tzv. bouřkového nosu. Viz též pseudofronta.
slov. búrková anticyklóna; 1993-a2

anticyklona dynamická

1. subtropická anticyklona; 2. někteří autoři tímto pojmem označují všechny teplé anticyklony i v mírných, popř. vysokých zeměp. šířkách. Viz též anticyklogeneze dynamická.
angl. dynamic anticyclone; slov. dynamická anticyklóna; 1993-a3

anticyklona glaciální

označení W. H. Hobbse (1926) pro anticyklonu v oblasti Antarktidy nebo Grónska. Podle něho jsou obě tyto velmi stálé glaciální anticyklony póly atm. cirkulace. Intenzívní anticyklonální proudění a roztékání studeného vzduchu na jejích okrajích je podmíněno nejen studeným aktivním povrchem ledových a sněhových hmot, nýbrž i značným vert. rozsahem obou anticyklon. Pozdější výzkumy však ukázaly nesprávnost této hypotézy, především u anticyklony nad Grónskem, která je poměrně málo stálá a malého plošného rozsahu. Pojem glaciální anticyklona je vhodnější pro výskyt vysokého tlaku vzduchu nad Antarktidou. Viz též anticyklona antarktická, anticyklona arktická.
angl. glacial anticyclone; slov. glaciálna anticyklóna; 1993-a2

anticyklona havajská

(severopacifická, honolulská) — teplá, vysoká a kvazipermanentní anticyklona v tropech a subtropech sev. části Tichého oceánu, patřící mezi permanentní akční centra atmosféry. Havajská anticyklona dostala název podle Havajských ostrovů, v jejichž blízkosti se většinou vyskytuje její střed. Často, zejména v chladném pololetí, se z ní odděluje samostatná anticyklona v záp. části Pacifiku a mezi nimi se vytváří tzv. druhá pacifická polární fronta.
angl. Hawaiian anticyclone; slov. havajská anticyklóna; 1993-a3

anticyklona honolulská

, syn. anticyklona havajská.
slov. honolulská anticyklóna; 1993-a1

anticyklona izolovaná

(odštěpená) — teplá anticyklona, která vznikla oddělením sev. části protáhlého hřebene vysokého tlaku vzduchu, ležícího zpravidla v poledníkovém směru, brázdou nízkého tlaku vzduchu. Izolovaná anticyklona bývá často blokující anticyklonou.
angl. cut-off high; slov. izolovaná anticyklóna; 1993-a3

anticyklona jihoatlantická

, syn. anticyklona svatohelenská.
slov. juhoatlantická anticyklóna; 1993-a1

anticyklona jihoindická

, syn. anticyklona mauricijská.
slov. juhoindická anticyklóna; 1993-a1

anticyklona jihopacifická

subtropická kvazipermanentní anticyklona na již. polokouli v jv. části Tichého oceánu záp. od Chile.
angl. South Pacific anticyclone; slov. juhopacifická anticyklóna; 1993-a3

anticyklona kanadská

(severoamerická) — kontinentální anticyklona vytvářející se v zimním období nad sev. částí severoamer. kontinentu. Její střed leží převážně v oblasti mezi Skalnatými horami a Velkými kanadskými jezery. V trvání ani v horiz. rozsahu se nevyznačuje takovou pravidelností jako sibiřská anticyklona. Kanadská anticyklona se může vyskytovat nad větší částí Sev. Ameriky nebo se rozpadávat na několik samostatných anticyklon. I přes značnou rozlohu má kanadská anticyklona malý vert. rozsah, většinou pod 2000 m. Patří mezi studené anticyklony s výraznou inverzí teploty vzduchu ve výškách 1 000 až 1 500 m. Je jedním ze sezonních akčních center atmosféry.
angl. Canadian anticyclone; slov. kanadská anticyklóna; 1993-a3

anticyklona kontinentální

studená anticyklona vytvářející se nad prochlazenou pevninou v zimě. Je obvykle sezonním akčním centrem atmosféry. Mezi kontinentální anticyklony patří zejména sibiřská a kanadská anticyklona.
angl. continental anticyclone; slov. kontinentálna anticyklóna; 1993-a3

anticyklona kvazipermanentní

anticyklona vyskytující se na klimatologických mapách po celý rok téměř na stejném místě. Střed kvazipermanentní anticyklony se od zimního období k letnímu (a naopak) posouvá zpravidla jen málo. Ke kvazipermanentním anticyklonám patří všechny subtropické anticyklony vyskytující se nad oceány obou polokoulí. Kvazipermanentní anticyklony jsou akčními permanentními centry atmosféry.
angl. quasi-permanent anticyclone; slov. kvázipermanentná anticyklóna; 1993-a2

anticyklona kvazistacionární

(stacionární) — anticyklona, která obvykle po dobu několika dní mění svou polohu jen minimálně. Viz též anticyklona kontinentální, anticyklona subtropická.
angl. quasi-stationary anticyclone; slov. kvázistacionárna anticyklóna; 1993-a2

anticyklona mauricijská

(jihoindická) — teplá, vysoká a kvazipermanentní anticyklona v tropech a subtropech již. části Indického oceánu mezi Madagaskarem a Austrálií, patřící mezi akční centra atmosféry. Název dostala podle ostrova Mauritius, který však leží na jejím sz. okraji.
slov. mauricijská anticyklóna; 1993-a3

anticyklona nízká

anticyklona malého vert. rozsahu, kterou je možné pozorovat jen ve spodní části troposféry, nepřesahující izobarickou hladinu 500 hPa (zhruba ve výšce kolem 5,5 km). Mezi nízké anticyklony patří především studené arktické a antarktické anticyklony, zimní kontinentální anticyklony nad Sev. Amerikou a Asií, jakož i postupující anticyklony v počátečním stadiu vývoje.
angl. low-level anticyclone; slov. nízka anticyklóna; 1993-a2

anticyklona odštěpená

, syn. anticyklona izolovaná.
slov. odštiepená anticyklóna; 1993-a1

anticyklona postupující

(putující) — anticyklona, která se pohybuje ve směru řídícího proudění. Postupující anticyklona je zpravidla termicky asymetrická a vytváří se většinou za poslední cyklonou ze série cyklon polární fronty. Má tendenci směřovat do nižších zeměp. šířek, v nichž dochází k její stabilizaci, přičemž se postupně mění z nízké na vysokou a termicky symetrickou (teplou) anticyklonu. Postupující anticyklona se vytváří i mezi jednotlivými cyklonami ze série cyklon; v tom případě však zůstává většinou termicky asymetrická.
angl. migratory anticyclone; slov. postupujúca anticyklóna; 1993-a3

anticyklona putující

, syn. anticyklona postupující.
slov. putujúca anticyklóna; 1993-a1

anticyklona severoamerická

, syn. anticyklona kanadská.
angl. North American anticyclone; slov. severoamerická anticyklóna; 1993-a1

anticyklona severoatlantická

, syn. anticyklona azorská.
angl. North Atlantic anticyclone; slov. severoatlantická anticyklóna; 1993-a1

anticyklona severopacifická

, syn. anticyklona havajská.
angl. North Pacific anticyclone; slov. severopacifická anticyklóna; 1993-a1

anticyklona sezonní

anticyklona, která se vyskytuje nad danou oblastí jen v některé roč. době. Nejtypičtějším příkladem sezonních anticyklon jsou kontinentální anticyklony; které mají charakter studených anticyklon. Z nich sibiřská anticyklona je horiz. velmi rozsáhlá a někdy zasahuje až nad vých. a stř. Evropu. Kanadská anticyklona je méně pravidelným útvarem a často se rozpadává na několik menších anticyklon. V letním období se na místě sezonních anticyklon mohou vyskytovat oblasti nižšího tlaku.
angl. seasonal anticyclone; slov. sezónna anticyklóna; 1993-a2

anticyklona sibiřská

kontinentální anticyklona vytvářející se v zimních měsících nad stř. a sev. částí Eurasie. Střed sibiřské anticyklony leží v dlouhodobém průměru nad Mongolskem. V sibiřské anticykloně byl naměřen nejvyšší tlak vzduchu (na Zemi) redukovaný na hladinu moře. Sibiřská anticyklona netrvá po celou zimu, nýbrž se obnovuje v důsledku stabilizace postupujících anticyklon nad ochlazenou pevninu. Někdy zasahuje až do stř. Evropy, pokud její střed leží záp. od Uralu. Ze sibiřské anticyklony se někdy oddělují postupující anticyklony, které putují až nad Tichý oceán, kde způsobují regeneraci subtropické anticyklony. Sibiřské anticyklony patří k nejrozsáhlejším anticyklonám. Její vert. mohutnost je však malá, často nedosahuje ani výšky 2000 m, nad ní je výrazná inverze teploty vzduchu. Sibiřská anticyklona je sezonním akčním centrem atmosféry. Viz též anticyklona kvazistacionární, extrémy tlaku vzduchu.
angl. Siberian anticyclone; slov. sibírska anticyklóna; 1993-a1

anticyklona stacionární

, viz anticyklona kvazistacionární
angl. stationary anticyclone; slov. stacionárna anticyklóna; 1993-a1

anticyklona studená

termicky symetrická anticyklona v rel. studenějším vzduchu vzhledem k okolí. Má malý vert. rozsah a je dobře vyjádřena obvykle jen do výšky 1 až 2 km. Do studených anticyklon patří především arktické a antarktické anticyklony a zimní kontinentální anticyklony.
angl. cold anticyclone; slov. studená anticyklóna; 1993-a3

anticyklona subtropická

vysoká, teplá a kvazipermanentní anticyklona vyskytující se v subtropických zeměp. šířkách, a to většinou nad oceány. Všechny subtropické anticyklony jsou akčními permanentními centry atmosféry. Podle převládající geogr. polohy rozlišujeme subtropickou anticyklonu azorskou, bermudskou, havajskou, svatohelenskou, mauricijskou a jihopacifickou. Subtropické anticyklony jsou součástí subtropického pásu vysokého tlaku vzduchu na sev. a již. polokouli. Viz též anticyklona dynamická.
angl. subtropical anticyclone; slov. subtropická anticyklóna; 1993-a2

anticyklona svatohelenská

(jihoatlantická) — teplá, vysoká a kvazipermanentní anticyklona nad již. částí Atlantského oceánu se středem často v oblasti ostrova Svaté Heleny. Rozkládá se v subtropických šířkách mezi Jižní Amerikou a již. Afrikou. V období léta na již. polokouli se přesouvá jižněji, v období zimy severněji. Svatohelenská anticyklona patří mezi permanentní akční centra atmosféry.
angl. South Atlantic anticyclone; slov. svätohelenská anticyklóna; 1993-a3

anticyklona teplá

anticyklona, která je termicky symetrická a teplejší než okolní atmosféra, a to v celém svém vert. rozsahu. Obvykle se projevuje v celé troposféře. Nad teplou anticyklonou dosahuje v dané zeměpisné šířce tropopauza největších výšek. Při subsidenci vzduchu dochází při adiabatickém ději k jeho oteplování. Do teplých anticyklon patří především subtropické anticyklony.
angl. warm anticyclone; slov. teplá anticyklóna; 1993-a2

anticyklona termicky asymetrická

anticyklona, ve které se vyskytují v horiz. směru dost značné teplotní rozdíly. Na sev. polokouli je nejčastěji vých. a jv. část anticyklony studená, zatímco záp. a sz. část teplá. Rozdíly mezi teplou a stud. částí anticyklony dosahují obvykle 5 až 15 °C. Termicky asymetrické anticyklony bývají většinou uzavírajícími anticyklonami, které ukončují sérii cyklon.
angl. thermal asymmetric anticyclone; slov. termicky asymetrická anticyklóna; 1993-a2

anticyklona termicky symetrická

anticyklona, v níž jsou malé teplotní rozdíly v horiz. směru mezi jejími jednotlivými částmi. Termicky symetrické anticyklony jsou především kvazistacionární anticyklony, které mohou být teplé nebo studené; teplé jsou subtropické anticyklony; do studených lze zahrnout arktickou a antarktickou anticyklonu a dále pak všechny kontinentální anticyklony.
angl. thermal symmetric anticyclone; slov. termicky symetrická anticyklóna; 1993-a3

anticyklona termická

nízká, studená a kvazistacionární anticyklona rel. malého rozsahu, tvořená v zimním období stagnujícím stud. vzduchem, ochlazovaným od zemského povrchu. Viz též anticyklogeneze termická.
angl. thermal anticyclone; slov. termická anticyklóna; 1993-a3

anticyklona uzavírající

(závěrečná) — postupující anticyklona, která se vytváří mezi jednotlivými sériemi cyklon polární fronty. Zpočátku je uzavírající anticyklona termicky asymetrická. Přesouvá se nejčastěji na jihovýchod do nižších zeměp. šířek, přičemž se otepluje a mohutní a stává se málo pohyblivou kvazistacionární anticyklonou. Uzavírající anticyklony často přispívají k regeneraci slábnoucích subtropických anticyklon. V některých případech narušují převládající záp. proudění, hlavně ve stadiu své stabilizace a působí jako blokující anticyklony. Někteří autoři je nazývají též anticyklonami polárních vpádů.
slov. uzatvárajúca anticyklóna; 1993-a2

anticyklona vysoká

anticyklona, která zasahuje nejméně do horních vrstev troposféry nebo až po tropopauzu. Vysoká anticyklona je teplá v celém svém vert. rozsahu a má uzavřenou cirkulaci i nad izobarickou hladinou 500 hPa, ležící zhruba ve výšce 5,5 km. K vysokým anticyklonám patří subtropické anticyklony a postupující anticyklony ve stadiu stabilizace.
angl. high anticyclone; slov. vysoká anticyklóna; 1993-a2

anticyklona výšková

anticyklona ve stř. a horních vrstvách troposféry, která se projevuje pouze na výškových mapách, zatímco na přízemní mapě není vyjádřena. Výšková anticyklona má charakter teplé anticyklony vyskytující se v mírných zeměp. šířkách nad pevninou a vznikající většinou ze subtropické anticyklony.
angl. high-level anticyclone; upper-level anticyclone; high aloft ; slov. výšková anticyklóna; 1993-a2

anticyklona závěrečná

, syn. anticyklona uzavírající
slov. záverečná anticyklóna; 1993-a1

antihélium

, protislunce, viz kruh parhelický.
angl. anthelion; slov. antihélium; 1993-a1

antimonzun

ve skutečnosti neexistující kompenzující proudění nad monzunem ve zjednodušeném modelu monzunové cirkulace (analogicky k antipasátu v pasátové cirkulaci).
angl. antimonsoon; slov. antimonzún; 1993-a3

antipasát

v klasickém pojetí všeobecné cirkulace atmosféry součást proudění tropické cirkulace. Antipasát proudí ve stř. a horních vrstvách troposféry nad přízemními pasáty a jeho směr je na sev. polokouli jihozápadní, na již. polokouli severozápadní. Antipasát zasahuje od rovníku až do subtropických šířek, kde se v pásmu mezi 30° až 35° se stáčí do záp. směru. V oblasti rovníku má silnou výstupnou složku pohybu a dosahuje výšek kolem 10 km, v subtropech má sestupný pohyb a jeho vert. mohutnost klesá na 2 km. Začíná ve výšce kolem 4 km nad zemským povrchem a je vyvinut lépe v zimě než v létě a nad povrchem oceánu než nad pevninou. Současná aerologická měření však existenci antipasátu podle uvedené představy v plném rozsahu nepotvrzují. Viz též cirkulace pasátová, buňka Hadleyova.
angl. antitrade; slov. antipasát; 1993-a1

antipleión

, viz anomálie klimatická.
angl. antipleion; slov. antipleión; 1993-a3

antiselenium

, protiměsíc, viz kruh paraselenický.
angl. antiselene; slov. antiselénium; 1993-a1

aproximace Boussinesqova

1. aproximace spočívající v uplatnění konceptu turbulentní vazkosti v teorii turbulentního proudění;
2. aproximace používaná při modelování atm. turbulence a konvekce. Představuje zjednodušení příslušných modelových rovnic, kdy se změny hustoty vzduchu uvažují pouze v tom členu rovnic, který představuje archimedovské vztlakové síly, zatímco jinak se hustota vzduchu považuje za konstantní veličinu.
angl. Boussinesq approximation; slov. Boussinesqova aproximácia; 2014

aproximace anelastická

zjednodušení reálné situace při modelování atm. procesů, které umožňuje stratifikovat pole hustoty vzduchu, tj. uvažovat hustotu vzduchu jako vertikálně proměnnou, avšak v ostatních ohledech se předpokládá nestlačitelnost vzduchu. Tato aproximace např. filtruje vertikální šíření zvukových vln a gravitačních vln. Viz též rovnice anelastické.
angl. anelastic approximation; slov. anelastická aproximácia; 2014

aproximace hydrostatická

zjednodušení reálné situace v atmosféře, kdy se v rovnicích příslušného modelu nebo v aproximacích některých členů těchto rovnic předpokládá stav hydrostatické rovnováhy, tj. přesná platnost rovnice hydrostatické rovnováhy. Uplatnění této aproximace má např. za následek omezení možností realistického zahrnutí procesů souvisejících s vert. pohyby v atmosféře.
angl. hydrostatic approximation; slov. hydrostatická aproximácia; 2014

aproximace kvazigeostrofická

zjednodušení modelu atmosféry, kde je uvažována advekce pouze geostrofickými složkami proudění. Kvazigeostrofická aproximace předpokládá velikost vektoru rychlosti větru blízkou velikosti vektoru rychlosti geostrofického větru a nulové zrychlení ve vertikálním směru. Důsledkem je, že všechny veličiny závisející na větru kromě divergence proudění lze aproximovat geostroficky. Kvazigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu vnětropických tlakových útvarů v synoptickém měřítku.
angl. quasi-geostrophic approximation; slov. kvázigeostrofická aproximácia; 1993-a3

aproximace nehydrostatická

vůči hydrostatické aproximaci podstatně realističtější aproximace, jež umožňuje při modelování atm. procesů počítat s odchylkami od stavu hydrostatické rovnováhy, a zahrnout tak do výpočtů např. působení archimédovských vztlakových sil. Přímou součástí modelových rovnic je v tomto případě pohybová rovnice pro vertikální složky rychlosti pohybu vzduchových částic.
angl. nonhydrostatic approximation; slov. nehydrostatická aproximácia; 2014

aproximace semigeostrofická

méně zjednodušující alternativa kvazigeostrofické aproximace, kde jsou lokální časová změna a gradient složek rychlosti větru nahrazeny lokální časovou změnou a gradientem složek rychlosti geostrofického větru. Semigeostrofická aproximace tedy předpokládá nulové zrychlení ve vertikálním směru a uvažuje advekci geostrofickými i ageostrofickými složkami proudění. Prostřednictvím specifické transformace souřadnic lze dosáhnout zjednodušeného tvaru základních rovnic, podobného jako v případě kvazigeostrofické aproximace. Semigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu atmosférických front a výrazných cyklon v mezosynoptickém měřítku. Viz též vítr ageostrofický.
angl. semigeostrophic approximation; slov. semigeostrofická aproximácia; 2014

aproximace tenké vrstvy

zjednodušení, při kterém se tloušťka zemské atmosféry považuje za zanedbatelnou ve srovnání s poloměrem Země. V soustavě prognostických rovnic je vzdálenost od středu Země nahrazena poloměrem Země. Aby soustava rovnic využívající aproximaci tenké vrstvy zachovávala moment hybnosti a energie, je nutné zanedbat některé metrické členy a vertikální členy Coriolisovy síly. Tato aproximace je jedním ze základních zjednodušení, používaných v meteorologii.
angl. thin layer approximation; slov. aproximácia tenkej vrstvy; 2014

aquaplaining

, akvaplanink — v letecké dopravě jev vyskytující se při pohybu letadla po vzletových a přistávacích dráhách, které jsou pokryté vrstvou vody nebo sněhovou břečkou. Následkem akvaplaninku klesá koeficient tření mezi pneumatikami a povrchem dráhy, což má za následek zvětšování hydrodyn. vztlaku a snížení směrové stability letadla. Akvaplanink se může vyskytnout i v běžném automobilovém provozu.
angl. aquaplaining; slov. aquaplaining; 1993-a3

arcus

(arc) — jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Arc může mít vzhled horizontálního oblačného válce zcela odděleného od ostatní oblačnosti konv. bouře, na níž vzniká – pak se označuje jako rollcloud, nebo protáhlého pásu oblačnosti klínovitého tvaru více méně spojeného s oblačností spodní základny bouře, označovaného jako shelf cloud. Vyskytuje se u druhu Cb, výjimečně též u Cu con, kde zviditelňuje čelo výtoku studeného vzduchu. Jeho délka se pohybuje od několika set metrů do několika desítek kilometrů. Přechod arc přes místo pozorování je zpravidla provázen zesílením a zvýšenou nárazovitostí větru v přízemní vrstvě, případně nástupem intenzivních srážek.
angl. arcus; slov. arcus; 1993-a3

aridita klimatu

, suchost klimatu — vlastnost klimatu způsobená neúměrně velkým potenciálním výparem oproti spadlým srážkám (opak humidity klimatu). Aridita klimatu může být podmíněna všeobecnou cirkulací atmosféry, vzdáleností od oceánů a jejich vlastnostmi nebo orograficky v důsledku závětrného efektu. Oblasti s aridním klimatem, popř. semiaridním klimatem se vymezují pomocí nejrůznějších indexů humidity. Aridita klimatu je jeho trvalou vlastností, čímž se liší od sucha.
angl. aridity of climate; slov. aridita klímy; 1993-a3

ascendent

, viz gradient.
angl. ascendent; slov. ascendent; 1993-a1

asimilace meteorologických dat

označení pro proces modifikující výstupy numerického modelu s využitím naměřených dat ze zadaného časového intervalu, který se nazývá asimilačním oknem. Cílem asimilace je příprava počátečních podmínek pro numerický model. Motivací pro aplikaci asimilace dat je předpoklad, že pokud model dobře simuluje předpověď v asimilačním okně, kde ji lze verifikovat, pak lze očekávat, že i vlastní předpověď bude přesnější než s využitím jiných počátečních podmínek. Speciálním případem asimilace dat je objektivní analýza. Výhodou asimilace dat ve srovnání s aplikací objektivní analýzy je to, že využívá více dat a využívá i časového vývoje modelových veličin.
Metody asimilace lze rozdělit na metody objektivní analýzy, nudging, 4D variační metoda (4D-VAR) a metody založené na aplikaci Kalmánova filtru (KF; ansámblový Kalmánový filtr, částicový Kalmánový filtr ). Metody objektivní analýzy jsou snadno aplikovatelné, avšak postrádají informaci o vývoji, a proto nedostatečně ovlivňují dynamiku modelovaných procesů. Nudging je empirická metoda, která dodáním umělého členu na pravou stranu modelových rovnic „nutí“ model, aby simuloval naměřená data. Je to velmi snadno aplikovatelná metoda, která však nemá teoretický základ a vliv asimilace se zpravidla velmi rychle ztrácí během integrace. Metody 4D-VAR a KF jsou velmi sofistikované metody, které dávají teoreticky optimální počáteční podmínky. Jejich praktická aplikace však vyžaduje řadu zjednodušení, které způsobují, že výsledek není optimální. Současné implementace těchto metod mají také problémy s asimilací veličin, které jsou významně ovlivněny silně nelineárními procesy, např. srážky.
angl. meteorological data assimilation ; slov. asimilácia meteorologických údajov; 2014

astrometeorologie

snaha vysvětlit děje v atmosféře Země kosmickými vlivy, především vzájemným postavením planet a dalších vesmírných těles. Mylná představa o vlivu těchto tzv. aspektů na počasí vedla hlavně v renesanční době k marným pokusům o dlouhodobou předpověď počasí, současně však podnítila zájem o systematická meteorologická pozorování (např. J. Kepler). Viz též kalendář stoletý, slapy atmosférické.
angl. astrometeorology; slov. astrometeorológia; 1993-a3

atlantik

, viz klima holocénu.
angl. Atlantic; slov. atlantik; 1993-a3

atlas klimatologický

, syn. atlas podnebí.
slov. klimatologický atlas; 1993-a1

atlas oblaků mezinárodní

, viz Mezinárodní atlas oblaků.
slov. medzinárodný atlas oblakov; 1993-a1

atlas podnebí

(klimatologický) — ucelený soubor map převážně s klimatologickou tematikou. Obsahuje zejména mapy měs. a roč. charakteristik hlavních klimatických prvků odvozených z dostatečně dlouhého období. Zákl. atlasem podnebí pro naše území je Atlas podnebí Česka (ČHMÚ Praha, ÚP Olomouc, 2007) vydaný jako encyklopedické dílo obsahující nejen mapy v měřítcích 1:1 mil., 1:2 mil. a 1:5 mil., ale rovněž i obsáhlou textovou, tabulkovou a grafickou část. Atlas byl vydán v česko-anglické mutaci (Climate Atlas of Czechia). Základním zpracovaným obdobím je 1961 – 2000. Předcházejícím mapovým dílem české klimatologie byl Atlas podnebí Československé republiky (Praha, ÚSGK 1958), který obsahoval 89 klimatologických, fenol. a jiných map v měřítku 1 : 10⁶ a 11 listů diagramů. Mapy teplotních a srážkových charakteristik byly sestaveny většinou z období 1901–1950. Charakter specializovaného atlasu podnebí má mapová příloha studie M. Kurpelové, L. Coufala aj. Čulíka „Agroklimatické podmienky ČSSR“ (Bratislava, HMÚ 1975) obsahující mapy agroklimatických charakteristik v měřítku 1 : 10⁶ z období 1931–1960.
angl. climatological atlas; slov. atlas podnebia; 1993-a3

atmometr

u nás nepoužívané označení pro výparoměr.
angl. atmidometer; atmometer; evaporimeter; slov. atmometer; 1993-a1

atmosféra

, viz atmosféra Země.
angl. atmosphere; slov. atmosféra; 1993-a1

atmosféra Rayleighova

modelová atmosféra, ve které je procházející sluneční záření ovlivňováno pouze rozptylem elektromagnetického vlnění v atmosféře na molekulách atmosférických plynů. To znamená, že nepůsobí jiný typ rozptylu a neexistuje ani absorpce záření. Vlastnosti Rayleighovy atmosféry zhruba splňuje suchá a čistá atmosféra.
angl. Rayleigh atmosphere; slov. Rayleighova atmosféra; 1993-a3

atmosféra Země

, ovzduší — plynný obal Země, který sahá od zemského povrchu do výšek několika desítek tisíc km a v převážné míře se Zemí rotuje. Atmosféra Země je tvořena směsí různých plynů, vodní páry a obsahuje také pevné a kapalné částice, tzn., že má charakter řídkého aerosolu. Za suchou a čistou atmosféru bývá považována směs plynů, jejíž složení, vyjádřené pomocí objemových procent, charakterizuje následující tabulka:

plyn		objemová procenta
dusík	N₂	78,084
kyslík	O₂	20,947 6
argon	Ar	0,934
oxid uhličitý	CO₂	0,031 4
neon	Ne	0,001 818
hélium	He	0,000 524
metan	CH₄	0,000 2
krypton	Kr	0,000 114
vodík	H₂	0,000 05
oxid dusný	N₂O	0,000 05
xenon	Xe	0,000 008 7
oxid siřičitý	SO₂	0 až 0,000 1
ozon	O₃	0 až 0,000 007 (léto)
		0 až 0,000 002 (zima)
oxid dusičitý	NO₂	0 až 0,000 002
čpavek	NH	stopy
oxid uhelnatý	CO	stopy
jód (páry)	J₂	stopy

Uvedené složení odpovídá blízkosti zemského povrchu, relativní zastoupení většiny plynů se však přibližně do výšky 100 km nemění. Výjimku tvoří oxid uhličitý, jehož množství se výrazněji mění v závislosti na čase (ve dne je ho méně než v noci) a na místě (nad souší je ho více než nad mořem), dále ozon, jehož množství se výrazně mění především v závislosti na výšce (maximum koncentrace dosahuje v oblasti tzv. ozonosféry) a vodní pára, která je soustředěna především ve spodních 10 km atmosféry Země. Charakteristickým rysem atmosféry Země je pokles tlaku vzduchu s výškou podle barometrické formule. Vzduch ve spodních vrstvách je stlačován tíhou vzduchu ležícího nad ním a tato stlačitelnost vzduchu má velký význam pro statiku atmosféry.
Atmosféra Země se podle různých hledisek dělí do několika vrstev:
a) podle průběhu teploty vzduchu s výškou rozeznáváme troposféru, stratosféru, mezosféru, termosféru a exosféru;
b) podle chem. složení dělíme atmosféru Země na homosféru a heterosféru;
c) podle koncentrace atmosférických iontů a volných elektronů dělíme atmosféru Země na neutrosféru a ionosféru;
d) vzhledem k interakci atmosféry Země se zemským povrchem zavádíme pojem mezní vrstvy atmosféry a volné atmosféry.
Viz též hmotnost atmosféry.
angl. Earth's atmosphere; slov. atmosféra Zeme; 1993-a3

atmosféra adiabatická

modelová atmosféra, ve které je vert. teplotní gradient všude roven suchoadiabatickému gradientu v_d = 0,0098 K.m^–1. Jestliže v adiabatické atmosféře položíme teplotu zemského povrchu rovnou 273 K, potom ve výšce zhruba 27,9 km klesne teplota na 0 K a tuto výškovou hladinu považujeme za horní hranici adiabatické atmosféry.
angl. adiabatic atmosphere; slov. adiabatická atmosféra; 1993-a2

atmosféra autobarotropní

modelová atmosféra, která se sama udržuje v barotropním stavu. Viz též atmosféra barotropní.
angl. autobarotropic atmosphere; slov. autobarotropná atmosféra; 1993-a3

atmosféra baroklinní

stav atmosféry, v níž jsou izopyknické (izosterické), izotermické a izobarické plochy různoběžné a vytvářejí tak termodynamické solenoidy. V baroklinní atmosféře je proto hustota vzduchu funkcí tlaku i teploty vzduchu a vektor geostrofického větru se s výškou mění. Vývoj tlakových útvarů může probíhat pouze v baroklinní atmosféře. Viz též atmosféra barotropní, baroklinita, model baroklinní.
angl. baroclinic atmosphere; slov. baroklinná atmosféra; 1993-a3

atmosféra barotropní

stav atmosféry, v níž jsou izopyknické (izosterické), izotermické a izobarické plochy rovnoběžné. V barotropní atmosféře je proto hustota vzduchu funkcí pouze tlaku nebo pouze teploty vzduchu. Jelikož je izobarický gradient teploty nulový, vektor geostrofického větru se ve vert. směru nemění. V barotropní atmosféře rovněž nemůže probíhat vývoj tlakových útvarů. Viz též atmosféra baroklinní, barotropie, model barotropní.
angl. barotropic atmosphere; slov. barotropná atmosféra; 1993-a3

atmosféra homogenní

modelová atmosféra, ve které je hustota vzduchu s výškou konstantní. Vert. teplotní gradient v homogenní atmosféře má hodnotu autokonvekčního gradientu. Výška této modelové atmosféry je přibližně 8 000 m. Homogenní atmosféra je zvláštním případem polytropní atmosféry.
angl. homogeneous atmosphere; slov. homogénna atmosféra; 1993-a2

atmosféra ideální

neurčitý pojem, vyskytující se v odb. literatuře. Zpravidla pod ním rozumíme fiktivní (modelovou) atmosféru, která má z určitého hlediska ideální vlastnosti. V tomto smyslu se za ideální někdy označuje např. atmosféra standardní, jindy atmosféra suchá a čistá, atmosféra Rayleighova apod.
angl. ideal atmosphere; slov. ideálna atmosféra; 1993-a1

atmosféra izotermická

modelová atmosféra, ve které je teplota vzduchu s výškou konstantní. Horní hranice izotermické atmosféry je v nekonečnu. Izotermická atmosféra je zvláštním případem polytropní atmosféry.
angl. isothermal atmosphere; slov. izotermická atmosféra; 1993-a1

atmosféra planetární

plynný obal obklopující jednotlivé planety. Podle chem. složení lze planetární atmosféru ve sluneční soustavě rozdělit do tří typů: 1. dusíko-kyslíkový (Země); 2. uhlíkový (Venuše, Mars, kde se atmosféra skládá převážně z oxidu uhličitého); 3. vodíko-metano-čpavkový (velké planety Jupiter, Saturn, Uran, Neptun). K udržení atmosféry musí mít planeta dostatečně velkou hmotnost a nikoli příliš vysokou teplotu povrchu. Ve sluneční soustavě to lze dokumentovat např. na Merkuru, jenž je prakticky bez atmosféry. V současné době se na společném obsahovém pomezí meteorologie, geofyziky a astronomie věnuje pozornost planetárním atmosférám nejen v rámci naší sluneční soustavy, ale i v souvislosti s exoplanetami, tj. planetami příslušejícími k planetárním systémům jiných hvězd než je naše Slunce. Viz též atmosféra Země.
angl. planetary atmosphere; slov. planetárna atmosféra; 1993-a1

atmosféra polytropní

modelová atmosféra s konstantním vert. teplotním gradientem. Vert. rozložení tlaku a teploty vzduchu je dáno vztahem:

{(\frac{p}{p_{0}})}^{\frac{R γ}{g}} = \frac{T}{T_{0}},

kde p₀ je počáteční a p konečný tlak vzduchu, T₀ počáteční a T konečná teplota vzduchu v K, g velikost tíhového zrychlení, R měrná plynová konstanta a γ vert. teplotní gradient. Zvláštním případem polytropní atmosféry je atmosféra adiabatická, izotermická a homogenní.
angl. polytropic atmosphere; slov. polytropná atmosféra; 1993-a2

atmosféra půdní

syn. vzduch půdní.
slov. pôdna atmosféra; 1993-a1

atmosféra standardní

model atmosféry, vypočtený na základě rovnice hydrostatické rovnováhy za předpokladu, že vzduch je ideální plyn. Standardní atmosféra udává hypotetické vert. rozložení tlaku, teploty a hustoty suchého vzduchu v atmosféře během celého roku ve středních zeměp. šířkách. Různé modely standardní atmosféry používají odlišné hodnoty zákl. prvků (tlak, teplota a hustota vzduchu, vert. gradient teploty, plynová konstanta a tíhové zrychlení) a různý počet a výškový rozsah modelových vrstev. V letecké meteorologii je dohodnuto používat mezinárodní standardní atmosféru ICAO.
angl. standard atmosphere; slov. štandardná atmosféra; 1993-a3

atmosféra standardní mezinárodní ICAO

mezinárodně přijatý model atmosféry, vystihující převládající poměry v atmosféře reprezentativní během celého roku ve všech zeměp. šířkách. Tento model vychází z předpokladu, že pro atmosféru platí přesně stavová rovnice a zákl. rovnice hydrostatické rovnováhy; v nulové výšce jsou konstantní, přesně definované hodnoty zákl. meteorologických prvků; teplotní gradient je v celé atmosféře konstantní a nabývá přesně definovaných hodnot. Smyslem zavedení standardní mezinárodní atmosféry je možnost jednotného cejchování tlakových výškoměrů, možnost výpočtu a porovnání letových charakteristik letadel, projektování letadel a raket a sestavení balistických tabulek. Standardní mezinárodní atmosféra přijatá ICAO v roce 1952 vychází z těchto hlavních předpokladů: nulová výška je na úrovni prům. výšky hladiny moře, v této nulové výšce je teplota vzduchu 288,15 K (15 °C), tlak vzduchu 1 013,25 hPa, hustota vzduchu 1,225 kg.rn^–3 a tíhové zrychlení 9,8066 m.s^–2; od hladiny moře do výšky 11 000 geopotenciálních metrů (gpm), tj. 11 019 m, je teplotní gradient roven 0,65°C/100 m. Ve výšce 11 000 gpm je teplota vzduchu 216,65 K (–56,5 °C), tlak vzduchu 226,32 hPa, hustota vzduchu 0,363 19 kg.m^–3 a tíhové zrychlení 9,772 7 m.s^–2. Od výšky 11 000 do 20 000 gpm je hodnota teplotního gradientu rovná nule (izotermie). Ve výšce 20 000 gpm je teplota vzduchu 216,65 K, tlak vzduchu 54,748 7 hPa, hustota vzduchu 0,088 034 5 kg.m^–3 a tíhové zrychlení 9,745 m.s^–2. Od výšky 20 000 do 32 000 gpm je hodnota teplotního gradientu –0,1 °C/100 m, od 32 000 do 47 000 gpm –0,28 °C/100 m a od výšky 47 000 do 51 000 gpm je teplotní gradient opět rovný nule.
angl. ICAO atmosphere; slov. štandardná atmosféra ICAO; 1993-a2

atmosféra střední

oblast atmosféry mezi tropopauzou a homopauzou, tzn. zahrnující stratosféru a mezosféru. Část atmosféry, kde turbulentní promíchávání ještě převažuje nad molekulární difuzí a ionizace nemá významnější dopad. Oblast, kde se výrazně projevují externí faktory jako proměna charakteristik dopadajícího záření Slunce, nebo vulkanické erupce.
angl. middle atmosphere; 2015

atmosféra suchá a čistá

atmosféra tvořená pouze směsí ideálních plynů bez vodní páry a znečišťujících příměsí. Viz též atmosféra Země.
angl. dry and clear atmosphere; slov. suchá a čistá atmosféra; 1993-a3

atmosféra volná

část atmosféry nad mezní vrstvou atmosféry. Ve volné atmosféře není proudění vzduchu podstatně ovlivněno třením o zemský povrch a jeho rychlost lze zpravidla alespoň hrubě aproximovat rychlostí geostrofického větru. Viz též měření aerologické.
angl. free atmosphere; slov. voľná atmosféra; 1993-a1

atmosféra vysoká

v současné době v meteorologické literatuře ne zcela jednoznačný pojem. Často se vysoká atmosféra ztotožňuje zhruba s heterosférou nebo s ionosférou až po nejvyšší hladiny představující přechod v meziplanetární prostor. Někteří, zejména starší autoři však považují za vysokou atmosféru celou vrstvu atmosféry nad tropopauzou.
angl. high atmosphere; slov. vysoká atmosféra; 1993-a3

atmosféra čistá

, viz atmosféra suchá a čistá.
angl. clear atmosphere; slov. čistá atmosféra; 1993-a1

atmosfériky

, syn. sfériky.
slov. atmosfériky; 1993-a1

aureola

1. vnitřní barevný sled koróny. Obvykle se vyznačuje zřetelným vnějším kruhem červenavé nebo hnědavé barvy, jehož poloměr nebývá větší než 5°. Čím menší je tento kruh, tím větší jsou vodní kapičky, na nichž dochází k ohybu světla. V tom spočívá diagnostický význam aureoly i korón; 2. oblast na obloze sahající do vzdálenosti několika úhlových stupňů od slunečního disku, z níž vychází cirkumsolární záření.
angl. aureole; slov. aureola; 1993-a1

autokonvekce

, viz gradient autokonvekční.
angl. autoconvection; slov. autokonvekcia; 1993-a1

autokonverze

původně označení parametrizace mikrofyzikálního procesu, při němž dochází k růstu směšovacího poměru srážkové vody pouze na úkor směšovacího poměru oblačné vody. V současné době je termín autokonverze chápán v širším smyslu jako počáteční stadium procesu růstu kapek v oblaku koalescencí, kdy srážkové kapky vznikají pouze koalescencí kapek oblačných. Vzhledem k nízké zachycovací účinnosti při srážkách oblačných kapek je autokonverze limitujícím faktorem při vzniku prvních srážkových kapek. Setkáváme se i s rozšířeným významem tohoto termínu, užívaného také pro vznik srážkového ledu z ledu oblačného.
angl. autoconversion; slov. autokonverzia; 2014

automatizace v meteorologii

způsob plnění rutinních operací v meteorologii, jenž pomocí měřicí a informační technologie vylučuje nebo omezuje subj. vlivy člověka. Současná automatizace v meteorologii se týká především měření, sběru, ukládání, distribuce i vizualizace meteorologických informací. Uplatňuje se především u staničních měření, metod dálkové detekce, v oblasti numerické předpovědi počasí a v dodávce produktů pro zákazníky meteorologických služeb; prosazuje se stále ve větší míře u staničního měření i při vlastní předpovědi počasí, zejm. při přípravě podkladů. Viz též linka pro předpověď počasí automatizovaná, stanice meteorologická automatická.
angl. automatization in meteorology; slov. automatizácia v meteorológii; 1993-a3

autorita meteorologická

orgán poskytující met. služby. Viz též úřad meteorologický.
angl. meteorological authority; slov. meteorologická autorita; 1993-a3

BUFR

binární univerzální formát pro reprezentaci met. dat. Zpráva v kódu BUFR obsahuje kromě požadovaných dat, metadat a dalších informací také jejich přesný popis pomocí deskriptorů. To umožňuje použití kódu BUFR pro jakýkoliv typ dat, pro který jsou definované příslušné deskriptory. Binární formát a komprese dovolují redukci objemu dat.
angl. BUFR; slov. BUFR; 2014

Boundary Layer Structures

(BL-View) — prezentační modul ceilometru, který umožňuje měřit a zobrazovat mezní vrstvu atmosféry. BL-View zobrazuje strukturu mezní vrstvy na základě algoritmu, který určuje výšku směšování v závislosti na koncentraci aerosolů v atmosféře. Automaticky analyzovaná data mezní vrstvy jsou uložena do logických souborů, které mohou být využity i v jiných aplikacích. Směšovací výška je klíčovým parametrem pro sledování znečištění ovzduší městskými emisními zdroji a emisemi z dopravy v závislosti na počasí, jako např. větru, oblačnosti, srážkách atd. Zároveň jsou informace o množství znečišťujících látek v atmosféře, které se jakožto kondenzační jádra podílí na procesech tvorby oblačnosti, důležitým indikátorem pro předpověď srážek. Přímý překlad do češtiny se nepoužívá.
angl. Boundary Layer Structures (BL-View); 2016

baguio

, mn. č. baguios — označení tajfunu v oblasti Filipín. Označení má původ v události z července 1911, kdy bylo stejnojmenné město na severu Filipín zasaženo tropickou cyklonou, přičemž zde za 24 hodin spadlo 1168 mm srážek.
angl. baguio; slov. baguio; 1993-a3

bahno tlakové

slang. označení pro nevýraznou oblast nižšího a rovnoměrně rozloženého tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře, která se vytváří především v létě nad pevninou. Jednou z příčin je přehřátí zemského povrchu v důsledku insolace. V tlakovém bahnu mohou vznikat místní bouřky doprovázené často přívalovým deštěm.
angl. flat low; shallow low; slov. tlakové bahno; 1993-a3

balneoklimatologie

, syn. klimatologie lázeňská.
slov. balneoklimatológia; 1993-a1

balon pilotovací

balon z elastického materiálu (plněný obvykle vodíkem), který je vypouštěn volně do atmosféry stoupací rychlostí balonu 1,5 až 3,5 m.s^–1 a zaměřován vizuálními prostředky, např. optickým pilotovacím teodolitem k určení výškového větru. Viz též měření větru, měření pilotovací.
angl. pilot balloon; slov. pilotovací balón; 1993-a3

balon radiosondážní

(sondážní) — tenkostěnný balon z elastického materiálu, plněný obvykle vodíkem, vypouštěný volně do atmosféry a vynášející radiosondu nebo jiný prostředek sloužící k měření met. prvků v atmosféře.
angl. sounding balloon; slov. rádiosondážny balón; 1993-a2

balon sondážní

, syn. balon radiosondážní.
slov. sondážny balón; 1993-a2

balon upoutaný

, aerostat — balon obvykle aerodyn. tvaru, který se vypouští do spodních vrstev atmosféry na laně. Slouží jako nosič měřicích přístrojů umístěných při měření v přibližně konstantní výšce nad zemi. Upoutaný balon se používá k zjišťování met. prvků mezní vrstvy atmosféry, např. pro studium znečištění ovzduší.
angl. captive balloon; kite balloon; kytoon; slov. upútaný balón; 1993-a2

balon vyvážený

balon z elastického materiálu, naplněný plynem lehčím než vzduch a vyvážený břemenem tak, aby v určité hladině užitečná stoupací síla balonu byla rovná nule. Používá se k určování horiz., popř. vert. rychlostí větru.
angl. constant-level balloon; slov. vyvážený balón; 1993-a2

balonek „píchací“

, viz měření výšky základny oblaků.
1993-a1

bar

, viz milibar.
angl. bar; slov. bar; 1993-a2

bariéra klimatická

výrazná orografická překážka (vysoké, protáhlé pohoří), stojící v cestě obvykle převládajícímu větru a tvořící klimatický předěl mezi oblastí návětří a závětří. Velmi studené vzduchové hmoty jsou nuceny klimatickou bariéru obtékat. Výraznou klimatickou bariérou v Evropě je např. Skandinávské pohoří, které způsobuje poměrně vysokou kontinentalitu klimatu vých. Švédska a Finska. Viz též efekt návětrný, efekt závětrný.
angl. climatic barrier; slov. klimatická bariéra; 1993-a2

barograf

, tlakoměr registrační — tlakoměr zaznamenávající plynule časový průběh změny tlaku vzduchu na registrační pásku. Základem měření jsou téměř vzduchoprázdná kovová tělesa, tzv. Vidieho dózy. Pohyby celé série Vidieho dóz, ke kterým dochází vlivem změn tlaku vzduchu, jsou převodním mechanismem zvětšovány a převáděny na raménko s registračním perem. Pero píše na pásek navinutý na registračním válci poháněném hodinovým strojkem. Viz též mikrobarograf.
angl. barograph; slov. barograf; 1993-a3

barograf aneroidový

barograf, jehož čidlem je sada aneroidových krabiček, tzv. Vidieho dózy.
angl. aneroid barograph; slov. aneroidový barograf; 1993-a3

barograf plovákový

tlakoměr s nádobkou, v níž je umístěn plovák. Plovákový barograf zaznamenává pohyby plováku v závislosti na změnách hladiny rtuti v nádobce. Staniční síť v České republice tento barograf nepoužívá.
angl. float barograph; slov. plavákový barograf; 1993-a3

barogram

záznam barografu.
angl. barogram; slov. barogram; 1993-a1

baroklinita

rozložení hustoty v tekutině, kde jsou izopyknické (izosterické) plochy různoběžné s izobarickými plochami. Míru baroklinity lze kvantifikovat např. počtem izobaricko-izosterických solenoidů protínajících horizontální plochu o jednotkovém obsahu. Viz též atmosféra baroklinní, barotropie.
angl. baroclinity; slov. baroklinita; 1993-a3

barometr

syn. tlakoměr.
angl. barometer; slov. barometer; 1993-a3

barometrie

nauka o měření tlaku vzduchu.
angl. barometry; slov. barometria; 1993-a1

barotermometr

, syn. termobarometr — zřídka používaná označení pro hypsometr.
slov. barotermometer; 1993-a3

barotropie

rozložení hustoty v tekutině, kde jsou izopyknické (izosterické) plochy rovnoběžné s izobarickými plochami. Míra baroklinity je tedy nulová a hustota je funkcí pouze tlaku. Viz též atmosféra barotropní.
angl. barotropy; slov. barotrópia; 1993-a3

barva oblohy

, viz modř oblohy.
angl. color of sky; slov. farba oblohy; 1993-a1

barvy soumrakové

fotometeor pozorovaný při východu a západu Slunce. Tvoří se lomem, rozptylem nebo selektivní absorpcí záření při průchodu atmosférou. K nejčastějším formám soumrakových barev patří fialová záře, soumrakový oblouk, ozáření vrcholů a krepuskulární paprsky. Viz též červánky.
angl. twilight colours; slov. súmrakové farby; 1993-a1

barye

jednotka tlaku vzduchu, pro niž platí vztah: 1 barye (ba) = 10^–1 Pa = 10^–3 hPa. Používala se hlavně pro měření akust. tlaku.
angl. barye; slov. barya; 1993-a1

bazén výparoměrný

výparoměr tvořený dostatečně rozměrným zásobníkem vody, ve kterém lze přesně měřit výšku vodní hladiny. Pro svou nákladnost, velké rozměry a náročnost obsluhy a údržby se používá jen na specializovaných pracovištích.
angl. evaporation tank; slov. výparomerný bazén; 1993-a1

berk

starší označení pro dynamický metr.
slov. berk; 1993-a1

beránky

lid. název pro drobné oblaky, uspořádané na obloze do charakteristických skupin nebo řad. Rozlišují se: 1) malé beránky, což jsou oblaky druhu Cc. Vyskytují se zejména při vertikální instabilitě atmosféry ve vrstvě svého výskytu a spolu s mírným poklesem tlaku vzduchu v místě pozorování jsou obvykle spojovány s blížící se atm. frontou; 2) velké beránky, což jsou oblaky středního patra druhu Ac, a to zpravidla Ac un. Jejich výskyt bývá rovněž spojován se zhoršením počasí a s advekčním ochlazením. Výskyt beránků může být zejména ve večerních hodinách spojen také s rozpadem oblaků jiných druhů např. Cb a Cu. Viz též předpověď podle místního pozorování.
angl. mackerel sky; slov. barančeky, baránky, barance; 1993-a2

bezvětří

vítr o prům. rychlosti 0,0 až 0,2 m.s^–1 (méně než 1 km.h^–1). Odpovídá nultému stupni Beaufortovy stupnice větru. Viz též calm.
angl. calm; slov. bezvetrie; 1993-a3

bilance atmosféry radiační

rozdíl množství záření pohlceného a vyzářeného atmosférou. Vztahuje se buď ke sloupci atmosféry o jednotkovém horiz. průřezu a výšce rovné tloušťce atmosféry, nebo k celé atmosféře Země. Protože atmosféra pohlcuje sluneční záření poměrně málo, má pro radiační bilanci atmosféry podstatný význam pohlcování dlouhovlnného záření a vlastní záření atmosféry. Radiační bilance atmosféry je vždy záporná a takto vzniklý deficit v tepelné bilanci atmosféry je kompenzován uvolňováním tepla při fázových přechodech a turbulentní výměnou tepla mezi zemským povrchem a atmosférou. Viz též bilance radiační.
angl. radiation balance of the atmosphere; slov. bilancia žiarenia atmosféry; 1993-a2

bilance atmosféry tepelná

součet radiační bilance atmosféry, množství tepla uvolňovaného, resp. spotřebovávaného při fázových přechodech v atmosféře, a tepla, které přechází mezi atmosférou a zemským povrchem turbulentní výměnou. Tepelná bilance atmsoféry vztahujeme buď ke sloupci atmosféry o jednotkovém horiz. průřezu a výšce rovné tloušťce atmosféry, nebo k celé atmosféře Země. Úhrn celkové tepelné bilance atmosféry za delší období je prakticky roven nule.
angl. heat balance of the atmosphere; slov. tepelná bilancia atmosféry; 1993-a1

bilance energetická

1. v met. literatuře velmi často syn. pro tepelnou bilanci zemského povrchu; 2. ve slovním spojení energetická bilance soustavy Země-atmosféra syn. pro tepelnou bilanci soustavy Země-atmosféra; 3. vyjádření zákona zachování energie v jednotce hmotnosti vzduchu, které lze pro tepelnou energii napsat ve tvaru

ϵ_{1} + ϵ_{2} + ϵ_{3} + D = c_{v} \frac{d T}{d t} + p \frac{d α}{d t},

kde ε₁ značí zisk, popř. ztrátu tepla turbulentní a molekulární difuzí v jednotce hmotnosti vzduchu za jednotku času, ε₂ zisk, popř. ztrátu tepla radiačními procesy, ε₃ teplo uvolňované, popř. spotřebovávané při fázových změnách, D je teplo vzniklé disipací mech. energie, c_v měrné teplo vzduchu při stálém objemu, t čas, T značí teplotu, p tlak a α měrný objem vzduchu. Prvý, resp. druhý člen na pravé straně popisuje časovou změnu vnitřní energie jednotky hmotnosti vzduchu, resp. práci spojenou s rozpínáním nebo stlačováním této jednotky. Při rozšíření úvahy o transformaci kinetické a potenciální energie v atmosféře lze uvedenou rovnici zobecnit do tvaru

\frac{d}{d t} (\frac{v^{2}}{2} + g z + c_{v} + p α) = ϵ_{1} + ϵ_{2} + ϵ_{3} + α \frac{d p}{d t} + D,

kde v je rychlost proudění, g velikost tíhového zrychlení, z výška nad nulovou geopotenciální hladinou a výrazy v²/2, gz, c_v T + pα představují kinetickou energii, poten. energii a entalpii vztaženou k jednotce hmotnosti vzduchu.
angl. energy balance; slov. energetická bilancia; 1993-a1

bilance hydrologická

(vodní) — vztah mezi příjmem, výdejem a změnou zásob vody v určité oblasti (povodí, kontinentu apod.) nebo ve vodní nádrži, které nastávají v důsledku hydrologického cyklu. Příjem je zajišťován atmosférickými srážkami, případně přítokem vody. Výdej vody nastává prostřednictvím výparu a zpravidla i odtoku, pokud se nejedná o bezodtokou oblast nebo vodní nádrž. Nerovnováha mezi příjmem a výdejem vody se projeví změnou zásob vody ve vodních tocích a nádržích i pod zemským povrchem (půdní vody a podzemní vody); při určování dlouhodobé hydrologické bilance je možné tento člen zanedbat. Především v případě sněžení nebo malé intenzity srážek může být hydrologická bilance významně ovlivněna intercepcí srážek. Rovnice hydrologické bilance je využívána mj. pro stanovení skutečného výparu.
angl. water balance; water budget; slov. hydrologická bilancia; 1993-a3

bilance půdní vody

(vláhová) — hydrologická bilance určitého půdního profilu. Příjem je realizován především infiltrací části vody z padajících i usazených srážek, zmenšených o intercepci srážek, dále vzlínáním podzemní vody a jejím bočním přítokem a doplňováním vodní páry, která v půdě kondenzovala. K výdeji půdní vody dochází prostřednictvím výparu včetně transpirace rostlin a odtokem, především podpovrchovým.
angl. soil water budget; slov. bilancia pôdnej vody; 1993-a3

bilance radiační

, syn. bilance záření.
angl. net radiation; radiation balance; slov. radiačná bilancia; 1993-a1

bilance radiační dlouhovlnná

, syn. bilance zemského záření.
angl. net long-wave radiation; long-wave radiation balance; slov. bilancia dlhovlnného žiarenia; 1993-a1

bilance radiační krátkovlnná

, syn. bilance slunečního záření.
angl. net solar radiation; slov. bilancia krátkovlnného žiarenia; 1993-a1

bilance radiační soustavy Země-atmosféra

rozdíl množství slunečního záření vstupujícího do zemské atmosféry a záření Země, tj. záření povrchu Země a atmosféry Země unikajícího do světového prostoru. Protože soustava tvořená Zemí a její atmosférou si nevyměňuje s okolním prostorem významnější měrou teplo jinak než prostřednictvím radiačního přenosu je bilance radiační soustavy Země-atmosféra též tepelnou bilancí tohoto systému.
angl. radiation balance of the Earth-atmosphere system; slov. radiačná bilancia sústavy Zem–atmosféra; 1993-a1

bilance radiační zemského povrchu

rozdíl množství globálního slunečního záření absorbovaného jednotkou plochy zemského povrchu a efektivního vyzařování zemského povrchu. Okamžité hodnoty radiační bilance zemského povrchu mohou být kladné i záporné, přičemž přechod od kladné bilance k záporné a naopak (v denním chodu) se zpravidla pozoruje při výškách Slunce 10 až 15° nad obzorem. Radiační bilance zemského povrchu je energ. základem bytí a vývoje organické přírody, klimatickým faktorem, podílí se na režimu oceánských a kontinentálních vod, na utváření fyzicko-geograf. poměrů na zemském povrchu aj. Viz též bilance záření.
angl. radiation balance of the Earth's surface; slov. radiačná bilancia zemského povrchu; 1993-a1

bilance slunečního záření

, bilance radiační krátkovlnná — bilance krátkovlnného záření v dané hladině atmosféry nebo na zemském povrchu. Je rozdílem globálního slunečního záření a odraženého slunečního globálního záření.
angl. net solar radiation; slov. bilancia slnečného žiarenia; 1993-a1

bilance tepelná

rozdíl příjmu a výdeje tepla libovolného povrchu nebo systému. Podstatnou část tepelné bilance tvoří zpravidla bilance záření. Kromě této formy přenosu tepla se na tepelné bilanci podílí turbulentní výměna, latentní teplo vydávané nebo spotřebovávané při fázových přechodech a molekulární vedení tepla. V klimatologii se zpravidla rozlišuje tepelná bilance zemského povrchu, tepelná bilance atmosféry a tepelná bilance soustavy Země-atmosféra.
angl. heat balance; slov. bilancia tepla; 1993-a1

bilance tepelná soustavy Země-atmosféra

1. z hlediska celé soustavy Země-atmosféra je tato bilance totožná s bilancí radiační soustavy Země-atmosféra; 2. pod tepelnou bilancí soustavy Země-atmosféra se někdy rozumí též rozdíl zisků a ztrát tepla ve vert. sloupci o jednotkovém průřezu, sahajícím přes celou atmosféru do takové hloubky pod zemském povrchem, v níž teplota přestává být ovlivněna met. faktory.
angl. heat balance of the Earth-atmosphere system; slov. tepelná bilancia sústavy Zem–atmosféra; 1993-a1

bilance tepelná zemského povrchu

součet radiační bilance zemského povrchu

\tilde{R}

, množství tepla odváděného ze zemského povrchu do atmosféry, resp. přiváděného z atmosféry k zemskému povrchu turbulentní výměnou

\tilde{P}

, tepla spotřebovaného na výpar nebo uvolňovaného při tvorbě kondenzačních produktů na zemském povrchu

\tilde{V}

a tepla odváděného do půdy nebo přiváděného z hlubších půdních vrstev k zemskému povrchu

\tilde{S}

. Tyto složky bilance jsou kladné (záporné), představují-li pro zemský povrch zisk (ztrátu) tepla. Zemský povrch lze obvykle považovat za plochu s nulovou tepelnou kapacitou a v tomto případě musí platit vztah

\tilde{R} + \tilde{P} + \tilde{V} + \tilde{S} = 0

který nazýváme rovnicí tepelné bilance zemského povrchu. V případě, že na zemském povrchu existují nezanedbatelné tepelné kapacity (budovy apod.), lze jejich vliv zahrnout do členu ε₃ a rovnici tepelné bilance zemského povrchu zachovat jinak beze změny. Viz též oběh vody na zemi.
angl. heat balance of the Earth's surface; slov. tepelná bilancia zemského povrchu; 1993-a1

bilance vláhová

, syn. bilance půdní vody.
slov. vlahová bilancia; 1993-a1

bilance vodní

, syn. bilance hydrologická.
angl. hydrologic balance; water budget; slov. vodná bilancia; 1993-a1

bilance zemského záření

(radiační dlouhovlnná) — bilance dlouhovlnného záření v dané hladině atmosféry nebo na zemském povrchu. Je rozdílem záření atmosféry směřujícího dolů a zemského záření směřujícího nahoru, které je tvořeno zářením zemského povrchu směřujícím nahoru, odraženým zářením atmosféry a zářením atmosféry směřujícím nahoru.
angl. net terrestrial radiation; terrestrial radiation balance; slov. bilancia zemského žiarenia; 1993-a1

bilance záření

(radiační) — rozdíl záření směřujícího dolů a záření směřujícího nahoru, vztažený k určité hladině, vrstvě nebo sloupci atmosféry, k zemskému povrchu, popř. k celé soustavě Země-atmosféra. Kladné hodnoty bilance záření znamenají při radiačním přenosu energie energ. zisk pro danou hladinu nebo soustavu, záporné hodnoty energ. ztrátu. Vztahuje-li se bilance záření k různým časovým obdobím (např. den, měsíc, rok), označuje se zpravidla názvem denní, měs., roční úhrn bilance záření. Podle vlnových délek se někdy člení na krátkovlnnou, tzv. bilanci slunečního záření; a dlouhovlnnou, tzv. bilanci zemského zářeni. Jestliže sledujeme odděleně bilance záření zemského povrchu, atmosféry nebo soustavy Země-atmosféra, používáme označení radiační bilance zemského povrchu, atmosféry nebo soustavy Země-atmosféra. Bilance záření se měří bilancometry a vyjadřuje se ve W.m^–2 jako intenzita záření, popř. J.m^–2 jako množství záření. Viz též bilance tepelná, záření Země.
angl. net radiation; radiation balance; slov. bilancia žiarenia; 1993-a1

bilancometr

přístroj pro měření rozdílu celkového záření (0,3 až 100μm) dopadajícího na horní a spodní stranu vodorovného čidla z prostorového úhlu 2π. Čidlo je nejčastěji tvořeno dvojicí tenkých černých kovových destiček, vzájemně propojených diferenční termobaterií, která měří rozdíl teplot obou destiček. Tento rozdíl je úměrný radiační bilanci záření. Použitý indikátor napětí musí mít posunutou nulu, aby bylo možné měřit kladná i záporná napětí termočlánku. Bilancometry v trvalém provozu mají chráněna čidla tenkými (0,1 μrn) polyetylenovými polokoulemi známými jako lupolen-H.
angl. net pyrradiometer; radiation balance meter; slov. bilancometer; 1993-a1

bimetal

teploměrné čidlo tvořené dvěma kovovými pásky z materiálů o různých koeficientech roztažnosti, které jsou spolu svařeny. Deformace systému v závislosti na změně teploty se využívá jako míra teplotní změny. Závisí na rozdílu délkových součinitelů roztažnosti materiálů obou složek bimetalu, na čtverci celkové délky (rozvinutého) bimetalu, na jeho tloušťce a šířce a na vrcholovém úhlu oblouku, do něhož je stočen. Viz též teploměr bimetalický.
angl. bimetal; slov. bimetál; 1993-a2

bioklima

klima posuzované ve vztahu k živým organismům nebo klima spoluvytvářené živými organismy. Termín bioklima tedy znamená: 1. soubor klimatických podmínek existence živých organismů; 2. klimatické (zpravidla mikroklimatické) poměry prostředí modifikované výskytem a životními projevy organismů, např. bioklima měst, lesa, doupěte apod. Studiem bioklimatu se zabývá bioklimatologie. Viz též ekoklima, klimatoterapie, klimatop, klima porostové.
angl. bioclimate; slov. bioklíma; 1993-a0

bioklimatologie

obor klimatologie zabývající se bioklimatem. Podle předmětu studia se obvykle dělí na bioklimatologii humánní, fytobioklimatologii a zoobioklimatologii. Viz též klimatologie lékařská, klimatologie zemědělská, meteorologie lesnická, fenologie, biometeorologie.
angl. bioclimatology; slov. bioklimatológia; 1993-a0

bioklimatologie humánní

, bioklimatologie člověka — část bioklimatologie zabývající se vztahy mezi klimatem a člověkem jako jedincem nebo klimatem a lidskou společností.
angl. human bioclimatology; slov. humánna bioklimatológia; 1993-a0

bioklimatologie rostlin

, syn. fytobioklimatologie.
slov. bioklimatológia rastlín; 1993-a0

bioklimatologie urbanistická

, syn. klimatologie měst.
slov. urbanistická bioklimatológia; 1993-a0

bioklimatologie zvířat

, syn. zoobioklimatologie
slov. bioklimatológia zvierat; 1993-a0

bioklimatologie člověka

, syn. bioklimatologie humánní.
angl. human bioclimatology; slov. bioklimatológia človeka; 1993-a0

biometeorologie

obor meteorologie studující vlivy počasí nebo vlivy jednotlivých met. prvků na živé organizmy. V Česku je biometeorologie většinou považována za součást bioklimatologie v širším smyslu. Viz též meteorologie lékařská, předpověď biometeorologická.
angl. biometeorology; slov. biometeorológia; 1993-a3

biosféra

obal Země tvořený živými organizmy nebo v širším pojetí prostředím, které obývají. Z tohoto hlediska je biosféra sférou průniku svrchní litosféry, pedosféry, hydrosféry a troposféry.
angl. biosphere; slov. biosféra; 1993-a3

biotropie počasí

, syn. meteorotropismus.
slov. biotropia počasia; 1993-a1

blesk

el. výboj, který vzniká mezi centry kladných a záporných nábojů jednoho nebo více oblaků, mezi oblakem a zemí a vzácně mezi oblakem a stratosférou. Účinky blesku jsou především el. a z nich vyplývají účinky světelné, akust., tepelné, mech. a chemické. Blesk charakterizují jeho el. parametry:
a) amplituda rázové složky I_max (kolísající v rozmezí 10² až 3.10⁶ A);
b) max. strmost čela rázové složky di/dt (10³ až 10⁹ A.s^–1);
c) doba čela rázové složky tč (0,5 až 100).10^–6 s;
d) čtverec impulsu proudu blesku

\int i^{2} d t

po dobu celého výboje;
e) počet dílčích výbojů blesku v celkovém výboji blesku (1 až 24);
f) trvání celého výboje (10^–3 s až 2 s);
g) náboj blesku (bleskového výboje)

Q_{b} = \int i d t

.
Z uvedených el. hodnot se stanoví úbytek el. napětí –u = iR, tepelná nebo mech. energie přeměněná v zasaženém objektu v závislosti na jeho vlastnostech. Indukční účinky změny náboje a proudu blesku jak ve vůdčím výboji blesku (lídru), tak v hlavním výboji blesku jsou zdrojem elmag. vlnění s kmitočty (0,1 až 2).10⁹ Hz. Viz též výboj blesku, kanál blesku, proud bleskového výboje, počítač výbojů blesku, zařízení hromosvodné, sfériky.
angl. lightning; slov. blesk; 1993-a1

blesk kulový

bývá popisován jako koule o průměru většinou 10 až 20 cm (někdy také 1 až 2 cm nebo někdy až 1,5 m), obvykle červené, oranžové nebo žluté barvy. Vyskytuje se za bouřky a často, ne však vždy, po úderu blesku v jeho blízkosti. Koule rychle sestupuje z oblaku a pak volně pluje vzduchem a často vniká do domů komínem, otevřenými dveřmi nebo okny. Dopadne-li koule do nádoby s vodou, dojde ke značnému zahřátí vody. Na lidském těle působí těžké popáleniny. Zánik koule bývá provázen někdy praskáním, rachotem až explozí, někdy zanikne tiše, zpravidla však zanechá ostrý zápach. Uvedené poznatky jsou zobecněním několika tisíc subj. pozorování. Dosud se nepodařilo u kulového blesku změřit žádnou el. veličinu. Vznik kulového blesku vysvětluje několik desítek teorií, od chem. reakcí až po vlnovod s dodávanou vnější energií o frekvenci několika stovek MHz (podle P. L. Kapici). Někteří současní autoři dávají kulový blesk do přímé souvislosti s běžnými blesky, např. v tom smyslu, že svinutím kanálu blesku vznikne uzavřený útvar plasmy, který je následně po určitou dobu schopen vlastní existence. Kulový blesk poprvé popsal franc. fyzik F. D. Arago v r. 1838.
angl. ball lightning; slov. guľový blesk; 1993-a3

blesk perlový

(čočkový) — vzácně se vyskytující blesk s pravidelně přerušovaným kanálem blesku. Má dlouhé trvání a bývá pozorován jen za silného deště v části zeslabujícího se kanálu blesku. Fyz. vysvětlení se přiklání více k opt. jevu (tenký čárový světelný zdroj pozorovaný přes dešťové kapky) než k nehomogenním el. vlastnostem kanálu blesku.
angl. chain lightning; beaded lightning; slov. perlový blesk; 1993-a1

blesk plošný

blesk, který je pozorován zejména při blýskavicích. Mohou to být všechny druhy blesků, u nichž pozorovatel nevidí jejich kanál blesku, nýbrž oblak osvětlený vzdálenějším výbojem.
angl. sheet lightning; slov. plošný blesk; 1993-a1

blesk rozvětvený

blesk vyskytující se nejčastěji mezi oblakem a zemí, jehož viditelná část se větví. Ramena větví končí ve většině případů v atmosféře, přičemž od hlavního kanálu blesku ke koncům větví jejich intenzita slábne. V méně než 5 % případů dosáhne země i některá z větví rozvětveného blesku, přičemž intenzita boční větve nebo větví může být slabší nebo stejně silná jako "kmenové části" výboje.
angl. forked lightning; slov. rozvetvený blesk; 1993-a1

blesk stuhový

řídce se vyskytující druh blesku, jehož kanál má mnohem větší šířku než normální čárový blesk. Bývá vysvětlován posunem ionizovaného svítícího kanálu blesku silným větrem. Není však vyloučen ani chybný fotografický záznam dvou nebo více rychle po sobě následujících výbojů, způsobený pohybem fotografického přístroje. Stuhový blesk bývá uváděn zejména ve starší odb. literatuře; novější soustavné opt. výzkumy blesku jej nepotvrzují.
angl. ribbon lightning; slov. stuhový blesk; 1993-a1

blesk čočkový

, syn. blesk perlový.
slov. šošovkový blesk; 1993-a1

blesk čárový

blesk vyskytující se nejčastěji mezi oblakem a zemí, jehož viditelná část kanálu blesku není rozvětvena.
angl. streak lightning; slov. čiarový blesk; 1993-a1

bleskosvod

, syn. hromosvod.
slov. bleskozvod; 1993-a3

blizard

amer. označení pro déletrvající stav počasí charakterizovaný velmi silným větrem, který víří sníh nebo je doprovázen hustým sněžením. V USA je takto označován stav počasí trvající nejméně 3 hod., kdy minutový průměr rychlosti přízemního větru dosahuje hodnoty vyšší než 15 m.s^–1 a zvířený sníh nebo husté sněžení snižuje dohlednost pod 400 m. V Sev. Americe se blizard vyskytuje v zimě při sz. proudění v týlu cyklony. V hovorové řeči se termín blizard používá pro jakoukoliv sněhovou bouři spojenou s velmi silným větrem. Viz též buran, purga.
angl. blizzard; slov. blizard; 1993-a3

blokování

zabránění postupu putujících cyklon a anticyklon v západovýchodním směru v mírných zeměpisných šířkách. Blokování je spojeno s výrazně meridionálním charakterem proudění, zejména ve vyšších hladinách, a zpravidla je charakterizováno přítomností vysoké a teplé anticyklony ve vyšších zeměp. šířkách a přítomností jedné či více uzavřených cyklonálních cirkulací v nižších zeměp. šířkách. Tento anomální typ cirkulace přetrvává často déle než 7 dní a celý systém je buď téměř bez pohybu, nebo se jen velmi zvolna přesouvá k západu. V západní Evropě je blokování vyvoláváno azorskou anticyklonou, vysouvající se k severu nad 50. s. š., nejčastěji nad Britské ostrovy. Frontální vlny postupují po jejím sev. okraji z Atlantiku nad Skandinávii a ve stř. Evropě převládají sev. složky proudění. Blokování vyskytující se nad vých. Evropou způsobuje zpomalení rychlosti postupu frontálních systémů nad stř. Evropou a někdy i jejich zvlnění. Viz též anticyklona blokující.
angl. blocking action; slov. blokovanie; 1993-a3

blána studeného vzduchu

slangové označení pro tenkou vrstvu studeného vzduchu, která se za vhodných podmínek udržuje nad zemským povrchem a neúčastní se všeobecného proudění vzduchu. Její tloušťka kolísá od několika metrů do několika stovek metrů. Vytváří se nejčastěji v zimě ve studených anticyklonách nad prochlazenou pevninou, v uzavřených terénních sníženinách, kde zejména v nočních hodinách studený vzduch stéká ze svahů do nižších poloh, nebo pod rozhraním teplé fronty v případě, kdy je její nejspodnější část výrazně zpomalována oproti ostatním částem fronty v důsledku tření o zemský povrch. V bláně studeného vzduchu zpravidla pozorujeme inverzi teploty vzduchu nebo izotermii. Viz též jezero studeného vzduchu.
angl. film of cold air; slov. blana studeného vzduchu; 1993-a3

blýskavice

blesky, při nichž není slyšet hřmění, zpravidla při velmi vzdálených nočních bouřkách. V závislosti na meteorologických podmínkách, terénu a okolním světelném znečištění oblohy lze blýskavici pozorovat při vzdálenosti bouřek, které blýskavici způsobují, do cca 200 km i více. Viz též hrom.
angl. heat lightning; slov. blýskavica; 1993-a2

bod Aragův

jeden ze tří neutrálních bodů nalézající se ve výšce asi 20° nad antisolárním bodem.
angl. Arago's point; slov. Aragov bod; 1993-a1

bod Babinetův

jeden ze tří neutrálních bodů nalézající se ve výšce 15 až 20° nad Sluncem. Objevil jej franc. fyzik J. Babinet v r. 1840.
angl. Babinet point; slov. Babinetov bod; 1993-a1

bod Brewsterův

jeden ze tří neutrálních bodů nalézající se ve výšce 15 až 20° pod Sluncem. Objevil jej skotský fyzik D. Brewster v r. 1840.
angl. Brewster point; slov. Brewsterov bod; 1993-a1

bod antisolární

bod na hvězdné sféře ležící přímo proti Slunci na přímce, proložené Sluncem a pozorovatelem. Při poloze Slunce nad (pod) obzorem se nalézá pod (nad) obzorem.
angl. antisolar point; slov. antisolárny bod; 1993-a3

bod charakteristický

v meteorologii označení bodu na termodynamickém diagramu, v němž se protíná suchá adiabata vedená z přízemní teploty vzduchu, izograma vedená z teploty přízemního rosného bodu a nasycená adiabata vedená z teploty vlhkého teploměru. Termín má historický význam a v současné době se používá jen zřídka. Viz též teorém Normandův.
slov. charakteristický bod; 1993-a3

bod cyklogenetický

místo v atmosféře, v němž se začíná vytvářet cyklona. Nejčastěji se nachází v přízemní vrstvě atmosféry na dynamicky instabilních frontálních vlnách. V širším smyslu můžeme hovořit o cyklogenetickém bodu i za situací, kdy vzniká mělká cyklona v důsledku termické nebo orografické cyklogeneze.
angl. cyclogenetic point; slov. cyklogenetický bod; 1993-a3

bod hyperbolický

(neutrální) — v meteorologii průsečík čáry konfluence a čáry difluence uvnitř barického sedla na meteorologické mapě. Na obě strany od tohoto bodu směrem k anticyklonám, popř. k hřebenům vysokého tlaku vzduchu tlak vzduchu stoupá, směrem k cyklonám, popř. brázdám nízkého tlaku vzduchu klesá. Hyperbolický bod je tedy bod s rel. nejvyšším tlakem mezi dvěma cyklonami a bod s rel. nejnižším tlakem mezi dvěma anticyklonami tvořícími barické sedlo. Viz též pole deformační.
angl. hyperbolic point; saddle point; col; neutral point; slov. hyperbolický bod; 1993-a3

bod mrznutí

, teplota mrznutí — teplota vody, při níž dochází k fázovému přechodu kapalné vody na led a při níž jsou obě skupenství vody v rovnováze. Obecně je teplota této fázové přeměny pro libovolnou látku označována jako bod tuhnutí, jehož hodnota je stejná s bodem tání. Bod mrznutí vody závisí na chemické čistotě vody a tlaku. Teplota 0 °C bývá označována jako bod mrazu. V oblacích, kde mrznou vodní kapky malých objemů, je běžná přítomnost kapek přechlazené vody při teplotách hluboko pod 0 °C.
angl. freezing point; slov. bod mrznutia; 1993-a2

bod neutrální

1. v atmosférické optice místo na obloze, situované ve vert. rovině proložené Sluncem, z něhož vycházející difuzní světlo není polarizováno. K neutrálním bodům počítáme bod Aragův, Babinetův a Brewsterův, jejichž přesná poloha závisí na výšce Slunce nad obzorem a na zakalení atmosféry. Viz též polarizace slunečního záření v atmosféře; 2. syn. bod hyperbolický.
angl. neutral point; slov. neutrálny bod; 1993-a3

bod ojínění

syn. teplota bodu ojínění.
2014

bod okluzní

bod na přízemní synoptické mapě, který tvoří vrchol teplého sektoru cyklony a z něhož se směrem do vyššího tlaku vzduchu rozbíhají v okludované cykloně zbývající části teplé a studené fronty. Během okluze se okluzní bod přemísťuje k okraji cyklony. Někdy se poblíž okluzního bodu vytváří nový střed cyklony. Viz též fronta okluzní.
angl. point of occlusion; slov. oklúzny bod; 1993-a3

bod poddružicový

průsečík spojnice družice a středu Země se zemským povrchem, označovaný též jako nadir družice. Posloupnost poddružicových bodů daná pohybem družice po její dráze kolem Země vytváří průmět dráhy na zemský povrch, označovaný jako trajektorie družice.
angl. subsatellite point; slov. poddružicový bod; 1993-a1

bod rosný

, syn. teplota rosného bodu.
angl. dew point; slov. rosný bod; 1993-a3

bod sublimace

teplota, při níž je rovnovážný tlak páry nad pevnou fází roven celkovému vnějšímu tlaku plynu, který je s pevnou fází v kontaktu. V meteorologii se jedná o fázový přechod ledu na vodní páru sublimací, jestliže hodnota tlaku nasycené vodní páry nad ledem odpovídá tlaku vzduchu. Za podmínek obvyklých v troposféře není bod sublimace ledu dosažen. Viz též bod varu.
angl. sublimation point; slov. bod sublimácie; 1993-a3

bod tání

, teplota tání — teplota látky, při níž dochází k fázovému přechodu pevného skupenství látky na kapalné a při níž jsou obě skupenství v rovnováze. Ohříváme-li pevnou látku, roste její teplota až k bodu tání. Další teplo již vyvolává fázový přechod, je spotřebováno jako latentní (skupenské) teplo tání a teplota látky se nemění. Po úplném roztátí pevné látky teplota kapaliny při dalším ohřevu opět roste. Teplota tání závisí na tlaku. U většiny látek teplota tání s tlakem roste; u ledu (a několika jiných látek) však teplota tání s rostoucím tlakem klesá (viz regelace ledu). Čistý led při standardním tlaku vzduchu má bod tání 0 °C. Bod tání obecně odpovídá bodu mrznutí. Skutečný průběh tání v oblacích se však od průběhu mrznutí výrazně liší (viz přechlazená voda, světlý pás, ledová jádra).
angl. melting point; slov. bod topenia; 1993-a3

bod varu

, teplota varu — teplota látky, při níž je rovnovážný tlak páry nad kapalnou fází roven celkovému vnějšímu tlaku plynu, který je s pevnou fází v kontaktu. Bod varu kapaliny tedy závisí na tlaku vzduchu. Bod varu vody při normálním tlaku vzduchu je 100 °C. S klesajícím tlakem vzduchu se bod varu vody snižuje. Této závislosti se využívá při měření nadm. výšek hypsometry. Viz též bod sublimace.
angl. boiling point; slov. bod varu; 1993-a3

bodování počasí

hist. pokus o kvantit. vyjádření vhodnosti počasí během světlého dne z hlediska rekreace apod., a to s ohledem na roční období. Ve 30. letech 20. století se touto problematikou zabýval A. Gregor a následně J. Brádka (1967), který takto hodnotil synoptické typy podle typizace povětrnostních situací HMÚ.
slov. bodovanie počasia; 1993-a3

body zlomové

, viz hladiny význačné.
slov. zlomové body; 1993-a1

bologram

registr. záznam bolometru.
angl. bologram; slov. bologram; 1993-a1

bolometr

přístroj pro měření intenzity záření, jehož princip je založen na změně el. odporu tepelně závislého vodiče ohřátého pohlcenou energií. Bolometr tvoří obvykle velmi tenký pásek vodiče (z platiny nebo zlata), který je z osvětlené strany začerněn a zařazen do větve Wheatsonova můstku. Obvykle jsou bolometrická tělíska dvě, z nichž jedno je měrné a druhé srovnávací, které eliminuje vliv teploty v okolí. Jedná se především o laboratorní přístroj, který se v meteorologii používá pouze pro speciální účely. První bolometr zkonstruoval amer. astronom S. P. Langley v roce 1880.
angl. bolometer; slov. bolometer; 1993-a2

bonita klimatu

viz bonitace klimatologická.
2015

bonitace klimatologická

hodnocení kvality (též bonity) klimatu malého měřítka z hlediska vhodnosti pro určitý účel, např. v zemědělství, stavebnictví, rekreaci, lázeňství apod. Jde o znalecké a komplexní posouzení klimatických rozdílů zpravidla v měřítku mikroklimatu a místního klimatu prováděné podle metodických schémat, v nichž se např. přihlíží k podmínkám provětrávání čili ventilace daného území, k převládajícím větrům, sklonu k vytváření inverzí teploty vzduchu a mrazových kotlin. Klimatologická bonitace vychází především ze zvláštností reliéfu krajiny a jeho důsledků pro místní klimatické podmínky. Zejména v městských oblastech a průmyslových aglomeracích je vhodné zahrnout do klimatologické bonitace také obsah znečišťujících látek v ovzduší. Je také vhodné, aby klimatologická bonitace byla ověřována ambulantním terénním meteorologickým měřením. Počátky klimatologické bonitace jsou u nás spojovány s pracemi A. Gregora, J. Mrkose a E. Quitta. Viz též bodování počasí.
slov. klimatologická bonitácia; 1993-a3

boreál

, viz klima holocénu.
angl. boreal; slov. boreál; 1993-a3

bouře

– obecný termín pro jakékoliv výrazné vybočení (zesílení) přírodních jevů či prvků (nejen meteorologických) z normálu. V meteorologii jde např. o termíny konv. bouře, tropická bouře, prachová bouře, sněhová bouře, větrná bouře; mimo meteorologii jsou běžné např. termíny sluneční bouře, geomagnetická bouře, aj. Anglický ekvivalent storm se v angličtině používá také jako synonymum pro tlakovou níži.
angl. storm; slov. búrka; 2014

bouře ionosférická

prudké a nepravidelné změny koncentrace iontů v ionosféře, spojené s poruchami v celé horní atmosféře, včetně magnetosféry a termosféry. Hlavním spouštěcím mechanizmem ionosférických bouří je sluneční vítr, který působí na magnetosféru. Důsledkem těchto interakcí je přenos energie do Zemské atmosféry. Nejvíce se projevuje v poruchách vrstvy F2. Korpuskule pronikají buď z interplanetárního prostoru, nebo z vnějšího zemského radiačního pásu. Ionosférické bouře jsou doprovázeny magnetickými bouřemi, tj. poruchami v zemském magnetickém poli, které se často projevují polárními zářemi a kolísáním intenzity radiového příjmu. Jev trvá většinou několik dnů.
angl. ionospheric storm; slov. ionosférická búrka; 1993-a3

bouře konvektivní

, konvekční — souhrnné obecné označení pro met. jevy, které se vyskytují při vývoji konv. oblaků druhu cumulonimbus nebo jejich soustav. Zahrnuje např. výskyt bouřky, tornáda, krup, prudkého nárazovitého větru nebo přívalového deště. Nepřesně se pro termín konv. bouře používá jako synonymum či hovorové označení termín bouřka. Jako bouře velmi silné intenzity (angl. severe storms) jsou zpravidla označovány konv. bouře splňující alespoň jedno z těchto kritérií: výskyt tornáda, výskyt krup o průměru větším než 2 cm, výskyt ničivého větru o rychlosti přesahující 25 m.s^–1. Viz též multicela, supercela, gust fronta, downburst, konv. cela.
angl. convective storm; slov. konvekčná búrka; 1993-a3

bouře ledová

překlad angl. termínu „ice storm“, který je meteorologickou službou USA definován jako situace, kdy se při mrznoucím dešti vytvoří vrstva ledovky nejméně 0,25 palce (6,4 mm). Ledové bouře se často vyskytují na severovýchodě USA a východě Kanady (např. v období 1982 až 1994 v průměru 16krát za rok), kde působí značné materiální škody a dlouhodobé výpadky dodávek elektřiny. Vrstva ledu na exponovaných předmětech může v extrémních případech přesáhnout 10 cm.
angl. ice storm; 2015

bouře prachová

(písečná) — přenos jemnozrnného vátého písku, prašné hlíny, jílu nebo rašeliny silným větrem na velké vzdálenosti od zdroje. Prachové bouře mají značný horiz. i vert. rozsah. Šířka vzdušného proudu unášejícího pevný materiál dosahuje stovky km, výška několik km, rychlost přenosu desítky km.h^–1. Štěrk a hrubý písek je zpravidla unášen do výšky několika desítek cm, jemný písek zpravidla do 2 m nad zemí, a prach může být při silné turbulenci zvednut až do výše oblaků a přenášen na vzdálenost až tisíců km, kde je ukládán jako jemná navátina. Tohoto eolického původu jsou i nánosy spraše na našem území. Prachové bouře působí značné hospodářské škody. Vyvolávají odvátí ornice i s malými rostlinami nebo zavátí vegetace, komunikací, studní apod. Nejčastěji se vyskytují v aridních a semiaridních oblastech. Během prachové bouře se přenášejí často až milióny tun částic nad plochou tisíců km². V oblasti prachové bouře je výrazně snížena dohlednost, což vyvolává potíže v dopravě. Prachové bouře mají různá místní označení, např. harmattan, habbob, chamsin, samum. Viz též vítr pouštní.
angl. dust storm; slov. prachová búrka; 1993-a3

bouře rovnodennostní

označení pro cyklony, jejichž četnost má být nejvyšší v době kolem jarní a podzimní rovnodennosti. Tomuto rozdělení se nejvíce blíží tropické cyklony na severu Indického oceánu, kde se vyskytují po rovnodennostech a kde toto označení v polovině 18. století vzniklo. Naopak v mírných zeměp. šířkách nemá opodstatnění. Viz též cordonazo.
angl. equinoctial gales; equinoctial storm; line storm; slov. rovnodennostné búrky; 1993-a3

bouře sněhová

intenzivní sněžení nebo vysoko zvířený sníh, zpravidla způsobující značné akumulace sněhu. Nejzhoubnější účinky mají sněhové bouře na sv. USA, kde jsou jejich příčinou hluboké cyklony postupující přes již. části Nové Anglie. Za 1 až 2 dny může při sněhové bouři napadnout přes 1 m sněhu a závěje mohou dosahovat 10 až 12 m. Dochází ke ztrátám na životech a k hospodářským škodám především v důsledku ochromení dopravy. Ze Sev. Ameriky pochází označení sněhové bouře spojené s vysokou rychlostí větru jako blizard, dalšími regionálními názvy jsou (bílý) buran, purga nebo burga.
angl. snowstorm; slov. snehová búrka; 1993-a3

bouře tropická

1. druhé stadium vývoje tropické cyklony, ve kterém desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti přízemního větru dosahuje hodnot mezi 17 a 33 m.s^–1. Tropická bouře se vyznačuje dobře organizovanými srážkovými pásy, přičemž konvekce se zpravidla koncentruje do blízkosti jejího středu; 2. nepřesné označení libovolné tropické atmosférické poruchy.
angl. tropical storm; slov. tropická búrka; 1993-a3

bouře větrná

vítr dosahující vysoké rychlosti větru, takže může v daném místě způsobit podstatné škody. V Beaufortově stupnici větru jde přibližně o stupně 9 až 12, tedy vichřice až orkán. Může postihovat různě velké území a trvat různě dlouho v závislosti na příčinách. Rozsáhlé a často vícedenní větrné bouře jsou spojeny s hlubokými cyklonami, přičemž v tropické cykloně dosahují obecně větší intenzity než v mimotropické cykloně. V souvislosti s konv. bouřemi vznikají větrné bouře různých typů, viz např. derecho, downburst, hůlava, tornádo. Větrné bouře mohou být podmíněny i orograficky, viz např. padavý vítr, efekt tryskový, vlnové proudění. Viz též extrémy rychlosti větru.
angl. wind storm; slov. veterná búrka; 2014

bouře černá

prachová bouře v černozemních oblastech (např. na jihu evropské části Ruska, v USA apod.). Černá bouře působí značné škody odvátím půdy i s osivem, popř. i s malými rostlinami, a také závějemi ornice. Viz též suchověj.
angl. black storm; slov. čierna búrka; 1993-a2

bouřka

1. soubor el., opt. a akust. jevů, které doprovázejí elektrické výboje uvnitř oblaku, mezi oblaky navzájem nebo mezi oblaky a zemí. Bouřky se vyskytují v oblacích druhu cumulonimbus, případně cumulus congestus a nimbostratus a jsou součástí konv. bouře. Podle synoptické situace, při níž se konv. bouře vyvíjejí, dělíme bouřky neformálně na bouřky frontální a bouřky uvnitř vzduchové hmoty (nefrontální). Frontální bouřky rozdělujeme na bouřky studené fronty a teplé fronty. U bouřek uvnitř vzduch. hmoty bereme v úvahu i další příčiny vývoje bouřky a rozlišujeme bouřky kvazifrontální, advekční, konv. a orografické. Bouřky dále označujeme podle doby a místa vzniku, pohybu, vzdálenosti od místa pozorování, intenzity projevů atd;
2. místně a časově omezená oblast konv. bouře, v níž se vyskytují elektrické výboje – blesky doprovázené hřměním. Pro pozorování bouřek na pozemních met.stanicích je podstatné přímé pozorování blesků a slyšitelnost hřmění.
3. Často se vyskytující nevhodné synonymum či hovorové označení pro konv. bouři.
Viz též blýskavice, hrom, intenzita bouřky, intenzita bouřkové činnosti, pozorování bouřek, izobronta, elektřina bouřková, předpověď konv. bouří.

angl. thunderstorm; slov. búrka; 1993-a3

bouřka advekční

bouřka v oblasti studené advekce za studenou frontou. Vznik advekční bouřky je podmíněn existencí absolutní instability atmosféry alespoň do výšky kondenzační hladiny a podmíněnou instabilitou atmosféry do výšky alespoň 4 až 6 km. V současné met. literatuře se toto označení vyskytuje již jen ojediněle.
angl. advective thunderstorm; slov. advekčná búrka; 1993-a3

bouřka blízká

bouřka, při níž se vyskytne alespoň jeden blesk blíže než 3 km od místa pozorování, tj. s dobou mezi bleskem a zahřměním 10 s a kratší. Viz též hrom.
slov. blízka búrka; 1993-a3

bouřka frontální

bouřka, která se vyskytuje v oblasti atmosférické fronty. Frontální bouřky vznikají zpravidla na studené frontě nebo studené okluzi, mnohem řidčeji na teplé frontě. Mohou vzniknout v každé roč. i denní době. Viz též bouřka teplé fronty, bouřka studené fronty.
angl. frontal thunderstorm; slov. frontálna búrka; 1993-a2

bouřka konvektivní

(konvekční) — nepřesné zkrácené označení pro konv. bouři. Viz též bouřka.
angl. convective thunderstorm; slov. konvekčná búrka; 1993-b3

bouřka kvazifrontální

druh bouřky ve studené instabilní vzduchové hmotě. Kvazifrontální bouřky souvisejí s uspořádanou konvekcí, vytvářejí zpravidla pásy a svými projevy se podobají bouřkám studené fronty. Postup konv. bouří, při jejichž vývoji se kvazifrontální bouřky vyskytují, je rychlý, řádově 50 km.h^–1. Kvazifrontální bouřky mají na daném místě krátké trvání a mohou se opakovat i několikrát za den. Mohou vznikat již v dopoledních hodinách, odpoledne zesilují, k večeru a během noci slábnou. Nejčastěji se vyskytují v jarním období.
slov. kvázifrontálna búrka; 1993-a3

bouřka místní

občas používané hovorové společné označení pro bouřku uvnitř vzduchové hmoty a bouřku orografickou. Označení vyjadřuje i slabší a lokální charakter konv. bouře, při jejímž vývoji k bouřce dochází.
angl. local thunderstorm; slov. miestna búrka; 1993-a3

bouřka na stanici

(blízká) — označení pro bouřku blízkou, pokud je detekována pozorovatelem meteorologické stanice. Viz též hrom.
angl. thunderstorm at the station; slov. búrka na stanici; 1993-a3

bouřka nefrontální

, syn. bouřka uvnitř vzduchové hmoty.
slov. nefrontálna búrka; 1993-a1

bouřka orografická

bouřka spojená s orografickým zesílením konvekce, zejména termické konvekce nad osluněnými svahy. Vývoj konv. oblačnosti a vznik orografické bouřky je dále podporován orograficky podmíněným vynuceným výstupným prouděním na návětrné straně hor. Orografické bouřky řadíme mezi bouřky uvnitř vzduchové hmoty.
angl. orographic thunderstorm; slov. orografická búrka; 1993-a3

bouřka studené fronty

vzniká nejčastěji v konv. bouřích na čele studené fronty, případně v oblačnosti druhu nimbostratus, v oblasti vynucených výstupů teplého vzduchu vzhůru před přitékajícím studeným vzduchem. Čím je teplý vzduch s instabilním teplotním zvrstvením vlhčí, tím se vyvíjejí mohutnější Cb s intenzivnějšími bouřkovými projevy. Bouřky studené fronty se mohou vyskytnout nad libovolným terénem v kteroukoliv denní dobu. Nejintenzivnější bývají v odpoledních a večerních hodinách. Mohou být uspořádány do pásu podél frontálního rozhraní v délce i několika stovek km. Bouřky studené okluzní fronty se v podstatě neliší od bouřky studené fronty. Viz též bouřka teplé fronty.
angl. cold front thunderstorm; slov. búrka studeného frontu; 1993-a3

bouřka tažná

termín, vyskytující se občas ve starší odb. literatuře, který označuje bouřku nebo oblast s výskytem bouřek, která během svého vývoje postoupí z místa vzniku na jiné místo vzdálené i několik stovek km. Tzv. tažné bouřky jsou především bouřkami frontálními.
slov. ťažná búrka; 1993-a3

bouřka teplé fronty

bouřka, která se může vyvinout před frontální čarou teplé fronty. Nutným předpokladem jejího vývoje je alespoň podmíněná instabilita atmosféry v teplém vzduchu, existence výstupných pohybů podél frontálního rozhraní a radiační ochlazování horních vrstev frontální oblačnosti, které má za následek růst instability. Bouřka teplé fronty je u nás poměrně řídkým jevem a vyskytuje se výlučně v letním období obvykle v nočních hodinách. Základny Cb leží zpravidla mnohem výše než na studených frontách a pro pozorovatele ze země bývají zakryty jinou frontální oblačností druhu Ns a As. Průvodním jevem bouřky teplé fronty bývá i náhlé zesílení frontálních srážek.
angl. warm front thunderstorm; slov. búrka teplého frontu; 1993-a

bouřka uvnitř vzduchové hmoty

, bouřka nefrontální — bouřka, která se vyskytuje v souvislosti s vývojem srážkových konv. oblaků druhu Cb v instabilní vzduchové hmotě bez vazby na atmosférické fronty. Vzniká zejména následkem termické konvekce v místech příznivých pro rychlé oteplování velkých objemů vzduchu.
angl. air-mass thunderstorm; slov. búrka vo vnútri vzduchovej hmoty; 1993-a3

bouřka vzdálená

bouřka, při níž je v daném místě slyšitelné alespoň jedno zahřmění a doba mezi bleskem a zahřměním je delší než 10 s (tj. bouřka se vyskytuje ve vzdálenosti více než 3 km). V pozorovací praxi vzdálené bouřky rozdělujeme na bouřky vzdálené do 5 km od místa pozorování a na bouřky vzdálené více než 5 km od místa pozorování. Největší vzdálenost vzdálené bouřky závisí především na hladině akust. šumu v místě pozorování a na směru větru. Ve dne bývá zpravidla 15 až 20 km, v noci až 25 km (výjimečně jsou možné i delší vzdálenosti). Viz též bouřka blízká, bouřka na stanici, hrom.
angl. distant thunderstorm; slov. vzdialená búrka; 1993-a

bouřka z tepla

lid. označení pro bouřku uvnitř vzduchové hmoty.
angl. convective thunderstorm; thermal thunderstorm; slov. zimná búrka; 1993-a3

bouřka zimní

bouřka, která se vyskytuje při vývoji srážkových konv. oblaků v zimním období, nejčastěji při přechodu rychle postupující výrazné studené nebo podružné studené fronty. Občas se může vyskytnout i za situace, kdy konv. oblaky v rámci frontální oblačnosti nelze rozlišit, pak je vázána na oblačnost typu nimbostratus. Je zpravidla doprovázena náhlým zesílením větru a silným sněžením. Horní hranice konv. oblačnosti bývá ve výšce pouze 4 až 5 km. Při přechodu zimní bouřky zaznamenáváme obyčejně jen několik velmi silných výbojů. Zimní bouřky jsou u nás řídké, nad oceány jsou však častým jevem.
angl. winter thunderstorm; slov. búrka z tepla; 1993-a

bow echo

, obloukové echo — prohnutá část linie konv. bouří ve tvaru oblouku či luku. Prohnutí linie vzniká urychlením postupu této části díky silnému proudění do zadní části nebo díky downburstům, které vyprodukovaly bouře na linii. V přední části bow echa se často vyskytují silné nárazy větru, případně tornáda. Viz též derecho, squall line.
angl. bow echo; slov. bow echo; 2014

breva

, viz vítr horský a údolní.
angl. breva; slov. breva; 1993-a2

briefing meteorologický

v letecké meteorologii slovní komentář meteorologa o existujících a očekávaných podmínkách počasí na letové trati určený posádce letadla. Obsahuje zejména upozornění na nebezpečné jevy. Viz též předpověď počasí letecká.
angl. meteorological briefing; slov. meteorologický briefing; 1993-a3

bright band

vrstva o tloušťce několika stovek metrů, v níž je pozorováno zvýšení radiolokační odrazivosti cca o 5 až 15 dBZ vlivem tání sněhových srážek pod nulovou izotermou. Slouží též jako indikace vrstevnatého charakteru oblačnosti, neboť se nevyskytuje při silných konv. pohybech.
angl. bright band; slov. bright-band; 2014

brázda nízkého tlaku vzduchu

na meteorologické mapě oblast nižšího tlaku vzduchu bez uzavřených izobar či izohyps. Vyskytuje se obvykle mezi dvěma oblastmi vyššího tlaku vzduchu nebo může být částí cyklony. Bývá vyjádřena buď izobarami, popř. izohypsami se slabým cyklonálním zakřivením (mělká brázda nízkého tlaku vzduchu), nebo izobarami, popř. izohypsami ve tvaru písmene V (hluboká brázda nízkého tlaku vzduchu neboli brázda tvaru V). V brázdě nízkého tlaku vzduchu můžeme vyznačit osu brázdy, na které je cyklonální zakřivení izolinií maximální a podél níž se vyskytuje horiz. konvergence proudění. Tato konvergence má za následek výstupné pohyby vzduchu podporující vznik oblačnosti, popř. srážek. V brázdě nízkého tlaku vzduchu zpravidla leží atmosférická fronta. Brázda je jedním z tlakových útvarů. Viz též hřeben vysokého tlaku vzduchu.
angl. low pressure trough; trough of low pressure; slov. brázda nízkeho tlaku vzduchu; 1993-a

brázda nízkého tlaku vzduchu dynamická

(orografická, závětrná) — brázda nízkého tlaku vzduchu, která vzniká za horským hřebenem, přes který proudí vzduch s převažující složkou kolmou k hřebenu. Vznik brázdy lze vysvětlit termodynamicky adiabatickým oteplováním nebo dynamicky zesílením cyklonální cirkulace v důsledku horizontální konvergence spojené se zvětšováním vert. tloušťky vzduchového sloupce při sesedání vzduchu na závětrné straně hřebene. V Evropě vzniká např. v závětří Alp při sz. až sev. proudění, v závětří Skandinávského pohoří při proudění od západu na východ a v závětří Skalnatých hor v USA při stejném charakteru proudění. Viz též cyklogeneze orografická.
angl. dynamic trough; lee trough; slov. dynamická brázda nízkeho tlaku vzduchu; 1993-a

brázda nízkého tlaku vzduchu indukovaná

brázda nízkého tlaku vzduchu, jejíž vznik v určité oblasti je vyvolán cirkulačními změnami v jiné, více či méně vzdálené oblasti atmosféry. Např. brázda nízkého tlaku vzduchu v tropech vzniká v souvislosti s cyklonami na polární frontě mírných zeměp. šířek.
angl. induced low pressure trough; slov. indukovaná brázda nízkeho tlaku vzduchu; 1993-a3

brázda nízkého tlaku vzduchu meridionální

nejčastěji brázda nízkého tlaku vzduchu v mírných zeměp. šířkách, jejíž osa je orientována ve směru poledníků. Na její záp. straně převládá sz. až sev. proudění, které přenáší na sev. polokouli většinou studené vzduchové hmoty, a na vých. straně naopak již. proudění přenášející teplé vzduchové hmoty. Tato brázda značně podporuje meridionální výměnu vzduchu. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu zonální, proudění meridionální.
angl. meridional trough; slov. meridionálna brázda nízkeho tlaku vzduchu; 1993-a

brázda nízkého tlaku vzduchu zonální

brázda nízkého tlaku vzduchu, jejíž osa je orientovaná ve směru rovnoběžek. Na sev. polokouli je na její již. straně převážně západní a na sev. straně vých. proudění. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu meridionální, proudění zonální.
angl. zonal trough; slov. zonálna brázda nízkeho tlaku vzduchu; 1993-a3

brázda orografická

, syn. brázda nízkého tlaku vzduchu dynamická.
slov. orografická brázda; 1993-a

brázda rovníková

(ekvatoriální), syn. deprese rovníková.
slov. rovníková (ekvatoriálna) brázda; 1993-a

brázda tvaru V

rozložení tlaku vzduchu, znázorněné na synoptických mapách cyklonálním zakřivením izobar ve tvaru písmene „V“. Na rozdíl od brázdy tvaru „U“ se zpravidla jedná o pomalu postupující brázdu nízkého tlaku vzduchu, s níž bývá spojena výrazná atmosférická fronta se sklonem k vlnění. Viz též fronta zvlněná.
angl. V-shaped depression; slov. brázda v tvare V; 1993-a3

brázda výšková

brázda nízkého tlaku vzduchu ve stř. a horní troposféře, která je identifikovatelná na mapách absolutní topografie od 700 hPa výše.
angl. upper trough; slov. výšková brázda; 1993-a3

brázda závětrná

, syn. brázda dynamická.
angl. lee trough; slov. záveterná brázda; 1993-a3

bríza

, vítr pobřežní — 1. vítr brízové cirkulace. Rozeznáváme brízu pevninskou a brízu mořskou, případně jezerní. Její rychlost bývá většinou 3 až 5 m.s^–1, v tropických oblastech i vyšší;
2. např. v angl., franc. a něm. jazykové oblasti obecné označení slabšího větru, ve spojení s příslušným přídavným jménem pak pro 2. až 6. stupeň Beaufortovy stupnice větru, např. light breeze (slabý vítr).
angl. breeze; slov. bríza; 1993-a3

bríza jezerní

slabší obdoba mořské brízy na jezerech nebo jiných velkých vodních nádržích. Výraznost jezerní brízy závisí nejen na velikosti, nýbrž i na hloubce vodní nádrže. Mělké nádrže se totiž v létě poměrně rychle ohřívají, a tím se zmenšuje rozdíl teplot mezi souší a povrchem vodní plochy. Jezerní bríza je pozorována např. na Oněžském a Ladožském jezeře, na Velkých kanadských jezerech apod. Viz též cirkulace brízová.
angl. lake breeze; slov. jazerná bríza; 1993-a3

bríza mořská

bríza vanoucí během dne od moře na pevninu, když je povrch moře chladnější než povrch pevniny. V tropických oblastech sahá od zemského povrchu často do výšky 1 500 m, zatímco v mírných zeměp. šířkách v létě nejvýše do 600 m. V zimě se ve stř. a vysokých šířkách prakticky nevyskytuje. V oblasti Baltského moře zasahuje tento vítr na pevninu 20 až 30 km od pobřežní čáry, v tropických oblastech až 100 km. Mořská bríza na pobřežích přispívá ke snížení teploty vzduchu v poledních a odpoledních hodinách, ke zvýšení vlhkosti vzduchu a vytváření typických pobřežních kupovitých oblaků. Viz též cirkulace brízová.
angl. sea breeze; slov. morská bríza; 1993-a3

bríza pevninská

bríza vanoucí v noci z chladnější pevniny nad relativně teplejší povrch moře nebo jiné rozsáhlé vodní plochy. V důsledku menších nočních rozdílů teploty mezi pevninou a mořem a většího tření na souši je pevninská bríza v blízkosti pobřežní čáry slabší než mořská bríza a její směr je méně stálý. Výška vrstvy, v níž je patrná, je rovněž podstatně menší, činí asi jednu třetinu ve srovnání s mořskou brízou. Podobně menší je i horiz. dosah, směrem do moře zasahuje pevninská bríza maximálně 10 až 15 km. Viz též cirkulace brízová.
angl. land breeze; slov. pevninská bríza; 1993-a3

budka meteorologická

bílá plastová nebo dřevěná skříňka sloužící jako ochrana jednoho nebo několika v ní umístěných met. přístrojů před rušivými účinky záření a srážek, která umožňuje dostatečnou přirozenou ventilaci čidel přístrojů. Má stěny z dvojitých žaluzií, dvojitou střechu, perforované dno nebo dno z drátěného síta a dvířka orientovaná na sever na severní polokouli. Výška umístění budky nad povrchem země je dána požadavkem Světové meteorologické organizace, aby čidla teploměrů byla ve výšce 1,25 až 2,0 m nad zemí. V ČR se umísťuje na čtyřnohém podstavci tak, aby čidla teploměrů byla ve výšce 200 cm nad zemí, resp. nad povrchem sněhu. V horských oblastech s vysokou sněhovou pokrývkou je tedy vhodné použít výškově nastavitelnou budku. Do meteorologické budky se umísťují: psychrometr, maximální a minimální teploměr, vlhkoměr, popř. další přístroje. V minulosti se v meteorologické budce prováděla základní meteorologická měření, což dosud platí pro meteorologické stanice, které nejsou automatizované. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z přístrojů v meteorologické budce používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.
angl. Stevenson screen; thermometer screen; slov. meteorologická búdka; 1993-a3

budka meteorologická žaluziová

viz budka meteorologická.
angl. thermometer screen; Stevenson screen; slov. žalúziová meteorologická búdka; 1993-a3

bulletin meteorologických zpráv

soubor měřených, pozorovaných nebo předpovídaných hodnot met. prvků vhodný pro distribuci v telekomunikační síti. Záhlaví bulletinu tvoří údaj o druhu přenášené informace, o zeměp. poloze, čtyřpísmenné označení centra, které data sestavilo, den a čas, ke kterému se data vztahují nebo kdy byl bulletin vytvořen. Záhlaví bulletinu může být doplněno třípísmenným údajem, který umožňuje identifikaci opravených nebo opožděných dat.
angl. meteorological bulletin; slov. bulletin meteorologických správ; 1993-a3

buran

silný, obvykle sev. nebo sv. vítr na Sibiři a ve stř. Asii. Rozlišuje se 1. sněhový („bílý“) buran v zimě, kdy se jedná o sněhovou vichřici při nízkych teplotách vzduchu (často –25 °C i méně). Buran žene sníh a částice ledu, což spolu s velkým zchlazováním ohrožuje životy lidí a zvířat, zvláště na otevřených stepích; má tedy obdobné vlastnosti jako blizard na kanadských prériích. Vyskytuje se obvykle v týlu cyklony. Počasí při buranu bývá v ostrém kontrastu s předcházejícím anticyklonálním počasím s bezvětřím nebo slabým větrem. Zimní buran má také název purga;
2. písečný buran v létě, zviřující a přenášející prach a písek v pouštních oblastech stř. Asie nebo v Mongolsku.
angl. buran; slov. buran; 1993-a1

burga

prudký sv. vítr na Aljašce v zimě, nesoucí nebo ženoucí sníh. Burga má podobné vlastnosti jako zimní sněhový buran a nebo purga na Sibiři. Viz též blizard.
angl. boorga; burga; slov. burga; 1993-a1

buňka Bénardova

cirkulační element s vert. osou, vyskytující se v rámci termické konvekce, v němž výstupné pohyby vzduchu probíhají v jeho centru a sestupné pohyby na okrajích. Označení podle franc. fyzika H. Bénarda se používá v souvislosti s klasickými labor. experimenty s konvekcí ve vrstvě tekutiny, která je zespodu zahřívána, resp. shora ochlazována. V reálné atmosféře se s analogickými procesy setkáváme např. ve vrstvě oblačnosti, která je v oblasti horní hranice ochlazována dlouhovlnným vyzařováním. Viz též konvekce buněčná.
angl. Bénard cell; slov. Bénardova bunka; 1993-a3

buňka Ferrelova

model buňkové cirkulace v pásmu mezi 30° a 60° zeměp. šířky. Byla navržena W. Ferrelem (1856). Jde o pokus popsat meridionální přenos vzduchu mezi Hadleyovou buňkou a polární buňkou bez uvažování zonální složky proudění. Je charakterizována prouděním do vyšších zeměpisných šířek ve spodní troposféře, výstupnými pohyby vzduchu kolem 60° zeměp. šířky, výškovým zpětným prouděním a sestupnými pohyby vzduchu v subtropických anticyklonách. Ve skutečnosti mezi oblastmi subsidence a slabě převažujících výstupů ve vyšších zeměpisných šířkách dominuje západní složka proudění, jehož rychlost roste s výškou. Meridionální přenos vzduchu v rámci Ferrelovy buňky je realizován prostřednictvím Rossbyho vln a s nimi souvisejících tlakových útvarů, které podporují velkoprostorové toky hybnosti a tepla.
angl. Ferrel cell; slov. Ferrelova bunka ; 2014

buňka Hadleyova

model buňkové cirkulace v pásmu mezi rovníkem a 30° zeměp. šířky. Byla popsána G. Hadleyem (1735). Představuje v podstatě idealizaci pasátové cirkulace bez uvažování její zonální složky a sezonních výkyvů. Viz též buňka Ferrelova, buňka polární, cirkulace Walkerova.
angl. Hadley cell; slov. Hadleyova bunka; 1993-a3

buňka bouřková

1. ve starší terminologii užívané označení jednoduché cely; 2. v meteorologické praxi užívané označení oblasti zvýšené efektivní radiolokační odrazivosti, která indikuje výskyt konv. srážek.
angl. thunderstorm cell; slov. búrková bunka; 1993-a3

buňka cirkulační

, viz cirkulace buňková.
angl. circulation cell; slov. cirkulačná bunka; 1993-a1

buňka konvekční

cirkulační element vytvářející základní jednotku buněčné konvekce a obsahující výstupný i sestupný proud vzduchu. V tomto směru může být typickým příkladem Bénardova buňka. Někteří autoři do tohoto pojmu zahrnují i jednoduché cely vyskytující se buď samostatně nebo jako součást multicely, popř. i strukturálně podstatně složitější cirkulaci supercely. Viz též bouře konv.
angl. convective cell; slov. konvekčná bunka; 1993-a3

buňka polární

model termálně podmíněné buňkové cirkulace v oblastech nad 60° zeměp. šířky bez uvažování zonální složky proudění. Oproti Hadleyově buňce relativně slabší polární buňku lze detekovat na sev. i již. polokouli prostřednictvím časově průměrovaných polí větru na vertikálních řezech atmosférou. Je charakterizována sestupnými pohyby vzduchu v oblasti zeměp. pólu, přízemním prouděním do nižších zeměp. šířek, výstupnými pohyby vzduchu v subpolárních oblastech mezi 50° a 70° zeměp. šířky (viz Ferrelova buňka) a výškovým prouděním k pólu. Při uvažování zonální složky proudění je přízemní proudění výrazně stáčeno na východní, výškové na západní.
slov. polárna bunka; 2014

bóra

původní označení pro studený a nárazovitý sv. padavý vítr na pobřeží Dalmácie v Jugoslávii, který směřuje z náhorní vnitrozemské plošiny k moři a přináší, zejména v chladném pololetí, výrazné ochlazení. Jako bóra v současné době označujeme silný, studený a nárazovitý padavý vítr podmíněný orografií i v jiných zemích (např. v Rusku novorosijská bóra), a to nejen v pobřežních oblastech.
angl. bora; slov. bóra; 1993-a1

CAPE

(Convective Available Potential Energy — konvektivní dostupná potenciální energie) – energie, kterou získává adiabaticky izolovaná vzduchová částice při svém výstupu od hladiny volné konvekce do hladiny nulového vztlaku. CAPE se udává v m².s^–2 = J.kg^–1 a je definovaná vztahem:

C A P E [J {.kg}^{-1}] = \int_{H V K}^{H N V} B d z = \int_{H V K}^{H N V} g \frac{T^{'} - T}{T} d z

kde B je vztlak, g tíhové zrychlení, T‘ značí teplotu adiabaticky vystupující částice a T teplotu okolního vzduchu, HVK značí výšku hladiny volné konvekce a HNV výšku hladiny nulového vztlaku.
CAPE tedy určuje množství energie, kterou může získat vzduchová částice, která dosáhla hladinu volné konvekce, při svém dalším výstupu. Na termodynamickém diagramu je proto reprezentována oblastí mezi křivkou teplotního zvrstvení a stavovou křivkou částice, ve vrstvě nad hladinou volné konvekce, kde na částici působí kladná vztlaková síla. Hodnota CAPE, stanovená pro danou sondážní křivku, závisí na hodnotách tlaku, teploty a vlhkosti vzduchové částice v počátečním bodě jejího výstupu. V met. literatuře se proto setkáváme s několika variantami výpočtu CAPE, které se liší především stanovením počátečních podmínek pro výstup vzduchové částice. Pokud stavová křivka vzduchové částice vychází z přízemních hodnot tlaku, teploty a teploty rosného bodu, označuje se CAPE jako SBCAPE (z angl. Surface-Based CAPE) a tento způsob výpočtu CAPE je nejobvyklejší.
Modifikovaný výpočet uvažuje výstup vzduchové částice z přízemní teploty opravené na základě předpokladu, že v mezní vrstvě daného vertikálního rozsahu (zpravidla 50 hPa, popř. 100 hPa) dochází k adiabatickému promíchávání. Hodnota potenciální teploty vystupující částice se stanoví jako střední hodnota přes interval hodnot potenciální teploty v uvažované vrstvě míšení. Tato varianta CAPE se označuje jako MLCAPE (z angl. Mixed-Layer CAPE). Další používaná varianta CAPE se značí zkratkou MUCAPE (z angl. Most Unstable CAPE). MUCAPE je definována jako maximální hodnota CAPE, dosažená při výstupech vzduchové částice z bodů sondážní křivky ve spodních 300 hPa. Abychom zahrnuli do výpočtu CAPE i vliv vertikálního rozsahu vrstvy s kladným vztlakem, používá se normalizovaná hodnota NCAPE v m.s^–2. Je definovaná jako CAPE dělená hodnotou vertikálního rozsahu vrstvy mezi HVK a HNV.
Vzhledem k tomu, že vztlaková síla je definovaná pomocí rozdílu hustoty vystupující částice a okolního vzduchu, uvádí se někdy definice CAPE pomocí virtuální teploty. Poznamenejme, že hodnoty CAPE stanovené pomocí teploty a virtuální teploty se mohou značně lišit.
Veličina CAPE je charakteristika konv. prostředí, ve kterém se může vyvíjet silná konvekce. Je proto hojně využívaná jako prekurzor konvekce v předpovědi počasí. Viz též CIN.
slov. CAPE; 2014

CIN

(Convective INhibition) — velikost energie, kterou je nutné vynaložit při adiabatickém výstupu vzduchové částice z přízemní hladiny z₀ do hladiny volné konvekce. Na termodynamickém diagramu je to oblast mezi stavovou křivkou a křivkou zvrstvení, kde je vystupující částice chladnější než okolí. Jako kladnou veličinu ji definujeme vztahem:

C I N [J {.kg}^{-1}] = - \int_{z_{0}}^{H V K} B d z = - \int_{z_{0}}^{H V K} g \frac{T^{'} - T}{T} d z,

kde B je vztlak, T‘ značí teplotu adiabaticky vystupující částice a T teplotu okolního vzduchu, HVK značí výšku hladiny volné konvekce. Vzhledem k tomu, že vztlaková síla je definovaná pomocí rozdílu hustoty vystupující částice a okolního vzduchu, uvádí se v literatuře někdy definice CIN pomocí virtuální teploty. V tom případě se pak ve vzorci pro výpočet hodnoty CIN nahradí teplota T virtuální teplotou T_v.Viz též CAPE.
slov. CIN; 2014

CLIMAT

viz zpráva o měsíčních údajích z pozemní stanice (CLIMAT).
angl. CLIMAT; slov. CLIMAT; 2014

CREX

Znakový formát pro reprezentaci a výměnu dat. Má podobnou strukturu jako kód BUFR, tj. zpráva v kódu CREX obsahuje kromě dat také jejich popis pomocí deskriptorů. Jedná se však o alfanumerický kód a komprese dat se neprovádí, a proto CREX není vhodný např. pro radiosondážní data s vysokým vert. rozlišením nebo pro družicová data.
angl. CREX; slov. CREX; 2014

Copernicus

program Evropské komise, dříve označovaný jako GMES (Global Monitoring for Environment and Security), zaměřený na získávání údajů o životním prostředí (včetně atmosféry a oceánů), především pomocí metod distančního měření. Program vychází z úzké spolupráce s ESA, z dalších partnerů se např. předpokládá zapojení organizace EUMETSAT při vývoji a provozu některých z družic/přístrojů Sentinel.
slov. Copernicus; 2014

calm

1. angl. bezvětří; 2. v letecké meteorologii měřená nebo předpovídaná rychlost větru menší než 0,5 m.s^–1 (menší než 1 kt) musí být indikována jako „CALM“.
angl. calm; slov. kalm; 1993-a1

calvus

(cal) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Charakterizuje cumulonimbus (Cb), u něhož některé výběžky horní části oblaku začínají ztrácet kupovité obrysy, avšak nikde ještě nelze pozorovat řasnatou strukturu; výběžky mají vzhled bělavé oblačné hmoty, většinou s více méně vert. žebrováním. Vyskytuje se pouze u druhu Cb v jeho počátečním stadiu vývoje. Termín calvus, česky lysý, byl zaveden v r. 1926.
angl. calvus; slov. calvus; 1993-a2

capillatus

(cap) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Charakterizuje cumulonimbus (Cb), jehož horní část má zřetelně patrnou řasnatou, vláknitou nebo žebrovitou strukturu cirrů v podobě kovadliny, chocholu nebo obrovské více méně neuspořádané kštice. Při vývoji Cb cap se obvykle vyskytují přeháňky, přívalové deště a bouřky doprovázené často dalšími nebezpečnými jevy spojenými s konv. bouřemi; často je možno pozorovat srážkové pruhy virga. Vyskytuje se pouze u druhu oblaků Cb. Termín capillatus, česky vlasatý, byl zaveden v r. 1926.
angl. capillatus; slov. capillatus; 1993-a3

castellanus

(cas) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Charakterizuje oblak, který má ve své horní části kupovité vrcholky nebo věžičky, které se podobají cimbuří; tyto věžičky, z nichž některé mají větší výšku než šířku, spočívají na společné základně a jsou uspořádány v řadách. Tvar cas je obzvlášť patrný, pozorujeme-li oblaky z profilu. Je příznakem vertikální instability atmosféry ve vrstvě, kde se vyskytuje. Při jeho výskytu u druhů Ac a Sc v ranních hodinách je vysoká pravděpodobnost vývoje bouřek během dne. Užívá se u druhů cirrus, cirrocumulus, altocumulus a stratocumulus.
angl. castellanus; slov. castellanus; 1993-a2

ceilometr

přístroj pro měření výšky základny a množství oblačnosti v jednotlivých vrstvách, vertikální dohlednosti a koncentrace aerosolů v přízemní vrstvě. Pro stanovení výšky základny a množství oblačnosti se využívá část softwarové výbavy ceilometru Sky Condition Algorithm. Informace o stavu oblohy jsou pravidelně aktualizovány v minutových intervalech, přičemž se vychází z dat naměřených v průběhu posledních 30 minut. Ceilometr poskytuje informace až o čtyřech vrstvách oblaků. Odrazy z jednotlivých měření jsou podle jejich výšky přiřazeny k jednotlivým vrstvám, podle počtu odrazů v určitých výškách je odhadnuto množství oblačnosti v dané vrstvě. Moderní ceilometry obsahuji prezentační modul, který umožňuje měřit a zobrazovat strukturu mezní vrstvy atmosféry na základě algoritmu, který určuje výšku směšování v závislosti na koncentraci aerosolů v atmosféře. Směšovací výška je klíčovým parametrem pro sledování znečištění ovzduší emisemi v závislosti na počasí, např. na větru, oblačnosti a srážkách. Viz též měření výšky základny oblaků.
angl. ceilometer; slov. ceilometer; 1993-a3

cejchování

dříve používaný termín pro kalibraci přístrojů.
angl. calibration; test; slov. ciachovanie; 1993-a3

cela jednoduchá

zákl. jednotka ve struktuře konv. bouře, která zpravidla prochází třemi vývojovými stadii: 1. stadiem kumulu, kdy v cele převládá výstupný proud vzduchu, který transportuje vlhký a teplý vzduch z přízemních hladin do výšky; 2. stadiem zralosti, kdy se v oblaku kromě výstupného proudu vyvíjí i sestupný proud vzduchu s vypadávajícími srážkami; 3. stadiem rozpadu, kdy vtok vlhkého a teplého vzduchu i výstupný proud zaniká, sestupné pohyby převládají a způsobí rozpad cely. Typická doba trvání stadia kumulu je 10–15 min, typické trvání stadia zralosti je 15–30 min. Trvání stadia rozpadu je obtížné vymezit, protože zbytek kovadliny Cb může existovat v horních hladinách velmi dlouho, často ve formě cirrovité oblačnosti. Viz též multicela, supercela.
angl. single cell; ordinary cell; slov. jednoduchá bunka (cela); 2014

centrum atmosféry akční

, střed atmosféry akční — rozsáhlá, výrazná a většinou stacionární oblast nízkého nebo vysokého tlaku vzduchu na meteorologických mapách, která ovlivňuje cirkulaci atmosféry nad velkou oblastí. Obvykle se rozlišují dva druhy akčních center: 1. synoptická, tj. rozsáhlé stabilní vysoké tlakové útvary, které jsou patrny na synoptických mapách. Jsou to zejména centrální cyklony a kvazistacionární anticyklony; 2. klimatická, tj. oblasti nízkého a vysokého tlaku vzduchu na klimatologických mapách, která jsou statisticky výsledkem častějšího výskytu synop. akčních center téhož znaku v určitých oblastech Země. Dělí se na centrum atmosféry akční permanentní a sezonní. Termín centrum atmosféry akční zavedl franc. meteorolog P. L. Teisserence de Bort v r. 1881, všeobecně se rozšířil prostřednictvím prací Švéda H. H. Hildebrandssona. Viz též cirkulace atmosféry všeobecná, monzunová.
angl. atmospheric center of action; slov. akčné centrum atmosféry; 1993-a1

centrum atmosféry akční monzunové

, viz centrum atmosféry akční sezonní.
angl. monsoon atmospheric center of action; slov. monzúnové akčné centrum; 1993-a1

centrum atmosféry akční permanentní

(trvalé) — akční centrum atmosféry, které je patrné na klimatologických mapách během celého roku. Poloha, rozsah a intenzita permanentních akčních center se nicméně do určité míry mění, a proto bývají označována i jako centra kvazipermanentní nebo semipermanentní. Takovými akčními centry jsou rovníková deprese, oceánské subtropické anticyklony (např. azorská anticyklona) a cyklony nad oceány ve vysokých zeměpisných šířkách (např. islandská cyklona).
angl. permanent atmospheric center of action; slov. permanentné akčné centrum atmosféry; 1993-a3

centrum atmosféry akční sezonní

výrazný tlakový útvar, který se vyskytuje na klimatologických mapách nad určitou geografickou oblastí v teplé nebo chladné části roku (např. středomořská zimní cyklona, sibiřská anticyklona, jihoasijská letní cyklona apod.). Sezonní akční centra spojená s monzuny se někdy nazývají monzunová akční centra atmosféry.
angl. semi-permanent atmospheric center of action; slov. sezónne akčné centrum atmosféry; 1993-a1

centrum atmosféry akční trvalé

, syn. centrum atmosféry akční permanentní.
angl. permanent atmospheric center of action; slov. stále akčné centrum atmosféry; 1993-a1

centrum meteorologické národní

(NMC) — jedna ze složek světového systému pro zpracování dat a předpovědi. Národní meteorologické centrum plní funkce tohoto systému na národní úrovni, včetně poskytování meteorologických informací uživatelům. Národním meteorologickým centrem České republiky je Český hydrometeorologický ústav.
angl. National Meteorological Center; slov. národné meteorologické centrum; 1993-a3

centrum meteorologické specializované regionální

(RSMC) — jedna ze složek světového systému pro zpracování dat a předpovědi. Regionální specializovaná meteorologická centra plní funkce tohoto systému na regionální úrovni vzhledem ke své specializaci. RSMC specializovaná na předpovědi tropických cyklon jsou v Miami, Nadi, New Delhi, Saint Denis, Tokiu a Honolulu. RSMC specializovaná na předpovědi šíření kontaminujících látek v případě havarijních situací mají povinnost vydávat předpověď trajektorií z indikovaného místa havárie, případně zpětně určit místo havárie na základě měřených hodnot kontaminace. Pro regionální oblast RA VI (Evropa) plní tuto úlohu Toulouse a Exeter. Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí má sídlo v Readingu. Kromě toho bylo zřízeno ještě 25 regionálních meteorologických center s geografickou specializací, které plní všeobecné funkce světového systému pro zpracování dat a předpovědi pro určenou oblast; v Evropě jsou RSMC s geografickou specializací Exeter, Offenbach, Moskva a Řím.
angl. Regional Specialized Meteorological Center; slov. regionálne špecializované meteorologické centrum; 2014

centrum meteorologické světové

(WMC) — jedna ze složek světového systému pro zpracování dat a předpovědi. Světové meteorologické centrum plní funkce tohoto systému na globální úrovni ve spolupráci s regionálními specializovanými meteorologickými centry a národními meteorologickými centry. Světová meteorologická centra jsou v Melbourne, Moskvě a Washingtonu.
angl. World Meteorological Center; slov. svetové meteorologické centrum; 1993-a3

centrum poradenské pro tropické cyklony (TCAC)

Meteorologické centrum zřízené v souladu s regionálními postupy ICAO k poskytování informačních zpráv meteorologickým výstražným službám, centrům WAFC a mezinárodním databankám OPMET, pokud jde o polohu, předpovídaný směr a rychlost postupu, maximální přízemní vítr a tlak vzduchu ve středu tropických cyklon.
angl. Tropical Cyclone Advisory Centre (TCAC); slov. poradňové centrum pre tropické cyklóny (TCAC); 2014

centrum poradenské pro vulkanický popel (VAAC)

Meteorologické centrum zřízené v souladu s regionálními postupy ICAO k poskytování informačních zpráv meteorologickým výstražným službám, oblastním střediskům řízení, letovým informačním střediskům, centrům WAFC a mezinárodním databankám OPMET, pokud jde o horizontální a vertikální rozsah a předpovídaný pohyb vulkanického popela v atmosféře, který je následkem vulkanické erupce.
angl. Volcanic Ash Advisory Centre (VAAC); slov. poradňové centrum pre vulkanický popol (VAAC); 2014

centrum předpovědní

středisko, kde se soustřeďují meteorologické informace a/nebo vypracovávají meteorologické předpovědi. Obvykle je předpovědní centrum blíže označováno podle území, které zabezpečuje, podle umístění centra nebo podle bližšího určení účelu, k jakému vydávané předpovědi slouží. Viz též centrum meteorologické světové, regionální, národní.
angl. central forecasting office; forecasting center; slov. predpovedné centrum; 1993-a3

centrum předpovědní světové oblastní (WAFC)

Meteorologické centrum určené k přípravě a vydávání předpovědí význačného počasí a výškových předpovědí v digitální formě, v celosvětovém měřítku přímo smluvním státům příslušnými telekomunikačními prostředky letecké pevné sítě. V současnosti existují 2 Světová oblastní předpovědní centra – v Exeteru (UK) pro východní polokouli a ve Washingtonu (US) pro západní polokouli.
angl. World Area Forecast Centre; slov. oblastné svetové predpovedné centrum (WAFC); 2014

centrum telekomunikační regionální

(RTH) — jeden z prvků Světového telekomunikačního systému. Jeho úkolem je zabezpečovat:
a) sběr napozorovaných dat z oblasti odpovědnosti centra a přenos těchto dat vhodnou rychlostí po hlavním spojovacím okruhu Světové služby počasí (WWW) a po jeho větvích;
b) přenos met. informací z hlavního spojovacího okruhu a z regionálních telekomunikačních center, která neleží na hlavním okruhu, připojeným centrům, a to podle mezinárodních dohod;
c) selekci a distribuci met. dat pro potřeby připojených národních meteorologických center a regionálních telekomunikačních center, která neleží na hlavním spojovacím okruhu;
d) kontrolu dat a opravu některých formálních chyb;
e) periodické monitorování činnosti Světového telekomunikačního systému.
V České republice plní funkci regionálního telekomunikačního centra ČHMÚ pro národní met. centrum Polska. Regionální telekomunikační centrum v Praze leží na hlavním spojovacím okruhu a je přímo spojeno se světovým meteorologickým centrem v nbsp;Moskvě a regionálním telekomunikačním centrem v Offenbachu (SRN).
angl. Regional Telecommunication Hub; slov. regionálne telekomunikačné centrum; 1993-a3

ceraunometr

viz počítač výbojů blesků.
angl. ceraunometer; slov. ceraunometer; 1993-a3

chamsin

suchý a horký již. až jv. pouštní vítr, vanoucí v Egyptě a nad Rudým mořem při postupu cyklony Středomořím dále k východu. Přináší velké množství prachu a písku, které silně snižuje dohlednost. Vyskytuje se nejčastěji na podzim v souvislosti se zvýšenou cyklonální činností na středomořské frontální zóně. Viz též scirocco.
angl. chamsin; khamsin; slov. chamsin; 1993-a1

charakter fronty

, viz klasifikace atmosférických front.
slov. charakter frontu; 1993-a1

charakteristika tlakové tendence

časový průběh změny tlaku vzduchu během stanoveného časového intervalu určený podle grafického výstupu průběhu tlaku zpracovaného staničním SW, případně z tvaru záznamu mikrobarografu. V synoptických zprávách charakteristika tlakové tendence vyjadřuje charakter změn staničního tlaku za období posledních tří hodin před termínem pozorování.
angl. characteristic of the pressure tendency; slov. charakteristika tlakovej tendencie; 1993-a3

chemie atmosféry

, chemizmus atmosféry — hraniční odvětví mezi meteorologií a chemií, zabývající se studiem chem. dějů probíhajících v atmosféře. V poslední době se zabývá zejména antropogenním znečištěním ovzduší. Viz též ochrana čistoty ovzduší, hygiena ovzduší, složení srážek chemické, déšť kyselý.
angl. atmospheric chemistry; slov. chémia atmosféry; 1993-a1

chemosféra

část atmosféry Země zahrnující horní část stratosféry, mezosféru a dolní část termosféry. Pro chemosféru jsou typické fotochemické reakce kyslíku, ozonu, dusíku atd., které vznikají působením slunečního záření velmi krátkých vlnových délek.
angl. chemosphere; slov. chemosféra; 1993-a2

chinook

[činúk] — teplý suchý vítr typu fénu na vých. straně Skalnatých hor na území USA a Kanady. Přináší obyčejně náhlá a velká oteplení, někdy o více než 10 °C za několik málo minut. Vyvolává prudká tání sněhu (odtud pramení i reg. název snow eater – požírač sněhu), nebo rychlé dozrávání plodů. I když je typický pro zimu, vyskytuje se během celého roku. V Kalifornii se používá názvu chinook pro vlhký jz. vítr z Tichého oceánu s oblačným a deštivým počasím, který je v zimě teplý a v létě studený.
angl. chinook; slov. chinook; 1993-a1

chionograf

viz srážkoměr váhový.
slov. chionograf; 1993-a3

chionogram

záznam chionografu.
slov. chionogram; 1993-a1

chionometr

, syn. sněhoměr.
slov. chionometer; 1993-a1

chionosféra

přerušovaný koncentrický obal Země s aktivní bilancí tuhých srážek, tedy prostor na povrchu Země s celoročně možným výskytem sněhu a ledu. Chionosféra je vymezena dolní a horní sněžnou čarou.
slov. chionosféra; 1993-a1

chladna ovčí

ochlazení ve střed. Evropě, které nastává dosti pravidelně v první polovině června v důsledku vzestupu tlaku vzduchu v oblasti Azorských ostrovů, a tím zesílení sz. složky proudění. Příliv chladnějšího mořského vzduchu se projevuje i zvýšenou srážkovou činností. Název této singularity pochází z něm. hovořících zemí a souvisí s tím, že v uvedeném období bývají čerstvě ostříhány ovce, které potom trpí chladem. Chladna ovčí jsou součástí delšího období chladnějšího deštivého počasí nazývaného počasí medardovské. Viz též muži ledoví.
1993-a1

chobot kondenzační

viz tromba.
angl. funnel; funnel cloud; trunk; slov. kondenzačný chobot; 1993-b3

chod meteorologického prvku

kvantit. změna met. prvku s časem. V klimatologii se sleduje zejména denní a roční chod met. prvku.
angl. course of meteorological element; march of meteorological element; slov. chod meteorologického prvku; 1993-a1

chod meteorologického prvku denní

změna hodnoty (časový průběh met. prvku) během 24 hodin. V klimatologii se za denní chod met. prvku považuje i denní chod prům. hodinových hodnot vypočtených pro určitý den, měsíc nebo roč. období z víceletých pozorovacích řad.
angl. daily (diurnal) course of meteorological element; slov. denný chod meteorologického prvku; 1993-a1

chod meteorologického prvku roční

změna hodnoty (čas. průběh) met. prvku během roku, vyjádřená pomocí denních, pentádových, dekádových nebo měs. charakteristik. V klimatologii se k popisu ročního chodu používá především prům. charakteristik vypočtených z víceletých pozorovacích řad.
angl. annual course of meteorological element; slov. ročný chod meteorologického prvku; 1993-a1

chuchvalce mlhy

, mlha v chuchvalcích — označení pro mlhu, přízemní mlhu nebo zmrzlou mlhu, která se vyskytuje v nesouvislé vrstvě. Za větru se chuchvalce mlhy pohybují a mohou výrazně ovlivňovat horizontální dohlednost. Viz též mlhové přeháňky.
angl. fog bank; fog patches; slov. chuchvalce hmly; 1993-a1

chumelenice

lid. název pro husté sněžení. Viz též metelice, vánice sněhová.
slov. chumelica; 1993-a1

chvění optické

fotometeor projevující se jako zdánlivé chvění objektů pozorovaných nad prohřátým zemským povrchem. Vzniká krátkodobými změnami indexu lomu světla ve vzduchu a často může snižovat dohlednost. Viz též scintilace.
angl. shimmer; slov. optické chvenie; 1993-a2

chyba přístroje

rozdíl mezi údajem přístroje po vyloučení všech systematických rušivých vlivů a správnou hodnotou měřené veličiny. Viz též kalibrace meteorologických přístrojů.
angl. instrument error; slov. chyba prístroja; 1993-a3

cirkulace

1. ve fyzice a v dynamické meteorologii hodnota křivkového integrálu

C = \int v d r

přes danou uzavřenou křivku v atmosféře. Symbol v značí rychlost proudění a dr je infinitezimální vektor tečný k uvažované křivce orientované proti pohybu hodinových ručiček. Rozlišujeme abs. a rel. cirkulaci podle toho, je-li rychlost proudění v udána vzhledem k absolutní nebo relativní souřadnicové soustavě. Cirkulace má úzkou souvislost s vorticitou, neboť hodnota cirkulace příslušná uzavřené křivce a vydělená plochou vymezenou touto křivkou je rovna průměrné hodnotě složky vorticity kolmé ke zmíněné ploše. 2. V synoptické meteorologii a klimatologii se cirkulací obvykle rozumí souhrn všech synopticky a klimatologicky významných pohybů v atmosféře. 3. Ve většině met. oborů obecné označení pro proudění vzduchu ve více méně uzavřených okruzích.
angl. circulation; slov. cirkulácia; 1993-a3

cirkulace Brewerova-Dobsonova

koncept velkoprostorové cirkulace v rámci níž se vzduch v tropech dostává z troposféry do stratosféry a dále se pohybuje do vyšších hladin a směrem k pólům. Ve středních a vysokých šířkách pak opět klesá do nižších hladin. Model cirkulace byl navržen v roce 1949 Alanem Brewerem a v roce 1956 Gordonem Dobsonem s nbsp;cílem vysvětlit pozorované rozložení koncentrací ozonu a vodní páry. Vznik této cirkulace je spojen s působením vertikálně se šířících atmosférických vln na zonální proudění ve stratosféře.
angl. Brewer-Dobson circulation; 2015

cirkulace Walkerova

buňková cirkulace v rovníkovém pásmu, orientovaná zonálně, tedy kolmo na Hadleyovu buňku. Původně byla popsána pro oblast Tichého oceánu, kde je tvořena východním prouděním (pasáty) ve spodní troposféře, výstupnými pohyby vzduchu nad teplejší západní částí Tichého oceánu, zpětným západním prouděním v horní troposféře a sestupnými pohyby vzduchu nad rel. chladným povrchem východního Pacifiku. Později byly zjištěny obdobné cirkulační buňky i pro rovníkové oblasti Atlantského a Indického oceánu. Pojem zavedl J. Bjerknes (1969) na počest G. Walkera, který popsal výkyvy této cirkulace, jež jsou označovány jako jižní oscilace.
angl. Walker Circulation; slov. Walkerova cirkulácia; 2014

cirkulace anticyklonální

cirkulace v místech, kde se vzduch pohybuje s vert. osou rotace, jejíž průmět do osy rotace Země je opačně orientovaný k orientaci osy rotace Země, tj. v místech, kde vzduchové částice mění směr svého pohybu na severní polokouli ve smyslu otáčení hodinových ručiček a na jižní polokouli proti směru otáčení hodinových ručiček. Anticyklonální cirkulace je tedy na severní polokouli záporná a na jižní polokouli kladná. Anticyklonální cirkulace na rovníku není definována. Anticyklonální cirkulace je opakem cyklonální cirkulace. Viz též anticyklonální zakřivení izobar, anticyklonální zakřivení izohyps.
angl. anticyclonic circulation; slov. anticyklonálna cirkulácia; 1993-a3

cirkulace atmosféry všeobecná

systém atm. proudění v planetárním nebo kontinentálním rozsahu, které se projevuje meridionální, zonální i vert. výměnou vzduchu spojenou s přenosem energie, hybnosti a vlhkosti. Na jejím vzniku se podílejí meridionální rozdíly bilance záření na Zemi, nerovnoměrné rozložení pevnin a oceánů, rotace Země a tření. Tyto faktory podmiňují existenci klimatických akčních center atmosféry a primární cirkulaci v rámci všeobecné cirkulace atmosféry. Její zjednodušený tříbuněčný model tvoří Hadleyova buňka, Ferrelova buňka a polární buňka, při uvažování sezonních výkyvů dále monzunová cirkulace. Všeobecná cirkulace atmosféry patří k základním faktorům podílejícím se na utváření makroklimatu. Je také jednou z příčin velkoprostorové cirkulace vody v oceánech, se kterou je dále spjata složitými zpětnými vazbami. Studium všeobecné cirkulace atmosféry je dnes založeno na modelech klimatu, které zahrnují všechny složky klimatického systému.
angl. general circulation; slov. všeobecná cirkulácia atmosféry; 1993-a3

cirkulace brízová

, cirkulace pobřežní — systém místní cirkulace s denní periodicitou, který se může vytvořit při anticyklonálním počasí nad pobřežní zónou a přilehlou částí moří nebo velkých vodních nádrží. Brízová cirkulace je způsobena nerovnoměrným zahříváním povrchu pevniny a vodních ploch. Ve dne, kdy je moře nebo jezero chladnější než pevnina, vzniká ve vrstvě vzduchu u zemského povrchu přenos chladnějšího a vlhčího vzduchu z moře na pevninu, tzv. mořská nebo jezerní bríza, která je v noci vystřídána prouděním suššího vzduchu z pevniny, tzv. pevninskou brízou. Nad přízemním prouděním se pak vyskytuje kompenzující protisměrné proudění vzduchu, které uzavírá cirkulační systém o vert. rozsahu maximálně 2 až 4 km. Nejpříznivější podmínky pro vznik brízové cirkulace jsou v létě v oblastech subtropických anticyklon, při pobřežích omývaných studeným mořským proudem, kde se vyskytují největší teplotní rozdíly mezi pevninou a mořem. Zejména v těchto oblastech má brízová cirkulace značný dopad na klima, protože mořská bríza zasahuje poměrně hluboko nad pevninu, kde snižuje denní teplotu vzduchu a zvyšuje jeho vlhkost. Viz též cirkulace terciární.
angl. breeze circulation; slov. brízová cirkulácia; 1993-a2

cirkulace buňková

cirkulace vzduchu pozorovaná ve vert. rovině. Buňkové cirkulace velkého měřítka jsou součástí všeobecné cirkulace atmosféry. V troposféře pozorujeme několik samostatných cirkulačních buněk (okruhů), které navzájem souvisejí a vzájemně se podmiňují, např. cirkulace pasátová a monzunová, vert. cirkulace v tlakových útvarech mírných zeměpisných šířek apod. V mezosynoptickém měřítku jsou typické brízové cirkulace, popř. systémy horských a údolních větrů. Důležitým příkladem buňkové (buněčné) cirkulace mezosynoptického měřítka je buněčná konvekce. Viz též buňka Hadleyova, buňka Ferrelova, buňka polární, cirkulace Walkerova.
angl. cellular circulation; slov. bunková cirkulácia; 1993-a2

cirkulace cyklonální

cirkulace v místech, kde se vzduch pohybuje s vert. osou rotace, jejíž průmět do osy rotace Země je shodně orientovaný jako osa rotace Země, tj. v místech, kde vzduchové částice mění směr svého pohybu na severní polokouli proti směru otáčení hodinových ručiček a na jižní polokouli ve směru otáčení hodinových ručiček. Cyklonální cirkulace je tedy na severní polokouli kladná a na jižní polokouli záporná. Cyklonální cirkulace na rovníku není definována. Cyklonální cirkulace je opakem anticyklonální cirkulace. Viz též cyklonální zakřivení izobar, cyklonální zakřivení izohyps.
angl. cyclonic circulation; slov. cyklonálna cirkulácia; 1993-a3

cirkulace druhotná

, syn. cirkulace sekundární.
slov. druhotná cirkulácia; 1993-a1

cirkulace meridionální

1. souhrn složek pohybu vzduchu ve všeobecné cirkulaci atmosféry, které mají pouze poledníkový a vert. směr; 2. cirkulace, která v dané oblasti působí synopticky, nebo klimaticky významný mezišířkový přenos tepla a hybnosti. Viz též index rneridionální cirkulace.
angl. meridional circulation; slov. meridionálna cirkulácia; 1993-a3

cirkulace monzunová

součást všeobecné cirkulace atmosféry s převládajícím větrem, který se mezi hlavními klimatickými sezonami mění na opačný nebo blízký k opačnému, viz úhel monzunový. Jde o složitý systém, který hraje významnou roli při kompenzaci nerovnovážných stavů v atmosféře mezi oceánem a pevninou. Roční periodicita monzunů je dána střídáním sezonních akčních center atmosféry nad kontinenty. Kontinentální anticyklona způsobuje zimní monzun vanoucí z pevniny na moře, kde dominuje monzunová cyklona. Ta se v létě dané polokoule nachází nad pevninou, čímž vyvolává letní monzun, který sem přináší vydatné monzunové srážky. Charakteristický srážkový režim je hlavním znakem monzunového klimatu. Monzunová cirkulace je více vyjádřena v tropických oblastech (tropický monzun), především v již. a jv. Asii, vyskytuje se však i ve vyšších zeměp. šířkách (mimotropický monzun). Intenzita cirkulace i délka monzunového období meziročně kolísá, mj. v souvislosti s ENSO. Zeslabení monzunové cirkulace, v Indii často spojené s fází El Niňo, způsobuje v dotčených oblastech katastrofální sucho.
angl. monsoon circulation; slov. monzúnová cirkulácia; 1993-a3

cirkulace místní

proudění vzduchu nad omezeným územím, ovlivněné lokálními klimatickými faktory a podmíněné nehomogenitou zemského povrchu (pobřeží, orografie, rozdílný krajinný pokryv). Projevem místní cirkulace je místní vítr s rel. malým vertikálním rozsahem. Některé místní cirkulace mají denní periodicitu, neboť jsou vyvolány rozdíly v radiační bilanci, a jsou tudíž vázány na převážně anticyklonální počasí (bríza, svahový vítr, horský a údolní vítr, lesní vítr) Označujeme je též jako místní cirkulační systémy, neboť přízemní proudění je kompenzováno slabším protisměrným prouděním ve větších výškách. Směr proudění se v průběhu dne obvykle mění, to však nemusí být podmínkou. Dále existují místní cirkulace způsobené prouděním vzduchu přes horské překážky (padavý vítr) nebo přítomností ledovce (ledovcový vítr).
angl. local circulation; slov. miestna cirkulácia; 1993-a3

cirkulace pasátová

složka všeobecné cirkulace atmosféry, která zajišťuje výměnu vzduchu mezi subtropickými anticyklonami a rovníkovou depresí. Je vyvolána termicky a podstatně ovlivňována rotací Země. Ve spodní troposféře vanou pasáty ze subtropických anticyklon a jsou stáčeny k západu. Na ně navazují výstupné pohyby vzduchu v intertropické zóně konvergence a zpětné výškové proudění s postupně rostoucí západní složkou (viz antipasát). Pasátovou cirkulaci uzavírá subsidence vzduchu v subtropických anticyklonách. Viz též inverze teploty vzduchu pasátová, tišiny rovníkové, Hadleyova buňka, cirkulace Walkerova.
angl. trade-winds; slov. pasátová cirkulácia; 1993-a3

cirkulace planetární

1. syn. všeobecná cirkulace atmosféry; 2. hypotetická atmosférická cirkulace, která by existovala na planetě s hladkým homogenním povrchem.
angl. planetary circulation; slov. planetárna cirkulácia; 1993-a2

cirkulace pobřežní

, syn. cirkulace brízová.
angl. coastal circulation; slov. pobrežná cirkulácia; 1993-a1

cirkulace primární

(prvotní) — základní složka všeobecné cirkulace atmosféry. Na ni navazují cirkulace menších měřítek, označované jako cirkulace sekundární a terciární. Toto rozdělení atmosférické cirkulace navrhl H. C. Willet.
angl. primary circulation; slov. primárna cirkulácia; 1993-a2

cirkulace prvotní

, syn. cirkulace primární.
slov. prvotná cirkulácia; 1993-a1

cirkulace sekundární

(druhotná) — 1. podle H. C. Willeta atmosférická cirkulace v měřítku cyklon a anticyklon; 2. obecně jakákoli cirkulace, která je dynamicky indukovaná nebo je součástí silnější cirkulace zpravidla většího měřítka. Viz též cirkulace primární, cirkulace terciární.
angl. secondary circulation; slov. sekundárna cirkulácia; 1993-a3

cirkulace solenoidní

málo užívané označení pro vířivé pohyby různých měřítek v zemské atmosféře, které jsou podmíněny existencí izobaricko-izosterických solenoidů v baroklinní atmosféře.
angl. solenoidal circulation; slov. solenoidná cirkulácia; 1993-a2

cirkulace terciární

podle H. C. Willeta označení pro systémy místní cirkulace, cirkulaci v Cb aj. Viz též cirkulace primární, cirkulace sekundární, cirkulace buňková.
angl. tertiary circulation; slov. terciárna cirkulácia; 1993-a3

cirkulace zonální

1. souhrn složek pohybu vzduchu ve všeobecné cirkulaci atmosféry, které mají rovnoběžkový směr; 2. cirkulace, která v dané oblasti působí synopticky nebo klimaticky významný zonální přenos tepla a vlhkosti. Je určující pro velký oběh vody na Zemi; 3. model všeobecné cirkulace atmosféry s přenosem vzduchu pouze v rovnoběžkovém směru, se stejnou rychlostí ve všech bodech kterékoliv rovnoběžky. Viz též index zonální cirkulace.
angl. zonal circulation; slov. zonálna cirkulácia; 1993-a3

cirokumulus

, viz cirrocumulus.
slov. cirokumulus; 1993-a1

cirostratus

, viz cirrostratus.
slov. cirostratus; 1993-a1

cirrocumulus

(Cc) [cirokumulus] — jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Cc je charakterizován jako tenké, menší nebo větší skupiny nebo vrstvy bílých oblaků bez vlastního stínu, složené z velmi malých oblačných částí v podobě zrnek nebo vlnek apod. Jednotlivé části mohou být buď navzájem odděleny, nebo mohou spolu souviset a jsou více méně pravidelně uspořádány. Zdánlivá velikost jednotlivých částí zpravidla nepřesahuje 1° prostorového úhlu. Cc patří mezi nesrážkové oblaky vysokého patra. Je oblakem ledovým, někdy však může obsahovat i kapky přechlazené vody, které rychle mrznou. Vzniká následkem vlnových a konv. pohybů v horní troposféře. Cc lze dále klasifikovat podle tvaru jako stratiformis, lenticularis, castellanus nebo floccus a podle odrůdy jako undulatus a lacunosus. Mohou se u něj vyskytovat zvláštnosti virga a mamma. Termín Cc v současném smyslu zavedl franc. meteorolog E. Renou v r.1855. Český překlad Cc je řasová kupa.
angl. Cirrocumulus; slov. cirrocumulus; 1993-a3

cirrostratus

(Cs) — jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako průsvitný bělavý oblačný závoj vláknitého nebo hladkého vzhledu, který úplně, nebo částečně zakrývá oblohu a dává vznik halovým jevům. Cs je nesrážkový ledový oblak vysokého patra. Vyskytuje se jako typická součást oblačných systémů atmosférických front. Může vzniknout z kovadliny Cb, která se dále šíří i po rozpadu původního oblaku. Cs lze dále klasifikovat podle tvaru jako fibratus či nebulosus nebo floccus a podle odrůdy jako duplicatus a undulatus. U Cs se neklasifikují žádné zvláštnosti a průvodní oblaky. Termín Cs v současném smyslu zavedl franc. meteorolog E. Renou v r. 1855. Český překlad Cs je řasová sloha.
angl. Cirrostratus; slov. cirrostratus; 1993-a3

cirrus

(Ci) — jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Ci je definován jako vzájemně oddělené oblaky v podobě bílých jemných vláken, bílých plošek nebo úzkých pruhů. Má vláknitý vzhled a často hedvábný lesk. Ci patří mezi oblaky vysokého patra, je oblakem ledovým, nevypadávají z něho srážky a jeho výskyt na obloze bývá často příznakem blízkosti atmosférické fronty. Může vzniknout z kovadliny Cb, která se dále šíří i po rozpadu původního oblaku. Vyskytuje se však i v oblastech vysokého tlaku vzduchu. Ci lze dále klasifikovat podle tvaru jako fibratus, uncinus, spissatus, castellanus nebo floccus a podle odrůdy jako intortus, radiatus, vertebratus a duplicatus. Průvodním jevem Ci může být mamma. Termín Ci navrhl Angličan L. Howard v r. 1803. Český překlad Ci je řasa.
angl. Cirrus; slov. cirrus; 1993-a3

congestus

(con) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako kupovitý oblak značného vert. rozsahu se silně vyvinutými výběžky; při pohledu z boku mívá podobu květáku. Užívá se u druhu oblaků Cu. Termín navrhl franc. meteorolog C. Maze na mezinárodním met. kongresu v Paříži v r. 1889. Viz též humilis, mediocris.
angl. congestus; slov. congestus; 1993-a2

cordonazo

[kordonaso] — regionální označení tropické cyklony při záp. pobřeží Mexika, popř. středoamerických států. Kdysi bylo považováno za rovnodennostní bouři, vyskytující se jen jednou za několik let kolem svátku svatého Františka z Assisi 4. října (cordonazo de San Francisco). Ve skutečnosti jsou tropické cyklony v této oblasti častější než v severním Atlantiku. Viz též hurikán.
angl. cordonazo; slov. cordonazo; 1993-a3

cumulonimbus

(Cb) [kumulonimbus] — jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako mohutný a hustý oblak velkého vert. rozsahu v podobě hor nebo obrovských věží. Alespoň část jeho vrcholu je obvykle hladká, vláknitá nebo žebrovitá a téměř vždy zploštělá; tato část se často rozšiřuje do podoby kovadliny nebo širokého chocholu. Pod základnou oblaku, obvykle velmi tmavou, se často vyskytují nízké roztrhané oblaky, které mohou, avšak nemusí s Cb souviset, a srážky, někdy jen ve tvaru virga. Na vývoj Cb jsou vázány bouřky, avšak Cb může existovat, aniž bouřka vznikne.
Vert. rozsah Cb je vždy alespoň několik km, někdy může vrcholek Cb prorůst i tropopauzou. Cb je obvykle komplexem jednoduchých cel, řidčeji se skládá z cely jediné. Vzniká působením intenzivní konvekce, nejčastěji na studených frontách nebo čarách instability. Může se vyvinout i uvnitř homogenní instabilní vzduchové hmoty, často za spolupůsobení orografických faktorů. Pro el. strukturu Cb je charakteristický výskyt centra záporného náboje v dolní a kladného náboje v horní části oblaku. Kromě toho bývá pozorováno i podružné centrum kladného náboje v oblasti základny, které je však vázáno na vypadávání srážek. Cb se v letectví pokládá za nebezpečný jev, neboť se v něm vyskytují výstupné a sestupné vzdušné proudy, které dosahují rychlostí až desítky m.s^–1, intenzivní turbulence, námraza, el. výboje a kroupy často velkých rozměrů.
Cb lze dále klasifikovat podle tvaru jako calvus či capilatus. Cb nemá odrůdy, můžeme však u něj klasifikovat zvláštnosti praecipitatio, virga, incus, mamma, arcus, tuba a průvodní oblaky pannus, pileus a velum. Termín Cb zavedl něm. meteorolog P. Weilbach v letech 1879–1880. Český překlad Cb je dešťová kupa. Viz též elektřina bouřková, rozsah oblaku vertikální, průnik kumulonimbů do stratosféry, informace SIGMET, náboj bouřkového oblaku, moment dipólu bouřkového oblaku, bouře konv.
angl. Cumulonimbus; thundercloud; slov. cumulonimbus; 1993-a3

cumulus

(Cu) [kumulus] — jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako osamocený oblak, obvykle hustý a s ostře ohraničenými obrysy, vyvíjející se směrem vzhůru ve tvaru kup, kupolí nebo věží. Při pohledu z boku mívá podobu květáku. Části ozářené Sluncem bývají zářivě bílé, základna oblaku bývá poměrně tmavá a téměř vodorovná. Někdy jsou Cu roztrhané. Cu je obvykle vodním oblakem, v případě velkého vert. rozsahu (Cu con) může být v horní části oblakem smíšeným. Nejčastěji vzniká působením termické konvekce. Je většinou nesrážkovým oblakem, z vert. mohutných Cu však mohou někdy vypadávat srážky v podobě krátkých přeháněk. Cu se může za vhodných podmínek někdy dále vyvíjet v Cb. Cu lze dále klasifikovat podle tvaru jako humilis, medocris, congestus a fractus. Může být odrůdy radiatus a můžeme u něj klasifikovat zvláštnosti praecipitatio, virga, arcus, tuba a průvodní oblaky pannus, pileus a velum. Termín Cu navrhl Angličan L. Howard v r. 1803. Český překlad Cu je kupa. Viz též klasifikace oblaků, patra oblaků, rozsah oblaku vertikální.
angl. Cumulus; slov. cumulus; 1993-a3

cumulus „industrialis“

starší, v současnosti jen zřídka užívané označení pro tzv. průmyslový oblak.
slov. cumulus „industrialis; 1993-a3

cyklogeneze

vznik, popř. zesílení již existující cyklonální cirkulace v atmosféře. Za příznivých podmínek může vést k formování cyklony nebo k jejímu prohlubování. K cyklogenezi často dochází na přední straně výškové brázdy nebo v oblasti atmosférických front, a to především studených. Speciálním případem je orografická a termická cyklogeneze. Opakem cyklogeneze je cyklolýza. Viz též teorie cyklogeneze.
angl. cyclogenesis; slov. cyklogenéza; 1993-a3

cyklogeneze orografická

cyklogeneze probíhající na závětrné straně horské překážky. Nejpříznivější podmínky pro orografickou cyklogenezi vytvářejí při převládajícím zonálním proudění více méně meridionálně orientovaná pohoří, jako jsou Skalnaté hory, Apalačské pohoří, Skandinávské pohoří a pohoří vých. Asie, avšak i Alpy, méně Pyreneje, Karpaty a Kavkaz. Viz též brázda nizkého tlaku vzduchu dynamická.
angl. orographic cyclogenesis; slov. orografická cyklogenéza; 1993-a3

cyklogeneze termická

cyklogeneze spojená s turbulentním přenosem zjevného tepla od podkladu. Termická cyklogeneze se vyskytuje především nad oblastmi přehřáté pevniny (např. v létě cyklona nad Pyrenejským poloostrovem) nebo při proudění studeného vzduchu nad teplý vodní povrch (např. v zimě cyklona nad Černým mořem).
angl. thermal cyclogenesis; slov. termická cyklogenéza; 1993-a3

cyklolýza

zeslabení již existující cyklonální cirkulace v atmosféře, které může vést k vyplňování, popř. zániku cyklony, ke zmenšování horiz. tlakových gradientů a slábnutí větru. Opakem cyklolýzy je cyklogeneze.
angl. cyclolysis; slov. cyklolýza; 1993-a3

cyklon

1. čes. název pro plně vyvinutou tropickou cyklonu v oblastech Indického oceánu a v jižní části Tichého oceánu západně od 160° v. d. Desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti přízemního větru v něm dosahuje nejméně 33 m.s^–1; 2. v minulosti označení každé silné tropické cyklony bez ohledu na oblast výskytu.
slov. cyklón; 1993-a3

cyklona

, níže tlaková — oblast se sníženým tlakem vzduchu, která se projevuje na synoptické mapě alespoň jednou uzavřenou izobarou nebo izohypsou, přičemž tlak vzduchu uvnitř je nižší než v okolí. Pro cyklonu je charakteristická cirkulace vzduchu proti směru pohybu hod. ručiček na sev. polokouli a ve směru pohybu hod. ručiček na již. polokouli. Cyklona je základním tlakovým útvarem. Středy cyklony se označují na synop. mapách v ČR písmenem „N“ (níže), na mapách z angl. jazykové oblasti písmenem „L“ (low), na mapách z něm. jazykové oblasti písmenem „T“ (Tief), na mapách z rus. jazykové oblasti písmenem „H“ (nizkoje davlenije) a na mapách ze španělské jazykové oblasti písmenem „B“ (baja). Ke vzniku cyklony vedou složité procesy v atmosféře označované jako cyklogeneze. Termín cyklona poprvé použil angl. námořní kapitán H. Piddington v r.1848. Viz též počasí cyklonální, stadia vývoje cyklony, model cyklony, osa cyklony.
angl. cyclone; depression; low; slov. cyklóna; 1993-a3

cyklona aleutská

(severopacifická) — akční permanentní centrum atmosféry nad sev. částí Tichého oceánu mezi Aljaškou a Kamčatkou, s nejčastější polohou středu v oblasti aleutského souostroví. V zimě je aleutská cyklona důležitým článkem deformačního pole v sev. části Tichého oceánu. Její existence je podmíněna všeobecnou cirkulací atmosféry. Je oživována postupujícími cyklonami, které se tvoří na polární frontě jižně od aleutské cyklony, jakož i cyklonami na arktické frontě, ležící severněji.
angl. Aleutian low; slov. aleutská cyklóna; 1993-a3

cyklona centrální

1. v typizaci povětrnostních situací HMÚ pro území ČR málo pohyblivá cyklona nad stř. Evropou; 2. někdy též syn. pro řídicí cyklonu.
angl. central cyclone; slov. centrálna cyklóna; 1993-a2

cyklona frontální

obecně jakákoliv cyklona spojená s atmosférickou frontou. Zpravidla vzniká na hlavní frontě, a to zejména na polární frontě nebo arktické, popř. antarktické frontě. Ve svém vývoji prochází obvykle několika stadii vývoje cyklony. Převážná většina cyklon zakreslených na synoptických mapách v mimotropických zeměp. šířkách jsou frontální cyklony. Viz též série cyklon.
angl. frontal cyclone; slov. frontálna cyklóna; 1993-a3

cyklona indukovaná

cyklona, jejíž vznik je podmíněn existencí a postupem jiné cyklony. Např. postup cyklony ze stř. části vých. Atlantiku přes Britské ostrovy na sv. často vyvolává vznik cyklony nad záp. Středomořím a sev. Itálií. Tento proces nejčastěji nastává v důsledku přibližování hluboké brázdy nízkého tlaku vzduchu ve stř. a horní troposféře.
angl. induced cyclone; slov. indukovaná cyklóna; 1993-a3

cyklona islandská

(severoatlantická) — permanentní akční centrum atmosféry nad sev. částí Atlantského oceánu, s nejčastější polohou středu v oblasti Islandu. Islandská cyklona je důležitým článkem severoatlantického deformačního pole ve všeobecné cirkulaci atmosféry. Je permanentně oživována sériemi cyklon vytvářejících se na atlantické polární frontě, která probíhá jižně od ní, jakož i arktickou frontou, která probíhá na sever od ní. Islandská cyklona je rozsáhlý tlakový útvar, který má často několik samostatných středů cyklony, zvláště v prostoru mezi Kanadou a Barentsovým mořem. Má v průběhu celého roku rozhodující význam pro počasí a klima převážné části Evropy, protože usměrňuje postup frontálních systémů z Atlantiku nad evropskou pevninu, a tím i transport vláhy do vnitrozemí. Podmiňuje typickou proměnlivost počasí i nad naším územím.
angl. Icelandic low; slov. islandská cyklóna; 1993-a3

cyklona izolovaná

(odštěpená) — studená cyklona vzniklá oddělením již. části meridionálně orientované hluboké brázdy nízkého tlaku vzduchu hřebenem vysokého tlaku vzduchu, které je dobře patrné zejména v horní troposféře. Izolovaná cyklona je často produktem blokování. V Evropě se izolované cyklony vytvářejí např. nad sz. Středomořím a sev. Itálií.
angl. cut-off low; slov. izolovaná cyklóna; 1993-a3

cyklona janovská

cyklona, která vzniká nad Janovským zálivem a sev. Itálií obvykle na studené frontě, jež postupuje od západu do oblasti Alp, kde se začíná vlnit. Vznik zvlněné fronty je způsoben tím, že údolím řeky Rhóny proniká od severu nad Janovský záliv studený vzduch, zatímco postup studeného vzduchu nad záp. část Pádské nížiny brzdí horský hřeben jz. Alp. Janovská cyklona postupuje v některých případech na sv. a vyvolává na části území ČR dlouhotrvající vydatné srážky. Viz též situace Vb.
angl. Genoa cyclone; slov. janovská cyklóna; 1993-a2

cyklona jihoatlantická

kvazistacionární zonálně protažená cyklona se středem nejčastěji na 40° z. d. Cyklona jihoatlantická je soustavně oživována cyklonami na jihoatlantické polární a antarktické frontě.
slov. juhoatlantická cyklóna; 1993-a3

cyklona jihopacifická

kvazistacionární zonálně protažená cyklona se středem nejčastěji na 180. poledníku. Jihopacifická cyklona je soustavně oživována cyklonami na jihopacifické polární frontě a antarktické frontě.
slov. juhopacifická cyklóna; 1993-a3

cyklona kvazistacionární

(stacionární) — cyklona, která obvykle po dobu několika dní mění svou polohu jen minimálně. Bývá zpravidla řídicí, nebo centrální cyklonou, nebo termickou cyklonou.
angl. quasi-stationary low; slov. kvázistacionárna cyklóna; 1993-a3

cyklona mimotropická

cyklona, která se vyskytuje v mírných nebo vysokých zeměp. šířkách. Mimotropické cyklony jsou často ztotožňovány pouze s postupujícími frontálními cyklonami. Viz též cyklona tropická.
angl. extratropical cyclone; slov. mimotropická cyklóna; 1993-a3

cyklona mladá

frontální cyklona ve druhém stadiu vývoje. Střed mladé cyklony souhlasí s vrcholem teplého sektoru, který je na přední straně ve směru postupu ohraničen teplou frontou a na zadní straně studenou frontou s charakteristickým počasím. Mladá cyklona se prohlubuje, přičemž největší pokles tlaku vzduchu je v blízkosti jejího středu. Vyvíjí se obvykle na přední straně brázdy nízkého tlaku vzduchu vyskytující se v hladině 700 až 500 hPa. Viz též prohlubování cyklony.
angl. deepening cyclone; slov. mladá cyklóna; 1993-a3

cyklona monzunová

(sezonní) — cyklona vznikající v důsledku rozdílného termálního režimu pevniny a oceánu a podílející se na vzniku monzunové cirkulace. V teplém pololetí se vytváří nad přehřátou pevninou, v chladném pololetí nad teplejším oceánem. Nejvýraznější monzunová cyklona setrvává v létě nad Íránem a zasahuje někdy až do vých. Středomoří, viz etézie.
angl. monsoon low; slov. monzúnová cyklóna; 1993-a2

cyklona místní

, syn. cyklona termická.
angl. local depression; slov. miestna cyklóna; 1993-a1

cyklona nízká

(přízemní) — cyklona vyskytující se pouze ve spodní části troposféry, tj. zhruba do hladiny 700 hPa. Nízká cyklona je cyklonou termickou, nebo cyklonou frontální v počátečním stadiu vývoje.
angl. low-level cyclone; low-level depression; slov. nízka cyklóna; 1993-a2

cyklona odštěpená

, syn. cyklona izolovaná.
slov. odštiepená cyklóna; 1993-a1

cyklona okludovaná

frontální cyklona v posledním stadiu vývoje. Okludovaná cyklona je spojena s formováním okluzní fronty a s velmi malou nebo nulovou advekcí teploty.
angl. occluded depression; occluded cyclone; slov. okludovaná cyklóna; 1993-a3

cyklona podružná

cyklona, která se formuje v blízkosti a ve spojitosti s řídicí cyklonou. Jedná se o nevelký útvar, který se zpravidla vyskytuje na již. okraji řídicí cyklony, pohybující se obvykle kolem ní ve směru cyklonální cirkulace. Podružná cyklona vzniká často na studené frontě spojené s řídicí cyklonou nebo i se starší podružnou cyklonou, jak je tomu v případě série cyklon. V Evropě se podružná cyklona typicky formuje např. nad Baltským mořem, pokud řídicí cyklona setrvává u záp. pobřeží Norska.
angl. secondary depression; secondary cyclone; slov. podružná cyklóna; 1993-a3

cyklona postupující

(putující) — frontální cyklona hlavně v prvých vývojových stadiích. Postupuje ve směru řídicího proudění s rychlostí rovnající se 0,6 až 0,8 rychlosti geostrofického větru zjištěného v hladině tohoto proudění. Nad Evropou činí rychlost postupujících cyklon v průměru kolem 30 km.h^–1, max. až 100 km.h^–1.
angl. migratory cyclone; moving cyclone; slov. postupujúca cyklóna; 1993-a2

cyklona putující

, syn. cyklona postupující.
slov. putujúca cyklóna; 1993-a1

cyklona přízemní

, syn. cyklona nízká.
slov. prízemná cyklóna; 1993-a1

cyklona queenslandská

, viz willy-willy.
slov. queenslandská cyklóna; 1993-a3

cyklona regenerovaná

, viz regenerace cyklony.
slov. regenerovaná cyklóna; 1993-a1

cyklona retrográdní

cyklona, jejíž směr pohybu má zonální složku opačnou vůči převládající složce zonální cirkulace. Retrográdní cyklona v mírných zeměp. šířkách je proto charakterizována trajektorií cyklony se zápornou zonální složkou, tedy od východu k západu, na rozdíl od typických drah cyklon. Retrográdní cyklony se vyskytují ve stř. Evropě poměrně zřídka a jsou často doprovázeny vydatnějšími dlouhotrvajícími srážkami, jako např. na přeomu května a června 2013.
angl. retrograde low; slov. retrográdna cyklóna; 1993-a3

cyklona severoatlantická

, syn. cyklona islandská.
slov. severoatlantická cyklóna; 1993-a3

cyklona severopacifická

, syn. cyklona aleutská.
slov. severopacifická cyklóna; 1993-a3

cyklona sezonní

, syn. cyklona monzunová.
slov. sezónna cyklóna; 1993-a1

cyklona skagerrakská

cyklona, vznikající v důsledku orografické cyklogeneze v závětří Skandinávského pohoří při sz. proudění.
angl. Skagerrak cyclone; slov. skagerrakská cyklóna; 1993-a3

cyklona stacionární

, syn. cyklona kvazistacionární.
slov. stacionárna cyklóna; 1993-a1

cyklona studená

(vysoká) — termicky symetrická cyklona, která má v celém svém vert. rozsahu teplotu rel. nižší než v okolí. Studené cyklony jsou řídicí nebo izolované cyklony, v nichž se frontální systémy mohou vyskytovat pouze na jejich okrajích. Pro studené cyklony je typický růst velikosti cyklonální cirkulace s výškou.
angl. cold low; cold-core cyclone ; slov. studená cyklóna; 1993-a3

cyklona subtropická

viz neutercane.
angl. Sub-tropical Cyclone; subtropical cyclone; slov. subtropická cyklóna; 2014

cyklona teplá

cyklona, která má v celém svém vert. rozsahu teplotu rel. vyšší než v okolí. Teplé cyklony jsou většinou málo pohyblivé termické cyklony, které vznikají v létě nad přehřátou pevninou a v zimě nad teplým mořem. Patří obvykle k nízkým tlakovým útvarům a jen zřídka přesahují izobarickou hladinu 700 hPa.
angl. warm low; warm-core cyclone ; slov. teplá cyklóna; 1993-a2

cyklona termicky asymetrická

frontální cyklona, ve které, především v její přední a týlové části, svírají na synoptické mapě izotermy a izohypsy velký úhel advekce. Teplou advekci v přední části termicky asymetrické cyklony ukončuje čára teplé fronty, čára studené fronty vyznačuje počátek studené advekce v týlové části cyklony. Oblast teplého vzduchu mezi zmíněnými frontálními čarami tvoří teplý sektor cyklony, který v počátečním stadiu vývoje zasahuje na sev. polokouli obvykle z již. části cyklony do jejího středu a bývá nejlépe vyjádřen v izobarické hladině 850 hPa. V pozdějším vývojovém stadiu frontální cyklony se teplý sektor zužuje, posouvá se do přední části cyklony a projevuje se i ve vyšších hladinách nebo na mapách relativní topografie. Viz též jazyk studeného vzduchu, jazyk teplého vzduchu. V zahraniční odborné literatuře se pro termicky asymetrickou cyklonu obvykle používá označení baroklinní cyklona.
angl. thermal asymmetric cyclone; baroclinic cyclone; slov. termicky asymetrická cyklóna; 1993-a3

cyklona termicky symetrická

cyklona, v níž jsou při zemi izobary a izotermy, ve volné atmosféře izohypsy a izotermy, téměř rovnoběžné. Termicky symetrické cyklony jsou většinou studené cyklony, v nichž výskyt rel. nejnižších teplot souhlasí se středem cyklony. Termicky symetrické cyklony jsou i nízké cyklony, které vznikají v důsledku termické nebo orografické cyklogeneze. V zahraniční odborné literatuře se pro termicky symetrickou cyklonu obvykle používá označení barotropní cyklona.
angl. thermal symmetric cyclone; barotropic cyclone; slov. termicky symetrická cyklóna; 1993-a3

cyklona termická

(místní) — cyklona vzniklá jako důsledek termické cyklogeneze. Termická cyklona je nízkou kvazistacionární a teplou cyklonou bez dalšího vývoje.
angl. heat low; thermal low; slov. termická cyklóna; 1993-a2

cyklona tropická

cyklona, která vzniká nad tropickými oblastmi oceánů, nejčastěji v pásmech mezi 5° až 20° sev. a již. zeměp. šířky. Za určitých podmínek se vyvíjí z tropické poruchy, přičemž dochází k organizaci konv. bouří, poklesu tlaku vzduchu ve středu cyklony a zesilování cyklonální cirkulace. Oproti mimotropické cykloně dochází v tropické cykloně při zemi k většímu zahloubení, zároveň však bývá méně rozsáhlá (zpravidla o průměru několik set kilometrů). Velký horizontální tlakový gradient ve spodní troposféře způsobuje vysokou rychlost větru. Dalšími nebezpečnými jevy jsou s rychlostí větru související vzdutí moře, intenzivní srážky a případný výskyt tornád.
Podle desetiminutových (v USA minutových) průměrů rychlosti přízemního větru rozeznáváme tři stadia vývoje tropické cyklony. Prvním stadiem je tropická deprese, druhým tropická bouře a třetím je stadium plně vyvinuté tropické cyklony, které má různá regionální označení: hurikán, cyklon, tajfun, willy-willy, případně baguio. Pro toto stadium je charakteristický vznik oka tropické cyklony.
Tropická cyklona je teplým útvarem, který získává většinu své energie, potřebné pro udržení výstupných pohybů vzduchu a horizontálního proudění, prostřednictvím kondenzace vodní páry. Ta se do spodní troposféry dostává výparem z teplé mořské hladiny. Při kondenzaci dochází k uvolňování velkého množství latentního tepla, které je dále transportováno do chladnější horní troposféry. K zániku tropické cyklony, případně k její transformaci na mimotropickou cyklonu, dochází nad pevninou nebo nad chladnějším oceánem v důsledku zeslabení přísunu energie.
Monitoring tropických cyklon koordinuje Světová meteorologická organizace prostřednictvím regionálních specializovaných meteorologických center. Zde jsou tropické deprese číslovány podle pořadí výskytu v dané sezoně; při přechodu do stadia tropické bouře pak dostávají jména z abecedně řazených seznamů, které se střídají po několika letech. Viz též dráhy cyklon, pás srážkový, cordonazo, meteorologie tropická, půlkruh nebezpečný.
angl. tropical cyclone; slov. tropická cyklóna; 1993-a3

cyklona vnětropická

nevhodné označení pro mimotropickou cyklonu.
slov. mimotropická cyklóna; 1993-a2

cyklona vysoká

, syn. cyklona studená.
slov. vysoká cyklóna; 1993-a1

cyklona vícestředá

obvykle horiz. velmi rozsáhlá cyklona, v jejíž centrální části lze na synoptické mapě nalézt několik oblastí sníženého tlaku s alespoň jednou uzavřenou izobarou či izohypsou.
angl. complex low; slov. viacstredová cyklóna; 1993-a2

cyklona výšková

cyklona, která je dobře vyjádřena na výškových mapách střední a horní troposféry, avšak na přízemní synoptické mapě v dané oblasti nenajdeme žádnou uzavřenou izobaru, uvnitř které by byl tlak vzduchu nižší než v okolí. Pod výškovou cyklonou se obyčejně vyskytuje oblast s malým horiz. tlakovým gradientem nejčastěji v poli poněkud vyššího tlaku vzduchu, někdy však i dobře vyjádřený hřeben vysokého tlaku nebo nízká anticyklona. Výšková cyklona souhlasí s oblastí studeného vzduchu v troposféře a je typická oblačným počasím se srážkami.
angl. upper cyclone; upper-level low; high-level cyclone ; low aloft ; slov. výšková cyklóna; 1993-a3

cyklona řídicí

(centrální) — cyklona, uvnitř které se formují jedna nebo více podružných cyklon. Řídicí cyklona je poměrně hlubokou a rozsáhlou frontální cyklonou zpravidla ve stadiu okludované cyklony, která mohla též postupně vznikat spojením několika cyklon. Řídicí cyklona se často vyskytuje nad určitou oblastí (např. u Islandu) po dobu až několika týdnů. Viz též cyklona kvazistacionární, stadia vývoje cyklony.
angl. primary depression; primary cyclone; slov. riadiaca cyklóna; 1993-a3

cyklus Chapmanův

cyklus reakcí popisující vznik a zánik ozonu ve stratosféře. Byl popsán Sidney Chapmanem roku 1930. Cyklus na začátku zahrnuje fotolytický rozklad molekuly kyslíku O₂ následovaný reakcí mezi vzniklým atomárním kyslíkem O a další molekulou O₂. Tím vzniká ozon O₃, který se následně fotolyticky rozkládá anebo reaguje s atomárním kyslíkem. Chapmanův cyklus popisuje základní ozonové reakce. Pro realistický popis vzniku a zániku ozonu ve stratosféře je třeba do popisu zahrnout také katalytické reakce se sloučeninami dusíku, vodíku, chlóru a brómu.
angl. Chapman cycle; 2015

cyklus dvouletý

, syn. oscilace kvazidvouletá.
slov. dvojročný cyklus; 1993-a1

cyklus hydrologický

, oběh vody na Zemi — nepřetržitá cirkulace vody v atmosféře, na zemském povrchu a pod ním, poháněná sluneční energií a gravitační silou. Množství vody, které se v průměru ročně vypaří ze zemského povrchu a opět se na něj vrací ve formě atmosférických srážek, je odhadováno na téměř 5.10¹⁴ m³; to představuje průměrný roční výpar, resp. úhrn srážek více než 950 mm. Veškerá voda v atmosféře se tak vymění v průměru jednou za 10 dnů. Na světový oceán, který zaujímá 71 % zemského povrchu, připadá 84 % výparu. V rámci malého hydrologického cyklu se většina vody vrací přímo do světového oceánu, kam spadne 77 % celkového objemu srážek. Zbylá odpařená voda z oceánu je transportována nad pevninu v rámci velkého hydrologického cyklu, který se uzavírá prostřednictvím odtoku, ovlivňovaného i dalšími členy hydrologická bilance. Hydrologický cyklus podstatně modifikuje prostorové rozdělení tepelné bilance zemského povrchu, a to především prostřednictvím toku latentního tepla.
angl. water cycle; hydrologic cycle; slov. hydrologický cyklus; 1993-a3

cyklus klimatický

skutečný nebo předpokládaný rytmus hodnot klimatických prvků v sekulárních pozorováních. Viz též rytmy povětrnostní, perioda, periodicita.
angl. climatic cycle; slov. klimatický cyklus; 1993-a1

cyklus klimatický kvartérní

(čtvrtohorní) — opakování obdobných klimatických poměrů a klimatických změn v kvartéru (čtvrtohorách). Klimatické výkyvy různého řádu se opakovaly v zákonitém sledu a podmínily i periodický vývoj sedimentů, půd a bioty. Cykličnost klimatu kvartéru se projevuje v tom, že časově od sebe vzdálená období si mohou být z hlediska klimatu mnohem podobnější než období následující přímo po sobě. Např. různé glaciály měly klima velmi podobné, a přitom výrazně odlišné od klimatu interglaciálů, přičemž perioda tohoto cyklu je cca 100 000 let. Opakovaně se též vyskytovala kratší zakolísání klimatu trvající obvykle stovky roků: chladnější a sušší stadiály a teplejší interstadiály. Viz též teorie paleoklimatu.
angl. quarternary climatic cycle; slov. kvartérny klimatický cyklus; 1993-a3

cyklus klimatický čtvrtohorní

, syn. cyklus klimatický kvartérní.
slov. štvrtohorný klimatický cyklus; 1993-a1

cyklus kvazidvouletý

, syn. oscilace kvazidvouletá.
angl. quasi-biennial oscillation; slov. kvázidvojročný cyklus; 1993-a3

cyklus námrazový

období, které v daném místě začíná prvním usazováním námrazků a končí tím, že se všechny námrazky vypaří (sublimují), roztají nebo opadnou. Viz též období námrazové, námraza.
slov. námrazový cyklus; 1993-a1

cyklus sluneční jedenáctiletý

, cyklus slunečních skvrn jedenáctiletý — fluktuace polarity magnetického pole Slunce s přibližně jedenáctiletou periodou. Projevuje se proměnou vyzařovacích charakteristik. Solární konstanta se mění v rámci cyklu přibližně o jedno promile. V řádu procent se mění intenzita dopadajícího záření v UV spektru. Cyklus má významný dopad na podmínky ve vyšších atmosférických vrstvách, v rámci střední atmosféry se projevuje anomáliemi v teplotě i cirkulaci a má vliv i na stabilitu zimní polární cirkulace.
angl. solar cycle; sunspot cycle; slov. Milankovičove cykly; 2015

cykly Milankovičovy

dlouhodobé kvaziperiodické výkyvy orbitálních parametrů Země, které jsou podle astronomické teorie paleoklimatu zodpovědné za kvartérní klimatický cyklus. V rámci cyklu s periodou cca 100 000 roků se mění výstřednost oběžné dráhy Země kolem Slunce. S nárůstem excentricity se zvětšuje rozdíl mezi periheliem a afeliem z hlediska množství slunečního záření dopadajícího na Zemi. Druhý z cyklů, s periodou cca 41 000 roků, spočívá ve změnách sklonu zemské osy k rovině ekliptiky. Při nárůstu sklonu se v létě příslušné polokoule prodlužuje světlý den a roste výška Slunce, v zimě naopak, čímž narůstají rozdíly mezi sezonami. Třetí cyklus, s periodou cca 21 000 roků, souvisí s precesním stáčením zemské osy, která v prostoru opisuje dvojkužel s osou kolmou k rovině ekliptiky. To má za následek posun perihelia z jedné sezony do druhé, přičemž jeho posun do léta dané polokoule má opět za následek nárůst rozdílů mezi sezonami. Cykly jsou nazývány podle M. Milankoviče, který ve 20. letech 20. století poprvé podrobně propočítal periodické změny orbitálních parametrů a odpovídající změny sum sluneční radiace v chladném a teplém pololetí každé polokoule.
2014

cíl meteorologický

obecné označení meteorlogických objektů či jevů, které mohou být detekovány, sledovány a analyzovány vhodnými technickými prostředky, např. meteorologickým radiolokátorem, lidarem, sodarem, měřičem základny oblaků, měřičem dohlednosti, zaměřovačem bouřek apod., nebo také subjektivně. Podle použitého prostředku mohou být meteorologickými cíli oblasti s výskytem meteorologicky významných částic (hydrometeory, oblaky, litometeory), výrazné nehomogenity v ovzduší, např. hustoty vzduchu, oblasti turbulence, el. jevů nebo elektrometeorů. Tyto objekty vyvolávají odraz vln. El. jevy v atmosféře přímo elmag. vlny generují. Viz též odrazivost radiolokační meteorologického cíle, plocha rozptylu meteorologického cíle efektivní.
angl. meteorological radar target; slov. meteorologický cieľ; 1993-a3

cíl radiolokační

, cíl radiolokační meteorologický — meteorologický cíl (zejména srážkové oblasti a Cb), jehož parametry jsou zjišťovány meteorologickým radiolokátorem pomocí radiolokačního odrazu. Termínu radiolokační cíl se také používá obecně pro jakýkoliv objekt, na němž dochází ke zpětnému odrazu vyslaných elmag. vln, např. pro letadlo, radiosondážní balon, koutový odražeč apod. Viz též radiolokační odrazivost meteorologického cíle, útlum elektromagnetických vln.
angl. radar target; slov. rádiolokačný cieľ; 1993-a3

cíl radiolokační pozemní

radiolokační odraz od terénních předmětů, z meteorologického hlediska rušivý. Často se používá pouze označení pozemní cíl. Pozemní cíle se na rozdíl od cílů meteorologických vyskytují obvykle v menších nesouvislých oblastech. Radiolokační odrazivost pozemního cíle se vyznačuje velkými horizontálními gradienty a značnou časovou proměnlivostí. Intenzita pozemních odrazů závisí mj. na vlnové délce, podmínkách šíření mikrovln v atmosféře, dále na materiálu, drsnosti a vlhkosti povrchu. K eliminaci pozemních cílů se obvykle používá dopplerovských filtrů (předpokládá se přibližně nulová rychlost pozemních cílů), statistických filtrů (fluktuace pozemních cílů jsou pomalejší), polarizačních měření nebo mapy průměrného rozložení pozemních cílů za pěkného počasí (bez meteorologických cílů).
slov. rádiolokačný pozemný cieľ; 2014

dBZ

decibel radiolokační odrazivosti. Jednotka radiolokační odrazivosti meteorologických cílů.
2014

data nástupu a ukončení charakteristických teplot

první a poslední den období s místně průměrnou denní teplotou vzduchu. Určují se z křivky roč. chodu teploty sestrojené z měs. průměrů teplot nebo výpočtem. Data nástupu a ukončení teploty 0 °C a vyšší, 5 °C a vyšší, 10 °C a vyšší atd. včetně trvání těchto teplot patří k významným teplotním a bioklimatickým charakteristikám. Např. období s teplotou 10 °C a vyšší je hlavním veget. obdobím, s teplotou 0 °C a nižší klimatickou zimou; sumy teplot z prvního období vyjadřují tepelnou potenci léta, z druhého tuhost zimy apod.
angl. dates of the beginning and the end of characteristic temperatures; slov. dátumy nástupu a ukončenia charakteristických teplôt; 1993-a1

databáze klimatologická

nástroj pro správu, kontrolu a archivaci klimatologických dat. ČHMÚ používá vlastní databázovou aplikaci CLIDATA, která je ve spolupráci se Světovou meteorologickou organizací využívána ve více než 30 Národních meteorologických službách ve světě, kde nahrazuje dříve podporovanou databázovou aplikaci CLICOM. Viz též meteorologie v ČR.
angl. climatological database; slov. dBZ; 2014

debriefing

v letecké meteorologii informace o met. podmínkách za letu, kterou posádka letadla předává po přistání letecké meteorologické služebně. Viz též briefing meteorologický.
angl. debriefing; slov. debriefing; 1993-a2

deficit teploty rosného bodu

rozdíl teploty vzduchu a teploty rosného bodu. Patří mezi charakteristiky vlhkosti vzduchu užívané zejména na výškových mapách. Jako synonyma se někdy nesprávně používá označení sytostní doplněk.
angl. dew point deficit; dew point depression; dew point spread; slov. deficit teploty rosného bodu; 1993-a3

deficit vlhkosti půdy

rozdíl mezi množstvím vody obsažené v půdě a maximálním množstvím vody, které tato půda může zadržovat po odtoku vody vlivem gravitace. Viz též vlhkost půdy.
angl. soil moisture deficit; slov. deficit vlhkosti pôdy; 2014

deformace fronty orografická

změna atm. fronty při jejím postupu přes orografickou překážku v důsledku rozdílného zpomalení postupu fronty v jejích různých úsecích. Deformuje se frontální čára a mění se i sklon frontální plochy, což se projevuje i v průběhu některých met. prvků. Viz též sekluze.
angl. orographic deformation of front; slov. orografická deformácia frontu; 1993-a1

dekáda

období deseti po sobě následujících dnů začínajících 1., 11. a 21. dne v měsíci (poslední dekáda končí posledním dnem v měsíci). Používá se při podrobnějším rozboru klimatického režimu jednoho nebo více met. prvků, když měs. období je pro daný účel považováno za příliš dlouhé. Někdy se termínu dekáda nespr. používá i ve smyslu desetiletí (správně decennium). Viz též pentáda.
angl. dekad; slov. dekáda; 1993-a3

delta frontální zóny

oblast frontální zóny, v níž dochází k difluenci (rozbíhání) izohyps absolutní topografie, a tím i k dynamickému poklesu tlaku vzduchu, zejména v nižších hladinách atmosféry. Viz též pole deformační (výškové), vchod frontální zóny.
angl. delta region; exit region; slov. delta frontálnej zóny; 1993-a1

den arktický

den, v němž maximální teplota vzduchu byla –10 °C nebo nižší.
angl. arctic day; slov. arktický deň; 1993-a1

den bezsrážkový

v datech ČHMÚ období od klimatologického termínu 7 h daného dne do klimatologického termínu 7 h následujícího dne, v němž se nevyskytly atm. srážky. Viz též den se srážkami.
angl. rainless day; slov. bezzrážkový deň; 1993-a3

den dusný

den, v němž nastaly met. podmínky pro pocit dusna. U nás se za dusný den zpravidla považuje den, v němž tlak vodní páry ve 14 h dosáhl alespoň hodnoty 18,8 hPa. Viz též izohygroterma.
angl. humid day; sultry day; slov. dusný deň; 1993-a1

den jasný

den, v němž prům. oblačnost byla menší než 2 desetiny, resp. relativní sluneční svit byl větší než 0,8. Viz též den oblačný, den zamračený.
angl. clear day; slov. jasný deň; 1993-a3

den ledový

den, v němž maximální teplota vzduchu byla nižší než 0,0 °C.
angl. ice day; slov. ľadový deň; 1993-a1

den letní

den, v němž maximální teplota vzduchu byla 25,0 °C nebo vyšší.
angl. warm day; slov. letný deň; 1993-a1

den meteorologický světový

, viz Světový meteorologický den.
slov. Svetový meteorologický deň; 1993-a1

den mrazový

den, v němž minimální teplota vzduchu byla nižší než 0,0 °C.
angl. frost day; slov. mrazový deň; 1993-a1

den oblačný

den, v němž prům. oblačnost byla v intervalu od 2 do 8 desetin, resp. relativní sluneční svit byl v intervalu od 0,2 do 0,8. Viz též den jasný, den zamračený.
angl. cloudy day; slov. oblačný deň; 1993-a3

den s bouřkou

den, v němž byla zaznamenána bouřka blízká, čili bouřka na stanici, nebo bouřka vzdálená. Den, v němž byla pozorována blýskavice, není tedy do dnů s bouřkou započítáván.
angl. day of thunderstorm; slov. deň s búrkou; 1993-a1

den s deštěm

den se srážkami, v němž byly zaznamenány srážky v podobě trvalého deště nebo deště v přeháňkách.
angl. rain day; wet day; slov. deň s dažďom; 1993-a2

den s tropickou nocí

, viz noc tropická.
angl. day with tropical night; slov. deň s tropickou nocou; 1993-a1

den se sněhovou pokrývkou

den, v němž byla nejméně polovina povrchu půdy v blízkém okolí meteorologické stanice pokryta sněhovou pokrývkou. V ČR se za den se sněhovou pokrývkou považuje den, v němž v klimatologickém termínu 7 h ležela na stanici souvislá sněhová pokrývka o výšce alespoň 1 cm. Za den se sněhovou pokrývkou se tedy nepovažuje den, v němž v klimatologickém termínu 7 h nebyla sněhová pokrývka zaznamenána, přestože se vyskytovala v jinou dobu.
angl. day with snow cover; day of snow lying; slov. deň so snehovou pokrývkou; 1993-a3

den se sněžením

den se srážkami, v němž bylo pozorováno sněžení nebo padaly sněhově krupky, sněhová zrna, zmrzlý déšť nebo krupky, ledové jehličky nebo sníh s deštěm.
angl. snow day; slov. deň so snežením; 1993-a2

den se srážkami

(srážkový) — v datech ČHMÚ období od klimatologického termínu 7 h daného dne do klimatologického termínu 7 h následujícího dne, v němž byly zaznamenány alespoň neměřitelné srážky. Podle předpisů WMO se denní úhrn srážek vztahuje k období od 06:00 UTC daného dne do 06:00 UTC následujícího dne. Minimální denní úhrn srážek pro srážkový den není mezinárodně stanoven. Viz srážky neměřitelné.
angl. precipitation day; slov. deň so zrážkami; 1993-a3

den srážkový

, syn. den se srážkami.
angl. precipitation day; slov. zrážkový deň; 1993-a1

den tropický

den, v němž max. teplota vzduchu byla 30 °C nebo vyšší. Viz též noc tropická.
angl. tropical day; slov. tropický deň; 1993-a1

den zamračený

den, v němž prům. oblačnost byla alespoň 8,1 desetin, resp. relativní sluneční svit byl menší než 0,2. Viz též den jasný, den oblačný.
angl. overcast day; slov. zamračený deň; 1993-a3

dendroklimatologie

odvětví klimatologie zabývající se vztahy mezi vývojem dřevin a klimatem. Studium přírůstkových kruhů (letokruhů) v kmenech stromů přispívá k poznání změn a kolísaní klimatu v minulosti a k zjišťování klimatických cyklů.
angl. dendroclimatology; tree-ring climatology; slov. dendroklimatológia; 1993-a2

denostupeň

, syn. graden.
angl. degree-day; slov. dennostupeň; 1993-a1

depegram

, syn. křivka rosného bodu.
angl. depegram; slov. depegram; 1993-a1

depolarizace elektromagnetických vln

zmenšení polarizace elektromagnetických vln, způsobené zejména jejich mnohonásobným odrazem, rozptylem a ohybem na obecně nesférických částicích atmosférického aerosolu. Polarizace dopadající vlny se mění, např. kruhová se mění na eliptickou nebo se mění rovina polarizace dopadající vlny. Chaoticky rozmístěné elipsoidální částice vody, ledu a sněhu rozptylují dopadající energii více než sférické částice stejného objemu. Tak vzniká doplňková složka energie zpětného rozptylu, jejíž rovina polarizace je kolmá k rovině polarizace dopadající vlny. Jev popisujeme koeficientem depolarizace, který vyjadřuje vztah mezi příčně polarizovanou složkou rozptýlené energie a složkou energie polarizované v rovině dopadající vlny.
angl. depolarization of electromagnetic waves; slov. depolarizácia elektromagnetických vĺn; 1993-a2

depozice

1. hmotnost atm. příměsi, která je uložena na jednotku plochy zemského povrchu za jednotku času; 2. Označení fázového přechodu vody, při němž roste led přímo z vodní páry (bez přítomnosti kapalné vody). Viz též depozice suchá, depozice mokrá, sublimace.
angl. deposition; slov. depozícia; 2014

depozice mokrá

hmotnost atm. příměsi, která je uložena na jednotku plochy zem. povrchu za jednotku času v důsledku procesů vymývání příměsí z atmosféry.
angl. wet deposition; slov. mokrá depozícia; 1993-a1

depozice suchá

hmotnost atm. příměsi, která je uložena na jednotku plochy zemského povrchu za jednotku času v důsledku jiných procesů samočištění ovzduší, než procesů vymývání. Viz též spad prachu.
angl. dry deposition; slov. suchá depozícia; 1993-a1

deprese

obecně snížení, např. hodnoty meteorologického prvku. Bez přívlastku se termín používá jako syn. tlakové deprese.
angl. depression; slov. depresia; 1993-a3

deprese horizontu

, syn. snížení obzoru.
slov. depresia horizontu; 1993-a1

deprese orografická

(závětrná) — v meteorologii a klimatologii se tímto termínem označuje tlaková deprese, která vzniká při proudění přes horskou překážku na její závětrné straně. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu dynamická.
angl. orographic depression; slov. orografická depresia; 1993-a3

deprese rovníková

, brázda rovníková — mělký pás nízkého tlaku vzduchu mezi subtropickými pásy vysokého tlaku vzduchu obou polokoulí. Oblast rovníkové deprese je charakteristická téměř ideální barotropní atmosférou a vysokými hodnotami absolutní vlhkosti, které mohou i při nepatrné změně vertikální stability atmosféry způsobit výrazné výkyvy počasí. Osu rovníkové deprese tvoří intertropická zóna konvergence, která spolu s ní vykonává sezonní pohyb v meridionálním směru. Viz též cirkulace pasátová, buňka Hadleyova, klima dešťové tropické.
angl. equatorial depression; equatorial trough; slov. rovníková depresia; 1993-a3

deprese termická

oblast sníženého tlaku vzduchu vlivem termických příčin především nad přehřátou pevninou v létě. Viz též cyklona termická.
angl. thermal depression; slov. termická depresia; 1993-a1

deprese tlaková

označení útvaru nižšího tlaku vzduchu zpravidla bez přítomnosti atmosférických front.
angl. baric depression; slov. tlaková depresia; 1993-a3

deprese tropická

1. první stadium tropické cyklony, vyznačující se uzavřenou cirkulací, přičemž desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti přízemního větru nepřesahuje 17 m.s^–1; 2. nepřesné označení libovolné cyklony tropického původu.
angl. tropical depression; slov. tropická depresia; 1993-a3

deprese závětrná

, syn. deprese orografická.
angl. lee depression; slov. záveterná depresia; 1993-a1

derecho

rozsáhlá a rychle se pohybující větrná bouře spojená s linií silných konv. bouří. Derecho může produkovat škody do jisté míry srovnatelné s tornádem, které jsou však převážně orientované stejným směrem (ve směru postupu jevu). Aby se dala větrná bouře klasifikovat jako derecho, musí na většině dráhy bouře být pás škod nebo nárazů větru nad 25 m.s^–1 alespoň 400 km dlouhý, s výskytem několika nárazů větru alespoň 33 m.s^–1 nebo škodami odpovídajícími tornádu o síle alespoň F1. Rozložení škod v postižené oblasti by nemělo být náhodné z hlediska dob vzniku škod, ale mělo by jasně ukazovat na postup větrné bouře jakožto celku. Viz též bow echo, squall line.
angl. derecho; slov. derecho; 2014

deskriptor

definuje nebo popisuje data, která jsou uvedena ve zprávách v kódu BUFR nebo CREX. Deskriptor může mít podobu deskriptoru datových prvků, replikačního deskriptoru, operátorového deskriptoru nebo sekvenčního deskriptoru.
angl. descriptor; slov. deskriptor; 2014

destička rosoměrná Duvdevaniho

zařízení k určování množství rosy. Je tvořeno dřevěnou destičkou opatřenou speciálním nátěrem, umístěnou vodorovně obvykle ve výšce porostů. Exponuje se po západu Slunce, měření se provádí v ranních hodinách. Vzhled povrchu orosené destičky se srovnává se sadou charakteristických fotografií, podle nichž se odhadne přibližné množství rosy. Uvedenou metodu měření rosy navrhl S. Duvdevani v Izraeli v r. 1947. V provozní praxi ČHMÚ se tato metoda nepoužívá.
angl. Duvdevani dew gauge; Duvdevani drosometer; slov. Duvdevaniho rosomerná doštička; 1993-a1

desublimace

nesprávné označení fázového přechodu plynného skupenství vody - vodní páry na skupenství pevné - led , viz také depozice, sublimace.
angl. desublimation; slov. desublimácia; 1993-a3

detekce Země dálková

starší, ne zcela vhodné označení pro distanční pozorovací metody, resp. distanční měření, používané zejména v souvislosti s družicovými pozorováními (nejen meteorologickými).
angl. remote sensing; slov. diaľková detekcia Zeme; 1993-a3

detekce blesků

přístrojová metoda zjišťování výskytu, polohy, času, popř. dalších charakteristik bleskových výbojů. Detekci blesků dělíme na pozemní detekci blesků a družicovou detekci blesků.
angl. lightning detection; slov. detekcia bleskov; 2014

detekce blesků družicová

metoda detekce blesků pomocí přístrojů umístěných na meteorologických družicích. První pokusy o detekci blesků z družic byly realizovány přístroji umístěnými na družicích na nízkých oběžných drahách – předevšímna na družici TRMM (Tropical Rainfall Measuring Mission, vypuštěné v roce 1997) přístrojem Lightning Imaging Sensor. V současnosti (2014) jsou ve vývoji přístroje Geostationary Lightning Mapper (GLM) pro geostacionární družice GOES-R (předpokládaný start v roce 2015) a Lightning Imager (LI) pro Meteosaty třetí generace (MTG) s předpokládaným startem v roce 2018. Jak GLM, tak LI budou nepřetržitě snímat většinu zemského disku, viditelnou z nbsp;dané družice, výboje blesků budou zaznamenávány v blízkém infračerveném oboru v čáře atomárního kyslíku 774,4 nm. Rozlišení přístroje (přesnost detekce) bude kolem 10 km, data budou poskytována v téměř reálném čase, efektivita detekce bude přibližně 90 % pro noční hodiny, resp. kolem 70 % pro denní hodiny. Vzhledem k povaze detekce (snímání v optickém oboru) tyto přístroje detekují celkovou bleskovou aktivitu, tj. nerozlišují mezi výboji mezi oblakem a zemí a mezioblačnými výboji.
slov. družicová detekcia bleskov; 2014

detekce blesků pozemní

metoda detekce blesků pomocí čidla nebo sítě čidel umístěných na zemském povrchu. Čidla detekují změny elmag. pole vyvolané bleskovým výbojem (sfériky) v jistém frekvenčním rozsahu. Dle konstrukce čidla je zaznamenáván přesný čas, tvar zaznamenaného signálu a případně i směr, ze kterého byl sférik zaznamenán.
Samostatná čidla určují polohu bleskového výboje ze směru, který musí být měřen, a vzdálenosti, která je odhadována na základě intenzity a tvaru detekovaného signálu. Dříve byly označovány též jako zaměřovače, resp. pelengátory bouřek.
Přesnější lokalizaci zajišťují sítě detekce blesků (někdy označovány též jako systémy detekce blesků), využívající centrální sběr a zpracování časově synchronizovaných měření více čidel, pokrývajících zájmové území. Vyhodnocení polohy je zde prováděno metodou času příchodu (angl. time of arrival), porovnávající časové rozdíly detekce sfériků na jednotlivých čidlech nebo metodou určování směru (angl. direction finding), hledající průsečík směrů výbojů vyhodnocených na jednotlivých čidlech, případně kombinací obou metod.
Detekce blesků probíhá obvykle v pásmu velmi dlouhých až dlouhých vln (VDV-DV), popř. velmi krátkých vln (VKV). VDV-DV detekce je vhodná zejména pro detekci výbojů blesků mezi oblakem a zemí na velké ploše (státy, kontinenty, příp. globální), z části i pro detekci výbojů blesků mezi oblaky. Detekce v pásmu VKV se užívá především pro detailní prostorové studium všech typů výbojů na malých územích (řádu desítek až stovek km²), není však vhodná k detekci na velkém území a k rozlišování mezi výboji blesků mezi oblakem a zemí a výboji blesků mezi oblaky.
slov. pozemná detekcia bleskov; 2014

detekce meteorologických jevů dálková

metoda detekce a monitorování různých meteorologických jevů metodami distančního pozorování (např. družicová a radarová pozorování).
angl. distant detection of meteorological phenomena; remote sensing; slov. diaľková detekcia meteorologických javov; 1993-a3

detekce radiolokační

, viz radiolokace.
angl. radar detection; slov. rádiolokačná detekcia; 1993-a1

detektor počasí

zařízení používané ke zjišťování stavu počasí, průběhu počasí a meteorologické dohlednosti na automatizovaných meteorologických stanicích. Detektor počasí určuje druh srážek kombinací údajů o intenzitě srážek a teplotě vzduchu a informace, získané pomocí dopředného rozptylu světla. Výsledky těchto tří nezávislých měření jsou zpracovány podle příslušných algoritmů tak, aby poskytovaly údaje o stavu počasí podle požadavků Světové meteorologické organizace. Detektor počasí je schopen identifikovat déšť, mrznoucí déšť, mrholení, mrznoucí mrholení, smíšené srážky, sníh, zmrzlý déšť, mlhu, kouřmo a zákal. Zpracováním údajů o stavu počasí během stanoveného období lze získat i údaje o průběhu počasí. Viz též měření dohlednosti.
angl. present weather detector; slov. detektor počasia; 2014

deště rovnodennostní

(zenitální) — zesílení srážek, které nastává v některých oblastech s tropickým dešťovým klimatem v blízkosti rovníku asi měsíc po obou rovnodennostech, kdy zde Slunce v poledne vrcholí v nadhlavníku (zenitu). V době jednoho nebo obou slunovratů naopak dochází k zeslabení srážek.
angl. equinoctial rains; slov. dažde rovnodennosti; 1993-a3

deště tropické

vydatné srážky v tropických oblastech; vázané na intertropickou zónu konvergence, jejíž pohyb způsobuje roční chod tropických dešťů, který je hlavním kritériem rozlišení typů tropického klimatu. Pouze v klimatu tropického dešťového pralesa se tropické deště vyskytují celoročně, někdy se dvěma maximy ve formě rovnodennostních dešťů. V ostatních oblastech jsou koncentrovány do delšího nebo kratšího období dešťů, což platí především pro oblasti s tropickým monzunovým klimatem. Tropické deště jsou provázeny silnými bouřkami a na pevnině mají výrazný denní chod s maximem v odpoledních hodinách. Viz též pól dešťů, extrémy srážek.
angl. tropical rain; slov. tropické dažde; 1993-a3

deště zenitální

, syn. deště rovnodennostní.
angl. zenithal rains; slov. zenitálne dažde; 1993-a1

dešťoměr

nevh. označení pro srážkoměr.
angl. rain gauge; slov. dážďomer; 1993-a1

diagnóza počasí

, syn. analýza počasí.
angl. weather diagnosis; slov. diagnóza počasia; 1993-a1

diagram Ambleův

diagram s kosoúhlými souřadnicovými osami T, –ln p do tlakové hladiny 500 hPa a osami T, –p nad hladinou 500 hPa (T je teplota vzduchu, p tlak vzduchu). Autorem diagramu je O. Amble. Používá se při vyhodnocování aerol. údajů naměřených v zemské atmosféře; patří k méně rozšířeným termodyn. diagramům.
angl. Amble diagram; slov. Ambleov diagram; 1993-a2

diagram Herlofsonův

druh termodynamického diagramu, jehož souřadnicové osy T, log p jsou kosoúhlé (T je teplota vzduchu, p tlak vzduchu). Autorem diagramu je N. Herlofson. Používá se při vyhodnocování aerol. údajů naměřených v zemské atmosféře. Podobá se emagramu, avšak tlak p je v logaritmické stupnici vynášen podle dekadických logaritmů.
angl. Herlofson diagram; slov. Herlofsonov diagram; 1993-a2

diagram Hovmöllerův

grafické znázornění chodu meteorologického prvku podél určité linie, např. rovnoběžky. V takovém případě horizontální osa reprezentuje zeměp. délku, na vertikální ose figuruje čas (zpravidla shora dolů), hodnoty sledovaného meteorologického prvku jsou vyjádřeny pomocí barevné nebo šedé škály. Diagram zavedl dánský meteorolog E. A. Hovmöller. Viz též meteogram.
angl. Hovmöller diagram; slov. Hovmöllerov diagram; 2014

diagram Möllerův

, viz nomogram radiační.
angl. Möller diagram; slov. Möllerov diagram; 1993-a1

diagram Refsdalův

, aerogram — druh termodynamického diagramu, označovaný často zkráceně aerogram, který má na ose x vyneseny hodnoty lnT, na ose y hodnoty T lnp, kde T je teplota vzduchu a p tlak vzduchu. Na tomto diagramu svírají spolu izotermy a izobary ostrý úhel. Suché a nasycené adiabaty jsou zakřiveny a s izotermami svírají úhel menší než 45°. Refsdalův diagram je dále doplněn izoliniemi poměrné vlhkosti vzduchu a stupnicemi, potřebnými k vyhodnocování aerol. měření. Refsdalův diagram je diagram energetický, přičemž ploše 1 cm² odpovídá 74 J.kg^–1. Diagram sestrojil v roce 1935 A. Refsdal, který vypracoval ještě další termodyn. diagram, známý jako emagram.
angl. aerogram; Refsdal diagram; slov. Refsdalov diagram; 1993-a3

diagram Rossbyho

druh termodynamického diagramu, na jehož pravoúhlé souřadnicové osy jsou vyneseny stupnice směšovacího poměru vodní páry a logaritmus potenciální teploty suchého vzduchu. Izobary a izotermy tvoří kosoúhlou soustavu čar. Izolinie izobarické ekvivalentní potenciální teploty se při malých hodnotách směšovacího poměru silně zakřivují. Rossbyho diagram se používá hlavně při určování vzduch. hmot, méně často při vyhodnocování aerol. údajů. Patří k málo užívaným aerol. diagramům Jeho autorem je amer. meteorolog švédského původu C. G. Rossby (1898–1957). Rossbyho diagram se někdy nevhodně označuje jako „Rossbygram“.
angl. Rossby diagram; slov. Rossbyho diagram; 1993-a3

diagram Stüveho

druh termodynamického diagramu používaný k vyhodnocování aerol. měření a při analýze termodyn. stavu atmosféry. Na ose x je vynesena lineární stupnice teploty T po 1 °C v rozsahu +40 až –80 °C, na ose y tlak vzduchu v exponenciální závislosti p^κ (κ = 0,286) v rozsahu od 1050 hPa do 10 hPa. Suché adiabaty svírají s izotermami úhel 45°, nasycené adiabaty jsou mírně obloukovitě zakřiveny. Izolinie měrné vlhkosti neboli izogramy ( g.kg^–1 ) jsou zakresleny čárkovaně jako nejvíce vzpřímené křivky. Stüveho diagram dále obsahuje stupnici pro vynášení poměrné vlhkosti, stupnici výšky a jiné pomocné stupnice.
Pravoúhlý souřadnicový systém teploty a tlaku vzduchu s většinou přímkových nebo málo zakřivených dalších izolinií, jakož i úhel mezi adiabatami a izotermami blízký 45°, umožňuje výhodně analyzovat pomocí Stüveho diagramu teplotní zvrstvení atmosféry; Stüveho diagram je proto v met. službách často používaným aerol. diagramem, přestože není energetickým diagramem. Jeho autorem je něm. meteorolog G. Stüve (1888–1935). Stüveho diagram se někdy slangově nazývá „Stüvegram“.
angl. Stüve diagram; slov. Stüveho diagram; 1993-a2

diagram Werenskioldův

druh termodynamického diagramu, v němž na ose x jsou vyneseny hodnoty entropie potenciální teploty a na ose y tlak vzduchu ve tvaru p^0,286. Osy tvoří pravoúhlý souřadnicový systém. Izotermy jsou křivky skloněné pod úhlem přibližně 45°. Je to energetický diagram, v němž ploše 1 cm² odpovídá energie 160 kJ. Werenskioldův diagram je vhodný hlavně k analýze termodyn. a energ. stavů atmosféry. Patří k málo známým aerologickým diagramům. Jeho autorem je švédský meteorolog W. Werenskiold, který ho navrhl v letech 1937–1938.
angl. Werenskiold diagram; slov. Werenskioldov diagram; 1993-a3

diagram adiabatický

, viz diagram termodynamický.
angl. adiabatic chart; adiabatic diagram; slov. adiabatický diagram; 1993-a1

diagram aerologický

termodynamický diagram používaný při vyhodnocování aerol. měření a při analýze fyz. stavu atmosféry, zvláště v předpovědní službě a při met. zabezpečení letectva. Na aerol. diagramu bývají zakresleny izobary, izotermy, suché a nasycené adiabaty a izolinie některých parametrů vlhkosti vzduchu. Aerol. diagram má obsahovat co nejvíce přímkových izolinií, aby zobrazování na něm bylo co nejjednodušší. Velikost úhlu mezi izotermami a suchými adiabatami by měla umožnit snadné porovnání sklonu zakreslených křivek se sklonem adiabat na diagramu. Za přednost se považuje, je-li aerol. diagram energetickým diagramem. K nejčastěji používaným aerol. diagramům patří diagram Stüveho, emagram, diagram Refsdalův, tefigram a thetagram.
angl. aerological diagram; slov. aerologický diagram; 1993-a2

diagram energetický

druh termodynamického diagramu, na kterém je plocha uzavřená křivkou vyjadřující uzavřený transformační cyklus, úměrná práci vykonané soustavou (např. hmotností vzduchu), která byla tomuto cyklu podrobena. Úměrnost plochy a práce musí platit po celé ploše diagramu. Na energetickém diagramu je možné kvantit. určit mimo jiné energii vert. instability. Energetickým diagramem je např. emagram, tefigram a Refsdalův diagram.
angl. energy diagram; slov. energetický diagram; 1993-a2

diagram klimatologický

graf obsahující klimatologické informace. Jde o znázornění jednoho nebo více klimatických prvků nebo veličin v různých souřadnicových soustavách, nejčastěji v pravoúhlé nebo polární soustavě. Viz též klimagram.
angl. climatological diagram; slov. klimatologický diagram; 1993-a2

diagram komfortu

(pohodlí, pohody) — diagram se souřadnicemi teplota – vlhkost, který se používá především při hodnocení umělého mikroklimatu, vytvořeného klimatizací.
angl. comfort chart; slov. diagram komfortu; 1993-a2

diagram radiační

, viz nomogram radiační.
angl. radiation chart; slov. radiačný diagram; 1993-a1

diagram rozptylový

, diagram rozptýleného světla — prostorový diagram používaný při studiu různých problémů atmosférické optiky. Střed diagramu leží v geometrickém středu částice rozptylující záření (nebo ve středu souboru takových částic). V každém směru se z něho vynáší na polopřímku množství záření rozptylovaného do jednotkového prostorového úhlu, jehož osou je zmíněná polopřímka. Protože se v atmosféře zpravidla setkáváme s rozptylem válcově symetrickým vzhledem ke směru rozptylovaných paprsků, zakresluje se obvykle pouze řez rozptylovým diagramem, který obsahuje rozptylovaný paprsek. Viz též rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře, indikatrice rozptylová.
angl. scattering indicatrix; slov. rozptylový diagram; 1993-a1

diagram rozptýleného světla

, syn. diagram rozptylový.
angl. light scattering diagram; scattering indicatrix; slov. diagram rozptýleného svetla; 1993-a1

diagram termodynamický

diagram používaný pro vyjádření termodyn. stavu vzduchu, charakterizovaného třemi proměnnými veličinami, a to tlakem, teplotou a vlhkostí nebo jinými veličinami, na kterých tento stav závisí. Podle konstrukce a speciálního použití se některé termodyn. diagramy nazývají aerologické, energetické, adiabatické apod. V meteorologii se pojmy termodyn. a aerol. diagram obvykle používají jako synonyma.
angl. thermodynamic diagram; slov. termodynamický diagram; 1993-a2

diference psychrometrická

, viz psychrometr.
angl. psychrometric difference; wet-bulb depression; slov. psychrometrická diferencia; 1993-a2

difluence

míra rozbíhavosti proudnic v poli proudění. Někdy se nesprávně zaměňuje s divergencí proudění. Viz též čára difluence.
angl. diffluence; slov. difluencia; 1993-a3

difluence orografická

(topografická) — rozbíhavé proudění vzduchu vyvolané orografickou překážkou, které se projevuje zředěním proudnic v určitém směru. Například na závětrné straně hor, za průsmyky v horském masívu, za zúženými údolími orientovanými ve směru proudění a po obtečení horské překážky studeným vzduchem.
angl. orographic diffluence; slov. orografická difluencia; 1993-a2

difluence topografická

, syn. difluence orografická.
angl. topographic diffluence; slov. topografická difluencia; 1993-a1

difuze turbulentní

atm. děj, při kterém se částice původně shromážděné v daném objemu vzduchu rozptylují (zmenšuje se jejich koncentrace) působením turbulentních (vírových) pohybů různých měřítek. Intenzita turbulentní difuze je proměnlivá a závisí na vzniku a vývoji turbulentních pohybů. Ty jsou podmíněny buď mech. příčinami, např. při turbulentním obtékání vzduchu kolem překážek a nad drsným povrchem, nebo termicky při vzniku tepelně podmíněných vírových pohybů nad přehřátým nebo tepelně nehomogenním povrchem. Viz též rovnice difuze, rozptyl příměsí v ovzduší, turbulence, koeficient turbulentní difuze.
angl. turbulent diffusion; slov. turbulentná difúzia; 1993-a1

difuzometr

pyranometr měřící v krátkovlnném oboru pouze rozptýlené sluneční záření; je opatřen stínidlem ve tvaru prstence, posuvného ve směru rovnoběžném se zemskou osou nebo pohyblivým stínícím kotoučem, který zabraňuje dopadu přímého slunečního záření na čidlo. Jako difuzometr může být použit v podstatě každý pyranometr s vodorovným čidlem obráceným vzhůru po doplnění příslušným stínidlem.
angl. diffusometer; slov. difúzometer; 1993-a3

difuzosféra

oblast nad turbopauzou do výšek přibližně nad 100 km, v níž je vert. rozložení atm. plynů určováno molekulární difuzí v poli zemské tíže a nikoliv turbulentním promícháváním. Prakticky se shoduje s heterosférou. Viz též turbosféra.
angl. diffusosphere; slov. difúzosféra; 1993-a1

divergence horizontální

, viz divergence proudění.
angl. horizontal divergence; slov. horizontálna divergencia; 1993-a2

divergence proudění

divergence ve standardní souřadnicové soustavě je dána vztahem

D = \frac{\partial v_{x}}{\partial x} + \frac{\partial v_{y}}{\partial y} + \frac{\partial v_{z}}{\partial z},

kde v_x, v_y, v_z jsou složky vektoru rychlosti proudění příslušející souřadným osám x, y, z. Veličinu

D_{H} = \frac{\partial v_{x}}{\partial x} + \frac{\partial v_{y}}{\partial y},

nazýváme horiz. divergencí. Při D_H > 0 mluvíme o divergentním proudění, v opačném případě při D_H < 0 mluvíme o konvergentním proudění. Zápornou divergenci, resp. zápornou horiz. divergenci též nazýváme konvergencí, resp. horiz. konvergencí. Pro označení divergence rychlosti proudění v se v literatuře nejčastěji užívá symbol ∇.v nebo div v, analogicky ∇_H v nebo div_H v jde-li o horiz. divergenci. V p-systému musíme místo horiz. divergence používat divergenci izobarickou, kterou obvykle značíme ∇_pv nebo div_p v. Divergence proudění má značný význam pro mechanismus tlakových změn v atmosféře, nenulová horiz. (v p-systému izobarická) divergence je spojena s vertikálními pohyby ve vzduchové hmotě a podílí se tak mimo jiné na vytváření podmínek pro vznik a vývoj oblačnosti. Viz též rovnice divergence.
angl. divergence of wind; slov. divergencia prúdenia; 1993-a3

dny psí

lid. označení pro období největších veder, používané zejména v některých oblastech stř. a již. Evropy. Název se traduje od starověku. Řekové a Římané totiž dávali výskyt veder do souvislosti s východem hvězdy Sírius nazývané též „Psí hvězda" (canis – lat. pes), v jejíž blízkosti se Slunce na obloze nachází od 22. července do 23. srpna. Na sev. polokouli připadá období veder zpravidla na červenec a na prvou dekádu srpna, přičemž jeho délka a výraznost závisí především na stupni kontinentality daného místa a na cirkulačních poměrech.
angl. dog days; hot days; slov. kanikula; 1993-a1

doba dešťů

, syn. období dešťů.
slov. doba dažďov; 1993-a1

doba ledová

, syn. glaciál.
angl. glacial age; slov. doba ľadová; 1993-a2

doba ledová malá

(LIA) — období rychlého růstu ledovců na mnoha místech na Zemi, umísťované tradičně zhruba mezi roky 1550 a 1850, přičemž sporné je především vymezení jejího počátku, který bývá někdy umísťován již do závěru 13. století. Nejde zřejmě o souvislou klimatickou anomálii na celé Zemi, spíše o seskupení regionálně diferencovaných a opakovaných poklesů teploty vzduchu i změn srážkových poměrů. Přinejmenším v severoatlantickém prostoru se zřejmě ochladilo o 1 – 2 °C oproti předchozímu středověkému teplému období. Ve větší míře se zde vyskytovaly tuhé zimy i jiné nepříznivé projevy počasí, došlo k nárůstu horského zalednění i zamrzání okrajových moří. Zhoršení přírodních podmínek v tomto regionu mělo zřejmě i negativní socio-ekonomické dopady.
angl. little ice age; slov. malá doba ľadová; 1993-a3

doba meziledová

, syn. interglaciál.
angl. interglacial; interglacial period; slov. medziľadová doba; 1993-a1

doba odběrová

(vzorkovací) — délka časového intervalu, po který se v aerochemických měřeních odebírá jeden vzorek. Měření se pak vztahuje k celému časovému intervalu. V praxi se užívá 30 minut, 1 hodina, 24 hodin, nebo i více (týden, měsíc).
angl. sampling interval; slov. doba odberu; 1993-a2

doba platnosti předpovědi

časový interval, ve kterém se předpokládá uskutečnění vývoje počasí uvedeného v předpovědi. Podle doporučení Světové meteorologické organizace je v tabulce uvedena doba platnosti stanovená pro jednotlivé typy předpovědí. Viz též předstih předpovědi.

Definice doby platnosti předpovědi
Nowcasting	0 až 2 hodiny
Velmi krátkodobá předpověď počasí	0 až 12 hodin
Krátkodobá předpověď počasí	12 až 72 hodin
Střednědobá předpověď počasí	72 až 240 hodin
Prodloužená střednědobá předpověď počasí	10 dní až 30 dní
Dlouhodobá předpověď	30 dní až 2 roky
Měsíční výhled	1 měsíc (nikoliv nutně hned následující měsíc)
Výhled na 3 měsíce nebo 90 dní	90 dní (nikoliv nutně hned následujících 90 dní)
Sezónní výhled	Jaro, léto, podzim, zima (např. zima na sev. polokouli = prosinec, leden, únor)
Klimatologická předpověď počasí	Více než 2 roky

angl. meteorological forecasting range; slov. doba platnosti predpovede; 1993-a3

doba poledová

, viz klima holocénu.
angl. postglacial age; slov. poľadová doba; 1993-a3

doba polovičních srážek

, poločas srážkový — jeden z indexů kontinentality, který navrhl B. Hrudička (1933) k vyjádření ombrické kontinentality klimatu. Je to počet dní od počátku teplého pololetí (na sev. polokouli od 1. dubna), během kterých spadne polovina roč. srážkového úhrnu. Počítá se z prům. měs. úhrnů srážek, přičemž úhrn za měsíc, v němž je polovina překročena, se rozdělí do jednotlivých dní. V nbsp;kontinentálním klimatu je doba polovičních srážek kratší oproti oblastem, kde dominuje oceánita klimatu. V členitém terénu se v době polovičních srážek odrážejí i návětrné a závětrné efekty.
angl. time of half-precipitation; slov. doba polovičných zrážok; 1993-a3

doba roční

lid. označení pro jednu ze čtyř klimatických sezón ve vyšších zeměp. šířkách.
slov. ročné obdobie; 2014

doba slunečního svitu

časový interval, po který svítilo slunce, vyjádřený zpravidla v pravém slunečním čase, např. od 10.45 do 11.32 h. Viz též trvání slunečního svitu.
angl. sunshine duration; slov. doba slnečného svitu; 1993-a1

doba sucha

, syn. období sucha.
slov. doba sucha; 1993-a3

doba vegetační

, syn. období vegetační.
slov. vegetačná doba; 1993-a1

doba vzorkovací

, syn. doba odběrová.
slov. doba vzorkovania; 1993-a1

doby roční fenologické

období roku vymezená etapami vývoje přírody. Fenologické roční doby jsou odděleny významnými fenologickými fázemi.
angl. phenological seasons; slov. fenologické ročné doby; 1993-a1

dohlednost

1. podle definice Světové meteorologická organizace největší vzdálenost, na kterou lze vidět a rozeznat černý předmět vhodných rozměrů umístěný u země, pokud je pozorován za denního světla proti obloze horizontu, nebo který je možné vidět a rozeznat v noci, pokud je umělé osvětlení na úrovni normálního denního světla;
2. pro letecké účely je za dohlednost považována větší z: a) největší vzdálenosti, na kterou je možné spolehlivě vidět a rozeznat na světlém pozadí černý předmět vhodných rozměrů umístěný u země, a b) největší vzdálenosti, na kterou je možně spolehlivě rozeznat na neosvětleném pozadí světla o svítivosti přibližně 1 000 cd. Tyto dvě vzdálenosti jsou odlišné v atm. podmínkách charakterizovaných stejným koeficientem zeslabení: vzdálenost vzdálenost a) objektivizuje meteorologický optický dosah a vzdálenost b) kolísá v závislosti na intenzitě osvětlení pozadí.
angl. visibility; slov. dohľadnosť; 1993-a3

dohlednost dráhová (RVR)

vzdálenost, na kterou pilot letadla nacházejícího se na ose vzletové nebo přistávací dráhy, vidí denní dráhové označení nebo návěstidla ohraničující vzletovou nebo přistávací dráhu, nebo vyznačující její osu. Dráhová dohlednost se dříve určovala vizuálně, nyní se na většině letišť určuje pomocí transmisometrů, umístěných obvykle na obou koncích a uprostřed vzletové nebo přistávací dráhy.
angl. runway visual range; slov. dráhová dohľadnosť (RVR); 1993-b3

dohlednost letová

dohlednost pozorovaná z kabiny letícího letadla ve směru letu. V oblacích druhu cirrus, cirrostratus a cirrocumulus bývá několik stovek metrů, v oblacích druhu altocumulus a altostratus desítky až stovky metrů a v základnách oblaků druhu cumulonimbus klesá někdy až na 10 metrů. Letová dohlednost se snižuje zejména pod vrstvami inverzí teploty vzduchu vlivem prachu, kouře a vodní páry. Ve vysokých vrstvách troposféry a ve stratosféře lze letovou dohlednost určovat podle barvy oblohy a jasu hvězd.
angl. flight visibility; slov. letová dohľadnosť; 1993-b3

dohlednost meteorologická

ve dne největší vzdálenost, na kterou lze spolehlivě rozeznat černý předmět o úhlové velikosti mezi 0,5 až 5°, umístěný u země na pozadí mlhy nebo oblohy; v noci největší vzdálenost, na kterou jsou spolehlivě rozeznatelná světla určité stálé a směrově málo proměnlivé svítivosti.
Tato definice je závislá na vlastnostech lidského oka. Pro účely vizuálního pozorování meteorologické dohlednosti se předpokládá, že pozorovatel má normální zrak. Pro účely přístr. měření meteorologické dohlednosti ve dne se definuje práh kontrastové citlivosti hodnotou 0,025, v noci se definuje prahová hodnota osvětlení např. za občanského soumraku 10⁶ luxů a za tmavé noci při svitu hvězd 10^7,5 luxů. Použití těchto hodnot zaručuje srovnatelnost výsledků vizuálních a přístr. pozorování. Meteorologická dohlednost závisí na množství vody v různých fázích, prachu, kouře a mikroorganismů v ovzduší mezi pozorovatelem a pozorovaným předmětem. Může proto nabývat v různých směrech různých hodnot. Vyjadřuje se v m, popř. v km.
V letecké meteorologii jsou zavedeny termíny dohlednost, dráhová dohlednost (RVR), šikmá dohlednost a letová dohlednost. Obj. fyz. veličinou, charakterizující stav opt. průzračnosti atmosféry, je meteorologický optický dosah. Viz též měření dohlednosti, měření dráhové dohlednosti, měřič průzračnosti, objekt pro zjišťování dohlednosti, vztah Allardův, vztah Koschmiederův.
angl. meteorological visibility; slov. meteorologická dohľadnosť; 1993-a3

dohlednost převládající

V letecké meteorologii nejvyšší hodnota dohlednosti pozorovaná v souladu s definicí „Dohlednost“, které je dosaženo nejméně na polovině kruhového horizontu nebo nejméně na polovině letištní plochy. Tyto oblasti mohou tvořit spojitý sektor nebo mohou být složeny z několika nespojitých sektorů. Tato hodnota může být vyhodnocena pozorovatelem nebo přístrojovým systémem. K získání co nejlepšího odhadu převládající dohlednosti se tam, kde jsou instalovány, používají přístroje.
angl. prevailing visibility; slov. prevládajúca dohľadnosť; 2014

dohlednost technická

vzdálenost, ve které lze bezpečně rozeznat světelné zdroje. Tato dohlednost je závislá nejen na průzračnosti atmosféry, ale také na intenzitě a barvě světla světelného zdroje. Používá se v letecké meteorologii.
angl. technical visibility; slov. technická dohľadnosť; 1993-b3

dohlednost vertikální

největší vzdálenost, na niž pozorovatel vidí a identifikuje objekt ležící na vertikále nad ním.
angl. vertical visibility; slov. vertikálna dohľadnosť; 1993-b3

dohlednost vodorovná

viz dohlednost.
angl. horizontal visibility; slov. vodorovná dohľadnosť; 1993-b3

dohlednost výborná

(mimořádná) — dohlednost nejméně 50 km na stanicích s neomezeným obzorem. Např. na Milešovce (837 m n. m.) se v období 1951–1960 vyskytovala prům. 34 dnů za rok.
angl. exceptional visibility; slov. výborná dohľadnosť; 1993-b3

dohlednost šikmá

dohlednost ve směru odkloněném o určitý ostrý úhel od horiz. roviny. V letecké meteorologii se určuje z vyvýšeného bodu směrem k zemskému povrchu jako vzdálenost k nejdále viditelnému bodu na zemi. Šikmá dohlednost pozorovaná z kabiny letícího letadla ve směru přistání v závěrečné fázi letu je přistávací dohlednost. Šikmá dohlednost pozorovaná z letištní budovy Řízení letového provozu je věžová dohlednost.
angl. slant visibility, oblique visibility; slov. šikmá dohľadnosť; 1993-b3

dokumentace letová meteorologická

soubor mapových, tabulkových, popř. i dalších met. informací, které v souladu s příslušnými předpisy poskytuje letecká meteorologická služba při předletové přípravě posádkám letadel. Příslušné formuláře, měřítka map, soustava jednotek, čas vydávání předpovědí, symbolika, zkratky a další náležitosti dokumentace letecké meteorologie jsou stanoveny příslušnými doporučeními Mezinárodní organizace civilního letectví, resp. národními předpisy. Poskytovaná dokumentace letecké meteorologie musí zahrnovat tyto informace: předpovědi výškového větru a teploty ve výšce ve standardních hladinách a jevů význačného počasí (např. mapu význačného počasí), zprávy METAR nebo SPECI (včetně předpovědí trend, vydávané v souladu s regionálními postupy ICAO) pro letiště odletu a předpokládaného přistání a pro náhradní letiště při vzletu, na trati a určení; předpovědi TAF nebo opravené předpovědi TAF pro letiště odletu nebo předpokládaného přistání a pro náhradní letiště při vzletu, na trati a určení; informace SIGMET a příslušná mimořádná hlášení z letadel týkající se celé trati letu; informační zprávy o vulkanickém popelu a tropických cyklonách týkající se celé trati letu. Pro lety v nízkých hladinách pak i oblastní předpovědi GAMET a/nebo oblastní předpovědi pro lety v nízkých hladinách v mapovém formátu připravené jako podklad pro vydání informací AIRMET a informace AIRMET pro lety v nízkých hladinách, týkající se celé trati letu v souladu s regionálními postupy ICAO.
angl. flight meteorological documentation; slov. meteorologická letová dokumentácia; 1993-a3

doldrums

, viz tišiny rovníkové.
slov. doldrums; 1993-a2

doplněk sytostní

charakteristika vlhkosti vzduchu, která vyjadřuje, jaké množství vodní páry je třeba dodat do vzduchu, aby se stal nasyceným při konstantní teplotě. Většinou se definuje jako rozdíl tlaku nasycené vodní páry a skutečného tlaku vodní páry při dané teplotě, tzn. doplněk tlaku páry. Setkáme se však i s vyjádřením sytostního doplňku směšovacího poměru či měrné vlhkosti, který je stanoven při zachování teploty a tlaku vzduchu. Někdy se nesprávně zaměňuje za deficit teploty rosného bodu.
angl. saturation deficit; slov. sýtostný doplnok; 1993-a3

dosah optický meteorologický

(Meteorological Optical Range, MOR) — délka dráhy v atmosféře, podél níž se světelný tok ve svazku vytvořeném žárovkou o barevné teplotě 2 700 K zeslabí na 5 % původní hodnoty. Viz též dohlednost meteorologická.
angl. meteorological optical range (MOR); slov. meteorologický optický dosah; 1993-a3

doutník Minnaertův

světelná skvrna doutníkového tvaru s ostře ohraničeným okrajem vytvářející se na povrchu s vysokou odrazivostí pro světelné paprsky, v přírodě nejčastěji na sněhové pokrývce. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na ledových krystalcích při lámavém úhlu 60°, tj. v tomto směru obdobně jako malé halo, avšak na krystalek dopadající paprsky musí tvořit rozbíhavý svazek, nejsou tedy vzájemně rovnoběžné, jako např. paprsky přímého slunečního záření. Světelné paprsky v tomto případě zpravidla pocházejí z umělého světelného zdroje malých rozměrů, nalézajícího se v relativně nevelké vzdálenosti. K jejich lomu pak dochází na ledových krystalcích rozptýlených v přízemních hladinách atmosféry. Popisy a výklad tohoto jevu se dnes sporadicky vyskytují v meteorologické literatuře v souvislosti s halovými jevy.
angl. Minnaert's cigar; 2014

downburst

[daunbé(r)st] — extrémně silný sestupný proud u konv. bouře, který je příčinou vzniku ničivých divergujících větrů u zemského povrchu. Horiz. průměr tohoto jevu se pohybuje v rozmezí metrů až desítek kilometrů. Downburst je vázán na konv. oblaky, ne však vždy nutně druhu cumulonimbus. Podle horiz. rozsahu ničivých větrů se downburst dělí na macroburst a microburst. Pro termín downburst, převzatý z angličtiny, se občas používá čes. termín propad studeného vzduchu.
angl. downburst; slov. downburst; 1993-a3

downdraft

, v odborném slangu označení pro proud konvektivní sestupný.
2015

dozimetr kolorimetrický

, syn. UV dozimetr.
angl. colorimetric dozimeter; slov. kolorimetrický dozimeter; 1993-a1

dozimetr pasivní

, difuzní — zařízení k odběru vzorků plynů z atmosféry rychlostí danou fyzikálním procesem difuze plynu ve stagnantní vrstvě vzduchu nebo porézního materiálu nebo permeací přes membránu, aniž dochází k aktivnímu pohybu vzduchu zařízením. Molekuly plynu jsou transportovány molekulární difuzí, která je funkcí teploty a atmosférického tlaku. Průměrná koncentrace sledované látky vážená časem se vypočítá na základě Fickova prvního zákona difuze.
slov. pasívny dozimeter; 2014

drak meteorologický

zařízení těžší než vzduch, které je kombinací vztlakových a stabilizačních ploch; dříve se používalo k vynášení meteorografů nad zemský povrch. Vystupuje účinkem větrů a s pozemním stanovištěm je spojeno lanem. Buňková konstrukce met. draka je potažena bavlněným plátnem o ploše 5 až 8 m². Drakové výstupy dosahovaly prům. výšky 3 km. Prům. doba trvání výstupu činila asi 3 hodiny. Drakové výstupy byly předchůdcem radiosondážních měření. Viz též sondáž ovzduší draková.
angl. meteorological kite; slov. meteorologický šarkan; 1993-a2

dropsonda

, syn. radiosonda klesavá.
angl. dropsonde; slov. dropsonda; 1993-a1

drosograf

registrátor množství rosy pracující zpravidla na váhovém principu. V ČR byly dříve používány drosografy jiného principu, jejichž deformačním čidlem byl konopný provázek. Drosograf umožňuje sledovat časový průběh nárůstu, popř. i vypařování rosy na umělých tělesech. Výsledky nesouhlasí přesně se stavem orosení porostů. Někdy se drosograf označuje nevhodným hybridním názvem rosograf.
angl. drosograph; slov. rosograf; 1993-a2

drosogram

záznam drosografu.
angl. drosogram; slov. rosogram; 1993-a1

drosometr

, syn. rosoměr.
angl. drosometer; slov. rosometer; 1993-a1

drsnost klimatu

neurčitý souhrnný pojem pro nepříznivé klimatické podmínky určitého místa nebo oblasti. Projevuje se velmi nízkými či naopak vysokými hodnotami klimatických prvků (teploty vzduchu, relativní vlhkosti, atmosférických srážek apod.), případně velkou četností nebezpečných meteorologických jevů. V bioklimatologii je drsnost klimatu hodnocena nejrůznějšími indexy a odvozenými veličinami, viz např. diagram komfortu, teplota efektivní. Viz též tuhost zimy.
angl. hardness of the climate; severity of the climate; slov. drsnosť klímy; 1993-a3

drsnost povrchu

charakteristika nerovností aktivního povrchu, vystupujících jako činitel brzdící proudění vzduchu v přízemní vrstvě atmosféry. Kvantit. je určována parametrem drsnosti z₀. Někdy se tento parametr uvádí jako drsnost malých měřítek, která je v přízemní vrstvě vyvolána rostlinným porostem, nerovnostmi půdy, malými objekty apod. Drsnost velkých měřítek v mezní vrstvě atmosféry, pro kterou se zavádějí jiné kvantit. charakteristiky, je způsobována vert. členitým terénem, velkými objekty aj. Viz též stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry.
angl. surface roughness ; slov. drsnosť povrchu; 1993-a1

drsnost zimy

, syn. tuhost zimy.
angl. severity of winter; slov. drsnosť zimy; 1993-a1

druh fronty

, viz klasifikace atmosférických front.
angl. type of front; slov. druh frontu; 1993-a1

druh srážek

označení jednotlivých srážkových jevů, např. déšť, přeháňka deště se sněhem, sněhová zrna, kroupy, rosa, ledovka. Druh srážek se uvádí v měsíčním výkazu meteorologických pozorování pomocí definovaných značek. Viz též klasifikace srážek.
angl. form of precipitation; slov. druh zrážok; 2014

druhy oblaků

základní charakteristika oblaku podle mezinárodní klasifikace oblaků Světové meteorologické organizace. Vystihuje podstatné znaky vzhledu oblaku, které se jeví pozorovateli na zemském povrchu. Každý oblak, který se vyskytuje v troposféře, lze zařadit do jednoho z následujících 10 druhů: cirrus (Cu), cirrocumulus (Cc), cirrostratus (Cs), altocumulus (Ac), altostratus (As), nimbostratus (Ns), stratokumulus (Sc), stratus (St), cumulus (Cu), kumulonimbus (Cb). Jeden a týž oblak nemůže současně náležet k více druhům, tzn., že označení druhů se u téhož oblaku vzájemně vylučují. Pro bližší popis oblaku se užívají další charakteristiky, tj. tvar oblaků, odrůda oblaků, zvláštnosti oblaků, průvodní oblaky a případně mateřský oblak.
angl. cloud genera; slov. druhy oblakov; 1993-a2

družice meteorologická

umělá družice Země určená primárně pro využití v meteorologii a klimatologii. Podle oběžné dráhy se družice dělí na družice geostacionární a družice na nízkých dráhách (nejčastěji polárních), podle zaměření rozlišujeme družice operativní a výzkumné. Většina současných meteorologických družic má na své palubě řadu přístrojů umožňujících dálkový průzkum Země (DPZ) i v jiných oborech. Kromě primárních přístrojů, zaměřených na meteorologické využití, jde rovněž o přístroje pro jiné obory – systémy pro monitorování stavu hladiny světových moří a oceánů, astronomické a geofyzikální přístroje, systémy pro přenos nouzových signálů, aj.
angl. meteorological satellite; meteorological spacecraft; slov. meteorologická družica; 1993-a3

družice meteorologická geostacionární

meteorologická družice na geostacionární dráze. Parametry geostacionární dráhy (kruhová dráha o poloměru 42 168 km, jejíž rovina je totožná s rovinou zemského rovníku) zajišťují, že družice zdánlivě „visí“ ve výšce přibližně 36 790 km nad pevným místem na zemském povrchu.
angl. geostationary meteorological satellite; slov. geostacionárna meteorologická družica; 1993-a3

družice meteorologická geosynchronní

meteorologická družice, jejíž oběžná doba je totožná s dobou rotace Země. Termín se často nesprávně zaměňuje s pojmem meteorologická družice geostacionární.
angl. earth-synchronous meteorological satellite; geosynchronous meteorological satellite; slov. geosynchrónna meteorologická družica; 1993-a3

družice meteorologická kvazipolární

synonymum pro meteorologickou družici polární.
angl. near-polar orbiting meteorological satellite; slov. kvázipolárna meteorologická družica; 1993-a3

družice meteorologická polární

zkrácené označení pro meteorologickou družici na polární dráze. Družice s oběžnou dráhou přibližně kolmou na zemský rovník, takže při každém obletu Země přelétá (mimo jiné) i její polární oblasti – odtud název dráhy, resp. skupiny družic. Operativní meteorologické družice na polárních dráhách mají zpravidla oběžnou dobu blízkou 100 minutám a výšku kruhové dráhy přibližně v rozmezí 700 až 1 000 km. Dráha je zpravidla heliosynchronní.
slov. polárna meteorologická družica; 1993-a3

družice meteorologická stacionární

nepřesné (zkrácené) označení družice meteorologické geostacionární.
slov. stacionárna meteorologická družica; 1993-a3

dryline

(suchá čára) — pomyslná čára označující úzkou přechodovou zónu oddělující suchý a vlhký vzduch. Vytváří se v nižších hladinách. Bývá obvykle několik set km dlouhá a desítky km široká. Dryline se vyskytuje v různých částech světa, ale nejtypičtější je pro oblast tzv. Plání v USA, kde odděluje vlhký vzduch proudící z Mexického zálivu a suchý kontinentální vzduch proudící ze západu. Je důležitým faktorem v četnosti výskytu silných konv. bouří. Obvykle se během dne posouvá mírně k východu, v noci naopak ustupuje k západu. Český ekvivalent dosud nebyl vytvořen.
angl. dryline; 2015

dráha větru

délka křivky, kterou opisuje vzduchová částice za určitý časový interval.
angl. run of wind; slov. dráha vetra; 1993-a3

dráhy anticyklon

prům. typické dráhy středů anticyklon pohybujících se v určité geograf. oblasti. Na rozdíl od drah cyklon většinou směřují do nižších zeměp. šířek. B. P. Multanovskij, který dráhy anticyklon označil jako osy anticyklonálních procesů nebo osy anticyklon, rozlišil v Evropě tři zákl. skupiny drah anticyklon: azorská, směřující k východoseverovýchodu, normální polární, směřující k jihovýchodu, a ultrapolární, směřující k jihu nebo severozápadu.
angl. trajectories of anticyclones; slov. dráhy anticyklón; 1993-a1

dráhy cyklon

koridory se zvýšenou frekvencí pohybu cyklon, určené na základě studia trajektorií cyklon za delší období. Trajektorie konkrétní cyklony se přitom od typické dráhy může značně lišit. Pro tropické cyklony na sev. polokouli jsou charakteristické přibližně parabolické dráhy nejprve k severozápadu, posléze k severovýchodu, s bodem ohybu nejčastěji mezi 20° a 30° s. š. V mimotropických oblastech dráhy cyklon směřují většinou od západu na východ ve směru řídícího proudění. Dráhy cyklon v Evropě popsal W.J. Bebber (1891) dodnes se používá jeho označení dráha Vb [pět b] pro pohyb janovské cyklony přes Jaderské moře a Maďarsko k severovýchodu, viz situace Vb.
angl. cyclone tracks; slov. dráhy cyklón; 1993-a3

duha

jeden z fotometeorů. Je charakterizován jako skupina koncentrických oblouků barevného spektra kolem antisolárního bodu nebo kolem Slunce. Vzniká lomem a vnitřním odrazem slunečního nebo měsíčního světla na vodních kapkách v atmosféře. Obvykle se vyskytuje duha hlavní a duha vedlejší, které se objevují na opačné straně oblohy než je světelný zdroj. Střed jejich oblouků leží na přímce, jež prochází zdrojem světla a okem pozorovatele. Spektrum velikosti kapek ovlivňuje barvu, intenzitu a šířku barevných oblouků. První fyz. objasnění vzniku duhy podal R. Descartes v letech 1635–1637. Viz též oblouky duhové podružné.
angl. rainbow; slov. dúha; 1993-a3

duha bílá

(mlhová) — hlavní duha, vznikající lomem, vnitřním odrazem a v malé míře ohybem světla na nepatrných vodních kapičkách mlhy nebo kouřma. Tato homogenita spektra kapiček způsobuje, že bílá duha tvoří bělavý oblouk, jen někdy ohraničený tenkým červeným pruhem na vnější a slabě namodralým na vnitřní straně.
angl. white rainbow; slov. biela dúha; 1993-a3

duha hlavní

(primární) — duha vytvořená lomem a jedním vnitřním odrazem světla na déšťových kapkách. Spektrum velikosti kapek určuje, které barvy jsou zastoupeny a jak široký pruh zaujímají. Vždy je však fialová barva na vnitřní (úhlový poloměr oblouku 40°) a červená na vnější (úhlový poloměr oblouku 42°) straně duhového oblouku.
angl. primary rainbow; slov. hlavná dúha; 1993-a1

duha kolem Slunce

, duha terciární — duha vzniklá lomem a trojnásobným vnitřním odrazem slunečních paprsků na dešťových kapkách. Nachází se na opačné straně oblohy než duha hlavní a duha vedlejší v úhlové vzdálenosti asi 43° od Slunce. Je to vzácný opt. úkaz.
angl. tertiary rainbow; slov. dúha okolo Slnka; 1993-a1

duha mlhová

, syn. duha bílá.
angl. fog bow; slov. dúha na pozadí hmly; 1993-a1

duha měsíční

duha v měs. světle. Její barvy jsou velmi chudé.
angl. lunar rainbow; moon bow; slov. mesačná dúha; 1993-a1

duha primární

, syn. duha hlavní.
angl. primary rainbow; slov. primárna dúha; 1993-a1

duha sekundární

1. syn. duha vedlejší; 2. v mn. č. označení pro podružné duhové oblouky, které se vyskytují na vnitřní straně duhy hlavní a na vnější straně duhy vedlejší. Jde o interferenční jev související s uplatněním optického principu minimální odchylky.
angl. secondary rainbow; slov. sekundárna dúha; 1993-a3

duha terciární

, syn. duha kolem Slunce.
angl. tertiary rainbow; slov. terciárna dúha; 1993-a1

duha vedlejší

(sekundární) — méně jasná duha, objevující se současně s hlavní duhou, téměř dvojnásobně široká, s červenou barvou na vnitřní straně (úhlový poloměr oblouku asi 50°) a fialovou barvou na vnější straně (úhlový poloměr oblouku asi 54°). Vzniká následkem lomu a dvojnásobného vnitřního odrazu světla na dešťových kapkách.
slov. vedľajšia dúha; 1993-a1

duplicatus

(du) — jedna z odrůd oblaku podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizována jako menší nebo větší oblačné skupiny nebo vrstvy naskládané hustě nad sebou v malých vzdálenostech, někdy částečně spojené. Vyskytuje se u druhů cirrus, cirrostratus, altocumulus a stratocumulus.
angl. duplicatus; slov. duplicatus; 1993-a2

dusno

subj. nepříjemný pocit, vyvolaný kombinovaným účinkem teploty vzduchu, poměrné vlhkosti vzduchu a malé rychlosti větru na lidský organismus. Je do jisté míry opakem zchlazování, protože čím je menší zchlazování, tím je větší dusno. Dusno se charakterizuje buď pomocí ekvivalentní izobarické teploty (např. F. Linke považoval za začátek dusna 56 °C), nebo jen pomocí tlaku vodní páry. Za hranici dusna se obecně přijala hodnota tlaku vodní páry 18,8 hPa (dříve 14,08 torr). Podle K. Scharlana (1942) nastávají podmínky pro pocit dusna např. tehdy, když při poměrné vlhkosti r = 100 % je teplota vzduchu t = 16,5 °C, dále při r = 70 % a t = 22,2 °C, při r = 50 % a t = 27,9 °C, popř. při r = 30 % a t = 36,9 °C. Dusno vzniká nejčastěji v létě v dopoledních hodinách, zpravidla před konv. bouřkou (bouřkou z tepla). Viz též den dusný, teplota ekvivalentní.
angl. muggy; sultriness; slov. dusno; 1993-a1

dvojpilotáž

synchronní pilotovací měření dvěma pilotovacími teodolity umístěnými na konci základny s přesně zjištěnými koncovými body. Pomocí délky průmětu základny a čtyř zjištěných úhlových souřadnic, tj. dvou azimutálních a dvou výškových úhlů zaměřovaného pilotovacího prostředku (zpravidla pilotovacího balonu),se trigonometricky vyhodnocují prostorové souřadnice pilotovacího prostředku jako zákl. parametry pro výpočet výškového větru. Ve srovnání s jednopilotáží, poskytuje dvoupilotáž přesnější výsledky, poněvadž nemusí vycházet z předpokladu konstantní stoupací rychlosti zaměřovaného pilotovacího prostředku.
angl. two-theodolite method of upper winds measurement; slov. dvojpilotáž; 1993-a1

dynamika atmosféry

část meteorologie, zabývající se příčinami pohybů vzduchu v zemské atmosféře. Poznatky dynamiky atmosféry a jejich mat. formulace vytvořily základ dynamické meteorologie, jejíž praktickou aplikací jsou zejména dyn. metody předpovědi počasí. V širším smyslu se do dynamiky atmosféry zahrnuje i kinematika a statika atmosféry.
angl. atmospheric dynamics; dynamics of the atmosphere; slov. dynamika atmosféry; 1993-a1

dynamika fronty

souborné označení pro časové změny vlastností atmosférické fronty v důsledku změn vlastností vzduchových hmot, které fronta odděluje, vlastností aktivního povrchu, a tlakového pole v oblasti fronty. Projevuje se změnou výraznosti fronty, změnou sklonu fronty (frontální plochy), deformací frontální čáry a tomu odpovídajícím průběhem počasí. Viz též frontogeneze, frontolýza, zostření fronty.
angl. dynamic of front; slov. dynamika frontu; 1993-a2

dynamika oblaků

část fyziky oblaků a srážek, která aplikuje principy dynamiky kapalin na vývoj oblaků a srážek. Studuje vlastnosti pole proudění v oblaku i v jeho okolí, které jsou důsledkem nehydrostatických změn tlaku vzduchu, a jejichž důsledkem je časově a prostorově proměnné rozložení teploty, vlhkosti a mikrofyzikálních charakteristik. Viz též mikrofyzika oblaků a srážek.
angl. cloud dynamics; slov. dynamika oblakov; 2014

délka Moninova a Obuchovova

, viz délka Obuchovova.
slov. Moninova a Obuchovova dĺžka; 2014

délka Obuchovova

charakteristická veličina L rozměru délky používaná v teorii podobnosti. Je definována

L = \frac{u_{*}^{3} c_{p} ρ Θ}{κ g H},

kde u_* značí dynamickou rychlost, c_p měrné teplo vzduchu při stálém tlaku, ρ hustotu vzduchu, Θ potenciální teplotu, κ je von Kármánova konstanta, g velikost tíhového zrychlení a H vert. turbulentní tok tepla. Exaktní vysvětlení významu Obuchovovy délky plyne z rozměrové analýzy. Názorným způsobem, avšak poněkud zjednodušeně, ji lze interpretovat např. při stabilním zvrstvení ovzduší jako výšku nad zemským povrchem, kde produkce turbulentní kinetické energie, tj. kinetické energie příslušející turbulentním fluktuacím rychlosti proudění, následkem mech. tření proudícího vzduchu o zemský povrch, je přesně v rovnováze se zanikáním této energie působením stability zvrstvení. Viz též profil větru vertikální logaritmicko-lineární.
angl. Obukhov length; slov. Obuchovova dĺžka; 1993-b3

délka charakteristická

viz rozměr charakteristický.
slov. charakteristická dĺžka; 1993-a3

délka slunečního svitu

, syn. trvání slunečního svitu.
angl. duration of sunshine; sunshine duration; slov. dĺžka slnečného svitu; 1993-a1

délka směšovací

veličina v klasické teorii atm. turbulence, definovaná L. Prandtlem jako vzdálenost, na níž se individuální částice turbulentní proudící tekutiny (v meteorologii vzduchové částice) během pohybu napříč proudu beze zbytku smísí s okolním prostředím při zachování své konstantní hybnosti. Z hlediska formální analogie mezi charakteristikami vazkého laminárního proudění a turbulentního proudění se v jistém smyslu jedná o protějšek pojmu volná dráha molekuly. Obdobnou teorii směšovací délky vypracoval G. I. Taylor, jenž však místo konzervace hybnosti individuální částice tekutiny (vzduchu) uvažoval konzervaci vorticity. Směšovací délka se používá k vyjádření koeficientu turbulentní difuze. V teoriích turbulence se používá kromě směšovací délky podobná veličina nazývaná charakteristický rozměr turbulentních vírů nebo měřítko vírů, která se obvykle interpretuje jako střední rozměr turbulentních vírů.
angl. mixing length; slov. zmiešavacia dĺžka; 1993-a1

déšť

vodní srážky vypadávající z oblaků ve tvaru kapek o průměru větším než 0,5 mm nebo i menším, pokud jsou velmi rozptýlené. Viz též teorie vzniku srážek, kapka dešťová, pól dešťů.
angl. rain; slov. dážď; 1993-a1

déšť bahnitý

déšť, jehož kapky obsahují abnormálně velké množství jemných minerálních částic, zachycených při vzniku nebo pádu kapek v ovzduší znečištěném prachovou bouří.
angl. mud rain; slov. bahnitý dážď; 1993-a1

déšť hnaný větrem

, viz srážky hnané větrem.
slov. dážď hnaný vetrom; 1993-a1

déšť krajinný

zast. označení pro trvalý déšť.
angl. widespread rain; slov. krajinský dážď; 1993-a3

déšť krvavý

(červený) — déšť zabarvený červeným prachem, popř. červenými řasami. Ve stř. Evropě je krvavý déšť zabarven především pouštním africkým prachem, pronikajícím do této oblasti ve vyšších vrstvách atmosféry při silném proudění již. směrů, zpravidla na přední straně výškových brázd. Po oschnutí dešťových kapek zůstává na povrchu předmětů nebo na sněhové pokrývce minerální vrstvička červeného zabarvení.
angl. blood rain; slov. krvavý dážď; 1993-a1

déšť kyselý

označení pro kapalné padající atm. srážky, které mají v důsledku antropogenního znečišťování ovzduší výrazně zvýšenou kyselost, tj. snížené pH. Kyselý déšť vzniká zejména rozpouštěním oxidů síry a dusíku ve srážkové vodě a představuje značné ekologické nebezpečí, poškozuje půdu a vegetaci, zamořuje povrchové vody, působí škody na architektonických objektech apod. Srážková voda má určitou přirozenou kyselost, způsobenou rozpuštěným oxidem uhličitým a dosahující hodnot pH 5,6 až 6,0, zatímco u kyselého deště může být pH sníženo až na hodnoty 3 až 4, v extrémních případech i menší. Termín kyselý déšť poprvé použil angl. chemik R. A. Smith, když ve 2. polovině 19. století popisoval znečištění ovzduší v Manchesteru. Viz též složení srážek chemické, chemie atmosféry.
angl. acid rain; slov. kyslý dážď; 1993-a1

déšť monzunový

, viz srážky monzunové.
angl. monsoon rain; slov. monzúnový dážď; 1993-a1

déšť mrznoucí

déšť, jehož kapky okamžitě mrznou při dopadu na zemský povrch nebo na předměty, které nejsou uměle zahřívány nebo ochlazovány. Při mrznoucím dešti dochází buď k namrzání přechlazených vodních kapek při dopadu na zemský povrch nebo na předměty, jejichž teplota je záporná nebo slabě nad 0 °C, nebo k namrzání nepřechlazených vodních kapek okamžitě při dopadu na zemský povrch nebo na předměty, jejichž teplota je výrazně záporná. Průvodním jevem mrznoucího deště je ledovka. V letecké meteorologii je místo „mrznoucí“ používáno adjektivum „namrzající“.
angl. freezing rain; slov. mrznúci dážď; 1993-a3

déšť namrzající

syn. déšť mrznoucí.
angl. freezing rain; slov. namŕzajúci dážď; 2014

déšť občasný

, viz srážky občasné.
angl. intermittent rain; slov. občasný dážď; 1993-a1

déšť přechlazený

déšť, tvořený přechlazenými vodními kapkami. Viz voda přechlazená.
angl. supercooled rain; slov. prechladený dážď; 1993-a1

déšť přívalový

, příval — déšť velké intenzity a v našich oblastech převážně krátkého trvání a malého plošného rozsahu. Většinou se jedná o silné konv. srážky. Přívalový déšť způsobuje prudké rozvodnění malých toků a značné zatížení kanalizačních sítí. Údaje o přívalových deštích (intenzita, trvání, četnost, doba opakování apod.) jsou nezbytné v hydrotechnických výpočtech. Kritéria přívalového deště nejsou jednotná, např. podle G. Hellmanna je za přívalový považován déšť s úhrnem srážek 10 až 80 mm za dobu kratší než 180 minut. Viz též vztah Wussovův, vztah Němcův, extrémy srážek, povodeň.
slov. lejak; 1993-a3

déšť trvalý

déšť se stř. velikostí kapek, vypadávající po delší dobu z oblaků druhu nimbostratus nebo altostratus. Trvá většinou několik hodin, někdy však i několik dní, během tohoto období se však mohou vyskytnout i krátké přestávky. Mívá zpravidla větší plošný rozsah a dosti stálou intenzitu, v našich oblastech obvykle slabou až mírnou. Vzniká před teplou frontou nebo v teplém sektoru cyklony, v oblasti studené fronty 1. druhu, zvlněné studené fronty, v oblasti výškové brázdy nebo výškové cyklony. K trvalosti deště významně přispívá orografie. Viz též srážky trvalé.
angl. continuous rain; slov. trvalý dážď; 1993-a1

déšť umělý

, viz ovlivňování oblaků.
angl. artificial rain; slov. umelý dážď; 1993-a1

déšť zmrzlý

srážky z průhledných ledových částic kulového nebo nepravidelného tvaru o průměru 5 mm nebo menším. Při dopadu na tvrdou zemi obvykle odskakují a při nárazu je slyšet šum. Zmrzlý déšť vzniká zmrznutím dešťových kapek nebo značně roztálých sněhových vloček v blízkosti zemského povrchu. Zmrzlý déšť se nevyskytuje v přeháňkách.
angl. ice pellets; slov. zmrznutý dážď; 1993-b3

déšť červený

, syn. déšť krvavý.
slov. červený dážď; 1993-a1

déšť žlutý

déšť žlutě zabarvený částicemi pylu, popř. žlutavým prachem apod. Na našem území se žlutý déšť vyskytuje obvykle v jarních měsících, v období hromadného rozkvětu jehličnatých stromů, hlavně smrků a borovic. Množství pylu, které žlutý déšť podmiňuje, závisí na povětrnostním průběhu zimy a jara; sytěji zbarvený žlutý déšť se vyskytuje obvykle jednou za 4 až 5 let.
angl. sulphur rain; slov. žltý dážď; 1993-a1

díra oblačná průletová

(z angl. cloud hole) — kruhová nebo eliptická bezoblačná mezera, v jejímž středu může být patrná virga. Jev byl identifikován v oblacích altocumulus nebo cirrocumulus, v nichž se mohou vyskytnout přechlazené vodní kapky, které nemrznou vzhledem k nedostatku ledových jader. Na družicových snímcích byl zaznamenán i v oblacích druhu altostratus či cirrostratus. Náhlý vzrůst koncentrace jader může vyvolat vznik drobných ledových krystalků a jejich růst na úkor vypařujícich se kapek. Vypadávání krystalů může vytvořit virgu. Ke zvýšení koncentrace aktivních ledových jader nebo náhlému zmrznutí malých přechlazených kapek může dojít turbulencí a poklesem tlaku při průletu letadla. Jde o velmi řídký jev, který je však při svém výskytu na obloze jasně patrný a bývá občas nesprávně interpretován. Viz též teorie vzniku srážek Bergeronova a Findeisenova, pruh rozpadový.
angl. cloud hole; cloud hole; punch hole; skypunch; fallstreak hole; slov. preletová oblačná diera; 2014

díra ozonová

označení pro výrazné zeslabení ozonové vrstvy v oblasti Antarktidy, používané i v odborné literatuře. Ozonová díra je definována jako oblast s celkovým množstvím ozonu menším než 220 DU. Výskyt ozonové díry byl zjištěn počátkem 80. let na základě pozemních i družicových měření. Jedná se o rozsáhlou anomálii v ozonové vrstvě, která se pravidelně vytváří během jarního období (srpen – listopad) nad jižními polárními oblastmi. Prostorový rozsah ozonové díry v období jejího maxima přesahuje 20 miliónů km²;. Snížení celkového obsahu ozonu v ozonové díře činí až 60 % a ve výškách 14–19 km je stratosférický ozon zcela rozložen. Doba trvání ozonové díry je úzce spjatá s existencí jižního cirkumpolárního víru. Ozonová díra vzniká rozkladem stratosférického ozonu sloučeninami chloru a bromu uvolňovaných fotochemickým rozkladem některých antropogenních látek (např. chlorované uhlovodíky – freony) vlivem ultrafialového slunečního záření. V těchto reakcích hrají důležitou katalytickou úlohu rovněž pevné částice stratosférické oblačnosti (heterogenní reakce) vznikající za velmi nízkých teplot (–78 až –90 °C) ve spodní stratosféře. Ozonová díra nad severním pólem nebyla dosud zjištěna v důsledku odlišných cirkulačních a teplotních vlastností severní polární stratosféry. Nad severním pólem se ozonová díra v rozsahu pozorovaném v oblasti Antarktidy nevyskytuje. V omezeném prostorovém rozsahu byl ale pozorován krátkodobý výskyt velmi nízkých hodnot celkového ozonu (např. jaro 2011).
angl. ozone hole; slov. ozónová diera; 1993aN

díra vzdušná

v letecké terminologii zastaralý a nevhodný název pro intenzívní sestupné pohyby působené termickou i mechanickou turbulencí zejména nad členitým terénem.
angl. air-pocket; slov. vzduchová diera; 1993-a1

dóza Vidieho

, syn. krabička aneroidová Vidieho.
slov. Vidieho dóza; 1993-a1

děj

, viz též proces.
angl. process; slov. dej; 1993-a1

děj adiabatický

termodyn. vratný děj v dané soustavě (v meteorologii obvykle ve vzduchu), probíhající bez výměny tepla mezi touto soustavou a okolím. Pro adiabatický děj v ideálním plynu platí Poissonovy rovnice, které lze vyjádřit takto:

\begin{array}{l} T = k o n s t . p^{ι}, \\ p . α^{κ} = konst ., \end{array}

kde ι = R / c_p, κ = c_p / c_v, T značí teplotu v K, p tlak, α měrný objem, R měrnou plynovou konstantu, c_p měrné teplo při stálém tlaku, c_v měrné teplo při stálém objemu. Z toho vyplývá, že při adiabatickém poklesu tlaku (expanzi plynu) dochází k poklesu teploty, tj. k adiabatickému ochlazování, při adiabatickém zvýšení tlaku (kompresi plynu) ke zvýšení teploty, tj. k adiabatickému oteplování. Přibližně adiabatické jsou např. procesy ve vzduchové částici nenasycené vodní párou během jejího vert. přemísťování v atmosféře. Pojem adiabatický děj poprvé použil jeden ze zakladatelů termodynamiky, skotský inženýr W. J. M. Rankine (1820–1872). Viz též děj pseudoadiabatický.
angl. adiabatic process; slov. adiabatický dej; 1993-a1

děj izentalpický

termodyn. děj, který probíhá při konstantní hodnotě entalpie. Adiabatický děj, který probíhá při konstantním tlaku, je dějem izentalpickým. V meteorologii např. izentalpické vypařování vodních kapek v nenasyceném vzduchu. Viz též děj adiabatický, děj izobarický.
angl. isenthalpic process; slov. izentalpický dej; 1993-a3

děj izentropický

termodyn. děj, při němž zůstává konstantní hodnota entropie. V nenasyceném vzduchu je izentropickým každý adiabatický děj. Označení děj izentropický zavedl amer. fyzik J.W. Gibbs v r. 1883. Viz též izentropa.
angl. isentropic process; slov. izentropický dej; 1993-a1

děj izobarický

termodyn. děj, který probíhá při konstantním tlaku. Při izobarickém ději v ideálním plynu platí pro měrný objem α a teplotu T v K vztah

\frac{α}{α_{0}} = \frac{T}{T_{0}},

kde α₀ a T₀ jsou měrný objem a teplota v počátečním stavu.
angl. isobaric process; slov. izobarický dej; 1993-a3

děj izopyknický

termodyn. děj, který probíhá při konstantní hustotě. Je totožný s dějem izosterickým.
angl. isopycnic process; slov. izopyknický dej; 1993-a3

děj izosterický

termodyn. děj, který probíhá při konstantním objemu systému. Při izosterickém ději v ideálním plynu platí pro tlak p a teplotu T v K vztah

\frac{p}{p_{0}} = \frac{T}{T_{0}},

kde p₀ a T₀ jsou tlak a teplota v počátečním stavu.
angl. isosteric process; slov. izosterický dej; 1993-a3

děj izotermický

termodyn. děj, který probíhá při konstantní teplotě. Při izotermickém ději v ideálním plynu platí zákon Boyleův a Mariotteův.
angl. isothermal process; slov. izotermický dej; 1993-a3

děj polytropní

vratný termodyn. děj v plynu, při němž zůstává konstantním měrné teplo a je splněna rovnice polytropy

p . α^{n} = k o n s t .,

kde p značí tlak, α měrný objem daného plynu a n blíže charakterizuje konkrétní probíhající děj. Speciálními případy polytropního děje jsou např. děj adiabatický (n = c_p/c_v, kde c_p, resp. c_v je měrné teplo plynu při stálém tlaku, resp. objemu), děj izotermický (n = 1), izobarický (n = 0) a izosterický (n → ∞).
angl. polytropic process; slov. polytropný dej; 1993-a1

děj pseudoadiabatický

termodyn. proces, při němž dochází k ochlazování nasyceného vzduchu, který je tepelně izolován od okolí, a veškerá zkondenzovaná voda je okamžitě ze vzduchu odstraněna. Latentní teplo kondenzace tedy ohřívá pouze vlhký vzduch. Pokles teploty vzduchu při pseudoadiabatickém výstupu je znázorněn pseudoadiabatou na termodynamickém diagramu. Dojde-li k následnému sestupu vzduchu, probíhá růst teploty prakticky po suché adiabatě, neboť všechna zkondenzovaná voda byla při pseudoadiabatickém výstupu odstraněna. Pseudoadiabatický děj je tedy nevratný, a proto není adiabatickým dějem. Pojem pseudoadiabatický děj zavedl něm. meteorolog W. Bezold v r. 1888.
angl. pseudo-adiabatic process; slov. pseudoadiabatický dej; 1993-a2

děj ultrapolární

, syn. proces ultrapolární.
slov. ultrapolárny dej; 1993-a1

ENSO

zkratka termínů El Niño a jižní oscilace (Southern Oscillation). Používá se jako souborné označení oscilace mající původ v tropickém Tichomoří. Interakce atmosféry a oceánu zde způsobuje provázání jižní oscilace se střídáním teplé a studené fáze ENSO (El Niño a La Niña). Cyklus ENSO je nepravidelný, s délkou dva až sedm let, přičemž jednotlivé fáze v délce cca 9 až 12 měsíců jsou proloženy podmínkami blízkými klimatologickému normálu. Během cyklu se v různých částech tropického Tichého oceánu mění teplota povrchu moře, teplota vody v hloubce i výška mořské hladiny. Dochází ke vzniku klimatických anomálií, především srážek a teploty vzduchu, i ke změnám intenzity a polohy subtropického tryskového proudění. Anomálie se projevují nejen v samotném Tichomoří, nýbrž prostřednictvím dálkových vazeb i jinde na Zemi. Pro takové oblasti je predikce vývoje ENSO důležitým nástrojem dlouhodobé předpovědi počasí, neboť umožňuje např. odhalit hrozbu nahodilého sucha nebo posoudit budoucí sezónu z hlediska nebezpečí tropických cyklon.
angl. ENSO; slov. ENSO; 2014

ESA

Evropská vesmírná agentura (European Space Agency). Evropská organizace zabývající se jednak výzkumem vesmíru, jednak výzkumem Země s využitím prostředků umístěných na oběžné dráze. ESA úzce spolupracuje s organizací EUMETSAT na vývoji a provozu evropských meteorologických družic. Česká republika je členem ESA od roku 2008.
slov. ESA; 2014

EUCOS

evropský kombinovaný systém pozorování. Zahrnuje pozorování z vybraných synoptických a aerologických stanic, měření z letadel (E-AMDAR), pozorování z lodí a bójí (E-SURMAR), aerologická měření z lodí (E-ASAP) a radarová měření profilu větru (E-WINPROF). Důležitou součástí systému je monitoring kvality dat. EUCOS je součástí EUMETNET.
angl. European Composite Observing Network; slov. EUCOS; 2014

EUMETCast

systém přenosu družicových snímků, dat a odvozených meteorologických produktů prostřednictvím komerčních telekomunikačních družic, provozovaný organizací EUMETSAT.
angl. EUMETCast ; slov. EUMETCast; 2014

EUMETNET

organizace koordinující činnost evropských met. služeb. V rámci jednotlivých programů je řízena činnost v oblasti pozorování, zpracování dat, numerických předpovědí, systému výstrah a výzkumu. V roce 2011 patřilo ke členům EUMETNET 29 evropských zemí včetně České republiky.
angl. European Meteorological Services Network; slov. EUMETNET; 2014

EUMETSAT

Evropská organizace pro využití meteorologických družic (European Organization for the Exploitation of Meteorological Satellites). EUMETSAT vznikl postupným vyčleněním z Evropské vesmírné agentury (ESA), od roku 1986 již samostatná evropská organizace se sídlem v německém Darmstadtu. EUMETSAT zpočátku provozoval především geostacionární meteorologické družice Meteosat, později rovněž různé družice na polárních drahách. Česká republika se stala spolupracujícím členem EUMETSATu roku 2005, od roku 2010 je již plným členem této organizace.
angl. European Organization for the Exploitation of Meteorological Satellites; slov. EUMETSAT; 2014

El Niño

[el ňiňo] — teplá fáze ENSO, provázená zápornou fází jižní oscilace, tedy zeslabením Walkerovy cirkulace. V obecně chladnější vých. části Tichého oceánu dochází podél rovníku k nárůstu teploty povrchu moře oproti dlouhodobému průměru až o více než 3 °C. To zde způsobuje nadnormální srážky, které zasahují i na záp. pobřeží Jižní Ameriky, kde vyvolávají mnohdy katastrofální záplavy. Naopak v Austrálii, západním Tichomoří i Indii často nastává sucho. Pokles tlaku vzduchu ve vých. Tichomoří způsobuje zeslabení pasátů, takže slábnou povrchové oceánské proudy i vynořování (upwelling) hlubinné vody bohaté na živiny při záp. pobřeží Jižní Ameriky. To zde vede k hynutí ryb a potažmo působí značné hospodářské škody. Stejně jako opačný jev La Niňa se El Niño zpravidla projevuje nejsilněji od prosince do dubna, což vedlo k jeho pojmenování (chlapeček, jezulátko).
angl. El Niño; slov. El Niño; 1993-a3

Evropská meteorologická společnost

(EMS) — společnost sdružující národní meteorologické společnosti evropského regionu WMO (mj. ČMeS, SMS) jako členy EMS a jako přidružené členy EMS také různé instituce a firmy, které se zabývají meteorologií. Přidruženými členy EMS jsou především národní meteorologické služby (mj. ČHMÚ), výrobci měřících přístrojů a pozorovací techniky, nebo mezinárodní organizace jako ECMWF, EUMETSAT, ESA apod. EMS byla založena r. 1999 v Norrköpingu po více než tříletém úsilí R. Morina, který se stal jejím prvním prezidentem. Vrcholným orgánem EMS je Valné shromáždění členů, tedy zástupců členských národních společností. Řídící jednotkou je Rada EMS, která má zpravidla 9 členů, tři stálé (zástupci zakládajících velkých společností, které od založení EMS přispívají do jejího rozpočtu vedle běžného členského poplatku fixní sumou 5000 EUR ročně) a šest rotujících s funkčním obdobím dva roky. Hlavním cílem EMS je posilovat zvláště evropskou spolupráci v meteorologii a příbuzných vědách s cílem zlepšit a rozšířit služby poskytované veřejnosti. Hlavní akcí, kterou EMS pořádá, je Výroční setkání, tj. sympozium konané každý rok střídavě spolu s Evropskou konferencí aplikované meteorologie (ECAM) a Evropskou konferencí aplikované klimatologie (ECAC).
angl. European Meteorological Society; slov. Európska meteorologická spoločnosť; 2014

Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF)

je mezivládní organizace, založena v roce 1975. V roce 2014 mělo ECMWF 20 členských států a s dalšími 14 státy mělo podepsanou dohodu o spolupráci. Česká republika podepsala dohodu o spolupráci v srpnu 2001. Hlavní cílem ECMWF je vývoj a provoz globálního modelu pro střednědobou předpověď počasí. Dále provádí vědecký a technický výzkum v tomto oboru, asistuje při implementaci programů Světové meteorologické organizace, poskytuje školení a trénink v numerické předpovědi počasí vědcům z členských a spolupracujících států. ECMWF je světovým lídrem v oboru střednědobé předpovědi počasí pomocí numerických metod. Spoluprací se čeští experti dostávají do kontaktu s touto světovou špičkou a tím i s jedinečným know-how a technologiemi, což následně zvedá úroveň jak vědeckého poznání, tak úroveň národní meteorologické služby jako takové. Kromě ČHMÚ profituje z členství i akademická obec (vysoké školy, Akademie věd ČR). Viz též předpověď počasí střednědobá prodloužená, model numerické předpovědi počasí.
angl. European Centre for Medium range Weather Forecast (ECMWF); 2014

echo andělské

, syn. odraz andělský.
slov. anjelské echo; 1993-a1

echo hákovité

radiolokační odraz ve tvaru háku charakteristický pro supercelu. Je důkazem přítomnosti mezocyklony v supercele. Vzniká obtáčením mezocyklony proudem srážkových částic z předního sestupného proudu. Viz též oblast snížené radiolokační odrazivosti.
angl. hook echo; slov. hákovité echo; 2014

echo radiolokační

, syn. odraz radiolokační.
angl. radar echo; slov. rádiolokačné echo; 1993-a1

eddy kovarianční systém

název pro zařízení, které zjišťuje turbulentní toky např. hybnosti, tepla, vodní páry, popř. znečišťujících příměsí v přízemní vrstvě atmosféry. Je tvořeno několika čidly, zpravidla ultrazvukovým (akustickým) anemometrem a analyzátorem plynů nebo aerosolu, které pracují s frekvencí vzorkování řádově 10¹ Hz a z jejichž výstupních signálů jsou pomocí počítače vyhodnocovány požadované údaje.
slov. eddy kovariančný systém; 2014

efekt Lenardův

proces separace elektrického náboje při spontánním tříštění vodních kapek, dorostou-li během svého pádu v atmosféře do kritické velikosti a stanou se hydrodynamicky nestabilní. Kapka se přitom rozpadá na několik větších zbytků a určitý počet maličkých kapiček. Lenardův efekt pak spočívá v tom, že větší zbytky rozpadlých kapek nesou kladný náboj, maličké kapičky náboj záporný, který kromě toho difunduje do okolí ve formě záporných iontů. Obdobný el. jev nazývaný rovněž Lenardův efekt vzniká i při tříštění vodních kapek dopadajících jako atm. srážky na zemský povrch, ve vodopádech, apod. Lenardův efekt poprvé popsal bratislavský rodák, něm. fyzik P. Lenard (1862–1947) v r. 1904.
angl. Lenard effect; waterfall effect; slov. Lenardov efekt; 1993-a3

efekt Mieův

zvětšování podílu dopředného rozptylu záření na jeho celkovém rozptylu. K tomuto zvětšování dochází při rozptylu na kulových částicích, pro jejichž poloměr r platí nerovnost 2πr ≥ λ, kde λ je vlnová délka rozptylovaného záření, jestliže hodnota 2πr / λ roste. Dopředným rozptylem rozumíme rozptyl do směrů, které se směrem původního paprsku svírají úhel menší než 90°. Mieův efekt lze vysvětlit pomocí teorie Mieova rozptylu. V meteorologii se s ním setkáváme zejména při rozptylu přímého slunečního záření na oblačných částicích, na kapičkách mlhy nebo na různých aerosolových částicích v atmosféře. Prostřednictvím Mieova efektu se vysvětlují vzácné optické atmosférické jevy modré nebo zelené slunce a modrý nebo zelený měsíc. Viz též rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře.
angl. Mie effect; slov. Mieho efekt; 1993-a3

efekt Venturiho

v meteorologii lokální pokles tlaku vzduchu, lokální zesílení větru a vznik nárazů větru v určitých místech, kde dochází z orografických důvodů ke zhuštění proudnic. Příkladem Venturiho efektu je efekt tryskový, efekt nálevkový a lokální jevy při přetékání vzduchu přes horské překážky. Nejnebezpečnější projevy Venturiho efektu se vyskytují na závětrné straně překážek, kde často vznikají rozsáhlé škody na lesních porostech,venkovních el. vedeních apod.
angl. Venturi effect; slov. Venturiho efekt; 1993-a1

efekt fénový

adiabatické oteplování, a tím i snižování relativní vlhkosti klesajícího vzduchu. Nejčastěji je pozorováno na závětrné straně hor, pokud proudění směřuje více méně kolmo na horský hřeben při orografickém fénu. V takových případech mají polohy se stejnou nadm. výškou vyšší teploty vzduchu na závětrné než na návětrné straně hor. Fénový efekt se v závětří projevuje i zmenšením atm. srážek, které lze pozorovat také na klimatologických mapách (v ČR např. v Podkrušnohoří). Ve volné atmosféře nastává fénový efekt při subsidenci vzduchu v oblasti anticyklony při anticyklonálním fénu. Často je pozorován ve vyšších horských polohách, někdy se však projevuje i v nížinách.
angl. foehn effect; slov. föhnový efekt; 1993-a2

efekt nálevkový

jeden z případů Venturiho efektu. Vzniká kombinací tryskového efektu a efektu návětrného, když z orografických důvodů dochází ke zhuštění proudnic jak v horiz., tak ve vert. směru. Výrazně přispívá k orografickému zesílení srážek v zasažené oblasti. Podmínkou je stoupající terén sevřený sbíhajícími se horskými pásmy, což vytváří „nálevku“ pro případné natékající proudění. V ČR mají takové uspořádání např. Rychlebské hory s Hrubým Jeseníkem, Oderské vrchy s Moravskoslezskými Beskydami, Lužické hory s Jizerskými horami a Šumava s Novohradskými horami. Uvedené případy se uplatňují při přibližně severním proudění, především při situaci Vb, popř. při výskytu retrográdní cyklony východně od ČR.
angl. funnel effect; slov. lievikový efekt; 1993-a3

efekt návětrný

souborné označení pro změny hodnot met. prvků na návětří orografických překážek, tedy i v jejich předpolí. Návětrný efekt způsobuje mj. zvětšování oblačnosti a snižování výšky základny oblaků. Podílí se na orografickém zesílení srážek a tím i následně na vzniku závětrného efektu. Návětrný efekt působí i na strmých mořských pobřežích, v Evropě např. ve Skotsku a v Norsku. Viz též srážky orografické, efekt nálevkový.
angl. windward effect; slov. náveterný efekt; 1993-a3

efekt skleníkový

oteplení nižších vrstev atmosféry v důsledku schopnosti atmosféry propouštět sluneční krátkovlnné záření k zemskému povrchu, kde je z části absorbováno, a pohlcovat dlouhovlnné vyzařování zemského povrchu. Dlouhovlnné záření v atmosféře pohlcují tzv. skleníkové plyny, především vodní pára (asi z 60 %), oxid uhličitý (přibližně 26 %), dále metan, oxid dusný a další plyny (ozón, freony, …). Tím se atmosféra ohřívá a předává zpětným zářením energii k zemskému povrchu, což vede ke zmenšování efektivního vyzařování zemského povrchu, a tedy snížení jeho radiačního ochlazování. Analogické poměry jsou ve sklenících a pařeništích, kde tomu ale není primárně v důsledku selektivní propustnosti skla pro krátkovlnné a dlouhovlnné záření, ale spíše z důvodu izolovaného prostoru, který brání mechanické ventilaci tepla. Viz též klima skleníkové, mitigace.
angl. greenhouse effect; slov. skleníkový efekt; 1993-a3

efekt tryskový

v meteorologii zesílení přízemního větru (proudění v mezní vrstvě atmosféry) na pricipu Venturiho efektu v místech, kde z orografických důvodů dochází ke zhuštění proudnic především v horiz. směru. Je pozorováno v širších údolích, průsmycích apod. Nejpříznivější podmínky pro tryskový efekt nastávají, když při stabilním zvrstvení atmosféry tlakový gradient směřuje podél osy průsmyku nebo údolí. Tryskový efekt se projevuje v různém měřítku v závislosti na velikosti tvarů zemského povrchu a povětrnostní situaci, které jej podmiňují. Ve stř. Evropě se tryskový efekt nejvýrazněji projevuje v průlomu Dunaje mezi Karpaty a Alpami, kde je pozorován až do vzdálenosti 100 až 200 km. Tryskový efekt se lokálně vyskytuje i v městské zástavbě, která ovlivňuje pole větru. Vítr zesílený tryskovým efektem může dosahovat značných rychlostí a ohrožovat některé lidské činnosti, např. dopravu. Viz též mistral, efekt nálevkový.
angl. jet effect; slov. dýzový efekt; 1993-a3

efekt závětrný

souborné označení pro změny hodnot met. prvků, které lze pozorovat v závětří různých překážek. V případě horských pásem dochází kvůli předchozímu působení návětrného efektu a změnám atmosférické cirkulace vlivem orografické překážky ke vzniku srážkového stínu. K závětrným efektům dále patří zmenšování oblačnosti, nárůst dohlednosti, oteplování a zmenšení vlhkosti vzduchu působením fénového efektu, výskyt padavého větru, vlnového proudění, závětrných vírů, rotorových oblaků apod. Za výraznějšími pohořími může docházet k orografické cyklogenezi, orografické okluzi a k přechodnému zeslabování atmosférických front. K závětrným efektům však patří i srážkový stín a deformace pole proudění za menšími přírodními nebo umělými překážkami, které prostřednictvím větrného stínu zmenšují i výpar. Při existenci převládajícího větru se závětrný efekt uplatňuje i v klimatických poměrech určité oblastí nebo místa.
angl. lee effect; slov. záveterný efekt; 1993-a3

efektivnost srážková

, syn. účinnost srážková.
slov. zrážková efektívnosť; 1993-a3

efektivnost tepelná

, syn. účinnost tepelná.
angl. thermal efficiency; slov. tepelná efektívnosť; 1993-a1

ekoklima

označení pro klimatické podmínky (faktory), hodnocené z hlediska životních funkcí organismů. Ekologický přístup však vyžaduje, aby organizmy byly studovány ve vztahu k celému souboru vnějších faktorů, který zahrnuje jak podmínky abiotické, k nimž patří podmínky klimatické, tak i podmínky biotické. Otázkami ekoklimatu se zabývá klimatologická ekologie (ekoklimatologie). Pojem ekoklima není přesně vyhraněn.
angl. ecoclimate; slov. ekoklíma; 1993-a2

ekoklimatologie

, syn. ekologie klimatologická.
angl. ecoclimatology; ecological climatology; slov. ekoklimatológia; 1993-a1

ekologie

věda o vztazích organizmů a společenstev (ekosystémů) k vnějšímu prostředí a o vztazích organizmů navzájem. Významnou částí vnějšího prostředí je jeho klimatická složka, kterou současně ekosystémy přímo i nepřímo ovlivňují. První použití tohoto termínu je připisováno Ernstu Haeckelovi (1866). Viz též ekoklima.
angl. ecology; slov. ekológia; 1993-a3

ekologie klimatologická

, ekoklimatologie — odvětví bioklimatologie, které studuje vztahy mezi klimatem a živými organizmy z hlediska jejich ekologických nároků. Studuje i mechanizmy adaptace rostlin a živočichů na dané klima a zeměp. rozšíření rostlin a živočichů ve vztahu ke klimatu. Viz též ekoklima, klimatop.
angl. ecological climatology; slov. klimatická ekológia; 1993-a2

ekvipluva

čára spojující místa se stejným pluviometrickým koeficientem. Viz též izomera.
angl. equipluve; isomer; slov. ekviplúva; 1993-a1

ekvivalent vodní páry kapalný

, viz voda srážková potenciální.
slov. kvapalný ekvivalent vodnej pary; 2014

elektrometeor

viditelný nebo slyšitelný projev atmosférické elektřiny. K elektrometeorům počítáme např. blesk, hrom (bouřku), oheň svatého Eliáše a polární záři. Viz též meteor.
angl. electrometeor; slov. elektrometeor; 1993-a3

elektrosféra

pojem používaný v souvislosti s atmosférickou elektřinou. Jde o vrstvy atmosféry ve výškách přibližně nad 50 km, kde je elektrická vodivost vzduchu již natolik velká, že pokud bychom sem vložili dodatečný el. náboj, rozestřel by se okamžitě podél celé Země.
angl. electrosphere; 2016

elektrosonda

přístroj užívaný samostatně nebo ve spojení s radiosondou k měření el. potenciálu ve volné atmosféře.
angl. electro sound; slov. elektrosonda; 1993-a2

elektřina atmosférická

souhrn el. jevů, které se vyskytují v atmosféře. Zpravidla rozlišujeme: a) elektřinu klidného ovzduší; b) bouřkovou elektřinu, popř. oblačnou elektřinu. Detailněji se atmosférická elektřina dělí např. na tematické okruhy: a) ionty a elektrickou vodivost vzduchu; b) el. pole v atmosféře; c) el. proudy tekoucí atmosférou; d) elektřinu v oblacích a bouřkovou elektřinu. Do oboru atmosférické elektřiny obvykle nezahrnujeme kosmické záření a jevy v atmosféře, kterými se v současné době zabývají samostatné vědní obory, především aeronomie. Na průběh el. jevů v atmosféře mají značný vliv ostatní met. děje, zejména ty, které souvisejí s obsahem aerosolových částic ve vzduchu a s fázovými změnami vody v oblacích při formování srážek. Viz též vodivost vzduchu elektrická.
angl. atmospheric electricity; slov. atmosférická elektrina; 1993-a3

elektřina bouřková

elektřina vzniklá v oblaku druhu cumulonimbus v důsledku elektrické indukce, vzájemných srážek a tříštění vodních kapek a krystalků ledu, fázových změn vody, vert. pohybů v oblaku apod. Při vzniku bouřkové elektřiny nemusí být nosičem nábojů jen voda v různých fázích, mohou jím být i zrnka písku při písečných bouřích nebo rozžhavené částice zeminy vyvržené s popelem při sopečných výbuších.
V oblaku druhu cumulonimbus existují zpravidla dvě zákl. centra el. nábojů opačné polarity (kladné v horní části oblaku a níže ležící záporné centrum) s velkou koncentrací náboje a jedno rel. malé, obvykle kladné centrum v základně oblaku. El. struktura Cb se může zjevně měnit v procesu jeho rozvoje. Rozdělení center kladných a záporných nábojů může být i do dvou vzájemně blízkých oblaků typu bouřkových buněk. Mechanismus oddělování nábojů podle polarity a vytváření nábojových center popisuje několik teorií. Jeden z hlavních mechanismů vzniku bouřkové elektřiny je založen na slabých termoelektrických vlastnostech ledu. Větší ledové částice intenzivně zachytávají přechlazené kapičky vody, které na jejich povrchu při teplotách pod bodem mrazu rychle namrzají a uvolňováním latentního tepla mrznutí je pak povrch těchto větších ledových částic udržován na poněkud vyšší teplotě než povrch malých ledových částic, jež přechlazené kapky prakticky nezachycují, neboť se s nimi vzájemně obtékají v důsledku přibližně shodných rozměrů. Při nárazech a odrážení malých částic na větších ledových částicích pak termoelektricky dochází k výměně el. náboje tak, že rychle narůstající větší (a na svém povrchu teplejší) ledové částice se nabíjejí záporně a malé částice kladně. Druhý z hlavních mechanismů se může uplatnit tehdy, jestliže proces zachycování přechlazených kapek vody na větších částicích ledu je při teplotách pod bodem mrazu natolik intenzivní, že se na povrchu těchto částic vytváří přechodná (postupně namrzající) obalová vrstva přechlazené vody. Vlivem přítomnosti zejména iontů solí dochází pak k výměně elektrického náboje tak, že pevné ledové jádro se nabíjí záporně a obalová vrstvička přechlazené vody kladně. Při zpětném odstřikování kladně nabité přechlazené vody zpět do okolního vzduchu se narůstající komplex ledu s namrzajícím přechlazeným vodním obalem nabíjí záporně, zatímco kladný náboj je vynášen do okolního vzduchu. U obou právě zmíněných mechanismů se shodně větší a narůstající částice ledu nabíjejí záporně, zatímco kladný náboj je vynášen do okolního vzduchu malými elementy. V tíhovém poli Země pak dochází ke gravitačnímu oddělování a formování horního (dolního) centra záporného (kladného) elektrického náboje. Celkový náboj bouřkového oblaku se řádově udává ve stovkách až tisících coulombů. El. gradient pod „zralým“ bouřkovým oblakem dosahuje u země hodnot 10–20 kW.m^–1. Za těchto podmínek pak může vzniknout výboj blesku.
angl. thunderstorm electricity; slov. búrková elektrina; 1993-a3

elektřina klidného ovzduší

atmosféra není dokonalý izolátor, ale je slabě el. vodivá v důsledku přítomnosti kladných nebo záporných atmosférických iontů. Tyto ionty vznikají působením radioakt. a kosmického záření. Radioakt. paprsky vyzařované radioakt. látkami v půdě však ovlivňují atmosférickou ionizaci jen do výšky stovek m, maximálně několika km nad zemí. Nad oceány je radioakt. záření asi o dva řády slabší než nad pevninou. Ve větších výškách (a nad oceány i v nižších hladinách) je ionizace zcela dominantně působena kosmickým zářením a vzrůstá rychle s výškou nad zemí, protože kosmické paprsky (nejprve primárního a posléze sekundárního kosmického záření) jsou v atmosféře progresivně zadržovány při průchodu k zemi. Elektrická vodivost vzduchu závisí na hustotě iontů a roste přibližně exponenciálně s výškou. Ve výšce 18 km je vodivost asi o dva řády vyšší než u země. Ve výšce 50 km nad zemí má vzduch tak vysokou vodivost, že může být považován za dobrý vodič. Elektrický náboj, který dosáhne této výše, se proto rovnoměrně rozdělí okolo zeměkoule. Modelově si lze s jistým zjednodušením představit, že atmosféra ve výšce nad 50 km a povrch Země tvoří jakoby dvě desky koncentrického kulového kondenzátoru. Za klidného ovzduší, tj. za jasné oblohy nebo při malé oblačnosti beze srážek, mlhy, silného větru apod., má zemský povrch záporný a atmosféra převažující kladný náboj. Elektrické pole v atmosféře se při tomto rozložení náboje považuje za kladné. Prům. el. gradient klidného ovzduší je u zemského povrchu asi 130 V.m^–1, hustota náboje na povrchu země je přibližně 1,1 . 10^–9 C.m^–2, takže celkový záporný náboj zemského povrchu je asi 0,5 miliónu C. Hustota elektrického proudu mezi povrchem země a horní vrstvou atmosféry se odhaduje při klidném ovzduší na 3.10^–12 A.m^–2, což pro celý zemský povrch představuje asi 1500 A. Tato hodnota však není dosahována v reálné atmosféře, neboť asi polovina Země je zahalena oblaky. Elektrická vodivost vzduchu vzrůstá s výškou, avšak vertikálně tekoucí elektrický proud zůstává s výškou prakticky konstantní, z čehož vyplývá, že el. gradient s výškou klesá, a je tudíž největší při zemi. Denní chod el. gradientu nad oceány, kde nedochází k místním rušivým vlivům, má charakteristický denní průběh s minimem cca 15 % pod prům. denní hodnotou 130 V ve 03:00 UTC a s maximem cca 20 % nad touto prům. hodnotou kolem 19:00 UTC, a to nezávisle na místě pozorování. Výpočty lze dokázat, že uvedený elektrický proud by za podmínek klidného ovzduší vedl k neutralizaci záporného náboje zemského povrchu asi za 5 min. Že tomu tak není, je způsobeno přenosem nábojů opačným směrem, záporných k zemi, kladných vzhůru. Tento přenos je vyvolán výboji z hrotů vysokých předmětů, zejména pod bouřkovými oblaky a výboji blesků v asi 1800 bouřkách, které se současně na Zemi stále vyskytují. Viz též elektřina bouřková, výboj hrotový.
angl. fair-weather electricity; fine weather electricity; slov. elektrina pokojného ovzdušia; 1993-a3

elektřina oblačná

1. elektřina generovaná mechanismy v oblacích kvalitativně stejnými jako u elektřiny bouřkové, ale kvantitativně natolik slabšími, že nedochází k výbojům blesku. 2. souhrnné označení pro veškeré elektrické děje v oblacích včetně bouřkové elektřiny.
angl. cloud electricity; slov. oblačná elektrina; 2014

element oblačný

, syn. částice oblačná.
angl. cloud element; cloud unit; slov. oblačný element; 1993-a3

emagram

termodynamický diagram s pravoúhlými nebo kosoúhlými souřadnicovými osami T, –lnp, kde T je teplota vzduchu a p tlak vzduchu. Autorem diagramu je A. Refsdal. Používá se při vyhodnocování aerol. údajů a patří k nejrozšířenějším termodyn. diagramům, které mají vlastnosti energetického diagramu.
angl. emagram; slov. emagram; 1993-a2

emise

1. množství znečišťující látky, zpravidla její hmotnost, vstupující za jednotku času ze zdroje znečišťování do ovzduší; 2. vypouštění nebo únik znečišťujících látek do atmosféry, tj. primární znečišťování ovzduší. Sekundárním znečišťováním ovzduší se naproti tomu rozumí vznik znečišťující látky přímo v atmosféře v důsledku různých chem. a fyz. pochodů. Viz též imise, exhalace, transmise, regulace emisí, vlečka kouřová.
angl. emission; slov. emisia; 1993-a3

emisivita

(vyzařovací schopnost, relativní vyzařovací schopnost) — bezrozměrná veličina, vyjadřující míru toho, jak dalece se vyzařující těleso, např. zemský povrch či oblačná vrstva, blíží svými radiačními vlastnostmi vyzařování abs. černého tělesa. Emisivita abs. černého tělesa má hodnotu 1. Pro většinu oblačnosti se hodnoty emisivity pohybují v rozmezí od cca 0,6 do 1 v závislosti na mikrofyzikálním složení oblaků, jejich propustnosti a na vlnové délce ve které oblačnost pozorujeme. Emisivita zemského povrchu zpravidla nabývá hodnot od 0,8 do 1. Závislost emisivity na vlastnostech vyzařujících materiálů včetně oblačnosti (chemickém a mikrofyzikálním složení) je podstatou metod analýzy dat z distančních měření.
angl. emissivity; slov. emisivita; 2014

energie turbulence

(turbulentní) — střední (časově průměrovaná) kinetická energie příslušející turbulentním fluktuacím rychlosti proudění. Označíme-li po řadě turbulentní fluktuace x-ové, y-ové a z-ové složky rychlosti proudění, potom energii turbulence vztaženou k jednotce hmotnosti vzduchu vyjádříme jako

\frac{1}{2} (\bar{{v^{'}}_{x}^{2}} + \bar{{v^{'}}_{y}^{2}} + \bar{{v^{'}}_{z}^{2}}),

kde pruh nad veličinou vyjadřuje časové zprůměrování. Viz též turbulence.
angl. eddy kinetic energy; turbulence energy; slov. energia turbulencie; 1993-a1

energie turbulentní

, syn. energie turbulence.
angl. turbulence kinetic energy; slov. turbulentná energia; 1993-a1

energie větru

kinetická energie proudícího vzduchu v atmosféře. Množství této energie procházející za jednotku času jednotkovou plochou kolmou ke směru proudění se označuje jako výkon větru. Ideální výkon větru N je určen výrazem

\frac{1}{2} ρ v^{2},

kde ρ je hustota vzduchu a v rychlost větru. Na zařízeních pro využití energie větru se určuje mech. výkon větru N_R podle vztahu

N_{R} = \frac{1}{2} c_{F} F ρ v^{2},

kde F je velikost záchytné plochy zařízení kolmé na směr větru, c_F součinitel výkonu, jehož hodnota závisí na aerodyn. a jiných vlastnostech zařízení, jakož i na rychlosti větru, přičemž celkové množství práce produkované energií větru za určitý čas se určí jako součin výkonu větru a příslušného času, popř. sumací takových součinů.
angl. wind energy; wind power; slov. energia vetra; 1993-a1

energie zářivá

, viz záření.
angl. radiant energy; slov. energia žiarenia; 1993-a1

energotop

nejmenší územní jednotka s homog. aktivním povrchem, na níž jsou změny v prostorové struktuře tepelné bilance způsobovány výhradně denním nebo roč. chodem dopadající sluneční energie. Viz též ekotop, klimatop.
angl. energotop; slov. energotop; 1993-a1

entalpie

termodyn. veličina, která vyjadřuje celkový tepelný obsah jednotky hmotnosti dané látky. Označíme-li entalpii H, pak její změna dH odpovídá teplu získanému nebo odevzdanému při izobarickém procesu a je dána vztahem dH = c_p dT, kde c_p značí měrné teplo při stálém tlaku a dT změnu teploty v K. V met. literatuře se termín entalpie užívá jako synonymum termínu zjevné teplo v protikladu k teplu latentnímu. Viz též děj izentalpický.
angl. enthalpy; slov. entalpia; 1993-a2

entropie

termodyn. veličina definovaná až na aditivní konstantu. Je mírou termické neuspořádanosti daného systému. Pro jednotku hmotnosti ideálního plynu je vyjádřena vztahem

s = c_{p} ln T - R ln p + k o n s t .,

v němž c_P značí měrné teplo při stálém tlaku, T teplotu v K, R měrnou plynovou konstantu a p tlak vzduchu. Z met. hlediska je významnou vlastností entropie její konzervativnost, tj. zachovávání konstantní hodnoty entropie při adiabatických dějích v nenasyceném vzduchu. Pojem entropie zavedl něm. fyzik R. E. Clausius v r. 1865. Viz též děj izentropický, izentropa.
angl. entropy; slov. entropia; 1993-a3

epizoda sucha

ucelené období, v němž daný index sucha vykazuje hodnoty pro vymezení sucha.
slov. epizóda sucha, obdobie sucha; 2014

erupce chromosférická

náhlé, několik minut až několik desítek minut trvající zjasnění oblasti flokulového pole na Slunci. Chromosférické erupce jsou mohutným zdrojem slunečního krátkovlnného i korpuskulárního záření a kosmického záření. Viz též činnost sluneční.
angl. solar flare; slov. chromosférická erupcia; 1993-a3

estegram

křivka získaná na základě aerol. měření, která vyjadřuje adiabatickou vlhkou teplotu vzduchu jako funkci tlaku vzduchu.
angl. estegram; slov. estegram; 1993-a1

etézie

převládající sev. a sz. větry ve vých. části Středomoří, zvláště v Egejském moři, vanoucí s přestávkami od dubna do října. Jsou podmíněny výskytem termické cyklony nad silně přehřátou Přední Asií, v jejímž týlu proudí z vyšších zeměp. š. do Středomoří pevninský vzduch. Převládá při nich jasné, suché a poměrně chladné počasí. Etézie je název starořeckého původu, novořecké označení je meltemia.
angl. etesians; etesian winds; slov. etézie; 1993-a2

evaporace

výpar z vlhkých povrchů, tj. z volné vodní hladiny, z půdy, zvlhčeného povrchu rostlin apod. Zpravidla pod evaporaci zahrnujeme i sublimaci sněhové pokrývky a ledu. Intenzita evaporace závisí na fyz. vlastnostech daného povrchu (míře nasycení vodou, teplotě, drsnosti, barvě apod.) i na met. podmínkách, především na vlhkosti vzduchu, vyjádřené sytostním doplňkem, dále na rychlosti větru, tlaku vzduchu aj. V bioklimatologii je evaporace označována též jako neproduktivní výpar, protože není v přímé souvislosti s produkcí biomasy.
angl. evaporation; slov. evaporácia; 1993-a3

evaporimetr

, syn. výparoměr.
angl. evaporimeter; slov. evaporimeter; 1993-a1

evaporimetrie

obor zabývající se měřením výparu a jeho metodikou. Viz též hygrometrie, ombrometrie.
angl. atmidometry; atmometry; slov. evaporimetria; 1993-a1

evapotranspirace

, výpar celkový — souborné označení pro evaporaci a transpiraci. Viz též výpar, evapotranspirometr.
angl. evapotranspiration; slov. evapotranspirácia; 1993-a3

evapotranspirace aktuální

(efektivní, skutečná) — celkový skutečný výpar z půdy a transpirace rostlin v přírodních podmínkách, tedy v podmínkách skutečného zavlažení. V oblastech rel. malých atm. srážek jsou hodnoty aktuální evapotranspirace podstatně nižší než hodnoty potenciální evapotranspirace.
angl. actual evapotranspiration; 1993-a2

evapotranspirace potenciální

celkové množství vody, které se může vypařit z půdy (výpar z půdy) a vegetačního krytu (transpirace rostlin) při nasycení půdy vodou nebo při sněhové pokrývce. V přírodních podmínkách potenciální evapotranspirace zpravidla převyšuje evapotranspiraci aktuální. Pojem zavedl C.W. Thornthwaite (1948), který potenciální evapotranspiraci využíval k vyjádření humidity klimatu.
angl. potential evapotranspiration; 1993-a2

evapotranspirometr

přístroj pro měření evapotranspirace. Jeho zákl. částí je nádoba obsahující vzorek půdy s vegetační pokrývkou. Úbytek celkového množství vody způsobený výparem se určuje vážením nádoby s půdou a vegetací, nebo změřením spadlých srážek a množství odteklé vody z přístroje. Evapotranspirace se pak určuje jako rozdíl váhy půdy před a po skončení měření, popř. jako rozdíl srážek a množství zachycené vody. Viz též lyzimetr.
angl. evapotranspirometer; slov. evapotranspirometer; 1993-a3

evoluce atmosféry Země

otázka vzniku a evoluce atmosféry Země je velmi složitá a není dosud ve všech detailech stoprocentně vyřešena. Je však možno v obecných rysech načrtnout vývoj zemské atmosféry předpokládaný dnes většinou autorů. Prvotní zemská atmosféra zřejmě vznikla z plynů, které vystupovaly z nitra Země sopečnými krátery a puklinami v plášti zemského tělesa. Tato atmosféra se skládala zejména z oxidu uhličitého a dusíku, obsahovala amoniak, oxid uhelnatý, metan, vodní páru, vyskytoval se i vodík, který ale velmi rychle unikal do vnějšího prostoru, neobsahovala však prakticky kyslík. Chemicky měla redukční účinky, což umožnilo prvotní syntézu některých organických molekul. Ta by dle současného stavu poznání za přítomnosti kyslíku nemohla proběhnout. Prvotní stopové koncentrace kyslíku se v dalším vývoji mohly objevit v důsledku fotodisociace molekul vodní páry. Obsah kyslíku byl pak v další epoše zvyšován postupně se rozvíjející prvotní fotosyntézou, přičemž se formovala i ochranná ozonová vrstva (ozonosféra), jejíž existence posléze zastavila fotodisociaci molekul vodní páry. Zvyšování obsahu kyslíku k současnému stavu pak souviselo pouze s fotosyntézou v rámci rozvoje forem života na Zemi. Dnešní setrvalý obsah kyslíku v atmosféře odpovídá rovnováze mezi jeho produkcí (fotosyntéza) a spotřebou (dýchání živých organismů, spalovací procesy apod.).
angl. evolution of Earth's atmosphere; 2016

exhalace

1. znečišťující látky a jejich směsi vstupující do ovzduší ze zdrojů znečišťování ovzduší, popř. též vzduch, který je součástí spalin apod. Za e. se považují též aerosoly uvolňované do ovzduší při vulkanické činnosti; 2. syn. emise, zejména ve druhém významu termínu.
angl. exhalation; slov. exhalácie; 1993-a3

exosféra

vnější část atmosféry Země s horní hranicí kolem 20 000 až 35 000 km plynule přecházející do meziplanetárního prostoru. V této oblasti je elektronová hustota nízká a nacházejí se zde převážně volné atomy vodíku a hélia. Působení gravitace je slabé, což má za následek, že částice mohou unikat do okolního volného prostoru. Dolní hranici exosféry kladou různí autoři do odlišných výšek v rozmezí zhruba 500 až 700 km nad zemským povrchem.
angl. exosphere; outer atmosphere; slov. exosféra; 1993-a3

expanze adiabatická

adiabatické zvětšování objemu plynu, při němž dochází k poklesu vnitřní energie plynu a tedy k jeho ochlazování. V termodynamice atmosféry používáme tento model k objasnění ochlazování při adiabatickém výstupu vzduchové částice. Opakem adiabatické expanze je adiabatická komprese, při níž dochází k ohřevu vzduchové částice při jejím adiabatickém sestupu.
angl. adiabatic expansion; slov. adiabatická expanzia; 2014

expozice klimatická

1. orientace svahů nebo různých povrchů vzhledem ke světovým stranám a jejich sklon k rovině horizontu, což je v daném místě a čase určující pro příjem slunečního záření, pro světelné poměry, vystavení větrům a srážkám. Klimatická expozice je velmi významným klimatickým faktorem, který se uplatňuje ve všech měřítkách klimatu. Bývá zejména předmětem studia topoklimatologie. Viz též klima svahové; 2. v pojetí A. Gregora poloha met. stanice v terénu, která rozhoduje o její reprezentativnosti pro užší nebo širší okolí.
angl. exposure; slov. klimatická expozícia; 1993-a1

expozice meteorologických přístrojů

umístění meteorologických přístrojů. Volí se tak, aby měřené údaje reprezentovaly skutečný stav atmosféry v okolí místa instalace čidel met. přístrojů. Viz též budka meteorologická, měření meteorologické, stanice meteorologická reprezentativní.
angl. exposure of meteorological instruments; slov. expozícia meteorologických prístrojov; 1993-a1

extinkce

zeslabení záření procházejícího daným prostředím. V meteorologii jde nejčastěji o zeslabení přímého slunečního záření následkem jeho rozptylu nebo absorpce v zemské atmosféře. Extinkce v atmosféře závisí na vlnové délce záření a je největší v případě krátkých vlnových délek. Viz též koeficient extinkce.
angl. extinction; slov. extinkcia; 1993-a1

extrém

1. v klimatologii nejvyšší hodnota (maximum) nebo nejnižší hodnota (minimum) met. prvku, zaznamenaná během určitého období. Rozdíl mezi maximem a minimem se nazývá amplituda. Lze hovořit o extrémech v denním nebo ročním chodu met. prvků podobně jako o extrémech zjištěných v jednotlivých dnech, měsících, sezónách, letech nebo delších obdobích. Nejvyšší a nejnižší hodnoty met. prvku zaznamenané za celou dobu měření se označují jako absolutní extrémy, tj. absolutní maximum a absolutní minimum. Z extrémů jednotlivých dní, měsíců atd. je možné vypočítat průměrné extrémy, tj. průměrné denní, měsíční a roční maximum a minimum. Světové extrémy jsou evidovány WMO (http://wmo.asu.edu).
2. V meteorologii maximální, popř. minimální hodnota met. prvku za kratší období, např. 1, 3 nebo 6 hodin v případě maximálních hodnot rychlosti větru, 12 hodin v případě extrémů teplot ve zprávách SYNOP z evropských zemí.
3. Událost charakteristická přítomností výrazných meteorologických nebo klimatických anomálií, viz ohrožení hydrometeorologické.
angl. extrem; extreme value; slov. extrémy; 1993-a3

extrém hydrologický

, viz ohrožení hydrologické.
angl. hydrological extreme; 2016

extrém klimatický

, viz ohrožení klimatické.
angl. climate extreme; 2016

extrém povětrnostní

, viz ohrožení povětrnostní.
angl. weather extreme; 2016

extrémy rychlostí větru

absolutní maxima rychlosti přízemního větru, z důvodu porovnatelnosti vyjádřená jako maximální náraz větru. Ten byl na Zemi zaznamenán 10. 4. 1996 při přechodu cyklonu Olivia přes Barrow Island v blízkosti severozápadního pobřeží Austrálie. Maximální náraz větru zde dosáhl 113,2 m.s^–1, maximální pětiminutový průměr 48,8 m.s^–1. Pokud neuvažujeme tropické cyklony, je nejvyšší naměřenou rychlostí větru v nárazu hodnota 103,3 m.s^–1, zjištěná 12. dubna 1934 na horské met. stanici Mount Washington ve státě New Hampshire (USA). Ještě podstatně vyšší rychlosti větru mohou být dosaženy v tornádu, jsou však určovány nepřímo z měření dopplerovských meteorologických radiolokátorů. Zatím nejvyšší takto stanovená rychlost větru je 135 m.s^–1, dosažená 3. 5. 1999 v Bridge Creek, Oklahoma (USA).
Na území ČR má absolutní maximum rychlosti větru v nárazu hodnotu 57,8 m.s^–1; bylo dosaženo 19. 1. 2007 na stanici Labská bouda v Krkonoších, kdy vítr o síle orkánu souvisel s mimotropickou cyklonou Kyrill. Viz též pól větrů.
angl. extremes of wind speed; slov. extrémy rýchlosti vetra; 1993-a3

extrémy srážek

absolutní maxima úhrnů srážek v závislosti na době jejich akumulace. Např. nejvyšší roční úhrn srážek na Zemi o hodnotě 26 470 mm byl zaznamenán od srpna 1860 do července 1861 na stanici Cherrapunji (Indie), označované jako jeden z pólů dešťů. Pokud uvažujeme kalendářní roky, je absolutním maximem 22 990 mm v roce 1861 na téže stanici. Za nejvyšší úhrn srážek během 24 hodin byl prohlášen úhrn 1 825 mm, dosažený 7. – 8.1. 1966 na stanici Foc–Foc na ostrově Réunion (často uváděný úhrn 1 870 mm z roku 1952 je chybný). V případě hodinové intenzity srážek je absolutním maximem na Zemi hodnota 305 mm, naměřená 22. 6. 1947 na stanici Holt ve státě Missouri (USA).
Na území ČR je za nejvyšší roční úhrn srážek považována hodnota 2254,7 mm, dosažená v roce 1913 na stanici Lysá hora. Dosud nepřekonaný denní úhrn srážek 345,1 mm pochází z 29. 7. 1897, kdy byl dosažen v Jizerských horách na stanici Nová Louka. Oficiálně uznávané absolutní maximum hodinové intenzity srážek na území ČR je 116,6 mm, změřené 3. 9. 1956 na ombrografické stanici Hamry poblíž Chrudimi. Podstatně větší intenzita srážek však byla zjištěna v otevřených nádobách dne 25. 5. 1872 (před vznikem husté sítě srážkoměrných stanic), kdy v obci Mladotice na Plzeňsku mělo během cca jedné hodiny spadnout přibližně 234 mm srážek.
Mezi srážkové extrémy lze počítat i nejdelší dobu bez zaznamenaných srážek, a to na stanici Arica v Chile od října 1903 do ledna 1918.
angl. extremes of precipitation; slov. extrémy zrážok, zrážkové extrémy; 2014

extrémy teploty vzduchu

označení pro absolutní minimum a absolutní maximum teploty vzduchu, naměřené standardním způsobem. Abs. maximum teploty vzduchu na Zemi podle WMO dosahuje 56,7 °C. Bylo zaznamenáno 10. 7. 1913 na stanici Furnace Creek v kalifornském Údolí smrti (USA) v nadmořské výšce –54 m. Dříve uváděná hodnota 58 °C z libyjské stanice El Azizia byla v roce 2012 po důkladném šetření zamítnuta. Abs. minimum teploty vzduchu na Zemi je –89,2 °C. Bylo naměřeno 21. 7. 1983 na stanici Vostok v Antarktidě v nadmořské výšce 3420 m. Tato stanice bývá někdy označována jako pól chladu. Na území ČR dosahuje abs. maximum teploty vzduchu hodnoty 40,4 °C, naměřené 20. 8. 2012 na středočeské stanici Dobřichovice. Za abs. minimum teploty vzduchu se považuje hodnota –42,2 °C, změřená 11. 2. 1929 na stanici Litvínovice u Českých Budějovic. Viz též pól tepla.
angl. extremes of air temperature; slov. extrémy teploty vzduchu; 1993-a3

extrémy tlaku vzduchu

označení pro absolutní minimum a absolutní maximum tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře. Absolutní maximum vypočtené z měření nízko položené met. stanice na Zemi dosahuje 1 083,3 hPa. Bylo dosaženo 31. 12. 1968 na sibiřské stanici Agata (Rusko) v nadmořské výšce 261 m. V kategorii stanic s nadmořskou výškou přes 750 m, kde se redukce tlaku vzduchu na hladinu moře standardně neprovádí, byla zjištěna nejvyšší hodnota 1084,8 hPa, a to 19. 12. 2001 na mongolské stanici Tosontsengel v nadmořské výšce 1 724,6 m. Abs. minimum tlaku vzduchu na Zemi 870 hPa bylo zjištěno 12. 10. 1979 v centru supertajfunu Tip v Tichém oceánu (17° N, 138° E). Hodnoty tlaku vzduchu ve středu tornáda však mohou být ještě podstatně nižší.
Na území ČR je za abs. maximum tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře považována hodnota 1 057,2 hPa, zjištěná ke dni 23. 1. 1907 na stanici Bystřice pod Hostýnem. Abs. minimum tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře má v ČR hodnotu 967,2 hPa, bylo zaznamenáno 26. 2. 1989 na stanici Čáslav. Viz též anticyklona sibiřská.
angl. extremes of air pressure; slov. extrémy tlaku vzduchu; 1993-a3

faksimile

, viz mapa faksimilová.
angl. facsimile; slov. faksimile; 1993-a1

faktor absorpční

, syn. funkce absorpční.
angl. absorption factor; slov. absorpčný faktor; 1993-a1

faktor aridní

nevhodné označení pro index aridity.
slov. aridný faktor; 1993-a3

faktor dešťový

tradiční, avšak nevhodné označení pro některé indexy humidity.
angl. rain factor; slov. dažďový faktor; 1993-a3

faktor dešťový Langův

index humidity, který navrhl R. Lang (1920) ve tvaru

I = R / T,

kde R je prům. roč. úhrn srážek v mm a T prům. roč. teplota vzduchu ve °C. Tato veličina měla původně vyjadřovat podmínky pro vytváření půdního humusu; později byla použita pro klasifikaci klimatu v planetárním měřítku. K tomu však není vhodná, neboť je definována jen pro T > 0. V ČR je modifikovaný Langův dešťový faktor vypočtený z dat za vegetační období používán k charakteristice sucha v jednotlivých letech. Mapa Langova dešťového faktoru je součástí Atlasu podnebí Česka (2007), viz atlas klimatu.
angl. Lang's rain factor; slov. Langov dažďový faktor; 1993-a3

faktor euryklimagenní

, viz vlivy euryklimagenní.
slov. euryklimagénny faktor; 1993-a1

faktor klimagenní

, syn. faktor klimatický.
slov. klimagénny faktor; 1993-a1

faktor klimatický

(klimagenní, klimatotvorný) — činitel podílející se v různém měřítku na genezi klimatu. Klimatické faktory dělíme především na astronomické a pozemské, přičemž v obou skupinách najdeme jak faktory působící soustavně, tak i epizodické. V případě astronomických faktorů jsou to např. vlastnosti záření Slunce a planety Země jako celku (tvar oběžné dráhy, sklon osy její rotace), resp. impakty vesmírných těles. Pozemské faktory zahrnují celou řadu vlastností a procesů v rámci klimatického systému, jako jsou energetická bilance, složení atmosféry Země, všeobecná cirkulace atmosféry a hydrosféry, charakter aktivního povrchu, zemský vulkanizmus apod. Významným klimatickým činitelem se zejména v posledních několika staletích stal člověk, který podstatně modifikuje některé pozemské faktory.
angl. climatic factor; slov. klimatický faktor; 1993-a1

faktor klimatotvorný

, syn. faktor klimatický.
slov. klimatotvorný faktor; 1993-a1

faktor stenoklimagenní

, viz vlivy stenoklimagenní.
slov. stenoklimagénny faktor; 1993-a1

faktor ventilační

, index ventilační, viz vrstva směšovací.
angl. ventilation (venting) factor; slov. ventilačný faktor; 1993-a2

faktor zákalový Linkeho

charakteristika zeslabení slunečního záření v atmosféře v celém rozsahu spektra, která je definována poměrem extinkce reálné atmosféry obsahující zejména vodní páru a atm. aerosol k extinkci čisté a suché (Rayleightovy) atmosféry. Linkeho zákalový faktor vyjadřuje počet těchto ideálních atmosfér zeslabujících sluneční záření stejně jako reálná atmosféra. Určuje se z měření přímého slunečního záření pomocí pyrheliometrů nebo aktinometrů. Uvedenou charakteristiku definoval něm. meteorolog F. Linke v r. 1922. Hodnoty faktoru se obvykle pohybují v rozmezí 2 (studený a čistý vzduch) až 6 (vzduch znečištěný aerosolem).
angl. Linke turbidity factor; slov. Linkeho zákalový faktor; 1993-a3

faktory klimatu antropogenní

lidské zásahy do geneze klimatu. Globální klimatické poměry mohou být lidskou činností ovlivňovány obzvláště v důsledku zvyšování výroby energie, růstu koncentrace oxidu uhličitého ve vzduchu a růstu koncentrace atmosférického aerosolu, které způsobují změny radiačního a termického režimu atmosféry. Prokazatelné výrazné změny klimatu vyvolává člověk v měřítkách mikroklimatu a mezoklimatu, popř. místního klimatu, a to i změnou vlastností aktivního povrchu. Viz též meliorace klimatu, ovlivňování klimatu.
angl. anthropogenic factors of climate; slov. antropogénne faktory klímy; 1993-a1

faktory klimatu astronomické

činitelé vyplývající z postavení Země vůči Slunci, z jejího pohybu a tvaru. Je to sférický tvar Země, její rotace, revoluce (oběh okolo Slunce) a sklon zemské osy k rovině ekliptiky. Astronomické faktory klimatu určují tok zářivé energie Slunce dopadající na zemský povrch a podmiňující její šířkové rozdělení na Zemi. Viz též klima solární.
angl. astronomical factors of climate; slov. astronomické faktory klímy; 1993-a1

faktory klimatu cirkulační

vlivy cirkulačních procesů v atmosféře, uplatňující se při genezi klimatu v určité oblasti. Působí různě v rozdílných kategoriích klimatu. Planetární cirkulace ovlivňuje klima velkých územních celků (např. kontinentů, oceánů), zatímco v klimatických poměrech menších oblastí se odrážejí mezocirkulační a mikrocirkulační faktory. Projevují se buď ve všech, nebo jen v některých met. prvcích, což je možné pozorovat po celý rok nebo jen v některé roč. době, popř. jen v některé denní době, např. větrné poměry určité lokality, výskyt mlh, inverze teploty vzduchu, výskyt srážek a jejich intenzity, min. i max. teploty, sluneční svit aj. Viz též kategorizace klimatu.
angl. circulation factors of climate; slov. cirkulačné faktory klímy; 1993-a1

faktory klimatu geografické

činitelé vyvolávající fyzickogeografickou podmíněnost a specifičnost klimatogenetických procesů, a tím i klimatu, chodu klimatických prvků a prostorové diferenciace klimatu. Jsou to zeměp. šířka, nadm. výška, rozložení pevnin a oceánů (moří), na souši vzdálenost od moře, na moři vzdálenost od pevniny, tvary reliéfu zemského povrchu, mořské proudy, výskyt vod na pevnině a dále půdní, rostlinný, sněhový a lesní kryt. Termín navrhl S. P. Chromov ve snaze oddělit tyto činitele od radiačních faktorů klimatu.
angl. geographical factors of climate; slov. geografické faktory klímy; 1993-a1

faktory klimatu radiační

radiační toky v atmosféře, na aktivním povrchu a v hydrosféře. Základním radiačním faktorem klimatu je pouze sluneční záření, dopadající na horní hranici atmosféry. Ostatní toky zářivé energie, podmíněné transformací slun. záření v atmosféře a na zemském povrchu, jako je záření přímé, rozptýlené, odražené, vyzařování zemského povrchu a atmosféry, jsou ovlivněny geografickými faktory klimatu, především zeměp. šířkou, nadm. výškou, utvářením zemského povrchu a jeho fyz. vlastnostmi.
angl. radiative factors of climate; slov. radiačné faktory klímy; 1993-a1

fenofáze

, syn. fáze fenologická.
slov. fenofáza; 1993-a1

fenogram

graf znázorňující časové změny fenol. jevů, zvláště nástupy fenologických fází, v závislosti na met. prvcích a povětrnostních jevech.
angl. phenogram; slov. fenogram; 1993-a1

fenologie

věda o časovém průběhu významných periodicky se opakujících životních projevů rostlin a živočichů, tzv. fenologických fází, v závislosti na komplexu podmínek vnějšího prostředí, zejména na počasí a klima. Úzký vztah mezi fenol. daty a klimatickými podmínkami činí z fenologie významnou pomocnou vědu klimatologie, neboť výsledků fenologických pozorování a výzkumů lze zpětně využít k charakteristice klimatických podmínek místa nebo oblasti. Podle objektu pozorování se fenologie dělí na fytofenologii a zoofenologii. U nás byla fenol. služba zorganizována celostátně v letech 1923 až 1924 V. Novákem. Viz též předpověď fenologická.
angl. phenology; slov. fenológia; 1993-a1

fenomén berlínský

, viz oteplení stratosférické.
angl. Berlin phenomenon; slov. berlínsky fenomén; 1993-a1

fibratus

(fib) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Jednotlivé navzájem oddělené oblaky nebo tenký oblačný závoj mají vláknitou strukturu. Vlákna jsou buď přímočará, nebo více méně nepravidelně pokřivená a nejsou zakončena ani háčky ani chomáčky. Označení fibratus se užívá hlavně u druhů cirrus a cirrostratus.
angl. fibratus; slov. fibratus; 1993-a3

filtr Kalmánův

(KF) — rekurzivní algoritmus, který dává optimální odhad (ve smyslu minimalizace střední kvadratické odchylky) stavového vektoru lineárního dynamického systému (např. lineárního modelu) za předpokladu, že chyba lineárního modelu popisujícího dynamický systém má Gaussovo rozdělení a naměřené hodnoty stavového vektoru mají chybu s Gaussovým rozdělením nezávislou na chybě modelu. KF poskytuje optimální odhady pro minulé, současné i budoucí stavy systému společně s odhadem jejich chyby. Proto je KF filtr vhodný pro asimilaci dat do numerického modelu předpovědi počasí. Kromě toho se KF používá i v jiných meteorologických aplikacích jako je např. statistický postprocessing prognostických dat numerických modelů počasí, downscalling apod. Z řady nemeteorologických aplikací se KF využívá např. pro lokalizaci cílů a jejich pohybu na základě radarových měření. Pro nelineární dynamické systémy (nelineární modely) existují různé modifikace základního algoritmu. Zobecněný KF (EKF) linearizuje model v okolí aktuálního stavového vektoru a na tento model aplikuje KF. Vzhledem k tomu, že modely předpovědi počasí jsou silně nelineární, EKF nedává přijatelné výsledky a v meteorologických aplikacích se nepoužívá. Ansámblový KF (EnKF) aplikuje model na ansámbl počátečních stavových vektorů a určuje odhad chyby předpovědi modelu pomocí vyhodnocení získaného ansámblu předpovědí. Přitom se předpokládá Gaussovo rozdělení obou ansámblů. Zobecněním EnKF je částicový KF (PKF), který se liší od EnKF tím, že se neomezuje na Gaussovo rozdělení, což ovšem výrazně navyšuje časovou náročnost výpočtu. V současné době nejpoužívanější metoda aplikace KF v asimilaci dat je LETKF, což je z výpočetního hlediska velmi efektivní aplikace EnKF.
angl. Kalman filter; slov. Kalmánov filter; 2014

filtrace meteorologického šumu

, viz šum meteorologický.
angl. noise filtering; slov. filtrácia meteorologického šumu; 1993-a1

firn

starý sníh, metamorfovaný táním a opětným mrznutím do zrnité struktury. Viz též čára firnová, sníh starý, hodnota vodní sněhové pokrývky.
angl. firn; slov. firn; 1993-a1

fiška

slang, označení pro leteckou předpověď počasí.
slov. fiška; 1993-a1

floccus

(flo) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu kupovitých chomáčků nebo vloček, jejichž spodní okraje jsou více méně neostré, roztrhané a často je provází virga. Označení se užívá u druhů cirrus, cirrocumulus a altocumulus.
angl. floccus; slov. floccus; 1993-a3

fluktuace klimatu

, syn. kolísání klimatu.
slov. fluktuácia klímy; 1993-a2

fontána stratosférická

označení specifické oblasti anomálně chladné tropické tropopauzy, kde se ve vybrané roční době dostává podstatné množství vzduchu z troposféry do stratosféry. Pojem zavedli Reginald Newella a Sharon Gould-Stewar, kteří ukázali na významný přenos do stratosféry v oblasti západního tropického Tichého oceánu během zimního období na severní hemisféře a rovněž v oblasti jihovýchodní Asie během letního monzunu. Aktualizovaná měření ukázala, že vzduch se dostává z troposféry do stratosféry během celého roku. Tento přenos ale vykazuje roční chod, a ačkoli není limitován pouze na určitý region, je významný zejména ve výše uvedených oblastech.
angl. stratospheric fountain; 2015

footprint toku v atmosféře

oblast ležící v návětrném směru od přístroje, měřícího vertikální turbulentní tok (tepla, plynu, nebo hybnosti) v atmosféře, v níž je měřený turbulentní tok generován. Velikost a tvar této oblasti (footprintu), kterou přístroj „vidí“, závisí na výšce, v níž je vertikální tok měřen, drsnosti povrchu a vertikální teplotní stabilitě atmosféry. Například nárůst výšky měření, snížení drsnosti povrchu a stabilizace teplotního zvrstvení budou mít za následek zvětšení plochy footprintu a zvětšení vzdálenosti, z níž přichází maximální příspěvek k měřenému toku, od přístroje směrem proti větru. Snížení výšky měření, nárůst drsnosti a labilizace zvrstvení naopak způsobí zmenšení plochy footprintu a posun oblasti maximálního příspěvku blíže k přístroji.
angl. atmospheric flux footprint; flux footprint; footprint; slov. footprint toku v atmosfére; 2014

formule

, viz též vzorec.
slov. formula; 1993-a1

formule barometrická

, vzorec barometrický — vztah mezi geometrickou tloušťkou dané vrstvy vzduchu v atmosféře a tlakem vzduchu na horní a dolní hranici této vrstvy. Základní verzi barometrické formule lze psát ve tvaru

z_{2} - z_{1} = \frac{R}{g} \int_{p_{2}}^{p_{1}} T \frac{d p}{p},

po integraci

z_{2} - z_{1} = \frac{R}{g} \bar{T} ln \frac{p_{1}}{p_{2}},

kde z₂ a z₁ značí výšku horní a dolní hranice uvažované vzduchové vrstvy, p₁, resp. p₂ tlak vzduchu v hladině z₁, resp. z₂, R měrnou plynovou konstantu vzduchu, g velikost tíhového zrychlení, T teplotu v K a

\bar{T}

prům. teplotu vrstvy vzduchu. Barometrická formule se používá při vyhodnocení aerol. měření, redukcích tlaku vzduchu, barometrickou nivelaci apod. Rozlišují se barometrické formule úplné a zjednodušené. Za první přesnou barometrickou formuli se považoval vzorec Laplaceův z konce 18. stol., který byl později různými autory dále upravován. Ze zjednodušených formulí je nejznámější vzorec Babinetův. Viz též vzorec Laplaceův a Rühlmannův.
angl. barometric formula; slov. barometrická formula; 1993-a1

formule barometrická úplná

, syn. vzorec Laplaceův a Rühlmannův.
slov. úplná barometrická formula; 1993-a1

formule psychrometrická

, syn. vzorec psychrometrický.
slov. psychrometrická formula; 1993-a1

fotometeor

světelný jev v atmosféře, vytvořený odrazem, lomem, ohybem nebo interferencí slunečního, popř. měs. světla. K fotometeorům, objevujícím se ve více méně jasném ovzduší, patří zrcadlení, chvění, scintilace, zelený paprsek a soumrakové barvy. V oblacích vznikají halové jevy, korony, irizace a glórie. V některých hydrometeorech či litometeorech lze pozorovat glorie, duhy, mlhové duhy, Bishopův kruh a krepuskulární paprsky. Viz též meteor.
angl. photometeor; slov. fotometeor; 1993-a1

fotometr

přístroj pro měření intenzity světla. V meteorologii je termín fotometr většinou vyhrazen pro přístroj měřící ve viditelné vlnové oblasti slunečního spektra (400 až 760 nm).
angl. photometer; slov. fotometer; 1993-a3

fotometrie

vědní obor zabývající se měřením světelných veličin, jako je intenzita světla, svítivost, jas a osvětlení. Fotometrie v meteorologii věnuje pozornost především světelnému záření Slunce a oblohy.
angl. photometry; slov. fotometria; 1993-a1

fractocumulus

(Fc) — starší neplatné označení pro cumulus fractus (Cu fra).
angl. fractocumulus; slov. fractocumulus; 1993-a2

fractostratus

(Fs) — starší neplatné označení pro stratus fractus (St fra).
angl. fractostratus; slov. fractostratus; 1993-a2

fractus

(fra) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu nepravidelných roztrhaných cárů. Vyskytuje se u druhů stratus a cumulus.
angl. fractus; slov. fractus; 1993-a2

frekvence Bruntova-Vaisalova

jedna z často užívaných charakteristik stabilitních poměrů v atmosféře. Je dána jako

\sqrt{\frac{g}{Θ} \frac{\partial Θ}{\partial z},}

kde z značí vertikální souřadnici, g tíhové zrychlení a Θ potenciální teplotu. Při stabilním teplotním zvrstvení má reálnou hodnotu a představuje pak frekvekci kmitů, do kterých by se za předpokladu absence tlumícího vlivu vnitřního tření ve vzduchu dostala vzduchová částice po svém vynuceném vert. vychýlení z hladiny, v níž by se dříve nalézala v rovnováze se svým okolím.
angl. Brunt-Vaisala frequency; slov. Bruntova-Vaisalova frekvencia; 2014

frigorigraf

přístroj pro měření a registraci zchlazování (refrigerace). Je tvořen frigorimetrem, registrátorem množství spotřebované el. energie a dalšími pomocnými zařízeními.
angl. frigorigraph; slov. frigorigraf; 1993-a1

frigorimetr

přístroj k měření zchlazování (refrigerace). Jeho čidlem je těleso, např. začerněná měděná koule, vyhřívaná na teplotu blízkou teplotě lidského těla. Velikost zchlazování se určuje podle množství energie, které je třeba tělesu dodávat k udržení stálé teploty jeho povrchu.
angl. frigorimeter; slov. frigorimeter; 1993-a1

fronta

, viz fronta atmosférická.
angl. front; slov. front; 1993-a1

fronta aktivní

blíže neurčené označení pro atmosférické fronty, které s sebou přinášejí výrazné projevy počasí (intenzivní srážky, bouřky, silný vítr). Jejím opakem je fronta nevýrazná.
angl. active front; slov. aktívny front; 1993-a3

fronta antarktická

hlavní fronta oddělující na již. polokouli antarktický vzduch od vzduchu mírných šířek. Tvoří sev. hranici antarkt. vzduchu a probíhá v několika větvích atmosférické fronty nad mořem obklopujícím Antarktidu. Na antarkt. frontě se tvoří postupující cyklony, způsobující regeneraci cyklon na polární frontě. V procesu cyklonální činnosti může antarkt. fronta proniknout daleko do mírných šířek. Antarkt. frontu je nutné odlišit od vnitroantarktické fronty, která jako podružná fronta odděluje pevninský a mořský vzduch v rámci antarkt. vzduchové hmoty.
angl. antarctic front; slov. antarktický front; 1993-a3

fronta arktická

1. hlavní fronta tvořící již. hranici arktického vzduchu a oddělující ho od vzduchu mírných šířek. Obvykle se rozpadá na několik větví atmosférické fronty, někdy je však souvislá téměř kolem celé sev. polokoule. Na arkt. frontě dochází k cyklogenezi, svým charakterem shodné s cyklogenezí na polárních frontách, avšak slabší. Nejvýznamnější větve arkt. fronty jsou atlantsko-evropská, která vzniká nad Severním ledovým oceánem, a americká, vznikající nad sev. oblastmi Severní Ameriky.
2. fronta, která za vhodných podmínek vznikne v poměrně tenké spodní vrstvě troposféry v oblasti teplotního gradientu na rozhraní ledu a volného moře.
angl. arctic front; slov. arktický front; 1993-a3

fronta atmosférická

(povětrnostní), fronta — 1. úzká přechodová zóna mezi různými vzduchovými hmotami v atmosféře. Pro zjednodušení představy nahrazujeme tuto zónu plochou diskontinuity (rozhraním). Atmosférická fronta se vyskytuje převážně v troposféře. Šířka přechodové zóny v horiz. směru bývá několik desítek km, tloušťka ve vert. směru několik set metrů, popř. jednotky km. Prům. sklon fronty vzhledem k zemskému povrchu je nejčastěji kolem 0,5°. Viz též klasifikace atmosférických front, plocha frontální, oblačnost frontální; 2. čára, ve které se plocha diskontinuity (rozhraní) protíná se zemským povrchem nebo určitou tlakovou hladinou. Termín atmosférická fronta byl do synop. meteorologie zaveden norskou met. školou v r. 1920. Viz též čára frontální, větev atmosférické fronty, počasí frontální, frontogeneze, frontolýza, analýza frontální, profil fronty, topografie fronty, přechod fronty, izobary na atmosférické frontě, dynamika fronty, zostření fronty, deformace fronty orografická, vlna frontální, zóna frontální.
angl. atmospheric front; slov. atmosférický front; 1993-a3

fronta hlavní

atmosférická fronta oddělující hlavní typy vzduchových hmot, vymezených geografickou klasifikací vzduchových hmot. Hlavními frontami jsou arktická fronta, antarktická fronta, polární fronta, příp. intertropická fronta. Hlavní fronta zpravidla neobepíná celou polokouli, ale rozpadá se do větví atmosférické fronty. Viz též fronta podružná.
angl. principal front; primary front; slov. hlavný front; 1993-a3

fronta húlav

, viz čára instability.
angl. squall line; slov. front húľav; 1993-a1

fronta intertropická

(tropická) — nevhodné označení pro intertropickou zónu konvergence, a to především tam, kde ekvatoriální vzduch proniká daleko od geograf. rovníku v souvislosti s monzunovou cirkulací.
angl. intertropical front; slov. intertropický front; 1993-a3

fronta klimatologická

prům. sezónní nebo charakteristická geogr. poloha hlavních atm. front, popř. frontálních zón v určité oblasti, zpravidla v místech max. tlakového gradientu mezi řídícími tlakovými útvary. Klimatologické fronty se znázorňují na klimatologických mapách, na rozdíl od reálných atm. front zakreslovaných do synop. map. Klimatologické fronty se rozpadají na větve, např. polární klimatologická fronta se dělí na atlantickou polární frontu, středomořskou polární frontu aj. Viz též klasifikace klimatu Alisovova.
angl. climatological front; slov. klimatologický front; 1993-a3

fronta kvazistacionární

atm. fronta s nepatrným pohybem vzhledem k zemskému povrchu. Vzduchové hmoty se podél ní pohybují v opačném směru a přibližně rovnoběžně s frontální čarou. Viz též fronta stacionární.
angl. quasi-stationary front; slov. kvázistacionárny front; 1993-a1

fronta maskovaná

atm. fronta, jejíž polohu nelze pomocí příznaků na přízemní synop. mapě určit buď vůbec, nebo jen velmi obtížně, popř. o níž přízemní pozorování dávají nesprávné představy. Nejčastější příčinou maskované fronty bývá bezprostřední vliv zemského povrchu na teplotu přízemních vrstev vzduchu (výskyt přízemních radiačních inverzí teploty, silné ohřívání vzduchu nad pevninou v létě, popř. vliv fénu). Pro správné určení maskované fronty musíme mít k dispozici výškové synoptické mapy a vyhodnocené křivky teplotního zvrstvení atmosféry.
angl. masked front; slov. maskovaný front; 1993-a3

fronta okluzní

atm. fronta, která vznikla spojením studené a teplé fronty při okludování cyklony. Okluzní fronty řadíme ke frontám podružným. Rozlišujeme teplou okluzní frontu (s dopředu skloněnou frontální plochou), když studený vzduch za původní studenou frontou byl teplejší než vzduch před původní teplou frontou a studenou okluzní frontu (s dozadu skloněnou frontální plochou), když studený vzduch za původní studenou frontou byl chladnější než vzduch před původní teplou frontou. V prvním případě mluvíme též o okluzní frontě charakteru teplé fronty, ve druhém o okluzní frontě charakteru studené fronty. Ve stř. Evropě jsou v zimě častější teplé okluzní fronty, v létě studené okluzní fronty.U obou typů okluzní fronty můžeme někdy určit přízemní frontu (u teplé okluzní fronty je to teplá fronta, u studené okluzní fronty studená fronta) a horní výškovou frontu (u teplé okluzní fronty studenou, u studené okluzní fronty teplou). Protože horiz. vzdálenost přízemní a výškové fronty v systému okluzní fronty je rel. malá, nepodaří se ve většině případů bez speciálních měření obě fronty od sebe na synoptické mapě odlišit a za čáru okluzní fronty považujeme průsečnici příslušné přízemní fronty se zemským povrchem. V každém případě je typickým znakem okluzní fronty hřeben teplého vzduchu na výškové mapě nejčastěji 850 nebo 700 hPa nebo na mapě relativní topografie 1 000 až 500 hPa. Jak vyplynulo z družicových sledování, vznik okluzní fronty spojením teplé a studené fronty podle představ Norské meteorologické školy, tedy zužování teplého sektoru a jeho vzdalování od centra cyklony, je pozorovatelný jen výjimečně. Spíše dochází k protahování oblačnosti okluzní fronty západním směrem při současném zkracování fronty teplé. V některých případech vzniká oblačnost okluzní fronty, aniž by došlo k vlastnímu procesu spojování obou front, ale vytváří se oblačná spirála, zpravidla menšího vertikální rozsahu, z okluzního bodu. Oblačný systém a srážky okluzní fronty jsou podle Norské met. školy dány spojením oblačného systému a srážek původní teplé a studené fronty. Teorie přenosových pásů počítá s vlivem suchého, teplého a studeného přenosového pásu i vlhkého relativního proudu ve vyšších hladinách na anticyklonální straně tryskového proudění. Podle konkrétního průběhu přenosových pásů pak můžeme rozlišit okluzní fronty typu studeného přenosového pásu a okluzní fronty typu teplého přenosového pásu. S tím pak souvisí i relativní komplikovanost projevů počasí na okluzní frontě. Viz též okluze, bod okluzní.
angl. occluded front; slov. oklúzny front; 1993-a1

fronta pasátová

atm. fronta v tropech oddělující od sebe „starý" tropický vzduch od trop. vzduchu, který vznikl transformací polárního vzduchu. Pasátová fronta obvykle leží v brázdě nízkého tlaku vzduchu mezi dvěma subtropickými anticyklonami. S pasátovou frontou bývají v pasátové oblasti spojeny srážky.
angl. trade-wind front; slov. pasátový front; 1993-a1

fronta podružná

atmosférická fronta oddělující různé části téže vzduchové hmoty. Obvykle se vyskytují podružné studené fronty, což jsou fronty uvnitř horizontálně nestejnorodého arktického vzduchu nebo vzduchu mírných šířek, za nimiž postupuje chladnější část této vzduchové hmoty. Často se vyskytují v týlu cyklony za hlavní frontou a mají oproti ní menší vert. rozsah. Zasahují pouze spodní, nanejvýš stř. troposféru.
angl. secondary front; slov. podružný front; 1993-a3

fronta polární

hlavní fronta oddělující vzduch mírných šířek, dříve nazývaný polární vzduch, od tropického vzduchu. Nad sev. polokoulí probíhá v několika větvích atmosférické fronty, z nichž pro Evropu mají největší význam tyto: větev probíhající v zimě od Mexického zálivu nad sev. částí Atlantského oceánu k záp. pobřeží Francie a v létě se nacházející o 1 000 až 1 500 km severněji; středomořská fronta; větev táhnoucí se od Černého moře nad horní Povolží. Viz též teorie polární fronty.
angl. polar front; slov. polárny front; 1993-a3

fronta povětrnostní

, syn. fronta atmosférická.
angl. atmospheric front; weather front; slov. poveternostný front; 1993-a1

fronta přízemní

1. atm. fronta dosahující až na zemský povrch a projevující se tam ostrými změnami met. prvků. Termín se používá jako protějšek fronty výškové; 2. atm. fronta nevelkého vert. rozsahu, obvykle do výšky 1 km až 3 km nad zemským povrchem. Viz též klasifikace atmosférických front.
angl. surface front; slov. prízemný front; 1993-a1

fronta rovníková

nevhodné označení pro intertropickou zónu konvergence, která ve skutečnosti nemá charakter atmosférické fronty.
angl. equatorial front; slov. rovníkový front; 1993-a3

fronta rozpadající se

atm. fronta, jejíž hlavní projevy slábnou či mizí a při jejímž přechodu se met. prvky mění jen málo. Např. srážky slábnou nebo ustávají, oblačnost se rozpadá, vítr slábne a jeho stáčení se stává nevýrazným. Viz též frontolýza.
angl. dissipating front; slov. rozpadajúci sa front; 1993-a3

fronta stacionární

teor. model atm. fronty, která nemění svou polohu v prostoru. Vzduchové hmoty se pohybují přesně horizontálně bez výkluzných prvků po obou stranách frontálního rozhraní, rovnoběžně s ním, mají však vzájemně opačný směr pohybu. Reálné fronty nejsou stacionární, mohou být nanejvýš frontami kvazistacionárními.
angl. stationary front; slov. stacionárny front; 1993-a1

fronta studená

fronta nebo její část, která se pohybuje směrem na stranu teplého vzduchu. Vzniká obvykle na hlavní frontě v týlu cyklony. Na studené frontě se oblačnost vytváří především ve výstupné části teplého přenosového pásu. Typická oblačnost v blízkosti frontální čáry je charakteristická výskytem oblaků druhu cumulonimbus, v letním období obvykle doprovázená bouřkami, húlavami, dešti v přeháňkách, popř. kroupami. Intenzita těchto jevů souvisí se sklonem fronty a mírou stability teplého vzduchu vytlačovaného klínem studeného vzduchu. Na oblast oblaků druhu cumulonimbus někdy navazuje oblačnost druhu nimbostratus, altostratus a cirrostratus, někdy však za touto oblastí následuje rychlé vyjasňování. Podle rozložení výstupných pohybů podél celé frontální plochy rozeznáváme studenou frontu charakteru anafronty a studenou frontu charakteru katafronty, přičemž jedna studená fronta může být v určité části anafrontou a v jiné katafrontou. Někteří autoři hovoří o dělení na studenou frontu prvního druhu a studenou frontu druhého druhu. U studené fronty pozorujeme obvykle pokles tlaku vzduchu před frontou a rychlý vzestup za ní. Viz též fronta teplá.
angl. cold front; slov. studený front; 1993-a3

fronta studená druhého druhu

studená fronta s výstupnými pohyby teplého vzduchu pouze ve spodní části frontální plochy (do výšky 2 km až 3 km) a sestupnými pohyby ve vyšších vrstvách. Ve spodní části je anafrontou, v horní katafrontou. Její oblačný systém je zpravidla tvořen kumulonimby vázanými na čelo fronty, za čelem fronty se rychle vyjasňuje. Šířka oblačného pásma bývá jen několik desítek km, srážky jsou však intenzívní a mají přeháňkový charakter. Tato fronta se pohybuje obvykle rychleji než studená fronta prvního druhu.
angl. cold front, 2nd type; fast moving cold front; slov. studený front druhého druhu; 1993-a1

fronta studená prvního druhu

studená fronta s výstupnými pohyby teplého vzduchu podél frontální plochy v celém jejím výškovém rozsahu. Je anafrontou a její oblačný systém je tvořen zpravidla oblaky druhu cumulonimbus přecházejícími v druhy nimbostratus, altostratus a cirrostratus. Srážkové pásmo bývá široké 300 až 400 km a vyskytuje se za frontální čarou. Srážky na čele fronty mají charakter přeháněk, dále za frontou přecházejí v trvalé srážky. Tato fronta se pohybuje zpravidla pomaleji než studená fronta druhého druhu.
angl. cold front 1st type; slowly moving cold front; split cold front; slov. studený front prvého druhu; 1993-a1

fronta studená split

studená fronta vykazující dvojitou strukturu oblačnosti. V přední části je oblačnost vertikálně mohutná, zatímco v zadní části převažuje oblačnost o menším vertikálním rozsahu. Vzniká, když osa jet streamu protíná frontu téměř v pravém úhlu a s ní spojený sestupující suchý stratosférický a troposférický vzduch vede k rozpouštění oblaků vyšších pater v zadní části fronty. U této studené fronty se tedy hlavní srážková činnost odehrává v přední části fronty. V místě kde se téměř skokově mění výška horní hranice oblaků lze hovořit o výškové studené frontě. Pouze v případě, kdy dochází k advekci pozitivní vorticity v oblasti levé části delty tryskového proudění, může vzniknout kupovitá oblačnost s intenzivními srážkami i v zadní části fronty.
2015

fronta studená zvlněná

, viz fronta zvlněná.
angl. waving cold front; slov. zvlnený studený front; 1993-a1

fronta středomořská

větev polární fronty, která vzniká především na podzim a v zimě v oblasti Středozemního moře. Odděluje vzduch mírných šířek z Atlantiku a Evropy od tropického vzduchu ze sev. Afriky. Cyklonální činnost na středomořské frontě je rozhodující pro srážkový režim Středomoří, kde je příčinou podzimního nebo zimního maxima v ročním chodu srážek. Se středomořskou frontou souvisí také podružné srážkové maximum v některých oblastech ČR.
angl. Mediterranean front; slov. stredomorský front; 1993-a2

fronta teplá

fronta nebo její část, která se pohybuje směrem na stranu studeného vzduchu. Je anafrontou. V teplém vzduchu, který vykluzuje po frontální ploše, vzniká charakteristický oblačný systém s pásmem trvalých srážek širokým obvykle 300 až 400 km. Podle teorie přenosových pásů může za vznik oblačnosti z velké části hlavně teplý přenosový pás, nízké oblaky mohou vznikat i ve studeném přenosovém pásu. Srážky obvykle vypadávají před frontální čarou. Frontální oblačnost začíná většinou oblaky druhu cirrus a cirrostratus, které přecházejí v altostratus a nimbostratus. V oblasti srážek se pod nimi může vyskytovat stratus fractus. V případě typu „warm front shield“ se v teplém přenosovém pásu vytváří oblačnost i za frontou a mohou z ní vypadávat i trvalé srážky. Průměrný sklon teplé fronty je 1:150 až 1:250, v blízkosti zemského povrchu je v důsledku tření ještě menší. Před přechodem teplé fronty pozorujeme pokles tlaku vzduchu, čili zápornou hodnotu tlakové tendence, v zimě i předfrontální mlhy. Teplá fronta vzniká v přední části frontální cyklony. Viz též fronta studená, vlečka teplé fronty.
angl. warm front; slov. teplý front; 1993-a3

fronta teplá zvlněná

, viz fronta zvlněná.
angl. waving warm front; slov. zvlnený teplý front; 1993-a1

fronta tropická

, syn. fronta intertropická.
angl. tropical front; slov. tropický front; 1993-a3

fronta troposférická

, viz klasifikace atmosférických front.
angl. tropospheric front; slov. troposférický front; 1993-a1

fronta výšková

fronta ve stř. a horní troposféře. Na výškových mapách se projevuje zpravidla v poli teploty, vlhkosti a proudění vzduchu. Do blízkosti zemského povrchu tato fronta nedosahuje. Viz též fronta přízemní.
angl. upper front; slov. výškový front; 1993-a3

fronta zdánlivá

, pseudofronta — náhlá prostorová změna (skok) v horiz. rozložení teploty vzduchu, ojediněle též jiného met. prvku. Obvykle zasahuje pouze tenkou přízemní vrstvu vzduchu u zemského povrchu. Vzniká na hranicích rozdílného aktivního povrchu (např. vodní hladina – led, vodní hladina – souš aj.), nebo v orograficky členitém terénu.
angl. pseudo front; slov. zdanlivý front; 1993-a1

fronta zvlněná

pomalu se pohybující frontální rozhraní, obvykle ležící v úzké brázdě nízkého tlaku vzduchu nebo v oblasti, kde izobary protínají frontu pod malým úhlem. Na tomto rozhraní se vlivem dynamických, řidčeji orografických příčin tvoří vlny. Nejčastěji se přitom určitý úsek studené fronty mění vlivem změněných cirkulačních podmínek na teplou frontu. V tomto případě mluvíme o zvlněné studené frontě. Vzácně můžeme pozorovat vlny na teplé frontě, přičemž určitý úsek teplé fronty přijímá charakter studené fronty, a potom mluvíme o zvlněné teplé frontě. Trvají-li podmínky cyklogeneze dostatečně dlouho, tvoří se na vrcholu frontální vlny nová cyklona. Viz též brázda tvaru V.
angl. waving front; slov. zvlnený front; 1993-a1

fronta základní

, viz klasifikace atmosférických front.
angl. principal front; primary front; slov. základný front; 1993-a1

frontogeneze

proces vzniku nebo zostření atmosférické fronty. Typickým projevem frontogeneze je zvětšování horiz. gradientu vlastností vzduchu, typicky hustoty vzduchu, což se následně projeví zvětšováním horiz. gradientu teploty vzduchu, popř. i dalších met. prvků. Frontogeneze může probíhat v určité vert. omezené vrstvě v blízkosti zemského povrchu nebo ve výšce, popř. současně od mezní vrstvy atmosféry až po výškovou frontální zónu. Rozlišujeme frontogenezi individuální a lokální, z hlediska příčin frontogenezi kinematickou a orografickou (topografickou). Opakem frontogeneze je frontolýza. Viz též pole frontogenetické.
angl. frontogenesis; slov. frontogenéza; 1993-a3

frontolýza

, rozpad fronty — proces rozpadání atm. fronty, opak frontogeneze. Obecně vhodné podmínky pro frontolýzu existují v difluentním proudění. Rozlišujeme frontolýzu individuální, lokální, popř. orografickou (topografickou). Frontolýza individuální se projevuje zmenšováním horiz. gradientů hustoty a tedy i teploty vzduchu, popř. i dalších met. prvků v určité části ovzduší pohybující se spolu s prouděním. Lokální frontolýzu posuzujeme z hlediska zmenšování lokálních gradientů hustoty a tedy i teploty v dané oblasti pevně vztažené k zemskému povrchu. Jde-li o frontolýzu vyvolanou bezprostředním vlivem nehomogenit zemského povrchu, označujeme ji jako frontolýzu orografickou.
angl. frontolysis; slov. frontolýza; 1993-a1

fujavice

lid. název pro silný studený vítr v zimním období, doprovázený zpravidla sněžením nebo zvířeným sněhem. Nemá charakter odb. termínu.
slov. fujavica; chumelica; metelica; 1993-a1

fukéř, fukýř

lid. název pro silný vítr v zimě nebo pro vichřici se sněhem.
slov. fujak (chujava, víchor, metel, kúrňava); 1993-a1

funkce absorpční

, faktor absorpční — poměr velikosti absorbovaného a původního radiačního toku, jako funkce množství dané absorbující látky (nejčastěji vodní páry) obsažené v určité vrstvě atmosféry. Odečteme-li absorpční funkci od jedné, dostáváme tzv. funkci propustnosti.
angl. absorption function; slov. absorpčná funkcia; 1993-a1

funkce propustnosti

, viz funkce absorpční.
angl. transmittance function; slov. funkcia priepustnosti; 1993-a1

funkce proudová

skalární funkce Ψ, popisující pole nedivergentního rovinného proudění tekutiny. V dynamické meteorologii se používá pro popis vírového horiz. proudění v atmosféře a je definovaná až na aditivní konstantu vztahy

v_{x} = - \frac{\partial Ψ}{\partial y}, v_{y} = \frac{\partial Ψ}{\partial x},

kde v_x a v_y značí horiz. složky rychlosti proudění v kartézské souřadnicové soustavě (x, y, z). V mechanice tekutin se lze někdy setkat s alternativním vyjádřením, které má opačné znaménko. Z definice proudové funkce plyne, že její izolinie odpovídají proudnicím. Proudová funkce se používá mimo jiné při inicializaci vstupních dat v modelu numerické předpovědi počasí.
angl. streamfunction; slov. prúdová funkcia; 1993-a3

futeř

lid. název v oblasti Krkonoš pro vichřici provázenou sněžením.
slov. fujak (chujava, víchor, metel, kúrňava); 1993-a1

fytobioklimatologie

, bioklimatologie rostlin, fytoklimatologie — část bioklimatologie zabývající se vztahy mezi klimatem a rostlinnou složkou biosféry.
angl. phytobioclimatology; slov. fytobioklimatológia; 1993-a1

fytofenologie

část fenologie zabývající se studiem časového průběhu významných periodicky se opakujících životních projevů rostlin v závislosti na počasí a klimatu. K rostlinným fenologickým fázím (fytofenofázím) patří vzcházení, odnožování, sloupkování, metání, žlutá čili vosková zralost, plná zralost, první listy, všeobecné listění, první květy, všeobecné kvetení, první zralé plody, všeobecné žloutnutí listů a všeobecný opad listů.
angl. phytophenology; slov. fytofenológia; 1993-a1

fytoklima

, syn. klima porostové.
angl. phytoclimate; slov. fytoklíma; 1993-a1

fytoklimatologie

, syn. fytobioklimatologie.
angl. phytoclimatology; slov. fytoklimatológia; 1993-a1

fyzika atmosféry

1. v moderní met. literatuře zpravidla syn. meteorologie; 2. tradiční název pro souhrn meteorologických disciplin, které využívají obecné fyzikální principy a metody pro studium a popis procesů v atmosféře. V tomto smyslu zahrnuje fyzika atmosféry jako dílčí discipliny fyziku oblaků a srážek, atmosférickou optiku, atmosférickou elektřinu a atmosférickou akustiku, studium radiačních dějů v atmosféře a fyziku atmosférických aerosolů. Viz též meteorologie fyzikální.
angl. physics of the atmosphere; slov. fyzika atmosféry; 1993-a3

fyzika oblaků a srážek

meteorologická disciplina, která studuje procesy probíhající při vzniku a vývoji oblaků a srážek, i procesy, při nichž oblaky působí na okolní prostředí. Základní oblasti fyziky oblaků a srážek jsou mikrofyzika oblaků a dynamika oblaků. Obecně zařazujeme do oblasti fyziky oblaků a srážek také oblačnou elektřinu a studium optických jevů působených oblaky a srážkami, popř. chemizmus oblaků a srážek. Kromě poznávací složky nacházejí výsledky fyziky oblaků a srážek uplatnění při vývoji parametrizace mikrofyziky a parametrizace konvekce v modelech numerické předpovědi počasí.
angl. physics of clouds and precipitation; slov. fyzika oblakov a zrážok; 1993-a3

fáta morgana

1) optický jev vytvářený zrcadlením v atmosféře, při němž vznikají zdánlivé (virtuální) přímé i vert. obrácené obrazy skutečných objektů, jež se mohou nalézat i ve větších vzdálenostech za obzorem. 2) případy silného zvýšení obzoru, kdy zakřivení světelných paprsků přibližně odpovídá křivosti povrchu Země. Nad obzor pak mohou vystoupit nepřevrácené obrazy objektů nalézajících se v extrémních případech až několik set km za geometrickým obzorem.
V našich oblastech je fáta morgana vzácným fotometeorem. Vyskytuje se více v pouštních a polárních oblastech. Název pochází z již. Itálie, kde podle lidové pověsti vytvářela fátu morganu v Messinském zálivu nad mořem víla (italsky fáta) jménem Morgana. Ve smyslu 2) se jev typicky vyskytuje při advekci teplé vzduchové hmoty nad studený mořský povrch. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.
angl. Fata Morgana; slov. fatamorgána; 1993-a3

fáze fenologická

, fenofáze — významný, dobře pozorovatelný a periodicky se opakující životní projev rostlin a živočichů, který je podmíněn střídáním roč. dob a změnami počasí (vývojem povětrnosti), jako např. kvetení, olistění, přílet ptactva aj. K fenologické fázi v širším smyslu patří i polní práce související s pěstováním polních kultur, např. setí, sklizeň aj. Podle objektu fenologických pozorování rozlišujeme fytofenofáze a zoofenofáze. Viz též fytofenologie, zoofenologie, fenogram, izofena.
angl. phenological phase; phenophase; slov. fenologická fáza; 1993-a1

fáze kvazidvouletého cyklu

západní nebo východní fáze kvazidvouletého cyklu určená podle převládajícího směru zonálního proudění ve vybrané hladině rovníkové stratosféry. Historicky je tato hladina vybírána v rozmezí 50–20 hPa.
angl. phase of the QBO; 2015

fén

, föhn — v klasickém pojetí teplý suchý padavý vítr na závětrné straně horských překážek, vanoucí z hor do údolí. Je označován též jako cyklonální nebo orografický fén. Jeho princip objasnili v letech 1865–1867 H. Helmholtz a J. Hann. Fén bylo původní označení větru v Alpách (Föhn). Dnes se název fén používá obecně nejen pro teplé padavé větry, ale i pro adiabatické zahřívání vzduchu při sestupných pohybech, tzv. volný anticyklonální fén. Viz též efekt fénový.
angl. foehn; slov. föhn; 1993-a1

fén anticyklonální

(volný) — fén vyskytující se při dyn. podmíněném klesání vzduchu ve kvazistacionárních anticyklonách nebo hřebenech vyššího tlaku vzduchu. Na rozdíl od cyklonálního neboli orografického fénu je pozorován i na horských vrcholech a na všech svazích, nikoliv jen na závětrné straně, a jeho rychlosti bývají menší. Na horách se projevuje především silným poklesem poměrné vlhkosti, zatímco v nižších polohách se často při něm vytvářejí jezera studeného vzduchu s vysokou inverzní mlhou nebo nízkou oblačností nad nimi.
angl. anticyclonic foehn; slov. anticyklonálny föhn; 1993-a1

fén odražený

fén na návětrné straně horské překážky. Jde o sestup vzduchu do návětrného údolí po ukončení nenasyceně i nasyceně adiabatického výstupu, aniž vzduch překročil horský hřeben. Jev úzce souvisí s mech. třením vzduchu o zemský povrch v návětrné části horské překážky. Odražený fén je příbuzný fénu orografickému, pseudoadiabatický děj probíhá však jen na návětrné straně pohoří.
angl. reflected foehn; slov. odrazený föhn; 1993-a1

fén orografický

(cyklonální) — vítr, který je, na rozdíl od anticyklonálního fénu, vyvolán fénovým efektem pouze na závětrné straně výrazných horských překážek. Jedna z možností jeho vzniku je při přetékání vzduchu dostatečnou rychlostí přes horský hřeben, kdy na návětrné straně dochází nad kondenzační hladinou k jeho nasyceně adiabatickému ochlazování, vypadávají srážky a vytváří se charakteristická oblačnost, tvořící fénovou zeď. Naopak na závětrné straně pohoří dochází v klesajícím vzduchu k nenasyceně adiabatickému oteplování, rozpouští se oblačnost a výrazně se snižuje relativní vlhkost. Vzhledem k popsanému adiabatickému ději je vzduch vanoucí do údolí teplejší než před výstupem na návětrné straně, a to tím více, čím je vyšší horská překážka. Další z možností vzniku orografického fénu je adiabatické oteplování vzduchu, klesajícího v závětří překážky do údolí (někdy bývá označováno jako tzv. rakouský fén). Tomu napomáhá malý pokles teploty vzduchu s výškou, typický pro klidné počasí, které fénu často předchází. Pokles vzduchu z hladin v blízkosti vrcholků hor pak stačí na to, aby vznikl dostatečně teplý a suchý vítr. Nástup orografického fénu se projevuje značnou nárazovitostí větru a velkými výkyvy teploty vzduchu. Orografický fén může trvat několik hodin až několik dní, oteplení může dosáhnout až několik desítek °C. V zimě vyvolává prudké tání sněhu. Mívá i účinky fyziologické, podmiňuje tzv. fénovou nemoc. Fén se vyskytuje zejména v okrajovém proudění cyklon, a proto se někdy označuje jako fén cyklonální. Často se vytváří v závětří Alp, na území ČR v závětří Šumavy, někdy i Beskyd a Jeseníků, a na Slovensku v závětří Vysokých a Nízkých Tater. Viz též oblak fénový, mezera fénová, vlna fénová, chinook, vítr halný, touriello.
angl. orographic foehn; slov. orografický föhn; 1993-a3

fén volný

, syn. fén anticyklonální.
angl. free air foehn; slov. voľný föhn; 1993-a1

föhn

, syn. fén.
angl. foehn; slov. föhn; 1993-a1

GAFOR

kód sloužící k rozšiřování leteckých předpovědí počasí pro všeobecné („malé") letectvo. Předpověď ve tvaru kódu GAFOR obsahuje označení pracoviště, které zprávu vydalo, dobu platnosti předpovědi, předpověď kategorie (třídy) počasí se zřetelem na letecky významné jevy a označení území, na které se předpověď vztahuje. V ČR není používán.
slov. GAFOR; 1993-a3

GAMET

oblastní předpověď ve zkrácené otevřené řeči pro lety v nízkých hladinách zpravidla pro letovou informační oblast nebo její část, kterou připravuje met. služebna určená příslušným met. úřadem a která se vyměňuje mezi met. služebnami sousedních letových informačních oblastí podle dohody mezi příslušnými met. úřady. Jedná se o předpověď pro vrstvu mezi zemí a letovou hladinou 100 (v horských oblastech až FL150). Předpověď je členěna do dvou sekcí, z nichž první obsahuje informace o nebezpečných jevech pro lety v nízkých hladinách a druhá pak doplňující informace. Předpovědi GAMET jsou vydávány zpravidla v intervalu 6 hodin s platností na 6 hodin, pokud není jejich četnost a období platnosti upravena po dohodě mezi meteorologickou službou a uživateli.
slov. GAMET; 2014

GOES

meteorologická geostacionární družice (Geostionary Operational Environmental Satellite) provozovaná americkou organizací NOAA.
angl. GOES; slov. GOES; 2014

GRIB

obecná informace v pravidelné síti bodů v binárním formátu pro přenos zpracovaných nebo předpověděných hodnot met. prvků, zejména pro distribuci výstupů met. modelů. Kód GRIB obsahuje definici geometrie sítě bodů, popis typu dat, použité komprese a prezentace dat.
angl. GRIB; slov. GRIB; 2014

GRID

dříve používaný alfanumerický kód pro přenos zpracovaných nebo předpověděných údajů met. nebo geofyz. prvků v definované pravidelné síti bodů. K distribuci výstupů met. modelů se nyní používá binární kód GRIB, popř. BUFR.
angl. GRID; slov. GRID; 1993-a3

Grosswetterlage

, viz typ makrosynoptické situace.
angl. general weather situation; slov. Grosswetterlage; 1993-a1

garmsil

místní název pro suchý a horký vítr charakteru fénu v předhořích Kopet-Dagu a záp. Ťan-Šanu ve stř. Asii, vanoucí v létě od jihu a východu z hor. Působí škody na kulturních plodinách podobně jako suchověj.
angl. garmsil; slov. garmsil; 1993-a1

garua

1. hustá mlha, někdy s mrholením, vyskytující se zvláště na podzim nad záp. pobřežím Již. Ameriky (na území Ekvádoru, Peru a Chile), omývaným studeným Peruánským proudem. Mívá dlouhé trvání a ve velmi suchých oblastech (např. poušť Atacama) je téměř jediným zdrojem vláhy pro tamější chudou vegetaci; 2. klimatický typ, vyskytující se na horkých subtropických pobřežích, kde se stýká teplý kontinentální vzduch s chladnými mořskými proudy, např. na záp. pobřeží Jižní Ameriky, již. Kalifornie, jz. Afriky a sz. Sahary.
angl. garua; slov. garua; 1993-a1

geligraf

dnes již nepoužívané zastaralé označení pro námrazoměr.
angl. ice deposit registrator; slov. geligraf; 1993-a3

geneze klimatu

, utváření klimatu — vytváření a udržování určitých atm. podmínek na Zemi jako celku nebo v jednotlivých částech Země v důsledku spolupůsobení různých klimatických faktorů. Klimatické faktory se při genezi klimatu uplatňují rozdílně v závislosti na jeho měřítku, vyjádřeném kategorizací klimatu.
slov. genéza klímy; 1993-a1

genitus

(gen) — označení vyjadřující, že daný druh oblaku vznikl transformací části jiného, tzv. mateřského oblaku. Tvar nově vytvořeného oblaku se označuje adjektivem složeným z názvu mateřského oblaku a z přípony genitus. Podle druhu mateřského oblaku rozeznáváme Ci nebo Cs cirrocumulogenitus (ccgen), Ci, As, Cu nebo Cb altocumulogenitus (acgen), Sc nebo Cb altostratogenitus (asgen), Sc, St nebo Cb nimbostratogenitus (nsgen), Cu nebo Cb stratocumulogenitus (scgen), Ac, Ns, St nebo Cb cumulogenitus (cugen) a Ci, Cc nebo St cumulonimbogenitus (cbgen).
angl. genitus; slov. genitus; 1993-a3

geomorfologie klimatická

dílčí disciplína geomorfologie, která studuje vznik a vývoj tvarů zemského povrchu v závislosti na klimatu a jeho změnách v geol. minulosti. Viz též oblast klimatomorfogenetická.
angl. climatic geomorphology; slov. klimatická geomorfológia; 1993-a2

geopotenciál

, potenciál tíže zemské — potenciál spojený s tíhovým polem Země. Je ekvivalentní potenciální energii vzduchové částice o jednotkové hmotnosti vzhledem ke zvolené nulové geopotenciální hladině, kterou ztotožňujeme se stř. hladinou moře. Číselně je roven práci vykonané proti působení síly zemské tíže při zvednutí jednotkové hmotnosti ze stř. hladiny moře do hladiny, k níž geopotenciál vztahujeme. Geopotenciál Φ, je spojen s geometrickou výškou z vztahem

Φ = \int_{0}^{z} g d z

kde g je velikost tíhového zrychlení. Viz též hladina ekvipotenciální, výška geopotenciální.
angl. geopotential; slov. geopotenciál; 1993-a2

geosféra

neurčitý pojem, který označuje buď pevnou část planety Země, nebo její svrchní část (syn. litosféra), případně souborně všechny nebo jednotlivé její obaly, tedy litosféru, pedosféru, hydrosféru, biosféru a atmosféru, k nimž někdy řadíme i kryosféru.
angl. geosphere; slov. geosféra; 1993-a3

gibli

místní název pro pouštní vítr v Tunisku a Libyi převážně jv. a již. směru (arabsky „jižní vítr").
angl. ghibli; gebli; slov. gibli; 1993-a1

glacioklimatologie

vědní obor zabývající se vztahy mezi zaledněním a klimatem. Studuje podmínky vzniku a rozvoje ledovců v závislosti na klimatických podmínkách a klimatických změnách. Viz též kryosféra.
angl. glacioclimatology; slov. glacioklimatológia; 1993-a1

glaciál

, doba ledová — období relativního nárůstu zalednění na Zemi. V geol. minulosti nastal tento jev vícekrát, pravidelně se opakoval v rámci kvartérního klimatického cyklu. Tehdy prům. teplota vzduchu na Zemi klesala až o 10 °C oproti současnosti. Docházelo k mohutnému rozvoji zalednění, především k postupu pevninského ledovce, k periglaciálním jevům a k výraznému poklesu mořské hladiny o více než 100 metrů oproti interglaciálům. V drsném a suchém kontinentálním klimatu se šířila step a tundra, probíhaly intenzívní zvětrávací pochody, zvané zesprašnění, rozvíjela se geol. činnost větru (eolická činnost) a vytvářely se surové půdy.
angl. glacial; ice age; slov. glaciál; 1993-a3

gloriola

, syn. glórie.
angl. glory; slov. gloriola; 1993-a3

glórie

, gloriola — jeden z fotometeorů, který se projevuje jedním nebo více soustřednými barevnými kruhy kolem stínu vrženého na vodní kapičky oblačné vrstvy, mlhy, popř. i rosy. Vzniká zpětným rozptylem světla na mnohočetných souborech vodních kapiček. Jestliže oblak nebo mlha jsou blízko pozorovatele, může se jeho vržený stín jevit zvětšený a jev se pak označuje jako Brockenské spektrum, Brockenské strašidlo nebo přízrak (podle pozorování na horské observatoři na hoře Brocken v Německu, odkud byl původně popsán). V obecné češtině se vyskytuje též název jevu vidmo.
slov. glória; 1993-a3

graden

, denostupeň, gradoden — algebraický rozdíl mezi průměrnou denní teplotou vzduchu a zvolenou referenční teplotou, vyjádřený ve °C. U nás se pro topné období (sezónu) používá referenční teplota 12 °C.
angl. degree-day; slov. graden; 1993-a1

graden klimatizační

, graden pro klimatizaci — druh gradenu, který se používá pro odhad energ. požadavků na umělou klimatizaci (ochlazování uzavřených prostorů budov). Počítá se pro dny, v nichž prům. denní teplota vzduchu je vyšší než zákl. teplota, kterou je např. 25 °C.
angl. cooling degree-day; slov. graden pre klimatizáciu; 1993-a1

gradient

v met. vektor, který vyjadřuje velikost a směr poklesu hodnot skalární funkce φ(x,y,z), kde x, y, z jsou kartézské souřadnice, připadající na jednotkovou vzdálenost v prostorovém poli hodnot funkce. Je definován jako záporně vzatý součin funkce φ a Hamiltonova nabla operátoru

\nabla

vztahem

- \nabla φ = - (i \frac{\partial φ}{\partial x} + j \frac{\partial φ}{\partial y} + k \frac{\partial φ}{\partial z}),

kde i, j, k jsou jednotkové vektory ve směru os kartézského souřadného systému x, y, z. Dvourozměrný vektor

- \nabla φ_{H} = - (i \frac{\partial φ}{\partial x} + j \frac{\partial φ}{\partial y}),

nazýváme horizontálním gradientem φ a záporně vzatou parciální derivaci φ podle vert. souřadnice z gradientem vertikálním. Vektor opačného směru označujeme jako ascendent. V p-systému používáme místo horiz. gradientu φ gradient izobarický. V meteorologii nejčastěji pracujeme s gradientem atm. tlaku, teploty, potenciální teploty, vlhkosti apod. V matematice je gradient definován jako opačný vektor

\nabla φ

orientovaný směrem k rostoucím hodnotám funkce φ.
angl. gradient; slov. gradient; 1993-a2

gradient autokonvekční

, gradient mechanické rovnováhy — vert. teplotní gradient v homogenní atmosféře. Použijeme-li stavovou rovnici pro suchý vzduch a rovnici hydrostatické rovnováhy, dostaneme v homogenní atmosféře hodnotu autokonvekčního gradientu rovnou g / R, kde g značí velikost tíhového zrychlení a R měrnou plynovou konstantu vzduchu. Pro suchý vzduch je hodnota autokonvekčního gradientu rovna 0,0342 K.m^–1, tj. přibližně 3,4 K na 100 m. Jestliže je hodnota skutečného vert. gradientu teploty vzduchu větší než hodnota gradientu autokonvekčního, což by teoreticky mohlo nastat v silně ohřáté vrstvě vzduchu bezprostředně přiléhající k zemskému povrchu, vytvoří se inverze hustoty vzduchu, tj. hustota rostoucí s výškou. Konv. vert. pohyby pak vznikají i bez vnějších impulsů, dochází k autokonvekci. Pojem tzv. autokonvekce vychází z nesprávné analogie s konvekcí v nestlačitelné kapalině. V plynu dochází ke spontánnímu vzniku konvekce, jestliže vertikální gradient teploty překročí hodnotu gradientu adiabatického. Tzn. hodnotu přibližně 1 K na 100 m v suchém vzduchu.
angl. autoconvective lapse rate; slov. autokonvekčný gradient; 1993-a3

gradient barický

, syn. gradient tlakový.
slov. barický gradient; 1993-a1

gradient barometrický

zast. označení pro tlakový gradient, zavedené angl. fyzikem T. Stevensonem v roce 1868.
slov. barometrický gradient; 1993-a1

gradient elektrického potenciálu v atmosféře

, gradient elektrický — intenzita el. pole E ve vzdálenosti r od kladného bodového náboje ve vzduchu nebo vakuu

E = \frac{Q a_{r}}{4 π ϵ_{0} r^{2}},

kde a_r je jednotkový vektor ve směru r od náboje Q a ε₀ je permitivita vakua (prakticky rovná permitivitě vzduchu v atmosféře).
V soustavě SI platí (4πε₀)^–1 = 4.10^–1. Má-li zdroj pole negativní náboj, potom dle právě uvedeného vzorce siločáry el. pole směřují k tomuto bodovému náboji a intenzita el. pole má záporné znaménko. Vzorec popisuje též gradient elektrického potenciálu vně symetrického kulového vodiče nesoucího náboj Q. Za podmínek elektřiny klidného ovzduší je země nabita záporně a atmosféra nad zemí kladně. Potom takto zavedený vektor el. pole nad zemí směřuje do středu Země. Tato konvence o orientaci elektrického pole se používá v obecně fyzikální a elektrotechnické literatuře. V meteorologické literatuře se však často ohledně orientace elektrického pole užívá opačná konvence, kdy se ve zde uvedeném vzorci orientuje polohový vektor tak, aby směřoval k náboji Q. Důvodem této, z obecného hlediska nestandardní konvence, je snaha, aby za podmínek elektřiny klidného ovzduší, kdy zemský povrch nese záporný a atmosféra kladný náboj, bylo vertikální el. pole považováno za kladné. Za podmínek elektřiny klidného ovzduší bývá u země gradient elektrického potenciálu v atmosféře asi 130 V.m^–1. Za bouřky dosahuje řádově desítek kV.m^–1, přičemž je orientován opačně vůči situaci za podmínek elektřiny klidného ovzduší.
angl. gradient of electric potential in the atmosphere; slov. gradient elektrického potenciálu v atmosfére; 1993-a3

gradient elektrický

, syn. gradient elektrického potenciálu v atmosféře.
slov. elektrický gradient; 1993-a1

gradient geotermický

změna teploty s hloubkou v pevné zemské kůře (litosféře) pod povrchovou vrstvou, do které ještě zasahuje vliv tepelné bilance zemského povrchu. Jde tedy o hloubky větší než 10 až 20 m. Geotermický gradient činí přibližně 3 K na 100 m. Viz též stupeň geotermický.
angl. geothermal gradient; slov. geotermický gradient; 1993-a1

gradient teplotní

obecně vektor daný složkami ∂T / ∂x, ∂T / ∂y, ∂T / ∂z, kde T znamená teplotu a x, y, z jsou osy souřadného systému. V meteorologii se však prakticky vždy pod teplotním gradientem rozumí vektor (–∂T / ∂x, –∂T / ∂y, –∂T / ∂z) , zatímco vektor (∂T / ∂x, ∂T / ∂y, ∂T / ∂z) se nazývá ascendent teploty. Teplotní gradient směřuje kolmo k izotermickým plochám a určuje změnu teploty připadající na jednotkovou vzdálenost ve směru, v němž dochází k největšímu prostorovému poklesu teploty. V meteorologii rozlišujeme horizontální gradient teploty (–∂T / ∂x, –∂T / ∂y) a vertikální gradient teploty (–∂T / ∂z).
Horiz. gradient směřuje v horiz. rovině kolmo na izotermy do strany s nižší teplotou. Vertikální gradient udává záporně vzatou změnu teploty připadající na jednotkovou vzdálenost ve vert. směru. Nejvyšší hodnoty horiz. gradientu teploty se obvykle vyskytují v oblastech výškových frontálních zón, v oblastech přízemních atmosférických front a za vhodných podmínek na rozhraní dvou fyz. podstatně odlišných podkladů (např. moře – pevnina). Podle vert. gradientu teploty hodnotíme statickou vertikální stabilitu atmosféry. Ve většině případů je v troposféře vert. gradient teploty –∂T / ∂z kladný (teplota klesá s výškou). Je-li v některých vrstvách záporný (teplota s výškou roste), mluvíme o inverzi teploty vzduchu.
angl. temperature gradient; slov. teplotný gradient; 1993-a2

gradient teplotní adiabatický

vert. gradient teploty vzduchové částice při adiabatické expanzi v atmosféře, která je v hydrostatické rovnováze. Odpovídá záporně vzaté změně teploty částice při jejím přemístění o jednotkovou vzdálenost ve vert. směru –dT/dz, kde dT je změna teploty a dz změna výšky. Vyjadřuje ochlazování vzduchové částice při jejím adiabatickém výstupu a oteplování při jejím adiabatickém sestupu. V meteorologii je obvyklé udávat adiabatický teplotní gradient v K nebo °C na 100 m. Podle relativní vlhkosti vzduchové částice rozlišujeme teplotní gradient suchoadiabatický, vlhkoadiabatický a nasyceně adiabatický, který se při praktické aplikaci aproximuje hodnotou pseudoadiabatického teplotního gradientu. Viz též děj adiabatický.
angl. adiabatic lapse rate; slov. adiabatický teplotný gradient; 1993-a3

gradient teplotní autokonvekční

, syn. gradient autokonvekční.
slov. autokonvekčný teplotný gradient; 1993-a1

gradient teplotní horizontální

, viz gradient teplotní.
angl. horizontal temperature gradient; slov. horizontálny teplotný gradient; 1993-a1

gradient teplotní nadadiabatický

(superadiabatický) — vert. tepl. gradient v atmosféře y = –∂T / ∂z, jehož velikost převyšuje hodnotu adiabatického gradientu. Obvykle se pod pojmem superadiabatický vert. gradient teploty rozumí vert. teplotní gradient větší, než je hodnota suchoadiabatického gradientu, tj. změna teploty větší než 1 K na 100 m.
angl. superadiabatic lapse rate; slov. nadadiabatický teplotný gradient; 1993-a2

gradient teplotní nasyceně adiabatický

adiabatický teplotní gradient částice vzduchu nasyceného vodní párou, který může obsahovat i kondenzovanou vodu. Lze jej vyjádřit přibližným vztahem

γ_{s} = {(- \frac{d T}{d z})}_{s} ≅ γ_{d} \frac{1 + \frac{ϵ L_{v} e_{w}}{R_{d} T p}}{1 + \frac{ϵ^{2} L_{v}^{2} e_{w}}{c_{p d} R_{d} T^{2} p}},

kde dT je změna teploty, dz změna výšky, γ_d suchoadiabatický teplotní gradient, ε = 0,622 je poměr plynové konstanty suchého vzduchu a plynové konstanty vodní páry, L_v je latentní teplo výparu, R_d měrná plynová konstanta suchého vzduchu, e_w napětí vodní páry nasycené nad vodou při teplotě T, c_pd měrné teplo suchého vzduchu při konstantním tlaku vzduchu p. Hodnota nasyceně adiabatického teplotního gradientu závisí na teplotě a tlaku vzduchu v rozsahu přibližně od 0,2 do 1,0 K na 100 m výšky. Při teplotě 0 °C a tlaku vzduchu 1 000 hPa nabývá nasyceně adiabatický teplotní gradient hodnoty 0,6 K na 100 m. Přibližný vztah uvedený výše zanedbává množství tepla potřebné ke změně teploty kondenzované vody a tedy i rozdíl mezi vratným nasyceně adiabatickým gradientem a pseudoadiabatickým teplotním gradientem. Při nasycení nad ledem lze použít stejný vztah, v němž však nahradíme latentní teplo výparu latentním teplem sublimace a napětí nasycení nad vodou napětím nasycení nad ledem. Někdy se nasyceně adiabatický teplotní gradient chybně označuje jako gradient vlhkoadiabatický (toto označení je obvyklé v amerických textech, v češtině se u nasyceného vzduchu nepoužívá). Viz též Clausiova a Clapeyronova rovnice, děj adiabatický, děj pseudoadiabatický.
angl. saturated adiabatic lapse rate; slov. nasýtene adiabatický teplotný gradient; 1993-a3

gradient teplotní nenasyceně adiabatický

málo používané souhrnné označení pro gradient teplotní suchoadiabatický a gradient teplotní vlhkoadiabatický.
slov. nenasýtene adiabatický teplotný gradient; 1993-a2

gradient teplotní pseudoadiabatický

adiabatický teplotní gradient částice vzduchu nasyceného vodní párou při psedoadiabatickém procesu. Viz též gradient teplotní nasyceně adiabatický.
angl. pseudoadiabatic lapse rate; slov. pseudoadiabatický teplotný gradient; 2014

gradient teplotní suchoadiabatický

adiabatický teplotní gradient částice suchého vzduchu. Lze jej vyjádřit vztahem

γ_{d} = {(- \frac{d T}{d z})}_{d} = \frac{g}{c_{p d}},

kde dT je změna teploty, dz změna výšky. Hodnota γ_d je 0,98 K na 100 m, v praxi se obvykle zaokrouhluje na 1 K na 100 m.
angl. dry adiabatic lapse rate; slov. suchoadiabatický teplotný gradient; 1993-a3

gradient teplotní vertikální

, viz gradient teplotní.
angl. temperature lapse rate; slov. vertikálny teplotný gradient; 1993-a1

gradient teplotní vlhkoadiabatický

adiabatický teplotní gradient částice vlhkého, ale nenasyceného vzduchu. Protože rozdíl mezi hodnotou suchoadiabatického teplotního gradientu a vlhkoadiabatického teplotního gradientu je velmi malý, obvykle se adiabatická změna teploty vlhké nenasycené vzduchové částice popisuje suchoadiabatickým teplotním gradientem. Na rozdíl od češtiny se v amerických textech používá termín vlhkoadiabatický teplotní gradient jako synonymum pro nasyceně adiabatický teplotní gradient.
slov. vlhkoadiabatický teplotný gradient; 1993-a3

gradient teplotní šířkový

rozdíl teploty vzduchu mezi místy ležícími na stejném poledníku, jejichž zeměp. šířka se liší se o 1°. Užívá se obvykle pro měs. nebo roč. průměry teploty.
angl. latitudinal temperature gradient; slov. šírkový teplotný gradient; 1993-a2

gradient tlakový

(barický) — obecně vektor (∂p / ∂x, ∂p / ∂y, ∂p / ∂z) kde p značí atm. tlak a x, y, z jsou osy souřadnicového systému. V meteorologii se jako tlakový gradient označuje vektor opačného znaménka (–∂p / ∂x , –∂p / ∂y , –∂p / ∂z) a vektor (∂p / ∂x, ∂p / ∂y, ∂p / ∂z) se nazývá tlakový ascendent. Tlakový gradient směřuje kolmo k izobarickým plochám a vyjadřuje změnu atm. tlaku připadající na jednotkovou vzdálenost ve směru maximálního poklesu tlaku. V meteorologii obvykle uvažujeme odděleně horiz. tlakový gradient daný dvojrozměrným vektorem (–∂p / ∂x , –∂p / ∂y) a vert. tlakový gradient daný –∂p / ∂z. Horiz. tlakový gradient směřuje v horiz. rovině kolmo na izobary do strany s nižším atm. tlakem a rozhodující měrou ovlivňuje proudění vzduchu. Proudění ve volné atmosféře bývá přibližně kolmé na směr horiz. tlakového gradientu, takže postavíme-li se na sev. polokouli čelem po směru proudění, po pravé (levé) ruce máme vyšší (nižší) tlak vzduchu. Rychlost proudění je přitom úměrná velikosti horiz. tlakového gradientu. Vert. tlakový gradient vyjadřuje změnu atm. tlaku na jednotkovou vzdálenost ve vert. směru a jeho velikost souvisí s teplotou dané vzduch. hmoty, přičemž ve studeném vzduchu je pokles tlaku rychlejší než v teplém. Viz též síla tlakového gradientu, zákon Buys-Ballotův.
angl. barometric gradient; pressure gradient; slov. tlakový gradient; 1993-a3

gradient tlakový horizontální

, viz gradient tlakový.
angl. horizontal pressure gradient; slov. horizontálny tlakový gradient; 1993-a1

gradient tlakový vertikální

, viz gradient tlakový.
angl. vertical pressure gradient; slov. vertikálny tlakový gradient; 1993-a1

gradient větru

nespr. označení pro střih větru.
slov. gradient vetra; 1993-a1

gradoden

, syn. graden.
slov. dennostupeň; 1993-a1

gust fronta

[gast] — přední okraj studeného vzduchu vytékajícího z konv. bouře. Zdrojem studeného vzduchu je sestupný proud, který se po dosažení zemského povrchu roztéká do stran a proniká pod okolní teplejší vzduch. Vert. mohutnost rozlévajícího se studeného vzduchu bývá řádově stovky metrů až jednotky kilometrů. U zemského povrchu je rozlévající se vzduch brzděn a v určité výšce nad zemí vytváří tzv. „nos“. Na čele studeného vzduchu se tvoří gust fronta, typická prudkou změnou rychlosti a směru větru, tlaku a teploty vzduchu. Na záznamu tlaku vzduchu se při přechodu gust fronty vytváří charakteristický bouřkový nos. Na čele gust fronty vzniká často typická oblačnost zvláštnosti arcus, označovaná jako shelf cloud. V případech dostatečné mohutnosti této oblačnosti může být gust fronta detekovatelná meteorologickými radiolokátory a družicemi. Gust fronta se může od mateřské bouře šířit do vzdálenosti až stovky km a po celou dobu života může iniciovat vznik nové konv. oblačnosti. Krátkodobé zvýšení rychlosti větru při přechodu gust fronty přes místo pozorování bývá označováno též jako húlava.
angl. gust front; slov. gust front; 1993-a3

Hydrometeorologický ústav

(HMÚ) — předchůdce dnešního Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) založený vládním nařízením č. 96/1953 Sb. ze dne 27. listopadu 1953, které nabylo účinnosti dnem 1. ledna 1954. Svou působností ústav při svém vzniku navázal na činnosti Státního ústavu meteorologického a Státního ústavu hydrologického, pozdější Hydrologické a hydrografické služby vodohospodářského rozvojového střediska, založených v roce 1919 bezprostředně po vzniku samostatného československého státu. Viz meteorologie v ČR.
angl. Hydrometeorological Institute; 2014

haboob

v původním významu silná prachová bouře v Súdánu. V Chartúmu se vyskytuje prům. 24krát za rok, obvykle od května do září. Nejčastěji se vyskytuje v odpoledních nebo večerních hodinách s prům. dobou trvání tři hodiny. Haboob je spjat většinou s náhlou změnou směru a zesílením rychlosti větru, výrazným poklesem teploty vzduchu a extrémně nízkou dohledností. Oblaky prachu mohou dosáhnout výšky 1,5 až 3 km. Haboob se vyskytuje při vpádu chladného vzduchu na již. okraji studené fronty ve Středomoří. V současné době se název haboob používá pro silné prachové bouře i v jiných částech světa.
angl. haboob; slov. haboob; 1993-a3

hakím

, syn. samum.
slov. hakim; 1993-a1

hala pyramidální

duhově zbarvené světelné kruhy kolem Slunce představující obdobu malého hala nebo velkého hala, avšak s odlišnými úhlovými poloměry. Vytvářejí se dvojitým lomem paprsků na ledových krystalcích, když vstupní, resp. výstupní stěnou krystalku pro příslušný paprsek je stěna pyramidálního (jehlanovitého) zakončení sloupkových nebo destičkových krystalků (často se vyskytující pyramidální nástavby nad stěnami podstav sloupkových nebo destičkových krystalků). Nejčastěji se v literatuře v tomto směru uvádějí hala o úhlovém poloměru ca: 9° (Buiysenovo halo), 18° (Rankinovo halo), 20° (Burneyovo halo), 23° (Barkowovo halo), 24° (Dutheilovo halo) a 35° (Feuilleovo halo). U pyramidálních hal mohou vzácně vznikat jevy obdobné parheliím a tečným obloukům u malého hala.
angl. pyramidal haloes; slov. pyramidálne halo; 2014

halný wiatr

, viz vítr halný.
slov. wiatr halny; 1993-a1

halo Celliniho

viz heiligenschein.
slov. Celliniho halo; 2014

halo malé

, halo 22°, kolo malé — fotometeor, projevující se jako bělavý nebo duhově zbarvený světelný kruh kolem zdroje světla (Slunce nebo Měsíce) v úhlové vzdálenosti 22°. Vnitřní strana má červený, vnější fialový nádech. Plocha uvnitř kruhu se jeví poněkud tmavší než okolní obloha. Patří k častým halovým jevům. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na šestibokých hranolcích ledových krystalků, kdy paprsek do krystalku vstupuje i z něho vystupuje stěnami pláště, tzn. že jde o lom na hranolu s lámavým úhlem 60°. V české literatuře se jako synonymum někdy vyskytuje malé kolo, z čehož však mohou vznikat nedorozumění, neboť do vydání české verze Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965 se termínem malé kolo rozuměla koróna, zatímco velké kolo se používalo jak pro velké halo, tak pro malé halo.
angl. small halo; halo of 22°; slov. malé halo; 1993-a3

halo opsané

vzácný halový jev v podobě brýlovitého světelného útvaru kolem malého hala. Vzniká propojením horního a dolního tečného oblouku malého hala.
angl. circumscribed halo; slov. opísané halo; 2014

halo velké

, halo 46°, kolo velké – fotometeor, patřící mezi halové jevy a jevící se obvykle jako slabší bělavě nebo duhově zbarvený světelný kruh kolem zdroje světla (Slunce nebo Měsíce) se zdánlivým úhlovým poloměrem 46°. Jeho intenzita bývá podstatně slabší než intenzita malého hala a též jeho výskyt je mnohem méně častý. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na šestibokých hranolcích ledových krystalků, kdy paprsek do hranolku vstupuje plochou podstavy a vystupuje plochou pláště nebo naopak, tzn. že jde o lom na hranolu s lámavým úhlem 90°. V české literatuře se jako synonymum někdy vyskytuje velké kolo, z čehož však mohou vznikat nedorozumění, neboť do vydání české verze Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965 se termín velké halo též vyskytoval jako označení pro velké i malé halo.
angl. large halo; halo of 46°; slov. veľké halo; 1993-a3

harmatan

místní název sv. pasátu na pobřeží záp. Afriky a v oblasti Guinejského zálivu, kde vane v suchém roč. období (od listopadu do března) ze Sahary. Harmatan je velmi suchý, s velkým obsahem prachu.
angl. harmatan; harmattan; slov. harmattan; 1993-a1

hazardy hydrometeorologické

nevhodné označení pro hydrometeorologická ohrožení.
2016

heatburst

(z angl. heatburst) — jev, charakterizovaný prudkým zvýšením teploty (až o 10 °C či více) v rozmezí několika minut, doprovázený výrazným zesílením větru, včetně silných nárazů, a výrazným poklesem vlhkosti vzduchu. Předpokládá se, že se jedná o jev obdobný downburstu, avšak beze srážek, přičemž o mechanizmu jeho ohřevu se zatím pouze spekuluje. Vyskytuje se zpravidla ve večerních a nočních hodinách v blízkosti slábnoucích nebo rozpadajících se konv. bouří, častěji v blízkosti horských hřebenů; podobně jako downburst může působit svými nárazy větru značné škody. Doba trvání heatburstu dosahuje od několika minut až po desítky minut, výjimečně i déle. Jedná se o poměrně vzácný jev, vyskytující se v USA, kde se vyskytuje nejčastěji, ale i v jiných geografických oblastech, včetně Evropy.
angl. heatburst; heiligenschein; slov. heatburst; 2014

heiligenschein

někdy používaný mezinárodní termín něm. jazykového původu pro jev glórie kolem stínu vrženého lidskou postavou (zejména její hlavou a k ní přilehlou částí těla) na zemský povrch pokrytý kapičkami rosy nebo do vrstvy přízemní mlhy. Český překlad je svatozář. Stejný název se v literatuře někdy používá pro analogický jev podstatně menší výraznosti v souvislosti se stíny vrženými na povrchy granulového charakteru (povrch písku apod.) nebo např. v případě stínu letadla letícího nad lesními masivy produkujícími v době svého kvetení velké soubory pylových částic. Zde bývá zmiňováno jednoduché vysvětlení v podobě vysoké intenzity světla rozptýleného příslušnými částicemi. Jev pak může mít podobu pouze světelné skvrny kolem vrženého stínu bez zřetelných světelných maxim a minim typických pro ohybové jevy. V literatuře se někdy ve smyslu synonyma vyskytuje označení Celliniho halo (Benvenuto Cellini, popis jevu z r. 1562).
angl. Cellini's halo; slov. heiligenschein; 2014

heliograf

, syn. slunoměr.
angl. heliograph; slov. heliograf; 1993-a1

heliogram

záznam slunoměru.
angl. sunshine record; slov. heliogram; 1993-a1

heliotermometr

dnes již neužívaný přístroj k měření přímého slunečního záření. Tepelné účinky dopadajícího záření se zjišťovaly pomocí citlivého teploměru. Heliotermometr zkonstruoval švýcarský přírodovědec H. B. de Saussure v r. 1774. Viz též teploměr insolační.
angl. heliothermometer; slov. heliotermometer; 1993-a1

heterosféra

část atmosféry Země nad výškou zhruba 90 km, kde se začíná uplatňovat difúzní rovnováha, která se ustaví podle parciálních tlaků jednotlivých plynů. Koncentrace lehčích plynů ubývá s výškou pomaleji, a proto ve výškách několika tisíc km převládá atomární vodík. V heterosféře se významně uplatňuje elektromagnetické sluneční záření, které způsobuje fotoionizaci a fotodisociaci. Uplatňují se však i vlivy záření korpuskulárního. Vznikají tak ionty a volné elektrony, v případě fotodisociace štěpí záření krátkých vlnových délek molekuly na atomy. Vlivem absorpce sluneční energie dosahuje teplota v řídké heterosféře hodnot řádově stovek kelvinů. K největší produkci elektronů a iontů dochází ve výškách kolem 300 km. Vrstva pod heterosférou se nazývá homosféra.
angl. heterosphere; slov. heterosféra; 1993-a3

hladina barická

méně vhodné označení pro izobarickou hladinu. Viz též hladina tlaková.
angl. isobaric level; isobaric surface; slov. barická hladina; 1993-a1

hladina ekvipotenciální

, plocha ekvipotenciální — obecně hladina (plocha) konstantní hodnoty určitého potenciálu. V meteorologii jde zpravidla o hladinu konstantní hodnoty geopotenciálu. V tom případě nulovou ekvipotenciální (neboli geopotenciální) hladinu obvykle ztotožňujeme s ideální mořskou hladinou.
angl. equipotential level; equipotential surface; slov. ekvipotenciálna hladina; 1993-a1

hladina ekvivalentně barotropní

hladina v atmosféře, v níž je absolutní vorticita konzervativní vlastností vzduchových částic a její lokální změny jsou působeny pouze horiz. geostrofickou advekcí. V reálné atmosféře obvykle bývají tyto podmínky přibližně splněny ve vrstvě 500 až 400 hPa. V minulosti byla hladina ekvivalentně barotropní často ztotožňována s hladinou 500 hPa. Vzhledem k tomu, že rovnice vorticity má v ekvivalentně barotropní hladině stejný tvar jako v hladině nondivergence v barotropní atmosféře, někdy se tyto dvě hladiny nesprávně ztotožňují. Viz též model barotropní, vítr geostrofický.
angl. equivalent barotropic level; equivalent barotropic surface; slov. ekvivalentne barotropná hladina; 1993-a2

hladina geopotenciální

hladina (plocha) konstantního geopotenciálu. Viz též hladina ekvipotenciální.
angl. geopotential level; geopotential surface; slov. geopotenciálna hladina; 1993-a1

hladina izentropická

, viz plocha izentropická.
angl. isentropic level; isentropic surface; slov. izentropická hladina; 1993-a1

hladina izobarická

hladina (plocha) s konstantním tlakem vzduchu, jejíž výška nad zemí nebo vzdálenost od jiné tlakové hladiny závisí na teplotních, resp. hustotních vlastnostech sloupce vzduchu, vyjádřených např. jeho stř. virtuální teplotou. Mapy tlakových hladin jsou označovány jako mapy absolutní a relativní topografie. Sklon izobarických hladin k stř. hladině moře je řádově zlomky minuty. Tangens úhlu sklonu izobarické hladiny je

tg β = \frac{λ}{g} v_{g},

kde v_g je rychlost geostrofického větru a g velikost tíhového zrychlení.
angl. constant pressure level; constant pressure surface; isobaric level; isobaric surface; slov. izobarická hladina; 1993-a1

hladina izopyknická

, syn. plocha izopyknická.
angl. isopycnic level; slov. izopyknická hladina; 1993-a1

hladina izosterická

, syn. plocha izosterická.
angl. isosteric level; slov. izosterická hladina; 1993-a1

hladina izotermická

, syn. plocha izotermická.
angl. isothermal level; slov. izotermická hladina; 1993-a1

hladina kondenzační

hladina v atmosféře, určená svou výškou, popř. tlakem vzduchu, v níž se vzduch stává nasyceným vodní párou při adiabatickém ději. Přechod do nasyceného stavu je vyvolán ochlazením vzduchu při adiabatické expanzi. Podle podmínek, za nichž adiabatický děj probíhá, rozlišujeme kondenzační hladinu výstupnou, konv. a turbulentní. Viz též kondenzace vodní páry.
angl. condensation level; slov. kondenzačná hladina; 1993-a3

hladina kondenzační konvekční

kondenzační hladina dosažená vzduchovou částicí, jejíž počáteční teplota odpovídá hodnotě konv. teploty a vlhkost odpovídá hodnotě přízemní vlhkosti, při výstupu z přízemní hladiny. Na termodynamickém diagramu určujeme konv. kondenzační hladinu průsečíkem izogramy vedené z teploty přízemního rosného bodu a křivky teplotního zvrstvení. Viz též teplota konvekční kondenzační hladiny, teplota konvekční.
angl. convective condensation level; slov. konvekčná kondenzačná hladina; 1993-a3

hladina kondenzační turbulentní

kondenzační hladina dosažená vzduchovou částicí při vert. turbulentním promíchávání ve vzduchové hmotě. Viz též turbulence.
angl. mixing condensation level; slov. turbulentná kondenzačná hladina; 1993-a2

hladina kondenzační výstupná

kondenzační hladina, ve které vystupující nenasycená vzduchová částice přejde do stavu nasycení vodní párou následkem ochlazování při adiabatické expanzí. Výstupný pohyb může být způsoben termickou nebo vynucenou konvekcí. Výstupnou kondenzační hladinu určujeme na termodynamickém diagramu jako hladinu, v níž se protíná stavová křivka vystupující částice a izograma proložená teplotou rosného bodu v počáteční hladině výstupu. Výstupnou kondenzační hladinu určujeme nejčastěji pro adiabatický výstup z přízemní hladiny. Lze ji však určit pro výstup z libovolného bodu křivky teplotního zvrstvení. Viz též teplota výstupné kondenzační hladiny.
angl. lifting condensation level; slov. výstupná kondenzačná hladina; 1993-a2

hladina konvekce horní

hladina (výška), ve které ustávají konv. výstupné pohyby. Pojem horní hladina konvekce se nejčastěji užívá v souvislosti s termickou konvekcí, vyvolanou nerovnoměrným radiačním ohříváním zemského povrchu. Výšku horní hladiny konvekce určujeme na termodynamickém diagramu metodou částice. Lze využít i vhodnou aplikaci metody vrstvy nebo metody vtahování. Viz též hladina volné konvekce.
angl. convection level; slov. horná hladina konvekcie; 1993-a2

hladina nondivergence

hladina (výška) v atmosféře, v níž je hodnota horiz. izobarické divergence proudění blízká k nule. Podmínku nondivergence obvykle dobře splňují hladiny ve stř. troposféře mezi 700 a 500 hPa, přičemž horiz. divergence proudění v horní a ve spodní troposféře má opačné znaménko. V konkrétní synoptické situaci může existovat i více hladin (výšek) nondivergence. Pojem hladina nondivergence lze považovat za vystižení plochy, která odděluje hlavní oblasti horizontální divergence a konvergence spojené s typickou vertikální strukturou tlakových výší a níží v synoptickém měřítku. Tento pojem sehrál značnou úlohu v historickém vývoji numerických modelů atmosféry, pracuje se s ním např. v barotropních modelech.
angl. level of nondivergence; nondivergence level; slov. hladina nondivergencie; 1993-a3

hladina nulového vztlaku

hladina (výška), v níž se teplota vzduchové částice, vystupující nasyceně adiabaticky z výstupné kondenzační hladiny, naposledy vyrovná teplotě okolí v podmíněně instabilní atmosféře. Na termodynamickém diagramu se určuje jako průsečík nasycené adiabaty, proložené charakteristickým bodem, s křivkou zvrstvení. Obvykle se nachází blízko tropopauzy. Viz též hladina volné konvekce, CAPE.
angl. equilibrium level; slov. hladina nulového vztlaku; 2014

hladina tlaková

nevh. označení pro hladinu (plochu) izobarickou.
angl. pressure level; slov. tlaková hladina; 1993-a1

hladina tání

hladina (výška) v atmosféře, ve které tají ledové krystalky a sněhové vločky při pádu k zemi. Odpovídá výšce izotermy 0 °C. Její poloha se mění s denní a roční dobou, v závislosti na zeměp. šířce a na vlastnostech vzduchové hmoty.
angl. melting level; slov. hladina topenia; 1993-a3

hladina volné konvekce

hladina (výška), v níž se teplota vzduchové částice, vystupující nasyceně adiabaticky z výstupné kondenzační hladiny, poprvé vyrovná teplotě okolí v podmíněně instabilní atmosféře. Nad hladinou volné konvekce až do hladiny, v níž se částice stává opět chladnější než okolí, získává vzduchová částice kladné zrychlení na úkor CAPE. Na termodynamickém diagramu se poloha hladiny volné konvekce určuje jako průsečík nasycené adiabaty proložené charakteristickým bodem a křivky teplotního zvrstvení. Viz též teplota hladiny volné konvekce, instabilita atmosféry podmíněná.
angl. free convection level; slov. hladina voľnej konvekcie; 1993-a3

hladina řídícího proudění

hladina s dostatečně výrazným, ustáleným a co do směru nepříliš plošně proměnlivým přenosem vzduchu ve stř. troposféře, v jehož směru se v podstatě přemísťují přízemní tlakové útvary (odtud řídící proudění). Za hladinu řídícího proudění se obvykle považuje hladina, ve které leží osa výškové frontální zóny. V létě to bývá hladina okolo 500 hPa, v zimě okolo 700 hPa. Viz též proudění řídící.
angl. steering level; slov. hladina riadiaceho prúdenia; 1993-a2

hladiny izobarické standardní

hladiny tlaku vzduchu, jehož hodnoty byly stanoveny mezin. dohodou. Jsou to hladiny 1 000, 925, 850, 700, 500, 400, 300, 250, 200, 150, 100, 70, 50, 30, 20 a 10 hPa. Údaje o výšce hladin a hodnotách jednotlivých prvků v nich měřených jsou předávány povinně ve zprávách TEMP a TEMP SHIP. Ve zprávách PILOT a PILOT SHIP se uvádějí hodnoty směru a rychlosti větru ve standardních izobarických hladinách 850 až 10 hPa. Výše položené synoptické stanice (v ČR ve výšce nad 550 m. n. m.) uvádějí ve zprávách SYNOP výšku stanovené standardní izobarické hladiny místo tlaku vzduchu přepočítaného na střední hladinu moře.
angl. standard isobaric surfaces; standard pressure levels; slov. štandardné izobarické hladiny; 1993-a3

hladiny letové

(FL-flight levels) — hladiny (výšky) v atmosféře mezinárodně určené k zabezpečení letů hlavně dopravních letadel. Výška letu v letových hladinách se udržuje podle výškoměru nastaveného na tlak vzduchu 1 013,2 hPa, takže jsou letové hladiny hladinami konstantního atm. tlaku. První letovou hladinou (v praxi nepoužívanou) je tlaková hladina 1 013,2 hPa. Další letové hladiny jsou od sebe vzdáleny o konstantní tlakové intervaly, které ve standardní atmosféře odpovídají vert. vzdálenosti 300 m. Letové hladiny letových cest se udávají čís. symbolem, který značí výšku ve standardní atmosféře ve stovkách stop (např. 290, 310 atd.).
angl. flight levels; slov. letové hladiny; 1993-a3

hladiny význačné

hladiny uváděné ve zprávách PILOT a TEMP, v nichž podle aerol. měření nabývá teplota vzduchu, relativní vlhkost vzduchu, směr a rychlost větru hodnot, významných pro sestrojení křivek vertikálního profilu teploty, vlhkosti vzduchu a větru. Za význačné hladiny teploty se v troposféře považují zejména dolní a horní hranice inverzí teploty, resp. izotermií v případě, že tlakový rozdíl mezi základnou a horní hranicí těchto vrstev je alespoň 20 hPa, nebo je-li vrstva charakterizována významnou změnou vlhkosti vzduchu. Výběr dalších význačných hladin u teploty a vlhkosti vzduchu se provádí tak, aby se rozdíl změřené teploty a vlhkosti vzduchu nelišil od profilu zkonstruovaného pomocí význačných hladin o více než 1 °C do výšky hladiny 300 hPa, nebo první tropopauzy, o 2 °C nad touto výškou a o 15 % rel. vlhkosti v celém rozsahu měření vlhkosti. Pro výběr význačných hladin větru jsou rozhodující odchylky od vert. průběhu změřené rychlosti a směru větru o více než 10° u směru a 5 m . s^–1 u rychlosti větru. Za význačnou hladinu se považuje i tropopauza, hladina maximálního větru, počáteční a nejvyšší bod měření. Jestliže se vert. průběh měřeného prvku vynáší do termodynamického diagramu pomocí lomené čáry, označují se význačné hladiny často jako zlomové body, popř. „zlomy".
angl. significant levels; slov. význačné hladiny; 1993-a3

hlásič bouřek varovný

zařízení automaticky indikující pravděpodobnost příchodu bouřky. Využívá principu zvýšeného gradientu elektrického potenciálu atmosféry nebo změn el. gradientu, způsobených výboji blesku nebo zvyšující se amplitudou striků apod.
slov. výstražný hlásič búrok; 1993-a3

hlášení mimořádné o pozorování z letadel během letu (AIREP SPECIAL-ARS)

mimořádná pozorování z letadel musí provádět všechna letadla, kdykoliv jsou pozorovány nebo dojde-li ke střetu s následujícími podmínkami: mírná nebo silná turbulence, nebo mírná nebo silná námraza, nebo silná horská vlna, nebo bouřky bez krup, zastřené popř. prorůstající vrstevnatou oblačností, pokrývající rozsáhlé oblasti nebo vyskytující se na squall lines (čáry instability), nebo bouřky s kroupami, zastřené, prorůstající vrstevnatou oblačností, pokrývající rozsáhlé oblasti nebo vyskytující se na squall lines (čárách instability), silná prachová vichřice nebo silná písečná vichřice nebo oblak tvořený vulkanickým popelem, nebo přederupční vulkanická aktivita nebo vulkanická erupce. Mimořádná hlášení jsou zasílána buď datovým spojem letadlo–země nebo radiotelefonním spojením. Je-li meteorologickou výstražnou službou přijato mimořádné hlášení z letadla, ale podle mínění meteorologa nebude mít hlášený jev trvání a není tedy důvod k vydání informace SIGMET, musí být toto mimořádné hlášení rozšířeno vydáním ARS stejným způsobem, jako se rozšiřují informace SIGMET, t.j. meteorologickým výstražným službám, centrům WAFC a dalším meteorologickým služebnám, v souladu s regionálními postupy ICAO.
angl. AIREP SPECIAL-ARS; slov. mimoriadne hlásenie o pozorovaní z lietadiel počas letu (AIREP SPECIAL-ARS); 2014

hlášení pravidelné o pozorování z letadel během letu (AIREP)

pravidelná hlášení o pozorování z letadel během letu jsou zpravidla předávána datovým spojem a mají následující strukturu skládající se ze dvou datových bloků. V 1. bloku jsou údaje o zeměpisné šířce a délce, hladině a času pozorování a ve 2. bloku pak údaje o směru a rychlosti výškového větru, teplotě a pokud jsou k dispozici tak údaje o turbulenci a vlhkosti. Údaje jsou předávány v dohodnutých intervalech závislých na hustotě provozu a fázi letu.
angl. AIREP ; slov. pravidelné hlásenie o pozorovaní z lietadiel počas letu (AIREP); 2014

hmota atmosféry optická absolutní

, hmota optická absolutní — geometrická délka dráhy paprsku (například slunečního) při průchodu atmosférou Země.
angl. absolute optical air mass of atmosphere; slov. absolútna optická hmota atmosféry ; 2014

hmota atmosféry optická relativní

, hmota optická relativní — poměr absolutní optické hmoty při poloze nebeského tělesa (nejčastěji Slunce) ve výšce nad obzorem dané úhlem h k absolutní optické hmotě při poloze tělesa v zenitu. Relativní optická hmota se vyskytuje ve vztazích, popisujících zejména šíření přímého slunečního záření v zemské atmosféře. Při výškách h větších než 30° se relativní optická hmota, označovaná jako m, zpravidla počítá pomocí jednoduchého vzorce

m = {(sin h)}^{- 1} .

Při menších výškách je vhodné použít opravu na zakřivení zemském povrchu a na lom paprsků v atmosféře.
angl. relative optical air mass of atmosphere; slov. relatívna optická hmota atmosféry ; 2014

hmota optická

, syn. hmota atmosféry optická absolutní.
angl. optical air mass; slov. optická hmota; 1993-a1

hmota vzduchová

množství vzduchu v troposféře, souměřitelné co do plošných rozměrů s velkými plochami moří a pevnin, které má zhruba stejné vlastnosti a pohybuje se ve směru všeobecné cirkulace atmosféry. Vzduchová hmota vzniká v ohnisku, tedy oblasti, kde přijímá své charakteristické vlastnosti. Pro vznik vzduchové hmoty je důležitá cirkulační soustava, která zaručuje, že v dané oblasti setrvá dostatečně dlouho, aby vertikální gradient teploty a rozdělení vlhkosti dosáhly rovnovážného stavu se svým podkladem. Při pohybu se vlastnosti vzduchové hmoty mění, dochází k její transformaci. Uvnitř vzduchové hmoty jsou prostorové změny met. prvků pomalé a spojité, zatímco na rozhraní se sousední vzduchovou hmotou se mění prudce. Na rozhraní vzduchových hmot leží většinou atmosférická fronta. Stručně se vzduchová hmota nazývá „vzduch" s blíže určujícím přídavným jménem, např. vzduch arktický, vzduch polární, vzduch teplý, studený, stabilní, instabilní aj. Viz též klasifikace vzduchových hmot, vlastnosti vzduchových hmot konzervativní, transformace vzduchových hmot, homology vzduchových hmot, kalendář vzduchových hmot, klimatologie vzduchových hmot.
angl. air mass; slov. vzduchová hmota; 1993-a3

hmota vzduchová instabilní

(labilní) — vzduchová hmota, která má alespoň ve spodní části instabilní zvrstvení, tj. vert. teplotní gradient větší než nasyceně adiabatický. Vyznačuje se rel. vysokou turbulencí a při dostatečném obsahu vlhkosti vzduchu se v ní vyskytují konv. oblaky, přeháňky a bouřky (hlavně v teplé části roku). Viz též hmota vzduchová stabilní.
angl. unstable air mass; slov. instabilná vzduchová hmota; 1993-a3

hmota vzduchová labilní

, syn. hmota vzduchová instabilní
angl. unstable air mass; slov. labilná vzduchová hmota; 1993-a1

hmota vzduchová místní

vzduchová hmota setrvávající delší dobu v jedné oblasti. Je v tepelné a radiační rovnováze s aktivním povrchem. Vlastnosti místní vzduchové hmoty závisí na geograf. poloze a roč. době. Termín navrhl S. P. Chromov.
angl. local air mass; slov. miestna vzduchová hmota; 1993-a2

hmota vzduchová stabilní

vzduchová hmota, která má alespoň ve spodní části stabilní zvrstvení, tj. vert. teplotní gradient menší než nasyceně adiabatický. Ve stabilní vzduchové hmotě se často vyskytují inverze teploty, izotermie a jen malá turbulence. Při dostatečné vlhkosti vzduchu v ní vznikají mlhy nebo nízké vrstevnaté oblaky, hlavně v chladné části roku. Viz též hmota vzduchová instabilní.
angl. stable air mass; slov. stabilná vzduchová hmota; 1993-a3

hmotnost atmosféry

celková hmotnost atmosféry Země je podle A. Ch. Chrgiana (1978) 5,157 . 10¹⁸ kg, podle F. J. Monkhouse (1974) 5,9 . 10¹⁸ kg. Zejména první z těchto dvou údajů dobře odpovídá dnes uváděným hodnotám. Hmotnost atmosféry tvoří přibližně jednu milióntinu hmotnosti Země (5,98 . 10²⁴ kg). Vzhledem k tomu, že tlak a hustota vzduchu s výškou rychle klesají, ve vrstvě od 0 do 5,5 km se vyskytuje přibližně 50 %, ve vrstvě od 0 do 11 km 75 % a ve vrstvě od 0 do 36 km 99 % celkové hmotnosti atmosféry. V horních vrstvách ovzduší nad 36 km se tedy vyskytuje jen asi 1 % celkové hmotnosti atmosféry.
angl. total weight of the atmosphere; slov. hmotnosť atmosféry; 1993-a3

hmotnost vodní páry měrná

, syn. hustota vodní páry, vlhkost vzduchu absolutní.
angl. water vapour density; slov. merná hmotnosť vodnej pary; 1993-a2

hmotnost vzduchu měrná

, syn. hustota vzduchu
angl. air density ; slov. merná hmotnosť vzduchu; 1993-a1

hodnota vodní sněhové pokrývky

výška vodní vrstvy, která vznikne rozpuštěním sněhové pokrývky, resp. její hmotnost, vztažená na jednotku plochy. Vodní hodnota sněhové pokrývky se udává v mm vodního sloupce nebo v kg.m^–2. Pro zatížení stavebních konstrukcí se používají jednotky kg.m^–2 nebo kPa. Viz též sněhoměr.
angl. water equivalent of snow cover; slov. vodná hodnota snehovej pokrývky; 1993-a3

hodnoty meteorologického prvku extrémní

nejvyšší a nejnižší hodnoty met. prvku v určitém časovém intervalu, např. během dne, měsíce, roku, za celou dobu pozorování stanice. Viz též extrémy meteorologických prvků, maximum met. prvku, minimum met. prvku.
angl. extreme values of the meteorological element; slov. extrémne hodnoty meteorologického prvku; 1993-a1

hodnoty meteorologického prvku průměrné

v met. a klimatologickém zpracování nejužívanější statist. charakteristiky, zpravidla aritmetické průměry. Viz též průměr meteorologického prvku denní, amplituda meteorologického prvku roční průměrná atd.
angl. average values of meteorological element; slov. priemerné hodnoty meteorologického prvku; 1993-a1

hodograf

čára spojující koncové body vektorů, které jsou znázorněné v polárních souřadnicích a vycházejí z počátku souřadnicového systému. V meteorologii se nejčastěji využívá hodograf rychlosti větru. Pomocí hodografu rychlosti větru se vyjadřuje např. denní chod větru, změny větru s výškou apod. Velmi známé je např. znázornění výškového profilu větru v mezní vrstvě atmosféry v podobě Taylorovy (nebo Ekmanovy) spirály.
angl. hodograph; slov. hodograf; 1993-a2

holomráz

mráz (teplota vzduchu nižší než 0,0 °C) bez sněhové pokrývky.
angl. black frost; slov. holomráz; 1993-a1

homogenita a izotropie polí meteorologických veličin

pole meteorologických veličin je homogenní a izotropní, jestliže jeho stř. hodnota je konstantní a korelační funkce závisí jen na vzdálenosti bodů pole. Tato zjednodušující vlastnost se používá při formulaci algoritmů numerické analýzy.
angl. homogeneity and isotropy of meteorological element fields; slov. homogenita a izotropnosť polí meteorologických veličín; 1993-a3

homogenita klimatologických řad

vlastnost klimatologických řad spočívající v tom, že tyto řady reagují jen na přirozenou variabilitu počasí a klimatu, nikoliv na změny v umístění meteorologické stanice, v expozici meteorologických přístrojů a jejich typu, v metodice a termínech pozorování aj. V homogenních klimatologických řadách se rovněž neprojevují změny mikroklimatu, mezoklimatu, resp. místního klimatu, které mohou vznikat v důsledku změn zástavby nebo vzrůstu stromů v nejbližším okolí met. stanice, růstu města, industrializace oblasti apod. Posouzení homogenity klimatologických řad, které je předpokladem úspěšné aplikace klimatologického materiálu, se provádí numerickými nebo graf. metodami.
angl. homogeneity of climatic series; slov. homogenita klimatologických radov; 1993-a1

homology vzduchových hmot

klimatologicky zpracované prům. vertikální profily teploty vzduchu v troposféře pro různé vzduchové hmoty, tříděné podle teplotních charakteristik (arktické, polární, tropické) a podle vlhkosti (maritimní, kontinentální) v jednotlivých měsících nebo ročních dobách v dané oblasti (místě). Porovnáním aktuální křivky radiosondážního měření s homologem se určoval typ a vert. rozsah vzduchové hmoty. Z historického hlediska zajímavý pojem s jehož používáním se přestalo ve druhé polovině 20. století.
angl. air mass homologues; slov. homology vzduchových hmôt; 1993-a3

homopauza

tenká přechodová vrstva mezi homosférou a heterosférou. Je prakticky totožná s turbopauzou.
angl. homopause; slov. homopauza; 2014

homosféra

část atmosféry Země, v níž se podstatně nemění relativní zastoupení plynů ve vzdušné směsi. Hlavní příčinou téměř konstantního složení homosféry v horiz. i vert. směru je turbulentní promíchávání. I v homosféře však existují látky v prostorově proměnném množství. Patří k nim především vodní pára, ozon, oxid uhličitý, oxid siřičitý a dusičitý, čpavek, částice prachu, částice vody v tekuté i pevné fázi. Homosféra sahá od zemského povrchu do výšky kolem 90 km; nad ní se nachází heterosféra. Viz též rovnováha difuzní, bilance záření.
angl. homosphere; slov. homosféra; 1993-a3

homotermie

zast. syn. pro izotermii.
angl. homothermy; slov. homotermia; 1993-a1

horizont

, syn. obzor.
2016

horizont zákalový

horní hranice vrstvy zákalu, která při šikmém pohledu shora působí dojmem souvislého horizontu.
angl. haze horizon; slov. zákalový horizont; 1993-a1

horko

subj. pocit intenzivního účinku tepla. Viz též vedro, dusno, vlna horká.
angl. heat; hot weather; slov. horúco; 1993-a1

hranice atmosféry horní

neurčitý pojem; klademe ji do výšky, nad kterou už z daného hlediska nemusíme uvažovat vliv atmosféry. Např. v aktinometrii zpravidla znamená hladinu (výšku), nad níž z energetického hlediska lze zanedbat vliv ovzduší na sluneční záření, např. při určování solární konstanty, z hlediska vlivu na rozptyl a absorpci záření apod. Tyto podmínky bývají v dostatečné míře splněny již v mezosféře a nad ní.
angl. outer limits of the atmosphere; upper boundary of the atmosphere; slov. horná hranica atmosféry; 1993-a3

hranice dusna

, viz den dusný, dusno.
angl. limit of muggy; slov. hranica dusna; 1993-a1

hranice inverze

hladina v atmosféře, v níž ve směru zdola nahoru začíná, resp. končí inverze teploty vzduchu nebo jiného met. prvku (dolní a horní hranice inverze). Hranice teplotní inverze se na křivce teplotního zvrstvení jeví jako zlomové body a pokud se tlak vzduchu na horní a dolní hranici inverze liší o více než 20 hPa počítají se mezi význačné hladiny.
angl. boundary of inversion layer; slov. hranica inverzie; 1993-a3

hranice klimatická

zóna oddělující různé klimatické oblasti. Může mít charakter výrazného klimatického předělu nebo pozvolného přechodu. Při klasifikaci klimatu je aproximována linií, jejíž poloha bývá stanovena konvenčně.
angl. climatic divide; slov. klimatická hranica; 1993-a3

hranice lesa

čára spojující nejzazší místa zapojeného lesa. Hranice lesa je jednak vert. (horní), závisející na nadm. výšce, jednak horiz., závisející na zeměp. šířce. U přirozené hranice lesa rozlišujeme hranici lesa klimatickou, orografickou a edafickou (půdní a substrátovou) podle podmínek, které jsou pro polohu hranice lesa rozhodující.
angl. forest line; slov. hranica lesa; 1993-a1

hranice lesa klimatická

hranice, za níž klimatické podmínky vylučují existenci zapojeného lesa. Na klimatickou hranici lesa mají z klimatických podmínek rozhodující vliv zejména teplotní poměry ve vegetačním období. Např. na sev. polokouli polární hranice lesa odpovídá červencové izotermě 10 °C. Z dalších podmínek je významný vítr, který mnohde určuje horní hranici lesa. V suchých oblastech je klimatická hranice lesa podmíněna zvláštním množstvím srážek a vlhkostí vzduchu.
angl. climatic forest line; slov. klimatická hranica lesa; 1993-a1

hranice mezní vrstvy atmosféry

výška, v níž vektor větru přestává být ovlivňován zemským povrchem (třením apod.) a pohyb vzduchových částic je způsobován jen silou tlakového gradientu, silou zemské tíže a Coriolisovou silou. Vektor větru lze proto už aproximovat geostroficky nebo gradientově, nejvýše se započtením těch ageostrofických složek, které mají původ v makromet. polích volné atmosféry (izalobarický vítr apod.). Prům. nadm. výška horní hranice mezní vrstvy atmosféry je asi 1,5 km, což odpovídá zhruba výšce izobarické hladiny 850 hPa. Denní chod teploty vzduchu nad touto výškou už není prakticky ovlivňován zemským povrchem. Viz též vítr ageostrofický, vítr geostrofický, vítr gradientový.
angl. limit of the atmospheric boundary layer; slov. hranica hraničnej vrstvy atmosféry; 1993-a1

hranice oblačnosti horní

(HHO) — výšková hladina, ve které dochází k poklesu koncentrace částic nejvyšší oblačné vrstvy pod možnost jejich detekce daným pozorovacím prostředkem. Výška horní hranice oblačnosti je tak závislá na metodě pozorování, resp. na spektrálním pásmu či vlnové délce použitého přístroje.
2015

hranice přizemní vrstvy atmosféry

1. hladina, do které lze v prvním přiblížení předpokládat neměnnost hodnot vert. turbulentního toku hybnosti tepla a vlhkosti s výškou. Mění se ve velmi širokém intervalu od několika metrů do 100 až 200 m nad terénem podle vert. teplotního zvrstvení, rychlosti větru a charakteru aktivního povrchu; 2. v mikroklimatologii se za horní hranici přízemní vrstvy atmosféry někdy považovala výška 1,5 až 2 m nad zemí, v níž bylo možné provádět standardní met. měření. Viz též vrstva atmosféry přízemní.
angl. limit of surface layer; slov. hranica prízemnej vrstvy atmosféry; 1993-a3

hranice zákalu

viz vrstva zákalová.
angl. haze line; slov. hranica zákalu; 1993-a3

hrom

, hřmění — akust. průvodní jev výboje blesku. Jeho zdrojem je tlaková vlna, která vzniká náhlým zvětšením objemu vzduchu v kanálu blesku při jeho ohřátí až na teplotu kolem 20 000 K. K pozorovateli dochází zvuk z různých kanálů blesku, popř. po odrazech od oblaků a zemského povrchu, a proto může hrom trvat i několik sekund. Čím je výboj blesku blíže pozorovateli, tím má hrom kratší trvání a vyšší kmitočet. Akust. spektrum se pohybuje od 10 Hz do 3 kHz. Hrom je obvykle slyšitelný do vzdálenosti 15 až 20 km. Viz též bouřka na stanici, bouřka vzdálená, blýskavice, izobronta, mapa izobront.
angl. thunder; slov. hrom; 1993-a3

hromosvod

, bleskosvod, zařízení hromosvodné — zařízení sloužící k ochraně objektů před přímým úderem blesku. Skládá se z jímacího zařízení, svodu a zemnice. Účelem jímacího zařízení je zachytit v určité výšce nad chráněným objektem sestupující předvýboj a tak zabránit úderu blesku do chráněné části objektu. Účelem svodů je svést proud bleskového výboje z jímacího zařízení k zemi s min. úbytky napětí. Zemnič hromosvodu má svést tento el. proud do země tak, aby v chráněném objektu vznikly pokud možno co nejmenší rozdíly napětí. V technické literatuře a normách se též používá název zařízení hromosvodné, popř. hromosvodná soustava. Princip dnes používaných hromosvodů navrhl amer. vědec a politik z období boje za nezávislost B. Franklin. Poněkud odlišný přístup se uplatňoval u zařízení, které zkonstruoval P. Diviš v Příměticích na Moravě roku 1754. Zařízení bylo spíše určeno k odsávání elektřiny z dolní části bouřkových oblaků a podle představ svého vynálezce mělo především sloužit k zabránění vzniku bouřky. Viz též výboj blesku mezi oblakem a zemí.
angl. lightning conductor; slov. hromozvod; 1993-a3

humidita klimatu

, vlhkost klimatu — vlastnost klimatu způsobená neúměrně velkým množstvím vypadlých srážek oproti výparu (opak aridity klimatu). Jde o významnou charakteristiku klimatu podmíněnou srážkami, teplotou a vlhkostí vzduchu, oblačností, větrnými poměry, vlastnostmi půdy, expozicí území apod. Oblasti s humidním klimatem, popř. subhumidním klimatem nebo perhumidním klimatem, se vymezují pomocí nejrůznějších indexů humidity. Humidita klimatu se může projevovat celoročně nebo pouze v určité části roku, kterou označujeme jako období dešťů, střídané obdobím sucha.
angl. humidity of climate; slov. humidita klímy; 1993-a3

humilis

(hum) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu kup malého vert. rozsahu, které se jeví jako zploštělé. Užívá se u druhu Cu. Termín hum poprvé užil belgický meteorolog J. Vincent v Atlasu oblaků, vydaném v Bruselu v r. 1907. Viz též oblak kupovitý, mediocris, congestus.
angl. humilis; slov. humilis; 1993-a2

hurikán

regionální označení plně vyvinuté tropické cyklony v oblastech sev. Atlantského oceánu, sv. Tichého oceánu východně od datové hranice a jv. Tichého oceánu východně od 160° v. d. Desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti přízemního větru v hurikánu dosahuje nejméně 33 m.s^–1. Intenzita hurikánu se určuje nejčastěji na základě Saffirovy-Simpsonovy stupnice. Slovo hurikán vzniklo stejně jako slova orkán a uragán zkomolením jména božstva předkolumbovských obyvatel karibské oblasti, v angličtině se používá i ve slovním označení 12. stupně Beaufortovy stupnice větru.
angl. hurricane; slov. hurikán; 1993-a3

hurikán silný

viz stupnice Saffirova-Simpsonova.
slov. silný hurikán; 2014

hustota oblaků optická

míra zeslabení elmag. záření v optickém oboru slunečního spektra (tj. světla) při průchodu oblačnou vrstvou rozptylem a absorpcí záření oblačnými částicemi (kapkami vody a krystaly). Využívá se např. jako jeden z parametrů v modelech přenosu záření danou oblačnou vrstvou i na jiných vlnových délkách než ve viditelném oboru. Jeho hodnota je závislá na vlnové délce záření. Je rovněž významným parametrem klimatických modelů z hlediska výpočtu radiační a energetické bilance atmosféry nebo Země.
angl. cloud optical thickness; cloud optical depth; slov. optická hustota oblakov; 1993-a3

hustota sněhu

hmotnost objem. jednotky sněhové pokrývky vyjádřená v kg.m^–3, případně v poměru k hustotě vody. Hustota nově napadlého sněhu se pohybuje v závislosti na teplotě a větru od 50 do 150 kg.m^–3, hustota starého ulehlého sněhu často přesahuje 400 kg.m^–3.
angl. density of snow; snow density; slov. hustota snehu; 1993-a3

hustota suchého vzduchu

hmotnost jednotky objemu suchého vzduchu. Hustotu suchého vzduchu ρ_d v kg.m^–3 lze určit ze stavové rovnice suchého vzduchu podle vzorce

ρ_{d} = \frac{p_{d}}{R_{d} T},

kde p_d je tlak suchého vzduchu v Pa, T teplota vzduchu v K, a R_d = 287,4 J.kg^–1.K^–1 je měrná plynová konstanta suchého vzduchu. Při teplotě 0 °C a tlaku suchého vzduchu 1 013,25 hPa je ρ_d = 1,293 kg.m^–3.
angl. density of dry air; slov. hustota suchého vzduchu; 1993-a3

hustota vlhkého vzduchu

hmotnost jednotky objemu vlhkého vzduchu. Hustotu vlhkého vzduchu ρ v kg.m^–3 lze určit ze stavové rovnice vlhkého vzduchu podle vzorce

ρ = \frac{p}{R_{d} T_{v}}

kde p = p_d + e je tlak vlhkého vzduchu v Pa, p_d tlak suchého vzduchu v Pa, e napětí vodní páry v Pa, R_d = 287,4 J.kg^–1.K^–1 je měrná plynová konstanta suchého vzduchu a T_v značí virtuální teplotu v K. Za stejné teploty a za stejného tlaku suchého a vlhkého vzduchu je hustota vlhkého vzduchu vždy menší než hustota suchého vzduchu.
angl. density of moist air; slov. hustota vlhkého vzduchu; 1993-a3

hustota vodní páry

hmotnost vodní páry v jednotce objemu vlhkého vzduchu. Vyjadřuje se v kg.m^–3. V meteorologii se užívá také tradiční označení absolutní vlhkost vzduchu.
angl. water vapour density; slov. hustota vodnej pary; 1993-a3

hustota vzduchu

, hmotnost vzduchu měrná — hmotnost jednotky objemu vzduchu. Udává se v kg.m^–3 a je převrácenou hodnotou měrného objemu vzduchu. Plochy konstantní hustoty vzduchu se nazývají plochami izopyknickými. Viz též inverze hustoty vzduchu.
angl. air density ; slov. hustota vzduchu; 1993-a3

hvizd atmosférický

zvuk akust. kmitočtu slyšitelný v citlivých radiopřijímačích. Šíří se atmosférou, podél magnetických siločar. Připomíná hudební tón trvající asi 1 s, během něhož klesne kmitočet zhruba z 10 kHz na 1 kHz. Zdrojem atmosférického hvizdu jsou blesky na celé zeměkouli. Viz též sfériky.
angl. whistler; slov. atmosférický hvizd; 1993-a3

hydrologie

věda studující hydrosféru. Zabývá se zákonitostmi časového a prostorového rozložení vody na Zemi, jejím pohybem v rámci hydrologického cyklu, fyz., chem. a biologickým režimem apod. K rozmachu české hydrologie došlo po roce 1875, kdy byla založena Hydrografická komise pro Království České se dvěma sekcemi: ombrometrickou sekci vedl F. J. Studnička, hydrometrickou sekci A. R. Harlacher. Viz též hydrometeorologie, předpověď hydrologická, rok hydrologický.
angl. hydrology; slov. hydrológia; 1993-a3

hydrometeor

meteor tvořený soustavou vodních částic v kapalném nebo tuhém skupenství, padajících k zemskému povrchu, vznášejících se v atmosféře, zdvižených větrem ze zemského povrchu a usazených na předmětech na zemském povrchu nebo ve volné atmosféře. Mezi hydrometeory počítáme srážky padající a usazené, mlhu, kouřmo, zvířený sníh, vodní tříšť aj. Do hydrometeorů nezahrnujeme oblaky. Viz též srážky.
angl. hydrometeor; slov. hydrometeor; 1993-a2

hydrometeorologie

1. vědní obor na pomezí mezi hydrologií a meteorologií, studující část hydrologického cyklu realizovanou v atmosféře. Zabývá se mj. meteorologickými příčinami hydrologických jevů, především extrémních průtoků. Průkopníkem české hydrometeorologie byl F. Augustin, který v 90. letech 19. století studoval met. příčiny tehdejších povodní a sucha.
2. věcně nepřesné souborné označení pro činnosti, jimž se věnují hydrologická a meteorologická služba.
angl. hydrometeorology; slov. hydrometeorológia; 1993-a3

hydrosféra

vodní obal Země mezi atmosférou a zemskou kůrou. Je souhrnem veškeré vody na Zemi ve všech skupenstvích, tedy i vody v atmosféře a podpovrchové vody, která zahrnuje půdní vodu a podzemní vodu. Studiem hydrosféry se zabývá hydrologie.
angl. hydrosphere; slov. hydrosféra; 1993-a3

hyetograf

, viz ombrograf
slov. hyetograf; 1993-a2

hyetografie

zast. označení pro klimatologii atm. srážek.
angl. hyetography; slov. hyetografia; 1993-a3

hyetogram

, viz ombrograf.
angl. hyetogram; slov. hyetogram; 1993-a3

hyetoizanomála

, viz izanomála.
slov. hyetoizanomála; 1993-a3

hyetometr

zastaralý název pro srážkoměr.
slov. hyetometer; 1993-a1

hyetometrie

, syn. ombrometrie.
angl. hyetometry; slov. hyetometria; 1993-a3

hygiena ovzduší

dílčí část vědního oboru hygieny, jež se zabývá studiem vztahů mezi znečišťujícími látkami ve venkovním a vnitřním ovzduší a reakcí lidského organizmu na ně, popř. na produkty vzniklé při jejich transformaci v atmosféře. Dále se hygiena ovzduší zabývá zjišťováním biologické a fyziologické odezvy organismu na koncentrace znečišťujících látek a stanovením limitních koncentrací pro potřeby sledování a řízení kvality ovzduší. Hygiena ovzduší spolupracuje s meteorologií zejména při studiu vlivu met. faktorů na stav, transport a transformaci znečišťujících látek v ovzduší. Viz též ochrana čistoty ovzduší, šíření znečišťujících látek, znečištění ovzduší.
angl. hygiene of atmosphere; slov. hygiena ovzdušia; 1993-a2

hygrograf

registr. vlhkoměr, jehož čidlem je nejčastěji svazek lidských vlasů nebo organická (zlatotepecká) blána.
angl. hygrograph; slov. hygrograf; 1993-a1

hygrogram

záznam hygrografu.
angl. hygrogram; slov. hygrogram; 1993-a1

hygrometr

, syn. vlhkoměr.
angl. hygrometer; slov. hygrometer; 1993-a1

hygrometrie

obor zabývající se měřením vlhkosti vzduchu a jeho metodikou. Viz též evaporimetrie, ombrometrie.
angl. hygrometry; slov. hygrometria; 1993-a1

hygroskop

zařízení umožňující kvalit. určování změn vlhkosti vzduchu.
angl. hygroscope; slov. hygroskop; 1993-a1

hygroskopicita

schopnost látek pohlcovat a vázat vodní páru.
angl. hygroscopicity; slov. hygroskopicita; 1993-a1

hygrotermograf

, syn. termohygrograf.
angl. hygrothermograph; slov. hygrotermograf; 1993-a1

hypotéza Kolmogorovova

z hlediska turbulentního proudění v atmosféře má značný význam tzv. první a druhá Kolmogorovova hypotéza. První hypotéza říká, že: „Při dostatečně velkém Reynoldsově čísle má v každém turbulentním proudění statistika pohybů malých měřítek (tj. malých vírových turbulentních elementů) univerzální charakter určený jednoznačně kinematickou vazkostí proudící tekutiny a rychlostí disipace“, zatímco druhou hypotézu lze aplikovat na větší turbulentní víry, pro něž podle ní platí: „V každém turbulentním proudění má při dostatečně velkém Reynoldsově čísle statistika pohybů od jisté definované velikosti měřítka univerzální charakter, který závisí na disipaci turbulentní kinetické energie, nikoli však na kinematické vazkosti.“ Tyto hypotézy mají při modelování turbulentního proudění mj. ten praktický důsledek, že je-li dosaženo Reynoldsova čísla dostatečně velkého pro plně vyvinutou turbulenci, je možné zanedbat změny charakteristik turbulence s dalším růstem tohoto čísla.
angl. Kolmogorov hypothesis; slov. Kolmogorovova hypotéza; 2014

hypsometr

, hypsotermometr — přístroj, který byl dříve užíván ke stanovení tlaku vzduchu měřením teploty bodu varu vody nebo jiných kapalin. V hypsometru se měří teplota páry vystupující z hladiny vroucí kapaliny. Bod varu závisí na aktuálním tlaku vzduchu. Hypsometr je snadno přenosný a proto býval užíván také k barometrickému zjišťování nadm. výšek, především v horských a těžko dostupných oblastech. Odtud je odvozen i název přístroje.
angl. hypsometer; slov. hypsometer; 1993-a3

hypsometrie

metoda měření tlaku vzduchu na základě závislosti bodu varu vody nebo jiných kapalin na atm. tlaku. Přístroje založené na uvedeném principu se nazývají hypsometry.
angl. hypsometry; slov. hypsometria; 1993-a2

hypsotermometr

, syn. hypsometr.
angl. hypsothermometer; slov. hypsotermometer; 1993-a1

hystereze aneroidu

vlastnost aneroidu, vyplývající z principu hysterezní křivky při pružné deformaci, která vyvolává systematickou chybu při měření tlaku vzduchu, projevující se především při velké a rychlé změně. Aneroid ukazuje nižší než správnou hodnotu při vzestupu tlaku, při poklesu naopak vyšší. Při přirozených změnách tlaku vzduchu se hystereze aneroidu rušivě neuplatňuje, poněvadž tyto změny jsou příliš pomalé. Má však význam při zkoušení aneroidu v podtlakových komorách.
angl. hysteresis of aneroid barometer; slov. hysteréza aneroidu; 1993-a3

hytergraf

klimatologický diagram, který v pravoúhlé souřadnicové soustavě znázorňuje roč. chod teploty vzduchu a atm. srážek v podobě obrazce, jehož vrcholy jsou jednotlivé měsíce dané příslušnou prům. měs. teplotou a příslušným měs. úhrnem srážek. Při konstrukci se teploty vynášejí na osu úseček, srážky na osu pořadnic. Hytergraf se používá zpravidla k porovnání roč. chodu teploty vzduchu a srážek z různých met. stanic nebo k porovnání chodu teploty a srážek z různých období na téže stanici. Za autora hytergrafu je považován T. Griffith Taylor. Viz též chod meteorologického prvku roční.
angl. hythergraph; slov. hytergraf; 1993-a1

húlava

1. náhlé a prudké zvýšení rychlosti větru, který je značně nárazovitý a často mění směr. Jev trvá několik minut a náhle ustává. Húlava je projevem přechodu gust fronty přes místo pozorování. Podle dostupných informací zavedl termín húlava do české odborné literatury A. Gregor v roce 1920 jako ekvivalent termínu „Bö", užívaného v němčině;
2. nevhodně se termín húlava občas vyskytuje i v širším smyslu jako označení pro prudké zhoršení počasí (silný vítr, srážky, oblačnost zvláštnosti arcus), které souvisí s čelem chladného vzduchu přibližující se konv. bouře nebo studené fronty. Viz též oblak húlavový, cumulonimbus.
angl. squall; slov. húľava; 1993-a3

hřeben vysokého tlaku vzduchu

, výběžek vysokého tlaku vzduchu, nevhodně klín vysokého tlaku vzduchu — oblast vyššího tlaku vzduchu bez uzavřených izobar či izohyps. Vyskytuje se obvykle mezi dvěma oblastmi nízkého tlaku vzduchu. Na synoptické mapě bývá vyjádřena izobarami či izohypsami s anticyklonálním zakřivením, někdy ve tvaru písmene U. Hřeben může být také částí anticyklony. V hřebenu vysokého tlaku vzduchu lze vyznačit osu hřebene. Podél ní dochází k divergenci proudění, s níž jsou spojeny sestupné pohyby vzduchu mající obvykle za následek rozpouštění oblaků nebo všeobecně málo oblačné počasí. Proudnice v hřebenu mají anticyklonální zakřivení. Hřeben vysokého tlaku vzduchu je jedním z tlakových útvarů. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu.
angl. ridge of high pressure; wedge of high pressure; slov. hrebeň vysokého tlaku vzduchu; 1993-a3

hřeben výškový

hřeben vysokého tlaku vzduchu ve střední a horní troposféře, identifikovatelný na mapách absolutní topografie 700 hPa a vyšších hladin. Pod výškovým hřebenem se obvykle vyskytuje nevýrazné tlakové pole nebo oblast nízkého tlaku vzduchu, tj. cyklona nebo brázda nízkého tlaku vzduchu. Viz též brázda výšková.
angl. upper-level ridge; slov. výškový hrebeň; 1993-a1

hřmění

, syn. hrom.
angl. thunder; slov. hrmenie; 1993-a1

IPV thinking

[ai pí ví θiŋkiŋ] — viz PV thinking.
angl. IPV thinking; slov. IPV thinking; 2014

ITCZ

, syn. zóna konvergence intertropická.
slov. ITCZ; 2014

imise

množství znečišťujících příměsí přecházejících z ovzduší na příjemce (receptor). Mírou imise je koncentrace znečišťující látky v ovzduší, vyjadřovaná hmotností na objem (µg.m^–3), popř. hmotností příměsi na 1 kg vzduchu. V anglosaské literatuře se setkáváme s vyjádřením ppb (parts per billion), čímž se zpravidla rozumí poměr objemu znečišťujících příměsí k objemu směsi. Viz též emise, transmise exhalátů.
angl. ambient air pollution; slov. imisia; 1993-a3

incus

(inc) — jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Vyskytuje se pouze u oblaků druhu cumulonimbus (Cb), jestliže se horní část Cb rozšiřuje do podoby kovadliny, jejíž vzhled je buď hladký, vláknitý, nebo žebrovitý. Viz též capillatus.
angl. incus; slov. incus; 1993-a2

index Conradův

viz index kontinentality.
angl. Conrad index; slov. Conradov index; 2014

index Faustův

jeden z tradičních a nejčastěji používaných indexů instability v ČR, který odvodil něm. meteorolog H. Faust v roce 1951. Výpočet indexu probíhá dle vzorce

F I = T_{f} - T_{500}

,
kde T₅₀₀ je teplota vzduchu v hladině 500 hPa a T_f značí tzv. teplotu nulového výparu, která vyjadřuje ochlazení vzduchu při výparu vody do stavu nasycení. Hodnota T_f se získává z tabulek v závislosti na teplotě v hladině 850h Pa a na součtu hodnot deficitu teploty rosného bodu v hladinách 850 hPa, 700 hPa a 500 hPa. V České republice se předpokládá, že při hodnotách Faustova indexu FI > 0 lze očekávat konv. srážky ve formě přeháněk pro hodnoty indexu 0 ≤ FI ≤ 3 a výskyt bouřek pro FI > 3. Index odvodil H. Faust v roce 1951 a účinnost Faustova indexu byla rozsáhle testována na datech z území ČR.
angl. Faust index; slov. Faustov index; 2014

index Gorczyńského

, viz index kontinentality.
angl. Gorczyński index; slov. Gorczyńského index; 2014

index Markhamův

charakteristika rovnoměrnosti ročního chodu srážek, navržená C. G. Markhamem (1970). Určuje se jako velikost vektorového součtu dvanácti vektorů relativních srážek, vynesených na polopřímky se společným počátkem a svírající úhly 30°. Minimálních hodnot dosahuje při rovnoměrném rozdělení srážek během roku, případně při existenci více srážkových maxim v navzájem opačných částech roku. Jedním z faktorů, které způsobují nerovnoměrnost rozdělení srážek během roku, je ombrická kontinentalita klimatu, proto v rámci jednoho klimatického typu může Markhamův index sloužit i jako index kontinentality. Je však třeba uvažovat i směr výsledného vektoru. Ombrická oceánita klimatu se projevuje nízkými hodnotami Markhamova indexu, silně oceánické klima ve stř. zeměp. šířkách se nicméně vyznačuje vyššími hodnotami indexu s vektorem orientovaným do zimních měsíců.
slov. Markhamov index; 2014

index SWEAT

index stability, který je definován jako

S W E A T = 20 (T T - 49) + 12 T_{D 850} + 2 V_{850} + V_{500} + 125 [sin (Δ V_{500 - 850}) + 0, 2],

kde TT je index Total Totals, T_D850 je teplota rosného bodu v hladině 850 hPa, V₈₅₀ resp. V₅₀₀ jsou rychlosti větru v uzlech v hladinách 850 hPa resp. 500 hPa, a Δ V_500–850 je rozdíl hodnot směru větru v hladinách 850 a 500 hPa. Pokud je hodnota indexu TT nižší než 49, je první člen definován jako nulový a pokud je teplota rosného bodu v hladině 850 hPa záporná, je druhý člen definován jako nulový. Poslední člen je definován jako nulový v případě že je splněna alespoň jedna podmínka: 1) směr větru v hladině 850 hPa je v rozmezí 130–250°, 2) směr větru v hladině 500 hPa je v rozmezí 210–310°, 3) rozdíl směrů větrů v pátém členu je kladný, 4) rychlost větru v hladině 850 hPa nebo 500 hPa se rovná nebo přesahuje 15 uzlů. Žádný člen rovnice pak není záporný. Hodnoty indexu SWEAT nad 300 značí možnost výskytu silných konv. bouří.
angl. SWEAT index; slov. index SWEAT; 2014

index Showalterův

index stability definovaný podle vzorce

S I = T_{500} - T_{L},

kde T₅₀₀ je teplota vzduchu v hladině 500 hPa a T_L je teplota částice vzduchu adiabaticky zdvižená z hladiny 850 hPa do hladiny 500 hPa nejprve po suché adiabatě do nasycení a dále po nasycené adiabatě. Kladná hodnota Showalterova indexu značí stabilní zvrstvení, záporné hodnoty instabilní. Index formuloval A. K. Showalter v roce 1963.
angl. Showalter index; slov. Showalterov index; 2014

index Total Totals

index instability definovaný jako součet rozdílu teploty v hladinách 850 hPa a 500 hPa, který je označován jako VT (z angl. Vertical Totals), a rozdílu teploty rosného bodu v hladině 850 hPa a teploty v hladině 500 hPa, který je označován jako CT (z angl. Cross Totals).

T T = V T + C T = T_{850} + T_{D 850} - 2 T_{500} .

Přeháňky a bouřky se očekávají od hodnoty indexu vyšší než 30, vývoj silných bouří se očekává při hodnotách indexu TT > 50.
angl. Total Totals index; slov. index Totals-Totals; 2014

index aridity

, index suchosti — 1. klimatologický index k vyjádření aridity klimatu, v podstatě syn. k termínu index humidity; 2. část Thornthwaiteova indexu vlhkosti, vyjadřující sezonní nedostatek srážek v měsících, kdy je úhrn srážek menší než potenciální výpar.
angl. aridity index; slov. index aridity; 1993-a3

index aridity de Martonneův

index humidity, který navrhl E. de Martonne (1926) ve tvaru

I = R / (T + 10),

kde R je prům. roč. úhrn srážek v mm a T je prům. roč. teplota vzduchu ve °C. Lze ho aplikovat i na stanicích se zápornou hodnotou T > –10 °C, na rozdíl od staršího Langova dešťového faktoru. Prahové hodnoty pro stanovení aridity klimatu, resp. humidity klimatu bývají přizpůsobeny klimatu studovaného území.
slov. de Martonneov index aridity; 2014

index cirkulace

číselná charakteristika intenzity atmosférické cirkulace, často ve volné atmosféře, v dané oblasti větších měřítek, popř. nad celou polokoulí. Je jím např. rozdíl tlaku vzduchu mezi vybranými body nebo zeměpisnými šířkami, průměrná rychlost větru v určité oblasti, číselná charakteristika cyklonální činnosti apod. Někdy indexem cirkulace rozumíme index zonální cirkulace, který charakterizuje intenzitu západo-východní složky všeobecné cirkulace atmosféry nejčastěji v mírných šířkách (např. mezi 35 a 55° s. š.). Dnes je tento pojem často spojen i s charakteristikou intenzity cirkulačních systémů analyzovaných v globální cirkulaci atmosféry, jejích akčních center a dálkových vazeb, např. severoatlantické oscilace, jižní oscilace apod.
angl. circulation index; slov. index cirkulácie; 1993-a3

index expoziční

číselná charakteristika, umožňující kvantifikovat míru vystavení (expozice) živého organizmu působení vnějších vlivů, obvykle se škodlivými účinky (záření, koncentrace znečišťujících látek). Expoziční index může být konstruován různým způsobem, obecně by měl v sobě zahrnovat jak délku expozice vnějším vlivům, tak i míru intenzity jejich působení (např. stupeň překročení vhodně zvolené prahové koncentrace).
slov. expozičný index; 2014

index expoziční AOT40

používá se v Evropě k hodnocení potenciálního rizika ze zvýšených koncentrací přízemního ozonu pro vegetaci ekosystémy. Pomocí expozičního indexu je českou legislativou stanoven i imisní limit pro ochranu vegetace.
slov. expozičný index AOT40; 2014

index humidity

1. klimatologický index k vyjádření humidity klimatu (syn. index vlhkosti). Vzhledem k tomu, že nejrůznější indexy humidity hodnotí současně i ariditu klimatu, můžeme je označit i jako indexy aridity. Kromě charakteristik srážek zohledňují další veličiny, např. teplotu vzduchu, výpar nebo sytostní doplněk. Mohou být proto využity pro klasifikaci klimatu a pro studium vazeb mezi klimatem a vegetací. Mezi indexy humidity patří např. Langův dešťový faktor, de Martonneův index aridity, Thornthwaiteův index vlhkosti, Končkův index zavlažení, Seljaninovův hydrotermický koeficient, Meyerův kvocient aj. Pokud nahradíme dlouhodobé průměry hodnotami reprezentujícími např. konkrétní roky, můžeme indexy humidity použít i k hodnocení dlouhodobého sucha.
2. část Thornthwaiteova indexu vlhkosti, vyjadřující sezonní nadbytek srážek v měsících, kdy je úhrn srážek větší než potenciální výpar.
angl. humidity index; slov. index humidity; 1993-a3

index instability

, viz index stability.
angl. instability index; slov. index instability; 1993-a1

index intenzity sucha Palmerův

(PDSI) — velmi rozšířený index sucha, navržený W. C. Palmerem (1965) k hodnocení meteorologického sucha. Kromě deficitu srážek uvažuje i další složky hydrologické bilance, přičemž bere v úvahu rozdílné typy půdy. Zohledněna je i bilance předchozích měsíců, takže pomocí PDSI vymezené epizody sucha vykazují jistou perzistenci bez ohledu na případná přechodná zeslabení sucha. Hodnoty PDSI jsou standardizovány, což umožňuje porovnat intenzitu sucha v oblastech s různým klimatem. Při extrémním suchu klesá hodnota indexu pod –4; kladné hodnoty PDSI naopak reprezentují vlhké období.
angl. Palmer Drought Severity Index; slov. Palmerov index intenzity sucha; 2014

index jižní oscilace

(SOI) — ukazatel aktuální fáze jižní oscilace a jeden z indikátorů ENSO, založený na porovnání tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře na Tahiti ve Francouzské Polynésii (p_T) a v australském Darwinu (p_D). Má více variant; např. NOAA používá vztah

S O I = (\frac{p_{T} - {\bar{p}}_{T}}{σ_{T}} - \frac{p_{D} - {\bar{p}}_{D}}{σ_{D}}) \frac{1}{σ_{T D}},

kde aktuální měsíční průměry tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře jsou standardizovány dlouhodobým průměrem a směrodatnou odchylkou od průměru v daném kalendářním měsíci, načež je jejich rozdíl normován směrodatnou odchylkou hodnot p_T od p_D pro daný kalendářní měsíc (σ_TD).
angl. Southern Oscillation Index; slov. index južnej oscilácie; 2014

index klimatologický

veličina sloužící k vyhodnocení některé vlastnosti klimatu, nebo ke stanovení fáze určité oscilace. V prvním případě jde především o indexy humidity a indexy kontinentality, v druhém případě o nejrůznější indexy cirkulace.
angl. climatic index; climatological index; slov. klimatologický index; 1993-a3

index kontinentality

klimatologický index, který vyjadřuje míru kontinentality klimatu, tedy v opačném smyslu i oceánity klimatu. Nejčastěji bývá sledována termická kontinentalita klimatu, a to zpravidla některým z řady empir. vzorců, které hodnotí roční chod teploty vzduchu, přičemž eliminují zonalitu prům. roční amplitudy potenciální insolace. Klasický index L. Gorczyńského (1920) má původní podobu

K_{G} = \frac{1, 7 A}{sin ϕ} - 20.4

kde A značí prům. roční amplitudu teploty vzduchu, tedy rozdíl prům. měs. teploty vzduchu nejteplejšího a nejchladnějšího měsíce, a φ vyjadřuje zeměpisnou šířku. Index měl nabývat hodnot mezi 0 a 100, v případě silně oceánického klimatu se však vyskytují i záporné hodnoty, proto byly konstanty později různě upravovány. Index navíc nelze aplikovat na oblasti v blízkosti rovníku, proto se pro globální studie častěji používá index upravený Johanssonem (1926), nazývaný Conradův index.

K_{C} = 1, 7 \frac{A}{sin (ϕ + 10)} - 14

Jiné indexy kontinentality jsou založeny na porovnání teploty vzduchu na jaře a na podzim, viz např. termodromický kvocient. Ombrická kontinentalita klimatu se hodnotí vzhledem k ročnímu chodu srážek, např. prostřednictvím doby polovičních srážek nebo analýzou relativních srážek pomocí Markhamova indexu.
angl. continentality index; slov. index kontinentality; 1993-a3

index lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu

poměr rychlosti šíření elmag. vlnění ve vakuu k rychlosti šíření téhož vlnění ve vzduchu. Vzhledem k tomu, že vzduch je nemagnetickým prostředím s nepatrnou elektrickou vodivostí, lze v něm index lomu n vyjádřit vztahem

n = \sqrt{ϵ_{r}},

v němž ε_r značí rel. permitivitu vzduchu. Index lomu v oblasti viditelného záření závisí na vlnové délce elmag. vlnění (s rostoucí vlnovou délkou poněkud klesá) a na hustotě vzduchu (se zvětšující se hustotou vzduchu roste). V oboru centimetrových rádiových vln, používaných např. meteorologickými radiolokátory, je index lomu v nezanedbatelné míře ovlivňován i vlhkostí vzduchu. Pro tento obor vlnových délek se v literatuře uvádí např. vztah

(n - 1) {.10}^{6} = \frac{78}{T} (p + \frac{4800 e}{T}),

kde T je teplota vzduchu v K, p tlak vzduchu a e tlak vodní páry v hPa. U zemského povrchu se hodnoty (n – 1) . 10⁶ pohybují při různých met. situacích zhruba v rozmezí 260 až 460. Výraz N = (n – 1) . 10⁶ se někdy nazývá v literatuře radiorefrakce nebo N – jednotky. V troposféře můžeme podle časového hlediska rozlišovat sezónní, denní a neperiodické změny indexu lomu, podmíněné změnami teplotního zvrstvení ovzduší, turbulencí apod. Index lomu elmag. vlnění v popsaném smyslu nazýváme též abs. indexem lomu. Rel. indexem lomu pak rozumíme vzájemný poměr rychlostí šíření elmag. vlnění ve dvou různých prostředích, v meteorologii např. ve dvou vzduchových hmotách odlišných vlastností. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.
angl. refraction (refractive) index of electromagnetic waves in the air; slov. index lomu elektromagnetického vlnenia vo vzduchu; 1993-a3

index lomu světla ve vzduchu

index lomu elmag. vlnění pro oblast viditelného záření, tj. záření o vlnových délkách přibližně 0,4 až 0,7 μm. Viz též šíření elektromagnetického záření v atmosféře.
angl. refractive index in the atmosphere; slov. index lomu svetla vo vzduchu; 1993-a2

index maritimity

, syn. index oceánity.
angl. maritimity index; slov. index maritimity; 1993-a2

index meridionální cirkulace

, index meridionality — číselná charakteristika přenosu vzduchové hmoty ve směru podél poledníků, vyjadřující intenzitu mezišířkové výměny vzduchu. Jako index meridionální cirkulace lze použít např. zonální složku horizontálního tlakového gradientu zprůměrovanou podél vhodně zvolené části určitého poledníku, velikost meridionální složky geostrofického větru zprůměrovanou v uvažované oblasti, popř. počet izobar protínajících rovnoběžku ve zvoleném úseku apod. Viz též proudění meridionální, index zonální cirkulace.
angl. meridional circulation index; slov. index meridionálnej cirkulácie; 1993-a2

index oceánity

(maritimity) — klimatologický index k vyjádření oceánity klimatu, v podstatě málo používané syn. k termínu index kontinentality.
angl. oceanity index; slov. index oceánity (maritimity); 1993-a3

index předchozích srážek

(API) — veličina k odhadu vlhkosti půdy, založená na sumaci denních úhrnů srážek za sledované období s klesající vahou směrem do minulosti. Byl navržen Köhlerem a Linsleyem(1951) ve tvaru

A P I_{n} = \sum_{i = 1}^{n} R_{i} k^{i},

kde n je počet uvažovaných dní (nejčastěji n = 30) a R_i je denní úhrn srážek v i-tém dni sledovaného období, přičemž i = 1 pro předchozí den a směrem do minulosti roste. Tzv. evapotranspirační konstanta k odráží vlastnosti daného povodí. Pro celé území ČR se zpravidla používá její průměrná hodnota k = 0,93. Index předchozích srážek je užíván k vyjádření nasycenosti povodí před případnou povodní, může však sloužit i jako index sucha.
angl. Antecedent Precipitation Index; slov. index predchádzajúcich zrážok; 2014

index severoatlantické oscilace

ukazatel aktuální fáze severoatlantické oscilace, který může mít různé podoby; jejich přehled publikovali Wanner a kol. (2001). Klasický index NAO je normovaným rozdílem tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře mezi dvěma stanicemi. První z nich reprezentuje azorskou anticyklonu (např. Ponta Delgada na Azorských ostrovech, případně Lisabon nebo Gibraltar), druhá islandskou cyklonu (nejčastěji Reykjavik). Novější varianty indexu hodnotí tlakové pole v dané oblasti, přičemž využívají pokročilé statistické metody, např. analýzu hlavních komponent.
angl. North Atlantic Oscillation Index; slov. index severoatlantickej oscilácie; 2014

index srážkový standardizovaný

(SPI) — velmi rozšířený index sucha, vyjadřující deficit, případně nadbytek srážek na daném místě za libovolný časový úsek; index navrhli McKee a kol. (1993). Dosažený úhrn srážek je porovnán s rozdělením úhrnů během normálového období, transformovaným na normované normální rozdělení. Index je počítán jako rozdíl dosaženého úhrnu a průměru transformovaného rozdělení, dělený příslušnou směrodatnou odchylkou. Hodnota SPI = 0 odpovídá klimatologickému normálu, hodnoty se pak zpravidla pohybují mezi 3 a –3, přičemž pod –1,5 mluvíme o extrémním suchu. SPI je vhodným nástrojem k vymezení epizod sucha, jejichž délka je nicméně závislá na zvoleném časovém kroku.
angl. Standardized Precipitation Index; slov. štandardizovaný zrážkový index; 2014

index stability

čís. vyjádřená míra stability vert. teplotního zvrstvení atmosféry. Indexy stability zpravidla hodnotí kombinovaný vliv teploty a vlhkosti vzduchu ve vybraných hladinách nebo vrstvách. Využívají se zejména pro předpověď vývoje konv. jevů, zejména vývoje přeháněk a bouřek. Výhodou indexů stability je jednoduchost výpočtu, která umožňuje stanovení indexů na základě údajů získaných radiosondážním měřením. V současné době se řada indexů stanoví i z výsledků modelu numerické předpovědi počasí. Mezi nejznámější indexy stability patří Faustův index, K-index, Lifted index, Showalterův index, SWEAT index, Total index. Hodnota indexu stability roste s růstem vertikální stability atmosféry. Pokud se index vyjádří ve tvaru, kdy jeho hodnota roste s růstem vertikální instability atmosféry, označuje se také jako index instability.
angl. stability index, convective index; slov. index stability; 1993-a3

index stratifikace

, syn. index zvrstvení.
slov. index stratifikácie; 1993-a1

index sucha

veličina pro kvantitativní vyhodnocení sucha (především ve smyslu nahodilého sucha), sloužící též k vymezení epizod sucha. Vzhledem k nejednoznačnosti definice sucha a různým hlediskům pro jeho hodnocení, existuje takových indexů velké množství. Mnohé jsou založeny na zvolených prahových hodnotách úhrnů srážek nebo např. počtu bezsrážkových dní. Pokročilejší indexy reflektují časovou distribuci srážek (např. index předchozích srážek) nebo míru abnormality srážek (např. standardizovaný srážkový index). Další skupinu indexů sucha tvoří ty, které kromě deficitu srážek zohledňují i podmínky pro výpar (např. Palmerův index intenzity sucha). Mnoho indexů sucha lze využít i k hodnocení vlhkých období. K hodnocení celých roků, případně jejich vegetačních období, pak mohou sloužit i některé indexy aridity.
angl. drought index; slov. index sucha; 2014

index sucha Palmerův

, viz index intenzity sucha Palmerův.
slov. Palmerov index sucha; 2014

index suchosti

, syn. index aridity.
angl. aridity index; slov. index suchosti; 1993-a2

index ventilační

, faktor ventilační, viz vrstva směšovací.
2015

index vlhkosti

1. syn. index humidity; 2. klimatologický index, který navrhl C. W. Thornthwaite (1948) jako kritérium Thornthwaiteovy klasifikace klimatu. Vyjadřuje míru humidity klimatu, a to porovnáním sezónního nadbytku srážek (viz index humidity) se sezónním nedostatkem srážek (viz index aridity). Výsledný index vlhkosti má tvar

I_{m} = (100 s - 60 d) / n,

kde n je roční úhrn potenciálního výparu a s a d vyjadřují sumu kladných, resp. abs. hodnotu sumy záporných rozdílů měs. úhrnů srážek a potenciálního výparu v příslušných měsících.
angl. moisture index; slov. index vlhkosti; 1993-a3

index vláhový Končkův

, syn. index zavlažení Končkův.
slov. Končekov vlahový index; 1993-a1

index zavlažení

, koeficient zavlažení — tradiční označení pro některé indexy humidity.
slov. index zavlaženia; 2014

index zavlažení Končkův

, index vláhový Končkův — index humidity, který navrhl M. Konček (1955) ve tvaru

I_{z} = \frac{R}{2} + Δ r - 10 T - (30 + v^{2}),

kde R je úhrn srážek za období od dubna do září, Δr kladná odchylka srážek za tři zimní měsíce (prosinec až únor) od hodnoty 105 mm, T je prům. teplota vzduchu za období od dubna do září ve °C, v je prům. rychlost větru ve 14 hodin za totéž období v m.s^–1.
Index byl použit při klimatologické rajonizaci bývalého Československa, přičemž byly vymezeny následující oblasti: suché (I_z < –20), mírně suché (–20 ≤ I_z < 0), mírně vlhké (0 ≤ I_z < 60), vlhké (60 ≤ I_z < 120) a velmi vlhké (120 ≤ I_z).
slov. Končekov index zavlaženia; 1993-a2

index zonální cirkulace

, index zonality — číselná charakteristika přenosu vzduchové hmoty ve směru podél rovnoběžek, vztažená buď k určité vymezené oblasti, nebo k celé polokouli. Jako index zonální cirkulace se v praxi používá řada veličin, z nichž jsou nejznámější: 1. index zonální cirkulace C. G. Rossbyho definovaný jako rozdíl hodnot atmosférického tlaku zprůměrovaných podél 35 a 55° zeměpisné šířky; 2. index zonální cirkulace podle E. N. Blinové definovaný jako hodnota aw^–1, kde w značí úhlovou rychlost zemské rotace a a vertikálně zprůměrovanou úhlovou rychlost zonálního proudění na dané zeměpisné šířce; 3. velikost zonální složky geostrofického větru zprůměrovaná v uvažované hladině atmosféry pres daný zonální pás nebo jeho část; 4. meridionální složka horizontálního tlakového gradientu zprůměrovaná podél dané rovnoběžky nebo podél její části (index zonální cirkulace podle A. L. Kace).
angl. zonal circulation index; slov. index zonálnej cirkulácie; 1993-a2

indikativ stanice

označení met. stanice čísly nebo písmeny, které nahrazuje nebo doplňuje její název při předávání zpráv o počasí. Číselné označení WMO se skládá z dvoumístného oblastního indikativu a trojmístného indikativu stanice. Oblastní indikativ může být společný pro několik menších zemí (např. oblastní indikativ 11 je určen pro Rakousko, Českou republiku a Slovensko). Vlastní indikativ stanice je určen pro Českou republiku v rozsahu 400–799 (např. Praha-Ruzyně má 518, takže úplné WMO označení je 11518). Oblastní indikativy i indikativy stanic přiděluje Světová meteorologická organizace. Písmenné označení stanice CCCC (směrovací značka ICAO) se používá při předávání met. zpráv určených k zabezpečení letectví. Skládá se ze čtyř písmen, z nichž první dvě udávají stát (Česká republika má přiděleno LK) a další dvě označují letiště (např. Praha-Ruzyně má PR). Směrovací značky ICAO přiděluje ICAO.
angl. station designator; station index number; station number; slov. indikatív stanice; 1993-a3

indikativy mezinárodní

, viz indikativ stanice.
slov. medzinárodné indikatívy; 1993-a1

indikatrice rozptylová

prostorové rozložení intenzity záření rozptýleného určitou částicí nebo souborem částic. Vyjadřuje se pomocí rozptylového diagramu.
angl. indicatrix of diffusion; scattering indicatrix; slov. rozptylová indikatrica; 1993-a2

indikátory změny v přistávacích a letištních předpovědích

(BECMG, FM, TEMPO, NOSIG) — kódové zkratky vyjadřující předpokládaný vývoj met. prvku nebo jevu v době platnosti předpovědi. Indikátor BECMG vyjadřuje postupnou změnu, FM změnu s uvedením času, v němž tato změna nastane, a TEMPO změnu. Pokud se neočekává v době platnosti přistávací předpovědi významná změna met. podmínek, uvádí se zkratka NOSIG. Viz též předpověď počasí letištní.
angl. change indicators in landing and airport forecasts; slov. indikátory zmeny v pristávacích a letištných predpovediach; 1993-a3

infekce oblaků umělá

rozptyl uměle připravených částic v oblaku ve snaze změnit jeho přirozený vývoj žádaným způsobem. Dodané částice mohou působit jako dodatečná kondenzační jádra nebo ledová jádra, která vyvolají změnu koncentrace kapek nebo ledových krystalů. Cílem umělé infekce oblaků v určité oblasti může být vyvolání nebo zvýšení srážek, rozpuštění oblaku nebo mlhy, nebo potlačení vývoje krup. Jako reagentu se nejčastěji používají pyrotechnické směsi obsahující hygroskopické částice NaCl jako umělá kondenzační jádra nebo částice AgI jako umělá ledová jádra. Byla však testována nukleační aktivita řady dalších látek. Umělá infekce se provádí letecky nebo pomocí raket odpalovaných ze země. V některých zemích se používají i pozemní generátory. Umělá infekce oblaků je nákladná a její výsledek není vždy jednoznačný. Viz též heterogenní nukleace, ochrana před krupobitím, instabilita oblaku koloidní, ovlivňování oblaků.
slov. umelá infekcia oblakov; 1993-a3

infiltrace

, vsak — napájení podpovrchových vod vodou vnikající z povrchu terénu do půdního nebo horninového prostředí.
angl. infiltration; slov. infiltrácia; 1993-a1

informace AIRMET

výstražná informace vydávaná ve zkrácené otevřené řeči leteckou meteorologickou výstražnou službou. Obsahuje stručný popis výskytu nebo očekávaného výskytu specifikovaných meteorologických jevů v prostoru a čase, které mohou ovlivnit bezpečnost letového provozu v nízkých hladinách, a které již nebyly uvedeny v sekci 1 oblastní předpovědi pro lety v nízkých hladinách GAMET v dané informační oblasti nebo její části. Období platnosti informace AIRMET nesmí přesáhnout 4 hodiny.
angl. AIRMET information; slov. informácia AIRMET; 2014

informace SIGMET

(Significant Meteorological Phenomena) — informace vydaná leteckou meteorologickou výstražnou službou týkající se výskytu nebo očekávaného výskytu určitých meteorologických jevů na trati, které mohou ovlivnit bezpečnost letového provozu. Informace SIGMET jsou předmětem mezinárodní výměny a vydávají se v souladu s postupy ICAO ve zkrácené otevřené řeči (anglické) vždy na jeden z následujících jevů: bouřky, tropická cyklona, silná turbulence, silná námraza, silná horská vlna, silná prachová vichřice, silná písečná vichřice, vulkanický popel a radioaktivní oblak. Období platnosti informací SIGMET je maximálně čtyři hodiny, v případě vulkanického popela a tropické cyklony je období platnosti šest hodin.
angl. SIGMET information; slov. informácia SIGMET; 2014

informace meteorologická

soubor údajů o stavu atmosféry nebo o hodnotách jednotlivých met. prvků. Lze rozlišit dva typy met. informací: 1. prvotní met. informace, což jsou aktuální informace, bezprostředně získané jako výsledek meteorologických měření a pozorování. Na jejich kvalitě, úplnosti a včasnosti závisí správnost analýzy atm. procesů, úspěšnost předpovědí počasí a všech druhotných informací; 2. druhotné met. informace, což jsou informace o počasí ve formě přehledů počasí a předpovědí, zpráv a rozborů, synoptických map, aerologických diagramů, vertikálních řezů atmosférou, výsledků numerických předpovědních modelů apod.
Jiné členění rozlišuje informace meteorologické operativní, vypracované převážně s využitím aktuálních met. dat, a informace meteorologické režimové, vypracované převážně s využitím archivovaných dat.
angl. meteorological information; slov. meteorologická informácia; 1993-a3

informace meteorologická operativní

, viz informace meteorologická.
angl. real-time meteorological information; slov. operatívna meteorologická informácia; 1993-a1

informace meteorologická režimová

, viz informace meteorologická.
angl. non real-time meteorological information; slov. režimová meteorologická informácia; 1993-a1

informace meteorologické o podmínkách na letištích pro posádky během letu (VOLMET)

soubor met. informací o podmínkách na letištích, vysílaný zprav. v půlhodinových intervalech z pozemních stanic pro posádky letadel v době letu. Vysílání VOLMET provozuje na základě dodávky dat poskytovatele meteorologické služby pro civilní letectví (v ČR ČHMÚ) poskytovatel letových navigačních služeb (v ČR Řízení letového provozu s.p.).
angl. meteorological information on airport conditions for the crew during the flight; slov. meteorologické informácie o podmienkach na letiskách pre posádky počas letu; 1993-a3

informace radiolokační sloučená

radiolokační informace o oblačnosti, nebezpečných jevech s ní spojených a intenzitě srážek nad větším územím. Vytváří se na základě údajů dvou nebo více met. radiolokátorů, které se dotýkají nebo překrývají svými efektivními dosahy. Radiolokační sloučená informace se zpracovává pomocí stanovených kritérií a algoritmů a předává uživatelům.
slov. zlúčená rádiolokačná informácia; 1993-a3

inicializace vstupních dat

souhrnný název pro metody upravující vstupní data (počáteční podmínky) modelů numerické předpovědi počasí. Cílem úpravy je modifikovat počáteční podmínky tak, aby přibližně splňovaly modelové rovnice. Pokud je tato podmínka výrazně narušena, dochází během začátku integrace numerického modelu k významným změnám hodnot modelových proměnných, což se projevuje oscilací předpověděných hodnot, a k znehodnocení předpovědi. Po určité délce integrace tyto oscilace mizí. V některých případech, když nesoulad mezi modelovými proměnnými je příliš velký, může dojít i k předčasnému ukončení integrace modelu kvůli numerické chybě. Původně se inicializace dat zaměřovala na korekci polí větru a tlaku tak, aby byla alespoň přibližně splněna rovnice kontinuity. Proto se místo skutečného větru používal vítr geostrofický. Později se používala metoda normálních módů. V současnosti se téměř výhradně užívá metoda založená na aplikaci digitálního filtru a inicializují se i ostatní základní meteorologické prvky. Samotná inicializace základních modelových veličin postupně ztrácí svůj význam a to jednak tím, že probíhá v rámci asimilace dat a objektivní analýzy a také proto, že současné numerické metody použité v modelech jsou dostatečně robustní, aby jejich běh nebyl významně narušen nekonzistencí vstupních dat. Inicializace vstupních dat se stále využívá, ale inicializují se jiné než základní meteorologické prvky např. srážky a oblačnost. Viz též analýza objektivní, asimilace dat.
angl. input data initialization; slov. inicializácia vstupných dát; 1993-a3

insolace

množství přímého (v některých studiích i rozptýleného) slunečního záření, dopadající na jednotku vodorovné nebo nakloněné plochy za jednotku času. Insolace se vyjadřuje v jednotkách energie, obvykle MJ / m² nebo v J / cm². Ekvivalentem termínu je oslunění.
angl. insolation; slov. insolácia; 1993-a3

instabilita

vlastnost termodynamického systému v rovnovážném stavu, kdy velikost libovolně malé poruchy vložené do systému roste samovolně s časem na úkor vnitřní energie systému. Instabilita v atmosféře se nejčastěji analyzuje vložením poruch spojených s vychýlením vzduchové částice při hodnocení vertikální instability atmosféry nebo s vlnami v pozaďovém proudění při hodnocení baroklinní instability.
angl. instability; slov. instabilita; 2014

instabilita Helmholtzova

, viz vlny Helmholtzovy.
angl. Helmholtz instability; slov. Helmholtzova instabilita; 2014

instabilita Kelvinova-Helmholtzova

, viz vlny Kelvinovy-Helmholtzovy.
angl. Kelvin-Helmholtz instability; slov. Kelvinova-Helmholtzova instabilita; 2014

instabilita atmosféry absolutní

vertikální instabilita atmosféry pro nasycený i nenasycený, popř. suchý vzduch, kdy vertikální teplotní gradient v dané vrstvě atmosféry je větší než suchoadiabatický teplotní gradient. Pojem absolutní instabilita atmosféry má v klasické Normandově klasifikaci instability (stability) atmosféry poněkud odlišný smysl.
angl. absolute instability of atmosphere; slov. absolútna instabilita ovzdušia; 1993-a3

instabilita atmosféry advekční

instabilita vyvolaná nerovnoměrnou advekcí v důsledku výrazných změn větru s výškou (studená advekce zesilující s výškou nebo teplá advekce slábnoucí s výškou). V tomto případě se nad určité místo dostává v nižších hladinách rel. teplejší a ve vyšších hladinách rel. chladnější vzduch.
angl. advective instability of atmosphere; slov. advekčná instabilita ovzdušia; 1993-a3

instabilita atmosféry konvekční

, viz instabilita atmosféry potenciální.
angl. convective instability; slov. konvekčná instabilita ovzdušia; 1993-a2

instabilita atmosféry latentní

případ, kdy se při převládajícím instabilním teplotním zvrstvení ovzduší vyskytují vrstvy se stabilním zvrstvením nejčastěji u povrchu země. Výstupné pohyby vzduchu se v tomto případě plně vyvinou až po rozrušení stabilních vrstev. Rozrušení zadržujících teplotních vrstev může být mechanické (např. horská překážka) nebo termické (prohřátí zemského povrchu), popř. dynamické (konvergence proudění). S tímto termínem se setkáváme již jen ojediněle.
angl. latent instability of atmosphere; slov. latentná instabilita ovzdušia; 1993-a2

instabilita atmosféry podmíněná

vertikální instabilita atmosféry uplatňující se při nasycení vystupující vzduchové částice, pokud hodnota vertikálního teplotního gradientu v dané vrstvě atmosféry leží mezi hodnotami suchoadiabatického a nasyceně adiabatického teplotního gradientu. Sledovaná vrstva je tedy stabilní vzhledem k suchému vzduchu, ale instabilní vzhledem k nasycenému vzduchu, jehož výstup se po dosažení hladiny volné konvekce zrychluje. V klasické Normandově klasifikaci instability (stability) atmosféry má termín podmíněná instabilita odlišný význam. Viz též CAPE.
angl. conditional instability of atmosphere; slov. podmienená instabilita ovzdušia; 1993-a3

instabilita atmosféry potenciální

instabilní teplotní zvrstvení atmosféry ve vrstvě vzduchu vyvolané vynuceným výstupem vrstvy, která je původně stabilní z hlediska vertikální stability atmosféry. Před dosažením výstupné kondenzační hladiny a za předpokladu adiabatického ochlazování se vrstva labilizuje, neboť vertikální teplotní gradient ve vrstvě se zvětšuje v důsledku adiabatické expanze. Vrstva však nadále zůstává stabilní. Pokud směšovací poměr ve vrstvě klesá s výškou dostatečně rychle, aby spodní část vrstvy dosáhla výstupnou kondenzační hladinu dříve než její horní část, začne se od tohoto okamžiku spodní část vrstvy ochlazovat pomaleji v důsledku uvolňování latentního tepla kondenzace. Vrstva se tak dále labilizuje a nyní se již může stát instabilní. Potenciální instabilita se tedy projeví při dostatečně velkém poklesu směšovacího poměru s výškou a/nebo při dostatečně velkém vert. teplotním gradientu ve vrstvě. Stav, kdy je vrstva charakterizovaná instabilním teplotním zvrstvením až po svém vyzdvižení jako celku k nasycení vodní párou, je též někdy označován jako konvekční instabilita. Uvažovaná vrstva je potenciálně (konvekčně) instabilní, pokud ve vrstvě klesá adiabatická ekvivalentní potenciální teplota s výškou. Viz též děj adiabatický, děj pseudoadiabatický.
angl. potential instability of atmosphere; potential instability; slov. potenciálna instabilita atmosféry; 1993-a3

instabilita atmosféry termická

vertikální instabilita atmosféry vyvolaná insolačním ohříváním zemského povrchu a způsobující termickou konvekci. Při překročení konv. teploty dochází k vývoji konv. oblaků. Množství oblaků vznikajících v důsledku termické instability atmosféry se vyznačuje výrazným denním chodem obvykle s maximem v odpoledních hodinách. V našich podmínkách je nejběžnějším druhem instability.
angl. thermal instability of atmosphere; slov. termická instabilita ovzdušia; 1993-a3

instabilita atmosféry vertikální

instabilita určité vrstvy atmosféry vůči posunutí vzduchové částice ve vert. směru, způsobená charakteristickým teplotním zvrstvením atmosféry. Rozeznáváme podmíněnou instabilitu atmosféry a absolutní instabilitu atmosféry. Vertikální instabilita atmosféry vytváří podmínky pro konvekci, pro vert. mísení vzduchu a vert. přenos hybnosti, tepla, vodní páry a různých příměsí. K příčinám vzniku vert. instability atmosféry obecně patří vert. nerovnoměrná advekce hustoty vzduchu ve vzduchové hmotě (viz instabilita atmosféry advekční), přehřívání zemského povrchu slunečním zářením (viz instabilita atmosféry termická), radiační ochlazení horní hranice oblačnosti apod. Vert. instabilita atmosféry se může dále rozvinout ve vrstvě s potenciální instabilitou atmosféry. Viz též klasifikace instability (stability) atmosféry Normandova, hmota vzduchová instabilní, stabilita atmosféry vertikální.
angl. vertical instability; slov. vertikálna instabilita ovzdušia; 1993-a3

instabilita baroklinní

hydrodynamická instabilita proudění v baroklinní atmosféře. Baroklinní instabilita je provázena růstem kinetické energie poruch v pozaďovém proudění na úkor dostupné potenciální energie související s horizontálním teplotním gradientem. Je výsledkem zvětšování horizontálního tlakového gradientu mezi oblastmi výstupných pohybů v prostředí s teplou advekcí a sestupných pohybů v prostředí se studenou advekcí. Významným projevem baroklinní instability je růst amplitudy vlnových deformací v zonálním proudění. Za vhodných podmínek, daných především vlnovou délkou deformací a stupněm vertikální stability atmosféry, to vede až k transformaci vlnových deformací na horizontální vzdušné víry synoptického měřítka. Působením baroklinní instability tak mohou vznikat jednotlivé cyklony a anticyklony, přemísťující se v mírných zeměpisných šířkách přibližně od západu na východ. Viz též instabilita symetrická, instabilita barotropní.
angl. baroclinic instability; slov. baroklinná instabilita; 2014

instabilita barotropní

hydrodynamická instabilita proudění v barotropní atmosféře. Barotropní instabilita je provázena růstem kinetické energie poruch v pozaďovém proudění na úkor kinetické energie pozaďového proudění v prostředí s nenulovým horizontálním střihem větru. Nutnou podmínkou pro barotropní instabilitu je lokální maximum absolutní vorticity, což je často splněno v oblasti tryskového proudění. Významným projevem barotropní instability jsou Rossbyho vlny, které jsou důležitou součástí všeobecné cirkulace atmosféry. Viz též instabilita baroklinní.
angl. barotropic instability; slov. barotropná instabilita; 2014

instabilita inerční

hydrodynamická instabilita, která je výsledkem poklesu momentu hybnosti se vzdáleností od osy rotace v rotující tekutině. Při radiálním vychýlení částice tekutiny dojde k jejímu urychlení v daném směru vlivem nerovnováhy odstředivé síly působící na částici a na její okolí. Tekutina je v tomto případě inerčně instabilní.
Při hodnocení inerční instability v atmosféře se uplatňuje kombinace odstředivých sil rotace Země a zakřiveného pohybu vzduchu vzhledem k zemskému povrchu. Hodnotí se s využitím kvazigeostrofické aproximace. Vzduchová částice, která má podobu jednodimenzionální trubice orientované ve směru geostrofického větru, je vychylována horizontálně a kolmo k jeho vektoru. V rámci absolutní souřadnicové soustavy si částice zachovává moment hybnosti; prostředí je inerčně instabilní, pokud v něm moment hybnosti klesá se vzdáleností od vertikální osy kombinované rotace. V relativní souřadnicové soustavě se vychýlení vzduchové částice projeví nerovnováhou síly tlakového gradientu a zdánlivých sil, především Coriolisovy síly. Za předpokladu, že geostrofický vítr vane podél horiz. osy y a trubice je vychylována podél horiz. osy x v pravotočivé kartézské souřadnicové soustavě, lze inerční instabilitu hodnotit s použitím následujících vztahů:

a_{x} = (m - m_{g}), m = v + f x = k o n s t ., m_{g} = v_{g} + f x,

kde a_x značí výslednou složku zrychlení vychýlené trubice ve směru osy x, f je Coriolisův parametr, a m, resp. m_g jsou velikosti měrné hybnosti y-ové složky proudění v v trubici, resp. y-ové složky geostrofického proudění v_g v okolí trubice v absolutní souřadnicové soustavě.
S inerční instabilitou se můžeme setkat hlavně v nižších zeměpisných šířkách uvnitř silně rotujících systémů, jako jsou tropické cyklony. Viz též instabilita symetrická.
angl. inertial instability; slov. inerčná instablita; 2014

instabilita oblaku koloidní

vlastnost oblaku, která vystihuje nestabilitu spektra velikosti oblačných elementů i jejich fázového složení. Při vývoji oblaku roste část oblačných elementů na úkor ostatních a až ve formě srážek vypadává z oblaku. Typickým příkladem koloidní instability oblaku je růst kapek koalescencí, agregace ledových krystalů a růst ledových krystalů na úkor přechlazených vodních kapek ve smíšeném oblaku v důsledku rozdílného tlaku nasycené vodní páry nad vodou a ledem. Viz též teorie vzniku srážek Bergeronova a Findeisenova.
angl. colloidal instability of cloud; slov. koloidálna instabilita oblaku; 1993-a3

instabilita symetrická

druh baroklinní instability, kdy uvažujeme symetrické pole proudění, v němž horizontální střih větru ve směru proudění je nulový. Symetrická instabilita může zesilovat vychýlení vzduchové částice z rovnovážné polohy i v případě absence jak vertikální instability atmosféry, tak inerční instability uplatňující se v horiz. směru. Nutnou podmínkou je větší sklon izentropických ploch S k horiz. rovině než ploch konstantní měrné hybnosti geostrofického větru v absolutní souřadnicové soustavě m_g. K uvolnění symetrické instability dojde při vychýlení vzduchové částice šikmo mezi plochy m_g a S. Tento děj bývá označován jako šikmá konvekce. Může hrát důležitou roli při vzniku srážkových pásů v blízkosti atmosférických front. Význam symetrické instability při tvorbě srážek v mírných zeměpisných šířkách narůstá v chladné polovině roku.
Další alternativní nutné podmínky pro symetrickou instabilitu, které se obvykle uvádějí v literatuře, jsou hodnota Richardsonova čísla menší než jedna nebo hodnota potenciální vorticity menší než nula (platí pro severní polokouli).
angl. symmetric instability; slov. symetrická instabilita; 2014

intenzita bouřkové činnosti

parametr stanovený z dlouhodobého pozorování bouřek, vycházející z prům. počtu dní s bouřkou na stanici nebo vzdálenou bouřkou za rok nebo z prům. doby trvání bouřek v hodinách za rok. Intenzita bouřkové činnosti je zákl. charakteristikou pro stanovení četnosti škod na techn., zejména elektrotechnických zařízeních. Pro tyto účely se používá k vyjádření intenzity bouřkové činnosti ještě dalších upřesňujících údajů, jako prům. počtu úderů blesku do země (n.rok^–1.km^–2) a prům. počtu výbojů blesku v oblacích se stejným rozměrem. Ke stanovení těchto parametrů, které jsou časově značně proměnlivé, se užívá systémů detekce blesků. Za min. dobu pozorování se považuje desetileté období. Viz též mapa izobront, mapa izoceraunická, intenzita výbojů blesku do země, intenzita výbojů blesku mezi oblaky.
angl. thunderstorm intensity; slov. intenzita búrkovej činnosti; 1993-a3

intenzita bouřky

intenzita a četnost el. výbojů blesků bouřky na stanici nebo vzdálené bouřky, nikoliv však intenzita průvodních jevů, jako jsou srážky, húlava nebo rychlost nárazů větru. Rozlišuje se bouřka slabá, mírná a silná, přesná kritéria pro určování intenzity bouřky nejsou stanovena. Viz též intenzita bouřkové činnosti.
angl. thunderstorm intensity; slov. intenzita búrky; 1993-a3

intenzita deště

, viz intenzita srážek.
angl. rainfall intensity; rate of rainfall; slov. intenzita dažďa; 1993-a1

intenzita fronty

kvalitativně posuzovaná charakteristika a tendence dějů probíhajících na atm. frontě včetně frontogeneze a frontolýzy. Opírá se zpravidla o velikost změn hodnot met. prvků a průběh povětrnostních jevů při přechodu fronty.
angl. intensity of front; slov. intenzita frontu; 1993-a1

intenzita mrazů

charakteristika záporných teplot vzduchu, vycházející z rozdělení těchto teplot do stanovených intervalů. V klimatologickém pojetí patří spolu s délkou mrazového období a počtem mrazových dní k nejdůležitějším charakteristikám teplotních poměrů místa nebo oblasti v chladném půlroku. Na našem území používané klasifikace zahrnují členění dle L. A. Čubukova. Ten pro účely komplexní klimatologie podle intenzity mrazů rozlišil počasí slabě mrazivé s prům. denní teplotou vzduchu T ≥ –2,4 °C, mírně mrazivé (–2,5 °C > T ≥ –7,4 °C), značně mrazivé (–7,5 °C > T ≥ –12,4 °C), silně mrazivé (–12,5 °C > T ≥ –17,4 °C) a krutě mrazivé (T < –17,5 °C). Pro teplotní poměry v rámci bývalé ČSSR upravil toto třídění S. Petrovič. V zemědělské meteorologii se podle P. Uhlíře rozlišují mrazíky slabé (teplota na povrchu půdy poklesne na –1 °C až –2 °C), silné (–3 °C až –4 °C), popř. velmi silné (–5 °C až –6 °C).
slov. intenzita mrazov; 1993-a2

intenzita námrazku

množství námrazku na el. vodičích utvořené za jednotku času. Měří se zařízením, tvořeným vodorovnou tyčí natáčenou kolmo na směr větru, jejíž změny hmotnosti se zjišťují v závislosti na čase. Viz též měření námrazku, intenzita námrazy na letadlech.
angl. icing intensity; slov. intenzita námrazku; 1993-a1

intenzita námrazy na letadlech

množství krystalické nebo ledové usazeniny na letadlech, která se utvoří za jednotku času. I. G. Pčolko sestavil stupnici intenzity námrazy, v níž hodnoty do 0,5 mm.min^–1 znamenají slabou námrazu, 0,6 až 1,0 mm.min^–1 mírnou, 1,0 až 2,0 mm.min^–1 silnou a nad 2,0 mm.min^–1 velmi silnou námrazu. V extrémních případech byl pozorován nárůst až 6 mm.min^–1. Intenzita námrazy závisí přímo na vodním obsahu oblaku a zachycovací účinnosti, udávající množství kapalné vody zachycené letadlem. Toto množství je přímo závislé na velikosti kapek a rychlosti letadla a nepřímo závislé na geometrii sběrného povrchu, zejména na poloměru zakřivení náběžných hran. Tzn., že se námraza vytváří intenzivněji v prostředí s velkými kapkami na tenčích profilech. Při rychlostech do 500 km.h^–1 intenzita námrazy při stejném vodním obsahu se vzrůstem rychlosti letadla roste. Při rychlosti nad 500 km.h^–1 však se zvyšováním rychlosti klesá, a to vlivem adiabatického stlačení a tření okolního vzduchu, čímž se povrch letadla zahřívá. Viz též ohřev letadla kinetický.
angl. rime intensity; slov. intenzita námrazy na lietadlách; 1993-a3

intenzita srážek

množství srážek vypadlých za jednotku času. Podle doporučení Světové meteorologické organizace se intenzita srážek udává v mm.h^–1 s přesností na 10^–2 mm.h^–1, resp. v kg.m^–2.s^–1 s přesností na 10^–5 kg.m^–2.s^–1.
Tzv. okamžitá intenzita dešťových srážek se měří intenzografy. Prům. intenzita srážek se vyhodnocuje z údajů srážkoměrů. Intenzita srážek má zásadní význam v hydrologii, ve vodním hospodářství a celé řadě dalších odvětví. Intenzita srážek je na met. stanicích subjektivně odhadována pozorovateli s přihlédnutím na hodnotu intenzity srážek, získanou zpracováním dat srážkoměru a zaznamenávána kódovými čísly pro stav počasí kódu SYNOP. Viz též extrémy atmosférických srážek, vztah Wussovův, vztah Z–I.
angl. precipitation intensity; slov. intenzita zrážok; 1993-a3

intenzita turbulence

1. v teorii turbulence poměr směrodatné odchylky krátkoperiodických fluktuací podélné, resp. příčné, resp. vertikální složky rychlosti větru k velikosti zprůměrované horizontální rychlosti větru. Její přesné určení v praxi závisí na frekvenci snímání okamžité rychlosti větru (typicky 1 s) a délce průměrovaného intervalu (typicky 10 min). 2. pojem užívaný v letecké meteorologii. Intenzita turbulence je mírou silových účinků turbulentních pohybů vzduchu na letící letadlo („přetížení letadla"). Je měřena akcelerometry nebo akcelerografy, které mohou měřit i registrovat velikosti zrychlení udělované turbulencí letadlu a vyjadřuje se v násobcích tíhového zrychlení (n). V případě hodnot n menších než 0,2 mluvíme o slabé turbulenci, při hodnotách od 0,2 do 0,5 jde o mírnou turbulenci, od 0,5 do 1,0 o silnou turbulenci a nad 1,0 o extrémní turbulenci.
angl. turbulence intensity; slov. intenzita turbulencie; 1993-a3

intenzita výbojů blesku do země

vyjadřuje plošnou hustotu výbojů blesku do země za jednu bouřkovou událost, den s bouřkou nebo rok. V tech. praxi se udává prům. hustota úderů na 1 km² za rok, odvozená z dlouhodobého pozorování. Hustota se zjišťuje nejčastěji počítači výbojů blesku. Mapy intenzity výbojů blesku do země jsou nejvhodnějším výchozím podkladem pro stanovení pravděpodobnosti úderu blesku do objektu.
angl. ground discharge rate; slov. intenzita výbojov blesku do zeme; 1993-a2

intenzita výbojů blesku mezi oblaky

vyjadřuje plošnou hustotu výbojů blesku mezi oblaky za jednu bouřkovou událost, den s bouřkou nebo za rok. V tech. praxi se udává prům. hustota výbojů na 1 km² za rok, odvozená z dlouhodobého pozorování.
slov. intenzita výbojov blesku medzi oblakmi; 1993-a2

intenzograf srážkový

viz srážkoměr váhový.
angl. rainfall rate recorder; slov. zrážkový intenzograf; 1993-a3

interakce atmosféry a oceánu

vzájemné působení dvou podstatných složek klimatického systému, mezi nimiž neustále probíhá intenzivní výměna energie, vody a dalších látek, viz např. záření a hydrologický cyklus. Všeobecná cirkulace atmosféry do značné míry podmiňuje povrchové oceánské proudy, které naopak představují významné klimatické faktory. Vzájemné působení se proto významně projevuje v oscilacích, např. v ENSO. Specifické vlastnosti oceánu způsobují oceánitu klimatu a podmiňují i vznik některých meteorologických jevů, jako jsou tropické cyklony nebo mořská mlha. Viz též cirkulace monzunová.
angl. atmosphere-ocean interaction; slov. interakcia atmosféry a oceánu; 2014

intercepce srážek

zadržování (zachycování) části padajících srážek, v širším smyslu i tvorba usazených srážek na vegetaci nebo na vyvýšených předmětech, takže tyto srážky nedosáhnou povrchu půdy. Pokud nejsou využity rostlinami, dochází k evaporaci, případně sublimaci těchto srážek, takže se nepodílejí na odtoku ani na infiltraci. Intercepce srážek tak má nezanedbatelný vliv na hydrologickou bilanci a bilanci půdní vody, zejména u lesních porostů s velkou záchytnou plochou.
angl. interception of precipitation; slov. intercepcia zrážok; 1993-a3

interglaciál

, doba meziledová — fáze kvartérního klimatického cyklu mezi dvěma glaciály, vyznačující se ve stř. zeměp. šířkách značným zmírněním klimatu, a tím i ústupem zalednění, především pevninského ledovce. Nástup relativně kratších interglaciálů bývá náhlý a následuje bezprostředně po nejchladnější fázi předchozího glaciálu. Pro interglaciál je typický nárůst zalesnění krajiny a intenzivní vývoj půd. Viz též klima holocénu.
angl. interglacial; slov. interglaciál; 1993-a3

interpluviál

, viz klima kvartéru.
slov. interpluviál; 2014

interpolace optimální

statistická metoda objektivní analýzy meteorologických dat. Metoda je založena na korekci hodnot předběžného pole (zpravidla modelové předpovědi) a lineární kombinací odchylek naměřených hodnot a hodnot předběžného pole na stanicích. Koeficienty lineární kombinace se hledají za podmínky minimalizace střední kvadratické chyby analýzy. K tomu je třeba znát závislost korelace chyb předběžného pole v analyzované oblasti a střední kvadratickou chybu reprezentativnosti naměřených hodnot.
angl. optimal interpolation; slov. optimálna interpolácia; 2014

interstadiál

, viz cyklus klimatický kvartérní.
slov. interstadiál; 2014

intortus

(in) — jedna z odrůd oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Vyskytuje se u oblaků druhu cirrus, jestliže se zakřivená oblačná vlákna zdánlivě velmi nepravidelně navzájem proplétají.
angl. intortus; slov. intortus; 1993-a2

intruze (průnik) suchého vzduchu

relativní proudění suchého vzduchu se sestupnou složkou pohybu ve frontální cykloně popisované v teorii přenosových pásů. Formuje se v týlu vyvíjející se cyklony, je charakteristické velmi nízkou izobarickou vlhkou potenciální teplotou a hraje důležitou roli při cyklogenezi. Intruze suchého vzduchu je obvykle velmi dobře detekovatelná na družicových snímcích, které reagují na obsah vodní páry v troposféře. Má svůj původ v blízkosti místního snížení tropopauzy, jisté množství vzduchu může pocházet až ze stratosféry, proto se vyznačuje vysokými hodnotami potenciální vorticity. Při svém sestupu se vzduch postupně cyklonálně stáčí kolem středu cyklony a adiabaticky se otepluje. V případě, že se dostane do blízkosti teplého přenosového pásu, může mít podobnou teplotu jako vzduch v něm. Výšková studená fronta, která na styku obou vzduchových hmot vzniká, je pak definována zejména gradientem vlhkosti a nikoliv teploty.
angl. dry intrusion; slov. intrúzia suchého vzduchu; 2014

inverze

v meteorologii opačný průběh změn met. prvku s výškou, než je v reálné atmosféře obvyklé. Může jít jak o okamžitý stav, tak o klimatickou zvláštnost místního měřítka. Podle met. prvku, který bereme v úvahu, rozlišujeme inverzi teploty, vlhkosti, hustoty vzduchu, srážek apod. Viz též vrstva inverzní.
angl. inversion; slov. inverzia; 1993-a2

inverze hustoty vzduchu

růst hustoty vzduchu v dané vrstvě atmosféry s výškou. Nastává tehdy, když teplota vzduchu s výškou klesá o více než o 3,42 °C na 100 m, což se v reálné atmosféře zpravidla vyskytuje pouze za silného přehřátí rel. tenké vrstvy vzduchu v bezprostřední blízkosti zemského povrchu. Při inverzi hustoty vzduchu vzniká jev zrcadlení. Viz též gradient autokonvekční.
angl. air density inversion; slov. inverzia hustoty vzduchu; 1993-a1

inverze srážek

úbytek atm. srážek (pokles měs. a roč. úhrnů) s nadm. výškou, který se vyskytuje v horách ve vyšších polohách. Obvykle pozorovaný růst srážek s nadm. výškou probíhá až po tzv. výšku pásma maximálních srážek, které se nachází nejčastěji 2 až 3 km nad hladinou moře a jehož poloha souvisí s kondenzační hladinou, nad níž vznikají oblaky. V horách mírných šířek (Alpy, Kavkaz) se inverze srážek pozoruje jen v létě, v Alpách začíná od 2500 do 2800 m. V Himálaji při letním oceánském monzunu se inverze srážek projevuje přibližně od nadm. výšky 1300 m .
angl. inversion of precipitation; slov. inverzia zrážok; 1993-a2

inverze teploty vzduchu

, nevhodně zvrat teploty — zvláštní případ vert. rozložení teploty vzduchu, při kterém v určité vrstvě atmosféry, v tzv. inverzní vrstvě, teplota s nadm. výškou vzrůstá. Podle výšky inverzní vrstvy nad zemí rozlišujeme přízemní a výškovou inverzi teploty vzduchu, podle příčiny vzniku např. inverzi teploty vzduchu advekční, frontální, radiační, subsidenční, turbulentní a pasátovou. Inverze teploty vzduchu mají značný význam mimo jiné proto, že stabilní teplotní zvrstvení ovzduší v inverzní vrstvě brzdí promíchávání vzduchu ve vert. i horiz. směru. Tím dochází v nižších a zvláště v uzavřených polohách k vytváření mlh, jezer studeného vzduchu se silnými mrazy v zimě, v průmyslových a městských oblastech s větší hustotou zdrojů znečištění ovzduší ke zvýšeným koncentracím znečišťujících látek, vzniku smogu apod. V oblasti dolní hranice výškových inverzí teploty se často vytváří vrstevnatá oblačnost, která zejména v zimě způsobuje výrazné zkrácení slunečního svitu v nižších polohách oproti nadinverzním horským polohám. Inverze teploty vzduchu charakterizujeme výškou, v níž ji pozorujeme, tloušťkou (vert. rozsahem) vrstvy, v níž teplota vzduchu s výškou vzrůstá, a teplotním gradientem v této vrstvě. Někdy se nepřesně hovoří o „intenzitě" inverze jako rozdílu mezi teplotou horní a spodní hranice inverze. Nejpříznivější podmínky pro vznik inverzí teplot vzduchu jsou v kvazistacionárních anticyklonách. Viz též izotermie, oblak vrstevnatý, oblačnost inverzní.
angl. air temperature inversion; slov. inverzia teploty vzduchu; 1993-a3

inverze teploty vzduchu advekční

teplotní inverze vznikající buď působením vertikálně nerovnoměrné teplé advekce, když ve vyšších hladinách proudí do dané oblasti rel. teplejší vzduch než v hladinách nižších, nebo prouděním rel. teplého vzduchu nad studený zemský povrch. Prvním způsobem vznikají advekční inverze výškové, druhým advekční inverze přízemní.
angl. advective inversion; slov. advekčná inverzia teploty vzduchu; 1993-a2

inverze teploty vzduchu frontální

inverze teploty vzduchu spojená s frontální plochou, nad níž je teplota vzduchu vyšší než pod ní. Nejčastěji je pozorována na teplých frontách, avšak může se vyskytnout i na ostatních druzích atm. front. Vzhledem ke skutečnosti, že při přechodu front dochází k výměně vzduchových hmot a v oblasti front bývá zesílené proudění vzduchu, nepředstavují tyto teplotní inverze zpravidla problémy z hlediska ochrany čistoty ovzduší.
angl. frontal inversion; slov. frontálna inverzia teploty vzduchu; 1993-a3

inverze teploty vzduchu noční

inverze teploty vzduchu vznikající v mezní vrstvě atmosféry v noci ochlazováním vzduchu od zemského povrchu, jehož teplota klesá v důsledku vyzařování dlouhovlnné radiace při absenci příkonu slunečního záření. Tyto inverze jsou typickým případem přízemních radiačních inverzí teploty vzduchu. Dobře bývají vyvinuty za jasných nocí se slabým větrem nebo bezvětřím. V kotlinách a údolních polohách podporuje tuto inverzi stékání ochlazeného vzduchu z okolních svahů do nízkých poloh. Viz též jezero studeného vzduchu.
angl. night inversion; nocturnal inversion; slov. nočná inverzia teploty vzduchu; 1993-a3

inverze teploty vzduchu pasátová

teplotní inverze v oblasti pasátové cirkulace způsobená subsidencí vzduchu z vyšších hladin. Odděluje vlhký pasátový vzduch v nižších hladinách od teplého a velmi suchého vzduchu ležícího nad ním.
angl. trade-winds inversion; slov. pasátová inverzia teploty vzduchu; 1993-a3

inverze teploty vzduchu přízemní

teplotní inverze začínající bezprostředně od zemského povrchu. Z hlediska příčin svého vzniku patří zpravidla k radiačním, popř. advekčním inverzím teploty vzduchu. Viz též inverze teploty výšková.
angl. ground inversion; surface inversion; slov. prízemná inverzia teploty vzduchu; 1993-a1

inverze teploty vzduchu radiační

teplotní inverze vznikající jako důsledek vyzařování tepla ze zemského povrchu, z povrchu sněhu nebo ledu, z horní vrstvy oblaků apod. Nejobvyklejšími přízemními radiačními inverzemi jsou noční inverze teploty vzduchu. V zimě, kdy je obecně malý příkon slunečního záření k zemskému povrchu, se však přízemní radiační inverze mohou vytvářet i v denních hodinách. Méně často vznikají radiační inverze při vyzařování oblačné nebo velmi vlhké, popř. znečištěné vrstvy vzduchu v atmosféře, kdy se teplotní inverze vytváří bezprostředně nad touto vrstvou jako radiační inverze výšková.
angl. radiation inversion; slov. radiačná inverzia teploty vzduchu; 1993-a3

inverze teploty vzduchu sesedáním

, syn. inverze teploty vzduchu subsidenční.
slov. inverzia teploty vzduchu zosadaním; 1993-a1

inverze teploty vzduchu sněhová

přízemní inverze teploty vzduchu, jež vzniká zpravidla při advekci relativně teplého vzduchu nad zemský povrch s tající sněhovou pokrývkou v důsledku spotřeby tepla na tání sněhu. Je typickým příkladem přízemní advekční inverze teploty vzduchu.
angl. snow inversion; slov. snehová inverzia teploty vzduchu; 1993-a3

inverze teploty vzduchu subsidenční

(sesedáním) — výšková teplotní inverze způsobená sesedáním neboli subsidencí vzduchu z vyšších vrstev atmosféry do nižších. Vývoj subsidenční inverze je důsledkem další stabilizace původně stabilní vrstvy vzduchu při jejím adiabatickém sestupu. Subsidenční inverze se mohou vyskytovat nad rozsáhlými územími, je-li dobře vyvinut mechanizmus subsidenčních pohybů vzduchu, především v anticyklonách nebo v blízkosti os hřebenů vysokého tlaku vzduchu. Tyto inverze představují významný faktor podílející se na zhoršování rozptylových podmínek v oblastech vysokého tlaku vzduchu, v létě za slunečného anticyklonálního počasí často omezují vznik nebo vert. vývoj kupovité oblačnosti apod.
angl. subsidence inversion; slov. subsidenčná inverzia teploty vzduchu; 1993-a3

inverze teploty vzduchu turbulentní

vertikálně obvykle nepříliš mohutná teplotní inverze překrývající směšovací vrstvu. Výchozí situací pro vznik této inverze je stabilní teplotní zvrstvení ovzduší. Jestliže ve vrstvě vzduchu přiléhající k zemskému povrchu nastane silné turbulentní mísení, vytvoří se v této vrstvě vertikální teplotní gradient blízký adiabatickému. Přitom nad směšovací vrstvou zůstává přibližně zachován původní vertikální profil teploty vzduchu. Tím v oblasti horní hranice vrstvy směšování vznikne vrstva s inverzí teploty. Patří mezi výškové inverze. Viz též turbulence.
angl. turbulence inversion; turbulent inversion; slov. turbulentná inverzia teploty vzduchu; 1993-a1

inverze teploty vzduchu výšková

teplotní inverze, jejíž dolní hranice leží v určité výšce nad zemským povrchem v mezní vrstvě atmosféry nebo ve volné atmosféře. Vzniká např. v důsledku subsidence vzduchu v oblastech vysokého tlaku, advekce teplého vzduchu ve výšce, při pasátové cirkulaci a často i v oblasti tropopauzy. Viz též inverze teploty vzduchu přízemní.
angl. upper inversion; slov. výšková inverzia teploty vzduchu; 1993-a3

inverze vlhkosti vzduchu

vzrůst absolutní vlhkosti vzduchu, popř. měrné vlhkosti nebo směšovacího poměru vodní páry v atmosféře s výškou v určité vertikálně omezené vrstvě. Vytváří se především v mezní vrstvě atmosféry v noci a v zimě pod teplotními zadržujícími vrstvami. Má mimo jiné význam pro šíření centimetrových elmag. vln v troposféře.
angl. moisture inversion; slov. inverzia vlhkosti vzduchu; 1993-a3

ionizace atmosférická

proces vzniku iontů a volných elektronů v atmosféře, který ovlivňuje elektrickou vodivost vzduchu, a tím také el. jevy v atmosféře. Koncentrace volných elektronů ve vyšších vrstvách atmosféry je dána dvěma navzájem protichůdnými procesy: ionizací neutrálních částic a rekombinací iontů. Za iniciátory atmosférické ionizace se zpravidla považuje: a) korpuskulární záření, b) elmag. záření (krátkovlnné ultrafialové paprsky, záření radioakt. původu a ultragama záření), c) ionty a elektrony, u nichž došlo ve vysokých el. polích k nárazové ionizaci. Na rozdíl od ionosféry je v troposféře a stratosféře ionizována jen relativně malá část molekul složek vzduchu, čemuž odpovídají hodnoty elektrické vodivosti vzduchu řádově 10^–14 ohm^–1.m^–1. Zejména v souvislosti s ionizací vzduchu v troposféře, popř. ve stratosféře se v meteorologické literatuře používá pojem atmosférické ionty (aeroionty).
angl. ionization of atmosphere; slov. atmosférická ionizácia; 1993-a3

ionosféra

ionizovaná část atmosféry, tj. elektricky vodivé vrstvy v atmosféře rozkládající se ve výšce přibližně od 60 až do 1 000 km, kde postupně přechází v plazmasféru. V ionosféře, která zahrnuje část mezosféry, termosféru a spodní část exosféry, je většina částic ionizována, tj. nalézá se v plazmatickém stavu. Vysoká koncentrace iontů a volných elektronů způsobuje odraz některých frekvencí elmag. vln zpět k zemskému povrchu, čímž je ovlivňováno rádiové spojení. Vodivou (ionizovanou) část vysoké atmosféry, obsahující volné elektrony a ionty, pojmenoval souborným názvem ionosféra R. A. Watson – Watt v r. 1926. Směrem vzhůru přechází ionosféra v zemskou magnetosféru. Viz též bouře ionosférická, ionizace atmosférická, slapy ionosférické, vítr ionosférický, vrstvy ionosférické, vodivost vzduchu elektrická, ionosférická porucha náhlá.
angl. ionosphere; slov. ionosféra; 1993-a3

iont Langevinův

, viz klasifikace atmosférických iontů.
angl. Langevin's ion; slov. Langevinov ión; 1993-a1

iont lehký

, viz klasifikace atmosférických iontů.
angl. light ion; small ion; fast ion; slov. ľahký ión; 1993-a1

iont střední

, viz klasifikace atmosférických iontů.
angl. intermediate ion; middle ion; slov. stredný ión; 1993-a1

iont těžký

, viz klasifikace atmosférických iontů.
angl. heavy ion; large ion; slov. ťažký ión; 1993-a1

iont ultratěžký

, viz klasifikace atmosférických iontů.
angl. heavy ion; large ion; slov. ultraťažký ión; 1993-a1

ionty atmosférické

, aeroionty — elektricky nabité částice v atmosféře, působící elektrickou vodivost vzduchu. Ovlivňují elektrické pole v atmosféře, uplatňují se jako kondenzační jádra a vyznačují se fyziologickými účinky. Patří k nim molekuly, které při atmosférické ionizaci ztratily obvykle jeden elektron nebo naopak zachytily volný elektron, shluky molekul nesoucí přebytek kladného nebo záporného el. náboje (lehké ionty, podle některých autorů malé ionty) a jemné aerosolové částice zpravidla patřící k Aitkenovým jádrům, jež zachytily nabitou molekulu, popř. jejich shluk (střední, těžké a ultratěžké ionty, podle některých autorů též velké nebo Langevinovy ionty).
V blízkosti zemského povrchu dosahuje koncentrace lehkých iontů řádově 10⁶ m^–3, koncentrace těžkých a ultratěžkých iontů bývá zhruba o řád větší. S výškou těžkých a ultratěžkých iontů ubývá, zatímco koncentrace lehkých iontů roste. Koncentrace tzv. stř. iontů, které podle velikosti zařazujeme do oblasti mezi lehkými a těžkými ionty, místně i časově velmi kolísá. El. vodivost vzduchu je v rozhodující míře podmíněna existencí lehkých iontů, zatímco ionty těžké a ultratěžké se v důsledku malé pohyblivosti uplatňují jako nositelé el. proudu ve vzduchu jen velmi málo.
Důkaz existence iontů v atmosféře, a tím vysvětlení el. vodivosti vzduchu, podali něm. fyzici J. Elster a H. Geitel v r. 1899. Viz též klasifikace atmosférických iontů, ionizace atmosférická, počítač iontů.
angl. atmospheric ions; slov. atmosférické ionty; 1993-a1

iridescence

v atmosférické optice synonymum pro irizaci oblaků. V současné odborné literatuře, zejména anglosaského původu, se tento termín vůči irizaci upřednostňuje. V obecném smyslu však jde o širší optický pojem označující vznik barevných odstínů na některých površích, kdy vzhled těchto odstínů závisí na úhlu pohledu, event. na úhlu dopadu světelných paprsků.
angl. iridescence; slov. iridescencia; 2014

irizace

barevné, často velmi proměnlivé zabarvení okrajů nebo průsvitných částí oblaků. V barvách převládá zelená a růžová. Irizace je převážně ohybovým jevem zvláště do úhlové vzdálenosti 10° od Slunce.
angl. iridescence; irisation; slov. irizácia; 1993-a2

izalobara

čára spojující místa se stejnou hodnotou změny tlaku vzduchu za určitý časový interval (3, 6, 24 h apod.). Izalobary se zakreslují především na přízemních synoptických mapách. Viz též mapa izalobar, metoda izalobar, oblast izalobarická, střed izalobarický, izotendence, izalolinie, vítr izalobarický, vítr alobarický.
angl. isallobar; slov. izalobara; 1993-a2

izalohypsa

čára spojující místa se stejnou hodnotou změny výšky standardní izobarické hladiny (absolutní izalohypsa) nebo změny tloušťky vrstvy mezi dvěma izobarickými hladinami (relativní izalohypsa) za určitý časový interval (obvykle 12 nebo 24 h.). Izalohypsy se zakreslují zpravidla do výškových map, v nichž hodnoty záporných abs. izalohyps vymezují oblasti snižování izobarické hladiny. Hodnoty záporných rel. izalohyps vymezují oblasti, v nichž se zmenšuje tloušťka vrstvy mezi dvěma izobarickými hladinami, klesá tudíž prům. virtuální teplota této vrstvy. Obrácené vztahy platí pro oblasti kladných hodnot abs. a rel. izalohyps. Viz též izohypsa, vítr izalohyptický, vítr alohyptický.
angl. isallohypse; slov. izalohypsa; 1993-a2

izalolinie

čára spojující na mapě nebo grafu místa se stejnou hodnotou změny proměnné za určitý časový interval. V meteorologii izalolinie vyjadřují dynamiku polí meteorologických prvků. Jsou konstruovány buď z hodnot rozdílů, např. izalobary na synoptických mapách z tlakových tendencí, nebo graf. odečtem polí, např. izalohypsy po 24 h na mapách absolutní topografie. Viz též izaloterma, izalobara, izalohypsa.
angl. isalloline; slov. izalolínia; 1993-a2

izaloterma

čára spojující na mapě nebo grafu místa se stejnou hodnotou změny teploty vzduchu za určitý časový interval (v předpovědní službě většinou za 24 h). Je jednou z izalolinií. Viz též mapa izaloterm.
angl. isallotherm; slov. izaloterma; 1993-a2

izalumchrona

, izolumchrona — čára spojující místa se stejnou délkou osvětlení za určitý časový interval. Viz též izofota.
slov. izalumchróna; 1993-a1

izamplituda

, syn. izoamplituda.
slov. izamplitúda; 1993-a1

izanemona

, viz izotacha.
angl. isanemone; slov. izanemóna; 1993-a1

izanomála

čára spojující místa se stejnou odchylkou proměnné, v meteorologii a klimatologii se stejnou intenzitou klimatické, resp. meteorologické anomálie. Např. termoizanomály znázorňují teplotní anomálie, hyetoizanomály srážkové anomálie apod.
angl. isanomaly; slov. izanomála; 1993-a3

izaritma

, syn. izolinie.
angl. isarithm; slov. izaritma; 1993-a1

izentropa

čára spojující místa se stejnou mírou entropie. V nenasyceném vzduchu spojuje též místa se stejnou potenciální teplotou. Viz též mapa izentropická, promíchávání izentropické
angl. isentrope; slov. izentropa; 1993-a1

izoamplituda

, izamplituda — čára spojující místa se stejnou hodnotou amplitudy meteorologického prvku, např. teploty vzduchu. Izoamplitudami je možné znázorňovat plošné rozložení jak abs., tak prům. amplitud met. prvků, nejčastěji prům. roč. amplitudy teploty vzduchu. Viz též izodiafora.
angl. isoamplitude; slov. izoamplitúda; 1993-a1

izoatma

čára spojující místa se stejnou hodnotou výparu.
angl. isoathm; slov. izoatma; 1993-a1

izoaurora

, syn. izochasma.
angl. isoaurore; slov. izoaurora; 1993-a1

izobara

čára spojující místa se stejnou hodnotou tlaku vzduchu. Zejména v synoptické meteorologii patří k nejužívanějším izoliniím. Na přízemních synoptických mapách izobary spojují místa stejného tlaku redukovaného na hladinu moře a jsou průsečnicemi izobarických hladin (ploch) s hladinou moře. Pomocí izobar se provádí analýza (přízemního) tlakového pole a vymezují se tlakové útvary. Zakreslují se v intervalech v závislosti na měřítku synoptické mapy a meteorologického jevu, který má být znázorněn (obvykle po 5, resp. 2,5 hPa). Zvláštním druhem izobar jsou orografické izobary. Ačkoliv izobary jakožto izolinie mají hladký průběh, na atm. frontách se mohou lomit. Viz též izobary na atmosférické frontě, mapa izobar, plocha izobarická, zakřivení izobar, izalobara.
angl. isobar; slov. izobara; 1993-a2

izobary na atmosférické frontě

izobary na pohybujících se atm. frontách se obvykle lomí. Vzduchové hmoty stýkající se na frontě se s frontou obvykle nepohybují rovnoběžně, izobarické plochy v obou vzduchových hmotách mají rozdílný sklon. Z termické struktury fronty vyplývá dyn. pokles tlaku hlavně před frontou a izobary při lomení na frontě vytvářejí brázdu nízkého tlaku vzduchu. Její výraznost závisí na sklonu atmosférické fronty, čím je sklon větší, tím je brázda ostřejší. Proto izobary na studené frontě vytvářejí ostřejší brázdu než na teplé frontě. Na kvazistacionární (geostrofické) frontě jsou izobary s frontou rovnoběžné, protože horizontální tlakový gradient v obou vzduchových hmotách je kolmý na frontu a vzduchové hmoty se pohybují s frontou rovnoběžně.
angl. isobars on atmospheric front; slov. izobary na atmosférickom fronte; 1993-a2

izobary orografické

zvláštní tvar izobar zakreslených na mapách v oblastech výrazných horských překážek. Protože horská pásma brzdí postup tlakových útvarů a vzduchových hmot a oddělují teplé a studené vzduchové hmoty, bývají často po obou stranách pohoří dosti rozdílné hodnoty tlaku vzduchu. Tento efekt mohou zvětšovat i různé teploty vzduchu používané při redukci tlaku vzduchu. Orografické izobary se na synoptických mapách někdy zakreslují jako vlnovkové čáry.
angl. orographic isobars; slov. orografické izobary; 1993-a1

izobata

čára spojující místa stejné podmořské hloubky. Viz též izohypsa.
angl. isobath; slov. izobata; 1993-a2

izobronta

čára spojující místa, v nichž v určitém dni bylo současně slyšet první hřmění. Používá se např. ke sledování tahu bouřek. Viz též mapa izobront, izocerauna.
angl. isobront; slov. izobronta; 1993-a1

izocerauna

čára spojující místa se stejným počtem blesků za určitý časový interval. Při zpracování vizuálních pozorování bouřek se za izoceraunu považuje spojnice míst se stejným počtem dní, v nichž byly pozorovány bouřky na stanici nebo bouřky vzdálené. Viz též mapa izoceraunická, izobronta.
angl. isoceraunic line; isokeraunic line; slov. izocerauna; 1993-a1

izochalaza

čára spojující místa se stejným počtem krupobití za určité období.
slov. izochaláza; 1993-a1

izochasma

, izoaurora — čára spojující místa se stejnou četností výskytu polární záře.
angl. isochasm; isaurore; slov. izochazma; 1993-a1

izochimena

čára spojující místa se stejnými prům. teplotami zimy. Viz též izotera.
angl. isocheim; isocheimal; isochimene; slov. izochimena; 1993-a1

izochiona

izolinie používaná ke znázorňování plošného rozložení jevů souvisejících se sněhem. Význam pojmu izochiona není ustálen. Znamená čáru spojující místa: a) se stejnou výškou sněhové pokrývky, b) se stejným trváním sněhové pokrývky vyjádřeným ve dnech, c) se stejným počtem dní se sněžením, d) se stejnou výškou sněžné čáry, e) se stejným vodním obsahem sněhu. Viz též izonifa.
angl. isochion; slov. izochiona; 1993-a2

izochrona

čára spojující na mapě místa s výskytem určitého jevu ve stejném čase, např. spojuje místa se současným přechodem fronty.
angl. isochrone; slov. izochróna; 1993-a1

izodensa

, syn. izopykna.
angl. isodense; slov. izodenza; 1993-a1

izodiafora

čára spojující místa se stejnými rozdíly prům. tlaku vzduchu v lednu a červenci. Vyjadřuje prům. roč. amplitudu tlaku vzduchu v případě, že leden a červenec jsou měsíci s extrémním tlakem vzduchu. Izodiafora je jednou z izoamplitud.
slov. izodiafora; 1993-a1

izoecho

v radiolokaci čára spojující body se stejnou intenzitou signálu odraženého od sledovaného cíle nebo body se stejnou radiolokační odrazivostí. Též název technického zařízení starších analogových radarů ke konturování cílů prostřednictvím zařazení kalibrovaných útlumů (uváděných v dB).
angl. isoecho; slov. izoecho; 1993-a3

izofena

čára spojující místa se stejným datem výskytu určitého sezonního jevu v životě rostlin nebo zvířat, tj. fenologické fáze.
angl. isophane; isophene; slov. izofena; 1993-a2

izofota

čára spojující místa se stejnou intenzitou osvětlení krajiny nebo plochy, popř. se stejnou intenzitou světlosti oblohy.
angl. isophote; slov. izofota; 1993-a1

izofytochrona

čára spojující místa se stejnou délkou vegetačního období.
angl. isophytochrone; slov. izofytochróna; 1993-a1

izogeoterma

čára spojující místa se stejnou teplotou pod zemským povrchem. Viz též stupeň geotermický.
angl. geoisotherm; isogeotherm; slov. izogeoterma; 1993-a1

izoglacihypsa

čára spojující místa se stejnou nadm. výškou klimatické sněžné čáry, resp. počínajícího zalednění.
slov. izoglacihypsa; 1993-a1

izogona

obecně čára spojující místa se stejnou hodnotou úhlu. 1. v geofyzice spojnice míst se stejnou magnetickou deklinací; 2. v meteorologii spojnice míst se stejným směrem větru.
angl. isogon; slov. izogóna; 1993-a1

izograma

1. čára spojující místa se stejnou měrnou vlhkostí vzduchu, resp. stejnou hodnotou směšovacího poměru; 2. čára konstantní měrné vlhkosti resp. směšovacího poměru nasyceného vzduchu na aerologickém diagramu; 3. v obecném významu jako syn. pro izolinii, izoplétu, někdy pro izolinii frekvence meteorologického jevu, používané v zahraničí.
angl. isarithm; isogram; slov. izograma; 1993-a2

izohumida

čára spojující místa se stejnou vlhkostí vzduchu. Může být pro relativní vlhkost, specifickou vlhkost či směšovací poměr. Viz též izograma.
angl. isohume; slov. izohumida; 1993-a2

izohyeta

čára spojující místa se stejnými úhrny srážek za určité období.
angl. isohyet; slov. izohyeta; 1993-a1

izohygromena

čára spojující místa se stejným počtem vlhkých resp. suchých měsíců v roce. Používala se při hodnocení tropického a subtropického klimatu v případě, že nebyly k dispozici podrobnější údaje o roč. rozdělení srážek.
slov. izohygromena; 1993-a1

izohygroterma

čára spojující místa se stejně častým výskytem dusna, vyjádřeným počtem dusných dní za určité období.
slov. izohygroterma; 1993-a1

izohyomena

čára spojující místa se stejným počtem vlhkých měsíců.
angl. isohyomene; slov. izohyomena; 1993-a1

izohypsa

obecně čára spojující místa stejných hodnot nadm. výšky, jsou zakreslovány po smluvených intervalech. V meteorologii se používají absolutní a relativní izohypsy. Viz též mapa izohyps, izobara, izalohypsa.
angl. contour line; isohypse; slov. izohypsa; 1993-a2

izohypsa absolutní

v meteorologii obvykle čára spojující místa se stejnou výškou standardní izobarické hladiny (plochy) nad hladinou moře, vyjádřenou v geopotenciálních metrech. Pomocí absolutní izohypsy znázorňujeme barický reliéf, v němž absolutní izohypsy vyšších hodnot vymezují oblast vyššího tlaku vzduchu a naopak. V met. službě se zakreslují obyčejně po 40, popř. 80 geopotenciálních metrech.
angl. absolute isohypse; slov. absolútna izohypsa; 1993-a1

izohypsa relativní

v meteorologii obvykle čára spojující místa se stejnou vert. vzdáleností dvou izobarických hladin (ploch), tj. místa se stejnou tloušťkou vrstvy vzduchu mezi dvěma izobarickými hladinami, vyjádřenou v geopotenciálních metrech. Relativní izohypsu lze interpretovat jako izotermu prům. virtuální teploty vzduchu dané vrstvy. Relativní izohypsy se v met. službě nejčastěji konstruují pro vrstvu 1 000 až 500 hPa, a to po 40 geopotenciálních metrech.
angl. relative isohypse; thickness line; slov. relatívna izohypsa; 1993-a1

izohélie

čára spojující místa se stejným trváním slunečního svitu za určité období (den, měsíc, rok apod.).
angl. isohel; isoheliopleth; slov. izohélia; 1993-a1

izokona

1. obecně čára spojující místa se stejnou koncentrací určité látky; 2. čára spojující místa se stejným obsahem prachu v ovzduší. Viz též izorypa.
slov. izokona; 1993-a0

izokontinentála

1. čára spojující místa se stejnou kontinentalitou klimatu. Viz též izopira, izotalantóza; 2. čára spojující místa stejně vzdálená od pobřeží.
slov. izokontinentála; 1993-a1

izolinie

, izaritma, izopleta, nevh. izočára — čára spojující na grafu nebo mapě body (místa) se stejným číselným významem, např. se stejnou hodnotou fyz. veličiny (v meteorologii teploty vzduchu, atm. srážek, trvání slunečního svitu apod.). Izolinie rozdělují zkoumaná pole na oblasti s vyšší a nižší hodnotou, jejich vzdálenosti jsou nepřímo úměrné gradientu zkoumaných jevů. Nemohou se křížit. Při čtení grafu nebo mapy mají obdobný význam jako souřadnicová soustava.
Metoda izolinií patří v meteorologii k nejpoužívanějším graf. metodám. V předpovědní praxi se používá především k rozboru polí meteorologických prvků při analýze synoptických map a při sestavování vertikálních řezů atmosférou, v klimatologii zejména při znázorňování geograf. (plošného) rozložení klimatických prvků. Izolinie se zakreslují (konstruují) s využitím interpolace. Interval (hustota) izolinií záleží na povaze met. prvků, jejich gradientu, hustotě zákl. bodů (např. hustotě staniční sítě), účelu znázorňování apod., pro mnohé synop. a klimatologické mapy se již ustálil. Pro izolinie se v meteorologii používají různé názvy podle toho, který prvek zobrazují, např. izoterma je izolinií teploty, izohyeta je izolinií srážek atd.
angl. isoline; slov. izolínia; 1993-a2

izolumchrona

, syn. izalumchrona.
slov. izolumchróna; 1993-a1

izomena

čára spojující místa se stejnými prům. měs. teplotami vzduchu. Je druhem izotermy.
slov. izomena; 1993-a1

izomera

, ekvipluva — čára používaná v klimatologii ke znázornění roč. rozdělení srážek. Spojuje místa: 1. se stejným podílem měs. nebo sezónních srážek na roč. úhrnu srážek, vyjádřeným v %, tj. se stejnými relativními srážkami; 2. se stejným poměrem měs. úhrnu srážek k 1/12 roč. úhrnu srážek, tj. se stejným pluviometrickým koeficientem.
angl. isomer; slov. izomera; 1993-a1

izomonima

čára spojující místa se stejným trváním teploty vzduchu nad nebo pod určitou hranicí.
slov. izomonima; 1993-a1

izonefa

čára spojující na mapě místa se stejnou oblačností, tj. stejným stupněm pokrytí oblohy oblaky vyjádřeným v %.
angl. isoneph; slov. izonefa; 1993-a1

izonifa

izolinie používaná ke znázorňování plošného rozložení jevů souvisejících se sněhem, často spojuje místa se stejnou výškou sněhové pokrývky, někdy i místa se stejným počtem dnů se sněžením nebo vodní obsah (angl. isonival). Viz též izochiona.
angl. isonif; slov. izonifa; 1993-a2

izonotida

čára spojující místa se stejnou hodnotou dešťového faktoru.
slov. izonotida; 1993-a2

izoombra

čára spojující místa se stejnou intenzitou výparu. Viz též izoatma.
angl. isoombre; slov. izoombra; 1993-a1

izopauza

horní hranice přibližně izotermální vrstvy ve spodní stratosféře, zvané izosféra.
angl. isopause; slov. izopauza; 1993-a1

izopira

čára spojující místa se stejnou ombrickou kontinentalitou klimatu. Je druhem izokontinentály.
slov. izopira; 1993-a1

izopleta

1. syn. izolinie; 2. v klimatologii obvykle izolinie, vyjadřující závislost jedné proměnné na dvou nezávisle proměnných, znázorněné v pravoúhlé souřadnicové soustavě, přičemž zpravidla alespoň jedna z nezávisle proměnných nemá geometrický charakter. Příkladem je izopleta změn půdních teplot s hloubkou a časem neboli termoizopleta nebo izopleta změn intenzity slunečního záření v určitém místě v závislosti na denní a roč. době.
angl. isopleth; slov. izopléta; 1993-a1

izopluvie

čáry na mapě spojující místa se stejným dešťovým faktorem.
angl. isopluvial; slov. izopluvia; 1993-a3

izopykna

, izodensa — čára spojující místa se stejnou hustotou, v meteorologii zejména hustotou vzduchu. V principu je totožná s izosterou. Viz též izostera, plocha izopyknická.
angl. isopycnic line; slov. izopykna; 1993-a2

izoryma

čára spojující místa se stejným počtem mrazových dní.
angl. isoryme; slov. izoryma; 1993-a1

izorypa

čára spojující místa se stejným znečištěním vzduchu nebo vody. Viz též izokona.
slov. izorypa; 1993-a0

izosféra

nejnižší část stratosféry, která se rozkládá mezi tropopauzou a izopauzou a je charakteristická zhruba neměnnou teplotou vzduchu s výškou.
angl. isosphere; slov. izosféra; 1993-a1

izostera

čára spojující místa se stejným měrným objemem, v meteorologii zejména se stejným měrným objemem vzduchu. V principu je totožná s izopyknou. Viz též izopykna, plocha izosterická.
angl. isostere; slov. izostera; 1993-a2

izotacha

1. čára spojující místa se stejnou rychlostí, v meteorologii nejčastěji rychlostí větru, někdy nazývaná též izanemona. Izotachy jsou používány v letecké meteorologii a jsou zakreslovány na synoptických mapách nebo na vertikálních řezech atmosférou k vyznačení oblastí se silným větrem. Viz též proudění tryskové; 2. čára spojující místa se stejnou rychlostí postupů některých met. jevů, např. atm. fronty nebo bouřky. Viz též novela.
angl. isotach; slov. izotacha; 1993-a3

izotalantóza

čára spojující místa se stejnými hodnotami termické kontinentality klimatu vyjádřené nejčastěji roč. amplitudou teploty vzduchu. Je druhem izokontinentály.
angl. isotalantose; slov. izotalantóza; 1993-a2

izotendence

čára spojující místa se stejnými změnami hodnot met. prvku za určitý časový interval zakreslovaná na meteorologických mapách. Nejčastěji používanými izotendencemi jsou izalobary.
angl. isotendence; slov. izotendencia; 1993-a1

izotera

čára spojující místa se stejnými prům. teplotami léta. Viz též izochimena.
angl. isoestival; isothere; slov. izotera; 1993-a1

izoterma

čára spojující místa se stejnou teplotou, v meteorologii především teplotou vzduchu. Patří k nejužívanějším izoliniím zakreslovaným do klimatologických i synoptických map a vertikálních řezů atmosférou, v souřadnicových sítích aerologických diagramů. Na mapách relativní topografie plní úlohu izoterm relativní izohypsy. Viz též děj izotermický.
angl. isotherm; slov. izoterma; 1993-a2

izoterma aktuální

zřídka používané označení pro izotermu, sestrojenou z teplotních údajů neredukovaných na hladinu moře, v protikladu k pojmu redukovaná izoterma.
angl. actual isotherm; slov. aktuálna izoterma; 1993-a1

izoterma nulová

izolinie teploty vzduchu 0 °C, která má zvláštní význam zejména v letecké meteorologii, protože v její výšce mohou probíhat fázové změny vody, důležité např. pro vznik námrazy na letadlech. Vzhledem k praktickému významu je výška nulové izotermy součástí leteckých i všeobecných předpovědí počasí.
angl. null isotherm; slov. nulová izoterma; 1993-a1

izoterma redukovaná

izoterma sestrojená z hodnot teploty vzduchu redukované na hladinu moře, případně na jinou nadm. výšku. Viz též izoterma aktuální.
angl. reduced isotherm; slov. redukovaná izoterma; 1993-a3

izotermie

, zast. homotermie — 1. případ teplotního zvrstvení ovzduší, při němž se teplota vzduchu v určité vrstvě s výškou nemění. V izotermické vrstvě se vertikální teplotní gradient rovná nule a potenciální teplota v nenasyceném vzduchu za běžných meteorologických teplot a v blízkosti hladiny 1 000 hPa s výškou vzrůstá zhruba o 1 °C na 100 m. Izotermie se vytváří nejčastěji v mezní vrstvě atmosféry při přestavbě normálního zvrstvení ve zvrstvení inverzní a naopak. Ve volné atmosféře jsou nejstálejší a nejmohutnější izotermie ve spodní stratosféře, nazývané proto izosféra. Viz též inverze teploty vzduchu; 2. stálost teploty při určitém fyz. ději. Viz též děj izotermický.
angl. isothermy; slov. izotermia; 1993-a1

izovapora

čára spojující místa se stejným tlakem vodní páry.
slov. izovapora; 1993-a1

izovela

nevh. označení pro izotachu, z jazykového hlediska jde o hybridní složeninu dvou slov, z nichž jedno je řeckého a druhé latinského původu.
angl. isovel; slov. izovela; 1993-a1

izočára

označení pro izolinii.
angl. isoline; slov. izočiara; 1993-a2

Jason

v družicové meteorologii program, resp. stejnojmenné evropské polární družice (s mezinárodní spoluúčastí), se zaměřením na námořní altimetrii. Viz altimetr.
angl. Jason; slov. Jason; 2014

jaro

jedna z vedlejších klimatických, příp. fenologických sezon ve vyšších zeměp. šířkách dané polokoule, vymezená např. takto: 1. období od jarní rovnodennosti do letního slunovratu (astronomické jaro); 2. trojice jarních měsíců, na sev. polokouli březen, duben a květen (tzv. klimatologické jaro); 3. období s prům. denními teplotami vzduchu 5 až 15 °C na vzestupné části křivky roč. chodu. Počátek jara v tomto pojetí se kryje se začátkem velkého vegetačního období.
angl. spring; slov. jar; 1993-a3

jaro baltské

název F. Koláčka pro rel. chladné jarní počasí ve stř. Evropě, které autor vysvětloval spotřebou tepla na tání ledu v Baltském moři. Podle F. Koláčka se ochlazující vliv Baltského moře v prům. roce projevuje jen v sev. části stř. Evropy. Po obzvlášť tuhých zimách, kdy je zalednění Baltského moře značné a dlouho trvá, zasahuje baltský vliv sníženinou Moravské brány až do stř. Moravy. Do Čech a na Slovensko z orografických příčin chladný baltský vzduch neproniká.
slov. baltská jar; 1993-a1

jasno

, viz oblačnost.
angl. clear sky; slov. jasno; 1993-a1

jazyk sněhový

akumulace sněhu menšího rozsahu v závětří terénní nebo jiné překážky, vytvořená zvířeným sněhem. Tvoří se při sypkém nebo prachovém sněhu a rychlosti větru nad cca 7 m.s^–1.Pokud výška akumulace dosáhne cca 25 cm a šířka alespoň 2 m, označujeme ji jako sněhovou závěj. Viz též návěj sněhová.
angl. snowdrift; 2014

jazyk studeného vzduchu

oblast, do které pronikla studená vzduchová hmota tak výrazným způsobem, že izotermy na přízemní nebo výškové mapě, popř. izohypsy na mapě relativní topografie mají protáhlý tvar jazyka. Jazyk studeného vzduchu se nejčastěji vyskytuje v týlu termicky asymetrické cyklony. Viz též kapka studeného vzduchu.
angl. cold tongue; slov. jazyk studeného vzduchu; 1993-a2

jazyk suchého vzduchu

jazykovité rozšíření nebo pronikání suchého vzduchu do oblasti, ve které je všeobecně vyšší vlhkost.
angl. dry tongue; slov. jazyk suchého vzduchu; 1993-a2

jazyk teplého vzduchu

oblast, do které pronikla teplá vzduchová hmota tak výrazným způsobem, že izotermy na přízemní nebo výškové mapě, popř. izohypsy na mapě relativní topografie mají protáhlý tvar jazyka. Jazyk teplého vzduchu se nejčastěji vyskytuje na přední straně termicky asymetrické cyklony.
angl. warm tongue; slov. jazyk teplého vzduchu; 1993-a2

jazyk vlhkého vzduchu

jazykovité rozšíření nebo pronikání vlhkého vzduchu do oblasti, ve které je vlhkost všeobecně nižší.
angl. moist tongue; slov. jazyk vlhkého vzduchu; 1993-a2

jednopilotáž

pilotovací měření pomocí jednoho optického pilotovacího teodolitu. Poněvadž se vychází z předpokladu konstantní stoupací rychlosti balonu, lze jednopilotáž použít v případech, kdy se nepožaduje vysoká přesnost měření.
slov. jednopilotáž; 1993-a2

jednotka Dobsonova

mezinárodní označení D.U. Jednotka celkového množství daného plynu v zemské atmosféře pojmenovaná podle profesora oxfordské univerzity G. Dobsona, konstruktéra stejnojmenného spektrofotometru. Většinou se používá jako jednotka celkového množství ozonu. 1 D.U. celkového ozonu je definována jako množství ozonu obsažené ve vertikálním sloupci zemské atmosféry, které by po stlačení na 1 013 hPa při teplotě 0 °C vytvořilo vrstvu silnou 10_-3 cm. Například celkové množství ozonu 300 D.U. by vytvořilo za uvedených podmínek ozonovou vrstvu silnou 3 mm.
angl. Dobson Unit; slov. Dobsonova jednotka; 2014

jehličky ledové

viz prach diamantový.
angl. ice needles; slov. ľadové ihličky; 1993-a3

jet stream

, syn. proudění tryskové.
angl. jet stream; slov. jet stream; 1993-a1

jev Dellingerův

, viz porucha ionosférická náhlá.
angl. Dellinger effect; slov. Dellingerov jav; 1993-a1

jev ohybový

jev vznikající v atmosféře ohybem a interferencí světla na malých vodních, zřídka ledových nebo tuhých částicích. Takto vznikají koróna, irizace a glórie, na tuhých částicích Bishopův kruh. Viz též fotometeor.
angl. diffraction phenomenon; slov. ohybový jav; 1993-a3

jevy halové

skupina opt. jevů v atmosféře ve tvaru kruhů, oblouků, sloupů nebo jasných skvrn vznikajících lomem nebo odrazem světla na ledových krystalech rozptýlených v ovzduší. Patří k nim malé a velké halo, halový sloup, tečné a cirkumzenitální oblouky, parhelický kruh, spodní slunce, pyramidální hala, supralaterální oblouk, infralaterální oblouky, Parryho oblouk aj. V literatuře lze nalézt zmínky i o velmi vzácných úkazech, pro něž v historii existuje pouze několik málo pozorování. Většinou jde o velmi slabé úkazy na protisluneční straně oblohy. V této souvislosti možno zmínit např. Wegenerovy oblouky, Hastingsovy oblouky, Kernův oblouk, Trickerův oblouk, Greenlerovy oblouky a Liljequistova parhelia. Halové jevy popsal již ve 4. stol. př. n. l. nejvýznamnější přírodovědec starověku Aristoteles; od něho též termín halo pochází. První soubornou teorii těchto jevů podal franc. přírodovědec E. Mariotte v r. 1681. Halové jevy patří mezi fotometeory.
angl. halo phenomena; slov. atmosférické javy; 1993-a2

jevy meteorologické

v met. službě označení pro všechny jevy v atmosféře nebo na zemském povrchu, které jsou pozorovány na met. stanicích a v jejich okolí s výjimkou oblaků. Patří k nim především meteory, jako jsou např. mlha, déšť, bouřka, sněhová pokrývka, zákal a duha, a dále jiné jevy, např. nárazovitý vítr, výborná dohlednost apod. U meteorologických jevů met. pozorovatelé zaznamenávají časové údaje o jejich trvání, vzdálenost od místa pozorování a jejich intenzitu. Někteří autoři považují meteorologické jevy za meteorologické prvky v širším smyslu. Viz též jevy počasí zvláštní.
angl. meteorological phenomena; slov. halové javy; 1993-b1

jevy meteorologické nebezpečné

, jevy povětrnostní nebezpečné — meteorologické jevy, které při dostatečné intenzitě nebo nepříznivé kombinaci přerůstají v povětrnostní ohrožení. Viz též počasí nebezpečné, výstraha před nebezpečnými meteorologickými jevy všeobecná, GAMET, informace SIGMET, informace AIRMET.
angl. dangerous meteorological phenomena; dangerous weather phenomena; slov. nebezpečné meteorologické javy; 1993-a3

jevy námrazkové

, syn. námrazky.
angl. icing; slov. námrazkové javy; 1993-a1

jevy námrazové

ledová usazenina tvořící se obvykle zmrznutím přechlazených kapek mlhy nebo oblaku na předmětech, jejichž povrchová teplota je pod nebo slabě nad 0 °C. Rozlišují se tři druhy námrazových jevů, a to krystalická námraza, nazývaná též jinovatkou, zrnitá námraza, nazývaná též zkráceně námrazou a průsvitná námraza. Námrazové jevy patří mezi hydrometeory.
angl. rime; slov. námrazové javy; 1993-a3

jevy povětrnostní nebezpečné

(NPJ), viz jevy meteorologické nebezpečné.
slov. nebezpečné poveternostné javy; 2014

jevy počasí význačné

v letecké meteorologii souborné označení pro následující jevy: bouřku, tropickou cyklonu, výrazné čáry instability, kroupy, mírnou a silnou turbulenci, mírnou a silnou námrazu na letadlech, významné závětrné vlny, rozsáhlé písečné nebo prachové bouře, namrzající déšť, popř. ledovku aj. Tyto jevy se někdy zkráceně označují jako význačné počasí. Viz též mapy význačného počasí, informace SIGMET, informace AIRMET, indikátory změny v přistávacích a letištních předpovědích.
angl. significant weather phenomena; slov. význačné javy počasia; 1993-a3

jevy počasí zvláštní

označení pro atmosférické jevy, kterým je nutno z provozního nebo prognostického hlediska věnovat zvláštní pozornost. V synoptických zprávách z evropských zemí se povinně uvádí informace o výskytu těchto jevů: max. nárazy větru, průměr vrstvy námrazků, max. průměr krup, vysoko zvířený sníh, tromba, tornádo, prachový vír. Další jevy se mohou zařazovat na základě národního rozhodnutí, např. ve zprávách SYNOP z České republiky se uvádí také výška nového sněhu za poslední hodinu, pokud je alespoň 1 cm, nebo výskyt srážek současně s mlhou.
angl. special (weather) phenomena; slov. zvláštne javy počasia; 1993-a3

jevy soumrakové

viz barvy soumrakové, červánky.
slov. súmrakové javy; 1993-a3

jezero studeného vzduchu

stud. vzduch nahromaděný v konkávním (vydutém) útvaru reliéfu, obvykle kotlině nebo úzkém údolí, především v důsledku jeho stékání z okolních vyšších poloh ke dnu sníženiny. Ke stékání vzduchu dochází po jeho ochlazení na svazích při nočním vyzařování. K vytváření jezera studeného vzduchu přispívá i to, že údolní a kotlinové polohy jsou málo ventilovány, mají zkrácenou dobu oslunění, jsou vlhké apod. Polohy, v nichž teplota vzduchu v chladném období klesá častěji pod bod mrazu než v okolí, nebo v nichž zimní mrazy značně zesilují, jsou označovány jako mrazové kotliny. Pro jezero studeného vzduchu jsou typické inverze teploty vzduchu. Termín jezero studeného vzduchu lze označit jako odborný slang.
angl. pool of cold air; slov. jazero studeného vzduchu; 1993-a2

jinovatka

syn. krystalická námraza.
angl. soft rime; slov. inovať; 1993-a3

jistota vláhová

vžitý název pro Minářův koeficient vláhové jistoty, který zavedl M. Minář (1948) pro podrobnější klimatologické členění tehdejšího Československa. Tento index humidity má tvar

k_{M} = \frac{\bar{R} - 30 (\bar{T} + 7)}{\bar{T}}

,
kde

\bar{R}

je prům. roč. úhrn srážek v mm a

\bar{T}

je prům. roč. teplota vzduchu ve °C. Nejsušší oblasti ČR mají k_M s hodnotami zápornými a nejvlhčí oblasti s hodnotami nad 35.
slov. vlahová istota; 1993-a2

joran

, juran [zorán, žiran] — místní název horského sz. větru, vanoucího z pohoří Švýcarský Jura k Ženevskému jezeru. Je to stud., na jaře značně nárazovitý vítr, provázený sněžením.
angl. joran; juran; slov. joran; 1993-a1

jugo

, jugovina — místní název teplého a vlhkého jz. větru, vanoucího z Jaderského moře směrem do jugoslávského vnitrozemí. Jde o proudění tropického vzduchu, připomínající vlhké scirocco a vyskytující se především na jaře a na podzim v období intenzivnější cyklonální činnosti ve Středomoří. Jugo je významný zvláště pro klima již. Dalmácie, kam přináší větší množství vláhy, a v létě na pobřeží obvykle oblačné a dusné počasí. Dále do vnitrozemí, při přechodu Dinárských hor, již vane jako suchý a teplý jz. nebo záp. vítr a nazývá se dinárský fén. Tento vítr vane 50 až 70 dní za rok a zasahuje až do oblasti Bělehradu. Viz též bóra, košava, vardarac.
angl. youg; slov. jugo; 1993-a1

jugovina

, syn. jugo.
slov. jugovina; 1993-a1

juran

, syn. joran.
slov. juran; 1993-a1

jádra Aitkenova

, částice Aitkenovy — aerosolové částice o poloměru menším než 0,1 µm (10^–7 m). Jde o nejpočetněji zastoupené částice v atmosférickém aerosolu, jejichž koncentrace může být odhadnuta Aitkenovým počítačem jader, kde se Aitkenovy částice při velkém přesycení vodní párou projevují jako kondenzační jádra. Nemají však podstatný význam pro kondenzaci při nízkých přesyceních vodní párou v reálné atmosféře. Koncentrace Aitkenových jader ve velkých městech bývá > 150 000 / cm³. Jsou významná pro atmosférickou elektřinu jako velké atmosférické ionty. Byla pojmenována po skotském meteorologovi a fyzikovi Johnu Aitkenovi (1839–1919). Svojí velikostí odpovídají nanočásticím.
angl. Aitken nuclei; slov. Aitkenove jadrá; 1993-a3

jádra depoziční

, viz jádra sublimační.
angl. deposition nuclei; slov. depozičné jadrá; 1993-a1

jádra kondenzační

v meteorologii aerosolové částice, které mají vhodné fyz. a chem. vlastnosti k tomu, aby se staly centry kondenzace vodní páry heterogenní nukleací vody.Bez přítomnosti kondenzačních jader by bylo ke vzniku vodních kapiček homogenní nukleací vody třeba přesycení vodní páry řádu 10² %, které však v reálných podmínkách není možné. Část kondenzačních jader je pevninského, popř. i antropogenního původu (např. některé produkty umělých spalovacích procesů rozptýlené ve vzduchu), avšak značný význam se přisuzuje hygroskopickým a ve vodě rozpustným krystalkům mořských solí, které se do atmosféry dostávají následkem vypařování vodních kapek odstřikujících z mořské pěny. Kondenzační jádra lze klasifikovat z mnoha hledisek. Nejčastější je dělení podle:
a) velikosti na jádra Aitkenova (s poloměrem r < 10^–7 m), velká kondenzační jádra ( 10^–7 ≤ r ≤10^–6 m) a obří kondenzační jádra (r > 10^–6 m);
b) skupenství na jádra kapalná a tuhá, resp. smíšená z obou fází;
c) povrchových vlastností na jádra nerozpustná, ale smáčitelná vodou, jádra rozpustná a jádra tvořená kapičkami roztoků solí, kyselin apod.;
d) el. vlastností na jádra neutrální a nabitá (ionty);
e) chem. a fyz. vlastností na jádra přechodná a trvalá.
Nukleační schopnost kondenzačních jader popisujeme pomocí tzv. spektra aktivity jader, které udává počet kondenzačních jader v jednotce objemu vzduchu aktivních při daném přesycení. Obvyklým vyjádřením spektra aktivity je vztah ve tvaru n = n₀S^k, kde n udává objemovou koncentraci jader aktivních při přesycení S [%] a empirické parametry n₀ a k jsou nejčastěji udávány odděleně pro maritimní a kontinentální kondenzační jádra. Viz též aerosol atmosférický.
angl. condensation nuclei; slov. kondenzačné jadrá; 1993-a3

jádra kondenzační obří

kondenzační jádra, jejichž poloměr je větší než 10^–6 m. Jsou patrně tvořena z větších krystalků hygroskopických mořských solí. Mohou mít značný význam při vzniku srážek ve vodních oblacích. Jejich koncentrace v atmosféře je zpravidla o několik řádů nižší než koncentrace všech ostatních kondenzačních jader. Viz též teorie vzniku srážek koalescencí.
angl. giant condensation nuclei; slov. obrie kondenzačné jadrá; 1993-a2

jádra ledová

v současnosti souhrnné označení pro jádra vyvolávající heterogenní nukleaci ledu, tzn. jádra mrznutí a jádra sublimační (depoziční). Bez ohledu na typ nukleace lze charakteristickou objemovou koncentraci ledových jader n_i aktivních při teplotě vyšší než T [°C] vyjádřit exponenciální závislostí N. H. Fletchera ve tvaru n_i = n_0i exp(-a_iT), kde n_0i a a_i jsou parametry získané měřením. Charakteristická hodnota koncentrace ledových jader je 10³ m^–3 (1 ledové jádro v litru vzduchu). Existence dostatečného množství ledových částic v oblacích je v mírných a vysokých zeměp. šířkách nutná pro vznik významnějších srážek. Na umělé infekci oblaků pomocí umělých ledových jader jsou založeny metody ovlivňování vývoje, jejichž cílem je umělé vyvolat srážek nebo zabránit vzniku krupobití. Viz též ochrana před krupobitím, teorie vzniku srážek Bergeronova a Findeisenova.
angl. ice nuclei; slov. ľadové jadrá; 1993-a3

jádra mrznutí

částice v atmosféře, které mají vhodné vlastnosti k tomu, aby vyvolaly heterogenní nukleaci ledu v přechlazené vodě. Jako jádra mrznutí mohou působit i některá kondenzační jádra přítomná uvnitř vodních kapiček již při kladných teplotách. Kromě mrznutí na jádrech přítomných uvnitř kapek, může docházet i ke kontaktnímu mrznutí při zachycení jádra kapkou. Bez přítomnosti jader mrznutí by bylo možno většinu vodních kapiček v oblacích přechladit až na teploty kolem –40 °C, aniž by došlo k jejich zmrznutí.
angl. freezing nuclei; slov. jadrá mrznutia; 2014

jádra sublimační

částice umožňující vznik stabilních zárodků ledových krystalků heterogenní nukleací ledu z vodní páry, tzn. při přímém fázovém přechodu vodní páry na led. Místo termínu sublimační jádra se nyní často používá termín depoziční jádra. Úloha jader depozice se zdůrazňuje zejména ve starší literatuře z oboru fyziky oblaků a srážek. V současné době se všeobecně předpokládá, že v troposféře a stratosféře vznikají ledové částice především mrznutím vodních kapek. Heterogenní nukleace ledu na depozičních jádrech je významnější ve vrstevnatých oblacích. Viz též jádra ledová.
angl. sublimation nuclei; slov. sublimačné jadrá; 1993-a3

jíní

, lid. mráz šedý, šedivák, šedivec — druh usazených tuhých srážek, který vzniká přímou depozicí vodní páry při záporných teplotách aktivního povrchu. Má dobře patrnou jemnou krystalickou strukturu, kterou zmrzlá rosa nemá. Jíní se tvoří na předmětech na zemi nebo blízko povrchu země. Je jedním z hydrometeorů, který se podle platné klasifikace nezahrnuje do námrazků.
angl. hoar-frost; slov. osuheľ; 1993-a3

K-index

index instability definovaný podle vzorce:

K I = T_{850} - T_{500} + T_{D 850} - (T_{700} - T_{D 700}),

kde T₈₅₀, resp. T₇₀₀ a T₅₀₀, jsou hodnoty teploty vzduchu v hladinách 850 hPa, resp. 700 a 500 hPa a T_D850, resp. T_D700, je teplota rosného bodu v hladině 850 hPa, resp. 700 hPa. V praxi se neočekávají bouřky pro hodnotu K-indexu nižší než 20, pro hodnoty indexu mezi 20 a 25 se očekávají ojedinělé bouřky, pro hodnoty indexu 25 až 30 bouřky místy a pro hodnoty K-indexu nad 30 se očekávají četné bouřky. K-index formuloval J. J. George v roce 1960.
angl. K-index; slov. K-index; 2014

kalendář povětrnostních situací

přehled o výskytu povětrnostních situací v dané oblasti za určité období. Pro jednotlivé dny jsou uvedeny zkratkami, popř. značkami synoptické typy stanovené na základě určité typizace povětrnostních situací, záznamy o přestavbě povětrnostních situací apod. Některé typizace neuvádějí povětrnostní situace ve dnech, v nichž je situace nevyhraněná. Nejdelší kalendář povětrnostních situací, používaný ve stř. Evropě, vychází z typizace povětrnostních situací Evropy P. Hessa a H. Brezowského; začíná r. 1881 a je průběžně doplňován a publikován. V ČR je vypracován kalendář povětrnostních situací pracovníky předpovědní služby podle typizace povětrnostních situací HMÚ, počínaje r. 1946. V letech 1946–1990 byl sestavován jednotný kalendář pro celé území tehdejšího Československa, od roku 1991 je sestavován po vzájemné konzultaci meteorologů z ČHMÚ a SHMÚ zvlášť pro území České republiky a zvlášť pro území Slovenské republiky a každoročně je doplňován a publikován na webu ČHMÚ. Druhý československý kalendář povětrnostních situací, zpracovaný podle typizace povětrnostních situací M. Končeka a F. Reina, byl publikován za období 1950–1971. Viz též katalog povětrnostních situací.
angl. synoptic situations calendar; slov. kalendár poveternostných situácií; 1993-a3

kalendář stoletý

pozdější označení populárního spisu sestaveného lékařem Christophem von Hellwig a po roce 1700 opakovaně vydávaného v řadě evropských zemí. Vycházel ze staršího kalendáře, do kterého Mauritius Knauer, opat kláštera v německém Langheimu, zanesl výsledky svých sedmiletých meteorologických a fenologických pozorování z let 1652–1658 a výpočty polohy vesmírných těles do roku 1912. Ch. von Hellwig kalendář omezil na období 1701–1800, přičemž pod vlivem astrometeorologie předpokládal opakování počasí v sedmiletém cyklu. Pro dlouhodobou předpověď počasí je bezcenný, byl však ve své době užitečným zdrojem klimatických údajů.
slov. storočný kalendár; 1993-a3

kalibrace družicových dat

převod dat získaných přístroji meteorologických družic na standardní fyzikální veličiny, např. intenzitu záření, jasovou (radiační) teplotu, odrazivost (albedo), aj.
angl. satellite data calibration; slov. kalibrácia družicových dát; 1993-a3

kalibrace meteorologických přístrojů

je soubor úkonů, kterými se za specifikovaných podmínek stanoví vztah mezi hodnotami měřených meteorologických veličin a odpovídajícími hodnotami, které jsou dány etalony (standardy). Výsledkem kalibračních procesů jsou přístrojové opravy, které je nutno započítat k výsledkům měření. Každý meteorologický přístroj má stanoven tzv. kalibrační interval, v případě podezření, že přístroj neměří správně, je nutné jej neprodleně vyměnit a požádat odborné pracoviště (kalibrační laboratoř) o rekalibraci.
angl. calibration of meteorological instruments; slov. kalibrácia meteorologických prístrojov; 2014

kalm

, viz tišiny subtropické.
angl. calm; slov. kalm; 1993-a3

kanál blesku

vysoce ionizovaná dráha, vytvořená v ovzduší vůdčím výbojem blesku, která má charakter dobrého vodiče. Jí prochází hlavní výboj blesku s neutralizací nábojů kladné a záporné polarity rychlostí od 2.10⁷ do 1,5.10⁸ m.s^–1 v závislosti na velikosti neutralizovaného náboje. Kanál blesku, jehož průměr bývá okolo 1 cm, je poměrně ostře ohraničen. Teplota vzduchu v kanálu blesku dosahuje až 30 000 K.
angl. lightning channel; slov. kanál blesku; 1993-a2

kanál spektrální

označení části spektrálního pásma, ve kterém se měří elmag. záření nějakým konkrétním přístrojem, např. radiometrem. Je technicky definován použitým rozsahem spektrálního pásma a technickými parametry použitého senzoru přístroje umožňujícími kalibraci dat.
angl. spectral channel; slov. spektrálny kanál; 1993-a1

kapilára teploměru

skleněná trubička o malém kruhovém, eliptickém nebo prizmatickém průřezu s vnitřním kapilárním otvorem, spojená s nádobkou kapalinového teploměru. Do kapiláry teploměru je vytlačována z nádobky při vzrůstající teplotě teploměrná kapalina.
angl. capillary tube of the thermometer; slov. kapilára teplomera; 1993-a1

kapka dešťová

kapka vody o ekvivalentním průměru větším než 500 µm vypadávající z oblaků na zemský povrch. Označení někdy zahrnuje i kapky mrholení a spodní hranice velikosti kapek se potom snižuje na přibližně 200 µm. Malé dešťové kapky jsou sférické, s rostoucí velikosti kapek se jejich tvar deformuje vlivem aerodynamických sil. Padající velké kapky jsou na čelní straně silně zploštělé. Nejčastější velikost dešťových kapek je 1 až 2 mm. Kapky, jejichž ekvivalentní průměr dosahuje 6 až 7 mm, se stávají hydrodynamicky nestabilní a při pádu nebo při vzájemných srážkách se tříští na menší kapičky (laboratorní experimenty prokázaly stabilní kapky do velikosti ekvivalentního průměru až 9 mm). Dešťové kapky vznikají buď táním velkých ledových krystalů, popř. jejich shluků vzniklých agregací, nebo koalescencí. Viz též teorie vzniku srážek Bergeronova a Findeisenova, teorie vzniku srážek koalescencí, spektrum velikosti dešťových kapek, rozdělení Marshallovo a Palmerovo, rychlost částic pádová.
angl. rain drop; slov. dažďová kvapka; 1993-a3

kapka mrholení

kapka vody o průměru menším než 5 µm vypadávající z oblaků nebo z mlhy na zemský povrch. Viz též mrholení.
angl. drizzle droplet; slov. kvapka mrholenia; 1993-a3

kapka oblačná

1. obecné označení pro kapky v oblacích; 2. kapalné částice o průměru menším než 100 µm, jejichž pádová rychlost je zanedbatelná. V oblacích a mlhách se setkáváme s oblačnými kapkami o koncentracích řádu 10⁷ m^–3 – 10⁸ m^–3 (10 – 100 kapek v cm³) a střední průměr oblačných kapek dosahuje velikosti kolem 10 µm – 20 µm. Oblačné kapky mají kulový tvar. Viz též voda oblačná, spektrum velikostí oblačných kapek.
angl. cloud droplet; slov. oblačná kvapka; 2014

kapka studeného vzduchu

studený vzduch, který se projevuje ve stř. a horní troposféře a často způsobuje vznik výškové cyklony, v jejímž středu je vzduch nejstudenější. Kapka studeného vzduchu bývá tvořena vzduchem, který se oddělil od výškové brázdy a postoupil (slangově „skápl“) do nižších zeměp. šířek. Někdy vzniká jako relikt cyklony vyplněné studeným vzduchu, jejíž přízemní střed se vyplnil. Kapka studeného vzduchu se zpravidla pohybuje ve směru přízemního proudění, ale nižší rychlostí. Někdy lze směr a rychlost pohybu jen obtížně předpovídat. Bývá spojena s výraznými projevy počasí, zejména s trvalými nefrontálními srážkami. Povětrnostní situace spojená s kapkou studeného vzduchu se u nás vyskytuje jen několikrát za rok, převážně v zimní polovině roku.
angl. cold-air drop; slov. kvapka studeného vzduchu; 1993-a3

katafronta

atm. fronta se sestupnými pohyby teplého vzduchu nad frontální plochou. Ke katafrontám patří horní části mnohých studených front, zejména studených front druhého druhu. Sklon katafronty je menší než sklon stacionární fronty, tangens úhlu sklonu katafronty je řádově 0,001. Termín katafronta zavedl švédský meteorolog T. Bergeron v letech 1934–1936. Viz též anafronta, sklon atmosférické fronty.
angl. katabatic front; katafront; slov. katafront; 1993-a1

katalobara

izalobara spojující místa se stejnou zápornou hodnotou změny tlaku vzduchu za daný časový interval, např. za 3, 6 nebo 24 h. Viz též analobara.
angl. katallobar; slov. katalobara; 1993-a2

katalog povětrnostních situací

zákl. dokument o typizaci povětrnostních situací. Kromě zásad a metodiky typizace obsahuje podrobný popis jednotlivých synoptických typů, zvláště jejich cirkulační charakteristiku, údaje o jejich výskytu a trvání, průběh počasí v jednotlivých typech apod. Součástí katalogu povětrnostních situací jsou přízemní a výškové synoptické mapy, popř. schematické kinematické mapy ze dnů s typickou situací. Doplňkem katalogu povětrnostních situací bývá kalendář povětrnostních situací. Ve stř. Evropě je nejrozšířenější Katalog der Großwetterlagen Europas, jehož autory jsou P. Hess a H. Brezowsky (1952), v ČR Katalog povětrnostních situací pro území ČSSR (HMÚ, 1968). V polovině 90. let došlo k rozšíření českého katalogu o pět dalších situací, díky tomu jsou nyní u nás typizovány všechny dny.
angl. synoptic situation catalogue; slov. katalóg poveternostných situácií; 1993-a2

katastrofa hydrometeorologická

výrazně negativní účinek působení některého z hydrometeorologických ohrožení na lidskou společnost, projevující se ztrátami na životech, zraněními nebo jinými zdravotními následky, rozsáhlýmiškodami na majetku nebo poškozením přírodních zdrojů. Podle druhu působícího ohrožení rozlišujeme povětrnostní, klimatické a hydrologické katastrofy.
angl. hydrometeorological disaster; 2016

katateploměr

v současnosti již nepoužívaný přístroj sloužící ke stanovení klimatického zchlazování. V podstatě šlo o zjednodušený alkoholový nebo toluenový teploměr pouze s dvěma ryskami označujícími body stupnice 35 °C a 38 °C. Zahřátím v termosce s teplou vodou se ponechala zbarvená kapalina vystoupit až do rozšířeného vrcholu kapiláry. Po osušení se přístroj volně zavěsil a stopkami se určil čas, za který kapalina v teploměru klesla od hořejší značky k dolní. Velikost zchlazování (mgcal.cm^–2.sec^–1) se vypočítala tak, že přístrojová konstanta, obvykle vyleptaná na skle přístroje, se dělila zjištěným časem ve vteřinách. K určení zchlazování vlhkého povrchu tělesa cca 36,5 °C teplého se přes nádobku katateploměru přetahoval navlhčený obal z tenkého tkaniva.
angl. katathermometer; slov. katateplomer; 1993-a3

kategorizace klimatu

členění klimatu podle jeho horiz. a vert. rozsahu nebo působících klimatických faktorů, popř. metodiky jeho výzkumu. Nejčastěji používanými kategoriemi klimatu jsou makroklima, mezoklima, místní klima a mikroklima. Jako rozlišovací znaky pro vymezování kategorií klimatu se zpravidla volí prostorová, časová a energ. hlediska. Mezi kategoriemi však nelze vést přesnou hranici již vzhledem k velké proměnlivosti jejich rozměrů, vyplývající ze závislosti na vlastnostech aktivního povrchu. To vysvětluje značnou nejednotnost v kategorizacích klimatu od různých autorů. Viz též topoklima, klima globální, klima mezní vrstvy atmosféry, kryptoklima, klima půdní, klasifikace klimatu.
slov. kategorizácia klímy; 1993-a1

kinematika atmosféry

část dynamické meteorologie, která se zabývá popisem pohybu vzduchových částic v zemské atmosféře bez ohledu na jeho příčiny. Poznatky kinematiky atmosféry vyplývají z klasické mechaniky a aplikují se prakticky ve všech odvětvích meteorologie.
angl. kinematics of atmosphere; slov. kinematika atmosféry; 1993-a2

klasifikace atmosférických front

vzhledem k širokému komplexu dějů probíhajících v oblasti atm. front používáme při jejich klasifikaci různá hlediska:
a) v závislosti na délce front a jejich významu pro cirkulační děje v atmosféře rozlišujeme hlavní (základní) fronty, podružné a okluzní fronty a čáry instability;
b) podle směru přesunu rozlišujeme teplé fronty, pohybující se na stranu studené vzduchové hmoty, studené fronty, pohybující se na stranu teplé vzduchové hmoty a málo pohyblivé neboli kvazistacionární fronty. Přitom jedna a táž hlavní fronta může být v některých částech málo pohyblivá, v jiných teplá nebo studená;
c) v závislosti na vert. rozsahu rozeznáváme troposférické fronty, zasahující prakticky celou tloušťku troposféry, přízemní fronty, sahající od zemského povrchu do výšky 2 až 3 km a výškové fronty, které se projevují jen ve stř. a vysoké troposféře. Hlavní fronty jsou obvykle troposférické, podružné přízemní;
d) podle směru vert. pohybů teplého vzduchu na frontálním rozhraní rozeznáváme anafronty a katafronty. Klasifikace atm. front je relativní, neboť lze často pozorovat přeměny částí front jednoho typu na jiný. Např. při změně cirkulačních podmínek se část studené fronty mění na teplou nebo naopak. Lze pozorovat i transformaci fronty, při níž např. podružná fronta získává vlastnosti fronty hlavní. Fronta jednoho typu může být jak výrazná, tj. se všemi příznaky v polích meteorologických prvků, tak rozpadávající se.
angl. classification of atmospheric fronts; slov. klasifikácia atmosférických frontov; 1993-a3

klasifikace atmosférických iontů

podle velikosti (poloměru r) dělíme ionty přítomné v atmosféře na a) lehké (r < 10^–9 m); b) střední, u nichž někdy dále rozlišujeme ionty malé (r = 10^–9 m až 8.10^–9 m), a ionty velké (r = 8.10^–9 až 2,6.10^–8 m); c) těžké (r = 2,6.10^–8 až 5,5.10^–8 m; d) ultratěžké (r > 5,5.10^–8 m). Klasifikace atmosférických iontů, v uvedené podobě označovaná jako klasifikace Israëlova, je v odborné literatuře používána nejčastěji. U některých autorů se však vyskytují určité modifikace. Užívá se např. též dělení na ionty malé, odpovídající svou velikostí shlukům molekul, a ionty velké (Langevinovy), zahrnující zhruba ionty těžké a ultratěžké, které svojí velikostí obvykle odpovídají rozměrům Aitkenových jader. Viz též ionty atmosférické, ionizace atmosférická.
angl. classification of atmospheric ions; slov. klasifikácia atmosférických iónov; 1993-a2

klasifikace instability (stability) atmosféry Normandova

hodnocení instability (stability) atmosféry na základě velikosti tzv. „kladných“ a „záporných“ ploch na termodynamickém diagramu, které jsou ohraničeny stavovou křivkou vystupující vzduchové částice a křivkou teplotního zvrstvení (stratifikace). Za kladné se považují plochy, kdy stavová křivka je vpravo od křivky zvrstvení tzn. na straně s vyšší teplotou vzduchu; v opačném případě jde o plochu zápornou. Z tohoto hlediska rozlišil C. W. B. Normand tyto druhy instability ovzduší: a) abs. stabilitu, kdy neexistují „kladné“, ale pouze „záporné“ plochy; b) abs. instabilitu, kdy existují pouze „kladné“ a neexistují „záporné“ plochy; c) podmíněnou instabilitu latentního typu, kdy existují „kladné“ i „záporné“ plochy a „kladné“ plochy jsou větší než „záporné“; d) podmíněnou instabilitu pseudolatentního typu, kdy existují „kladné“ i „záporné“ plochy, ale „kladné“ plochy jsou menší než „záporné“. Toto dělení má spíše historickou hodnotu a v současné době se používá jen velmi zřídka. Viz též teplotní zvrstvení atmosféry, metoda částice, metoda vrstvy, CAPE.
angl. atmospheric instability (stability) classification by Normand; slov. Normandova klasifikácia instability (stability) ovzdušia; 1993-b3

klasifikace klimatu

členění Země nebo její části do regionů relativně homogenních z hlediska geneze klimatu (genetické klasifikace klimatu) nebo jeho projevů (efektivní nebo též konvenční klasifikace klimatu). Z hlediska kategorizace klimatu rozlišujeme globální a regionální klasifikace klimatu. Hlavními vymezovanými jednotkami jsou klimatické oblasti sdružené do klimatických pásem, dále pak klimatické typy. Kritériem pro jejich stanovení mohou být hodnoty vybraných klimatických prvků, klimatologických indexů apod. Regionální klasifikace klimatu s výrazně aplikačním zaměřením je někdy označována i jako klimatologická rajonizace.
angl. classification of climate; slov. klasifikácia klímy; 1993-b2

klasifikace klimatu Alisovova

genetická klasifikace klimatu, navržená B. P. Alisovem v 50. letech 20. století (v češtině Alisov, 1954). Vychází z geografické klasifikace vzduchových hmot. Rozlišuje sedm klimatických pásem oddělených zimní a letní polohou klimatologických front. Ve čtyřech hlavních pásmech celoročně převažuje jedna vzduchová hmota, pro tři vložená vedlejší pásma je charakteristické jejich sezonní střídání. Je vymezeno klima ekvatoriální, subekvatorální neboli rovníkových monzunů, tropické, mírných šířek, subarktické (bez ekvivalentu na jižní polokouli) a arktické, resp. antarktické. Klimatická pásma se dále mohou dělit do klimatických typů na kontinentální, oceánské, záp. pobřeží a vých. pobřeží.
angl. Alisov`s classification of climate; slov. Alisovova klasifikácia klímy; 1993-b3

klasifikace klimatu Bergova

efektivní klasifikace klimatu, sestavená L. S. Bergem (1925) na základě poznatků o rozšíření přírodních krajinných celků (zón) Země. Rozlišuje klima velkých a malých nadmořských výšek, v jejich rámci pak dvanáct klimatických typů: klima tundry, tajgy, listnatých lesů mírných šířek, monzunové klima mírných šířek, stepní klima, středomořské klima, klima vlhkých subtropických lesů, mimotropických pouští v nitrech pevnin, tropických pouští, klima savanové a klima vlhkých tropických pralesů. Některé Bergovy klimatické typy se shodují s typy Köppenovy klasifikace klimatu, na rozdíl od ní však hranice klimatických oblastí nejsou určeny hodnotami klimatických prvků, nýbrž znaky krajiny, jako je rozsah typů vegetace, půdních druhů atd.
angl. Berg`s classification of climate; slov. Bergova klasifikácia klímy; 1993-b2

klasifikace klimatu Flohnova

ryze genetická klasifikace klimatu Země, sestavená H. Flohnem (1950) na základě všeobecné cirkulace atmosféry. Vychází z existence čtyř druhů zemských větrných pásů, které se během roku šířkově posouvají v závislosti na výšce Slunce. Jsou to: 1. rovníkový pás záp. větrů; 2. pás vých. větrů neboli pasátový pás; 3. mimotropický pás záp. větrů; 4. polární pás vých. větrů. Oblasti, v nichž po celý rok převládá jeden z uvedených větrných pásů, mají podle Flohna stálé (homogenní) klima, zatímco oblasti, v nichž se sezonně střídají sousední větrné pásy, mají klima alternující (heterogenní). Např. střídáním tropického pásu vých. větrů a mimotropického pásu záp. větrů vzniká tropický pás zimních dešťů (středomořské klima) s letním pasátem a zimními záp. větry. Flohn klasifikaci navrhl pro tzv. ideální kontinent a pro světové moře; pro skutečné kontinenty a oceány byla rozpracována dalšími klimatology, zejm. E. Kupferem (1954).
slov. Flohnova klasifikácia klímy; 1993-b2

klasifikace klimatu Köppenova

jediná celosvětově rozšířená efektivní klasifikace klimatu, postupně vytvářená W. Köppenem (ve finální verzi Köppen, 1936). Další dílčí úpravy provedl R. Geiger (1961), proto bývá někdy označována i jako Köppenova-Geigerova. Původní Köppenova klasifikace vycházela čistě z fytogeografického hlediska, později byla vztažena k rozložení teploty vzduchu a srážek na Zemi. Rozlišuje pět hlavních klimatických pásem, označených velkými písmeny: A – tropické dešťové klima; B – suché klima; C – mírné dešťové klima; D – boreální klima; E – sněhové klima. Hlavní klimatická pásma se dále dělí do klimatických typů, jejichž hranice jsou určeny např. izotermami prům. měs. teploty vzduchu nejteplejších a nejchladnějších měsíců nebo poměrem úhrnů srážek v zimě a v létě. Viz též klasifikace klimatu Trewarthaova.
angl. Köppen`s classification of climate; slov. Köppenova klasifikácia klímy; 1993-b2

klasifikace klimatu Penckova

, viz klasifikace klimatu geomorfologická.
slov. Penckova klasifikácia klímy; 1993-b2

klasifikace klimatu Thornthwaiteova

efektivní klasifikace klimatu, navržená C. W. Thornthwaitem (1948) pro biologické a zeměd. aplikace. V původní verzi (1931) byla založena na indexu srážkové účinnosti, později (1948) na Thornthwaiteově indexu vlhkosti (I_m), přičemž zahrnuje následující klimatické typy:

Klimatický typ	*I_m*
A perhumidní	I_m ≥ 100
B4 humidní	80 ≤ I_m < 100
B3 humidní	60 ≤ I_m < 80
B2 humidní	40 ≤ I_m < 60
B1 humidní	20 ≤ I_m < 40
C2 vlhko-subhumidní	0 ≤ I_m < 20
C1 sucho-subhumidní	–20 ≤ I_m < 0
D semiaridní	–40 ≤ I_m < –20
E aridní	–60 ≤ I_m < –40

Kromě této klasifikace použil týž autor k vyjádření humidity klimatu také samotnou hodnotu ročního potenciálního výparu, viz megatermické klima, mezotermické klima, mikrotermické klima, klima tundry a klima trvalého mrazu.
slov. Thornthwaiteova klasifikácia klímy; 1993-b2

klasifikace klimatu Trewarthaova

efektivní klasifikace klimatu Země, kterou vytvořil G. T. Trewartha (poslední verze z r. 1980). Někdy bývá označována jako Köppenova-Trewarthaova klasifikace klimatu, neboť vznikla modifikaci Köppenovy klasifikace klimatu. Oproti ní rozeznává šest hlavních klimatických pásem, označených písmeny A – F. Pásma A a B jsou v obou klasifikacích vymezena a členěna obdobně, Köppenovu pásmu E odpovídá Trewarthaovo F. Hlavní odlišností Trewarthaovy klasifikace klimatu je rozčlenění dvou Köppenových pásem (C a D) do tří (C – E). Vyčleněno bylo samostatné pásmo subtropického klimatu, v němž alespoň osm měsíců průměrná měsíční teplota vzduchu přesahuje 10 °C. Hranicí pro kontinentální typ mírného klimatu D je průměrná měsíční teplota vzduchu nejchladnějšího měsíce 0 °C, přičemž tuto prahovou hodnotu převzali i někteří současní autoři pro rozlišení mírného dešťového a boreálního klimatu v Köppenově klasifikaci klimatu. Trewarthaova klasifikace klimatu někdy vymezuje i pásmo H, popř. G, sdružující oblasti s významným vlivem nadmořské výšky na klima.
slov. Trewarthaova klasifikácia klímy; 1993-b2

klasifikace klimatu efektivní

(konvenční) — členění Země nebo její části do regionů vymezených z hlediska projevů klimatu. Na rozdíl od genetické klasifikace klimatu nezohledňuje procesy geneze klimatu, takže k jednomu klimatickému typu mohou patřit oblasti z tohoto hlediska různorodé. Nejrůznější efektivní klasifikace klimatu vznikaly se záměrem popsat prostorovou variabilitu určitého znaku přírodní sféry, např. rozšíření biomů nebo převládajících geomorf. procesů, viz geomorfologická klasifikace klimatu. V současné době rozšířené efektivní klasifikace klimatu k tomu využívají konvenčně stanovených prahových hodnot vybraných klimatických prvků. Regionální klasifikace klimatu jsou vesměs efektivními klasifikacemi; nejznámější globální efektivní klasifikací je Köppenova klasifikace klimatu, dalšími příklady jsou z ní odvozená Trewarthaova klasifikace klimatu, dále Bergova klasifikace klimatu a Thornthwaiteova klasifikace klimatu.
slov. efektívna klasifikácia klímy; 1993-b2

klasifikace klimatu genetická

členění Země nebo její části do regionů vymezených z hlediska geneze klimatu, zejména podle všeobecné cirkulace atmosféry. Tento způsob hrál významnou roli v minulosti, neboť na rozdíl od efektivní klasifikace klimatu nevyžaduje znalost hodnot klimatických prvků. Schematičnost genetických klasifikací však zároveň brání jejich detailnějšímu využití. K nejznámějším patří Flohnova klasifikace klimatu a Alisovova klasifikace klimatu.
slov. genetická klasifikácia klímy; 1993-b2

klasifikace klimatu geomorfologická

druh efektivní klasifikace klimatu podle hlavních činitelů, které v daných klimatických podmínkách modelují tvary zemského povrchu. Tyto tvary jsou tedy do určité míry indikátorem klimatu, v němž se vyvíjejí. Příkladem je klasifikace A. Pencka (1910), který si z tohoto hlediska všímal srážek a dalších prvků hydrologické bilance. Rozlišil tak tři hlavní skupiny klimatických typů: humidní klima, aridní klima a nivální klima.
slov. geomorfologická klasifikácia klímy; 1993-b2

klasifikace klimatu konvenční

syn. klasifikace klimatu efektivní.
slov. konvenčná klasifikácia klímy; 1993-b2

klasifikace klimatu ČR Quittova

založena na představě rozčlenění území na klimatické rajony podle příslušnosti ke komplexu klimatologických charakteristik. Charakteristiky jsou v klasifikaci chápány jako velikostní třídy (např. počet letních dní), které odpovídají v dané části regionu klimatologickým hodnotám. Průnik jednotlivých tříd podmiňuje začlenění do definovaných skupin tříd. Quitova klasifikace rozlišuje 23 klimatických jednotek (rajonů) ve třech klimatických oblastech (teplá, mírně teplá, chladná) definovaných kombinacemi tříd hodnot 14 klimatologických charakteristik. Původní klasifikace byla založena na hodnotách odečtených z Atlasu podnebí Československé republiky z roku 1958, nerozsáhlejší revize a aktualizace je publikována v Atlasu podnebí Česka z roku 2007 (viz atlas podnebí).
slov. Quittova klasifikácia klímy ČR; 2014

klasifikace klimatu ČR podle Atlasu podnebí

rozlišuje tři hlavní oblasti (teplou, mírně teplou a chladnou), které dále člení hlavně podle Končekova vláhového indexu. V původním vydání (Atlas podnebí Československé republiky z roku 1958, viz atlas podnebí) byly použity různě dlouhé časové řady a dokonce i různé hranice některých charakteristik (např. červencová izoterma 15 °C byla v Beskydech nahrazena izotermou 16 °C). V aktualizovaném zpracování (Atlas podnebí Česka z roku 2007, viz atlas podnebí) byly vypuštěny agrotechnické charakteristiky (např. plná zralost žita ozimého) a klasifikace obsahuje jen 6 základních charakteristik, včetně vláhového indexu podle Končeka, který obsahuje další 4 klimatologické charakteristiky a pro výpočet bylo použito jednotné období 1961–2000. Upravená metodu výpočtu klasifikace umožňuje přepočet pro jiné časové období.
slov. klasifikácia klímy ČR podľa Atlasu podnebia; 2014

klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho

klasifikace meteorologických procesů a jevů podle jejich charakteristických rozměrů navržená Orlanskim (1975). Meteorologické jevy o rozměru menším než 2 km se označují jako jevy mikroměřítka, jevy s charakteristickým rozměrem 2 km až 2 000 km jako jevy mezoměřítka (resp. mezosynoptického měřítka) a jevy o charakteristických rozměrech větších než 2 000 km jako jevy makroměřítka, resp. synoptického měřítka. Pro každou ze tří hlavních kategorií klasifikace vymezuje i jemnější dělení, viz tabulka.
Definice charakteristického prostorového měřítka podle Orlanskiho (1985)

Měřítko	Rozsah rozměrů	Příklady
mikro-γ	< 20 m	turbulence, vlečky, drsnost
mikro-β	20–200 m	prachové víry, termály, brázda za lodí
mikro-α	200–2000 m	tornádo, krátké gravitační vlny
mezo-γ	2–20 km	bouřková konvekce, proudění ve složitém terénu, vlivy města
mezo-β	20–200 km	noční jet v nízkých hladinách, shluky oblaků, mořská bríza
mezo-α	200–2 000 km	fronty, tlakové níže stř. z. š., hurikány
makro-β	2 000–20 000 km	baroklinní vlny
makro-α	> 20 000 km	slapové vlny

Orlanskiho klasifikace meteorologických procesů se přenáší i do popisu procesů a jevů, které lze vystihnout modelem s danou rozlišovací schopností. Hovoříme pak o modelech příslušného měřítka. Klasifikace podle Orlanskiho je v současné době respektovanou a používanou klasifikací, i když i další autoři navrhli analogické klasifikace. Příkladem je i složitější klasifikace Fujity (1981).
slov. klasifikácia meteorologických procesov podľa Orlanského; 2014

klasifikace mlh Willettova

nejznámější genetická klasifikace mlh, vytvořená H. Willettem v roce 1928, která člení mlhy podle podmínek a způsobu jejich vzniku a rozeznává: a) mlhy uvnitř vzduchových hmot, k nimž patří mlhy radiační, advekční a advekčně-radiační; b) mlhy frontální, které se dále dělí na mlhy na frontách a na mlhy předfrontální a zafrontální. Jednotlivé typy se dále dělí podle různých hledisek. Např. mlhy advekční se dále dělí na mlhy vznikající při advekci relativně teplého vzduchu nad chladnější povrch a mlhy vznikající při advekci stud. vzduchu nad teplejší povrch s vysokou schopností odpařovat vodu (vypařování arktických moří, v našich podmínkách podzimní ranní vypařování z vodních ploch). Původní Willettova klasifikace mlh byla různými autory doplňována a upravována (např. H. R. Byersem), jiné genetické klasifikace mlh vytvořili J. J. George, S. Petterssen, A. D. Zamorskij a jiní.
angl. Willett's fog classification; slov. Willettova klasifikácia hmiel; 1993-a2

klasifikace oblaků

třídění oblaků do kategorií na základě určitých společných charakteristik. Nejčastější je klasifikace oblaků podle a) vzhledu, viz morfologická klasifikace oblaků, b) vzniku a vývoje, viz genetická klasifikace oblaků, c) výšky výskytu, viz patra oblaků a d) mikrofyzikálního složení, viz oblak vodní, oblak ledový a oblak smíšený.
angl. cloud classification; slov. klasifikácia oblakov; 1993-a2

klasifikace oblaků genetická

třídění oblaků podle podmínek jejich vzniku. Podle klasické genetické klasifikace G. Stüveho se oblaky dělí na: a) oblaky vzniklé jinde, než se vyskytují; b) oblaky vzniklé v místě jejich výskytu, a to v důsledku konvekce, advekce a turbulence; c) orografické oblaky, které se dále člení na oblaky vznikající v horských oblastech na návětrné, resp. závětrné straně, na oblaky vznikající nad pobřežím a na oblaky podmíněné teplotními či jinými kontrasty nad pevninou. S touto klasifikací se v současné době setkáme jen zřídka. Běžně užívané je dělení na oblaky vrstevnaté a oblaky kupovité a dále dělení na oblaky frontální a oblaky vznikající uvnitř vzduch. hmoty.
angl. genetic cloud classification; slov. genetická klasifikácia oblakov; 1993-a3

klasifikace oblaků morfologická

klasifikace oblaků podle jejich vzhledu. Základem je dělení oblaků na 10 druhů označených názvy cirrus (Ci), cirrocumulus (Cc), cirrostratus (Cs), altocumulus (Ac), altostratus (As), nimbostratus (Ns), stratocumulus (Se), stratus (St), cumulus (Cu) a cumulonimbus (Cb). Oblaky daného druhu se dále dělí podle tvarů, odrůd, zvláštností a mateřských oblaků. Viz Mezinárodní atlas oblaků, Mezinárodní album oblaků pro pozorovatele v letadlech. Základem pro současnou mezinárodní morfologickou klasifikaci oblaků se stalo roztřídění oblaků do čtyř druhů z r. 1803 podle návrhu L. Howarda (1772–1864).
angl. morphological cloud classification; slov. morfologická klasifikácia oblakov; 1993-a2

klasifikace srážek

dělení atm. srážek podle struktury, velikosti a původu srážkových elementů. Podle původu se rozlišují srážky padající a usazené, podle skupenství srážky tuhé a kapalné. Další dělení na srážky trvalé a přeháňky vyjadřuje rozdíl v době trvání srážek a časové proměnlivosti intenzity srážek. Zvláštní klasifikaci mají tvary ledových krystalků.
angl. classification of the precipitation; slov. klasifikácia zrážok; 1993-a3

klasifikace stabilitní

klasifikace míry stimulace nebo potlačování vertikálních pohybů v atmosféře. Charakterizuje tendenci vzduchové částice pokračovat ve vertikálním pohybu, nebo se navrátit do výchozího bodu poté, kdy byla vnějším impulzem z této výchozí polohy vychýlena. Při instabilním zvrstvení atmosféry jsou vertikální pohyby v atmosféře podporovány a rozvíjí se intenzivní vertikální turbulentní promíchávání. Při stabilním zvrstvení jsou vertikální pohyby tlumeny a intenzita turbulence je malá. Existuje řada stabilitních klasifikací, nejznámější je klasifikace Pasquillova–Giffordova, v ČR je používaná klasifikace Bubníka a Koldovského. Jako míra stability se rovněž často používají Richardsonovo číslo a Moninova-Obuchovova délka.
angl. stability classification; slov. stabilitná klasifikácia; 2014

klasifikace tryskového proudění geografická

třídění tryskového proudění podle oblasti výskytu. V troposféře rozlišujeme tryskové proudění rovníkové, subtropické a mimotropické, z nichž poslední ještě dále dělíme na tryskové proudění mírných šířek neboli tryskové proudění polární fronty a tryskové proudění arktické. Tryskové proudění se vyskytuje také ve stratosféře s osou nad tropopauzou a lze jej též pozorovat ve všech zeměpisných šířkách.
angl. geographic jet stream classification; slov. geografická klasifikácia dýzového prúdenia; 1993-a3

klasifikace tvarů ledových krystalků

, viz tvar ledových krystalků.
angl. classification of ice crystal shapes; slov. klasifikácia tvarov ľadových krištálikov; 1993-a1

klasifikace vzduchových hmot

rozdělení vzduchových hmot buď podle jejich termodyn. vlastností, tzv. termodynamická klasifikace vzduchových hmot nebo podle geograf. polohy ohnisek jejich vzniku, tzv. geografická klasifikace vzduchových hmot.
angl. air masses classification; slov. klasifikácia vzduchových hmôt; 1993-a1

klasifikace vzduchových hmot geografická

rozdělení vzduchových hmot podle geograf. polohy ohniska vzniku vzduchové hmoty. Někteří autoři rozlišují pouze dvě vzduchové hmoty, totiž polární vzduch a tropický vzduch, oddělené polární frontou. Častěji se dále vymezuje arktický (na jižní polokouli antarktický) vzduch, oddělený arktickou, resp. antarktickou frontou; polární vzduch je pak označován jako vzduch mírných šířek. V rámci tropického vzduchu je někdy vyčleňován ekvatoriální vzduch, avšak představa tropické fronty na jeho okraji není relevantní. Kromě ekvatoriální se ostatní vzduchové hmoty dále dělí podle toho, kde nabývají své charakteristické vlastnosti, na vzduch pevninský a vzduch mořský. Viz též klasifikace klimatu Alisovova.
angl. geographic air masses classification; slov. geografická klasifikácia vzduchových hmôt; 1993-a3

klasifikace vzduchových hmot termodynamická

rozdělení vzduchových hmot podle termodyn. vlastností. Podle nich rozlišujeme vzduchové hmoty teplé, studené a místní. Studené vzduchové hmoty jsou ty, které při pohybu z ohniska vzniku vzduchové hmoty se dostávají nad teplejší povrch, a teplé vzduchové hmoty ty, které se při pohybu z ohniska dostávají nad chladnější povrch. Podle vert. teplotního zvrstvení rozlišujeme vzduchové hmoty stabilní a instabilní (labilní). Postupující teplé vzduchové hmoty se od chladnějšího povrchu ochlazují a stávají se stabilními, postupující studené vzduchové hmoty se od teplejšího povrchu oteplují, a proto se stávají instabilními. Místní vzduchové hmoty mohou být stabilní i instabilní.
angl. thermodynamic air masses classification; slov. termodynamická klasifikácia vzduchových hmôt; 1993-a3

klasifikace zvrstvení ovzduší

, viz zvrstvení atmosféry teplotní.
angl. classification of the atmospheric stratification; slov. klasifikácia zvrstvenia ovzdušia; 1993-a3

klima

, podnebí — dlouhodobý charakteristický režim počasí na Zemi nebo její části, daný variabilitou stavů klimatického systému. Studiem klimatu se zabývá klimatologie. Geneze klimatu je podmíněna společným působením klimatických faktorů a klimatických zpětných vazeb. Klima se projevuje v hodnotách klimatických prvků, přičemž je jedinečným znakem Země jako celku i každého místa na Zemi. Proces kategorizace klimatu vymezuje různá prostorová měřítka, v nichž pomocí klasifikace klimatu rozlišujeme klimatické typy uspořádané do klimatických pásem. Jejich tvar je podmíněn zonalitou klimatu, která je narušována především rozdíly v kontinentalitě klimatu. Na většině míst je podstatným znakem sezonalita klimatu. Klima podmiňuje ráz a klimatický potenciál krajiny, přičemž značnou roli hraje humidita klimatu. Dynamika klimatických faktorů, především všeobecné cirkulace atmosféry, způsobuje oscilace a s nimi spojené kolísání klimatu. K eliminaci krátkodobých výkyvů je klima hodnoceno pomocí klimatologických normálů. Jednosměrné změny působení klimatických faktorů vedou ke změnám klimatu, k nimž přispívá i člověk antropogenní změnou klimatu. Viz též klimagram, atlas klimatu, model klimatologický, index klimatologický, meliorace klimatu.
angl. climate; slov. klíma; 1993-a3

klima antarktické

v Alisovově klasifikaci klimatu nejjižnější klimatické pásmo, kde celoročně převládá antarktický vzduch. V Köppenově klasifikaci klimatu spadá prakticky celá Antarktida pod klima trvalého mrazu, vyznačující se zde mimořádnou drsností klimatu. Radiační bilance zemského povrchu dosahuje výrazně záporných hodnot, mj. v důsledku velkého albeda. Nízká antarktická anticyklona způsobuje mohutné přízemní inverze teploty vzduchu a přispívá k nízkým srážkovým úhrnům. Vítr přitom dosahuje vysokých rychlostí a často způsobuje blizard, a to nejen na pobřeží, kde se silně projevuje ledovcový vítr. Extrémní jsou pak hodnoty teploty vzduchu, a to i v létě, kdy prům. měs. teplota vzduchu ve vnitrozemí zůstává kolem –30 °C, v zimě pak klesá i pod –60 °C. Viz též extrémy teploty vzduchu, pól chladu, pól větrů.
angl. anarctic climate; slov. antarktická klíma; 1993-b3

klima aridní

1. v Köppenově klasifikaci klimatu synonymum pro suché klima; 2. obecně klima s velkou ariditou klimatu. Malé úhrny srážek a velký potenciální výpar neumožňují vytváření pravidelných vodních toků ani dostatečný růst vegetace. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova, klasifikace klimatu geomorfologická.
angl. arid climate; slov. aridná klíma; 1993-b3

klima arktické

v Alisovově klasifikaci klimatu nejsevernější klimatické pásmo, kde celoročně převládá arktický vzduch. V Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá sněhové klima severní polokoule. Obecně je mnohem mírnější než antarktické klima. Podle míry kontinentality klimatu rozeznáváme oceánický a kontinentální typ arktického klimatu, které se liší především drsností zimy. Prům. měs. teplota vzduchu v nejchladnějším měsíci je v Arktidě v rozsahu od cca –10 °C v pobřežních oblastech do méně než –30 °C ve vnitrozemí Grónska. Zde zůstávají teploty vzduchu záporné celoročně, k čemuž přispívá nadmořská výška a velké albedo Grónského ledovce. Viz též pól chladu.
angl. arctic climate; slov. arktická klíma; 1993-b3

klima boreální

v Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních klimatických pásem, označené písmenem D. Vyznačuje se velkými rozdíly mezi zimou a létem, kdy prům. měs. teplota vzduchu v nejteplejším měsíci dosahuje nejméně 10 °C, zatímco v nejchladnějším měsíci roku klesá pod –3 °C. Léto je natolik teplé, že umožňuje růst jehličnatých lesů; odtud označení boreálního klimatu jako klima tajgy nebo též mikrotermické klima. Naopak označení sněžné klima je pro toto klimatické pásmo chybné. Existence boreálního klimatu je vázána na přítomnost rozsáhlé pevniny, proto se vyskytuje pouze na severní polokouli a bývá někdy označováno jako severské klima. Silná termická kontinentalita klimatu uvnitř těchto pevnin způsobuje nejvýraznější roč. chod teploty vzduchu na Zemi. V těchto oblastech jsou zimy mimořádně mrazivé, viz pól chladu. Prům. roč. teplota vzduchu zde klesá k výrazně záporným hodnotám, což umožňuje existenci permafrostu. Prům. roč. úhrny srážek dosahují v boreálních oblastech zpravidla stovek milimetrů, dostatečná humidita klimatu je nicméně dána malým výparem. Z hlediska roč. chodu srážek dominuje klimatický typ celoročně vlhký (Df), ve východní Asii však najdeme i typ se suchou zimou (Dw), který lze řadit k monzunovému klimatu. Boreální klima se částečně kryje s klimatem mírných šířek a se subarktickým klimatem v Alisovově klasifikaci klimatu.
angl. boreal climate; slov. boreálná klíma; 1993-b3

klima civilizační

klima přetvářené lidskou společností, a to zvláště v procesu kolonizace, industrializace a urbanizace. Člověk ovlivňuje klima tím, že mění některé geografické faktory klimatu, především aktivní povrch, při rozsáhlém odlesňování, vysoušení bažin, výstavbě vodních děl, městských sídel a průmyslových aglomerací. Viz též faktory klimatu antropogenní.
angl. artificial climate; civilization climate; slov. civilizačná klíma; 1993-b1

klima dešťové mírné

v Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních klimatických pásem, označené písmenem C. Prům. měs. teplota vzduchu v nejchladnějším měsíci je mezi 18 °C a –3 °C a roč. úhrn srážek je vyšší než prahová hodnota suchého klimatu. Podle roč. chodu srážek rozeznáváme tři hlavní klimatické typy mírného dešťového klimatu: celoročně vlhké (Cf), se suchým létem (Cs) a se suchou zimou (Cw). Typ se suchým létem odpovídá středomořskému klimatu, typ se suchou zimou můžeme řadit pod monzunové klima. Další členění vychází z prům. měs. teploty vzduchu v nejteplejším měsíci, která vždy dosahuje nejméně 10 °C, někdy však i přes 22 °C, jako např. u tzv. klimatu oliv (Csa). Zimy jsou zde mírné, se srážkami převážně ve formě deště, což umožňuje výskyt biomů s velkým podílem listnatých dřevin; mírné dešťové klima proto můžeme označit i jako mezotermické klima. Kryje se se subtropickým klimatem a částečně i s klimatem mírných šířek v Alisovově klasifikaci klimatu.
slov. daždivá mierna teplá klíma; 1993-b3

klima dešťové tropické

v Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních klimatických pásem, označené písmenem A. Obecně tropické klima oblastí s velkou humiditou klimatu, kde se celoročně nebo sezonně vyskytují tropické deště. Průměrná teplota vzduchu v nejchladnějším měsíci neklesá pod 18 °C, přičemž roční chod teploty vzduchu je často zanedbatelný. Prům. roč. úhrn srážek dosahuje i několik tisíc milimetrů, přičemž podle srážkového režimu rozeznáváme čtyři klimatické typy: celoročně vlhké klima tropického dešťového pralesa (Af) a tři typy střídavě vlhké, tj. tropické monzunové klima (Am) a klima savany s obdobím sucha v zimě (Aw), ojediněle v létě (As) dané polokoule. Výrazný je denní chod meteorologických prvků, což platí především pro srážky. Tropické dešťové klima může být též označeno jako megatermické klima, naopak termín ekvatoriální klima je v této souvislosti nepřesný.
slov. daždivá tropická klíma; 2014

klima doby ledové

, syn. klima glaciálu, viz též klima glaciální.
slov. klíma doby ľadovej; 1993-b3

klima drsné

, viz drsnost klimatu.
slov. drsná klíma; 1993-b2

klima ekvatoriální

(rovníkové) — v Alisovově klasifikaci klimatu jedno ze čtyř hlavních klimatických pásem, charakteristické celoroční přítomností ekvatoriálního vzduchu, které je tudíž celoročně vlhké. V Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá klima tropického dešťového pralesa, avšak někdy tak bývá nevhodně označováno celé pásmo tropického dešťového klimatu.
angl. equatorial climate; slov. ekvatoriálná klíma; 1993-b3

klima etéziové

, viz klima středomořské.
angl. etesian climate; slov. etéziová klíma; 1993-b3

klima expoziční

, syn. klima svahové.
slov. expozičná klíma; 1993-b2

klima fyzické

– skutečné klima Země uspořádané do fyzických klimatických pásem a klimatických typů, vytvářené současným působením všech klimatických faktorů. Termín se používá při porovnání se zjednodušenými modely klimatu Země, jako je radiační klima nebo solární klima.
angl. physical climate; slov. fyzická klíma; 1993-b3

klima glaciální

klima zaledněných oblastí, viz klima trvalého mrazu. Viz též glaciál.
angl. glacial climate; slov. glaciálná klíma; 1993-b3

klima globální

označení pro hlavní charakteristiky makroklimatu celé Země, často děleného jen na hlavní klimatická pásma bez detailních charakteristik. Někdy též syn. generalizace makroklimatu. Viz též klima planetární.
angl. global climate; slov. globálná klíma; 1993-b3

klima historické

vžitý název pro klima v době historické, pro kterou existují historické dokumentární prameny, avšak ještě se neprováděla pravidelná met. přístrojová měření (v českých zemích zhruba do konce 18. století). Viz též klimatologie historická, období teplé středověké, doba ledová malá.
angl. historical climate; slov. historická klíma; 1993-b3

klima holocénu

klima nejmladší geol. epochy – holocénu (mladších čtvrtohor), označovaného dříve jako doba poledová neboli postglaciál (od konce posledního glaciálu, tedy necelých 12 tisíc roků). Holocén představuje v rámci kvartéru zatím poslední interglaciál, takže výkyvy klimatu během holocénu jsou podstatně méně výrazné než výkyvy klimatu kvartéru jako celku. Holocén byl tradičně členěn pomocí pylové analýzy do klimatických fází, které však nemají globální charakter. V severní části Evropy po preboreálu a boreálu (do cca 8 000 BP) se spíše kontinentálním klimatem následoval atlantik (do cca 5 000 BP), který bývá dáván do souvislosti s hlavním holocenním klimatickým optimem. Mladšími klimatickými fázemi byly subboreál (do cca 2 500 BP) a subatlantik (do současnosti). Příznivější klimatické podmínky v holocénu umožnily nástup zemědělství (tzv. neolitická revoluce) a civilizace, čímž se lidská aktivita zařadila mezi podstatné klimatické faktory.
slov. klíma holocénu; 1993-b3

klima horské

klima v horských oblastech, které je určováno především nadm. výškou, členitostí orografie a orientací horských hřebenů vzhledem ke směru převládajícího proudění vzduchu, viz návětrný a závětrný efekt, dále pak orograficky vyvolanou místní cirkulací. Horské klima se vyznačuje nižším tlakem vzduchu, intenzivnějším slunečním zářením, bohatým především na ultrafialovou složku, čistotou vzduchu, nižší teplotou vzduchu, její menší roční amplitudou a větší rychlostí větru ve srovnání s přilehlými nížinami. Velikost průměrné denní amplitudy teploty vzduchu je podstatně ovlivněna konvexností reliéfu, přičemž výrazně klesá na hřebenech hor, viz oceánita klimatu. Vlivem orografického zesílení srážek jejich úhrny s výškou obvykle vzrůstají až po hladinu inverze srážek, jejich rozložení však závisí i na expozici svahů. Vlastností horského klimatu se využívá mj. v klimatoterapii. Viz též meteorologie horská, pozorování meteorologické horské, stanice meteorologická horská, klima svahové.
angl. mountain climate; slov. horská klíma; 1993-b3

klima humidní (vlhké)

1. obecně klima s velkou humiditou klimatu. To najdeme především v oblastech s velkým množstvím srážek, dále pak v chladnějších oblastech s dostatečnými úhrny srážek a malým výparem. 2. v některých efektivních klasifikacích klimatu označení jednoho z klimatických pásem, viz např. klasifikace klimatu Thornthwaiteova, klasifikace klimatu geomorfologická.
angl. humid climate; slov. humídna klíma; 1993-b3

klima kontinentální

(pevninské) — klima s výraznou kontinentalitou klimatu.
slov. kontinentálná klíma; 1993-b3

klima kvartéru

(čtvrtohorní) — klima nejmladší geol. periody – kvartéru neboli čtvrtohor (posledních přibližně 2,6 miliónu roků). Kvartér je relativně chladným obdobím vyznačujícím se velkými výkyvy na celé zeměkouli v rámci kvartérního klimatického cyklu. To se projevovalo šířkovým posunem klimatických pásem a změnami v rozsahu kontinentálního zalednění. V mírných zeměp. šířkách docházelo k opakovanému střídání studených a teplých fází – glaciálů a interglaciálů. V nižších zeměpisných šířkách se střídaly vlhčí pluviály a sušší interpluviály. Viz též paleoklima, klima holocénu.
slov. kvartérna klíma; 1993-b3

klima ledové

, syn. klima trvalého mrazu.
angl. glacial climate; slov. ľadová klíma; 1993-b2

klima léčivé

termín používaný ve zdravotnictví pro soubor fyz., chem. a biologických faktorů v atmosféře, který příznivě ovlivňuje fyziologické funkce organizmu. Léčivé klima je vhodné k prevenci a léčbě některých chorobných stavů, k posilnění organizmu ve smyslu obnovení zlepšení zdravotního stavu, pracovní schopnosti a výkonnosti. Klima lze prohlásit za léčivé jen tehdy, je-li podán důkaz o jeho léčivých vlastnostech a účincích, který je opřen o vědecký výzkum a lékařskou zkušenost s těmito účinky. Viz též klimatoterapie, lázně klimatické, místo klimatické.
slov. liečivá klíma; 1993-b2

klima maritimní

, syn. klima oceánické.
angl. maritime climate; slov. maritímna klíma; 1993-b2

klima matematické

, syn. klima solární.
angl. mathematical climate; slov. matematická klíma; 1993-b2

klima megatermické

málo používané označení pro tropické dešťové klima, které odkazuje na jedno z vegetačních pásem, vymezených v 19. století botanikem A. P. de Candollem. Podle C. W. Thornthwaitea zde potenciální výpar přesahuje 1 140 mm za rok. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova.
angl. megathermal climate; slov. megatermická klíma; 1993-b3

klima mezní vrstvy atmosféry

nevhodné označení pro klima posuzované z hlediska faktorů projevujících se typicky v mezní vrstvě atmosféry a souvisejících s bezprostředním působením aktivního povrchu na procesy v atmosféře. Jedná se zejména o klimatologické hodnocení režimů proudění vzduchu, teplotního zvrstvení ovzduší, prostorového rozptylu znečišťujících příměsí, denních a roč. změn teploty a vlhkosti vzduchu v mezní vrstvě, které jsou ovlivňovány tvarem reliéfu a drsností zemského povrchu, jeho teplotou, schopností odrážet sluneční záření, vypařovat vodu, vlastnostmi půdy apod. Viz též klimatologie mezní vrstvy atmosféry.
angl. boundary layer climate; slov. klíma hraničnej vrstvy atmosféry; 1993-b2

klima mezotermické

málo používané označení pro mírné dešťové klima, které odkazuje na jedno z vegetačních pásem vymezených v 19. století botanikem A. P. de Candollem. C. W. Thornthwaite pro ně uvádí hodnoty potenciálního výparu mezi 571 a 1 140 mm za rok. Z tohoto hlediska lze pod mezotermické klima částečně řadit i suché klima. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova.
angl. mesothermal climate; slov. mezotermická klíma; 1993-b3

klima mikrotermické

málo používané označení pro boreální klima, které odkazuje na jedno z vegetačních pásem vymezených v 19. století botanikem A. P. de Candollem. C. W. Thornthwaite pro ně uvádí hodnoty potenciálního výparu mezi 286 a 570 mm za rok. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova.
angl. microthermal climate; slov. mikrotermická klíma; 1993-b3

klima monzunové

1. v Köppenově klasifikaci klimatu typ tropického dešťového klimatu, označovaný Am; 2. obecně klima ovlivňované monzunovou cirkulací. Ta se uplatňuje v některých oblastech zmíněného typu Am, avšak i v rámci dalších klimatických typů se suchou zimou: tropického dešťového klimatu (Aw), mírného dešťového klimatu (Cw) a dokonce i boreálního klimatu (Dw). Společným znakem všech těchto typů je suché a jasné počasí v zimě, zatímco v létě převládá oblačné počasí bohaté na monzunové srážky. Viz též pól dešťů, deště tropické.
angl. monsoon climate; slov. monzúnová klíma; 1993-b3

klima mírných šířek

v Alisovově klasifikaci klimatu jedno ze čtyř hlavních klimatických pásem, charakteristické celoroční přítomností vzduchu mírných šířek. Z důvodu různé kontinentality klimatu se značně liší oblasti ve vnitrozemí a při pobřeží, dále pak i západní a východní pobřeží mezi sebou. V efektivní Köppenově klasifikaci klimatu jsou proto mírné zeměpisné šířky rozděleny mezi tři klimatická pásma: mírné dešťové klima, chladné suché klima a boreální klima.
angl. climate of middle latitudes; slov. klíma miernych šírok; 1993-b3

klima místní

klima, které je mnohem těsněji vázáno na morfologii zemského povrchu, jeho geol. složení a rostlinnou pokrývku než mezoklima. Vyvíjí se také působením mikroklimatu, které je v jeho dosahu. Vert. je vymezeno výškou mezní vrstvy atmosféry. V rozsahu místního klimatu mohou vznikat místní cirkulace, např. horský a údolní vítr, vytvářet se jezera studeného vzduchu apod. Místní klima v uvedeném pojetí je syn. topoklimatu. V odb. literatuře však není vztah místního klimatu k mezoklimatu a topoklimatu jednoznačně stanoven. Někteří autoři považují naopak za syn. termíny místní klima a mezoklima. Viz též počasí místní.
angl. local climate; slov. miestna klíma ; 1993-b3

klima městské

klima velkých měst a průmyslových aglomerací, které se vytváří za spolupůsobení specifického aktivního povrchu měst, antropogenní produkce tepelné energie a průmyslové, dopravní i jiné činnosti ve městech. Aktivní povrch měst je tvořen střechami a stěnami budov, vozovkami s umělým povrchem, malou plochou zeleně a jeho vlastnosti závisí i na typu zástavby, šířce ulic apod. Od klimatu přilehlého venkovského okolí se městské klima zpravidla liší nižší prům. rychlostí větru, vytvářením tepelného ostrova města (projevuje se vyššími denními i roč. průměry teploty vzduchu), nižší relativní vlhkostí vzduchu, sníženou dohledností a podstatně vyššími emisemi znečišťujících látek, které unikají do atmosféry z různých zdrojů znečištění (tepelné elektrárny, teplárny, továrny, domácí topeniště, spalovací motory aj.). Větší znečištění ovzduší ve městech se projevuje snížením slunečního záření. Městským klimatem se zabývá klimatologie měst. Viz též smog, znečištění ovzduší tepelné.
angl. urban climate; slov. mestská klíma; 1993-b2

klima nivální

klima s převahou atmosférických srážek ve formě sněhu, viz klasifikace klimatu geomorfologická. Viz též klima sněhové
angl. nivale climate; slov. niválna klíma; 1993-b3

klima oceánické

(maritimní) — klima s výraznou oceánitou klimatu.
slov. oceánska klíma; 1993-b3

klima oliv

, viz klima dešťové mírné.
angl. olive climate; slov. olivová klíma; 1993-b2

klima pasátové

nepříliš časté označení pro klima savany, odkazující na vliv pasátů a sezonní výskyt pasátové inverze teploty vzduchu.
angl. trade-winds climate; slov. pasátová klíma; 1993-b3

klima perhumidní

viz klasifikace klimatu Thornthwaiteova.
angl. perhumid climate; slov. perhumidná klíma; 1993-b3

klima periglaciální

klima oblastí v předpolí kontinentálního nebo horského ledovce, které má podobné vlastnosti jako klima tundry. Dochází zde ke střídavému mrznutí a tání povrchové vrstvy permafrostu. Převládá mrazové zvětrávání hornin, důležitá je i činnost větru. Termín se používá především v paleoklimatologii. Na území ČR se periglaciální klima vyskytovalo v glaciálech při rozšíření kontinentálního ledovce.
angl. periglacial climate; slov. periglaciálná klíma; 1993-b3

klima pevninské

, syn. klima kontinentální.
slov. pevninská klíma; 1993-b3

klima planetární

1. klima Země jako planety, označované též jako klima globální; 2. klima různých planet.
angl. planetary climate; slov. planetárna klíma; 1993-b2

klima polární

obecné označení pro klima polárních oblastí. V Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá sněhové klima, v Alisovově klasifikaci klimatu pak arktické klima a antarktické klima.
angl. polar climate; slov. polárna klíma; 1993-b3

klima porostové

(vegetační), fytoklima — mikroklima prostředí, v němž žijí rostliny a jehož klimatické podmínky svou přítomností a životními ději spoluvytvářejí (modifikují). Zahrnuje jednak přízemní vrstvu ovzduší včetně prostoru nad vegetací, který je jí ovlivněn, jednak půdní vrstvu v dosahu kořenových systémů. Půdní klima kořenového prostoru (klima rhizosféry) je tedy nedílnou součástí porostového klimatu. Porostové klima se vytváří v různých měřítkách klimatu, zejména v rozsahu mikroklimatu, místního klimatu, popř. mezoklimatu.
angl. phytoclimate; slov. porastová klíma; 1993-b2

klima pouště

v Köppenově klasifikaci klimatu typ suchého klimatu, označovaný BW; dále se dělí na horké (BWh) a chladné (BWk). Obecně se klima pouště vyznačuje velmi řídkým výskytem padajících srážek; pokud se vyskytnou, mají často charakter přívalového deště. Dalším znakem je malá oblačnost a dlouhé relativní trvání slunečního svitu. Nedostatek vegetace a vody v krajině vede k nízké spotřebě tepla na výpar, což spolu s velkým efektivním vyzařováním zemského povrchu způsobuje největší denní amplitudy teploty vzduchu na Zemi. Nechráněný povrch pouště je vystaven intenzivní větrné erozi; charakteristický je tedy velký zákal, často se vyskytují prachové víry a prachové bouře. Relativní vlhkost bývá hlavně přes den velmi nízká, s výjimkou tzv. mlžných pouští při pobřežích omývaných studenými oceánskými proudy. Tyto pouště patří mezi místa s vůbec největší ariditou klimatu, vyskytují se zde prakticky pouze usazené srážky. Viz též extrémy atmosférických srážek.
angl. desert climate; slov. púšťová klíma; 1993-b3

klima přechodné

neurčité označení pro klima mezi dvěma odlišnými klimatickými typy, a to v daném měřítku, vyjádřeném kategorizací klimatu. V případě makroklimatu jde nejčastěji o pásmo mezi oblastmi se zřetelnou oceánitou a kontinentalitou klimatu, přičemž šířka tohoto pásma bývá vymezována pouze subjektivně. Z hlediska mikroklimatologie je přechodné klima vázáno na hranici aktivních povrchů výrazně odlišných fyz. vlastností (např. klima okraje lesa, jezerního břehu apod.).
angl. transition climate; slov. prechodná klíma; 1993-b3

klima přímořské

klima pobřežních oblastí. V případě oceánů jde o oceánické klima; pobřeží omývaná studenými oceánskými proudy a pobřeží vnitřních moří mají oproti tomu větší kontinentalitu klimatu.
angl. maritime climate; slov. prímorská klíma; 1993-b3

klima půdní

dlouhodobý režim fyz. vlastností, zejména teploty a vlhkosti půdy, který se netýká jen půdního vzduchu, nýbrž i půdní vody a tuhé složky půdy. Někdy se vyčleňuje jako samostatná součást porostového klimatu, protože se vytváří v zóně pod povrchem půdy v prostoru kořenových systémů (rhizosféry). Výzkumem půdního klimatu se zabývá půdní klimatologie.
angl. soil climate; slov. pôdna klíma; 1993-b2

klima radiační

model klimatu utvářeného pouze radiačními faktory klimatu. Na Zemi se mu nejvíce blíží klima oblastí s malou intenzitou hydrologického cyklu a malou oblačností, tedy především klima pouště. Termín je někdy používán též ve smyslu solární klima. Viz též klima fyzické.
angl. radiation climate ; slov. radiačná klíma; 1993-b3

klima reliéfové

, syn. topoklima.
slov. reliéfová klíma; 1993-b1

klima rovníkové

, syn. klima ekvatoriální.
angl. equatorial climate; slov. rovníková klíma; 1993-b3

klima rovníkových monzunů

, syn. klima subekvatoriální.
angl. climate of equatorial monsoons; slov. klíma rovníkových monzúnov; 1993-b3

klima savany

v Köppenově klasifikaci klimatu typ tropického dešťového klimatu, označovaný Aw, případně As, s celoročně vysokou teplotou a výrazným ročním chodem srážek, takže v nejsušším měsíci klesá jejich prům. měs. úhrn pod 60 mm. Vyznačuje se střídáním období sucha a období dešťů, které přichází zpravidla v létě dané polokoule v souvislosti s pohybem ekvatoriální deprese, případně i s výskytem letního monzunu. Roční chod teploty vzduchu je nevýrazný, s větší denní amplitudou v období sucha a s maximem teploty vzduchu před začátkem období dešťů. V Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá subekvatoriální klima, jiní autoři je označují jako pasátové klima. Viz též klima monzunové.
angl. savanna climate; slov. savanová klíma; 1993-b3

klima semiaridní

viz klima stepi, klasifikace klimatu Thornthwaiteova.
angl. semiarid climate; slov. semiaridná klíma; 1993-b3

klima skleníkové

fyz. podmínky uvnitř skleníku, které se vyznačují vysokou teplotou vzduchu vyvolanou zvláště skleníkovým efektem, vytápěním a omezením ztrát tepla do okolního vzduchu. Zvýšené vlhkosti vzduchu je dosahováno častým zavlažováním. V přeneseném významu se termínem skleníkové klima někdy označuje klima vlhkých tropů vzhledem k tamní vysoké teplotě a vlhkosti vzduchu.
angl. glasshouse climate; slov. skleníková klíma; 1993-b2

klima sněhové

v Köppenově klasifikaci klimatu nejchladnější klimatické pásmo, označené písmenem E. Prům. měs. teplota vzduchu v nejteplejším měsíci nedosahuje 10 °C, což brání vývoji lesa. Typickým znakem je permafrost. Sněhové klima se dělí do dvou klimatických typů: klima tundry (ET) a klima trvalého mrazu (EF). V Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá arktické klima a antarktické klima. Viz též klima nivální.
angl. snow climate; slov. snehová klíma; 1993-b3

klima solární

(matematické) — model klimatu, které by se vytvořilo na stejnorodé pevné Zemi bez atmosféry. Solární klima by bylo určeno jen množstvím dopadajícího záření Slunce v závislosti na zeměp. šířce, takže solární klimatická pásma by byla ohraničena rovnoběžkami: tropické pásmo mezi obratníky, mírná pásma od obratníků po polární kruhy a polární pásma. Viz též klima radiační, klima fyzické.
angl. solar climate; slov. solárna klíma; 1993-b3

klima stepi

v Köppenově klasifikaci klimatu mírnější typ suchého klimatu, označovaný BS; dále se dělí na horké (BSh) a chladné (BSk). Obecně se klima stepi vyznačuje nedostatkem srážek pro přirozený výskyt lesa, naopak vyhovuje travním porostům. Může být též označeno jako semiaridní klima. Potřeba závlah je limitujícím faktorem pro intenzivní zemědělské využití stepních oblastí, což platí především v případě výskytu agronomického sucha. V různých částech Země má step místní názvy, např. v Jižní Americe pampa, v Severní Americe prérie. Vlivem lidské činnosti se step rozšířila i do některých oblastí, kde tento biom neodpovídá klimatických podmínkám (např. maďarská pusta).
angl. steppe climate; slov. stepná klíma; 1993-b3

klima středomořské

typ klimatu, kterému v Köppenově klasifikaci klimatu odpovídá mírné dešťové klima se suchým létem (Cs), v Alisovově klasifikaci klimatu pak přibližně subtropické klima západních břehů pevnin. Zastaralé označení etéziové klima odkazuje na větry zvané etézie. Kromě oblasti Středozemního moře se středomořské klima vyskytuje i v Kalifornii, na jihu Afriky a Austrálie a ve stř. Chile. Je charakterizováno teplým a suchým létem, podmíněným posunem subtropických anticyklon do vyšších zeměpisných šířek, a mírnou zimou bez trvalé sněhové pokrývky. Koncentrace srážek do chladného půlroku souvisí s pronikáním polární fronty a s ní spojených mimotropických cyklon do těchto oblastí, které zde často způsobují i vysoké rychlosti větru. Zdejší biom je charakterizován tvrdolistými stromy a křovinami.
angl. Mediterranean type of climate; slov. stredomorská klíma; 1993-b3

klima subarktické

v Alisovově klasifikaci klimatu přechodné klimatické pásmo, kde v letní polovině roku převládá vzduch mírných šířek, v zimní polovině roku pak arktický vzduch. V Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá nejchladnější část boreálního klimatu.
angl. subarctic climate; slov. subarktická klíma; 1993-b3

klima subekvatoriální

, klima rovníkových monzunů — v Alisovově klasifikaci klimatu přechodné klimatické pásmo, kde v letní polovině roku převládá ekvatoriální vzduch, v zimní polovině roku pak vzduch tropický. V Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá tropické monzunové klima a klima savany. Méně vhodné označení klima rovníkových monzunů vychází ze širšího pojetí termínu tropický monzun.
angl. equatorial climate; slov. subekvatoriálna klíma; 1993-b3

klima subhumidní

viz klasifikace klimatu Thornthwaiteova.
angl. subhumid climate; slov. subhumidná klíma; 1993-b3

klima subtropické

v Alisovově klasifikaci klimatu přechodné klimatické pásmo, kde v letní polovině roku převládá tropický vzduch, v zimní polovině roku pak vzduch mírných šířek. V Köppenově klasifikaci klimatu se zčásti kryje s mírným dešťovým klimatem, při západních březích pevnin s typem Cs se suchým létem, označovaným i jako středomořské klima. Při východním pobřeží pevniny může být ovlivněno mimotropickým monzunem, viz klima monzunové. Ve vnitrozemí se subtropické klima vyznačuje značnou kontinentalitou klimatu a lze ho řadit k chladnému suchému klimatu podle W. Köppena.
angl. subtropical climate; slov. subtropická klíma; 1993-b3

klima suché

1. syn. pro klima aridní; 2. v Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních klimatických pásem, označené písmenem B. Roční úhrn srážek zde nedosahuje prahové hodnoty, která je přímo úměrná prům. roč. teplotě vzduchu. Podle velikosti tohoto prahu rozlišujeme klima stepi a drsnější klima pouště, v obou případech buď horké, nebo chladné s prům. roč. teplotou vzduchu pod 18 °C. Horké suché klima souvisí se subtropickým pásem vysokého tlaku vzduchu a pasátovou inverzí teploty vzduchu a částečně odpovídá tropickému klimatu v Alisovově klasifikaci klimatu; chladné suché klima je důsledkem velké kontinentality klimatu a vyznačuje se proto mj. velkou roční amplitudou teploty vzduchu.
angl. arid climate; slov. suchá klíma; 1993-b3

klima svahové

(expoziční) — topoklima podmíněné sklonem a orientací svahu vůči světovým stranám, převládajícímu větru apod. Morfologie svahu ovlivňuje jeho insolaci, oblačnost, větrné a srážkové poměry apod. Viz též návětří, závětří, vítr svahový.
angl. climate of slopes; slov. klíma svahov; 1993-b3

klima tajgy

viz klima boreální.
angl. taiga climate; slov. klíma tajgy; 1993-b3

klima tropické

1. souborné označení pro horké klima tropických šířek, tedy klima suchých tropů (horké suché klima) i vlhkých tropů (tropické dešťové klima, resp. ekvatoriální klima a subekvatoriální klima); 2. např. v Alisovově klasifikaci klimatu označení pro klima té části tropů, kde po celý rok převládá tropický vzduch.
angl. tropical climate; slov. tropická klíma; 1993-b3

klima tropického dešťového pralesa

v Köppenově klasifikaci klimatu typ tropického dešťového klimatu, označovaný Af, s celoročně vysokou teplotou a vlhkostí vzduchu a rovnoměrným rozdělením srážek během roku, přičemž ani v nejsušším měsíci neklesá jejich prům. měs. úhrn pod 60 mm. Tropické deště zde mohou mít dvě maxima ve formě rovnodennostních dešťů. Tento klimatický typ poskytuje nejpříhodnější podmínky pro růst vegetace na Zemi. V Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá ekvatoriální klima.
angl. tropical-rain-forest climate; slov. klíma tropického dažďového pralesa; 1993-b3

klima trvalého mrazu

(ledové) — v Köppenově klasifikaci klimatu drsnější typ sněhového klimatu, označovaný EF. Prům. měs. teplota vzduchu ani v nejteplejším měsíci nepřesahuje 0 °C, Vyskytuje se prakticky v celé Antarktidě a ve vnitrozemí Grónska, v malé míře též ve vrcholových partiích velehor. Prům. roč. úhrny srážek často dosahují jen několika desítek, na pobřeží Antarktidy několika set milimetrů. Vypadávají prakticky jen ve formě sněžení, podstatnou roli hrají i pevné usazené srážky. C. W. Thornthwaite uvádí pro ledové klima hodnoty potenciálního výparu do 142 mm za rok. Pokud je proces akumulace sněhu intenzivnější než ablace, dochází k tvorbě ledovců, jejichž prostřednictvím se realizuje odtok srážek. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova, čára sněžná, klima antarktické.
angl. frost climate; slov. klíma trvalého mrazu; 1993-b3

klima tundry

v Köppenově klasifikaci klimatu mírnější typ sněhového klimatu, označovaný ET. Prům. měs. teplota vzduchu v nejteplejším měsíci sice nedosahuje 10 °C, avšak přesahuje 0 °C, takže se zde nevytváří stálá pokrývka sněhu nebo ledu. Existence krátkého a chladného léta umožňuje růst typické vegetace, tvořené mechy, lišejníky, travinami, případně křovinami. Tundru najdeme v polárních oblastech spíše v blízkosti oceánu, který sice snižuje letní teplotu vzduchu, nicméně zima zde bývá často mírnější než v případě boreálního klimatu. Totéž platí pro tzv. alpinskou tundru ve vysokých horách, která se zpravidla vyznačuje větší humiditou klimatu. C. W. Thornthwaite uvádí pro tundru hodnoty potenciálního výparu 143–285 mm za rok. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova, klima periglaciální, klima horské.
angl. tundra climate; slov. klíma tundry; 1993-b3

klima vegetační

, syn. klima porostové.
slov. vegetačná klíma; 1993-b1

klima vlhké

, syn. klima humidní.
angl. humid climate; slov. vlhká klíma; 1993-b3

klima volné atmosféry

nevh. označení pro charakteristiky dlouhodobého režimu proudění vzduchu, teplotního, tlakového a vlhkostního pole v troposféře nad mezní vrstvou a ve stratosféře. Klima volné atmosféry je předmětem studia aeroklimatologie, které se opírá o výsledky aerologických pozorování. Viz též klimatologie volné atmosféry.
angl. climate of free atmosphere; slov. klíma voľnej atmosféry; 1993-b3

klima čtvrtohorní

, syn. klima kvartéru.
angl. quarternary climate; slov. štvrtohorná klíma; 1993-b1

klimageneze

, syn. geneze klimatu.
slov. genéza klímy; 1993-a2

klimagram

, klimogram — graf znázorňující roční chod klimatických prvků pomocí jejich měsíčních průměrů nebo úhrnů. 1. v dnes obecně rozšířeném klimagramu osa x reprezentuje dvanáct měsíců; na jednu osu y se pak vynášejí měsíční průměry teploty vzduchu (většinou znázorněny lomenou čarou), na druhou průměrné měsíční úhrny srážek (znázorňovány též lomenou čarou, barevnou plochou nebo ve formě histogramu). Tento druh klimagramu byl dříve používán hlavně v bioklimatologii, odkud také pochází jeho standardizovaná verze, tzv. Walterův klimagram. V něm jsou teplota vzduchu a úhrny srážek zobrazovány v poměru 1 : 2; část roku, kdy je křivka srážek pod křivkou teploty vzduchu, lze považovat za období s nedostatkem srážek.
2. původní klimagram má formu bodového grafu, kdy hodnoty dvou klimatických prvků, nejčastěji opět teploty vzduchu a srážek, jsou vynášeny na horiz., resp. vert. osu. Jednotlivé body, spojené lomenou čárou, reprezentují kalendářní měsíce, což umožňuje porovnat klima dvou nebo více míst v jednom grafu.
angl. climagram; climatogram; climogram; slov. klimagram, klimogram; 1993-a3

klimatizace

technická zařízení a jejich činnost směřující k vytváření umělých nebo upravených podmínek ovzduší. Klimatizace se provádí v uzavřených prostorách ve snaze zlepšit mikroklima pracovního nebo obytného prostředí, zejména teplotu a vlhkost vzduchu. Spočívá zejména ve vytápění (ohřívání) nebo ochlazování, vysušování nebo zvlhčování vzduchu.
angl. air-conditioning; climatization; slov. klimatizácia; 1993-a1

klimatografie

popis klimatu převážně v tabelární a mapové formě pomocí vybraných charakteristik klimatických prvků a jevů, sestavený pro stanici, oblast nebo celou Zemi (např. klimatografie letišť, okresů apod.).
angl. climatography; slov. klimatografia; 1993-a1

klimatolog

pracovník kvalifikovaný pro práci v klimatologii. Viz též meteorolog.
angl. climatologist; slov. klimatológ; 1993-a1

klimatologie

věda o klimatu, studující dlouhodobé aspekty a celkové účinky met. procesů probíhajících na Zemi. Vzhledem k tomu, že met. děje probíhají v konkrétních podmínkách Země a jsou tudíž modifikovány geograf. faktory, označil K. Knoch (1930) klimatologii za regionální meteorologii. Z tohoto hlediska stojí klimatologie na rozhraní geofyz. a geograf. disciplín. K hlavním úkolům klimatologie patří: a) studium geneze klimatu na Zemi jako planetě i v jejích jednotlivých částech, tj. studium klimatogenetických procesů; b) popis a objasnění klimatických zvláštností oblastí Země od velikosti kontinentů a oceánů až po nejmenší měřítka; c) třídění neboli klasifikace klimatu a vymezování klimatických oblastí, tj. klimatologická rajonizace (regionalizace); d) studium klimatu v dobách historických a geologických, kolísání klimatu a klimatických změn, které směřuje i k pokusům o předpověď změn klimatu, v poslední době s využitím mat. modelů klimatu. Klimatologie ve svém vývoji prošla od původně popisného zaměření do stadia analytického s širokým praktickým uplatněním. Z různých hledisek se dělí na klimatologii obecnou a regionální, teoretickou a aplikovanou, podle měřítka klimatu na makroklimatologii, mezoklimatologii, popř. topoklimatologii a na mikroklimatologii. Podle metodického přístupu hovoříme např. o klimatologii klasické, dynamické, synoptické, komplexní. Popisem klimatu se zabývá klimatografie. Viz též bioklimatologie, dendroklimatologie, paleoklimatologie, kategorizace klimatu.
angl. climatology; slov. klimatológia; 1993-a2

klimatologie aplikovaná

(užitá) — analýza a syntéza klimatologických údajů pro jejich využití v praxi (v zemědělství, průmyslu, zdravotnictví, při výstavbě, v dopravě, energetice apod.). Viz též klimatologie lékařská, lesnická, letecká, průmyslová, technická, urbanistická, zemědělská.
angl. applied climatology; slov. aplikovaná klimatológia; 1993-a1

klimatologie dynamická

klimatologický směr, který na rozdíl od klasické klimatologie nevychází při zpracování klimatologický materiálu z pevných časových úseků, jako je den, pentáda apod., ale z různě dlouhých období, po která v daném místě nebo oblasti působily určité cirkulační a radiační podmínky (např. vyskytoval se určitý synoptický typ, vzduchová hmota, převládalo proudění kolmé na horský hřeben atd.). Z dynamické klimatologie dosáhla doposud největšího uplatnění synoptická klimatologie, která se zabývá kauzálními vazbami mezi cirkulačními typy počasí a klimatem. V posledním období zkoumá dynamická klimatologie ve větším rozsahu klima ve vztahu k složkám radiační a tepelné bilance. Zakladatelem dynamické klimatologie je švédský meteorolog T. Bergeron.
angl. dynamic climatology; dynamic climatology; slov. dynamická klimatológia; 1993-a1

klimatologie ekologická

, ekoklimatologie — část bioklimatologie, která se zabývá vztahy mezi živými organizmy a klimatickou složkou vnějšího prostředí. Předmětem ekologické klimatologie je i anatomické, fyziologické a morfologické (habituální) přizpůsobení živých organizmů danému klimatu a geograf. rozšíření rostlin a živočichů v závislosti na klimatických podmínkách. Viz též ekoklima.
angl. ecoclimatology; ecological climatology; slov. ekologická klimatológia; 1993-a2

klimatologie historická

část klimatologie, která se zabývá studiem historického klimatu, především z hlediska kolísání klimatu. Opírá se přitom o poznatky z referenčního období, kdy je možné určit závislosti mezi met. měřeními a údaji z historických dokumentárních pramenů. K rekonstrukci klimatu období před počátkem pravidelných met. měření pak využívá záznamů pravidelných met. pozorování bez přístrojů, dále pak kronikářských a jiných zpráv o povětrnostních extrémech, o charakteru jednotlivých sezon apod. Kromě přímých pozorování má k dispozici i proxy data dokumentární povahy, např. údaje o stavu vodních toků (o povodních, hydrologickém suchu, ledových jevech apod.) nebo záznamy hospodářského charakteru (o neúrodách, počátcích žní apod.). Stejně jako paleoklimatologie může využívat i proxy data přírodního charakteru, především poznatky z dendroklimatologie, archeologie a palinologie, která se zabývá pylovou analýzou.
angl. historical climatology; slov. historická klimatológia; 1993-a3

klimatologie imisí

, syn. klimatologie znečištění ovzduší.
slov. klimatológia imisií; 1993-a1

klimatologie inženýrská

, syn. klimatologie technická.
slov. inžinierska klimatológia; 1993-a1

klimatologie klasická

klimatologický směr, studující klimatické prvky v jejich denním a nbsp;roč. chodu podle kalendářních úseků, jako je den, pentáda, dekáda, měsíc. Zakládá se především na průměrech, resp. úhrnech a četnostech vypočtených z těchto období a na výpočtu klimatologických normálů. Vychází ze staršího chápání klimatu jako prům. stavu ovzduší. Stále však poskytuje zákl. informace o klimatu daného místa nebo oblasti. Viz též klimatologie dynamická.
angl. classical climatology; slov. klasická klimatológia; 1993-a1

klimatologie komplexní

klimatologická metoda, jíž se studuje klima nikoliv podle jednotlivých klimatických prvků, nýbrž podle jejich souborů vytvářených na základě předem stanovených intervalů jejich hodnot. Zákl. jednotkami klimatologického zpracování jsou pak třídy a typy počasí charakterizující počasí jednotlivých dní. Klima, jakožto dlouhodobý režim počasí je z komplexně klimatologického hlediska vyjadřováno četnostmi různých tříd a typů počasí, jejichž výskyt může být hodnocen metodami klasické nebo dynamické klimatologie. Zakladatelem komplexní klimatologie je sovětský klimatolog E. E. Fedorov (1921–1985). Komplexní klimatologií pro území ČR a SR zabýval především slovenský klimatolog Š. Petrovič, který touto metodou zpracoval zejména klima lázní na Slovensku.
angl. complex climatology; slov. komplexná klimatológia; 1993-a1

klimatologie lesnická

, silvioklimatologie — aplikovaná klimatologie studující klimatu lesa především pro potřeby lesního hospodářství, a to s ohledem na pěstování a produkci lesa i těžbu a dopravu dřeva. Vzhledem k víceúčelové funkci lesa lze do lesnické klimatologie zahrnout i klimatologický výzkum lesních oblastí pro využití k rekreaci, pro oběh vody v přírodě, pro zlepšování (melioraci) zvláště místního klimatu výsadbou větrolamů, hygien. ochrannými pásmy kolem vodních nádrží a průmyslových závodů apod. Lesnická klimatologie tedy sleduje nejen vlivy klimatu na les, nýbrž i klimatické účinky lesa na okolní prostředí. Viz též meteorologie lesnická.
angl. forest climatology; slov. lesnícka klimatológia; 1993-a1

klimatologie letecká

aplikovaná klimatologie studující klimatické podmínky leteckého provozu. Zabývá se zejména zpracováním klimatologických podkladů pro umísťování a výstavbu letišť, zabezpečování leteckého provozu a sestavování klimatografie letišť a leteckých tratí. Viz též meteorologie letecká.
angl. aeronautical climatology; slov. letecká klimatológia; 1993-a1

klimatologie lázeňská

, balneoklimatologie — část lékařské klimatologie zabývající se klimatem lázeňských míst jako jedním z hlavních činitelů komplexní lázeňské léčby. Do lázeňské klimatologie spadá i vyhledávání míst s příznivým klimatem k využití pro klimatickou lázeňskou léčbu, resp. rekreaci. Viz též klimatoterapie.
angl. balneoclimatology; slov. kúpeľná klimatológia; 1993-a1

klimatologie lékařská

součást humánní bioklimatologie, která studuje vlivy klimatu na zdraví a nemoci člověka. Jejím cílem je jednak zlepšení (ozdravení) přírodních, zvláště atm. podmínek pro život člověka, jednak využití příznivých vlastností klimatu k léčbě a rekreaci, popř. preventivní upozorňování na biometeorologicky nepříznivé změny počasí. Viz též nemoci meteorotropní, předpověď biometeorologická.
angl. medical climatology; slov. lekárska klimatológia; 1993-a1

klimatologie mezní vrstvy atmosféry

část klimatologie pojednávající zpravidla v mezoklimatickém měřítku o klimatických charakteristikách mezní vrstvy atmosféry. Určujícími veličinami jsou většinou vertikální profily vektoru větru, stability teplotního zvrstvení ovzduší, turbulentního toku tepla, vodní páry atd. Součástí této vědní disciplíny je i klimatologie znečištění ovzduší, poskytující dlouhodobé charakteristiky imisí a potenciálu znečištění ovzduší. Viz též klima mezní vrstvy atmosféry.
angl. boundary layer climatology; climatology of atmospheric boundary layer; slov. klimatológia hraničnej vrstvy atmosféry; 1993-a1

klimatologie měst

(urbanistická) — část mezoklimatologie a mikroklimatologie aplikovaná na problémy velkých měst a průmyslových aglomerací. Její součástí je i klimatologie mezní vrstvy atmosféry a klimatologie znečištění ovzduší. Z hlediska mezoklimatu jde o interakci města nebo průmyslové oblasti jako celku s okolím, z hlediska mikroklimatu o části města, jako náměstí, ulice, dvory, např. v úzké součinnosti s bioklimatologií o hodnocení pohody ve venkovních prostorech zástavby apod. Do městské klimatologie zasahují i otázky hygieny ovzduší měst. Městská klimatologie je jednou z pomocných vědních disciplín pro urbanismus, tj. nauku o městě. Viz též klima měst.
angl. polisclimatology; urban climatology; slov. mestská klimatológia; 1993-a3

klimatologie obecná

(všeobecná) — část klimatologie zabývající se obecnými zákonitostmi geneze klimatu a klimatických změn, vztahy mezi klimatickými faktory a jevy i mezi klimatickými prvky navzájem. Studuje také vlivy klimatu na ostatní složky přírodního prostředí. Viz též klimatologie regionální.
angl. general climatology; slov. všeobecná klimatológia; 1993-a1

klimatologie oblastní

, syn. klimatologie regionální.
slov. oblastná klimatológia; 1993-a1

klimatologie průmyslová

část technické klimatologie, která se zabývá vlivem průmyslu na klima a studuje též účinky klimatu na průmyslová zařízení. Viz též meteorologie průmyslová.
angl. industrial climatology; slov. priemyselná klimatológia; 1993-a1

klimatologie půdní

, viz klima půdní, vzduch půdní.
angl. soil climatology; slov. pôdna klimatológia; 1993-a1

klimatologie radiolokační

pracovní označení pro klimatologické zpracování a studium radiolokačních charakteristik atmosféry, oblačnosti, srážek a některých nebezpečných met. jevů. Provádí časovou a prostorovou analýzu hodnot získaných v různých klimatických oblastech pomocí aktivní a pasivní radiolokace, především metodami mat. statistiky. Viz též meteorologie radiolokační.
angl. radar climatology; slov. rádiolokačná klimatológia; 1993-a3

klimatologie regionální

(oblastní) — část klimatologie zabývající se klimatickými poměry vymezených území různé velikosti, např. kontinentů, států, povodí, průmyslových aglomerací aj. K úkolům regionální klimatologie patří zjišťování prostorové diferenciace klimatických podmínek a vymezování klimatických oblastí, tj. klimatologická rajonizace (regionalizace). Analytický charakter regionální klimatologie ji odlišuje od klimatografie. Viz též klimatologie obecná.
angl. regional climatology; slov. regionálna klimatológia; 1993-a1

klimatologie synoptická

část dynamické klimatologie zabývající se cirkulačními podmínkami geneze klimatu. Klima se vysvětluje zejména četnostmi synoptických typů a jejich povětrnostními projevy v daných oblastech. Základem synoptickoklimatologického zpracování jsou typizace povětrnostních situací. Vypočítané klimatické charakteristiky typů povětrnostních situací se také využívají v předpovědní praxi.
angl. synoptic climatology; slov. synoptická klimatológia; 1993-a1

klimatologie technická

(inženýrská) — klimatologie aplikovaná v technice. Poskytuje klimatologické podklady k realizaci investičních záměrů, pro urbanistické řešení územních celků, problematiku životního prostředí, zřizování a provoz složitých technol. zařízení, pro výstavbu inženýrských sítí (např. kanalizace), vnějších el. vedení, vysokých komínů, rozhlasových a televizních vysílačů, pro vodohosp. účely, zeměď. praxi apod. Klimatologické podklady se sestavují na základě archivovaného klimatologického materiálu nebo se opírají o výsledky terénního klimatologického průzkumu. Viz též meteorologie technická.
angl. technical climatology; slov. technická klimatológia; 1993-a1

klimatologie terénní

, syn. topoklimatologie.
slov. terénna klimatológia; 1993-a1

klimatologie urbanistická

, syn. klimatologie měst.
angl. urban climatology; slov. urbanistická klimatológia; 1993-a1

klimatologie užitá

, syn. klimatologie aplikovaná.
slov. aplikovaná klimatológia; 1993-a1

klimatologie volné atmosféry

, aeroklimatologie — část klimatologie, která pojednává o klimatol. charakteristikách met. prvků a veličin ve volné atmosféře. Pozornost se věnuje především dlouhodobým charakteristikám polí meteorologických prvků (veličin) v jednotlivých výškových a tlakových hladinách a vertikálních řezech atmosférou nebo statistickým charakteristikám odvozených met. veličin s cílem např. jejich parametrizace v systémech (předpovědních) rovnic dynamiky atmosféry. Viz též aerologie.
slov. klimatológia voľnej atmosféry; 1993-a2

klimatologie všeobecná

, syn. klimatologie obecná.
slov. všeobecná klimatológia; 1993-a1

klimatologie zemědělská

, syn agroklimatologie.
angl. agricultural climatology; slov. poľnohospodárska klimatológia; 1993-a2

klimatologie znečištění ovzduší

, klimatologie imisí — vědní obor, který se zabývá dlouhodobým režimem výskytu znečišťujících příměsí ve spodních vrstvách atmosféry a dlouhodobým režimem met. dějů podmiňujících znečištění ovzduší, šíření a rozptyl příměsi (škodlivin). Viz též klimatologie mezní vrstvy atmosféry, emise, imise, transport znečišťujících příměsí, tvar kouřové vlečky.
angl. air pollution climatology; slov. klimatológia znečistenia ovzdušia; 1993-a2

klimatop

klimatcká (mikroklimatická) složka abiotických vlastností nejmenší prostorové jednotky, kterou lze považovat za homogenní, tj. ekotopu. Název vyjadřuje soubor klimatických vlastností stanoviště. Termínu se užívá v ekologii a ekologické klimatologii. Viz též energotop.
angl. climatology of free atmosphere; climatope; slov. klimatop; 1993-a1

klimatoterapie

, léčba klimatická — léčebná metoda, jež využívá příznivých vlastností klimatu k léčbě některých chorobných stavů nebo k prevenci. Provádí se buď v klimatických lázních v přírodních podmínkách (tzv. klimatoterapie přirozená), nebo v klimatizačních komorách za uměle vytvořených podmínek (tzv. klimatoterapie umělá).
angl. climatotherapy; slov. klimatoterapia; 1993-a1

klimogram

, syn. klimagram.
slov. klimogram; 1993-a1

klín studeného vzduchu

označení pro typický tvar studené vzduchové hmoty, postupující za studenou frontou na místo teplého vzduchu. O klínu studeného vzduchu lze však hovořit i pod teplou frontou, kdy studený vzduch ustupuje. Viz též profil atmosférické fronty, čelo studené ho vzduchu, „blána“ studeného vzduchu, vlečka teplé fronty.
angl. wedge of cold air; slov. klin studeného vzduchu; 1993-a1

klíč meteorologický

, viz kód meteorologický
angl. meteorological clue; slov. meteorologický kľúč; 1993-a1

knot

, syn. uzel.
angl. knot; slov. knôt; 1993-a1

koagulace

ve starší meteorologické literatuře souhrnné označení mikrofyzikálních procesů, při nichž vodní kapky nebo ledové částice v oblaku rostou zachycováním jiných oblačných částic při vzájemných nárazech. V současné době označujeme procesy růstu vodních kapek při jejich vzájemných nárazech jako koalescence, vznik shluků ledových krystalů jako agregace a růst krupek a krup namrzáním přechlazených kapek jako zachycování nebo sběr.
angl. coagulation; slov. koagulácia; 1993-a3

koalescence

ve fyzice oblaků a srážek splývání vodních kapek, k němuž může dojít při vzájemných kolizích kapek v oblaku. Koalescence je základním mechanizmem růstu kapek do velikosti srážkových částic zejména v konv. oblacích. Navazuje na počáteční stadium růstu zárodečných kapiček difuzí a kondenzací vodní páry. V tropických oblacích koalescence stačí k vyvolání dešťové srážky. Uplatňuje se však i v kapalné části oblaků mírných šířek, kde při nižší absolutní vlhkosti než v tropech je vznik srážek podmíněn přítomností ledové fáze. Výsledkem koalescence vodních kapek je růst šířky spektra velikosti oblačných kapiček zvýšením rychlosti růstu zejména větších kapek.
Z hlediska příčiny rozlišujeme např. koalescenci a) gravitační, při níž dochází ke srážkám kapek, které mají odlišnou velikost a tedy i pádovou rychlost, b) turbulentní, vyvolanou turbulentními fluktuacemi rychlosti proudění vzduchu, c) elektrostatickou, v důsledku elektrostatického přitahování mezi opačně nabitými kapičkami nebo mezi nabitou a el. neutrální kapičkou, d) spontánní, působenou nepravidelnými pohyby nejmenších zárodečných kapiček (Brownův pohyb) aj. Dominantním procesem růstu kapek koalescencí v oblacích je gravitační koalescence. Rychle padající velké kapky mohou zachytit malé kapičky vyskytující se v objemu vzduchu vymývaném velkou kapkou. Při matematickém modelování rozlišujeme model spojité koalescence, při níž všechny kapky dané velikosti rostou stejnou rychlostí, a model kvazistochastické koalescence, který bere v úvahu pravděpodobnostní vlastnosti procesu koalescence. Starší meteorologické práce užívají pro koalescenci termín koagulace. Viz též účinnost koalescenční (zachycovací), účinnost srážková, účinnost sběrová, pádová rychlost oblačných částic.
angl. coalescence; slov. koalescencia; 1993-a3

koeficient Minářův

, viz jistota vláhová.
angl. Minář coefficient; slov. Minářov koeficient; 1993-a1

koeficient absorpce

(absorpční), koeficient pohlcování — charakteristika schopnosti daného prostředí absorbovat procházející záření. Objemový koeficient absorpce je číselně roven množství zářivé energie absorbované na dráze jednotkové délky z paprsku o jednotkové intenzitě. Vynásobíme-li objemový koeficient absorpce převrácenou hodnotou hustoty absorbujícího prostředí, dostaneme hmotový koeficient absorpce. V meteorologii se setkáváme s koeficientem absorpce atmosféry v souvislosti se slunečním nebo dlouhovlnným zářením. Protože hodnota koeficientu absorpce závisí na vlnové délce absorbovaného záření, uvažuje se obvykle „monochromatický“ koeficient absorpce vztažený k dostatečně úzkému intervalu vlnových délek ze spektra slunečního nebo dlouhovlnného záření. Viz též extinkce, absorpce záření, zákon Lambertův a Bouguerův, zákon zeslabení Beerův.
angl. absorption coefficient; slov. absorpčný koeficient; 1993-a2

koeficient difuze

, viz koeficient turbulentní difuze.
angl. diffusion coefficient; slov. koeficient difúzie; 1993-a1

koeficient difuze zobecněný

veličina používaná v Suttonově modelu a charakterizující šíření kouřové vlečky kolmo na směr proudění. Rozeznáváme zobecněný koeficient difuze laterální a vertikální, které jsou speciálními případy koeficientů laterální a vertikální disperze.
angl. generalized diffusion coefficient; slov. zovšeobecnený koeficient difúzie; 1993-a1

koeficient disperze

, viz koeficient laterální disperze, koeficient vertikální disperze.
angl. dispersion coefficient; slov. koeficient disperzie; 1993-a1

koeficient drsnosti

, syn. parametr drsnosti.
slov. koeficient drsnosti; 1993-a1

koeficient dynamické vazkosti

, viz koeficient vazkosti.
angl. dynamic viscosity coefficient; slov. koeficient dynamickej viskozity; 1993-a1

koeficient extinkce

(extinkční), koeficient zeslabení — součet koeficientu absorpce a koeficientu rozptylu daného prostředí. Objemový koeficient extinkce je číselně roven zeslabení, způsobenému absorpcí a rozptylem, paprsku jednotkové intenzity na dráze jednotkové délky; vynásobíme-li ho převrácenou hodnotou hustoty prostředí, dostaneme hmotový koeficient extinkce. Viz též extinkce, zákon Beerův, zákon Bouguerův, absorpce záření.
angl. extinction coefficient; slov. extinkčný koeficient; 1993-a2

koeficient hydrotermický Seljaninovův

jeden z indexů humidity, používaný v agroklimatologii k vyjádření vlhkostních poměrů během vegetačního období. Je dán vztahem

k = \frac{R}{0, 1 T}

kde R značí měs. úhrn srážek a T sumu prům. denní teploty vzduchu v daném měsíci. Hodnota k > 1 vyjadřuje nadbytek, hodnota k < 1 nedostatek srážek.
angl. hydrothermic coefficient; slov. Seljaninovov hydrotermický koeficient; 1993-a3

koeficient kinematické vazkosti

, viz koeficient vazkosti.
angl. kinematic viscosity coefficient; slov. koeficient kinematickej viskozity; 1993-a1

koeficient laterální disperze

statist. veličina σ_y rozměru délky, používaná zejména při studiu horiz. rozptylu pasivní příměsi v atmosféře, která charakterizuje turbulentní stav atmosféry v horiz. rovině. Lze ji určit např. z měření pulzací horiz. složek vektoru větru; charakterizuje intenzitu rozptylu příměsí v ovzduší v horiz. směru kolmém na směr proudění. Viz též model Suttonův, koeficient vertikální disperze, pulzace větru.
angl. lateral dispersion coefficient; slov. koeficient laterálnej disperzie; 1993-a1

koeficient odporový

, nevhodně koeficient tření — koeficient charakterizující vliv tření o zemský povrch na proudění vzduchu. Je definován jako poměr druhé mocniny frikční rychlosti k druhé mocnině rychlosti proudění (popř. rychlosti geostrofického větru) v určité hladině atmosféry. Odporový koeficient roste s členitostí a drsností zemského povrchu. Používá se ve fyzice mezní vrstvy atmosféry a v dynamické meteorologii k parametrizaci vlivu tření o zemský povrch na proudění v atmosféře. Viz též tření v atmosféře, drsnost povrchu.
angl. drag coefficient; slov. odporový koeficient; 1993-a2

koeficient odtoku

viz odtok.
angl. runoff coefficient; slov. koeficient odtoku; 1993-a3

koeficient pluviometrický

, kvocient pluviometrický — charakteristika poměrného rozložení atm. srážek během roku, stanovená jako podíl skutečného úhrnu srážek za určitý měsíc a úhrnu, který by spadl v tomto měsíci v případě rovnoměrného rozložení srážek během roku. Je obdobou častěji používaných relativních srážek. Na klimatologických mapách se znázorňuje pomocí izomer.
angl. hyetal coefficient; pluviometric coefficient; slov. pluviometrický koeficient; 1993-a3

koeficient pohlcování

, syn. koeficient absorpce.
angl. absorption coefficient; slov. koeficient pohlcovania; 1993-a1

koeficient propustnosti atmosféry

, koeficient transmisní — poměr intenzity přímého slunečního záření v úrovni zemského povrchu k intenzitě přímého slunečního záření na horní hranici atmosféry, přepočtený pro referenční stav, kdy sluneční paprsky procházejí ovzduším kolmo k zemskému povrchu. Protože schopnost atmosféry propouštět přímé sluneční záření závisí na vlnové délce (zhruba roste se zvětšující se vlnovou délkou), určuje se koeficient propustnosti atmosféry zpravidla pro různé dostatečně úzké části spektra. Potom hovoříme o spektrálním, popř. monochromatickém koeficientu propustnosti atmosféry. Spolu s Linkeho zákalovým faktorem patří koeficient propustnosti atmosféry k základním charakteristikám vyjadřujícím schopnost zemské atmosféry propouštět sluneční záření; souvisí s vlhkostí a s mírou znečištění vzduchu. V suché a čisté atmosféře má koeficient propustnosti atmosféry celkově pro spektrum slunečního záření hodnotu blízkou 0,9; v reálné atmosféře zpravidla od 0,70 do 0,85. Koeficient propustnosti atmosféry f souvisí s objemovým koeficientem extinkce β_ex vztahem

f = exp (- \int_{0}^{\infty} β_{e x} d z)

Pokud se jedná o viditelný obor slunečního záření, označuje se též jako koeficient průzračnosti atmosféry. Viz též koeficient absorpce, koeficient rozptylu.
angl. transmission coefficient of the atmosphere; slov. koeficient priepustnosti atmosféry; 1993-a2

koeficient psychrometrický

, viz vzorec psychrometrický.
angl. psychrometric constant; slov. psychrometrický koeficient; 1993-a3

koeficient přestupu

faktor úměrnosti C_X ve vztahu F_X = C_X u (X – X^*), kde u je rychlost větru, F_X značí turbulentní tok tepla, vodní páry, znečišťující příměsi apod. mezi zemským povrchem charakterizovaným hodnotou X příslušné veličiny (teploty, měrné vlhkosti, koncentrace látky apod.) a okolím charakterizovaným hodnotou X^* této veličiny. Koeficient přestupu v přízemní vrstvě atmosféry závisí na dynamickém stabilitním parametru.
angl. heat transfer coefficient; slov. koeficient prestupu; 1993-b3

koeficient rozptylu

charakteristika schopnosti daného prostředí rozptylovat záření. Rozlišujeme objemový a hmotový koeficient rozptylu. Objemový koeficient rozptylu je číselně roven množství zářivé energie rozptýlené z paprsku jednotkové intenzity na dráze jednotkové délky. Vynásobením objemového koeficientu rozptylu převrácenou hodnotou hustoty rozptylujícího prostředí dostaneme hmotový koeficient rozptylu. V meteorologii se setkáváme s koeficient rozptylu slunečního záření, jehož hodnota závisí na vlnové délce. S ohledem na tuto závislost se koeficient rozptylu obvykle udává jen pro určitou dostatečně úzkou část spektra slunečního záření, takže lze hovořit o spektrálním, popř. monochromatickém koeficient rozptylu. Viz též koeficient absorpce, koeficient extinkce, rozptyl Rayleighův, rozptyl Mieův.
angl. scattering coefficient; slov. koeficient rozptylu; 1993-a1

koeficient tepelné vodivosti

faktor úměrnosti k ve vztahu

Q_{n} = - k \frac{\partial T}{\partial n},

kde Q_n je tok tepla transportovaného vedením ve směru n a ∂T/∂n značí změnu teploty připadající na jednotkovou vzdálenost ve směru n. O tomto koeficientu mluvíme v obecné fyzice zpravidla v souvislosti s molekulární vodivostí. V meteorologii se však častěji setkáváme s vodivostí turbulentní, pro niž hodnota koeficientu tepelné vodivosti ve vzduchu vzrůstá oproti molekulární vodivosti až o 6 řádů.
angl. heat conductivity coefficient; slov. koeficient tepelnej vodivosti; 1993-a1

koeficient teplotní vodivosti

veličina a, definovaná vztahem

a = \frac{k}{ρ c},

kde k je koeficient tepelné vodivosti, ρ hustota a c měrné teplo daného prostředí. Jedná-li se o prostředí plynné, potom jako c používáme měrné teplo při stálém tlaku c_p. Koeficient teplotní vodivosti charakterizuje schopnost prostředí přenášet teplotní změny. V případě turbulentního přenosu tepla je totožný s koeficientem turbulentní difuze pro teplo.
angl. coefficient of thermometric conductivity; slov. koeficient teplotnej vodivosti; 1993-a1

koeficient transmisní

, syn. koeficient propustnosti atmosféry.
slov. transmisný koeficient; 1993-a3

koeficient turbulentní difuze

podíl koeficientu turbulentní výměny a hustoty prostředí, v meteorologii tedy zpravidla hustoty vzduchu. Rozlišujeme koeficient turbulentní difuze pro hybnost, teplo, vodní páru, popř. znečišťující příměsi. Koeficient turbulentní difuze patří k nejužívanějším charakteristikám turbulence. Z hlediska form. analogie mezi charakteristikami turbulentního a vazkého laminárního proudění je koeficient turbulentní difuze pro hybnost analogem kinematického koeficientu vazkosti a koeficient turbulentní difuze pro teplo analogem koeficientu teplotní vodivosti. Viz též koeficient difuze zobecněný.
angl. eddy coefficient; turbulent diffusion coefficient; slov. koeficient turbulentnej difúzie; 1993-a1

koeficient turbulentní výměny

koeficient A ve vzorci pro turbulentní tok

Q = - A \frac{\partial s}{\partial z},

kde Q je vert. tok fyz. vlastnosti s, vztažené k jednotce hmotnosti. Koeficient turbulentní výměny roste od zemského povrchu zhruba po horní hranici přízemní vrstvy atmosféry, nad ní je buď přibližně konstantní, nebo častěji pomalu klesá. Lze jej určit z měření větru a teploty vzduchu v různých výškách. S koeficientem turbulentní difuze K je spjat vztahem

A = ρ K,

kde ρ je hustota prostředí. Jako uvedená vlastnost s se může vyskytovat hybnost, teplo, vodní pára či různé znečišťující příměsi; podle toho rozlišujeme koeficient turbulentní výměny pro hybnost, teplo, vodní páru a znečišťující příměsi. Z hlediska form. analogie mezi charakteristikami turbulentního a vazkého proudění je koeficient turbulentní výměny protějškem dyn. koeficientu vazkosti.
angl. exchange coefficient; slov. koeficient turbulentnej výmeny; 1993-a1

koeficient tření

v meteorologii nevhodné syn. pro koeficient odporový.
angl. friction coefficient; slov. koeficient trenia; 1993-a1

koeficient vazkosti

(viskozity) — patří k zákl. hydrodyn. veličinám, v meteorologii se s ním setkáváme zejména ve fyzice mezní vrstvy atmosféry. Rozlišujeme koeficient vazkosti dynamický a kinematický. 1. Koeficient vazkosti dynamický je faktor úměrnosti μ ve vztahu

τ = μ \frac{\partial v}{\partial n},

kde τ značí vazké napětí a ∂v/∂n změnu rychlosti proudění připadající na jednotkovou vzdálenost ve směru normály jednotkové plochy, k níž vztahujeme τ. Uvedené mat. vyjádření se obvykle nazývá Newtonovým zákonem pro vazké proudění; 2. Koeficient vazkosti kinematický je poměr dynamického koeficientu vazkosti a hustoty uvažované tekutiny, v meteorologii hustoty vzduchu.
angl. viscosity coefficient; slov. koeficient viskozity; 1993-a1

koeficient vertikální disperze

statist. veličina σ_z, používaná zejména při studiu vert. rozptylu pasivní příměsi v atmosféře, která charakterizuje turbulentní stav atmosféry a intenzitu rozptylu znečištění ve vert. směru. Lze ji určit např. z pulzací vert. složky vektoru větru. Viz též model Suttonův, koeficient laterální disperze.
angl. vertical dispersion coefficient; slov. koeficient vertikálnej disperzie; 1993-a1

koeficient viskozity

, syn. koeficient vazkosti.
slov. koeficient viskozity; 1993-a1

koeficient zavlažení

, index zavlažení — tradiční označení pro některé indexy humidity.
angl. moisture factor; slov. koeficient zavlaženia; 1993-a2

koeficient zeslabení

, syn. koeficient extinkce.
angl. extinction coefficient; slov. koeficient zoslabenia; 1993-a1

kolo malé

, syn. halo malé, ve starší české literatuře někdy užíváno jako synonymum pro korónu.
angl. halo of 22°; small halo; slov. halo 22°; 1993-a3

kolo velké

, syn. halo velké, ve starší české literatuře někdy užíváno jako souhrnné označení pro halo malé a halo velké.
angl. halo of 46°; large halo; slov. halo 46°; 1993-a3

koloběh vody v přírodě

nevhodné označení pro hydrologický cyklus.
slov. kolobeh vody v prírode; 1993-a3

kolísání klimatu

, fluktuace klimatu — nepravidelné, případně periodické víceleté výkyvy klimatu kolem průměrného stavu. Tzv. sekulární kolísání klimatu se odehrávají v měřítku desítek, příp. i stovek let. Tento vývoj nicméně nemá jednostranný neboli progresivní charakter, čímž se liší od změn klimatu. Kolísání klimatu zasahují různě velké oblasti Země a projevují se výkyvy klimatických prvků v klimatologických řadách. Příčinami kolísání klimatu mohou být oscilace, způsobující dlouhodobější výkyvy všeobecné cirkulace atmosféry.
angl. climatic fluctuations; slov. kolísanie klímy; 1993-a3

komora klimatizační

zařízení umožňující v uzavřeném prostoru vytvořit požadované hodnoty teploty, vlhkosti a tlaku vzduchu, popř. alespoň jednoho z těchto prvků. Podle toho, o který prvek se jedná, rozlišuje se termostat, hygrostat a barostat (termokomora, hygrokomora a barokomora). V meteorologii se užívá při kalibraci nebo zkoušení přístrojů. Užívá se též v klimatoterapii. Viz též klimatizace, klima umělé.
angl. climate test chamber; slov. klimatizačná komora; 1993-a3

komplex konvektivní mezosynoptický (mezoměřítkový)

(MCC z angl. mesoscale convective complex) — mezoměřítkový konv. systém (MCS) jednoznačně definovaný na základě pozorování z geosynchronních meteorologických družic tvarem a rozměry teplotního pole horní hranice oblačnosti a dobou trvání (Maddox, USA, 1980). U MCS splňujícího podmínky pro klasifikaci jako MCC musí plocha chladné horní hranice oblaků o teplotě T ≤ –32 °C přesáhnout 10⁵ km² a vnitřní plocha horní hranice oblačnosti o teplotě T ≤ –52 °C přesáhnout 5.10⁴ km². Obě podmínky musí být splněny po dobu ≥ 6 h. Tvar MCC je poměrně symetrický s hodnotou poměru rozměrů podél vedlejší a hlavní osy ≥ 0,7 v době maximálního plošného rozsahu. MCC obvykle vzniká spojením několika původně samostatných bouří, nejčastěji multicel nebo supercel, do jednoho velkého celku v prostředí se slabým okolním prouděním. Tyto systémy jsou málo pohyblivé a často doprovázené dlouhodobými intenzivními srážkami, silným větrem, krupobitím a silnými elektrickými výboji. Nelze vyloučit i výskyt tornád.
angl. mesoscale convective complex; slov. mezosynoptický konvektívny komplex; 2014

komín termický

termín používaný především piloty bezmotorových letadel a označující zónu termicky podmíněných výstupných proudů, které svou strukturou připomínají poměry uvnitř komína. Pole vertikálních rychlostí v termickém komíně je složité následkem interakce s celkově horiz. pohybem okolního vzduchu; okrajové části komína se vyznačují brzděním vystupujícího vzduchu, čímž se ve větších výškách vytvářejí víry převážně s horiz. osou, zatímco v centrální části komína má pohyb vzduchu často spirálovitý charakter. V důsledku poklesu tlaku vzduchu se průměr termického komína s výškou zvětšuje a účinkem výškového větru se komín naklání. Viz též termiky.
slov. termický komín; 1993-a2

koncentrace hodinová

, viz koncentrace znečisťující látky v ovzduší krátkodobá.
angl. half an hour concentration; slov. hodinová koncentrácia; 1993-b3

koncentrace znečisťujících látek

množství znečisťujících látek v jednotce objemu vzduchu. U plynných znečišťujících látek musí být objem normován při teplotě 293 K a atmosférickém tlaku 101,3 kPa. U částic a látek, které se mají v částicích analyzovat (např. olovo), se objem odběru vzorků vztahuje k vnějším podmínkám, jako jsou teplota a atmosférický tlak v den měření. Vyjadřuje se buď v rozměru hmotnost na objem, zpravidla v µg.m^–3, popř. mg.m^–3, nebo v rozměru objemu na objem, tj. počtem objemových částí sledované plynné látky v miliónu objemových částí vzduchu (ppm = parts per million), při menších hodnotách koncentrace znečisťujících látekv miliardě částí vzduchu (ppb = part per billion; billion v amer. angličtině = miliarda). Jednotky ppm a ppb se používají především v anglosaské literatuře. Např. pro SO₂ za standardních podmínek přibližně platí, že 1 ppb = 2,66 µg.m^–3, 1 µg.m^–3 = 0,38 ppb. V oblasti čistoty ovzduší se jako koncentrace znečisťující látky někdy fyz. nesprávně označuje hmotnost znečisťující látky obsažená v jednotce hmotnosti vzduchu. Směrnice Evropské unie, implementované do vnitrostátního práva členských států, stanovují nejvyšší přípustné koncentrace (NPK) znečišťujících látek v ovzduší a povolené počty jejich překročení. Viz též hygiena ovzduší, imise, měření znečištění ovzduší.
angl. concentration of harmful substances; slov. koncentrácia znečiťujúcich látok; 1993-b3

koncentrace znečišťující látky v ovzduší denní

aritmetický průměr koncentrace znečisťující látky zjištěný na stanoveném místě za interval 24 h (v ČR často od 7 h do 7 h SEČ následujícího dne).
angl. daily concentration of heterogeneous matter in the atmosphere; slov. denná koncentrácia znečisťujúcich látok v ovzduší; 1993-b3

koncentrace znečišťující látky v ovzduší krátkodobá

, koncentrace půlhodinová — stř. hodnota koncentrace znečisťující látky v ovzduší zjištěná na stanoveném místě v časovém intervalu řádu minut (v ČR obvykle 60 min. apod.).Vyjadřuje způsobem postačitelným pro praxi krátkodobé extrémní hodnoty znečištění ovzduší.
angl. short-term concentration of heterogeneous matter in atmosphere; slov. krátkodobá koncentrácia znečisťujúcich látok v ovzduší; 1993-b3

koncentrace znečišťující látky v ovzduší roční

prům. (aritmetický průměr) hodnota koncentrace znečisťující látky v ovzduší zjištěná na stanoveném místě za období jednoho roku.
angl. annual concentration of heterogeneous matter in atmosphere; slov. ročná koncentrácia znečisťujúcich látok v ovzduší; 1993-b3

kondenzace turbulentní

označení pro kondenzaci vodní páry, ke které dochází ve vzduchu blízkém stavu nasycení následkem neuspořádaných vert. turbulentních pohybů. Turbulentní kondenzací mohou vznikat turbulentní oblaky. Při pokročilém matematickém modelování procesů oblačné mikrofyziky je i tento proces součástí parametrizace nukleace vody.
angl. turbulent condensation; slov. turbulentná kondenzácia; 1993-a3

kondenzace vodní páry

fázový přechod vody ze skupenství plynného (vodní pára) do skupenství kapalného (voda), při němž dochází k uvolňování latentního tepla kondenzace. Kondenzace vodní páry se uplatňuje v atmosféře při vzniku a růstu oblačných a mlžných kapiček, na zemském povrchu při vzniku kapiček rosy, nebo ovlhnutí předmětů při styku relativně teplého vlhkého vzduchu s chladnějším podkladem. Viz též heterogenní nukleace, kondenzační jádra, koalescence.
angl. condensation of water vapour; water vapour condensation; slov. kondenzácia vodnej pary; 1993-a3

kondenzátor sférický

, zemský — pojem používaný při popisu základní el. struktury atmosféry, zejména v souvislosti s elektřinou klidného ovzduší. Záporná deska je tvořena zemským povrchem, kladná deska elektrosférou.
angl. earth condensator; 2016

kondenzátor zemský

, viz kondezátor sférický.
2016

konfluence

míra sbíhavosti proudnic v poli proudění. Někdy se nesprávně zaměňuje s konvergencí proudění. Viz též čára konfluence.
angl. confluence; slov. konfluencia; 1993-a2

konfluence orografická

(topografická) — zesílená konfluence podmíněná orografickou překážkou a projevující se horiz. nebo vert. zhuštěním proudnic. Nejpříznivější podmínky pro orografickou konfluenci jsou v horských průsmycích na návětrné straně hor a za orografickou překážkou obtékanou studeným vzduchem. Viz též efekt nálevkový.
angl. orographic confluence; slov. orografická konfluencia; 1993-a3

konfluence topografická

, syn. konfluence orografická.
angl. topographic confluence; slov. topografická konfluencia; 1993-a1

konimetr

, syn. prachoměr.
angl. konimeter; slov. konimeter; 1993-a1

konstanta plynová měrná

– konstanta úměrnosti ve stavové rovnici daného ideálního plynu. Je vlastností plynu a lze ji vyjádřit vztahem R = R^* / m, kde R^* je univerzální plynová konstanta a m značí efektivní molekulární hmotnost plynu. Pro suchý vzduch platí R_d = 287,04 J.kg^–1.K^–1 a pro vodní páru je R_v = 461,5 J.kg^–1.K^–1. Ve stavové rovnici pro vlhký vzduch používáme hodnotu R_d a teplotu nahrazujeme hodnotou teploty virtuální. Viz též teplo měrné, Mayerův vztah.
angl. specific gas constant; slov. merná plynová konštanta; 1993-a3

konstanta plynová univerzální

odpovídá hodnotě měrné plynové konstanty daného plynu vynásobené jeho efektivní molekulární hmotností. Hodnota univerzální plynové konstanty R^* = 8,314 J.K^–1.mol^–1, je stejná pro všechny ideální plyny a odpovídá součinu Avogadrova čísla a Boltzmanovy konstanty.
angl. universal gas constant; slov. univerzálna plynová konštanta; 1993-a3

konstanta psychrometrická

, viz koeficient psychrometrický.
angl. psychrometric constant; slov. psychrometrická konštanta; 1993-a1

konstanta sluneční

, syn. konstanta solární.
angl. solar constant; slov. slnečná konštanta; 1993-a1

konstanta solární

(sluneční) — celkové množství zářivé energie Slunce dopadající v celém spektru na horní hranici atmosféry Země za jednotku času na jednotku plochy, kolmou ke slunečním paprskům, a vztažené na stř. vzdálenost Země od Slunce. Na základě družicových měření je hodnota solární konstanty nejčastěji uváděna jako 1 366 W.m^–2. Termín solární konstanta není zcela přesný, protože její hodnoty kolísají o několik desetin %, např. v důsledku sluneční aktivity. Dlouhodobé změny solární konstanty jsou pokládány za jednu z možných příčin globálních změn klimatu. Pro meteorologii je solární konstanta důležitým výchozím parametrem radiační bilance soustavy Země – atmosféra.
angl. solar constant; slov. solárna konštanta; 1993-a3

konstanta von Kármánova

jedna z význačných aerodyn. veličin. Nemá fyz. rozměr a její hodnota je blízká 0,4. Vystupuje jako konstanta úměrnosti x ve vztahu pro směšovací délku l turbulentních elementů

I = x . (z + z_{0}),

kde z znáči výšku nad zemským povrchem a z₀ parametr drsnosti zemského povrchu. V met. aplikacích se vyskytuje ve vztazích vyjadřujících vert. průběh rychlosti proudění v přízemní vrstvě atmosféry. Viz též měřítko vírů v atmosféře.
angl. Karman constant; slov. von Kármánova konštanta; 1993-a3

kontaminace

v čes. met. literatuře méně používaný termín pro znečištění ovzduší.
angl. contamination; slov. kontaminácia; 1993-a3

kontinentalita klimatu

souhrn vlastností klimatu podmíněných působením pevniny na procesy geneze klimatu, a to v protikladu k oceánitě klimatu. Obecně vzrůstá směrem od oceánu do nitra pevniny, přičemž je charakteristická pro vnitrozemí rozlehlých pevnin a pro oblasti ležící od pobřeží proti směru převládajícího větru. Relativně kontinentální je i klima pobřeží omývaných studenými oceánskými proudy. Mezi oceánickým a kontinentálním klimatem může existovat široké pásmo přechodného klimatu nebo naopak výrazný klimatický předěl, způsobený nejčastěji meridionálně orientovanou klimatickou bariérou. V členitém reliéfu je míra kontinentality značně heterogenní v závislosti na jeho tvarech. Kontinentalita klimatu se projevuje v ročním, případně i denním chodu řady klimatických prvků, přičemž tyto projevy nemusí být stejně výrazné. Z tohoto hlediska rozlišujeme především kontinentalitu klimatu termickou a ombrickou, dále pak barickou, vyjádřenou v tlakovém poli přítomností sezonních akčních center atmosféry. Kromě toho se kontinentalita klimatu projevuje v průměru menší relativní vlhkostí vzduchu, menší rychlostí větru a menší oblačností v létě a ve dne. Dynamická klimatologie rozeznává dynamickou kontinentalitu podle četnosti výskytu pevninského, resp. mořského vzduchu. Pro vyjádření míry kontinentality klimatu bylo navrženo mnoho indexů kontinentality, ta nicméně může kolísat během roku nebo se měnit v čase v souvislosti s kolísáním klimatu, případně změnami klimatu.
angl. continentality of climate; slov. kontinentalita klímy; 1993-a3

kontinentalita klimatu hygrická

zast. syn. pro ombrickou kontinentalitu klimatu, popř. takovou, která se projevuje pouze v ročním chodu, nikoli v úhrnu srážek.
slov. hygrická kontinentalita klímy; 1993-a3

kontinentalita klimatu ombrická

druh kontinentality klimatu projevující se v úhrnech a režimu srážek. Návětří a hřebeny hor mívají z tohoto hlediska větší oceánitu klimatu, avšak od určité nadmořské výšky lze pozorovat inverzi srážek a v závětří hor je ombrická kontinentalita klimatu obzvlášť výrazná. Kontinentální klima se vyznačuje méně vyrovnaným srážkovým režimem, přičemž maximum srážek se přesouvá do jarních měsíců. Viz též index kontinentality.
slov. ombrická kontinentalita klímy; 1993-a3

kontinentalita klimatu termická

zákl. druh kontinentality klimatu, podmíněný specifickými tepelnými vlastnostmi aktivní vrstvy pevniny. Je silně ovlivněna tvary reliéfu, přičemž je větší v údolích a kotlinách než na hřebenech hor. Projevuje se především velmi výrazným ročním chodem teploty vzduchu i zvýrazněním jejího denního chodu, s výskytem ročního maxima i minima brzy po slunovratech. Míru termické kontinentality, resp. oceánity klimatu lze zjednodušeně vyjádřit pomocí prům. roční amplitudy teploty vzduchu, ta je nicméně ovlivňována i radiačními faktory, proto místa s různou zeměp. šířkou musí být porovnána pomocí některého indexu kontinentality.
angl. thermal continentality of climate; slov. termická kontinentalita klímy; 1993-a3

konvekce

v meteorologii vzestupné a kompenzační sestupné pohyby vzduchu v atmosféře, přičemž vzestupné pohyby mívají větší rychlost. Konvekce je v obvyklém fyzikálním smyslu vyvolávána archimedovskými vztlakovými silami, vznikajícími následkem horiz. nehomogenit hustoty vzduchu při zemském povrchu a ve volné atmosféře. Tyto nehomogenity se projevují hlavně jako nehomogenity teplotní. V meteorologii se však do pojmu konvekce běžně zahrnují i vzestupné pohyby v oblastech frontálních či jiných atmosférických rozhraní, dále pak vert. pohyby vzduchu při obtékání orografických překážek, popř. při proudění nad povrchem s prostorově proměnnou drsností. Podstatným mechanizmem pro vývoj konvekce jsou vynucené vzestupné pohyby na frontálních či jiných atmosférických rozhraních. Konvekce při zemském povrchu vzniká též vlivem orografie, popř. vlivem proměnné drsností povrchu. Vývoj konvekce je významně podporován baroklinitou v atmosféře, sbíhavostí v poli proudění ve spodní troposféře a odchylkami od hydrostatické rovnováhy při rychlejším poklesu atmosférického tlaku s výškou (oblasti výškových cyklon a brázd nízkého tlaku).
Konvekci v atmosféře dělíme z různých hledisek, např. podle vertikálního rozsahu na konvekci mělkou a konvekci vertikálně mohutnou nebo podle iniciačního mechanizmu na konvekci termickou a konvekci vynucenou aj. Konvekce se významně podílí na vertikálním transportu hybnosti, tepla, vlhkosti a dalších komponent atmosféry od zemského povrchu do vyšších hladin a patří k jevům mezosynoptického měřítka nebo mikroměřítka. Rychlosti vzestupných pohybů jsou řádu jednotek až desítek m.s^–1. V extrémních případech dosahují až hodnot kolem 65 m.s^–1. Viz též komín termický, oblak konv., bouře konv.. Mimo meteorologii se s konvekcí setkáváme v astronomii, geofyzice i v dalších oborech.
angl. convection; slov. konvekcia; 1993-a3

konvekce Bénardova

, viz konvekce buněčná.
angl. Benard convection; slov. Bénardova konvekcia; 2014

konvekce Rayleighova a Bénardova

, viz konvekce buněčná.
angl. Rayleigh – Benard convection; slov. Rayleighova-Bénardova konvekcia; 2014

konvekce bezoblačná

konvekce, při níž vzestupné pohyby nedosahují do výšky kondenzační hladiny, a nedochází tedy k vývoji konv. oblaků. V některých případech, končí-li vzestupné proudy v blízkosti kondenzační hladiny, může být horní hranice výstupných konv. proudů patrná pouhým okem jako místní zběleni modré barvy oblohy vlivem slabé koncentrace drobných kondenzačních produktů (slang. označované jako „mlžinka“).
angl. convection in clear air; slov. bezoblačná konvekcia; 1993-a2

konvekce buněčná

(celulární) — konvekce, která se vyskytuje za vhodných podmínek v atmosféře nebo je pozorovaná při labor. experimentech a která se projevuje uspořádanou strukturou konv. buněk, z nichž každá obsahuje výstupný a sestupný proud vzduchu. Horiz. rozměry konv. buněk v reálné atmosféře jsou nejčastěji řádově km a jejich tvar může nabývat rozmanitých podob. V labor. podmínkách byly např. pozorovány buňky, které mají v horiz. řezu tvar šestiúhelníku (tvarová podobnost s buňkami včelího plástu), nebo přibližně kruhu, přičemž výstupné proudy jsou ve středu a sestupné na okrajích. Struktura oblačnosti tohoto typu, kterou lze pozorovat na snímcích z meteorologických družic, se vyznačuje pravidelně uspořádanými oblaky obklopenými bezoblačným prostředím a označuje se jako uzavřené cely. Vyskytují se však i buňky s vert. osou, které mají ve svém středu sestupné proudy a projevují se bezoblačným středem obklopeným oblačností. Označují se jako otevřené konv. cely. Konvekce tohoto druhu bývá v literatuře označována též jako Bénardova konvekce nebo Rayleighova a Bénardova konvekce. Často se vyskytují i buňky válcovitého tvaru s horiz. osou ve směru převládajícího proudění, které vytvářejí pásy výstupných a sestupných pohybů. Konv. oblaky pak tvoří řady, tzv. oblačné ulice. Pro vznik konv. buněk je třeba, aby vertikální teplotní gradient přesahoval určitou kritickou hodnotu, která závisí na tloušťce vrstvy konvekce a na intenzitě turbulence. Vývoj buněčné konvekce a tvar buněk je významně ovlivňován rychlostí a vert. střihem větru.
angl. cellular convection; slov. celulárna konvekcia; 1993-a3

konvekce dynamická

podle některých starších autorů označení vert. cirkulace vzduchu v oblasti tlakových útvarů synoptického měřítka. Jde především o výstupné pohyby v oblastech nízkého tlaku a sestupné pohyby v oblastech vysokého tlaku vzduchu, které však dosahují pouze řádové rychlostí 10^–2 m.s^–1. Nejedná se tedy o konvekci v obvyklém slova smyslu a v současné době se tento termín prakticky nepoužívá.
angl. dynamic convection; slov. dynamická konvekcia; 1993-a3

konvekce insolační

v současné době poměrně zřídka používané označení pro termickou konvekci vyvolanou přehřátím vzduchu vlivem insolace na zemském povrchu.
angl. insolation convection; slov. inzolačná konvekcia; 1993-a2

konvekce mechanická

v met. nevhodné a jen zřídka se vyskytující označení pro vynucenou konvekci. Využívá označení pro mechanicky vynucené výstupy teplého vzduchu používané v některých technických aplikacích, např. při sterilizaci.
angl. mechanic convection; slov. mechanická konvekcia; 1993-a3

konvekce mělká

konvekce omezená na nižší hladiny troposféry (do cca 3 km), projevující se vývojem nesrážkové oblačnosti. Viz též konvekce termická.
angl. shallow convection; slov. plytká konvekcia; 1993-a3

konvekce spontánní

(vnořená) — konv. pohyby vznikající v libovolné hladině (výšce) nad zemským povrchem v instabilních vrstvách atmosféry. Pokud dojde k jejímu vývoji v prostředí vrstevnaté srážkové oblačnosti, hovoříme o vnořené konvekci, která se může projevit lokálním zesílením vrstevnatých srážek.
angl. spontaneous convection; slov. spontánna konvekcia; 1993-a3

konvekce termická

konvekce vyvolaná působením archimedovských vztlakových sil vzniklých následkem horiz. teplotních nehomogenit, které jsou zpravidla způsobeny nerovnoměrným radiačním ohříváním zemského povrchu. Rozvoji termické konvekce významně napomáhá instabilní teplotní zvrstvení atmosféry, zatímco stabilní zvrstvení ji potlačuje. Leží-li horní hladina konvekce výše než kondenzační hladina, dochází ke vzniku konv. oblaků. V tomto případě se hovoří o oblačné konvekci. Leží-li horní hladina konvekce níže než kondenzační hladina, mluvíme o bezoblačné konvekci. Termická konvekce bývá doprovázena termickou turbulencí. Pro termickou konvekci se zvláště ve sportovním letectví používá slang, označení „termika", Viz též termiky.
angl. thermal convection; slov. termická konvekcia; 1993-a3

konvekce termická noční

termická konvekce, která je důsledkem poklesu stability vrstvy ovzduší, v jejíž horní části došlo v nočních hodinách k poklesu teploty radiačním ochlazením. Typickým příkladem je vznik či zesílení nočních konv. bouří.
angl. nocturnal thermal convection; slov. nočná termická konvekcia; 1993-a3

konvekce uspořádaná

1. konvekce s prostorově uspořádanou buněčnou strukturou, viz buněčná konvekce; 2. konvekce uspořádaná do tvaru pásů, které souvisejí s polohou studených front druhého druhu nebo čar instability.
angl. regular convection; slov. usporiadaná konvekcia; 1993-a3

konvekce vertikálně mohutná

(hluboká, pronikavá) — konvekce o velkém vertikálním i horizontálním rozsahu, často zasahující celou troposféru a někdy i pronikající 2 až 3 km nad tropopauzu. Jejím projevem jsou konv. bouře.
slov. vertikálne mohutná konvekcia; 2014

konvekce volná

konvekce, která se vyvíjí vlivem archimedovských vztlakových sil. V aerologické a synoptické praxi se touto konvekcí obvykle rozumí konvekce nad hladinou volné konvekce ve vrstvě existence CAPE. Viz též vertikální instabilita atmosféry, křivka stavová.
angl. free convection; slov. voľná konvekcia; 1993-a3

konvekce vynucená

konvekce, k jejímuž rozvoji dává počáteční impulz proudění vzduchu přes orografické překážky, výkluzné pohyby vzduchu v oblasti frontálních rozhraní, popř. prostorová proměnnost drsnosti podkladu. Vynucená konvekce je doprovázena mechanickou turbulencí, přičemž rozměry turbulentních vírů jsou malé ve srovnání s rozměry konv. elementů.
angl. forced convection; slov. vynútená konvekcia; 1993-a2

konvekce šikmá

, viz instabilita symetrická.
angl. slantwise convection; slov. šikmá konvekcia; 2014

konvence vídeňská na ochranu ozonové vrstvy

mezinárodní úmluva deklarovaná ve Vídni 1985 s cílem zahájit aktivní ochranu ozonové vrstvy. V následujících letech se k Vídeňské konvenci připojila většina členských zemí OSN a řada mezinárodních organizací. Prvním právně závazným dokumentem VK se stal „Montrealský protokol“ o látkách poškozujících ozonovou vrstvu z r. 1987, který stanovil seznam těchto látek a časový harmonogram omezování jejich výroby a spotřeby. Montrealský protokol byl v následujících letech značně rozšířen a zpřísněn formou dodatků. Pro jejich signatáře vyplývají právně závazná realizační opatření. ČR je signatářem Videňské konvence a Montrealského protokolu včetně všech jeho dodatků.
slov. viedenská konvencia na ochranu ozónovej vrstvy; 2014

konvergence proudění

, viz divergence proudění.
angl. convergence of wind; slov. konvergencia prúdenia; 1993-a1

konzultace meteorologická

jeden z pracovních nástrojů užívaných v meteorologických službách v procesu přípravy předpovědi počasí. Výsledkem konzultace je jednotný názor meteorologů na časové a prostorové aspekty předpovědi počasí v daný okamžik. V ČHMÚ se meteorologická konzultace běžně užívá pro komunikaci centrálního a regionálních prognózních pracovišť.
slov. meteorologická konzultácia; 2014

korekce

, viz oprava.
angl. correction; slov. korekcia; 1993-a1

korekce družicových dat

potlačení či odstranění různých chyb a nepřesností měření přístroji na meteorologických družicích, případně cílená úprava některých jejich vlastností. Zahrnuje např. geometrické korekce, filtraci šumu, odstranění chybných dat, konverzi dat na určitou nominální polohu družice (u geostacionárních družic), aj.
angl. satellite data corrections; slov. korekcie družicových údajov; 1993-a3

korouhev větrná

zast. označení pro větrnou směrovku, zpravidla doplněnou anemometrem s výkyvnou deskou.
angl. wind vane; slov. veterná koruhva; 1993-a2

koruna vlajková

, viz strom vlajkový.
slov. zástavovitá koruna; 1993-a1

koróna

fotometeor, vznikající ohybem světla na vodních kapičkách kouřma, mlhy nebo oblaků; je tvořený jedním nebo více sledy (sériemi) soustředných barevných kruhů (prstenců) poměrně malého průměru kolem Slunce nebo Měsíce; sérií bývá jen zřídka více než tři. V každé sérii je uvnitř fialová nebo modrá barva, vnější kruh je červený a mezi nimi se vyskytují ostatní barvy. Velikost a jas barev koróny závisí na spektru velikostí vodních kapiček. V případě kapiček o shodných velikostech je koróna nejvýraznější. Úplné vysvětlení koróny na základě ohybu světla podal franc. fyzik E. Verdet v r. 1852. Viz též aureola, kolo malé.
angl. corona; slov. koróna; 1993-a3

koróna pylová

koróna kolem světelného zdroje, zpravidla kolem Slunce, působená ohybem přímých paprsků na konturách pylových částic rozptýlených ve vzduchu. V odb. literatuře bývá zmiňována především v souvislostech s obdobími kvetení rozsáhlých lesních komplexů severských lesů. V detailech se na jejím vzhledu uplatňují odlišnosti pylových částic (obvykle větší rozměry a výrazně nesférické tvary) od vodních kapiček, na nichž vznikají běžné koróny.
angl. pollen corona; slov. peľová koróna; 2014

kotlina mrazová

konkávní (dutý) útvar reliéfu, obvykle kotlina nebo úzké údolí, v němž se mrazy vyskytují častěji než v okolí a mají větší intenzitu. Jsou podmíněny především menší ventilací (provětráváním) a nahromaděním stud. vzduchu. Mrazová kotlina se může vytvořit i za umělými překážkami, např. za železničním náspem, který brání odtékání stud. vzduchu do nižších poloh. Viz též jezero studeného vzduchu.
angl. frost hollow; frost pocket; slov. mrazová kotlina; 1993-a1

kouř

produkty hoření látek všech skupenství rozptýlené ve vzduchu. Částice kouře mají různou velikost i fyz. a chem. vlastnosti. Tuhé složky kouře jsou jedním z litometeorů. Viz též vlečka kouřová.
angl. smoke; slov. dym; 1993-a3

kouřmo

hydrometeor snižující vodorovnou dohlednost nejvýše na 1 km. Kouřmo je atmosférický aerosol z mikroskopických vodních kapiček nebo vlhkých hygroskopických částeček vznášejících se ve vrstvě vzduchu při zemi. V pozorovatelské praxi se kouřmo zaznamenává jen při dohlednosti od 1 do 10 km, obecně však horní hranice dohlednosti pro kouřmo není stanovena. Na rozdíl od mlhy, v níž vodorovná dohlednost je menší než 1 km, při kouřmu není vzduch vodními parami nasycen, i když relativní vlhkost vzduchu je i při něm vysoká. Český termín „kouřmo“ není zcela výstižný, neboť jev nesouvisí s kouřem. Kouřmo nelze zaměňovat se zákalem, patřícím mezi litometeory.
angl. mist; slov. dymno; 1993-a3

košava

mírný až silný nárazovitý vítr jv. směru v sev. Srbsku. Vyskytuje se v chladném pololetí (od října do dubna), nejčastěji trvá 2 až 3 dny, výjimečně až 30 dnů. Jeho nárazy dosahují 25 až 35 m.s^–1, max. rychlosti dosahuje košava ve výšce kolem 300 m nad zemí. Jde o nízkohladinové tryskové proudění v mezní vrstvě atmosféry na okraji anticyklony nad Ukrajinou, zesilované orografií Karpat a Balkánu. Oblast, v níž se košava projevuje, mívá délku zpravidla kolem 300 km a šířku kolem 200 km. Při košavě převládá málooblačné počasí beze srážek s teplotami vzduchu závisejícími na charakteru advehované vzduchové hmoty. Košava působí značné škody v zemědělství (odnos osevů, nánosy písku), v dopravě a energetice (při teplé advekci škody způsobené námrazou na el. vedení).
angl. kossava; slov. košava; 1993-a1

krabička aneroidová Vidieho

, dóza Vidieho — kovová krabička s tenkými stěnami z pružného materiálu, z níž je částečně nebo zcela vyčerpán vzduch. Vzdálenost stěn Vidieho aneroidové krabičky se zmenšuje při růstu tlaku vzduchu a zvětšuje při jeho poklesu. Starší Vidieho aneroidové krabičky mají vnitřní nebo vnější napínací pružiny, novější jsou samopružící. Deformaci stěn Vidieho aneroidové krabičky rušivě ovlivňuje teplota okolního vzduchu. Její vliv se kompenzuje zbytkovou náplní vzduchu v krabičce, zařazením bimetalu do převodního systému nebo volbou materiálů s vhodnými koeficienty roztažnosti. Vidieho aneroidová krabička se používá jako čidlo aneroidu nebo barografů.
angl. aneroid capsule; pressure capsule; slov. Vidieho aneroidová škatuľka; 1993-a2

kreslení povětrnostních map

zakreslování meteorologických informací, tj. pozorovaných hodnot met. prvků nebo jevů po jejich dekódování z meteorologických zpráv do podkladových map různých zobrazení a měřítek. Informace se zakreslují pomocí znaků a číslic uspořádaných kolem staničního kroužku podle příslušného staničního modelu, odlišného podle měřítka mapy, jejího účelu a druhu. Kreslení povětrnostních map se provádí automaticky pomocí výpočetní techniky. Dříve se povětrnostní mapy kreslily ručně, což bylo časově i personálně velmi náročné. Viz též analýza synoptických map.
angl. drawing of weather charts; slov. kreslenie poveternostných máp; 1993-a3

kritéria podobnostní

kritéria používaná při modelování proudění tekutin k zachování tzv. dynamické podobnosti, tzn. k zajištění toho, aby proudění na modelu mělo podobnou strukturu a geometrii jako odpovídající proudění v modelované skutečnosti. K vyjádření těchto kritérií se v hydrodynamice a aerodynamice používají různá bezrozměrná čísla, např. číslo Reynoldsovo, Froudeovo, Machovo, Nusseltovo, Pecletovo, Prandtlovo, Richardsonovo, Rossbyho, Rayleighovo, Eckertovo, Schmidtovo, představující vzájemné poměry dvojic různých působících sil nebo toků veličin.
angl. similarity criteria; slov. podobnostné kritéria; 2014

kroupy

kulové, kuželovité nebo i nepravidelné kusy ledu o průměru 5 až 50 mm, někdy i větším, které mohou vznikat v konv. bouřích v oblacích druhu cumulonimbus s velkou vertikální mohutností a rychlostí výstupného proudu. K největším úředně zdokumentovaným kroupám patří kroupa o hmotnosti 766 g a obvodu 44 cm, která spadla za bouřky v Kansasu (USA) dne 3. září 1970; předpokládá se, že její rychlost dopadu na zemský povrch činila 43 m.s^–1 (155 km.h^–1). Podmínkou pro vývoj krup je vznik zárodků krup rostoucích za vhodných podmínek zachycováním a namrzáním kapek přechlazené vody, které do oblasti vývoje krup dopravuje výstupný proud. Na řezu velkými kroupami mohou být zřetelně patrné vrstvy ledu o různé koncentraci vzduchových bublin. Jsou výsledkem vlivu tepelné bilance rostoucí kroupy na průběh namrzání zachycených přechlazených kapek. Rozeznáváme dva základní režimy růstu označované jako mokrý (vlhký) růst a suchý růst kroupy. Podle toho, který z uvedených dvou režimů narůstání ledu v určitém časovém intervalu převládá, se u velkých krup mohou střídat vrstvy více a méně homogenního ledu, které se na řezu kroupou jeví jako různě průzračné. Pádová rychlost krup dosahuje až 45 m.s^–1 a závisí na velikosti krup a jejich tvaru. Matematické modelové studie kroupotvorného oblaku neprokázaly opakované propadávání a stoupání krup oblakem. Ukázaly však, že určitá malá část modelových trajektorií může mít spirálovitý tvar. Při výskytu krup se ve zprávě SYNOP uvádí maximální průměr krup. Intenzivní forma těchto srážek (krupobití) působí značné hospodářské škody především na zeměd. kulturách. Viz též ochrana před krupobitím.
angl. hail; slov. krúpy; 1993-a3

kroužek staniční

kroužek na synoptické mapě, který je situován v místě met. stanice a kolem něhož se zakreslují mezinárodně dohodnutým způsobem výsledky met. pozorování na této stanici. Poloha horských meteorologických stanic je vyznačena čtverečkem. Viz též model staniční.
angl. middle part of surface plotting model; slov. staničný krúžok; 1993-a1

kruh Bishopův

fotometeor, který lze pozorovat za jasné oblohy jako červenohnědý prstenec kolem Slunce a jehož vnitřní okraj má poloměr kolem 10° a vnější kolem 20°. Při snižování výšky Slunce nad obzorem se oba poloměry zvětšují. Vzniká ohybem světla na pevných částicích, obvykle vulkanického původu. Úkaz je nazván podle S. Bishopa, který jej poprvé pozoroval a popsal 5. září 1883 v Honolulu, po výbuchu sopky Krakatoa. Viz též jev ohybový.
angl. Bishop's ring; slov. Bishopov kruh; 1993-a1

kruh Molčanovův

pomůcka k sestrojení horiz. průmětu dráhy pilotovacího balonu v určitém měřítku na základě úhlů měřených teodolitem. Z průmětu dráhy se určuje směr a rychlost větru v různých výškách. Molčanovův kruh se skládá z pevné desky s nomogramem, otočného průsvitného kruhu a otočného průsvitného pravítka. Zařízení je pojmenováno podle aerologa P. A. Molčanova (1893–1941). Viz též měření pilotovací.
angl. pilot-balloon plotting board; slov. Molčanovov kruh; 1993-a2

kruh horizontální

, syn. kruh parhelický.
angl. horizontal ring; slov. horizontálny kruh; 1993-a1

kruh paraselenický

fotometeor, projevující se jako bílý horiz. kruh, který má stejnou úhlovou výšku nad horizontem jako Měsíc. Je obdobou kruhu parhelického, je však vyvolán měsíčním světlem. Světelná ohniska na paraselenickém kruhu jsou označována paraselenium (paměsíc), parantselenium (boční měsíc) a antiselenium (protiměsíc). Paraselenický kruh patří mezi halové jevy. Někdy bývají na obloze patrné pouze jeho části. Viz též měsíc nepravý.
angl. paraselenic circle; slov. paraselenický kruh; 1993-a1

kruh parhelický

(horizontální, vedlejších sluncí) — fotometeor, projevující se jako bílý horiz. kruh, který má stejnou úhlovou výšku nad horizontem jako Slunce. V některých bodech parhelického kruhu bývají pozorovány světlé nebo dokonce duhově zářící skvrny. Tato světelná ohniska jsou nejčastěji v blízkosti průsečíků s malým halem, tzv. parhelia (paslunce), občas ve vzdálenosti 120° od Slunce, tzv. paranthelia (boční slunce) a velmi zřídka naproti Slunci, tzv. antihelium (protislunce). Parhelia někdy spojují s malým halem Lowitzovy oblouky. Parhelický kruh patří mezi halové jevy a vzniká odrazem světelných (slunečních) paprsků na vertikálně orientovaných stěnách ledových krystalků. Někdy bývají na obloze patrné pouze jeho části. Viz též slunce nepravé, kruh paraselenický.
angl. mock sun ring; parhelic circle; slov. parhelický kruh; 1993-a1

kruh vedlejších sluncí

, syn. kruh parhelický.
slov. kruh vedľajších sĺnc; 1993-a1

krupice

starý název pro sněhová zrna, který se přestal používat po vydání Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965.
slov. krupica; 1993-a1

krupice sněhová

název pro sněhová zrna, který byl používán před vydáním Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965. Někdy se ve stejném významu používal i termín krupice.
slov. snehová krupica; 1993-a1

krupky

srážky složené z průsvitných ledových částic převážně kulového, zřídka též kuželovitého tvaru o průměru kolem 5 mm. Krupky se vyskytují výhradně v přeháňkách. V konv. oblacích mohou krupky tvořit kroupové zárodky.
angl. small hail; slov. krúpky; 1993-a3

krupky námrazové

viz krupky.
angl. small hail; slov. námrazové krúpky; 1993-a3

krupky sněhové

pevné srážky složené z bílých neprůsvitných ledových částic kuželovitých nebo kulatých, jejichž průměr je 2 až 5 mm. Při dopadu na tvrdý povrch odskakují a často se tříští. Většinou se vyskytují v přeháňkách spolu se sněhovými vločkami nebo dešťovými kapkami při přízemních teplotách vzduchu kolem 0 °C. Patří mezi hydrometeory.
angl. snow pellets; slov. snehové krúpky; 1993-a2

krupobití

srážka tvořená kroupami. Krupobití patří k nebezpečným jevům, které se mohou vyskytnout při konv. bouřích. Trvá zpravidla jen několik minut, výjimečně i půl hodiny, a zasahuje obvykle jen omezenou oblast. Vyskytuje se převážně v teplé roč. době v odpoledních hodinách. Někdy mívá charakter živelních pohrom, zvláště při značné hustotě a velikosti krup a v případě, že je zasažena rozsáhlejší oblast hlavně před sklizní. K včasné identifikaci krupobití slouží meteorologické radiolokátory. Vzhledem k malému měřítku a složitosti procesů, při nichž dochází k vývoji krup, není dostatečně prostorově a časově lokalizovaná předpověď krupobití zatím možná. Viz též ochrana před krupobitím, izochalaza.
angl. hailstorm; slov. krupobitie; 1993-a3

kružnice inerční

trajektorie, po níž se ve smyslu rotace hodinových ručiček, tj. anticyklonálně, pohybuje vzduchová částice, jestliže se mimo zónu v těsné blízkosti rovníku dostane s určitou rychlostí v svého pohybu vůči rotující Zemi do oblasti s nulovým horiz. tlakovým gradientem. Vliv tření přitom zanedbáme. Inerční kružnice je v tomto případě jedinou možnou trajektorií, na níž existuje rovnováha mezi působícími horiz. silami, tj. horiz. složkou Coriolisovy síly a odstředivou silou vzniklou zakřivením této trajektorie. Podmínku zmíněné rovnováhy vyjadřuje rovnice

\frac{v^{2}}{r} = λ v,

kde λ je Coriolisův parametr, v rychlost pohybu vzduchové částice po inerční kružnici a r značí poloměr inerční kružnice, který se nazývá inerčním poloměrem a pro nějž zřejmě platí vztah

r = \frac{v}{λ} .

Doba τ jednoho oběhu vzduchové částice po inerční kružnici představuje tzv. inerční periodu a určíme ji ze vzorce

τ = \frac{2 π}{λ} .

Inerční pohyby v atmosféře mají značný význam pro všeobecnou cirkulaci atmosféry i celkovou oceánicko-atmosférickou cirkulaci a je nutno k nim přihlížet v modelech atmosféry používaných při numerických předpovědích počasí.
angl. circle of inertion; inertial circle; slov. inerciálna kružnica; 1993-a1

kryograf

přístroj na registraci hloubky pro mrzání půdy. Viz též měření promrzání půdy.
angl. cryograph; slov. kryograf; 1993-a3

kryogram

záznam kryografu.
angl. cryogram; slov. kryogram; 1993-a1

kryometr

, viz měření promrzání půdy.
angl. cryometer; slov. kryometer; 1993-a1

kryopedometr

, viz měření promrzání půdy.
angl. cryopedometer; slov. kryopedometer; 1993-a1

kryosféra

nesouvislý obal Země tvořený ledem (především v ledovcích), sněhem a permafrostem. Kryje se tedy s částí hydrosféry, pedosféry a litosféry. Klimatickými podmínkami utváření kryosféry se zabývá glacioklimatologie.
angl. cryosphere; slov. kryosféra; 1993-a3

kryptoklima

označení pro mikroklima uzavřených prostor, které zavedli angl. meteorologové C. E. P. Brooks a G. J. Evans v r. 1956.
angl. cryptoclimate; slov. kryptoklíma; 1993-a1

krystalizace spontánní

proces spontánního mrznutí přechlazených kapiček v atmosféře homogenní nukleací ledu. Probíhá bez zjevné přítomnosti ledových jader a ostatních příměsí uvnitř přechlazených kapek. Spontánní krystalizace může podle pozorování nastat v oblacích při poklesu teploty pod –40 °C, někteří autoři však nevylučují možnost existence čisté přechlazené vody i při teplotách ještě nižších (–65 °C až –70 °C).
angl. spontaneous freezing; slov. spontánna kryštalizácia; 1993-a3

krystalky ledové

, viz tvar ledových krystalků, koagulace.
angl. ice crystals; slov. ľadové kryštáliky; 1993-a1

krystalky sněhové

v met. nevhodné označení pro ledové krystalky různých tvarů a velikostí, které se vyskytují jednotlivě nebo ve shlucích jsou srážkové elementy při sněžení. Viz též agregace, tvar ledových krystalků, sněhové vločky.
angl. snow crystals; slov. snehové kryštáliky; 1993-a3

kryt radiační

zpravidla plastové, polouzavřené stínítko sloužící jako ochrana jednoho nebo několika pod ním umístěných met. přístrojů před rušivými účinky záření a srážek, které však umožňuje dostatečnou přirozenou ventilaci čidel přístrojů. Nahrazuje dříve používanou meteorologickou budku.
angl. radiation screen; slov. radiačný kryt; 2014

kumulonimbus

, viz cumulonimbus.
slov. kumulonimbus; 1993-a1

kumulus

, viz cumulus.
slov. kumulus; 1993-a1

kupa

čes. překlad termínu cumulus. Viz též oblak kupovitý.
slov. kopa; 1993-a1

kupa dešťová

čes. překlad termínu cumulonimbus.
slov. dažďová kopa; 1993-a1

kupa slohová

čes. překlad termínu stratocumulus.
slov. slohová kopa; 1993-a1

kupa vysoká

čes. překlad termínu altocumulus.
slov. vyvýšená kopa; 1993-a1

kupa řasová

čes. překlad termínu cirrocumulus.
slov. riasová kopa; 1993-a1

kvocient Meyerův

index humidity navržený A. Meyerem (1926) ve tvaru

Q_{M} = \frac{R}{D}

kde R je prům. roč. úhrn srážek v mm a D prům. roč. sytostní doplněk v mm rtuťového sloupce neboli torrech.
angl. Meyer rain factor; slov. Meyerov kvocient; 1993-a3

kvocient pluviometrický

, syn. koeficient pluviometrický.
angl. pluviometric quotient; slov. pluviometrický kvocient; 1993-a1

kvocient termodromický

index kontinentality, který navrhl F. Kerner von Marilaun (1905) k vyjádření termické kontinentality klimatu. Ukazatel je založen na porovnání teplotních poměrů jara a podzimu. Počítá se z rovnice

q = 100 \frac{δ}{A}

kde δ je rozdíl prům. teploty vzduchu v říjnu a v dubnu a A je průměrná roční amplituda teploty vzduchu. Kladné hodnoty termodromického kvocientu vyjadřují oceánitu klimatu, záporné jeho kontinentalitu; ty se v ČR vyskytují na již. Moravě. Izolinie termodromického kvocientu byly nazvány termoizodromami.
angl. thermodromic quotient; slov. termodromický kvocient; 1993-a3

kymácení letadla

krátkodobé výchylky letadla ve vert., popř. horiz. směru, vyvolané turbulencí atmosféry v letové hladině. Kymácení letadla je termín používaný v letecké meteorologii.
angl. bumpy flight; slov. hádzanie lietadla; 1993-a2

kódy meteorologické

kódy užívané pro tvorbu a přenos met. informací podle mezinárodně platných pravidel. Dělí se na tradiční alfanumerické kódy a binární kódy. Tradiční alfanumerické kódy, např. SYNOP, TEMP, CLIMAT nebo TAF, byly vytvořeny pro jednotlivé typy zpráv nebo předpovědí a mají pevnou strukturu definovanou tvarem kódu. Jednotlivé veličiny jsou ve tvaru kódu representovány symbolickými písmeny. Binární kódy BUFR a GRIB mají univerzální použití (BUFR = binární univerzální formát pro reprezentaci meteorologických dat, GRIB = obecná informace v pravidelné síti bodů v binárním formátu). Flexibilita těchto kódů je umožněna tím, že obsahují kromě vlastních dat také jejich přesný popis. To platí i pro alfanumerický kód CREX (znakový formát pro reprezentaci a výměnu dat).
angl. meteorological code; slov. meteorologický kód; 1993-b3

kódy meteorologické letecké

část tradičních alfanumerických kódů vytvořených pro sestavování leteckých meteorologických zpráv METAR a SPECI a letištní předpovědi TAF určených pro meteorologické zabezpečení letectví. Zprávy METAR a SPECI mohou obsahovat předpověď přistávací typu „trend“. Letecké meteorologické kódy ARFOR a ROFOR se už prakticky nepoužívají.
angl. aeronautical meteorological codes; slov. letecké meteorologické kódy; 1993-a3

křivka rosného bodu

, depegram — grafické vyjádření průběhu teploty rosného bodu s tlakem vzduchu (výškou) na termodynamickém diagramu jako výsledek aerologického měření vlhkosti vzduchu. Využívá se pro stanovení dalších vlhkostních charakteristik volné atmosféry. Viz též křivka teplotního zvrstvení.
angl. depegram; slov. krivka rosného bodu; 1993-a2

křivka stavová

obecně grafické vyjádření změn fyz. stavu vert. se pohybující vzduchové částice. V praxi grafické vyjádření změn teploty adiabaticky vystupující či sestupující vzduchové částice na termodynamickém diagramu. Viz též děj adiabatický.
angl. state curve; slov. stavová krivka; 1993-a2

křivka teplotního zvrstvení

grafické vyjádření průběhu teploty vzduchu s výškou (tlakem) na termodynamickém diagramu. Křivku teplotního zvrstvení sestrojujeme především na základě údajů z radiosond.
angl. lapse rate curve; temperature stratification curve; slov. krivka teplotného zvrstvenia; 1993-a2

La Niňa

[la ňiňa] — studená fáze ENSO, provázená kladnou fází jižní oscilace, tedy zesílením Walkerovy cirkulace. Projevuje se v obecně chladnější východní části Tichého oceánu poklesem teploty povrchu moře podél rovníku oproti normálu až o více než 3 °C. Způsobuje zesílení srážek v záp. Tichomoří a naopak sucho v jeho centrální části. Nárůst tlaku vzduchu ve vých. Tichomoří způsobuje zesílení pasátů, takže zesilují povrchové oceánské proudy i vynořování (upwelling) hlubinné vody při záp. pobřeží Jižní Ameriky. Označení La Niňa (holčička) vzniklo jako protiklad k pojmenování dříve poznané, opačné fáze El Niňo.
angl. La Niňa; slov. La Niňa; 2014

Lifted index

index stability odvozený z Showalterova indexu a definovaný podle vzorce

L I = T_{500} - T_{L},

kde T₅₀₀ je teplota vzduchu v hladině 500 hPa a teplota T_L se v různých modifikacích Lifted indexu stanovuje různě, většinou se jedná o teplotu částice vyzdviženou adiabaticky do hladiny 500 hPa z různě definované spodní hladiny.
angl. Lifted index; slov. Lifted index; 2014

labilita atmosféry

, méně vhodné označení pro vertikální instabilitu atmosféry.
slov. labilita atmosféry; 1993-a3

lacunosus

(la) — jedna z odrůd oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizována jako menší nebo větší oblačné skupiny nebo vrstvy, které mají v souvislé, obvykle v dosti tenké vrstvě, více méně pravidelně rozložené zaokrouhlené otvory, jejichž okraje jsou někdy vláknité (třásnité). Jednotlivé části oblaku a bezoblačné mezery jsou uspořádány tak, že působí dojmem sítě, koláčů nebo včelího plástu. Vyskytuje se hlavně u druhů cirrocumulus a altocumulus; může se však také vyskytnout, ač jen zřídka, u druhu stratocumulus.
angl. lacunosus; slov. lacunosus; 1993-a2

lalok antény boční

sekundární maxima parazitního vyzařování antény mimo hlavní lalok, tj. ve směru mimo osu antény. Výkon vyzářený bočními laloky antény je jen malým procentem celkového výkonu (obvykle alespoň o 20 dB slabší než hlavní lalok), přesto v případě výskytu velmi silných nebo blízkých cílů mohou boční laloky působit odrazy zkreslující měření meteorologických cílů.
slov. bočný lalok antény; 2014

lalok antény hlavní

oblast maxima směrového vyzařovacího diagramu antény (parabolické). Jako šířka svazku hlavního laloku se obvykle uvádí dvojnásobek úhlové vzdálenosti směru maximálního výkonu (osa antény) a směru s polovinou maximálního výkonu (s výkonem o 3 dB nižším).
slov. hlavný lalok antény; 2014

laminace slunečního disku

rozložení barev na slunečním disku při jeho polohách těsně u obzoru. Nejníže položená část bývá při dobrých pozorovacích podmínkách purpurově červená, směrem vzhůru přechází barva slunečního disku postupně do oranžových, žlutavých, popř. až nazelenalých odstínů. Příčinou je růst hodnoty indexu lomu vzduchu s klesající vlnovou délkou světla. Viz též paprsek zelený.
angl. lamination of sun; 2016

laser

[lejzr] — pochází ze zkr. angl. názvu Light Amplification by Stimulated Emission of Radiation. Laser je kvantový generátor světla, produkující monochromatické, koherentní záření s malou rozbíhavostí. Všechny lasery sice pracují na principu zesílení světla pomocí stimulované emise záření, ale liší se velmi výrazně svou konstrukcí i vlastnostmi. Lasery lze rozdělit podle: a) povahy aktivního prostředí (pevná látka, kapalina, plyn, polovodič); b) vyzařované vlnové délky (viditelné světlo, infračervené, ultrafialové, nebo rentgenové záření); c) způsobu čerpání energie (optickým zářením, elektrickým polem, jadernou energií, chemickou reakcí atd.); d) režimu práce (spojitý, pulzní). Vlastností laserových paprsku se v met. aplikacích využívá k přesnému měření vzdálenosti a poloh, nebo k určování fyz.-chem. vlastností zkoumaného vzorku ovzduší. Je zákl. částí lidaru. Principu laseru se v met. službě používá rovněž ke čtení dokumentů, zákresům met. snímků, map apod.
angl. laser; slov. laser; 1993-a3

lavina sněhová

rychlý sesuv sněhu a ledu o minimálním objemu 100 m³ po dráze delší než 50 m. Menší sesuvy označujeme jako sněhové splazy. Dochází k němu za určitých met. a topografických podmínek. Z met. podmínek patří mezi nejdůležitější intenzita a trvání sněžení, teplota vzduchu a větrné poměry, k topografickým podmínkám sklon a expozice svahu. Uvedené podmínky určují stabilitu sněhového profilu, tedy rozložení vrstev sněhové pokrývky, jejich strukturu a mech. a fyz. vlastnosti, důležité pro zachování rovnovážného stavu. Narušení rovnováhy vyvolává pohyb sněhových vrstev, které se vzájemně liší morfologicky a geneticky. Laviny dělíme podle tvaru dráhy na plošné a žlabové; podle formy odtrhu na laviny s čárovým odtrhem (deskové) a laviny s bodovým odtrhem; podle skluzného horizontu na povrchové a základové; podle vlhkosti sněhu v pásmu odtrhu na laviny ze suchého sněhu či laviny z mokrého sněhu; podle příčin vzniku na laviny samovolné a uměle vyvolané. K ochraně proti sněhovým lavinám se v současnosti stavějí na lavinových svazích lavinové zábrany v podobě zátarasů z betonu a oceli (pasivní ochrana). V případě, že lavina ohrožuje silnice, obydlí, turistické trasy či například sjezdovky, připraví specialisté řízený odstřel (aktivní ochrana). Při vstupu do lavinových katastrů se doporučuje základní lavinové vybavení (lavinový vyhledávač, sonda a lopata). Stupně lavinového nebezpečí (1. až 5.) vyhlašuje v ČR Horská služba na základě analýzy sněhového profilu. Lavinové katastry v ČR jsou v Krkonoších a Jeseníkách. Viz též vítr lavinový.
angl. snow avalanche; snow slide; slov. snehová lavína; 1993-a3

lať sněhoměrná

, tyč sněhoměrná — lať s centimetrovým dělením na měření celkové výšky sněhové pokrývky. Zapouští se svisle do země na místě, kde se netvoří závěje, na celé zimní období tak, aby nula měřítka byla v úrovni terénu. Čtení na sněhoměrné lati se provádí v klimatologických termínech, na synop. stanicích v termínech 06:00 UTC a 18:00 UTC. Viz též měření sněhové pokrývky.
angl. snow stake; slov. snehomerná tyč; 1993-a3

leader

[lídr], syn. výboj blesku vůdčí.
slov. leader; 1993-a1

led houbovitý

ledová struktura, která je tvořena ledem obsahujícím vzduchové bubliny zčásti nebo úplně zaplněné kapalnou vodou. Existence houbovitého ledu byla prokázána laboratorně, někteří autoři připouštějí existenci této struktury i v přirozených kroupách.
angl. spongy ice; slov. hubovitý ľad; 2014

led oblačný

1. obecné označení veškerých ledových částic (jednotlivých ledových krystalků, jejich shluků, ledových krupek a krup) v oblaku; 2. při parametrizaci mikrofyziky v modelech numerické předpovědi počasí se užívá kategorie oblačného ledu, která zahrnuje malé ledové částice unášené prouděním v oblaku, jejichž pádovou rychlost lze zanedbat. Viz též autokonverze, voda oblačná.
angl. cloud ice; slov. oblačný ľad; 2014

ledovka

souvislá, zpravidla homogenní průhledná ledová vrstva, která vzniká při mrznoucím mrholení nebo mrznoucím dešti, buď zmrznutím přechlazených vodních kapek při dopadu na zemský povrch nebo na předměty, jejichž teplota je záporná nebo slabě nad 0 °C, a nebo zmrznutím nepřechlazených vodních kapek okamžitě při dopadu na zemský povrch nebo na předměty, jejichž teplota je výrazně záporná. Ledovka se tvoří na vodorovných a svislých či šikmých plochách, na větvích i kmenech stromů, na drátech, tyčích, na povrchu země, na chodnících, vozovkách atd. Při déletrvajících podmínkách, vhodných pro její vytváření, může vrstva ledu dosáhnout tloušťky několika cm. Měrná hmotnost ledovky bývá 700 až 900 kg.m^–3. Ledovka na zemi se nesmí zaměňovat s náledím. V letecké meteorologii je místo „mrznoucí“ používáno adjektivum „namrzající“.
angl. glaze; slov. ľadovica; 1993-a3

ledoví muži

, viz muži ledoví
slov. ľadoví muži; 1993-a1

lenticularis

(len) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu čoček nebo mandlí, které jsou často velmi protáhlé a mají obvykle výrazné obrysy; někdy se u nich projevuje irisace (zbarvení). Oblaky tohoto tvaru jsou nejčastěji orografického původu, mohou se však také tvořit při zvlnění spodní části vzduchové vrstvy s inverzí teploty, je-li vzduch blízko stavu nasycení. Označení len se užívá hlavně u druhů cirrocumulus, altocumulus a stratocumulus. Termín len poprvé použil angl. meteorolog C. Ley v r. 1894. Viz též oblak orografický.
angl. lenticularis; slov. lenticularis; 1993-a2

leste

1. španělský námořnický výraz pro vých. vítr; 2. místní název pro horký, suchý vých. nebo jv. vítr na Madeiře a Kanárských ostrovech, vanoucí v kterékoli roční době kromě léta. Za tohoto větru klesá poměrná vlhkost vzduchu pod 20 %. Vyskytuje se na přední straně cyklony postupující přes Atlantik k východu. Je podobný sciroccu ve Středomoří a větru leveche ve Španělsku.
angl. leste; slov. leste; 1993-a1

let izobarický

let v izobarické hladině, tj. prakticky při konstantním tlaku vzduchu. Tohoto způsobu letu se v meteorologii používá při měření ve volné atmosféře pomocí transoceánských sond, která se konají hlavně k výzkumným účelům.
angl. pressure pattern flying; slov. izobarický let; 1993-a1

let s použitím přístrojů

let, který se uskutečňuje, bez ohledu na příp. vizuální kontakt s povrchem Země, za met. podmínek zpravidla horších než jsou stanoveny minimy pro dohlednost, vzdálenost od oblaků a od základny oblaků. Pro tyto lety platí speciální pravidla IFR (Instrument flight rules). Viz též podmínky meteorologické pro let podle přístrojů.
angl. instrument flight; slov. let podľa prístrojov; 1993-a3

let za viditelnosti povrchu Země

let, který se uskutečňuje za vizuálního kontaktu s povrchem země a za met. podmínek rovných nebo lepších, než jsou stanoveny minimy pro dohlednost, vzdálenost od oblaků a od základny oblaků. Pro tyto lety platí speciální pravidla VFR (Visual flight rules). Lety VFR lze provádět jen do letové hladiny FL 195 (19 500 stop). Výjimky z tohoto pravidla mohou být schváleny Úřadem pro civilní letectví a lze je nalézt v publikaci Letecké informační služby ŘLP ČR s. p. AIP (Aeronautical Information Publication). Viz též podmínky meteorologické pro let za viditelnosti.
angl. visual flight; slov. let pri viditeľnosti zeme; 1993-a3

let za ztížených meteorologických podmínek

let za podmínek, za nichž není možná nebo je velmi ztížená vizuální navigace s využitím viditelnosti povrchu země. Obvykle jde o let v oblacích, nad oblaky pokrývajícími značnou část oblohy, při malé viditelnosti nad mořem nebo ve velkých výškách. Přesné vymezení ztížených povětrnostních podmínek závisí zejména na typu letadla, na denní době a na kvalifikaci posádky letadla. V civilním letectvu se častěji používají termíny let s použitím přístrojů (VFR, VMC) a meteorologické podmínky pro let podle přístrojů (IFR, IMC).
slov. let za zťažených meteorologických podmienok; 1993-a3

levante

, levanter — španělský název pro mírný až čerstvý vých. nebo sv. vítr ve Středomoří, v oblasti od již. Francie po Gibraltar. Při levante se vyskytuje velmi vlhké (mlhavé) a deštivé počasí, zvláště v období od října do prosince a od února do března. Prům. trvání levante bývá kolem 2 dní. Vyskytuje se při vysokém tlaku vzduchu nad stř. Evropou a cykloně v jz. oblasti Středozemního moře.
angl. levante; slov. levante, levanter; 1993-a1

leveche

[leveš] — španělské označení pro scirocco. Je to horký a suchý vítr v pobřežních oblastech mezi Valencií a Malagou, nesoucí prach a písek z jv. až jz. kvadrantu. Vane na přední straně cyklony na jv. pobřeží Španělska, zasahuje však pouze několik kilometrů do vnitrozemí.
angl. leveche; slov. leveche; 1993-a1

lidar

, lokátor laserový, lokátor kvantový optický, lokátor kvantový světelný — zařízení pracující na principu vysílání laserových pulsů a detekci zpětně rozptýleného záření. Podobně jako u radiolokátoru, je ve vysílači lidaru generován pulz, jehož rozptyl reaguje na charakteristické fyz. a chem. vlastnosti prostředí, jímž prochází. Zpětné rozptýlené záření je přijímáno velmi citlivým a vysoce selektivním přijímačem. Ze zpoždění signálu a rychlosti světla lze určit vzdálenost od místa zpětného rozptylu signálu. Řada lidarů poskytuje i informace o změnách intenzity rozptýleného záření. Pomocí lidarů lze měřit řadu atmosférických parametrů: teplotu, tlak, vlhkost, koncentraci atm. plynů (např. ozonu, metanu, oxidů síry a dusíku atd.). Dále lze lidarů v meteorologii využívat k měření výšky základny oblaků, tvaru oblaků a tvaru kouřových vleček i k odhadu fyz. a chem. vlastností atmosférického aerosolu. Lidary jsou rovněž využívány na meteorologických družicích, kde kromě výše uvedeného využití jsou rovněž používány pro stanovení mikrofyzikálních vlastností oblačnosti. Označení lidar je akronym úplného angl. názvu light detection and ranging.
angl. lidar; slov. lidar; 1993-a0

lijavec

lid. výraz pro přívalový déšť.
slov. lejak; 1993-a1

liják

lid. výraz pro silný déšť. Nejčastěji se jedná o déšť přívalový.
angl. rain gush; slov. lejak; 1993-a3

limit imisní

nejvýše přípustná úroveň znečištění venkovního ovzduší stanovená Zákonem č. 201/2012 Sb. o ochraně ovzduší. Imisní limity jsou stanoveny pro vymezené znečišťující látky, které mají podle výsledků dlouhodobých studií prokazatelně škodlivý účinek na lidské zdraví nebo vegetaci a ekosystémy. Odborně hodnoty konkrétních imisních limitů vycházejí z doporučených hodnot Světové zdravotnické organizace (WHO). Pro Evropskou Unii jsou stanoveny imisní limity tzv. směrnicemi (direktivami) EU. Z těchto směrnic pak vycházejí národní imisní limity stanovené legislativou jednotlivých členských států. Dodržování imisních limitů je právně vymahatelné a jejich nedodržení je finančně sankcionováno.
angl. ambient air polutant limit value; 2016

linka pro předpověď počasí automatizovaná

vytváření předpovědi počasí praktickým uskutečněním automatizace v meteorologii pro vytváření a distribuci předpovědi počasí. Jedná se o automatický informační systém sestávající z podsystémů monitorování atmosféry (tj. sběru, zpracování a vizualizace meteorologických informací, a to zejména informací z meteorologických stanic a metod dálkové detekce) a výstupů numerických předpovědních modelů. Automatizovaná linka pro předpověď počasí může být doplněna automatickou aplikací statistických metod (následným statistickým zpracováním např. výstupů více modelů numerické předpovědi počasí nebo operativních informací). Úloha meteorologa se uplatňuje především při závěrečné analýze povětrnostní situace, při interpretaci a případné korekci výstupů modelů numerické předpovědi počasí, zejména při výskytu nejednoznačných informací a při předpovědi nebezpečných meteorologických jevů.
slov. automatizovaná linka pre predpoveď počasia; 1993-a3

listovitost tropopauzy

zvláštní případ struktury tropopauzy, který je charakteristický výskytem několika vrstev vzduchu s odlišným vertikálním teplotním gradientem. Jev souvisí především se zánikem původních a vznikem nových tropopauz při střídání vzduchových hmot různých vlastností. V listovitosti tropopauzy se odráží výraznost cirkulačních procesů v dané oblasti. Viz též tropopauza vícevrstvá.
angl. foliated structure of tropopause; slov. listovitosť tropopauzy; 1993-a1

litometeor

meteor vytvořený soustavou částic, které jsou většinou tuhého skupenství a nepocházejí z vody. Tyto částice jsou rozptýleny ve vzduchu nebo zdviženy z povrchu země větrem. Mezi litometeory patří zákal, prachový zákal, kouř, zvířený prach nebo písek, prachová nebo písečná vichřice a prachový nebo písečný vír.
angl. lithometeor; slov. litometeor; 1993-a2

litosféra

vnější pevný obal Země, zahrnující zemskou kůru a nejsvrchnější část zemského pláště. Viz též biosféra, pedosféra, kryosféra.
angl. lithosphere; slov. litosféra; 1993-a3

lokátor akustický

, syn. sodar.
angl. acoustic radar; acoustic sounder; slov. akustický lokátor; 1993-a3

lokátor kvantový optický

, syn. lidar.
slov. optický kvantový lokátor; 1993-a1

lokátor kvantový světelný

, syn. lidar.
slov. svetelný kvantový lokátor; 1993-a1

lokátor laserový

, syn. lidar.
angl. lidar; slov. laserový lokátor; 1993-a3

lom elektromagnetických vln v atmosféře

, syn. refrakce atmosférická.
angl. atmospheric refraction of electromagnetic waves; slov. lom elektromagnetických vĺn v atmosfére; 1993-a1

lom světla v atmosféře

, viz index lomu světla ve vzduchu.
angl. atmospheric refraction of light; slov. lom svetla v atmosfére; 1993-a1

loď meteorologická

loď zpravidla specializovaná na plnění úkolů v systému met. a oceánologických pozorování, na prvotní zpracování těchto pozorování a rozšiřování získaných výsledků. Meteorologické lodě dnes pracují pouze jako expediční (lodě v expedicích TROPEX, POLEX, MONEX apod.) a jejich úkoly plní i dopravní lodě (včetně lodí říčních) a majáky. Kromě zákl. přízemních meteorologických pozorování se na meteorologických lodích konají i oceánologická pozorování (mořských proudů a vln, teploty mořské vody a jejího vert. profilu, znečištění moře apod.). Výsledky měření meteorologických lodí doplňují pozorování v síti pozemních meteorologických stanic a slouží hlavně pro zabezpečování námořní dopravy, rybářských lodí i další činnosti na moři. Po 2. světové válce se rozšířily stacionární meteorologické lodě, které prováděly mj. i měření aerologická. Ovšem od 60. let docházelo k jejich útlumu, když jejich pozorování postupně nahradily met. družice, bóje a dopravní lodě. Poslední stacionární meteorologická loď ukončila svůj provoz na konci roku 2009.
angl. ocean station vessel (OSV); ocean weather station; weather ship; slov. meteorologická loď; 1993-a3

lucimetr

, pyranometr destilační — pyranometr pro měření cirkumglobálního záření v oboru od 0,3 do 4 μm. Pracuje na destilačním principu. Jeho skleněné kulové čidlo (potažené kovovým filmem nebo zhotovené z černého materiálu) je částečně naplněno vhodnou kapalinou, která se zahřívá pohlceným zářením a předestilovává se do kalibrované trubice. Objem zkondenzované kapaliny je úměrný úhrnu energie, která dopadla na čidlo přístroje za dobu jeho expozice. Viz též pyranometr kulový.
angl. lucimeter; slov. lucimeter; 1993-a1

luxmetr

v meteorologii přístroj k měření osvětlení viditelným zářením Slunce vyjádřeným v luxech. Je založen na fotoelektrickém principu.
angl. luxmeter; slov. luxmeter; 1993-a3

lyzimetr

přístroj k přímému měření evapotranspirace. Nejčastěji se měří množství proteklé vody nebo změna váhy půdního vzorku se zkoumanou plodinou v nádobě lyzimetru. Měření se většinou provádí pod travnatým povrchem. Podle velikosti výparoměrné plochy se lyzimetry dělí na malé (< 0,5 m²), standardní (0,5–1 m²) a velké (> 1 m²). K nejrozšířenějším patří tzv. gravitační lyzimetry, ve kterých se registruje rozdíl mezi množstvím přirozeně i uměle dodané vody a vody odteklé z nádoby lyzimetru.
angl. lysimeter; slov. lyzimeter; 1993-a3

látka znečisťující ovzduší

znečišťující příměs v ovzduší, která má toxické nebo jinak škodlivé účinky na člověka nebo jiné organismy, pokud se vyskytuje v určité koncentraci po určitou dobu. Látkami znečisťujícícimi ovzduší mohou být plyny, i tuhé či kapalné součásti atmosférických aerosolů. Jsou antropogenního a někdy i přírodního původu. Mezní (nejvýše přípustné) koncentrace běžných znečisťujících látek z hlediska humánní hygieny, vztažené na určitou odběrovou dobu, jsou ve vyspělých zemích včetně ČR stanoveny zákonem, avšak vliv směsí škodlivin je zpravidla nutno hodnotit individuálně. Známou znečisťující látkou, vznikající při hoření fosilních paliv, je oxid siřičitý (SO₂), dalšími znečisťujícími látkami jsou např. oxidy dusíku (NO, NO₂), sloučeniny fluóru a jemné částice poletavého prachu. Viz též znečištění ovzduší, koncentrace znečisťujících látek.
slov. látka znečisťujúca ovzdušie; 2014

látky poškozující ozonovou vrstvu

látky uvolňované do zemské atmosféry v důsledku lidské činnosti, které pronikají až do spodní stratosféry. Zde se pod vlivem ultrafialového slunečního záření (UV-C) rozkládají a vzniklé radikály následně rozkládají molekuly ozonu. Seznam látek poškozujících ozonovou vrstvu a časový harmonogram omezování jejich výroby a spotřeby stanovuje Montrealský protokol o látkách poškozujících ozonovou vrstvu z r. 1987 a jeho následné dodatky. Mezi nejdůležitější ozon poškozující látky patří zejména chlorované uhlovodíky známé pod obchodním označením freony (CFC_s), halogenové uhlovodíky (HCFC_s), tetrachlórmetan, metylchloroform, metylbromid, formaldehyd a oxid uhličitý.
slov. látky poškodzujúce ozónovú vrstvu; 2014

látky sekundární znečišťující

látka, která nemá v atmosféře vlastní významný zdroj, ale vzniká v důsledku chemických reakcí v atmosféře z tzv. prekurzorů. Např. přízemní ozon je sekundární znečišťující látkou, která vzniká v důsledku fotochemických reakcí z oxidů dusíku a těkavých organických látek.
slov. sekundárne znečisťujúce látky; 2014

látky těkavé organické

, viz VOC.
slov. prchavé organické látky; 2014

lázně klimatické

místo s léčivým klimatem, v němž je zákl. léčebnou metodou klimatická léčba neboli klimatoterapie, kde jsou pro tuto metodu odpovídající léčebná zařízení, je zajištěna odb. lékařská péče a jemuž byl ministerstvem zdravotnictví udělen lázeňský statut. Na klimatické lázně se kladou vyšší požadavky z ekologického hlediska než na přírodní léčebné lázně minerální. Viz též místo klimatické.
angl. climatic health resort; slov. klimatické kúpele; 1993-a1

léto

jedna z hlavních klimatických, příp. fenologických sezon ve vyšších zeměp. šířkách dané polokoule, vymezená např. takto: 1. období od letního slunovratu do podzimní rovnodennosti (astronomické léto); 2. trojice letních měsíců, na sev. polokouli červen, červenec a srpen (tzv. klimatologické léto); 3. období s prům. denními teplotami vzduchu 15 °C a vyššími (tzv. vegetační léto).
angl. summer; slov. leto; 1993-a3

léto babí

období suchého, málo větrného, slunného a přes den velmi teplého počasí, které se vyskytuje v Evropě obvykle v září nebo říjnu. Noci v tu dobu již bývají poměrně chladné a vytvářejí se v nich radiační mlhy, které se s postupujícím podzimem (zkracujícím se dnem) udržují po větší část dne. Příčinou babího léta je rozsáhlá anticyklona, která v podzimním období setrvává nad stř. a jv. Evropou. Trvání babího léta v jednotlivých letech je velmi rozdílné: např. v r. 1959 trvalo téměř 7 týdnů, zatímco v některých letech není zřetelné. Patří k povětrnostním singularitám v roč. průběhu počasí ve stř. Evropě; podle H. Flohna se v průměru vyskytuje ve dnech 21. 9. až 2. 10. Proto je u nás někdy nazýváno létem svatého Václava (28. 9.). Období s podobným rázem podzimního počasí má v jiných zemích vlastní pojmenování, např. ve Francii léto svatého Martina (11. 11.), připadající na první polovinu listopadu, v Anglii léto svatého Lukáše (18. 10.), vyskytující se uprostřed října, ve Švédsku léto svaté Brigity (26. 10.) apod. V Severní Americe je obdobou babího léta léto indiánské.
angl. St. Luke's summer; St. Martin's summer; All-hallown summer; slov. babie leto; 1993-a1

léto indiánské

období málo větrného, ve dne abnormálně teplého a slunného počasí, ale s chladnými nocemi a ranními (později i celodenními) mlhami, které se vyskytuje přibližně uprostřed podzimu v USA a v Kanadě. Nemusí se vyskytnout každým rokem, naopak v některých letech jsou dvě nebo dokonce tři období indiánského léta, a to i ke konci podzimu. Pojem indiánské léto byl poprvé zaznamenán v r. 1778. Amer. indiáni zřejmě využívali tohoto příznivého počasí k zvýšení svých zimních zásob dřeva apod. Jedná se o typické anticyklonální počasí, které je podmíněno meridionálním cirkulačním typem. Odpovídá babímu létu ve stř. Evropě.
angl. Indian summer; slov. indiánske leto; 1993-a1

léčba klimatická

, syn. klimatoterapie
slov. klimatická liečba; 1993-a1

límec oblačný

, viz oblak húlavový.
slov. oblačný golier; 1993-a1

METAR

viz zpráva letecká meteorologická pravidelná (METAR).
angl. METAR; slov. METAR; 2014

MSG

Meteosat druhé generace (Meteosat Second Generation). Viz též Meteosat.
angl. MSG; slov. MSG; 2014

MTG

Meteosat třetí generace (Meteosat Third Generation). Viz též Meteosat.
angl. MTG; slov. MTG; 2014

Medard

, viz počasí medardovské.
slov. Medard; 1993-a1

Meteorologické zprávy

čes. odborný met. časopis, který vydává Český hydrometeorologický ústav v Praze. Ročně vychází 6 čísel, první číslo Meteorologických zpráv vyšlo 30. dubna 1947. Příspěvky jsou uveřejňovány v čes., slov. a angl. jazyce. Čes. a slov. příspěvky obsahují shrnutí v angličtině a titulky k obrázkům v čes. i angl. verzi.
angl. Meteorological Bulletin; slov. Meteorologické zprávy; 1993-a3

Meteosat

meteorologická geostacionární družice provozovaná evropskou organizací EUMETSAT. Družice Meteosat-1 (1977) až Meteosat-7 patřily do první generace družic Meteosat, Meteosat-8 (2002) byl první družicí Meteosat druhé generace (MSG), start první družice Meteosat třetí generace (MTG) je v době příprav této verze Meteorologického slovníku plánován na rok 2017.
angl. Meteosat; slov. Meteosat; 2014

Metop

meteorologická polární družice provozovaná evropskou organizací EUMETSAT.
angl. Metop; slov. Metop; 2014

Mezinárodní album oblaků pro pozorovatele v letadlech

album ze série atlasu oblaků vydaných Světovou meteorologickou organizací v roce 1956. Série vychází ze zákl. díla, tj. z Mezinárodního atlasu oblaků. Album je určeno posádkám letadel pro získání správné představy o oblacích, o nichž jsou informovány met. službou před letem i během letu, a kromě toho aby mohly podávat správné informace o oblacích, které pozorují za letu. Album obsahuje 32 fotografií oblaků. Prvých 10 fotografií zobrazuje typický vzhled zákl. 10 druhů oblaků, jak se jeví pozorovateli ze země. Ostatních 22 fotografií je příkladem oblaků pozorovaných z letadla během letu.
slov. Medzinárodný album oblakov pre pozorovateľov v lietadlách; 1993-a2

Mezinárodní atlas oblaků

publikace vydaná Světovou meteorologickou organizací v roce 1956 angl. a franc., revidovaná v r. 1975 a přeložená do dalších jazyků. Uvádí klasifikaci oblaků a meteorů, jejich definice a metodické pokyny, jak má být klasifikace využívána v met. praxi. Mezinárodní atlas oblaků je dvoudílný, v prvním díle je textová, ve druhém obrazová část. Kromě této úplné verze vydala WMO jednodílnou zkrácenou verzi atlasu (česky vyšla v roce 1965) a Mezinárodní album oblaků pro pozorovatele v letadlech. Mezinárodní atlas oblaků navazuje na obdobnou mezinárodní publikaci vydanou v roce 1939. Je využíván při sestavování návodů pro pozorovatele met. stanic, do nichž jsou převzaty jak definice, tak i metodické pokyny uvedené v atlasu.
angl. International cloud atlas; slov. Medzinárodný atlas oblakov; 1993-a2

Mezinárodní geofyzikální rok

(MGR) — období od 1. července 1957 do 31. prosince 1958, stanovené Mezinárodní unií pro geodézii a geofyziku (IUGG), během něhož byla prováděna geofyz. pozorování, včetně meteorologických, s rozsáhlým programem ve světové síti stanic. Na MGR navázala akce zvaná Mezinárodní geofyzikální spolupráce.
angl. International Geophysical Year (IGY); slov. Medzinárodný geofyzikálny rok; 1993-a1

Mezinárodní geofyzikální spolupráce

(MGS) — období od 1. ledna do 31. prosince 1959, během něhož pokračovala velká část rozsáhlého pozorovacího programu Mezinárodního geofyzikálního roku.
angl. International Geophysical Cooperation (IGS); slov. Medzinárodná geofyzikálna spolupráca; 1993-a1

Mezinárodní komise pro atmosférickou elektřinu

(International Committee for Atmospheric Electricity (ICAE)) — orgán při Mezinárodním sdružení pro meteorologii a atmosférické vědy (International association of meteorology and atmospheric sciences (IAMAS), které je součástí Mezinárodní unie pro geodézii a geofyziku (International union for geodesy and geophysics – IUGG). Zabývá se rozvojem poznatků o el. podmínkách a jevech v atmosféře Země, včetně jejich aplikací v dalších oborech.
angl. International Committee for Atmospheric Electricity (ICAE); slov. Medzinárodná komisia pre atmosférickú elektrinu; 1993-a3

Mezinárodní polární rok

(MPR) — období let 1882–1883, 1932–1933 a 2006–2007, stanovená mezinárodní dohodou, během nichž byla prováděna geofyz. pozorování, včetně meteorologických, s rozsáhlým programem na různých dočasně zřízených stanicích zejména v polárních oblastech. Po stránce koncepční byl MPR předchůdcem Mezinárodního geofyzikálního roku.
angl. International Polar Year (IPY); slov. Medzinárodný polárny rok; 1993-a1

Mezinárodní sdružení pro meteorologii a atmosférické vědy

(International association of meteorology and atmospheric sciences - IAMAS) — jedno ze sdružení Mezinárodní unie pro geodézii a geofyziku (International union of geodesy and geophysics – IUGG), se kterou spolupracuje Světová meteorologická organizace podle dohody uzavřené v roce 1955. Do roku 1993 se toto sdružení nazývalo Mezinárodní sdružení pro meteorologii a fyziku atmosféry (International association of meteorology and atmospheric physics, IAMAP).
angl. International Association of Meteorology and Atmospheric Sciences; slov. Medzinárodné združenie pre meteorológiu a atmosférické vedy; 1993-b3

Mezivládní panel pro klimatickou změnu

(IPCC) — je mezivládní organizace, založená v roce 1988 Světovou meteorologickou organizací a programem OSN pro životní prostředí (UNEP). Posláním IPCC je komplexní vědecké posuzování publikovaných vědeckých, technických a sociálně-ekonomických informací o změnách klimatu, o jejich potenciálních environmentálních a sociálně-ekonomických důsledcích a o možnostech přizpůsobení se těmto důsledkům (adaptace) nebo o možnostech zmírnění jejich účinků (mitigace). V několikaletých intervalech vydává shrnující zprávy. První (FAR) byla vydána v roce 1990, druhá (SAR) v roce 1995, třetí (TAR) v roce 2001, čtvrtá (AR4) v roce 2007 a pátá (AR5) v roce 2014.
angl. Intergovernmental Panel on Climate Change (IPCC); 2014

macroburst

[makrobé(r)st] — downburst velkého měřítka s horiz. průměrem přesahujícím cca 4 km. Ničivé větry trvají zpravidla 5 až 30 minut a dosahují rychlosti až 60 m.s^–1. Macroburst je nebezpečný jev, který může ovlivnit rozsáhlé území a způsobit podobné škody jako tornádo.
angl. macroburst; slov. macroburst; 1993-a1

magnetopauza

vnější hranice magnetosféry, ležící ve výšce řádově 10 zemských poloměrů na denní straně Země, na noční straně tvořící magnetický chvost Země dlouhý několik stovek tisíc km. Poloha magnetoupauzy je dána podmínkou rovnosti tlaku slunečního větru a tlaku magnetického pole Země.
angl. magnetopause; slov. magnetopauza; 1993-a3

magnetosféra zemská

oblast atmosféry Země, v níž magnetické pole Země rozhodujícím způsobem ovlivňuje pohyb elektronů a iontů. Magnetosféra vytváří ochranný obal proti působení slunečního větru. Magnetická sílá odklání částice slunečního větru, který se převážně skládá z rychlých protonů a elektronů, a brání jejich vniknutí do zemské atmosféry. Díky neustálému tlaku, který na magnetosféru vyvíjí sluneční vítr, dochází k částečné deformaci této vrstvy tak, že na denní straně je stlačena na tloušťku odpovídající přibližně deseti zemským poloměrům (tj. ca 60 000 km) a siločáry magnetického pole jsou zde uzavřené křivky, zatímco na noční odvrácené straně se vytváří dlouhý ohon, který zasahuje hluboko do meziplanetárního prostoru (až 600 000 km). Ve vyšších zeměpisných šířkách se vytvářejí kaspy (cusps), které oddělují uzavřené siločáry magnetického pole Země od otevřených, pocházejících ze Slunce. V místech kaspů může docházet k průniku nabitých částic do magnetosféry. Směrem dolů interaguje zemská magnetosféra s ionosférou.
angl. earth magnetosphere; slov. zemská magnetosféra; 1993-a3

makroklima

klima utvářené převážně vlivy atm. vírů s vert. osou v oblastech o horiz. rozměru aspoň stovek km. Určujícím faktorem makroklimatu je všeobecná cirkulace atmosféry a energetická bilance závisející na zeměp. šířce a na rozložení pevnin a oceánů. Horní hranicí makroklimatu je tropopauza, dolní hranicí je výška, nad níž aktivní povrch již nepodmiňuje utváření mezoklimatu, která tedy závisí na vert. rozsahu jednotlivých druhů mezoklimatu. Met. měření na stanicích konaná ve výšce 2 m nad zemí je možno považovat za makroklimatologicky reprezentativní jen v případě, že výstižně charakterizují klimatické poměry dostatečně širokého okolí nebo je zpracován jejich dostatečný soubor. V názorech na horiz. i vert. rozměr makroklimatu existuje mezi autory značná nejednotnost způsobená i tím, že k definování makroklimatu lze přistupovat z různých hledisek. Pod pojem makroklima můžeme zahrnout mnohé jiné kategorie klimatu, jako např. klima velkoprostorové, zonální (zón), geograf. oblastí, rozsáhlých krajin, klima světové aj. Čes. pojem velkopodnebí se pro makroklima neujal. Viz též kategorizace klimatu, makroklimatologie, víry v atmosféře.
angl. macroclimate; slov. makroklíma; 1993-a2

makroklimatologie

část klimatologie zabývající se makroklimatem. Studuje vlastnosti klimatických pásem Země, klima pevnin a oceánů a jejich částí většího plošného rozsahu. Lze však hovořit např. nejen o makroklimatologii stř. zeměp. šířek, nýbrž i o makroklimatologii Čech, Moravy apod. Viz též mezoklimatologie, mikroklimatologie.
angl. macroclimatology; slov. makroklimatológia; 1993-a1

makrometeorologie

část meteorologie pojednávající o met. dějích velkého měřítka. Jedná se o děje charakterizované přítomností vírových pohybů v atmosféře s vert. osou rotace a s poloměry řádu nejméně stovek km. Viz též mezometeorologie, mikrometeorologie.
angl. macrometeorology; slov. makrometeorológia; 1993-a1

mamma

(mam) — jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Má tvar zaoblených výběžků podoby prsů, které visí na spodní straně oblaku. Vyskytuje se u druhů cirrus, cirrocumulus, altocumulus, altostratus, stratocumulus a nejčastěji cumulonimbus.
angl. mamma; slov. mamma; 1993-a2

manometr

přístroj určený k měření rozdílu tlaku buď mezi dvěma uzavřenými prostory, nebo uzavřeným prostorem a okolní atmosférou. Jako manometr může sloužit po malých konstrukčních úpravách tlakoměr.
angl. manometer; slov. manometer; 1993-a2

mapa absolutní (barické) topografie

výšková synoptická mapa některých standardní izobarické hladiny, na níž je zakreslena výška této hladiny nad hladinou moře pomocí absolutních izohyps. Může obsahovat též údaje o teplotě a vlhkosti vzduchu, směru a rychlosti větru, při synoptické analýze se zakreslují i izotermy, popř. jiné izolinie. K nejčastěji používaným mapám absolutní (barické) topografie (zkr. AT) v předpovědní praxi patří mapy AT 850, 700, 500 a 300 hPa. Jsou sestaveny buď na základě měření v některých z hlavních synoptických termínů, nebo jsou sestaveny pro některé z budoucích termínů (např. za 24, 48, 72 hodin atd.), pak hovoříme o předpovědních mapách. V met. praxi se dnes zpravidla tyto mapy vytvářejí jako jeden z výstupů numerických předpovědních modelů, ať už ve formě analýzy nebo předpovědní mapy. Viz též mapa barické topografie, mapa relativní (barické) topografie, mapa termobarického pole, výška geopotenciální.
angl. constant pressure chart; isobaric contour chart; isobaric chart; slov. mapa absolútnej topografie; 1993-a3

mapa absolutní topografie předpovědní

mapa předpovídaného budoucího rozložení izohyps některé standardní tlakové hladiny, sestavené pro určitý termín, nejčastěji pro 00 UTC. Tato mapa se v současné době zpravidla zpracovává ve větších předpovědních centrech na základě výstupů modelů numerické předpovědi počasí a rozšiřuje internetovým přenosem nebo pomocí meteorologických kódů, např. kódu GRID. Uvedená předpovědní mapa, která je podkladem krátkodobých nebo střednědobých předpovědí počasí, se dříve sestavovala zejména graf. způsobem (např. metodou R. Fjörtofta nebo A. Defanta). Viz též numerická předpověď počasí, mapa relativní topografie předpovědní.
angl. prognostic constant pressure chart; prognostic isobaric contour chart; prognostic isobaric chart; slov. predpovedná mapa absolútnej topografie; 1993-a3

mapa aerologická

, syn. mapa výšková.
angl. aerological chart; slov. aerologická mapa; 1993-a1

mapa analyzovaná

met. mapa přízemní nebo výšková, na níž jsou zakresleny izolinie met. prvků, zejména izobary nebo izohypsy, izotermy, izotachy aj., určeny polohy atm. front, zakresleno rozložení atm. srážek a jejich druhů, výskyt mlh, bouřek atd. Analýza se vyjadřuje smluvenými značkami, symboly a barvami.
angl. analysed chart; slov. analyzovaná mapa; 1993-a1

mapa anomálií

, viz mapa izanomál.
angl. anomaly chart; slov. mapa anomálií; 1993-a1

mapa barické topografie

výšková synoptická mapa, do níž jsou pomocí izohyps zakresleny výšky určité izobarické hladiny nad hladinou moře nebo nad jinou izobarickou hladinou. Podle toho rozlišujeme mapy absolutní a relativní (barické) topografie. V předpovědní službě se sestavují mapy barické topografie standardních tlakových hladin, do kterých se zakreslují i údaje o dalších met. prvcích. Mapy barické topografie ve svém souhrnu podávají představu o prostorovém rozložení tlaku, teploty, vlhkosti a proudění vzduchu v atmosféře, a proto jsou nepostradatelnou pomůckou při met. rozborech a předpovědích (diagnóze a prognóze počasí). Viz též mapa termobarického pole, výška geopotenciální.
angl. baric topography chart; slov. mapa barickej topografie; 1993-a3

mapa cirkumpolární

v meteorologii synoptická nebo klimatologická mapa sev. nebo již. polokoule, popř. jejich částí se zeměp. pólem obvykle ve středu mapy. Znázorňuje buď plošné rozdělení jednoho nebo více met. prvků v určitém časovém termínu (mapa cirkumpolární synoptická), nebo průměry či úhrny met. prvků za určité časové období (mapa cirkumpolární klimatologická). Geometrickým podkladem map cirkumpolárních bývá Lambertova azimutální plochojevná projekce. V meteorologii mají mapy cirkumpolární v klasické papírové podobě nejčastěji měřítko 1:60 mil. nebo 1:70 mil., v současné době ale bývají standardní součástí výstupů numerických předpovědních modelů zobrazovaných pomocí prostředků výpočetní techniky. Využívají se především pro střednědobé předpovědi počasí.
angl. circumpolar chart; slov. cirkumpolárna mapa; 1993-a3

mapa faksimilová

dříve používaná meteorologická mapa přijatá fototelegrafním přenosovým zařízením, které rozkládá na vysílací straně předlohu do řádků a v řádcích do bodových prvků. Rozměr přenášeného bodového prvku udává rozlišovací schopnost přenosu, dosahující řádově desetin mm na předloze. Na přijímací straně se obraz fototelegrafním přijímačem postupně skládal z bodových prvků buď na elektrosenzitivní, nebo fotosenzitivní papír. Faksimilové vysílání met. graf. materiálů zabezpečovala meteorologická centra. Materiály bylo možné přijímat na jakémkoliv místě vybaveném vhodným telekomunikačním a fototelegrafním přijímačem. V dnešní době se k šíření met. map používá pouze internetový přenos.
angl. facsimile chart; slov. faksimilová mapa; 1993-a3

mapa fenologická

mapa zobrazující data nástupu fenologických fází nebo lidských úkonů souvisejících především s pěstováním polních kultur. Sestavuje se pro určitý rok nebo pro delší období. Plošné rozložení nástupu fenol. fází se znázorňuje pomocí izofen.
angl. phenological chart; slov. fenologická mapa; 1993-a1

mapa izalobar

mapa, do níž jsou pomocí izalobar zakresleny změny tlaku vzduchu za určitý časový interval. Viz též metoda izalobar, mapa izalohyps.
angl. isallobaric chart; slov. mapa izalobár; 1993-a3

mapa izalohyps

mapa, do níž jsou pomocí izalohyps zakresleny změny výšky absolutní (barické) topografie izobarické hladiny nebo tloušťky relativní (barické) topografie za určitý časový interval. Mapy izalohyps abs. topografie znázorňují změny výšky standardních izobarických hladin, a proto jsou do jisté míry analogické mapám izalobar. Mapy izalohyps rel. topografie vyjadřují změny prům. virtuální teploty ve vrstvě vzduchu mezi standardními tlakovými hladinami, a jsou tedy mapami izaloterm.
angl. isallohyptic chart; slov. mapa izalohýps; 1993-a3

mapa izaloterm

mapa rozdílů teploty vzduchu za určitý časový úsek, znázorněných pomocí izaloterm. Nejčastěji se sestavují mapy izaloterm za 24 h, aby se vyloučil vliv denního chodu teploty vzduchu. Izalotermami se vyčleňují oblasti růstu a poklesu teploty (oteplení a ochlazení). Mapa izaloterm je i mapa izalohyps relativní topografie.Tyto mapy používané v synoptické meteorologii se dnes konstruují pomocí výpočetní techniky. Kromě syn. meteorologie se mapa izaloterm využívají i v klimatologii, a to většinou pro znázornění roč. chodu teploty vzduchu. V tom případě izalotermy vyjadřují rozdíly prům. měs. teploty sousedních měsíců v dané oblasti, např. rozdíl teploty vzduchu v Evropě mezi dubnem a březnem.
angl. isallotherm chart; slov. mapa izaloteriem; 1993-a3

mapa izanomál

mapa znázorňující rozložení odchylek hodnot met. prvků od jejich prům. (norm.) hodnoty pomocí izanomál. Nejčastěji znázorňuje odchylky prům. denních, měs., roč. a jiných hodnot met. prvků v daném roce od dlouholetých normálů. V tom případě bývá mapa izanomál označována jako mapa anomálií. V jiném případě mapa izanomál znázorňuje rozložení odchylek hodnot met. prvků od prům. hodnot vypočítaných pro určitou polohu, např. rovnoběžku, nadm. výšku apod. V současné době se časteji používá označení mapa anomálií.
angl. isanomal chart; slov. mapa izanomál; 1993-a3

mapa izentropická

mapa topografie dané izentropické plochy, která je v případě nenasyceného vzduchu totožná s mapou topografie určité potenciální teploty. Do izentropické mapy se zakreslují nadm. výšky ploch určité potenciální teploty a hodnoty směšovacího poměru nebo měrné vlhkosti vzduchu v této ploše. Jako doplňující údaje mohou být do izentropické mapy zakreslovány údaje o větru, izentropické potenciální vorticitě, poměrné vlhkosti vzduchu a oblačnosti.
angl. isentropic chart; slov. izentropická mapa; 1993-a3

mapa izobar

mapa rozložení tlaku vzduchu znázorněného pomocí izobar. Nejčastěji se používá map tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře. na nichž izobary vymezují tlakové útvary. Mapy izobar znázorňují buď okamžité rozložení tlaku vzduchu, zpravidla na přízemních synoptických mapách, nebo rozložení prům., především dlouhodobých hodnot tlaku vzduchu na klimatologických mapách. Viz též redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu, mapa izohyps.
angl. isobaric chart; slov. mapa izobár; 1993-a1

mapa izobront

mapa, na níž jsou izobrontami spojena místa zemského povrchu s prvním slyšitelným hřměním. Obvykle se konstruovaly ke zjišťování tahu bouřek, dnes se nepoužívá.
angl. isobront chart; slov. mapa izobront; 1993-a3

mapa izoceraunická

v techn. praxi mapa, na níž je znázorněno rozložení četnosti nebo intenzity bouřkové činnosti v dané oblasti pomocí izoceraun. Izocerauny na mapách spojují místa se stejným počtem blesků nebo se stejným počtem dní s bouřkou za určité období. Nejběžnější je znázorňování prům. roč. počtu dní s bouřkou.
angl. isoceraunic chart; slov. izoceraunická mapa; 1993-a1

mapa izohyps

v provozní met. praxi dříve obvyklé označení pro mapy absolutní (barické) topografie. Viz též mapa izobar.
angl. isohyptic chart; slov. mapa izohýps; 1993-a3

mapa kinematická

obecně met. mapa zobrazující pohybové pole v atmosféře, např. pomocí izotach, proudnic apod. V met. službě se kinematické mapy používaly dříve pro prognostické účely, kdy znázorňovaly např. prognostické trajektorie středů tlak. útvarů a jiných met. objektů, jako jsou atm. fronty, pole srážek apod. V současné době slouží už pouze k diagnostickým účelům, při typizaci povětrnostních situací.
angl. kinematic chart; slov. kinematická mapa; 1993-a3

mapa kinematická souborná

druh kinematické mapy, na kterou se zakreslují smluvenými znaky středy cyklon a anticyklon, jejich trajektorie, demarkační čáry aj. Podklady se získávají z analyzovaných přízemních či výškových map za období několika po sobě jdoucích dnů. Tato mapa umožňuje jednoduše znázorňovat synop. procesy ve vhodně vybraných časových obdobích a v různých výškových hladinách, upřesňovat synoptické typy a vybírat metodou analogů povětrnostní situace pro předpověď počasí, vymezovat přirozená synoptická období a přestavbu povětrnostní situace.
angl. summary kinematic chart; slov. súborná kinematická mapa; 1993-a3

mapa klimatická

, viz mapa klimatologická.
angl. climatic chart; slov. klimatická mapa; 1993-a1

mapa klimatologická

mapa podávající klimatologické informace. Rozlišujeme klimatologické mapy dvojího druhu: a) mapy plošného (geograf.) rozložení klimatologických charakteristik jednotlivých meteorologických prvků a jevů, popř. jejich kombinací, tj. klimatologických indexů. Charakteristiky jsou vypočítány z dlouholetých řad meteorologických pozorování, zpravidla z jednotně stanovených tzv. normálních období. Na klimatologické mapě se především znázorňují průměry, extrémy, amplitudy, data výskytu, trvání jevu apod. Uvedené mapy mají většinou analytický charakter. Nejrozšířenější metodou znázorňování je metoda izolinií; b) mapy klimatické, tj. mapy geograf. rozložení klimatických typů, podtypů a dalších klimatických jednotek stanovených a vymezených podle zásad některé z klasifikací klimatu. Viz též mapa průměrová, atlas podnebí, rajonizace klimatologická, normál klimatologický.
angl. climatological chart; slov. klimatologická mapa; 1993-a1

mapa klimatu

klimatologická mapa v užším smyslu, znázorňující rozložení klimatických typů podle některé klasifikace klimatu.
angl. climate chart; 1993-b1

mapa maximálního větru a střihu

met. mapa, na které jsou zobrazeny výšky s maximální rychlostí větru, dále je na nich zobrazena velikost maximální rychlosti větru, v závislosti na směru větru, a rychlost větru ve stanovených hladinách nad i pod hladinou maximálního větru. Využívá se zejména při meteorologickém zabezpečení letectva. Viz též vítr maximální.
angl. maximum-wind chart; slov. mapa maximálneho vetra a strihu; 1993-b3

mapa meteorologická

mapa podávající meteorologické informace. Nejrozšířenějšími meteorologickými mapami jsou mapy synoptické a klimatologické.
angl. meteorological chart; slov. meteorologická mapa; 1993-a1

mapa námrazová

mapa námrazových oblastí vymezených podle výskytu max. velikosti námrazků, vyjádřené buď max. hmotností, nebo tloušťkou vrstvy v n-letém pozorování na definovaném povrchu vzorku. V ČR se používá pro techn. účely námrazová mapa, na níž jsou vymezeny podle výskytu námrazků na námrazkoměrné tyči oblasti s lehkými, středními, těžkými, popř. s kritickými námrazky. V praxi se pro uvedené oblasti používá jen označení lehká, střední atd. námrazová oblast. Námrazová mapa je každoročně zpřesňována po zhodnocení námrazového období. Využívá se především k projektování venkovních el. vedení. Viz též měření námrazků.
angl. rime chart; slov. námrazová mapa; 1993-a3

mapa povětrnostní

, syn. mapa synoptická.
angl. weather chart; slov. poveternostná mapa; 1993-a1

mapa prognózní

, syn. mapa předpovědní.
angl. prognostic chart; slov. prognózna mapa; 1993-a1

mapa předpovědní

(prognózní) — v meteorologii obecně mapa, jež obsahuje předpověď kteréhokoli met. prvku a jevu, např. mapa předpovědí atm. srážek, mapa výškového větru se zakreslením předpokládané polohy osy tryskového proudění nebo mapa předpovídaného počátku žní. V denní synop. praxi se význam pojmu předpovědní mapa zužuje na mapy předpovídaných hodnot budoucího rozložení přízemních a výškových polí meteorologických prvků, sestavované zpravidla pomocí numerických předpovědních modelů pro různě dlouhá období (na 24, 48 h atd.). Jedná se především o předpovědní mapy přízemní povětrnostní situace a předpovědní mapy barické topografie, sestavené na základě metod numerické předpovědi počasí v předpovědních centrech a rozšiřované zpravidla prostřednictvím internetu. Viz též mapa přízemní předpovědní, mapa absolutní topografie předpovědní, mapa relativní topografie předpovědní.
angl. forecast chart; prognostic chart; slov. predpovedná mapa; 1993-a3

mapa přízemní

v meteorologii synoptická mapa sestavená z údajů sítě pozemních meteorologických stanic získaných v hlavních a vedlejších synoptických termínech. Údaje zakreslené v přízemní mapě se však nevztahují přímo k zemskému povrchu, protože čidla met. přístrojů jsou umístěna v různé předepsané výšce nad povrchem; tlak vzduchu zaznamenávaný na přízemní mapě je redukován na hladinu moře, zakreslené oblaky se vyskytují v různých výškách nad zemským povrchem apod. Stav a průběh počasí je na přízemní mapě zaznamenán dohodnutým způsobem, a to buď čís. hodnotami met. prvků (např. teplota a tlak vzduchu), v šifrách (vodorovná dohlednost, výška nejnižších oblaků), nebo v symbolech (druh oblaků, rychlost větru, oblačnost). Údaje z met. stanic jsou na přízemní mapě uspořádány kolem staničních kroužků podle staničního modelu.
Analyzovaná přízemní mapa (v současné době se může částečně jednat i o analýzu objektivní pomocí výpočetní techniky) obsahuje zákresy atm. front, izobar, izalobar, oblasti výskytu atm. srážek, mlh a bouřek a jsou v ní vyznačeny středy cyklon a anticyklon. Tlakové pole zobrazené na přízemní mapě lze orientačně považovat za absolutní topografii 1 000 hPa. Viz též analýza synoptických map, měření atmosférických srážek, měření teploty vzduchu, měření tlaku vzduchu, redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu, mapa výšková.
angl. surface chart; slov. prízemná mapa; 1993-a3

mapa přízemní předpovědní

předpovědní mapa, na níž je zobrazeno předpokládané rozložení některých met. prvků při zemském povrchu v některých z příštích hlavních synoptických termínů. Jsou na ní obvykle zakresleny izobary, středy cyklon a anticyklon a předpovídané polohy atm. front. Pro zákres budoucí polohy rozložení tlaku vzduchu je v současné době používáno výstupů z některého numerického předpovědního modelu. Přízemní předpovědní mapa bývá v praxi nespr. označována jako prebaratik.
angl. prognostic surface chart; slov. predpovedná prízemná mapa; 1993-a3

mapa relativní (barické) topografie

výšková synoptická mapa, do níž je pomocí relativních izohyps zakreslena tloušťka vrstvy mezi dvěma standardními tlakovými hladinami. Vzdálenost dvou tlakových hladin, neboli tloušťka vrstvy vzduchu mezi nimi, je úměrná prům. virtuální teplotě vzduchu v dané vrstvě. V praxi se nejčastěji používá mapa relativní topografie mezi hladinami 500 a 1 000 hPa, označovaná jako

R T_{1000}^{500}

. Tato mapa se většinou sestavuje v kombinaci s mapou absolutní topografie 700 hPa a nazývá se mapou termobarického pole spodní poloviny troposféry. Viz též mapa barické topografie, výška geopotenciální.
angl. thickness chart; slov. mapa relatívnej topografie; 1993-b3

mapa synoptická

(povětrnostní) — meteorologická mapa, na které se zaznamenávají pomocí čís. hodnot, šifer nebo symbolů výsledky pozorování synoptických nebo aerologických stanic z téhož synoptického termínu. Synoptické mapy se zpravidla dělí na mapy přízemní a výškové a na hlavní a pomocné. Mívají měřítko od 1:2,5 mil. do 1:30 mil. a z kartografických zobrazení se používá především kuželové a azimutální. Synoptické mapy, které se v předpovědních centrech sestavují a analyzují několikrát denně, jsou základem rozboru počasí a pomocným nástrojem při předpovědi počasí. První synoptickou mapu publikoval něm. meteorolog H. W. Brandes (1826) na základě historického materiálu z r. 1783. Teprve vynález telegrafu a jeho využití v meteorologii v polovině 19. století umožnily kreslení synoptických map z údajů meteorologického pozorování z téhož dne. Termín synoptická mapa poprvé použil angl. meteorolog R. Fitz Roy koncem 50. let 19. století. Viz též kreslení povětrnostních map, analýza synoptických map, metoda synoptická, meteorologie synoptická.
angl. synoptic chart; slov. synoptická mapa; 1993-a3

mapa termobarického pole

výšková synoptická mapa na níž jsou vedle absolutních izohyps dané izobarické hladiny zakresleny buď izotermy v této hladině, nebo relativní izohypsy zvolené vrstvy omezené dvěma izobarickými hladinami. Izohypsy se zpravidla zakreslují po 40 geopotenciálních metrech do hladiny 500 hPa a pro výše ležící hladiny obvykle po 80 geopotenciálních metrech. V meteorologické službě se používá zejména mapa AT 700 (absolutní topografie hladiny 700 hPa) se zakreslením

R T_{1000}^{500}

(relativní topografie hladiny 500 hPa nad hladinou 1 000 hPa), která bývá označována jako mapa termobarického pole spodní poloviny troposféry, a dále též mapa izohyps a izoterm v hladině 850 hPa. Izohypsy abs. topografie se zakreslují plnou černou čarou, zatímco izohypsy rel. topografie a izotermy červenou, popř. přerušovanou černou čarou. Z úhlů, které svírají abs. a rel. izohypsy, a z hustoty izohyps lze usuzovat o tlakových a teplotních změnách v atmosféře.
angl. thermobaric field chart; slov. mapa termobarického poľa; 1993-a3

mapa topografie fronty

synoptická mapa, do níž jsou zakresleny hodnoty výšky frontální plochy nad hladinou moře určené z radiosondážních měření v různých místech v témže synoptickém termínu nebo na základě výstupů z numerických předpovědních modelů. Hodnoty stejné výšky frontální plochy se spojují izohypsami. Sestavuje se pouze pro speciální účely. Viz též výška geopotenciální.
angl. frontal contour chart; slov. mapa topografie frontu; 1993-a3

mapa topografie tropopauzy

, viz mapa tropopauzy.
angl. tropopause topography chart; slov. mapa topografie tropopauzy; 1993-a1

mapa tropopauzy

synoptická mapa, do níž je zakreslen tlak vzduchu v tropopauze nebo nadm. výšky (topografie) tropopauzy a teploty vzduchu v ní. Analyzovaná mapa obsahuje izobary nebo izohypsy tropopauzy a izotermy v ní. Někdy se do mapy tropopauzy zakreslují i údaje o maximálním větru. Viz též tropopauza.
angl. tropopause chart; slov. mapa tropopauzy; 1993-a3

mapa význačného počasí

letecká povětrnostní mapa obsahující grafický popis význačného počasí pro letový provoz. Mapa význačného počasí pro letové hladiny mezi FL100-270 nebo nad FL270 označované SWM nebo SWH (Significant weather chart for Middle or High levels) obsahující hranice oblastí s význačným počasím, údaje o výšce základny význačných oblaků a jejich horní hranici, údaje o výšce tropopauzy, o vrstvách s výskytem námrazy a turbulence, o oblastech s výskytem tropických, písečných nebo prachových bouří, o poloze tryskového proudění (jet-streamu) nebo o poloze vulkanických erupcí s vyznačením výraznosti příslušného jevu pomocí mezinárodně přijatých symbolů. Mapy význačného počasí jsou jedním ze základních materiálů letecké meteorologické dokumentace. Označují se jako SW mapy (Significant weather chart). Viz též jevy počasí význačné.
angl. significant weather chart; slov. mapa význačného počasia; 1993-a3

mapa výšková

(aerologická) — synoptická mapa, na níž jsou znázorněny met. podmínky nebo prvky, které jsou vztaženy k určité izobarické hladině ve volné atmosféře, k určité atm. vrstvě, popř. ke konstantní nadm. výšce. Nejčastěji se používají mapy absolutní topografie a mapy relativní topografie. K výškovým mapám patří také mapy tropopauzy, mapy výškového větru aj.
angl. upper air chart; slov. výšková mapa; 1993-a1

mapa výškového větru

mapa, na níž je znázorněno rozložení větru v určité izobarické hladině ve volné atmosféře. Je jednou z výškových map.
angl. upper wind chart; slov. mapa výškového vetra; 1993-a1

mapa „průměrová“

pracovní označení pro mapu, na níž je pomocí izolinií znázorněno rozložení prům. hodnot jednoho nebo více met. prvků vypočtených za delší období, např. mapa prům. úhrnu srážek za teplé pololetí nebo prům. trvání sněhové pokrývky za období 1961 až 1990. Průměrové mapy jsou nejrozšířenějším typem klimatologických map.
angl. averaging chart; slov. priemerová mapa; 1993-a2

maritimita klimatu

, syn. oceánita klimatu.
slov. maritimita klímy; 1993-b2

maximum absolutní

nejvyšší hodnota met. prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Abs. maximem se vždy rozumí nejvyšší hodnota vztažená k celému roku, jinak hovoříme o abs. maximu měsíčním, denním apod. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 abs. maximum teploty vzduchu 37,8 °C (z 27. 7. 1983). Viz též amplituda absolutní, extrém.
angl. absolute maximum of meteorological element; slov. absolútne maximum; 1993-a2

maximum absolutní denní

nejvyšší hodnota z denních maxim met. prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti v daném kalendářním dnu za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 abs. maximum teploty vzduchu pro 1. leden 12,5 °C (z roku 2007). Viz též amplituda absolutní denní.
angl. absolute daily (diurnal) maximum of meteorological element; slov. absolútne denné maximum; 1993-b3

maximum absolutní měsíční

nejvyšší hodnota z měsíčních maxim met. prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 lednové abs. maximum teploty vzduchu 16,7 °C (z 10. 1. 1991). Viz též amplituda absolutní měsíční.
angl. absolute monthly maximum of meteorological element; slov. absolútne mesačné maximum; 1993-b3

maximum barické

, syn. maximum tlakové.
slov. barické maximum; 1993-a1

maximum denní

nejvyšší hodnota met. prvku zjištěná v konkrétním dnu na met. stanici za 24 h, a to buď v intervalu od 00 do 24 h, nebo mezi dvěma jinak stanovenými termíny pozorování, např. od 7 h SEČ běžného dne do 7 h SEČ následujícího dne nebo od 06 UTC do 18 UTC v případě nejvyšší teploty uváděné ve zprávách SYNOP z evropských zemí. Viz též amplituda denní.
angl. daily (diurnal) maximum of meteorological element; slov. denné maximum; 1993-a3

maximum denní průměrné

průměr denních maxim met. prvku, a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc) nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. denní maximum teploty vzduchu v lednu 1,2 °C (vypočtené z denních maxim v lednových dnech), pro 1. leden pak 1,0 °C (vypočtené z denních maxim 1. 1.). Viz též amplituda denní průměrná.
angl. mean daily (diurnal) maximum of meteorological element; slov. priemerné denné maximum; 1993-b3

maximum měsíční

nejvyšší hodnota met. prvku dosažená během kalendářního měsíce v určitém roce.
angl. monthly maximum of meteorological element; slov. mesačné maximum; 1993-a2

maximum měsíční průměrné

průměr měsíčních maxim met. prvku dosažených v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. lednové maximum teploty vzduchu 8,3 °C.
angl. mean monthly maximum of meteorological element; slov. priemerné mesačné maximum; 1993-a3

maximum roční

nejvyšší hodnota met. prvku dosažená v určitém roce.
angl. annual maximum of meteorological element; slov. ročné maximum; 1993-a2

maximum roční průměrné

průměr ročních maxim met. prvku za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. roční maximum teploty vzduchu 32,4 °C.
angl. mean annual maximum of meteorological element; slov. priemerné ročné maximum; 2014

maximum srážkové

1. neurčitý pojem, označující místo nebo dobu s největším úhrnem srážek během srážkové události, popř. i hodnotu dosaženého úhrnu, viz extrémy srážek; 2. v klimatologii maximum křivky průměrného ročního chodu srážek, vyjádřené zpravidla jako nejvyšší prům. měs. úhrn. Kromě tohoto tzv. hlavního srážkového maxima, které na většině území ČR nastává v jednom z letních měsíců, existuje často i tzv. podružné srážkové maximum, tedy přechodné zvýšení křivky průměrného ročního chodu srážek v relativně sušší fázi roku. Pokud se v ČR vyskytuje, zpravidla spadá do období od listopadu do ledna, přičemž v horách severních Čech může dokonce převýšit letní maximum.
angl. precipitation maximum; slov. zrážkové maximum; 1993-a3

maximum tlakové

(barické) — zast. označení pro anticyklonu; střed tlakového maxima býval dříve na synoptických mapách označován písmenem M.
angl. pressure maximum; slov. tlakové maximum; 1993-a2

mechanismus Holtonův-Tanův

, oscilace Holtonova-Tanova — označení závislosti charakteristiky zimní polární cirkulace ve stratosféře na fázi kvazidvouletého cyklu. Byl původně popsán Jamesem Holtonem a Hsiu-Chi Tanem v roce 1980. Vysvětlení závislosti spočívá v ovlivnění působení planetárních vln na polární cirkulaci, kdy ve východní fázi kvazidvouleté oscilace je toto působení relativně větší. Pozdější studie poukázaly také na potřebu zahrnutí vlivu jedenáctiletého slunečního cyklu.
angl. Holton-Tan mechanism; Holton-Tan circulation; 2015

mediocris

(med) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu kup stř. vert. rozsahu; vrcholy kup mají jen poměrně malé výběžky. Vyskytuje se pouze u oblaků druhu cumulus. Viz též humilis, congestus.
angl. mediocris; slov. mediocris; 1993-a2

meion

, viz anomálie klimatická.
angl. meion; slov. meión; 1993-a3

meliorace klimatu

cílevědomé lidské zásahy do přírodního nebo životního prostředí, které směřují ke zlepšení klimatických poměrů určitého oblasti. Jde především o hosp. a techn. opatření, která mají odstranit nebo zmírnit nepříznivé povětrnostní a klimatické podmínky pro život člověka a jeho výrobní činnost (zavlažování, vysoušení půdy, zalesňování, výsadba větrolamů, zvětšování ventilace aj.). Meliorace klimatu se dosud týká jen přízemní vrstvy atmosféry, a má proto pouze omezený místní dosah. Viz též faktory klimatu antropogenní, ovlivňování klimatu, srážky umělé.
angl. melioration of climate; slov. meliorácia klímy; 1993-a1

meltemia

, syn. etézie.
angl. meltemia; slov. meltemia; 1993-a1

metadata meteorologické stanice

indikativ stanice, jméno stanice, souřadnice meteorologické stanice, období pozorování na stanici a změny ovlivňující reprezentativnost pozorování, informace o přístrojovém vybavení (typ, datum instalace), výšky senzorů nad zemí v místě, kde je přístroj umístěn (pro měření teploty, větru, srážek, dohlednosti a pro detektor počasí), a další informace (typ stanice, standardní izobarická hladina pro stanice s nadm. výškou stanice větší než 550 m, hlášení oblačnosti se základnou pod úrovní stanice, vydávání zpráv METAR, SPECI a vydávání zpráv CLIMAT).
angl. metadata of a meteorological station; slov. metadáta meteorologickej stanice; 2014

metelice

dříve používaný název pro větrem zvířený sníh.
slov. metelica; 1993-a2

meteogram

graf znázorňující chod meteorologického prvku v určitém místě, a to jak výsledků měření určitého prvku, tak i jeho prognostické hodnoty. Horizontální osa vyjadřuje čas, na vertikální osu se vynáší hodnoty sledovaného meteorologického prvku, přičemž se často využívá více vertikálních stupnic k zobrazení více prvků současně. Může také sloužit k vyjádření průběhu předpovědi počasí pro dané místo.
angl. meteogram; slov. meteogram; 2014

meteor

v met. smyslu jev (úkaz) pozorovaný v atmosféře nebo na zemském povrchu s výjimkou oblaků. Může mít charakter srážek, suspenzí a usazenin tuhých nebo kapalných částic, vodních nebo jiných; může jím být také jev opt. nebo el. povahy. Podle složení a podmínek vzniku se meteory dělí na hydrometeory, litometeory, fotometeory a elektrometeory.
angl. meteor; slov. meteor; 1993-a1

meteorograf

přístroj pro současný záznam několika met. prvků (nejčastěji teploty, vlhkosti a tlaku vzduchu) na jednu registrační pásku. Je upraven tak, aby mohl být zavěšen pod met. balon nebo jiný dopravní prostředek a jím vynesen do volné atmosféry. Je-li meteorograf vynášen balonem, je jeho záznam k dispozici až po sestupu přístroje na zem.
angl. meteorograph; slov. meteorograf; 1993-a2

meteorograf ventilovaný

meteorograf vybavený zařízením pro umělou ventilaci čidel pro měření met. prvků. Používá se v případech, kdy přirozená ventilace čidel by byla nedostatečná (např. při pohybu meteorografu). Viz též meteorograf.
angl. aspiration meteorograph; slov. ventilovaný meteorograf; 1993-a3

meteorogram

záznam meteorografu.
angl. meteorogram; slov. meteorogram; 1993-a1

meteorolog

odborník s příslušným meteorologickým formálním nebo neformálním vzděláním, který se v tematické oblasti meteorologie profesně angažuje. Podle stupně vzdělání a dosažené praxe se v některých státech na doporučení Světové meteorologické organizace rozeznávají meteorologové 1. až 4. třídy, což kvalifikačně pokrývá celou oblast od technických pracovníků v praxi až po meteorologický výzkum. Viz též klimatolog, synoptik, prognostik.
angl. meteorologist; slov. meteorológ; 1993-a3

meteorologie

v obecném smyslu věda o zemské atmosféře, o jejím složení, vlastnostech, dějích a jevech v ní probíhajících, a to včetně vazeb s ostatními geosférami (hydrosférou, litosférou, kryosférou, biosférou apod.), s heliofyzikou a dalšími kosmickými vlivy. V současné době se někdy v užším smyslu ztotožňuje s fyzikou atmosféry, v širším smyslu pak zahrnuje též klimatologii, biometeorologii, chemii atmosféry apod. Někteří autoři zužují oblast působnosti meteorologie na část atmosféry Země do výšky cca 100 km, tj. na tzv. homosféru nebo turbosféru, zatímco pro vyšší hladiny považují tzv. fyziku vysoké atmosféry za samostatnou disciplínu. Název meteorologie pochází ze 4. stol. př. n. l., kdy se ve starořečtině pojmem „meteora“ rozuměly všechny věci ve vzduchu. Nejstarším meteorologickým pojednáním je Aristotelova Meteorologica, v níž se však tematického pole dnešní meteorologie dotýká jen asi třetina spisu. Počátek rozvoje meteorologie jako vědní disciplíny se však obvykle klade do 1. poloviny 17. století, kdy byly vynalezeny přístroje umožňující měření tlaku a teploty vzduchu, čímž začalo období meteorologických měření a postupného hromadění empirických poznatků o reálné atmosféře Země.
Meteorologie dnes představuje rozsáhlý vědní obor se širokým praktickým uplatněním. K zákl. meteorologickým disciplínám patří např. dynamická meteorologie, synoptická meteorologie, fyzika oblaků a srážek, atmosférická optika, akustika a elektřina, klimatologie, atmosférická chemie a radioaktivita, meteorologické přístroje a metody pozorování, včetně distančních metod meteorologických měření a interpretace jejich výsledků (družicová a radiolokační meteorologie), nebo hydrometeorologie představující důležitou mezní oblast ve vztahu k hydrologii. S meteorologií je dnes úzce spojena rozsáhlá problematika znečištění ovzduší antropogenními příměsemi. Ze směrů aplikované meteorologie má značný význam např. zemědělská meteorologie, letecká a námořní meteorologie, významné meteorologické aplikace se dotýkají mj. pozemní dopravy, energetiky, stavebnictví, environmentální problematiky nebo tzv. krizového managementu. Podstatnou a z hlediska vědomí veřejnosti nejznámější aplikační oblast meteorologie představuje předpověď počasí. Pokud se jedná o měřítko studovaných jevů, rozlišujeme makrometeorologii, mezometeorologii a mikrometeorologii. Met. službu a výzkum v celozemském měřítku organizuje a odborně řídí Světová meteorologická organizace se sídlem v Ženevě. Na mezinárodní spolupráci v oblasti met. výzkumu se též významně podílí Mezinárodní sdružení pro meteorologii a atmosférické vědy.
angl. meteorology; slov. meteorológia; 1993-a3

meteorologie aplikovaná

(užitá) — meteorologie bezprostředně zaměřená na využití v praxi aj. vědních oborech. Jde zejména o aplikace met. poznatků v jednotlivých oblastech průmyslu, energetiky, dopravy, zemědělství ale i dalších oborech lidské činnosti. Např. problematiky zemědělství se týká zemědělská meteorologie, letecké dopravy letecká meteorologie, zdravotnictví lékařská meteorologie apod. Součástí aplikované meteorologie je aplikovaná klimatologie.
angl. applied meteorology; slov. aplikovaná meteorológia; 1993-a3

meteorologie družicová

specializovaná oblast meteorologie využívající družicová meteorologická měření. Jedná se spíš o charakteristiku způsobu získávání, zpracování a interpretace dat, než o samostatnou meteorologickou disciplínu.
angl. satellite meteorology; slov. družicová meteorológia; 1993-a3

meteorologie dynamická

obor meteorologie zabývající se studiem atmosférických dějů na základě formulování a mat. řešení vztahů a rovnic popisujících statiku, dynamiku a termodynamiku atmosféry. Aplikací dynamické meteorologie jsou dynamické předpovědní metody, které se v současné době používají k objektivním, především numerickým předpovědím přízemních a výškových tlakových polí, výškových teplotních a vlhkostních polí a k předpovědi atmosférických srážek. Viz též kinematika atmosféry
angl. dynamic meteorology; slov. dynamická meteorológia; 1993-a3

meteorologie fyzikální

tradiční označení pro meteorologické obory, v nichž se výrazně uplatňují metody klasické experimentální fyziky. Obvykle sem řadíme fyziku oblaků a srážek, nauku o záření v atmosféře a nauku o optických a elektrických jevech v atmosféře. Do fyzikální meteorologie se nezahrnuje dynamická meteorologie, někteří autoři k ní však počítají termodynamiku atmosféry. V současnosti se označení uplatňuje poměrně volně i u jiných meteorologických okruhů. Viz též aktinometrie, akustika atmosférická, elektřina atmosférická, fyzika atmosféry, optika atmosférická.
angl. physical meteorology; slov. fyzikálna meteorológia; 1993-a3

meteorologie horská

část meteorologie zabývající se povětrnostními, v širším smyslu i klimatickými zvláštnostmi horských oblastí, které jsou podmíněny především nadm. výškou, členitostí horského reliéfu a orientací horských hřebenů vzhledem ke směru převládajícího proudění vzduchu. Studuje vliv hor na pole větru, srážek a oblačnosti, výskyt námrazků, bilanci záření apod. Viz též klima horské, stanice meteorologická horská, vítr horský a údolní, inverze srážek.
angl. mountain meteorology; slov. horská meteorológia; 1993-a3

meteorologie kosmická

starší označení pro část meteorologie, která studuje jevy, vyskytující se úplně nebo zčásti mimo atmosféru Země. V současné době se tento termín neužívá a uvedené problémy jsou zahrnuty do pojmů družicová meteorologie a kosmické počasí.
angl. cosmical meteorology; slov. kozmická meteorológia; 1993-a3

meteorologie lesnická

, silviometeorologie — odvětví aplikované meteorologie, které se zabývá vzájemnými interakcemi atm. dějů a lesa. Zahrnuje jak výzkumné, tak i provozní problémy v souvislosti s hospodařením v lese, s ochranou lesa atd. Viz též klimatologie lesnická.
angl. forest meteorology; slov. lesnícka meteorológia; 1993-a2

meteorologie letecká

odvětví aplikované meteorologie, které zkoumá met. prvky a jevy z hlediska jejich vlivu na činnost letectva i leteckou techniku a řeší teoretické problémy spojené s meteorologickým zabezpečováním letectva (leteckého provozu). Využívá aplikované poznatky z mnoha odvětví meteorologie zejména statiky, dynamiky a termodynamiky atmosféry, fyziky oblaků a srážek, synoptické meteorologie a klimatologie, nauky o met. přístrojích a numerických modelů. Hlavním cílem letecké meteorologie je přispět nejvyšší možnou mírou ke zvyšování bezpečnosti, pravidelnosti a hospodárnosti leteckého provozu. Viz též klimatologie letecká.
angl. aeronautical meteorology; slov. letecká meteorológia; 1993-a3

meteorologie lékařská

odvětví aplikované meteorologie zkoumající met. prvky a jevy, popř. jejich soubory ve vztahu ke zdraví člověka. Zvláštní pozornost věnuje meteorotropním nemocem, vnímavosti lidí na průběh počasí, tzv. meteorosenzibilitě a využití klimatu pro léčení nemocí a utužování zdraví, tzv. klimatoterapii. V ČR se pojem lékařská meteorologie považuje za syn. lékařské bioklimatologie. Viz též lázně klimatické, klimatologie lékařská.
angl. medical meteorology; slov. lekárska meteorológia; 1993-a2

meteorologie mezní vrstvy atmosféry

, viz vrstva atmosféry mezní, klimatologie mezní vrstvy atmosféry.
angl. boundary layer meteorology; slov. meteorológia hraničnej vrstvy atmosféry; 1993-a1

meteorologie mořská

speciální disciplína meteorologie zabývající se interakcemi mezi moři (oceány) a atmosférou, tj. zvláštnostmi vlivu moří a oceánů na atm. procesy jak místního rozsahu (pobřežní cirkulační systémy a jevy), tak procesy všeobecné cirkulace atmosféry. Součástí mořské meteorologie je meteorologie námořní. Mořská meteorologie vychází ze systému met. pozorování přímo na oceánech (pomocí bójí) a také z informací meteorologických družic či specializovaných družic pro sledování oceánů, ze zpráv z letadel a z měření meteorologických radiolokátorů. Pozorování na meteorologických lodích se v polovině 20. století rozvinulo zejména v sev. části Atlantského oceánu. Síť devíti stálých lodí NAOS (North atlantic observation system), vytvořená roku 1948, sloužila především zabezpečování letecké dopravy mezi Evropou a Amerikou. V souvislosti s rozvojem nových zabezpečovacích systémů byla síť NAOS redukována. Od roku 1978 byly v rámci NAOS v činnosti tyto stálé lodě: C (Sovětský svaz, 52°45' s. š., 35°30' z. d.), L (Velká Británie, 57° s. š., 20° z. d.), M (Nizozemsko, Norsko a Švédsko, 66° s. š., 2° v. d.) a R (Francie, 47° s. š., 17° z. d.). Činnost stacinonárních lodí skončila na konci roku 2009, kdy svůj provoz ukončila norská loď Polarfront. Pravidelné informace o povětrnostních podmínkách se ale stále získávají z výzkumných, obchodních aj. oceánských lodí. Viz též loď meteorologická.
angl. marine meteorology; slov. morská meteorológia; 1993-a3

meteorologie námořní

odvětví aplikované meteorologie, jež využívá zejména poznatků synoptické a dynamické meteorologie pro řešení speciálních otázek souvisejících s lodní dopravou po mořích a oceánech. Jejím cílem je přispět k bezpečnosti a hospodárnosti lodního provozu.
angl. naval meteorology; slov. námorná meteorológia; 1993-a3

meteorologie plachtařská

aplikace letecké meteorologie v bezmotorovém létání. Plachatřská meteorologie se zabývá především zákonitostmi procesů v ovzduší, které mají základní význam pro vznik vertikálních pohybů vzduchu vhodných k využití při letech kluzáků. Zahrnuje zejména rozbory podmínek konvekce, místních cirkulací, zejména svahových, popř. cirkulačních systémů, hlavně denních mořských vánků a proudění v horských závětrných vlnách. Viz též „komín" termický, termiky, konvekce termická, cirkulace brízová.
angl. soaring meteorology; slov. plachtárska meteorológia; 1993-a3

meteorologie průmyslová

oblast aplikované meteorologie, popř. klimatologie zaměřená na otázky aplikací meteorologických informací v průmyslu a komerčních aktivitách. Zabývá se zabezpečením průmyslu speciálními předpověďmi počasí a dalšími meteorologickými a klimatologickými informacemi. Jedná se o meteorologické zajištění technologických operací vázaných na počasí, např. o předpovědi bouří z hlediska dálkového přenosu elektrické energie, předpovědi a klimatologické charakteristiky sněhové pokrývky, teploty vzduchu, větru, srážkového režimu apod. Do oblasti meteorologie průmyslové dále patří problematika čistoty ovzduší, pokud jde o potenciální rozptyl exhalací, podklady pro regulaci výroby, pro volbu náhradních paliv v rozptylově nepříznivých meteorologických podmínkách apod. V poslední době se rozvíjí např. meteorologické zabezpečení jaderných energetických zařízení někdy nevhodně nazývané jaderná meteorologie. Někdy se průmyslová meteorologie chápe šířeji jako meteorologie soukromého sektoru, která zahrnuje i výrobu a poskytování meteorologických přístrojů a pozorovacích systémů (např. dálkového průzkumu), vývoj meteorologických systémů a systémové integrace, často i další konzultační služby či jiné produkty s přidanou hodnotou, včetně služeb pro další sektory, jako jsou média, letecká doprava, životní prostředí, zdraví, ovlivňování počasí, řízení zemědělských a lesnických aktivit i povrchové a letecké dopravy.
angl. industrial meteorology; slov. priemyselná meteorológia; 1993-a3

meteorologie radarová

, syn. meteorologie radiolokační.
slov. radarová meteorológia; 1993-a1

meteorologie radiolokační

(radarová) — specializovaná oblast meteorologie, která využívá zákonů šíření, rozptylu a zpětného odrazu elmag. energie v atmosféře ke zjišťování výskytu, lokalizace a charakteristik meteorologických radiolokačních cílů, k určování směru a rychlosti jejich pohybu i vývoje pro potřeby zabezpečení hydrometeorologických služeb a pro potřeby externích uživatelů z různých hospodářských odvětví i z veřejnosti. K tomu se využívá měření pomocí radiolokačních prostředků, především meteorologických radiolokátorů. Viz též radiometeorologie, klimatologie radiolokační.
angl. radar meteorology; slov. rádiolokačná meteorológia; 1993-a3

meteorologie synoptická

obor meteorologie, jenž studuje atm. děje synoptického měřítka, které jsou synchronně pozorovány na zvoleném území a sledovány především pomocí synoptických map. Jejím hlavním cílem je analýza a předpověď počasí. I když synop. (povětr.) mapy umožňují sledovat vznik, vývoj a přemísťování cyklon a anticyklon, vzduchových hmot a atmosférických front především plošně, systém synop. map z různých izobarických hladin spolu s aerologickými diagramy a vertikálními řezy atmosférou a informacemi z meteorologických radiolokátorů a družic umožňují studovat atm. jevy a děje prostorově. Vznik synoptické meteorologie souvisel s využitím telegrafu pro rychlou výměnu zpráv o počasí v polovině 19. století, kdy se začaly poprvé sestavovat povětr. mapy z širších oblastí na základě aktuálních informací. V souvislosti s numerickými předpověďmi počasí došlo ke značnému sblížení synoptické meteorologie a dynamické meteorologie. Viz též metoda synoptická, škola meteorologická norská, škola meteorologická chicagská.
angl. synoptic meteorology; slov. synoptická meteorológia; 1993-a3

meteorologie synoptická izobarická

synoptická meteorologie druhé poloviny 19. stol. Tehdejší synoptická analýza spočívala především v rozboru přízemního tlakového pole pomocí izobar a ještě nebyla prováděna frontální analýza. Izobarická synoptická meteorologie objevila tlakové útvary, jejich vzájemné působení a převládající směry pohybu, např. dráhy cyklon, statist. zkoumala rozložení met. prvků v tlakových útvarech, poznala souvislost mezi směrem větru a rozdělením tlaku vzduchu a stanovila řadu empir. pravidel dosud využívaných v synop. praxi. Na popsané stadium synop. meteorologie přímo navázaly objevy norské meteorologické školy.
angl. isobaric synoptic meteorology; slov. izobarická synoptická meteorológia; 1993-a1

meteorologie tropická

část meteorologie zabývající se zvláštnostmi vývoje atm. procesů v tropické oblasti, která je přibližně vymezená na severu obratníkem Raka a na jihu obratníkem Kozoroha. Poznatky tropické meteorologie vycházejí jednak ze systematických měření pozemních meteorologických stanic, zejména ale z družicových a radarových měření, a také z výsledků expedičních měření, jako např. YOTC, TACE a TROPICSS. Hlavním předmětem výzkumu tropické meteorologie je pasátová a monzunová cirkulace, tropické cyklony, intertropická zóna konvergence, speciální systémy tropické cirkulace (Maddean-juliánská, vlny ve východním proudění, El-Niňo, Jižní oscilace) a vzájemná vazba mezi tropickou a vnětropickou cirkulací i mezi cirkulacemi obou polokoulí.
angl. tropical meteorology; slov. tropická meteorológia; 1993-a3

meteorologie užitá

, syn. meteorologie aplikovaná.
angl. applied meteorology; slov. aplikovaná meteorológia; 1993-a1

meteorologie v ČR

v České republice zajišťuje provoz a aplikovaný výzkum v oboru meteorologie Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) se sídlem v Praze a Hydrometeorologická služba Armády ČR, které organizují zejména sběr, přenos, zpracování a poskytování met. údajů pro operativní i režimové účely, jakož i archivaci dat. Uvedené organizace udržují v provozu rozsáhlé sítě meteorologických stanic, obsluhované profesionálními i dobrovolnými pozorovateli. Spolupracují s obdobnou organizací v SR, kterou je Slovenský hydrometeorologický ústav (SHMÚ) se sídlem v Bratislavě.
Výzkumem v oboru meteorologie a klimatologie se jako svou hlavní činností zabývá Ústav fyziky atmosféry AV ČR, v. v. i., a v rámci své vědecké činnosti řada vysokých škol. Meteorologický a klimatologický výzkum je dílčí součástí práce i v dalších vědeckých ústavech AV ČR v rámci výzkumu problémů specifických pro jejich zaměření.
Výchovu a vzdělávání vysokoškolsky kvalifikovaných meteorologů a klimatologů zajišťují hlavně Matematicko-fyzikální fakulta UK v Praze, Přírodovědecká fakulta UK v Praze, Univerzita obrany v Brně a Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně. Meteorologické předměty se kromě toho přednášejí na několika dalších fakultách ve studijních oborech zaměřených na geografii, zemědělství, lesní a vodní hospodářství, životní prostředí, medicínu atp.
Jednotlivé instituce reprezentují ČR ve vybraných mezinárodních organizacích, jejichž činnost se k meteorologii a klimatologii vztahuje. ČHMÚ zastupuje ČR ve Světové meteorologické organizaci (WMO), v EUMETSAT, ECMWF, EUMETNET, IPCC, GEO a dalších. Kromě toho většina jmenovaných organizací navazuje dvoustranné dohody o spolupráci s partnerskými orgány v řadě zemí.
Zájmovou činnost v oboru meteorologie organizují Česká meteorologická společnost (dříve Československá meteorologická společnost při ČSAV) a Česká bioklimatologická společnost. Česká meteorologická společnost má svého zástupce i v Evropské meteorologické organizaci (EMS).
angl. meteorology in the Czech Republic; slov. meteorológia v ČR; 1993-a2

meteorologie zemědělská

, syn. agrometeorologie.
angl. agricultural meteorology; slov. poľnohospodárska meteorológia; 1993-a2

meteorosenzibilita

vnímavost organizmu na počasí neboli vlastnost organizmu reagovat na stav a změny atm. prostředí. Nízký stupeň meteorosenzibility, označovaný jako citlivost na počasí, se projevuje únavou, malátností, nechutenstvím, depresemi, neklidným spánkem apod., vyšší formou meteorosenzibility jsou předzvěstné pocity, kdy člověk reaguje na změny atm. prostředí již 2 až 3 dny předem, např. při chronické progresivní polyartritidě. Nejvyšší formou meteorosenzibility jsou meteorotropní nemoci (choroby). Podle různých autorů tvoří lidé citliví na počasí 35 až 70 % celkové populace a s rostoucí civilizací těchto lidí přibývá. Meteorosenzibilita je předmětem zájmu lékařské meteorologie. Viz též meteorotropismus.
angl. meteorosensibility; slov. meteorosenzibilita; 1993-a1

meteorotropismus

, meteorotropie, biotropie počasí — fyziologické i patologické reakce na změny počasí. Prvek nebo komplex počasí, u něhož se předpokládá účinek na organizmus, se nazývá meteorotropní činitel. Účinky vyvolávající biologickou odezvu se označují jako biotropní, resp. meteorotropní účinky. Studiem meteotropismu se zabývá lékařská meteorologie. Viz též meteorosenzibilita, nemoci meteorotropní.
angl. meteorotropism; slov. meteorotropizmus; 1993-a1

metoda CAVT

(Constant Absolute Vorticity Trajectory) — dříve používáná metoda předpovědi změn proudění vzduchu, která se zakládá na předpokladu, že absolutní vorticita individuální vzduchové částice je na konci každé trajektorie stejná jako na jejím začátku. Metodu navrhl C. G. Rossby. V souvislosti s nástupem moderních numerických předpovědních metod ztratila metoda CAVT na praktickém významu.
angl. CAVT method; slov. metóda CAVT; 1993-a3

metoda Multanovského

z historického hlediska zajímavá synoptická metoda střednědobé a dlouhodobé předpovědi počasí, vypracovaná B. P. Multanovským. Základem předpovědi byly dvě hypotézy: 1. všechny synoptické procesy jsou určovány akčními centry atmosféry; 2. postupující cyklony a anticyklony se přemísťují ve směru proudění vzduchu ve stř. vrstvách troposféry. Multanovskij objevil a formuloval řadu zákonitostí vývoje makroprocesů v atmosféře, k jeho nejvýznamnějším přínosům patří vymezení pojmu přirozeného synoptického období. Metoda Multanovského měla prognostický význam hlavně v 1. polovině 20. století, částečně se ale využívala pro prognostické účely do 70. let 20. století.
angl. Multanovski method; slov. metóda Multanovského; 1993-a3

metoda Normandova

metoda hodnocení celkové instability, popř. vertikální stability atmosféry na základě Normandovy klasifikace instability (stability) atmosféry.
angl. Normandian method; slov. Normandova metóda; 1993-a3

metoda analogu

metoda předpovědi počasí založená na předpokladu, že atm. procesy, které se v minulosti rozvíjely analogicky, budou se tak rozvíjet i v budoucnu. Většinou se hledá analogie synoptických procesů (někdy pouze met. prvků) na určitém území během několika dnů až měsíců. Do roku 2006 byla tato metoda používaná v provozní praxi ČHMÚ pro konstrukci měsíční předpovědi počasí.
angl. analogue method; slov. metóda analógu; 1993-a1

metoda asimilace dat variační

(4D VAR) — je metoda asimilace dat do numerického modelu předpovědi počasí, která formuluje optimální počáteční podmínku modelu tak, že tato počáteční podmínka minimalizuje váženou sumu kvadratických odchylek předpovězených a naměřených hodnot v asimilačním okně. Váhy lze použít k zohlednění přesnosti měření. Tato metoda vychází z předpokladu, že minimalizací chyby v asimilačním okně se získá počáteční podmínka, která bude minimalizovat i chybu modelové předpovědi. Řešení minimalizačního problému je velmi komplikované vzhledem k nelineárnosti modelu i vzhledem k rozměru problému, protože počáteční podmínky pro model představují typicky minimálně 10⁵ zpravidla však o několik řádů více hodnot. Praktické řešení minimalizačního problému spočívá ve zjednodušení modelu (např. použije se adiabatický model) a snížení dimenze problému (zmenšení rozlišení). Pro minimalizaci se aplikuje metoda největšího spádu, přičemž gradient se počítá pomocí adjungovaného modelu.
slov. variačná metóda asimilácie dát; 2014

metoda izalobar

dříve metoda používaná při předpovědi přízemního tlakového pole pomocí map izalobar. Extrapolací se určila budoucí poloha oblastí poklesů nebo vzestupů tlaku vzduchu, přičemž se odhadla změna jejich intenzity a směr postupu. Extrapolované izalobarické pole se sečetlo se současným tlakovým polem, a tím se získalo předpovídané tlakové pole na určitou dobu, většinou na 12 až 24 h dopředu. Na území ČR se používala do cca 60. let 20. století. S nástupem numerických předpovědních metod ztratila metoda izalobar význam. Viz též izolinie.
angl. isallobaric method; slov. metóda izalobár; 1993-a3

metoda nudging

empirická metoda asimilace dat do numerického modelu předpovědi počasí. Je založena na doplnění pomocného členu na pravou stranu prognostických rovnic, který závisí na naměřených datech a působí tak, že prognostické modelové veličiny se blíží v odpovídajících místech a časech naměřeným hodnotám. Nakolik odpovídají měřením, závisí na parametrech metody nudging, které jsou určovány empiricky. Výhodou nudgingu je, že je snadno aplikovatelná, výpočetně nenáročná a je aplikovatelná i pro silně nelineární modely. Nevýhodou je, že metoda nemá teoretický základ a výběr jejích parametrů závisí na testovacích výpočtech. Obecně se tvrdí, že vliv asimilovaných dat na předpověď metodou nudging mizí rychleji než v případě jiných metod. To však zpravidla platí pro asimilaci veličin s menší variabilitou, jako je tlak, teplota či vítr.
slov. metóda nudging; 2014

metoda objektivní analýzy variační

(3D VAR) — metoda objektivní analýzy meteorologických prvků, která vede k minimalizaci funkcionálu (penalizační funkce). Při formulaci funkcionálu se využívá Bayesova formulace pravděpodobnosti, kde vstupní pole dat je předpověď numerického modelu počasí a novou informací jsou naměřené hodnoty. Existuje několik ekvivalentních způsobů formulace funkcionálu, např. PSAS, které se liší efektivností jejich numerického řešení. Pro řešení minimalizace funkcionálu se zpravidla využívá metoda největšího spádu. Metoda 3D VAR je obecnější než optimální interpolace. Hlavní výhodou této metody je, že minimalizace se provádí ve fyzikálním prostoru (minimalizuje se veličina, která se analyzuje), čímž se liší od optimální interpolace, kde se nejprve počítají váhy a na jejich základě analyzovaná veličina. Za předpokladu, že chyby předpovědi (předběžného pole) a chyby měření mají Gaussovo rozdělení, jsou metody 3D VAR a optimální interpolace ekvivalentní.
slov. variačná metóda objektívnej analýzy; 2014

metoda perturbační

, metoda poruch — metoda založená na aplikaci tzv. poruchového počtu. Fyz. veličiny podle ní rozkládáme na část stacionární (časově zprůměrovanou) a poruchovou neboli perturbační (časově rychle proměnnou). V meteorologii se s použitím perturbační metody setkáváme zejména v souvislosti s atm. turbulencí, turbulentním přenosem, vlnovými ději apod.
angl. perturbation method; slov. perturbačná metóda; 1993-a3

metoda simulace velkých vírů LES

(Large Eddy Simulation) — metoda modelování turbulence spočívající v aplikaci filtru (prostorového, časového), pomocí něhož dojde k rozdělení spektra velikostí třírozměrných turbulentních vírů na dvě části, tj. na víry velkých měřítek a vírové pohyby měřítek malých. Víry velkých měřítek jsou přitom v modelu řízeny přímo pohybovými (Navierovými-Stokesovými) rovnicemi pro okamžité hodnoty složek rychlosti proudění, zatímco malé víry jsou parametrizovány.
angl. large eddy simulation method; slov. metóda simulácie veľkých vírov LES; 2014

metoda synoptická

metoda rozboru a předpovědi atm. procesů a jimi podmíněného počasí v určitém prostoru (oblasti) pomocí synoptických map a jiných pomocných materiálů. Kvalit. stupni ve vývoji metody synoptické byly izobarická metoda, metoda izalobar a frontologická metoda. Metodu synoptickou poprvé použil – ještě bez označení termínu „synoptická“ – při studiu povětrnostních dějů většího měřítka něm. meteorolog H. W. Brandes v letech 1816-1820. V souvislosti s nástupem numerické předpovědi počasí ustoupila do pozadí a má dnes jen význam doplňkový. Viz též meteorologie synoptická izobarická, analýza frontální, analýza synoptická.
angl. synoptic method; slov. synoptická metóda; 1993-a1

metoda vrstvy

metoda hodnocení stability teplotního zvrstvení ovzduší v horiz. vrstvě atmosféry o jednotkové tloušťce, kterou současně procházejí výstupné i kompenzující sestupné proudy. Metoda předpokládá, že hmotnosti vystupujícího a sestupujícího vzduchu jsou si rovny, změny teploty ve vystupujícím vzduchu probíhají podle nasycené adiabaty a v sestupujícím vzduchu přibližně podle suché adiabaty. Ve srovnání s metodou částice se tedy zmenšuje rozdíl teploty mezi vystupujícím vzduchem a vzduchem v jeho okolí a horní hladina konvekce stanovená metodou vrstvy obvykle lépe odpovídá skutečnosti než výsledek metody částice. Metoda vrstvy však vyžaduje odhad nebo znalost poměru plošného rozsahu výstupných a sestupných proudů. Nutnost znát tento parametr způsobuje, že provozní použití metody vrstvy není obvyklé. Viz též metoda vtahování.
angl. layer method; slice method; slov. metóda vrstvy; 1993-a3

metoda vtahování

metoda hodnocení stability teplotního zvrstvení, která odstraňuje základní předpoklad metody částice, tzn. změnu teploty vystupujícího vzduchu při adiabatické expanzi. Metoda vtahování bere v úvahu mísení oblačného vzduchu se vzduchem v okolí oblaku s využitím konceptu homogenního isobarického vtahování. Důsledkem vtahování je oprava teploty a vlhkosti adiabaticky izolované vzduchové částice a odpovídající změna stavové křivky vystupujícího vzduchu. Ve srovnání s metodou částice klesá rozdíl teploty mezi vystupujícím vzduchem a vzduchem v okolí, podobně jako u metody vrstvy. Horní hladina konvekce stanovená metodou vtahování proto lépe odpovídá skutečnosti než výsledek metody částice. Aplikace metody vtahování však vyžaduje odhad nebo znalost parametru vtahování, který udává hmotnost vtaženého vzduchu připadající na jednotku hmotnosti vzduchové částice při daném rozsahu výstupu. V některých aplikacích metody vtahování se předpokládá zvětšení hmotnosti vystupujícího vzduchu v oblaku o 20 % při výstupu o 50 hPa. Hodnota parametru vtahování však může být velmi proměnná a nutnost znát tento parametr způsobuje, že provozní použití metody vtahování není obvyklé.
angl. entrainment method; slov. metóda vt'ahovania; 1993-a3

metoda částice

metoda hodnocení stabilitních podmínek, nejčastěji vertikální stability atmosféry; v tom případě je založena na porovnání hodnot adiabatického teplotního gradientu a vertikálního teplotního gradientu v dané hladině nebo vrstvě atmosféry. Metoda částice předpokládá adiabatickou změnu teploty při vert. pohybu vzduchové částice. Tlak vzduchu v částici se okamžitě přizpůsobuje tlaku vzduchu v okolí, které je v hydrostatické rovnováze. Zrychlení vert. pohybu vzduchové částice lze vyjádřit vztahem

a \equiv \frac{d v}{d t} = g \frac{T - T^{'}}{T},

kde g značí tíhové zrychlení, T teplotu částice a T' teplotu okolního vzduchu. Při instabilním teplotním zvrstvení atmosféry je hodnota zrychlení kladná, při indiferentním nulová a stabilnímu zvrstvení odpovídá hodnota záporná. Viz též rovnice hydrostatické rovnováhy, metoda vrstvy, metoda vtahování, CAPE.
angl. parcel method; slov. metóda častice; 1993-a3

metody přímé simulace DNS

(Direct Numerical Simulation) — metody numerického modelování turbulence, které vycházejí z přímého řešení pohybových (Navierových – Stokesových) rovnic na zvolené prostorové oblasti pro velmi rychle se měnící okamžité hodnoty složek rychlosti proudění, teploty, tlaku, popř. dalších veličin, např. koncentrací příměsí při vhodně zadaných počátečních a okrajových podmínkách. Nalezení obecného řešení tohoto problému je velice obtížné zejména z hlediska nároků na výpočetní techniku, neboť výpočetní síť musí být natolik hustá, aby zachytila i nejmenší turbulentní víry, a této hustotě musí odpovídat i velikost časového kroku při numerické integraci. Přibližně od 80. let 20. století se v odborné literatuře objevují různá dílčí řešení, zejména pro případy proudění v oblasti charakterizované Reynoldsovým číslem o velikosti odpovídající max. řádu 10³.
angl. direct numerical simulation methods ; slov. metódy priamej simulácie DNS; 2014

metody výpočtu očekávaného znečištění ovzduší

vypočítávají buď dlouhodobé (klimatické) nebo krátkodobé (denní i kratší) očekávané koncentrace imisí, popř. se určuje délka doby překročení nějaké hraniční koncentrace škodlivin nebo celková dávka škodliviny na zvolené období. Metody výpočtu jsou buď empir., založené na jednoduchých statist. modelech (regrese, rozptyl podle Gaussova rozložení atd.) a met. poznatcích o větru a stabilitě teplotního zvrstvení ovzduší, nebo teor., založené na řešení systému rovnic atm. dynamiky pro mezní vrstvu atmosféry s uvažováním turbulentního promíchávání a faktorů emise. Existují rovněž experimentální fyz. modely, na nichž se simuluje emise a měří rozptyl příměsí v ovzduší (emitovaných látek). Viz též znečištění ovzduší, model Suttonův.
angl. methods for calculation of expected air pollution; slov. metódy výpočtu očakávaného znečistenia ovzdušia; 1993-a0

metr dynamický

(geodynamický) — vert. vzdálenost, na níž se geopotenciál změní o 10 J. Dynamický metr je číselně asi o 2 % větší než geometrický metr a jeho přesná hodnota závisí na místním tíhovém zrychlení. V meteorologii byla původně zavedena V. Bjerknesem jednotka desetkrát menší, tj. dynamický decimetr. V praxi je výhodnější jednotkou metr geopotenciální, který je roven 0,98 dynamického metru.
angl. dynamic metre; slov. dynamický meter; 1993-a3

metr geopotenciální

jednotka geopotenciální výšky, jež je definovaná vztahem:

H_{g p m} = \frac{1}{9.8} \int_{0}^{z} g d z,

kde H je výška v geopotenciálních metrech, z výška v geometrických metrech a g velikost místního tíhového zrychlení. Vztah mezi geopotenciálním metrem a geometrickým metrem lze vyjádřit ve tvaru
1 geopotenciální metr = 9,8/g geometrických metrů.
Geopotenciální metr je v meteorologii běžně užívanou jednotkou výšky, která se rovná geometrickému metru na místech, kde je tíhové zrychlení přesně rovno 9,8 m.s^–2. V geopotenciálních metrech se např. uvádějí výšky na mapách barické topografie a užívá se ho v mezinárodní standardní atmosféře ICAO. Viz též metr dynamický.
angl. geopotential metre; slov. geopotenciálny meter; 1993-a2

mezera fénová

, okno fénové — bezoblačný prostor vznikající při suchoadiabatickém ohříváním vzduchu v sestupném fénovém proudění za horskou překážkou. Viz též fén orografický, oblak fénový, zeď fénová.
angl. foehn break; foehn gap; slov. föhnová medzera; 1993-a3

mezobara

u nás dnes jen velmi zřídka užívané označení pro izobaru s prům. tlakem vzduchu 1 013 hPa, které zřejmě historicky pochází z německé jazykové oblasti. Mezobara pak na klimatologických mapách odděluje oblast vyššího tlaku vzduchu (izobary s hodnotami nad 1 013 hPa se potom nazývají pliobary, popř. pleiobary) od oblasti nižšího tlaku vzduchu (izobary s hodnotami pod 1 013 hPa se v tomto pojetí nazývají miobary popř. meiobary). Viz též meion, pleion.
angl. mesobare; slov. mezobara; 1993-a2

mezocyklona

1. vír mezoměřítkového charakteru s cyklonálním zakřivením proudnic. Vzniká obvykle ve vzduchu mírných šířek, popř. v arktickém vzduchu studeného sektoru řídicích cyklon. V poli přízemního tlaku vzduchu bývá mezocyklona zpravidla vyjádřena brázdou nižšího tlaku, popř. i uzavřenou izobarou. Rozměry mezocyklony jsou řádově stovky km a doba její existence přibližně 1 den. Vzniká v různých vzdálenostech za studenou frontou cyklony. Vznikne-li v bezprostřední blízkosti studené fronty, může způsobit její zvlnění a často s ní v tomto případě splyne. Mezocyklony byly objeveny pomocí meteorologických družic. Oblačnost s nimi spojená má zpravidla výrazně konv. charakter, jednotlivé spirální větve mohou být překryty cirrovitou oblačností. V sev. Atlantiku vznikají nejčastěji vých. od již. cípu Grónska při. záp. až sz. proudění. Jsou spojeny s horiz. střihem větru v závětří Grónska. Dále se mezocyklony často vyskytují v oblasti Norska a Norského moře, kde při jejich vzniku hraje důležitou roli horiz. střih větru vyvolaný třením nad záp. pobřežím Skandinávie. Mezocyklony se mohou vyskytnout i v oblasti Britských ostrovů, někdy pronikají nad Baltské moře, případně až do střední Evropy. Jsou zpravidla provázeny silným větrem, intenzivními přeháňkami a v zimě sněžením.
2. Rotující vír konv. měřítka, spojený s výstupným proudem v supercele, který může mít jak cyklonální, tak anticyklonální směr rotace. Doba trvání výskytu mezocyklony je maximálně několik hodin a horizontální rozsah je 3–8 km. Vorticita spojená s mezocyklonou je řádu 10^–2 s^–1. Mezocyklony jsou detekovatelné meteorologickými dopplerovskými radary.
angl. mesocyclone; polar low; slov. mezocyklóna; 1993-a3

mezoklima

klima oblastí o horiz. rozměru obvykle jednotek až desítek km, v němž se kromě vlivů cirkulačních prvků s vert. osou vírů výrazně uplatňují i vlivy cirkulačních prvků s horiz. osou vírů. Je klimatem prostoru, ve kterém se projevují vlivy tření o zemský povrch a v němž se uplatňuje vert. promíchávání vzduchu turbulencí ve větší míře než u makroklimatu. Vert. rozsah mezoklimatu je dán polohou planetární mezní vrstvy atmosféry, která je horní hranicí mezoklimatu Je to prostor, v němž mezoklimatické vlastnosti překrývají vlastnosti místně klimatické a mikroklimatické. Pojem mezoklima poprvé použil franc. meteorolog H. M. C. Scaëtta v r. 1935. Viz též kategorizace klimatu, mikroklima, klima místní, mezometeorologie.
angl. mesoclimate; slov. mezoklíma; 1993-a2

mezoklimatologie

část klimatologie zabývající se mezoklimatem. Zkoumá především klimatické faktory, které modifikují makroklima na mezoklima a specifické vlastnosti mezoklimatu, jako např. zvláštnosti cirkulačních poměrů (podmínek), rozložení srážek, šíření exhalátů apod. Mezoklimatologie se opírá jednak o standardní met. měření a pozorování, jednak o speciální metody (stožárová meteorologická měření) a jiná měření vert. gradientů met. prvků. Za součást mezoklimatologie lze považovat klimatologii znečištění ovzduší.
angl. mesoclimatology; slov. mezoklimatológia; 1993-a3

mezometeorologie

, mezosynoptická meteorologie — část meteorologie pojednávající o met. procesech a jevech mezosynoptického měřítka. K mezometeorologickým jevům patří např. konv. bouře, mezocyklony, tornáda, místní cirkulace aj. Viz též klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.
angl. mesometeorology; slov. mezometeorológia; 1993-a3

mezopauza

horní hranice oblasti s prudce klesající teplotou (mezosféry). Odděluje mezosféru a termosféru; leží ve výšce kolem 85 km nad zemským povrchem.
angl. mesopause; slov. mezopauza; 1993-a3

mezopik

užívaný název stratopauzy.
angl. mesopeak; slov. mezopik; 1993-a3

mezosféra

část atmosféry Země ležící zhruba mezi 50 až 80 km výšky, tj. mezi stratopauzou a mezopauzou. Teplota vzduchu v této vrstvě atmosféry s výškou klesá a v blízkosti horní hranice mesosféra dosahuje ve vysokých zeměp. šířkách v létě hodnot –80 až –90 °C, v zimě asi –40 až –50 °C. Podle přímých měření je proudění vzduchu v mezosféře značně proměnlivé. V blízkosti mezopauzy pozorujeme někdy v létě noční svítící oblaky.
angl. mesosphere; slov. mezosféra; 1993-a1

microburst

[majkrobé(r)st] — downburst malého měřítka s horiz. průměrem nepřesahujícím cca 4 km. Ničivé větry trvají zpravidla 2 – 5 minut a změna rychlosti větru u středu roztékání přesahuje 10 m.s^–1. Detekce tohoto jevu je velmi obtížná, často dokonce nemožná, pro jeho krátké trvání a malé rozměry. Microburst se projevuje silným střihem větru, který způsobil řadu vážných nehod v leteckém provozu, zejména při vzlétání nebo přistávání letadel v okolí konv. bouře. Někdy se rozlišuje vlhký miroburst, při němž vypadne více než 25 mm srážek nebo radarová odrazivost převyšuje 35 dBZ, a suchý microburst, při němž tyto hodnoty nejsou dosaženy.
angl. microburst; slov. microburst; 1993-a3

mikrobarograf

přesný a citlivý barograf, jehož záznam časových změn tlaku vzduchu je detailnější než u barografu. V zahraniční literatuře někdy označení pro mikrobarovariograf.
angl. microbarograph; slov. mikrobarograf; 1993-a3

mikrobarogram

záznam mikrobarografu.
angl. microbarogram; slov. mikrobarogram; 1993-a1

mikrobarovariograf

, variograf — citlivý barograf zapisující s velkým zvětšením krátkodobé odchylky tlaku vzduchu od jeho původně zvolené hodnoty. Tento přístroj se někdy v zahraniční literatuře nazývá též mikrobarograf.
angl. microbarovariograph; slov. mikrobarovariograf; 1993-a2

mikrofyzika oblaků a srážek

část fyziky oblaků a srážek, která studuje především procesy vzniku, růstu a rozpadu jednotlivých oblačných a srážkových částic. Tyto mikrofyzikální procesy mají charakteristické rozměry odpovídající velikosti jednotlivých částic. Při popisu těchto mikrofyzikálních procesů užíváme také zobecňující matematické modely, které popisují chování celého souboru částic v oblasti přesahující charakteristické rozměry jednotlivých částic. Z hlediska mikrofyziky oblaků a srážek nás tedy zajímají procesy, které vedou k vývoji srážkových částic a jejichž charakteristické rozměry zasahují do oblasti mikroměřítka. Viz též dynamika oblaků, klasifikace meteorologických procesů a jevu.
angl. cloud and precipitation microphysics; slov. mikrofyzika oblakov a zrážok; 2014

mikroklima

klima nejmenších prostorů obvykle o horiz. rozměrech do 1 km, v němž se uplatňují vlivy cirkulačních prvků s jakoukoliv polohou osy vírů. Praktičtěji pojaté definice spojují mikroklima s homogenním aktivním povrchem, nad nímž se podmínky utváření mikroklimatu liší od okolí (např. mikroklima pole, lesa, terénních tvarů, ulic aj.). Mikroklima je vert. omezeno na vrstvu vzduchu přiléhající k zemskému povrchu, v níž se projevují odlišnosti od klimatu širšího okolí. Zvláštním druhem mikroklimatu je mikroklima uzavřených prostor neboli kryptoklima. Čes. pojem malopodnebí místo mikroklima se neujal. Viz též kategorizace klimatu, makroklima, mezoklima, klima místní, topoklima, klima porostové, klima půdní, klima skleníkové.
angl. microclimate; slov. mikroklíma; 1993-a3

mikroklima uzavřených prostor

, kryptoklima — klimatické podmínky vnitřních prostor umělého i přírodního původu, jako jsou výrobní, provozní, dopravní, pracovní a obytné prostory nebo jeskyně, hnízdní prostory ptáků či nory zvěře, v nichž v důsledku tepelné izolace stěn, hloubky pod zemským povrchem nebo omezeného spojení s venkovním prostředím je značně změněn denní a roční chod meteorologických prvků. Mikroklima uzavřených prostor se projevuje zejména ve specifických teplotních a vlhkostních poměrech, v prašnosti prostředí (tovární haly, důlní prostory) a v podmínkách výměny vzduchu. Mikroklima uzavřených prostor bývá často upravováno vytápěním, zvlhčováním a ventilací. Viz též klimatizace, mikroklima skleníkové, klima umělé.
angl. indoor climate; slov. mikroklíma uzavretých priestorov; 1993-a3

mikroklimatologie

část klimatologie zabývající se mikroklimatem, a to jak otevřených prostorů (reliéfů, porostů, půdy, ulic aj.), tak uzavřených prostor (místností, stájí, skleníků aj.). Vzhledem k vysokým hodnotám horiz. i vert. gradientů teploty v rozsahu mikroklimatu využívá mikroklimatologický průzkum a výzkum speciálních metod měření, pokud se týká umístění, tj. expozici meteorologických přístrojů, délku měření a u moderních metod také frekvenci měření. Za zakladatele mikroklimatologie se zpravidla považuje něm. botanik G. Kraus, který v r. 1911 publikoval práci o půdě a klimatu nejmenších prostorů, i když praktickým studiem mikroklimatu se zabýval např. český přírodovědec E. Purkyně již v 60. letech 19. století. Viz též měření meteorologická terénní ambulantní, Bowenův poměr.
angl. microclimatology; slov. mikroklimatológia; 1993-a2

mikrometeorologie

část meteorologie, jež pojednává o met. dějích v měřítku 1 km a méně. Jde o děje charakterizované přítomností vírových pohybů v atmosféře s osami rotace v obecné poloze a s poloměry nejvýše řádu stovek m. Zvláštní pozornost je v mikrometeorologii věnována studiu toků látek a energie mezi aktivními povrchy (např. půdou, vegetací a jejími složkami, vodním povrchem) a atmosférou. Součástí mikrometeorologie v nbsp;širším smyslu je mikroklimatologie. Viz též makrometeorologie, mezometeorologie, eddycovariance.
angl. micrometeorology; slov. mikrometeorológia; 1993-a3

mikropluviograf

přístroj pro registraci atm. srážek natolik slabých, že je nelze změřit nebo zaregistrovat běžným srážkoměrem. Využíval např. pohybujícího se chem. upraveného pásku papíru, který změní barvu, dopadnou-li na něj štěrbinou srážky. V současné době se v ČR pro daný účel užívá detektor počasí nebo detektor srážek.
angl. micropluviograph; slov. mikropluviograf; 1993-a3

mikroseismy meteorologické

stálé kmitání zemského povrchu ve formě elastických vln, které se šíří od pobřeží na velké vzdálenosti do nitra kontinentů. Časová perioda kmitů se řádově rovná jednotkám sekund, rychlost šíření je nejčastěji 2 až 4 km.s^–1 a amplituda odpovídá 10^–6 m a méně. Příčiny vzniku spočívají v atmosféricko-oceánické cirkulaci, značná úloha se přisuzuje zejména pohybům tropických i mimotropických cyklon.
angl. meteorological microseisms; slov. meteorologické mikroseizmy; 1993-a2

milibar

jednotka tlaku vzduchu, 10^–3 baru, pro niž platí vztah
1 mbar [mb] = 10² Pa = 1 hPa.
Milibar byl do konce roku 1979 v Československu používán jako zákl. jednotka tlaku vzduchu v meteorologii. Po zavedení nové mezinárodní soustavy jednotek SI, která bar a jeho odvozeniny nepřipouští, se postupně přešlo k používání jednotky hektopascal (hPa), doporučené pro met. účely Světovou meteorologickou organizací a číselně rovné jednotce milibar. Viz též měření tlaku vzduchu.
angl. millibar; slov. milibar; 1993-a3

mineralizace srážek

součet koncentrací rozpuštěných látek s výjimkou plynů, které se dostávají do srážkových elementů (kapek deště, sněhových vloček) při jejich průchodu atmosférou většinou v blízkosti zemského povrchu. Srážková voda je roztokem velmi slabě mineralizovaným. Mineralizaci je možné stanovit na základě měření elektrické vodivosti, které je běžnou součástí chemického rozboru srážek.
angl. mineralization of precipitation; slov. mineralizácia zrážok; 1993-a3

minidíry ozonové

časově rychle vznikající ale prostorově omezená zeslabení ozonové vrstvy s rozsahem 10⁵ – 10⁶ km², která byla objevena až pomocí družicových měření. Tyto útvary jsou ryze dynamického původu a mění svoji polohu v závislosti na cirkulačních podmínkách spodní stratosféry a horní troposféry. Nejčastěji se vytvářejí ve středních zeměpisných šířkách a častěji na severní polokouli. Doba jejich životnosti je několik dnů. Četnost výskytu může ovlivnit charakter dlouhodobého vývoje stavu ozonové vrstvy nad zvolenou oblastí.
angl. ozone mini-holes; slov. ozónové minidiery; 2014

minima letištní provozní

hodnoty vodorovné dohlednosti nebo dráhové dohlednosti a výšky základny význačné oblačnosti, určené příslušnou leteckou organizací, při nichž se ještě může uskutečnit vzlet nebo přistání letadla. Stanovují se především s ohledem na charakter překážkových rovin, přístr. vybavení letiště a denní dobu (den, noc).
angl. aerodrome operational minima; slov. letištné prevádzkové minimá; 1993-a3

minimum absolutní

nejnižší hodnota met. prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Abs. minimem se vždy rozumí nejnižší hodnota vztažená k celému roku, jinak hovoříme o abs. minimu měsíčním, denním apod. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 absolutní minimum teploty vzduchu –27,6 °C (z 1. 3. 1785). Viz též amplituda absolutní, extrém.
angl. absolute minimum of meteorological element; slov. absolútne minimum; 1993-a3

minimum absolutní denní

nejnižší hodnota z denních minim met. prvku, zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti v daném kalendářním dnu za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 abs. minimum teploty vzduchu pro 1. leden –21,4 °C (z roku 1784). Viz též amplituda absolutní denní .
angl. absolute daily minimum of meteorological element; slov. absolútne denné minimum; 1993-b3

minimum absolutní měsíční

nejnižší hodnota z měsíčních minim met. prvku, zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 lednové abs. minimum teploty vzduchu –27,5 °C (z 31. 1. 1830). Viz též amplituda absolutní měsíční .
angl. absolute monthly minimum of meteorological element; slov. absolútne mesačné minimum; 1993-b3

minimum barické

, syn. minimum tlakové.
slov. barické minimum; 1993-a1

minimum denní

nejnižší hodnota met. prvku, zajištěná v konkrétním dnu na met. stanici za 24 h, a to buď v intervalu od 00 do 24 h, nebo mezi dvěma jinými stanovenými termíny pozorování, např. od 19 h SEČ předchozího dne do 7 h SEČ běžného dne nebo od 18 UTC předchozího dne do 06 UTC daného dne v případě nejnižší teploty uváděné ve zprávách SYNOP z evropských zemí. Viz též amplituda denní.
angl. daily (diurnal) minimum of meteorological element; slov. denné minimum; 1993-a3

minimum denní průměrné

průměr denních minim met. prvku, a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc), nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. denní minimum teploty vzduchu v lednu –3,2 °C (vypočtené z denních minim v lednových dnech), pro 1. leden pak –3,1°C (vypočtené z denních minim 1. 1.). Viz též amplituda denní průměrná.
angl. mean daily (diurnal) minimum of meteorological element; slov. priemerné denné minimum; 1993-b3

minimum měsíční

nejnižší hodnota met. prvku dosažená během kalendářního měsíce v určitém roce.
angl. monthly minimum of meteorological element; slov. mesačné minimum; 1993-a2

minimum měsíční průměrné

průměr měsíčních minim met. prvku dosažených v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. lednové minimum teploty vzduchu –6,7 °C.
angl. mean monthly minimum of meteorological element; slov. priemerné mesačné minimum; 1993-a3

minimum roční

nejnižší hodnota met. prvku dosažená v daném roce.
angl. annual minimum of meteorological element; slov. ročné minimum; 1993-a3

minimum roční průměrné

průměr ročních minim met. prvku za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. roční minimum teploty vzduchu –9,1 °C.
angl. mean annual minimum of meteorological element; slov. priemerné ročné minimum ; 2014

minimum teploty vzduchu přízemní

, syn. teplota minimální přízemní.
angl. grass minimum temperature; ground minimum temperature; slov. prízemné minimum teploty vzduchu; 1993-a3

minimum tlakové

(barické) — zast. označení pro cyklonu; střed tlakového minima býval dříve na synoptických mapách označován písmenem m.
angl. pressure minimum; slov. tlakové minimum; 1993-a2

miobara

, viz. mezobara.
angl. miobare; slov. miobara; 1993-a1

mistral

silný, chladný, nárazovitý a suchý sev. až sv. vítr charakteru bóry, vanoucí v údolí Rhóny ve Francii. Vyskytuje se po celý rok, nejčastěji však v prosinci, lednu a červnu při převládajícím sz. až sev. proudění, které je v úzkém severojižně orientovaném údolí Rhóny zesilováno tryskovým efektem. Obvykle vzniká v souvislosti s vývojem cyklony nad Tyrhénským mořem nebo Janovským zálivem, když se azorská anticyklona přesouvá nad stř. Francii. Rychlost mistralu v oblasti Marseille dosahuje 80 až 130 km.h^–1 a jeho vert. rozsah bývá 2 až 3 km. Působí četné škody, mimo jiné ztěžuje námořní a leteckou dopravu a nepříznivě působí na osoby se zvýšenou meteorosensibilitou. V přilehlých oblastech má řadu místních názvů.
angl. mistral; slov. mistrál; 1993-a1

mitigace

cílená aktivita člověka omezující zdroje skleníkových plynů nebo snižující jejich koncentrace v ovzduší. V širším významu se jedná i o zásahy omezující zdroje a koncentrace jiných látek, které mohou přímo či nepřímo přispívat k antropogenní změně klimatu (např. snižování množství prašného aerosolu) nebo cílené odčerpávání oxidu uhličitého z atmosféry (CCS – Carbon dioxide Capture and Storage). Viz též efekt skleníkový, adaptace, IPCC.
angl. mitigation; 2014

mlha

atmosférický aerosol sestávající z velmi malých vodních kapiček, popř. drobných ledových krystalků rozptýlených ve vzduchu, který zmenšuje vodorovnou dohlednost při zemi alespoň v jednom směru pod 1 km. Je jedním z hydrometeorů. Relativní vlhkost vzduchu v mlze bývá velmi vysoká (dosahuje až 100 %). Vzduch působí sychravým dojmem. V klimatologii se rozlišují čtyři stupně intenzity mlhy podle dohlednosti, a to mlha slabá (dohlednost 500 až 1 000 m), mírná (200 až 500 m), silná (50 až 200 m) a velmi silná (dohlednost menší než 50 m). Mlhy všech druhů vznikají tehdy, jestliže teplota vzduchu poklesne pod teplotu rosného bodu, nebo se mu při dostatečném počtu účinných kondenzačních jader přiblíží. K tomu dochází buď ochlazením vzduchu, např. při mlze radiační, advekční a svahové, nebo dodatečným zvýšením vlhkosti vzduchu, např. u mlhy frontální (z vypařování). Mlha může vznikat při kladných i záporných teplotách vzduchu. Mlha se člení z různých hledisek. Podle vzniku rozlišujeme mlhy advekční, radiační a advekčně-radiační, podle složení např. mlhy přechlazené nebo zmrzlé, podle vert. rozsahu se mlhy dělí na mlhy přízemní a vysoké, dále se mlhy rozlišují podle místa vzniku atd. Při met. pozorováních je pro rozlišení mlhy od oblaku druhu stratus rozhodující poloha stanoviště pozorovatele. Viz též klasifikace mlh Willettova, přeháňky mlhové, chuchvalce mlhy, rozpouštění mlhy, pás mlhy, garua, kouřmo.
angl. fog; slov. hmla; 1993-a3

mlha advekční

mlha, která se tvoří ochlazováním rel. teplého a vlhkého vzduchu při jeho advekci (přesunu) nad chladnější povrch. Za advekční mlhu se považuje někdy i mlha vznikající zvýšeným výparem při přesunu studeného vzduchu nad teplý a vlhký povrch. Viz též mlha radiační, klasifikace mlh Willettova.
angl. advection fog; slov. advekčná hmla; 1993-a1

mlha advekčně-radiační

mlha, při jejímž vzniku a trvání současně působí příčiny mlhy advekční a mlhy radiační. Viz též klasifikace mlh Willettova.
angl. advective radiation fog; slov. advekčne-radiačná hmla; 1993-a1

mlha frontální

mlha spojená s atm. frontou. Její vznik souvisí jak s advekčními změnami teploty vzduchu, tak s jeho dodatečným nasycením způsobeným frontálními srážkami a předfrontálním poklesem tlaku vzduchu. Podle převažující oblasti výskytu, rozlišujeme mlhu předfrontální a zafrontální. Frontální mlha se přesouvá spolu s frontou.
angl. frontal fog; slov. frontálna hmla; 1993-a3

mlha inverzní

(podinverzní), syn. mlha vysoká.
angl. inversion (subinversion) fog; slov. inverzná (podinverzná) hmla; 1993-a1

mlha jezerní

viz mlha z vypařování, podle vertikálního rozsahu vrstvy s mlhou může být mlhou přízemní.
angl. lake fog; slov. jazerná hmla; 1993-a3

mlha ledová

, syn. mlha zmrzlá.
angl. ice fog; slov. ľadová hmla; 1993-a1

mlha monzunová

zřídka se vyskytující pobřežní mlha, která vzniká při postupu letního monzunu nad chladný povrch pevniny.
angl. monsoon fog; slov. monzúnová hmla; 1993-a3

mlha mořská

advekční mlha, vznikající nad mořem ve vzduchové hmotě, která se přemísťuje z teplejšího povrchu vody nad chladnější. Tato mlha je častá např. u New Foundlandu na styku Golfského a Labradorského mořského proudu, a to především v létě. Viz též mlha pobřežní.
angl. sea fog; slov. morská hmla; 1993-a1

mlha mrznoucí

mlha tvořená přechlazenými vodními kapičkami při teplotách vzduchu často hluboko pod bodem mrazu. Protože absolutní vlhkost vzduchu je vyšší než při zmrzlé mlze, působí sychravým dojmem. Jelikož se skládá z přechlazených vodních kapiček, nepozorujeme při ní tzv. jiskření světla. Typickým projevem mrznoucí mlhy je tvoření námrazkových jevů, někdy velmi intenzivních. Viz též mlha přechlazená.
angl. fog depositing rime; freezing fog; slov. mrznúca hmla; 1993-a3

mlha orografická

, syn. mlha svahová.
angl. orographic fog; slov. orografická hmla; 1993-a1

mlha pobřežní

podle S. P. Chromova advekční mlha, která se tvoří v mořských vzduchových hmotách, postupujících z teplého moře nad chladnou pevninu, často daleko do vnitrozemí. Bývá spojena se silným větrem a má značný vert. rozsah. Někteří autoři rozšiřují význam pojmu pobřežní mlha na všechny mlhy vznikající v pobřežních oblastech následkem teplotních rozdílů mezi mořem a pevninou i na mořské mlhy pronikající nad pevninu. Viz též garua.
angl. coastal fog; slov. pobrežná hmla; 1993-a1

mlha přechlazená

syn. mlha mrznoucí.
angl. supercooled fog; slov. prechladená hmla; 1993-a3

mlha předfrontální

viz mlha frontální.
angl. pre-frontal fog; slov. predfrontálna hmla; 1993-a3

mlha přízemní

1. mlha v tenké vrstvě vzduchu při zemském povrchu zasahující nejvýše do 2 m nad zemí, nad níž je vodorovná dohlednost výrazně vyšší; 2. v širším smyslu mlha v poměrně tenké přízemní vrstvě atmosféry zasahující od země do výšky řádově metrů nebo desítek metrů. Vznik přízemní mlhy obvykle závisí na místních podmínkách, většinou se jedná o mlhu radiační. Viz též mlha vysoká.
angl. ground fog; slov. prízemná hmla; 1993-a3

mlha radiační

, mlha z vyzařování — mlha vzniklá izobarickým radiačním ochlazováním vzduchu od aktivního povrchu, jehož teplota se snižuje následkem efektivního vyzařování. Tímto způsobem vznikají mlhy především v noci, v zimním období se někdy udržují po celý den. Častější jsou mlhy přízemní než mlhy vysoké. Viz též klasifikace mlh Willettova, mlha advekční.
angl. radiation fog; slov. radiačná hmla; 1993-a3

mlha svahová

(orografická) — mlha, která se vytváří na návětrných svazích kopců a hor v důsledku adiabatického ochlazování vzduchu vystupujícího po svazích. Podmínkou jejího vytváření je stabilní teplotní zvrstvení nasyceného vzduchu. Pozorovateli z nižších poloh se jeví jako vrstevnatá oblačnost dosahující až na povrch svahu.
angl. upslope fog; slov. svahová hmla; 1993-a1

mlha uvnitř vzduchové hmoty

mlha vznikající mimo oblasti atm. front. Patří k ní např. mlha radiační, advekční a svahová. Viz též klasifikace mlh Willettova, mlha frontální.
angl. airmass fog; slov. hmla vo vnútri vzduchovej hmoty; 1993-a3

mlha v chuchvalcích

, syn. chuchvalce mlhy.
slov. hmla v chuchvalcoch; 1993-a1

mlha v tropickém vzduchu

advekční mlha tvořící se v mořském tropickém vzduchu při jeho rychlejším postupu do vyšších zeměp. šířek v teplých sektorech cyklon na polárních frontách čili při pronikání teplejšího vzduchu nad chladnější povrch. Průvodním jevem této mlhy bývá mrholení, vrstevnatá oblačnost a především silný vítr. Vzniká mimo atm. fronty a je tedy druhem mlhy uvnitř vzduchové hmoty. Udržení mlhy při silném větru je podmíněno velkou stabilitou tropického vzduchu.
angl. tropical air fog; slov. hmla v tropickom vzduchu; 1993-a1

mlha vysoká

(inverzní, podinverzní) — mlha rozprostírající se na velkých plochách do výšky řádově několika set m. Často začíná jako oblačná vrstva nebo oblak druhu stratus pod horní hranicí subsidenční inverze teploty vzduchu, se základnou klesající postupně až na zemský povrch. Obyčejně se tvoří v kvazistacionárních anticyklonách nad souší v zimním období. Ke vzniku a udržení vysoké mlhy přispívá radiační ochlazování v podinverzní vrstvě vzduchu. Proto podle Willettovy klasifikace mlh patří mezi mlhy radiační.
angl. high fog; slov. vysoká hmla; 1993-a2

mlha z promíchávání

mlha, která vzniká v důsledku promíchávání dvou vzduchových hmot blízkých nasycení s různou teplotou a vlhkostí. Tyto mlhy mají krátké trvání a malý vert. rozsah.
angl. mixing fog; slov. hmla z premiešavania; 1993-a1

mlha z vypařování

mlha, která vzniká vypařováním vody z povrchu teplejší vodní plochy do chladnějšího vzduchu. Vyskytuje se v oblastech arkt. moří, u okrajů ledovců v kterékoliv roč. době a nad vnitřními moři (Černé, Baltské moře) v zimě. Nad pevninou se tyto mlhy vytvářejí zvláště na podzim nad řekami a jezery, je-li voda teplejší než přilehlé vrstvy vzduchu. Mohou však vznikat též následkem vypařování rel. teplých dešťových kapek, padají-li vrstvou studeného vzduchu.
angl. evaporation fog; slov. hmla z vyparovania; 1993-a3

mlha z vyzařování

, syn. mlha radiační.
angl. radiation fog; slov. hmla z vyžarovania; 1993-a1

mlha zafrontální

viz mlha frontální.
angl. post-frontal fog; slov. zafrontálna hmla; 1993-a3

mlha zmrzlá

(ledová) — mlha, která je složena z ledových krystalků. Vyskytuje se při silných mrazech, zejména při teplotách pod –30 °C, a proto má nízký obsah vodní páry, takže nepůsobí ani při vysoké poměrné vlhkosti vzduchu sychravým dojmem. Na ledových krystalcích často dochází k opt. jevům (tzv. jiskření světla). Při zmrzlé mlze se netvoří žádné námrazky. Viz též mlha přechlazená.
angl. ice fog; slov. zmrznutá hmla; 1993-a1

mlha údolní

mlha, která se tvoří v terénních sníženinách, zejména v údolích následkem stékání chladnějšího vzduchu po svazích, silnějšího ochlazování a v důsledku zvětšené vlhkosti vzduchu. Při pozorování z vyšších poloh se údolní mlha jeví jako oblačné moře.
angl. valley fog; slov. údolná hmla; 1993-a1

mlha říční

, viz mlha z vypařování.
angl. river fog; slov. riečna hmla; 1993-a3

mlhavo

neurčitý pojem vyjadřující snížení dohlednosti v důsledku vysoké relativní vlhkosti vzduchu. Užívá se i v předpovědích počasí, pokud se v dané oblasti předpokládá výskyt mlh nebo kouřma.
angl. foggy; slov. hmlisto; 1993-a2

mlhoměr

zařízení, které dříve sloužilo k zachycování a měření kapek usazených srážek z mlhy nebo oblaku, nebo jen ke zjišťování doby ovlhnutí. Jeho čidlem obvykle bývalo drátěné síto, které se umisťovalo v exponovaných horských polohách. Mlhoměr původně sloužil ke zjišťování vodního obsahu oblaků. V současnosti je mlhoměr nesprávný název zařízení pro odběr vody z mlhy.
angl. fog gage; slov. merač hmly; 1993-a3

množství oblaků

, viz oblačnost.
angl. cloud amount; slov. množstvo oblakov; 1993-a1

množství srážek

, syn. úhrn srážek.
angl. precipitation amount; slov. množstvo zrážok; 1993-a1

moazagotl

původně místní označení pro orografický oblak pozorovaný na sev. straně Krkonoš při převládajícím jz. proudění. Podle K. Knocha název pochází z oblasti lázní Cieplice Sl. (Warmbrunn), kde prý působil jako „prorok povětrnosti" sedlák Gottlieb Matz. Protože podle výskytu uvedeného oblaku úspěšně předpovídal zhoršení počasí, začali tamní obyvatelé oblak označovat v dialektu jako „Moazagotls Waterwulke" (Matz Gottlieb Wetterwolke). Název m. se hojně rozšířil v odborné met. literatuře pro stacionární oblaky vyskytující se i v jiných částech světa. Viz též oblak vlnový.
angl. Moazagotl cloud; slov. moazagotl; 1993-a1

model Suttonův

klasický model rozptylu používaný při numerických odhadech koncentrací znečišťujících látek v okolí bodových kontinuálních zdrojů znečišťování ovzduší, zpravidla vysokých komínů. Je založen na těchto zjednodušujících předpokladech: a) proudění je horizontální a prostorově konstantní; b) počátek souřadnicového systému klademe na zemský povrch do paty uvažovaného komínu a kladný směr souřadnicové osy x ztotožňujeme se směrem proudění; c) ve směru osy x je daná příměs přenášena prouděním, zatímco ve směrech os y a z difunduje působením turbulence; d) rozložení koncentrace znečišťujících příměsí v rovinách kolmých na osu x je popsáno dvourozměrným normálním rozložením s maximem koncentrace v ose kouřové vlečky a se směrodatnými odchylkami σ_y, popř. σ_z (ve směrech osy y, popř. z), pro něž se též používá označení koeficient laterální, popř. vertikální disperze; e) neuvažujeme sedimentaci příměsi na zemském povrchu, její vymývání srážkami a zanikání chem. reakcemi. Viz též metody výpočtu očekávaného znečištění ovzduší, šíření škodlivin.
angl. Sutton model; slov. Suttonov model; 1993-a2

model adjungovaný

(ADM) — lineární model, který je inverzní k zadanému modelu v tom smyslu, že pokud původní model je linearizován a je vyjádřen maticí A, potom adjungovaný model je popsán transponovanou maticí A^T a výstupy původního modelu jsou vstupy ADM a naopak. ADM lze efektivně využít pro výpočet gradientu penalizační funkce ve 4D VAR metodě asimilace. Viz též asimilace meteorologických dat, metoda asimilace dat variační.
slov. adjungovaný model; 2014

model baroklinní

model atmosféry, v němž se předpokládá baroklinní atmosféra. Při rozvíjení numerických modelů předpovědi modelů se v počátečních fázích používala v baroklinních modelech řada zjednodušujících předpokladů, např. že proudění je geostrofické, předepisoval se průběh vertikálních rychlosti v závislosti na tlaku a vhodně se zjednodušovala rovnice vorticity. Viz též numerická předpověď počasí, vítr geostrofický, modely atmosféry prognostické, model barotropní.
angl. baroclinic model; slov. baroklinný model; 1993-a3

model barotropní

1. model atmosféry, v němž se předpokládá, že atmosféra je barotropní, tzn. že hustota vzduchu je pouze funkcí tlaku vzduchu. Plochy konstantního tlaku, konstantní teploty a konstantní hustoty vzduchu jsou pak vzájemně rovnoběžné; 2. v počátečních fázích vývoje numerických modelů předpovědi počasí se takto označoval model, v němž se sice uvažovala změna rychlosti větru s výškou, což je typický baroklinní jev, avšak předpoklady zjednodušující poměry v atmosféře měly za následek, že v určité výšce, v tzv. ekvivalentně barotropní hladině, platila rovnice vorticity ve tvaru odpovídajícím nedivergentnímu barotropnímu proudění. Viz též atmosféra barotropní, baroklinita, numerická předpověď počasí, modely atmosféry prognostické.
angl. barotropic model; slov. barotropný model; 1993-a3

model cyklony

1. schematický model znázorňující podstatné charakteristiky skutečné cyklony. Obvykle bývá sestavován z dílčích modelů pro určitá stadia vývoje cyklony, např. model mladé cyklony, model okludované cyklony aj. Mezi základní a v Evropě nejpoužívanější modely cyklony patří model cyklony podle norské meteorologické školy a Shapiro-Keyserův model cyklony. 2. Matematické vyjádření dynamiky atmosféry, které popisuje atmosférické pohyby a podmínky typické pro cyklonu.
angl. model of cyclone; slov. model cyklóny; 1993-a3

model cyklony Shapiro-Keyserův

koncepční model cyklony, který je vhodný pro popis vývoje struktury atmosférických front zejména v rychle se vyvíjejících mimotropických cyklonách nad otevřeným mořem, pro něž model cyklony podle norské meteorologické školy selhává. Model publikovali M. A. Shapiro a D. Keyser poprvé v roce 1990 na základě výsledků systematických studií cyklon nad severozápadním Atlantikem. Model zahrnuje celkem čtyři stadia vývoje počínaje: (i) zformováním frontální vlny s teplou v přední a studenou frontou v zadní části cyklony; (ii), vznikem struktury front ve tvaru písmene T, kdy studená fronta postupuje směrem do teplého sektoru cyklony, avšak kolmo k teplé frontě, tzn. nedochází ke spojení teplé a studené fronty a ke vzniku okluzní fronty; (iii) rozpadem části studené fronty v blízkosti středu cyklony a na něm navazujícím ohýbáním teplé fronty kolem středu cyklony; (iv) uzavřením oblasti relativně teplejšího vzduchu v blízkosti středu cyklony chladnějším vzduchem z okolí, což vede ke vzniku teplé sekluze. Cyklony, které se vyvíjejí podle Shapiro-Keyserova modelu, mají zpravidla protáhlý tvar od západu k východu podél výrazné teplé fronty a mají tendenci se vyvíjet v místech s konfluentním prouděním, např. ve vstupní oblasti jet streamu.
angl. Shapiro-Keyser cyclone model; 2015

model cyklony podle norské meteorologické školy

klasický koncepční model mimotropické cyklony založený na popisu vývoje struktury atmosférických front, jehož základy vytvořil norský meteorolog J. Bjerknes podle povětrnostní situace ze dne 15. srpna 1918. Podle tohoto modelu se cyklona vyvíjí spolu s frontální vlnou tvořenou teplou v přední a studenou frontou v zadní části cyklony. Během vývoje cyklony roste amplituda a současně se zkracuje délka frontální vlny, jak se rychleji pohybující studená fronta přibližuje k teplé frontě, což v konečném důsledku vede ke vzniku okluzní fronty. Přestože byl model původně vytvořen pouze na základě pozemních pozorování, stále zůstává dobrým přiblížením popisu reálných cyklon především nad kontinenty. Viz též Shapiro-Keyserův model cyklony.
angl. Norwegian cyclone model; slov. model makroskopický; 2015

model disperzní

obecně souhrnný název pro ty modely znečištění ovzduší, které zahrnují přímé modelování (na základě fyzikálního popisu) prostorového rozptylu znečišťujících příměsí v atmosférickém prostředí. Jako triviální příklad sem patří gaussovské rozptylové modely, pokročilejšími verzemi jsou mj. vlečkové modely nebo puff modely, popř. celá rozsáhlá skupina eulerovských modelů. Protějškem jsou receptorové modely, jež nezahrnují fyzikální přístup k modelování prostorového rozptylu příměsí. V současné době se pojem disperzní modely u některých autorů přednostně používá pro sofistikované modely, v nichž je vyjádření pole proudění realizováno aplikací vhodně zvoleného modelu turbulentního proudění v mezní vrstvě atmosféry.
angl. dispersion model; 2014

model eulerovský

výpočetní model, v němž je prostorový transport určité příměsi nebo charakteristiky stavu atmosféry v poli proudění uvažován prostřednictvím eulerovského přístupu k popisu tohoto pole. Eulerovský přístup v principu spočívá v tom, že se vychází z pevného zadání vektoru rychlosti proudění v dostatečně husté síti bodů pokrývající zájmovou oblast a odtud se přímo dospívá k vyjádření okamžitého stavu pole proudnic. V současné době se pojem eulerovský model v meteorologii vyskytuje především v souvislostech s modely znečištění ovzduší. Příslušné modely jsou pak obvykle založeny na numerickém řešení rovnice difuze pro uvažované znečišťující příměsi. Tato rovnice bývá většinou součástí širšího systému modelových rovnic.
angl. eulerian model; slov. model numerickej predpovede počasia; 2014

model lagrangeovský

výpočetní model, v němž je prostorový transport určité příměsi nebo charakteristiky stavu atmosféry v poli proudění uvažován prostřednictvím lagrangeovského přístupu k popisu tohoto pole. Lagrangeovský přístup v principu spočívá v tom, že se modeluje pohyb individuálních částic prostředí (vzduchu) po jejich trajektoriích a v průběhu tohoto pohybu se uvažují změny probíhající v takto se pohybujících individuálních částicích. V současné době se pojem lagrangeovský model v meteorologii vyskytuje především v souvislostech s modely znečištění ovzduší. V příslušných modelech se pak zpravidla jako součást modelových algoritmů konstruují trajektorie vycházející ze zdrojů znečišťujících příměsí. Viz též model vlečkový.
angl. lagrangian model; slov. fyzikálne modelovanie; 2014

model makroskopický

pojem někdy používaný v souvislosti s modely proudění v tekutinách. Odpovídá zákl. úrovni popisu proudění, kdy se zcela abstrahuje od přímého vyjádření molekulárních dějů a proudící tekutina se v plném rozsahu uvažuje jako kontinuum.
angl. macroscopic model; slov. globálny model predpovede počasia; 2014

model numerické předpovědi počasí

prognostický model atmosféry určený k provozní předpovědi počasí. Jeho základními součástmi jsou dynamické jádro, soubor parametrizací, model zemského povrchu a schéma asimilace meteorologických dat. Model zemského povrchu může obsahovat další sofistikované moduly, jako například model města, nebo model jezer. Pro integrace na delší předpovědní období (například měsíční nebo sezonní), se obvykle provádí propojení s modelem oceánu. Z hlediska modelové oblasti, na které je model řešen, rozeznáváme dva základní typy modelů: globální model a model na omezené oblasti.
Pro řešení úlohy předpovědi počasí musí mít model numerické předpovědi počasí vždy určené počáteční podmínky, na rozdíl od modelů klimatu. Pokud je model řešen pro celou zeměkouli, tzv. globální model, tak jsou jeho počáteční podmínky určeny asimilací meteorologických dat. U modelů na omezené oblasti je třeba určit nejen počáteční podmínky, ale též podmínky okrajové. Okrajové podmínky jsou získány z předpovědí jiného modelu, tzv. řídícího, který je zpravidla integrován s menším horizontálním rozlišením avšak na větší oblasti, většinou na glóbu. Počáteční podmínky lze též získat interpolací analýzy řídicího modelu. V takovém případě se jedná o dynamickou adaptaci řídicího modelu. Přidaná hodnota dynamické adaptace spočívá v tom, že model s vyšším rozlišením využívá podrobnější topografii a charakteristiky zemského povrchu. Vyšší rozlišení dále umožňuje popsat cirkulace jemnějších měřítek, které díky nelinearitě proudění ovlivňují i hrubší měřítka. Tento způsob adaptace se využívá i při klimatickém modelování (dynamical downscaling). Pro účely předpovědi počasí je však vhodnější využít vyššího rozlišení již při tvorbě počátečních podmínek asimilací dat.
angl. numerical weather prediction model; slov. model predpovede počasia na obmedzenej oblasti; 2014

model předpovědi počasí globální

(GM) — model numerické předpovědi počasí, který je řešen pro celou zeměkouli. Tento model potřebuje pouze počáteční podmínky. Okrajové podmínky nejsou potřeba zadat, protože jsou periodické. Vzhledem ke geometrii oblasti, na které jsou GM řešeny (koule), je třeba zvolit vhodný souřadný systém. Zpravidla se využívá sférický souřadný systém se souřadnicemi zeměp. šířka, zeměp. délka v horizontální rovině. Vertikální souřadnice je většinou hybridní, kdy v blízkosti zemského povrchu kopíruje terén, a je odvozená buď z tlaku, nebo výšky. Výhodou sférického souřadného systému, kromě toho, že je speciálně určený na řešení úloh na kulové ploše, je možnost využití spektrálního rozvoje polí pomocí sférických harmonických bázových funkcí (kombinace Fourierovy transformace podél rovnoběžek a Legendrovy transformace podél poledníků). Tyto bázové funkce jsou vlastními vektory horizontálního Laplaceova operátoru, vyskytujícího se v prognostických rovnicích, což je výhodná matematická vlastnost. Nevýhodou sférického systému je to, že blízko pólů dochází k významnému zhuštění horizontálních souřadnic, což se například řeší postupným ředěním počtu uzlových bodů na rovnoběžkách blížících se pólům. Alternativou ke sférickým souřadnicím je diskretizace kulové plochy pomocí šestiúhelníků, kdy se při výpočtu vzdáleností uvažuje, že šestiúhelníky se nacházejí na kulové ploše. Výhodou této diskretizace je, že nemá problém s póly a umožňuje nerovnoměrné pokrytí kulové plochy, a tím i nerovnoměrné rozlišení modelu v různých oblastech.
angl. global model; 2014

model předpovědi počasí na omezené oblasti

(LAM) — model numerické předpovědi počasí, který je řešen na omezené oblasti na zeměkouli s horizontálním rozlišením zpravidla v rozmezí 2 až 20 km. Tento model potřebuje počáteční a okrajové podmínky. Okrajové podmínky jsou získávány z předpovědí globálního modelu nebo z modelu LAM s menším horizontálním rozlišením integrovaném na větší oblasti. LAM modely používají kartézský systém souřadnic (např. model ALADIN), nebo sférické souřadnice.
angl. limited area model; 2014

model receptorový

model určený ke stanovení příspěvků jednotlivých zdrojů znečištění ovzduší ze zájmové oblasti k imisní situaci v daném bodě (receptoru) nebo množině takových bodů. Model přímo neuvažuje fyzikální mechanismy transportu a difúze znečišťujících příměsí v ovzduší. Východiskem jsou pro něj podrobná měření kvality a složení směsi znečišťujících příměsí v receptorovém bodě a obdobné údaje z emisních inventur všech uvažovaných zdrojů příměsí. Vzájemné formální vztahy mezi těmito údaji jsou v modelu zpravidla vyhodnocovány metodami maticové faktorizace.
angl. receptor model; 2014

model rozptylový gaussovský

nejjednodušší a historicky nejstarší druh disperzních modelů znečištění ovzduší. Je založen na předpokladu prostorově a časově konstantní horiz. rychlosti proudění v celé zájmové oblasti modelu. Znamená to mj., že trajektorie vycházející ze zdrojů znečištění ovzduší jsou horiz. přímkové. Tento silně zjednodušující předpoklad omezuje použitelnost takových modelů na prostorové měřítko maximálně do 100 km. Ve směru rychlosti proudění se uvažuje pouze advekční přenos příměsí, v rovinách kolmých na směr proudění (tj. ve vert. směru a ve směru horiz. příčném ke směru proudění) se modeluje vliv turbulentní difuze prostřednictvím předpokladu, že pole koncentrací příměsí v těchto rovinách je gaussovské. Vliv meteorologických faktorů se pak uvažuje pomocí vhodného provázání hodnot směrodatných odchylek Gaussova normálního rozložení s meteorologickými parametry ovlivňujícími turbulentní difúzi, tj. zejména s velikostí rychlosti proudění a charakteristikami teplotního zvrstvení ovzduší. Nejstarším příkladem modelů tohoto druhu je Suttonův model.
angl. gaussian dispersion model; 2014

model staniční

konvenčně uspořádaný zákres met. prvků na synoptické mapě kolem staničního kroužku. Podle charakteru a měřítka synoptické mapy se používají různé typy staničních modelů. U některých met. prvků se ve staničním modelu zakresluje jen jejich výskyt pomocí symbolů, např. druh oblaků a meteorů, u jiných se do mapy vyznačuje jejich hodnota číselně nebo graficky. Staniční model se někdy slang. označuje jako „pavouk“.
angl. surface plotting model; slov. staničný model; 1993-a2

model vlečkový

lagrangeovský model aplikovaný na atmosférický transport znečišťujících příměsí od jejich zdrojů. Z těchto zdrojů se v poli atmosférického proudění konstruují trajektorie vzduchových částic a podél těchto trajektorií se pak modelují příslušné vlečky znečištění. Při modelování vleček se uvažují zejména procesy turbulentní difúze, suché a mokré depozice, popř. chem. reakce probíhající uvnitř těchto vleček, změny spektra částic atmosférického aerosolu apod. Tento typ modelů se používá i při modelování vleček vystupujících z chladících věží elektráren či jiných zařízení. V tom případě se jedná především o šíření tepelného znečistění a využití formalizmů lagrangeovských modelů oblaku.
slov. modely algebraické; 2014

modelování fyzikální

modelování používané zejména ke studiu dopadů turbulence na atm. procesy a další děje především v mezní vrstvě atmosféry, které není založeno na matematických (numerických) výpočtech, ale na měření v aerodyn. tunelech, vodních tancích apod. Fyzikální modelování využívá zmenšených fyzických modelů konfigurace terénu, zástavby, zdrojů znečišťujících příměsí apod., vystavených proudění vzduchu, popř. proudění jiné modelové tekutiny. Zásadní otázkou je přitom zachování podobnostních kritérií mezi prouděním na modelu a prouděním v reálné modelované situaci. Tyto modely umožňují studovat mj. detailní strukturu turbulence nebo difuzi příměsí v okolí složitých terénních útvarů, v městské a jiné zástavbě apod.
angl. physical modelling; 2014

modely CFD

(Computional Fluid Dynamics) — souhrnné označení pro modely, jež jsou založeny na numerickém řešení soustav diferenciálních rovnic popisujících dynamiku proudění tekutin a na formulaci k tomu vhodných okrajových a počátečních podmínek. Z hlediska procesů v zemské atmosféře se jedná zejména o modelování turbulentního proudění nad komplexně pojatým reliéfem zemského povrchu. Lze sem zařadit starší modely založené zejména na řešení Reynoldsových rovnic nebo statistické modely turbulence, ze soudobých metod např. metodu simulace velkých vírů (LES). V obecné hydrodynamice dnes existuje řada speciálních typů těchto modelových rovnic. Další rozvoj problematiky CFD modelů evidentně přímo souvisí s rozvojem možností výpočetní techniky, zejména v oblasti nejvýkonnějších počítačů.
angl. computional fluid dynamics models; slov. modely CFD; 2014

modely RSM

(Reynolds Stress Models), viz problém uzávěru.
angl. Reynolds Stress Models; slov. modely RSM; 2014

modely algebraické

pojem používaný některými autory v teoriích turbulence a v modelování mezní vrstvy atmosféry. V rámci řešení problému uzávěru se k přímému vyjádření Reynoldsových napětí nepoužívá žádná rovnice, ale vhodně zkonstruovaný algebraický výraz. Obsah pojmu se v tomto smyslu v zásadě kryje s nularovnicovými modely. V literatuře se též vyskytuje pojem algebraické RSM modely, kdy se vhodně zkonstruované algebraické výrazy používají v rámci řešení problému uzávěru na příslušné úrovni k uzavření soustavy Kellerových–Fridmanových rovnic.
angl. plume model; algebraic models; 2014

modely atmosféry prognostické

jsou matematickým vyjádřením poznatků o dynamice atmosféry a jejím energetickém a hydrologickém cyklu. Jedná se o rozsáhlou a vnitřně bohatě diferencovanou skupinu modelů, do níž mj. patří modely numerické předpovědi počasí používané v provozních meteorologických předpovědích, dále modely pro vývoj klimatu, např. cirkulační modely klimatu, a rovněž modely využívané v základním výzkumu atmosféry. Základem modelů atmosféry je dynamické jádro, které využívá nějaký typ soustavy prognostických rovnic, které byly v počátcích modelování atmosféry velmi jednoduché, viz například barotropní model. Podle účelu použití jsou modely vybaveny souborem parametrizací, včetně modelu zemského povrchu. Numerické předpovědní modely jsou doplněny o schémata a nástroje asimilace meteorologických dat, které připravují počáteční podmínky. Řešení všech typů rovnic ve všech součástech modelu atmosféry (dynamické jádro, parametrizace, asimilace dat) vyžaduje použití numerických metod. Pouze při zjednodušení systémů rovnic, např. jejich linearizací za účelem akademických studií, lze dojít k analytickému řešení.
angl. prognostic models of the atmosphere; slov. prognostické modely atmosféry; 2014

modely dvourovnicové

pojem používaný v teoriích turbulence a v modelování mezní vrstvy atmosféry. Ve srovnání s jednoduššími nularovnicovými a jednorovnicovými modely je zde problém uzávěru rovnic turbulentního proudění řešen prostřednictvím dvou řídicích parametrů, pro něž se v modelu formulují dvě diferenciální rovnice. Těmito dvěma parametry jsou nejčastěji kinetická energie turbulentních fluktuací okamžité rychlosti proudění k a rychlost disipace (epsilon) této energie. Podle obvyklého značení těchto veličin se pak užívá názvu modely k-epsilon. Určitou alternativou jsou tzv. k-omega modely, kde omega představuje míru specifické disipace, vztaženou na jednotkovou kinetickou energii turbulence.
angl. two equations models ; slov. modely dvojrovnicové; 2014

modely jednorovnicové

pojem používaný v teoriích turbulence a v modelování mezní vrstvy atmosféry. Jedná se o modely, v nichž je problém uzávěru rovnic turbulentního proudění řešen určením jednoho řídicího parametru, k jehož stanovení se v modelu formuluje vhodná diferenciální rovnice. V roli tohoto parametru velmi často vystupuje kinetická energie příslušející turbulentním fluktuacím okamžité rychlosti proudění, existují však i jiné varianty řešení, např. Spalartův-Allmarasův model, kde se řídicí parametr určuje prostřednictvím turbulentní vazkosti.
angl. one equation models ; slov. modely jednorovnicové; 2014

modely k-epsilon

, viz modely dvourovnicové.
angl. k-epsilon models; slov. modely k-epsilon; 2014

modely k-omega

, viz modely dvourovnicové.
angl. k-omega models; slov. modely k-omega; 2014

modely klimatu

soubory fyz. a chem. vztahů vyjadřujících vazby mezi složkami klimatického systému, reprezentované ve formě mat. rovnic. Zpravidla je dělíme na modely klimatu cirkulační (dynamické), vycházející z popisu všeobecné atmosférické cirkulace, a na modely zabývající se jednotlivými vazbami nebo malým počtem jednoduše propojených vazeb. Z těchto tzv. jednoduchých modelů jsou nejrozšířenější bilanční energetické a radiačně konv. modely klimatu. Modely klimatu se používají ke studiu hypotetických změn klimatu vyvolaných změnami modelových parametrů. Viz též systém klimatický úplný.
angl. climate models; slov. modely klímy; 1993-a1

modely klimatu cirkulační

(GCM), modely klimatu dynamické — modely, využívané k simulaci klimatu nebo cirkulace atmosféry. Vycházejí z pohybových rovnic, rovnic termodynamiky, stavové rovnice, rovnic přenosů radiační energie, rovnice tepelné bilance zemského povrchu a rovnice vodní bilance zemského povrchu. Zahrnují též prognostickou rovnici pro vodní páru. Výpočetní oblastí je obvykle celý zemský povrch, popř. jedna z polokoulí. Využívají se především ke studiu antropogenních vlivů na klima. Viz též faktory klimatu antropogenní, modely klimatu energetické bilanční, modely klimatu radiačně konv..
angl. general circulation models (GCM); slov. cirkulačné modely klímy; 1993-b3

modely klimatu dynamické

, syn. modely klimatu cirkulační.
slov. dynamické modely klímy; 1993-b1

modely klimatu energetické bilanční

(EBM) — modely klimatu, které vycházejí z rovnice tepelné bilance soustavy Země – atmosféra, aplikované na vert. sloupec vytyčený nad určitým úsekem zemského povrchu (většinou nad zonál. pásmem o šířce 10°), sahající na jedné straně k horní hranici atmosféry a na druhé straně (v litosféře, v hydrosféře nebo kryosféře) do hloubek, v nichž lze v bilancovaném období zanedbat změny teploty. V těchto modelech se používají vertikálně zprůměrované veličiny, všechny procesy probíhající v uvažovaném sloupci se parametrizují pomocí teploty zemského povrchu, popř. oblačnosti. Vzhledem k jednoduchosti slouží především k lepšímu pochopení dějů v klimatickém systému a v menší míře ke studiu odezvy klimatického systému na některé druhy antropogenních zásahů. Viz též parametrizace, systém klimatický úplný.
angl. energy balance models (EBM); slov. energetické bilančné modely klímy; 1993-b1

modely klimatu radiačně – konvekční

(RCM) — modely klimatu vycházející z předpokladu tzv. čistě radiační rovnováhy, při které jsou změny teploty ve sledovaných vrstvách atmosféry dány výslednicí toků slunečního a dlouhovlnného záření. Vycházejí z jisté modelové představy o vert. rozložení radiačně aktivních složek atmosféry (CO₂, vodní páry, oblačnosti, atmosférického aerosolu, O₃ apod.) a jejich radiačních vlastností. Při výpočtech teploty ve spodní troposféře se používá tzv. konv. přizpůsobení, jehož princip spočívá v tom, že v blízkosti zemského povrchu se kromě zářivých toků uvažují i konv. toky tepla. Uvedené modely se používají zejména ke studiu vlivu antropogenního znečištění ovzduší stopovými látkami na klima.
angl. radiative-convective models; slov. radiačno-konvekčné modely klímy; 1993-b1

modely mezní vrstvy atmosféry

teor. nebo experimentální schémata, jež slouží k popisu hlavních charakteristik mezní vrstvy atmosféry. Jsou dvojího druhu: a) mat.-fyz. modely, tj. soustavy termodyn. a hydrodyn. rovnic, zahrnujících mimo jiné popis vert. i horiz. turbulentního promíchávání a zdrojové funkce tepla, vodní páry, znečišťujících příměsí atd. Systém rovnic se zpravidla uzavírá empir. stanovenou vzájemnou závislostí různých parametrů atm. turbulence; b) fyz. modely uvažovaných objektů, kolem nichž se proměřují charakteristiky proudění tekutiny (vzduchu, jiného plynu, vody, jiné kapaliny apod.). Slouží k popisu těch vlastností turbulentního obtékání objektů, které pro složitost nelze početně, nebo přímým měřením ve skutečných podmínkách stanovit. Uvedené modely se používají k určení hledaných charakteristik mezní vrstvy atmosféry, popř. rozptylu příměsí v ovzduší v konkrétních podmínkách. Viz též vrstva atmosféry mezní planetární.
angl. atmospheric boundary layer models; slov. modely hraničnej vrstvy atmosféry; 1993-a1

modely nularovnicové

pojem používaný v teoriích turbulence a v modelování mezní vrstvy atmosféry. Pro řešení problému uzávěru vyjádřením druhých korelací fluktuujících turbulentních částí složek okamžité rychlosti proudění není použita žádná rovnice, jejíž řešení by v tomto směru představovalo řídicí parametr, ale používá se pouze algebraický výraz neobsahující přímá vyjádření pomocí zmíněných turbulentních částí složek okamžité rychlosti turbulentního proudění. Typickým příkladem je řešení problému uzávěru prostřednictvím teorie směšovací délky. Viz též modely algebraické.
angl. zero equation models; slov. modely nula-rovnicové; 2014

modely podnebí

, viz modely klimatu.
angl. climate models; slov. modely podnebia; 1993-a3

modely přízemní vrstvy atmosféry

teor. schémata přízemní vrstvy atmosféry zahrnující určité zjednodušující předpoklady o jejích vlastnostech, zejména o vert. rozložení met. prvků a veličin. Základem jsou funkce popisující závislost bezrozměrných gradientů meteorologických veličin na stabilitě (angl. flux-gradient relationships). Používají se různé empirické tvary univerzálních funkcí, principiálně to mohou být i funkce odvozené z teorie. Integrujeme-li univerzální funkce v gradientovém tvaru podél vertikály, získáme vertikální profily příslušných veličin v závislosti na stabilitě. Ty se používají např. pro parametrizaci přízemní vrstvy atmosféry v numerických modelech. Viz též modely mezní vrstvy atmosféry.
angl. constant flux layer models; surface layer models; slov. modely prízemnej vrstvy atmosféry; 1993-a3

modely turbulence statistické

modely, jež vycházejí z fyzikálně ne zcela výstižného předpokladu, že turbulentní proudění má náhodnou povahu, a je tedy možno na ně aplikovat klasické statistické metody, při nichž je východiskem nalezení vhodných středních hodnot charakteristik uvažovaného proudění. Problémy definování a interpretace příslušných středních hodnot jsou potom zásadními otázkami struktury, vývoje a aplikací těchto modelů. Obecně jsou tyto modely tvořeny rovnicemi s vhodně formulovanými okrajovými, event. počátečními podmínkami, kdy právě zmíněné střední hodnoty vystupují v roli hledaných neznámých.
angl. statistical models of turbulence; slov. statické modely turbulencie; 2014

modely znečištění ovzduší

rozsáhlá skupina modelů různých druhů, které se používají při modelování transportu, difúze a transformací znečišťujících příměsí, zpravidla antropogenního původu, v atmosféře, při hodnocení stavu znečištění vzduchu, k vyhodnocení příspěvků jednotlivých zdrojů znečištění k imisní situaci v daných místech apod. Nejstarším a nejjednodušším druhem těchto modelů jsou gaussovské rozptylové modely, později se rozvíjejí např. modely vlečkové nebo tzv. puff modely. V zásadě lze rozlišovat modely disperzní zahrnující přímé modelování prostorového rozptylu příměsí a modely receptorové, které při vyhodnocování příspěvků jednotlivých zdrojů ke znečištění vzduchu v daném bodě (tzv. receptoru) používají vhodné matematické metody a pracují s daty o složení a vlastnostech směsi imisí v receptorovém bodě a obdobnými údaji pocházejícími z emisních inventur zdrojů znečištění v zájmové oblasti. Dále se např. podle přístupu k vyjádření přenosového pole proudění vzduchu rozlišují modely lagrangeovské a modely eulerovské. Při řešení problémů v tematické oblasti ochrany čistoty ovzduší se též uplatňují modely statistické, v nichž jsou prostřednictvím volby vhodných prediktorů modelovány statist. vazby mezi charakteristikami stavu znečištění ovzduší a meteorologickými parametry, vývojové trendy imisí apod.
angl. air pollution models; slov. modely znečistenia; 2014

modifikace oblaků

, syn. ovlivňování oblaků.
angl. cloud modification; slov. modifikácia oblakov; 1993-a1

modř oblohy

charakteristické zabarvení bezoblačné oblohy, popř. bezoblačné části oblohy, způsobené molekulárním rozptylem světla. Tento jev lze kvantit. popsat pomocí Rayleighova zákona, podle něhož klesá intenzita rozptýleného světla se čtvrtou mocninou vlnové délky. V rozptýleném světle procházejícím atmosférou tedy převažují kratší vlnové délky, a proto je toto světlo modré. Jsou-li v atmosféře přítomny prachové či vodní částice, rozptyl se stává méně závislým na vlnové délce, takže barva rozptýleného světla přechází k bílé. Modř oblohy je proto určitým indikátorem zakalení atmosféry. Měří se pomocí různých druhů cyanometrů.
angl. blue of the sky; slov. modrosť oblohy; 1993-a3

mohutnění anticyklony

, zesilování anticyklony — stadium vývoje anticyklony, v němž zesiluje anticyklonální cirkulace a které se na synoptické mapě projevuje vzestupem tlaku vzduchu nebo geopotenciálu ve středu anticyklony. Mohutnění anticyklony začíná objevením první uzavřené izobary nebo izohypsy a končí dosažením nejvyšší hodnoty tlaku vzduchu nebo geopotenciálu. Může trvat několik dnů. Viz též slábnutí anticyklony.
angl. strengthening of an anticyclone; slov. mohutnenie anticyklóny; 1993-a3

moment dipólu bouřkového oblaku

označení užívané pro změnu elektrického momentu tohoto oblaku při výboji blesku, je tvořen součinem náboje bouřkového oblaku, tj. cumulonimbu, který se neutralizoval výbojem blesku, a vzdálenosti, jež je a) při úderu do země dvojnásobek vzdálenosti mezi středem náboje oblaku a zemí; b) při výboji blesku mezi oblaky vzdálenost mezi nábojem oblaku jedné polarity a zrcadlovým obrazem proti zemi středu náboje druhé polarity. Moment dipólu má rozměr Coulomb na metr [C.m]. Užívá se k výpočtu indukovaného elektrostatického napětí na izolovaných objektech na zemi (el. silnoproudých a sdělovacích vedeních, anténách, izolovaných střechách, zábradlích atd.). Hodnoty tohoto momentu dosahují až velikostí kolem 100 C.km.
angl. thunderstorm cloud dipole moment; slov. moment dipólu búrkového oblaku; 1993-a3

monitoring (monitorování) atmosféry

informační systém sběru, soustředění, popř. i zpracování a vizualizace informací o stavu atmosféry, tedy meteorologické pozorování v širším kontextu. Od 90. let 20. století je monitoring atmosféry v ČR v naprosté většině automatizovaný bez nutnosti manuálních zásahů (kromě technické údržby a oprav). Viz též linka pro předpověď počasí automatizovaná, automatizace v meteorologii.
angl. atmosphere monitoring; slov. monitorovanie atmosféry; 1993-a3

monzun

složka monzunové cirkulace s více méně stálým převládajícím směrem proudění v jednom pololetí, tedy letní nebo zimní monzun. V cizích jazycích termín označuje primárně sezonní změnu proudění, neboť je odvozen z arabského označení pro sezonu (mausim). Z geograf. hlediska se rozlišuje monzun tropický a mimotropický. Často je pod pojmem monzun myšlen pouze letní monzun, viz např. období monzunové, mlha monzunová, nástup monzunu. Pokud však opačné proudění neexistuje, je označení monzun nesprávné, viz monzun evropský.
angl. monsoon; slov. monzún; 1993-a3

monzun evropský

proudění chladného mořského vzduchu zpravidla od západu nebo severozápadu nad přehřátou evropskou pevninu v letním období. Je nesprávně nazýváno monzunem, neboť postrádá zimní složku proudění opačného směru. Tzv. evropský monzun je prouděním po okraji azorské anticyklony vysunuté k severu; někteří autoři řadí k situacím evropského monzunu kromě záp. a sz. situací i sev. situace a situace centrálních cyklon. Projevuje se ochlazením, které přerušuje trvalý vzestup prům. denní teploty vzduchu od zimy do léta, nárůstem srážek a četnými bouřkami, čímž určuje ráz tzv. medardovského počasí.
angl. European monsoon; slov. európsky monzún; 2014

monzun letní

monzun podmíněný převládáním nižšího tlaku vzduchu nad velkými oblastmi pevnin v teplém pololetí, vanoucí zpravidla z moře na pevninu a přinášející sem monzunové srážky. Nástup monzunu a jeho konec, které se regionálně liší, vymezují hlavní období dešťů. Např. prům. datum jeho nástupu v Bombaji je 5. červen a konce 15. říjen.
angl. summer monsoon; slov. letný monzún; 1993-a3

monzun mimotropický

projev monzunové cirkulace ve vyšších zeměp. šířkách. Je charakteristický pro vých. části pevnin, přičemž nejlépe je vyvinut ve vých. Asii, kde se zimní monzun na vých. straně sibiřské anticyklony střídá s letním monzunem v týlu havajské anticyklony. Viz též monzun tropický.
angl. extratropical monsoon; slov. mimotropický monzún; 1993-a3

monzun rovníkový

nevhodné označení pro tropický monzun.
angl. equatorial monsoon; slov. rovníkový monzún; 1993-a3

monzun stratosférický

občas se vyskytující nevhodné označení pro sezonní změnu směru proudění ve stratosféře (ve výškách nad 20 km). V zimě ve všech zeměp. šířkách vanou záp. větry kolem chladné polární cyklony, zatímco v létě, kdy teplota a tlak vzduchu klesá směrem od pólu k rovníku, vznikají vých. větry kolem teplé polární anticyklony. Příčinou tohoto jevu jsou solární klima a radiační vlastnosti ozonu, nesouvisí tedy nijak s monzunovou cirkulací.
angl. stratospheric monsoon; slov. stratosférický monzún; 1993-a3

monzun tropický

monzun v tropických oblastech s monzunovým klimatem, kde je proudění vzduchu ovlivňováno nejen monzunovou cirkulací mezi oceánem a pevninou, nýbrž i sezonním pohybem intertropické zóny konvergence, a tím i změnou směru pasátů, s nimiž v některých oblastech tropické monzuny splývají. I z těchto důvodů přináší letní tropický monzun obecně větší monzunové srážky než mimotropický monzun. Tropické monzuny jsou nejsilněji vyvinuty v oblasti Indického oceánu.
angl. tropical monsoon; slov. tropický monzún; 1993-a3

monzun zimní

monzun, jenž je podmíněn převládáním vyššího tlaku vzduchu nad velkými oblastmi pevnin v zimě, vanoucí většinou z pevniny na moře. Je převážně suchý, srážky přináší jen do ostrovních a dalších lokalit, pokud v určitém úseku vane nad mořem, odkud čerpá vodní páru. Zimní monzun je hlavní příčinou období sucha v oblastech s monzunovým klimatem.
angl. winter monsoon; slov. zimný monzún; 1993-a3

moře oblačné

vrstva oblaků, jejíž horní hranice má vzhled menších nebo větších vln, takže při pohledu shora, tj. z horských stanic nebo letadel, působí dojmem vln na moři. Oblačné moře zpravidla souvisí s vrstvou inverze. Viz též mlha údolní.
angl. sea of cloud; slov. oblačné more; 1993-a3

mrak

neodborné označení pro oblak; za odb. termín se nepovažuje ani výraz zamračeno. Viz též oblačnost.
slov. mrak; 1993-a1

mrazoměr půdní

, viz měření promrzání půdy.
angl. cryopedometer; slov. pôdny mrazomer; 1993-a1

mrazík

zpravidla krátkodobé (několikahodinové) snížení teploty vzduchu při zemském povrchu ve vegetačním období pod 0 °C. Při mrazíku je teplota vzduchu ve výšce 2 m obvykle nad 0 °C. Vyskytuje se zvláště na počátku a konci vegetačního období, a to především v ranních hodinách. Hlavní příčinou mrazíku bývá radiační ochlazování. Z agromet. hlediska jsou jako škodlivé označovány mrazíky, klesne-li teplota vzduchu pod kritickou hranici, rozdílnou pro různé druhy rostlin a jejich vývojová stadia. Viz též ochrana před mrazíky.
slov. mrazík, mrázik; 1993-a1

mračno

neodborné označení pro oblak. Viz též průtrž mračen.
slov. mračno; 1993-a1

mrholení

poměrně stejnoměrné, husté kapalné srážky, složené výhradně z velmi malých kapiček o průměru menším než 0,5 mm. Mrholení nejčastěji vypadává z hustých vrstev oblaku druhu stratus, dosahujícího někdy až k zemi. Zvláště v chladné roč. době se často vyskytuje po přechodu teplé fronty v teplém sektoru cyklony. Mrholení patří mezi hydrometeory. Viz též déšť, mrholení mrznoucí.
angl. drizzle; slov. mrholenie; 1993-a2

mrholení mrznoucí

mrholení, jehož kapičky okamžitě mrznou při dopadu na zemský povrch nebo na předměty, které nejsou uměle zahřívány nebo ochlazovány. Při mrznoucím mrholení dochází buď k namrzání přechlazených vodních kapek při dopadu na zemský povrch nebo na předměty, jejichž teplota je záporná nebo slabě nad 0 °C, nebo k namrzání nepřechlazených vodních kapek okamžitě při dopadu na zemský povrch nebo na předměty, jejichž teplota je výrazně záporná. Průvodním jevem mrznoucího mrholení je ledovka. V letecké meteorologii je místo mrznoucí používáno adjektivum namrzající.
angl. freezing drizzle; slov. mrznúce mrholenie; 1993-a3

mrholení namrzající

syn. mrholení mrznoucí.
angl. freezing drizzle; slov. namŕzajúce mrholenie; 2014

mrznutí vody

fázový přechod kapalné vody na led. Opakem mrznutí vody je tání sněhu nebo ledu. Viz též bod mrznutí, jádra mrznutí, teplo mrznutí latentní, voda přechlazená.
angl. freezing; slov. mrznutie vody; 2014

mráz

teplota vzduchu nižší než 0 °C. V běžné met. praxi se výskyt mrazu zjišťuje z měření v meteorologické budce, tj. zhruba ve výšce 2 m nad zemí. Viz též den mrazový, období mrazové, holomráz, intenzita mrazů, kotlina mrazová, hranice mrazu.
angl. freezing; frost; slov. mráz; 1993-a1

mráz přízemní

teplota vzduchu nižší než 0 °C měřená ve výšce 5 cm nad povrchem půdy. Viz též minimum teploty vzduchu přízemní, mrazík.
angl. ground frost; slov. prízemný mráz; 1993-a3

mráz šedý

nevh. označení pro jíní.
slov. sivý mráz; 1993-a1

multicela

konv. bouře sestávající z několika jednoduchých cel v různém stádiu vývoje, které při sledování radarem, družicí či vizuálně ze zemského povrchu tvoří jednolitý oblačný systém. Multicela se od běžných konv. bouří liší delší dobou trvání až několik hodin a během její existence obvykle postupně vzniká až několik desítek jednotlivých konv. buněk. Tato struktura je příčinou značné časové a prostorové proměnlivosti průvodních jevů, např. výskytu silných srážek a krup.
Pohyb multicely je dán součtem vektoru průměrné rychlosti pohybu jednotlivých cel v okolním proudění a vektoru rychlosti diskrétního šíření bouře v důsledku vývoje nových cel na okraji multicely. Vznik nových cel může nastávat kdekoli podél gust fronty v závislosti na okolních podmínkách, především na střihu větru. V extrémním případě, kdy budou oba vektory přibližně rychlosti opačné, budou se nové cely vyvíjet na zadní straně multicely. Výsledný pohyb bouře velmi pomalý a srážky z jednotlivých cel tak budou vypadávat přibližně na stejném místě. Taková konfigurace proudění může vést ke vzniku přívalových povodní.
Pomocí radaru lze v každém okamžiku vývoje multicely rozlišit několik výrazných jader vysoké radiolokační odrazivosti (ca 40–50 dBZ) společně uzavřených izolinií nižší odrazivosti (ca 20 dBZ). Na družicových snímcích je zpravidla možné multicelu odlišit od supercely větším počtem přestřelujících vrcholků, a to jak na snímcích ve viditelném či blízkém infračerveném pásmu, tak v tepelném oboru elmag. záření.
angl. multicell storm; slov. multicela; 1993-a3

multiplikace ledových částic

, syn. nukleace ledu sekundární.
angl. ice multiplication; slov. multiplikácia ľadových častíc; 2014

mutatus

označení tvaru oblaku, které vyjadřuje, že daný druh oblaku vznikl transformací mateřského oblaku, při níž se celý mateřský oblak vnitřním vývojem změní v oblak jiného druhu; označení druhu nově vytvořeného oblaku se doplňuje adjektivem složeným z názvu původního druhu oblaku a z přípony mutatus, např. stratus stratocumulomutatus.
angl. mutatus; slov. mutatus; 1993-a2

muži ledoví

, zmrzlíci — významná jarní povětrnostní singularita náhlého ochlazení na vzestupné křivce roč. chodu teploty. Projevuje se intenzivně zvláště ve stř. Evropě v první polovině května. Vpád studeného vzduchu od severu, severozápadu nebo severovýchodu způsobuje pozdní mrazy, popř. mrazíky, které většinou nastávají již v plném rozvoji vegetace a způsobují proto značné hosp. škody. Singularita se nazývá podle tří svatých: Pankráce, Serváce a Bonifáce (12. až 14. května). Nástup ledových mužů je značně nepravidelný, v některých letech se nevyskytují vůbec.
angl. Ice Saints; slov. ľadoví muži; 1993-a2

míra stability

v dynamické meteorologii veličina definovaná vztahem Γ = γ - γ_d pro nenasycený vzduch a Γ = γ - γ_s pro vzduch nasycený vodní párou (γ, γ_d, γ_s po řadě značí vertikální teplotní gradient, suchoadiabatický teplotní gradient a nasyceně adiabatický gradient). Míra stability charakterizuje stabilitní poměry v atmosféře a používá se zejména v prognostických modelech atmosféry. Viz též stabilita atmosféry.
angl. stability degree; slov. miera stability; 1993-a1

mísení

, viz promíchávání izentropické, promíchávání turbulentní v atmosféře.
angl. mixing; slov. miešanie; 1993-a1

místo klimatické

místo, které má blíže nespecifické léčivé klima s příznivým léčebným nebo alespoň rekreačním účinkem na organizmus, ale nemá z tohoto hlediska udělen lázeňský statut. Viz též lázně klimatické.
slov. klimatické miesto; 1993-a1

místy

viz popis výskytu jevů v předpovědi počasí pro ČR.
angl. scattered; slov. miestami; 2014

mód akumulační

mód ve spektru částic atmosférického aerosolu, jenž bývá identifikován ve velikostní oblasti poloměrů aerosolových částic řádově 10^–7 m (desetiny mikrometru). Částice těchto velikostí vznikly z původních, cca o řád menších částic nukleačního módu procesem jejich koagulace a akumulují se v oblasti právě popisovaného módu, neboť se zde ještě příliš neprojevuje sedimentace částic.
angl. accumulation mode; slov. akumulačný mód; 2014

mód hrubý

(disperzní) — mód ve spektru částic atmosférického aerosolu, jenž odpovídá částicím o velikosti poloměru nejméně 10^–6 m a je převážně tvořen částicemi, které jsou přímo emitovány do vzduchu jako součást primárních aerosolů. Čes. název hrubý mód se zřejmě používá dle angl. coarse mode, ale vyskytuje se též název disperzní mód, mód hrubých (disperzních) částic apod.
angl. coarse mode; slov. hrubý mód; 2014

mód nukleační

mód ve spektru částic atmosférického aerosolu, jenž se nalézá v oblasti velikostí poloměrů aerosolových částic řádově 10^–8 m (setiny mikrometru) a bývá takto označován, neboť právě uvedené velikosti odpovídají velikostem aerosolových částic při jejich vzniku nukleací z původně plynných látek. Tyto částice patří mezi nanočástice.
angl. nuclei mode; nucleation mode; slov. nukleačný mód; 2014

mód proměnlivosti

syn. oscilace.
2014

měsíc boční

, syn. parantselenium, viz kruh paraselenický.
angl. lateral moon; slov. bočný mesiac; 1993-a1

měsíc modrý nebo zelený

, viz slunce modré nebo zelené.
angl. blue or green moon; slov. modrý alebo zelený mesiac; 1993-a1

měsíc nepravý

zvlášť jasné světelné skvrny na paraselenickém kruhu, který patří k halovým jevům. Jde o souborné označení pro paraselenia neboli paměsíce, parantselenia neboli boční měsíce a antiselenium neboli protiměsíc.
angl. mock moon; paraselene; slov. nepravý mesiac; 1993-a1

měsíc spodní

halový jev analogický spodnímu slunci.
angl. undermoon; slov. spodný mesiac; 1993-a1

měření aerologické

zjišťování parametrů v mezní vrstvě atmosféry a ve volné atmosféře aerol. přístroji, zápis výsledků měření a jejich zpracování stanoveným způsobem. Aerol. měření je v současné době většinou automatizované. V minulosti záznam údajů (např. z radiosond) a jejich zpracování prováděl aerol. pozorovatel. Pro aerol. měření se používají radiosondy, ozonové sondy, radiolokátory, raketové sondy, letadlové měřicí přístroje a jiné tech. prostředky. Viz též aerologie, pozorování aerologické, měření radiosondážní, měření pilotovací, měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a ve volné atmosféře, sondáž atmosféry.
angl. aerological measurement; slov. aerologické meranie; 1993-a3

měření brzdného účinku letištních drah

soubor měření a postupů, kterými jsou získávány veličiny potřebné pro určení stavu drah ovlivněných povětrnostními vlivy. Změřené hodnoty brzdných účinků poskytované provozovatelem letiště pak musí být v souladu s regionálními postupy ICAO uváděny ve zprávách METAR a SPECI v doplňujících informacích.
angl. measurement of braking action of runways; slov. meranie brzdného účinku letištných dráh; 1993-a3

měření distanční

obecně metody měření, kdy měřicí čidlo či přístroj není v bezprostřední blízkosti sledovaného jevu. V meteorologii se tento termín používá zejména v souvislosti s měřením družicovým a měřením radiolokačním, případně měřením pomocí lidarů, systémů detekce blesků, aj. Viz též detekce meteorologických jevů dálková.
angl. distant measurement; slov. dištančné meranie; 1993-a3

měření dohlednosti

meteorologické měření za účelem zjišťování definované dohlednosti, jakou je např. meteorologická dohlednost, šikmá dohlednost, svislá dohlednost, dohlednost dráhových světel aj. Vzdálenosti, na které jsou vidět definovaná světla za soumraku nebo v noci, lze převádět na hodnoty met. dohlednosti, která se vyjadřuje v m nebo v km. Pro přístrojová měření bývá použit měřič průzračnosti neboli transmisometr, popř. měřič dohlednosti, používající dopředný rozptyl světla v atmosféře neboli forward scatterometr. Viz též měření dráhové dohlednosti, pozorování meteorologické dohlednosti.
angl. visibility measurement; slov. meranie dohľadnosti; 1993-a3

měření dráhové dohlednosti

(RVR, Runway Visual Range) — objektivní postup při stanovení hodnot dráhové dohlednosti na letištích. Dráhová dohlednost se z praktických důvodů nemůže měřit přímo nad vzletovou a přistávací dráhou. Ve smyslu platných předpisů se její měření uskutečňuje rovnoběžně s osou vzletové a přistávací dráhy ve vzdálenosti maximálně 120 m od této osy a ve výšce 7,5 FT, přičemž údaj o dráhové dohlednosti, který reprezentuje podmínky v bodě dotyku, má být z prostoru zhruba 300 m od prahu a ve směru příslušné dráhy. Měření RVR se provádí v případě, když horiz. dohlednost klesne pod 2 000 m a to v kroku 25 m při RVR menší než 400 m, v kroku 50 m pro RVR v intervalu 400–800 m a v kroku 100 m při RVR větší než 800 m. Naměřené hodnoty jsou zakódovány jednak ve zprávách METAR, jednak při změně dráhové dohlednosti (v souladu s kritérii v předpisu L3 – Meteorologie a stanovenými poskytovatelem letecké meteorologické služby na základě konzultací s příslušným úřadem ATS, provozovateli a provozovatelelm letiště) ve zprávách SPECI. K měření dráhové dohlednosti se používají měřiče průzračnosti neboli transmisometry nebo měřiče dopředného rozptylu neboli forward scatterometry. Dráhová dohlednost není měřena přímo. Transmisometry nebo forward scatterometry měří MOR a RVR je následně vyhodnocována automatizovaným meteorologickým systémem (AWOS). Viz též systém RVR.
angl. measurement of runway visual range; slov. meranie dráhovej dohľadnosti; 1993-a3

měření evapotranspirace

, viz evapotranspirometr.
angl. measurement of evapotranspiration; slov. meranie evapotranspirácie; 1993-a2

měření imisí

, viz měření znečištění ovzduší.
angl. ambient air pollution monitoring; slov. meranie imisií; 1993-a1

měření meteorologické

zjišťování hodnot met. prvků pomocí vhodné měřicí techniky. Výsledkem met. měření jsou při abs. měření přímo fyz. veličiny, nebo při rel. měření podíly, popř. %. Výsledky met. měření se vždy vztahují k místu a času jejich konání (viz stanice meteorologická). Kvalita výsledku je ovlivněna použitou technikou a metodikou měření; proto by údaje o technice a metodice měly vždy být doplňkem souboru met. údajů. Viz též pozorování meteorologické, přístroj meteorologický.
angl. meteorological measurement; slov. meteorologické meranie; 1993-a3

měření meteorologické družicové

získávání, zpracování a vyhodnocení údajů o stavu atmosféry, případně zemského povrchu a mořské hladiny pomocí přístrojů umístěných na meteorologických družicích. Družicová měření poskytují informace především o rozložení oblačnosti a jejích základních vlastnostech (mikrofyzikálním složení a jasové teplotě horní hranice oblačnosti, optické mohutnosti, typu oblačnosti, aj.), o vertikálních profilech některých prvků atmosféry, o dynamice různých jevů (vývoj a pohyb různých meteorologických jevů či systémů), o proudění v atmosféře, přítomnosti sněhové pokrývky a mořského ledu, teplotě hladiny moří a oceánů, aj. Dlouhodobé řady družicových měření různých prvků jsou následně využívány v klimatologii.
angl. meteorological satellite measurement; slov. družicové meteorologické meranie; 1993-a3

měření meteorologické dálkové

synonymum pro meteorologická distanční měření.
angl. distant meteorological measurement; slov. diaľkové meteorologické meranie; 1993-a3

měření meteorologické letadlové

met. měření a pozorování konané z letícího letadla. Při běžném letu je provádí buď posádka jako doplňkový program činnosti, nebo probíhá automaticky. Při speciálním letu za účelem získání met. dat tvoří hlavní náplň činnosti specialistů na palubě letadla, popř. posádky letadla, může být však prováděno i automaticky. K letadlovému met. měření se používá i bezpilotních letadel. Světová meteorologická organizace koordinuje letadlová meteorologická měření v programu AMDAR (Aircraft Meteorological Data Relay).
angl. meteorological aircraft measurement; slov. lietadlové meteorologické meranie; 1993-a3

měření meteorologické radiolokační

, viz pozorování meteorologické radiolokační.
slov. rádiolokačné meteorologické meranie; 1993-a1

měření meteorologické stožárové

stacionární a synchronní měření met. prvků, popř. dalších parametrů, snímači umístěnými vert. nad sebou do výšky desítek až stovek metrů. K nejvyšším meteorologickým stožárům patří např. stožár v Obninsku (315 m). V České republice se stožárové meteorologické měření provádí na met. stanicích Košetice (250 m), Dukovany (136 m), Temelín (40 m), Kopisty (80 m) a Tušimice (80 m). Slouží hlavně k rozboru met. podmínek v přízemní, někdy i v mezní vrstvě atmosféry za účelem různých praktických aplikací (ochrana čistoty ovzduší, provoz atomových elektráren aj.). Je využíváno i jako zdroj vstupních dat pro různé teoretické studie (např. měření vert. profilů rychlosti větru třídimenzionálními anemometry včetně turbulentních fluktuací rychlosti větru a některých z nich odvozených charakteristik turbulence).
angl. tower meteorological measurement; mast meteorological measurement; slov. stožiarové meteorologické meranie; 1993-a3

měření meteorologické terénní ambulantní

zpravidla krátkodobé met. měření, jehož cílem je zjišťovat topoklimatické a mikroklimatické poměry určitého území a míst, hodnotit vliv terénu na met. prvky, objasňovat met. příčiny některých např. biologických jevů v přírodě apod. Tato měření směřují k průzkumu inverzních poloh, teplotních poměrů vzhledem k orientaci a sklonu svahů, větrných poměrů, znečištění ovzduší atd. Provádí se v návaznosti na pozorování ve stálé staniční síti, a zvláště za vhodných povětrnostních situací. Viz též mikroklima, topoklima, inverze teploty vzduchu, inverze vlhkosti vzduchu, bonitace klimatologická, klima svahové.
angl. ambulatory meteorological measurement; slov. ambulantné terénne meteorologické meranie; 1993-a1

měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře

aplikace přímých metod měření met. prvků zpravidla od výšky několika desítek m nad zemí. Po meteorografech, vynášených do ovzduší buď balony nebo upoutanými meteorologickými draky, a po přímých měřeních posádkami při výstupech volných balonů se od počátku 30. let 20. století k uvedeným měřením používají v největší míře radiosondy. První měření pomocí radiosondy uskutečnili 7. 1. 1929 Robert Burelu a následně P. A. Molčanov v Pavlovsku dne 30. 1. 1930.
V současné době se používá také letadlových sondáží, upoutaných balonů neboli aerostatů, transoceánských sond, meteorologických družic, meteorologických radiolokátorů, wind profilerů a meteorologických stožárových měření. Viz též měření aerologické, zpráva TEMP, sondáž ovzduší.
angl. measurement of meteorological elements in boundary layer and free atmosphere; slov. meranie meteorologických prvkov v hraničnej vrstve a vo voľnej atmosfére; 1993-a3

měření námrazků

určování hmotnosti a rozměru námrazků. Pro operativní účely se podle doporučení Světové meteorologické organizace měří průměr vrstvy námrazků při výskytu jakéhokoliv typu námrazků v termínu pozorování (průměr námrazku = max. průměr námrazku minus průměr měrné tyče). Cílem měření námrazků může být také stanovení max. hodnot námrazků ve víceletém období na daném místě. Kromě synoptických stanic se námrazky v České republice měří a) na běžných námrazkoměrných stanicích pomocí horizontálně exponovaných námrazkoměrných tyčí; b) na speciálních námrazkoměrných stanicích, kde se zjišťuje usazování námrazků na různých materiálech a tvarech konstrukcí (tyče, úhelníky, lana atd.); c) na el. vedeních pomocí Brinellových přístrojů. Podle tloušťky vrstvy námrazků (tloušťka vrstvy = kolmá vzdálenost od povrchu podkladu k povrchu námrazku) rozlišujeme slabou, mírnou a silnou „intenzitu“ jevu. Námrazky se měří ve výši 2, 6 nebo 10 m na tělesech o průměrech 5, 10 i 60 mm, někdy se používá i vert. expozice tyčí. K registraci změn hmotnosti námrazků s časem slouží námrazoměr, popř. na jeho principu upravená zařízení. Viz též intenzita námrazků.
angl. icing measurement; slov. meranie námrazkov; 1993-a3

měření ozonu

určení množství ozonu v určitém bodě, vrstvě nebo hladině atmosféry. Nejčastěji se jedná o měření koncentrace ozonu v přízemní vrstvě atmosféry (parametr znečištění ovzduší), měření celkového množství ozonu v jednotkovém sloupci atmosféry (tloušťka ozonové vrstvy) nebo měření vertikálního rozložení parciálního tlaku ozonu (profil ozonové vrstvy). Viz též spektrofotometr Dobsonův, spektrofotometr Brewerův, sonda ozonová.
angl. ozone measurement; slov. meranie ozónu; 1993-a3

měření pilotovací

jeden ze způsobů zjišťování směru a rychlosti výškového větru. Rozlišujeme jednopilotáž a dvojpilotáž podle toho, zda azimuty a výškové úhly volně letícího pilotovacího prostředku, nejčastěji pilotovacího balonu, zjišťujeme jedním nebo dvěma optickými pilotovacími teodolity. Při jednopilotáži musí být vert. rychlost pilotovacího prostředku známá. Pomocí změřených úhlových hodnot a vypočtené výšky balonu se trigonometricky vyhodnocuje prům. rychlost a směr větru ve vrstvě atmosféry, vymezené polohami pilotovacího prostředku při dvou po sobě následujících zaměřeních. V současné době je pilotovací měření téměř nahrazeno měřením větru radiotechnickými prostředky (radiopilotáží) a užívá se převážně při terénních měřeních. Viz též zpráva PILOT, kruh Molčanovův.
angl. pilot-balloon measurement; slov. pilotovacie meranie; 1993-a2

měření promrzání půdy

v zemědělské meteorologii zjišťování hloubky pod povrchem země, v níž dochází k mrznutí vody. Informace o hloubce promrznuti půdy je důležitá např. k posouzení nebezpečí poškození kořenové soustavy rostlin, kromě zeměd. je využívána i některými technickými obory (nezámrzná hloubka ve stavebnictví). Měření promrzání půdy se provádí půdními mrazoměry, někdy nazývanými též kryometry nebo kryopedometry, původně tvořenými hadičkou s pěnovou náplní nasycenou destilovanou vodou, která se zasouvala do novodurové trubky trvale zapuštěné v zemi; hadička měla na svém povrchu centimetrové měřítko s nulou v úrovni zemského povrchu. Po vytažení hadičky ze země se délka zmrzlého vodního sloupce určila hmatem. V současnosti jsou k měření promrzání půdy používány přesnější elektronické přístroje využívající specifických vlastností vody při změně skupenství (změny vodivosti). Viz též promrzání půdy, měření teploty půdy.
angl. soil freezing measurement; slov. meranie premŕzania pôdy; 1993-a3

měření radioaktivity atmosféry

určování radioaktivity atmosféry, srážek a suchého spadu. Zjišťuje se jako radioaktivita a) aerosolu zachyceného na filtru, jímž byl prosát známý objem vzduchu; b) odparku ze srážkové vody zachycené za dané období (obvykle dny až 1 měsíc); c) spadu, tj. pevných částic, které se usadily na vodorovném suchém nebo mokrém dnu sběrné nádoby za dané období (obvykle dny až 1 měsíc); odebrané vzorky se měří pomocí zařízení indikujícího záření α, β, γ (popř. jen některých z nich) laboratorně nebo přímo v místě odběru (automatické systémy pro odběr a měření vzorků). V případě měření vzorků přímo v místě odběru výsledky zahrnují i příspěvek radionuklidů s krátkým poločasem přeměny, při laboratorních měřeních lze tento vliv eliminovat. Dále se provádí přímá měření příkonu dávky/dávkového ekvivalentu příslušnými detektory (např. Geiger-Müllerovy počítače, proporcionální počítače). Detektory mohou být umístěny na stacionárních měřicích místech, na přízemních mobilních stanicích nebo na radiosondách pro zjišťování vertikálních profilů beta a gama záření. V případě přímého měření příkonu dávky/dávkového ekvivalentu měřená hodnota zahrnuje kromě složky atmosférické radioaktivity i složky odpovídající terestriálnímu a kosmickému záření. Radioaktivita ovzduší se obvykle vyjadřuje v jednotkách becquerel (Bq), a to pro spad v Bq.m^–2 a pro ovzduší v Bq.m^–3. Dříve používaná jednotka aktivity curie (Ci) souvisí s novou jednotkou becquerel vztahem 1 Bq = 2,7.10^–11 Ci, tj. 1 Bq = 27 pCi. Příkon dávkového ekvivalentu se vyjadřuje v jednotkách Sievert za hodinu (Sv.h^–1). Odběry vzorků a měření příkonu se provádí na vybraných met. stanicích, odebrané vzorky se předávají do měřicích laboratoří Radiační monitorovací sítě (RMS), výsledky měření prováděných na místě se průběžně předávají na centrální pracoviště RMS. Viz též spad radioaktivní, zpráva o příkonu fotonového dávkového ekvivalentu (RAD).
angl. atmospheric radioactivity measurement; slov. meranie rádioaktivity atmosféry; 1993-a3

měření radiosondážní

, radiosondáž — měření met. prvků v atmosféře prováděné radiosondou, jejíž signály zachycuje přijímací zařízení na radiosondážní stanici. Zde se potom signály z radiosondy vyhodnocují a převádějí do tvaru závislosti teploty, tlaku a vlhkosti vzduchu na výšce. Tyto údaje se předávají k dalšímu met. využití. Viz též měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře, zpráva TEMP.
angl. radiosounding; slov. rádiosondážne meranie; 1993-a3

měření sněhové pokrývky

zjišťování výšky a vodní hodnoty sněhové pokrývky. U sněhové pokrývky se měří výška celkové sněhové pokrývky v klimatologickém termínu 7 h, na synoptických stanicích ještě také v termínu 06 UTC a 18 UTC. Měření se provádí pomocí sněhoměrné latě, na automatických meteorologických stanicích použitím ultrasonických nebo laserových senzorů. Výška nového sněhu se měří na sněhoměrném prkénku v klimatologickém termínu 7 h za období 24 hodin, na synoptických stanicích ČR také za 1 hodinu, pokud je výška nového sněhu 1 cm nebo více. U nesouvislé sněhové pokrývky se výška sněhové pokrývky neměří. Vodní hodnota sněhu se měří sněhoměry. Výška sněhové pokrývky se udává v cm, vodní hodnota sněhu v mm vodního sloupce, kg.m^–2, případně kPa.
angl. measurement of snow cover; slov. meranie snehovej pokrývky; 1993-a3

měření souběžná

měření základních meteorologických prvků v jedné lokalitě různými přístroji nebo v různých časových intervalech. Souběžné měření se provádí hlavně při zásadních změnách přístrojového vybavení na stanicích meteorologických pro zjištění kvality nově instalovaných způsobů měření nebo pro budoucí výpočet homogenity klimatologických řad.
angl. parallel measurement; slov. súbežné meranie; 2014

měření srážek

měření parametrů srážek různými druhy přístrojů na srážkoměrných klimatologických a dalších meteorologických stanicích. Úhrn padajících srážek se měří za určitý časový interval (obvykle v 7 h SEČ ráno za uplynulých 24 h, přičemž zjištěný údaj se připisuje předchozímu dni). Na synoptických stanicích se měří úhrn srážek navíc za 12 nebo 6 hodin v hlavních synoptických termínech, popř. také za 1 hodinu ve všech termínech. Úhrn srážek se udává v mm (1 mm srážek = 1 l vody na 1 m²), resp. v kg.m^-2, s přesností na 0,1 mm, resp. na 0,1 kg.m^–2. Zákl. přístrojem je srážkoměr používaný k měření množství kapalných i tuhých srážek. K měření srážek na těžko dostupných místech se používá totalizátor. U tuhých srážek se měří výška sněhové pokrývky (v cm), někdy též vodní hodnota sněhové pokrývky (v mm nebo v kg.m^–2) a hustota sněhu (v kg.m^–3). U usazených srážek se jedná především o měření rosy různými typy rosoměrů, popř. drosografů a o měření námrazků. Měření srážek nespočívá jen v získávání dat z indikačních a registračních přístrojů, nýbrž i ve vizuálním pozorování usazených srážek (kondenzačních jevů a námrazků), v určování doby trvání padajících i usazených hydrometeorů. Viz též intenzita srážek.
angl. precipitation measurement; slov. meranie zrážok; 1993-a3

měření teploty půdy

určení teploty čidla teploměru, které je v tepelné rovnováze s okolní vrstvou půdy. Teplota se měří ve °C půdními teploměry, které se umísťují do pěti základních hloubek: 5, 10, 20, 50 a 100 cm na pozemku s přirozeným složením půdy, porostlém ošetřovaným trávníkem. K měření teploty půdy se používají elektrické půdní teploměry, výjimečně ještě rtuťové půdní teploměry. K měření promrzání půdy slouží půdní mrazoměry.
angl. soil temperature measurement; slov. meranie teploty pôdy; 1993-a3

měření teploty vzduchu

určení teploty čidla teploměru, které je v tepelné rovnováze s okolním vzduchem. Pro met. účely se teplota vzduchu měří na základě Celsiovy teplotní stupnice s přesností na desetiny °C, v některých zemích na základě Fahrenheitovy teplotní stupnice. Měří se elektrickým, případně také kapalinovým nebo bimetalickým teploměrem. Teploměr musí být stíněn nebo jinak chráněn před rušivými účinky přímého slunečního záření. Na met. stanicích se proto umísťuje v meteorologické budce nebo v radiačním krytu. Zákl. přístroj pro měření teploty vzduchu je elektrický teploměr s čidlem ve výšce 2 m nad zemským povrchem. K měření hodnot extrémní teploty vzduchu za určité časové období se někdy ještě používají maximální a minimální teploměr, většinou se však tyto hodnoty získávají automatickým zpracováním údajů el. teploměru. Viz též staniční teploměr.
angl. air temperature measurement; slov. meranie teploty vzduchu; 1993-a3

měření tlaku vzduchu

určení hydrostatického tlaku v určitém místě atmosféry. Tlak vzduchu se měří v N.m^–2, tj. v pascalech (Pa). V meteorologii je povolena jednotka hPa, která souvisí s dalšími jednotkami používanými v dřívější době těmito převodními vztahy:

1 hPa = 1 mbar (milibar) = 10^{3} dyn {.cm}^{- 2} = 0,75006 torr .

Tlak vzduchu na met. stanicích se měří staničními tlakoměry s přesností na desetiny hPa. V dříve používaných rtuťových tlakoměrech bylo nutné odečtený údaj tlaku redukovat na teplotu rtuti 0 °C a započítat přístrojovou opravu. Ve volné atmosféře se tlak vzduchu měří aneroidovými tlakoměry neboli aneroidy, popř. hypsometry. Viz též oprava tlaku vzduchu, redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu.
angl. air pressure measurement; slov. meranie tlaku vzduchu; 1993-a3

měření vlhkosti vzduchu

určení obsahu vodní páry ve vzduchu v určitém místě atmosféry, zpravidla relativní vlhkosti vzduchu nebo tlaku vodní páry. Relativní vlhkost se měří v %, tlak vodní páry v hPa. Ostatní vlhkostní charakteristiky se v případě potřeby stanoví výpočtem s použitím hodnoty teploty a tlaku vzduchu změřených současně s vlhkostí. Vlhkost vzduchu se měří vlhkoměrem; na met. stanicích v ČR se používá vlhkostní čidlo umístěné v radiačním krytu. Dříve se měřila Augustovým psychrometrem a vlasovým vlhkoměrem umístěným v meteorologické budce. Z údajů meteorologických družic lze v důsledku pohlcování odraženého nebo vlastního záření zemského povrchu v absorpčních pásech vodní páry určit vertikální profil vlhkosti vzduchu.
angl. air humidity measurement; slov. meranie vlhkosti vzduchu; 1993-a3

měření výparu

určení množství vodní páry, které je za zvolený časový interval předáno do atmosféry sledovaným vodním nebo jiným vlhkým povrchem. Výpar se měří v mm vodního sloupce, který by se vytvořil z vypařené vody na ploše shodné velikosti s velikostí vypařujícího se povrchu. Výpar z volné vodní hladiny se měří výparoměry, které jsou umístěny v půdě nebo na jejím povrchu. V ČR se výpar měří na vybraných stanicích ČHMÚ výparoměrem EWM, který nahradil starší výparoměr GGI 3000.
angl. measurement of evaporation; slov. meranie výparu; 1993-a3

měření výšky barometrické

, syn. nivelace barometrická
angl. barometric measurement of height; slov. barometrické meranie výšok; 1993-a1

měření výšky základny oblaků

určení výšky základny oblaků nad zemí. Vyjadřuje se v metrech, nebo stopách. Klasickými metodami používanými v minulosti bylo použití tzv. „píchacích“ balonků se známou stoupací rychlostí, jejichž doba letu od vypuštění do zmizení v základně oblaku slouží k výpočtu výšky základny oblaků nebo měření prováděné oblakoměrným světlometem trigonometrickou metodou. V současné době je měření výšky základny oblaků prováděno pomocí tzv. ceilometrů. Princip měření je založen na měření času, který potřebuje krátký světelný impulz na průchod atmosférou z vysílače ceilometru k oblaku rozptylujícímu světlo a zpět do přijímače ceilometru. Okamžitá amplituda vráceného signálu pak poskytuje informace o charakteristikách zpětného rozptylu atmosféry na určité výšce. Z přijatého rozptýleného signálu lze odvodit informace o oblačnosti a také o mlze a srážkách.
angl. measurement of cloud base height; slov. meranie výšky základne oblakov; 1993-a3

měření větru

stanovení vektoru větru, popř. jeho časových fluktuací. Zpravidla se měří jen horiz. složka tohoto vektoru, tj. její směr čili směr větru a její velikost čili rychlost větru. Vert. složka vektoru větru se zjišťuje pouze pro speciální účely. Směr větru se měří v úhlových stupních udávajících směr, odkud vítr vane. Rychlost větru se měří v m.s^–1 nebo v uzlech (kt), popř. v km.h^–1 (1 m.s^–1 = 1,94254 kt = 3,60 km.h^–1). Údaje o směru a rychlosti přízemního větru se nejčastěji udávají zprůměrované za interval 10 min. Kromě toho stanice poskytují informaci o směru, rychlosti a času výskytu max. nárazu větru za stanovené období. Rychlost větru se měří pomocí anemometrů, přístroje na měření směru větru se nazývají větrné směrovky. Některé druhy anemometrů, například anemometry ultrasonické měří směr i rychlost větru. Pro měření přízemního větru má být čidlo přístroje umístěno ve výšce 10 m nad zemí na místě, na němž měření větru není ovlivňováno terénními překážkami (podrobněji viz vítr přízemní).
angl. measurement of wind; slov. meranie vetra; 1993-a3

měření větru radiotechnickými prostředky

měření potřebné k výpočtu výškového větru z polohových parametrů cíle pohybujícího se ve volné atmosféře a sledovaného různými radiotechnickými prostředky. Nejčastěji používanými radiotechnickými prostředky jsou: a) navigační systém, radioteodolit nebo radiogoniometrický systém v případě aktivního cíle, tj. radiosondy; kdy se měření označuje termínem radiopilotáž; b) radiolokátor jak v případě aktivního cíle (radiosondy), tak v případě pasivního cíle, tj. koutového odražeče; c) umělé družice Země při časovém sledování poloh transoceánských sond. K měření větru lze využít i meteorologického radiolokátoru, jímž je sledován pohyb vhodných meteorologických cílů. Měření větru radiotechnickými prostředky bývá někdy nevhodně označováno jako radiovětrové pozorování. Údaje o výškovém větru, zjištěné jeho měřením radiotechnickými prostředky, jsou občas označovány jako radiovítr.
angl. radio wind observation; slov. meranie vetra rádiotechnickými prostriedkami; 1993-b3

měření znečištění ovzduší

zjišťování množství znečišťujících příměsí v atmosféře. Při měření znečištění ovzduší se používá buď aerochemických metod (např. zachycování dané příměsi do chem. reagentu při průchodu známého množství znečištěného vzduchu), nebo fyz. metod (opt. pohltivost v dané části spektra lidary apod.), atomové absorpce a dalších analytických metod. Výsledkem je zpravidla určení koncentrace škodlivin příměsí, u nás obvykle v rozměru hmotnost příměsi na objem vzduchu, např. v µg.m^–3, v anglosaské literatuře v poměrných číslech, často ppm (parts per million) nebo ppb (parts per billion). Měření znečištění ovzduší se organizuje zpravidla na více bodech kontinuálně či ve stacionárních nebo mobilních sítích měření. Časovou jednotkou měření je buď konečný časový interval čili odběrová doba, nebo se měří kontinuálně okamžité hodnoty. Informace v reálném čase poskytuje monitorování znečištění ovzduší. Viz též emise, imise.
angl. air pollution monitoring; slov. meranie znečistenia ovzdušia; 1993-a2

měření záření

met. měření energie záření přijaté čidlem měřicího přístroje za jednotku času v určitém místě atmosféry nebo na zemském povrchu. Vyjadřuje se zpravidla ve W.m^–2. Dříve se užívala jednotka cal.cm^–2.min^–1. Převodní vztah mezi oběma jednotkami je: 1 cal.cm^–2.min^–1 = 697,3.10^–3 W.m^–2. Změřené hodnoty se v přirozených podmínkách označují jako kladné, nebo i záporné podle toho, zda sledovaný povrch celkově více energie záření přijímá, nebo ztrácí. V nbsp;atmosféře se intenzity toků záření obvykle pohybují v intervalu (–200 ; 1500) W^–2.
V používaných radiačních přístrojích čili radiometrech se měřené záření zpravidla přeměňuje na tepelnou energii (kalorimetrická metoda měření), nebo na energii elektrickou (fotoelektricky nebo termoelektricky). Přímé sluneční záření se měří pyrheliometry a aktinometry, sluneční globální záření pyranometry, rozptýlené sluneční záření vhodně upravenými pyranometry, albedo albedometry, efektivní vyzařování zemského povrchu nebo atmosféry pyrgeometry a bilance záření bilancometry. Chyby měření zpravidla nepřevyšují 1 % měřené veličiny. Mezi měření záření bývá zařazováno i měření slunečního svitu slunoměry. Viz též aktinometrie.
angl. actinometry; slov. aktinometrické meranie; 1993-a3

měřič dohlednosti

, viz měření dohlednosti.
angl. visibility meter; visibility recorder; slov. dohľadomer; 1993-a1

měřič ovlhnutí

, syn. ovlhoměr.
slov. merač ovlhnutia; 1993-a1

měřič propustnosti

, syn. měřič průzračnosti.
slov. merač priepustnosti; 1993-a1

měřič průzračnosti

(propustnosti), transmisometr — zařízení používané k určování meteorologické dohlednosti, kterým se nejčastěji měří zeslabení sondovacího paprsku po průchodu stanoveným sloupcem ovzduší. Ke generování paprsku slouží v opt. systému nejčastěji laserová dioda, přičemž úzký paprsek je směrován do přijímače, kde je zpravidla elektronicky srovnávána intenzita vyslaného a po průchodu atmosférou zeslabeného paprsku. Délka sondovaného vzorku ovzduší bývá zpravidla desítky metrů. Jinou skupinu tvoří měřiče dohlednosti, které měří dopředný rozptyl záření, tzv. forward scatterometry. Viz též měření dohlednosti, vztah Allardův.
angl. transmissometer; slov. merač priezračnosti; 1993-a3

měřič základny oblaků

, viz měření výšky základny oblaků.
angl. cloud base meter; slov. merač spodnej základne oblakov; 1993-b3

měřítko geostrofické

graf pro určení rychlosti geostrofického větru ze vzdálenosti izobar, popř. izohyps na přízemních nebo výškových synoptických mapách v závislosti na zeměpisné šířce. Měřítko geostrofického větru bývá vyznačeno na okrajích některých synop. map. Dříve se používalo i v podobě přenosné pomůcky nyzývané geostrofické pravítko.
angl. geostrophic wind scale; slov. geostrofická mierka; 1993-a3

měřítko mezosynoptické

charakteristické horizontální měřítko atm. jevů, které mají lineární horiz. rozměry řádu 10⁰ až 10² km, což odpovídá např. rozměrům místních cirkulačních systémů, mezosynoptických konv. systémů, konv. bouří, konv. oblaků apod. Viz též měřítko synoptické, měřítko subsynoptické, klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.
angl. mesosynoptic scale; slov. mezosynoptická mierka; 1993-a3

měřítko subsynoptické

obecné označení pro měřítko atm. procesů a jevů, které mají menší charakteristické horiz. rozměry než procesy a jevy synoptického měřítka. Viz též měřítko mezosynoptické, klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.
angl. subsynoptic scale; slov. subsynoptická mierka; 1993-a3

měřítko synoptické

charakteristické horizontální měřítko velkoprostorových atm. jevů, které jsou vizualizací procesů studovaných na synoptických mapách. Obvykle hovoříme o synoptických jevech či procesech. Horiz. rozměr synoptických jevů činí řádově 10² až 10³ km, což odpovídá rozměrům tlak. útvarů, tj. cyklon, anticyklon, brázd nízkého tlaku vzduchu, hřebenů vysokého tlaku vzduchu apod., dále oblastí výskytu jednotlivých vzduch. hmot, hlavních atm. front apod. Viz též měřítko mezosynoptické, měřítko subsynoptické, klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.
angl. synoptic scale; slov. synoptická mierka; 1993-a3

měřítko vírů v atmosféře

střední rozměr vírů v atmosféře, který se mění v rozmezí řádově od 10^–3 do 10⁷m. Nejmenší víry odpovídají tepelnému pohybu molekul se zanedbatelnou kinetickou energií, největší rozsáhlým tlakovým útvarům s velkou kinetickou energií. Podle rozměru těchto vírů rozlišujeme v meteorologii malé (mikro) měřítko 10^–1 až 10³m, střední (mezo) měřítko 10⁴ až 10⁵m a velké (makro) měřítko 10⁶ až 10⁷m. Viz též makrometeorologie, mezometeorologie, mikrometeorologie, délka směšovací.
angl. atmospheric vortices scale; slov. mierka vírov v atmosfére; 1993-a1

mžení

dříve odb. termín pro mrholení za současného výskytu mlhy. Protože nejde o zvláštní druh srážek, používá se nyní jen termín mrholení. Viz též mlha s mrholením.
slov. mženie; 1993-a2

N jednotky

, viz index lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu, refrakce atmosférická.
angl. N units; slov. N jednotky; 1993-a3

NASA

Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (National Aeronautics and Space Administration). Vládní agentura USA, spolupracující s NOAA na vývoji a provozu amerických geostacionárních i polárních meteorologických družic. Na rozdíl od NOAA provozuje nebo se podílí na vývoji a provozu i různých výzkumných družic.
slov. NASA; 2014

NOAA

Národní úřad pro oceány a atmosféru (National Oceanic and Atmospheric Administration). Vládní agentura USA, provozující mimo jiné operativní systém amerických geostacionárních i polárních meteorologických družic, jejichž současná generace je označována jako NOAA/POES, někdy zjednodušeně pouze NOAA. Pod organizaci NOAA spadá rovněž např. americká Národní meteorologická služba (NWS) či Národní centrum pro klimatická data (NCDC) USA.
angl. National Oceanic and Atmospheric Administration; slov. NOAA; 2014

nadir

směr z místa pozorování kolmý k zemskému povrchu (směrem dolů). V družicové meteorologii se často používá v souvislosti s rozlišovací schopností družicových dat – v tomto směru mají družice vždy nejvyšší rozlišení.
angl. nadir; slov. nadir; 2014

nanočástice

dle obvyklé obecné definice částice o velikostech v rozmezí 1 — 100 nm tj. 10^–9 – 10^–7 m. Jako součást atmosférického aerosolu tvoří jeho velmi jemné frakce a rozměrově odpovídají Aitkenovým jádrům. Přirozeně vznikají zejména procesem atmosférické nukleace a mohou být též antropogenního původu jako produkty různých technologií, automobilového provozu apod. V souvislosti se znečištěním ovzduší představují značný hygienický problém, neboť mnohdy obsahují toxické nebo karcinogenní složky a pro své malé rozměry mohou uvnitř lidského těla pronikat buněčnými membránami, do krevního řečiště apod.
angl. nanoparticles; nanoparticulates; slov. nanočastice; 2016

napětí Reynoldsovo

, viz napětí tečné.
angl. Reynolds stress; slov. Reynoldsovo napätie; 1993-a1

napětí tečné

obecně tečná síla vztažená k jednotkové ploše. V meteorologii mají význam především složky tzv. Reynoldsova napětí, související s turbulentním přenosem hybnosti v mezní vrstvě atmosféry. Lze je vyjádřit ve tvaru

- ρ \bar{{v^{'}}_{x}^{2}}, - ρ \bar{{v^{'}}_{y}^{2}}, - ρ \bar{{v^{'}}_{z}^{2}}, - ρ \bar{{v^{'}}_{x}^{2} {v^{'}}_{y}^{2}}, - ρ \bar{{v^{'}}_{x}^{2} {v^{'}}_{z}^{2}}, - ρ \bar{{v^{'}}_{y}^{2} {v^{'}}_{z}^{2}}, - ρ \bar{{v^{'}}_{y}^{2} {v^{'}}_{x}^{2}}, - ρ \bar{{v^{'}}_{z}^{2} {v^{'}}_{x}^{2}}, - ρ \bar{{v^{'}}_{z}^{2} {v^{'}}_{y}^{2}},

kde ρ značí hustotu vzduchu a

{v^{'}}_{x}, {v^{'}}_{y}, {v^{'}}_{z}

turbulentní fluktuace složek rychlosti proudění v trojrozměrném souřadnicovém systému tvořeném osami x, y, z. Těchto devět veličin představuje složky symetrického tenzoru druhého řádu a fyz. je lze interpretovat jako složky síly turbulentního tření působící v daném bodě na jednotkovou plochu orientovanou kolmo ke směru jednotlivých souřadnicových os. Viz též tření v atmosféře, síla tření.
angl. shearing stress; slov. dotykové napätie; 1993-a1

napětí vazké

, viz tření v atmosféře.
angl. viscous stress; slov. viskózne napätie; 1993-a1

napětí vodní páry

, syn. tlak vodní páry.
slov. napätie vodnej pary; 1993-a1

nastavení výškoměru

nastavení výškoměru na takovou hodnotu tlaku vzduchu, při níž přístroj udává výšku nad zvolenou referenční hladinou, např. nad dráhou letiště nebo nad hladinou moře, nebo nad tzv. převodní hladinou udává letovou hladinu. Po průletu převodní hladinou je nastaven tlak 1 013 hPa, převodní hladinou je v ČR zpravidla výška 5 000 FT MSL.
angl. altimeter setting; slov. nastavenie výškomera; 1993-a3

nasycení

v atm. podmínkách rovnovážný stav systému vodní pára a kapalná voda, popř. vodní pára a led. Ve stavu nasycení tok molekul vody z povrchu kapalné vody, popř. ledu, do vodní páry odpovídá toku molekul vody z vodní páry do kapalné vody, popř. ledu. Viz též vzduch nasycený, vzduch přesycený, tlak nasycené vodní páry vzhledem k vodě, tlak nasycené vodní páry vzhledem k ledu.
angl. saturation; slov. nasýtenie; 1993-a3

navigace meteorologická

zajišťování námořní a letecké dopravy vzhledem ke klimatickým podmínkám a aktuálním i očekávaným met. podmínkám v příslušném regionu. Jejím cílem je minimalizace rizik a optimalizace z hlediska rychlosti dopravy, spotřeby paliva apod.
angl. meteorological navigation; slov. meteorologická navigácia; 1993-a3

nebulosus

(neb) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má tvar mlhovitého závoje nebo vrstvy bez zjevné struktury. Užívá se u druhů cirrostratus a stratus.
angl. nebulosus; slov. nebulosus; 1993-a2

nefanalýza

historický termín (dnes již nepoužívaný) pro mapu oblačnosti subjektivně sestavovanou na základě snímků z družic. V současnosti nahrazeno metodami objektivní analýzy družicových dat, resp. metodami automatické detekce a klasifikace oblačnosti.
angl. nephanalysis; slov. nefanalýza; 1993-a3

nefelometr

, zákaloměr — přístroj používaný pro stanovení množství pevných nebo kapalných částic v zakaleném prostředí. Je založen na principu měření rozptylových charakteristik pomocí opt. metod. V meteorologii může sloužit pro měření hustoty mlhy nebo množství aerosolu v atmosféře. V ČR se nepoužívá.
angl. nephelometer; slov. nefelometer; 1993-a3

nefometr

přístroj pro určování celkového pokrytí oblohy oblaky, tj. oblačnosti. V ČR se nepoužívá. Viz též pozorování oblačnosti.
angl. nephometer; slov. nefometer; 1993-a3

nefoskop

přístroj pro určování tahu oblaků. Pozorovatel sleduje pohyb zvoleného oblaku podél vodorovně umístěné tyče, opatřené hroty stejně od sebe vzdálenými; v jiných typech přístroje pomocí zrcadla nebo mříže. Na met. stanicích ČR se nefoskopy nepoužívají.
angl. nephoscope; slov. nefoskop; 1993-a3

nemoci meteorotropní

nemoci, jejichž vznik nebo průběh jsou spjaty s komplexem met. faktorů, k nimž patří např. teplota a vlhkost vzduchu, změny tlaku vzduchu, nadbytek nebo nedostatek ultrafialového záření, el. vlastnosti ovzduší apod. U některých meteotropních nemocí byl podíl počasí bezpečně prokázán, u jiných je jeho spoluúčast pravděpodobná. V současné době se mezi meteotropní nemoci počítají srdečně cévní onemocnění, alergické stavy, některé nemoci kožní, infekční a také nemoci dýchacího ústrojí aj. Viz též meteorotropismus, fén orografický.
angl. meteorotropic diseases; slov. meteorotropné choroby; 1993-a2

nepohoda

výraz pro nepříznivé, především deštivé a větrné počasí. Užívá se hlavně ve spojení „chránit se před nepohodou“, „jít do nepohody“. Nemá charakter odb. termínu.
slov. nečas; 1993-a1

neutercane

označení pro cyklonu v subtropické oblasti s horizontálním průměrem menším než zhruba 200 km, která někdy vzniká v rámci mezoměřítkového konv. systému a která má částečně vlastnosti tropické a částečně mimotropické cyklony. Toto označení se používalo cca od 70. let 20. století, v současné době se upřednostňuje spíše pojem subtropická cyklona.
angl. neutercane; slov. neutercane; 1993-a3

neutropauza

tenká přechodová vrstva atmosféry oddělující neutrosféru a ionosféru.
angl. neutropause; slov. neutropauza; 1993-a3

neutrosféra

část atmosféry Země mezi zemským povrchem a ionosférou, která sahá do výše 60 až 70 km. Koncentrace iontů je v ní natolik malá, že nepůsobí odraz krátkých rádiových vln, jenž hraje významnou roli v podmínkách pro radiové spojení.
angl. neutrosphere; slov. neutrosféra; 1993-a3

nečas

lid. označení pro špatné počasí, především z hlediska pobytu člověka venku. Myslí se jím zejména deštivé, větrné a chladné počasí. V podobném významu se používá i výrazů nepohoda, plískanice, psota, slota. Viz též čas.
angl. foul weather; slov. nečas; 1993-a1

nimbostratus

(Ns) — jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako šedá, často tmavá oblačná vrstva nebo plocha, která má vlivem vypadávání více méně trvalých dešťových nebo sněhových srážek matný rozplývavý vzhled. Oblačná vrstva Ns je všude tak hustá, že poloha Slunce není patrná, tzn., že jí Slunce neprosvítá. Pod touto vrstvou se často vyskytují nízké roztrhané oblaky „špatného počasí“, které mohou, ale nemusí s vrstvou Ns souviset. Nimbostratus bývá obvykle smíšeným, podstatně řidčeji vodním oblakem. Mívá vert. rozsah až několik km a jeho základna se zpravidla vyskytuje v nízkém patře oblaků. Je typickým srážkovým oblakem a bývá součástí oblačného systému teplé, studené a okluzní fronty, dále se vyskytuje v oblastech výškových cyklon a brázd nízkého tlaku vzduchu apod. Nimbostratus se dále nedělí podle tvaru, či odrůdy. Zvláštnostmi a průvodními jevy Ns mohou být praecipitatio, pannus a virga. Pojem nimbostratus byl poprvé užit v Mezinárodním atlasu oblaků z r. 1930. Čes. překlad Ns je dešťová sloha.
angl. Nimbostratus; slov. nimbostratus; 1993-a2

nimbus

dnes již nepoužívané označení pro oblak, z něhož vypadávají atm. srážky. Název nimbus zavedl r. 1803 Angličan L. Howard pro jeden ze čtyř druhů oblaků své klasifikace, která se stala základem současné mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. V současné klasifikaci zůstal tento název zachován jen ve spojení cumulonimbus a nimbostratus.
angl. nimbus; slov. nimbus; 1993-a2

nivelace barometrická

, měření výšek barometrické — stanovení výškového rozdílu dvou míst, zpravidla na zemském povrchu, pomocí barometrické formule, do níž se dosadí hodnoty tlaku vzduchu změřené současně, nebo jen s malým časovým odstupem na obou místech, a střední teplota mezilehlé vrstvy vzduchu. Měření výškového rozdílu se provádí nejčastěji přenosným aneroidovým výškoměrem, jehož stupnice je zkonstruována podle teoretické závislosti tlaku vzduchu na nadm. výšce s využitím modelu tzv. standardní atmosféry. Zobrazuje hodnoty v jednotkách výšky, nebo se výškový rozdíl skutečně počítá podle barometrické formule z rozdílu tlaků změřených obvykle aneroidovým tlakoměrem, za střední teplotu vzduchové vrstvy se obvykle dosazuje prům. hodnota z teplot změřených současně s měřením tlaku vzduchu. Barometrická nivelace dává tím přesnější výsledky, čím je menší výškový rozdíl mezi oběma uvažovanými body a čím je menší jejich vzdálenost. Max. dosažitelná přesnost závisí zejména na přesnosti použitého tlakoměru a zpravidla nepřevyšuje 0,1 m, relativně dobré výsledky poskytovaly hypsometry. Viz též nastavení výškoměru, opravy údaje výškoměru.
angl. barometric hypsometry; slov. barometrická nivelácia; 1993-a3

noc tropická

noc, v níž minimální teplota vzduchu neklesla pod 20 °C. Někdy se též používá pojem den s tropickou nocí. Viz též den tropický.
angl. tropical night; slov. tropická noc; 1993-a1

nomogram Möllerův

, viz nomogram radiační.
angl. Möller diagram; slov. Möllerov nomogram; 1993-a1

nomogram Robitzschův

nomogram umožňující graf. určení jedné ze tří charakteristik stavu vzduchu (teploty vzduchu, deficitu teploty rosného bodu, relativní vlhkosti vzduchu), jestliže jsou známy zbývající dvě. Na záporné horiz. ose jsou vyneseny hodnoty deficitu teploty rosného bodu, na vert. ose poměrná vlhkost, přičemž soustava křivek odpovídajících teplotám vzduchu vychází z počátku souřadnicově soustavy. Robitzschův nomogram bývá součástí Stüveho diagramu.
angl. Robitzsch diagram; slov. Robitzschov nomogram; 1993-a3

nomogram radiační

, nevhodně diagram radiační — nomogram umožňující, na základě znalosti teploty zemského povrchu a aerologických údajů o vertikálním profilu teploty i vlhkosti vzduchu, rychle přibližně vyhodnocovat velikost vert. toků dlouhovlnného záření v úrovni zemského povrchu a v různých hladinách atmosféry, zjišťovat efektivní a zpětné záření i např. radiační ochlazování ve zvolených vrstvách atmosféry. K nejznámějším radiačním nomogramům patří nomogramy Elsasserův, Möllerův, Yamamotův apod. Z dnešního hlediska jde již o prostředek zastaralý, ale značného historického významu.
angl. radiation chart; slov. radiačný nomogram; 1993-a3

normál barometrický

, syn. tlakoměr normální.
slov. barometrický normál; 1993-a1

normál klimatologický

klimatologická charakteristika získaná z mnohaletých pozorování, zpravidla za 30 let, aby se eliminovaly její krátkodobé výkyvy. Pro studium klimatu různých míst je třeba, aby se klimatologické normály vztahovaly ke stejnému období. Podle doporučení Světové meteorologické organizace (WMO) jsou standardní klimatologické normály počítány z třicetiletí 1901–1930,1931–1960, 1961–1990, atd. Pokud nejsou k dispozici údaje dané stanice z celého období, aktuálně z období 1961–1990, WMO doporučuje výpočet tzv. prozatímních klimatologických normálů za období alespoň deseti let, které začíná 1. ledna roku, který končí číslem 1 (např. z období od 1. ledna 1991 do 31. prosince 2010). V běžné klimatologické praxi v České republice se před výpočtem normálu ze stanice s neúplnou řadou provádí doplnění dat pomocí nejvhodnější okolní stanice (např. pomocí lineární regrese). WMO nově doporučuje počítat normály za vždy nejnovější třicetiletí (1971–2000, 1981–2010, atd.) místo za období stanovené pro výpočet standardních klimatologických normálů.
angl. climatological normal; slov. klimatologický normál; 1993-a3

norte, norther

obecně sev. vítr vyskytující se v různých částech světa. Texaský norther na jihu USA, v Mexickém zálivu a ve Střední Americe je silný studený sv. až sz. vítr, který se vyskytuje od listopadu do dubna při vpádu studeného vzduchu v souvislosti se studenou anticyklonou, postupující k jihu. Vyznačuje se náhlým výskytem a poklesem teploty vzduchu až o 10 °C za 3 h. Kalifornský norther je velmi suchý, prašný sev. vítr charakteru fénu.
angl. norther; slov. norte, norther; 1993-a1

nos bouřkový

náhlý vzestup tlaku vzduchu na barogramu v souvislosti s průchodem húlavy. Nejčastější případy bouřkového nosu dosahují vzestupu 1 až 3 hPa, ojediněle i více během několika min. Před výskytem bouřkového nosu bývá zpravidla zaznamenáno minimum tlaku vzduchu, ve výjimečných případech však tlak po přechodném náhlém vzestupu klesá i pod tuto hodnotu a záznam na barografu vypadá jako časová značka. Tyto případy prudkého vzestupu tlaku vzduchu s následným poklesem zpravidla souvisí s přechodem bouřkových anticyklon. Převážná většina bouřkových nosů se vyskytuje při přechodu studených front druhého druhu s výraznými projevy frontálního počasí, a to zejména silným větrem současně s náhlým poklesem teploty vzduchu.
angl. pressure jump; slov. búrkový nos; 1993-a2

nowcasting

[naukasting] — detekce a diagnostika okamžitého stavu počasí v lokálním či mezosynoptickém měřítku a předpověď počasí na 0 až 2 hodiny, někdy i následná velmi krátkodobá předpověď počasí až na 6 hodin. Využívá především družicové a radiolokační informace, popř. údaje ze zahuštěné sítě automatických meteorologických stanic, zpravidla v kombinaci s výstupy z modelů numerické předpovědi počasí.
angl. nowcasting; slov. nowcasting; 1993-a3

nukleace

ve fyzice oblaků a srážek označuje proces, při němž vznikají stabilní zárodečné vodní kapičky nebo zárodečné ledové krystalky z vodní páry, popř. ledové krystalky ve vodě. Zárodečné kapičky nebo ledové krystalky jsou schopné dalšího růstu do velikosti oblačných částic, pokud překročí kritickou velikost danou teplotou a přesycením vodní páry, popř. přechlazením vody. Nukleace je začátkem řetězce mikrofyzikálních procesů, jejichž výsledkem je vývoj srážkových částic. Viz také homogenní nukleace, heterogenní nukleace, kondenzační jádra, ledová jádra.
Ve fyzice atmosférických aerosolů se nukleací obecně rozumí procesy, jimiž v atmosféře vznikají za účasti chemických reakcí pevné nebo kapalné částice, zpravidla rozměrů Aitkenových jader, z původně plynných látek. Jako typické příklady v tomto směru lze uvést cykly chemických reakcí, jež se uplatňují při transformaci oxidů dusíku na částice dusičnanů, transformaci oxidu siřičitého na sulfátovou složku znečištění vzduchu, zejména na částice síranů, popř. transformace těkavých organických látek (VOC) na sekundární organické aerosoly.
angl. nucleation; slov. nukleácia; 1993-a3

nukleace heterogenní

ve fyzice oblaků a srážek označuje nukleaci kapek na kondenzačních jádrech, popř. nukleaci ledu na ledových jádrech. Heterogenní nukleace vody a ledu je nutná pro další vývoj oblačných vodních kapiček i ledových krystalků v atmosféře. Nukleaci ledu na ledových jádrech označujeme také jako primární nukleaci ledu v souvislosti s procesem tzv. sekundární nukleace ledu. Viz také homogenní nukleace.
angl. heterogeneous nucleation; slov. heterogénna nukleácia; 1993-a3

nukleace homogenní

(spontánní) — ve fyzice oblaků a srážek označuje nukleaci vody a ledu, která probíhá spontánně, náhodnými kolizemi molekul nebo podkritických molekulárních shluků ve vodní páře nebo vodě, bez účasti kondenzačních a ledových jader. Za běžných podmínek v atmosféře k homogenní nukleaci nedochází; přítomnost kondenzačních a ledových jader zajišťuje přednostní uplatnění heterogenní nukleace. Hodnoty přesycení vodní párou, které odpovídají detekovatelné rychlosti homogenní nukleace a klesají s rostoucí teplotou, jsou řádu 10² %. Viz také sekundární nukleace ledu.
angl. spontaneous nucleation; homogeneous nucleation; slov. homogénna nukleácia; 1993-b3

nukleace ledu primární

, viz nukleace heterogenní.
angl. primary ice nucleation; slov. primárna nukleácia ľadu; 2014

nukleace ledu sekundární

, viz nukleace heterogenní.
angl. secondary ice nucleation; slov. sekundárna nukleácia ľadu; 2014

náboj bleskového výboje

, náboj blesku — jeden z el. parametrů blesku. Je vyjádřen vztahem

Q_{b} = \int i . d t

kde i značí proud blesku a t dobu výboje. Udává se buď náboj dílčího výboje, nebo náboj celkového bleskového výboje.
angl. lightning charge; slov. náboj bleskového výboja; 1993-a2

náboj blesku

, syn. náboj bleskového výboje.
slov. náboj blesku; 1993-a2

náboj bouřkového oblaku

horní část bouřkového oblaku nese převážně kladné náboje, zatímco dolní část náboje záporné. Tímto prostorovým rozdělením náboje je vytvořena hlavní el. struktura bouřkového oblaku, který se chová jako vert. el. dipól. Střed kladně nabitého pólu obvykle leží v oblasti izotermy –20 °C, střed záporně nabitého pólu je umístěn poněkud nad nulovou izotermou. Hodnota těchto nábojů odpovídá řádově několika stovkám coulombů. Kromě hlavního dipólu může vzniknout při základně oblaku menší centrum kladných nábojů. Viz též moment dipólu bouřkového oblaku.
angl. thunderstorm cloud charge; slov. náboj búrkového oblaku; 1993-a2

nádobka tlakoměru

zásobník na rtuť obvykle válcového tvaru, do kterého zasahuje otevřený konec barometrické trubice rtuťového tlakoměru. Ve vztahu k trubici může mít nádobka dno pohyblivé, jako ve Fortinově tlakoměru, nebo pevné, jako u tlakoměru s redukovanou stupnicí. Viz též násoska, tlakoměr nádobkový, tlakoměr nádobkový-násoskový.
angl. barometer cistern; slov. nádobka tlakomeru; 1993-a3

náledí

ledová vrstva pokrývající zemi, která vzniká a) jestliže nepřechlazené dešťové kapky nebo kapky mrholení později na zemi zmrznou; b) jestliže voda z úplně nebo částečně roztátého sněhu na zemi opět zmrzne; c) jestliže při provozu vozidel na silnicích a cestách sníh zledovatí. Formy náledí b) a c) bývají označovány termínem zmrazky. Na rozdíl od ledovky se na vzniku náledí nepodílejí přechlazené vodní kapičky.
angl. ground ice; slov. poľadovica; 1993-a3

nálevka tromby

starší označení pro kondenzační chobot, viz tromba.
slov. lievik tromby; 1993-a3

nálevka tropopauzy

, trychtýř tropopauzy — výrazné snížení tropopauzy tvarem připomínající nálevku, které vzniká nad hlubokou a málo pohyblivou cyklonou. Jedná se o proces, kdy se stratosférický vzduch dostává do troposféry. Obvykle se část tohoto vzduchu vrací do stratosféry a část zůstává v troposféře. Důležitý proces výměny plynů mezi dolní stratosférou a troposférou.
angl. tropopause folding; slov. lievik tropopauzy; 1993-a3

námraza

1. zkrácené označení pro zrnitou námrazu; 2. v tech. praxi zkrácené označení pro některé formy námrazků. Z hlediska struktury rozeznáváme tři druhy námrazy: námraza krystalická (jinovatka), námraza zrnitá a námraza průsvitná. V letectví se z technického hlediska dle tvaru námrazy používá také termínů beztvará, profilová a žlábkovitá námraza, v silniční dopravě se pojmem námraza rozumějí všechny formy ledových usazenin na vozovkách, včetně náledí a zmrazků. Viz též jevy námrazové, intenzita námrazy na letadlech.
angl. rime; slov. námraza; 1993-a3

námraza beztvará

technický termín pro tvar námrazy na letadle, vytvářející se za letu v oblacích s pevnou i kapalnou fází vody při teplotách vzduchu málo pod bodem mrazu a při teplotě náběžných částí letadla nad nulou. Proud vzduchu unáší kapky vody za náběžné části letadla, kde v místech s menším kinetickým ohřevem vzniká námraza. Ochladí-li se i náběžné části letadla pod bod mrazu, může se námraza rozšířit i na tyto části. Beztvará námraza vzniká nejčastěji při stoupání letadla smíšenými oblaky.
slov. beztvará námraza; 1993-a3

námraza krystalická

, jinovatka — jeden z námrazových jevů. Je tvořen křehkou ledovou usazeninou ve tvaru jemných jehel nebo šupin. Vzniká zpravidla při teplotách nižších než –8 °C při mlze nebo bez ní. Na povrchu letadla vzniká hlavně při klesání z chladnějšího a suššího prostředí do teplejšího a vlhčího prostředí a také v oblačnosti druhu cirrus, cirrocumulus a cirrostratus. Krystalickou námrazu lze snadno odstranit poklepem. Není příčinou vzniku škod na vegetaci, el. vedeních a neohrožuje bezpečnost leteckého provozu.
angl. soft rime; slov. kryštalická námraza; 1993-a3

námraza profilová

technický termín pro tvar námrazy na letadle v době letu, vznikající obyčejně při nízkých teplotách vzduchu zpravidla pod –20 °C a při malém vodním obsahu oblaku. Tvoří se především na náběžné hraně křídla, jinak kopíruje povrch letadla, přičemž podstatně nemění jeho aerodyn. vlastnosti. Proto se v letectví považuje za málo nebezpečnou formu námrazy.
slov. profilová námraza; 1993-a1

námraza průsvitná

jeden z námrazových jevů. Hladká, kompaktní, obvykle průsvitná usazenina ledu s drsným povrchem. Průsvitná námraza je podobná ledovce, vytváří se však poměrně pomalým mrznutím kapek mlhy nebo oblaku při teplotách mezi –3 a 0 °C (řidčeji při teplotách do –10 °C.). Při těchto teplotách mají kapky možnost před změnou své fáze zaplnit všechny skuliny na povrchu předmětů i mezi již zmrzlými kapkami. Narůstá zejména na hranách předmětů obrácených proti větru, je velmi přilnavá, odolává i silnému větru a od povrchu předmětu může být oddělena jedině rozbitím nebo táním. Působí škody na vegetaci, trhá el. a telefonní vedení, ohrožuje letecký provoz.
angl. clear ice; slov. priesvitná námraza; 1993-a3

námraza při mlze

, viz mlha mrznoucí.
slov. námraza pri hmle; 1993-a1

námraza zrnitá

jeden z námrazových jevů, nazývaný též jen námraza. Vytváří se jako zrnitá, obvykle mléčně zbarvená, neprůhledná, ledová usazenina, ozdobená krystalky ve tvaru větviček složených z ledových zrnek, oddělených vzduchovými mezerami. Vzniká zpravidla při teplotách mezi –2 a –10 °C rychlým zmrznutím zpravidla přechlazených vodních kapek mlhy nebo oblaku, při styku s předměty na zemském povrchu nebo na plochách letadla (zde vzniká zpravidla na náběžných hranách letadla nejčastěji při teplotách –10 °C až –20 °C). Narůstá rychleji na hranách obrácených proti větru. Nejčastěji se vyskytuje ve vrstevnaté oblačnosti a nejintenzivnější bývá v oblačném systému teplé fronty v zimní části roku. Je poměrně přilnavá, může však být ještě odtržena od předmětu na němž je usazena.
angl. hard rime; slov. zrnitá námraza; 1993-a3

námraza žlábkovitá

technický termín pro tvar námrazy na letadle v době letu, vznikající následkem specifických teplotních poměrů jeho povrchu. Vytváří se mimo náběžné hrany letadla, které v důsledku kinetického ohřevu mají teploty zpravidla nad bodem mrazu. Dopadající kapky jsou strhávány na chladnější část profilu křídla, kde namrzají a mění aerodynamické vlastnosti. Proto je žlábkovitá námraza považována za nejnebezpečnější formu námrazy v letectví.
slov. žliabkovitá námraza; 1993-a3

námrazky

, jevy námrazkové — souhrnné označení pro námrazové jevy, ledovku, lepkavý sníh a složené námrazky. Mezi námrazky se tedy nepočítá jíní, náledí ani zmrazky. Všechny druhy námrazků se liší jak vzhledem, tak původem, ovšem přechod od jednoho druhu k jinému nebývá ostrý, protože podmínky vzniku jednotlivých druhů nebývají zřetelně vymezeny, a tím teploty vzduchu, které se uvádějí jako typické pro vznik určitých námrazků, mají jen orientační význam. V tech. praxi se někdy místo námrazků používá termínu námraza. Námrazky mohou při větších hmotnostech a zvláště při současném působení větru způsobit škody na dřevinách, el. a telefonních vedeních, rozhlasových a televizních vysílacích anténách apod. Typickými škodami způsobenými námrazky na dřevinách jsou vrcholové zlomy stromů, jejichž výskyt charakterizuje klimatická oblast s těžkými námrazky. Námrazky jsou nebezpečným jevem také v letectví, kde mohou ohrozit bezpečnost leteckého provozu, usazují-li se na povrchu letadla za letu. V letectví jsou pro námrazky zavedeny speciální termíny, a to beztvará, profilová a žlábkovitá námraza. Námrazky na vodičích el. vedení dosahují max. hmotnost na Českomoravské vrchovině, a to až 15 kg.m^–1; jejich měrná hmotnost bývá 200 až 500 kg.m^–3. Námrazky patří mezi hydrometeory. Viz též cyklus námrazový, měření námrazků, intenzita námrazku.
angl. icing; frozen deposit; slov. námrazky; 1993-a1

námrazky složené

označení pro námrazkový jev, kdy je vrstva námrazku tvořena několika různými druhy námrazků. Podle doporučení Světové meteorologické organizace se posuzuje celková vrstva námrazku a nikoliv pouze poslední námrazkový jev.
angl. compond deposit; slov. zložené námrazky; 2014

námrazoměr

zařízení, průběžně zaznamenávající hmotnost námrazy (námrazků) usazené na svislé tyči kruhového průřezu. Kruhový průřez tyče vylučuje závislost hmotnosti usazeného námrazku na směru větru. Dříve se pro námrazoměr používalo označení geligraf. První námrazoměr s mech. převodem, registrující na chronografu hmotnost vrstvy usazených tuhých srážek na měrném válci, sestrojil M. Konček (geligraf Končekův). Používal se na několika horských stanicích na Slovensku. Novější námrazoměry užívají el. snímač hmotnosti s možností dálkové registrace a ukládání dat. Viz též měření námrazků.
angl. ice meter; slov. námrazomer; 1993-a2

náraz větru

, poryv větru — krátkodobé zvýšení rychlosti větru, popř. krátkodobý odklon od trvalejšího směru větru, stanovený rozdílně pro různé tech. účely. Obecně se pro met. potřeby uznávají za kritéria pro náraz větru převýšení průměru o 5 m.s^–1 na dobu alespoň 1 s, avšak nejvýše 20 s, anebo odklon směru o více než 45° na dobu alespoň 1 s, ne však více než 20 s. Kritéria pro směr větru nejsou dosud všeobecně uznávána. Náraz větru bývá vyvolán mech. nebo termickými vlivy a v některých případech má znatelnou opakovací frekvenci. Náraz větru se nesmí zaměňovat s pulsací větru. Viz též vítr nárazovitý, amplituda nárazu větru, frekvence nárazů větru.
angl. gust; slov. náraz vetra; 1993-a1

nárazovitost větru

, viz vítr nárazovitý.
angl. gustiness; slov. nárazovitosť vetra; 1993-a1

násoska

1. na jednom konci uzavřená skleněná trubice tvořící součást rtuťového tlakoměru zahnutá do tvaru písmene „U“, která má stejný průřez v místech, kde se pohybuje horní a dolní hladina rtuti. Viz též nádobka tlakoměru; 2. trubice tvořící součást plovákového ombrografu zahnutá do tvaru obráceného písmene „U“, která slouží k jednorázovému rychlému výtoku vody z plovákové komory, jakmile její hladina dosáhne nastavené úrovně.
angl. siphon; slov. násoska; 1993-a1

nástup monzunu

počáteční stadium letní monzunové cirkulace, kdy se do dané oblasti pomalu rozšiřuje vzduchová hmota přinášená letním monzunem. Má-li počátek monzunových dešťů prudký nástup, mluvíme o vpádu monzunu.
angl. progression of the monsoon; slov. nástup monzúnu; 1993-a2

návěj sněhová

akumulace sněhu vytvořená zvířeným sněhem na návětří terénní nebo jiné překážky. Viz též jazyk sněhový, závěj sněhová.
angl. snow-drift; slov. snehový návej; 1993-a2

návětří, strana návětrná

svah spolu s předpolím orografické překážky, orientovaný proti směru proudění, v klimatologickém smyslu proti směru převládajícího větru, kde se již projevuje návětrný efekt. Návětří se vyznačuje především větší oblačností a většími úhrny srážek než závětří.
angl. windward side; slov. návetrie, náveterná strana; 1993-a3

níže tlaková

, syn. cyklona.
angl. low; slov. tlaková níž; 1993-a1

období bezmrazové

v klimatologii časový interval mezi prům. datem posledního mrazu na jaře a prům. datem prvního mrazu na podzim. Stanovuje se podle účelu na základě měření teploty vzduchu, zpravidla v meteorologické budce, tj. přibližně ve výšce 2 m nad zemí. Období bezmrazové, které patří k hrubým charakteristikám vegetačního období, je významné zejména pro rajonizaci zeměď. výroby. Viz též období mrazové.
angl. frost-free period; slov. bezmrazové obdobie; 1993-a1

období bezsrážkové

, viz období suché.
slov. bezzrážkové obdobie; 1993-a1

období dešťů

, doba dešťů — klimatická sezona, během níž spadne převážná část roč. úhrnu srážek. Střídání období dešťů v létě dané polokoule a období sucha je typické pro klima savany a pro oblasti s monzunovým klimatem, které bývá označováno i jako monzunové období. Naopak pro středomořské klima je typický výskyt období dešťů v zimě.
angl. rainy season; slov. obdobie dažďov; 1993-a3

období monzunové

období dešťů na pevnině s monzunovým klimatem, kdy vane letní monzun. Je charakteristické vlhkým deštivým počasím, při němž spadne převážná část roč. úhrnu srážek.
angl. monsoon season; slov. monzúnové obdobie; 1993-a3

období mrazové

v klimatologii časový interval mezi prům. datem prvního mrazu na podzim a prům. datem posledního mrazu na jaře. Běžně se určuje podle denních minimálních teplot vzduchu v meteorologické budce. Viz též období bezmrazové.
angl. frost period; slov. mrazové obdobie; 1993-a1

období námrazové

časový interval, ve kterém lze očekávat v daném místě nebo oblasti tvoření tuhých usazených atmosférických srážek. Na území ČR v nadm. výškách do 1 000 m n. m. trvá námrazové období zpravidla od 1. 11. do 31. 3. Termín námrazové období se dříve používal v jiném smyslu, a to pro období skutečného výskytu námrazků, které se nyní označuje jako námrazový cyklus. Během jednoho námrazového období se tedy může vyskytnout několik námrazových cyklů oddělených obdobími bez námrazků. Termín námrazové období se používá především pro potřeby energetiky.
angl. icing period; slov. námrazové obdobie; 1993-a2

období roční

, syn. sezona.
slov. ročné obdobie; 2014

období srážkové

časový úsek po sobě jdoucích dnů se srážkami na dané met. stanici. Jako minimální denní úhrn srážek se přitom nejčastěji uvažuje 0,1 mm, ve starších pracích 0,0 mm (neměřitelné srážky). Srážková období, někdy označovaná i jako období vlhká, se střídají se suchými obdobími. Někteří autoři pracují se zvolenou minimální délkou srážkových období, jiní mezi ně počítají i samostatné dny se srážkami. Kromě takto definovaných, tzv. absolutních nebo též uzavřených srážkových období, se někdy vymezují i parciální neboli přerušená srážková období, přičemž kritériem bývá průměrný denní úhrn srážek za toto období. Údaje o četnosti, prům. a nejdelším trvání srážkových období a jejich srážkové vydatnosti jsou důležitými charakteristikami časového rozdělení srážek. Velká četnost, případně délka srážkových období jsou charakteristické pro humidní klima a pro období dešťů.
angl. rainy period; slov. zrážkové obdobie; 1993-a3

období sucha

, doba sucha — klimatická sezona s výskytem sezonního sucha, kdy spadne zanedbatelná část roč. úhrnu srážek, nebo padající srážky zcela ustávají. Střídání období sucha v zimě dané polokoule a období dešťů je typické pro klima savany a pro oblasti s monzunovým klimatem. Naopak pro středomořské klima je typický výskyt období sucha v létě.
angl. dry season; slov. obdobie sucha; 1993-a3

období suché

časový úsek, kdy se na dané met. stanici nevyskytly atmosférické srážky, nebo úhrn srážek nedosahoval konvenčně stanovené prahové hodnoty, nejčastěji 0,1 mm, ve starších pracích 0,0 mm (neměřitelné srážky). Suchá období se střídají se srážkovými obdobími. Někteří autoři pracují se zvolenou minimální délkou suchých období, jiní mezi ně počítají i samostatné bezsrážkové dny. Kromě takto definovaných, tzv. absolutních nebo též uzavřených suchých období, se někdy vymezují i parciální neboli přerušená suchá období, přičemž kritériem bývá průměrný denní úhrn srážek za toto období. Údaje o četnosti, prům. a nejdelším trvání suchých období jsou důležitými charakteristikami časového rozdělení srážek i kritériem některých klasifikací klimatu. Dlouhá suchá období, označovaná někdy jako období vyprahlá, a jejich opakovaný výskyt způsobují vznik sucha. Jsou charakteristická pro aridní klima a pro období sucha, mohou však nastat i v oblastech s humidním klimatem, resp. v období dešťů. Viz též extrémy atmosférických srážek.
angl. dry period; slov. suché obdobie; 1993-a3

období synoptické přirozené

období, během něhož se nad velkou oblastí zeměkoule udržují hlavní rysy určité celkové povětrnostní situace. Podle B. P. Multanovského období, během něhož se zachovává termobarické pole v troposféře, určující orientaci postupu tlakových útvarů u zemského povrchu. V průměru trvá 5 až 7 dní. Termín se v některých zemích bývalého SSSR používá pro účely dlouhodobé předpovědi počasí. Viz též metoda Multanovského.
angl. natural synoptic period; slov. prirodzené synoptické obdobie; 1993-a3

období teplé středověké

(MWP) — několik staletí kolem roku 1 000 n. l., kdy v některých oblastech Země byla prům. teplota vzduchu vyšší oproti předchozímu i následujícímu období, do kterého spadá i tzv. malá doba ledová. Prokazatelně tomu tak bylo v severoatlantickém prostoru, kde oteplení o 1 až 2 °C mj. umožnilo tzv. vikingskou kolonizaci Islandu, Grónska a Newfoundlandu. Většina autorů se nicméně přiklání k tomu, že toto oteplení nemělo charakter globální klimatické anomálie, proto označení středověkého teplého období jako (malého) klimatického optima není vhodné.
slov. teplé stredoveké obdobie; 2014

období topné

období, ve kterém je třeba v závislosti na povětrnostních podmínkách vytápět obytné prostory.
angl. heating season; slov. vykurovacie obdobie; 1993-a3

období vegetační

, doba vegetační — období, v němž jsou příznivé podmínky pro růst a vývoj rostlin a nepřímo celých ekosystémů (ať řízených či neřízených). V podmínkách ČR se jím zpravidla rozumí období vymezené prům. daty nástupu a ukončení určité prům. denní teploty vzduchu. Rozlišují se: a) velké vegetační období, vymezené daty nástupu a ukončení prům. denní teploty 5 °C a vyšší; b) hlavní neboli malé vegetační období, což je období s prům. denní teplotou 10 °C a vyšší a c) tzv. vegetační léto s prům. denní teplotou 15 °C a vyšší. Kritéria pro vymezení vegetačního období nejsou jednotná a to ani v rámci střední Evropy. V zahraničí se za vegetační období v prvním přiblížení považuje období bezmrazové, dále období s max. denní teplotou vzduchu vyšší než 0 °C nebo 10 °C apod. Vegetační období bývá též nevhodně ztotožňováno s teplým pololetím.
angl. growing season; vegetation season; vegetative period; slov. vegetačné obdobie; 1993-a3

období vlhké

1. syn. období srážkové; 2. obecné označení časového úseku, během něhož se v určité oblasti vyskytly v porovnání s klimatologickým normálem nebo s jiným obdobím větší úhrny srážek. Uvažovaný časový úsek přitom může trvat jen několik dní, ale i celé geologické období, viz např. pluviál.
slov. vlhké obdobie; 1993-a3

období vyprahlé

neurčitý pojem pro obzvlášť dlouhé suché období, nebo pro období obecně chudé na atmosférické srážky, provázené vysokou teplotou vzduchu a nízkou relativní vlhkostí vzduchu.
slov. vyprahnuté obdobie; 1993-a3

objekt pro zjišťování dohlednosti

terénní předmět (budova, věž, skupina stromů apod.), který ve známé vzdálenosti od met. stanice výrazně vystupuje nad obzor a jenž se užívá jako orientační bod při zjišťování meteorologické dohlednosti.
angl. visibility marker; visibility object; slov. objekt pre zisťovanie dohľadnosti; 1993-a1

objem měrný

objem jednotky hmotnosti látky. Udává se v m³.kg^–1 a je převrácenou hodnotou hustoty látky. V meteorologii se setkáváme zejména s měrným objemem vzduchu.
angl. specific volume; slov. merný objem; 1993-a3

oblak

, neodborně mrak, mračno — 1. podle definice WMO viditelná soustava nepatrných vodních kapek nebo ledových částic nebo obojího v atmosféře. Tato soustava může zároveň obsahovat i větší částice srážkové vody nebo ledu a také jiné částice pocházející např. z průmyslových exhalací, kouře nebo prachu. Oblaky můžeme klasifikovat z různých hledisek. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků klasifikuje oblaky podle jejich vnějšího vzhledu. Podle mikrofyzikálního složení můžeme oblaky dělit na oblaky vodní, oblaky ledové a oblaky smíšené. Rozdělení na oblaky konv. a oblaky vrstevnaté odráží kromě tvaru i rozdílné hodnoty vertikální rychlosti. Oblaky lze dále dělit např. na oblaky srážkové a oblaky nesrážkové. Oblaky se vyvíjejí různých výškách volné atmosféry. Mlha se liší od oblaku pouze tím, že se v místě pozorování vyskytuje u zemského povrchu, kde ovlivňuje přízemní dohlednost;
2. v současné době také soustava oblačných částic, které jsou nepostižitelné lidským zrakem, ale detekovatelné jinými prostředky, např. družicovým pozorováním v infračervené oblasti;
3. jakýkoliv viditelný soubor částic v atmosféře jako oblak prachu, oblak kouře aj. Viz též patra oblaků, oblačnost, základna oblaků.
angl. cloud; slov. oblak; 1993-a3

oblak bouřkový

, lidové označení pro cumulonimbus.
slov. búrkový oblak; 1993-a2

oblak fénový

oblak, jehož vývoj souvisí s orografickým fénem. Návětrné strany horských hřebenů jsou často oblastí vývoje rozsáhlých oblaků, které lemují vrchol hřebene a mohou se za ním v důsledku sestupných pohybů vzduchu rozpouštět. Jsou-li pozorovány ze závětrné strany, podobají se oblačné stěně, označované jako fénová zeď. Zejména v současné americké odborné literatuře se termín fénový oblak užívá jako označení veškeré oblačnosti vyvíjející se vlivem proudění v horském terénu. Evropská odborná literatura zpravidla zachovává původní význam termínu. Viz též mezera fénová.
angl. foehn cloud; slov. föhnový oblak; 1993-a3

oblak horský

, syn. oblak orografický.
slov. horský oblak; 1993-a1

oblak húlavový

starší a v současnosti téměř nepoužívané označení horiz. nebo podlouhlého oblačného klínu na čele studeného vzduchu vytékajícího z konv. bouře. Oblak byl lid. označován také jako oblačný nebo húlavový límec. Viz též húlava, arcus, shelf cloud, roll cloud.
angl. squall cloud; slov. búrkový golier; 1993-a2

oblak konvekční

(konvektivní) — oblak, jehož vývoj je důsledkem výstupných pohybů vzduchu vyvolaných konvekcí. Typickými konv. oblaky jsou oblaky druhu cumulus a cumulonimbus.
angl. convective cloud; slov. konvekčný oblak; 1993-a3

oblak kupovitý

oblak s patrnou strukturou v podobě valounů, zaoblených vrcholků vln apod., jehož horiz. rozměry jsou srovnatelné s jeho vert. rozsahem. Vzniká v důsledku konvekce nebo dynamické a mechanické turbulence při vert. rychlostech řádu m.s^–1. Typickými kupovitými oblaky jsou cumulus a cumulonimbus. Pojem kupovitý oblak se vztahuje k vnějšímu vzhledu konv. oblaků, není přesněji vymezen a v mezinárodní morfologické klasifikaci oblaků se nepoužívá. Viz též oblak vrstevnatý.
angl. cumuliform cloud; slov. kopovitý oblak; 1993-a3

oblak ledový

oblak složený výlučně z ledových částic. Typickými ledovými oblaky jsou oblaky druhu cirrus, cirrostratus a cirrocumulus. Cirrocumulus však během svého vývoje může obsahovat i přechlazené vodní kapky, které rychle mrznou. Viz též oblak vodní, oblak smíšený.
angl. ice cloud; slov. ľadový oblak; 1993-a3

oblak mateřský

druh oblaku, z něhož vývojem vzniká oblak jiného druhu. Morfologická klasifikace oblaků rozlišuje dva způsoby takového vývoje; změní-li se část oblaku, používáme při označení mateřského oblaku příponu genitus, změní-li se oblak jako celek, používáme příponu mutatus. K označení druhu nově vzniklého oblaku se pak připojuje přívlastek utvořený z názvu druhu mateřského oblaku s příslušnou příponou. Např. stratocumulus cumulogenitus (Sc cugen), cumulus stratocumulomutatus (Cu scmut). Viz též druhy oblaků.
angl. mother-cloud; slov. materský oblak; 1993-a2

oblak nesrážkový

1. oblak, z něhož v čase pozorování nevypadávají srážky. 2. označení oblaků, z nichž nemohou vypadávat srážky dopadající na zem. Mezinárodní morfologická klasifikace popisuje jako nesrážkové oblaky druhy cirrus, cirrocumulus, cirrostratus a altocumulus. U druhu cirrocumulus a altocumulus se může vyskytovat virga. Jako nesrážkový označujeme také např. cumulus humilis a cumulus mediocris. Viz také oblak srážkový.
slov. nezrážkový oblak; 2014

oblak orografický

, oblak horský — souhrnné označení pro oblaky vznikající v důsledku proudění vzduchu přes izolovanou terénní vyvýšeninu nebo přes horský hřeben. Vyskytují se v úrovni vrcholu překážky, pod ním nebo nad ním. Přestože orografický oblak může mít často vzhled značně odlišný od ostatních oblaků mimo oblast terénních překážek, bývá při met. pozorováních zařazován vždy do jednoho z deseti druhů oblaků. Nejčastěji to bývá altocumulus, stratocumulus nebo cumulus. Tvar orografického oblaku i jeho mikrofyzikální složení musí však být v zásadě shodné s vlastnostmi druhu, do něhož je oblak zařazen. Orografický oblak se obvykle pohybuje velmi pomalu nebo nemění svou polohu vzhledem k terénní překážce, a to i při silném větru. V blízkosti vrcholu izolované terénní vyvýšeniny vytvářejí orografické oblaky často oblačnou čepici, z níž zpravidla srážky nevypadávají. Horská pásma nebo hřebeny bývají místem působení orografického fénu, kdy mohou vydatné srážky vypadávat zejména na návětrné straně. Hustou oblačnost před vrcholy a nad nimi lze ze závětrné strany pozorovat jako tzv. fénovou zeď. Často je pozorován jeden nebo několik oblaků tvaru lenticularis přímo nad vrcholem překážky, nebo za ním na závětrné straně, jako důsledek vlnového proudění. Viz též oblak stacionární, Atlas horských mraků.
angl. orographic cloud; slov. orografický oblak; 1993-a3

oblak průmyslový

oblak, jehož vznik a vývoj souvisí s uvolňováním odpadního tepla, vodní páry, popř. různých znečišťujících příměsí při provozu průmyslových a energetických zařízení. Průmyslový oblak řadíme mezi tzv. umělé oblaky.
angl. cloud generated by industry; slov. priemyselný oblak; 1993-a3

oblak průvodní

menší oblak, který doprovází jiný oblak. Je většinou od hlavního oblaku oddělen, někdy však s ním částečně souvisí. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků rozlišuje průvodní oblaky pileus, velum a pannus. Pozorovaný oblak může mít i několik průvodních oblaků.
angl. accessory cloud; slov. sprievodný oblak; 1993-a2

oblak přechlazený

vodní oblak, jehož teplota je nižší než 0 °C. Viz též voda přechlazená.
angl. supercooled cloud; slov. prechladený oblak; 1993-a2

oblak překážkový

méně vhodné označení pro oblak orografický.
angl. crest cloud; slov. prekážkový oblak; 1993-a1

oblak radioaktivní

obecně používané označení pro nakupení produktů radioaktivního rozpadu v ovzduší, vznikající při výbuchu atomové nebo vodíkové bomby či při havárii jaderného zařízení. Krátce po výbuchu radioaktivní oblak vystoupí do velkých výšek a obsahuje i vodní, prachové a půdní částice. Po určitou dobu se udržuje v atmosféře a může být přenášen prouděním vzduchu na velké vzdálenosti. Během tohoto transportu z něj vypadávají radioaktivní částice, často spolu s atmosférickými srážkami, čímž radioaktivní oblak postupně zaniká. Viz též radioaktivita atmosféry, spad radioaktivní.
angl. radioactive cloud; slov. rádioaktívny oblak; 1993-a2

oblak rotorový

válcovitý oblak, který se vytváří obvykle v horní části víru s horiz. osou (rotoru), který vzniká při vlnovém proudění nebo při rotorovém proudění v závětří hor. Za rotorový oblak považujeme též jednu ze zvláštností arcus. Viz též rollcloud.
angl. rotor cloud; slov. rotorový oblak; 1993-a3

oblak smíšený

oblak složený z vodních kapek i ledových částic. Oblast koexistence obou fází vody se rozkládá nad izotermou 0 °C a dosahuje zpravidla do oblasti kolem teploty –20 °C. Smíšený oblak je koloidně instabilní a mohou z něho vypadávat atmosférické srážky. Mezinárodní morfologická klasifikace označuje jako smíšené oblaky především nimbostratus, cumulonimbus a často altostratus, při nízkých teplotách též altocumulus, stratus a stratocumulus. Viz též instabilita oblaku koloidní, teorie vzniku srážek Bergeronova a Findeisenova, oblak ledový, oblak vodní, oblak srážkový.
angl. mixed cloud; slov. zmiešaný oblak; 1993-a3

oblak srážkový

1. oblak, z něhož v čase pozorování vypadávají srážky. 2. označení druhu oblaků, z nichž mohou vypadávat srážky dosahující zemský povrch. Mezinárodní morfologická klasifikace vyjadřuje, že z oblaku vypadávají srážky dosahující zemský povrch s použitím zvláštnosti oblaku praecipitatio. Slabé srážky se mohou vyskytovat u druhů altostratus, stratus, stratocumulus. Druhy nimbostratus a cumulonimbus jsou srážkové oblaky, které mohou produkovat i silné srážky. Z oblaků druhu cumulus mohou srážky ve formě přeháněk vypadávat pouze u tvaru cumulus congestus. Viz též oblak nesrážkový.
slov. zrážkový oblak; 2014

oblak stacionární

někdy používané označení pro orografický oblak, který se prakticky nepohybuje vzhledem k zemskému povrchu, i když se v hladině jeho vzniku vyskytuje silné proudění vzduchu.
angl. standing cloud; slov. stacionárny oblak; 1993-a3

oblak stojatý

nevhodné označení pro stacionární oblak.
slov. stojatý oblak; 1993-a1

oblak teplý

oblak, který se celý vyskytuje v oblasti teploty vyšší než 0 °C; jeho horní hranice tedy nezasahuje nad hladinu nulové izotermy. Významnější srážky vypadávají z teplých oblaků pouze v nízkých zeměp. šířkách. Pojem teplý oblak používají někteří autoři nevhodně jako syn. pro oblak vodní. Viz též teorie vzniku srážek koalescencí.
angl. warm cloud; slov. teplý oblak; 1993-a2

oblak umělý

oblak vznikající v důsledku lidské činnosti. Mezi umělé oblaky řadíme kupovité oblaky vytvářející se nad komíny nebo chladícími věžemi průmyslových a energetických komplexů, při požárech způsobených člověkem, jaderných výbuších, dále kondenzační pruhy za letadly apod. Většinou jde o místní oblačnost. Viz též oblak průmyslový, oblak radioaktivní.
angl. artificial cloud; slov. umelý oblak; 1993-a3

oblak vlajkový

orografický oblak, který tvarem připomíná vlajku. Tvoří se při silném větru za izolovaným horským vrcholem v důsledku snížení teploty vzduchu vyvolaného poklesem tlaku v aerodyn. úplavu. Je typickým oblakem horských oblastí, který se vyskytuje v omezeném prostoru na závětrné straně jednotlivých vrcholů a při příznivém proudění se neustále obnovuje. Popisován je např. na Matterhornu v Alpách, u nás se vyskytuje např. na Milešovce v Českém Středohoří apod. Vrchol s vlajkovým oblakem bývá lid. označován jako „kouřící hora“. Vlajkový oblak nesmí být zaměňován se sněhem, který je unášen větrem z hřebenů nebo vrcholů hor.
angl. banner cloud; slov. vlajkový oblak; 1993-a2

oblak vlnový

oblak, jehož vznik nebo vývoj je podmíněn vlnovou deformací proudění. Příčinou vývoje vlnových oblaků může být proudění přes horské hřebeny, orientované přibližně kolmo na směr proudění. Je-li vzduch dostatečně vlhký, tvoří se vlnová oblačnost na závětrné straně hřebene, často v řadách rovnoběžných s hřebenem, a to do vzdáleností až několika desítek km. V Krkonoších se oblak nad vrcholem hřebenu nazýval v místním něm. nářečí „moazagotl". Vlnové oblaky mohou vzniknout i ve volné atmosféře ve vrcholech vln na rozhraní vzduch. vrstev s rozdílným vektorem větru nebo s různým vert. teplotním gradientem. Tyto vlnové oblaky se často vyskytují před studenou frontou. Viz též oblak stacionární, proudění vlnové, vlny Helmholtzovy.
angl. wave cloud; slov. vlnový oblak; 1993-a2

oblak vodní

oblak složený výlučně z vodních kapek bez přítomnosti ledových částic. Může se jednat o oblak teplý nebo oblak přechlazený.
angl. water cloud; slov. vodný oblak; 1993-a2

oblak vrstevnatý

oblak vyskytující se v horiz. rozsáhlé vrstvě. Jsou pro něj charakteristické výstupné rychlosti dosahující řádu 10^–1 m.s^–1. V řadě případů, např. v podinverzní vrstevnaté oblačnosti, jejíž vývoj je řízen radiačními procesy, jsou však hodnoty vertikální rychlosti zanedbatelné. Jako vrstevnaté označujeme oblaky druhu stratus, nimbostratus, altostratus a cirrostratus. Pojem vrstevnatý oblak není přesně vymezen a v mezinárodní morfologické klasifikaci oblaků se nepoužívá. Viz též oblak kupovitý.
angl. stratiform cloud; slov. vrstevnatý oblak; 1993-a3

oblaky Kelvinovy–Helmholtzovy

, viz vlny Kelvinovy–Helmholtzovy.
angl. Kelvin-Helmholtz clouds; slov. Kelvinove-Helmholtzove oblaky; 2014

oblaky nefrontální

oblaky uvnitř vzduchové hmoty, jejichž vznik a vývoj nesouvisí s procesy na atm. frontách. V instabilní vzduchové hmotě se vyvíjejí především konv. oblaky, ve stabilní vzduchové hmotě spíše oblaky vrstevnaté.
angl. non-frontal clouds; slov. nefrontálne oblaky; 1993-a2

oblaky nízkého patra

oblaky vyskytující se převážně ve výškách od povrchu země do 2 km. Do této skupiny patří oblaky druhu stratus a stratocumulus. Oblaky druhu cumulus a cumulonimbus mají rovněž základny do výšky 2 km, ale jejich horní části obvykle zasahuji i do stř. a vysokého patra, takže je nelze jednoznačně klasifikovat jako oblaky nízkého patra. Viz též klasifikace oblaků, patra oblaků, oblaky středního patra, oblaky vysokého patra.
angl. low clouds; low-level clouds; slov. nízke oblaky; 1993-a2

oblaky perleťové

oblaky ve stř. stratosféře vzhledem se podobající oblakům druhu cirrus nebo altocumulus lenticularis, na nichž se velmi výrazně projevuje irizace, takže nabývají vzhledu perleti. Nejživější barvy jsou pozorovány při poloze Slunce několik stupňů pod obzorem. Mikrofyzikální složení oblaků není jednoznačně určeno, ale výrazná irizace se současným výskytem různých spektrálních barev podporuje jako příčinu ohyb světla na kulových částicích o průměru menším než 2,5 µm. Řada poznatků o chemickém složení byla získána na základě leteckých měření. Perleťové oblaky byly zaznamenány ve výškách 20 až 30 km v Evropě nad Skotskem a Norskem, dále např. v Antarktidě a na Aljašce. Perleťové oblaky se jeví jako stacionární a během dne se podobají bledým cirrům. Při západu slunce se objevuje spektrální zbarvení, které se zvýrazňuje při stmívání. Jak slunce klesá níže pod obzor, pestré zbarvení mizí a je nahrazeno nejprve oranžovým a později růžovým zbarvením, které silně kontrastuje s tmavnoucí oblohou a postupně šedne. I později po západu slunce je lze stále rozeznat jako nevýrazné a šedivé oblaky. Lze je pozorovat i v noci při měsíčním světle. Před východem slunce probíhá vývoj irizace v opačném pořadí. Viz též oblaky polární stratosférické.
angl. mother-of-pearl clouds; nacreous clouds; slov. perleťové oblaky; 1993-a3

oblaky polární stratosférické

specifický typ oblaků vyskytujících se většinou v zimních měsících ve spodní polární stratosféře ve výškách 14–20 km. Polární stratosférické oblaky byly poprvé identifikovány pomocí družicových měření v r. 1979. Jejich výskyt je pozorován při velmi nízkých teplotách stratosféry (185–195 K) s podstatně větší četností v oblasti Antarktidy (až 100krát) než nad Arktidou. Polární stratosférické oblaky jsou tvořeny převážně krystalky vody, kyseliny dusičné a kyseliny sírové, jejichž rozměry jsou proměnlivé v závislosti na fázi vývoje oblaku. Rozlišují se dva základní typy těchto oblaků. Typ I se objevuje při teplotách nižších než –78 °C a je tvořen různými formami kyseliny dusičné, kyseliny sírové a vody. Typ II vzniká při teplotách nižších než –85 °C, tvoří ho vodní krystaly a vyskytuje se prakticky pouze v jižní polární stratosféře. Částice polárních stratosférických oblaků tvoří ve spodní stratosféře pevné skupenství. Na jejich povrchu probíhají heterogenní reakce, které velmi zvyšují účinnost sloučenin chloru a bromu při rozkladu ozonu. Proto jsou považovány za důležitý faktor působící při vzniku tzv. ozonové díry nad Antarktidou. Dosud není dostatečně určen vztah mezi polárními stratosférickými oblaky a tzv. perleťovými oblaky, které někteří odborníci považují za poddruh polárních stratosférických oblaků.
angl. polar stratospheric clouds (PSC); slov. polárne stratosférické oblaky; 2014

oblaky středního patra

oblaky vyskytující se v polárních oblastech přibližně v nadm. výškách od 2 do 4 km, ve stř. zeměp. šířkách od 2 do 7 km a v tropických oblastech od 2 do 8 km. Oblakem stř. patra je především altocumulus. Do tohoto patra však zasahují i další druhy oblaků: a) altostratus se většinou vyskytuje ve stř. patře, často však zasahuje i do vysokého patra; b) nimbostratus se vyskytuje vždy ve stř. patře, ale většinou zasahuje současně i do ostatních pater; c) cumulus a cumulonimbus mají obvykle základny v nízkém patře, jsou však tak velkého vert. rozsahu, že jejich vrcholky mohou dosahovat do stř. i vysokého patra. Viz též klasifikace oblaků, patra oblaků, oblaky nízkého patra, oblaky vysokého patra.
angl. medium-level clouds; middle-level clouds; slov. stredné oblaky; 1993-a2

oblaky stříbřité

, syn. oblaky svítící noční.
slov. striebristé oblaky; 1993-a1

oblaky svítící noční

, oblaky stříbřité (NLC, z angl. Noctilucent Clouds) — velmi tenké oblaky, které se vyskytují v horní části mezosféry ve výškách od 75 do 90 km. Poprvé byly zjištěny v r. 1885 a projevují se stříbřitě šedým až namodralým světélkováním na tmavém pozadí noční oblohy. Bývají pozorovány dosti vzácně, a to v sev. části oblohy mezi 50° a 75° s.š. a 40° a 60° j.š. v letních měsících, když je Slunce 5° až 13° pod obzorem. Typická doba pozorování NLC z území ČR je přibližně od poloviny června do poloviny července. Zpravidla se pohybují od východu na západ rychlostí od 50 do 250 m.s^–1. V Praze je poprvé sledoval čes. geofyzik V. Láska 10. 6. 1885; systematickým pozorováním těchto oblaků se zabýval především něm. meteorolog O. Jesse, který je poprvé vyfotografoval. Předpokládalo se, že noční svítící oblaky jsou shluky částic vulkanického nebo kosmického prachu. V r. 1965 Chapman a Kendall publikovali novější hypotézu, podle níž jde o krystalky ledu, které se vytvářejí sublimací vodní páry, jež zde vzniká přímou syntézou z atm. kyslíku a vodíku pod vlivem velmi krátkých délek ze spektra slunečního záření, nebo se vodní pára do horní mezosféry dostává zdola turbulentní difúzí. Svým tvarem jsou noční svítící oblaky buď závojovité, nebo vytvářejí různě široké pásy s chuchvalcovitou či vlnovou strukturou, která vynikne zejména na fotografii.
angl. luminous night clouds; noctilucent clouds; slov. nočné svetiace oblaky; 1993-a3

oblaky vysokého patra

oblaky vyskytující se v polárních oblastech přibližně v nadm. výškách od 3 do 8 km, ve stř. zeměp. šířkách od 5 do 13 km a v tropických oblastech od 6 do 18 km. Do této skupiny patří oblaky druhu cirrus, cirrocumulus a cirrostratus. Do vysokého patra však zasahují i oblaky druhu cumulonimbus, často též altostratus a nimbostratus. Viz též klasifikace oblaků, patra oblaků, oblaky nízkého patra, oblaky středního patra.
angl. high clouds; high-level clouds; slov. vysoké oblaky; 1993-a2

oblaky z požárů

podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků patří do skupiny zvláštních oblaků. Produkty hoření vystupující vzhůru při velkých požárech (velké lesní požáry, požáry tropických stepí aj.) mohou vytvářet husté, tmavé oblaky s rychlým vert. vývojem, které se vzhledem podobají silně vyvinutému konv. oblaku. Mají však rychlejší vývoj a tmavší barvu. Produkty hoření z velkých požárů mohou být neseny větrem do velké vzdálenosti od zdroje a mohou získat podobu vrstvovitého závoje, jímž prosvítá Slunce nebo Měsíc jako modře zbarvené. Viz též pyrocumulus, pyrocumulonimbus.
slov. oblaky z požiarov; 2014

oblaky ze sopečných výbuchů

podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků patří do skupiny zvláštních oblaků. Vznikají při vulkanických erupcích a mají vzhled mimořádně vyvinutých a rychle rostoucích kupovitých oblaků. Ve velkých výškách se mohou rozšířit nad rozsáhlými oblastmi, přičemž obloha získává zvláštní charakteristické zbarvení, které může trvat několik týdnů. Jsou složeny hlavně z prachových nebo jiných pevných částic různé velikosti, které mohou při dostatečné vlhkosti působit jako kondenzační jádra. Části těchto oblaků mohou být potom složeny převážně z vodních kapek. Viz též pyrocumulus, pyrocumulonimbus.
slov. oblaky zo sopečných výbuchov; 2014

oblaky zvláštní

skupina oblaků definovaná v mezinárodní morfologické klasifikaci oblaků, která zahrnuje perleťové oblaky, noční svítící oblaky, kondenzační pruhy, oblaky z požárů a oblaky ze sopečných výbuchů. Tyto oblaky netvoří speciální druh oblaků a morfologicky se klasifikují podle svého vzhledu do některého z 10 druhů. Viz též oblaky polární stratosférické, pyrocumulus, pyrocumulonimbus.
angl. special clouds; slov. zvláštne oblaky; 2014

oblast aridní

, viz klima aridní.
angl. arid zone; slov. aridná oblasť; 1993-a2

oblast fénová

oblast v závětří hor, v níž se projevuje fénový efekt, tj. především zvýšení teploty vzduchu, snížení vlhkosti vzduchu, zmenšení oblačnosti a úbytek srážek, a to jak ve smyslu synop., tak klimatologickém. V Evropě je nejznámější fénová oblast na sev. Rakouska a jihu SRN v závětří Alp; projevuje se při proudění již. směrů. Fénová oblast se však vytváří v závětří všech hor, přičemž zvýšení teploty vzduchu je přímo úměrné velikosti rel. převýšení pohoří nad okolním terénem a vlhkosti vzduchu na návětrné straně.
angl. foehn zone; slov. föhnová oblasť; 1993-a1

oblast humidní

, viz klima humidní.
angl. humid zone; slov. humidná oblasť; 1993-a3

oblast klimatická

oblast na zemském povrchu s poměrně homogenním klimatem, oddělená od sousední oblasti klimatickou hranicí. Při klasifikaci klimatu jsou klimatické oblasti největšími jednotkami klimatických pásem.
angl. climatic region; slov. klimatická oblasť; 1993-a3

oblast klimatomorfogenetická

oblast, v níž je reliéf zemského povrchu utvářen exogenními geomorfologickými procesy, které jsou klimaticky podmíněny. Poloha a velikost takové oblasti se mění v souvislosti se změnami klimatu. Dnešní reliéf povrchu pevnin je zpravidla polygenetický v důsledku pohybu klimatických pásem během geol. minulosti a současného působení endogenních sil. Viz též klimatická geomorfologie, klasifikace klimatu geomorfologická.
angl. climamorphogenetic region; slov. klimatomorfogenetická oblasť; 1993-a3

oblast předpovědi

prostor, pro který se vydává meteorologická předpověď. Většinou se jedná o území státu nebo jeho geograf. či administrativní část.
angl. forecast area; slov. oblasť predpovede; 1993-a2

oblast snížené radiolokační odrazivosti

(BWER) — přibližně vertikální oblast snížené radiolokační odrazivosti obklopená ze stran a shora vysokou odrazivostí. Tato oblast v nízkých až středních hladinách konv. bouřích souvisí s výskytem silného vzestupného proudu, který je natolik silný, že v něm nestačí oblačné částice narůst do větších rozměrů, typických pro jádra bouří. Vyskytuje se u intenzivních bouří, především u supercel. Viz též hákovité echo.
angl. bounded weak echo region; BWER; slov. oblasť zníženej rádiolokačnej odrazivosti; 2014

oblast suchá

, viz klima aridní.
angl. arid zone; slov. suchá oblasť; 1993-a3

oblast synoptická přirozená

velká část zemské polokoule, pro niž se předpokládá, že synop. procesy mají určité charakteristické vlastnosti a mohou být studovány nezávisle na procesech, které probíhají nad jinými částmi polokoule. Na sev. polokouli (sev. od 30. rovnoběžky) byly určeny tři přirozené synoptické oblasti: od Grónska po Ural, od Uralu po Beringův průliv a od Beringová průlivu po Grónsko. Termín byl zaveden v bývalém SSSR pro účely střednědobé a dlouhodobé předpovědi počasí.
angl. natural synoptic region; slov. prirodzená synoptická oblasť; 1993-a3

oblast vlhká

, viz klima humidní.
angl. humid zone; slov. vlhká oblasť; 1993-a3

oblast územní ICAO

sedm oblastí světa podle členění Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO), které se vzájemně liší z hlediska podmínek pro létání. V každé z nich je zřízena regionální kancelář ICAO, která tuto oblast spravuje. Jedná se o tyto regionální kanceláře ICAO: Paříž pro Evropu a severní Atlantik, Bangkok pro Asii a Pacifik, Káhira pro Střední Východ, Dakar pro západní a centrální Afriku, Lima pro jižní Ameriku, Mexiko pro severní a centrální Ameriku a Karibik a Nairobi pro východní a jižní Afriku.
angl. ICAO Region; slov. územná oblasť ICAO; 1993-a3

oblast územní WMO

oblasti, na které Světová meteorologická organizace (WMO) rozdělila svět za účelem plnění úkolů s přihlédnutím ke specifickým podmínkám v různých regionech. V rámci územních oblastí řídí činnost jednotlivých met. a hydr. služeb oblastní sdružení (RA, Regional Associations), která jsou vedle kongresu a tech. komisí zákl. orgány WMO. RA I zaujímá Afriku, RA II Asii, RA III Jižní Ameriku, RA IV Severní a Střední Ameriku, RA V Austrálii a RA VI zaujímá Evropu a středomořské země Blízkého východu a bývalé sovětské republiky v oblasti Kavkazu.
angl. WMO Regional Association; slov. územná oblasť WMO; 1993-a3

oblačno

, viz oblačnost.
angl. cloudy; slov. oblačno; 1993-a1

oblačnost

1. stupeň pokrytí oblohy oblaky. Je důležitým met. prvkem, který nepřímo udává trvání slunečního svitu. Určuje se zpravidla odhadem. V synoptické meteorologii se vyjadřuje oblačnost v osminách nebo procentech, v klimatologii v desetinách pokrytí oblohy oblaky. Nula znamená jasno, osm osmin, popř. deset desetin, zataženo. V ČR se používají tato slovní označení pro jednotlivé stupně pokrytí oblohy: jasno 0/8, skoro jasno 1/8 nebo 2/8, polojasno 3/8 nebo 4/8, oblačno 5/8 nebo 6/8, skoro zataženo 7/8, zataženo 8/8. 2. Souhrnné, terminologicky ne zcela přesné označení pro skupinu určitých oblaků, např. oblačnost frontální, kupovitá, vrstevnatá, vysoká apod. Viz též pozorování oblačnosti, izonefa, pole oblačnosti.
angl. cloud amount; cloud cover; cloudiness; nebulosity; slov. oblačnosť; 1993-a3

oblačnost frontální

oblaky, které se vyskytují na atm. frontách a pohybují se spolu s nimi. Vytvářejí typické oblačné systémy teplé, studené a okluzní fronty. Frontální oblačnost je tvořena především oblaky druhu nimbostratus, altostratus a cirrostratus. Na studených a okluzních frontách se často vyskytují oblaky druhu cumulonimbus. Hlavní příčinou vzniku frontální oblačnosti jsou na teplé frontě výkluzné pohyby teplého vzduchu podél frontální plochy a na studené frontě vzestupné pohyby v teplém vzduchu vyvolané podsouváním těžšího studeného vzduchu. Viz též systém oblačný frontální.
angl. frontal cloudiness; slov. frontálna oblačnosť; 1993-a2

oblačnost inverzní

oblaky podmíněné výškovou inverzí teploty vzduchu. Patří k nim nejčastěji oblaky druhu stratus, popř. stratocumulus a altostratus. Vyskytují se v oblasti dolní hranice inverze a v důsledku vlnění této hranice mívají vlnovou strukturu. K vývoji inverzní oblačnosti dochází při nahromadění vodní páry pod zadržující vrstvou výškové inverze a radiačním ochlazením podinverzní vrstvy pod teplotu rosného bodu. Inverzní oblačnost se vytváří především v noci, v zimním období se však může udržet po dobu několika dnů.
angl. inversion cloudiness; slov. inverzná oblačnosť; 1993-a2

oblačnost kupovitá

, viz oblak kupovitý.
slov. kopovitá oblačnosť; 1993-a1

oblačnost mohutná

vert. silně vyvinuté kupovité nebo vrstevnaté oblaky, zejména druhu cumulonimbus, cumulus congestus nebo nimbostratus.
slov. mohutná oblačnosť; 1993-a1

oblačnost místní

oblačnost, která se vyskytuje v určité lokalitě nad plochou o velikosti od několika km² do několika desítek km², zatímco v okolních oblastech takovou oblačnost nepozorujeme. Vývoj místní oblačnosti je podmíněn vlastnostmi zemského povrchu a orografickými poměry bližšího i širšího okolí, přičemž se projevuje i vliv denní a roční doby. V rovinatých oblastech jde převážně o nízkou oblačnost kupovitou nebo vrstevnatou. Místní kupovité oblaky se vyvíjejí nad rychleji se ohřívajícím povrchem (např. nad tepelnými ostrovy měst) a může tak dojít až k vývoji oblaků cumulonimbus. V horských oblastech patří k místní oblačnosti i většinou vrstevnatá oblačnost na návětří hor, a dále rotorové a vlnové oblaky v horském závětří.
angl. local cloudiness; slov. miestna oblačnosť; 1993-a2

oblačnost nízká

, viz oblaky nízkého patra.
angl. low clouds; slov. nízka oblačnosť; 1993-a1

oblačnost proměnlivá

oblačnost s velkými a rychlými změnami, které se typicky vyskytují v instabilní studené vzduchové hmotě, a to zvláště při vývoji konv. druhu cumulus a cumulonimbus. Vyskytuje se zejména po přechodu studených front v týlu rychle se pohybujících cyklon. V případě velmi rychlých změn hovoříme také o rychle se měnící oblačnosti. Někdy se u proměnlivé oblačnosti setkáme s nevhodným termínem oblačnost střídavá.
angl. variable cloudiness; slov. premenlivá oblačnosť; 1993-a3

oblačnost provozního významu

1. v letecké meteorologii oblačnost s výškou základny buď pod 5 000 ft (1 500 m) nebo pod nejvyšší z hodnot minimální sektorové nadmořské výšky na daném letišti podle toho, která z obou výšek je větší; 2. nebo oblačnost druhu cumulonimbus nebo cumulus congestus v jakékoliv výšce.
angl. clouds of operational significance; slov. oblačnosť prevádzkového významu; 2014

oblačnost střední

, viz oblaky středního patra.
angl. middle clouds; slov. stredná oblačnosť; 1993-a1

oblačnost vrstevnatá

, viz oblak vrstevnatý.
angl. stratiform clouds; slov. vrstevnatá oblačnosť; 1993-a1

oblačnost vysoká

, viz oblaky vysokého patra.
angl. high cloudiness; high clouds; slov. vysoká oblačnosť; 1993-a1

obleva

z met. hlediska zpravidla poměrně náhlé a obvykle alespoň dvoudenní oteplení nad 0 °C, které se vyskytlo po souvislé vícedenní sérii celodenních mrazů, tj. po nepřerušeném období ledových dnů. Teplotní kritéria pro vymezení oblevy nejsou v met. literatuře jednotná. Např. podle J. Kuziemského (1973) jsou jako obleva hodnoceny případy, kdy při oteplení po období mrazů došlo ke zvýšení max. denních teplot vzduchu nad 0 °C ve dvou po sobě následujících dnech. Podle V. Hlaváče (1966) se hovoří o oblevě při nástupu období alespoň dvou po sobě jdoucích dní s prům. denní teplotou vzduchu nad 0 °C, přičemž jeden z těchto dnů měl buď kladné minimum teploty vzduchu, tj. nebyl dnem mrazovým, nebo měl alespoň maximum teploty vzduchu vyšší než 5 °C. Příčinou oblevy ve stř. Evropě je nejčastěji advekce rel. teplého mořského vzduchu mírných zeměp. š. do nitra pevniny.
angl. thaw; slov. odmäk; 1993-a1

obleva vánoční

poměrně teplé a vlhké počasí, vyskytující se ve stř. Evropě obvykle mezi vánocemi a Novým rokem při proudění rel. teplého mořského vzduchu od jihozápadu až západu, které nastupuje po období tužších mrazů. V nižších a středních polohách se zpravidla projevuje deštěm, táním sněhové pokrývky a ledových krytu na vodních hladinách, zatímco ve vyšších horských polohách vydatné sněžení sněhovou pokrývku zvyšuje. Vánoční obleva, která odděluje časnou zimu od „vlastní“ zimy, patří k poměrně stálým středoevropským singularitám. Vánoční obleva je u nás zachycena v lid. povětrnostní pranostice k 24. 12. „Na Adama a Evu čekejte oblevu“.
angl. Christmas thaw; slov. vianočný odmäk; 1993-a1

obloha

, syn. sféra nebeská.
2016

oblouk Kernův

velmi vzácný halový jev popisovaný v odb. literatuře pouze na základě dvou pozorování z let 1895 a 1970. Jeví se jako bělavý oblouk v poloze protilehlé k cirkumzenitálnímu oblouku.
angl. Kern arc; slov. Moilanenov oblúk; 2014

oblouk Moilanenův

velmi vzácný halový jev popsaný r. 1996 na základě pozorování z roku 1995. Má tvar písmene V a nalézá se cca 11° nad Sluncem při jeho velmi nízkých polohách nad obzorem.
angl. Moilanen arc; slov. Parryho oblúk; 2014

oblouk Parryho

jeden z méně častých halových jevů v podobě světelného oblouku nalézajícího se nad malým halem. S výškou Slunce nad obzorem mění svoji polohu i tvar.
angl. arc of Parry; Parry ars; 2014

oblouk cirkumzenitální

halový jev v podobě části kružnice na nebeské klenbě rovnoběžné s ideálním obzorem. Jeho okraj bližší ke Slunci bývá červený, opačný okraj fialový. Rozlišujeme oblouk cirkumzenitální horní a oblouk cirkumzenitální dolní. První z nich se objevuje pouze při úhlových výškách Slunce nad obzorem menších než 32° a přibližuje se shora k velkému halu v jeho nejvyšším bodě. Může se však vyskytnout i tehdy, není-li velké halo patrné. Oblouk cirkumzenitální dolní je vzácným jevem a vyskytuje se pouze při výškách Slunce nad obzorem větších než 58° a někdy bývá označován též jako cirkumhorizontální oblouk. Přibližuje se zdola k velkému halu v jeho nejnižším bodě. Oblouk cirkumzenitální vzniká lomem světelných paprsků na šestibokých hranolcích ledových krystalků s hlavní osou ve vert. poloze, jestliže paprsek vstupuje do krystalku podstavou a vystupuje pláštěm nebo naopak. Mimo zde uvedené rozsahy výšek Slunce nad obzorem brání vzniku cirkumzenitálního oblouku totální odraz paprsků uvnitř ledových krystalků. Cirkumzenitální oblouk patří k fotometeorům.
angl. circumzenithal arc; slov. cirkumzenitálny oblúk; 1993-a3

oblouk helický

velmi vzácný halový jev v podobě světelné smyčky kolem Slunce směřující vzhůru k zenitu, pozorování pocházejí zejména z Antarktidy.
angl. helic arc; slov. Kernov oblúk; 2016

oblouk soumrakový

fotometeor, jenž patří k soumrakovým barvám. Vytváří jej stín Země a je pozorován na opačné straně obzoru proti zapadajícímu Slunci. Má tvar kruhové úseče a tmavomodrou barvu, často s fialovým nádechem. Nahoře bývá ohraničen nafialovělým pruhem. Oblouk soumrakový poprvé popsal něm. přírodovědec J. H. Lambert v r. 1760. Okraj soumrakového oblouku bývá při vhodných pozorovacích podmínkách zvýrazněn v podobě Venušina pásu.
angl. crepuscular arch; twilight arch; slov. súmrakový oblúk; 1993-a3

oblouk subhelický

velmi vzácný halový jev v podobě světelného oblouku vystupujícího z obzoru v blízkosti infralaterálního oblouku šikmo vzhůru k parhelickému kruhu.
angl. subhelic arc; 2016

oblouk supralaterální

poměrně častý halový jev v podobě duhově zbarveného oblouku přimykajícího se shora k velkému halu (pokud je viditelné) a rozevírajícího se dolů. Dosti často se vyskytuje spolu s cirkumzenitálním obloukem, jehož se dotýká nad Sluncem. Vytváří se pouze při polohách Slunce do 32° nad geometrickým obzorem a s rostoucí výškou Slunce se poněkud více rozevírá. Vzniká dvojitým lomem paprsků při průchodu šestibokými ledovými krystalky s horizontální orientací při úhlu lomu 90°.
angl. supralateral arc; slov. supralaterálny oblúk; 2014

oblouky Fränkleho

, syn. oblouky protisluneční.
slov. Greenlerove oblúky; 2016

oblouky Greenlerovy

velmi vzácný halový jev v podobě dvou oblouků vytvářejících tvar písmene X a vybíhajících z bodu, jehož poloha na obloze odpovídá protislunci. Pozorování se nejvíce vztahují k výškám Slunce nad obzorem 20–25 úhlových stupňů.
angl. Greenler arcs; slov. Hastingsove oblúky; 2014

oblouky Hastingsovy

velmi vzácný halový jev, v literatuře se v souvislosti s ním uvádějí pouze dvě pozorování v Antarktidě (1886, 1999). Projevuje se jako určité zdvojení Wegenerových oblouků.
angl. Hastings arcs; slov. infralaterálne oblúky; 2014

oblouky Lowitzovy

řidčeji se vyskytující halový jev v podobě oblouků směřujících od parhelií šikmo tečně (obecně nahoru i dolů) k malému halu. Obvykle se však vyskytují spíše ve směru dolů. Jsou nazvány podle petrohradského přírodovědce J. T. Lowitze, jenž je poprvé popsal r. 1794.
angl. arcs of Lowitz; slov. Lowitzove oblúky; 1993-a3

oblouky Tapeho

velmi vzácný halový jev v podobě duhově zbarvených obloučků, jehož sporadická pozorování pocházejí zejména z Antarktidy. Rozlišuje se horní Tapeho oblouk přiléhající k supralaterálnímu oblouku a dolní Tapeho oblouk vyskytující se obdobně na infralaterálním oblouku.
angl. Tape's arc; 2016

oblouky Trickerovy

velmi vzácný halový jev v podobě oblouků, jež vytvářejí tvar písmene X a vybíhají z bodu, jehož poloha na obloze odpovídá protislunci. Představují obdobu Greenlerových oblouků, ale ve srovnání s nimi jsou menší a užší.
angl. Tricker arcs; slov. Trickerove oblúky; 2014

oblouky Wegenerovy

vzácný halový jev v podobě oblouků rovnoběžných s parhelickým kruhem a nalézajících se poněkud výše, než by odpovídalo poloze nejvyššího bodu malého hala. Mohou dosahovat od polohy malého hala až k poloze protislunce.
angl. Wegener arcs; slov. Wegenerove oblúky; 2014

oblouky antisolární

, syn. oblouky protisluneční.
2016

oblouky dotykové

, syn. oblouky tečné.
slov. dotykové oblúky; 1993-a1

oblouky duhové podružné

úzké barevné oblouky, které se vyskytují uvnitř hlavní nebo vně vedlejší duhy; častěji se objevují u vedlejší duhy. Jde o interferenční jev související s uplatněním optického principu minimální odchylky. Někteří autoři používají pro duhové podružné oblouky méně vhodného označení „duhy sekundární“. Duhové podružné oblouky jsou jedním z fotometeorů.
angl. supernumerary rainbows; supernumerary bows; slov. podružné dúhové oblúky; 1993-a3

oblouky infralaterální

dva duhově zbarvené světelné oblouky, které jakoby vybíhaly z obzoru vzhůru po obou stranách Slunce. Jejich části nejbližší Slunci jsou od něj vzdáleny cca 46°. Vytvářejí se na šestibokých ledových krystalcích s horizontální orientací při lámavém úhlu 90° a s růstem výšky Slunce nad obzorem se jejich spodní konce k sobě navzájem přibližují. Patří k méně častým halovým jevům.
angl. infralateral bows; 2014

oblouky protisluneční

, antisolární, Fränkleho — souhrnné označení pro vzácné halové jevy v podobě oblouků vyskytujících se na části oblohy protilehlé Slunci. Zahrnují se mezi ně např.: Kernův oblouk, oblouky Greenlerovy, oblouky Trickerovy, oblouky Hastingsovy, při vhodné poloze oblouky Wegenerovy.
2016

oblouky tangenciální

, syn. oblouky tečné.
angl. tangent arcs; slov. tangenciálne oblúky; 1993-a1

oblouky tečné

(dotykové, tangenciální) — halový jev pozorovaný vně malého nebo velkého hala. Délka a tvar tečných oblouků se mění s úhlovou výškou světelného zdroje, tj. Slunce nebo Měsíce. Rozeznáváme horní a dolní tečné oblouky, přičemž horní oblouky jsou častější. Malého hala se tečné oblouky dotýkají v jeho nejvyšším a nejnižším bodě, vznikají dvojitým lomem paprsků na šestibokých ledových krystalcích při lámavém úhlu 60° a horiz. poloze hlavní krystalové osy. Učebnicová literatura uvádí i tečné oblouky velkého hala, jsou čtyři a velkého hala se dotýkají v bodech posunutých o 45° od jeho nejvyššího a nejnižšího bodu. Podle názoru řady současných odborníků nejsou však tyto dotykové oblouky u velkého hala reálné. Oblouky tečné patří k fotometeorům.
angl. tangent arcs; slov. dotyčnicové oblúky; 1993-a3

obsah vodní kapalný

úhrnná hmotnost vodních kapek v jednotce objemu oblaku, popř. mlhy. Vyjadřuje se v kg.m^–3 nebo tradičně v g.m^–3. V odborné literatuře se setkáváme s užitím zkratky LWC (z angl. Liquid Water Content). Viz obsah vodní oblaku, obsah vodní ledový.
angl. liquid water content; slov. kvapalný vodný obsah; 2014

obsah vodní ledový

úhrnná hmotnost ledových částic v jednotce objemu oblaku, popř. mlhy. Vyjadřuje se v kg.m^–3 nebo tradičně v g.m^–3. V odborné literatuře se setkáváme s užitím zkratky IWC (z angl. Ice Water Content). Viz obsah vodní kapalný, obsah vodní oblaku.
angl. ice water content; slov. ľadový vodný obsah; 2014

obsah vodní oblaku

úhrnná hmotnost kapalných a tuhých částic vody v jednotce objemu oblaku, popř. mlhy. Vyjadřuje se v kg.m^–3 nebo tradičně v g.m^–3. V odborné literatuře se setkáváme s užitím zkratky CWC (z angl. Cloud Water Content). Viz obsah vodní kapalný, obsah vodní ledový.
angl. cloud water content; slov. vodný obsah oblaku; 1993-a3

observatoř aerologická

met. pracoviště, jehož hlavní pracovní náplní je kromě aerologických měření a pozorování pro vědecké a provozní účely i řešení samostatných výzk. úkolů z aerologie. Viz též stanice aerologická.
angl. aerological observatory; slov. aerologické observatórium; 1993-a1

observatoř agrometeorologická

(zemědělsko-meteorologická) — pracoviště, kde se kromě běžných meteorologických pozorování provádějí speciální měření a zemědělsko-meteorologický výzkum. Slouží i potřebám zeměď. vědy a praxe. Viz též stanice zemědělsko-meteorologická, meteorologie zemědělská.
angl. agricultural meteorological observatory; slov. agrometeorologické observatórium; 1993-a1

observatoř meteorologická

pracoviště, jehož činnost je zaměřena na podrobná, přesná a pečlivá meteorologická pozorování a na studium met. prvků za pomoci speciálního vybavení, které nemají k dispozici jiné typy meteorologických stanic.
angl. meteorological observatory; slov. meteorologické observatórium; 1993-a1

observatoř zemědělsko-meteorologická

, syn. observatoř agrometeorologická
slov. poľnohospodársko-meteorologické observatórium; 1993-a1

obzor astronomický

, horizont astronomický — průsečnice, popř. plocha touto průsečnicí vymezená, nebeské sféry s horiz. rovinou proloženou očima pozorovatele, který se nalézá na zemském povrchu.
angl. astronomic horizon; astronomical horizon; 2016

obzor elektromagnetický

, syn. radiohorizont.
slov. elektromagnetický obzor; 1993-a1

obzor geometrický

, horizont geometrický — 1. v naší odb. literatuře vztahující se k atm. optice zpravidla referenční představa přibližně kruhové oblasti (popř. její hranice), kam by dohlédl pozorovatel za předpokladu, že světelné paprsky nejsou nijak ovlivňovány atmosférou a zemský povrch nemá reliéf, tj. odpovídá hladině konstantního geopotenciálu. V tomto smyslu geometrický obzor prakticky odpovídá ideálnímu obzoru;
2. v ostatní literatuře někdy syn. pro astronomický obzor, méně často pro ideální obzor;
3. v literatuře anglosaského původu (viz např. AMS Glossary) někdy definován jako průsečnice nebeské sféry s rovinou procházející středem Země a kolmou na svislici v bodě pozorování oblohy nalézajícím se na zemském povrchu. Odděluje pak pozorovateli část prostoru, z níž může pozorovat hvězdy, od zbývající části, kde jsou hvězdy jeho oku nedostupné. Pro objekty (např. hvězdy), vůči jejichž vzdálenosti od Země jsou rozměry zemského tělesa zanedbatelné, se takto definovaný geometrický obzor sbližuje s astronomickým obzorem.
angl. geometric horizon; celestial horizon; 2016

obzor ideální

, horizont ideální — průsečnice, popř. plocha touto průsečnicí vymezená, mezi pozorovanou nebeskou sférou a plochou konstantního geopotenciálu procházející bodem, v němž se nalézá pozorovatel. Tato geopotenciální plocha odpovídá nekonečné nerozvlněné vodní (mořské) hladině.
angl. sea horizon; sea level horizon; 2016

obzor místní

skutečný, horizont ideální, místní — skutečná dolní hranice pozorovatelné nebeské sféry vytvářená reliéfem zemského povrchu, popř. na něm se nalézajícími objekty.
angl. true horizon; 2016

oběh vody na Zemi

, syn. hydrologický cyklus.
angl. hydrological cycle; slov. obeh vody na Zemi; 1993-a3

oceánita klimatu

, maritimita klimatu — souhrn vlastností klimatu podmíněných působením oceánu na procesy geneze klimatu, v protikladu ke kontinentalitě klimatu. Hlavními faktory jsou oproti pevnině velká tepelná setrvačnost vody v důsledku jejího měrného tepla, průsvitnosti a promíchávání, dále větší výpar a menší turbulentní tření v atmosféře nad mořskou hladinou. Oceánita klimatu je typická pro pobřeží oceánů, pokud nejsou výrazně ovlivňována studenými oceánskými proudy, může však zasahovat ve směru převládajícího proudění dále do pevniny, čemuž napomáhá přítomnost rozsáhlých vodních ploch, především vnitřních moří. Velkou oceánitu klimatu mívají hřebeny hor, a to i ve značné vzdálenosti od oceánu. V oblastech s oceánickým klimatem se vyskytuje nevýrazný roční i denní chod teploty vzduchu s opožďováním jejího roč. maxima a minima oproti slunovratům. Dalšími projevy oceánity klimatu jsou větší vlhkost vzduchu, rychlost větru a množství srážek. Ty v takových oblastech bývají rovnoměrněji rozloženy během roku, přičemž ve středních zeměpisných šířkách se případné srážkové maximum vyskytuje v zimě. Viz též index kontinentality.
angl. oceanicity; oceanity; slov. oceánita klímy; 1993-a3

ochlazování adiabatické

, viz děj adiabatický.
angl. adiabatic cooling; slov. adiabatické ochladzovanie; 1993-a1

ochlazování advekční

pokles teploty vzduchu v určité oblasti při zemi nebo ve výšce, vyvolaný studenou advekcí. V souladu s definicí advekce teploty je velikost advekčního ochlazování závislá na úhlu advekce a na velikosti rychlosti proudění a teplotního gradientu v advehované vzduchové hmotě. Ve střední Evropě může velikost advekčního ochlazování dosáhnout za 24 h v krajních případech i 20 °C. Advekční ochlazování nastává obvykle po přechodu studené fronty. Viz též vpád studeného vzduchu.
angl. advective cooling; slov. advekčné ochladzovanie; 1993-a3

ochlazování dynamické

vžité označení pro adiabatické ochlazování určité hladiny nebo vrstvy atmosféry vlivem vertikálních pohybů vzduchu zpravidla výstupných v cyklonách a na návětrných svazích horských hřebenů. Mechanismus dynamického ochlazování lze vysvětlit adiabatickým popř. pseudoadiabatickým ochlazováním vystupujícího vzduchu při stabilním teplotním zvrstvení ovzduší. Viz též rovnice tendence relativní topografie, děj adiabatický, děj pseudoadiabatický.
angl. dynamic cooling; slov. dynamické ochladzovanie; 1993-a3

ochlazování globální

proces změny klimatu, při kterém dochází v globálním měřítku dlouhodobě k poklesu průměrné teploty a jehož intenzita se v různých oblastech může lišit. V minulosti se jednalo obvykle o fáze nástupu dob ledových v paleoklimatických cyklech, ale např. i pokles globální průměrné teploty o 0,3 °C v období 1958 až 1965 bývá označován jako globální ochlazení. Opakem je globální oteplování. Viz též cyklus klimatický kvartérní, variabilita klimatu.
2016

ochlazování radiační

izobarické snižování teploty aktivního povrchu země a přilehlé vrstvy vzduchu v důsledku záporné bilance záření. K radiačnímu ochlazování též dochází ve vrstvách vzduchu, které obsahují zvýšené množství vodní páry, popř. kondenzační produkty, neboť vodní pára i kondenzační produkty intenzívně vyzařují dlouhovlnné záření. Radiační ochlazení bývá příčinou radiačních mlh nebo radiačních mrazíků, a to zejména v noci, kdy tepelné ztráty způsobené vyzařováním nejsou kompenzovány příkonem slunečního záření.
angl. radiative cooling; radiational cooling; slov. radiačné ochladzovanie; 1993-a1

ochrana před krupobitím

zásah do vývoje konv. oblaku, v němž lze očekávat vývoj krup. Cílem zásahu je ochrana oblastí s intenzivní zeměd. výrobou před krupobitím v oblastech s vysokou četností tohoto jevu. Nejrozšířenější metodou je umělá infekce oblaků, při níž se do radiolokačně určených míst oblaku s velkým vert. vývojem dopravují vhodná umělá jádra pomocí raket, dělostřeleckých granátů nebo letecky. Základní koncepce zásahu proti krupobití je založena na infekci oblaku umělými ledovými jádry. Ta mají vyvolat zvýšení koncentrace zárodečných ledových částic, které pak nemohou narůst do krup velkých rozměrů a stačí během svého pádu roztát. Jde o tzv. princip užitečné kompetice ledových částic. Další koncepce užívá hygroskopická kondenzační jádra a předpokládá urychlení vývoje dešťové srážky a pokles množství přechlazené vody, která již nestačí na vytvoření krup. Tyto metody se označují jako princip snížení kroupových trajektorií nebo princip předčasného deště. Zásah zpravidla zajišťuje specializovaná složka met. služby, která využívá met. stanice, radiolokační stanice, raketovou či dělostřeleckou techniku nebo speciálně vybavená letadla. Vyskytují se i čistě komerční aktivity dodávající zařízení pro ochranu proti krupobití založená na jiných principech. Úroveň jejich spolehlivosti lze však obtížně ověřit. Provozní ochrana proti krupobití byla dlouho praktikována v bývalém SSSR, bývalé Jugoslávii apod. V současné době probíhá se státní či jinou podporou v několika zemích jižní Evropy. Známé jsou také např. dlouhodobé letecké akce v Kanadské Albertě. Jde o finančně velmi náročné technologie, jejichž pozitivní výsledek je obtížně prokazatelný. Viz též kroupy, krupobití.
angl. hail protection; slov. ochrana pred krupobitím; 1993-a3

ochrana před mrazíky

opatření prováděná v zemědělství, hlavně v sadařství a zahradnictví, která mají snížit škody na vegetaci při poklesu teploty vzduchu pod 0 °C, při nočních radiačních ochlazováních za bezvětří, nebo při slabém větru. Tato opatření se provádějí zpravidla na základě met. předpovědí nočních teplotních minim na začátku vegetačního období v měsících dubnu a květnu. Jejich cílem je zabránit poklesu teploty citlivých částí rostlin pod kritickou teplotu, při níž dochází k jejich poškození. Používají se tyto metody: a) postřik vodou, která zpomalí pokles povrchové teploty vegetace v důsledku velké tepelné kapacity vody a uvolňování latentního tepla mrznutí při dosažení teploty 0 °C; b) zadýmování (zakuřování), jímž se zmenší radiační výměna energie mezi zemským povrchem a přilehlou vrstvou vzduchu, a tím i rychlost poklesu teploty v zadýmované vrstvě atmosféry; c) promíchávání vzduchu v přízemní vrstvě atmosféry protimrazovými ventilátory nebo rotorem nízko letícího vrtulníku. Někdy se uvedené metody zásahů vzájemně kombinují. Vzhledem k nákladnosti opatření kladou jejich provozovatelé vysoké požadavky na přesnost met. předpovědi min. teploty vzduchu.
angl. frost protection; slov. ochrana pred mrazíkmi; 1993-a1

ochrana srážkoměru

přídavné zařízení umísťované na srážkoměru, které omezuje snížení zachyceného množství srážek v důsledku vzduchu zvířeného větrem v okolí záchytného otvoru srážkoměrné nádoby. Ve světě se používají tři způsoby ochrany srážkoměru: a) Nipherova ochrana, tvořená dvojicí plechových do sebe zasunutých komolých kuželů instalovaných souose se srážkoměrnou nádobou; v ČR se používá na vybraných horských meteorologických stanicích a je součástí srážkových totalizátorů; b) Treťjakovova ochrana, používaná hlavně v Rusku, je tvořena soustavou 16 pohyblivých lamel ve tvaru komolého kužele a umístěná souose se srážkoměrnou nádobou; při pohybu lamel ve větru se z ochrany odstraňuje usazený sníh; c) umístění srážkoměru do nálevkovitého otvoru v zemi tak, že jeho záchytná plocha je v úrovni terénu. Tento způsob je sice nejúčinnější, je však použitelný pouze pro kapalné srážky.
angl. rain-gauge shield; slov. ochrana zrážkomeru; 1993-a3

ochrana čistoty ovzduší

souhrnný název pro praktické a výzk. činnosti zabývající se studiem znečištění ovzduší a ochranou ovzduší před znečišťováním. Nevhodně se někdy zkracuje na pojem čistota ovzduší. Viz též hygiena ovzduší.
angl. air quality protection; slov. ochrana čistoty ovzdušia; 1993-a0

odbor meteorologický ICAO

šestý z jedenácti odborů komise úřadu pro leteckou navigaci Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO). Meteorologický odbor ICAO sleduje především celosvětovou unifikaci a zdokonalování pravidel a postupů při met. zabezpečování provozu civilního letectva.
angl. ICAO meteorological department; slov. meteorologický odbor ICAO; 1993-a3

odpar

množství vody, které se odpaří z chladicích věží tepelných nebo jaderných elektráren a jiných průmyslových zařízení do ovzduší. Udává se v % průtoku ochlazované vody, a kromě parametrů dané chladicí soustavy závisí na vnější teplotě a vlhkosti vzduchu. Odpar v okolí velkých elektráren zvyšuje vlhkost vzduchu natolik, že se nad chladicími objekty často vytvářejí viditelné vlečky nebo průmyslové oblaky a v zimním období může být zaznamenán zvýšený výskyt námrazků.
slov. odpar; 1993-a3

odraz andělský

, echo andělské — radiolokační odraz zaznamenaný při bezoblačném počasí a bez zjevných souvislostí s umělými objekty. Podle velikosti zobrazení rozlišujeme andělský odraz bodový nebo andělský odraz s velkými horiz. rozměry. Nejčastějšími příčinami andělských odrazů jsou odrazy od oblastí s velkým gradientem indexu lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu při začínající termické konvekci, při inverzích teploty vzduchu, vlhkosti vzduchu, popř. i od letícího hejna hmyzu nebo ptáků.
angl. angel echo; slov. anjelský odraz; 1993-a3

odraz pozemní

, syn. cíl radiolokační pozemní.
slov. pozemný odraz; 2014

odraz radiolokační

, echo radiolokační, radioecho — obecně užívaný termín v radiolokaci pro radiolokační cíle, pozorované dříve na obrazovkách indikátorů radiolokátorů, v současnosti na radiolokačních produktech. Charakter radiolokačního odrazu je určován frekvencí a vlastnostmi dopadajícího elmag. záření, vzdáleností a rychlostí pohybu cíle vůči radiolokátoru a fyz. (zejm. dielektrickými) vlastnostmi cíle.
angl. radar reflectivity; slov. rádiolokačný odraz; 1993-a3

odraz vrstvy tání radiolokační

syn. bright band.
angl. radar echo of melting level; slov. rádiolokačný odraz vrstvy topenia; 1993-a3

odrazivost meteorologického cíle radiolokační

veličina, která charakterizuje odrazové vlastnosti jednotkového objemu meteorologického radiolokačního cíle a závisí zejména na velikosti částic (hydrometeorů), na jejich počtu, tvaru a fyzikálních vlastnostech. Radiolokační odrazivost η je definována vztahem

η = \sum_{i \in 1 V}^{} σ_{i}

kde 1V označuje jednotkový objem a σ_i efektivní plochu zpětného rozptylu jednotlivých částic v jednotkovém objemu. Při radiolokačních měřeních většinou předpokládáme splnění předpokladů Rayleighova rozptylu, kde pro efektivní plochu zpětného rozptylu částice platí vztah

σ_{i} = \frac{π^{5}}{λ^{4}} {| K |}^{2} D_{i}^{6}

kde λ je vlnová délka elmag. záření a

{| K |}^{2} = {| (m^{2} - 1) / (m^{2} + 2) |}^{2}

je dielektrická konstanta vody (ledu), m = n – ik je komplexní index lomu, n je index lomu a k je absorpční index. Odtud při odvozování radiolokační rovnice dostáváme vztah pro koeficient radiolokační odrazivosti Z

Z = \sum_{i \in 1 V}^{} D_{i}^{6} = \int_{0}^{\infty} N (D) D^{6} d D

kde D_i je průměr jednotlivých částic v jednotkovém objemu a N(D) značí rozložení velikosti částic. V praxi není radiolokační odrazivost η v naprosté většině případů používána a jako radiolokační odrazivost je označován koeficient radiolokační odrazivosti Z. Jednotkou radiolokační odrazivosti Z je [mm⁶m^–3]. Protože radiolokační odrazivost nabývá pro meteorologické cíle velkého rozsahu hodnot, je pro zjednodušení práce většinou vyjadřována v logaritmickém vyjádření

Z [dBZ] = 10 \log_{10} \frac{Z [m m^{6} m^{- 3}]}{Z_{0}}; Z_{0} = 1 m m^{6} m^{- 3}

Radiolokační odrazivost Z [dBZ] se používá v radiolokační meteorologii ke zjištění a rozlišení různých druhů oblačnosti, nebezpečných povětr. jevů a měření rozložení intenzity srážek. Viz též vztah Z – I, plocha rozptylu meteorologického cíle efektivní.
angl. radar reflectivity of weather target; slov. rádiolokačná odrazivosť meteorologického cieľa; 1993-a3

odrazivost radiolokační efektivní

, syn. odrazivost radiolokační ekvivalentní.
slov. efektívna rádiolokačná odrazivosť; 2014

odrazivost radiolokační ekvivalentní

rozšíření pojmu radiolokační odrazivost meteorologického cíle Z na cíle mimo oblast platnosti Rayleighova rozptylu, resp. na cíle s dielektrickou konstantou odlišnou od vody. Ekvivalentní radiolokační odrazivost Ze je číselně shodná s odrazivostí Z souboru sférických vodních kapek, který při Rayleighově rozptylu odráží stejné množství energie. Ze se obvykle používá pro tuhé srážky (sníh, kroupy, …) a měří se v dBZ.
slov. ekvivalentná rádiolokačná odrazivosť; 2014

odrážení kouřové vlečky

jeden z tvarů kouřové vlečky, který se vzhledově podobá zadýmování; při odrážení kouřové vlečky za slabého až mírného proudění se však exhalace několikanásobně odrážejí mezi povrchem země a spodní hranicí výškové inverze teploty vzduchu. Od zadýmování se liší hlavně původem a dobou trvání. Při odrážení kouřové vlečky bývá při zemi teplotní zvrstvení ovzduší blízké indiferentnímu. Zadržující teplotní vrstva může být dosti vysoko nad zdrojem exhalací a její poloha někdy souvisí s dolní hranicí subsidence vzduchu v oblastech vysokého tlaku. V chladné roční době se situace příznivé pro odrážení kouřové vlečky udržují někdy i po více dnů, takže v průmyslových oblastech může dojít k mimořádnému znečištění ovzduší, neboť všechny druhy zdrojů znečištění se nalézají pod inverzní vrstvou.
angl. trapping; slov. odrážanie dymovej vlečky; 1993-a1

odrůda oblaků

charakteristika oblaku podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků, která vystihuje uspořádání oblačných částí (např. v podobě vln) nebo průsvitnost. Určitá odrůda oblaků se může vyskytovat u několika druhů oblaků, a naopak daný druh oblaků může mít rysy vyjádřené několika různými odrůdami. Při určování oblaků rozeznáváme odrůdy: intortus, vertebratus, undulatus, radiatus, lacunosus, duplicatus, translucidus, perlucidus a opacus.
angl. cloud variety; slov. odroda oblakov; 1993-a2

odtok

1. pohyb vody vlivem zemské tíže jak po povrchu (povrchový odtok), tak i pod zemským povrchem. V oblastech s klimatem trvalého mrazu se uskutečňuje prostřednictvím akumulace sněhu v ledovcích, jejich pohybem a ablací za firnovou čárou. 2. Množství vody odtékající z povodí, z nádrže apod. za jednotku času, popř. za určité období (den, měsíc, rok apod.). V meteorologii a hydrologii je odtok sledován především jako významný člen hydrologické bilance. Pokud velikost odtoku vztáhneme na plochu povodí, získáme odtokovou výšku (v ČR v průměru cca 200 mm za rok). Podíl odtokové výšky a úhrnu srážek v daném povodí označujeme jako koeficient odtoku (v ČR v průměru necelých 30 %).
angl. runoff; slov. odtok; 1993-a3

oheň svatého Eliáše

, oheň Eliášův, světlo Eliášovo — označení pro hrotový výboj, který se projevuje viditelným světelným zářením, někdy i zvukově (praskotem); vzniká nejčastěji pod kumulonimbem na přirozených nebo umělých hrotech (např. na špičkách věží, na stožárech a komínech lodí plujících po moři) nebo na vrcholcích hor a stromů. V historických pojednáních se např. popisuje výskyt ohně svatého Eliáše na stěžních Kolumbových plachetnic a v Cézarových zápiscích na hrotech kopí římských vojsk. Vzácně se stává, že toto světelné záření je viditelné za bouřky okolo naježených vousů a vlasů osob na vrcholcích hor.
angl. St. Elmo's fire; slov. oheň svätého Eliáša; 1993-a1

ohnisko vzniku vzduchové hmoty

někdy používané označení pro zeměp. oblast, v níž vzduch v důsledku delšího setrvání (dny až týdny) získává vlastnosti (teplotu, vlhkost, zakalení), které jsou charakteristické pro tuto oblast. Ohnisky vzniku vzduchových hmot jsou především horizontálně rozlehlé regiony s dostatečně homogenním aktivním povrchemoblasti výskytu stacionárních tlakových útvarů (zejména anticyklon) nebo tlakových polí s velmi malými horiz. tlakovými gradienty.
angl. air mass source region; slov. ohnisko vzniku vzduchovej hmoty; 1993-a3

ohrožení hydrologické

nebezpečný hydrologický jev, který též řadíme mezi hydrometeorologická ohrožení, pokud je podmíněn některým z meteorologických jevů. Atmosférického původu je většina povodní, hydrologické sucho nebo např. vzdutí moře v tropické cykloně. Pokud příslušný jev dosahuje mimořádné intenzity, bývá označován jako hydrologický extrém.
angl. hydrometeorological hazard; 2016

ohrožení hydrologické

ohrožení klimatická

hydrometeorologické ohrožení atmosférického původu v délce měsíců, sezón až roků, takže k jeho predikci může sloužit pouze dlouhodobá předpověď počasí. Bývá provázeno časově omezeným výskytem výrazných klimatických anomálií a mívá kumulativní efekt. Pokud příslušný proces nebo jev dosahuje mimořádné intenzity, bývá označován jako klimatický extrém. Typickým příkladem tohoto druhu ohrožení je meteorologické sucho.
angl. climate hazard; 2016

ohřev letadla kinetický

zvýšení teploty povrchu letadla, především náběžných hran křídel, vlivem jeho pohybu vzduchem. Velikost kinetického ohřevu letadla se přibližně určí ze vztahu

Δ T = \frac{ν^{2}}{2000},

kde ΔT je kinetický ohřev v K a v je rychlost pohybu letadla v m.s^–1. V oblacích, v důsledku spotřeby tepla na vypařování oblačných částic, které se dostanou do styku s povrchem letadla, se kinetický ohřev letadla snižuje přibližně na polovinu. V letecké meteorologii má velikost kinetického ohřevu letadla význam pro předpověď námrazy na letadle. Viz intenzita námrazy na letadlech.
angl. kinetic aircraft heating; slov. kinetický ohrev lietadla; 1993-a1

ojediněle

viz popis výskytu jevů v předpovědi počasí pro ČR.
angl. isolated; slov. ojedinele; 2014

okluze

zkrácené označení pro okluzní frontu nebo okluzní proces.
slov. oklúzia; 1993-a2

okluze ohnutá

nejstarší část okluzní fronty, která se vlivem cyklonální cirkulace ohýbá kolem středu cyklony do týlu cyklony. Vzniká v důsledku vývoje nového středu cyklony v blízkosti okluzního bodu, popř. v důsledku méně častého přemísťování středu cyklony směrem k okluznímu bodu. Ohnutá okluze, která má na počátku charakter teplé fronty, často postupně nabývá charakter studené fronty a spolu s mladší částí okluzní fronty může vytvořit nepravý teplý sektor cyklony. Na výškových mapách je ohnutá okluze spojena s existencí jazyka teplého vzduchu v týlu cyklony. Ohnutá okluze je málo častým jevem a bývá zaměňována s podružnou studenou frontou.
angl. back-bent occlusion; slov. zahnutá oklúzia; 1993-a3

okluze orografická

1. okluzní proces probíhající při postupu studené fronty přes orografickou překážku, jestliže vrstva studeného vzduchu má menší tloušťku než je výška této překážky a vzduch ji obtéká z obou stran. Za překážkou obě části původně souvislé studené fronty vytlačují teplejší vzduch vzhůru. Vytváří se oblačnost a mohou vypadávat srážky. Orografické okluze se vyskytují především za zonálně orientovanými pohořími, v Evropě za Alpami a Kavkazem, ale i za Skandinávskými horami. A. V. Kunic (1952) v této souvislosti používá termín orografická okluzní fronta; 2. okluzní proces urychlený v důsledku zpomalení postupu teplé fronty na návětrné straně pohoří. Viz též sekluze.
angl. orographic occlusion; slov. orografická oklúzia; 1993-a3

okluze studená

zkrácené označení pro okluzní frontu charakteru studené fronty.
angl. cold occlusion; slov. studená oklúzia; 1993-a2

okluze teplá

zkrácené označení pro okluzní frontu charakteru teplé fronty.
angl. warm occlusion; slov. teplá oklúzia; 1993-a2

okno atmosférické

oblast elmag. záření, v níž má bezoblačná atmosféra velkou propustnost (nízkou absorpci některým z hlavních absorbentů – především vodní páry, oxidu uhličitého nebo ozonu). Pro radiační a tepelný režim Země a její atmosféry jsou významná zejména atmosférická okna v oblasti vlnových délek přibližně 8,5 až 12,5 µm Met. družicemi jsou pro monitorování zemského povrchu a oblačnosti v tepelném záření využívána především atmos. okna v pásmech 3,5–4 µm, 8–9 µm a 10–12,5 µm. Viz též propustnost atmosféry, průzkum Země dálkový.
angl. atmospheric window; slov. atmosférické okno; 1993-a3

okno fénové

, syn. mezera fénová.
slov. föhnové okno; 1993-a1

oko tropické cyklony

kruhovitá oblast ve středu plně vyvinuté tropické cyklony o průměru nejčastěji 30 až 60 km, někdy však i více než 100 km, v níž probíhají sestupné pohyby vzduchu, které zabraňují kondenzaci vodní páry. Proto na rozdíl od převládajícího charakteru počasí v tropické cykloně je v oku tropické cyklony většinou skoro jasné počasí beze srážek a se slabým větrem nebo bezvětřím. Mohutná kupovitá oblačnost v okolí obklopuje oko tropické cyklony v podobě obrovského amfiteátru odborně nazývaného stěna oka. Sestupné pohyby vedou k adiabatickému ohřívání vzduchu a ke vzniku subsideční inverze a celkově stabilního teplotního zvrstvení. Teplota ve volné atmosféře bývá v oku tropické cyklony až o 10 °C vyšší než v jeho okolí. U zemského povrchu jsou rozdíly teplot minimální, zpravidla je v oku tropické cyklony o 0 až 2 °C tepleji než v okolí. Na vzniku bezoblačného oka tropické cyklony se v zásadě podílejí dva mechanismy: 1. působení odstředivé síly na hmotu v blízkosti středu tropické cyklony, kdy je hmota vytlačována dál od středu až do okamžiku kvazirovnováhy mezi horizontální silou tlakového gradientu, Coriolisovou silou a odstředivou silou; 2. vlivem vynucených sestupných pohybů vzduchu kompenzujících intenzívní výstupné pohyby ve stěně oka.
angl. eye of the cyclone; eye of the storm; slov. oko tropickej cyklóny; 1993-a3

okruh spojovací hlavní

spojovací okruh mezi světovými meteorologickými centry Světové služby počasí, který je vyhrazený pro přenos met. dat a informací. Tento okruh prochází např. regionálním telekomunikačním centrem Světové služby počasí v Praze.
angl. Main Trunk; slov. hlavný spojovací okruh; 1993-a3

ombrograf

registrační přístroj zaznamenávající časový průběh kapalných srážek, dnes v ČR nahrazený automatickým srážkoměrem. Starší označení pro ombrograf jsou pluviograf nebo hyetograf. Záznam ombrografu se nazývá ombrogram (pluviogram, hyetogram). Plovákové ombrografy, které se v ČR užívaly, soustřeďují srážkovou vodu do plovákové komory, v níž je výška hladiny indikována polohou plováku spojeného s registračním perem.
angl. pluviograph; recording raingauge; slov. ombrograf; 1993-a3

ombrografie

zast. označení pro klimatologii atm. srážek.
angl. pluviography; slov. ombrografia; 1993-a3

ombrogram

záznam ombrografu.
angl. pluviogram; slov. ombrogram; 1993-a1

ombrometr

zast. označení pro srážkoměr.
angl. micropluviometer; slov. ombrometer; 1993-a3

ombrometrie

, pluviometrie — zast. označení pro měření atmosférických srážek, resp. obor zabývající se jeho metodikou. Viz též hydrologie.
angl. pluviometry; slov. ombrometria; 1993-a3

ombroskop

přístroj indikující výskyt atm. srážek. V současné době nahrazen detektorem počasí.
angl. pluvioscope; slov. ombroskop; 1993-a3

omega – rovnice

, syn. rovnice vertikální rychlosti v p-systému.
angl. omega equation; slov. omega-rovnica; 1993-a1

opacita

schopnost prostředí zeslabovat procházející záření. V meteorologii se nejčastěji jedná o schopnost atmosféry zeslabovat rozptylem a absorpcí přímé sluneční záření. Viz též zakalení atmosféry, propustnost atmosféry.
angl. opacity; slov. opacita; 1993-a1

opacus

(op) — jedna z odrůd oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblačné skupiny nebo vrstvy jsou převážně tak husté, že nelze vůbec rozpoznat polohu Slunce nebo Měsíce. Vyskytuje se u druhů altocumulus, altostratus, stratocumulus a stratus. Výskyt odrůdy opacus vylučuje odrůdu translucidus.
angl. opacus; slov. opacus; 1993-a2

opalescence

bělavé zabarvení atmosféry způsobující zdánlivé změny v zabarvení předmětů. Příčinou opalescence je rozptyl světla na velmi malých aerosolových částečkách v atmosféře. Viz též aerosol atmosférický.
angl. opalescence; slov. opalescencia; 1993-a1

opar

lidový název pro zakalení vzduchu způsobené kondenzací vodní páry, která bezprostředně následuje po výparu vody z relativně teplejší vodní hladiny do chladnějšího vzdušného prostředí. Nad teplými povrchy moří se takto mluví o mořském oparu. Někdy se v analogickém smyslu hovoří i o ranním oparu nad krajinou, oparu nad lesy („lesy se paří“) apod. Viz též mlha z vypařování.
slov. opar; 1993-a2

opeření šipky větru

název pro znázornění rychlosti větru na synoptických mapách připojením čárek k šipce větru ve staničním modelu. Čárky svírají se šipkou úhel 120° a kreslí se na sev. polokouli ve směru chodu hod. ručiček. Jedna dlouhá čárka na šipce značí rychlost 5 m.s^–1, tj. 10 uzlů (knotů), plný trojúhelníček představuje rychlost 25 m.s^–1. Viz též praporek větru.
angl. barb; feather; slov. operenie šípky vetra; 1993-a3

oprava přístrojová

oprava, která převádí údaj indikovaný přístrojem na správnou hodnotu měřené veličiny v používané soustavě jednotek. Vylučuje z měření chyby, které jsou vyvolány vlastním přístrojem.
angl. instrument correction; slov. prístrojová korekcia; 1993-a3

opravy tlaku vzduchu měřeného rtuťovým tlakoměrem

jedná se o opravu tlaku vzduchu na tíhové zrychlení, opravu tlaku vzduchu na teplotu, opravu tlaku vzduchu na kapilaritu a opravu tlaku vzduchu na vakuum. Oprava tlaku vzduchu na tíhové zrychlení převádí měřený údaj tlaku vzduchu na hodnotu, kterou by měl v místě s tíhovým zrychlením g = 9,80665 m.s^–2. Oprava tlaku vzduchu na teplotu převádí měřený údaj tlaku vzduchu na hodnotu, kterou by měl při teplotě 0 °C. Oprava tlaku vzduchu na kapilaritu eliminuje vliv kapilární síly v menisku na horním konci rtuťového sloupce a je zahrnuta do přístrojové opravy. Oprava tlaku vzduchu na vakuum převádí měřený údaj tlaku vzduchu na hodnotu při dokonalém vakuu v barometrické trubici.
angl. mercury barometer correction; slov. opravy tlaku vzduchu meraného ortuťovým tlakomerom; 2014

opravy údaje výškoměru

z met. hlediska oprava údaje aneroidového výškoměru při zjišťování skutečných výšek nebo výškových rozdílů. Protože stupnice přístroje je konstruována podle rozložení tlaku vzduchu ve standardní atmosféře, má na tyto opravy vliv kolísání atm. tlaku v počátečním bodě nastavení a skutečný průběh teploty vzduchu ve vrstvě změřeného výškového rozdílu. Např. pro daný konstantní rozdíl výšek je hodnota barometrického rozdílu různá, při nadnormálním tlaku je vyšší než za normálu, stejně tak při chladnějším vzduchu a naopak. Podobně platí odvozené vztahy pro přepočet výšek z naměřeného barometrického rozdílu. Je proto nutné při přesném měření započítat opravy, které se dají odvodit např. z výpočtů podle barometrické formule.
angl. altimeter corrections; slov. korekcia údaja výškomeru; 1993-a1

optika atmosférická

odvětví meteorologie, zabývající se studiem opt. vlastností atmosféry a opt. jevy vyvolanými molekulami vzduchu a většími částicemi rozptýlenými v ovzduší. Atmosférická optika zahrnuje především studium lomu, odrazu, ohybu, rozptylu a polarizace světla v ovzduší.
angl. atmospheric optics; slov. atmosférická optika; 1993-a1

optimum klimatické

obecně období s teplejším a vlhčím klimatem oproti předchozí i následující době, a to v různých časových měřítkách. Nejčastěji se tak označuje fáze ve vývoji klimatu holocénu, která trvala cca 7 000–5 000 BP, tedy během tzv. atlantiku. Na sev. polokouli byla teplota vzduchu mírně vyšší než v současnosti, v Arktidě až o několik °C, oteplení se však zřejmě projevovalo pouze v teplém pololetí. Klimatické optimum se projevilo silným ústupem ledovců a zvýšením hladiny světového oceánu. V nižších zeměp. šířkách bylo horké suché klima do značné míry nahrazeno klimatem savan. Za klimatické optimum v širším smyslu může být dále považováno např. období křídy na konci mezozoika (druhohor), naopak sporné je označení malé neboli středověké klimatické optimum, používané někdy pro středověké teplé období.
angl. climatic optimum; slov. klimatické optimum; 1993-a3

orkán

vítr o prům. rychlosti 32,7 m.s^–1 a více, což je 118 km.h^–1 a více. Odpovídá dvanáctému (nejvyššímu) stupni Beaufortovy stupnice větru. Případy plošně rozsáhlého výskytu orkánu dostávají v Německu jména podle hlubokých mimotropických cyklon, které je způsobily (např. orkán Kyrill); název se přenáší i do českých médií. Slovo je odvozeno od stejného základu jako hurikán a uragán, přičemž např. v němčině se dříve používalo i pro označení tropické cyklony, kde rychlost větru dosáhla uvedené hodnoty.
angl. hurricane; slov. orkán; 1993-a3

orografie

reliéf zemského povrchu, případně soubor jeho konvexních tvarů (elevací). Popisuje se pomocí nadmořské výšky uzlových bodů, přičemž limitujícím faktorem pro popis tvarů reliéfu je horizontální rozlišení zvoleného modelu reliéfu. Orografie je významným klimatickým faktorem, který se uplatňuje ve všech kategoriích, rozlišovaných v rámci kategorizace klimatu. Z met. hlediska je orografie geometrickou vlastností aktivního povrchu, která podmiňuje regionální a místní zvláštnosti počasí a klimatu, což má v případě členitého reliéfu podstatný vliv mj. na proces numerické předpovědi počasí. Viz též meteorologie horská, klima horské.
angl. orography; slov. orografia; 1993-a3

orosení

usazování kondenzátů vodní páry obsažené ve vzduchu na povrchu předmětu, který má teplotu nižší než je teplota rosného bodu. Nastává-li orosení na zemském povrchu v přirozených podmínkách, jedná se o rosu, která je druhem usazených srážek a tudíž jedním z hydrometeorů. Vodní kapičky na povrchu některých rostlin (porostů) v bezsrážkovém období nemusí být jen fyz. původu, ale mohou být důsledkem i fyziologického procesu, tzv. gutace.
slov. orosenie; 1993-a1

orsure

[orsýr] — místní název pro mistral, pokud pronikne nad Lví záliv při již. pobřeží Francie.
slov. orsure; 1993-a3

osa anticyklony

1. čára, která spojuje středy anticyklony v různých výškových hladinách. Je nakloněna ve směru horiz. teplotního gradientu, tj. do teplého vzduchu. Sklon osy anticyklony je tím větší, čím je anticyklona více termicky asymetrická. Někdy se užívá i termín výšková osa anticyklony; 2. B. P. Multanovskij nazval osami anticyklon (osami anticyklonálních procesů) dráhy anticyklon.
angl. axis of anticyclone; slov. os anticyklóny; 1993-a3

osa brázdy nízkého tlaku vzduchu

na synoptické mapě čára uvnitř brázdy nízkého tlaku vzduchu, podél níž dochází ke sbíhavosti proudnic. Jestliže je brázda nízkého tlaku tvořena přibližně rovnoběžnými izobarami, resp. izohypsami, je osa brázdy nízkého tlaku vzduchu zároveň čárou nejnižšího tlaku vzduchu, resp. čárou nejmenšího geopotenciálu na výškových mapách. Jestliže je brázda tvaru V, potom je osa brázdy nízkého tlaku vzduchu spojnicí míst s maximálním cyklonálním zakřivením izobar, resp. izohyps. V mělkých brázdách ve tvaru otevřeného písmene U je často určení osy brázdy nízkého tlaku vzduchu obtížné.
angl. axis of trough; trough line; slov. os brázdy nízkeho tlaku vzduchu; 1993-a2

osa cyklony

čára, která spojuje středy cyklony v různých výškových hladinách. Je nakloněna proti směru horiz. teplotního gradientu, tj. do studeného vzduchu. Sklon osy cyklony je tím větší, čím je cyklona více termicky asymetrická. Někdy se užívá i termín výšková osa cyklony.
angl. axis of depression; slov. os cyklóny; 1993-a3

osa hřebene vysokého tlaku vzduchu

na synoptické mapě čára uvnitř hřebene vysokého tlaku vzduchu, podél níž dochází k rozbíhavosti proudnic. Jestliže je hřeben vysokého tlaku vzduchu tvořen přibližně rovnoběžnými izobarami, resp. izohypsami, je osa hřebene vysokého tlaku vzduchu zároveň čárou nejvyššího tlaku vzduchu, resp. nejvyššího geopotenciálu na výškových mapách. Jestliže hřeben vysokého tlaku vzduchu má tvar obráceného písmene U, potom osa hřebene vysokého tlaku vzduchu je spojnicí míst s maximálním anticyklonálním zakřivením izobar, resp. izohyps.
angl. axis of ridge; ridge line; slov. os hrebeňa vysokého tlaku vzduchu; 1993-a2

osa roztažení

(dilatace) — čára ve výškovém deformačním poli, podél níž dochází ke konfluenci proudění. Čím izotermy svírají s osou roztažení větší úhel (max. 90°), tím vznikají ve směru osy roztažení lepší podmínky pro frontolýzu. Osa roztažení je kolmá k ose stlačení.
angl. axis of dilatation; axis of stretching; slov. os roztiahnutia; 1993-a3

osa stlačení

(kontrakce) — čára ve výškovém deformačním poli, podél níž dochází k difluenci proudění. Čím izotermy svírají s osou stlačení větší úhel (max. 90°), tím vznikají ve směru osy stlačení lepší podmínky pro frontogenezi. Osa stlačení je kolmá k ose roztažení.
angl. axis of contraction; axis of shrinking; slov. os stlačenia; 1993-a3

osa tryskového proudění

jedna ze základních popisných charakteristik tryskového proudění odpovídající proudnici největší rychlosti. Osa tryskového proudění mění svou polohu v závislosti na různých podmínkách. V našich zeměpisných šířkách bývá nejčastěji ve výšce 9 až 13 km, tedy 1 až 2 km pod tropopauzou. Udává se však, že až 20 % případů výskytu tryskového proudění je charakterizovaných osou tryskového proudění nad tropopauzou.
angl. axis of jet stream; slov. os dýzového prúdenia; 1993-a2

oscilace

, mód proměnlivosti — v klimatologii zpravidla neperiodické posuny polohy, nebo kolísání intenzity akčních center atmosféry, často spojené s výkyvy jiných vlastností klimatického systému (především teploty povrchu moře). Mají za následek výkyvy všeobecné cirkulace atmosféry a tím i kolísání klimatu dané oblasti. Prostřednictvím dálkových vazeb se vlivy oscilací přenášejí i do jiných regionů, takže mohou mít vliv i na globální klima. Mezi nejvýraznější oscilace patří ENSO, severoatlantická oscilace a pacifická dekádní oscilace.
angl. oscillation; slov. oscilácia; 2014

oscilace arktická

(AO) — oscilace projevující se kolísáním tlaku vzduchu v Arktidě oproti subtropickému pásu vysokého tlaku vzduchu. Při záporné fázi je v polární troposféře tlak vzduchu nadnormální, což vede k zeslabení cirkumpolárního víru a umožňuje pronikání studeného vzduchu do nižších zeměp. šířek, kde se naopak vyskytují záporné anomálie tlaku vzduchu. Při kladné fázi AO je tlak vzduchu podnormální v Arktidě a nadnormální v subtropech; to vede k zintenzivnění stálých západních větrů a posunu mimotropického tryskového proudění a na ně vázaných frontálních cyklon k severu. AO kolísá v různých časových intervalech od týdnů po dekády. Projevem AO v severním Atlantiku je severoatlantická oscilace, která určuje vztah mezi AO a kolísáním klimatu v Evropě.
angl. Arctic Oscillation; slov. arktická oscilácia; 2014

oscilace dekádní pacifická

(PDO) — oscilace popsaná v 90. letech 20. století, typická změnami teploty povrchu moře a tlaku vzduchu v severním Tichomoří a ovlivňující kolísání klimatu Severní Ameriky v chladné části roku. Na rozdíl od ENSO zde tyto znaky vykazují větší perzistenci, takže jednotlivé fáze PDO trvají několik desetiletí. Kladná (teplá) fáze se vyznačuje chladnější vodou v centrální části severního Tichého oceánu a teplejší vodou při pobřeží Severní Ameriky, při záporné (studené) fázi je tomu naopak. Kolísání teploty mořské vody souvisí s periodickými změnami aleutské cyklony, jejíž prohloubení při kladné fázi PDO provází kladná anomálie tlaku vzduchu nad pevninskou částí USA.
angl. Pacific Decadal Oscillation; slov. dekádna pacifická oscilácia; 2014

oscilace jižní

cyklické zesilování a zeslabování Walkerovy cirkulace v atmosféře tropického Tichomoří. Tato oscilace se projevuje současným výskytem opačných anomálií tlaku vzduchu ve vých., resp. záp. části této oblasti, což umožňuje kvantifikaci této oscilace pomocí indexu jižní oscilace. Při záporné fázi dosahuje tlak vzduchu ve vých. části podnormálních hodnot a v záp. části vyšších hodnot oproti normálu, což vede k zeslabení pasátů. Naopak nárůst rozdílu tlaku vzduchu mezi vých. a záp. Tichomořím při kladné fázi jižní oscilace způsobuje zesílení pasátů. Záporná fáze jižní oscilace souvisí s jevem El Niño, kladná fáze s jevem La Niña; po objevení tohoto vztahu bylo počátkem 80. let 20. století zavedeno souborné označení ENSO.
angl. Southern Oscillation; slov. južná oscilácia; 2014

oscilace kvazidvouletá

, cyklus kvazidvouletý (QBO) — oscilace projevující se střídáním směru zonálního větru ve stratosféře s periodou cca 26 měsíců. Uplatňuje se v centrální části tropického pásma (cca mezi 15° sev. a již. šířky), směrem k obratníkům její amplituda klesá. V různých výškách vrstvy od 20 do 35 km se zde nad sebou vyskytují východní větry Krakatoa a západní Bersonovy větry, přičemž jejich výměna se šíří shora dolů, rychlostí cca 1 km za měsíc. Vzájemný vztah obou proudění byl vysvětlen teprve na přelomu 50. a 60. let 20. století (Reed et al., 1961; Veryard, Edbon, 1961).
angl. Quasi-Biennial Oscillation; 2015

oscilace severoatlantická

(NAO) — oscilace spočívající v současném kolísání intenzity islandské cyklony a azorské anticyklony; toto kolísání je kvantifikováno pomocí indexu severoatlantické oscilace. Při kladné fázi oba útvary zintenzivní, což vede k nárůstu horiz. tlakového gradientu mezi nimi a tím i k zesílení zonální cirkulace nad severním Atlantikem; při záporné fázi dochází k zeslabení tohoto uspořádání. NAO ovlivňuje hlavně vysokofrekvenční kolísání klimatu v Evropě, Severní Americe i dalších oblastech světa. Uplatňuje se především v zimním období, kdy kladná fáze NAO přináší oteplení a více srážek do severozápadní Evropy, naopak ve Středomoří podporuje sucho. Širšímu využití NAO v nbsp;sezonní předpovědi počasí v porovnání s ENSO brání menší perzistence a nedostatečná prediktabilita vývoje této oscilace. Severoatlantickou oscilaci je možno chápat jako regionální projev komplexnější arktické oscilace.
angl. North Atlantic Oscillation; slov. severoatlantická oscilácia; 2014

oslunění

v meteorologii nejednoznačný pojem používaný ve více významech. Např.: 1. ozáření určitého místa přímým slunečním zářením. Doby astronomicky možného oslunění (bez ohledu na oblačnost) se zakreslují pomocí izolinií do map oslunění; 2. v bioklimatologii někdy syn. insolace; 3. v humánní bioklimatologii expozice těla přímému slunečnímu záření.
angl. insolation; slov. oslnenie; 1993-a1

osmometr

přístroj pro měření osmotického tlaku.
angl. osmometer; slov. osmometer; 1993-a3

ostria

místní název pro teplý již. nebo jv. vítr na pobřeží Bulharska, který je považován za předzvěst špatného počasí.
angl. ostria; slov. ostria; 1993-a1

ostrov tepelný

oblast zvýšené teploty vzduchu v mezní a přízemní vrstvě atmosféry nad městem nebo průmyslovou aglomerací ve srovnání s venkovským okolím. Tepelný ostrov vzniká především v důsledku: a) umělého aktivního povrchu (asfalt, beton apod.), který podmiňuje větší akumulaci tepla a menší albedo ve městě; b) charakteristické vodní a vláhové bilance (např. rychlý odtok, nízká vlhkost vzduchu, malá spotřeba tepla na výpar); c) tepelného znečištění ovzduší z antropogenních zdrojů (zvláště výrazné v topném období). Intenzitu tepelného ostrova vyjadřují prům. nebo max. rozdíly teploty vzduchu v dané výšce nad středem města a okolím s přirozeným povrchem. Intenzita tepelného ostrova je většinou úměrná velikosti města a jeho průmyslové činnosti. Nejzřetelněji se tepelný ostrov vytváří za jasného, málo větrného počasí ve dne i v noci. Za slabého všeobecného proudění vzduchu vzniká v důsledku tepelného ostrova vlastní cirkulační buňka mezi městem a okolím s vert. cirkulací podobnou přirozené termice a připomínající brízovou cirkulaci. Má sekundární účinky, jako vyklenutí směšovací vrstvy se zákalem nad tepelným ostrovem, zvýšené množství konv. oblačnosti, popř. atm. srážek v závětří aj. Viz též klima městské.
angl. heat island; slov. tepelný ostrov; 1993-a1

osvit

úhrn Q_e osvětlení E dopadajícího na sledovanou plochu za určitou dobu t

Q_{e} = E . t .

V meteorologii bývá obvykle uvažován osvit globálním, přímým slunečním, či rozptýleným slunečním zářením.
angl. quantity of illumination; slov. celkové osvetlenie; 1993-a1

osvětlení

světelný tok vztažený k jednotce plochy, na niž dopadá. Jednotkou osvětlení je lux [lx], který je definován jako osvětlení plochy, na jejíž každý m² dopadá rovnoměrně rozložený světelný tok jednoho lumenu [1]. Viz též luxmetr, izofota.
angl. illumination; slov. osvetlenie; 1993-a1

osvětlení denní

osvětlení zemského povrchu a předmětů na Zemi i v atmosféře přímým a rozptýleným slunečním světlem. Měří se v luxech [lx].
angl. daily illumination; intensity of daylight; slov. denné osvetlenie; 1993-a1

oteplení stratosférické

atmosférický jev spojený se změnami severního cirkumpolárního víru, který způsobuje výrazné oteplení stratosféry a zvýšení koncentrace stratosférického ozonu. Stratosférické oteplení poprvé pozoroval R. Sherhag v Berlíně v r. 1952. Může se projevit jako:
1. Silné stratosférické oteplení (z angl. sudden warming major), které nastává při celkovém rozpadu severního cirkumpolárního víru, nebo při jeho rozdělení působením troposférických planetárních vln. V důsledku tohoto procesu se, v hladině 10 mb a v zeměp. šířkách nad 60° s. š. západní zonální cirkulace změní na východní a oteplení stratosféry může dosahovat během několika dnů až 50–60 K. Na již. polokouli nebylo dosud silné stratosférické oteplení pozorováno.
2. Slabé stratosférické oteplení (z angl. sudden warming minor), které je stejný jev jako silné stratosférické oteplení, dochází však pouze k časově omezenému zeslabení severního cirkumpolárního víru, nikoliv k jeho rozpadu, a západní cirkulace se nemění na východní.
3. Konečné stratosférické oteplení (z angl. sudden warming final), což je označení pro postupné oteplení stratosféry při přechodu od zimní k letní cirkulaci v polárních a subpolárních oblastech, spojené s přirozeným zánikem severního cirkumpolárního víru. Stadium ustálení teploty se obvykle váže na konec března a začátek dubna.
angl. stratospheric warming; slov. stratosférické oteplenie; 1993-a3

oteplení vánoční

, viz obleva vánoční.
slov. vianočné oteplenie; 1993-a1

oteplování adiabatické

, viz děj adiabatický.
angl. adiabatic heating; adiabatic warming; slov. adiabatické ohriatie; 1993-a1

oteplování advekční

vzestup teploty vzduchu v určité oblasti při zemi nebo ve výšce, vyvolaný teplou advekcí. V souladu s definicí advekce teploty je velikost advekčního oteplování závislá na úhlu advekce a na velikosti rychlosti proudění a teplotního gradientu v advehované vzduchové hmotě. Ve střední Evropě dosahuje advekční oteplování za 24 h několika °C, v krajních případech 15 až 20 °C. Advekční oteplování většinou nastupuje po přechodu teplé fronty. Viz též vpád teplého vzduchu.
angl. advection warming; advective warming; slov. advekčne otepľovanie; 1993-a3

oteplování dynamické

vžité označení pro adiabatické oteplování určité hladiny nebo vrstvy atmosféry vlivem vertikálních pohybů vzduchu, zpravidla sestupných v anticyklonách a v závětří horských hřebenů. Mechanismus dynamického oteplování lze vysvětlit adiabatickým oteplováním sestupujícího vzduchu při stabilním teplotním zvrstvení ovzduší. Viz též rovnice tendence relativní topografie, děj adiabatický, subsidence.
angl. dynamic warming; slov. dynamické otepľovanie; 1993-a3

oteplování globální

proces změny klimatu, při kterém dochází v globálním měřítku dlouhodobě k nárůstu průměrné teploty a jehož intenzita se v různých oblastech může lišit. Často se globálním oteplováním rozumí současná antropogenní složka změny klimatu, způsobená zesílením skleníkového efektu emisemi skleníkových plynů vyvolaných lidskou činností. Opakem je globální ochlazování. Viz též změna klimatu antropogenní, adaptace, mitigace, Mezivládní panel pro klimatickou změnu.
2016

ovlhnutí

v meteorologii souvislý vodní povlak na předmětech, např. kamenech nebo částech vegetace, zpravidla v blízkosti zemského povrchu. Příčinou vzniku ovlhnutí mohou být padající nebo usazené atm. srážky. Doba trvání ovlhnutí je významná v zemědělství jako jedna z podmínek pro výskyt závažných rostlinných chorob, zejména plísní. Měří se ovlhoměrem nebo registrátorem ovlhnutí.
angl. moistening; slov. ovlhnutie; 1993-a3

ovlhoměr

, měřič ovlhnutí — přístroj k zjišťování doby výskytu vodního povlaku (ovlhnutí) na povrchu určitého tělesa, zpravidla na listech vegetace. Měření lze provádět buď snímačem umístěným přímo na povrchu tělesa, např. el. odporovou nebo kapacitní metodou, nebo distančním snímačem umístěným ve vzduchu v blízkosti sledovaného povrchu. Jako snímač pro nepřímé měření byl dříve používán také konopný provázek, který reaguje na změny relativní vlhkosti v rozpětí 80 až 100 % výraznou změnou délky. Častěji se používá registrační ovlhoměr, umožňující stanovení souvislé doby ovlhnutí.
slov. ovlhomer; 1993-a3

ovlivňování klimatu

působení člověka na klima např. vysoušením krajiny, změnou vodního režimu půdy, vypouštěním exhalací aj. V tomto smyslu je ovlivňování klimatu zpravidla negativním a nechtěným důsledkem rozvoje průmyslové a zemědělské výroby. Jen v menší míře jsou prováděna cílená opatření směřující ke zlepšení klimatu, a to v měřítku mikroklimatu, popř. místního klimatu, např. výsadba větrolamů, závlahy, zvětšování vodních ploch aj. Viz též faktory klimatu antropogenní, meliorace klimatu, klima měst, znečišťování ovzduší.
angl. climatic control; slov. ovplyvňovanie klímy; 2014

ovlivňování oblaků

, modifikace oblaků — zásah do vývoje oblaku, který vede k rozpadu oblaku, nebo k urychlení jeho vývoje a vzniku srážek, či k potlačení vývoje krup. Viz též infekce oblaků umělá, ochrana před krupobitím.
angl. cloud modification; slov. ovplyvňovanie oblakov; 1993-a2

ovlivňování počasí umělé

každý umělý zásah člověka do přirozeného průběhu atm. procesů cestou zpravidla krátkodobé a lokální změny fyz. nebo chem. vlastností části atmosféry technickými prostředky. Je to především ovlivňování vývoje oblaků, srážek a mlh, zeslabení nebo likvidace přízemních mrazíků apod. Patří sem i tzv. antropogenní ovlivňování počasí jako označení pro obvykle nežádoucí ovlivňování průběhu počasí negativními účinky lidské činnosti, zejména průmyslu a energetiky. Umělé ovlivňování počasí může mít význam v různých oborech, zejména v zemědělství, dopravě, ve vojenství atd. Viz též umělá infekce oblaků, ventilátory protimrazové.
angl. artificial weather modification; slov. umelé ovplyvňovanie počasia; 1993-a3

ovzduší

v meteorologii zpravidla syn. pro atmosféru Země, používá se zejména ve vztahu k vert. rozsahu atmosféry v mezích troposféry a stratosféry.
angl. atmosphere; slov. ovzdušie; 1993-a3

ozon přízemní

část troposférického ozonu vyskytující se v přízemní vrstvě atmosféry. Jedná se o sekundární znečišťující látku, která nemá v atmosféře vlastní významný zdroj. Vzniká v důsledku řady komplikovaných fotochemických reakcí z prekurzorů, kterými jsou především NOx a těkavé organické sloučeniny (VOC, Volatile Organic Compounds) z přirozených i antropogenních zdrojů. Ve zvýšených koncentracích se vytváří za slunných letních dnů. Jde o tzv. letní škodlivinu s maximálními koncentracemi vyskytujícími se v období duben až září. Prostorové rozložení přízemního ozonu je velmi rozdílné v závislosti na umístění emisních zdrojů a na meteorologických podmínkách. Vzhledem ke svým silným oxidačním schopnostem je ozon toxický a má negativní vliv na biosféru. Referenční metodou pro měření koncentrací přízemního ozonu je UV–absorbance. Imisní limit pro ochranu lidského zdraví je stanoven jako maximální denní klouzavá průměrná 8hodinová koncentrace rovna 120 µg.m^–3, tolerovaný počet překročení je v 25 dnech v průměru za 3 roky. Cílový imisní limit pro ochranu vegetace a ekosystémů je stanoven na základě expozičního indexu AOT40 a je roven 18 000 µg.m^–3.h v průměru za 5 let. Je indikátorem fotochemického smogu.
angl. surface ozone; slov. prízemný ozón; 2014

ozon v atmosféře Země

ozon (O₃) je chemicky vysoce nestabilní tříatomová molekula kyslíku. Tento plyn tvoří přirozenou složku atmosféry Země. Ozon vzniká především v tropické stratosféře fotodisociací molekulárního kyslíku vlivem působení ultrafialového slunečního záření. Odtud je přenášen do vyšších zeměpisných šířek stratosférickou (Dobson-Brewer) cirkulací. Určité množství ozonu vzniká i v troposféře složitými chemickými reakcemi z přírodních i antropogenních plynů. Obsah ozonu v atmosféře je nepatrný; pokud by byl koncentrován na normální tlak 1 013 hPa při teplotě 0 °C, vytvářel by vrstvičku o tloušťce 1,5 až 4,5 mm. Z celkového obsahu ozonu v atmosféře se rozhodující část (80–90%) nachází ve stratosféře s maximem koncentrace ve vrstvě 20–30 km. Ozon intenzívně pohlcuje ultrafialové sluneční záření hlavně v oblasti vlnových délek λ = 0,22 μm až 0,36 μm. Záření těchto vlnových délek má pro organický život škodlivé účinky. Ozon má absorpční pásy i v dalších oblastech slunečního spektra, které jsou však méně významné. Prostorové změny koncentrace ozonu závisí nejen na vrstvě jeho vzniku, ale i na jeho přenosu advekčními a konv. pohyby ve stratosféře. Celkový obsah ozonu v atmosféře se měří většinou Dobsonovým nebo Brewerovým spektrofotometrem. Vert. rozložení ozonu v atmosféře se měří především pomocí balonových elektrochemických ozonových sond a ozonovými lidary. K prostorovému rozložení ozonu v atmosféře se používají i meteorologické družice.
angl. ozone in Earth's atmosphere; slov. ozón v atmosfére Zeme; 1993-a3

ozonosféra

, ozonová vrstva — vrstva atmosféry Země, rozprostírající se přibližně ve výškách 10 až 50 km, v níž se nachází převážná většina atmosférického ozonu. Maximum koncentrace ozonu je obyčejně ve výškách 20 až 25 km. Výška a tloušťka ozonosféry, hladina max. koncentrace a celkové množství O₃ se mění v závislosti na roč. době, zeměp. š. a v menší míře i na sluneční činnosti. V ozonosféře je absorbováno fyziologicky škodlivé ultrafialové sluneční záření. Viz též ozon v atmosféře Země.
angl. ozonosphere; slov. ozónosféra; 1993-a3

ozonosonda

, syn. sonda ozonová.
angl. ozonesonde; slov. ozónosonda; 1993-a1

ozáření

jedna z variant zářivého toku. 1. Množství záření určitého druhu, které dopadá za jednotku času na jednotkovou plochu a je vyjádřené v energ. jednotkách. V meteorologii jde nejčastěji o přímé sluneční záření nebo o globální záření; 2. z hlediska humánní bioklimatologie expozice těla zářením určitého druhu; 3. pojmu ozáření se někdy nevhodně používá ve smyslu záření.
angl. irradiance; slov. ožiarenie; 1993-a1

ozáření vrcholů

jev pozorovaný za soumraku v horských oblastech. Zatímco údolní polohy jsou při nízké poloze Slunce ve stínu, jsou vrcholy přímo nebo odrazem ozářeny a nabývají růžové nebo žlutavé barvy. Místní název pro ozáření vrcholů je „Alpenglůhen“.
angl. Alpine glow; slov. ožiarenie vrcholov; 1993-a3

PILOT

viz zpráva z pozemní stanice o výškovém větru (PILOT).
slov. PILOT; 2014

PM0,1

, PM_0,1 — frakce pevných aerosolových částic suspendovaných v ovzduší, jejichž aerodynamický průměr je menší než 0,1 mikrometru, tzv. ultrajemné frakce. Tyto částice odpovídají svojí velikostí nanočásticím emitovaným do vzduchu např. benzínovými motory. Ohledně přístrojových měření platí analogicky to, co je uvedeno u PM10.
2015

PM1

, PM₁ — frakce pevných aerosolových částic suspendovaných v ovzduší, jejichž aerodynamický průměr je menší než 1 mikrometr. Ohledně přístrojových měření platí analogicky to, co je uvedeno u PM10.
2015

PM10

, PM₁₀ — frakce pevných aerosolových částic suspendovaných v ovzduší, jejichž aerodynamický průměr je menší než 10 mikrometrů. Z hlediska přístrojových měření je frakce PM10 definována jako soubor částic o aerodynamickém průměru do 10 mikrometrů zachycených na filtru, když zachycovací účinnost pro částice o aerodynamickém průměru právě 10 mikrometrů je rovna 50%.
2015

PM2,5

, PM_2,5 — frakce pevných aerosolových částic suspendovaných v ovzduší, jejichž aerodynamický průměr je menší než 2,5 mikrometru. Jde o jemné, respirabilní frakce. Ohledně přístrojových měření platí analogicky to, co je uvedeno u PM10.
2015

PV thinking

[pí ví θiŋkiŋ] — obecně rozšířený termín v anglicky psané odborné literatuře pro analýzu vlastností a vývoje termobarických útvarů v synoptickém měřítku na základě polí potenciální vorticity. Tento přístup představuje poměrně jednoduchou a názornou alternativu ke klasické metodě dynamické analýzy s využitím kvazigeostrofické aproximace, na rozdíl od níž explicitně neuvažuje existenci vertikálních pohybů vzduchu. Potenciální vorticita, která je konzervativní veličinou při adiabatických dějích a jednoznačně určuje pole proudění a teploty, se zpravidla hodnotí ve vhodně zvolených izentropických hladinách. Někdy se proto používá i označení „IPV thinking“. Z polohy anomálií potenciální vorticity lze usuzovat na oblasti konvergence a divergence proudění spojené s výstupnými a sestupnými pohyby vzduchu. Pozorované pole proudění je pak v prvním přiblížení dáno k hodnocení vlivu neadiabatických dějů na velkoprostorovou dynamiku atmosféry.
angl. PV thinking; Potential vorticity thinking; 2014

p-systém

, soustava souřadnicová p — pravoúhlá souřadnicová soustava, v níž osy x a y leží ve zvolené izobarické hladině a vert. osa p je orientována ve směru poklesu tlaku vzduchu. Výhoda této soustavy proti z–systému spočívá v tom, že řada rovnic používaných v meteorologii má jednodušší tvar; např. v rovnici geostrofického větru se nevyskytuje měrný objem. P–systém se používá zejména při zpracování výsledků aerologických měření a jejich zakreslování do výškových map. Viz též sigma-systém, soustava souřadnicová hybridní.
angl. pressure coordinate system; p system; slov. p-systém; 1993-a2

pachy

čichové počitky vyvolané přítomností jedné nebo více těkavých příměsí v atmosféře, obvykle v nízkých koncentracích, nicméně převyšujících práh citlivosti čichového ústrojí. Příjemné pachy jsou označovány jako vůně, nepříjemné pachy jako zápachy.
angl. odours; slov. pachy; 1993-a2

padesátky zuřící

, viz čtyřicítky řvoucí.
angl. furious fifties; slov. zúrivé päťdesiatky; 1993-a1

paleoklima

klima v geol. minulosti, studované v rámci paleoklimatologie na základě tzv. proxy dat. Dlouhá období mírného teplého klimatu bez zalednění v polárních oblastech byla zpočátku jen zřídka střídána glaciály. Během terciéru a kvartéru (třetihor a čtvrtohor) se posledních 55 mil. let klima na Zemi postupně ochlazovalo, přičemž došlo k zalednění Antarktidy a později i Arktidy. Bez ohledu na změny klimatu zůstávala hlavním rysem jeho rozložení na Zemi zonalita klimatu, i když velikost a poloha klimatických pásem se v průběhu času měnila. Viz též geneze klimatu, teorie paleoklimatu, klima kvartéru, klima holocénu, klima historické.
angl. paleoclimate; slov. paleoklíma; 1993-a3

paleoklimatologie

vědní obor, zabývající se rekonstrukcí a interpretací paleoklimatu. Změny klimatu v geol. minulosti se snaží vysvětlit pomocí teorií paleoklimatu. K jejich ověření využívá tzv. proxy dat, přičemž se opírá o poznatky dalších disciplín, např. sedimentologie, paleontologie a geochemie; při studiu klimatu kvartéru a především klimatu holocénu se uplatňují i geomorfologie a archeologie. Viz též dendroklimatologie, klimatologie historická.
angl. paleoclimatology; slov. paleoklimatológia; 1993-a3

pampero

stud. nárazovitý vítr jz. směrů na pampách v Argentině a Uruguayi, obvykle vázaný na přechod čar instability s projevem studené fronty. Je často doprovázen bouřkovými lijáky s náhlým poklesem teploty. Vyskytuje se při vpádech studeného vzduchu z již. polárních oblastí, a je tedy obdobou severoamerického větru norther.
angl. pampero; slov. pampero; 1993-a1

paměsíc

, syn. paraselenium, viz kruh paraselenický.
angl. mock moon; slov. pamesiac; 1993-a1

pannus

(pan) — jeden z průvodních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Jsou to útržky nebo roztrhané cáry oblaků, které někdy tvoří souvislou vrstvu; objevují se pod jinými oblaky, s nimiž se mohou spojit. Vyskytují se nejčastěji u druhů altostratus, nimbostratus, cumulus a cumulonimbus.
angl. pannus; slov. pannus; 1993-a2

papagajo

silný sv. padavý vítr z And na tichomořském pobřeží Nicaragui a Guatemaly. Vzniká při přechodu chladných vzduchových hmot (vítr „el norte“) přes horská pásma Střední Ameriky a přináší pěkné počasí. Nejčastěji se vyskytuje v lednu a v únoru, kdy často trvá 3 až 4 dny. Má charakter bóry.
angl. papagayo; slov. papagajo; 1993-a1

paprsek zelený

, záblesk zelený — převážně zelené krátkodobé zabarvení oblohy, často jen záblesk, vycházející zdánlivě z vrchního okraje slunečního nebo měsíčního kotouče při jejich východu nebo západu. Zelený paprsek je pozorovatelný, pouze je-li horizont zřetelně viditelný (bez výskytu zákalu nebo kouřma). Vysvětluje se lomem a rozptylem světla, který je zvláště intenzívní při poloze zdroje blízko horizontu, a to nejčastěji nad rovnou mořskou hladinou nebo při pozorování na horách nad rovnou horní hranicí nízkých vrstevnatých oblaků. Ve zvlášť průzračném vzduchu může být zelený paparsek až namodralý (modrý paprsek). Patří mezi fotometeory.
angl. green flash; green ray; slov. zelený lúč; 1993-a1

paprsky kosmické

, syn. záření kosmické.
angl. cosmic rays; slov. kozmické lúče; 1993-a1

paprsky krepuskulární

temné pruhy ve směru slunečních paprsků při poloze Slunce za obzorem. V podstatě to jsou stíny oblaků, které rovněž mohou být za obzorem, promítající se na pevné nebo kapalné částice, vznášející se v atmosféře. Někdy se stíny promítají až na opačnou stranu oblohy a jsou pozorovatelné v blízkosti antisolárního bodu. V tomto případě se nazývají antikrepuskulární paprsky. Krepuskulární paprsky patří k fotometeorům. Termín paprsky krepuskulární se primárně vztahuje k situacím při zapadajícím nebo vycházejícím Slunci, popř. v době soumraku, kdy tyto paprsky vytvářejí jakoby vějíř rozevírající se vzhůru. Někdy se však jako paprsky krepuskulární označuje i obdobný jev při větších výškách Slunce nad obzorem a otvorech v oblačné vrstvě, kdy se zmíněný vějíř rozevírá dolů.
angl. crepuscular rays; slov. krepuskulárne lúče; 1993-a3

parametr Coriolisův

veličina definovaná výrazem

2 ω \sin ϕ

, kde ω je velikost úhlové rychlosti zemské rotace a φ z. š., vyjadřovaná na sev. polokouli úhly v intervalu (0, 90°) a na již. polokouli v intervalu (0, –90°). Coriolisův parametr se často vyskytuje v rovnicích a vztazích používaných v meteorologii, neboť bezprostředně souvisí s působením Coriolisovy síly v zemské atmosféře. Jeho hodnota na 50° sev. zeměp. š. činí 1,2.10^–4 s^–1. Parametr je nazván podle franc. matematika a fyzika G. G. Coriolise (1792–1843).
angl. Coriolis parameter; slov. Coriolisov parameter; 1993-a2

parametr L

pracovní označení pro Moninovu a Obuchovovu délku.
slov. parameter L; 1993-a1

parametr Reynoldsův

, syn. číslo Reynoldsovo.
angl. Reynolds parameter; slov. Reynoldsov parameter; 1993-a1

parametr Richardsonův

, syn. číslo Richardsonovo.
angl. Richardson parameter; slov. Richardsonov parameter; 1993-a1

parametr Rossbyho

veličina β daná meridionálním gradientem Coriolisova parametru a definovaná vztahem:

β = \frac{\partial λ}{\partial y},

kde λ je Coriolisův parametr a kladný směr souřadnicové osy y směřuje k severu. Využívá se zejména v teorii Rossbyho vln.
angl. Rossby parameter; slov. Rossbyho parameter; 1993-a2

parametr Scorerův

veličina používaná pro diagnózu, popř. prognózu mechanické turbulence, nebo vlnového proudění za horskou překážkou. Ve zjednodušené podobě je definována vztahem:

l = {(\frac{g}{v^{2}} \frac{1}{θ} \frac{\partial θ}{\partial z})}^{1 / 2},

kde g je velikost tíhového zrychlení, v velikost průmětu vektoru rychlosti větru na kolmici k ose horského hřebene, Θ potenciální teplota vzduchu a z vert. souřadnice. Scorerův parametr se určuje pro jednotlivé vrstvy ovzduší, přičemž tloušťka vrstvy se volí podle stupně „monotónnosti“ změny teploty vzduchu s výškou. Při použití aerol. údajů je nejvhodnější určit Scorerův parametr pro vrstvy mezi význačnými tepl. body (tepl. „zlomy“). Příznivé podmínky pro vlnové proudění nastávají při poklesu Scorerova parametru s výškou.
angl. Scorer parameter; slov. Scorerov parameter; 1993-a3

parametr Stokesův

bezrozměrný parametr, který se v meteorologii používá především v teorii koalescence vodních kapek o vzájemně odlišných velikostech. Většinou se uvádí ve tvaru:

2 ρ_{w} r^{2} | v_{R} - v_{r} | / 9 μ R,

kde v_R, resp. v_r značí velikost pádové rychlosti kapek o poloměru R, resp. r (r << R), ρ_w hustotu vody a μ koeficient dynamické vazkosti vzduchu. Výraz

2 ρ_{w} r^{2} / 9 μ,

vyjadřuje čas, za který klesne na 1/e původní hodnoty (e je základ přirozených logaritmů) rychlost pohybu sférické částice, o dostatečně malém poloměru r a hustotě ρ_w, na niž působí pouze síla odporu prostředí daná Stokesovým zákonem. Viz též vzorec Stokesův
angl. Stokes parameter; slov. Stokesov parameter; 1993-a1

parametr bleskového proudu

veličina definující kvalit. a kvantit. proud bleskového výboje. Ke kvalit. parametrům bleskového proudu patří např. polarita (kladná, záporná, bipolární), která se určuje podle polarity náboje oblaku. Mezi kvantit. parametry bleskového proudu počítáme amplitudu proudu blesku, strmost proudu blesku, dobu čela, dobu půltýlu, náboj bleskového výboje, čtverec impulzu proudu blesku, trvání celkového výboje aj. Viz též blesk.
angl. lightning current parameter; slov. parameter bleskového prúdu; 1993-a1

parametr drsnosti

, koeficient drsnosti — veličina s rozměrem délky, která patří svým původem do aerodynamiky. V meteorologii se používá ve fyzice mezní vrstvy atmosféry k vyjádření vlivu zemského povrchu na proudění vzduchu a na vert. transport hybnosti, tepla, vodní páry, popř. různých příměsí v přízemní vrstvě atmosféry. Parametr drsnosti lze interpretovat jako výšku drsnostních elementů, tj. různých výčnělků apod. zemského povrchu, efektivní z hlediska posuzovaného vlivu, nebo jako charakteristiku turbulentního promíchávání v úrovni zemského povrchu. Určuje se zpravidla z vert. profilu rychlosti horiz. proudění v bezprostřední blízkosti zemského povrchu, nejlépe při indiferentním teplotním zvrstvení ovzduší. Pro různé typy přirozeného rovinného povrchu dosahuje hodnot od setin mm (uhlazená sněhová pokrývka) do zhruba 10 cm (vysoká tráva). Uvnitř zástavby se volí hodnota parametru drsnosti zemského povrchu v rozmezí 1/20 až 1/10 výšky staveb. Nad vodním povrchem závisí parametr drsnosti na vlnění, a tím na rychlosti větru. Podle C. G. Rossbyho lze souvislost mezi parametrem drsnosti zemského povrchu z₀ a směšovací délkou l vyjádřit vztahem

l (z) = κ (z + z_{0})

v němž z značí výšku nad zemským povrchem a κ von Kármánovu konstantu. Viz též drsnost povrchu.
angl. roughness parameter; slov. parameter drsnosti; 1993-a1

parametr frontální termální

parametr vhodný pro objektivní frontální analýzu definovaný vztahem:

T F P = - \nabla | \nabla T | \cdot \frac{\nabla T}{| \nabla T |}

První člen vyjadřuje změnu teplotního gradientu ∇T, druhý člen pak projekci této změny do směru teplotního gradientu. Termální frontální parametr dosahuje maximální hodnoty v místě největší změny gradientu teploty, typicky tedy v oblasti fronty.
angl. thermal front parameter; 2015

parametr instability

, viz parametr stabilitní.
slov. parameter instability; 1993-a1

parametr stabilitní

kvantit. vyjádření stabilitních podmínek, tj. stability nebo instability teplotního zvrstvení atmosféry. V širším smyslu mezi stabilitní parametry patří např. vert. teplotní gradient, Bruntova-Vaisalova frekvence a dále parametry, které zahrnují nejen termické, ale i dynamické charakteristiky stavu atmosféry, tj. parametry typu Richardsonova čísla, nebo pro přízemní vrstvu atmosféry poměr z/L, kde z je výška nad zemským povrchem a L je Obuchovova délka. Viz též vertikální instabilita atmosféry, klasifikace stabilitní.
angl. stability parameter; slov. parameter stability; 1993-a3

parametrizace v meteorologii

souhrnné označení pro simulaci efektu fyzikálních procesů energetického a hydrologického cyklu atmosféry, jejichž prostorová a časová měřítka jsou menší, než může model atmosféry popsat. Termín parametrizace se kromě podchycení nerozlišených fyzikálních procesů používá též pro simulaci procesů diabatických, nevratných, a pro popis výměny hybnosti, tepla a vlhkosti mezi atmosférou a jejím okolím (Země, vesmír). Výsledkem parametrizace jsou matematické vztahy, které popisují vliv procesů na prognostické proměnné modelu atmosféry a také popisují jejich interakci s dalšími proměnnými, např. modelu zemského povrchu. To, které procesy jsou v modelu atmosféry parametrizovány, tak obecně závisí na jeho rozlišení. Typicky se parametrizují: radiační přenos v atmosféře; výměna hybnosti, tepla a vlhkosti s povrchem a jejich další vertikální transport efekty suché a vlhké turbulence; srážkové procesy, konvekce a sní spojené srážky a transport hybnosti, tepla a vlhkosti; dynamické účinky nerozlišené orografie.
angl. parametrization; slov. parametrizácia v meteorológii; 1993-a3

paranthelium

, syn. slunce boční, viz kruh parhelický.
angl. paranthelion; slov. paranthélium; 1993-a1

parantselenium

, syn. měsíc boční, viz kruh paraselenický.
angl. parantiselena; slov. parantselénium; 1993-a1

paraselenium

, syn. paměsíc, viz kruh paraselenický.
angl. paraselena; slov. paraselénium; 1993-a1

parhelia Liljequistova

mimořádný halový jev, slabé, horizontálně protáhlé světelné skvrny na parhelickém kruhu ve větších úhlových vzdálenostech za paranthelii.
angl. Liljequist parhelia; slov. Liljequistovo parhélium; 2014

parhelium

, parhelia, paslunce — velmi častý halový jev v podobě světelných skvrn nalézajících se na parhelickém kruhu vně malého hala. Jsou obvykle výrazněji duhově zbarveny, s červeným okrajem na straně bližší Slunci. Při poloze Slunce na obzoru by se parhelia nalézala na malém halu, s rostoucí výškou Slunce nad obzorem se od malého hala bočně vzdalují v rozsahu několika úhlových stupňů. Vznikají dvojitým lomem slunečních paprsků při průchodu šestibokými ledovými krystalky při lámavém úhlu 60° a vert. poloze hlavní krystalové osy.
angl. mock sun; parhelion; sun dog; slov. parhélium; 1993-a3

pascal

základní jednotka pro tlak v soustavě SI. Označuje se Pa a je definována jako síla 1 N působící kolmo na plochu jednoho metru čtverečního. Pro meteorologické účely je tato jednotka malá, v meteorologii se proto nejčastěji užívá jednotka stokrát větší, tj. hektopascal (hPa). Má to zároveň praktickou výhodu, neboť hektopascal je číselně roven jednotce tlaku milibar (bar), která se dříve běžně používala v meteorologii. Viz též měření tlaku vzduchu.
angl. pascal; slov. pascal; 1993-a2

paslunce

, syn. parhelium, viz kruh parhelický.
angl. mock sun; slov. paslnko; 1993-a1

pastagram

aerologický diagram se souřadnicovými osami S a Z_p. Souřadnice S je definována vztahem:

S = \frac{T - T_{p}}{T_{p}},

kde T je změřená teplota v hladině o tlaku p a T_p teplota této hladiny ve standardní atmosféře. Druhá souřadnice Z_p je výška hladiny p ve standardní atmosféře. Pastagram patří k méně známým diagramům. Diagram navrhl J. C. Bellamy.
angl. pastagram; slov. pastagram; 1993-a1

pasát

vítr pasátové cirkulace ve spodní troposféře, mající na sev. polokouli převážně sv. směr, na již. polokouli jv. směr. Vyznačuje se značnou stálostí jak směru, tak rychlosti proudění, která bývá nejčastěji od 6 do 8 m.s^–1; rychlost 12 m.s^–1 překračují jen zřídka. Označení pochází ze španělského „pasada“ (průjezd), protože španělští mořeplavci využívali pasáty při cestách z Evropy do Ameriky. Viz též fronta pasátová, vlny ve východním proudění.
angl. trades; trade-winds; slov. pasát; 1993-a3

patra oblaků

podle nadm. výšky svého výskytu se oblaky třídí do tzv. pater. V mírných zeměp. šířkách sahá nízké patro od zemského povrchu do 2 km, střední od 2 do 7 km a vysoké od 5 do 13 km. V tropických oblastech sahá stř., resp. vysoké patro do větších výšek (8, resp. 18 km), v polárních oblastech naopak do nižších výšek (4, resp. 8 km). Podle obvyklých nadm. výšek základen patří mezi oblaky nízkého patra stratocumulus a stratus, středního patra altocumulus a vysokého patra cirrus, cirrocumulus a cirrostratus. Altostratus zpravidla zasahuje ze středního až do vysokého patra, nimbostratus se vyskytuje vždy ve středním patru, může však zasahovat i do obou pater zbývajících. Cumulus a cumulonimbus mají základny obvykle v nízkém patru, často však zasahují jak do stř., tak do vysokého patra. Členění oblaků do pater, které je součástí mezinárodní klasifikace oblaků, usnadňuje vizuální pozorování výšky základny oblaků, nebo naopak určení druhu oblaku při známé nadm. výšce jeho základny. Viz též oblaky nízkého patra, oblaky středního patra, oblaky vysokého patra.
angl. etages of clouds; slov. oblačné poschodia; 1993-a2

pavouk

slang. označení pro zákres staničního modelu na povětrnostní mapě.
slov. pavúk; 1993-a1

pedosféra

nesouvislý půdní obal Země, který vznikl zvětrávacími a půdotvornými procesy z nejvrchnějších částí zemské kůry a z organických látek. Tyto procesy jsou ovlivňovány klimatem, takže současné rozmístění půd vypovídá o klimatu Země v době jejich vzniku, viz klima kvartéru. Zonalita klimatu způsobuje existenci zonálních půd; naopak při vzniku azonálních půd hrají podstatnější roli jiné faktory, především složení matečné horniny. Pedosféra je sférou průniku vrchní litosféry, přízemní vrstvy atmosféry, hydrosféry a biosféry. Viz též klima půdní, vzduch půdní.
angl. pedosphere; slov. pedosféra; 1993-a3

pelengátor bouřek

, viz pozemní detekce blesků.
slov. búrkový pelengátor; 1993-a3

pentáda

pětidenní období, které se často využívá při podrobnějším rozboru chodu meteorologických prvků (chodu srážek, teploty aj. prvků po pentádách). První pentáda je období od 1. do 5. ledna, poslední pentáda je od 27. do 31. prosince, na rok připadá 73 pentád. V přestupném roce je pentáda na konci února nahrazena hexádou (šestidenním obdobím). Do meteorologie zavedl použití pentád k zobrazení chodu teploty vzduchu H. W. Dove (1854). V praxi je běžně zaměňováno za období pěti po sobě následujících dnů začínajících 1., 6., 11., 16., 21. a 26. dne v každém měsíci (poslední pentáda končí posledním dnem v měsíci). Viz též dekáda.
angl. pentad; slov. pentáda; 1993-a1

peplopauza

horní hranice peplosféry.
angl. peplopause; slov. peplopauza; 1993-a2

peplosféra

vrstva atmosféry Země, která sahá od zemského povrchu do výše 1,5 až 2 km. Je definována jako vrstva, pro niž je charakteristický častý výskyt inverzí teploty vzduchu, které zmenšují prům. vert. teplotní gradient ve srovnání s výše ležícími vrstvami troposféry. Pojem peplosféra zavedl do odb. literatury německý meteorolog K. Schneider-Carius a z tohoto důvodu se tento pojem vyskytuje zejména v literatuře německého původu. Horní hranice peplosféry se označuje jako peplopauza. Z prostorového hlediska odpovídá peplosféra přibližně mezní vrstvě atmosféry.
angl. peplosphere; slov. peplosféra; 1993-a2

perioda

časový interval mezi pravidelně se opakujícími výskyty jevu v důsledku jeho periodicity. V meteorologii a klimatologii se někdy pojem perioda používá nevhodně i ve významech období, cyklus, chod aj.
angl. period; slov. perióda; 1993-a3

perioda inerční

, viz kružnice inerční.
angl. inertial period; slov. inerciálna perióda; 1993-a1

perioda teplá středověká

nevhodné označení pro středověké teplé období.
slov. teplá stredoveká perióda; 2014

perioda uvolňování vírů

časový rozdíl mezi vznikem dvou za sebou následujících vírů s horiz. osou v proudění za horskou překážkou. Pro převýšení horského hřebenu h v metrech a prům. rychlost větru v uvažované vrstvě v uvedenou v m.s^–1, můžeme periodu uvolňování vírů T v minutách vypočítat podle vztahu

T = 0, 17 h / v

.
slov. perióda uvoľňovania vírov; 1993-a2

periodicita

v meteorologii vlastnost časové řady met. prvku nebo jevu opakovat po uplynutí časového intervalu (periody) posloupnost hodnot (jevů), které se v tomto intervalu vyskytly. Meteorologicky reálnými jsou periodicita denní, daná změnami bilance záření během jedné otočky Země kolem osy, a roční, daná změnami radiační bilance během jednoho oběhu Země kolem Slunce. Tyto periodicity lze zjistit prakticky u všech met. prvků. Další periodicity, např. čtyřdenní, osmidenní, jedenáctiletá apod., jejichž příčiny jsou méně pravidelné a výrazné, bývají vyjádřeny v časových řadách méně zřetelně. Viz též rytmy povětrnostní.
angl. periodicity; slov. periodicita; 1993-a2

perlucidus

(pe) — jedna z odrůd oblaku podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizována jako menší nebo větší oblačné skupiny nebo vrstvy, které mají zřetelné, někdy i velmi malé mezery, jimiž lze vidět Slunce, Měsíc, modrou oblohu nebo oblaky ve větších výškách. Vyskytuje se u druhů altocumulus a stratocumulus. Odrůda pe může být zároveň také translucidus nebo opacus.
angl. perlucidus; slov. perlucidus; 1993-a2

permafrost

, půda dlouhodobě zmrzlá — vrstva půdy a hornin s teplotou celoročně nižší než 0 °C. Je součástí kryosféry. Současný rozsah permafrostu je zčásti pozůstatkem glaciálů (fosilní permafrost), zčásti důsledkem současného klimatu (recentní permafrost). Podmínkami pro jeho vznik jsou prům. roč. teplota vzduchu pod bodem mrazu a dlouhá studená a suchá zima. Tyto podmínky jsou splněny téměř ve všech oblastech se sněhovým klimatem a v kontinentálních oblastech s boreálním klimatem. Hloubka promrznutí může být i více než 1 000 m, přičemž závisí na teplotním režimu zim, výšce sněhové pokrývky i na geol. a geomorf. podmínkách. Tzv. činná vrstva na povrchu permafrostu periodicky rozmrzá, přičemž její mocnost v různých oblastech (desítky centimetrů až několik metrů) závisí mj. na délce a teplotním režimu léta.
angl. permafrost; slov. permafrost; 1993-a3

perzistence

v meteorologii jeden z rysů časových změn atm. dějů, který je protějškem jejich proměnlivosti a projevuje se tendencí k zachování existujícího typu počasí nebo existujících hodnot met. prvků. V časových řadách met. prvků se persistence projevuje zachováváním současných hodnot i v blízké budoucnosti. Míra projevu persistence klesá s rostoucí délkou sledovaného období a obvykle závisí na zeměp. poloze, roč. době a řadě met. faktorů. Je různá podle toho, zda uvažujeme celkový charakter počasí nebo jednotlivé met. prvky. Z existence persistence vycházejí rovněž některé pomocné metody používané v předpovědích počasí, např. v souvislosti s využíváním přirozených synoptických období nebo při analýze klimatologických řad. Persistence je obecně podmíněna setrvačností dějů v atmosféře. Viz též předpověď počasí perzistentní.
angl. persistence; slov. perzistencia; 1993-a2

pileus

(pil) — jeden z průvodních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak je menšího horiz. rozsahu v podobě čepice nebo kapuce; vyskytuje se nad vrcholky kupovitých oblaků, které jím často prorůstají. Dosti často lze pozorovat i několik průvodních oblaků pil nad sebou. Vyskytuje se u druhů cumulonimbus a cumulus.
angl. pileus; slov. pileus; 1993-a2

pilotáž

, viz měření pilotovací.
slov. pilotovanie; 1993-a1

pixel

elementární část obrazových dat (základní obrazový prvek, ang. picture element) charakterizovaná svou polohou v rámci snímku. Digitální hodnota přiřazená pixlu vyjadřuje určitou veličinu (např. odrazivost nebo teplotu) charakterizující oblast reprezentovanou pixlem. Tato hodnota vzniká integrací nebo průměrováním sledované veličiny přes plochu (objem) odpovídající pixlu. Jeho rozměr úzce souvisí s rozlišovací schopností přístroje (např. radiometru družice), jímž se sledovaná veličina měří.
angl. pixel; slov. pixel; 1993-a3

plankton atmosférický

, aeroplankton — mikroorganismy a jejich části udržující se poměrně dlouho ve vzduchu a tvořící součást atmosférického aerosolu. Hlavními složkami atmosférického planktonu jsou pylová zrna, viry, bakterie, řasy, plísně, spory, výtrusy, mikroskopičtí živočichové apod. Koncentrace a složení atmosférického planktonu se mění s denní i roč. dobou, s charakterem krajiny a značně závisí na počasí.
angl. aeroplancton; slov. atmosférický planktón; 1993-a3

pleión

viz anomálie klimatická.
angl. pleion; slov. pleión; 1993-a3

pliobara

, viz mezobara.
slov. pliobara; 1993-a1

plocha ekvipotenciální

, syn. hladina ekvipotenciální.
slov. ekvipotenciálna plocha; 1993-a1

plocha frontální

geometrické zjednodušení vrstvy tvořící rozhraní mezi dvěma vzduchovými hmotami v troposféře, někdy také mezi různými částmi téže nestejnorodé vzduchové hmoty. Průsečnici frontální plochy se zemským povrchem nebo jinou plochou nazýváme frontální čárou nebo zkráceně frontou. Viz též fronta atmosférická.
angl. frontal surface; slov. frontálna plocha; 1993-a1

plocha geopotenciální

, syn. hladina geopotenciální.
slov. geopotenciálna plocha; 1993-a1

plocha izentropická

, hladina izentropická — v meteorologii plocha konstantní hodnoty entropie vzduchu. Ve vzduchu nenasyceném vodní párou jsou izentropické plochy současně plochami konstantní potenciální teploty. Viz též izentropa, solenoidy izotermicko-izentropické.
angl. isentropic surface; slov. izentropická plocha; 1993-a2

plocha izobarická

v meteorologii plocha konstantní hodnoty tlaku vzduchu. V aerologii se častěji používá označení izobarická hladina. Viz též izobara, sklon izobarické plochy, solenoidy izobaricko-izosterické, topografie barická, útvar tlakový.
angl. isobaric surface; slov. izobarická plocha; 1993-a3

plocha izopyknická

, hladina izopyknická — v meteorologii plocha konstantní hustoty (měrné hmotnosti) vzduchu. Je současně plochou izosterickou. Průsečnice izopyknické plochy s libovolnou jinou plochou se nazývá izopykna.
angl. isopycnic surface; slov. izopyknická plocha; 1993-a2

plocha izosterická

, hladina izosterická — v meteorologii plocha konstantního měrného objemu vzduchu. Je současně plochou izopyknickou. Viz též izostera, solenoidy izobaricko-izosterické.
angl. isosteric surface; slov. izosterická plocha; 1993-a2

plocha izotermická

, hladina izotermická — v meteorologii plocha konstantní teploty vzduchu. Viz též izoterma.
angl. isothermal surface; slov. izotermická plocha; 1993-a2

plocha rozptylu meteorologického cíle efektivní

při průchodu elmag. záření oblačností nebo atm. srážkami je část energie rozptylována všemi směry, tedy i zpět k anténě meteorologického radiolokátoru. Intenzitu záření rozptýleného proti původnímu směru šíření hodnotíme tzv. efektivní plochou rozptylu. Je to hypotetická plocha, kolmá k dopadajícímu paprsku, rovnoměrně rozptylující všechnu dopadající energii, která by vytvořila v místě příjmu stejnou hustotu záření jako skutečný cíl. Vyjadřuje se v m² nebo cm² a charakterizuje pouze odrazové vlastnosti cíle. Viz též odrazivost radiolokační meteorologického cíle, rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře.
angl. effective backscattering cross section of weather target; slov. efektívna plocha rozptylu meteorologického cieľa; 1993-a3

pluta, pluto

na sev. Moravě a ve Slezsku lid. označení pro dlouhotrvající déšť, popř. deštivé počasí; je převzato z polštiny, kde znamená plískanici.
slov. pluta, pluto; 1993-a1

pluviograf

, viz ombrograf. Viz též mikropluviograf.
angl. pluviograph; recording raingauge; slov. pluviograf; 1993-a3

pluviogram

, viz ombrograf.
angl. pluviogram; slov. pluviogram; 1993-a3

pluviometr

zast. označení pro srážkoměr.
angl. pluviometer; slov. pluviometer; 1993-a3

pluviometrie

, syn. ombrometrie.
angl. pluviometry; slov. pluviometria; 1993-a1

pluvioskop

zařízení pro určení výskytu, trvání, popř. i druhu atm. srážek. V ČR se nepoužíval. Viz též detektor počasí.
angl. pluvioscope; slov. pluvioskop; 1993-a3

pluviál

období s vydatnými srážkami v nižších zeměp. šířkách. Podle starších představ měly pluviály časově zhruba odpovídat glaciálům ve vyšších zeměp. šířkách, avšak např. poslední pluviál zřejmě nastal na konci glaciálu a přetrval až do období holocénního klimatického optima. Do většiny oblastí, kde dnes panuje horké suché klima, se rozšířilo klima savan, vytvořily se stálé vodní toky a rozsáhlá jezera, takže zde byla i vyšší hustota zalidnění než v současné době.
angl. pluvial period; slov. pluviál; 1993-a3

plyn ideální

, plyn dokonalý — plyn, jehož stavové veličiny přesně splňují stavovou rovnici

\frac{p}{ρ} = R T

v níž p značí tlak, ρ hustotu, R měrnou plynovou konstantu a T teplotu v K. Plyny tvořící atmosféru Země, včetně vodní páry, pokud není nasycená, lze s velmi dobrým přiblížením považovat za plyny ideální. Viz též zákon Amagatův a Leducův, zákon Avogadrův, zákon Boyleův a Mariotteův, zákon Daltonův.
angl. ideal gas; perfect gas; slov. ideálny plyn; 1993-b2

plyny radiačně aktivní

viz plyny skleníkové.
angl. radiatively active gases; slov. radiačno aktívné plyny; 2015

plyny skleníkové

, plyny radiačně aktivní — plyny v atmosféře, které vykazují významnou absorpci dlouhovlnného záření, a tak se uplatňují při skleníkovém efektu. Jedná se především o plyny s heteronukleární tří- a víceatomovou strukturou molekuly s lomenou vazbou, která umožňuje velký počet vibračních stavů s odpovídajícími absorpčními frekvencemi v oblasti infračerveného záření. Významnými skleníkovými plyny jsou především vodní pára (na skleníkovém efektu se podílí asi 60 %), oxid uhličitý (přibližně 26 %), dále metan, oxid dusný, ozón (8 %) a další složitější především antropogenní plyny jako např. freony.
angl. greenhouse gases; slov. skleníkové plyny; 2015

plískanice

obecné označení pro počasí nepříznivé pro pobyt venku, vyznačující se padáním sněhu s deštěm, často za silnějšího nárazovitého větru. Nemá charakter odborného termínu.
angl. sleet; slov. čľapkanica; 1993-a1

podmínky klimatické

charakteristika klimatu určitého místa nebo oblasti s ohledem na jeho vliv na jiné přírodní jevy (např. vznik půd) nebo na činnost člověka (např. zemědělství). Termín je často nesprávně zaměňován s termínem povětrnostní podmínky.
angl. climatic conditions; slov. klimatické podmienky; 1993-a3

podmínky meteorologické pro let s použitím přístrojů

(IMC, IFR) — met. podmínky horší než stanovená minima pro dohlednost, vzdálenost od oblaků a od základny oblaků. Viz též let s použitím přístrojů, minima letištní provozní.
angl. instrument meteorological conditions; slov. meteorologické podmienky pre let podľa prístrojov; 1993-a3

podmínky meteorologické pro let za viditelnosti

(VMC, VFR) — met. podmínky stejné nebo lepší než stanovená minima pro viditelnost, vzdálenost od oblaků a od základny oblaků. Viz též let za viditelnosti povrchu země, minima letištní provozní.
angl. visual meteorological conditions; slov. meteorologické podmienky pre let za viditeľnosti; 1993-a3

podmínky meteorologické ztížené

, viz let za ztížených meteorologických podmínek.
slov. sťažené meteorologické podmienky; 1993-a1

podmínky povětrnostní

charakteristika průběhu počasí během několika dní, měsíců, výjimečně i delších období, zvolených s ohledem na některé z činností člověka. Hodnotí se např. povětrnostní podmínky uplynulé zimy z hlediska energ., povětrnostní podmínky zimní sezony z hlediska náročnosti zimní údržby komunikací, povětrnostní podmínky provozu letiště za minulý měsíc apod. Viz též povětrnost, podmínky klimatické.
angl. weather conditions; slov. poveternostné podmienky; 1993-a3

podmínky rozptylové

charakterizují schopnost atmosféry rozptylovat látky vypouštěné ze zdrojů znečišťování ovzduší. V předpovědní praxi ČHMÚ jsou charakterizovány ventilačním indexem (viz vrstva směšovací). Takto definované rozptylové podmínky v chladné polovině roku silně záporně korelují s koncentracemi suspendovaných částic PM₁₀ a oxidů dusíku.
angl. dispersion conditions; slov. disperzné podmienky; 2015

podnebí

, syn. klima.
angl. climate; slov. podnebie; 1993-a2

podzim

jedna z vedlejších klimatických, příp. fenologických sezon ve vyšších zeměp. šířkách dané polokoule, vymezená např. takto: 1. období od podzimní rovnodennosti do zimního slunovratu (astronomické léto); 2. trojice podzimních měsíců, na sev. polokouli září, říjen a listopad (tzv. klimatologický podzim); 3. období s prům. denními teplotami vzduchu 5 až 15 °C na sestupné části křivky roč. chodu. V tomto pojetí se jeho konec kryje s ukončením velkého vegetačního období.
angl. autumn; slov. jeseň; 1993-a3

pohlcování záření

, syn. absorpce záření.
angl. absorption of radiation; slov. pohlcovanie žiarenia; 1993-a1

pohyb inerční

, proudění inerční, viz kružnice inerční.
angl. inertial current; slov. inerciálny pohyb; 1993-a1

pohyby vzduchu sestupné

vertikální pohyby vzduchu v atmosféře, které směřují dolů směrem k zemskému povrchu. Patří k nim zejména sestupné pohyby, které a) kompenzují konv. výstupné pohyby, b) vznikají při obtékání orografických překážek, např. v sestupné části vln ve vlnovém proudění v závětří horských hřebenů; c) jsou typické pro oblasti vysokého tlaku vzduchu, zejména pro centrální části anticyklon a hřebenů vysokého tlaku vzduchu, d) se projevují jako klouzavé pohyby teplého vzduchu na katafrontách, e) vyskytují se na zvlněné spodní hranici vrstvy s inverzí teploty vzduchu.
angl. downdraft movements of air; slov. zostupné pohyby vzduchu; 1993-a2

pohyby vzduchu subsidenční

, viz subsidence vzduchu.
slov. subsidenčné pohyby vzduchu; 1993-a1

pohyby vzduchu vertikální

souhrnné označení pro výstupné a sestupné pohyby vzduchu v atmosféře.
angl. vertical movements of air; slov. vertikálne pohyby vzduchu; 1993-a1

pohyby vzduchu výkluzné

výstupné pohyby teplého vzduchu na anafrontách. Jsou typické zejména na teplých frontách při nasouvání teplé vzduchové hmoty nad studený vzduch. Setkáváme se s nimi i u studených front prvého druhu, zatímco na studených frontách druhého druhu se mohou vyskytovat pouze v nižších hladinách. Ve vyšších partiích je studená fronta druhého druhu vždy katafrontou.
angl. upslide movements of air; slov. výklzné pohyby vzduchu; 1993-a2

pohyby vzduchu výstupné

vertikální pohyby vzduchu v atmosféře, které směřují vzhůru. Patří k nim zejména: a) konv. výstupné pohyby, jejichž rychlost může nabývat hodnot řádu až 10¹ m.s^–1; b) výstupné pohyby při obtékání orografických překážek na návětrné straně nebo v závětří, např. při vlnovém proudění; c) výstupné pohyby typické pro oblasti nízkého tlaku vzduchu vznikající následkem horizontální resp. izobarické konvergence proudění v nižších hladinách. Dosahují rychlosti řádově pouze 10^–2 m.s^–1, avšak mají značný synoptický význam. Vyskytují se nad rozsáhlými oblastmi a mohou trvat několik dnů. Protějškem jsou sestupné pohyby vzduchu v oblastech vysokého tlaku; d) výkluzné pohyby teplého vzduchu na anafrontách; e) výstupné pohyby na zvlněné spodní hranici vrstvy s inverzí teploty vzduchu.
angl. updraft movements; slov. výstupné pohyby vzduchu; 1993-a2

pokrytí oblohy

, viz oblačnost.
angl. cloud cover; cloud amount; slov. pokrytie oblohy; 1993-a1

pokrývka sněhová

vrstva sněhu nebo ledu, která přímo nebo nepřímo vznikla v důsledku tuhých srážek. Pokrývá-li sněhová pokrývka méně než polovinu plochy reprezentativního okolí stanice, jedná se o nesouvislou sněhovou pokrývku. Je-li půda na pozemku stanice a jejím reprezentativním okolí pokryta alespoň z poloviny sněhovou pokrývkou, jedná se o souvislou sněhovou pokrývku, u které se měří výška sněhové pokrývky s přesností na celé cm. Je-li výška souvislé sněhové pokrývky menší než 0,5 cm, hovoříme o sněhovém poprašku. Viz též měření sněhové pokrývky, hodnota vodní sněhové pokrývky, den se sněhovou pokrývkou.
angl. snow cover; slov. snehová pokrývka; 1993-a3

pokrývka sněhová celková

vrstva sněhu nebo ledu, která přímo nebo nepřímo vznikla v důsledku tuhých srážek (sníh, kroupy, sněhové krupky, sněhová zrna, zmrzlý déšť, námrazové krupky, náledí, zmrazky; nikoliv však ledovka na zemi). Viz též měření sněhové pokrývky.
angl. total snow cover; slov. celková snehová pokrývka; 1993-a3

pokrývka sněhová nesouvislá

sněhová pokrývka, která pokrývá méně než polovinu plochy reprezentativního okolí stanice. Výška nesouvislé sněhové pokrývky se neměří.
angl. snow cover not continuous; slov. nesúvislá snehová pokrývka; 2014

polarimetr

přístroj k měření velikosti polarizace světla oblohy, popř. k určování polohy neutrálních bodů. Polarimetry využívají opt. vlastností hranolů a destiček z vhodných opt. materiálů ke zjišťování procenta polarizace světla vstupujícího tubusem do přístroje. K tomuto účelu lze využit např. depolarizaci měřeného světla nebo porovnání jasů srovnávacích zorných polí v polarimetru. Výsledkem měření je zpravidla úhel natočení polarizačního hranolu, z něhož lze vypočítat procento polarizace v místě oblohy, na které byl zaměřen tubus. Viz též polarizace slunečního záření v atmosféře.
angl. polarimeter; slov. polarimeter; 1993-a1

polarizace elektromagnetických vln

transformace nepolarizovaného elmag. vlnění ve vlnění polarizované. Polarizace může být kruhová, eliptická nebo lineární. Polarizované vlnění se využívá v radiolokační meteorologii ke studiu meteorologických cílů, tj. zejména tvaru a skupenství nesférických částic oblaků a srážek. Viz též depolarizace elektromagnetických vln.
angl. polarization of electromagnetic waves; 1993-a1

polarizace slunečního záření v atmosféře

transformace přirozeného slun. záření v záření polarizované, ke které dochází při rozptylu záření v zemské atmosféře. Nejvíce jsou polarizovány paprsky kolmé ke směru šíření přímého slunečního záření. Rozptýlené sluneční záření s minimální polarizací naopak přichází od neutrálních bodů na obloze.
angl. polarization of solar radiation in atmosphere; slov. polarizácia slnečného žiarenia v atmosfére; 1993-a3

pole barické

, syn. pole tlakové.
slov. barické pole; 1993-a3

pole deformační

v meteorologii oblast v poli větru, kde mají proudnice hyperbolický tvar se dvěma navzájem kolmými asymptotami nazývanými osa roztažení a osa stlačení. Deformační pole má rozhodující vliv na frontogenezi a frontolýzu prostřednictvím procesů, které závisejí na rozdělení izoterem vůči osám roztažení a stlačení. Typickým příkladem deformačního pole je oblast se šachovnicovým rozložením cyklon a anticyklon.V praxi rozeznáváme deformační pole a) symetrické, tvořené dvěma dvojicemi stejně velkých cyklon a anticyklon; b) nesymetrické, odpovídající reálným podmínkám, kdy cyklony a anticyklony vytvářející pole mají zpravidla různé rozměry a intenzitu.
angl. deformation field; slov. deformačné pole; 1993-a3

pole elektrické v atmosféře

silové pole podmíněné el. napětím mezi zemským povrchem a atmosférou. Vyznačuje se přibližně vert. orientací siločar a za klidného ovzduší intenzitou 130 až 140 V.m^–1. El. náboj zemském povrchu se konvenčně označuje jako záporný a náboj atmosféry jako kladný. Pod základnami mohutných oblaků, zejména oblaků druhu cumulonimbus, je intenzita el. pole zvětšena zpravidla o několik řádů a má opačný směr, neboť v dolní části těchto oblaků bývá koncentrován rel. velký záporný náboj. Viz též elektřina klidného ovzduší, elektřina bouřková.
angl. electric field of atmosphere; slov. elektrické pole v atmosfére; 1993-a1

pole frontogenetické

oblast v atmosféře, v níž dochází ke vzniku a zostřování atmosférických front zvětšováním horiz. teplotního gradientu. Typickým příkladem frontogenetického pole, kde se výrazně uplatňuje konfluentní proudění, je oblast podél osy roztažení deformačního pole, jestliže izotermy svírají s touto osou malý úhel, nebo obvykle v předním a zadním sektoru cyklony. Frontogenetické pole se dále vytváří v prohlubujících se brázdách nízkého tlaku vzduchu, kde se kromě konfluentního proudění výrazně uplatňuje silný horizontální střih větru na pozadí zvýšené baroklinity. Viz též frontogeneze.
angl. area of frontogenesis; slov. frontogenetické pole; 1993-a3

pole meteorologického prvku

prostorové rozložení meteorologického prvku v atmosféře. Podle met. prvků rozlišujeme např. tlakové a teplotní pole, pole větru, srážek aj. Podle jejich charakteru dělíme pole met. prvků na skalární a vektorová, spojitá a nespojitá apod. Analýza polí met. prvků se provádí na meteorologických mapách a řezech atmosférou pomocí izolinií, křivek změn met. prvků s výškou, obalových křivek aj. Důležitými charakteristikami polí met. prvků jsou vert. a horiz. gradienty met. prvků (např. teploty vzduchu).
angl. field of meteorological element; slov. pole meteorologického prvku; 1993-b2

pole oblačnosti

velmi složité, obvykle nespojité pole, skládající se z oblačných systémů, např. ve tvaru pásů a vírů různého měřítka i z jednotlivých oblaků. Vyskytuje se v troposféře, v některých případech zasahuje i do spodní stratosféry. K upřesnění znalostí o poli oblačnosti, získaných běžným přízemním pozorováním, se široce využívá údajů z meteorologických družic, meteorologického radiolokačního pozorování a letadlových průzkumů počasí. Viz též oblačnost.
angl. cloud field; slov. pole oblačnosti; 1993-a2

pole srážek

1. plošné rozložení množství atm. srážek spadlých za určité období v dané oblasti zemského povrchu; graf. je vyjadřujeme pomocí izohyet; 2. prostorové rozložení atm. srážek měřených meteorologickým radiolokátorem.
angl. precipitation field; slov. pole zrážok; 1993-a1

pole teplotní

skalární spojité pole nejčastěji teploty vzduchu, složité v blízkosti zemského povrchu a shlazené ve volné atmosféře, s výjimkou oblastí atmosférických front. K největším prostorovým změnám v teplotním poli dochází na atmosférických frontách a při zemi v místech s rozdílným aktivním povrchem. Ke znázornění teplotního pole se používají izotermy, časové změny teplotního pole vyjadřují izalotermy. Ke znázornění teplotního pole na mapách relativní barické topografie se používají relativní izohypsy, které představují izotermy vert. zprůměrované virtuální teploty vzduchu mezi dvěma příslušnými tlakovými hladinami. Časové změny teplotního pole na mapách rel. barické topografie znázorňují rel. izalohypsy. Důležitou charakteristikou teplotního pole je horiz. a vert. teplotní gradient. V meteorologii se dále sledují teplotní pole půdy, zemského povrchu, povrchu oceánů apod.
angl. temperature field; slov. teplotné pole; 1993-a2

pole termobarické

kombinované teplotní a tlakové pole čili současné prostorové rozložení teploty a tlaku vzduchu, v praxi sledované především na výškových synoptických mapách. V synop. službě má význam především mapa absolutní topografie 700 hPa a mapa relativní topografie tlakových hladin 500 a 1 000 hPa, která se používá jako zákl. pomůcka při advekčně dynamických rozborech a prognózách. Viz též mapa termobarického pole, teorie cyklogeneze advekčně dynamická.
angl. thermobaric field; slov. termobarické pole; 1993-a3

pole tlakové

(barické) — skalární spojité pole, v němž v každém okamžiku je tlak vzduchu funkcí souřadnic p = p(x, y, z). Tlakové pole charakterizují izobarické hladiny, jejichž průsečnice s libovolnou plochou tvoří izobary. Izobary se nejčastěji konstruují na přízemních synoptických mapách k vyjádření tlakového pole redukovaného na mořskou hladinu. K vyjádření tlakového pole na výškových synop. mapách se používají izohypsy. Časové změny přízemního tlakového pole znázorňují izalobary, výškového tlakového pole izalohypsy. Důležitou charakteristikou tlakového pole je tlakový gradient.
angl. baric field; pressure field; slov. tlakové pole; 1993-b2

pole tlakové nevýrazné

tlakové pole s velmi malými horiz. tlakovými gradienty.
angl. flat low; shallow low; slov. nevýrazné tlakové pole; 1993-a1

pole vlhkosti

skalární spojité pole některé z charakteristik vlhkosti vzduchu. V met. praxi se spíše setkáváme s dvojrozměrnými poli vlhkosti, např. v izobarických nebo i jiných hladinách atmosféry, v úrovni zemského povrchu (přízemní pole vlhkosti), popř. ve zvolených vertikálních řezech atmosférou. Dvojrozměrná pole vlhkosti lze popsat pomocí izogram nebo izolinií ostatních charakteristik vlhkosti.
angl. humidity field; moisture field; slov. pole vlhkosti; 1993-a3

pole větru

vektorové spojité pole velikosti a směru rychlosti větru, nebo skalární spojité pole velikosti rychlosti větru. Pole větru je spjato s cirkulací atmosféry a významně ovlivňováno členitostí a drsností zemského povrchu. V met. praxi se spíše setkáváme s dvojrozměrnými poli větru ve zvolených hladinách. Rozlišujeme např. pole přízemního větru, pole výškového větru v jednotlivých izobarických hladinách apod. Jiným příkladem může být pole větru ve zvoleném vertikálním řezu atmosférou. Dvojrozměrné pole větru lze graf. popsat např. pomocí izotach.
angl. wind field; slov. pole vetra; 1993-a3

pole záření

prostorové rozložení záření pocházejícího z jednoho nebo více zdrojů. Pole záření, v jehož libovolném bodu nezávisí hodnota intenzity na směru zvoleného paprsku, nazýváme izotropním. V případě, že rozložení záření je prostorově konstantní, mluvíme o homogenním poli záření. Pro meteorologii jsou významná zejména pole přímého a rozptýleného slunečního záření, spolu s polem dlouhovlnného záření.
angl. radiation field; slov. pole žiarenia; 1993-a1

poloha meteorologické stanice

kvalit. charakteristika místa, kde pracuje meteorologická stanice, a to z hlediska geograf. nebo expozičních podmínek. Poloha meteorologické stanice z hlediska terénních podmínek může být vrcholová, údolní, svahová, nížinná, horská apod., z hlediska působení klimatických faktorů chráněná, otevřená, inverzní, větrná apod. Viz též stanice meteorologická reprezentativní, expozice meteorologických přístrojů.
angl. meteorological station site; slov. poloha meteorologickej stanice; 1993-a1

polojasno

, viz oblačnost.
angl. half covered sky; slov. polojasno; 1993-a1

polokruh nebezpečný

, syn. půlkruh nebezpečný.
slov. nebezpečný polkruh; 1993-a1

pololetí chladné

na sev. polokouli období od 1. října do 31. března, někdy nevhodně označované jako zimní pololetí. Viz též sezona.
angl. cold half-year; slov. chladný polrok; 1993-a3

pololetí teplé

na sev. polokouli období od 1. dubna do 30. září, někdy nevhodně označované jako letní pololetí nebo vegetační období.
angl. warm half-year; slov. teplý polrok; 1993-a3

poloměr Rossbyho

, viz číslo Rossbyho.
2014

poloměr Země efektivní

zdánlivý poloměr křivosti zemského povrchu, nad nímž by se elmag. vlny šířili přímočaře. Užívá se pro geometrickou transformaci problému šíření elmag.vln v atmosféře za předpokladu konstantního gradientu indexu lomu s výškou. Velikost efektivního poloměru Země R_e závisí na typu refrakce elmag. vln. Obvykle se uvádí pro mikrovlny při standardní refrakci R_e = 4/3 R_z, kde poloměr Země R_z = 6 378 km.
slov. efektívny polomer Zeme; 2014

poloměr inerční

, viz kružnice inerční.
angl. inertial radius; slov. inerciálny polomer; 1993-a1

poloměr částic ekvivalentní

ve fyzice oblaků a srážek charakteristika velikosti vodních kapek a ledových částic užívaná zejména při matematickém modelování nebo parametrizaci mikrofyzikálních procesů v atmosféře. Ekvivalentní poloměr vodní kapky odpovídá poloměru koule o stejném objemu, jako má reálná kapka. Umožňuje vzít v úvahu nesférický tvar větších kapek. Ledové částice (ledové krystaly, sněhové vločky, krupky a kroupy) zpravidla nemají sférický tvar. Jejich ekvivalentní poloměr odpovídá poloměru sférické vodní kapky, která by vznikla táním ledové částice. Kromě ekvivalentního poloměru užíváme často i ekvivalentní průměr částic. Velikost ledových částic často charakterizujeme také největším geometrickým rozměrem částice. Ve fyzice atmosférického aerosolu se v obdobném smyslu užívá též termín poloměr aerodynamický, v praxi se však spíše uvádí průměr aerodynamický.
angl. particle equivalent radius; slov. ekvivalentný polomer častíc; 2015

poločas srážkový

, syn. doba polovičních srážek.
slov. zrážkový polčas; 1993-a1

polymetr Lambrechtův

vlasový vlhkoměr upravený pro přibližné určení teploty rosného bodu. Má zákl. stupnici relativní vlhkosti vzduchu doplněnou souběžnou pomocnou stupnicí přibližných rozdílů mezi teplotou vzduchu a teplotou rosného bodu. Tyto rozdíly podstatně závisí na relativní vlhkosti, v menší míře i na teplotě vzduchu. O přečtený rozdíl se sníží teplota vzduchu změřená na připojeném teploměru.
angl. Lambrecht polymeter; slov. Lambrechtov polymeter; 1993-a3

polák

místní název pro studený a suchý padavý vítr charakteru bóry, vyskytující se v českém a moravském pohraničí, (zvl. v Orlických horách a v Jeseníkách) a na Slovensku v podtatranské oblasti při sz. a sev. proudění. Souvisí se vpády studeného polárního a arktického vzduchu postupujícího přes Polsko na naše území. Vyskytuje se nejčastěji na jaře, na počátku podzimu a v zimě. Zesiluje zvláště v Moravské bráně v důsledku proudění zúženým profilem. Viz též efekt tryskový.
angl. polacke; polake; slov. poliak; 1993-a2

polštář sněhový

automatické sněhoměrné zařízení, které umožňuje v reálném čase měřit a zaznamenávat vodní hodnotu sněhové pokrývky a výšku celkové sněhové pokrývky. Váha sněhové pokrývky na měřicím zařízení je ekvivalentem vody obsažené ve sněhové pokrývce. K získání hodnoty váhy sněhové pokrývky jsou využívány dva základní principy. Prvním z nich je měření hydrostatického tlaku uvnitř vaku naplněného nemrznoucí směsí, na němž leží sněhová pokrývka. Druhým je vážení sněhové pokrývky ležící na desce pomocí tenzometrických vah. Celková výška sněhové pokrývky je měřena nad plochou sněhového polštáře. K získání hodnoty výšky sněhové pokrývky jsou využívána ultrazvuková a laserová čidla. Měřicí plocha, jejíž velikost je 2 až 16 m², může mít tvar kruhu, čtverce, obdélníku či šestihranu. Sněhový polštář je obvykle doplněn měřením dalších meteorologických prvků (např. teplota vzduchu, teplota sněhu, směr a rychlost větru) a je zpravidla umístěn ve volném terénu mimo síť klimatologických stanic. Viz též pokrývka sněhová, pokrývka sněhová celková, měření sněhové pokrývky, stanice srážkoměrná
angl. snow pillow; slov. snehový vankúš; 2014

poměr Bowenův

poměr množství tepla, které zemský povrch předává turbulentní výměnou a molekulární vodivostí do atmosféry, k množství tepla, jež se na něm spotřebovává na vypařování vody. Čís. hodnota Bowenova poměru kolísá v širokých mezích a pro volnou hladinu oceánu se nejčastěji orientačně udává jako 0,1. Bowenův poměr je měřitelnou veličinou, v tom spočívá jeho význam pro různé teor. i praktické úvahy a výpočty. Je pojmenován podle australského meteorologa J. S. Bowena.
angl. Bowen ratio; slov. Bowenov pomer; 1993-a1

poměr směšovací

charakteristika vlhkosti vzduchu vyjádřená jako podíl hmotnosti vodní páry m_v k hmotnosti suchého vzduchu m_d v daném objemu vzduchu

w = \frac{m_{v}}{m_{d}} .

Směšovací poměr lze vyjádřit pomocí tlaku vodní páry e a tlaku vzduchu p vztahem

w = \frac{ε e}{p - e} ≅ \frac{ε e}{p},

kde konstanta ε ≈ 0,622 je poměr měrné plynové konstanty pro suchý vzduch a pro vodní páru. Směšovací poměr je bezrozměrná veličina, která v atmosféře dosahuje hodnot řádu 10^–3. V meteorologii ji proto často udáváme v jednotkách g.kg^–1. Číselnou hodnotou se směšovací poměr blíží hodnotě měrné vlhkosti vzduchu.
angl. mixing ratio; slov. zmiešavací pomer; 1993-a3

poměry klimatické

syn. klima.
angl. climatic conditions; slov. klimatické pomery; 1993-a3

popis výskytu jevů v předpovědi počasí pro ČR

1. termíny používané v slovně formulované předpovědi počasí ČHMÚ pro vyjádření faktu, že výskyt předpovídaného jevu, např. srážek, bouřek nebo mlh, je očekáván jen na části daného území (viz tabulka). Pokud předpověď met. jevu neobsahuje žádný z těchto termínů, výskyt jevu je očekáván na více než 70 % plochy daného území.

Slovní formulace	Předpokládaný výskyt jevu
ojediněle	na 5 až 29 % plochy území
místy	na 30 až 69 % plochy území
na většině území	na více než 50 % plochy území

2. termíny používané v předpovědi počasí ČHMÚ pro dělení met. jevů podle nadmořské výšky:

Slovní formulace	Předpokládaný výskyt jevu
nižší polohy	v polohách do 400 m n. m.
střední polohy	v polohách od 400 do 600 m n. m.
vyšší polohy	v polohách od 600 do 800 m n. m.
horské polohy	v polohách od 800 m n. m.

slov. popis výskytu javov v predpovedi počasia pre ČR; 2014

poprašek sněhový

1. celková sněhová pokrývka o výšce méně než 0,5 cm, pokrývá-li alespoň polovinu plochy reprezentativního okolí stanice; 2. nový sníh o výšce méně než 0,5 cm. Sněhový poprašek vzniká za slabých sněhových přeháněk a bývá často vlivem větru plošně nesourodý.
slov. snehový poprašok; 1993-a3

popílek

nežádoucí produkt spalovacích procesů, sestávající zpravidla z částic malých rozměrů (10^–4 m i méně). Je-li rozptýlen v ovzduší, tvoří součást tuhého atmosférického aerosolu. Povrch částic popílku je výrazně členitý, takže popílek má vzhledem k nbsp;jednotce hmotnosti velkou povrchovou plochu (řádu 10⁰ m².g^–1), na níž může absorbovat další příměsi v atmosféře. Viz též prach atmosférický, spad prachu, prach poletavý, měření znečištění ovzduší.
angl. fly ash; slov. popolček; 1993-a1

porucha atmosférická

1. obecně jakékoliv porušení rovnovážného stavu v atmosféře; 2. zastaralé označení pro oblast, která jeví známky cyklonálního vývoje.
angl. atmospheric disturbance; slov. atmosférická porucha; 1993-a3

porucha frontální

zastaralé a nepříliš vhodné označení pro libovolnou atmosférickou frontu nebo frontální systém, používané především ve styku meteorologie se širší veřejností.
angl. frontal disturbance; slov. frontálna porucha; 1993-a3

porucha ionosférická náhlá

, jev Dellingerův — náhlá změna fyz. stavu nižší ionosféry ve výšce 60 až 80 km. Vzniká prudkým zesílením ionizace ionosférické vrstvy D, které je vyvoláno zvětšením ultrafialového záření při chromosférické erupci na Slunci. Projeví se náhlým vymizením příjmu vzdálených krátkovlnných rádiových stanic na polokouli osvětlené Sluncem. Jev trvá několik desítek minut až několik hodin. Uvedenou poruchu poprvé popsal J. H. Dellinger v r. 1935.
angl. sudden ionospheric disturbance; slov. náhla ionosférická porucha; 1993-a3

porucha tropická

rozsáhlá skupina konv. bouří v tropických, popř. subtropických oblastech, která se v poli proudění neprojevuje uzavřenou cyklonální cirkulací. Vzniká často v týlu vln ve východním proudění a za určitých podmínek se z ní může vyvinout tropická cyklona. Tropická porucha nemusí být vyjádřena na přízemní synoptické mapě. Na snímcích z meteorologických družic je charakterizována izolovanými systémy uspořádané konvekce. Tropická porucha mívá obvykle průměr 200 až 600 km a zachovává si své vlastnosti více než 24 hodin.
angl. tropical disturbance; slov. tropická porucha; 1993-a3

poryv větru

, syn. náraz větru.
angl. wind gust; slov. poryv vetra; 1993-a1

postglaciál

, viz klima holocénu.
angl. postglacial stage; slov. postglaciál; 1993-b3

potenciál Gibbsův

termodynamický potenciál používaný v meteorologii především ve fyzice oblaků a srážek. Je definován výrazem

G = F + p V = H - T S = U - T S + p V,

kde F značí volnou energii dané termodyn. soustavy, H entalpii, U vnitřní energii, S entropii, T teplotu v K, p tlak a V objem. Gibbsův termodynamický potenciál zůstává konstantní při vratných dějích, které jsou izobarické a souč. izotermické, tzn. že se nemění např. při fázových přechodech. Viz též děj izobarický, děj izotermický.
angl. Gibbs potential; slov. Gibbsov potenciál; 1993-a3

potenciál divergenční

, syn. potenciál rychlostní.
angl. velocity potential; slov. divergenčný potenciál; 1993-a1

potenciál krajiny klimatický

označení pro stupeň vhodnosti klimatu určitého místa nebo oblasti pro různé druhy hosp. činnosti člověka. Nejčastěji se hovoří o agroklimatickém potenciálu krajiny, který vyjadřuje stupeň vhodnosti klimatu k zeměd., především rostlinné výrobě. Dále se používá pojem energ. klimatický potenciál krajiny ve smyslu využitelné větrné nebo sluneční energie určitého místa nebo území. Vyhodnocuje se pro potřeby výstavby větrných nebo slunečních elektráren a podobných zařízení. Viz též zdroje klimatické, agroklimatologie, potenciál znečištění ovzduší.
slov. klimatický potenciál krajiny; 1993-a2

potenciál radiolokační meteorologický

viz. radiolokační rovnice.
angl. meteorological radar potential; slov. meteorologický rádiolokačný potenciál; 1993-a3

potenciál rychlostní

(divergenční) — skalární funkce φ, popisující pole divergentního nevírového horiz. proudění v atmosféře, definovaná až na aditivní konstantu vztahy:

v_{x} = \frac{\partial φ}{\partial x}, v_{y} = \frac{\partial φ}{\partial y} .

kde v_x a v_y značí složku x a y rychlosti proudění. Používá se v dynamické meteorologii k vyjádření nevírových složek rychlosti proudění zejména ve vztazích odvozených z pohybových rovnic.
slov. rýchlostný potenciál; 1993-a3

potenciál tíže zemské

, syn. geopotenciál.
slov. potenciál zemskej tiaže; 1993-a1

potenciál znečištění ovzduší

, znečištění ovzduší potenciální — schopnost atmosféry vytvářet imise. Potenciál znečištění ovzduší v met. smyslu je charakterizován souborem met. faktorů, které ovlivňují šíření příměsí v atmosféře z určitých typu zdrojů znečišťování ovzduší (např. z přízemních nebo vyvýšených) a jež se vyskytují v určité době a oblasti. V klimatologickém smyslu je charakterizován dlouhodobým režimem těchto faktorů v určité oblasti. Vysoký potenciál znečištění ovzduší znamená nepříznivé met. či klimatické podmínky z hlediska ochrany čistoty ovzduší, nízký příznivé. Potenciál znečištění ovzduší závisí jen na met. či klimatických poměrech, které bývají silně ovlivněny reliéfem zemského povrchu, nikoli na konkrétních zdrojích exhalací a na jejich emisi. Definování různých stupňů potenciálu znečištění ovzduší patří k významným úkolům meteorologie a klimatologie znečištění ovzduší. Klimatologické mapy potenciálu znečištění ovzduší mohou být cenným podkladem pro racionální rozmísťování zdrojů exhalací a jiná preventivní a asanační opatření na ochranu čistoty ovzduší.
slov. potenciál znečistenia ovzdušia; 1993-a0

povodeň

výrazné přechodné zvýšení hladiny toku, způsobené náhlým nárůstem průtoku nebo dočasným zmenšením průtočnosti koryta, přičemž dochází k rozlivu toku mimo jeho koryto. K nárůstu průtoku na území ČR dochází vlivem intenzivních dešťových srážek (dešťová povodeň) nebo prudkým táním sněhu při oblevě (sněhová povodeň), popř. jejich kombinací (smíšená povodeň). Dešťová povodeň může být vyvolána trvalým deštěm nebo přívalovým deštěm, nejčastější příčinou přívalových povodní (někdy nesprávně označovaných jako bleskové povodně z angl. flash flood), pro něž je typický rychlý vzestup i pokles průtoku. K dočasnému zmenšení průtočnosti koryta dochází zejména při výskytu ledových jevů (ledová povodeň). Náhlé uvolnění překážky je dalším mechanizmem vzniku přívalové povodně. Viz též hydrometeorologie.
angl. flood; slov. povodeň; 1993-a3

povodí

území ohraničené rozvodnicí a odvodňované k určitému místu na toku (průtočnému profilu).
angl. catchment; drainage area; watershed; slov. povodie; 1993-a1

povrch aktivní

přechodná plocha mezi litosférou nebo hydrosférou a atmosférou (povrch půdy, vody, porostu, popř. umělý povrch, jako povrch vozovky, střech domů apod.), na níž dochází k odrazu záření i jeho transformaci v jiné druhy energie (především v teplo). Aktivní povrch patří k hlavním klimatickým faktorům. V utváření klimatu se uplatňuje především ve spojitosti s radiační bilancí soustavy Země–atmosféra a se všeobecnou cirkulací atmosféry. Aktivní povrch ovlivňuje atm. děje v mezní vrstvě atmosféry svými fyz. a fyz.-chem. vlastnostmi, k nimž patří zejména členitost reliéfu zemského povrchu, albedo, tepelná vodivost, vlhkost, složení a struktura půdy, veget. kryt atd. Pojem aktivní povrch zavedl rus. klimatolog A. I. Vojejkov (1824–1916). Viz též orografie.
angl. active surface; slov. aktívny povrch; 1993-a2

povětrnost

starší výraz pro počasí. V současné době je mnohem více než subst. povětrnost užíváno adj. povětrnostní, např. povětrnostní děj, situace, služba, podmínky apod. Někteří autoři pojmy povětrnost a počasí nepovažují za zcela synonymní (podobně v němčině se rozlišuje Witterung a Wetter) a povětrností rozumějí průběh počasí za delší období (např. několik dní, roční dobu atd.). Viz též podmínky povětrnostní.
slov. poveternosť; 1993-a2

povětří

1. zast. výraz pro vzduch nebo ovzduší; 2. lid. název pro větrné počasí, popř. vichřici. Název je odvozen od slova vítr.
slov. povetrie; 1993-a1

pozorovatel meteorologický

vyškolený nebo zacvičený pracovník meteorologické služby, její dobrovolný spolupracovník, popř. zaměstnanec jiné organizace, který koná podle platných metodických předpisů meteorologická pozorování a předává met. službě pravidelně jejich výsledky. Viz též meteorolog.
angl. meteorological observer; slov. meteorologický pozorovateľ; 1993-a1

pozorování (meteorologické) z letadel během letu

viz hlášení pozorování z letadel během letu pravidelné (AIREP), mimořádné (AIREP SPECIAL – ARS).
angl. aircraft meteorological observation; slov. meteorologické pozorovanie z lietadiel počas letu; 1993-b3

pozorování aerologické

pozorování met. a fyz. dějů a parametrů v mezní vrstvě atmosféry a ve volné atmosféře. Z hlediska používaných prostředků a metod se aerol. pozorování dělí na nepřímá a přímá. Nepřímá aerol. pozorování, která umožňují zkoumat jevy v atmosféře na dálku bez přímého kontaktu se dělí na aktivní, pokud je pozorování spojeno s aktivním vysíláním různých signálů, např. akust. (sodar), světelných (lidar) nebo rádiových (radiolokátor), a na pasivní, pokud se pozorují různé atm. procesy a jevy, např. tepelné záření zemského povrchu a oblačnosti, polární záře, noční svítící oblaky apod. Přímá aerol. pozorování, v odborné literatuře někdy označovaná jako kontaktní, jsou prováděná pomoci různých speciálních přístrojů, jako jsou radiosondy, transosondy, ozonosondy, meteorologické rakety, nebo pomocí meteorologických pozorování z letadel během letu. Viz též sondáž ovzduší, měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře.
angl. aerological observation; slov. aerologické pozorovanie; 1993-a3

pozorování bouřek

zjišťování výskytu bouřek popř. blýskavic na met. stanicích, při němž se kromě časových údajů zaznamenává vzdálenost od stanice, intenzita a tah bouřky, hlavní náraz větru a srážky. Za začátek bouřky na stanici považujeme okamžik, kdy bylo poprvé slyšet hřmění bez ohledu na to, zda bylo či nebylo vidět blesky nebo zda se na stanici vyskytly srážky. Není-li hřmění slyšitelné, mluvíme o blýskavici. Za konec bouřky považujeme okamžik posledního slyšitelného zahřmění, jestliže po dobu 10 až 15 minut od tohoto okamžiku již hřmění nebylo slyšet. Pro klimatické účely se rozlišuje bouřka na stanici (blízká) a bouřka vzdálená. K určování vzdálenosti bouřky od stanice se využívá rychlost zvuku. V praxi se uvažuje vzdálenost 1 km, jestliže od zablesknutí do zahřmění uběhnou 3 s.
angl. observation of thunderstorms; slov. pozorovanie búrok; 1993-a2

pozorování fenologické

pozorování časového průběhu fenologických fází během roku konané na fenologických stanicích. Zaznamenává se nástup fází jak u rostlin, tak u živočichů, popř. začátek polních prací.
angl. phenological observation; slov. fenologické pozorovanie; 1993-a1

pozorování klimatologické

met. pozorování prováděné především na klimatologických stanicích v klimatologických termínech. Mezi klimatologická pozorování v širším smyslu patří i ambulantní terénní meteorologická měření, jejichž účelem je bližší poznání mikroklimatu, topoklimatu, popř. mezoklimatu.
angl. climatological observation; slov. klimatologické pozorovanie; 1993-a1

pozorování meteorologické

získávání kvantitativního, popř. kvalitativního údaje o jednom nebo několika met. prvcích a jevech (počasí), zpravidla v určitém časovém okamžiku, tzv. pozorovacím termínu, a to buď pomocí přístrojů, nebo bez nich. Termín meteorologické pozorování považujeme za širší než pojem měření meteorologické, které je jeho součástí. Meteorologické pozorování se většinou provádí na stálých met. stanicích s různým personálním a přístrojovým vybavením. Meteorologické pozorování se rozlišuje podle místa na pozemní, lodní, letadlové, družicové a podle výšky nad terénem na přízemní a výškové, podle rozsahu na základní a doplňkové, podle času pozorování na hlavní a vedlejší, podle účelu na klimatologické, synop., letecké, aktinometrické, aerol. apod. Viz též pozorovatel meteorologický.
angl. meteorological observation; slov. meteorologické pozorovanie; 1993-a1

pozorování meteorologické dohlednosti

meteorologická dohlednost je pozorována vizuálně, nebo měřena přístroji. Při vizuálním pozorování ve dne se využívá vhodně rozmístěných předmětů v okolí místa pozorování, jejichž vzdálenost je známá a jejichž vlastnosti jsou v souladu s definicí met. dohlednosti. V noci se pro toto pozorování využívá několika světel o stabilní, směrově málo proměnlivé svítivosti. Přístrojové měření se provádí pomocí měřičů průzračnosti, využívajících měření koeficientu extinkce, nebo pomocí měřičů dohlednosti, využívajících dopředného rozptylu světla v atmosféře. Jednotkou pro měření met. dohlednosti je délkový metr nebo jeho násobky.
angl. observation of visibility; slov. pozorovanie meteorologickej dohľadnosti; 1993-a3

pozorování meteorologické doplňkové

met. pozorování prováděné mimo pevně stanovené pozorovací termíny, např. měření vodní hodnoty sněhové pokrývky v jiný než stanovený den, kterým je pondělí (např. v případě předpovídaného rychlého tání sněhu s možností vzestupu hladin vodních toků).
angl. supplementary meteorological observation; slov. doplnkové meteorologické pozorovanie; 1993-a3

pozorování meteorologické horské

met. pozorování prováděné na horské meteorologické stanici. Viz též meteorologie horská.
angl. mountain meteorological observation; slov. horské meteorologické (vrchárske) pozorovanie; 1993-a1

pozorování meteorologické lodní

met. pozorování prováděné na palubě lodi. Viz též meteorologie mořská, loď meteorologická.
angl. ship meteorological observation; slov. lodné meteorologické pozorovanie; 1993-a3

pozorování meteorologické přízemní

met. pozorování prováděné pozorovatelem ze zemském povrchu bez přístrojů nebo pomocí met. přístrojů, jejichž čidla jsou pevně spojena se zemí. Viz též pozorování aerologické.
angl. surface meteorological observation; slov. prízemné meteorologické pozorovanie; 1993-a1

pozorování meteorologické radiolokační

zjišťování výskytu a kvalit. i kvantit. vyhodnocování radiolokačních odrazů od meteorologických cílů, které jsou zaznamenávány meteorologickými radiolokátory. Zjišťuje se zejména rozložení a pohyb srážkové oblačnosti, její intenzita a vertikální mohutnost. Identifikují se oblasti konv. bouří a s nimi souvisejících možných nebezpečných povětrnostních jevů (přívalových povodní, krup, apod.).
angl. radar meteorological observation; slov. rádiolokačné meteorologické pozorovanie; 1993-a3

pozorování meteorologické reprezentativní

met. pozorování, při němž jsou dodržovány předepsané postupy, např. výška sensoru nad zemí, a jehož výsledky mají platnost pro širší okolí místa pozorování. Velikost tohoto okolí závisí na prostorové proměnlivosti daného met. prvku, na charakteru terénu a na účelu pozorování.
angl. representative meteorological observation; slov. reprezentatívne meteorologické pozorovanie; 1993-a3

pozorování meteorologické termínové

met. pozorování, které se provádí v určených časech, tj. termínech pozorování. Viz též standardní čas pozorování.
angl. meteorological observation at times specified; slov. termínové meteorologické pozorovanie; 1993-a3

pozorování meteorologické vizuální

pozorování bez met. přístrojů, např. pozorování druhu oblačnosti, bouřek, stavu půdy, určování dohlednosti odhadem.
angl. visual meteorological observation; slov. vizuálne meteorologické pozorovanie; 1993-a3

pozorování meteorologické výškové

, viz pozorování aerologické.
angl. upper-air meteorological observation; slov. výškové meteorologické pozorovanie; 1993-a1

pozorování oblačnosti

vizuální pozorování oblačnosti nebo určení některých charakteristik oblaků např. ceilometrem nebo met. radiolokátorem. Výsledkem je stanovení druhů oblaků podle mezinárodní klasifikace oblaků, celkového pokrytí oblohy, pokrytí oblohy jednotlivými druhy oblaků a výšky základny.
angl. observation of clouds; slov. pozorovanie oblačnosti; 1993-a3

pozorování počasí

, viz pozorování meteorologické.
angl. weather observation; slov. pozorovanie počasia; 1993-a1

pozorování synoptické

met. pozorování prováděné v synop. termínech v síti meteorologických stanic na pevninách i mořích. Údaje získané těmito pozorováními se v zakódované formě přenášejí světovým telekomunikačním systémem do meteorologických center. Podle termínu pozorování se rozlišuje hlavní a vedlejší synoptické pozorování. Některé met. stanice konají měření i v hodinových synoptických termínech. Viz též zpráva SYNOP.
angl. synoptic observation; slov. synoptické pozorovanie; 1993-a3

pozorování synoptické hlavní

synop. pozorování v hlavních synoptických termínech, tj. v 00, 06, 12 a 18 hodin světového času.
angl. synoptic observation at main standard times; slov. hlavné synoptické pozorovanie; 1993-a1

pozorování synoptické vedlejší

synop. pozorování prováděné ve vedlejších synoptických termínech, tj. v 03, 09, 15 a 21 hodin světového času.
angl. synoptic observation at intermediate standard times; slov. vedľajšie synoptické pozorovanie; 1993-a3

počasí

stav atmosféry charakterizovaný souhrnem hodnot všech met. prvků a atm. jevy v určitém místě a čase. Počasím se zpravidla rozumí okamžitý stav atmosféry, někdy též změny (průběh) met. prvků a jevů v určitém krátkém časovém intervalu (řádově minuty nebo hodiny). Počasí se charakterizuje souborem okamžitých nebo krátkodobě průměrovaných hodnot, zvláště teploty vzduchu, oblačnosti nebo slunečního svitu, směru a rychlosti větru a atm. srážek. Počasí je v podstatě vázáno na troposféru, nad níž se již většinou nevytvářejí oblaky, hydrometeory, bouřky apod. Pro počasí je charakteristická velká časová a prostorová proměnlivost. Počasí ve smyslu této definice je neopakovatelné; počasí ale mohou být podobná a lze je shrnovat do typů počasí. Viz též stav počasí, průběh počasí, proměnlivost počasí, zlepšení počasí, zhoršení počasí, změna počasí, zvrat počasí, jevy počasí význačné, jevy počasí zvláštní, bodování počasí, předpověď počasí, měření meteorologické, pozorování meteorologické, povětrnost, klima.
angl. weather; slov. počasie; 1993-a3

počasí aktuální

, syn. počasí skutečné.
angl. current weather; slov. aktuálne počasie; 1993-a1

počasí anticyklonální

1. počasí v oblasti anticyklony. Závisí na stadiu vývoje anticyklony, na druhu vzduchové hmoty, která anticyklonu tvoří, na roč. období. Je rozdílné v různých sektorech anticyklony. V chladném pololetí můžeme ve stř. Evropě pozorovat dva typy anticyklonálního počasí. První typ počasí se vyznačuje malou oblačností a nízkou teplotou vzduchu. Je obvyklý především ve stř. části anticyklony. Je charakteristický pro ostře vyjádřené procesy anticyklogeneze při subsidenci vzduchu v anticyklonách nad pevninou, které jsou tvořeny kontinentální vzduchovou hmotou s malou měrnou vlhkostí vzduchu. Při sněhové pokrývce klesá u nás noční teplota hluboko pod bod mrazu (–20 °C a níže). Druhý typ počasí je charakterizován velkou oblačností druhu stratus a stratocumulus a vyskytuje se v pomalu se vyvíjejících, popř. rozpadajících se anticyklonách, kdy sestupné pohyby vzduchu jsou velmi malé nebo jsou vystřídány výstupnými pohyby. Za této situace mohou dokonce vypadávat srážky ve tvaru mrholení. Často se vyskytují inverze teploty vzduchu obvykle začínající v blízkosti zemského povrchu a sahající do výšky 1 až 2 km. Při dostatečné vlhkosti jsou provázeny vývojem mlh, které zasahují rozsáhlé oblasti především v blízkosti středu anticyklony. Ve vyšších vrstvách anticyklony, v horských oblastech, bývá v tomto případě jasné a relativně velmi teplé počasí. V teplém pololetí nepozorujeme v anticyklonách počasí se spojitou vrstevnatou oblačností. Pro centrální oblasti anticyklony je typické málo oblačné, popř. bezoblačné počasí, v okrajových sektorech počasí s kupovitou oblačností, která bývá největší v předním sektoru tlakové výše. V jednotlivých případech, především v zadním sektoru letních anticyklon, lze pozorovat v horských oblastech stř. Evropy i bouřky. Nejvyšší teploty jsou v centrální části a v zadním sektoru výše.
2. označení pro počasí v oblasti anticyklony velmi zjednodušeně a nepřesně charakterizované malou oblačností beze srážek, nebo jasnem, slabým větrem, nebo bezvětřím a velkou denní amplitudou teploty vzduchu.
angl. anticyclonic weather; slov. anticyklonálne počasie; 1993-a3

počasí aprílové

lid. název pro proměnlivé, nestálé počasí v týlu cyklony, vyskytující se ve stř. Evropě převážně na jaře. Větrné a chladné počasí s častým střídáním vyjasnění a přeháněk, i v nížinách mnohdy sněhových, podmiňuje silná instabilita mořského polárního vzduchu nad teplejší pevninou, většinou za sz. proudění. Viz též proměnlivost počasí.
slov. aprílové počasie; 1993-a2

počasí cyklonální

1. počasí v oblasti cyklony. Závisí na stadiu vývoje cyklony, na druhu vzduchových hmot, které ji tvoří, na dráze cyklony, roč. období a je rozdílné v různých sektorech cyklony.
V mladé cykloně je počasí v její přední části charakteristické pro přibližující se teplou frontu a její přechod. Počasí stř. části mladé cyklony odpovídá počasí jejího teplého sektoru. V něm se v zimě ve stř. Evropě vyskytuje především rozsáhlá vrstevnatá oblačnost, srážky ve formě mrholení, advekční mlhy a prům. teplota vyšší než normální. Počasí v týlu cyklony odpovídá počasí při přechodu studené fronty a počasí ve studené vzduchové hmotě postupující za ní. Nejčastěji se při něm vyskytuje proměnlivá kupovitá oblačnost, srážky ve tvaru přeháněk, v horských oblastech se mohou vyskytovat srážky trvalého charakteru. V létě je přitom prům. teplota nižší než normální. Někdy se též hovoří o počasí sev. sektoru níže, které je typické velkou, často proměnlivou vrstevnatou i kupovitou oblačností, občasnými srážkami a při postupu cyklony od západu na východ vých. prouděním. Počasí i tam závisí do značné míry na vzdálenosti místa od středu cyklony.
V okludované cykloně je počasí v její přední části před okluzní frontou v chladném pololetí přibližně stejné jako v přední části mladé cyklony, protože v této roč. době se jeví okluzní fronta ve většině případů jako teplá. V teplém pololetí jsou v této části cyklony časté přeháňky, popř. bouřky. V týlové části okludované cyklony je počasí podobné jako v týlové části mladé cyklony s tím rozdílem, že protrhávání oblačnosti po přechodu okluzní fronty nenastává tak rychle. Popsané počasí v oblasti cyklony představuje jen zjednodušené schéma, ve skutečnosti cyklonální počasí podstatně závisí na mnoha dalších faktorech.
2. označení pro počasí v oblasti cyklony velmi zjednodušeně a nepřesně charakterizované velkou oblačností, trvalými srážkami a silným prouděním.
angl. cyclonic weather; slov. cyklonálne počasie; 1993-a3

počasí extrémní

obecné označení pro počasí projevující se povětrnostními extrémy. Oproti nebezpečnému počasí ho lze chápat jako výraznější.
angl. extreme weather; 2016

počasí frontální

počasí v oblasti atm. fronty, jehož charakter závisí na druhu fronty, její výraznosti a rychlosti postupu, dále na roč. a denní době, jakož i na zeměp. poloze oblasti, v níž se fronta vyskytuje. Podle druhu fronty se projevuje typickou oblačností, srážkami, změnou teploty vzduchu a rosného bodu, tlaku vzduchu a dochází i ke změnám dohlednosti a stáčení větru při přechodu fronty přes místo pozorování. Srážky se nemusí vyskytovat na každé frontě. V extrémních případech fronta přechází i za jasné oblohy bez pozorovatelné změny větru, teploty a tlaku vzduchu, přičemž se však mění vlhkost a průzračnost vzduchu i vert. teplotní zvrstvení ovzduší. Viz též oblačnost frontální, srážky frontální, bouřka frontální, mlha frontální.
angl. frontal weather; slov. frontálne počasie; 1993-a3

počasí kosmické

fyzikální a fenomenologický stav meziplanetárního prostoru. Výzkum kosmického počasí usiluje pomocí pozorování, monitorování, analýz a modelování o pochopení a předpovídání stavu Slunce, meziplanetárního prostoru a vnějších obalů planet i náhlých změn tohoto stavu, vyvolaných sluneční činností a dalšími zdroji, i o předpovědi možných dopadů na biologické a technologické systémy.
angl. space weather; slov. kozmické počasie; 2014

počasí medardovské

lid. označení pro převážně deštivé a chladné počasí v červnu a začátkem července ve stř. Evropě, vyvolávané dlouhotrvajícím přílivem mořského vzduchu od západu až severozápadu z Atlantského oceánu do evropského vnitrozemí. Název je odvozen od svátku svatého Medarda, připadajícího na 8. červen, kolem něhož medardovské počasí obvykle nastupuje. Medardovské počasí je nejvýraznější středoevropskou singularitou. V roč. chodu teploty vzduchu se projevuje zastavením vzestupu, popřípadě poklesem prům. denní teploty vzduchu. Pro medardovské počasí je rovněž charakteristická zvýšená srážková činnost. Viz též monzun evropský, chladna ovčí.
slov. medardovské počasie; 1993-a2

počasí místní

počasí v určité oblasti (řádově od několika km² do několika tisíc km²), odlišné od počasí v sousedních oblastech, a to za téže povětrnostní situace. Je podmíněno především vlastnostmi aktivního povrchu a orografickými podmínkami blízkého a vzdálenějšího okolí. V hodnotách některých met. prvků se též uplatňuje denní a roč. doba. Zvláštnosti místního počasí se projevují ve směru a rychlosti větru, v dohlednosti, v množství a výšce oblaků, v intenzitě a trvání srážek, v teplotě vzduchu apod. Viz též vlivy místní, klima místní.
angl. local weather; slov. miestne počasie; 1993-a1

počasí nebezpečné

obecné označení pro počasí vyznačující se nebezpečnými meteorologickými jevy. Anglický ekvivalent se kromě uvedeného významu používá i v užším smyslu ve vztahu ke konv. bouřím. Viz též bouře, počasí extrémní.
angl. severe weather; 2016

počasí pěkné

vžité označení pro slunečné a suché počasí, zpravidla se slabým větrem, které je typické např. v létě pro centrální část anticyklony a hřebene vysokého tlaku vzduchu. Nemá charakter odb. termínu. Viz též počasí anticyklonální.
angl. fine weather; slov. pekné počasie; 1993-a1

počasí předpovídané

soubor údajů o očekávaném počasí, vztahující se k určitému prostoru a časovému intervalu. Do tohoto souboru se nejčastěji zahrnují údaje o očekávaných hodnotách teploty vzduchu, směru a rychlosti větru, o výskytu oblačnosti, atm. srážek, mlh, bouřek apod.
angl. predicted weather; slov. predpovedané počasie; 1993-a1

počasí příznivé pro letecký provoz (CAVOK)

met. podmínky, při nichž je horiz. dohlednost 10 km nebo více a není hlášena nejnižší dohlednost, není oblačnost provozního významu a nevyskytuje se význačné počasí pro letectví (atm. srážky, bouřka, nízko zvířený sníh, přízemní mlha, atd.). Uvedené podmínky se v pravidelných a mimořádných leteckých meteorologických zprávách (METAR a SPECI), stejně jako v letištních předpovědích počasí (TAF a trend), označují zkr. CAVOK (cloud and visibility OK), která nahrazuje údaje o vodorovné, popř. dráhové dohlednosti, o stavu počasí a o oblačnosti. Viz též minima letištní a oblačnost provozního významu.
angl. clouds and visibility okay; slov. priaznivé počasie pre leteckú prevádzku; 1993-a3

počasí skutečné

soubor údajů o skutečném stavu ovzduší, vztahující se k určitému místu a času. Skutečné počasí zpravidla popisujeme údaji o teplotě, tlaku a vlhkosti vzduchu, o směru a rychlosti větru, o stavu počasí (déšť, sněžení, bouřka, mlha apod.), o oblačnosti, dohlednosti, popř. dalšími charakteristikami. V letecké meteorologii se pro počasí skutečné používá i termín počasí aktuální nebo aktuál.
angl. current weather; slov. skutočné počasie; 1993-a2

počasí střihové

slang. název pro počasí s trvalými, někdy až několikadenními srážkami v oblasti, nad níž se vyskytuje výrazný vert. střih větru, a to zpravidla ve směru o více než 90°. Střihové počasí nastává nad územím Česka zejména při situacích Vb, kdy v nižších vrstvách atmosféry (od země do výšky 1 až 3 km) je často pozorováno proudění ze sev. směrů, zatímco ve vyšších hladinách proudí vzduch z již. směrů. Ve výšce, kde výrazný střih větru podmiňuje vývoj výstupných pohybů, se ve většině případů vyskytuje málo pohyblivá atm. fronta. Při střihovém počasí bývají v ČR v některých případech pozorovány na rozsáhlém území vydatné srážky, dosahující vysokých až rekordních denních i několikadenních úhrnů. V letním pololetí jsou tyto srážky, vesměs při relativně nízké teplotě při zemi, nejčastější příčinou povodní na dolních úsecích větších toků (Labe, Vltavy, Moravy a Odry), např. v letech 1997 nebo 2002.
slov. strihové počasie; 1993-a3

počasí význačné

, viz jevy počasí význačné.
angl. significant weather; slov. význačné počasie; 1993-a1

počasí špatné

vžité lidové označení pro počasí s trvalými nebo občasnými atm. srážkami. Špatné počasí je často spjato s výskytem oblaků tvaru fractus (stratus fractus nebo cumulus fractus „špatného počasí“). Viz též počasí cyklonální, počasí frontální.
angl. bad weather; slov. škaredé počasie; 1993-a1

počítač jader Aitkenův

přístroj ke zjišťování koncentrace kondenzačních jader ve vzduchu. Je tvořen komůrkou, v níž se sledovaný vzorek nenasyceného vzduchu prudce ochladí vynucenou adiabatickou expanzí. Ochlazením dojde ke kondenzaci vodní páry na kondenzačních jádrech a vzniku zárodečných kapiček, které vypadávají na skleněnou destičku. Pomocí mikroskopu se určí počet kapiček usazených na plošné jednotce destičky a následně objemová koncentrace kondenzačních jader. Přístroj zkonstruoval skotský meteorolog J. Aitken (1839–1919) v roce 1880 a jeho původním účelem bylo měření koncentrace částic atmosférického prachu.
angl. Aitken counter of nuclei; slov. Aitkenov počítač jadier; 1993-a2

počítač výbojů blesku

historické označení pro el. zařízení, které zaznamenává jednotlivé výboje blesku v blízkém okolí. Počítače byly užívány i na met. stanicích v ČR. V cizí odb. literatuře byl označován jako ceraunometr.
angl. lightning flash counter; slov. počítač výbojov blesku; 1993-a3

pošmourno

lid. výraz pro velmi oblačné počasí, vyznačující se malým osvětlením během dne v důsledku výskytu souvislé nízké oblačnosti (zpravidla druhu stratus nebo nimbostratus) a malé dohlednosti. Pojem pošmourno je odvozen od slova „chmura“ – (temný) mrak, užívaného např. ve spojení chmurný (pochmurný) den.
slov. pochmúrne; 1993-a1

ppb, ppm

(parts per bilion, parts per milion) — zkratky anglických výrazů pro jednu miliardtinu (miliontinu) celku, obdobně jako procento (setina) nebo promile (tisícina). Často se používá pro měření koncentrace příměsí a znečišťujících látek v ovzduší, ve vodě nebo v tělesných tekutinách. V atmosférické chemii odpovídá koncentrace 1 ppm přítomnosti jedné částice plynné příměsi v 1 milionu částic vzduchu. Při převodu ppm a ppb na hmotnostní koncentrace je nutno brát v úvahu tlak a teplotu vzduchu.
slov. ppb, ppm; 2014

prach atmosférický

tuhý aerosol anorganického i organického původu složený z částic (nikoliv ledových), které se vznášejí v atmosféře a sedimentují na zemský povrch. Za prach atmosférický se nepovažuje kouř. Základními složkami atmosférického prachu jsou půdní částice, částice mořských solí, různé částice antropogenního původu, bakterie, spory, výtrusy a různé produkty rozpadu látek, někdy také částice kosmického prachu. Typické rozměry částic jsou 10^–4 m až 10^–6 m, za horní hranici velikosti se v současné odborné literatuře nejčastěji považuje 5.10^–4 m. Pro účely ochrany čistoty ovzduší se kromě složení atmosférického prachu určuje jeho koncentrace (množství nebo hmotnost částic v jednotce objemu vzduchu) a spektrum velikosti částic. Atmosférický prach zmenšuje průzračnost atmosféry a jako zákal omezuje dohlednost. Částice atmosférického prachu vhodných fyz. a chem. vlastností mohou sloužit jako kondenzační jádra. Viz též popílek, prach poletavý, spad prachu, depozice suchá, prachoměr, aerosol atmosférický.
angl. atmospheric dust; slov. atmosférický prach; 1993-a3

prach diamantový

jednoduché, velmi malé ledové krystalky, převážně tvaru jehlic, vznášející se ve vzduchu nebo klesající k zemi s nepatrnou pádovou rychlostí. Mohou vznikat při bezoblačné obloze za velmi nízkých teplot kolem –40°C a při vysoké relativní vlhkosti, kdy promíchávání vzduchu vede k nukleaci ledových krystalů a jejich růstu depozicí. Vznikají ve stabilních vzduchových hmotách často nad výškovou teplotní inverzí. Jsou časté v polárních krajinách, avšak při silných mrazech se vyskytují i ve stř. zeměpisných šířkách. Často jsou viditelné jen při vhodném osvětlení, kdy se třpytí ve slunečním světle a někdy vytvářejí halové sloupy nebo jiné halové jevy.
angl. diamond dust; slov. diamantový prach; 1993-a3

prach kosmický

velmi malé částice tuhých kosmických látek, jež dopadají do zemské atmosféry a na zemský povrch. Roč. množství činí 10⁴ až 10⁶ t. Jsou to produkty rozpadu asteroidů, komet, meteoritů apod. Byly pozorovány i oblaky kosmického prachu, tzv. meteorický prach.
angl. cosmic dust; slov. kozmický prach; 1993-a3

prach nebo písek zvířený

prach nebo písek zdvižený větrem nad zemský povrch. Není-li vodorovná dohlednost ve výšce oka pozorovatele (asi 180 cm nad zemí) znatelně snížena, označuje se jako nízko zvířený prach nebo písek. Je-li vodorovná dohlednost znatelně snížena, označujeme tento jev jako vysoko zvířený prach nebo písek. Zvířený prach nebo písek je jedním z litometeorů. Viz též vír prachový nebo písečný, vichřice prachová nebo písečná.
angl. drifting or blowing dust or drifting or blowing sand; drifting or blowing sand; slov. nízko zvírený prach alebo piesok; 1993-a3

prach poletavý

tuhé částice antropogenního původu rozptýlené v atmosféře, jejichž rychlost sedimentace je natolik malá, že mohou ve vzduchu setrvávat po rel. dlouhou dobu (několik dnů i více) a dostávat se do značných vzdáleností od svých zdrojů. Velikost částic polétavého prachu je řádově 10^–5 m a menší, nejvíce jsou zastoupeny částice s rozměry pod 10^–6 m. Viz též popílek, spad prachu, měření znečištění ovzduší.
angl. airborne dust; slov. poletavý prach; 1993-a1

prachoměr

, konimetr — přístroj nebo pomůcka pro měření spadu prachu nebo obsahu poletavého prachu v atmosféře. Větší částice prachu jsou zachycovány do sedimentačních nádob zčásti naplněných záchytným roztokem, které jsou umístěny v prašné lokalitě, nejčastěji na sloupech ve výši několika metrů nad zemí. Malé prachové částice neboli poletavý prach jsou nejčastěji zachycovány na filtr, přes který je prosáván definovaný objem vzduchu. Filtr může být pevný a je exponován po dobu několika hodin až dní. Zachycené množství prachu je pak zjišťováno váhově (gravimetricky), popř. opt. měřením zákalu filtru. Pohyblivý filtrační pás, přes který je prosáván vzduch, umožňuje průběžné měření poletavého prachu sledováním opt. zákalu filtru nebo měřením útlumu záření beta zachyceného prašnou stopou. Dříve bylo často užíván rovněž Aitkenův počítač jader, který však měří mimo poletavý prach i ostatní složky atmosférického aerosolu. Viz též měření znečištění ovzduší.
angl. dust counter; nuclei counter; slov. prachomer; 1993-a2

pracoviště meteorologická v ČR

, viz meteorologie v ČR.
angl. meteorological institute in the Czech Republic; meteorological office in the Czech Republic; meteorological service in the Czech Republic; slov. meteorologické pracoviská v ČR; 1993-a3

pracoviště meteorologické výstražné služby

pracoviště letecké meteorologické služby, nepřetržitě sledující vývoj met. prvků a jevů významných pro letecký provoz. Vydává informace SIGMET a další výstrahy pro oblast své odpovědnosti a poskytuje je příslušným leteckým orgánům. Hranice odpovědnosti daného pracoviště se zpravidla shodují s hranicemi příslušné letové informační oblasti.
angl. meteorological watch office; slov. pracovisko výstražnej meteorologickej služby; 1993-a3

pracoviště předpovědní centrální

ústřední článek předpovědní služby ČHMÚ s působností pro celé území ČR. Mezi jeho hlavní činnosti patří vykonávání meteorologické a hydrologické předpovědní služby, vydávání výstrah na meteorologické a povodňové jevy v rámci systému integrované výstražné služby (SIVS), zabezpečení systému smogového výstražného a regulačního, poskytování operativních informací orgánům státní správy, Hasičskému záchrannému sboru, Státnímu úřadu pro jadernou bezpečnost, komerčním a dalším odběratelům a uživatelům.
slov. centrálne predpovedné pracovisko; 2014

pracoviště předpovědní regionální

zabezpečují na regionální úrovni vykonávání meteorologické a hydrologické předpovědní služby, výstražné služby, systému smogového výstražného a regulačního a poskytování operativních informací jednotlivým uživatelům z komerční i nekomerční sféry. Regionální předpovědní pracoviště jsou umístěna na pobočkách ČHMÚ v Praze, Českých Budějovicích, Plzni, Ústí nad Labem, Hradci Králové, Ostravě a Brně. Pro koordinování jednotlivých výstupů na centrální a regionální úrovni denně probíhají mezi centrálním a regionálními pracovišti pravidelné a v případě potřeby i nepravidelné meteorologické konzultace.
slov. regionálne predpovedné pracovisko; 2014

praecipitatio

(pra) — jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Znamená, že z oblaků vypadávají atm. srážky (déšť, mrholení, sníh, zmrzlý déšť, krupky, kroupy aj.) dosahující až k zemskému povrchu. Vyskytuje se nejčastěji u druhů altostratus, nimbostratus, stratocumulus, stratus, cumulus a cumulonimbus. Tento jev se řadí mezi zvláštnosti oblaků, protože vypadávající srážky tvoří jakoby prodloužení oblaku; jinak patří srážky mezi hydrometeory. Viz též virga.
angl. praecipitatio; slov. praecipitatio; 1993-a2

pranostika povětrnostní

lid. průpovídka, často rýmovaná, která buď zachycuje typický průběh počasí v jednotlivých částech roku, nebo odhaduje vývoj počasí podle jeho charakteru v určitém referenčním dni nebo období. Většina povětrnostních pranostik se váže k vybraným kalendářním (tzv. kritickým) dnům roku a pro snadné zapamatování jsou spojeny se jménem příslušného světce (např. „Medardova kápě čtyřicet dní kape“). Část pranostik se týká vícedenních období, obvykle měsíců (např. „V lednu sníh a bláto, v únoru tuhé mrazy za to“). Řada pranostik má racionální jádro, u některých však obsah ustoupil rýmu, mnohé jsou pověrečné. Většina povětrnostních pranostik má jen regionální význam a pro jejich pochopení je nutné znát, kde a kdy vznikly, popř. obsah pojmů v době jejich zrodu. Poměrně značná část pranostik je odrazem povětrnostních singularit. Slovo pranostika vzniklo zkomolením slova prognostika, souvisejícího s prognózou čili předpovědí. Viz též počasí medardovské, obleva vánoční.
angl. weather lore; weather proverb; slov. poveternostná pranostika; 1993-a1

praporek větru

symbol, znázorňující na synoptických mapách a grafech, např. aerologických diagramech, rychlost větru 25 m.s^–1. Užívá se místo hodnoty pěti opeření šipky větru. Má tvar plného rovnostranného trojúhelníku.
angl. pennant; slov. zástavka vetra; 1993-a1

pravděpodobnost srážková

pravděpodobnost výskytu dne se srážkami, vypočítaná z dlouholeté řady pozorování a vyjádřená v procentech. Patří k zákl. klimatologickým charakteristikám časového rozložení srážek. Měs. nebo roč. srážková pravděpodobnost vyjadřuje poměr mezi počtem dní se srážkami a celkovým počtem sledovaných dní za mnohaleté období, např. srážková pravděpodobnost 33 % v měsíci září znamená, že v uvedeném měsíci byla v dlouholetém průměru třetina dní se srážkami. Denní srážková pravděpodobnost udává pravděpodobnost, s jakou je určitý kalendářní den v roce dnem srážkovým. Např. srážková pravděpodobnost 50 % pro 1. leden za období 1901–1950 znamená, že v průměru v každém druhém roce byly v uvedeném dnu pozorovány srážky.
angl. precipitation probability; slov. zrážková pravdepodobnosť; 1993-a1

pravidelnost meteorologická

zvýšená pravděpodobnost výskytu určitého počasí v průběhu roku, která se nedá vysvětlit střídáním roč. období a souvisí s typickým charakterem všeobecné cirkulace atmosféry. H. Flohn považuje zameteorologickou pravidelnost výskyt určité povětrnostní situace v určitém kalendářním období za dlouhou řadu roků s pravděpodobností 67 % a větší. Viz též singularita.
angl. meteorological regularity; slov. meteorologická pravidelnosť; 1993-a1

pravidla pro let podle přístrojů (IFR)

, viz let s použitím přístrojů.
angl. instrument flight rules; slov. pravidlá pre let podľa prístrojov; 1993-a1

pravidla pro let za viditelnosti (VFR)

, viz let za viditelnosti povrchu Země.
angl. visual flight rules; slov. pravidlá pre let pri vidieteľnosti; 1993-a1

pravidla technická WMO

publikace vydávaná Světovou meteorologickou organizací (WMO), která kodifikuje podmínky, formy a způsoby mezin. spolupráce v meteorologii a hydrologii. Technická pravidla WMO obsahují zásady, postupy a doporučení pro met. a hydr. služby. První díl této publikace se týká Světové služby počasí (WWW), včetně systému pozorování, zpracování údajů a met. komunikací (část A), dále obsahuje doporučení pro klimatologii, měření chem. komponent atmosféry a pro výukovou, publikační a výzk. činnost (část B), a pro zabezpečení námořní dopravy a zemědělství (část C). Druhý díl je věnován problematice met. služeb letectví a třetí díl se zabývá otázkami hydrologie
angl. Technical Regulations WMO; slov. technické pravidlá WMO; 1993-a3

pravidlo Buys-Ballotovo

, syn. zákon Buys-Ballotův.
slov. Buys-Ballotovo pravidlo; 1993-a1

pravítko geostrofické

, viz měřítko geostrofické.
angl. geostrophic ruler; slov. geostrofické pravítko; 1993-a1

pravítko pilotovací

pomůcka dříve používaná k vyhodnocování výškového větru při pilotovacím měření. Pomocí ní se řešily trigonometrické rovnice charakterizující polohu pilotovacího balonu v prostoru.
angl. pilot balloon slide rule; slov. pilotovacie pravítko; 1993-a1

prebaratik

slang. označení pro předpovědní mapu přízemního tlakového pole, do které se obvykle zakreslují i předpověděné polohy atmosférických front, popř. označení pro předpovědní mapu termobarického pole.
slov. prebaratik; 1993-a1

preboreál

, viz klima holocénu.
angl. preboreal; slov. preboreál; 1993-a3

prekurzor

v atmosférické chemii termín pro látku, ze které vzniká v atmosféře chemickou reakcí látka nová. Např. prekurzory přízemního ozonu jsou oxidy dusíku a těkavé organické látky.
slov. prekurzor; 2014

prkénko sněhoměrné

dřevěná deska o rozměrech 30 × 30 cm, která slouží k určování výšky nového sněhu, což je výška sněhové vrstvy, která se na sněhoměrném prkénku vytvořila od posledního pozorovacího termínu. Výška nového sněhu se měří v místě pokud možno nerušeném větrem. Od sněhu očištěné prkénko se položí na sněhovou vrstvu a lehce zatlačí tak, aby jeho horní plocha byla ve stejné úrovni se sněhovou pokrývkou. Neleží-li na stanici souvislá sněhová pokrývka, klade se prkénko přímo na půdu. Místo, kde je prkénko položeno, je vhodné označit hůlkou. Viz též měření sněhové pokrývky.
slov. snehomerná doštička; 1993-a3

problém uzávěru

nalezení způsobu uzavření systému Reynoldsových rovnic tím, že v nich vyjádříme korelace druhého řádu fluktuujících turbulentních částí složek okamžité rychlosti proudění. Tyto korelace určují tzv. Reynoldsova napětí. Problém lze obecně teoreticky řešit tak, že pro tyto druhé korelace odvodíme příslušné diferenciální (tzv. transportní) rovnice, avšak ty obsahují neznámé korelace třetího řádu. Postupujeme-li obdobně dále, lze nalézt obecné pravidlo, že pro určení korelací řádu n-tého potřebujeme znát korelace řádu n+1. Dospějeme tak k principiálně neuzavřené soustavě tzv. Kellerových–Friedmanových rovnic. Přijmeme-li pak na úrovni korelací určitého řádu jejich spekulativní (modelové) vyjádření, lze odtud v příslušném modelu odvodit všechny korelace nižších řádů. V tomto spočívá obecný princip tzv. RSM modelů, v nichž tedy řešíme příslušné transportní rovnice alespoň pro korelace druhého řádu. V praxi se však dnes problém uzávěru často řeší bez právě zmíněných transportních rovnic přímým vyjádřením Reynoldsových napětí prostřednictvím tzv. nula rovnicových modelů, algebraických modelů, jednorovnicových modelů nebo dvourovnicových modelů.
angl. closure problem; 2014

proces

, viz též děj.
slov. proces; 1993-a1

proces klimatogenetický

, viz geneze klimatu.
angl. climagenetic process; slov. klimatogenetický proces; 1993-a3

proces okluzní

děj při vývoji cyklony, při němž dochází k vytlačování teplého vzduchu v teplém sektoru cyklony od zemského povrchu do vyšších hladin atmosféry a ke vzniku okluzní fronty. Okluzní proces začíná obvykle v blízkosti středu cyklony, kde teplá fronta mladé cyklony přechází ve studenou frontu. Okluzní proces může výjimečně vlivem orografických podmínek začít i v jiných místech cyklony, např. při tvoření sekluze. Okluzní proces objevil 18. listopadu 1919 švédský meteorolog T. Bergeron.
angl. occlusion; slov. oklúzny proces; 1993-a1

proces ultrapolární

, děj ultrapolární — podle B. P. Multanovského vpád arkt. vzduchových hmot od severu nebo severovýchodu do evropské části Ruska, který se projevuje na přízemních synoptických mapách postupem středů anticyklon po tzv. ultrapolární ose směrem k jihu nebo jihozápadu. V současné době jde již o historický pojem související s vývojem synoptické meteorologie zejména v někdejším Sovětském svazu. Viz též vzduch arktický, vpád polární, reper.
slov. ultrapolárny proces; 1993-a2

produkt radiolokační A-skop

způsob zobrazení veličiny (obvykle radiolokační odrazivosti) měřené při konstantní poloze antény radaru. Jedná se o graf, kde na kladné poloose x je vynášena vzdálenost od radaru (resp. čas od vyslání pulsu), na ose y hodnota měřené veličiny. Používá se zejména pro servisní a diagnostické účely. Odpovídá zobrazení přijatého signálu na osciloskopu.
slov. rádiolokačný produkt A-skop; 2014

produkt radiolokační B-skop

způsob zobrazení pole veličiny (obvykle radiolokační odrazivosti) měřené při kruhovém azimutálním otáčení antény radaru a konstantním elevačním úhlu v polárních souřadnicích. Na ose x je většinou vynášen azimut a na ose y vzdálenost od radaru. Je se však možné setkat i s prohozením os x a y. Používá se zejména pro diagnostické účely.
slov. rádiolokačný produkt B-skop; 2014

produkt radiolokační CAPPI

zobrazení pole veličiny (obvykle radiolokační odrazivosti) v horizontální hladině konstantní nadmořské výšky. Je tvořeno z dat naměřených radarem při několika azimutálních otáčkách antény s různými elevačními úhly (z různých PPI hladin) Pro výpočet bývá používána lineární interpolace ze sousedních PPI hladin případně je vybírána hodnota z nejbližší PPI hladiny. Viz též produkt radiolokační PseudoCAPPI.
slov. rádiolokačný produkt CAPPI; 2014

produkt radiolokační ECHO TOP

horní hranice oblačnosti vyjádřená jako pole maximální výšky, ve které se ještě vyskytuje odrazivost vyšší než definovaná práhová hodnota. Tato prahová hodnota bývá obvykle stanovena v rozmezí 0 – 20 dBZ (v síti CZRAD 4 dBZ ).
slov. rádiolokačný produkt ECHO TOP; 2014

produkt radiolokační HAIL_PROB

pravděpodobnost výskytu krup daná výskytem vysoké odrazivosti (nad 45 dBZ) v hladinách nad nulovou izotermou; předpokládá se nulová pravděpodobnost při výšce menší než 1,625 km nad nulovou izotermou a 100 % pravděpodobnost, pokud tato výška přesáhne 5,5 km. Při výpočtu je třeba získat informaci o výšce nulové izotermy z blízké aerologické sondáže.
slov. rádiolokačný produkt HAIL PROB; 2014

produkt radiolokační MAX_Z

pole maximální odrazivosti ve vertikálním sloupci určené pro každý plošný element (pixel) horizontálního pole ze všech naměřených PPI hladin. Tento produkt bývá často doplněn o boční průměty maximálních odrazivostí ve směru jih–sever a západ–východ (pseudo 3D zobrazení).
slov. rádiolokačný produkt MAX Z; 2014

produkt radiolokační PPI

způsob rovinného zobrazení pole veličiny (obvykle radiolokační odrazivosti) měřené při kruhovém azimutálním otáčení antény radaru a konstantním elevačním úhlu. Z geometrického hlediska se jedná o průmět kuželového řezu do horizontální roviny. Poloha radaru je obvykle zobrazena v počátku rovinných souřadnic, osa x míří k východu, osa y k severu.
slov. rádiolokačný produkt PPI; 2014

produkt radiolokační PseudoCAPPI

zobrazení pole veličiny (obvykle radiolokační odrazivosti) v hladině konstantní nadmořské výšky, které se používá místo produktu CAPPI v případech, kdy není možné konstruovat CAPPI produkt nižších výškových hladin na celém dosahu radaru vlivem zakřivení zemského povrchu (případně vyšších výškových hladin v blízkosti radaru). Vzniká doplněním produktu CAPPI o data z nejnižší elevace PPI ve větších vzdálenostech od radaru (případně z nejvyšší elevace PPI blízko radaru).
slov. rádiolokačný produkt PseudoCAPPI; 2014

produkt radiolokační RHI

způsob zobrazení pole veličiny (obvykle radiolokační odrazivosti) měřené při vertikálním kývání antény radaru a konstantním azimutu (vertikální řez). Obvykle je poloha radaru zobrazena v počátku rovinných souřadnic, na kladné poloose x je vynášena vzdálenost, na kladné ose y výška.
slov. rádiolokačný produkt RHI; 2014

produkt radiolokační VIL

vertikálně integrovaný obsah kapalné vody. Produkt je vhodný pro posuzování intenzity konv. jevů. Za předpokladu Marshallova–Palmerova rozdělení se VIL [kg.m^–2] stanoví pomocí vzorce

V I L = {3,44.10}^{6} \int_{h_{z}}^{h_{t}} Z^{\frac{4}{7}} d h

kde Z [mm⁶.m^–3] je radiolokační odrazivost, h_z [m] je výška základny oblačnosti a h_t [m] je výška horní hranice oblačnosti. Při praktickém výpočtu se pro každý plošný element provádí sumace přes jednotlivé PPI hladiny.
slov. rádiolokačný produkt VIL; 2014

produkt radiolokační maximální odrazivosti

, syn. radiolokační produkt MAX_Z.
slov. rádiolokačný produkt maximálnej odrazivosti; 2014

profil atmosférické fronty

vertikální řez frontální plochou, který ukazuje, jak se mění sklon fronty s výškou. Profil atmosférické fronty závisí především na druhu fronty, rychlosti jejího postupu a na orografických poměrech oblasti, nad níž fronta postupuje. V mezní vrstvě atmosféry se vlivem tření sklon teplé fronty zmenšuje a studené fronty zvětšuje ve srovnání s jejich sklonem ve volné atmosféře. S deformací frontální plochy mohou souviset zvláštnosti v rozdělení frontální oblačnosti a srážek.
angl. profile of atmospheric front; slov. profil atmosférického frontu; 1993-a3

profil beta a gama záření vertikální

rozdělení β a γ záření v zemské atmosféře s výškou. Intenzita radioaktivního záření v atmosféře je dána jak přirozenou radioaktivitou atmosféry, tak umělou radioaktivitou atmosféry. Intenzita přirozené radioaktivity, tzv. přirozené pozadí, se v blízkosti zemského povrchu pohybuje mezi 0,025 a 0,09 µGy.h^–1 a s výškou vzrůstá tak, že ve výšce okolo 25 km je přibližně 5 až 8 µGy.h^–1. Zjišťováním odchylek od těchto hodnot lze sledovat kontaminaci atmosféry umělou radioaktivitou. Vertikální profily beta a gama záření se zjišťují při sondáži radioaktivity ovzduší pomocí sond pro měření radioaktivity.
slov. vertikálny profil beta a gama žiarenia; 2014

profil koncentrace ozonu vertikální

vertikální rozložení koncentrace ozonu v atmosféře s výškou. Vertikální profil koncentrace ozonu je prostorově i časově proměnlivý a většinou se vyjadřuje hodnotami parciálního tlaku ozonu v mPa ve standardních tlakových hladinách nebo v hladinách významných (zlomových) bodů profilu. Mezi faktory, které nejvíce ovlivňují profil koncentrace ozonu patří všeobecná cirkulace atmosféry a chemické procesy v atmosféře. Měření vertikálního profilu koncentrace ozonu se nejčastěji provádí pomocí ozonových sond a lidarů. Jako vertikální profil koncentrace ozonu lze označit i měření celkového množství ozonu v Dobsonových jednotkách ve zvolených vrstvách atmosféry pomocí ozonových spektrofotometrů a družicových spektrofotometrů využívajících tzv. Umkehr efekt. Viz též ozon přízemní, ozon v atmosféře Země, ozonosféra, sonda ozonová, sondáž ovzduší ozonometrická.
slov. vertikálny profil koncentrácie ozónu; 2014

profil teploty vzduchu vertikální

rozdělení teploty vzduchu v zemské atmosféře s výškou. Závisí na vzájemné interakci řady faktorů, především na radiační a turbulentní výměně tepla mezi zemským povrchem a spodními hladinami atmosféry i mezi jednotlivými atm. vrstvami, na absorpci krátkovlnného a dlouhovlnného záření plyny a vodní párou, na uvolňování a pohlcování tepla při fázových přeměnách vody v troposféře, na advekčním přenosu tepla, na zeměp. šířce, roč. době atd. Vert. profil teploty vzduchu lze všeobecně, bez uvádění konkrétních hodnot, charakterizovat takto: v troposféře teplota vzduchu až do hladiny tropopauzy klesá; ve stratosféře je rozdělení teploty vzduchu zpočátku zhruba izotermické, v horních hladinách teplota s výškou roste až do kladných hodnot (ve °C); v mezosféře se teplota vzduchu s výškou snižuje, zatímco v termosféře vzrůstá. Profil teploty se zjišťuje pomocí radiosond, letadel, sodarů, meteorologických raket a družic. Viz též profil teploty vzduchu vertikální z družic.
angl. vertical air temperature profile; slov. vertikálny profil teploty vzduchu; 1993-a2

profil teploty vzduchu vertikální z družic

jeden z možných výstupů družicové sondáže atmosféry.
angl. vertical temperature profile from satellites; slov. vertikálny profil teploty vzduchu z družíc; 1993-a3

profil vlhkosti vzduchu vertikální

rozdělení obsahu vodní páry v atmosféře s výškou. V mezní vrstvě atmosféry závisí na výparu na zemském povrchu, na vert. promíchávání vzduchu a na teplotě, ve volné atmosféře především na advekci a vertikálních pohybech vzduchu. Profil vlhkosti je obvykle velmi složitý. Za normálních podmínek se střídají vlhké, popř. nasycené vrstvy vzduchu s vrstvami rel. suchými. Stratosféra vzhledem k izotermickému a inverznímu zvrstvení je pro vert. přenos vlhkosti zadržující vrstvou. Občasný výskyt perleťových oblaků ve výškách okolo 25 km a stříbřitých oblaků kolem 80 km se však uvádí jako důkaz existence vodní páry i v těchto výškách.
angl. vertical air moisture profile; slov. vertikálny profil vlhkosti vzduchu; 1993-a2

profil větru

graf. nebo mat. vyjádření změny rychlosti, popř. směru větru jako funkce výšky (vertikální profil větru) nebo horiz. vzdálenosti (horizontální profil větru).
angl. wind profile; slov. profil vetra; 1993-a1

profil větru vertikální

rozdělení směru a rychlosti větru v atmosféře s výškou. Je velmi složité a závisí na řadě faktorů, z nichž nejdůležitější je všeobecná cirkulace atmosféry, podmíněná rozdělením teploty a tlaku vzduchu na zemském povrchu i v atmosféře, a její časové změny, dále vliv otáčení Země a členitost zemského povrchu. Rychlost větru v troposféře obvykle roste s výškou. V mezní vrstvě atmosféry je vertikální profil větru významně ovlivňován třením a jeho základní rysy zhruba vyjadřuje Taylorova (Ekmanova) spirála, v přízemní vrstvě atmosféry např. logaritmický vertikální profil větru.
angl. vertical wind profile; slov. vertikálny profil vetra; 1993-a1

profil větru vertikální Deaconův

závislost rychlosti větru v na výšce z nad zemským povrchem, empiricky odvozená pro přízemní vrstvu atmosféry E. L. Deaconem koncem 40. let 20. století. Uvádí se ve tvaru:

v (z) = \frac{v_{*}}{κ (1 - β)} [{(\frac{z}{z_{0}})}^{1 - β} - 1],

kde v_* značí dynamickou rychlost, κ von Kármánovu konstantu, z₀ parametr drsnosti; bezrozměrnou veličinu β charakterizující vliv teplotního zvrstvení ovzduší lze vyjádřit jako funkci Richardsonova čísla.
angl. Deacon profile of wind; slov. Deaconov vetikálny profil vetra; 1993-a1

profil větru vertikální logaritmicko-lineární

zobecnění logaritmického vertikálního profilu větru pro libovolné teplotní zvrstvení v přízemní vrstvě atmosféry. Obvykle se uvádí ve tvaru:

v (z) = \frac{v_{*}}{κ} (\ln \frac{z}{z_{0}} + γ \frac{z - z_{0}}{L}),

kde v(z) je rychlost větru ve výšce z nad zemským povrchem, v_* značí dynamickou rychlost, κ von Kármánovu konstantu, z₀ parametr drsnosti, γ bezrozměrnou empirickou konstantu a L Moninovu a Obuchovovu délku. V případě indiferentního teplotního zvrstvení nabývá L nekonečné hodnoty, a tento profil se redukuje na logaritmický profil.
angl. log-linear profile of wind; slov. logaritmicko-lineárny vertikálny profil vetra; 1993-a1

profil větru vertikální logaritmický

teor. model změny rychlosti větru v s výškou z v přízemní vrstvě atmosféry, založený na zjednodušujících předpokladech a popsaný logaritmickou funkcí výšky. Je vyjádřen např. vztahem:

v (z) = \frac{v_{*}}{κ} \ln \frac{z + z_{0}}{z_{0}},

kde v_* je dynamická rychlost, z₀ parametr drsnosti povrchu, z výška a κ von Kármánova konstanta (κ ≈ 0,4). Skutečné rozdělení rychlosti větru v přízemní vrstvě atmosféry je při indiferentním teplotním zvrstvení velmi blízké logaritmickému vertikálnímu profilu větru.
angl. logarithmic profile of wind; logarithmic velocity profile; slov. logaritmický vertikálny profil vetra; 1993-a1

profil větru vertikální mocninový

empiricky odvozený vztah pro vyjádření závislosti rychlosti větru v na výšce z nad zemským povrchem v přízemní vrstvě atmosféry. Obvykle se uvádí ve tvaru

v (z) = v_{1} {(\frac{z}{z_{1}})}^{α}

kde v₁ značí změřenou rychlost ve zvolené hladině z₁ a exponent a vyjadřuje vliv teplotního zvrstvení ovzduší. Z uvedeného profilu vyplývá tzv. mocninový zákon, podle něhož koeficient turbulentní difuze K závisí na vertikální souřadnici podle vztahu

K = k o n s t . z^{1 - a}

angl. power-law profile of wind; slov. mocninový vertikálny profil vetra; 1993-a1

profiler

(wind profiler) — systém distanční sondáže, využívající radarových (profiler radarový) nebo akustických (viz sodar) vln pro měření vertikálního profilu směru a rychlosti větru v atmosféře. Anténa systému vysílá krátké intenzivní impulzy, které se rozptylují na nehomogenitách indexu lomu, vyvolávaných atmosférickou turbulencí. Část rozptýleného výkonu je zachycena anténou a zpracována citlivým přijímačem. Z časového rozdílu mezi vyslání a návratem impulzu se stanoví výška rozptylujícího objemu atmosféry, který je unášen větrem. V důsledku toho vzniká posun frekvence mezi vyslaným a přijatým signálem (Dopplerův efekt). Z frekvenčního rozdílu se stanoví rychlost pohybu rozptylujícího objemu vzduchu ve směru šíření vlnového impulzu. Impulzy jsou vysílány postupně v nejméně třech úzkých směrovaných svazcích, které mezi sebou svírají známý úhel. Z rychlostí pohybu vzduchu, zjištěných na jednotlivých svazcích, se stanoví horizontální a vertikální složky rychlosti větru, případně další charakteristiky turbulentního proudění. Oba systémy je možno adaptovat na měření vertikálního profilu teploty rozšířením na systém RASS.
slov. profiler (wind profiler); 2014

prognostik

v meteorologii vžité označení pro pracovníka předpovědní služby pověřeného vydáváním předpovědí počasí. Viz též meteorolog, synoptik.
angl. forecaster; slov. prognostík; 1993-a1

prognóza

, syn. předpověď.
slov. prognóza; 1993-a1

prohlubování cyklony

stadium vývoje cyklony, ve kterém tlak vzduchu ve středu cyklony klesá. Toto stadium obvykle zahrnuje stadium mladé cyklony a stadium jejího největšího rozvoje. Viz též vyplňování cyklony.
angl. deepening of a low; deepening of a cyclone; slov. prehlbovanie cyklóny; 1993-a3

promrzání půdy

tuhnutí půdního roztoku při poklesu teploty pod jeho bod mrznutí. Hloubka promrzání půdy závisí kromě intenzity mrazů a doby jejich trvání na druhu a zpracování půdy a na jejím pokrytí sněhem, vegetací apod. Viz též měření promrzání půdy, půda dlouhodobě zmrzlá.
angl. freezing of soil; slov. premrzanie pôdy; 1993-a1

promíchávání izentropické

promíchávání vzduchu, při němž si jednotlivé vzduchové částice zachovávají konstantní entropii. K izentropickému promíchávání dochází např. tehdy, jestliže ve vzduchových částicích nenasycených vodní párou probíhají při turbulentním promíchávání adiabatické děje, tzn. potenciální teplota se s časem nemění.
angl. isentropic mixing; slov. izentropické premiešavanie; 1993-a1

promíchávání turbulentní v atmosféře

promíchávání vzduchu v turbulentním proudění. Nejvýrazněji se uplatňuje v mezní vrstvě atmosféry, kde je rozhodujícím činitelem při vert. transportu vodní páry, tepla a hybnosti. Turbulentní promíchávání v atmosféře se zvětšuje s rostoucí rychlostí větru a s klesající stabilitou atmosféry, v blízkosti zemského povrchu bývá silně ovlivňováno jeho drsností. Ve volné atmosféře se významné turbulentní promíchávání může vyskytovat zejména ve vrstvách s velkými střihy větru a s výrazně instabilním teplotním zvrstvením.
angl. turbulent mixing; slov. turbulentné premiešavame v atmosfére; 1993-a1

proměnlivost meteorologického prvku interanuální

intersekvenční proměnlivost meteorologického prvku z roku na rok, vypočtená z prům. roč. hodnot met. prvku. Patří k významným charakteristikám klimatu.
angl. interannual variability of meteorological element; slov. interanuálna premenlivosť meteorologického prvku; 1993-a1

proměnlivost meteorologického prvku interdiurní

intersekvenční proměnlivost meteorologického prvku ode dne ke dni. Počítá se nejčastěji z denních průměrů meteorologického prvku nebo z jeho hodnot zjištěných v termínech pozorování.
angl. interdiurnal variability of meteorological element; slov. interdiurná premenlivosť meteorologického prvku; 1993-a1

proměnlivost meteorologického prvku intermenzuální

intersekvenční proměnlivost meteorologického prvku měsíc po měsíci. Počítá se z prům. měs. hodnot met. prvku.
angl. intermensual variability of meteorological element; slov. intermenzuálna premenlivosť meteorologického prvku; 1993-a1

proměnlivost meteorologického prvku intersekvenční

obecně míra variability, definovaná jako aritmetický průměr abs. hodnot rozdílů po sobě následujících hodnot znaku. V klimatologii se používá především k vyjádření prům. kolísám met. prvků v časových řadách. Rozlišuje se interdiurní, intermenzuální a interanuální proměnlivost meteorologického prvku.
slov. intersekvenčná premenlivosť meteorologického prvku; 1993-a1

proměnlivost počasí

1. typická vlastnost počasí, zvláště ve stř. zeměp. šířkách, projevující se velkou interdiurní proměnlivostí meteorologických prvků, zejména teploty vzduchu, oblačnosti a slunečního svitu, dohlednosti a atm. srážek. Je vyvolána častými přechody front a cyklonální činností především v dosahu výškové frontální zóny; 2. změny počasí během dne v krátkých časových intervalech (minuty, hodiny), kdy se střídá velká oblačnost s přeháňkami, popř. bouřkami s vyjasňováním a slunečním svitem. V oblasti ČR se proměnlivost počasí vyskytuje zvláště v jarním období v týlu cyklon při převážně sz. proudění chladného vzduchu, kdy se hovoří o tzv. aprílovém počasí. Viz též změna počasí, oblačnost proměnlivá.
angl. weather variability; slov. premenlivosť počasia; 1993-a1

propustnost atmosféry

, transmitance — v meteorologii schopnost atmosféry propouštět elmag. záření. V užším odb. smyslu je propustnost atmosféry definována jako poměr intenzity záření, které prošlo atmosférou nebo její určitou vrstvou, k počáteční intenzitě. Propustnost atmosféry se zpravidla vztahuje k jednotlivým spektrálním oblastem (ultrafialové, viditelné, infračervené záření) nebo spektrálním pásmům vymezeným krajními vlnovými délkami. V oboru viditelného záření se místo o propustnosti někdy mluví o průzračnosti atmosféry. Synonymy propustnosti atmosféry převzatými z angličtiny jsou transparence, transmitance, zatímco opakem je opacita.
angl. atmospheric transmittance; atmospheric transparency; slov. priepustnosť atmosféry; 1993-a3

prostor letový informační

vymezený vzdušný prostor, pro který je poskytována letová informační a výstražná služba včetně met. informací. Viz též zabezpečení letectva meteorologické.
angl. flight information region; slov. informačný letový priestor; 1993-a3

prostředí přírodní

část materiálních činitelů životního prostředí, kterou vytvářejí biotické i abiotické složky přírody. Abiotickými složkami přírodního prostředí jsou atmosféra, hydrosféra a litosféra, biotickou složkou je biosféra; pedosféra se považuje obvykle za průnik abiotické a biotické složky přírodního prostředí. Předmětem zájmu meteorologie je ta část přírodního prostředí, pro niž jsou významné atm. jevy a děje. Protikladem přírodního prostředí je umělé životní prostředí, jehož složkami jsou uměle vytvořené objekty. Viz též potenciál krajiny klimatický, zdroje klimatické.
angl. natural environment; slov. prírodné prostredie; 1993-a1

prostředí životní

souhrn vnějších materiálních i nemateriálních činitelů působících na člověka a ostatní živé organismy. Z užívaných definic lze uvést: 1. část světa, s nbsp;níž je člověk ve vzájemné interakci, kterou využívá, mění a které se sám přizpůsobuje (UNESCO 1968); 2. soubor abiotických (přírodních neživých), biotických (přírodních živých) a socio-ekonomických (člověkem vytvořených) prvků, které člověka obklopují, které mu poskytují základní životní potřeby a ve kterých pracuje a odpočívá (J. Demek 1977).
Jednotlivé přírodní a socio-ekonomické prvky životního prostředí jsou navzájem spjaty bezprostředními a zpětnými vazbami. Někdy se pod pojmem životního prostředí rozumí jen jeho přírodní složka neboli přírodní prostředí. Podle rozsahu se zpravidla rozlišuje: a) globální životní prostředí v měřítku celé planety; b) makroprostředí, tj. krajina s jejími přírodními zdroji, ovzduším, vodami, půdou a biotou, ale také s výtvory člověka; c) mezoprostředí, tj. např. prostředí měst a vesnic; d) mikroprostředí, tj. pracovní, obytné a kulturní prostředí.
angl. environment; slov. životné prostredie; 1993-a1

protiměsíc

, syn. antiselenium, viz kruh paraselenický.
slov. protimesiac; 1993-a1

protislunce

, syn. antihelium, viz kruh parhelický.
slov. protislnko; 1993-a1

protisoumrak

záře, jež se objevuje na opačné straně oblohy než vychází nebo zapadá Slunce. Vzniká zpětným rozptylem a odrazem slunečních paprsků v atmosféře.
angl. anti-twilight; counterglow; slov. protisúmrak; 1993-a3

protisvit

slabá světelná skvrna kruhového nebo oválného tvaru, která se objevuje za bezměsíčných jasných nocí v průzračném vzduchu na opačném místě oblohy než je Slunce. Jedná se pravděpodobně o Sluncem osvětlený kosmický prach vně zemské atmosféry, podobně jako u zvířetníkového světla.
angl. zodiatical counterglow; gegenschein; slov. protisvit; 1993-a1

protivítr

vítr vanoucí proti směru pohybu letadla, lodi apod. Z met. hlediska nemá charakter odb. termínu. Viz též vítr boční, vítr podélný, vítr zádový.
angl. headwind; slov. protivietor; 1993-a1

protokol kalibrační

výsledek kalibrace meteorologických přístrojů obsahující přesnou identifikaci meteorologického přístroje, popis a výsledky provedené kalibrace. Stanovené opravy přístrojové musí být použity při každém měření. Platnost kalibrace je časově omezena.
slov. kalibračný protokol; 2014

protrhávání oblačnosti

ubývání oblačnosti ze stupně zataženo do stupně oblačno. Viz též vyjasňování, oblačnost.
angl. clearance; clearing; slov. pretrhávanie oblačnosti; 1993-a1

protržení tropopauzy

diskontinuita ve výšce tropopauzy spojená s výrazným frontogenetickým polem v troposféře. Nastává na rozhraní dvou vzduchových hmot výrazně odlišných vlastností, které mají značně rozdílné výšky tropopauzy. K protržení tropopauzy dochází ve výškové frontální zóně a v oblasti tryskového proudění.
angl. breakdown of tropopause; slov. pretrhnutie tropopauzy; 1993-a1

proud bleskového výboje rázový

jednorázový impulz záporné nebo kladné polarity velmi krátkého trvání (několik desítek nebo stovek µs), který se vyznačuje vysokou amplitudou proudu blesku od 10² do 3.10⁵ A.
angl. lightning current; slov. rázový prúd bleskového výboja; 1993-a1

proud bleskového výboje souvislý

proud v kanálu blesku mezi jednotlivými dílčími výboji blesku, jímž nastává neutralizace nábojů. Amplituda tohoto proudu dosahuje jenom několika desítek ampérů, avšak náboj dosahuje podstatné části náboje celkového bleskového výboje.
slov. súvislý prúd bleskového výboja; 1993-a1

proud konvektivní sestupný

(downdraft) — vertikální sestupný proud, typický pro konv. bouře, zpravidla doprovázený silnými srážkami (deštěm či kroupami). Maximální vertikální rychlosti sestupných proudů dosahují přibližně polovičních hodnot rychlosti vzestupných proudů. Pro extrémně silné sestupné konv. proudy se používá termín downburst, popř. microburst. V supercele rozlišujeme přední a zadní sestupný proud. Slangově se v češtině používá původní angl. termín downdraft [daundraft].
angl. downdraft; slov. zostupný konvektívny prúd; 2014

proud konvektivní sestupný přední

, čelní (FFD, z angl. Forward-Flank Downdraft) – hlavní sestupný konv. proud v supercele, který je většinou spojen se silnými srážkami. Nachází se v přední části supercely vzhledem ke směru jejího pohybu. Je zodpovědný za vznik gust fronty a pro ni typické oblačnosti ve formě zvláštnosti arcus. Na rozdíl od zadního vzestupného proudu je tvořen studeným a vlhkým vzduchem, neboť se do něj vypařují srážkové částice.
angl. forward flank downdraft; slov. vzostupný konvektívny prúd; 2015

proud konvektivní sestupný zadní

, týlový (RFD, z angl. Rear-Flank Downdraft) – sestupný proud v supercele, který většinou není spojen s vypadáváním srážek a který se nachází v zadní části supercely vzhledem ke směru jejího pohybu. Na rozdíl od předního sestupného konv. proudu je tvořen suchým a teplým vzduchem a obsahuje menší množství srážkových a oblačných částic. Oblast zadního sestupného proudu se může jevit bezoblačná, nicméně velké částice, které zbyly v sestupném proudu, vytvářejí na radaru tzv. hákovité echo.
angl. rear flank downdraft; 2015

proud konvektivní vzestupný

(updraft) — vertikální vzestupný proud, vyvolaný instabilitou okolního prostředí, který dává vznik oblakům cumulus a cumulonimbus. V případě silnějších vzestupných proudů uvnitř konv. bouří mohou hodnoty maxima vertikální rychlosti dosáhnout až kolem 60 m.s^-1. Projevem nejvyšších partií vzestupných proudů konv. bouří jsou přestřelující vrcholy – nejsilnější vzestupné konv. proudy generují nejvýraznější přestřelující vrcholy. Slangově se v češtině používá původní angl. termín updraft.
angl. updraft; 2014

proudnice

čára v poli pohybu kapaliny nebo plynu, v meteorologii obvykle v poli větru, v jejímž každém bodě má rychlost proudění v daném okamžiku směr tečny. Nemění-li se pole větru s časem, tj. při stacionárním proudění, jsou proudnice totožné s trajektoriemi vzduchových částic. Hustota proudnic je úměrná rychlosti proudění. Proudnice popisují pohybové pole v atmosféře, které úzce souvisí s tlakovým polem. Na výškových met. mapách proudnice zhruba odpovídají izohypsám. Viz též mapa kinematická.
angl. streamline; slov. prúdnica; 1993-a2

proudění

, viz též vítr.
angl. flow; slov. prúdenie; 1993-a1

proudění ageostrofické

, syn. vítr geostrofický.
slov. ageostrofické prúdenie; 1993-a1

proudění antibarické

, syn. vítr antibarický.
slov. antibarické prúdenie; 1993-a1

proudění anticyklonální

proudění, při kterém mají proudnice anticyklonální zakřivení.
angl. anticyclonic flow; slov. anticyklonálne prúdenie; 1993-a1

proudění barické

, syn.vítr barický.
slov. barické prúdenie; 1993-a1

proudění chaotické

proudění vzduchu v závětří horské překážky, jestliže tloušťka vrstvy vzduchu proudícího přes hřeben nepřesahuje o více než polovinu převýšení hřebenu nad okolním terénem. Chaotické proudění má neuspořádaný charakter se silnou nárazovitostí v závětrném prostoru. Pojem uvedeného významu zavedl český meteorolog J. Förchtgott.
slov. chaotické prúdenie; 1993-a3

proudění cyklonální

proudění, při kterém mají proudnice cyklonální zakřivení.
angl. cyclonic flow; slov. cyklonálne prúdenie; 1993-a1

proudění cyklostrofícké

, syn. vítr cyklostrofický.
slov. cyklostrofické prúdenie; 1993-a1

proudění difluentní

proudění charakterizované rozbíhajícími se proudnicemi. Viz též difluence, proudění konfluentní.
angl. diffluent flow; slov. difluentné prúdenie; 1993-a1

proudění divergentní

1. proudění s nenulovou divergencí, v meteorologii zpravidla proudění s nenulovou horiz. nebo izobarickou divergencí. Opakem je proudění nedivergentní s nulovou, v meteorologii opět zpravidla horiz. nebo izobarickou divergencí; 2. proudění s kladnou divergencí, v meteorologii zpravidla proudění s kladnou horiz. nebo izobarickou divergencí. Opakem je proudění konvergentní se zápornou divergencí neboli konvergencí. Pro odlišení od proudění divergentního, uvedeného v prvém významu, je však v tomto případě vhodnější používat spíše označení proudění divergující, resp. proudění konvergující. Proudění divergující se někdy nespr. ztotožňuje s prouděním difluentním a podobně proudění konvergující s prouděním konfluentním. V atmosféře však může běžně existovat např. konvergující difluentní proudění, jestliže se horiz. nebo izobarické proudnice v dané oblasti rozbíhají, tj. nastává difluence, avšak v důsledku zpomalování proudění podél proudnic je celkový tok hmotnosti vzduchu přes hranice této oblasti záporný, tj. vtékání převládá nad vytékáním a existuje tedy konvergence proudění. Analogicky si lze představit i divergující konfluentní proudění.
angl. divergent flow; slov. divergentné prúdenie; 1993-a1

proudění divergující

, viz proudění divergentní.
slov. divergujúce prúdenie; 1993-a1

proudění geostrofické

, syn. vítr geostrofický.
slov. geostrofické prúdenie; 1993-a1

proudění gradientové

, syn. vítr gradientový.
slov. gradientové prúdenie; 1993-a1

proudění inerční

, syn. pohyb inerční, viz kružnice inerční.
angl. inertial flow; slov. inerciálne prúdenie; 1993-a1

proudění konfluentní

proudění charakterizované sbíhajícími se proudnicemi. Viz též proudění difluentní.
angl. confluent flow; slov. konfluentné prúdenie; 1993-a1

proudění konvergující

, viz proudění divergentní.
angl. convergent flow; slov. konvergujúce prúdenie; 1993-a1

proudění laminární

proudění bez turbulentních vířivých pohybů. Jednotlivé makroskopické částice proudící tekutiny (ve vzduchu jednotlivé vzduchové částice) se pohybují ve vrstvách rovnoběžných se směrem proudění, mezi sousedními vrstvami se mohou vzájemně vyměňovat pouze molekuly, nikoli makroskopické částice. Proudnice mají hladký průběh a v případě vhodného obarvení proudící tekutiny je lze sledovat na značnou vzdálenost. V atmosféře se s laminárním prouděním setkáváme pouze v tzv. laminární vrstvě, která se někdy vytváří nad hladkými povrchy, např. nad vodním povrchem při slabém větru, uhlazenou sněhovou pokrývkou apod. a dosahuje tloušťky řádově 10^–3 až 10^–2 m. Nad laminární vrstvou existuje přechodová vrstva s nedokonale vyvinutou turbulencí. Laminární proudění samovolně přechází v turbulentní, jestliže Reynoldsovo číslo překročí kritickou mez. Viz též rychlost kritická, proudění turbulentní.
angl. laminar flow; slov. laminárne prúdenie; 1993-a1

proudění meridionální

proudění ve směru podél poledníků, tj. od severu k jihu nebo naopak. V meteorologii obvykle platí konvence, že jižní meridionální proudění se označuje jako kladné a severní meridionální proudění jako záporné. Viz též cirkulace meridionální, složka cirkulace meridionální, proudění zonální.
angl. meridional flow; slov. meridionálne prúdenie; 1993-a2

proudění nabíhající

slang. označení pro proudění vzduchu na návětrné straně orografické, popř. jiné překážky, pokud ještě není touto překážkou ovlivněno. Ve stejném smyslu při modelových výpočetních nebo laboratorních experimentech proudění na vstupní návětrné straně modelové domény.
slov. nabiehajúce prúdenie; 1993-a3

proudění rotorové

proudění vzduchu v závětří hor, které je vázáno na vert. nepříliš mohutnou vrstvu vzduchu s dostatečně silným prouděním zhruba kolmým k ose pohoří, přičemž tato vrstva má převážně stabilní zvrstvení. Charakteristickým jevem rotorového proudění je vzájemné prostorové přibližování jednotlivých vírů s horiz. osou (rotorů), často až do té míry, že v závětrném prostoru vznikají dvojice opačně rotujících rotorů ve spojení se silnou až extrémní turbulencí. Rotory lze někdy identifikovat na základě výskytu oblaků cumulus fractus. Viz též oblak rotorový.
angl. rotor streaming; slov. rotorové prúdenie; 1993-a3

proudění tryskové

, jet stream [džet strím] — silné proudění vzduchu ve tvaru zploštělé trubice s kvazi horiz. osou max. rychlosti proudění vzduchu, zpravidla 1–2 km pod tropopauzou, jež je charakterizováno nejen velkými rychlostmi, nýbrž i výraznými horiz. a vert. střihy směru větru. Podle definice WMO je tryskové proudění vymezeno izotachou 30 m.s^–1, horiz. střihem větru alespoň 5 m.s^–1 na 100 km a vert. střihem větru 5 až 10 m.s^–1 na 1 km. Horiz. rozměry podél osy tryskového proudění jsou tisíce km a vert. rozměry jsou jednotky km. Je strukturně spojeno s planetární výškovou frontální zónou. Tryskové proudění se vyskytuje i ve stratosféře a mezosféře. Poprvé bylo toto proudění prokázáno za 2. svět. války nad Tichým oceánem při letech nad Japonskem. V literatuře se uvádějí rychlosti tryskového proudění až přes 500 km.h^–1. Nad územím ČR byly naměřeny hodnoty okolo 300 km.h^–1. Viz též klasifikace tryskového proudění geografická.
angl. jet stream; slov. dýzové prúdenie; 1993-a2

proudění tryskové mimotropické

tryskové proudění, které je vázáno na polární i arkt. planetární výškovou frontální zónu. Dělí se na tryskové proudění mírných šířek a tryskové proudění arktické. Mimotropické tryskové proudění se vyznačuje velkou proměnlivostí zeměp. polohy i rychlostí. Typickým znakem je velká meandrovitost tohoto proudění, hlavně v mírných šířkách. Viz též proudění tryskové subtropické.
angl. extratropical jet stream; slov. mimotropické dýzové prúdenie; 1993-a1

proudění tryskové nízkohladinové

, proudění tryskové v mezní vrstvě — výrazné zesílení horiz. proudění vzduchu ve spodní troposféře, nejčastěji v horní části mezní vrstvy atmosféry, které se projevuje lokálním maximem ve vertikálním profilu větru, ale většinou neodpovídá definici tryskového proudění podle WMO. Obvykle souvisí s výškovými nebo přízemními inverzemi teploty vzduchu, přičemž hladina max. rychlosti větru bývá blízká horní hranici inverze. Nízkohladinové tryskové proudění má složité příčiny, např. A. K. Blackadar (1957) spojuje tento jev, který je často pozorován ve středozáp. a jz. oblastech USA, s působením setrvačných oscilací rychlosti proudění, projevujících se zejména v nočních hodinách. Při vzniku nízkohladninového tryskového proudění se mohou uplatňovat i typicky orografické příčiny, např. v oblasti návětří pod zesíleným prouděním ve vyšších vrstvách troposféry, vane-li vítr pod malým úhlem k pohoří za výskytu výškové inverze teploty. Nízkohladinové tryskové rpoudění je dále ovlivňováno teplotním zvrstvením ve spodní troposféře, baroklinitou a nestacionárností dějů v mezní vrstvě atmosféry. Viz též košava.
angl. low-level jet stream; slov. nízkohladinové dýzové prúdenie; 1993-a3

proudění tryskové rovníkové

, proudění tryskové tropické — tryskové proudění na sev. polokouli v blízkosti rovníku. Má vých. směr, a proto se někdy označuje termínem „rovníkový východní jet stream“. Bývá součástí letního stratosférického tryskového proudění, je nejvýraznější od června do srpna. Jeho osa bývá ve výšce 20–30 km a nevzdaluje se od rovníku více než 15–20°. Rovníkové tryskové proudění se vyskytuje především nad již. Arábií, Afrikou, Indií a rovníkovými oblastmi Tichého oceánu. V šířkovém směru má rovníkové tryskové proudění relativně malý rozsah.
angl. equatorial jet stream; tropical jet stream; slov. rovníkové dýzové prúdenie; 1993-a1

proudění tryskové stratosférické

tryskové proudění záp. směru ve stratosféře a spodní mezosféře vyskytující se v zimním období. Souvisí s radiačním ochlazováním a se vznikem výškové cyklony v polární oblasti během polární noci. Stratosférické tryskové proudění se vyskytuje v poměrně širokém pásmu, avšak nejvýraznější bývá v zimě okolo 70° sev. zeměp. šířky s osou ve výšce asi 50 km a označuje se též jako tryskové proudění na okraji polární noci. V letním období je toto tryskové proudění vystřídáno větry vých. směru, kterým se obvykle nedá přisoudit charakter tryskového proudění. K stratosférickému tryskovému proudění obvykle počítáme i rovníkové tryskové proudění, které se vyskytuje ve spodní stratosféře, popř. může zasahovat i do horní troposféry.
angl. stratospheric jet stream; slov. stratosferické dýzové prúdenie; 1993-a1

proudění tryskové subtropické

tryskové proudění v horní troposféře, jehož osa bývá v zimě přibližně na 30. a v létě na 40. až 45. rovnoběžce sev. polokoule, většinou ve výšce izobarické hladiny 200 hPa. Nejvyšší rychlosti proudění se vyskytují nad vých. pobřežím kontinentů sev. polokoule a nad přilehlým mořem. Na rozdíl od mimotropického tryskového proudění není subtropické tryskové proudění vázáno na frontální zónu a je nejlépe vyvinuto v zimě. Subtropické tryskové proudění má obdobu i na již. polokouli. Viz též proudění tryskové tropické.
angl. subtropical jet stream; slov. subtropické dýzové prúdenie; 1993-a1

proudění tryskové tropické

, syn. proudění tryskové rovníkové.
angl. tropical jet stream; slov. tropické dýzové prúdenie; 1993-a1

proudění tryskové v mezní vrstvě

, syn. proudění tryskové nízkohladinové.
slov. dýzové prúdenie v hraničnej vrstve; 1993-a1

proudění turbulentní

v meteorologii proudění vzduchu, v němž se vyskytují nepravidelné turbulentní víry a fluktuace rychlosti. Při turbulentním prodění pronikají z jedné vrstvy do druhé nejen jednotlivé molekuly, ale i makroskopické vzduchové částice. Proudění bez turbulentních vířivých pohybů nazýváme prouděním laminárním. V reálné atmosféře je proudění zpravidla turbulentní. Viz též turbulence.
angl. turbulent flow; slov. turbulentné prúdenie; 1993-a1

proudění ve tvaru vln

, syn. proudění vlnové.
angl. lee wave flow; slov. prúdenie v tvare vĺn; 1993-a3

proudění vlnové

proudění vzduchu interagující především v závětrné oblasti hor s gravitačními vlnami, které je vázáno na vert. mohutnou vrstvu vzduchu se stabilním teplotním zvrstvením. Rychlost větru v ní obvykle převyšuje ve výšce horského hřebene 10 m.s^–1 a roste s výškou. Na závětrné straně horské překážky vzniká vlnová deformace proudění v podobě stojatých vln, pod jejichž vrchy se vyskytují 2 až 3 víry s horiz. osou (rotory) přibližně ve výšce horského hřebene. Vzdálenost prvního rotoru od překážky a vzájemná vzdálenost vírů roste s rychlostí proudění a klesá se zvětšující se stabilitou teplotního zvrstvení. Podle J. Förchtgotta je tato vzdálenost zhruba rovna desetinásobku rel. převýšení závětrné strany horské překážky. Doprovodná silná až extrémní turbulence je vázána především na oblasti rotorů, které jsou při dostatečné vlhkosti vyjádřeny oblaky cumulus fractus. Vert. složka rychlosti proudění vzduchu může dosahovat 10 až 25 m.s^–1. Při vhodném teplotním zvrstvení, příznivém profilu větru a dostatečné rel. výšce horské překážky může zóna vlnové deformace proudění zasahovat až do horní troposféry, popř. i do stratosféry, jak např. dokládá tragický let Švéda. K. E. Ovgarda na bezmotorovém letadle do výšky nad 16 000 m nad Sierrou Nevadou v prosinci 1951. Typickým jevem spojeným s vlnovým prouděním jsou vlnové oblaky tvaru lenticularis. Pro vlnové proudění se v letecké (plachtařské) meteorologii často používá označení závětrné vlny nebo vlna horská.
slov. vlnové prúdenie; 2014

proudění vírové

1. proudění vzduchu v oblasti hor, které je vázáno na vrstvu vzduchu s rychlostí větru rostoucí s výškou, přičemž však rychlost zpravidla nepřevyšuje 10 m.s^–1 a v úrovni horského hřebene dochází k jejímu ustálení. Za horskou překážkou se vytváří pouze jeden vír s horiz. osou. Význačná turbulence se vyskytuje jen za překážkou a obvykle se nevytvářejí typické vlnové oblaky; 2. v dynamické meteorologii se termínem vírové proudění označuje proudění s nenulovou rel. vorticitou. Termín vírové proudění se v tomto smyslu nevztahuje k vířivým turbulentním pohybům.
slov. vírové prúdenie; 1993-a3

proudění zonální

proudění vzduchu ve směru podél rovnoběžek, přičemž obvykle se jako zonální proudění označuje proudění ve směru západ – východ. Východní proudění podél rovnoběžek se většinou označuje jako východní nebo negativní zonální proudění, popř. jako proudění antizonální. Viz též cirkulace zonální, složka cirkulace zonální, proudění meridionální.
angl. zonal flow; slov. zonálne prúdenie; 1993-a3

proudění řídící

málo zakřivené ustálené proudění vzduchu ve stř. troposféře, v jehož směru se všeobecně přemísťují nízké tlakové útvary. Za směr řídícího proudění se v synop. praxi považuje směr izohyps na mapách absolutní topografie hladin 500 nebo 700 hPa. Při subj. předpovědi přízemního tlakového pole se obvykle předpokládalo, že rychlost přesunu tlakových útvarů je přibližně rovna 0,8 rychlosti geostrofického větru v hladině 700 hPa nebo 0,6 rychlosti v hladině 500 hPa. Ve skutečnosti se rychlost přesunu mění v dosti širokých mezích a závisí na typu tlakového útvaru a jeho vývojovém stadiu. V současné době se jedná již o zastaralý pojem spojený s klasickými synop. metodami předpovědi počasí.
angl. steering flow; slov. riadiace prúdenie; 1993-a3

provoz za každého počasí (AWO)

letový provoz bez ohledu na nevhodné povětrnostní podmínky (All weather operations, zkr. AWO). K provozu za každého počasí se vztahují tzv. letištní provozní minima (kategorie ICAO). I. kategorii představuje úroveň zabezpečení, která umožňuje provoz při hodnotách dráhové dohlednosti (VIS) ne méně než 800 m nebo RVR ne méně než 550 m a výšce základny význačné oblačnosti (výšce rozhodnutí, DH-decision height) ne nižší než 200 FT (60 m). II. kategorii umožňuje provoz při hodnotách DH nižších než 200 FT, ale ne nižších než 100 FT (30 m) a RVR ne nižší než 300 m. IIIa kategorii odpovídá dráhová dohlednost ne nižší než 175 m a DH nižší než 100 FT, nebo bez stanovené DH, IIIb kategorii odpovídá dráhová dohlednost nižší než 175 m, ale ne méně než 50 m a DH nižší než 50 FT (15 m) nebo bez stanovené DH a IIIc kategorií je provoz za každého počasí tj. bez stanoveného limitu pro DH a RVR. V ČR je letiště Václava Havla Praha letištěm CAT IIIb a letiště Ostrava Mošnov CAT II. Letiště Karlovy Vary a Brno Tuřany letišti CAT I. Viz též let s použitím přístrojů, let za ztížených meteorologických podmínek.
angl. all weather operations; slov. prevádzka za každého počasia; 1993-b3

proxy data

nepřímé indikátory, které umožňují rekonstruovat paleoklima, popř. historické klima, a určit přibližné vlastnosti klimatického sytému v minulosti. Podmínkou jejich využití v paleoklimatologii je možnost alespoň přibližného datování a poznatky o jejich klimatické podmíněnosti. Základními druhy proxy dat jsou data geologická (analýza hlubokomořských, jezerních a navátých sedimentů, ledovcových jevů, fosilních půd), glaciologické (analýza vrtných jader ledovců) a biologická (analýza letokruhů, malakofauny, hmyzu a pylová analýza). V širším smyslu patří mezi proxy data i nepřímé historické prameny užívané historickou klimatologií, které dokumentují jevy vázané na počasí a klima (např. údaje o povodních, záznamy o počátcích žní apod.).
angl. proxy data; slov. proxy data; 2014

pruh kondenzační

, pás kondenzační, stopa kondenzační — umělý oblak vzhledu cirru až cirrocumulu, který vzniká za letadlem nebo raketou v horní troposféře a ve spodní stratosféře. Kondenzační pruhy bývají zpočátku široké 5 až 10 m a vytvářejí se ve vzdálenosti 50 až 100 m za letadlem. Jejich trvání zpravidla nepřesahuje 40 minut. Nejčastěji se vyskytují při teplotě –40 až –50 °C ve výšce 7 až 12 km. Vert. tloušťka vrstvy s vhodnými podmínkami pro vznik kondenzačních pruhů bývá asi 2 km. Kondenzační pruh vzniká kondenzací vodní páry na kondenzačních jádrech, která dodávají letadla a rakety do ovzduší, a následným mrznutím vzniklých přechlazených kapek. Jeho vznik je ovlivňován i poklesem tlaku vzduchu v oblasti adiabatického rozpínání vzduchu. Z angl. condensation trail vznikl mezinárodně často používaný termín (zkratka) contrail. Ve starší české literature se lze setkat s nevhodným označením „kondenzační sledy“, které vzniklo přímým převzetím ruského termínu.
angl. condensation trail ; contrail; slov. kondenzačný pruh; 1993-a3

pruh rozpadový

bezoblačný pruh, který lze pozorovat po průletu letadla tenkou vrstvou oblačnosti středního a horního patra. Rozpadový pruh se může vytvořit při ohřátí oblačného vzduchu, který obsahuje vodní kapky nebo ledové krystalky, horkými výfukovými plyny letadla. Při zvýšení teploty relativní vlhkost klesne, oblačné elementy se vypaří a v oblaku vzniká bezoblačná mezera. Alternativní vysvětlení pro vznik rozpadového pruhu při průletu letadla oblakem s přechlazenými kapkami spočívá v rychlém mrznutí přechlazených kapek nebo vzniku ledových krystalků v důsledku turbulence a poklesu tlaku vyvolaných průletem letadla. Vznikající ledové krystalky rostou v přesyceném prostředí a vypadávají do nižších hladin, kde se vypařují. Při pádu před vypařením mohou vytvářet virgu. Rozpadový pruh se může transformovat v tzv. oblačnou jámu (z angl. cloud hole). Viz též pruh kondenzační, teorie vzniku srážek Bergeronova a Findeisenova.
angl. dissipation trail; distrail; slov. rozpadový pruh; 1993-a3

pruhy srážkové

, syn. virga.
slov. zrážkové pruhy; 1993-a1

prvek klimatický

statistická charakteristika odvozená z měření nebo pozorování met. prvku (popř. sám met. prvek), využívaná pro klimatologické účely, např. prům. denní teplota vzduchu, roč. úhrn srážek, složky tepelné a vláhové bilance apod. Viz též faktor klimatický, rozložení klimatického prvku, řada klimatologická.
angl. climatic element; slov. klimatický prvok; 1993-a3

prvek meteorologický

fyz. charakteristika stavu atmosféry, např. teplota, vlhkost a tlak vzduchu nebo atm. jev, např. výskyt oblaků, mlhy, srážek, bouřek apod. Soubor met. prvků v určitém místě a čase charakterizuje počasí. Někteří autoři považují za met. prvky pouze kvantit. charakteristiky stavu atmosféry, nikoliv atm. jevy. Viz též prvek klimatický, chod meteorologického prvku, proměnlivost meteorologického prvku, pole meteorologického prvku, extrém.
angl. meteorological element; slov. meteorologický prvok; 1993-a3

prvek obrazový

viz pixel.
slov. obrazový prvok; 1993-a3

průběh počasí

charakteristické počasí, které se vyskytlo na met. stanici v určeném časovém intervalu před synoptickým termínem. Průběh počasí se vztahuje na období posledních 6 hodin ve zprávách z hlavních synop. termínů, na období posledních 3 hodin ve zprávách z vedlejších synop. termínů a na období poslední hodiny ve zprávách z hodinových synop. termínů. Průběh počasí se předepsaným způsobem zakresluje na synoptických mapách do staničního modelu. Viz též stav počasí.
angl. past weather; slov. priebeh počasia; 1993-a3

průměr aerodynamický

charakteristika velikosti aerosolových částic, v meteorologii především částic atmosférického aerosolu, definovaná jako průměr kulové částice o hustotě 1000 kg.m^–3, která má stejnou pádovou rychlost částic jako daná aerosolová částice. Orientačně lze tedy za aerodynamický průměr považovat průměr vodní kapky, která má stejnou pádovou rychlost jako daná aerosolová částice. Viz též poloměr částic ekvivalentní.
angl. aerodynamic diameter; 2015

průměr meteorologického prvku denní

průměrná denní hodnota met. prvku vypočtená z hodnot naměřených nebo pozorovaných v klimatologických nebo synoptických termínech. Podle doporučení WMO se denní průměr met. prvku počítá jako aritmetický průměr hodnot daného prvku měřených v pravidelných intervalech. Na vnitrostátní úrovni se v České republice denní průměry met. prvků počítají jako aritmetické průměry hodnot pozorovaných v termínech 7, 14 a 21 hodin místního času. Prům. denní teplota vzduchu se počítá podle vzorce

\bar{T} = \frac{T_{7} + T_{14} + 2 T_{21}}{4} .

angl. daily (diurnal) mean of meteorological element; slov. denný priemer meteorologického prvku; 1993-a3

průměr meteorologického prvku denní pravý

prům. denní hodnota met. prvku stanovená integrací průběžně pozorovaných nebo plynule registrovaných hodnot tohoto prvku za 24 hodin. Lze ji např. určit graf. planimetrováním. V praxi se nejčastěji určuje jako průměr vypočtený z 24 hodinových pozorování vykonaných během jednoho dne.
angl. true daily (diurnal) mean of meteorological element; slov. pravý denný priemer meteorologického prvku; 1993-a2

průměr částic ekvivalentní

, viz poloměr částic ekvivalentní.
angl. particle equivalent diametr; 2014

průnik kumulonimbů do stratosféry

proniknutí vrcholků oblačnosti konv. bouří do spodní stratosféry. Radarová a družicová měření prokázala, že tropopauza není limitující horní hranicí vertikálního vývoje oblaků druhu cumulonimbus (Cb). Proniknutí vrcholků Cb o 3 až 5 km nad tropopauzu bylo prokázáno i ve stř. zeměp. šířkách. Meteorologická radiolokační měření na území ČR zaznamenala vrcholky Cb až ve výšce 16 km nad zemí.
angl. penetration of Cb into stratosphere; slov. prienik kumulonimbov do stratosféry; 1993-a2

průtok

objem vody, která proteče průtočným profilem za jednotku času. Uvádí se v krychlových metrech nebo litrech za sekundu. Extrémní průtoky jsou dosahovány při povodni, resp. za hydrologického sucha.
angl. discharge; slov. prietok; 1993-a3

průtrž mračen

zast. nebo lid. označení pro přívalový déšť. V odb. pracích tak byla nazývána krátkodobá intenzita srážek s dobou opakování v dané lokalitě 100 a více let.
angl. cloud burst; slov. prietrž mračien; 1993-a3

průvan

1. proudění vzduchu v uzavřených objektech (budovy, sila, doly, tunely apod.), vyvolané zpravidla rozdílnou teplotou nebo rozdílným tlakem vzduchu uvnitř a vně těchto objektů. Subjektivně může být pociťováno příjemně i nepříjemně;
2. nevhodný název pro proudění vzduchu zesílené vlivem místních zvláštností terénu, např. na vrcholech kopců, v sedlech, průsmycích apod. Viz též efekt tryskový, efekt nálevkový.
angl. draught; slov. prievan; 1993-a1

průzkum Země dálkový

termín používaný spíše mimo meteorologii. Aplikace distančních metod (především s využitím družicových a leteckých metod snímání) pro získání komplexního obrazu sledovaného území, jeho různě cílenou analýzu nebo pro detekci různých jevů (nejen meteorologických).
angl. remote sensing of Earth; slov. diaľkový prieskum Zeme; 1993-a3

průzkum počasí letadlový

speciální let letadla s cílem získat met. informace. Podle způsobu zjišťování met. prvků a jevů někdy rozlišujeme průzkum vizuální a přístr. neboli instrumentální. Viz též zálet počasí.
angl. weather reconnaissance flight; slov. lietadlový prieskum počasia; 1993-a2

průzračnost vzduchu

, viz vzduch průzračný, měřič průzračnosti, propustnost atmosféry.
angl. transparency of air; slov. priezračnosť vzduchu; 1993-a1

pseudoadiabata

křivka na termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými, zpravidla mezi teplotou a tlakem, při pseudoadiabatickém ději. Je zároveň křivkou konstantní ekvivalentní adiabatické potenciální teploty.
angl. pseudoadiabatic line; slov. pseudoadiabata; 1993-a3

pseudofronta

syn. fronta zdánlivá.
angl. pseudo front; slov. pseudofront; 1993-a3

pseudogradient

rozdíl hodnot met. prvků odpovídající určitému konstantnímu výškovému rozdílu (zpravidla 100 m), zjištěný mezi místy, která neleží na vertikále. Za pseudogradient teploty vzduchu se např. označuje okamžitá nebo prům. změna teploty s výškou vypočtená z měření přízemních met. stanic ležících v rozdílné nadm. výšce. Velikost pseudogradientu se liší od velikosti vert. gradientu, protože odráží bezprostřední vliv zemského povrchu na hodnoty met. prvků více než vert. gradient zjištěný aerologickým měřením.
angl. pseudo-gradient; slov. pseudogradient; 1993-a2

pseudoteplota vlhkého teploměru

nevhodné označení pro vlhkou adiabatickou teplotu.
slov. pseudoteplota vlhkého teplomeru; 1993-a1

psota

lid. výraz pro pocitově velmi nepříjemné počasí. Jako syn. psota se používají výrazy slota, nečas, nepohoda.
slov. psota; 1993-a1

psychrometr

přístroj užívaný k měření vlhkosti vzduchu. Je tvořen dvěma shodnými teploměry; jeden má čidlo suché a měří teplotu vzduchu (tzv. suchý teploměr), druhý má čidlo obalené navlhčovanou „punčoškou“, a tím pokryté filmem čisté vody nebo ledu (tzv. vlhký teploměr). Odpařováním vody z obalu se odnímá vlhkému teploměru teplo, a proto je jeho údaj zpravidla nižší než údaj suchého teploměru. V případě, že je vzduch vodní párou nasycen, např. v husté mlze, jsou si oba údaje rovny nebo dokonce při záporných teplotách je nad ledem údaj vlhkého teploměru vyšší. Charakteristiky vlhkosti vzduchu (tlak vodní páry a relativní vlhkost vzduchu) se určují z psychrometrické diference neboli psychrometrického rozdílu, tj. rozdílu údajů suchého a vlhkého teploměru, např. pomocí psychrometrických tabulek. Rozlišujeme psychrometry uměle ventilované neboli aspirační a uměle neventilované, umístěné zpravidla v meteorologické budce. Uměle ventilovaný psychrometr Assmannův (aspirační) má teploměrné nádobky v kovových trubicích a stejnoměrné proudění kolem nádobek zajišťuje ventilátor s rychlostí proudění nejčastěji 2,5 m.s^–1. Je to přenosný přístroj, který umožňuje měřit teplotu a vlhkost vzduchu i na slunci. Byl často užíván při terénních meteorologických měřeních. Předchůdcem Assmannova psychrometru je psychrometr prakový, u nějž pozorovatel dosáhl požadované proudění vzduchu kolem nádobek točením přístroje zavěšeného na provázku nebo řetízku. Uměle neventilovaný psychrometr Augustův je používaný na met. stanicích v meteorologických budkách. Je tvořen dvěma staničními teploměry, z nichž vlhký teploměr má nádobku obalenou punčoškou, jejíž dolní konec je ponořen do nádobky s vodou upevněné pod teploměrem. Přístroj navrhl E. F. August (1825). Psychrometrická metoda byla v meteorologii nejužívanější metodou měření vlhkosti vzduchu. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z psychrometru používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem. Viz též vzorec psychrometrický, teplota vlhkého teploměru, koeficient psychrometrický.
angl. psychrometer; slov. psychrometer; 1993-a3

puelche

, viz vítr padavý.
angl. puelche; slov. puelche; 1993-a1

puff model

[paf model] — lagrangeovský model transportu znečišťujících příměsí v atmosféře představující nadstavbový stupeň vlečkových modelů. Princip spočívá v tom, že vlečka znečištění pocházející z daného zdroje se podél svojí trajektorie štěpí do spojitého sledu vhodně definovaných segmentů (puffů). Modeluje se pohyb a vývoj těchto individuálních puffů a dále pak např. jejich vzájemné interakce při mísení různých vleček. Proti běžným vlečkovým modelům je výpočetní algoritmus podstatně komplikovanější, avšak lze takto vhodně modelovat např. případy s velkou časovou proměnlivostí zdrojů příměsí, a zejména procesy při vzájemném mísení vleček o různém složení pocházejících z více zdrojů.
angl. puff model; 2014

pulzace větru

opakované kolísání rychlosti a směru větru s malou amplitudou a s frekvencí pod 1 s, které je vyvoláváno zejm. prouděním vzduchu kolem objektů rel. malých rozměrů (např. věží, stožárů apod.). Viz též náraz větru.
angl. wind pulsation; slov. pulzácia vetra; 1993-a1

pumpování tlakoměru

oscilace délky rtuťového sloupce tlakoměru vznikající kolísáním tlaku vzduchu při dyn. působení nárazovitého větru. Znesnadňuje čtení údaje tlakoměru.
angl. pumping of barometer; slov. pumpovanie tlakomera; 1993-a1

purga

regionální označení pro silnou sněhovou vánici v tundrových oblastech sev. Evropy a především sev. Sibiře v zimě. Název pochází z karelského slova „purgu“ nebo finského „purku“. Viz též blizzard, buran, burga.
angl. poorga; purga; slov. purga; 1993-a1

pyranograf

pyranometr, jehož součástí je registrační zařízení zaznamenávající časový průběh intenzity globálního záření. Záznam je většinou prováděný v podobě denní křivky v časové stupnici na předtištěné papírové pásce.
angl. pyranograph; slov. pyranograf; 1993-a3

pyranograf bimetalický Robitzschův

dnes již nepoužívaný registrační pyranometr, jehož čidlem jsou tři bimetalické pásky, umístěné vedle sebe ve vodorovné rovině. Vnější pásky jsou bílé, prostřední je začerněn. Jednoduchým mechanizmem se zaznamenává deformace čisla způsobená rozdílem teplot černého a bílých pásků. Tato deformace je úměrná dopadajícímu slunečnímu globálnímu záření a je mechanickým způsobem zaznamenána na registrační papírové pásce. Vzhledem k poměrně malé časové citlivosti byl používán jen pro celodenní záznam globálního záření.
angl. Robitzsch bimetallic pyranograph; slov. Robitzschov bimetalický pyranograf; 1993-a3

pyranogram

záznam registračního pyranometru.
angl. pyranogram; slov. pyranogram; 1993-a1

pyranometr

přístroj k měření slunečního globálního záření, pro který se někdy používá i název solarimetr. Pyranometry pracují nejčastěji na termoelektrickém principu. Jejich diferenční termočlánek, popř. termobaterie, indikuje teplotní rozdíl povrchu, který absorbuje prakticky úplně dopadající krátkovlnné záření, a povrchu, který toto záření nepohlcuje, nebo je zastíněn. Obdobný teplotní rozdíl se určuje diferenčním bimetalem v Robitzschově bimetalickým pyranografu nebo rozdílem teplot na teploměrech pyranometru Aragova a Davyho. Některé typy pyranometrů používají jako čidlo fotodiody, které vytvářejí fotoelektrické napětí úměrné dopadajícímu záření. Pyranometr destilační neboli lucimetr měří globální, popř. cirkumglobální záření tak, že záření pohlcené čidlem přístroje využívá k výparu vhodné kapaliny, jejíž objem je po zpětné kondenzaci mírou pohlceného záření. Jestliže se stínidlem odstraní přímé sluneční záření, pyranometry měří rozptýlené sluneční záření a pracují jako difuzometry. Pyranometry jsou většinou vybaveny dvěma skleněnými polokoulemi chránícími jejich čidla před rušivými účinky větru, atm. srážek, vnitřní cirkulací vzduchu v čidle a před usazováním prachu a nečistot. Polokoule současně zabraňují průchodu záření delších vlnových délek než asi 4 µm a způsobují, že pyranometr měří pouze krátkovlnné záření. Jestliže se pyranometr exponuje s polokoulemi umožňujícími průchod dlouhovlnného záření, tzn. měří jak krátkovlnné, tak dlouhovlnné záření, nazývá se pyrradiometr, v čes. literatuře někdy nevhodně též pyranometr efektivní.
angl. pyranometer; slov. pyranometer; 1993-a3

pyranometr Aragův a Davyho

přístroj k přibližnému určení globálního slunečního záření. Tvoří jej dvojice speciálně upravených skleněných teploměrů, z nichž jeden má nádobku začerněnou, druhý lesklou nebo opatřenou bílým nátěrem. Oba teploměry jsou ve vakuovaných skleněných krytech bránících výměně energie vedením. Zjištěný rozdíl jejich teplot je úměrný měřenému záření. Někdy jsou v této úpravě použity maximální teploměry, takže pyranometr udává přibližně max. denní hodnotu globálního záření. V současné době se tento přístroj již v met. praxi nepoužívá.
angl. Arago-Davy pyranometer; slov. Arago-Davyho pyranometer; 1993-a3

pyranometr Molla a Gorczyňskiho

, solarimetr Molla a Gorczyňskiho — termoel. radiometr k měření globálního slunečního záření. Jeho čidlo ve podobě termobaterie je chráněno dvěma koncentrickými skleněnými polokoulemi. Chladné spoje jsou zakryté pouzdrem přístroje a teplé pokryty černou absorpční vrstvou. Termobaterie je pravoúhle symetrická, takže je nutné dbát na přesnou orientaci přístroje. Tento typ pyranometru je nejčastěji používán pro dlouhodobá měření globálního a rozptýleného slunečního záření.
angl. Moll-Gorczyński pyranometer; slov. pyranometer Molla a Gorczyńského; 1993-a3

pyranometr destilační

, syn. lucimetr.
angl. distillation pyranometer; slov. destilačný pyranometer; 1993-a1

pyranometr efektivní

nevhodný název pro pyrradiometr.
angl. pyrradiometer; slov. efektívny pyranometer; 1993-a1

pyranometr kulový

, pyranometr sférický — přístroj k měření krátkovlnného záření dopadajícího z prostorového úhlu 4π na kulový povrch. Mezi kulové pyranometry patří lucimetry. Viz též záření cirkumglobální.
angl. spherical pyranometer; slov. guľový pyranometer; 1993-a1

pyranometr sférický

, syn. pyranometr kulový.
angl. spherical pyranometer; slov. sférický pyranometer; 1993-a1

pyrgeometr

radiometr používaný k měření dlouhovlnného záření, většinou vyzařovaného atmosférou směrem k zemskému povrchu. Přístroj má obvykle termoelektrické čidlo chráněné křemennou polokoulí, která je pokrytá speciální vrstvou propouštějící pouze záření s vlnovou délkou větší než 4.5 µm.
angl. pyrgeometer; slov. pyrgeometer; 1993-a3

pyrgeometr Ångströmův

pyrgeometr, jehož čidlo se skládá ze dvou párů tenkých manganinových pásků, z nichž jeden pár je začerněn a druhý pozlacen. Pracuje na kompenzačním principu a je použitelný pouze v noci. V současné době se již nepoužívá.
angl. Ängström pyrgeometer; slov. Ängströmov pyrgeometer; 1993-b3

pyrheliometr

přístroj k měření přímého slunečního záření. Přeměňuje energii slunečního záření prošlou tubusem s malým vstupním otvorem a pohlcenou černým povrchem čidla nebo dutinou, na teplo, které se určuje ze výšení teploty absorpčního povrchu, popř. kapalného chladicího média. Pyrheliometry, jejichž údaj lze vyjádřit přímo ve fyz. jednotkách, se nazývají absolutními, rel. pyrheliometry se nazývají aktinometry. Pyrheliometry se často požívají jako referenční etalony pro cejchování radiometrů pro měření krátkovlnného slunečního záření.
angl. pyrheliometer; slov. pyrheliometer; 1993-a3

pyrheliometr Ångströmův

pyrheliometr využívající kompenzačního principu. Jako čidla se používá dvou stejných tenkých a začerněných manganinových pásků. Teplotní diference mezi nimi se při střídavém ozařování a zastiňování určuje pomocí termočlánků přilepených na jejich neozařované straně. Zastíněný pásek se vyhřívá el. proudem takové intenzity, aby měl stejnou teplotu s teplotou ozářeného pásku. Intenzita měřeného záření je přímo úměrná čtverci kompenzačního proudu. Pyrheliometr Ångströmův byl v minulosti používán především jako standardní radiometr. Uvedený pyrheliometr zkonstruoval švédský fyzik K. Ångström v r. 1893.
angl. Ängström pyrheliometer; slov. Ängströmov pyrheliometer; 1993-a3

pyrheliometr se stříbrným diskem

pyrheliometr v minulosti používaný hlavně v USA. Využívá teplo, které pohltí Sluncem ozářený masivní stříbrný disk s černým nátěrem, umístěný v tubusu, jehož osa se při měření orientuje do směru dopadajících paprsků. Množství dopadajícího přímého slunečního záření se určí ze vzrůstu teploty disku změřené rtuťovým teploměrem pomocí konstanty určené individuálně pro každý přístroj. Uvedený pyrheliometr zkonstruoval amer. astronom C. G. Abbot v r. 1900.
angl. Abbot silver disc pyrheliometer; slov. Abbotov pyrheliometer so strieborným diskom; 1993-b3

pyrheliometr standardní

pyrheliometr, který je používán jako referenční etalon pro cejchování krátkovlnných radiometrů (provozní pyrheliometry, pyranometry). Standardní pyrheliometry slouží především jako národní, regionální a světové referenční přístroje reprezentující mezinárodní pyrheliometrickou stupnici. Národním etalonem pro měření slunečního záření v ČR je absolutní dutinový pyrheliometr typ HF č. 30497 (výrobce Eppley Laboratories, USA) udržovaný v ČHMÚ. Přístroj je v pravidelných intervalech porovnáván vůči světovému standardu ve Světovém radiační středisku WMO v Davosu, Švýcarsko.
angl. standard pyrheliometer; slov. štandardný pyrheliometer; 1993-a3

pyrheliometr vodní

pyrheliometr využívající k měření přímého slunečního záření přírůstek teploty známého objemu vody protékající přístrojem. Vodní pyrheliometr zkonstruovaný C. G. Abbotem byl standardním pyrheliometrem pro Smithsonskou mezinárodní pyrheliometrickou stupnici.
angl. water flow pyrheliometer; slov. vodný pyrheliometer; 1993-a3

pyrocumulonimbus

(zkráceně někdy pyro-CB) — extrémní forma oblaku typu pyrocumulus, jehož vývoj je důsledkem tepla a kouře uvolněných z rozsáhlých požárů, zpravidla požárů velkých lesních porostů. Pyrocumulonimbus se liší od přirozeného kumulonimbu svým mikrofyzikálním složením, s vysokým podílem produktů hoření, a našedlou barvou. Z pohledu meteorologických družic se od běžných Cb liší nižší odrazivostí své horní hranice oblačnosti a její odlišnou emisivitou v tepelných kanálech. Na rozdíl od oblaku pyrocumulus může produkovat srážky i ve formě krup, je pro něj charakteristický výskyt blesků a hřmění a vláknitá nebo difuzní horní část oblaku (podobně jako pro přirozený kumulonimbus). Může dosáhnout velmi silného stádia s výskytem extrémních jevů podobně jako supercely (včetně tornád). Srážky mohou působit pozitivně při hašení požáru. Objev stratosférických kouřových vleček hemisférického rozsahu lze spojit s výskytem oblaků pyrocumulonimbus a odhaluje energii jejich vztlaku a potenciál injektovat kouř do spodní stratosféry. Mezi pyro-Cb se někdy zařazují i kumulonimby vzniklé v důsledku silných sopečných erupcí.
angl. pyrocumulonimbus; slov. pyrocumulonimbus; 2014

pyrocumulus

nesrážkový oblak druhu cumulus, který se může vyvinout při výstupu teplého vzduchu při požáru nebo při zvýšení vztlaku emisí ve vlečce vystupující z průmyslových nebo energetických provozů.
angl. pyrocumulus; slov. pyrocumulus; 2014

pyrradiometr

přístroj k měření krátkovlnného i dlouhovlnného záření, dopadajícího z prostorového úhlu 2π na vodor. orientovanou plochu. Je-li čidlo obráceno vzhůru, přístroj měří globální sluneční záření a dlouhovlnné záření atmosféry. Je-li čidlo obráceno směrem k zemskému povrchu přístroj měří odražené globální sluneční záření a dlouhovlnné záření zemského povrchu. Kombinací dvou opačně orientovaných pyrgeometrů lze měřit radiační bilanci zemského povrchu. Jako pyrradiometr lze použít pyranometru, který je místo skleněné polokoule vybaven polokoulí z materiálu propustného pro krátkovlnné i dlouhovlnné záření.
angl. pyrradiometer; slov. pyrradiometer; 1993-b3

pytel větrný

slang. označení pro větrný rukáv.
1993-a1

pára vodní

voda v plynném skupenství. V atmosféře je vodní pára obsažena ve velmi proměnném množství; u zemského povrchu v průměru od 0 do 3 % objemu. S výškou obsah vodní páry v atmosféře velmi rychle ubývá. Při vhodných podmínkách vodní pára kondenzuje a vytváří oblaky, popř. hydrometeory. Vodní pára intenzivně pohlcuje a vyzařuje dlouhovlnné záření, a je proto významná pro radiační režim atmosféry, v rozhodující míře se podílí na skleníkovém efektu atmosféry. Viz též atmosféra Země, vzduch nasycený, vzduch vlhký, kondenzace vodní páry, okno atmosférické, tlak vodní páry.
angl. aqueous vapour; water vapour; slov. vodná para; 1993-a2

pás Alexandrův

, syn. pás tmavý.
1993-a3

pás Venušin

zpravidla slabě narůžovělý pás, jenž krátce po západu nebo před východem Slunce odděluje soumrakový oblouk od části oblohy osvětlované rozptýleným slunečním světlem. Vzniká působením zpětného rozptylu slunečních paprsků na molekulách plynných složek vzduchu. Bývá pozorován při jasné obloze v dostatečně čistém vzduchu.
angl. belt of Venus; 2014

pás kondenzační

, syn. pruh kondenzační.
slov. kondenzačný pás; 1993-a1

pás mlhy

mlha, která se vlivem místních podmínek vytvořila v pásu širokém nejvýše několik stovek metrů.
angl. fog bank; slov. pás hmly; 1993-a1

pás nízkého tlaku vzduchu

pásmo s nižším tlakem vzduchu zhruba rovnoběžkového směru, které se rozkládá mezi dvěma pásy vysokého tlaku vzduchu a v průběhu roku se přesouvá na sever nebo na jih v závislosti na výšce Slunce. Takovým pásmem je např. rovníkový pás nízkého tlaku vzduchu, nazývaný též rovníková deprese, a pásy nízkého tlaku vzduchu v subpolárních oblastech obou polokoulí.V subpolárních pásech nízkého tlaku vzduchu se nacházejí jednotlivé cyklony.
angl. trough; low pressure belt; slov. pás nízkeho tlaku vzduchu; 1993-a3

pás přenosový studený

relativní proudění obecně studeného a zpočátku i suchého vzduchu ve frontální cykloně popisované v teorii přenosových pásů. Formuje se na přední straně cyklony v přízemních hladinách a je pro něj charakteristické, že hodnoty izobarické vlhké potenciální teploty jsou o několik stupňů nižší než uvnitř teplého přenosového pásu. Studený přenosový pás směřuje nejprve k západu a v blízkosti teplé fronty (resp. její frontální čáry) začíná stoupat a stáčet se cyklonálně kolem středu cyklony, přičemž podchází teplý přenosový pás. V této oblasti se díky srážkám produkovaným teplým přenosovým pásem sytí vlhkostí. Při dalším výstupu vzduchu se tato vlhkost může stát zdrojem pro vznik oblaků zejména nízkého a středního patra. V místě, kde studený přenosový pás vystupuje zpod teplého přenosového pásu, se proud často rozděluje do dvou větví charakterizovaných různou výškou nad zemským povrchem. Vyšší větev se anticyklonálně stáčí, až je téměř rovnoběžná s teplým přenosovým pásem. Nižší větev se stáčí cyklonálně a směřuje do středu cyklony. Rozhraní mezi vzduchem v nižší větvi studeného přenosového pásu a vzduchovou hmotou v týlu vyvíjející se cyklony lze označit za atmosférickou frontu, která je v klasickém koncepčním modelu norské meteorologické školy analyzována jako okluzní fronta. Avšak měření dokazují, že formování této fronty nekoresponduje s procesem okluze jako situace, kdy je teplý vzduch vytlačován studenější vzduchovou hmotou na přední straně a v týlu cyklony vzhůru.
angl. cold conveyor belt; slov. studený prenosový pás; 2014

pás přenosový suchý

řidčeji používané syn. intruze (průnik) suchého vzduchu.
angl. dry intrusion; slov. suchý prenosový pás; 2014

pás přenosový teplý

relativní proudění obecně teplého a vlhkého vzduchu s výstupnou složkou pohybu ve frontální cykloně popisované v teorii přenosových pásů. Formuje se na přední straně studené fronty do souvislého proudu, který se obvykle táhne stovky kilometrů a při výstupu postupně zasahuje celou troposférou. Teplý přenosový pás je charakterizovaný vysokými hodnotami izobarické vlhké potenciální teploty, transportuje teplý a vlhký vzduch z nižších hladin do vyšších a často je hlavním mechanismem produkce srážek. Teplý přenosový pás probíhá ve vyvíjející se cykloně zpravidla rovnoběžně s přízemní studenou frontou, zhruba kolmo protíná čáru teplé fronty, následně se anticyklonálně stáčí a ve zhruba rovnoběžné poloze vůči čáře teplé fronty přestává stoupat. Během výstupu se podílí na vzniku frontálních oblačných systémů, zejména teplé fronty, a částečně také na vzniku oblačných systémů v teplém sektoru.
angl. warm conveyor belt; slov. teplý prenosový pás; 2014

pás spirální

, viz pás srážkový.
angl. spiral band; slov. špirálový pás; 2014

pás srážkový

útvar srážkových oblaků protáhlý v jednom směru, takže je možné určit jeho orientaci. Srážkové pásy mohou být tvořeny konv. i vrstevnatými oblaky, mohou dosahovat různých měřítek, přičemž mívají složitější vnitřní strukturu. V mimotropické cykloně jsou srážkové pásy vázány na atmosférické fronty a případné čáry instability, které se mohou vyskytovat i samostatně. V tropické cykloně se od středu odvíjejí spirální srážkové pásy. Pohyb srážkového pásu ve směru jeho protažení, popř. setrvání pásu nad určitým povodím může vést k zesílení případné povodně.
angl. rainband; slov. zrážkový pás; 2014

pás tmavý

, temný, pás Alexandrův — pás oblohy mezi hlavní a vedlejší duhou. Za situace, kdy jsou tyto duhy výrazně patrné, má část oblohy uvnitř hlavní duhy relativně největší jas, poněkud menší jas mívá obloha na vnější straně vedlejší duhy, zatímco mezi oběma těmito duhami je jas oblohy nejmenší. Paprsky podstupující na vodních kapkách jeden vnitřní odraz mohou přicházet do oka pozorovatele pouze z prostoru uvnitř hlavní duhy, paprsky se dvěma vnitřními odrazy jen z prostoru vně vedlejší duhy, zatímco prostor mezi oběma duhami je pro oboje právě zmíněné paprsky nepřístupný.
angl. dark band; Alexandr's band; slov. Venušin pás; 2014

pás vysokého tlaku vzduchu

pásmo s vyšším tlakem vzduchu, ponejvíce rovnoběžkového směru, které se rozkládá mezi dvěma pásy nízkého tlaku vzduchu a během roku se přesouvá směrem na sever nebo na jih v závislosti na výšce Slunce. V tomto pásmu, které lze sledovat na klimatologických i synoptických mapách, se nacházejí jednotlivé anticyklony. Na Zemi jsou nejvýraznějšími subtropické pásy vysokého tlaku vzduchu, které v chladném pololetí zasahují ze subtropických částí oceánu i nad přilehlou pevninu a prakticky tak obepínají celou zeměkouli.
angl. ridge of high pressure; high pressure belt; slov. pás vysokého tlaku vzduchu; 1993-a3

pás vysokého tlaku vzduchu subtropický

pás vyššího tlaku vzduchu, vyjádřený na klimatologických mapách, který se táhne kolem Země na obou polokoulích mezi 20 a 40° z. š. a v němž se vyskytují jednotlivé subtropické anticyklony. Zatímco na již. polokouli je zřetelný po celý rok, na severní polokouli jej v letním období přerušují oblasti nižšího tlaku nad kontinenty. Viz též šířky koňské.
angl. subtropical high pressure belt; slov. subtropický pás vysokého tlaku vzduchu; 1993-a3

pásma frekvenční mikrovlnná K, X, C, S, L

oblasti mikrovlnných frekvencí používané pro radiolokační měření jsou konvenčně značeny uvedenými písmeny. Tabulka ukazuje střední vlnové délky a střední frekvence pro jednotlivá pásma.

Pásmo	Vlnová délka [cm]	Frekvence [GHz]
K	1	30
X	3	10
C	5	6
S	10	3
L	20	1,5

slov. frekvenčné mikrovlnné pásma K, X, C, S, L; 2014

pásmo anomální slyšitelnosti

oblast slyšitelnosti intenzivního zvuku, např. exploze, ve velké vzdálenosti od zdroje zvuku, zpravidla za pásmem ticha. Výskyt tohoto jevu je spojen s lomem zvuku a změnou směru šíření zvukové vlny, obvykle na výškových inverzích teploty vzduchu. Viz též šíření zvuku v atmosféře.
angl. zone of anomalous audibility; slov. pásmo anomálnej počuteľnosti; 1993-a1

pásmo frontální

, syn. zóna frontální.
angl. frontal zone; slov. frontálne pásmo; 1993-a1

pásmo kalmů

, viz tišiny subtropické.
slov. pásmo kalmov; 1993-a2

pásmo klimatické

skupina klimatických oblastí se stejným charakterem makroklimatu, uspořádaných v důsledku zonality klimatu přibližně ve směru rovnoběžek a s ohledem na nadmořskou výšku. Tato pásma jsou základními jednotkami globálních klasifikací klimatu, přičemž se zpravidla dělí do více klimatických typů. Kromě fyzických (skutečných) klimatických pásem, podmíněných též působením azonálních klimatických faktorů, je možné klima Země aproximovat pomocí solárních (matematických) klimatických pásem, která odpovídají solárnímu klimatu. Viz též pásmo teplotní.
angl. climatic zone; slov. klimatické pásmo; 1993-a3

pásmo slyšitelnosti

oblast, v níž je slyšitelný zvuk od vzdáleného zdroje. Viz též šíření zvuku v atmosféře.
angl. zone of audibility; slov. pásmo počuteľnosti; 1993-a1

pásmo spektrální

spojitý interval elmag. spektra vymezený dvěma vlnovými délkami (frekvencemi, vlnočty).
angl. spectral band; slov. spektrálne pásmo; 1993-a1

pásmo teplotní

klimatické pásmo vymezené pouze na základě rozložení teploty vzduchu na Zemi, tedy bez ohledu na další klimatické prvky. Obvykle rozeznáváme horké pásmo, ohraničené izotermou prům. roč. teploty vzduchu 20 °C, dále na každé polokouli jedno mírné pásmo (po izotermu prům. teploty vzduchu v nejteplejším měsíci 10 °C), chladné pásmo (po izotermu nejteplejšího měsíce 0 °C) a pásmo trvalého mrazu. Tohoto dělení částečně využívá mj. Köppenova klasifikace klimatu.
angl. temperature zone; thermal zone; slov. teplotné pásmo; 1993-b3

pásmo ticha

oblast, v níž není slyšitelný zvuk ze vzdáleného zdroje, ačkoliv v oblasti ještě vzdálenější je v důsledku anomálního šíření zvuk opět slyšitelný. Viz též šíření zvuku v atmosféře.
angl. zone of silence; slov. pásmo ticha; 1993-a1

pásmo tišin

, viz tišiny rovníkové, tišiny subtropické.
angl. calm belt; slov. pásmo tíšin; 1993-a1

pásmo západních větrů

pásmo mezi subtropickým pásem vysokého tlaku vzduchu a polární oblastí, tj. zhruba mezi 35° a 65° zeměp. šířky příslušné polokoule, v němž převládá přenos vzduchu směrem od západu na východ. Toto zonální proudění je zřetelné zejména ve vyšších vrstvách troposféry, kde tvoří cirkumpolární vír, přičemž dochází k rozšíření pásma západních větrů jak směrem k rovníku, tak směrem k pólům. Blíže k zemskému povrchu je v důsledku rozsáhlé cyklonální činnosti směr větru značně proměnlivý, takže převaha záp. větrů je zřejmější až z klimatologického zpracování. Pásmo západních větrů je lépe vyvinuto na již. polokouli, což souvisí s homogennějším povrchem (převahou oceánu nad pevninami). Zejména na sev. polokouli dochází v některých oblastech k zesílení záp. větrů, a to i v ročním průměru, což souvisí s výskytem tryskového proudění. Viz též větry mírných šířek západní, čtyřicítky řvoucí.
angl. countertrades; westerlies; westerly belt; circumpolar whirl; slov. pásmo západných vetrov; 1993-a3

pásmovitost klimatu

, syn zonalita klimatu.
angl. zonality of climate; slov. pásmovitosť podnebia; 1993-a3

pásy vodní páry absorpční

oblasti ve spektru slunečního nebo dlouhovlnného záření, v nichž se projevuje intenzivní selektivní absorpce záření, působená vodní párou obsaženou v atmosféře. Nejvýznamnější absorpční pásy vodní páry jsou u vlnových délek 1,4; 1,9; 2,7; 6,3 µm a v oblasti vlnových délek větších než zhruba 15 µm, v níž vodní pára prakticky úplně absorbuje dlouhovlnné záření. Viz též absorpce záření.
angl. water vapour absorption bands; slov. absorpčné pásy vodnej pary; 1993-a2

písmeno symbolické

písmeno nebo skupina písmen, které ve tvaru kódu reprezentují jednotlivé met. veličiny.
angl. symbolic letter; slov. písmeno symbolické; 2014

pól chladu

místo nebo oblast na Zemi, popř. na dané polokouli, kde bylo zaznamenáno absolutní minimum teploty vzduchu, viz extrémy teploty vzduchu. Méně často se za póly chladu považují místa s nejnižší prům. roč. teplotou vzduchu. Z obou hledisek je pólem chladu východní vnitrozemí Antarktidy, resp. zdejší ruská stanice Vostok s prům. roč. teplotou vzduchu –55 °C a s naměřeným absolutním minimem –89,2 °C. Na sev. polokouli lze z těchto hledisek rozlišit dva póly chladu. Jedním je východní Sibiř, kde stanice Ojmiakon, vyznačující se zřejmě největší termickou kontinentalitou klimatu na Zemi, zaznamenala abs. minimum teploty vzduchu –67,7 °C. Druhým pólem chladu severní polokoule je severní vnitrozemí Grónska, kde prům. roč. teplota vzduchu klesá až pod –30 °C.
angl. cold pole; slov. pól zimy; 1993-a3

pól dešťů

zřídka užívané označení místa na Zemi s nejvyšším prům. roč. úhrnem atm. srážek. Jeho určení není jednoznačné, neboť záleží mj. na referenčním období; uvádí se např. Cherrapunji nebo sousední Mawsynram v Indii (11 777 mm, resp. 11 872 mm), Mt. Waialeale na Havajských ostrovech (11 684 mm) nebo Lloro v Kolumbii (zdejší prům. roč. úhrn 13 300 mm je pouze odhadován). Všechna tato místa mají tropické dešťové klima, přičemž zde dochází k orografickému zesílení srážek díky návětrnému efektu. Na rozdíl od ostatních, indické lokality mají kvůli monzunovému klimatu silně nevyrovnaný srážkový režim. Viz též extrémy atmosférických srážek.
angl. rain pole; slov. pól dažďov; 1993-a3

pól tepla

zřídka užívané označení místa na Zemi, kde bylo dosaženo absolutní maximum teploty vzduchu, viz extrémy teploty vzduchu.
angl. warm pole; slov. pól tepla; 1993-a3

pól větrů

zřídka užívané označení místa na Zemi s nejvyšší prům. rychlostí větru. Australský polárník D. Mawson tak označil pobřeží Adéliny země v jihovýchodní Antarktidě poté, co jeho expedice zaznamenala ve svém základním táboře na Cape Denison v letech 1912–1913 prům. roč. rychlost větru 19,4 m.s^–1. Tento údaj byl odb. veřejností zpočátku přijat s nedůvěrou, avšak pozdější měření prokázala, že vých. pobřeží Antarktidy lze označit za největrnější oblast Země. Prům. rychlost větru na zdejších stanicích Mawson a Mirnyj je 11,3 m.s^–1, přičemž denní maximum rychlosti větru po většinu roku dosahuje rychlosti orkánu. Srovnatelné podmínky se jinde na Zemi vyskytují na vybraných lokalitách, jako je např. Mount Washington ve státě New Hampshire (USA). Viz též klima antarktické, extrémy rychlosti větru.
angl. wind pole; slov. pól vetrov; 1993-a3

přechod fronty

přesun atmosférické fronty, která odděluje dvě vzduchové hmoty, přes určité místo, přesněji průchod frontální čáry daným místem. Přechod fronty je doprovázen změnou hodnot met. prvků, zvláště teploty a vlhkosti vzduchu, směru a rychlosti větru, tlaku vzduchu, oblačnosti, dohlednost, atm. srážek aj. Rychlost a velikost změny met. prvků závisejí především na druhu a výraznosti fronty, na rychlosti jejího postupu, na denní a roční době a na orografických podmínkách. K uvedeným změnám může dojít v průběhu několika minut, ale i hodin. Změna teploty vzduchu při přechodu fronty dosahuje v našich zeměpisných šířkách v extrémních případech 15 až 20 °C, většinou však jen několika stupňů. Průběh počasí při přechodu fronty bývá značně rozdílný, v ojedinělých případech prochází fronta i za jasné oblohy.
angl. passage of a front; slov. prechod frontu; 1993-a2

předjaří

v klimatologii přechodné období mezi zimou a jarem ve stř. Evropě, vymezené trváním prům. denních teplot vzduchu 0 až 5 °C na vzestupné části křivky roč. chodu teploty sestrojené z měs. normálů. Jeho konec se kryje s počátkem velkého vegetačního období. Předjaří je součástí zimy v širším smyslu.
angl. early spring; slov. predjarie; 1993-a1

předpis L 3 – Meteorologie

zákl. předpis upravující vztahy mezi leteckou meteorologickou službou v ČR a orgány řízení letů, posádkami letadel a leteckými provozovateli. Předpis vydává Ministerstvo dopravy ČR. Předpis vychází z Přílohy č. 3 (Annex3) k Úmluvě o civilním letectví a každé 3 roky je Světovou organizací pro civilní letectví (ICAO) vydávána jeho změna. Od 18. listopadu 2010 je platná změna č. 75.
slov. predpis L 3 Meteorológia; 1993-a3

předpověď agrometeorologická

(zemědělsko-meteorologická) — krátkodobá, střednědobá nebo dlouhodobá předpověď počasí speciálně pro potřeby zeměd. výroby. Vychází většinou ze všeobecné předpovědi počasí, ze znalosti dosavadního průběhu počasí v daném roce a opírá se o poznání vývojových stadií živých organismů, změn fyz. vlastností půdy a dlouhodobých klimatologických charakteristik. Ke krátkodobým předpovědím patří např. výstrahy před krupobitím, vichřicemi, předpovědi mrazíků a mrazů ve vegetační době; mezi dlouhodobé předpovědi počítáme předpovědi zásob vody v půdě, výskytu suchých a vlhkých období, podmínek přezimování kultur a charakteristik teploty vzduchu, zejména sum teploty. Speciální agrometeorologické předpovědi se zaměřují např. na sledování konkrétních rostlinných chorob a škůdců, na rychlost vývoje plodin nebo na odhad kvality úrody.
angl. agrometeorological forecast; slov. agrometeorologická predpoveď; 1993-a2

předpověď baroklinní

nepříliš často používané označení pro předpověď polí meteorologických prvků, nejčastěji termobarického pole atmosféry, popř. vertikálních rychlostí, zpracovanou na základě baroklinního modelu atmosféry.
angl. baroclinic forecast; slov. baroklinná predpoveď; 1993-a3

předpověď barotropní

předpověď pole geopotenciálu zpracovaná na základě barotropního modelu atmosféry. V současné době se již nepoužívá.
angl. barotropic forecast; slov. barotropná predpoveď; 1993-a3

předpověď biometeorologická

označení pro předpověď počasí z hlediska meteorotropních účinků na lidský organizmus. Vydává se s cílem zmenšit nepříznivé projevy počasí u osob se zvýšenou vnímavostí na počasí. V některých státech jsou tyto předpovědi určeny i pro skupiny osob, které vykonávají činnost vysoce závislou na počasí, např. řidiče motorových vozidel apod. V tomto smyslu bylo dříve častější označení předpověď medicinsko-meteorologická. V širším pojetí zahrnuje biometeorologická předpověď i předpověď výskytu či aktivity organizmů závislých na počasí a ohrožujících zdraví člověka (např. klíště, bodavý hmyz). Viz též meteorotropizmus, nemoci meteorotropní, meteorosensibilita.
angl. biometeorological forecast; slov. biometeorologická predpoveď; 1993-a3

předpověď fenologická

speciální předpověď sestavovaná na základě fenologických pozorování a poznatků biologie příslušných organizmů. Většinou se jedná o předpověď nástupu, trvání a ukončení vybraných fenologických fází zemědělských kultur, volně rostoucích rostlin, ojediněle i živočichů. Fenologické předpovědi se využívají v zemědělství, např. při upřesňování agrotechnických termínů nebo řízení polních prací, v lesnictví, popř. ekologii, a mohou také sloužit jako cenné podklady pro alergologickou praxi (předpověď nástupu alergologicky významných fází rostlin). Viz též fenologie.
angl. phenological forecast; slov. fenologická predpoveď; 1993-a3

předpověď hydrologická

předpověď hydrol. prvků, zejména průtoku, vodního stavu, ledových jevů, v menším měřítku i teploty vody, stavu hladin podzemních vod, vydatnosti pramenů aj. Od 80.–90. let 20. stol. se při předpovědi průtoků začaly postupně uplatňovat hydrologické (numerické) modely, které se po roce 2000 staly hlavním nástrojem hydrologické předpovědi. Z hlediska využití naměřených nebo předpovídaných met. údajů lze hydrologické předpovědi rozdělit na a) předpovědi hydraulické, založené na fyz. procesech probíhajících jen v síti (korytech) vodních toků, při nichž se met. údaje nevyužívají; b) předpovědi založené na srážkoodtokových vztazích (dříve označované jako předpovědi hydrometeorologické), při jejichž vypracování se kromě vztahů popisujících hydrauliku daných toků využívá též aktuálních naměřených a předpovídaných met. údajů ve sledovaném povodí, zejména druhu, množství a intenzity atm. srážek, výšky a vodní hodnoty sněhové pokrývky, teploty vzduchu, rychlosti větru, výparu aj. Do procesu hydrologické předpovědi tak vstupují i výsledky modelů numerické předpovědi počasí, popř. i nowcastingu. Viz též povodeň.
angl. hydrological forecast; slov. hydrologická predpoveď; 1993-a3

předpověď hydrometeorologická

, viz předpověď hydrologická.
angl. hydrometeorological forecast; slov. hydrometeorologická predpoveď; 1993-a1

předpověď konvektivních bouří

předpověď podmínek příznivých pro vývoj konv. bouří v dané oblasti. Metody předpovědi konv. bouří se liší podle délky předpovědního intervalu. Na velmi krátkou dobu (do 2–6 hodin) lze pro předpověď konv. bouří využít družicová a radiolokační pozorování. Na dobu asi do 12–18 hodin se vychází především z analýz křivky teplotního zvrstvení, vertikálního střihu větru a z indexů stability získaných z aerologického měření a doplněných celkovou synoptickou analýzou. Na delší období (zejména na 12 a více hodin) jsou využívané zejména předpovědi získané z modelů numerické předpovědi počasí i předpovídané indexy stability a profily meteorologických prvků (zejména teploty vzduchu, charakteristik vlhkosti vzduchu a vektoru větru), předpovědní hodografy apod.
slov. predpoveď konvektívnych búrok; 2014

předpověď medicínsko-meteorologická

, viz. předpověď biometeorologická.
angl. medical-meteorological forecast; slov. medicínsko-meteorologická predpoveď; 1993-a2

předpověď meteorologická

předpověď počasí, popř. jednotlivých meteorologických prvků nebo jejich polí, vypracovaná na základě met. poznatků. Meteorologické předpovědi lze třídit podle několika kritérií: a) podle účelu, pro který jsou vydávány, se rozlišujípředpověď počasí všeobecná a speciální; b) podle metody zpracování se rozlišují předpověď počasí numerická, synoptická, klimatologická, statistická a perzistentní; c) podle předstihu předpovědi se rozlišují předpověď počasí velmi krátkodobá, krátkodobá, střednědobá a dlouhodobá; d) podle místa, oblasti nebo trasy, pro něž jsou vydávány, se rozlišují např. předpověď počasí místní, oblastní atd.
angl. meteorological forecast; meteorological prediction; slov. meteorologická predpoveď; 1993-a2

předpověď objektivní

předpověď celkové povětrnostní situace nebo počasí prováděná metodami, které nejsou závislé na osobní zkušenosti nebo intuici meteorologa. Mezi objektivní předpovědi patří numerické předpovědi počasí a statistické předpovědi počasí.
angl. objective forecast; slov. objektívna predpoveď; 1993-a1

předpověď počasí

meteorologická předpověď slovně, popř. graficky vyjadřující budoucí stav povětrnostních podmínek. Předpověď počasí vychází z podrobné analýzy termobarického a vlhkostního pole atmosféry a fyz. stavu zemského povrchu. Klasické přepdovědi počasí vycházely především ze synoptické předpovědi, z níž meteorolog na základě svých subjektivních zkušeností a podle jistých empirických pravidel extrapoloval budoucí vývoj atmosférických dějů a počasí. V současné době vycházejí předpovědi počasí především z numerických předpovědí počasí založených na numerické integraci diferenciálních rovnic, jež v určitém modelovém přiblížení popisují dynamiku a termodynamiku atmosféry. K doplnění numerických předpovědí, dále pak pro jejich upřesňování nebo interpretaci na předpověďvlastních projevů počasí, se využívají i metody statistické předpovědi. Subjektivní zkušenosti meteorologa, spolu s některými empirickými pravidly však stále mají velkou roli a uplatňují se při interaktivní spolupráci člověka s počítačem, což vhodně vystihuje angl. termín „man-machine mix“. Platí to především při interpretaci výsledků numerických předpovědí pro místní podmínky, zvláště při výskytu extrémních jevů malého měřítka. Vzhledem k tomu, že jakékoliv předpovědní metody zachycují atm. děje pouze v určitém přiblížení, mají předpovědi počasí zpravidla pravděpodobnostní, a nikoli striktně deterministický charakter. Z toho vyplývá, že vytěžit z nich maximum informací může především uživatel, který je v potřebné míře obeznámen s možnostmi meteorologie a se základními vlastnostmi atmosféry. V dostatečném časovém předstihu vydaná a správně aplikovaná předpověď počasí umožňuje uživateli přijmout účinná praktická opatření v nejrůznějších oborech lidské činnosti. Viz též rovnice prognostické, úspěšnost předpovědi počasí, faktor úspěšnosti předpovědi počasí.
angl. weather forecast; weather prediction; slov. predpoveď počasia; 1993-a3

předpověď počasí ansámblová

, skupinová — sada různých předpovědí počasí platných pro daný předpovědní čas. Rozdíly mezi předpověďmi poskytují informace o pravděpodobnostním rozdělení předpovídaných prvků. Předpovědi mohou vycházet z různých počátečních nebo okrajových podmínek (v případě modelů na omezené oblasti), mohou se lišit dobou startu předpovědi, nastavením parametrů numerického modelu předpovědi počasí, nebo mohou pocházet z několika různých modelů předpovědi počasí. Ansámblová předpověď se používá kvůli postižení dvou základních nejistot numerické předpovědi počasí: 1) použití nedokonalých počátečních podmínek, které popisují výchozí stav atmosféry. Počáteční podmínky pro předpověď se pozměňují malými, ale dynamicky aktivními perturbacemi spočtenými pro danou situaci, např. metodou singulárních vektorů (ECMWF), nebo jinou. Tyto perturbace jsou pak více či méně umocněny chaotickou povahou systému. 2) použití nepřesných formulací v numerickém modelu předpovědi počasí, které jsou způsobeny aproximací nebo zjednodušením popisu fyzikálních procesů v modelu.
angl. ensemble forecast; slov. ansámblová predpoveď počasia; 2014

předpověď počasí dlouhodobá

předpověď počasí na období od 30 dnů do dvou let, především na měsíc, sezonu, rok. Zpočátku se pro dlouhodobou předpověď počasí používalo statist. metody studující změny met. prvků v různých místech v závislosti na čase. Později byly rozvinuty statistickosynoptické metody dlouhodobé předpovědi počasí, vycházející ze zákonitostí cirkulace atmosféry nad určitým územím, z nichž se nejvíce osvědčila metoda analogu. Od 90. let 20. stol. se začaly používat objektivní metody založené na předpovědi skupinové, používající numerické modely předpovědi počasí, většinou spojené s modely popisujícími proudění a teplotu hladiny oceánu. Viz též předpověď počasí krátkodobá, předpověď počasí střednědobá.
angl. long-range weather forecast; slov. dlhodobá predpoveď počasia; 1993-a3

předpověď počasí inerční

syn. předpověď počasí perzistentní.
slov. inerciálna predpoveď počasia; 1993-a3

předpověď počasí klimatologická

předpověď počasí tvořená na základě klimatologických charakteristik daného místa v průběhu kalendářního roku. V oblastech nebo obdobích s velkou proměnlivostí počasí vykazuje velkou neurčitost. Nesmí být zaměňována za scénáře změn klimatu.
angl. climatological weather forecast; slov. klimatologická predpoveď počasia; 2014

předpověď počasí krátkodobá

předpověď budoucího stavu počasí v daném místě nad určitou oblastí nebo územím na období od 12 hodin do 3 dnů. Pro její zpracování se v současnosti používá především numerických předpovědí počasí. Viz též předpověď počasí střednědobá, dlouhodobá, velmi krátkodobá.
angl. short-range forecast; slov. krátkodobá predpoveď počasia; 1993-a3

předpověď počasí letecká

speciální meteorologická předpověď očekávaných met. podmínek pro určitou dobu a určitý prostor nebo určitou trať. Může mít formu otevřené řeči, zkrácené otevřené řeči (mezinárodní nebo národní zkratky), kódů (mezinárodní nebo národní kódy) nebo grafickou (mapy, tabulky aj.). V mezinárodním civilním letectví se používají letištní předpovědi počasí, předpovědi počasí pro vzlet a přistání, předpovědi oblastní a předpovědi pro let nebo trať.
angl. aviation forecast; slov. letecká predpoveď počasia; 1993-a1

předpověď počasí letištní

letecká předpověď počasí, která obsahuje stručné vyjádření předpovídaných met. podmínek na letišti během určitého období. Obsahuje vždy předpověď přízemního větru, dohlednosti, stavu počasí a oblačnosti. Dále může letištní předpověď počasí obsahovat také předpovědi teploty vzduchu. Doby platnosti letištní předpovědi počasí nejsou kratší než 9 hodin, nejčastějšími dobami jsou 9, 24 a max. 30 hodin. Letištní předpověď počasí s platností méně než 12 hodin se vydávají každé 3 hodiny, ostatní každých 6 hodin. Letištní předpovědi počasí se vydávají a mezi letišti vyměňují ve formě kódu TAF. Viz též indikátory změny v přistávacích a letištních předpovědích.
angl. aerodrome forecast; slov. letištná predpoveď počasia; 1993-a3

předpověď počasí místní

předpověď počasí pro určité vymezené místo nebo malou oblast, např. pro dané letiště, rekreační středisko apod. Častěji než u oblastní předpovědi se při ní využívají pravděpodobnostní vyjádření výskytu meteorologického jevu.
angl. local forecast; slov. miestna predpoveď počasia; 1993-a3

předpověď počasí numerická

předpověď polí meteorologických prvků, která je výsledkem časové integrace prognostických rovnic některého fyz. modelu atmosféry, prováděné na superpočítačích schopných provádět velké množství výpočtů nad velkými objemy dat, metodami numerické matematiky. Hlavním cílem numerické předpovědi počasí je co nejrychleji zpracovat naměřené údaje z meteorologických přístrojů (pozemních meteorologických stanic, balonových měření, meteorologických družic, radarů a dalších speciálních zařízení) a pomocí počítačové simulace vývoje atmosféry vypočítat její pravděpodobný budoucí stav. V současné době se rutinně provádějí numerické předpovědi pro několik desítek meteorologických parametrů (pole tlaku a proudění u země i v řadě výškových hladin, teplotní a vlhkostní pole v různých výškových hladinách i u zemského povrchu, vert. rychlosti, oblačnost, srážky, a řada dalších zejména dynamických parametrů, ale i různé indexy vyjadřující stabilitu atmosféry aj.).
Myšlenku, že počasí lze předpovídat s použitím fyz. metod na základě řešení soustav hydrodyn. a termodyn. rovnic vyslovil pravděpodobně jako první H. Helmholz v r. 1858. Teor. přesněji ji formuloval počátkem 20. století V. Bjerknes, ale prvé praktické výpočty publikoval až v r. 1922 L. F. Richardson. Jeho pokus však byl zcela neúspěšný, neboť tehdy neexistovala pro daný účel vhodná výpočetní technika, a z dnešního pohledu hrubé nedostatky v provedení numerické časové integrace znehodnotily výsledek řešení. Rozvoj numerických předpovědních metod v meteorologii nastal po II. svět. válce a byl podmíněn teor. výsledky chicagské meteorologické školy spolu s pokrokem v konstrukci samočinných počítačů. V r. 1949 byl jako první prakticky uplatněn barotropní model J. G. Charneye, který však vycházel z velmi zjednodušujících předpokladů. Teprve výsledky další generace tzv. baroklinních modelů, vycházejících obvykle z rovnice vorticity a z rovnice tendence relativní topografie, byly kvalit. srovnatelné s výsledky klasických synoptických metod předpovědi tlak. polí v atmosféře. V současné době tvoří numerická předpověď počasí základ jakýchkoliv krátkodobých, střednědobých i některých dlouhodobých předpovědí počasí založených především na integraci základních rovnic, přičemž další rozvoj probíhá zejména v oblasti zdokonalování parametrizace dějů subsynoptického měřítka a zpřesňování časového i prostorového rozlišení modelu a zdokonalování metod numerické integrace. V ČR byl průkopníkem numerické předpovědi počasí prof. S. Brandejs (1918–1975). Velký rozvoj nastal v 90. letech 20. stol., kdy se v ČHMÚ začal počítat regionální numerický model ALADIN. Viz též modely atmosféry prognostické, linka pro předpověď počasí automatická, inicializace vstupních dat, parametrizace v meteorologii, rovnice Richardsonova.
angl. numerical weather forecast; numerical weather prediction ; slov. numerická predpoveď počasia; 2014

předpověď počasí náhodná

(slepá) — předpověď počasí založená na náhodném výběru jedné z většího počtu variant, které mohou být omezeny např. variačním rozpětím určitých meteorologických prvků. Lze ji tedy přirovnat k tahání lístků, na nichž jsou napsány tyto jednotlivé varianty, z osudí. Nejde o předpověď, jež by se v meteorologii používala k vlastním prognózním účelům. Může však nalézt určité uplatnění např. ve srovnávacích studiích sloužících k hodnocení úspěšnosti jednotlivých metodik používaných v meteorologických předpovědích.
angl. random forecast; slov. náhodná predpoveď počasia; 1993-a2

předpověď počasí oblastní

, předpověď pro let nebo trať — oblastní předpovědi a předpovědi pro let nebo trať pokrývají tzv. letovou fázi letu (mimo vzlet a přistání). Obsahují předpovědi výškového větru, teploty vzduchu ve výšce a význačných met. jevů, spojených zpravidla s oblačností, jako např. atmosférických front, oblastí konvergence proudění, bouřek, tropických cyklon, čar instability, oblastí s kroupami, mírnou nebo silnou turbulencí, námrazou, výrazného vlnového proudění, mrznoucích srážek, rozsáhlých prachových nebo písečných vichřic aj. Je používána buď textová forma předpovědi, zpravidla ve zkrácené otevřené řeči, např. oblastní předpověď pro lety v nízkých hladinách GAMET nebo graf. forma předpovědi, tj. mapa význačného počasí se zkratkami a symboly pro význačné met. jevy podle doporučení Mezinárodní organizace pro civilní letectví, spolu s příslušnými mapami předpovědí směru a rychlosti větru a teploty ve standardních hladinách.
angl. area forecast; flight forecast; route forecast; slov. oblastná predpoveď počasia; 1993-a3

předpověď počasí perzistentní

, inerční, setrvačná — primitivní předpověď počasí založená na předpokladu, že počasí nebo hodnota daného met. prvku se nezmění v období, na které předpovídáme, ve srovnání s nedávnou minulostí. Nejjednodušší a nejpoužívanější způsob perzistentní předpovědi počasí se zakládá na předpokladu, že „jak bylo dnes, bude i zítra“. Někdy se používá jako referenční předpověď pro porovnání s jinými metodami předpovědi počasí. Viz též faktor úspěšnosti předpovědi počasí.
angl. persistence forecast; slov. perzistentná predpoveď počasia; 1993-a3

předpověď počasí podle místního pozorování

obvykle laický odhad budoucího počasí, který může být prováděn podle pozorování met. prvků a jevů v daném místě nebo podle pozorování přírodních úkazů. Lidé žijící ve stálém styku s přírodou mohou někdy ze zvláštností průběhu počasí v určitém místě a na základě svých dlouhodobých zkušeností úspěšně odhadnout na krátkou dobu tamější budoucí počasí. Viz též počasí místní.
angl. single observer forecast; single station forecast; slov. predpoveď počasia podľa miestneho pozorovania; 1993-a2

předpověď počasí početní

dříve užívané syn. pro numerickou předpověď počasí.
angl. numerical weather forecast; numerical weather prediction ; 2014

předpověď počasí setrvačná

, syn. předpověď počasí perzistentní.
angl. persistent forecast; slov. zotrvačná predpoveď počasia; 1993-a3

předpověď počasí slepá

, syn. předpověď počasí náhodná.
slov. slepá predpoveď počasia; 1993-a1

předpověď počasí speciální

předpověď počasí pro předem stanovené účely. Jedná se o letecké předpovědi počasí, zemědělsko-meteorologické předpovědi, předpovědi pro dopravu, stavebnictví, energetiku a jiné obory. Soustřeďuje se na předpověď těch met. prvků a dějů, které jsou v daném oboru lidské činnosti zvláště důležité. Viz též předpověď počasí všeobecná.
angl. special forecast; slov. špeciálna predpoveď počasia; 1993-a2

předpověď počasí statistická

předpověď met. prvků a jejich kombinací, popř. met. polí, vycházející ze znalostí statist. vlastností souborů met. prvků, vypracovávaná metodami mat. statistiky a teorie pravděpodobnosti. Ke statistické předpovědi počasí se často využívá např. metod mnohonásobné regresní analýzy a faktorové analýzy. Statistická předpověď počasí může být součástí předpovědi počasí numerické nebo synoptické, dnes se však uplatňuje především při předpovědi počasí dlouhodobé.
angl. statistical forecast; slov. štatistická predpoveď počasia; 1993-a3

předpověď počasí střednědobá

předpověď počasí na období od 3 do 10 dnů. V současné praxi se její metodika liší od metodiky předpovědí krátkodobých jen poměrně málo; největší odlišnosti spočívají ve větším používání metody skupinové předpovědi a ve větším zdůrazňování obecnějších trendů vývoje počasí vzhledem k nejistotě předpovědi. Dříve se pod pojmem střednědobá předpověď počasí rozuměla předpověď zpravidla na tři až pět dní, založená na aplikacích empir. zjištěných statisticko-synoptických vztahů. Viz též předpověď počasí krátkodobá, předpověď počasí dlouhodobá, ECMWF.
angl. medium-range weather forecast ; slov. strednedobá predpoveď počasia; 1993-a3

předpověď počasí střednědobá prodloužená

předpověď počasí na období od 10 do 30 dnů, především s využitím metody ansámblové (skupinové) předpovědi počasí a při hodnocení lokální extremity také analýzy klimatických dat. Viz též předpověď počasí střednědobá, předpověď počasí dlouhodobá.
angl. extended weather forecast; slov. strednedobá predĺžená predpoveď počasia; 2014

předpověď počasí synoptická

předpověď budoucího rozložení tlaku vzduchu, vzduchových hmot, atmosférických front a met. prvků prováděná synoptickou metodou. Synoptická předpověď počasí využívala především poznatků tzv. norské meteorologické školy. Tato metoda předpovědi závisela též na osobní zkušenosti, popř. intuici svého tvůrce (synoptika) a v tomto smyslu je jejím protějškem předpověď objektivní. V současné době je v praxi nahrazena numerickou předpovědí počasí. Viz též meteorologie synoptická.
angl. synoptic weather forecast; slov. synoptická predpoveď počasia; 2014

předpověď počasí velmi krátkodobá

předpověď počasí na dobu 0 až 12 hodin nebo kratší, např. na dobu 0 až 6 hodin. Mezi tento druh předpovědí patří např. letecké předpovědi počasí, předávané ve formě předpovědí typu trend nebo TAF, specializované předpovědi pro zimní údržbu silnic, popř. předpovědi pro další aktivity ovlivňované počasím. Často se využívá objektivní extrapolační nowcasting srážek nebo oblačnosti využívající zejména metod dálkové detekce. V současné době se provozují též hybridní systémy optimálně využívající jak metod dálkové detekce, tak numerických modelů předpovědi počasí. Viz též předpověď počasí krátkodobá, nowcasting.
angl. very short-range weather forecast; slov. veľmi krátkodobá predpoveď počasia; 1993-a3

předpověď počasí všeobecná

předpověď počasí pro určité území (např. pro ČR, nebo některý kraj), určená široké veřejnosti a rozšiřovaná hromadnými sdělovacími prostředky včetně internetu zpravidla několikrát denně. Obsahuje předpověď oblačnosti, extrémních hodnot denní teploty vzduchu, směru a rychlosti větru a výskytu a množství srážek i jejich druhu. Upozorňuje na nebezpečné jevy, jako bouřky, vichřice, náledí, mlhy, ranní přízemní mrazy apod. Všeobecná předpověď počasí používá předepsaných formulací a odborných termínů s přesným kvantit. významem, takže je snadno obj. zhodnotitelná. Bývá většinou uváděna stručnou charakteristikou celkové povětrnostní situace a v ČR bývá vydávána na 12 až 48 h (víckrát denně), resp. na 48 až 168 h (zpravidla jednou denně). Viz též předpověď počasí speciální.
angl. general forecast; slov. všeobecná predpoveď počasia; 1993-a3

předpověď pro let nebo trať

, viz předpověď počasí oblastní.
slov. predpoveď pre let alebo trať; 1993-a1

předpověď pro vzlet

letecká předpověď počasí obsahující informace o met. podmínkách nad vzletovou a přistávací dráhou nebo systémem vzletových a přistávacích drah letiště. Jde nejméně o předpověď směru, rychlosti a nárazů přízemního větru, předpověď teploty vzduchu a tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře podle standardní atmosféry (QNH). Předpověď pro vzlet se vydává v otevřené řeči nebo ve formě zkratek Mezinárodní organizace civilního letectví v období 3 hodiny před plánovaným časem vzletu.
angl. take-off forecast; slov. predpoveď pre vzlet; 1993-b3

předpověď přistávací

letecká předpověď počasí obsahující předpovědi některých z těchto met. prvků: přízemní vítr, dohlednost, význačné počasí (začátek a konec bouřky, mrznoucí srážky, húlava, kroupy, zvířený písek, prach aj.) a oblačnost. Období platnosti předpovědi nesmí přesahovat 2 hodiny. Tyto předpovědi jsou určeny pro letadla vzdálená od letiště přistání méně než 1 hodinu letu a vydávají se pravidelně, zpravidla každou půlhodinu, nebo nepravidelně pro jednotlivá přistávající letadla. Vydávají se v otevřené řeči nebo nejčastěji jako přistávací předpovědi typu „trend“, podle pokynů Mezinárodní organizace civilního letectví. Předpovědi typu „trend“ se připravují a mezi letišti se vyměňují spolu s let. met. zprávami v kódu METAR, k nimž jsou připojeny. Viz též indikátory změny v přistávacích a letištních předpovědích.
angl. landing forecast; slov. predpoveď pristávacia; 1993-b3

předpověď zemědělsko-meteorologická

, syn. předpověď agrometeorologická.
angl. agrometeorological forecast; slov. agrometeorologická predpoveď; 1993-a3

předstih předpovědi

doba mezi vydáním předpovědi meteorologického jevu a jeho výskytem.
slov. predstih predpovede; 2014

předěl klimatický

výrazná klimatická hranice, způsobená nejčastěji klimatickou bariérou nebo výrazným rozhraním aktivního povrchu, především na pobřeží oceánů. Např. pohoří rovnoběžkového směru (Alpy, Himaláje aj.) zvýrazňují šířkovou zonalitu klimatu; v případě poledníkového směru (Kordillery, Skandinávské pohoří aj.) tvoří často předěl mezi oceánickým a kontinentálním klimatem.
angl. climatic divide; slov. klimatický predel; 1993-a3

předěl větrný

poměrně trvalá hranice v poli větru, oddělující dvě oblasti se značně rozdílnými směry převládajícího větru. Příkladem větrného předělu je osa hřebene vysokého tlaku vzduchu, který v zimě směřuje ze sibiřské anticyklony západně přes střední Evropu nad Francii a v létě z azorské anticyklony přes Španělsko a Francii nad střední Evropu. Je patrná na klimatologických mapách.
angl. wind divide; slov. veterné rozhranie; 1993-a3

přehled letištní klimatologický

soubor tabelárních výsledků statist. zpracování dlouhodobých řad met. měření na daném letišti, vypracovaný v souladu s Technickými pravidly WMO – No. 49, VOL II, kapitola C.3.2 Aeronautical Climatology. Letištní klimatologický přehled se pro mezinárodní letiště zpracovává závazně a tabulky mají stanovenou skladbu. Tabulky modelu A obsahují výsledky zpracování četnosti výskytu (v procentech) dráhové dohlednosti nebo dohlednosti a výšky základny význačné oblačnosti (BKN nebo OVC) ve stanovených intervalech. Tabulky modelu B poskytují přehled o četnostech výskytu dohledností ve stanovených intervalech a termínech. Tabulky modelu C dávají informace o četnosti výskytu výšek základny význačné oblačnosti ve stanovených intervalech a termínech. V tabulkách modelu D je zachycena současná četnost výskytu směru větru (ve 30° intervalech) a rychlosti větru ve stanovených intervalech a tabulky modelu E udávají četnost výskytu teploty ve stanovených intervalech (po 5 °C) a termínech. Viz též klimatografie, meteorologie letecká.
angl. aerodrome climatologic summaries; slov. klimatologický letištný prehľad; 1993-a3

přehled meteorologický

periodická publikace, která obsahuje informaci o meteorologických měřeních a pozorováních, popř. o zpracovaných met. údajích z určitého území. V ČR byly nejznámějšími meteorologickými přehledy Denní přehled počasí a Měsíční přehled počasí, které obsahovaly podrobná data z území státu a podávaly všeobecnou informaci o celkové povětrnostní situaci v Evropě a nad Atlantským oceánem. Vydávání tištěné verze Denního přehledu počasí a Měsíčního přehledu počasí bylo ukončeno v roce 2010. Viz též ročenka meteorologická, zpráva meteorologická.
angl. weather report; slov. meteorologický prehľad; 1993-a3

přeháňka

konv. srážka vyznačující se náhlým začátkem a koncem, rychlým kolísáním intenzity a obvykle krátkým trváním. Při přeháňkách dochází často k rychlému střídání velké oblačnosti s krátkým vyjasněním a dobrá dohlednost se v intenzivních srážkách značně snižuje. Jednotlivé přeháňky mají obvykle malý plošný rozsah. Přeháňky mohou být jak dešťové, tak sněhové, popř. dešťové se sněhem. V chladném ročním období v přeháňkách vypadávají často sněhové krupky, v létě někdy kroupy. Při špatných podmínkách pozorování oblohy lze podle přeháněk usuzovat na výskyt konv. oblaků. Naopak podle charakteru oblačnosti lze odlišit přeháňky (přeháňkové srážky) od občasných srážek. Viz též srážky konv., srážky trvalé.
angl. shower; slov. prehánka; 1993-a2

přeháňky mlhové

chuchvalce či pásy mlhy, které jsou hnány větrem, takže se střídá mlha s obdobím s lepší dohledností. Mlhové přeháňky se nejčastěji vyskytují na horách při přechodu oblaků přes stanoviště pozorovatele.
slov. hmla v prehánkach; 1993-a3

přemetáni kouřové vlečky

jeden z tvarů kouřové vlečky, jenž je charakteristický hadovitým vzhledem vlečky ve vert. řezu. Je nejčastěji způsoben vert. konv. proudy a velkými turbulentnímí víry, zejména při instabilním zvrstvení vzduchu a při slabém až mírném horiz. proudění. U zdrojů znečišťování ovzduší se silným termickým vznosem kouřové vlečky se vyskytuje jen sporadicky.
angl. looping; slov. horizontálne vírenie dymovej vlečky; 1993-a3

přemostění

slang. název pro spojení dvou anticyklon, v Evropě obvykle azorské anticyklony a anticyklony nad Ukrajinou či pobaltskými republikami, pásem vyššího tlaku vzduchu, který probíhá přes stř. Evropu.
slov. premostenie; 1993-a1

přenos exhalátů

, viz transmise exhalátů.
angl. transport of air pollution; slov. prenos exhalátov; 1993-a0

přenos radiační

přenos energie elektromagnetickým zářením v zemské atmosféře. V meteorologii je znám především v souvislosti s vyhodnocováním radiační bilance zemského povrchu nebo částí atmosféry jako radiační přenos krátkovlnný (sluneční záření) a dlouhovlnný (infračervené – tepelné záření). Viz též výměna radiační.
angl. radiative transfer; slov. radiačný prenos; 1993-a3

přenos turbulentní

, transport turbulentní — v atmosféře přenos jednotlivých veličin (tepla, vodní páry, hybnosti, znečišťujících příměsí apod.) působený turbulentním promícháváním vzduchu. Viz též turbulence, výměna turbulentní.
angl. turbulent transfer; turbulent transport; slov. turbulentný prenos; 1993-a1

přeprška

lid. označení pro dešťovou přeháňku. Viz též sprška.
slov. spŕška; 1993-a1

přestavba povětrnostní situace

, změna typu povětrnostní situace — výrazná a často náhlá změna cirkulačních poměrů nad velkými geografickými oblastmi, způsobená vývojem a změnou polohy řídicích tlakových útvarů. Je doprovázena značnými změnami tlakového a teplotního pole vyvolávajícími změny i v polích dalších met. prvků. Příkladem přestavby povětrnostní situace je změna zonální cirkulace na meridionální a opačně, změna cyklonální cirkulace na anticyklonální apod. Viz též situace povětrnostní celková.
angl. change of synoptic situation; slov. prestavba poveternostnej situácie; 1993-a1

přesycení

, viz vzduch přesycený.
angl. supersaturation; slov. presýtenie; 1993-a1

převýšení kouřové vlečky

, syn. vznos kouřové vlečky.
slov. prevýšenie dymovej vlečky; 1993-a1

přiřazení družicových snímků

starší označení pro georeferenci snímků nebo přemapování snímků. Jedná se o přiřazení zeměpisných souřadnic jednotlivým pixelům družicového snímku a následný převod snímku do nějaké zvolené standardní geografické projekce.
angl. geographic localization of satellite pictures; slov. priradenie družicových snímok; 1993-a3

přímrazek

málo užívaný výraz pro mrazík. V hovorové řeči se přímrazek obvykle spojoval s výskytem jíní, ledového povlaku (škraloupu) na kalužích a v nádobách s vodou, zmrzlých květů apod. Nemá charakter odb. termínu.
slov. prímrazok; 1993-a1

příměs aktivní

vžité označení pro látky, které jsou do atmosféry emitovány přírodními nebo antropogenními procesy a mají vůči okolnímu vzduchu převýšení z hlediska svého energetického (tepelného) obsahu. Z tohoto důvodu se na ně uplatňuje působení archimedovských vztlakových sil. Viz též příměsi znečišťující, výška komína efektivní, příměs pasivní.
angl. active pollutant; slov. aktívna prímes; 1993-a3

příměs monodisperzní

aerosolová příměs pevného nebo kapalného skupenství ve vzduchu, jejíž všechny částice mají stejnou (v reálné praxi alespoň přibližně stejnou) velikost, tvar a hustotu. Při přenosu, difuzi, sedimentaci apod. v atmosféře se proto tyto částice chovají homogenně. Protikladem je polydisperzní příměs.
angl. monodispersal pollutant; slov. monodisperzná prímes; 1993-a3

příměs pasivní

vžité označení pro látky, které jsou do atmosféry emitovány přírodními nebo antropogenními procesy a nemají vůči okolnímu vzduchu převýšení svého energetického (tepelného) obsahu, což znamená, že nepodléhají přímo působení archimedovských vztlakových sil. Viz též příměs aktivní.
angl. passive pollutant; slov. pasívna prímes; 1993-a3

příměs polydisperzní

aerosolová příměs pevného nebo kapalného skupenství ve vzduchu, jejíž částice se při přenosu, difuzi, sedimentaci apod. v atmosféře chovají nehomogenně především pro svou nestejnou velikost, tvar nebo hustotu. Protikladem je příměs monodisperzní.
angl. polydispersal pollutant; slov. polydisperzná prímes; 1993-a3

příměsi znečišťující

látky, které nepatří do složení čisté atmosféry a jsou do ovzduší emitovány z přirozených nebo antropogenních zdrojů v takovém množství, že v lokálním, regionálním nebo globálním měřítku mění fyz., popř. i chem. vlastnosti vzduchu. Mohou působit jako škodliviny v ovzduší, ale paušálně je nelze takto nazývat, neboť jejich případnou škodlivost nutno vztahovat nejen k danému receptoru, nýbrž i k jejich koncentraci, popř. synergickému působení s jinými znečisťujícími příměsemi Viz též znečišťování ovzduší, pachy.
angl. air contaminant; air pollutants; slov. znečisťujúce prímesi; 1993-a3

příručka letecká informační

(Aeronautical Information Publication, AIP) — publikace Letecké informační služby Řízení letového provozu ČR, s.p. K meteorologii se vztahují části letecké informační příručky VOL I, GEN 1.1 a GEN 3.5, jež obsahují informace o orgánech zodpovídajících za meteorologické zabezpečení civilního letectví v ČR, vymezení oblastí jejich zodpovědnosti, informace o druzích poskytovaných služeb, způsobech měření zákl. met. prvků a o čase provozu leteckých meteorologických pracovišť. Viz též meteorologie letecká.
angl. aeronautical information publication (AIP); slov. informačná letecká príručka; 1993-a3

přístroj Brinellův

jednoduchý přístroj na měření max. hmotnosti námrazků na vnějších el. vedeních zpravidla za celé námrazové období. Je založen na principu Brinellova tvrdoměru, jímž se zjišťuje působící síla z velikosti vtisku kuličky zatlačené do materiálu konstantní tvrdosti. Zavěšuje se na el. vedení do řetězce izolátorů. Užívané přístroje měří v rozsahu 10² až 3.10³ kg. Přístroj je nazván podle švédského inženýra J. A. Brinella (1849–1925).
angl. Brinell ice meter; slov. Brinellov prístroj; 1993-a3

přístroj meteorologický

přístroj k měření kvantit. údaje (zpravidla přímo ve fyz. jednotkách) o jednom, popř. několika met. prvcích nebo jevech nebo pro zjištění výskytu či zaměření polohy met. jevu.
angl. meteorological instrument; slov. meteorologický prístroj; 1993-a3

přístroj registrační

v meteorologii přístroj pro graf. záznam časových změn met. prvku mech., fotografickou nebo el. cestou, např. anemograf, barograf, hygrograf, termograf, ombrograf. Viz též značka časová.
angl. recording instrument; slov. registračný prístroj; 1993-a1

přísušek

kratší období agronomického sucha, které se projevuje menšími škodami na vegetaci. Termínu se používá zejména v lesnictví.
slov. prísušok; 1993-a1

příval

, syn. déšť přívalový.
slov. príval; 1993-a1

přízrak Brockenský

, viz glórie.
angl. Brocken bow; slov. Brockenský prízrak; 1993-a3

půda dlouhodobě zmrzlá

, syn. permafrost.
angl. pergelisol; permafrost; slov. dlhodobo zamrznutá pôda; 1993-a3

půda holá

půda nepokrytá vegetací, nechráněná, nestíněná a vystavená vlivům počasí.
angl. bare soil; slov. holá pôda; 1993-a3

půda nasycená

nesprávný název pro půdu s rel. vysokým obsahem vody, který se blíží max. vodní kapacitě půdy po nadměrném zavlažení shora srážkami.
angl. saturated soil; slov. nasýtená pôda; 1993-a1

půda porostlá trávníkem

půda, na níž je udržován trávník na stejné výšce pro účely srovnatelnosti met. měření. V ČR je předepsaným druhem aktivního povrchu na met. stanicích.
angl. grassy soil; slov. pôda s porastom trávnika; 1993-a3

půlkruh nebezpečný

, polokruh nebezpečný — oblast tropické cyklony nad oceánem ležící na sev. polokouli vpravo (na již. polokouli vlevo) od její dráhy. Rychlost větru a výška mořských vln zde dosahuje vyšších hodnot než v opačném sektoru, neboť je dána součtem tangenciální rychlosti a rychlosti pohybu cyklony, do jejíž dráhy je navíc plavidlo hnáno. Pojem spadá do oboru meteorologické navigace a pochází z dob plachetnic.
angl. dangerous semicircle; slov. nebezpečný polkruh; 1993-a3

Q-kód

soustava třípísmenových zkratek začínajících vždy písmenem Q, kde série QAA až QNZ zahrnuje letecké kódy, série QOA až QQZ kódy pro námořní dopravu a QRA až QUZ kódy všeobecného použití. Obsah leteckého Q-kódu určila Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO). Zkratky Q-kódu se při korespondenci mohou doplňovat příslušnými číselnými údaji a dalšími zkratkami. Kladný smysl obsahu Q-kódu se vyjadřuje slovem YES, záporný NO a příkaz slovem ORD za příslušnou zkratkou Q-kódu. Význam nejčastěji používaných zkratek Q-kódu s met. obsahem je uveden v seznamu zkratek.
angl. Q-code; slov. Q-kód; 1993-a3

RASS

(Radio Acoustic Sounding System), systém sondážní radioakustický — systém distanční sondáže pro měření vertikálního profilu virtuální teploty v ovzduší s využitím zpětného rozptylu radiových vln na pohybující se akustické vlnové frontě. Systém se skládá z antény, emitující akustické vlny, a vysílací a přijímací antény radarové. Vertikálně se šířící akustické vlny představují posloupnost stlačení a zhuštění vzduchu a mění jeho dielektrické vlastnosti, což umožňuje rozptyl radarového signálu. Mezi vyslaným a přijatým radarovým signálem je frekvenční posuv v důsledku toho, že zdroj rozptýleného signálu se pohybuje (Dopplerův efekt). Z frekvenčního rozdílu lze stanovit rychlost pohybu vlnové fronty akustického signálu a následně virtuální teploty ovzduší, jíž je rychlost šíření zvuku úměrná. Za dobrých podmínek umožňuje RASS měření vertikálního profilu virtuální teploty do výšky cca 1 000 m nad povrchem.
angl. RASS (Radio Acoustic Sounding System); slov. RASS; 2014

Rossbygram

, viz diagram Rossbyho.
slov. Rossbygram; 1993-b1

radar

syn. radiolokátor. Pochází ze zkr. angl. názvu radio detection and ranging.
angl. radar; slov. radar; 1993-a3

radiace

, syn. záření.
angl. radiation; slov. radiácia; 1993-a1

radiatus

(ra) — jedna z odrůd oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblaky odrůdy ra jsou uspořádány v širokých rovnoběžných pásech, které se vlivem perspektivy zdánlivě sbíhají v úběžníkovém bodě, rozprostírají-li se oblačné pásy přes celou oblohu, sbíhají se zdánlivě do dvou protilehlých úběžníků. Vyskytuje se hlavně u druhů cirrus, altocumulus, altostratus, stratocumulus a cumulus. Termín ra (čes. paprskovitý) byl zaveden v r. 1926.
angl. radiatus; slov. lúčovitý; 1993-a2

radioaktivita atmosféry

přítomnost látek v atmosféře, jejichž atomová jádra se samovolně rozpadají a vysílají přitom radioakt. záření ( α, β, γ, pozitrony, neutrony apod.). Koncentrace radioakt. látek vzniklých přirozenou cestou neboli přirozená radioaktivita atmosféry je malá. Radioakt. látky vzniklé umělou cestou, např. ostřelováním jader atomů různými elementárními částicemi v jaderných reaktorech nebo při jaderných výbuších, jsou příčinou umělé radioaktivity atmosféry. Jsou-li přítomny ve větších koncentracích, mohou být příčinou radioakt. znečištění, popř. zamoření ovzduší. Viz též měření radioaktivity atmosféry, oblak radioaktivní.
angl. radioactivity of atmosphere; slov. rádioaktivita atmosféry; 1993-a1

radioaktivita atmosféry přirozená

radioaktivita atmosféry způsobená přítomností radioakt. izotopů, které se do atmosféry dostaly ze zemského povrchu nebo z vesmíru, popř. vznikly přímo v ovzduší působením toků elementárních částic nebo γ-záření, zpravidla kosmického původu. Na přirozené radioaktivitě atmosféry se nejvíce podílí radon.
angl. natural radioactivity; slov. prirodzená rádioaktivita atmosféry; 1993-a1

radioaktivita atmosféry umělá

radioaktivita atmosféry vyvolaná lidskou činností, např. nukleárními nebo termonukleárními výbuchy, únikem z jaderných reaktorů, manipulací s radioakt. materiály apod.
angl. artificial radioactivity; slov. umelá rádioaktivita atmosféry; 1993-a2

radioatmometr

přístroj k měření účinku slunečního záření na výpar vody z listů rostlin. Viz též transpirace, atmometr.
angl. radio atmometer; slov. rádioatmometer; 1993-a0

radioatmosféra standardní

model atmosféry používaný při řešení úloh spojených s výpočty efektivního dosahu radiolokace objektů, radiokomunikačních spojů, při projekci radiolokačních, spojových a jiných zařízení. V modelu standardní radioatmosféry klesá teplota vzduchu s výškou o 6,5 °C na 1 km, tlak vzduchu klesá s výškou podle barometrické formule a tlak vodní páry e podle empirického vztahu A. Ch. Chrgiana

e_{h} = e_{0} \exp [- h (b - h c)],

kde h je výška v km a konstanty b a c závisejí na roční době v rozmezí 0,1112 ≤ b ≤ 0,2181; 0,0286 ≤ c ≤ 0,0375. Index lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu n je pro troposférické výšky lineárně závislý na h a pro stř. zeměp. šířky platí

d n / d h = - {4,0.10}^{- 6} {km}^{- 1} .

Dále se ve standardní atmosféře zavádí efektivní poloměr Země místo skutečného poloměru Země a vztah poloměru zakřivení paprsku vzhledem k zakřivení Země s ohledem na atmosférickou refrakci. Hodnoty stavových veličin pro standardní radioatmosféru jsou tabelovány. Viz též atmosféra standardní.
angl. standard radioatmosphere; slov. štandardná rádioatmosféra; 1993-a2

radioecho

, syn. odraz radiolokační.
angl. radio-echo; slov. rádioecho; 1993-a1

radiogoniograf

radiogoniometr se zařízením, umožňujícím registraci zjištěných údajů.
angl. radiogoniograph; slov. rádiogoniograf; 1993-a1

radiogoniometr

zařízení k určování směru cíle pomocí radiogoniometrie. Skládá se obvykle z úzkosvazkové antény otočné v horní polosféře, z radiopřijímače a všech technických zařízení nutných pro zpracování a indikaci signálu.
angl. radio direction finder; radiogoniometer; slov. rádiogoniometer; 1993-a1

radiogoniometrie

způsob určení směru cíle, který vyzařuje elmag. vlny. V úhlových souřadnicích se zaměřuje azimut a zpravidla i výškový (polohový) úhel. Pro určení polohy cíle v prostoru je pak nutné znát ještě jeho výšku, v meteorologii slouží jako cíl nejčastěji vysílač radiosondy vynášený balonem, jehož výška se určuje při radiosondážním měření. Jinou metodou určení polohy je vyhodnocení průsečíku ze současného zaměřování dvěma radiogoniometry z různých stanovišť. Radiogoniometrie se v meteorologii používá jako jedna z metod radiosondáže. Někdy bývá využívána též při raketové sondáži ovzduší.
angl. radiogoniometry; slov. rádiogoniometria; 1993-a1

radiohorizont

, obzor elektromagnetický — geometrické místo bodů na zemském povrchu kolem zdroje elmag. záření, v němž paprsky vyslané vysílačem jsou k povrchu tangenciální. Vlivem atmosférické refrakce je radiohorizont rozsáhlejší než geometrický nebo optický horizont. Za předpokladu hladkého zemského povrchu je poloměr radiohorizontu přibližně vyjádřen vztahem

R_{r h} = \sqrt{2 R_{e f} . h},

kde R_rh je poloměr radiohorizontu v km, R_ef efektivní poloměr Země v km rovný 4/3 skutečného zemského poloměru a h výška antény nad zemským povrchem v m. Stř. hodnota zvětšení poloměru radiohorizontu činí 18 % ve srovnání s poloměrem opt. horizontu.
angl. radio horizon; slov. rádiohorizont; 1993-a2

radiolokace

radioelektronická metoda zjišťování výskytu, prostorového rozložení, popř. dalších charakteristik informací o objektech schopných odrážet nebo rozptylovat (popř. sami vysílat) elmag. záření v oblasti radiových vln. Radiolokace je prováděna pomocí radiolokátorů popř. pasivních detekčních systémů. V meteorologii jsou sledovanými objekty např. oblačnost, srážky, radiosondy, blesky apod. Radiolokace bývá označována též jako radiolokační detekce. Termín radiolokace je složen ze dvou latinských slov: radiare – vyzařovati a locus – místo. Rozlišuje se radiolokace aktivní a pasivní. Viz též meteorologie radiolokační, odrazivost meteorologického cíle radiolokační, rovnice radiolokační, odraz radiolokační.
angl. radio detection and ranging; radiolocation; slov. rádiolokácia; 1993-a3

radiolokace aktivní primární

metoda radiolokace, využívající k získání informace o radiolokačním cíli zpětného odrazu energie základního sondovacího impulzu od tohoto cíle. Někdy se v novější tech. praxi využívá i sondovacích impulzů vytvářených v jiném zdroji než ve vlastním radiolokátoru. Viz též cíl radiolokační, radiolokace aktivní sekundární, radiolokace pasivní.
slov. aktívna primárna rádiolokácia; 2014

radiolokace aktivní sekundární

metoda radiolokace, využívající k získání informace o radiolokačním cíli jeho aktivní spolupráce s radiolokátorem. Nejčastěji je sekundární radiolokace prováděna tak, že po přijetí impulzu vyslaného radiolokátorem vydá aktivní cíl signál odpovědi vlastním vysílačem. Tím se jednak zvýší dosah sledování takového cíle, jednak zpřesní určení jeho polohy v prostoru. Sekundární radiolokace je využívána především v letectví, v meteorologii pouze u některých typů radiosond a transosond. Viz též radiolokace aktivní primární, radiolokace pasivní.
angl. active radio detection; slov. aktívna sekundárna rádiolokácia; 1993-b3

radiolokace pasivní

metoda radiolokace, využívající k získání informace o radiolokačním cíli elmag. záření generované samotným cílem (radiová komunikace letadel, v meteorologii např. bleskové výboje). Většinou se využívá více přijímacích antén na různých místech, aby bylo možné pomocí triangulačních metod určit polohu cíle. Viz též cíl radiolokační, radiolokace aktivní.
angl. passive radio detection; slov. pasívna rádiolokácia; 1993-a3

radiolokátor

, radar — elektronické zařízení pro detekci a lokalizaci vzdálených objektů, které rozptylují nebo odrážejí radiové elmag. záření. Radiolokátor se skládá z vysílače, anténního systému, přijímače, bloku signálového zpracování, bloku zpracování a vizualizace dat a dalších doplňkových obvodů.
Nejčastěji jsou radiolokátory konstruovány jako monostatické, kdy jeden anténní systém je využíván pro vysílání i příjem. V takovém případě radarová detekce využívá odrazu a zpětného rozptylu signálu na radiolokačních cílech. Podstatně méně časté jsou bistatické radiolokátory, které mají oddělené vysílací a přijímací anténní systémy a pro detekci využívají přímého rozptylu.
Radiolokátory lze též rozdělit podle způsobu vyzařování na impulzní a radiolokátory se stálou vlnou. Častěji jsou využívány radiolokátory impulzní, které v pravidelných cyklech vysílají do atmosféry velmi krátké pulsy mikrovlnného elmag. záření o velkém okamžitém (špičkovém) výkonu, formované anténou (parabolickou) do úzkého svazku. Radar se vždy bezprostředně po vyslání pulsu přepne do přijímacího módu. Objekty ležící v cestě radarového paprsku odrážejí, rozptylují a absorbují energii. Malá část odražené a rozptýlené energie směřuje zpět k anténě, na které je zachycena a odvedena do přijímače, kde je zesílena a dále zpracována. Pokud je přijatý signál dostatečně silný je detekován a vyhodnocen jako radiolokační cíl. V rámci signálového zpracování je vyhodnocen přijatý výkon, případně další charakteristiky signálu. Přijatý výkon je pomocí radiolokační rovnice převeden na radiolokační odrazivost. Čas mezi vysláním pulzu a přijetím odraženého signálu udává vzdálenost cíle, který společně se známou polohou antény (azimut, elevace) jednoznačně lokalizují cíl v prostoru. Podle typu radiolokátoru je možné vyhodnotit i některé další charakteristiky cíle. Dopplerovské radiolokátory mohou navíc pomocí Dopplerova efektu vyhodnotit radiální rychlost cíle ze změny frekvence přijatého signálu. Polarimetrické radiolokátory umožňují navíc současně vyhodnocovat odrazy horizontálně a vertikálně polarizovaného záření a z jejich porovnání odvodit další charakteristiky.
Radiolokátory se stálou vlnou nejsou vhodné k určování přesné polohy cíle, umožňují však lepší měření radiální rychlosti cílů (např. policejní radary pro měření rychlosti vozidel).
angl. radar; slov. rádiolokátor; 2014

radiolokátor meteorologický dopplerovský

radiolokátor, který umožňuje měření radiálních rychlostí meteorologických cílů. Dopplerovské meteorologické radary s impulzním režimem umožňují lokalizovat a studovat strukturu nebezpečných met. jevů, jako jsou tropické cyklony, supercely, tornáda, aj. Dále mohou být využity k výpočtu vertikálního profilu proudění nad radiolokátorem. Dopplerovské meteorologické radary s nepřetržitou vlnou se využívají k měření spektrálního rozložení velikosti kapalných, popř. tuhých částic v atmosféře, profilů rychlostí jejich pohybu, růst velikosti srážk. elementů, turbulence, střihu větru.
angl. meteorological Doppler radar; slov. dopplerovský meteorologický rádiolokátor; 1993-a3

radiolokátor meteorologický impulzní

často se používá pouze termín meteorologický radiolokátor – radiolokátor pracující v impulzním režimu jehož technické parametry jsou uzpůsobeny pro detekci meteorologických cílů. Jedná se o nejužívanější typ radiolokátoru v meteorologii. Viz též poloměr efektivní, sodar, lidar, potenciál radiolokační meteorologický.
angl. impulse meteorological radar; slov. impulzný meteorologický radiolokátor; 1993-a3

radiometeorologie

hraniční obor mezi meteorologií, radiofyzikou a radiotechnikou, který se zabývá studiem vlivu atmosféry na šíření rádiových vln. V meteorologii se využívá závislosti šíření rádiových vln na stavu troposféry pro studium meteorologických cílů a jevů. Viz též meteorologie radiolokační.
angl. radiometeorology; slov. rádiometeorológia; 1993-a1

radiometr

obecně přístroj k měření elektromagnetického záření. 1. na meteorologických stanicích se používají radiometry pro měření v krátkovlnné oblasti slunečního záření (pyrheliometry, aktinometry a pyranometry), záření v celém oboru spektra (pyrradiometry) nebo bilance záření (bilancometry). Tyto radiometry většinou používají termoelektrická nebo fotoelektrická čidla. 2. radiometry umístěné na meteorologických družicích se používají k získávání dat o zemském povrchu a atmosféře z měření vyzařovaného, odraženého, rozptýleného nebo pohlceného záření na různých vlnových délkách. Družicové radiometry se dělí dle způsobu měření na pasivní a aktivní, podle využití např. na zobrazovací (imager), sondážní (sounder), nebo skaterometry.
angl. radiometer; slov. rádiometer; 1993-a3

radiometr AVHRR

(Advanced Very High Resolution Radiometer) — pasivní zobrazovací radiometr používaný od roku 1978 polárními met. družicemi NOAA a od roku 2006 evropskými polárními družicemi Metop. Tento šestikanálový přístroj byl, resp. bude naposledy použit na družicích NOAA–19 a Metop–3, následně bude nahrazen v současnosti (2013) vyvíjenými přístroji pro polární družice příští generace.
slov. rádiometer AVHRR; 2014

radiometr SEVIRI

(Spinning Enhanced Visible and InfraRed Imager) — pasivní radiometr používaný od roku 2002 evropskými geostacionárními družicemi Meteosat druhé generace (MSG, Meteosat Second Generation). Přístroj SEVIRI má celkem 12 spektrálních kanálů, v nichž snímá celý zemský disk s periodicitou 15 minut, resp. severní část polokoule s periodicitou 5 minut.
slov. rádiometer SEVIRI; 2014

radiometr družicový aktivní

obecné označení pro družicové radiometry, které pro pořizování informací využívají zpětně odraženého umělého záření, generovaného přístrojem družice. Do této kategorie lze zahrnout např. družicové lidary, ale rovněž družicové oblačné či srážkové radary. Do jisté míry lze aktivní radiometr považovat za synonymum pro radar.
slov. aktívny družicový rádiometer; 2014

radiometr družicový pasivní

obecné označení pro družicové radiometry, které pro pořizování informací využívají přirozené záření – odražené sluneční záření nebo tepelné záření vyzařované zemí, oblačností či plynnými složkami atmosféry.
slov. pasívny družicový rádiometer; 2014

radiometr družicový sondážní

(sounder) — obecné označení pro družicové radiometry, jejichž primárním zaměřením je pořizování trojrozměrných polí meteorologických charakteristik atmosféry, doplňujících aerologická sondážní data. Data z družicových sondážních radiometrů jsou společně s aerologickými a pozemními daty základními vstupními daty numerických předpovědí počasí. Viz též sondáž atmosféry družicová.
slov. sondážny družicový rádiometer; 2014

radiometr družicový zobrazovací

(imager) — obecné označení pro družicové radiometry, jejichž primárním zaměřením je pořizování dvourozměrných polí různých veličin, např. snímků oblačnosti, rozložení pole teplot zemského povrchu, aj.
slov. zobrazovací družicový rádiometer; 2014

radiometrie

fyz. obor zabývající se studiem a měřením elektromagnetického záření. V meteorologii syn. aktinometrie – měření a studium složek radiační bilance atmosféry, zemského povrchu nebo jejich soustavy.
angl. radiometry; slov. rádiometria; 1993-a3

radiopilotáž

, viz měření větru radiotechnickými prostředky.
angl. rawinsonde observation; slov. rádiopilotáž; 1993-a1

radiorefrakce

slang. označení pro atmosférickou refrakci v oboru radiových vln, tj. pro lom elmag. vln v atmosféře. Viz index lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu.
slov. rádiorefrakcia; 1993-a3

radiosonda

met. přístroj používaný k měření met. prvků v mezní vrstvě atmosféry a ve volné atmosféře, který hodnoty měřených veličin předává aerol. stanici pomocí malého vysílače. Radiosonda nejčastěji měří teplotu, vlhkost a tlak vzduchu, směr a rychlost větru, popř. i jiné prvky, jako ozon, záření, el. potenciál aj. Konstrukčně se radiosondy skládají z čidel na měření met. prvků, z převodníku, z vysílače event. z přijímače signálu navigačního systému a z baterie. Od vypuštění první radiosondy v roce 1930 do současné doby bylo zkonstruováno množství různých typů radiosond a jejich modifikací. Ještě v osmdesátých letech 20. století se vypouštělo 36 typů radiosond. Podle použitého typu převodníku se radiosondy dělí na chronometrické, s morseovým kódem, frekvenční a modulační (analogové a digitální). Nosičem radiosondy je nejčastěji radiosondážní balon, letoun nebo raketa. Pojem radiosonda zavedl do mezinárodního používání něm. meteorolog H. Hergesell. Viz též měření radiosondážní.
angl. radiosonde; slov. rádiosonda; 1993-a3

radiosonda klesavá

, dropsonda, sonda klesavá — radiosonda, která měří při sestupu atmosférou. Do výšky bývá vynášena obvykle letounem, raketou, nebo nesena transosondou, méně často balonem, nebo dělostřeleckým granátovým kontejnerem. Příslušné přijímací zařízení bývá obvykle umístěno ve speciálních prostředcích (letadlo, mobilní radiosondážní stanice apod.). Při měření bývá klesavá radiosonda nejčastěji aerodyn. brzděná padáčkem. Klesavé radiosondy se používají např. při met. měřeních nad polárními moři, středy tropických cyklon apod.
angl. dropsonde; slov. klesajúca rádiosonda; 1993-a3

radiosonda pro zjišťování výškového větru

speciální radiosonda obvykle nesená volně letícím balonem a sloužící k rádiovému určení trajektorie, po které se pohybovala. Předává rádiové signály s telemetrií tlaku, event. výšky, nebo odpovědní signály, které se využívají k výpočtu vektoru výškového větru. Viz též měření větru radiotechnickými prostředky.
angl. radiowind sonde ; slov. rádiosonda na zisťovanie výškového vetra; 1993-a1

radiosondáž

, syn. měření radiosondážní.
angl. radiosounding; slov. rádiosondáž; 1993-a1

radiosondáž meteorologická komplexní

radiosondážní měření zákl. met. prvků prováděné současně s měřením výškového větru radiotech. prostředky. Je zákl. měřením konaným na radiosondážních stanicích, na jehož podkladě se sestavuje zpráva z pozemní stanice o tlaku, teplotě, vlhkosti a větru ve vyšších hladinách (TEMP, TEMP SHIP).
angl. rawinsonde observation; slov. komplexná meteorologická rádiosondáž; 1993-a1

radioteodolit

v meteorologii pozemní zaměřovací přístroj k určování azimutu a polohového úhlu zpravidla radiosondy vynášené volně letícím met. balonem. Signály radiosondy jsou zachycovány úzce směrovou anténou, soustavou antén nebo rotujícím rozmítačem směrové charakteristiky antény, což umožňuje poměrně přesné změření směru k vysílači. Zařízení bývá většinou doplněno elektronickým systémem pro dekódování a zobrazování telemetrie radiosondy, pokud je prováděna zároveň komplexní meteorologická radiosondáž nebo alespoň kódování dosažených tlakových hladin. Radioteodolit nevysílá žádné impulzy k radiosondě.
angl. radiotheodolite; slov. rádioteodolit; 1993-a3

radiovítr

v met. praxi občas užívané slang. označení pro údaje o výškovém větru, zjištěné měřením větru radiotechnickými prostředky.
angl. radio wind; slov. rádiovietor; 1993-a2

rajonizace agroklimatologická

speciální klimatologická rajonizace sestavená pro potřeby zemědělné praxe, především pro efektivní rostlinnou výrobu. Základním problémem při agroklimatologické rajonizaci je výběr agroklimatologických ukazatelů, jež by komplexně vyjádřily prostorovou diferenciaci agroklimatologických podmínek vývoje a tvorby úrody zemědělských kultur. Pro agroklimatologickou rajonizaci tehdejšího území ČSFR (1975) byly zvoleny tyto ukazatele: a) suma teplot za období s prům. denní teplotou vzduchu ≥ 10°C, která vyjadřuje teplotní zajištění zemědělských kultur; b) klimatický ukazatel zavlažení za období od června do srpna jakožto kritérium vláhových podmínek; c) prům. roč. minimum teploty vzduchu, charakterizující podmínky přezimování. Agroklimatologická rajonizace patří k předním úkolům zemědělské klimatologie. Viz též zajištění klimatické, index suchosti, index vlhkosti.
angl. agroclimatological regionalization; slov. agroklimatologická rajonizácia; 1993-a0

rajonizace klimatologická

vyčleňování klimatických oblastí, podoblastí, okresů apod. v různých měřítkách klimatu vyznačujících se určitou homogenitou klimatických veličin. Klimatologické rajonizace jsou buď obecné, vystihující celkovou prostorovou diferenciaci klimatu, nebo jsou provedeny pro speciální účely, např. zemědělství, stavebnictví aj. Místo termínu rajonizace někteří autoři používají ve stejném smyslu pojmu regionalizace, jiní oba pojmy významově odlišují. Viz též hranice klimatická, kategorizace klimatu, klasifikace klimatu.
angl. climatological regionalization; slov. klimatologická rajonizácia; 1993-a1

raketa meteorologická

raketa určená pro met. měření v horních vrstvách atmosféry. Speciálními přístroji instalovanými na raketě se měří tlak vzduchu, teplota vzduchu, složení vzduchu, kosmické záření, magnetické pole Země, sluneční spektrum atd. Z trajektorie met. rakety se určuje výškové proudění, někdy se teplota vzduchu vyčísluje na zákl. změřeného tlaku a složení vzduchu. Přístroje se obvykle umísťují v hlavici rakety (nazývané často jako „raketová sonda“), která se po výstupu a odpojení od těla rakety snáší na padáku. Údaje se registrují nebo předávají z rakety rádiovými signály.
angl. meteorological rocket; slov. meteorologická raketa; 1993-a3

rakety pro ochranu před krupobitím

speciální rakety pro dopravu různých druhů umělých částic do konv. oblaku, v němž se předpokládá možnost vzniku krup. Nejčastěji se používají při provozní aplikaci neřízené rakety typu „země–vzduch" a při výzkumných experimentech také rakety odpalované z letadel. Viz též ochrana před krupobitím.
angl. hail suppression rockets; slov. rakety na ochranu pred krupobitím; 1993-a3

rarášek

viz prachový nebo písečný vír.
angl. dust devil; slov. rarášok; 1993-a2

reanalýza

objektivní analýza met.dat aplikovaná zpětně na data za dlouhé období, zpravidla několik desetiletí. Na rozdíl od provozní analýzy je prováděna jednotným přístupem, což umožňuje využití reanalýz např. při studiu změn klimatu. Nástrojem je model numerické předpovědi počasí, proto může reanalýza obsahovat i takové veličiny, pro něž nejsou za dané období k dispozici měření. Tvůrcem evropských reanalýz, které nicméně pokrývají celou Zemi, je Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (např. ERA–40, ERA–Interim).
angl. reanalysis; 2014

redukce

v meteorologii a klimatologii přepočty a opravy výsledků met. měření, prováděné za účelem srovnatelnosti a reprezentativnosti údajů. Používá se ve významu: 1. přepočet změřené hodnoty met. prvku na hodnotu, kterou by měl v jiné nadm. výšce. Provádí se zpravidla podle jednotné metodiky k dosažení srovnatelnosti hodnot změřených v různých nadm. výškách, např. redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu (zpravidla hladinu moře), redukce teploty vzduchu na hladinu moře apod.; 2. přepočet hodnot klimatologických charakteristik z krátkých pozorovacích řad na hodnotu, která by odpovídala jednotnému, zpravidla normálnímu období ve snaze porovnat mnohaleté prům. hodnoty met. prvků na různých místech (stanicích). Např. redukce měs. nebo roč. průměrů teploty vzduchu, popř. srážek z různých stanic a různě dlouhých řad pozorování za období 1931–1960; 3. oprava tlaku vzduchu na normální podmínky, např. oprava na teplotu prováděná s ohledem na teplotu v místnosti, v níž je instalován tlakoměr, oprava na tíhové zrychlení apod.
Termín redukce se používá též jako nevhodné označení pro opravy met. přístrojů.
angl. reduction; slov. redukcia; 1993-a1

redukce srážek na jednotné období

v klimatologii zpravidla redukce prům. měs. sezónních a roč. srážkových úhrnů vypočtených z krátkých řad pozorování na normální období neboli klimatologický normál. Redukce se provádí pomocí výsledků souběžného pozorování blízké referenční stanice obvykle metodou podílů neboli kvocientů. Předpokladem této redukce je, že zvolená referenční stanice pozorovala po celé normální období, její pozorování je homogenní a proměnlivost podílů srážek obou stanic je kvazikonstantní.
angl. precipitation reduction; slov. redukcia zrážok na jednotné obdobie; 1993-a1

redukce teploty vzduchu

1. přepočet teploty vzduchu na jinou nadm. výšku než ve které byla změřena, zpravidla na hladinu moře, viz teplota vzduchu redukovaná na hladinu moře. Provádí se pomocí konvenčně stanoveného nebo z dat odvozeného vertikálního teplotního gradientu, ve stř. Evropě např. podle Hannova vzorce

T_{0} = T + 0, 005 h,

kde T₀ je redukovaná teplota, h nadm. výška stanice v metrech a T teplota vzduchu ve výšce h. Závislost teploty vzduchu na nadm. výšce se nicméně během roku mění a je ovlivňována i dalšími faktory, především reliéfem. 2. přepočet prům. měs., sezónní nebo roč. teploty vzduchu krátkých řad pozorování na jednotné, zpravidla normální období. Provádí se pomocí blízké referenční stanice s úplnou řadou pozorování metodou diferencí za předpokladu kvazikonstantnosti těchto diferencí.
angl. air temperature reduction; slov. redukcia teploty vzduchu; 1993-a3

redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu

výpočet tlaku vzduchu pro dohodnutou hladinu z hodnoty tlaku vzduchu v nadmořské výšce tlakoměru s přihlédnutím k virtuální teplotě vzduchu. V synop. meteorologii se provádí nejčastěji redukce tlaku vzduchu na střední hladinu moře, pro letecké účely na nadm. výšku vztažného bodu letiště podle mezinárodní standardní atmosféry ICAO. Viz též tlak vzduchu redukovaný na hladinu moře.
angl. reduction of pressure to a standard level; slov. redukcia tlaku vzduchu na dohodnutú hladinu; 1993-a1

redukce tlaku vzduchu na hladinu moře

, viz tlak vzduchu redukovaný na hladinu moře.
angl. reduction of pressure to sea level; slov. redukcia tlaku vzduchu na hladinu mora; 1993-a3

refrakce

, syn. lom.
angl. refraction; slov. refrakcia; 1993-a1

refrakce astronomická

zvětšení výšky polohy dané hvězdy nad astronomickým obzorem způsobené lomem světelných paprsků při průchodu celou zemskou atmosférou. Největší je v těsné blízkosti obzoru, kde dosahuje přes polovinu úhlového stupně. Přesné hodnoty závisejí na aktuálním vert. profilu hustoty vzduchu v atmosféře.
angl. astronomic refraction; astronomical refraction; 2016

refrakce atmosférická

, lom elektromagnetických vln v atmosféře — zakřivení drah šíření elmag., v meteorologii nejčastěji světelných nebo rádiových vln procházejících atmosférou, způsobené prostorovými změnami indexu lomu, které jsou podmíněny změnami hustoty vzduchu. Refrakce rádiových vln, používaných např. v meteorologických radiolokátorech, významně závisí i na vlhkosti vzduchu, což souvisí s tím, že rádiové vlny mají podstatně nižší frekvenci než světelné záření a při jejich dopadu se uplatňuje orientační polarizace souborů molekul H₂O, ovlivňující index lomu vzduchu. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.
angl. atmospheric refraction; slov. atmosférická refrakcia; 1993-a1

refrakce boční

refrakce světelných paprsků působená horiz. nehomogenitami v poli hustoty vzduchu. Má značný význam např. při geodetických měřeních.
angl. lateral refraction; slov. bočná refrakcia; 1993-a1

refrakce elektromagnetických vln v atmosféře

, syn. refrakce atmosférická.
angl. refraction of electromagnetic waves in atmosphere; slov. refrakcia elektromagnetických vĺn v atmosfére; 1993-a1

refrigerace

, syn. zchlazování.
angl. refrigeration; slov. refrigerácia; 1993-a1

regenerace anticyklony

proces, při němž anticyklona, která dříve již slábla, začíná opět mohutnět. Regenerace anticyklony se projevuje vzestupem tlaku vzduchu především ve středu anticyklony, zvětšením jejího rozsahu a oživením sestupných pohybů vzduchu v její centrální části. Regenerace anticyklony obvykle probíhá při spojení uzavírající anticyklony s málo pohyblivou tlakovou výší nebo při vývoji nové anticyklony ve výběžku existující tlakové výše. Viz též mohutnění anticyklony.
angl. regeneration of anticyclone; slov. regenerácia anticyklóny; 1993-a3

regenerace cyklony

proces, při němž se zpravidla okludovaná cyklona, která se dříve již vyplňovala, začíná znovu prohlubovat. Ve většině případů souvisí regenerace cyklony se zvětšením horizontálních teplotních gradientů v dané oblasti a s narušením teplotní symetrie v oblasti cyklony. Regenerace cyklony probíhá např. při pronikání nové atmosférické fronty do oblasti cyklony, při spojení původní cyklony s mladým cyklonálním útvarem, který vznikl na úseku její studené fronty nebo při vývoji nové cyklony u okluzního bodu. Nové prohlubování již termicky symetrické cyklony, vyvolané orografickými překážkami, se někdy nazývá orografická regenerace cyklony. Viz též prohlubování cyklony.
angl. regeneration of depression; regeneration of cyclone; slov. regenerácia cyklóny; 1993-a1

regionalizace klimatologická

, viz rajonizace klimatologická.
angl. climatological regionalization; slov. klimatologická regionalizácia; 1993-a1

registr emisí a zdrojů znečišťování ovzduší (REZZO)

informační systém, který shromažďuje, vyhodnocuje a poskytuje kompetentním institucím údaje o zdrojích znečišťování ovzduší, emisích škodlivin a vlastnostech exhalací, které je třeba brát v úvahu při výpočtech imisí. Činnost tohoto systému na území ČR je metodicky řízena Českým hydrometeorologickým ústavem a na území SR Slovenským hydrometeorologickým ústavem. Analogické informační systémy existují nebo jsou vytvářeny také v zahraničí. Viz též meteorologie v ČR.
angl. emissions and sources inventory; slov. register emisií a zdrojov znečisťovania ovzdušia; 1993-a0

regulace emisí

souhrn tech. opatření aplikovaných při nepříznivých met. podmínkách rozptylu znečišťujících příměsí na základě výstrah vydávaných odpovědnými orgány. Cílem regulace je po dobu trvání nepříznivých podmínek snížit emise v dané oblasti, a tím přispět k dočasnému snížení imisí Viz též systém výstražný imisní.
angl. air pollution control; emission limitation; slov. regulácia emisií; 1993-a0

reper

výrazný ultrapolární proces, při němž anticyklony, pohybující se po tzv. ultrapolární ose, mohutní aspoň po dobu dvou dnů. Může se opakovat ve více méně pravidelných intervalech. Ke studiu těchto procesů a jejich využití v dlouhodobé meteorologické předpovědi se používaly mapy prům. hodnot absolutní barické topografie AT 500 hPa, izalohypsy tlakové tendence v přirozených synoptických obdobích a souborné kinematické mapy spolu s pravidly, která na základě prací B. P. Multanovského rozvinul S. T. Pagava. Uvedené metody předpovědí se v současné době již nepoužívají.
slov. reper; 1993-a3

reprezentativnost v meteorologii

, viz pozorování meteorologické reprezentativní, stanice meteorologická reprezentativní.
slov. reprezentatívnosť v meteorológii; 1993-a1

režim klimatický

souhrnné označení vlastností klimatu charakterizujících jeho dynamiku, tj. denní a roč. chod jednotlivých meteorologických (klimatických) prvků, charakteristický průběh počasí, intersekvenční proměnlivost meteorologických prvků apod.
angl. climatic regime; slov. klimatický režim; 1993-a1

režim srážkový

označení charakterizující vlastnosti sezónního rozdělení atm. srážek v daném místě. Hlavní typy srážkového režimu podle W. G. Kendrewa jsou rovníkový, tropický, monzunový, středomořský, dále oceánický a kontinentální srážkový režim oblastí s převládajícími záp. větry.
angl. rainfall regime; slov. zrážkový režim; 1993-a1

riziko hydrometeorologické

potenciál hydrometeorologického ohrožení negativně ovlivnit lidskou společnost, pokud jsou jeho působení vystaveni lidé, jejich majetek nebo přírodní zdroje. Míra rizika je kromě intenzity ohrožení dána mírou expozice a zranitelností osob, resp. majetku nebo prostředí. Podle druhu působícího ohrožení rozlišujeme povětrnostní, klimatická a hydrologická rizika. K naplnění rizika dochází při hydrometeorologické katastrofě.
2016

rodina cyklon

syn. série cyklon.
angl. cyclone family ; slov. rodina cyklón; 1993-a3

rok hydrologický

období 12 kalendářních měsíců zvolené tak, aby tvořilo pokud možno uzavřené období z hlediska hydrologické bilance, tedy aby nedocházelo k výraznějšímu převodu srážkové vody ve sněhové pokrývce z roku na rok. Z tohoto důvodu v ČR začíná hydrologický rok 1. listopadu předchozího kalendářního roku a končí 31. října. V minulosti byl u nás počátkem hydrologického roku 1. prosinec.
angl. hydrological year; slov. hydrologický rok; 1993-a3

roll cloud

[rolklaud] — jedna ze zvláštností oblaků arcus. Na rozdíl od oblaku shelf cloud bývá rollcloud oddělen od spodní základny oblačnosti konv. bouře. Vzniká a postupuje na čele studeného vzduchu vytékajícího z bouře. Je rovněž považován za jednu z forem rotorového oblaku.
angl. roll cloud; slov. roll cloud; 1993-a3

rosa

usazenina vodních kapek na předmětech na zemi nebo blízko jejího povrchu, vznikající kondenzací vodní páry z okolního vzduchu. Tvoří se zpravidla ve večerních a nočních hodinách za slabého větru nebo bezvětří při radiačním ochlazování povrchu předmětů pod teplotu rosného bodu.
angl. dew; slov. rosa; 1993-a2

rosa zmrzlá

bílá usazenina zmrzlých kapek rosy; nemá krystalickou strukturu. Nesmí se zaměňovat s jíním.
angl. white dew; slov. zmrznutá rosa; 1993-a3

rosograf

viz drosograf.
slov. rosograf; 1993-a1

rosoměr

, drosometr — historický přístroj ke zjišťování výskytu, popř. množství rosy na povrchu určitého tělesa. V nejjednodušším případě se vizuálně odhadovalo množství rosy usazené na povrchu Duvdevaniho rosoměrné destičky, umístěné do výše listů porostu. Jiné rosoměry byly tvořeny síťkou zavěšenou na vahadle vah, jimiž se určoval přírůstek hmotnosti síťky s usazenou rosou. Tento princip se využíval rovněž při registraci rosy drosografy. Viz též ovlhoměr.
angl. dew gauge; drosometer; slov. rosomer; 1993-a3

rotor

v meteorologii rel. stabilní atm. vír s horiz. nebo kvazihorizontální osou. Rotory se vyskytují např. při vlnovém proudění nebo při rotorovém proudění, kdy se za vhodných podmínek, jako je dostatečná vlhkost vzduchu, vytvářejí rotorové oblaky. S rotory se lze často setkat i pod předním okrajem rychle postupujících oblaků druhu cumulonimbus, kdy se projevují vznikem oblaků typu arcus. Rotory bývají doprovázeny silnou až extrémní turbulencí, s prudkými změnami směru a rychlosti přízemního větru s nárazy často přesahujícími 20 m.s^–1 a místními variacemi atm. tlaku, které v extrémních případech mohou u zemského povrchu dosahovat hodnot až několika hPa. Z těchto důvodů jsou rotory nebezpečné pro leteckou činnost, dopravu a energetiku.
angl. rotor; slov. rotor; 1993-a3

rovnice Clapeyronova

řidčeji používané označení pro stavovou rovnici ideálního plynu.
angl. Clapeyron equation; slov. Clapeyronova rovnica; 1993-a1

rovnice Clausiova a Clapeyronova

diferenciální rovnice, která vyjadřuje změnu tlaku s teplotou ve stavu rovnováhy dvou fází dané látky. V meteorologii se jedná o vyjádření závislosti tlaku nasycené vodní páry na teplotě T v K. Obvykle se udává jako diferenciální vyjádření teplotní závislosti tlaku nasycení nad rovinným vodním povrchem ve tvaru

\frac{d e_{s}}{d T} = \frac{e_{s} L_{v w}}{R_{v} T^{2}},

kde e_s je napětí vodní páry nasycené nad rovinným vodním povrchem, R_v značí měrnou plynovou konstantu vodní páry a L_wv latentní teplo výparu, které závisí na teplotě. Tento vztah lze užít i pro přechlazenou vodu. Pro vyjádření závislosti napětí vodní páry nasycené nad rovnou hladinou ledu je třeba nahradit latentní teplo výparu latentním teplem sublimace. Clausiova a Clapeyronova rovnice je jedním ze základních vztahů termodynamiky atmosféry a v literatuře najdeme několik typů jejího řešení v závislosti na tom, jakou míru zjednodušení při řešení akceptujeme. Viz též Magnusův vzorec.
angl. Clausius-Clapeyron equation; slov. Clausius-Clapeyronova rovnica; 1993-a2

rovnice Eulerovy

v hydrodynamice v obecném smyslu rovnice popisující proudění nevazké tekutiny. Jsou obdobou Navierových–Stokesových rovnic, jež navíc zahrnují i vazkost proudící tekutiny. V pracovním slangu, používaném v tematické oblasti numerických modelů předpovědi počasí, se tento pojem někdy aplikuje v poněkud přeneseném smyslu na prognostické rovnice, při použití různých účelových aproximací, např. nehydrostatické aproximace, popř. anelastické aproximace apod. Využití takových přístupů lze nalézt v případech modelů, kdy je třeba zachytit vyšší horiz. rozlišení než cca 4 km, tj. v případech, kdy nároky na rozlišení horiz. a vert. cirkulací ve vzduchu jsou již srovnatelné.
angl. Euler equations; slov. Eulerove rovnice; 2014

rovnice Ferrelova

, viz vztah Ferrelův.
angl. Ferrel equation; slov. Ferrelova rovnica; 1993-a1

rovnice Kellerovy–Fridmanovy

, viz problém uzávěru.
angl. Keller – Fridman equations; slov. Kellerove-Fridmanove rovnice; 2014

rovnice Margulesova

rovnice, která vyjadřuje úhel sklonu frontální plochy v závislosti na rychlosti proudění a teplotě vzduchových hmot po obou stranách frontální plochy. Pro stacionární frontu odvodil M. Margules (1906) rovnici ve tvaru

tg α = \frac{λ}{g} \frac{v_{1} T_{2} - v_{2} T_{1}}{T_{2} - T_{1}},

kde α je úhel sklonu atmosférické fronty, λ Coriolisův parametr, g velikost tíhového zrychlení, T₁ teplota v K a v₁ rychlost proudění studeného vzduchu, T₂ teplota a v₂ rychlost proudění teplého vzduchu. Předpokládá se přitom, že obě proudění jsou geostrofická a rovnoběžná s frontální plochou. Viz též vítr geostrofický.
angl. Margules formula; slov. Margulesova rovnica; 1993-a1

rovnice Navierovy-Stokesovy

obecně pohybové rovnice popisující proudění vazké tekutiny. Vyjadřují skutečnost, že zrychlení individuální částice tekutiny je rovno sumě na ni působících sil vztažených k jednotce hmotnosti. Pro aplikace vztahované k atmosféře do těchto sil patří především síla tlakového gradientu, Coriolisova síla, síla zemské tíže, event. vazké tření. Do Navierových–Stokesových rovnic se obvykle zahrnuje i rovnice kontinuity, která musí být uvažována v úplném tvaru, chceme-li zahrnout vlivy stlačitelnosti vzduchu. Uvažujeme-li rychlost proudění jako součet rychlosti průměrované za vhodný časový interval a rychle fluktuující turbulentní složky, jež se přes průměrovanou rychlost překládá, lze Navierovy–Stokesovy rovnice prostřednictvím časového průměrování jejich členů upravit na Reynoldsovy rovnice, v nichž je přímo vyjádřeno turbulentní tření. V pracovním slangu používaném v tematické oblasti modelů numerické předpovědi počasí se pojem Navierovy–Stokesovy rovnice běžně, ale poněkud nepřesně používá pro soustavy prognostických rovnic bez zahrnutí speciálních zjednodušujících aproximací, běžných pro tyto modely. V modelech numerické předpovědi počasí se turbulentní tření parametrizuje.
angl. Navier-Stokes equations; slov. Navier-Stokesove rovnice; 2014

rovnice Poissonovy

1. Rovnice

p α^{c_{p} / c_{v}} = C_{1},

T = C_{2} p^{R / c_{p}},

platné při adiabatickém ději v ideálním plynu, které lze odvodit z první hlavní termodynamické věty. V nich p značí tlak, α měrný objem plynu, c_p, resp. c_v měrné teplo při stálém tlaku, resp. při stálém objemu, T teplotu v K, R měrnou plynovou konstantu a C₁, C₂ jsou konstanty dané počátečními podmínkami. Druhá z těchto rovnic se často uvádí ve tvaru

\frac{T_{1}}{T_{0}} = {(\frac{p_{1}}{p_{0}})}^{R / c_{p}},

kde T₀, p_o, resp. T₁, p₁ značí teplotu a tlak v počátečním, resp. v konečném stavu. Z tohoto vyjádření se vychází např. při definici potenciální teploty. Poissonovy rovnice odvodil franc. fyzik a matematik S.-D. Poisson v r. 1823.
2. Parciální diferenciální rovnice typu

\frac{\partial^{2} u}{\partial x^{2}} + \frac{\partial^{2} u}{\partial y^{2}} + \frac{\partial^{2} u}{\partial z^{2}} = f (x, y, z)

nebo ve dvojrozměrném prostoru

\frac{\partial^{2} u}{\partial x^{2}} + \frac{\partial^{2} u}{\partial y^{2}} = φ (x, y),

kde u je hledaná funkce prostorových souřadnic x, y, z a f nebo φ jejich zadaná funkce. Rovnice tohoto typu se používají při řešení některých problémů v dynamické meteorologii.
angl. Poisson equations; slov. Poissonove rovnice; 1993-a1

rovnice Probert-Jonesova

, syn. rovnice radiolokační.
slov. Probert-Jonesova rovnica; 2014

rovnice Reynoldsovy

rovnice, jež se odvozují z pohybových (Navierových-Stokesových) rovnic pro turbulentní proudění tak, že složky okamžité rychlosti turbulentního proudění vyjádříme jako součet reprezentativní průměrované hodnoty a rychle fluktuující veličiny, jež se přes první hodnotu překládá. O této fluktuující veličině se předpokládá, že její průměr přes dostatečně dlouhý časový interval se rovná nule. Zprůměrujeme-li člen po členu takto vzniklé rovnice, obdržíme Reynoldsovy rovnice, jež mají podobu původních pohybových rovnic pro průměrované části složek rychlosti proudění, avšak navíc se v nich vyskytují členy vyjadřující vliv tečných sil tzv. turbulentního tření v proudící tekutině. Základem pro tyto členy jsou tzv. Reynoldsova napětí daná korelacemi druhého řádu původních fluktuujících částí složek rychlosti proudění. Tyto korelace představují v Reynoldsových rovnicích fakticky další neznámé a celý systém je třeba uzavřít vhodnými vztahy pro jejich vyjádření, což se označuje jako problém uzávěru, jehož řešení existují na různých úrovních složitosti a z hlediska různých fyzikálních přístupů.
angl. Reynolds equations; slov. Reynoldsove rovnice; 2014

rovnice Richardsonova

rovnice, která má v z-systému tvar

\frac{\partial v_{z}}{\partial z} = - \frac{1}{ρ} \nabla_{H} . (ρ v) - v . \frac{\nabla_{H} Θ}{Θ} + \frac{1}{c_{p} T} \frac{d q}{d t} + \frac{g p}{1 - x} \int_{z}^{\infty} \nabla_{H} . (ρ v) . d z,

v němž

\nabla_{H} = (\frac{\partial}{\partial x}, \frac{\partial}{\partial y})

představuje operátor horiz. gradientu,

\nabla_{H} . = \frac{\partial}{\partial x} + \frac{\partial}{\partial y}

operátor horiz. divergence, z vert. souřadnici, v vektor horiz. rychlosti proudění, v_z vertikální rychlost, T teplotu vzduchu v K, Θ potenciální teplotu v K, ρ hustotu vzduchu, tčas, g velikost tíhového zrychlení, q množství tepla uvolňovaného nebo spotřebovávaného neadiabatickými ději v jednotce hmotnosti vzduchu, κ ≡R/c_p je Poissonova konstanta, R značí měrnou plynovou konstantu vzduchu a c_p jeho měrné teplo při stálém tlaku. Tuto rovnici použil L. F. Richardson v roce 1922 při prvním pokusu o konkrétní numerickou předpověď polí met. prvků jako vztah pro vert. rychlost. Východiskem odvození Richardsonovy rovnice je mat. vyjádření první hlavní termodynamické věty, které se upraví pomocí rovnice hydrostatické rovnováhy, rovnice kontinuity, definičního vztahu potenciální teploty a integruje od zvolené horiz. hladiny z, ke které je vztažena vert. rychlost v_z, až k horní hranici atmosféry.
angl. Richardson equation; slov. Richardsonova rovnica; 1993-a1

rovnice anelastické

soustavy prognostických rovnic, popř. diagnostických rovnic, v nichž je aplikována anelastická aproximace, tj. předpokládá se vert. stratifikace pole hustoty vzduchu, ale v ostatních ohledech se vzduch považuje za nestlačitelný. V rovnicích tohoto typu dochází k filtraci vertikálně se šířících gravitačních vln a zvukových vln. Může být uplatněna nehydrostatická aproximace a modelovány tak některé nehydrostatické efekty. V tematické oblasti numerických modelů předpovědi počasí se tyto rovnice uplatňují zřídka, častěji se však používají v souvislosti s modelováním turbulence, struktury proudění nad nerovným povrchem, v modelech mezní vrstvy a přízemní vrstvy.
slov. anelastické rovnice; 2014

rovnice balanční

vztah mezi hodnotami geopotenciálu Φ a proudové funkce Ψ, který lze odvodit z pohybových rovnic. V p-systému má balanční rovnice tvar

\frac{1}{λ} \nabla_{p}^{2} Φ = \nabla_{p}^{2} ψ + \frac{1}{λ} \nabla_{p} λ . \nabla_{p} ψ - \frac{2}{λ} [{(\frac{\partial^{2} ψ}{\partial_{x} \partial_{y}})}^{2} - \frac{\partial^{2} ψ}{\partial x^{2}} \frac{\partial^{2} ψ}{\partial y^{2}}],

kde symbol

\nabla_{p}^{2}

je Laplaceův operátor,

\nabla_{p}

gradient v dané izobarické hladině a λ Coriolisův parametr. Balanční rovnici lze použít k výpočtu pole geopotenciálu, známe-li proudovou funkci, tj. pole rychlosti proudění, nebo naopak ze známých hodnot geopotenciálu podle ní určujeme proudovou funkci. Je často využívána při inicializaci vstupních dat. Platnost balanční rovnice je omezena zjednodušujícími předpoklady při odvození. Velmi dobře vystihuje poměry ve stř. troposféře, nehodí se však pro poměry v mezní vrstvě, kde je pole větru značně ovlivněno třením. Viz též rovnice divergence.
angl. balance equation; slov. balančná rovnica; 1993-a1

rovnice diagnostické

, viz rovnice prognostické.
slov. diagnostické rovnice; 2014

rovnice difuze

rovnice popisující difuzi působenou v daném prostředí molekulárními procesy nebo turbulentním promícháváním. V atmosféře, která je typickým turbulentním prostředím, je molekulární difuze obvykle zanedbatelná, v meteorologii proto zpravidla používáme rovnici difuze v turbulentní variantě k popisu difuze vodní páry, různých znečišťujících příměsí, tepla apod. V praktických aplikacích se turbulentní procesy nejčastěji vyjadřují pomocí koeficientu turbulentní difuze a rovnici difuze lze pak psát ve tvaru

\frac{\partial c}{\partial t} = - v . \nabla c + \frac{1}{ρ} \frac{\partial}{\partial x} (ρ K_{x} \frac{\partial c}{\partial x}) + \frac{1}{ρ} \frac{\partial}{\partial y} (ρ K_{y} \frac{\partial c}{\partial y}) + \frac{1}{ρ} \frac{\partial}{\partial z} (ρ K_{z} \frac{\partial c}{\partial z}),

kde t je čas, v vektor rychlosti proudění, ρ hustota vzduchu, K_x, K_y, K_z koeficienty turbulentní difuze pro směry souřadnicových os x, y, z a podle účelu, k němuž rovnici difuze používáme, značí c buď koncentraci vodní páry, koncentraci dané znečišťující příměsi, nebo entalpii apod. Prvý člen na pravé straně reprezentuje přenos veličiny c prouděním (advekcí), zatímco následující tři členy postupně vyjadřují příspěvky turbulentní difuze ve směrech souřadnicových os x, y, z. V případě, kdy je třeba uvažovat určité zdroje nebo negativní zdroje veličiny c (např. dodávku nebo spotřebu tepla neadiabatickými procesy, emise znečišťující příměsi nebo její odstraňování z atmosféry sedimentací, vymýváním srážkami, chem. reakcemi atd.), musíme na pravou stranu připojit další členy v podobě tzv. zdrojových funkcí.
angl. diffusion equation; slov. rovnica difúzie; 1993-a1

rovnice divergence

, teorém divergenční — rovnice nejčastěji uváděná ve tvaru odvozeném v p—systému:

\frac{d}{d t} (\nabla_{p} . v) + {(\frac{\partial v_{x}}{\partial x})}^{2} + 2 \frac{\partial v_{x}}{\partial y} \frac{\partial v_{y}}{\partial x} + {(\frac{\partial v_{y}}{\partial y})}^{2} + \frac{\partial ϖ}{\partial x} \frac{\partial v_{x}}{\partial p} + \frac{\partial ϖ}{\partial y} \frac{\partial v_{y}}{\partial p} - λ ξ + v_{x} \frac{\partial λ}{\partial y} - v_{y} \frac{\partial λ}{\partial x} = - \nabla_{p}^{2} Φ,

kde

\nabla_{p} . v

značí izobarickou divergenci proudění, jehož rychlost v má horiz. složky v_x a v_y,

\nabla_{p}^{2} = \frac{\partial^{2}}{\partial x^{2}} + \frac{\partial^{2}}{\partial y^{2}},

představuje Laplaceův operátor aplikovaný v izobarické ploše, ξ relativní vorticitu, t je čas, p tlak vzduchu, ω vertikální rychlost v p-systému, λ Coriolisův parametr a φ geopotenciál. Tuto rovnici lze odvodit tak, že ve vyjádřeních pohybové rovnice pro první, resp. druhou horiz. složku rychlosti proudění zderivujeme všechny členy podle souřadnice x, resp. y a obě takto vzniklé rovnice sečteme. Rovnice divergence doplňuje skupinu prognostických rovnic, které popisují mechanizmus tlakových změn v atmosféře a jeho souvislosti s dynamikou proudění. Zanedbáme-li v ní členy

\frac{d}{d t} (\nabla_{p} . v)

\frac{\partial ϖ}{\partial x} \frac{\partial v_{x}}{\partial p}

\frac{\partial ϖ}{\partial y} \frac{\partial v_{y}}{\partial p}

, které jsou při atm. dějích synoptického měřítka zpravidla řádově menší než ostatní členy, dostaneme balanční rovnici. Viz též rovnice vorticity, rovnice tendence relativní topografie.
angl. divergence equation; slov. rovnica divergencie; 1993-a3

rovnice hydrostatické rovnováhy

, rovnice hydrostatická, rovnice statiky atmosféry základní — vztah vyjadřující závislost tlaku vzduchu p na vert. souřadnici z

\frac{\partial p}{\partial z} = - g ρ,

kde g značí velikost tíhového zrychlení, ρ hustotu vzduchu. Rovnice hydrostatické rovnováhy předpokládá existenci rovnováhy mezi vert. složkou síly tlakového gradientu a silou zemské tíže a platí přesně pouze v atmosféře bez pohybu vůči Zemi. Viz též rovnice pohybová.
angl. equation of hydrostatic equilibrium; slov. rovnica hydrostatickej rovnováhy; 1993-a3

rovnice kontinuity

vyjádření zákona zachování hmotnosti při proudění vzduchu. V z-systému ji píšeme ve tvaru

\frac{\partial ρ}{\partial t} = - \nabla . (ρ v)

kde v značí vektor rychlosti proudění a ρ je hustota vzduchu. Pro nestlačitelnou tekutinu se rovnice kontinuity zjednoduší na tvar

\nabla . v = 0,

se kterým dobře vystačíme pro většinu met. procesů. V p-systému má rovnice kontinuity tvar

\nabla_{p} . v = - \frac{\partial ω}{\partial p},

kde ω ≡ dp / dt značí vertikální rychlost v p-systému, p tlak vzduchu a

\nabla p

gradient v dané izobarické hladině. Aplikujeme-li anelastickou aproximaci, používá se rovnice kontinuity ve tvaru, který dostaneme z jejího obecného vyjádření v z-systému tak, že parciální časovou derivaci hustoty vzduchu položíme rovnu nule, ale na druhé straně vztahu nevytýkáme hustotu vzduchu jako konstantu z operátoru divergence. Rovnice kontinuity patří k základním rovnicím.
angl. continuity equation; slov. rovnica kontinuity; 1993-a3

rovnice kvazi-geostrofické

soustava prognostických rovnic, ve kterých jsou vybrané členy aproximovány geostrofickým přiblížením na základě měřítkové analýzy. Dále jsou použity zjednodušující aproximace hydrostatické rovnováhy a tenké vrstvy. Pro praktickou předpověď počasí se používaly do 60. let 20. století. Filtrují gravitační a zvukové vlny. Prakticky se dají použít pro planetární měřítka až po rozlišení asi 400 km, při kterém jsou již podle Rossbyho poloměru jsou srovnatelné inerční a vztlakové účinky na cirkulaci. Stále se využívají pro teoretické studie a například pro řešení inverzního problému vývoje potenciální vorticity. Viz též číslo Rossbyho.
slov. kvázi-geostrofické rovnice; 2014

rovnice mělké vody

v odb. literatuře, zejména z tematické oblasti aplikací numerických výpočetních metod, často používaný název pro Navierovy–Stokesovy rovnice zjednodušené přizpůsobením k jednovrstvému modelu nestlačitelné tekutiny. V meteorologických aplikacích obvykle zahrnují hydrostatickou aproximaci a dále jsou tvořeny rovnicí kontinuity pro nestlačitelnou tekutinu spolu se dvěma pohybovými rovnicemi pro horiz. složky rychlosti proudění, do nichž v roli působících sil vstupují síla tlakového gradientu a Coriolisova síla. Není zde souvislost s aproximací tenké vrstvy.
angl. shallow-water equations; slov. rovnica plytkej vody; 2014

rovnice omega

, syn. rovnice vertikální rychlosti v p-systému.
slov. rovnica omega; 1993-a1

rovnice pohybová

, rovnice pohybové — vyjádření druhého Newtonova pohybového zákona, podle něhož zrychlení vzduchové částice o jednotkové hmotnosti je rovno výslednici vnějších sil působících na tuto částici. Uvážíme-li, že zrychlení je definováno jako derivace rychlosti proudění podle času t, můžeme v souřadnicové soustavě pevně spojené s rotující Zemí psát pohybovou rovnici ve tvaru

\frac{d v}{d t} = - \frac{1}{ρ} \nabla p + 2 v \times Ω + g + f,

kde na pravé straně první člen vyjadřuje sílu tlakového gradientu, druhý Coriolisovu sílu, třetí sílu zemské tíže a čtvrtý sílu tření vztaženou k jednotce hmotnosti.

\nabla p

značí gradient tlaku vzduchu p, ρ hustotu vzduchu, Ω vektor úhlové rychlosti zemské rotace a v vektor rychlosti proudění. Označíme-li složky vektoru v v kartézské souřadnicové soustavě tvořené osami x, y, z jako v_x,v_y, v_z, lze uvedenou vektorovou pohybovou rovnici rozepsat na tři pohybové rovnice, z nichž každá platí pro jednu ze složek rychlosti proudění, a upravit do nejčastěji používaného tvaru platného pro volnou atmosféru

\frac{\partial v_{x}}{\partial t} + v_{x} \frac{\partial v_{x}}{\partial x} + v_{y} \frac{\partial v_{x}}{\partial y} + v_{z} \frac{\partial v_{x}}{\partial z} = - \frac{1}{ρ} \frac{\partial p}{\partial x} + λ v_{y},

\frac{\partial v_{y}}{\partial t} + v_{x} \frac{\partial v_{y}}{\partial x} + v_{y} \frac{\partial v_{y}}{\partial y} + v_{z} \frac{\partial v_{y}}{\partial z} = - \frac{1}{ρ} \frac{\partial p}{\partial y} - λ v_{x},

\frac{\partial v_{z}}{\partial t} + v_{x} \frac{\partial v_{z}}{\partial x} + v_{y} \frac{\partial v_{z}}{\partial y} + v_{z} \frac{\partial v_{z}}{\partial z} = - \frac{1}{ρ} \frac{\partial p}{\partial z} - g,

kde λ značí Coriolisův parametr a g velikost tíhového zrychlení. V mezní vrstvě atmosféry je třeba do těchto rovnic doplnit sílu tření. V případě, že je atmosféra v klidu vůči Zemi, tj. v_x = v_y = v_z = 0, pohybová rovnice pro vert. složku proudění se zjednoduší na rovnici hydrostatické rovnováhy. Obecnými pohybovými rovnicemi pro proudění vazké tekutiny jsou Navierovy – Stokesovy rovnice, z nichž lze pro turbulentní proudění přímo odvodit Reynoldsovy rovnice.
angl. equation of motion; slov. pohybová rovnica; 1993-a3

rovnice polytropy

, viz děj polytropní.
angl. polytropy equation; slov. rovnica polytropy; 1993-a1

rovnice primitivní

méně vhodné označení pro základní rovnice.
angl. primitive equations; slov. primitívne rovnice; 1993-a1

rovnice prognostické

rovnice obsahující časové derivace. V meteorologii se jejich časovou integrací tvoří předpověď, takže jsou součástí jak prognostických modelů atmosféry používaných při numerické předpovědi počasí, tak modelů klimatu. Soustavy prognostických rovnic se odvozují ze základních zákonů zachování hmoty, hybnosti a energie. Pokud jde o prognostické rovnice pro rychlost atmosférického proudění, popř. její složky, jsou obecnými prognostickými rovnicemi Navierovy–Stokesovy rovnice. Podle různých zjednodušujících aproximací lze pak odvozovat různé méně obecné systémy rovnic, např. Eulerovy rovnice, kvazigeostrofické rovnice, tzv. základní rovnice, anelastické rovnice apod. Prognostické rovnice se formulují i pro další veličiny jako např. pro teplotu nebo vlhkost vzduchu nebo se vytvářejí odvozováním z pohybových rovnic. V tomto smyslu lze zmínit např. rovnici vorticity nebo rovnici divergence. Jako svého druhu protikladný pojem k prognostickým rovnicím lze uvažovat diagnostické rovnice, které neobsahují parciální časové derivace, a lze je proto použít pouze k diagnostickým studiím stavu daného systému za předpokladu jeho stacionarity.
angl. prognostic equations; slov. prognostické rovnice; 1993-a3

rovnice radiolokační

základní rovnice radiolokace meteorologických cílů ve všeobecně užívaném zpřesněném tvaru, odvozená Probert-Jonesem v r. 1962. Vztah mezi naměřeným přijatým výkonem

Π_{M}

odraženým od meteorologických cílů s radiolokační odrazivostí Z ve vzdálenosti r od radaru a technickými parametry radaru. Ve zjednodušené formě s použitím meteorologického potenciálu radaru η_M má tvar:

{\bar{P}}_{r} = Π_{M} \frac{Z}{r^{2}}

V úplném tvaru zní

{\bar{P}}_{r} = (\frac{π^{3} P_{t} G^{2} θ ϕ c τ {| K |}^{2}}{1024 \ln (2) λ^{2}}) (\frac{Z}{r^{2}}),

Kde P_t je impulzní výkon vysílače, G zisk antény, θ a φ jsou horizontální a vertikální šířka anténního svazku, c rychlost světla, τ délka pulsu,

{| K |}^{2} = 0,93

konstanta dielektrických vlastností vody a λ vlnová délka. Rovnice byla odvozena za předpokladu, že meteorologické cíle jsou sférické vodní kapičky splňující předpoklady Rayleighova rozptylu, které homogenně vyplňují celý objem radarového pulsu a že lze zanedbat útlum signálu na trase mezi anténou a cílem.
angl. radar equation; slov. rádiolokačná rovnica; 1993-a3

rovnice statiky atmosféry základní

, syn. rovnice hydrostatické rovnováhy.
angl. principal static's equation; slov. základná rovnica statiky atmosféry; 1993-a1

rovnice stavová

(Clapeyronova), vzorec Clapeyronův — termodynamická rovnice vyjadřující vztah mezi třemi stavovými veličinami, tj. teplotou, tlakem a hustotou ideálního plynu. Lze ji odvodit kombinací Gay-Lussacova zákona s Charlesovým zákonem. Uvádí se ve tvaru

\frac{p}{ρ} = R T nebo \frac{p}{ρ} = \frac{R^{*}}{m} T,

kde p značí tlak, ρ hustotu, T teplotu v K, R* univerzální plynovou konstantu, R měrnou plynovou konstantu a m poměrnou molekulovou hmotnost daného plynu. Stavová rovnice patří k zákl. vztahům používaným v termodynamice atmosféry, neboť za hodnot tlaku a teploty, které se běžně vyskytují v atmosféře platí s postačující přesností i pro reálné plyny.
angl. state equation; slov. stavová rovnica; 1993-a2

rovnice tendence relativní topografie

rovnice, která popisuje změny tloušťky vrstvy mezi zvolenými izobarickými plochami. Má tvar

\frac{\partial h}{\partial t} = \frac{R}{g} \int_{p_{1}}^{p_{2}} [- v_{x} \frac{\partial T}{\partial x} - v_{y} \frac{\partial T}{\partial y} + ω (\frac{α}{c_{p}} - \frac{\partial T}{\partial p}) + \frac{1}{c_{p}} \frac{d q}{d t}] d (\ln p), p_{1} ≪ p_{2},

který odvodíme z barometrické formule integrací podle tlaku p, derivací podle času t a dalšími úpravami, symbol h značí tloušťku vrstvy mezi izobarickými hladinami p₁ a p₂, R je měrná plynová konstanta vzduchu, T průměrná teplota uvažované vrstvy, g velikost tíhového zrychlení, v_x, v_y představuje x, resp. y složku rychlosti proudění v p-systému, ω vertikální rychlost v p-systému, α měrný objem vzduchu, c_p měrné teplo vzduchu při stálém tlaku a dq/dt vyjadřuje množství přijatého nebo vydaného tepla neadiabatickými ději v jednotce hmotnosti vzduchu za jednotku času. Tato rovnice byla spolu s rovnicí vorticity využívána v baroklinních modelech atmosféry. Viz též rovnice tlakové tendence.
angl. tendency equation; tendency of relative topography equation; slov. rovnica tendencie relatívnej topografie; 1993-a1

rovnice tepelné bilance zemského povrchu

, viz bilance tepelná zemského povrchu.
slov. rovnica tepelnej bilancie zemského povrchu; 1993-a1

rovnice tlakové tendence

rovnice vyjadřující časovou změnu tlaku vzduchu v daném bodě atmosféry. Má tvar

\frac{\partial p (z)}{\partial t} = - g \int_{z}^{\infty} ρ (\nabla_{H} . v) d z - g \int_{z}^{\infty} ρ (v . \nabla_{H} ρ) d z + ρ g v_{z},

kde p(z) značí atm. tlak v bodě o vert. souřadnici z, t čas, g velikost tíhového zrychlení, ρ hustotu vzduchu, v je horiz. rychlost proudění, v_z vert. složka rychlosti proudění,

\nabla_{H} . v

vyjadřuje horiz. divergenci proudění a

\nabla_{H} ρ

horiz. gradient hustoty vzduchu. Členy na pravé straně po řadě vyjadřují vliv horiz. divergence proudění, advekce hustoty vzduchu a vertikálních rychlostí na mechanismus tlakových změn v atmosféře. Rovnice tlakové tendence patří k základním vztahům v dynamické meteorologii. Odvodil ji M. Margules a upravil J. Bjerknes (1937).
angl. pressure tendency equation; slov. rovnica tlakovej tendencie; 1993-a1

rovnice vertikální rychlosti v p-systému

, omega-rovnice — rovnice vhodná k diagnostickým výpočtům vertikální rychlosti v p-systému z polí geopotenciálu a teploty v různých izobarických hladinách. Rovnici vertikální rychlosti v p-systému je možné odvodit ze základních rovnic dynamiky a termodynamiky atmosféry. V literatuře existuje několik způsobů jejího vyjádření, které se liší podle aplikované aproximace vhodné pro uvažované děje a prostorové měřítko. V české odborné literatuře se lze nejčastěji setkat s rovnicí ve tvaru

\nabla_{p}^{2} ϖ + \frac{λ^{2}}{σ} \frac{\partial^{2} ω}{\partial p^{2}} = \frac{λ}{σ} \frac{\partial}{\partial p} [v . \nabla_{p} (ξ + λ)] + \frac{R}{σ p} \nabla_{p}^{2} (v . \nabla_{p} T) - \frac{R T}{c_{p} σ p} \nabla_{p}^{2} (\frac{Q}{T}),

kde

\nabla_{p}^{2}

je Laplaceův operátor aplikovaný v izobarické ploše, ξ relativní vorticita, λ Coriolisův parametr, σ stabilitní parametr daný vztahem

σ = - α \frac{\partial}{\partial p} ln Θ

, přičemž lnΘ je přirozený logaritmus potenciální teploty Θ a α měrný objem; v vektor rychlosti proudění v dané izobarické hladině, R měrná plynová konstanta, T teplota, c_p měrné teplo při konstantním tlaku a Q tepelná funkce, která kvantifikuje množství neadiabatického tepla dodaného, resp. odňatého jednotce hmotnosti vzduchu (dokonalého plynu) za jednotku času. V numerické předpovědi počasí se rovnice vertikální rychlosti v p-systému používá zpravidla ve tvaru odvozeném na základě kvazigeostrofické aproximace. Kromě samotného diagnostického určení vertikální rychlosti z prognostických dat se rovnice používá také při inicializaci vstupních dat.
angl. omega equation; slov. rovnica vertikálnej rýchlosti v p-systéme; 1993-a3

rovnice vorticity

rovnice, která je v z-systému obvykle uváděna ve tvaru

\frac{d}{d t} (ξ + λ) = - (ξ + λ) \nabla_{H} . v - k . \nabla_{H} α \times \nabla_{H} p + k . \frac{\partial v}{\partial z} \times \nabla_{H} v_{z},

a v p-systému

\frac{d}{d t} (ξ + λ) = - (ξ + λ) \nabla_{p} . v + k . \frac{\partial v}{\partial p} \times \nabla_{p} ϖ,

Symbol ξ představuje relativní vorticitu, λ Coriolisův parametr, t čas, v vektor rychlosti proudění,

\nabla_{H} . v

značí horiz. divergenci proudění,

\nabla_{H} α

horiz. gradient měrného objemu,

\nabla_{H} p

horiz. gradient tlaku vzduchu p,

\partial v / \partial z

vert. střih větru,

\nabla_{H} v_{z}

horiz. gradient vert. složky rychlosti proudění v_z, k jednotkový vektor orientovaný ve směru vert. osy,

\nabla_{p} . v

vyjadřuje izobarickou divergenci rychlosti proudění,

\nabla_{p} ϖ

izobarický gradient vertikální rychlosti v p-systému ω.
Rovnici vorticity lze odvodit tak, že ve vyjádřeních pohybové rovnice pro první, resp. druhou horiz. složku rychlosti proudění zderivujeme všechny členy podle souřadnice y, resp. x a obě takto vzniklé rovnice od sebe odečteme. Rovnice vorticity patří spolu s rovnicí tendence relativní topografie k základním prognostickým rovnicím, které popisují mechanizmus tlakových změn v atmosféře a jeho souvislosti s dynamikou proudění vzduchu. Rovnice vorticity je důležitá v modelech používaných při numerické předpovědi počasí, které nejsou založeny na přímé integraci základních rovnic. Předpovědní význam rovnice vorticity spočívá v tom, že např. při geostrofíckém proudění umožňuje výpočet lokální změny výšky zvolené izobarické plochy. Rovnici vorticity poprvé použil L. Marchi v roce 1882. Její význam zdůraznil v roce 1922 A. A. Fridman, avšak k předpovědním účelům ji poprvé použil C. G. Rossby (1939). Rovnice vorticity ve výše uvedeném tvaru je určena pro popis proudění synoptického měřítka, kdy horizontální složky vorticity můžeme zanedbat. Při popisu proudění subsynoptického měřítka a analýze jeho dynamiky je nutné uvažovat všechny tři složky vektoru vorticity. V těchto případech se také rovnice vorticity užívá v obecném třísložkovém tvaru. Viz též teorie vývojová.
angl. vorticity equation; slov. rovnica vorticity; 1993-a3

rovnice základní

1. v dynamické meteorologii obecně soustava rovnic, která dává do vzájemného vztahu zákl. dynamické a termodynamické veličiny popisující pole proudění, teploty a tlaku včetně rozložení obsahu vody ve všech fázích. Počítáme do ní obvykle složkové vyjádření vektorové pohybové rovnice, rovnici kontinuity proudění a vody ve všech fázích, vhodné matematické vyjádření první hlavní věty termodynamické a stavovou rovnici ideálního plynu. Za předpokladu znalosti zdrojových funkcí a počátečních, popř. okrajových podmínek, je taková soustava uzavřeným systémem rovnic. Řešené veličiny jsou pak jednoznačnými funkcemi prostorových souřadnic a času. 2. v tematické oblasti numerické předpovědi počasí se takto obvykle označuje soustava prognostických rovnic, ve kterých jsou použity zjednodušující aproximace hydrostatické rovnováhy a aproximace tenké vrstvy. Filtrují zvukové vlny. Tento typ rovnic je velmi rozšířený pro předpověď počasí od 70. let 20. století a může realisticky pracovat od planetárních škál až po rozlišení přibližně 4 km, kdy popsané horizontální a vertikální cirkulace již dosahují srovnatelných měřítek. V literatuře jsou někdy též označovány termínem primitivní rovnice.
angl. primitive equations; slov. základné rovnice; 1993-a3

rovnováha adiabatická

v Česku nepoužívané označení pro indiferentní teplotní zvrstvení ovzduší.
angl. adiabatic equilibrium; slov. adiabatická rovnováha; 1993-a2

rovnováha difuzní

ve fyzice atmosféry vert. rozložení plynů v atmosféře neovlivňované turbulentním promícháváním. Podle Daltonova zákona se v tomto případě jednotlivé plyny ve směsi chovají tak, jako kdyby existovaly samostatně, takže dílčí tlak lehčích plynů klesá s výškou pomaleji než dílčí tlak plynů těžších. V reálné atmosféře se difuzní rovnováha uplatňuje pouze v heterosféře tzn. ve vrstvách výše než zhruba 90 km nad zemským povrchem. V níže ležící homosféře se vlivem turbulentního promíchávání relativní zastoupení základních plynných složek vzduchu s výškou prakticky nemění. Viz též difuzosféra.
angl. diffusive equilibrium; slov. difúzna rovnováha; 1993-a2

rovnováha hydrostatická

stav atmosféry, kdy vert. složka síly tlakového gradientu je v rovnováze se silou zemské tíže. Vyjádřením hydrostatické rovnováhy je rovnice hydrostatické rovnováhy, která přesně platí jen v atmosféře bez pohybu vůči Zemi. V reálné zemské atmosféře je podmínka hydrostatické rovnováhy splněna pouze přibližně, avšak aproximaci skutečných podmínek pomocí rovnice hydrostatické rovnováhy lze většinou použít bez velkých chyb. Výjimkou je atmosféra s intenzivními vert. pohyby, např. v konv. oblacích druhu cumulonimbus nebo ve vrstvě vzduchu nad intenzívně a nerovnoměrně zahřívaným aktivním povrchem, kdy je třeba platnost rovnice hydrostatické rovnováhy posuzovat skepticky.
angl. hydrostatic equilibrium; slov. hydrostatická rovnováha; 1993-a2

rovnováha konvekční

v Česku nepoužívané označení pro indiferentní teplotní zvrstvení ovzduší.
angl. convective equilibrium; slov. konvekčná rovnováha; 1993-a2

rovník meteorologický

prům. roč. poloha osy rovníkové deprese neboli intertropické zóny konvergence. Obepíná Zemi v blízkosti 5. stupně s. š., proto bývá někdy jako meteorologický rovník označována přímo tato rovnoběžka. Viz též rovník termický.
angl. meteorological equator; slov. meteorologický rovník; 1993-a3

rovník termický

čára, popř. pás obepínající Zemi a protínající jednotlivé poledníky v místech s nejvyšší prům. teplotou vzduchu redukovanou na hladinu moře, a to buď z hlediska ročního, nebo měsíčního průměru. Pojem termický rovník se používá ve více významech, každopádně není totožný s geograf. rovníkem, neboť jeho poloha je určována mnoha klimatickými faktory, především rozložením pevnin a vlastnostmi oceánských proudů. Někdy tak bývá označována nejteplejší rovnoběžka na Zemi (10° s. š.), avšak skutečná spojnice nejteplejších míst zasahuje až k 20° s. š. (v Mexiku) nebo naopak i na jižní polokouli (v Oceánii). Někteří autoři pak za termický rovník považují pás ohraničený např. prům. roč. izotermou 27 °C, popř. osu tohoto pásu.
V čes. literatuře je častější použití pojmu termický rovník z hlediska průměrné měsíční teploty vzduchu, takže během kalendářního roku mění svou polohu. Tento sezónní pohyb je menší nad oceány, kde poloha termického rovníku odpovídá průměrné poloze intertropické zóny konvergence v dané fázi roku. Nad kontinenty je sezónní pohyb větší v důsledku větší prům. roční amplitudy teploty vzduchu oproti oceánům.
angl. heat equator; thermal equator; slov. termický rovník; 1993-a3

rozbor

, syn. analýza.
slov. rozbor; 1993-a1

rozdíl psychrometrický

, viz psychrometr.
angl. wet-bulb depression; slov. psychrometrický rozdiel; 1993-a3

rozdělení Jungeho

, viz spektrum částic atmosférického aerosolu.
angl. Junge distribution; slov. Jungeho rozloženie; 1993-a1

rozdělení Marshallovo a Palmerovo

spektrum velikosti dešťových kapek, které stanovili J. S. Marshall a W. M. Palmer v roce 1948 na základě měření na zemském povrchu. Vyjadřuje hustotu rozdělení četnosti f(D) [m^–3mm^–1] pro dešťové kapky o ekvivalentním průměru D [mm] a má tvar:

f (D) = N_{0} \exp (- λ D),

přičemž parametry rozdělení nabývají hodnot N₀ = 800 m^–3mm^–1 a λ = 4,1I_R^–0,21 mm^–1, kde I_R [mm.h^–1] značí intenzitu srážek. Marshallovo a Palmerovo rozdělení velikosti kapek se i v současnosti považuje za vhodnou reprezentaci časově a prostorově středovaného spektra velikosti dešťových kapek, zejména u deště z vrstevnaté oblačnosti středních zeměpisných šířek.
angl. Marshall and Palmer distribution; slov. rozloženie Marshalla a Palmera; 1993-a3

rozhraní frontální

, viz fronta atmosférická.
slov. frontálne rozhranie; 1993-a1

rozložení klimatického prvku

rozdělení klimatického prvku v čase nebo prostoru, které je důsledkem časových změn a prostorové diferenciace klimatických jevů. U klimatických prvků, jevů a charakteristik studujeme jednak časové rozložení, tedy denní a roční chod, jednak jejich geograf. nebo plošné rozložení, zpravidla s pomocí kartografického znázornění. Vert. rozložení klimatických prvků nazýváme změnou klimatických prvků s nadm. výškou.
angl. distribution of climatic element; slov. rozloženie klimatického prvku; 1993-a1

rozměr charakteristický

lineární vzdálenost charakteristická pro velikost plošného nebo prostorového atm. útvaru, např. části meteorologického pole, víru v atmosféře apod. Podle charakteristického rozměru se rozlišují měřítka atm. dějů, např. na makrometeorologické, mezometeorologické a mikrometeorologické. Dříve se používal též termín charakteristická délka. Viz též měřítko vírů v atmosféře, délka směšovací.
slov. charakteristický rozmer; 2014

rozpad anticyklony

konečné stádium vývoje anticyklony, kdy ustává anticyklonální cirkulace a tlakový útvar zaniká. Rozpadající se anticyklona je obvykle teplou anticyklonou lépe vyjádřenou na výškových mapách než u zemského povrchu. Viz též anticyklolýza, slábnutí anticyklony.
angl. anticyclolysis; slov. rozpad anticyklóny; 1993-a3

rozpad fronty

, syn. frontolýza.
slov. rozpad frontu; 1993-a1

rozpouštění mlhy

proces postupného zanikání mlhy, kdy se meteorologická dohlednost zvyšuje z hodnot původně pod 1 km na více než 1 km. K rozpouštění radiačních mlh dochází vlivem prohřívání vzduchu a rozvoje vertikálního promíchávání vzduchu během dopoledních hodin. Faktorem, který obecně napomáhá rozpouštění mlhy, je např. zesílení horizontálního proudění nebo vymývání padajícími srážkami. Při zabezpečování leteckého provozu se na některých letištích provádí umělé rozpouštění mlhy, k němuž se používá speciálních hořáků, které produkují umělá kondenzační nebo ledová jádra.
angl. fog dissipation; slov. rozpúšťanie hmly; 1993-a2

rozptyl Mieův

, viz rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře.
angl. Mie scattering; slov. Mieho rozptyl; 1993-a1

rozptyl Rayleighův

, viz rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře.
angl. Rayleigh scattering; slov. Rayleighov rozptyl; 1993-a1

rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře

elmag. vlnění (záření) je v atmosféře rozptylováno jak molekulami vzduchu (molekulární rozptyl), tak aerosolovými částicemi (vodními kapičkami, ledovými krystalky, prachovými částicemi atd.). Nejrozšířenější teorií tohoto rozptylu je Mieova teorie (G. Mie, 1908), řešící problém rozptylu na částicích sférického tvaru. Nejjednodušším případem Mieovy teorie je Rayleighův rozptyl, vyžadující, aby a) 2πr / λ « 1 , kde r je poloměr rozptylujících částic a λ vlnová délka rozptylovaného záření; b) rozptylující částice byly el. nevodivé. Při Rayleighově rozptylu je množství rozptýleného elmag. záření přímo úměrné převrácené hodnotě čtvrté mocniny vlnové délky a rozptylová indikatrice má symetrický tvar. Rozptýlené paprsky, svírající se směrem pův. paprsku úhel π / 2, jsou zcela polarizovány. Ve směru původního paprsku a ve směru k němu přesně opačném je polarizace rozptýlených paprsků nulová, ve všech ostatních směrech pak částečná. Rozptyl světla na molekulách vzduchu vyhovuje, kromě určitých menších odchylek týkajících se polarizace, velmi dobře teor. Rayleighovu rozptylu. Pro popis rozptylu světla na aerosolových částicích obsažených ve vzduchu, které jsou podstatně větší ve srovnání s rozměry molekul, musíme použít obecné Mieovy teorie, neboť pro ně není splněna podmínka a) a často ani podmínka b). Pole rozptýleného světla pak podle obecné Mieovy teorie vyjadřujeme jako superpozici pole vyzařování el. a magnetického dipólu, kvadrupólu a vyšších multipólů, zatímco u Rayleighova rozptylu uvažujeme pouze el. dipól. Rozptyl světla na částicích atmosférického aerosolu, na rozdíl od molekulárního rozptylu, nezávisí na vlnové délce a rozptylová indikatrice má tvar silně protažený ve směru původního paprsku. V oblasti rádiových vln, používaných např. při radiolokaci, které mají ve srovnání se světlem podstatně větší vlnovou délku, bývá podmínka a) často splněna i pro oblačné částice. Potom lze i v této oblasti vlnových délek použít zákonů Rayleighova rozptylu. Rozšíření Mieovy teorie na částice tvaru např. rotačního elipsoidu se někdy využívá v radiolokační meteorologii, neboť velké vodní kapky a ledové částice oblaků a srážek nejsou sférického tvaru. V souvislosti s rozptylem elektromagnetického vlnění na různých typech atmosférických aerosolů se dnes používají i různé modely složitějšího rozptylu na obecně nesférických částicích. Viz též efekt Mieův.
angl. scattering of electromagnetic waves in atmosphere; slov. rozptyl elektromagnetického vlnenia v atmosfére; 1993-a3

rozptyl exhalátů

, viz rozptyl příměsí v ovzduší.
slov. rozptyl exhalátov; 1993-a1

rozptyl příměsí v ovzduší

zmenšování koncentrace škodlivin působené především turbulentní difuzí. Největší význam pro rozptyl znečišťujících příměsí v atmosféře mají turbulentní víry o rozměrech blízkých rozměrům vlečky nebo oblaku příměsi. Víry značně větší přenášejí vlečku (oblak) jako celek, víry značně menší způsobují mísení vzduchu uvnitř vlečky (oblaku) a v obou případech málo přispívají k rozptylu příměsí. Úroveň znečištění ovzduší je kromě rozptylu příměsí ovlivňována procesy samočištění ovzduší. Viz též vlečka kouřová, model Suttonův.
angl. diffusion of air pollutants; slov. rozptyl prímesí v ovzduší; 1993-a0

rozptyl záření

, viz rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře.
angl. scattering of radiation; slov. rozptyl žiarenia; 1993-a1

rozsah oblaku vertikální

rozdíl mezi výškou základny a výškou vrcholku oblaku. Některé oblaky mají malý vert. rozsah (např. Cu hum, Cs, Ac, Ci), jiné naopak velký (Cb, Ns). Vrstvou oblaků malého vert. rozsahu může prosvítat Slunce nebo Měsíc. Vertikální rozsah oblaku se dá při malých hodnotách určit některými typy přístrojů pro měření výšky základny oblaků, v ostatních případech pomocí radiolokátorů nebo letadlových měření.
angl. vertical development of a cloud; slov. vertikálny rozsah oblaku; 1993-a2

rozvodnice

čára oddělující dvě sousední povodí. Myšlená čára na povrchu terénu, od které se rozděluje povrchový odtok do dvou sousedních povodí, se nazývá orografická rozvodnice, na rozdíl od hydrogeologické rozvodnice, která představuje rozhraní povodí podzemních vod.
angl. divide countour line; watershed contour line; slov. rozvodnica; 1993-a3

rozvodí

geomorfologický útvar, kterým vede orografická rozvodnice.
angl. water parting; watershed divides; slov. rozvodie; 1993-a3

rozvrh vysílací

dříve použitelná tabulka udávající čas, druh a způsob vysílání meteorologických zpráv, meteorologických informací a podkladů, sestavená obvykle pro určitou část nebo úroveň světového telekomunikačního systému.
angl. schedule of transmission; slov. vysielací rozvrh; 1993-a3

ročenka meteorologická

publikace obsahující přehled met. údajů naměřených a pozorovaných na met. stanicích v určitém roce. Meteorologické ročenky bývaly obvykle sestavovány pro soubor vybraných stanic jednotlivých států, pro některé významné stanice byly publikovány i ročenky samostatné (např. Milešovka, Hurbanovo, Lomnický štít).
angl. annual meteorological report; slov. meteorologická ročenka; 1993-a2

rukáv větrný

, „pytel" větrný — zařízení pro orientační určení směru a částečně i rychlosti větru. Skládá se z otevřeného kužele zhotoveného z tkaniny a upevněného na širším konci ke kovovému kruhu volně otočnému kolem svislé osy tak, aby se působením větru mohl spolu s ním otáčet. Větrný rukáv má být na každém letišti. Používá se rovněž pro orientační určení větru na dálnicích, především jako upozornění na boční vítr, a na průmyslových, zpravidla chem. zařízeních s produkcí škodlivých látek do ovzduší.
angl. wind cone; wind sleeve; wind sock; slov. vetromerný rukáv; 1993-a1

rumb

označení směru větru podle dělení kompasové růžice. Termín rumb se v češtině používá ojediněle a je převzat z ruštiny. Vyskytuje se v názvech přístrojů měřících společně rychlost a směr větru, např. anemorumbometr.
slov. rumb; 1993-b3

rychlost balonu stoupací

vert. rychlost volně letícího pilotovacího nebo radiosondážního balonu. Tento balon vystupuje v atmosféře pod vlivem síly, která je vyjádřená Archimédovým zákonem jako rozdíl tíhy balonem vytlačeného vzduchu a tíhy plynu lehčího než vzduch, který objem balonu vyplňuje. Když od této síly odečteme tíhu balonu, popř. i zavěšené zátěže, dostaneme užitečnou stoupací sílu balonu (A). Při ustáleném vert. výstupu balonu působí proti této síle odpor vzduchu. Výsledný vztah, který vyjadřuje stoupací rychlost balonu (w), můžeme napsat ve tvaru

w = d \frac{\sqrt{A}}{c \sqrt{ρ}},

kde ρ je hustota vzduchu, c obvod balonu a d koeficient charakterizující odpor prostředí. Teor. výpočty i praktická měření ukazují, že při zmenšování hustoty vzduchu stoupací rychlost balonu s výškou vzrůstá, ve výšce 5 km o 10 % a ve výšce 30 km až o 100 %. V meteorologii se ke stanovení výšky základny oblaků, při pilotovacích měřeních anebo aerologických měřeních pomocí radiosond, balony obvykle plní na počáteční stoupací rychlost 1,5 až 3,5 nebo 5 m.s^–1.
angl. ascensional rate of balloon; slov. výstupná rýchlosť balónu; 1993-a2

rychlost dynamická

, syn. rychlost frikční.
angl. friction velocity; slov. dynamická rýchlosť; 1993-a3

rychlost frikční

aerodyn. veličina používaná při studiu proudění nad drsným povrchem a definovaná vztahem

v * = \sqrt{\frac{τ}{ρ}},

kde τ je horiz. tečné napětí na zemském povrchu a ρ hustota vzduchu. Frikční rychlost se zvětšuje s rostoucí drsností povrchu a stř. rychlostí proudění. Frikční rychlost se někdy nevhodně označuje jako rychlost tření nebo třecí rychlost. Viz též profil větru vertikální.
slov. frikčná rýchlosť; 1993-a3

rychlost krup pádová

kroupy vykonávají při svém pádu oblakem řadu sekundárních pohybů jako je rotace, precesní pohyb nebo oscilace kolem jedné z os kroupy. To je dáno tvarem kroupy a často nesymetrickým rozložením její hmotnosti. Také nesymetrická vrstevnatá struktura krup a vývoj různých ledových výběžků mohou být příčinou i důsledkem chování krup při jejich pádu. Charakteristiky pádu krup byly studovány většinou s pomocí modelů krup, padajících ve volné atmosféře nebo vypouštěných do oblaku. Také při řadě laboratorních experimentů byly užity pouze modely krup. Vzhledem k velké hmotnosti krup, převyšuje jejich terminální pádová rychlost vysoko pádovou rychlost vodních kapek a ledových krystalů. Často užívaný vztah pro pádovou rychlost krup a velkých krupek u_krup, jejichž střední průměr D_str leží v rozmezí 0,1 cm ≤ D_str ≤ 8 cm má tvar

u_{k r u p} \approx 9 D_{s t r}^{0,8},

přičemž vztah se vztahuje k tlaku vzduchu 800 hPa a teplotě 0 °C. Pádové rychlosti velkých krup dosahují hodnot až kolem 45 m/s a srovnatelné hodnoty výstupné rychlosti musí tedy existovat i uvnitř konv. bouře, v níž kroupy vznikají a rostou. Viz také rychlost částic pádová, zárodek kroupový, růst krup mokrý (vlhký), růst krup suchý.
angl. fall velocity of hailstones; slov. pádová rýchlosť krúp; 2014

rychlost ledových krystalů a krupek pádová

vzhledem k velmi rozdílným tvarům ledových krystalů, které se vyskytují v atmosféře, jsou hodnoty pádové rychlosti ledových krystalů velmi rozdílné. Nesférický tvar ledového krystalu ovlivňuje i hydrodynamické chování krystalu a formu jeho trajektorie. Nelze proto stanovit univerzální vztah pro závislost pádové rychlosti na velikosti krystalu. Při numerickém modelování lze užít řadu teoretických vztahů, které aproximují hydrodynamické chování jednoduchých ledových sloupků a destiček, popř. ledových dendritů o různé členitosti. Experimentální studie pádových charakteristik probíhaly jak u přirozených krystalů, tak při laboratorním sledování modelů základních krystalických tvarů s využitím teorie podobnosti. V závislosti na velikosti jsou pádové rychlosti destičkových krystalů v rozsahu desetin m/s, přičemž rychlost velmi členitých dendritů prakticky nezávisí na jejich velikosti. Rychlost pádu ledových krystalů roste se stupněm jejich ozrnění namrzlými vodními kapkami. Ledové krupky, u nichž původní tvar krystalu již není rozeznatelný, mohou mít pádové rychlosti řádu jednotek m/s v závislosti na své velikosti.
angl. fall velocity of ice crystals; slov. pádová rýchlosť ľadových kryštálov a krúpok; 2014

rychlost proudění

, viz rychlost větru.
angl. velocity of flow; velocity of streaming; slov. rýchlosť prúdenia; 1993-a1

rychlost proudění kritická

rychlost, při níž přechází laminární proudění v proudění turbulentní. V meteorologii se s ní setkáváme např. při fyz. modelování procesů v mezní vrstvě atmosféry pomocí aerodyn. nebo viskózních modelů. Viz též turbulence, číslo Reynoldsovo.
angl. critical velocity of flow; critical velocity of streaming; slov. kritická rýchlosť prúdenia; 1993-a2

rychlost světla v atmosféře

, viz šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.
angl. speed of light propagation in atmosphere; slov. rýchlosť svetla v atmosfére; 1993-a1

rychlost tření

, viz rychlost frikční.
slov. rýchlosť trenia; 1993-a3

rychlost vertikální

vzdálenost, kterou urazí pohybující se vzduchové částice za jednotku času ve vert. směru. Definuje se vztahem

v_{z} = \frac{d z}{d t},

kde z je vert. souřadnice dané částice a t značí čas.
angl. vertical velocity; slov. vertikálna rýchlosť; 1993-a2

rychlost vertikální generalizovaná

, syn. rychlost vertikální v p-systému.
slov. generalizovaná vertikálna rýchlosť; 1993-a1

rychlost vertikální v p-systému

, rychlost vertikální generalizovaná — změna tlaku vzduchu uvnitř vzduchové částice za jednotku času následkem jejího pohybu ve vert. směru. Definuje se vztahem

ω = \frac{d p}{d t},

kde p značí tlak vzduchu a t čas. Vzhledem k tomu, že ω nemá rozměr rychlosti, mluvíme často o tzv. generalizované vertikální rychlosti. Pro horiz. a vert. pohyby běžně pozorované v atmosféře lze závislost tlaku vzduchu na výšce nad zemským povrchem aproximovat rovnicí hydrostatické rovnováhy a mezi vertikální rychlostí v p-systému a vertikální rychlostí v_z v z-systému pak platí přibližný vztah

ω = - v_{z} \frac{g p}{R T},

v němž g značí velikost tíhového zrychlení, R měrnou plynovou konstantu a T teplotu vzduchu. Rychlost ω má tedy analogický význam jako obyčejná vertikální rychlost v z-systému, přičemž při výstupných pohybech je ω < 0, při sestupných je ω > 0. V případě intenzivních vertikálních pohybů, např. v oblacích druhu cumulonimbus, však tento přibližných vztah zpravidla neplatí. Viz též rovnice vertikální rychlosti v p-systému.
angl. vertical velocity in p system; slov. vertikálna rýchlosť v p-systéme; 1993-a3

rychlost vodních kapek pádová

hodnoty pádové rychlosti vodních kapek závisí hlavně na tvaru a hmotnosti kapek, ale i na teplotě a tlaku okolního vzduchu. Závažnost vlivu prostředí přitom klesá s velikostí kapek. Teoretické vyjádření pádové rychlosti kapek, které je důležité při numerickém modelování mikrofyzikálních procesů, bere v úvahu různé režimy hydrodynamického chování v závislosti na velikosti kapek. Existují i zjednodušená vyjádření pádové rychlosti kapek, která často aproximují hodnoty stanovené Gunnem a Kinzerem (1949) pomocí vhodné polynomiální závislostí. Experimentálně zjištěná terminální pádová rychlost kapek nabývá hodnot řádu 0,1 m/s pro kapky o ekvivalentním průměru pod 0,3 mm a hodnot řádu 1 m/s pro kapky větší. Typické dešťové kapky o ekvivalentním průměru cca 1 mm mají pádovou rychlost kolem 4 m/s, velké dešťové kapky o ekvivalentní průměru kolem 5 mm dosahují pádovou rychlost až kolem 9 m/s.
angl. fall velocity of water drops; slov. pádová rýchlosť vodných kvapiek; 2014

rychlost větru

1. vektor rychlosti pohybu vzduchu, obvykle jeho horiz. složka. Vert. složka se zpravidla určuje jako samostatná veličina a označuje se jako vert. (výstupná, stoupací) rychlost; 2. velikost vektoru rychlosti pohybu vzduchu. Rychlost větru se měří v m.s^–1, v uzlech (knotech), popř. v km.h^–1. Pro odhad rychlosti větru se používá Beaufortova stupnice větru. Viz též vítr, měření větru, profil větru, extrémy rychlosti větru.
angl. wind velocity; wind speed; slov. rýchlosť vetra; 1993-a1

rychlost větru geostrofická

, viz vítr geostrofický.
angl. geostrophic wind speed; slov. geostrofická rýchlosť vetra; 1993-a1

rychlost zvuku v atmosféře

, viz šíření zvuku v atmosféře.
angl. speed of sound propagation in atmosphere; slov. rýchlosť zvuku v atmosfére; 1993-a1

rychlost částic pádová

ve fyzice oblaků a srážek rychlost pádu oblačné nebo srážkové částice, padající v klidném vzduchu po dosažení rovnováhy mezi sílou tíže a sílou odporu vzduchu. Označujeme ji také jako rychlost konečnou nebo terminální (z angl. terminal velocity). V reálné atmosféře není splněn předpoklad klidného prostředí a pádovou rychlost částic ovlivňuje proudění vzduchu, včetně oblačné turbulence. Nejvíce měření a teoretických výpočtů je k dispozici pro určení pádové rychlosti vodních kapek. Řada studií se věnuje pádové rychlosti ledových krystalů v závislosti na jejich tvaru. Zjištěné hodnoty pádové rychlosti krup, které vysoko převyšují rychlost kapek a ledových krystalů, mají pouze orientační hodnotu. Zcela obdobně je pádová rychlost částic definována ve fyzice atmosférického aerosolu, kde představuje důležitou charakteristiku bezprostředně se vztahující např. ke střední době setrvání určitého druhu aerosolových částic v ovzduší.
angl. terminal fall velocity; slov. pádová rýchlosť častíc; 2014

rytmy povětrnostní

málo časté označení pro povětrnostní děje vyskytující se v určité geograf. oblasti v některé části roku opakovaně, a to v nestejně dlouhých intervalech za sebou. Opakovaný výskyt určitých povětrnostních situací podmiňuje opakování podobného průběhu met. prvků, i když intenzita změn kolísá. Ve stř. Evropě počítáme k povětrnostním rytmům např. opakované vpády studeného vzduchu na jaře nebo jednotlivé vlny evropského letního „monzunu".
angl. weather rhythms; slov. poveternostné rytmy; 1993-a1

růst krup mokrý (vlhký)

proces růstu krup, při němž nedochází k okamžitému mrznutí vodních kapek zachycených kroupou. Na povrchu kroupy se tvoří vrstva kapalné vody, která postupně mrzne, nebo stéká po povrchu a může být při pádu kroupy odstříknuta. Mrznutí stékající vody vyvolává vznik tzv. rampouchovitých výběžků. Mokrý růst nastává, pokud se teplota povrchu kroupy blíží k 0 °C. Při mrznutí zachycené kapalné vody vzniká kompaktní led převážně bez vzduchových bublin.
slov. mokrý (vlhký) rast krúp; 2014

růst krup suchý

proces růstu krup, při němž přechlazená voda zachycená kroupou okamžitě mrzne. Vznikající struktura obsahuje dutiny – vzduchové bubliny.
slov. suchý rast krúp; 2014

růžice větrná

graf. znázornění režimu větru na určitém místě formou směrového (paprskového) diagramu. Délka paprsků, značících světové strany, vyjadřuje četnost větru z daného směru. Složitějším druhem tohoto diagramu je podmíněná větrná růžice, která znázorňuje charakteristiky režimu větru za současného výskytu jiných meteorologických prvků a dalších jevů. Sestrojuje se pro dny nebo termíny, v nichž byl pozorován podmiňující prvek nebo tento prvek nabyl hodnoty v určitém intervalu. Jde např. o znázornění směru větru při jeho různých rychlostech, při různých oborech hodnot met. prvků, při určitých koncentracích znečišťujících příměsí, různých typech vertikální stability atmosféry apod.
angl. wind rose; slov. veterná ružica; 1993-a3

SPECI

viz zpráva letecká meteorologická zvláštní (SPECI).
angl. SPECI; slov. SPECI; 2014

SYNOP

viz zpráva o přízemních meteorologických pozorováních z pozemní stanice (SYNOP).
angl. SYNOP; slov. SYNOP; 2014

Sentinel

v družicové meteorologii program, resp. stejnojmenné evropské družice, zaměřené na monitorování atmosféry a oceánů pro jiné primární účely než operativní předpověď počasí. Družice Sentinel jsou iniciovány Evropskou komisí a ESA pro operativní podporu programu Copernicus (GMES). Zahrnují, resp. budou zahrnovat celou škálu různě zaměřených družic, resp. přístrojů. Na přípravě některých z družic, resp. přístrojů Sentinel se podílí i organizace EUMETSAT. Viz program Copernicus.
angl. Sentinel; slov. Sentinel; 2014

Skupina pro pozorování Země (GEO)

GEO koordinuje aktivity směřující k vybudování jednotného systému pro pozorování Země, tzv. Systému systémů pozorování Země (GEOSS – Global Earth Observation System of Systems), s cílem odstranění dosavadní roztříštěnosti a duplicit. Měření a pozorování Země slouží různým účelům a je využíváno řadou institucí, které provozují mnoho na sobě nezávislých a nekoordinovaných systémů. Jednotlivé země by měly postupně sladit své národní zájmy a cíle s aktivitami GEOSS tak, aby finanční zdroje nutné pro provoz měřicích a pozorovacích systémů byly využívány cíleně tam, kde základní datové zdroje vznikají. ČR je členem od 6. března 2007.
angl. Group on Earth Observations (GEO); 2014

Sky Condition Algorithm

část softwarové výbavy ceilometrů, která používá časové série měření ceilometru k výpočtu pokrytí oblohy oblaky a výšky vrstev oblaků. Informace o stavu oblohy jsou pravidelně aktualizovány v minutových intervalech, přičemž se vychází z dat naměřených v průběhu posledních 30 minut. Algoritmus podává informace až o čtyřech vrstvách oblaků. Odrazy z jednotlivých měření jsou podle jejich výšky přiřazeny k jednotlivým vrstvám, podle počtu odrazů v určitých výškách je odhadnuto množství oblačnosti v dané vrstvě. Přímý překlad do češtiny se nepoužívá.
angl. Sky Condition Algorithm; 2016

Slovenská bioklimatologická spoločnosť při SAV (SBkS)

vědecká společnost při SAV, sdružující zájemce o bioklimatologii v SR, popř. čestné členy ze zahraničí. Její náplní je vědecká činnost, výměna informací mezi pracovníky z různých pracovišť a popularizace bioklimatologie. SBkS vznikla v listopadu 1968 vyčleněním z Československé bioklimatologické společnosti při ČSAV v souladu se zákonem o čs. federaci. Jejím prvním předsedou byl prof. MUDr. Juraj Hensel.
angl. Slovak Bioclimatological Society of the Slovak Academy of Sciences; slov. Slovenská bioklimatologická spoločnosť pri SAV; 1993-a3

Slovenská meteorologická spoločnosť při SAV (SMS)

vědecká společnost, sdružující zájemce o meteorologii v SR, popř. čestné členy ze zahraničí. SMS vznikla v roce 1960 jako součást Československé meteorologické společnosti při ČSAV, jejím prvním předsedou byl prof. RNDr. Mikuláš Konček, DrSc., člen korespondent ČSAV a SAV. Náplní SMS je podobně jako u ČMeS vědecká činnost, výměna informací mezi pracovníky z různých pracovišť a popularizace meteorologie. Ve své činnosti využívá různé formy přednáškové činnosti i akce s mezin. účastí. Je organizačně členěna do tří poboček (Bratislava, Banská Bystrica, Košice), sídlo je na SHMÚ.
angl. Slovak Meteorological Society of the Slovak Academy of Sciences; slov. Slovenská meteorologická spoločnosť pri SAV; 1993-a3

Slovenský hydrometeorologický ústav (SHMÚ)

specializovaná organizace Ministerstva životního prostředí vykonávající hydrologickou a meteorologickou službu na národní i mezinárodní úrovni, řídí se především zákonem 201/2009 Sb. o státní hydrologické službě a meteorologické službě. Monitoruje množství a jakost ovzduší a vod na území SR, archivuje, kontroluje, hodnotí a interpretuje data a informace o stavu a režimu atmosféry a hydrosféry, vytváří předpovědi a výstrahy. Provozuje Státní meteorologickou a Státní hydrologickou síť, síť na měření dávkového příkonu gama záření, dále provozuje meteorologické radary a sondážní aerologická měření ve vyšších vrstvách atmosféry. Poskytuje informace o počasí, klimatu a hydrologické situaci, vodních zdrojích a radioaktivitě životního prostředí. Vytváří a distribuuje předpovědi a výstrahy na nebezpečné hydrometeorologické situace, smog, ozon a radioaktivním zamoření pro vládu SR, státní správu a samosprávu, krizové řízení, veřejnost a další uživatele. Sleduje vývoj klimatického systému, koordinuje národní programy monitorování ovzduší a vod, poskytuje informace pro civilní letectví a Armádu SR. SHMÚ se podílí na výzkumu a vývoji a spolupracuje s vysokými školami na výchově odborníků. Je členem nebo zabezpečuje členství v mezinárodních organizacích – Světová meteorologická organizace (WMO), Evropská organizace pro využívání meteorologických družic (EUMETSAT), Evropské centrum pro střednědobé předpovědi (ECMWF), Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO).
SHMÚ je pověřen výkonem funkce Regionálního instrumentálního centra WMO (ROC), dočasně provozuje regionální kancelář Mezinárodního centra pro hodnocení vod (IWAC) a zabezpečuje činnost regionální kanceláře Globálního partnerství v oblasti vod (GWP). Viz též meteorologie v ČR.
angl. Slovak Hydrometeorological Institute; slov. Slovenský hydrometeorologický ústav; 1993-a3

Stüvegram

, viz diagram Stüveho.
slov. Stüvegram; 1993-a1

Světová meteorologická organizace

(WMO) — specializovaná mezinárodní organizace členských států OSN, která má za úkol: a) podporovat ve světovém měřítku spolupráci při výstavbě meteorologických staničních sítí a napomáhat zřizování a provozu meteorologických center poskytujících meteorologickou službu;
b) podporovat výstavbu a provoz systému pro rychlou výměnu meteorologických informací;
c) podněcovat standardizaci met. pozorování a zabezpečovat jednotnou publicitu met. a klimatologických dat a informací;
d) podporovat aplikace meteorologie a klimatologie v oboru letectví, námořní plavby, vodního hospodářství, zemědělství a v dalších oborech lidské činnosti;
e) koordinovat poskytování meteorologických, klimatologických, ale i hydrologických služeb a informací pro snižování následků přírodních katastrof (povodně, horké vlny, tropické cyklony, tsunami, sucha);
f) podněcovat výzkum a výchovu v meteorologii, klimatologii a hydrologii.
Nejvyšším orgánem WMO je kongres (Cg), který se schází jednou za 4 roky. Mezi zasedáními kongresu řídí činnost WMO výkonná rada (EC), tvořená předsedou a místopředsedy WMO, šesti předsedy oblastních sdružení a 14 zvolenými řediteli met. služeb. Oblastní sdružení přenáší usnesení kongresu a agendu výkonné rady do zóny své odpovědnosti, v níž rovněž projednává všeobecné odborné otázky a koordinuje návazné činnosti. Pro celosvětové studium problémů ve vybraných oblastech meteorologie, klimatologie a hydrologie ustavuje kongres tech. komise CAeM, CAgM, CAS, CBS, CCl, CHy, CIMO a JCOMM (viz Odborné zkratky), které mu předkládají doporučení. Administrativní, organizační a publikační úkoly WMO plní sekretariát se sídlem v Ženevě, v jehož čele je generální sekretář. Činnost WMO je financována z příspěvků členských států.
Česká republika je členem WMO od roku 1993. Československo bylo jedním z 22 zakládajících států WMO, když pověřený zástupce prof. dr. Alois Gregor podepsal 11. října 1947 ve Washingtonu „Dohodu o Světové meteorologické organizaci“, která nabyla účinnosti po ratifikaci dne 23. března 1950 (od r. 1961 se 23. březen slaví jako Světový meteorologický den). Viz též pravidla technická WMO, Mezinárodní sdružení pro meteorologii a atmosférické vědy (IAMAS).
angl. World Meteorological Organization; slov. Svetová meteorologická organizácia; 1993-a3

Světová organizace pro civilní letectví ICAO

(International Civil Aviation Organisation) — vznikla tzv. Chicagskou úmluvou ze dne 7. prosince 1944, kterou podepsalo 52 států, mezi nimi také Československo. Dohoda nabyla platnosti ke dni 4. dubna 1947 po ratifikaci polovinou členů. V říjnu téhož roku se ICAO stalo specializovanou organizací Spojených národů. K základní dohodě o vzniku ICAO se váže od počátku 18 příloh, které definují standardy mezinárodního civilního leteckého provozu a jsou pro členské státy doporučením, které je posléze přebíráno jednotlivými státy jako zákonná norma. V roce 2013 byla přidána příloha č. 19 Řízení bezpečnosti. V českém zákonodárství tyto přílohy tvoří letecké předpisy Ministerstva dopravy ČR L1 až L19. Pro poskytovatele meteorologických služeb je nejdůležitější předpis L3–Meteorologie. Všechny tyto předpisy lze nalézt na stránkách Letecké informační služby Řízení letového provozu ČR.
Cílem ICAO, definovaným v Chicagské dohodě, je rozvoj mezinárodního civilního letectví, tak aby byla zajištěna jeho bezpečnost, spolehlivost, pravidelnost a hospodárnost. Ústředí ICAO je v kanadském Montrealu. Regionální kanceláře, kterých je celkem 7, jsou pak situovány do jednotlivých částí zeměkoule. Pro Evropu je sídlem regionální kanceláře ICAO Paříž. Nejvyšším orgánem ICAO je tzv. Valné shromáždění. Mezi nejdůležitější standardy definované touto organizací patří především jednoznačné čtyřmístné kódy letišť (4 největší letiště v ČR LKPR–Václava Havla Praha, LKKV–K.Vary, LKTB–Brno/Tuřany a LKMT–Ostrava/Mošnov)., leteckých dopravců a typů letadel, které se používají v oficiálních dokumentech a komunikaci. Pro meteorologii je důležitá standardizace leteckých meteorologických kódů (METAR/SPECI, TAF, SIGMET, AIRMET, GAMET) v níž hraje významnou roli meteorologická skupina METG (Meteorological Group) při regionální kanceláři ICAO v Paříži.
Pro výkon dohledu nad civilním letectvím v ČR je ve shodě s Chicagskou úmluvou ustanoven Úřad pro civilní letectví České republiky (ÚCL), který nejen licencuje piloty a certifikuje letadla a letecká technická zařízení, ale také certifikuje meteorologická letecká pozemní zařízení, tj. systémy a senzory poskytující zejména aktuální informace o jednotlivých meteorologických prvcích (směru a rychlosti větru, dohlednosti, dráhové dohlednosti, pokrytí a výšce oblačnosti, teplotě a tlaku). Úřad je podřízen Ministerstvu dopravy ČR a v jeho čele stojí generální ředitel, který je jmenován ministrem dopravy.
angl. International Civil Aviation Organisation; 2014

Světová služba počasí

(WWW) — celosvětový met. systém založený v roce 1963, v rámci kterého členské státy Světové meteorologické organizace koordinují zavádění standardních metod měření, telekomunikačních procedur a prezentace pozorovaných a zpracovaných dat. Jeho cílem je zabezpečit pro všechny členské státy WMO dostupnost met. informací nutných pro operativní nebo výzkumné účely. Hlavní složky Světové služby počasí jsou: světový pozorovací systém, světový systém pro zpracování dat a předpovědi a světový telekomunikační systém. Do Světové služby počasí patří také koordinace radiových frekvencí, správa dat WMO, přístroje a pozorovací metody, tropické cyklony, polární meteorologie a systém opatření pro krizové situace.
angl. World Weather Watch; slov. Svetová služba počasia; 1993-a3

Světový klimatický program

(WCP) — jeden z mnoha mezin. programů spolupráce a činnosti v oboru meteorologie a klimatologie, koordinovaný Světovou meteorologickou organizací. Jeho hlavním cílem je sledování a studium přirozených a antropogenních změn klimatu Země. Program se skládá ze čtyř součástí: a) programu klimatologických dat, který má zabezpečit spolehlivé vstupní údaje pro potřeby Světového klimatického programu; b) programu aplikací klimatologických dat zabývajícího se zpracováním a poskytováním údajů účelově zaměřených na nejdůležitější obory lidské činnosti; c) programu studia vlivu klimatu a jeho změn na přírodní prostředí a socioekonomické faktory; d) programu výzkumu klimatu světa zabývajícího se klimatem oblastí a jeho trendy, modelováním a klimatickými změnami. Od roku 2009 je Světový klimatický program (WCP) postupně doplňován Celosvětovým rámcem pro klimatické služby (Global Framework for Climate Services – GFCS). Práce v rámci Světového klimatického programu byly zahájeny v roce 1980. Viz též modely klimatu, monitorování.
angl. World Climate Program; slov. Svetový klimatický program; 1993-a3

Světový meteorologický den

23. březen, tj. výroční den, v němž v roce 1950 nabyla účinnosti Dohoda o Světové meteorologické organizaci, která je zakládací listinou této organizace. V tento den všechny met. instituce v členských státech Světové meteorologické organizace propagují na veřejnosti svůj obor v kampani, kterou tematicky řídí Světová meteorologická organizace pod každoročně obměňovaným meteorologicky zaměřeným heslem.
angl. World Meteorological Day; slov. Svetový meteorologický deň; 1993-a2

Systém integrované výstražné služby

podle Systému integrované výstražné služby (zkr. SIVS) jsou vydávány hydrometeorologické výstrahy Českého hydrometeorologického ústavu určené pro veřejnost, státní správu a samosprávu, případně další uživatele. Systém byl zaveden v roce 2000. Výstrahy jsou vydávány v podobě Předpovědní výstražné informace (zkr. PVI), která má typický předstih 3–48 hodin, a Informace o výskytu nebezpečného jevu, zkr. IVNJ (do r. 2008 Informace o výskytu extrémního jevu, zkr. IVEJ), která informuje o monitorovaném nebo bezprostředně hrozícím nebezpečném jevu a jeho předpokládaném vývoji na další tři hodiny. Výstrahy SIVS jsou vydávány na základě pravidelných, dle potřeby i nepravidelných konzultací jak mezi regionálními předpovědními pracovišti ČHMÚ a Centrálním předpovědním pracovištěm ČHMÚ, tak mezi Centrálním předpovědním pracovištěm ČHMÚ a Střediskem hydrometeorologie Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu (VGHMÚř).
2014

samočištění ovzduší

soubor všech procesů, jejichž výsledkem je snižování množství znečišťujících příměsí v atmosféře. Zahrnuje procesy atmosférické depozice a chemické reakce v atmosféře. K procesům samočištění ovzduší nepatří šíření příměsí v atmosféře. Viz též znečištění ovzduší, znečišťování ovzduší.
angl. self-cleaning of air; slov. samočistenie ovzdušia; 1993-a3

samum

, hakím — oblastní název pro silný a horký pouštní vítr (zpravidla záp. směru). Vyskytuje se v sev. Africe, v Palestině, Jordánsku, Sýrii a na Arabském poloostrově. Teplota vzduchu při samumu dosahuje až 55 °C a relativní vlhkost vzduchu klesá i pod 10 %. Často mívá charakter prachové bouře. Jeho náhlý výskyt může vyvolat zdravotní potíže i úmrtí, neboť lidský organismus se nestačí vysoké teplotě tak rychle přizpůsobit. Maximum výskytu samumu připadá na jaro a časné léto. Název samum znamená arabsky „jedovatý vítr“.
angl. simm; simoom; slov. sámum; 1993-a1

sarma

místní název větru, který má charakter bóry. Název pochází z názvu řeky Sarmy, která se vlévá do Bajkalu a v jejímž ústí je pozorován. Sarma vzniká při ústupu cyklony a začínajícím vlivu anticyklony v oblasti záp. od Bajkalského jezera čili na vých. okraji anticyklony s chladným prouděním sev. směrů. V důsledku konfigurace terénu i orientace údolí řeky Sarmy dosahuje vítr rychlosti až 40 m.s^–1. V zimním období dochází pří sarmě k vytváření námrazy na lodích a na ostrově Olchon. Sarma se vyskytuje nejčastěji od října do prosince a její převládající směr je sz.
angl. sarma; slov. sarma; 1993-a1

schopnost rozlišovací

viz schopnost rozlišovací družicových dat, schopnost rozlišovací radarových měření.
angl. resolution; slov. rozlišovacia schopnosť; 1993-a3

schopnost rozlišovací družicových dat

zpravidla se používá ve dvou kontextech, a sice ve smyslu geometrickém a radiometrickém. Geometrická rozlišovací schopnost udává nejmenší vzdálenost, na jakou mohou být dva radiometricky výrazné objekty blízko k sobě, aby je ještě bylo možné na družicovém snímku vzájemně odlišit. Bezprostředně souvisí s velikostí (rozměrem) družicového pixlu, která se zpravidla udává pro nadir družice (poddružicový bod) a je v rámci snímku proměnlivá (roste se vzdáleností od nadiru, tedy zhoršuje se rozlišovací schopnost). Samotná velikost pixlu v nadiru závisí na parametrech konkrétního přístroje (radiometru) družice a na výšce oběžné dráhy družice. Radiometrická rozlišovací schopnost družicových dat udává, jaký je minimální odstup fyzikálních vlastností družicí snímaného objektu (např. odrazivosti nebo teploty), aby tyto rozdíly bylo možné družicí ještě detekovat. Vyjadřuje se právě minimálním odstupem těchto hodnot, přičemž bezprostředně souvisí s bitovou hloubkou (tj. počtem bitů) používanou daným přístrojem pro vyjádření naměřené intenzity záření v jednom pixlu.
slov. rozlišovacia schopnosť družicových údajov; 2014

schopnost rozlišovací radarové informace

prostorové rozlišení (velikost pixelu) digitální radarové informace, běžné v současné době při operativních měřeních na rozsazích do 200 až 260 km, je 1×1 km horizontálně a 0,5 km vertikálně. Časové rozlišení (interval měření) bývá 5 – 15 minut. Radiolokační odrazivost je obvykle kvantifikována v 8 bitech (s krokem 0,5 dBZ), pro potřeby zobrazení pak ve 3 – 4 bitech.
slov. rozlišovacia schopnosť radarovej informácie; 2014

scintilace

jev podobný optickému chvění, který se projevuje rychlými změnami (často pulzacemi) intenzity světla hvězd nebo pozemských světelných zdrojů. Patří mezi fotometeory. V češtině se též setkáváme s pojmem mihotání.
angl. scintillation; slov. scintilácia, trblietanie; 1993-a3

scirocco

[široko] — v původním významu teplý již. nebo jv. vítr, vanoucí ze Sahary nad Sicílii a již. Itálii. V širším smyslu se jedná o vítr proudící ze Sahary nebo arabských pouští do oblasti Středozemního moře na přední straně cyklony postupující Středomořím k východu. Původně suchý a prašný vítr, který se nad mořem zvlhčuje, při dalším postupu na sever přináší mlhu a déšť (tzv. vlhký scirocco) a za horskými překážkami má ráz fénu. Suchý scirocco v zemích Předního východu má ráz katastrofálních suchovějů. Viz též bouře prachová.
angl. scirocco; sirocco; slov. scirocco; 1993-a1

scénář změn klimatu

podmíněná předpověď vývoje kliamtu, jejímž cílem je odhadnout vývoj, rychlost a směr klimatických změn na Zemi, ke kterým by mohlo dojít při splnění určitých podmínek (např. určité trajektorie vývoje koncentrací skleníkových plynů). Vychází z mat. modelů klimatu, v nichž se uvažují jak přírodní, tak antropogenní faktory klimatu. V současné době se běžně zpracovávají scénáře změn klimatu na několik nejbližších desetiletí až cca 100 let, v závislosti na scénáři vývoje koncentrací skleníkových plynů, způsobu využívání půdy a podobně.
slov. scenár klimatickej zmeny; 1993-a3

sdružení oblastní WMO

, viz oblasti územní WMO.
angl. Regional Association of the WMO; slov. oblastné združenie WMO; 1993-a1

sedlo barické

(tlakové) — oblast v tlakovém poli mezi dvěma oblastmi nízkého tlaku vzduchu a dvěma oblastmi vysokého tlaku vzduchu rozloženými přibližně šachovnicově. Izobarické plochy v barickém sedle mají charakteristický tvar sedla. Bod ve středu sedla se nazývá hyperbolický bod. Barické sedlo je jedním z tlakových útvarů. Viz též pole deformační.
angl. col; saddle point; slov. barické sedlo; 1993-a1

sedlo tlakové

, syn. sedlo barické.
slov. tlakové sedlo; 1993-a1

segmentace cyklony

proces v atmosféře, při němž z jedné cyklony vzniknou dvě, nebo více cyklon. K segmentaci cyklony dochází většinou tak, že na okraji staré cyklony, která se už vyplňuje, se vytvoří samostatná cyklona s uzavřenou cirkulací, jindy nastává segmentace cyklony při postupu mladé cyklony přes horskou překážku. Nově vzniklé cyklony se obyčejně vzájemně pohybují proti směru pohybu hodinových ručiček. O nepravé segmentaci cyklony se hovoří tehdy, když se rozsáhlá cyklona začíná vyplňovat, přičemž se rozpadá na několik samostatných cyklon, které se pak vyplňují nerovnoměrně. Cyklony, které vznikají segmentací, mají jednu, nebo více uzavřených izobar a jako celek jsou ohraničené dalšími izobarami, takže vytvářejí rozsáhlou oblast nízkého tlaku vzduchu.
angl. segmentation of cyclone; slov. segmentácia cyklóny; 1993-a1

seiche

[séš], viz vlny stojaté.
angl. seiche; slov. seiche; 1993-a1

seistan

místní název větru v oblasti Seistan ve vých. Íránu a Afganistánu, který má obvykle sz. až sev. směr. Vane na okraji mělké letní cyklony se středem nad sev. oblastmi Pákistánu a Indie od konce května nebo počátku června téměř bez přestávky až do konce září; proto je seistan znám též jako „vítr 120 dní“. Dosahuje i rychlosti větší než 30 m.s^–1 a mívá proto charakter prachové bouře.
angl. seistan; slov. seistan; 1993-a2

sekluze

stadium v okluzním procesu, kdy ke spojení teplé a studené fronty při zemi nedojde nejdříve ve středu frontální cyklony, ale v jisté vzdálenosti od něj. Sekluze znamená, že blízko týlové části okluzní fronty se vytvoří kapsa teplého vzduchu v nízkých hladinách, která je obklopena vzduchem chladnějším. Sekluze je ve vývoji cyklony výjimečným jevem, např. se může vyskytnout v průběhu orografické okluze, ovšem relativně často se vytváří v dospělém stadium vývoje hlubokých mořských mimotropických cyklon (jak bylo potvrzeno např. experimetnem ERICA). Viz též okluze.
angl. seclusion; slov. seklúzia; 1993-a3

sektor cyklony teplý

část mladé cyklony mezi teplou frontou v její přední části a studenou frontou v týlové části. Teplý sektor cyklony je tvořen teplou vzduchovou hmotou a počasí v tomto sektoru závisí na jejích vlastnostech, roční době i vzdálenosti od středu cyklony. V blízkosti středu cyklony, a především v chladné polovině roku, je v teplém sektoru cyklony velká vrstevnatá oblačnost, často provázená srážkami ve tvaru mrholení. V teplé polovině roku se v teplém sektoru vyskytuje, zvláště ve větších vzdálenostech od středu cyklony, jen zvětšená vrstevnatá oblačnost, nad pevninou ve dne i kupovitá oblačnost. V procesu dalšího vývoje cyklony se teplý sektor zpravidla postupně zmenšuje, v závislosti na rychlosti okluzního procesu je vytlačován na okraj cyklony, až postupně zanikne (u zemského povrchu).
angl. warm sector of cyclone; slov. teplý sektor cyklóny; 1993-a3

sektor cyklony teplý nepravý

postupující sektor v týlu okludované cyklony, který je vymezený původní studenou frontou a ohnutou okluzí nebo podružnou studenou frontou. Tento sektor, slang. někdy nazývaný falešným, není v našich zeměp. šířkách nikdy tvořen tropickým vzduchem. Nepravý teplý sektor cyklony může vést při analýze synoptických map k chybám v umístění front a v určení jejich charakteru.
angl. apparent warm sector of cyclone; slov. nepravý teplý sektor cyklóny; 1993-a3

senzor

syn. čidlo.
angl. sensor; slov. senzor; 2014

sesedání vzduchu

, syn. subsidence vzduchu.
slov. zosadanie vzduchu; 1993-a1

sezona

, období roční — fáze roku podmíněná sezonalitou klimatu. Astronomické vymezení sezon je dáno dny rovnodenností a slunovratů. Klimatické sezony jsou vymezovány s ohledem na průběh klimatických prvků: ve vyšších zeměpisných šířkách se podle teplotních poměrů vymezuje jaro, léto, podzim a zima, v tropických oblastech se případné sezony liší především množstvím srážek (období sucha, období dešťů). Fenologické sezony odpovídají etapám vývoje flóry a fauny během roku, přičemž jsou odděleny významnými fenologickými fázemi.
angl. season; slov. sezóna; 2014

sezonalita klimatu

charakteristická vlastnost většiny klimatických oblastí na Zemi, podmíněná změnami bilance záření během kalendářního roku a projevující se periodickým střídáním klimatických sezon. Projevuje se ročním chodem meteorologických prvků, přičemž mírou sezonality klimatu je jejich prům. roční amplituda. Pro tropy je rozhodující srážkový režim, v mimotropických oblastech dominuje vliv ročního chodu teploty vzduchu. Sezonalita klimatu zde roste se zeměpisnou šířkou a s kontinentalitou klimatu.
slov. sezonalita klímy; 2014

sféra nebeská

, obloha — fiktivní (zdánlivá) sférická plocha o neurčeném poloměru, na níž se pozorovateli promítají veškeré objekty, které pozoruje v atmosféře i v celém vnějším prostoru. Zdánlivě se tedy na ní nalézají a po ní pohybují Slunce, Měsíc, planety, hvězdy, plují po ní oblaky, promítají se na ni optické úkazy v atmosféře apod. Pojmy nebeská sféra a astronomický obzor jsou podstatné pro zavedení astronomických souřadnic.
angl. celestial sphere; 2016

sfériky

, atmosfériky — elmag. rozruchy ve tvaru krátkých impulzů, šířící se v atmosféře převážně ve vert. rozsahu troposféry a stratosféry, jejichž původcem je el. bouřkový výboj. Intenzita sfériků na místě pozorování závisí na výšce a intenzitě původního výboje. Výrazné sfériky jsou svázány se studenými vzduchovými hmotami a studenými frontami. Jsou intenzivnější v létě než v zimě, ve dne než v noci a v nižších zeměp. šířkách než ve vysokých. Viz též pozemní detekce blesků.
angl. atmospherics; sferics; spherics; slov. sfériky; 1993-a3

shelf cloud

[šelf kloud] — oblak morfologicky patřící do oblaků zvláštnosti arcus, který se zpravidla vyskytuje na čele postupující konv. bouře, resp. její gust fronty, výjimečně na čele studené fronty. Zviditelňuje rozhraní mezi studeným vzduchem vytékajícím z bouře a teplým vzduchem vtékajícím do bouře, podél něhož vytváří zpravidla zahnutý pás oblačnosti, často s klínovitým vzhledem na přední straně. Spodní základna shelf cloudu bývá značně turbulentní, zatímco svrchní část mívá zpravidla hladký, až laminární povrch. Při přechodu shelf cloudu často dochází k prudkému zhoršení počasí, nástupu srážek a zesílení větru i jeho nárazů. Na rozdíl od roll cloudu je shelf cloud propojený s oblačností mateřské bouře a může se vytvářet i ve více vrstvách nad sebou. V české odborné terminologii nebyl český termín zaveden a používá se termín převzatý z angličtiny.
angl. shelf cloud; slov. shelf cloud; 2014

sigma-systém

, soustava souřadnicová σ — pravoúhlá soustava souřadnic, v níž osy x a y leží v hladině jednotkové hodnoty veličiny σ, která je definována vztahem:

σ = \frac{p - p_{T}}{p_{S} - p_{T}}

kde p je tlak vzduchu ve zvolené hladině, p_S tlak vzduchu v úrovni zemského povrchu a p_T tlak vzduchu na uvažované horní hranici atmosféry. Vert. osu označenou σ orientujeme ve směru největšího poklesu hodnot veličiny σ. Výhodou sigma-systému je snadné znázornění reliéfu zemského povrchu, neboť hladina σ = 1 je totožná se zemským povrchem. Z tohoto důvodu se sigma-systém často používá v numerické předpovědi počasí. Viz též z-systém, p-systém, theta-systém, soustava souřadnicová hybridní.
angl. sigma system; slov. sigma-systém; 1993-a3

signál klimatický

potenciálně předpověditelná složka klimatu související se změnami vnější části úplného klimatického systému. Časové řady klimatických prvků obsahují vedle této složky, která je z pohledu několika desetiletí většinou velmi malá, jistou nepředpověditelnou složku, zvanou klimatický šum, která je v mnoha případech větší než klimatický signál. Klimatický šum souvisí s vlastní dynamikou vnitřní části úplného klimatického systému projevující se specifickým sledem počasí v každém měsíci, sezoně, roce apod.
angl. climatic signal; slov. klimatický signál; 1993-a3

silvioklimatologie

, syn. klimatologie lesnická.
slov. silvioklimatológia; 1993-a1

silviometeorologie

, syn. meteorologie lesnická.
slov. silviometeorológia; 1993-a1

singularita

v původním významu A. Schmausse (1928) odchylka od hladké (zidealizované) křivky dlouhodobého ročního chodu meteorologického prvku, zvláště teploty vzduchu a množství srážek; tato odchylka má být patrná ještě při uvažování průměrů za 100 let. V tomto smyslu se tedy jedná o jev přesně vázaný na určité kalendářní období. V širším smyslu nazýváme singularitou poměrně pravidelnou odchylku od roč. chodu počasí, podmíněnou zvýšeným výskytem určitých povětrnostních situací v dané části roku a v některé geograf. oblasti. Ve stř. Evropě patří k nejvýznamnějším singularitám medardovské počasí, popř. ovčí chladna, dále babí léto a vánoční obleva. Ledoví muži, kteří patří k nejznámějším výkyvům v roč. průběhu počasí, se na křivkách prům. roč. chodu teploty vzduchu za víceleté období výrazněji neprojevují vzhledem k značně nepravidelnému nástupu v jednotlivých rocích. Některé singularity jsou zachyceny v povětrnostních pranostikách. Viz též pravidelnost meteorologická.
angl. singularity; slov. singularita; 1993-a2

situace Vb

[pět b] — povětrnostní situace charakterizovaná teplotně asymetrickou cyklonou, jejíž střed se přesouvá ze severní Itálie a Jaderského moře k severovýchodu dráze cyklon Vb podle van Bebbera (1891). V ojedinělých případech se směr postupu cyklony mění na s. až sz., čímž se cyklona stává cyklonou retrográdní. Na frontálním rozhraní spojeném s touto cyklonou, které často probíhá nad územím ČR a vyznačuje se výrazným vertikálním střihem větru, mohou vypadávat dlouhotrvající intenzivní srážky zasahující území až několika desítek tisíc km². Většina rekordních denních úhrnů srážek teplého pololetí byla zejména v horských a podhorských oblastech ČR pozorována v týlu cyklony při situaci Vb, viz extrémy atmosférických srážek. Tato situace vyvolává často velké povodně, např. v letech 1997 a 2002. Viz též cyklona janovská.
angl. situation Vb; slov. situácia Vb; 1993-a2

situace anticyklonální

1. označení pro určité synoptické typy používané v katalogu povětrnostních situací. Při anticyklonální situaci převládá nad sledovaným územím anticyklonální počasí. U většiny typů anticyklonálních situací se používá indexu „a“. Např. NWa znamená sz. anticyklonální situaci; 2. někdy se pro stručnost nesprávně používá k souhrnnému označení projevů anticyklonálního počasí. Viz též situace cyklonální.
angl. anticyclonic situation; slov. anticyklonálna situácia; 1993-a1

situace cyklonální

1. označení pro určité synoptické typy používané v katalogu povětrnostních situací. Při cyklonální situaci převládá nad sledovaným územím cyklonální počasí. U většiny typů cyklonálních situací se používá indexu "c". Např. NWc znamená sz. cyklonální situaci; 2. někdy se pro stručnost nesprávně používá k souhrnnému označení projevů cyklonálního počasí. Viz též situace anticyklonální.
angl. cyclonic situation; slov. cyklonálna situácia; 1993-a1

situace povětrnostní celková

, situace synoptická — rozložení vzduchových hmot, atmosférických front, cyklon, anticyklon a jiných synoptických objektů, které určují ráz počasí nad určitou velkou geografickou oblastí. Představu o celkové povětrnostní situaci získáváme pomocí synoptických map. Z praktických důvodů, částečně i pro účely předpovědi počasí, se provádí typizace povětrnostních situací. Součástí vydávaných met. předpovědí bývá zpravidla předpověď celkové povětrnostní situace, která uvádí vlastní předpověď počasí. Viz též kalendář povětrnostních situací.
angl. large-scale weather situation; slov. celková poveternostná situácia; 1993-a2

situace synoptická

syn. situace povětrnostní celková.
angl. synoptic situation; slov. synoptická situácia; 1993-a1

skaterometr

aktivní družicový radiometr, zaměřený na získávání informací o fyzikálních charakteristikách hladin moří a oceánů (především výška a orientace vln), a meteorologických podmínkách (směr a rychlost proudění) bezprostředně nad hladinou. Viz též altimetr.
slov. skaterometer; 1993-a3

sklon atmosférické fronty

úhel, který svírá frontální plocha s horiz. rovinou vedenou ve zvolené výšce. Ve volné atmosféře je tangens sklonu atmosférické fronty řádově roven 1/300 až 1/100, v extrémních případech dosahuje hodnot až 1/50. Sklon stacionární fronty se určuje podle Margulesovy rovnice. Viz též profil atmosférické fronty.
angl. slope of a front; slov. sklon atmosférického frontu; 1993-a3

sklon izobarické plochy

úhel mezi izobarickou plochou a vodorovnou rovinou. Je obvykle udáván tangentou tohoto úhlu:

tg β = \frac{λ}{g} v_{g},

kde λ je Coriolisův parametr, g velikost tíhového zrychlení a v_g rychlost geostrofického větru. V reálných atm. podmínkách je tato tangenta řádově rovná 10^–5 až 10^–4, což odpovídá jednotkám až desítkám úhlových vteřin.
angl. slope of isobaric surface; slov. sklon izobarickej plochy; 1993-a1

skoro jasno

, viz oblačnost.
slov. takmer jasno; 1993-a1

skoro zataženo

, viz oblačnost.
angl. very cloudy sky; slov. takmer zamračené; 1993-a1

skupina kódu

část alfanumerického meteorologického kódu. Je to skupina znaků, v tradičních alfanumerických kódech obvykle pětimístná. Skupiny kódu jsou od sebe oddělené jednou nebo více mezerami. Viz též tvar kódu.
angl. code group; slov. skupina kódu; 1993-a3

slapy atmosférické

periodické pohyby zemské atmosféry vyvolané gravitačním účinkem Měsíce a Slunce a odstředivých sil rotace Země kolem těžiště soustavy Země – Měsíc, resp. Země – Slunce, podobně jako slapy (příliv a odliv) hydrosféry. Takto vzniklé vlny mají poměrně malou amplitudu a vzhledem k malé hustotě atmosféry se projevují jen nevýznamným kolísáním tlaku vzduchu.
angl. atmospheric tides; slov. atmosférické slapy; 1993-a3

slapy ionosférické

kolísání ionosféry způsobené gravitačním vlivem Měsíce a gravitačním i radiačním vlivem Slunce.
angl. ionospheric tides; slov. ionosférické slapy; 1993-a3

sledy kondenzační

nevhodné označení, viz pruh kondenzační, pás kondenzační.
slov. kondenzačné stopy; 1993-a3

sloha

čes. překlad termínu stratus.
slov. sloha; 1993-a1

sloha dešťová

čes. překlad termínu nimbostratus.
slov. dažďová sloha; 1993-a1

sloha vysoká

čes. překlad pro altostratus.
slov. vysoká sloha; 1993-a1

sloha řasová

čes. překlad termínu cirrostratus.
slov. riasová sloha; 1993-a1

sloup halový

(světelný) — poměrně často pozorovaný fotometeor patřící mezi halové jevy, který vzniká odrazem světla na horizontálně orientovaných stěnách ledových krystalků. Jeví se jako světlý pruh vycházející ze světelného zdroje (Slunce, vzácně i Měsíce) kolmo vzhůru nebo dolů a dosahující výšky až 20° nad nebo pod ním. Někdy je z halového sloupu lépe patrný horní úsek, jindy dolní. Jev je pozorován tehdy, když Slunce nebo Měsíc jsou blízko horizontu. Halový sloup je většinou bělavý nebo slabě načervenalý. Vzácnější je výskyt kříže, v jehož středu je Slunce. Ten vytváří halový sloup spolu s horiz. kruhem vedlejších sluncí neboli parhelickým kruhem. Pokud je světelným zdrojem Slunce, hovoříme též o slunečním sloupu, pokud je halový sloup vázán na Měsíc, nazývá se měsíční sloup.
angl. light pillar; slov. halový stĺp; 1993-a3

sloup měsíční

, viz sloup halový.
angl. moon pillar; slov. mesačný stĺp; 1993-a1

sloup sluneční

, viz sloup halový.
angl. sun pillar; slov. slnečný stĺp; 1993-a1

sloup světelný

, syn. sloup halový.
angl. light pillar; slov. svetelný stĺp; 1993-a1

sloupec rtuťový

sloupec rtuti ve skleněné barometrické trubici, jehož hydrostatický tlak je v rovnováze s aktuálním tlakem vzduchu a jehož délka je proto mírou velikosti tlaku vzduchu. Používá-li se pro barometrické účely délka rtuťového sloupce, je třeba ji při každém měření opravit s přihlédnutím k teplotě rtuti, lokálnímu tíhovému zrychlení, popř. kapilárním silám působícím v místě styku menisku rtuti s vnitřní stěnou trubice. Viz též měření tlaku vzduchu, oprava tlaku vzduchu.
angl. mercury column; slov. ortuťový stĺpec; 1993-a1

složení atmosféry Země chemické

, viz atmosféra Země, chemie atmosféry.
angl. chemical composition of atmosphere; slov. chemické zloženie atmosféry Zeme; 1993-a1

složení srážek chemické

množství a chem. složení látek rozpuštěných nebo suspendovaných ve vodě srážek. Znalost chemického složení srážek je důležitá při studiu procesů samočišténí ovzduší, antropogenního nebo přirozeného znečišťování ovzduší a znečištění jiných složek prostředí (hydrosféra, pedosféra, biosféra), pro které představují atmosférické srážky významný vstup znečišťujících látek. Viz též déšť kyselý, mineralizace srážek.
angl. chemical composition of precipitations; slov. chemické zloženie zrážok; 1993-a3

složka cirkulace meridionální

průmět výsledného vektoru větru odpovídajícího všeobecné cirkulaci atmosféry v daném bodě, oblasti nebo v hladině, na místní poledník. K severu orientovaná složka cirkulace meridionální se považuje za kladnou a opačná za zápornou. Viz též cirkulace meridionální, proudění meridionální, index meridionální cirkulace, složka cirkulace zonální.
angl. meridional component of circulation; slov. meridionálna zložka cirkulácie; 1993-a3

složka cirkulace zonální

průmět výsledného vektoru větru odpovídajícího všeobecné cirkulaci atmosféry v daném bodě, oblasti nebo v hladině, na místní rovnoběžku. K východu orientovaná složka cirkulace meridionální se považuje za kladnou, opačná za zápornou. Viz též cirkulace zonální, proudění zonální, index zonální cirkulace, složka cirkulace meridionální.
angl. zonal component of circulation; slov. zonálna zložka cirkulácie; 1993-a3

slunce boční

, viz kruh parhelický.
angl. lateral sun; slov. bočné slnko; 1993-a1

slunce modré nebo zelené

fotometeor vznikající v důsledku Mieova efektu při dostatečné koncentraci částic atmosférického aerosolu, které intenzivně selektivně rozptylují kratší vlnové délky viditelného slunečního záření (fialovou, modrou, popř. zelenou barvu) do směrů, jež svírají velmi malé úhly se směrem přímých slunečních paprsků. Sluneční kotouč se pak jeví jako namodralý nebo nazelenalý. Podobný úkaz může být pozorován i u měs. světla (modrý nebo zelený měsíc). Tento jev se vyskytuje zcela ojediněle.
angl. blue or green sun; slov. modré alebo zelené slnko; 1993-a1

slunce nepravé

(vedlejší) — zvláštní jasné skvrny na parhelickém kruhu, který patří k halovým jevům. Jde o souborné označení pro parhelia neboli paslunce, paranthelia neboli boční slunce a antihelium neboli protislunce. Viz též měsíc nepravý.
angl. mock sun; slov. nepravé slnko; 1993-a1

slunce pyramidální

deformace tvaru slunečního disku do podoby víceúhelníku při jeho poloze těsně u obzoru. Vyčnívá-li pak nad obzor pouze část slunečního disku, může její tvar připomínat stupňovitou pyramidu. Jev se vyskytuje zejména v zimě při nízkých ranních přízemních teplotách vzduchu. Souvisí pak se složitou strukturou vert. průběhu hustoty vzduchu v blízkosti zemského povrchu. Jev má svůj odraz v lidové mluvě jako „zubaté zimní sluníčko“.
angl. pyramidal sun; 1993-a1

slunce spodní

halový jev tvořený v ovzduší odrazem slunečních paprsků na ledových krystalcích ledových oblaků. Jeví se jako zářivě bílá skvrna kolmo pod světelným zdrojem, tj. na vertikále pod Sluncem, a podobá se odrazu Slunce na klidné vodní hladině. Jev lze pozorovat pouze při pohledu shora, tedy z letadla nebo z vyvýšeného stanoviště v terénu, např. na horských stanicích. Je jedním z fotometeorů.
angl. undersun; slov. spodné slnko; 1993-a1

slunce vedlejší

, syn. slunce nepravé.
slov. vedľajšie slnko; 1993-a1

slunoměr

, heliograf — přístroj zaznamenávající trvání slunečního svitu, tj. dobu, po kterou je intenzita přímého slunečního záření dopadající na plochu kolmou k paprskům větší, než 120 W.m^–2. Nejrozšířenějším typem slunoměru byl v minulosti Campbellův-Stokesův slunoměr tvořený skleněnou koulí, v jejímž ohnisku je umístěn papírový registrační pásek dělený po hodinách a propalovaný slunečními paprsky. S postupnou automatizací meteorologických měření jsou stále častěji používané různé typy elektronických slunoměrů, které fungují většinou na principu stínění fotoelektrických diod nebo termoelektrických článků.
angl. sunshine recorder, heliograph; slov. slnkomer; 1993-a3

služba Armády ČR hydrometeorologická

vyhodnocování vlivu počasí na činnost nejrůznějších vojenských systémů, ale i na charakter, stav a vývoj ostatních složek prostředí je úkolem vojenských (hydro)meteorologických služeb, které tak představují nedílnou součást složek bojového zabezpečení vojsk. Hlavní úkol Hydrometeorologické služby AČR na území ČR nebo v rámci zahraničních operací NATO/EU představuje poskytování leteckých meteorologických služeb v podmínkách vojenského letectví podle požadavků a pravidel ICAO, při současném uplatňování dílčích rezortních nebo aliančních (NATO) odchylek a dále provádění hydrometeorologického zabezpečení činností nejrůznějších systémů rezortu obrany. Hydrometeorologická služby AČR je tvořena řídicími a provozními součástmi, které jsou začleněny v rámci příslušných organizačních složek rezortu obrany. Řídicí složkou je Oddělení vojenské geografie a hydrometeorologie Ministerstva obrany, které zabezpečuje výkon státní správy v oblasti vojenské hydrometeorologie. Provozní složky jsou tvořeny hydrometeorologickými složkami Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu, leteckými meteorologickými služebnami leteckých základen Vzdušných sil AČR a dále meteorologickými družstvy dělostřelectva a chemického vojska Pozemních sil AČR. V rámci rezortu obrany rovněž působí další dvě nezávislé organizační složky vojenské hydrometeorologie. Úkoly v oblasti vzdělávání personálu plní Katedra vojenské geografie a meteorologie Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany. Ověřování odborné způsobilosti personálu a kvality poskytovaných služeb provádí Inspektor leteckých meteorologických služeb Odboru vojenského letectví Ministerstva obrany. Viz též zabezpečení Armády ČR hydrometeorologické.
angl. Military Hydrometeorological Service of the Czech Republic ; slov. hydrometeorologická služba Armády ČR; 2014

služba meteorologická

1. poskytování zpravidla účelově zaměřených meteorologických informací různým organizacím i jednotlivcům k tomu kompetentními institucemi. Jedná se např. o met. zabezpečení silniční, železniční, lodní a letecké dopravy, zemědělství, energetiky, vojenství, výstražnou službu před nebezpečnými meteorologickými jevy atd.; 2. instituce, která zajišťuje met. službu ve významu 1., získává, zpracovává, rozšiřuje a archivuje met. data a informace. V ČR těmito institucemi jsou Český hydrometeorologický ústav a Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad (VGHMÚř) Armády České republiky. Viz též meteorologie v ČR, předpis L 3 – Meteorologie.
angl. meteorological service; slov. meteorologická služba; 1993-a2

služba meteorologická letecká

instituce pověřená meteorologickým úřadem poskytovat všechny nezbytné informace pro civilní letectví. Funkci meteorologické letecké služby plní v ČR Český hydrometeorologický ústav. Viz též meteorologie letecká, zabezpečení letectva meteorologické.
angl. aeronautical meteorological service; aviation meteorological service; slov. letecká meteorologická služba; 1993-a3

služba povětrnostní

věcně nepřesný název pro instituci poskytující operativní meteorologické informace, např. údaje o současném stavu počasí nebo jeho předpovědi pro různé účely. Pod pojem povětrnostní služba bývala někdy zahrnována synoptická služba a letecká meteorologická služba.
angl. weather service; slov. poveternostná služba; 1993-a1

služba počasí světová

, viz Světová služba počasí.
angl. World Weather Watch; slov. Svetová služba počasia; 1993-a1

služba synoptická

dříve používaný název pro met. předpovědní instituci vydávající všeobecné i speciální předpovědi počasí a pracující především synop. metodou.
slov. synoptická služba; 1993-a1

služebna meteorologická letištní

místo, kde se poskytují met. služby pro zabezpečení potřeb letového provozu na letišti. Plní všechny, nebo některé z těchto funkcí nezbytných k uspokojení potřeb letového provozu na letišti: a) přípravu a obstarávání předpovědí a dalších příslušných informací pro dané lety; míra odpovědnosti za přípravu předpovědí záleží na místní dostupnosti a využití materiálů pro traťové a letištní předpovědi získané z jiných služeben; b) přípravu a obstarávání předpovědí místních meteorologických podmínek; c) nepřetržité sledování meteorologických podmínek nad letišti, pro která připravuje předpovědi; d) poskytování briefingu, konzultací a letové meteorologické dokumentace členům letových posádek a jinému personálu letového provozu; e) dodávání dalších meteorologických informací leteckým uživatelům; f) vystavování dostupných meteorologických informací; g) výměnu meteorologických informací s jinými meteorologickými služebnami; h) dodávání přijatých informací týkajících se přederupční vulkanické aktivity, vulkanické erupce, nebo oblaku tvořeného vulkanickým popelem přidruženým stanovištím letových provozních služeb, letecké informační službě a meteorologické výstražné službě, podle dohody mezi meteorologickým úřadem a příslušným úřadem ATS.
angl. meteorological office; slov. letecká meteorologická služobňa; 1993-b3

služebna meteorologická předpovědní (MFO)

pracoviště let. met. služby, které zabezpečuje činnost letectva v určené letecké informační oblasti (FIR). V ČR plní uvedené úkoly pro FIR Praha meteorologická služebna na letišti Václava Havla Praha, organizačně začleněná do odboru letecké meteorologie ČHMÚ.
angl. meteorological forecast office; slov. predpovedná meteorologická služobňa; 1993-a3

slyšitelnost anomální

viz šíření zvuku v atmosféře.
angl. anomalous audibility; slov. anomálna počuteľnosť; 2014

slábnutí anticyklony

stádium vývoje anticyklony, v němž slábne anticyklonální cirkulace a subsidence a které se na synoptické mapě projevuje poklesem atmosférického tlaku nebo geopotenciálu ve středu anticyklony. Ve stadiu zeslabování bývá anticyklona obvykle vysokou a kvazistacionární anticyklonou. Viz též anticyklolýza, rozpad anticyklony.
angl. anticyclolysis; slov. slabnutie anticyklóny; 1993-a3

smog

původně směs kouře a mlhy (z angl. smoke – kouř, fog – mlha). Nyní označení pro různé druhy silného znečištění ovzduší nad rozsáhlejším územím, hlavně nad velkoměsty. Různé druhy smogu jsou tvořeny složitým komplexem látek, z nichž některé se v ovzduší účastní chem. reakcí, takže složení smogu není konstantní. Hlavními typy smogu jsou londýnský a losangeleský. První je směs mlhy a kouře z černého uhlí, s vysokým obsahem SO₂, který dodává smogu redukční charakter. Smog losangeleský (fotochemický) naproti tomu neobsahuje mlhu a v podstatě ani uhelný kouř. Je tvořen především ozonem a peroxidy organických sloučenin, které vznikají teprve v atmosféře v důsledku fotochemických reakcí mezi oxidy dusíku a těkavými organickými látkami, obsaženými např. v parách benzínu nebo ve zplodinách nedokonalého spalování. Fotochemické reakce jsou podmíněny slunečním zářením. Smog tohoto typu má oxidační schopnosti.
angl. smog; slov. smog; 1993-a3

smog fotochemický

směs vysoce reaktivních látek oxidačního charakteru vznikajících fotochemickými reakcemi (tedy pod vlivem slunečního záření) z prekurzorů oxidů dusíku (NO_x) a těkavých organických látek (VOC). Kromě NO_x a VOC obsahuje aldehydy, peroxyacetylnitrát, radikály, aerosol. Indikátorem fotochemického smogu je přízemní ozon. Poprvé byl popsán v kalifornském Los Angeles v 50. letech 20. století v souvislosti se silným znečištěním z automobilové dopravy. Vzniká za teplého, slunečného počasí, má významné negativní dopady na zdraví i vegetaci a ekosystémy. Bývá označován také jako smog letní, smog oxidační a smog Los Angeleského typu, popř. smog losangeleský.
slov. fotochemický smog; 2014

smršť

hovorové označení pro prudké a krátkodobé zesílení větru provázené ničivými účinky. Někdy se nesprávně zaměňuje za trombu.
slov. smršť; 1993-a1

smršť vodní

hovorové označení pro trombu, popř. tornádo, vyskytující se nad vodní hladinou a dotýkající se jí. Může se vyskytnout nejen pod spodní základnou oblačnosti Cb, ale i pod Cu con.
angl. water spout; slov. vodná smršť; 2014

směr větru

směr, odkud vane vítr, v met. praxi směr opačný ke směru horiz. složky vektoru větru. Na met. stanicích se určuje jako průměrný směr větru za posledních 10 minut před termínem pozorování; nastane-li během tohoto intervalu náhlá změna směru větru, směr větru se určuje jako průměrný směr větru za zkrácené období od této změny do termínu pozorování. Při bezvětří se směr větru uvádí jako 0 stupňů. Směr větru se může také udávat pomocí angl. zkratek. Např. vých. vítr je vyjádřen ve stupních 90 (E), již. vítr 180 (S), záp. vítr 270 (W) a sev. vítr 360 (N). Směr větru měřený na stanicích do 1° od Severního pólu nebo do 1° od Jižního pólu se udává takovým způsobem, že azimutální kruh je nastaven tak, aby se jeho nula shodovala s nultým poledníkem, tj. směr větru 360° je rovnoběžný s nultým poledníkem. Viz též vítr proměnlivý, růžice větrná.
angl. wind direction; slov. smer vetra; 1993-a3

směr větru převládající

, viz vítr převládající.
angl. prevailing wind direction; slov. prevládajúci smer vetra; 1993-a1

směrovka větrná

přístroj k měření směru větru. Má otočnou část, která se účinkem větru nastavuje po směru proudnic. Její poloha se určuje buď vizuálně podle pevné větrné růžice, jak tomu bylo u dříve používaných větrných korouhví, nebo při dálkovém přenosu polohového úhlu se odčítá na indikační, popř. registrační části přístroje. Většinou je otočná kolem svislé osy a měří tedy horiz. složku směru větru. Speciálně zkonstruované tzv. dvojsměrovky neboli dvoukomponentní větrné směrovky mohou měřit i vert. složku směru větru, dnes se však k tomu účelu používají spíše třírozměrné ultrasonické anemometry. Měřicí vlastnosti směrovky jsou závislé zejména na rotačním momentu a tvarování její otočné části. Např. lehké směrovky s rozbíhavými plochami ocasní části jsou citlivé na krátkodobé změny směru větru zejména při nízkých rychlostech větru, zatímco hmotné směrovky s ocasní částí kapkovitého tvaru udávají částečně shlazené hodnoty směru větru.
angl. wind vane; slov. veterná smerovka; 1993-a3

směrovka větrná dvoukomponentní

citlivá směrovka určená k současnému zjišťování hodnot horiz. i vert. složky směru větru. V současné době se už prakticky nepoužívá. Viz též směrovka větrná.
angl. bidirectional wind vane; bivane; slov. dvojzložková veterná smerovka; 1993-a3

sníh

jeden z hydrometeorů tuhého skupenství vypadávající z oblaků a skládající se z ledových krystalků, z nichž je většina obvykle hvězdicovitě rozvětvena. Vypadává-li při teplotách vzduchu vyšších než 0 °C, mívá charakter mokrého sněhu nebo deště se sněhem. Sníh po dopadu na zem s teplotou pod 0 °C vytváří sněhovou pokrývku nebo poprašek. Vypadávání sněhu se označuje též termínem sněžení. Viz též tvar ledových krystalků, akumulace sněhu, čára sněžná, chionosféra, bouře sněhová, sníh zvířený.
angl. snow; slov. sneh; 1993-a1

sníh barevný

sníh zabarvený, zpravidla žlutě nebo červeně, organickými, popř. prachovými částicemi nebo drobnými živými organismy. Např. žlutý sníh bývá na území ČR způsoben přítomností pylových zrn jehličnatých stromů na jaře, oranžový až červený sníh saharským prachem. Viz též déšť krvavý, déšť žlutý.
angl. color snow; slov. farebný sneh; 1993-a1

sníh lepkavý

intenzivní srážka sněhu tvořená vlhkými vločkami velkých rozměrů, vypadávající při teplotách blízkých 0°C a usazující se na předmětech na zemi, a zejména na větvích stromů, drátech apod. Vytváří silnou vrstvu, která svou tíhou může způsobit škody. Proto je lepkavý sníh řazen mezi námrazky.
angl. wet snow; slov. lepkavý sneh; 1993-a3

sníh nový

vrstva sněhu nebo ledu, která přímo nebo nepřímo vznikla v důsledku tuhých srážek (sníh, kroupy, sněhové krupky, sněhová zrna, zmrzlý déšť) mezi příslušnými termíny pozorování. Viz též výška nového sněhu, měření sněhové pokrývky.
angl. new snow; slov. nový sneh; 1993-a3

sníh nízko zvířený

—zvířený sníh, jehož částice jsou větrem zdviženy jen do malé výšky a unášeny při zemi, takže výrazně nesnižují vodorovnou dohlednost ve výšce očí pozorovatele (1,8 m).
angl. drifting snow; slov. nízko zvírený sneh; 1993-a3

sníh starý

1. celková sněhová pokrývka, která ležela na met. stanici v době předchozího termínu pozorování sněhové pokrývky; 2. obecnější název pro sníh z hlediska jeho kvality. Metamorfózou se krystaly pův. kyprého, prachového sněhu mohou měnit v ledová zrna a sníh postupně přechází ve firn. Zpravidla platí, že čím je sníh starší, tím má větší hustotu; na konci zimy v ulehlém sněhu může hustota přesáhnout 300 kg.m^–3, zatímco čerstvě napadlý sníh mívá hustotu 60 až 100 kg.m^–3.
angl. total snow cover; slov. starý sneh; 1993-a3

sníh vysoko zvířený

zvířený sníh, jehož částice jsou zdviženy do značné výšky nad zemí a unášeny větrem, takže vodorovná dohlednost ve výšce očí pozorovatele je zpravidla velmi malá a může být snížená ještě ve výšce 1 km nad zemí.
angl. blowing snow; slov. vysoko zvírený sneh; 1993-a3

sníh zvířený

– hydrometeor, který se vyskytuje při sněhové pokrývce a vysoké rychlosti větru, jenž sněhové částice unáší. Může nastávat při sněžení nebo nezávisle na něm. Zvířený sníh způsobuje změny v rozložení sněhové pokrývky a vznik sněhových akumulací. Podle výšky zdvihu rozlišujeme sníh nízko zvířený a&nbsap;sníh vysoko zvířený. Viz též vánice sněhová, prach nebo písek zvířený.
angl. drifting or blowing snow; slov. zvírený sneh; 1993-a3

sníh červený

, viz sníh barevný.
angl. red snow; slov. červený sneh; 1993-a1

sníh žlutý

, viz sníh barevný.
angl. yellow snow; slov. žltý sneh; 1993-a1

snímek družicový

soubor digitálních dat naměřený radiometrem meteorologické družice, zpravidla nasnímaný současně ve více spektrálních kanálech, resp. jejich zobrazení formou zpracovaného digitálního snímku. Periodicita družicových snímků je závislá především na konkrétním typu družice, resp. přístroje – u geostacionárních družic je dána technickými parametry radiometru družice, přičemž se pohybuje od desítek sekund do desítek minut, u polárních družic závisí na periodicitě přeletů dané družice nad konkrétní oblastí a šířce pásu snímaného území (periodicita se pohybuje od cca 12 hodin do několika dní). Rozlišení, tzn. rozlišovací schopnost, závisí především na konstrukci radiometru družice a výšce její oběžné dráhy. Pro meteorologické využití je vysoce žádoucí, aby snímek byl k dispozici v co nejkratší době od svého pořízení (nasnímání).
angl. satellite picture; slov. družicová snímka; 1993-a3

snížení horizontu

, syn. snížení obzoru, viz zvýšení obzoru.
slov. zníženie horizontu; 1993-a1

snížení obzoru

(horizontu), viz zvýšení obzoru.
angl. dip of horizon; sinking of horizon; slov. zníženie obzoru; 1993-a1

sněhoměr

přístroj na měření výšky a hlavně vodní hodnoty sněhové pokrývky. Používají se tři základní metody. 1. odebraný vzorek se nechá roztát a změří se stejně jako srážky – v ČR se běžně používala nádoba srážkoměru a k ní příslušná skleněná odměrka. 2. vzorek se váží – sněhoměr váhový, polštář sněhoměrný. 3. využívá se odrazu nebo útlumu vyslaného paprsku – ultrasonická čidla, georadary, radioaktivní sněhoměry (gama zářiče).
angl. snow gauge; snow sampler; snow tube; slov. snehomer; 1993-b3

sněžení

srážka složená z ledových krystalků nebo sněhových vloček. Intenzita sněžení se hodnotí podle dohlednosti, popř. podle přírůstku výšky sněhové pokrývky před termínem pozorování nebo na základě radiolokačních měření. Rozlišujeme slabé, mírné silné a velmi silné sněžení v termínu pozorování a dále sněžení občasné a trvalé. Na území ČR se už od nadm. výšek kolem 1 300 m může vyskytnout sněžení v každém měsíci roku. Viz též den se sněžením, vločky sněhové, hranice sněžení.
angl. snowfall; slov. sneženie; 1993-a2

sodar

, lokátor akustický — zařízení využívající rozptyl akust. vln vyvolaných turbulencí na nehomogenitách akust. indexu lomu v atmosféře. Vysílá intenzivní impulsy v oboru slyšitelných frekvencí a rozptýlený signál je přijímán citlivým směrovaným mikrofonem nebo soustavou mikrofonů. Z doby, průběhu a charakteru odezvy lze určit polohu a rozsah sledované cílové oblasti a usuzovat na charakter jevů, s nimiž je turbulence spojena (např. inverze teploty nebo vlhkosti vzduchu, střih větru apod.). Rozlišují se nejčastěji sodary monostatické (vysílač impulsů a přijímací mikrofony jsou na témže místě) a bistatické, kde je vysílač a přijímač oddělen. Starší provedení sodarů používala třísměrovou anténní soustavu uspořádanou tak, že jedna parabolická anténa byla vert. a dvě další směřovaly obvykle pravoúhle k sobě a šikmo vzhůru. Současné systémy mají anténní systém tvořen polem reproduktorů, k nimž je vysílaný impulz přiváděn s fázovým posuvem. To umožňuje vytvářet směrované svazky v různých rovinách a pod různými vertikálními úhly. Sodar využívá Dopplerova efektu pro vyhodnocení radiálních, vert. a horiz. složek proudění. Provoz sodaru je řízen počítačem, který zajišťuje optimální generování vysílaných svazků, prvotní zpracování přijatého signálu, výpočet složek proudění a odvozených statistických charakteristik. Označení sodar je akronym úplného angl. názvu sonic detection and ranging. Viz též sondáž ovzduší akustická, šíření zvuku v atmosféře, radiolokátor meteorologický dopplerovský.
angl. acdar; sodar; slov. sodar; 1993-a3

solaire

[solér] — regionální název vých., popř. jv. větru, odvozený od směru východu Slunce. Používá se ve střední a již. Francii. Viz též solano.
angl. solaire; slov. solaire; 1993-a1

solano

regionální název jv., popř. vých. větru, vanoucího na jv. pobřeží Španělska v létě. Obvykle se jedná o „prodloužení“ scirocca, takže solano může být jak horký a vlhký, tak suchý a prašný vítr. Viz též solaire.
angl. solano; slov. solano; 1993-a1

solarigraf

někdy používané nevhodné označení pro pyranograf.
angl. solarigraph; pyranograph; slov. solarigraf; 1993-a1

solarigram

někdy používané nevhodné označení pro pyranogram.
angl. solarigram; pyranogram; slov. solarigram; 1993-a1

solarimetr

někdy používané nevhodné označení pro pyranometr.
angl. solarimeter; pyranometer; slov. solarimeter; 1993-a3

solenoidy izobaricko-izosterické

termodynamické solenoidy v atmosféře vznikající při protínání izobarických a izosterických ploch.
angl. isobaric-isosteric solenoids; isobaric-isosteric tubes; slov. izobaricko-izosterické solenoidy; 1993-a2

solenoidy izobaricko-izotermické

termodynamické solenoidy v atmosféře vznikající při protínání izobarických a izotermických ploch.
angl. isobaric-isotherm solenoids; slov. izobaricko-izotermické solenoidy; 2014

solenoidy izotermicko-izosterické

termodynamické solenoidy v atmosféře, vznikající při protínání izotermických a izosterických ploch.
angl. isotherm-isostericic solenoids; slov. izotermicko-izentropické solenoidy; 1993-a2

solenoidy termodynamické

fiktivní čtyřhranné trubice v atmosféře, které vznikají při protínání ploch konstantních hodnot termodyn. stavových veličin. Se základními termodyn. veličinami v atmosféře, tj. s tlakem vzduchu, teplotou vzduchu a hustotou vzduchu (měrným objemem vzduchu) pak souvisejí solenoidy izobaricko-izosterické, solenoidy izobaricko-izotermické a solenoidy izotermicko-izosterické. Při konstrukci termodynamických solenoidů lze však využít i plochy konstantních hodnot dalších (odvozených) termodyn. veličin, např. plochy izentropické. Termodynamické solenoidy souvisejí s atmosférickými cirkulacemi různých měřítek a mohou existovat pouze v baroklinní atmosféře. V barotropní atmosféře je jejich počet nulový, neboť plochy konstantních hodnot tlaku, teploty a hustoty vzduchu jsou vzájemně rovnoběžné. Viz též termodynamika atmosféry.
angl. thermodynamic solenoids; slov. termodynamické solenoidy; 1993-a2

sonda

v meteorologii často používaný zkrácený název pro radiosondu. Viz též sondáž ovzduší.
angl. radiosonde; slov. sonda; 1993-a1

sonda klesavá

, syn. radiosonda klesavá.
angl. dropsonde; slov. klesavá sonda; 1993-a1

sonda ozonová

elektrochemický analyzátor obsahu ozonu v nasávaném vzorku vzduchu, spojený převodníkem s radiosondou. Ozonová sonda se používá k balonovým měřením vert. rozložení koncentrace ozonu v zemské atmosféře do výšek cca 30 km. V ČR se používají ozonové sondy typu ECC (Electro Chemical Cell) založené na principu chem. reakce ozonu s vodním roztokem jodidu draselného. Elektrochemický proces (elektrolýza), který při reakci vzniká, vytváří el. proud úměrný koncentraci jódu, a tím i ozonu ve vrstvě, kterou ozonová sonda prolétává. Na základě informací z ozonové sondy, které jsou vysílačem radiosondy předávány na radiosondážní stanici, se konstruují vertikální profily koncentrace ozonu. Viz též ozon v atmosféře Země, sondáž ovzduší ozonometrická.
angl. ozonesonde; ozonometric sonde; slov. ozónová sonda; 1993-a3

sonda pro měření radioaktivity

speciální sonda pro měření vertikálních profilů beta a gama záření pomocí Geiger-Müllerových trubic propojených převodníkem s radiosondou. Viz též měření radioaktivity atmosféry, profil beta a gama záření vertikální.
angl. radiosonde for radioactivity measurement; slov. sonda na meranie rádioaktivity; 2014

sonda radiolokační

zařízení používané k měření výškového větru, jehož poloha je zjišťována radiolokační metodou, tj. měřením azimutu, polohového úhlu a šikmé dálky. Při pasivní radiolokaci je tímto zařízením koutový odražeč, při aktivní radiolokaci např. radiosonda. Viz též měření větru radiotechnickými prostředky.
angl. radar sonde; slov. rádiolokačná sonda; 1993-a1

sonda raketová

soubor přístrojů nebo radiosonda vynášená do stratosféry, mezosféry a ionosféry meteorologickou raketou. Je určena zpravidla pro komplexní radiosondáž vysoké atmosféry spojenou se speciálními měřeními geofyz. prvků. Vyžaduje spolupráci specializovaného pozemního přijímacího a vyhodnocovacího zařízení. Viz též sondáž raketová.
angl. rocket sonde; slov. raketová sonda; 1993-a1

sonda transoceánská

, transosonda — radiosonda sloužící k horizontální sondáži ovzduší nad rozsáhlými oblastmi zemského povrchu, hlavně nad oceány. Měří tlak, teplotu a vlhkost vzduchu, směr a rychlost větru. Speciální transosondy měří navíc i koncentraci ozonu a bilanci záření. Podle účelu se transoceánské sondy dělí na sondy nesené otevřeným balonem a na sondy nesené uzavřeným balonem. Prvé se používají nejčastěji pro lety v hladinách od 300 do 200 hPa. Doba jejich letu zpravidla nepřesahuje 15 dní. Transoceánské sondy s uzavřeným balonem pracují až stovky dní, během nichž vykonají někdy i několik desítek obletů Země. Používají se hlavně při zkoumání všeobecné cirkulace atmosféry. Letové hladiny těchto sond se pohybují od 700 do 10 hPa a vzdálenost mezi sondami v horiz. směru bývá kolem 1 000 km. Informace z transoceánské sondy se přijímají pozemními stanicemi do vzdálenosti 8 000 km od sondy. Pro přenos signálů se v současné době používají družice. Viz též sondáž ovzduší horizontální.
angl. transosonde; slov. transoceánska sonda; 1993-a3

sonda upoutaná

přístroj zavěšený pod upoutaným balonem, měřící jeden nebo několik met. prvků, např. vítr, tlak, vlhkost a teplotu vzduchu. Změřené údaje jsou přijímány pozemním přijímacím a vyhodnocovacím zařízením. Slouží k měření v přízemní a mezní vrstvě atmosféry, zejména v souvislosti se zjišťováním podmínek pro šíření příměsí v atmosféře. Viz též sondáž ovzduší upoutanou sondou.
angl. wire sonde; slov. pripútaná sonda; 1993-a3

sondáž atmosféry družicová

metoda snímání atmosféry multispektrálními (hyperspektrálními) družicovými radiometry, jejímž cílem je stanovení vertikálních profilů atmosféry – teploty, tlaku, koncentrací některých plynných složek atmosféry (např. vodní páry, ozonu, oxidu uhličitého), směru a rychlosti proudění, aj. Výstupy jsou využívány jako jeden ze vstupních zdrojů dat pro numerické modelování atmosféry, pro operativní monitorování instability atmosféry (v rámci nowcastingu), aj.
angl. satellite sounding; slov. družicová sondáž atmosféry; 2014

sondáž draková

speciálně upravený meteorologický drak byl jedním z prvních prostředků využívaných při výzkumu volné atmosféry. První měření teploty vzduchu pomocí draků uskutečnil v r. 1748 A. Wilson. Později zdokonalené konstrukce draků umožnily vynášet speciálně upravené meteorografy do výšky 4 až 6 km. Koncem 19. století byla v Evropě zorganizovaná síť stanic, v níž se pravidelně prováděla sondáž atmosféry pomocí draků. Největších úspěchů v této sondáži dosáhla stanice Lindenberg v Německu, kde byla dosažena i rekordní výška drakového výstupu 9 740 m. Předností drakové sondáže oproti jiným tehdy používaným metodám výzkumu volné atmosféry bylo, že současně s měřením teploty, tlaku a vlhkosti vzduchu umožňovala i měření rychlosti větru a že údaje byly po skončení měření okamžitě k dispozici.
angl. kite sounding; slov. draková sondáž; 1993-a2

sondáž ovzduší

získávání met. údajů v atmosféře pomocí met. přístrojů nesených balonem, letadlem, drakem, raketou apod. Tyto údaje byly v dřívější době registrovány meteorografy, dnes jsou většinou bezprostředně po získání telemetricky přenášeny na zem. Podle druhu dopravního prostředku rozeznáváme zejména radiosondáž, sondáž drakovou, letadlovou, raketovou atd., podle druhu měřených charakteristik komplexní meteorologickou radiosondáž, sondáž aktinometrickou, ozonometrickou apod., podle směru pohybu přístroje vert. a horiz. sondáž. Jiným způsobem sondáže je dálková detekce meteorologických jevů pomocí met. družic a radiolokátorů nebo pomocí signálů vysílaných ze zemského povrchu. Viz též měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře, sondáž ovzduší družicová, sondáž ovzduší akustická, wind profiler.
angl. sounding of atmosphere; slov. sondáž ovzdušia; 1993-a3

sondáž ovzduší akustická

sondáž ovzduší využívající ke zjišťování nehomogenit v polích met. prvků rozptylu akustického vlnění vysílaného ze zemského povrchu. Část energie, která se vrátí k přijímači, je využita k získání informace o existenci nehomogenity a vzdálenosti místa s touto nehomogenitou od vysílače. Akustická sondáž ovzduší umožňuje např. sledovat teplotní inverze při turbulentním proudění vzduchu. Prostředkem používaným k akustické sondáži ovzduší je sodar. Viz též radiolokátor meteorologický impulsní, radiolokátor meteorologický dopplerovský.
angl. acoustic sounding; slov. akustická sondáž ovzdušia; 1993-a3

sondáž ovzduší horizontální

měření parametrů atmosféry pomocí transoceánských sond. Horizontální sondáže ovzduší se využívají zejména k výzkumu planetární cirkulace a v minulosti např. přispěly k rozšíření znalostí o tryskovém proudění.
angl. horizontal sounding; slov. horizontálna sondáž ovzdušia; 1993-a3

sondáž ovzduší letadlová

sondáž ovzduší prováděná pomocí zařízení nesených letadlem. Tímto způsobem se obvykle měří teplota a vlhkost vzduchu, provádí se pozorování oblačnosti, turbulence, námrazy, popř. dalších met. prvků a jevů. Stoupá-li letadlo v prostoru letiště, třeba i s krátkými úseky vodorovného letu, jedná se o vertikální letadlovou sondáž ovzduší. Je-li prováděno měření a pozorování při letu po trati, označuje se letadlová sondáž ovzduší jako horizontální. Viz též průzkum počasí letadlový, „zálet“ počasí.
angl. aircraft sounding; slov. lietadlová sondáž ovzdušia; 1993-a3

sondáž ovzduší ozonometrická

sondáž ovzduší, při níž se zjišťuje koncentrace ozonu. Provádí se většinou pomocí elektrochemických ozonových sond, které umožňují zjistit vert. rozložení koncentrace ozonu v atmosféře a jeho integrovanou hodnotu nad místem měření. Viz též profil koncentrace ozonu vertikální, ozon v atmosféře.
angl. ozonometric sounding; slov. ozónometrická sondáž ovzdušia; 1993-a3

sondáž ovzduší raketo-balonová

raketová sondáž ovzduší, při níž raketa startuje z velkého balonu v blízkosti nejvyššího bodu jeho výstupu. Tento způsob se v minulosti používal ke zvětšení výšky dostupu rakety.
angl. rockoon sounding; slov. raketo-balónová sondáž ovzdušia; 1993-b2

sondáž ovzduší raketová

sondáž především vysokých vrstev ovzduší prováděná pomocí přístrojů vynášených raketou. Měří se např. teplota, vlhkost, směr a rychlost výškového větru, tlak a hustota vzduchu, koncentrace ozonu, popř. další met. prvky, a to buď při letu rakety vzhůru, nebo na sestupné části letu, kdy je pád rakety nebo kontejneru s měřicím systémem brzděn padáčkem. Mohou být také zaznamenány i údaje o poloze měřicích přístrojů (nadm. výška, zeměp. šířka a zeměp. délka). Viz též raketa meteorologická.
angl. rocket sounding; slov. raketová sondáž ovzdušia; 1993-a3

sondáž ovzduší upoutanou sondou

sondáž ovzduší prováděná radiosondou nebo jiným měřicím přístrojem neseným upoutaným balonem. Používá se speciálně pro měření v přízemní a mezní vrstvě atmosféry. Viz též sonda upoutaná.
angl. wire sonde sounding; slov. sondáž ovzdušia pripútanou sondou; 1993-a1

sondáž radioaktivity ovzduší

jeden ze způsobů měření radioaktivity atmosféry. K sondáži radioaktivity ovzduší se zpravidla využívá sond pro měření radioaktivity. Viz též profil beta a gama záření vertikální.
angl. radioactivity sounding; slov. sondáž rádioaktivity ovzdušia; 2014

soumrak

přechodná doba mezi dnem a nocí nebo mezi nocí a dnem, kdy je Slunce za geometrickým obzorem. Zemský povrch je za soumraku osvětlován pouze slunečním světlem rozptýleným ve vyšších vrstvách zemské atmosféry, a to ještě po západu Slunce, tedy za večerního soumraku nebo již před východem Slunce, tj. za ranního soumraku neboli za svítání. Čím je Slunce níže pod obzorem a osvětluje menší část zemské atmosféry, tím je osvětlení zem. povrchu slabší. Při polohách Slunce pod 18° pod horizontem soumrak zaniká, rozptýlené sluneční světlo již není na obloze patrné a jedná se pak o astronomickou noc. Délka soumraku závisí na úhlu, který svírá zdánlivá sluneční dráha s obzorem, a proto se zvětšuje se zeměp. šířkou. Intenzita světla se při soumraku nemění jen s polohou Slunce pod horizontem, ale závisí i na výskytu oblačnosti, srážek, na vlhkosti vzduchu apod. Z praktických důvodů se rozlišuje soumrak astronomický, námořní (nautický) a občanský. Viz též barvy soumrakové, oblouk soumrakový, oblouk protisoumrakový, spektrum soumrakové.
angl. twilight; slov. súmrak; 1993-a3

soumrak astronomický

doba následující (večer) nebo předcházející (ráno) námořní soumrak. Střed slunečního disku je mezi 12° a 18° pod obzorem. V této době je obloha zčásti osvětlována rozptýleným slunečním světlem, čímž jsou rušena astronomická pozorování. Ve starší literatuře se lze někdy setkat s dnes již anachronickým pojímáním soumraku astronomického v synonymickém smyslu k soumraku jako takovému.
angl. astronomical twilight; slov. astronomický súmrak; 1993-a3

soumrak nautický

, syn. soumrak námořní.
angl. nautical twilight; slov. nautický súmrak; 1993-a1

soumrak námořní

(nautický) — doba následující (večer) nebo předcházející (ráno) občanský soumrak. Při námořním soumraku je střed slunečního disku pod geometrickým obzorem mezi 6° a 12°. V této době lze zpravidla rozeznávat obrysy předmětů a na obloze možno pozorovat jasná souhvězdí sloužící k orientaci. Bývá ještě viditelný mořský obzor, který se dříve používal k navigaci.
angl. nautical twilight; slov. námorný súmrak; 1993-a3

soumrak občanský

doba po západu nebo před východem Slunce, kdy střed slunečního disku není více než 6° pod geometrickým obzorem. V této době je obvykle možno venku za jasného počasí konat běžné práce, resp. číst běžný tisk bez umělého osvětlení. V ČR občanský soumrak trvá v době rovnodennosti asi 30 min a v době slunovratů asi 50 min.
angl. civil twilight; slov. občiansky súmrak; 1993-a3

soustava SI

mezinárodně dohodnutá soustava jednotek fyzikálních veličin, která se skládá ze základních jednotek, odvozených jednotek a násobků a dílů jednotek. Některé ze sedmi základních jednotek (metr, kilogram, sekunda, kelvin, ampér, kandela, mol) se v meteorologii běžně používají. Odvozené jednotky se tvoří výhradně jako součiny a podíly jednotek základních. S vlastním názvem se v meteorologii používá odvozená jednotka pro tlak vzduchu (pascal) a teplotu (stupeň Celsia), bez vlastního názvu např. m.s^–1 pro rychlost, kg.m^–3 pro hustotu apod. Násobky a díly (výhradně dekadické) se tvoří pomocí předpon před jednotkami. Stále se používají tzv. vedlejší jednotky, které byly dříve pro svou všeobecnou rozšířenost a užitečnost řazeny do soustavy SI, přestože nebyly odvozeny ze základních jednotek. Soustava SI akceptuje používat souběžně s jednotkami SI tyto vedlejší jednotky: minuta, hodina, den, úhlový stupeň, úhlová minuta, (úhlová) vteřina, hektar, litr a tuna.
angl. System International; international system of units; slov. sústava SI; 2014

soustava souřadnicová Θ

, syn. theta-systém.
angl. Θ coordinate system; slov. súradnicová sústava ?; 1993-a1

soustava souřadnicová σ

, syn. sigma-systém.
angl. σ coordinate system; slov. súradnicová sústava ?; 1993-a1

soustava souřadnicová absolutní

v meteorologii souřadnicová soustava buď pevná vzhledem ke světovému prostoru, nebo pohybující se vůči němu rovnoměrným přímočarým pohybem. Met. měření se obvykle vztahují k určitému místu, které rotuje vůči světovému prostoru spolu ze Zemí, a proto absolutní souřadnicová soustava není pro met. účely příliš vhodná. Viz též soustava souřadnicová relativní.
angl. absolute system of coordinates; slov. absolútna súradnicová sústava; 1993-a2

soustava souřadnicová hybridní

souřadnicová soustava, jejíž vert. souřadnice přechází v závislosti na výšce z jednoho systému do jiného. Kombinují se tím výhody, které má jeden systém ve spodních vrstvách a druhý systém naopak ve vysokých vrstvách atmosféry. Hybridní souřadnicové soustavy se používají v numerické předpovědi počasí. Příkladem je hybridní σ–p systém, v němž plochy konstantní vert. souřadnice v blízkosti zemského povrchu kopírují terén, ale v horních vrstvách atmosféry se ztotožňují s izobarickými plochami. Viz též p-systém, sigma-systém, theta-systém, z-systém.
angl. hybrid system of coordinates; slov. hybridná súradnicová sústava; 2014

soustava souřadnicová p

, viz p-systém.
angl. p coordinate system; slov. súradnicová sústava p; 1993-a1

soustava souřadnicová přirozená

, soustava souřadnicová místní (lokální) — pravoúhlá rel. soustava souřadnic, v níž kladný směr osy x ztotožňujeme se směrem horiz. proudění, osa y směřuje od směru proudění vlevo a osa z vzhůru. Místo označení souřadnicových os x, y, z se v tomto případě někdy používají symboly s, n, k. Tato soustava se podobně jako standardní souřadnicová soustava používá v dynamické meteorologii, ve fyzice mezní vrstvy atmosféry atd.
angl. natural coordinate system (local coordinate system); slov. prirodzená súradnicová sústava; 1993-a1

soustava souřadnicová relativní

v meteorologii soustava souřadnic pevně spojená s rotující Zemí. V meteorologii se nejčastěji používá rel. souřadnicová soustava standardní a přirozená. Viz též soustava souřadnicová absolutní.
angl. relative coordinate system; slov. relatívna súradnicová sústava; 1993-a2

soustava souřadnicová standardní

pravoúhlá rel. soustava souřadnic, v níž osa x směřuje na východ, osa y na sever a osa z vzhůru. Osy x a y přitom leží v rovině tečné k ideálnímu zemskému povrchu. Viz též soustava souřadnicová přirozená.
angl. standard coordinate system; slov. štandardná súradnicová sústava; 1993-a2

součinitel

, syn. koeficient.
slov. súčiniteľ; 1993-a3

souřadnice meteorologické stanice

zeměp. šířka, zeměp. délka, nadm. výška (ELEV) stanice a nadm. výška tlakoměru, v případě leteckých meteorologických stanic také nadm. výška letiště. Zeměp. šířka, zeměp. délka a nadm. výška stanice se vztahují k bodu pozemku stanice, kde je umístěn srážkoměr; nemá-li stanice srážkoměr, k bodu pozemku stanice, kde je umístěn staniční teploměr. Souřadnice met. stanic jsou uvedeny v publikaci Světové meteorologické organizace WMO No. 9 – Volume A – Observing stations. Viz též metadata meteorologické stanice, indikativ stanice, poloha meteorologické stanice.
angl. coordinates of meteorological station; slov. súradnice meteorologickej stanice; 1993-a3

spad prachu

, spad prašný — hmotnost prachu, který se usadí na jednotku plochy za jednotku času. Nejčastěji se udává v t.km^–2.rok^–1. Velikost spadu prachu je v rozhodující míře určena velkými částicemi s velkými pádovými rychlostmi, tedy s krátkou dobou výskytu v ovzduší. Spad prachu má proto význam spíše jako ukazatel komfortu než jako kritérium znečištění ovzduší pro účely zdravotnictví a hygieny ovzduší.
angl. dust fall; slov. spád prachu; 1993-a2

spad prašný

, syn. spad prachu.
slov. prašný spad; 1993-a1

spad radioaktivní

radioaktivita pevných částic usazených na jednotce vodorovné plochy za jednotku času. Viz též radioaktivita ovzduší, měření radioaktivity atmosféry, oblak radioaktivní.
angl. radioactive fallout; slov. rádioaktívny spad; 1993-a3

spektrofotometr Brewerův

přístroj, který slouží k měření celkového množství ozonu, oxidu siřičitého a NO_x v atmosféře v Dobsonových jednotkách DU a k měření spektrální intenzity toku ultrafialového slunečního záření ve W.m^–2.nm^–1. Spektrofotometr Brewerův technologicky navazuje na spektrofotometr Dobsonův. K rozkladu spektra je ale použita mřížka a intenzita toku ultrafialového záření v oblasti 290–325 nm je proměřována s krokem vlnové délky 0,5 nm. Integrací těchto hodnot je možno určit i celkovou energii UV–B záření přenášenou ve zvoleném vlnovém pásmu, nebo na vybraných absorpčních čarách. Přístroj je plně automatický, přizpůsobený pro trvalý venkovní provoz i v extrémních povětrnostních podmínkách. Režim jeho činnosti je řízen počítačem, který rovněž zaznamenává, vyhodnocuje a telekomunikačně přenáší naměřená data. Brewerův spektrofotometr postupně nahrazuje v celosvětové síti spektrofotometr Dobsonův. Přístroj vyvinula kanadská firma SCI–TEC a v současnosti je vyráběn v několika verzích holandskou firmou Kipp-Zonen.
angl. Brewer spectrophotometer; slov. Brewerov spektrofotometer; 2014

spektrofotometr Dobsonův

přístroj, který slouží k určení celkového množství ozonu ve vert. sloupci atmosféry se spodní základnou na zemském povrchu a s horní základnou na vnější hranici atmosféry. Dobsonův spektrofotometr umožňuje měřit absorpci slunečního záření v oblasti absorpčních čar O₃ v ultrafialové části slunečního spektra. Z těchto měření se pak vypočítává celkový obsah ozonu v atmosféře. Tyto údaje slouží současně jako referenční data pro kontrolu správnosti výsledků ozonometrické sondáže, prováděné pomocí ozonových sond. Světová síť pro měření celkového ozonu pomocí Dobsonova spektrofotometru vznikla z iniciativy Světové meteorologické organizace, která ji metodicky řídí. Viz též sonda ozonová, sondáž ozonometrická.
angl. Dobson spectrophotometer; slov. Dobsonov spektrofotometer; 1993-a3

spektroradiometr

přístroj k měření spektrální intenzity toku dopadajícího záření v různých vlnových oblastech elmag. záření. Spektroradiometry se používají většinou při pozemních i družicových měřeních obsahu a rozložení jednotlivých složek a parametrů zemské atmosféry.
angl. Spectrometer; slov. spektrorádiometer; 2014

spektrum Brockenské

, viz glórie.
angl. Brocken spectrum; slov. Brockenské spektrum; 1993-a3

spektrum Marshallovo a Palmerovo

, viz rozdělení Marshallovo a Palmerovo.
slov. Marshall-Palmerovo spektrum; 2014

spektrum soumrakové

spektrum světla oblohy v době soumraku. Viz též svit oblohy.
angl. twilight spectrum; slov. súmrakové spektrum; 1993-a1

spektrum turbulentních vírů

(vírové) — rozdělení velikostí turbulentních vírů vytvářejících se v proudící tekutině, z met. hlediska především ve vzduchu, jestliže Reynoldsovo číslo dosáhne jisté kritické hodnoty. Spektrum turbulentních vírů je určováno transformací kinetické energie základního uspořádaného proudění v kinetickou energii neuspořádaných vířivých turbulentních pohybů. Kinetická energie základního proudění se přímo transformuje v kinetickou energii největších turbulentních vírů, ta se dále transformuje v kinetickou energii stále jemnějších vířivých pohybů, až nakonec nejmenší turbulentní víry zanikají působením molekulární vazkosti a jim příslušející kinetická energie se přeměňuje na teplo. Viz též turbulence.
angl. eddy spectrum; spectrum of turbulent eddies; turbulent spectrum; turbulence spectrum; slov. spektrum turbulentných vírov; 1993-a1

spektrum velikosti dešťových kapek

vyjádření závislosti objemové koncentrace dešťových kapek na jejich ekvivalentním průměru D (popř. ekvivalentním poloměru). Popisuje se funkcí f(D), pro niž platí, že výraz f(D) dD udává počet kapek v jednotce objemu vzduchu, jejichž ekvivalentní průměr leží v intervalu hodnot < D, D + dD ). Příkladem je Marshallovo a Palmerovo rozdělení velikosti dešťových kapek, které využívá záporné exponenciální rozdělení o dvou parametrech N₀ a λ. Někdy se toto záporné exponenciální rozdělení velikosti kapek užívá i s jinými hodnotami parametrů N₀ a λ např. v závislosti na typu dešťové srážky. Za přesnější odhad se považuje vyjádření spektra dešťových kapek pomocí obecnějšího tvaru gama rozdělení

f (D) = N_{0} D^{β} \exp (- λ D),

kde parametry N₀, λ a β nabývají různých hodnot za různých podmínek a mohou být odhadnuty např. na základě měření polarizačními radary. Viz také videodistrometr.
angl. rain drop size spectrum; slov. spektrum veľkosti dažďových kvapiek; 2014

spektrum velikostí oblačných kapiček

vyjádření závislosti objemové koncentrace oblačných kapiček na jejich velikosti. Měření v oblacích a v mlhách ukazují, že koncentrace oblačných kapek zpravidla prudce roste k maximální hodnotě a pozvolna klesá směrem k větším velikostem kapek. Byla však zjištěna i spektra bimodální. Typický tvar spektra oblačných kapek lze vystihnout pomocí logaritmicko-normálního rozdělení nebo rozdělení gama ve tvaru:

f (r) = A r^{α} exp (- B r^{β}),

kde r je poloměr kapky a f(r)dr udává objemovou koncentraci kapek o poloměru v intervalu (r, r + dr). Parametry A, B, α, β můžeme vyjádřit pomocí momentů funkce f(r) a bimodální tvar spektra lze vystihnout superpozicí dvou monomodálních rozdělení. Nejznámějším příkladem analytického vyjádření spektra velikosti oblačných kapek je tzv. Chrgianovo-Mazinovo rozdělení, které užívá gama rozdělení s hodnotami parametrů α = 2 a β = 1. Hodnoty parametrů A a B je možné stanovit např. pomocí celkové koncentrace kapek N a středního poloměru kapek r_stř:

N = 2 A / B^{3}, r_{s t ř} = 3 / B,

které známe z měření. Analytické vyjádření spektra velikosti oblačných kapek reprezentuje střední spektrum kapek a jednotlivá spektra měřená v oblacích a mlhách se mohou vzájemně i od analytického vyjádření značně lišit. Viz také pádová rychlost kapek, spektrum velikosti dešťových kapek, oblačná voda.
angl. spectrum of cloud droplets; slov. spektrum veľkosti oblačných kvapôčok; 1993-a3

spektrum vírové

, syn. spektrum turbulentních vírů.
slov. vírové spektrum; 1993-a1

spektrum částic atmosférického aerosolu

vyjádření závislosti počtu aerosolových částic určité velikosti obsažených v jednotce objemu na jejich poloměru r (popř. průměru). Popisuje se funkcí f(r), pro niž platí, že výraz f(r) dr je roven počtu částic v jednotce objemu, jejichž poloměr leží v intervalu hodnot (r, r + dr), nebo funkcí F(r) = f(r) / N, kde N značí počet všech částic v jednotce objemu. Výraz F(r) dr se rovná poměru počtu částic o poloměru z intervalu (r,r + dr) k počtu všech částic v objemové jednotce. Jako konkrétní příklady zmíněných funkcí lze uvést tzv. Jungeho rozdělení vhodné pro většinu aerosolů kontinentálního původu v oboru částic větších než 10^–7 m:

f (r) = C r^{- (β + 1)},

kde C je vhodně zvolená konstanta a hodnota β se většinou volí blízká třem, popř. logaritmicko-normální rozdělení nebo funkci:

f (r) = a r^{α} \exp (- b r^{β^{*}}),

pro niž a, α, b, ß^* jsou konstanty charakterizující daný typ atmosférického aerosolu.
Pro naposled uvedenou funkci používají někteří autoři název zobecněná gama-funkce a tato funkce spolu s logaritmicko-normálním rozdělením představuje příklady asymetrického jednomodálního rozdělení. Reálné spektrum velikostí částic atmosférického aerosolu obvykle představuje superpozici tří takovýchto rozdělení, v níž se pak přirozeně uplatňují tři módy, tzv. nukleační mód, akumulační mód a hrubý mód. Obalová křivka právě zmíněného celkového třímodálního rozdělení často dobře odpovídá zde již rovněž zmíněnému Jungeho rozdělení v oblasti jeho platnosti.
Analogicky k právě uvedenému lze vytvářet spektra ve vztahu k úhrnným objemům nebo hmotnostem aerosolových částic, obsažených v jednotce objemu, v závislosti na jejich poloměru. Mluvíme pak o objemových nebo hmotnostních (hmotových) spektrech. Podoba těchto spekter odpovídá skutečnosti, že s rostoucí velikostí aerosolových částic sice klesají jejich počty, ale výrazně roste jim odpovídající úhrnný objem nebo hmotnost. Viz též nukleace.
angl. spectrum of atmospheric aerosol particles; slov. spektrum častíc atmosférického aerosólu; 1993-a3

spirála Ekmanova

, viz spirála Taylorova.
angl. Ekman spiral; slov. Ekmanova špirála; 1993-a1

spirála Taylorova

geometrické vyjádření změn vektoru větru s výškou v mezní vrstvě atmosféry teor. vypočtené za zjednodušujícího předpokladu, že se koeficient turbulentní difuze a hustota vzduchu s výškou nemění, proudění vzduchu je horiz. a nezrychlované, geostrofický vítr nezávisí na výšce a rychlost proudění v mezní vrstvě se s výškou asymptoticky blíží rychlosti geostrofického větru. Obalovou křivku koncových bodů vektorů znázorňujících vítr v různých hladinách mezní vrstvy a vynesených z jednoho zvoleného bodu pak nazýváme Taylorovou spirálou. Zvláštní případ Taylorovy spirály, kdy úhel sevřený směry přízemního a geostrofického větru se rovná 45°, se obvykle nazývá spirálou Ekmanovou. Někteří autoři však používají pojmy spirála Taylorova a spirála Ekmanova jako syn.
Teorii této spirály vypracoval V. W. Ekman (1902) pro pohyb vody ve svrchních vrstvách oceánu vyvolaný účinkem větru. Na poměry v atmosféře ji aplikoval F. Äkerblom (1908) na základě měření větru na Eiffelově věži v Paříži. Zobecněný výklad na podkladě teorie atmosférické turbulence podal G. I. Taylor (1915). Viz též vítr přízemní, stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry.
angl. Taylor spiral; slov. Taylorova špirála; 1993-a1

spissatus

(spi) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Označuje závojovitý oblak, který je opt. tak hustý, že se proti Slunci zdá šedavý. Označení spi se používá u druhu cirrus.
angl. spissatus; slov. spissatus; 1993-a2

sprška

lid. označení pro dešťovou přeháňku. Viz též přeprška.
slov. spŕška; 1993-a1

squall line

silná forma čáry instability s výskytem více či méně lineárně uspořádaných silnějších konv. bouří. Jednotlivé bouře mohou být zcela oddělené bezoblačným prostorem, nebo jsou naopak propojeny, vzájemně interagují, a vytvářejí tak organizovaný mezoměřítkový konv. systém. Squall line se často vyskytuje před studenou frontou, výjimečně za ní, bývá za ni rovněž považována konvekce tzv. dry line, vyskytující se na severoamerických Velkých pláních. Pokud se squall line vyskytuje před studenou frontou, mohou být doprovodné projevy počasí daleko výraznější než na samotné frontě. Do češtiny se někdy nepřesně překládá jako obecnější pojem čára instability nebo nevhodně jako čára húlav.
angl. squall line; slov. squall line; 2014

srážka ideální

prům. množství srážek připadající na jeden den kalendářního měsíce. Je klimatologickou charakteristikou, která vylučuje vliv nestejné délky jednotlivých měsíců při studiu roč. chodu srážek. Pomocí ideální srážky lze např. zjistit, zda roč. minimum srážek připadající na únor souvisí s poměry klimatickými, nebo zda je důsledkem menšího počtu dní v tomto měsíci. Termín navrhl B. Hrudička.
slov. ideálne zrážky; 1993-a1

srážka pravděpodobná maximální

(PMP, z angl. Probable Maximum Precipitation) — podle Světové meteorologické organizace (WMO) je pravděpodobná maximální srážka definována jako maximální fyzikálně možný srážkový úhrn pro oblast dané velikosti a dané geografické polohy, pro danou dobu během roku a pro dané trvání srážkové události. Odhad PMP nebere v úvahu možné klimatické změny. Z této definice vyplývá, že hodnota PMP je odhadem, který lze verifikovat jenom v negativním smyslu, tzn. že odhad PMP, který by byl při konkrétní srážce překonán, je nutné revidovat. Při posuzování vodních děl jsou v některých zemích využívány odhady tzv. pravděpodobné maximální povodně (PMF z angl. Probable Maximum Flood), které využívají odhad PMP pro dané trvání srážky a berou v úvahu kapacitní, stavební a odtokové vlastnosti daného vodního díla. Hodnota PMP se může měnit i s velikostí a umístěním zájmového povodí, stejně jako s meteorologickými podmínkami, za nichž zde k extrémním srážkám dochází. Základní postupem při stanovení hodnoty PMP je tzv. metoda transpozice a maximalizace extrémních srážkových událostí do zájmového území, pokud to meteorologické podmínky v dané oblasti dovolují.
angl. probable maximum precipitation (PMP); slov. pravdepodobné maximálne zrážky; 2014

srážkoměr

, hyetometr, zast. dešťoměr — přístroj pro měření úhrnu srážek, tj. výšky sloupce srážkové vody, který by se vytvořil na vodorovném nepropustném povrchu, pokud by nedocházelo k výparu a voda neodtékala. V ČHMÚ se užívají převážně srážkoměry se záchytnou plochou 500 cm² instalované tak, aby byla výška záchytné plochy 1 m nad terénem, popř. nad sněhovou pokrývkou. Ve vyšších a horských polohách mohou být srážkoměry pro zimní období vybaveny výškově stavitelným stojanem, popřípadě trvale umístěny na přístrojové rampě. V horských oblastech může být srážkoměr vybaven Tretjakovovým ochranným límcem pro zajištění lepší činnosti srážkoměru (snížení rychlosti proudění v okolí záchytné plochy srážkoměru). Viz též měření atmosférických srážek, ochrana srážkoměru.
angl. rain gauge; precipitation gauge; slov. zrážkomer; 1993-a3

srážkoměr automatický váhový

základem měření je kontinuální vážení nádoby, která zachycuje padající srážky, tenzometrickou váhou připojenou na řídicí elektroniku. Odstraňuje nedostatky jednoduššího automatického člunkového srážkoměru, protože zachytí a ihned vyhodnotí i tuhé srážky a jeho přesnost není závislá na intenzitě srážek. Pro zachycení tuhých srážek je ve vážené nádobě ekologická nemrznoucí kapalina. Samovolný výpar z hladiny vážené nádoby je potlačen použitím vrstvy silikonového oleje na povrchu vážené kapaliny.
angl. weighing gauge; slov. automatický váhový zrážkomer; 2014

srážkoměr automatický člunkový

měření je založeno na počtu impulzů vyvolaných překlápěním dvoudílného člunku dešťovou vodou. Po naplnění horní poloviny dvoudílného člunku se člunek překlopí, tím voda z nyní spodní poloviny člunku vyteče a pod zdroj vody se nastaví druhá, nyní horní polovina. Pro měření srážek v zimním období musí být srážkoměr vytápěn. Z počtu impulzů je možné určit celkové množství i okamžitou intenzitu srážek.
angl. tipping bucket gauge; slov. automatický člnkový zrážkomer; 2014

srážkoměr manuální

je tvořen dvěma záchytnými nádobami, nálevkou se stejnou záchytnou plochou, konvicí a odměrkou. Při měření se vystavuje vždy jedna nádoba na podstavec tak, aby její záchytná plocha byla ve výšce 1 m nad terénem, popř. nad sněhovou pokrývkou. V letním období se na nádobu nasazuje nálevka omezující výpar zachycené srážkové vody. Kapalné srážky se měří po přelití ze záchytné nádoby do odměrky, která je rozdělená na dílky odpovídající milimetrům srážek. Tuhé srážky se před měřením objemu nechají roztát v mírně teplém prostředí. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z manuálních srážkoměrů používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření se srážkoměrem automatickým.
angl. manual precipitation gauge; slov. manuálny zrážkomer; 2014

srážky

částice vzniklé kondenzací nebo depozicí vodní páry v ovzduší, na jejichž růstu se mohou podílet i další procesy mikrofyziky oblaků a srážek. Vyskytují se v atmosféře, na povrchu země nebo předmětech v atmosféře v kapalné nebo pevné fázi. Rozeznáváme srážky: a) padající – déšť, mrznoucí déšť, mrholení, mrznoucí mrholení, sníh, sněhové krupky, sněhová zrna, krupky, zmrzlý déšť, kroupy a ledové jehličky; b) usazené – rosa, jíní, námraza, ledovka a srážky z mlhy. Pokud srážky vypadávají z oblaků, avšak nedosahují povrchu země, označují se jako virga (srážkové pruhy). Popis srážek je uveden v Mezinárodním atlasu oblaků a v návodech pro pozorovatele met. stanic. Viz též hydrometeory, teorie vzniku srážek, intenzita srážek, inverze srážek, intercepce srážek, izohyeta, měření srážek, režim srážkový, stín srážkový, pole srážek, extrémy srážek.
angl. precipitation; slov. atmosférické zrážky; 1993-b3

srážky bouřkové

označení pro konv. srážky, které vypadávají z oblaků druhu cumulonimbus při bouřce. Typickými bouřkovými srážkami jsou intenzivní deště, někdy doprovázené krupkami nebo kroupami. Vyskytují se především v letním období a způsobují škody zejména v zemědělství. Viz též krupobití, intenzita srážek, přeháňky, déšť přívalový.
angl. thundery precipitation; slov. búrkové zrážky; 1993-a2

srážky cyklonální

srážky vypadávající v oblasti cyklony. Jsou to jednak frontální srážky, a ze srážek nefrontálních především srážky vypadávající v teplém sektoru cyklon a v oblastech významného střihu větru s cyklonálním zakřivením izobar či izohyps. Cyklonální srážky mohou být jak trvalé, tak v podobě přeháněk.
angl. cyclonic precipitation; slov. cyklonálne zrážky; 1993-a2

srážky efektivní

1. v zeměď. meteorologii část padajících srážek, která povrchově neodteče, vsakuje se do půdy a může být využita rostlinstvem; 2. v hydrologii srážky vytvářející přímý odtok.
angl. effective precipitation; slov. efektívne zrážky; 1993-a3

srážky frontální

srážky vypadávající v oblasti atmosférické fronty. Jejich intenzita závisí na vlhkosti vzduchu a na vert. pohybech vzduchu podél nebo v blízkosti frontální plochy. Na teplé frontě a studené frontě prvního druhu, především v chladném pololetí, mají zpravidla trvalý charakter. Na studené frontě druhého druhu, především v teplém pololetí, se vyskytují frontální srážky v podobě konv. přeháněk a lijáků.
angl. frontal precipitation; slov. frontálne zrážky; 1993-a3

srážky hnané větrem

část padajících srážek, která má vlivem větru horiz. složku pohybu. Pro jejich měření by bylo nutné použít speciální srážkoměry s vert. záchytnou plochou. Srážky hnané větrem se na stanicích v ČR neměří, jejich měření není požadováno doporučeními Světové meteorologické organizace.
slov. zrážky hnané vetrom; 1993-a3

srážky horizontální

nevhodný název pro srážky usazené.
angl. precipitation deposit; slov. horizontálne zrážky; 1993-a2

srážky kapalné

hydrometeor tvořený vodními kapkami dopadajícími z oblaků na zemský povrch nebo usazenými na předmětech na zemském povrchu, popř. v atmosféře, např. na plochách letadla, na povrchu balonu apod. Mezi padající kapalné srážky patří déšť a mrholení, mrznoucí déšť a mrznoucí mrholení, k usazeným kapalným srážkám počítáme rosu. Viz též srážky tuhé, srážky smíšené.
angl. liquid precipitation; slov. kvapalné zrážky; 1993-a3

srážky konvekční

(konvektivní) — srážky vypadávající ze srážkových kupovitých oblaků, zejména z oblaků druhu cumulonimbus. Mohou mít formu přeháněk s omezeným plošným rozsahem, krátkou dobou trvání a rozdílnou intenzitou. Mohou však dosáhnout formy přívalového deště. Bývají doprovázeny bouřkou. Ve stř. zeměp. šířkách jsou v létě tvořeny deštěm, někdy s kroupami, v přechodných roč. dobách a v zimě zpravidla mokrým sněhem nebo sněhovými krupkami. V nízkých zeměp. šířkách, kde se mohou srážkové částice vyvinout i v teplých oblacích, vypadávají silné konv. srážky i z oblaků cumulus congestus. Viz též intenzita srážek, teorie vzniku srážek koalescencí.
angl. convective precipitation; slov. konvekčné zrážky; 1993-a3

srážky monzunové

srážky přinášené do oblastí s monzunovým klimatem převážně prostřednictvím letního monzunu, v případě např. ostrovních lokalit i zimním monzunem, který se nad mořem obohatil vodní párou. Bývají velmi vydatné, zvláště v případě orografického zesílení srážek. V zasažených oblastech představují hlavní období dešťů, přičemž směrem do nitra pevnin nastávají obecně později a jejich vydatnost klesá. Viz též pól dešťů, extrémy srážek.
angl. monsoon precipitation; slov. monzúnové zrážky; 1993-a3

srážky místní

srážky vypadávající na poměrně malou plochu, zpravidla s velmi rozdílnou intenzitou i dobou trvání. Místní srážky vypadávají z izolovaných oblaků druhu cumulonimbus a stratocumulus, zřídka i cumulus (zvláště v tropech), v zimním období i z oblaků druhu stratus. Může jít o srážky podmíněné orograficky, např. na pobřežích, návětrných svazích apod. Místní srážky mohou mít formu přeháněk, bouřkových srážek, krupobití, ale i pouze mrholení a v zimním období vypadávání sněhových krupek nebo sněhových zrn. Viz též srážky nefrontální.
angl. local precipitation; slov. miestne zrážky; 1993-a2

srážky nefrontální

srážky, které bezprostředně nesouvisí s vert. pohyby vzduchu na atmosférických frontách. Patří k nim zvláště srážky místní, srážky v instabilně zvrstveném studeném vzduchu mimo oblast fronty, srážky v teplém sektoru cyklon, srážky z nízké inverzní oblačnosti, srážky v oblastech s významným vert. střihem větru, někdy i srážky orografické. Viz též srážky frontální.
angl. non-frontal precipitation; slov. nefrontálne zrážky; 1993-a2

srážky neměřitelné

srážky, při kterých je množství srážek za daný časový interval menší než 0,1 mm. Viz měření srážek.
angl. trace ; slov. nemerateľné zrážky; 1993-a3

srážky normální

, viz normál klimatologický.
slov. normálne zrážky; 1993-a1

srážky občasné

padající srážky, které během poslední hodiny před termínem pozorování byly přerušovány, neměly však charakter přeháněk.
angl. intermittent precipitation; slov. občasné zrážky; 1993-a3

srážky orografické

srážky vytvořené nebo zesílené v důsledku procesů orografického zesílení srážek. Orografické srážky mají často charakter trvalých srážek, ovlivněných výstupnými pohyby vzduchu při přetékání horské překážky a případně ještě zesílených nálevkovým efektem. Takové srážky se vyskytují nejen na horách, nýbrž i v jejich návětří. K orografickým srážkám dále řadíme konv. srážky podmíněné orografií, které mohou vznikat nebo se šířit i v závětří hor. Prostorové rozdělení orografických srážek tak podmiňuje klimatické poměry hor i přilehlých oblastí. Viz též oblak orografický.
angl. orographic precipitation; slov. orografické zrážky; 1993-a3

srážky ovzdušné

, syn. srážky.
angl. precipitation; slov. ovzdušné zrážky; 1993-a2

srážky padající

, viz srážky.
angl. falling precipitation; slov. padajúce zrážky; 1993-a2

srážky předfrontální

srážky, které vypadávají v oblasti atmosférické fronty před frontální čarou. Předfrontální srážky mohou být jak trvalé, tak ve formě přeháněk. Jejich trvání na určitém místě závisí především na rychlosti postupu fronty, na její výraznosti, roč. a denní době. Nejdelší trvání obvykle mívají srážky před teplými frontami, někdy i více než 24 h, nejkratší před studenými frontami, někdy jen několik min. Viz též srážky frontální, srážky zafrontální.
angl. pre-frontal precipitation; slov. predfrontálne zrážky; 1993-a2

srážky přeháňkové

, viz přeháňka.
angl. showery precipitation; slov. prehánkové zrážky; 1993-a1

srážky při bezoblačné obloze

drobná ledová zrnka, jehličky, krystalky nebo vodní kapičky padající při jasné obloze. Tento jev je pozorován zřídka.
angl. precipitation from a clear sky; slov. zrážky pri bezoblačnej oblohe; 1993-a3

srážky relativní

charakteristika poměrného rozložení srážek během roku, popř. za kratší období. Zpravidla jde o prům. měs. úhrny srážek udané v % prům. roč. úhrnu srážek. V klimatologii se relativní srážky používají především k porovnání časového rozdělení srážek na stanicích s rozdílným roč. úhrnem srážek, přičemž mohou sloužit ke stanovení ombrické kontinentality klimatu, viz Markhamův index.
angl. relative precipitation; slov. relatívne zrážky; 1993-a3

srážky smíšené

hydrometeor tvořený současně kapalnými srážkami a tuhými srážkami. Smíšené srážky se vyskytují nejčastěji při přízemních teplotách vzduchu kolem 0 °C.
angl. mixed precipitation; slov. zmiešané zrážky; 1993-a1

srážky trvalé

hydrometeor, který je tvořený vodními kapkami nebo ledovými částicemi padajícími po delší dobu s více méně stálou intenzitou z vrstevnatých oblaků, zpravidla druhu nimbostratus a altostratus, obvykle ve tvaru deště, mrholení, sněhu, sněhových zrn a zmrzlého deště nebo krupek. Trvalé srážky bývají často pozorovány nad většími územními celky. Jestliže na určitou dobu ustávají, nazývají se občasnými srážkami (např. občasný déšť), které se nesmí zaměňovat za přeháňky vypadávající z konv. oblaků. Viz též déšť krajinný.
angl. continuous precipitation; slov. trvalé zrážky; 1993-a1

srážky tuhé

hydrometeor, který je tvořený ledovými částicemi dopadajícími z oblaků na zemský povrch nebo usazenými na předmětech na zemském povrchu, popř. v atmosféře, např. na plochách letadla, na povrchu balonu apod. Mezi padající tuhé srážky patří sníh, sněhové krupky, sněhová zrna, zmrzlý déšť nebo krupky, kroupy a ledové jehličky. K usazeným tuhým srážkám řadíme zmrzlou rosu, jíní, námrazu a ledovku. Viz též srážky smíšené, srážky kapalné.
angl. solid precipitation; slov. tuhé zrážky; 1993-a3

srážky usazené

, viz srážky.
angl. precipitation deposit; slov. usadené zrážky; 1993-a1

srážky vertikální

, viz srážky.
slov. vertikálne zrážky; 1993-a1

srážky zafrontální

srážky, které vypadávají v oblasti atmosférické fronty za frontální čarou. Mohou být jak trvalé, tak ve formě přeháněk. Jejich intenzita a trvání na určitém místě závisí na druhu fronty, na její výraznosti, rychlosti postupu a roč. i denní době. Nejdelší trvání a největší intenzitu mívají srážky za studenou frontou prvního druhu, významné mohou být i srážky za okluzní frontou charakteru studené fronty. Viz též srážky frontální, srážky předfrontální.
angl. post-frontal precipitation; slov. zafrontálne zrážky; 1993-a2

stabilita atmosféry absolutní

vertikální stabilita atmosféry pro suchý, nenasycený i nasycený vzduch, kdy vertikální teplotní gradient v určité vrstvě atmosféry je menší než nasyceně adiabatický teplotní gradient. Viz též instabilita atmosféry absolutní.
angl. absolute stability of atmosphere; slov. absolútna stabilita atmosféry; 1993-a3

stabilita atmosféry statická

, viz stabilita atmosféry vertikální.
slov. statická stabilita atmosféry; 2014

stabilita atmosféry vertikální

1. stav atmosféry, při němž dochází k útlumu poruch spojených s vychýlením vzduchové částice ve vert. směru. Je charakterizována vertikálním teplotním gradientem menším, než je suchoadiabatický teplotní gradient v případě vzduchu nenasyceného vodní párou a menším než nasyceně adiabatický teplotní gradient v případě vzduchu nasyceného vodní párou. Ve druhém případě někdy mluvíme o absolutní stabilitě atmosféry.
2. souhrnná charakteristika teplotního zvrstvení atmosféry v porovnání s hodnotou adiabatického teplotního gradientu. Někdy používáme i označení statická stabilita atmosféry, neboť se zpravidla hodnotí v prostředí, které je v hydrostatické rovnováze. Stabilita atmosféry se v praxi nejčastěji určuje rozborem výsledků aerologických měření na termodynamickém diagramu. Viz též instabilita atmosféry vertikální, metoda částice, index stability, míra stability.
angl. vertical stability; slov. vertikálna stabilita atmosféry; 1993-b3

stabilizace anticyklony

méně často používané označení pro proces, během něhož postupující anticyklona, která obyčejně uzavírá sérii cyklon, ztrácí pohyb a mohutní. Izobary se přitom stávají stále symetričtějšími vůči jejímu středu a zvětšuje se její vert. rozsah. Viz též mohutnění anticyklony.
angl. stabilization of anticyclone; slov. stabilizácia anticyklóny; 1993-a3

stadia vývoje anticyklony

obvykle se rozeznávají tato stadia: a) stadium vzniku – od prvních příznaků na přízemní povětrnostní mapě (růst tlaku vzduchu na přední i zadní straně hřebene vysokého tlaku) do objevení se první uzavřené izobary s hodnotou dělitelnou pěti (v některých povětrnostních službách dělitelnou čtyřmi); b) stadium mohutnění (zesilování) anticyklony – období od vzniku anticyklony do doby dosažení nejvyššího tlaku vzduchu; c) stadium slábnutí anticyklony charakterizované poklesem tlaku vzduchu ve středu anticyklony; d) stadium rozpadu – období celkového poklesu tlaku vzduchu v oblasti anticyklony až do jejího vymizení jako samostatného tlakového útvaru. Někteří autoři zahrnují stadium rozpadu pod stadium slábnutí anticyklony. Viz též stadia vývoje cyklony, regenerace anticyklony, stabilizace anticyklony.
angl. stages of anticyclone development; slov. štádiá vývoja anticyklóny; 1993-a3

stadia vývoje cyklony

1. u frontálních cyklon obvykle rozeznáváme: a) počáteční stadium (stadium vzniku), tj. období od prvních příznaků vývoje cyklony až po objevení se první uzavřené izobary s hodnotou dělitelnou pěti (v některých povětrnostních službách dělitelnou čtyřmi); b) stadium mladé cyklony, což je období od utvoření cyklony do začátku procesu okluze, popř. oddělení studené od teplé fronty v případě Shapiro-Keyserůva modelu cyklony; c) stadium největšího vývoje, které trvá od začátku okludování či oddělení front až po dosažení nejnižšího tlaku ve středu cyklony; d) stadium vyplňování cyklony, od doby začátku vzestupu tlaku vzduchu až do úplného zániku cyklony jako samostatného tlakového útvaru na přízemní povětrnostní mapě. Stadia b) a c) se často označují společným termínem stadium prohlubování cyklony.
2. Z hlediska frontální analýzy podle norské meteorologické školy rozlišujeme: a) stadium frontální vlny; b) stadium mladé cyklony; c) stadium okludované cyklony. Přechod z jednoho stadia do druhého je provázen změnou vert. stavby cyklony a změnou podmínek počasí v oblasti, kterou cyklona ovlivňuje. Viz též počasí cyklonální, regenerace cyklony, segmentace cyklony.
angl. stages of cyclone development; slov. štádiá vývoja cyklóny; 1993-a3

stadiál

, viz cyklus klimatický kvartérní.
slov. stadiál; 2014

stanice aerologická

meteorologická stanice provádějící měření meteorologických prvků v mezní vrstvě atmosféry a ve volné atmosféře. Někdy se mezi aerologické stanice zahrnují i stanice měřící pouze v mezní vrstvě atmosféry. Podle umístění je možno tyto stanice členit na pozemní, námořní a letadlové. Podle prostředků využívaných pro měření je možno aerologické stanice dále dělit na stanice radiosondážní, radiovětroměrné, pilotážní, pro raketovou sondáž ovzduší, letadlový průzkum počasí, transosondáž atmosféry, pro akustickou sondáž atmosféry nebo radiolokační meteorologická měření apod. Viz též aerologie, měření aerologické, sondáž ovzduší.
angl. aerological station; upper-air station; upper-air synoptic station; slov. aerologická stanica; 1993-a3

stanice agrometeorologická

met. stanice, která slouží potřebám zeměď. vědy a praxe. Dělí se na stanice základní, doplňkové, pomocné a speciální. Podle doporučení Světové meteorologické organizace tyto stanice: a) v oblasti met. veličin měří teplotu a vlhkost vzduchu v různých výškách až do 10 m v závislosti na výšce a charakteru porostu, půdní teploty v hloubkách 5, 10, 20, 50 a 100 cm, popř. i v dalších pro speciální účely, půdní vlhkost, charakteristiky turbulence v porostech nebo v jejich blízkosti, hydrometeory, evapotranspiraci, sluneční svit a složky radiační bilance a provádí pozorování meteorologických jevů, které ohrožují rostliny; b) v oblasti biologických faktorů provádějí fenologická pozorování, kvalit. a kvantit. pozorování rostlin a zvířectva, poškození rostlin a zvířat přírodními jevy i antropogenní činností.
angl. agrometeorological station; slov. agrometeorologická stanica; 1993-a3

stanice dobrovolnická

někdy používané pracovní označení meteorologické stanice, jejímiž pozorovateli jsou zacvičení dobrovolní spolupracovníci met. institucí, tedy osoby, které nejsou stálými zaměstnanci těchto institucí a zpravidla nemají ani met. odb. vzdělání. Viz též stanice profesionální.
angl. voluntary observer station; slov. dobrovoľnícka stanica; 1993-a1

stanice fenologická

speciální stanice sledující data nástupu tzv. fenologických fází, což jsou přesně definovaná vývojová stádia nebo periodicky se opakující životní projevy rostlin či živočichů. Po přiřazení meteorologických dat z nejbližší meteorologické stanice slouží napozorované údaje ke zkoumání vztahu mezi počasím nebo klimatem a živými organizmy, využívají se i v zemědělské a lesnické praxi, ekologii a bioklimatologii. Fenologická stanice bývá často specializovaná, např. na polní plodiny, ovocné dřeviny nebo divoce rostoucí rostliny. V současnosti jsou v ČR provozována pouze fytofenologická pozorování.
angl. phenological station; slov. fenologická stanica; 1993-a3

stanice klimatologická

meteorologická stanice, jejímž úkolem je provádět klimatologická pozorování a měření v pevně stanovených termínech, v ČR zpravidla v klimatologických termínech. Data jsou předávána do zpracovatelských center a slouží pro získávání režimových časových a prostorových met. a klimatologických informací. Klimatologické stanice se dělí podle rozsahu a zaměření činnosti na klimatologické stanice základní, doplňkové a srážkoměrné.
angl. climatological station; slov. klimatologická stanica; 1993-a3

stanice klimatologická doplňková

meteorologická stanice, na níž se provádí klimatologické pozorování v částečně omezeném rozsahu a nemusí být prováděno nepřetržitě. Rovněž tech. vybavení nemusí být kompletní, ale měření max. a min. teplot a množství srážek je povinné. Doplňkové klimatologické stanice slouží k doplnění sítě zákl. klimatologických stanic.
angl. ordinary climatological station; slov. doplnková klimatologická stanica; 1993-a3

stanice klimatologická referenční

klimatologická stanice, která má homogenní řadu pozorování po dobu alespoň 30 let a pracuje za přesně stanovených podmínek. Údaje z těchto stanic jsou navzájem dobře srovnatelné a tvoří základ jak pro zpracování klimatografií, tak pro sledování klimatických změn. Referenční klimatologické stanice by měly být umístěny tak, aby vliv lidské činnosti na jejich měření byl minimální.
angl. reference climatological station; slov. referenčná klimatologická stanica; 1993-a3

stanice klimatologická základní

meteorologická stanice, na níž je prováděno klimatologické pozorování podle úplného programu a která má nepřetržitý provoz a úplné přístr. vybavení. Doporučený rozsah met. prvků měřených nebo pozorovaných na základní klimatologické stanici: stav a průběh počasí, množství a druh oblačnosti, výška základny oblačnosti, směr a rychlost větru, teplota, vlhkost a tlak vzduchu, dohlednost, množství srážek, sněhová pokrývka, sluneční svit a teplota půdy v hloubkách 5, 10, 20, 50, 100, 150 a 300 cm. Základní klimatologické stanice v ČR neměří teplotu půdy v hloubkách 150 a 300 cm; dohlednost, druh oblačnosti a výška základny oblačnosti se pozorují jen na profesionálních stanicích.
angl. principal climatological station; slov. základná klimatologická stanica; 1993-a3

stanice meteorologická

místo, v němž se konají stanovená meteorologická pozorování podle dohodnutých mezinárodních nebo vnitrostátních postupů. Základním předpokladem je odpovídající tech., personální a komunikační vybavení. Meteorologické stanice je možné dělit podle různých hledisek: a) podle odb. zaměření se rozlišují synoptické, klimatologické, letecké meteorologické stanice, agrometeorologické stanice a stanice speciální; b) podle charakteru získávaných dat se dělí na meteorologické stanice přízemní, stanice aerologické a na stanice měřící v mezní vrstvě atmosféry; c) podle umístění se dělí na stanice pozemní, stanice mořské a stanice letounové. Jedna meteorologická stanice může plnit úkoly různého odborného zaměření a rozsahu.
angl. meteorological station; weather station; slov. meteorologická stanica; 1993-a3

stanice meteorologická automatická

met. stanice, která měří met. prvky bez přímé součinnosti s člověkem. Výsledky měření jsou vysílány automaticky do centra ve formě kódovaných zpráv nebo v datových souborech. V praxi je často užívaná anglická zkratka AWS. Viz též automatizace v meteorologii.
angl. automatic weather station; slov. automatická meteorologická stanica; 1993-a3

stanice meteorologická automatizovaná

met. stanice vybavená automatickým měřicím systémem. Všechny profesionální stanice ČR jsou automatizovány.
angl. automated meteorological station; slov. automatizovaná meteorologická stanica; 2014

stanice meteorologická horská

met. stanice zařazená do kategorie přízemních stanic a umístěná v horském terénu. Kromě úkolů synop. nebo klimatol. stanice někdy plní i úkoly stanice speciální. Ve zprávách z horské met. stanice se místo tlaku vzduchu redukovaného na stř. hladinu moře uvádí geopotenciál nejbližší standardní tlakové hladiny (např. 850 nebo 700 hPa). Horské met. stanice pozorují také oblačnost se základnou pod úrovní stanice. Nejvýše položená synoptická stanice v Evropě je Jungfraujoch (3 576 m). V ČR je v činnosti např. Lysá hora (1 322 m).
angl. mountain station; slov. horská meteorologická stanica; 1993-a3

stanice meteorologická letecká

met. stanice umístěná na letišti, na které se provádí met. pozorování zaměřené pro potřebu letectva. Může zároveň poskytovat zákl. informace pro let, většinou s využitím podkladů získaných od let. met. služebny nebo od pracoviště met. výstražné služby. Poskytuje rovněž orgánům řízení letového provozu operativní met. údaje z vlastní zóny odpovědnosti, a to některé nepřetržitě, některé v určených termínech, na vyžádání nebo po překročení stanovených hodnot met. prvků. V ČR vykonává obvykle rovněž funkci zákl. synop. stanice. Viz též meteorologie letecká, zabezpečení letectva meteorologické, kódy letecké meteorologické.
angl. aeronautical meteorological station; slov. letecká meteorologická stanica; 1993-a3

stanice meteorologická letištní

nevhodné označení pro leteckou meteorologickou stanici, která je umístěna přímo na letišti.
slov. letištná meteorologická stanica; 1993-a1

stanice meteorologická letounová

letoun, výjimečně kluzák nebo vrtulník upravený pro met. měření a umožňující pozorování met. prvků a jevů, popř. vybavený pro vypouštění klesavých radiosond nebo pro jiná speciální měření. Letounová met. stanice provádí vert. nebo horiz. sondáže ovzduší. Viz též sondáž ovzduší letadlová, průzkum letadlový.
angl. aircraft meteorological station; slov. lietadlová meteorologická stanica; 1993-a3

stanice meteorologická lodní doplňková

met. stanice na pohybující se lodi, která je vybavena jen nejnutnějšími spolehlivými met. přístroji a předává kódované zprávy o přízemních met. pozorováních.
angl. supplementary ship station; slov. lodná doplnková meteorologická stanica; 1993-a3

stanice meteorologická lodní pomocná

met. stanice na pohybující se lodi, která je vybavena jen základními met. přístroji, často bez certifikace, a předává na vyžádání z určité oblasti nebo za určitých povětrnostních podmínek kódované zprávy o met. pozorováních nebo informace v otevřené řeči.
angl. auxiliary ship station; slov. lodná pomocná meteorologická stanica; 1993-a3

stanice meteorologická lodní základní

met. stanice na pohybující se lodi, která je vybavena spolehlivými met. přístroji a předává v plném rozsahu kódované zprávy o přízemních met. pozorováních.
angl. selected ship station; slov. lodná základná meteorologická stanica; 1993-a3

stanice meteorologická manuální

meteorologická stanice, která není vybavená automatickým meteorologickým systémem.
slov. manuálna meteorologická stanica; 2014

stanice meteorologická mobilní

met. stanice instalovaná dočasně na místě, kde není stálá met. stanice nebo kde je třeba provádět specializovaná měření. Mobilní met. stanice může provádět přízemní i aerol. měření.
angl. mobile weather station; slov. mobilná meteorologická stanica; 1993-a3

stanice meteorologická mořská

met. stanice, která provádí měření a pozorování na prostředku plovoucím nebo zakotveném na moři, např. na lodi, bóji nebo těžní plošině. Mezi mořské met. stanice patří stanice meteorologické námořní, stanice meteorologické lodní a stanice na majákových lodích. Některé postupy při obsluze přístrojů, pozorování met. jevů a umísťování čidel na mořských met. stanicích jsou odlišné od postupů používaných na pozemních met. stanicích.
angl. sea station; slov. morská meteorologická stanica; 1993-a3

stanice meteorologická na letadlech

met. stanice, která provádí měření a pozorování během letu letadla. Měří teplotu a vlhkost vzduchu, směr a rychlost větru, turbulenci a námrazu. Každé měření je doplněno údajem o čase, poloze a fázi letu. Výsledky měření jsou automaticky zpracovávány a v kódech AMDAR nebo BUFR předávány do příslušných met. center. Viz též měření meteorologické letadlové, sondáž ovzduší letadlová, pozorování meteorologické z letadel během letu.
angl. aircraft meteorological station; slov. meteorologická stanica na lietadlách; 1993-a3

stanice meteorologická na pohybující se lodi

, stanice meteorologická lodní — met. stanice umístěná na lodi, na níž se měření a pozorování provádí během plavby.
angl. mobile ship station; slov. meteorologická stanica na pohybujúcej sa lodi; 1993-b3

stanice meteorologická na „fixní“ lodi

námořní met. stanice na stacionární met. lodi nebo na majákové lodi.
angl. fixed ship station; slov. meteorologická stanica na „fixnej lodi; 1993-a3

stanice meteorologická námořní

met. stanice na stacionární met. lodi, na majákové lodi nebo na těžní plošině, která provádí přízemní a aerol. měření, případně také oceánologická měření (vertikální profil teploty a slanosti mořské vody, znečištění moře apod.). Základním předpokladem je odpovídající tech., personální a komunikační vybavení a zachování stanovené polohy měření.
angl. ocean weather station; slov. námorná meteorologická stanica; 1993-b3

stanice meteorologická pozemní

met. stanice umístěná na pevnině, na pobřeží nebo na větších ostrovech. Mezi pozemní meteorologické stanice patří meteorologické stanice přízemní, stanice aerologické a stanice měřící v mezní vrstvě atmosféry.
angl. land station; slov. pozemná meteorologická stanica; 1993-a3

stanice meteorologická pozemní pomocná

met. přízemní stanice na pevnině, která provádí met. měření a pozorování sloužící k doplnění údajů zákl. sítě met. stanic. Zprávy těchto stanic se operativně soustřeďují v národním met. centru, avšak pro mezinárodní výměnu se nepoužívají. Stanice nemusí mít nepřetržitý provoz.
angl. auxiliary land station; slov. pomocná pozemná meteorologická stanica; 1993-a3

stanice meteorologická pozemní základní

met. stanice na pevnině, která provádí met. měření a pozorování v přízemní vrstvě atmosféry za použití odpovídajícího tech. vybavení a personálu. Její zprávy se zařazují do mezinárodní výměny met. informací.
angl. principal land station; slov. základná pozemná meteorologická stanica; 1993-a3

stanice meteorologická přízemní

met. stanice provádějící měření v přízemní vrstvě atmosféry: teplota a vlhkost vzduchu se měří ve výšce 2 m nad zemí, srážky 1 až 2 m nad zemí, vítr 10 m nad zemí apod. Přízemní meteorologická stanice může být z hlediska umístění stanicí pozemní nebo stanicí mořskou.
angl. surface meteorological station; slov. prízemná meteorologická stanica; 1993-a3

stanice meteorologická reprezentativní

met. stanice umístěná tak, aby její měření a pozorování vystihovala režim počasí v širším okolí. Viz též pozorování meteorologické reprezentativní.
angl. representative station; slov. reprezentatívna meteorologická stanica; 1993-a3

stanice meteorologická stožárová

, viz měření meteorologické stožárové.
angl. mast meteorological station; slov. stožiarová meteorologická stanica; 1993-a1

stanice měřící v mezní vrstvě atmosféry

met. stanice provádějící měření v mezní vrstvě atmosféry. Rozsah měření je dán technikou a zaměřením stanice, např. může být použito vysokého stožáru, met. balonu, upoutané sondy, nepřímých letounových měření apod. Většinou měření této stanice navazuje na měření synoptické stanice nebo stanice se speciálním zaměřením a bývá nejčastěji využíváno ve spojitosti s výzkumem šíření příměsí v ovzduší a provozem zdrojů těchto škodlivin. Viz též měření meteorologické stožárové, stanice meteorologická na letadlech, stanice aerologická.
angl. boundary layer station; slov. stanica merajúca v hraničnej vrstve atmosféry; 1993-a1

stanice námrazkoměrná

met. stanice specializovaná na měření námrazků. Na těchto stanicích se také měří teplota a vlhkost vzduchu a rychlost a směr větru.
angl. icing measurement station; slov. námrazkomerná stanica; 1993-a3

stanice pilotážní

aerologická stanice, která provádí pilotovací měření výškového větru, zpravidla opt. zaměřováním pilotovacího balonu. V některých případech bývá jako pilotážní stanice označována i stanice pro získávání údajů radiovým zaměřováním dráhy speciálního vysílače neseného balonem nebo radiolokačním sledováním odražeče elektromagnetických vln.
angl. pilot balloon station; slov. pilotovacia stanica; 1993-a3

stanice pro měření větru radiotechnickými prostředky

specializovaná radiosondážní stanice, na níž se provádí pouze měření výškového větru radiotechnickými prostředky.
angl. radio wind station; slov. stanica na meranie vetra rádiotechnickými prostriedkami; 1993-a1

stanice profesionální

někdy používané pracovní označení met. stanice, jejímiž pozorovateli jsou výhradně stálí, potřebně kvalifikovaní zaměstnanci met. institucí. Viz též stanice dobrovolnická.
angl. professional station; slov. profesionálna stanica; 1993-a1

stanice radiolokační

speciální met. stanice provádějící radiolokační met. pozorování. Z hlediska umístění se může jednat o stanici pozemní, námořní, letadlovou (možnost použití letadel, balonů a vzducholodí). Charakterem činnosti je možné radiolokační stanice zařadit mezi stanice aerologické.
angl. radar station; slov. rádiolokačná stanica; 1993-a2

stanice radiosondážní

aerol. stanice určená pro zjišťování meteorologických informací v mezní vrstvě atmosféry a ve volné atmosféře radiosondážním měřením. V některých případech jsou takto označována i pracoviště provádějící např. měření vertikálních profilů ozonu v atmosféře, radiačních parametrů aj. Umístěním může být zařazena mezi met. stanice pozemní a námořní nebo stanice na letadlech. Někdy bývají ještě označovány jako radiosondážní stanice pro komplexní sondáž atmosféry a stanice pro měření větru radiotechnickými prostředky. Výsledky měření radiosondážních stanic se předávají zpravidla ve tvaru zprávy TEMP nebo TEMP SHIP.
angl. radiosonde station; slov. rádiosondážna stanica; 1993-a3

stanice radiosondážní pro komplexní sondáž atmosféry

radiosondážní stanice, na níž se provádí radiosondážní měření všech zákl. met. prvků. Název často bývá zjednodušován na označení „radiosondážní stanice“.
angl. rawinsonde station; slov. rádiosondážna stanica pre komplexnú sondáž atmosféry; 1993-a1

stanice radiovětroměrná

slang. označení stanice pro měření větru radiotechnickými prostředky.
angl. radiowind station; slov. rádiovetromerná stanica; 1993-a1

stanice speciální

met. stanice se speciálním zaměřením sloužící k provádění měření, která nejsou v náplni odb. činností ostatních stanic, např. pozorováním sfériků, měřením atmosférické elektřiny, slunečního záření, ozonu v atmosféře nebo znečištění ovzduší a srážek. Rozsah měření prováděných těmito stanicemi je určen vnitrostátními předpisy.
angl. special station; slov. špeciálna stanica; 1993-a3

stanice srážkoměrná

klimatologická stanice, na které se měří množství spadlých srážek, výška a vodní hodnota sněhové pokrývky a pozorují se rovněž stanovené met. jevy. Obvykle je umístěna tak, aby svými srážkoměrnými údaji doplňovala údaje základních klimatologických stanic.
angl. precipitation station; slov. zrážkomerná stanica; 1993-a3

stanice synoptická

zkrácené označení stanice synoptické přízemní. Podle terminologie Světové meteorologické organizace do sítě synoptických stanic patří nejen přízemní synoptické stanice, ale i stanice aerologické.
angl. synoptic station; slov. synoptická stanica; 1993-a3

stanice synoptická přízemní

met. stanice, na níž se konají synoptická pozorování na pevnině nebo na moři. Synoptické stanice měří nebo pozorují teplotu, vlhkost a tlak vzduchu, tlakovou tendenci, dohlednost, směr a rychlost větru, stav a průběh počasí, množství srážek, množství a druh oblačnosti, výšku základen oblačnosti a extrémy teploty. Pozemní meteorologické stanice udávají také trvání slunečního svitu, stav půdy, výšku sněhové pokrývky a speciální jevy. Mořské meteorologické stanice uvádějí rovněž teplotu moře, směr pohybu vln, periodu vlnění, výšku vln, námrazu a led na moři, meteorologické stanice na pohybující se lodi také kurz a rychlost lodi. Synoptické stanice provádí pozorování v synoptických termínech. Zprávy jsou předávány v kódech SYNOP, SHIP nebo BUFR.
angl. surface synoptic station; slov. prízemná synoptická stanica; 1993-a3

stanice zemědělsko-meteorologická

dříve používaný termín pro agrometeorologickou stanici.
angl. agricultural meteorological station; agrometeorological station; slov. agrometeorologická stanica; 1993-a3

statika atmosféry

část meteorologie zabývající se prostorovým rozložením stavových veličin v atmosféře, tj. tlaku, teploty a hustoty vzduchu. Přitom se předpokládá, že atmosféra je nepohyblivá vůči zemskému tělesu. Do statiky atmosféry patří mimo jiné problémy hydrostatické rovnováhy a stability teplotního zvrstvení. Viz též dynamika atmosféry.
angl. statics of atmosphere; slov. statika atmosféry; 1993-a1

stav počasí

charakteristika především význačných atmosférických jevů na met. stanici nebo v jejím dohledu v termínu pozorování. Při výskytu více jevů se jako stav počasí uvádí nejdůležitější jev, tj. nejvyšší kódové číslo z příslušné kódové tabulky. Pokud se v termínu pozorování nevyskytuje významný jev, považuje se za stav počasí vývoj vzhledu oblohy (změny vývoje oblačnosti) a výskyt atm. jevů v poslední hodině předcházející termínu pozorování. Údaje o stavu počasí se uvádějí ve zprávách SYNOP, SHIP, METAR aj. Viz též průběh počasí, počasí skutečné.
angl. present weather; slov. stav počasia; 1993-a3

stav půdy

kvalit. údaj o vlastnostech povrchové vrstvy půdy určovaných povětrnostními vlivy. V bezmrazovém období ovlivňují stav půdy především kapalné srážky (povrch suchý, vlhký nebo mokrý), v zimním období mráz způsobující mrznutí vody obsažené v půdě, dále sněhová pokrývka aj. Z dalších met. prvků stav půdy ovlivňují sluneční záření, vítr atd. Hodnocení stavu půdy se vztahuje k holé půdě typického složení pro danou oblast, a to buď na pozemku stanice, nebo s přihlédnutím k širšímu okolí stanice. Stav půdy se hodnotí vizuálně, a to na klimatol. stanicích ve všech klimatol. termínech, na synop. stanicích navíc ještě v termínu 06 UTC a za stanovených podmínek i v termínu 18 UTC. Údaje o stavu půdy mají značný praktický význam pro zemědělství, pozemní a leteckou dopravu apod. Viz též holomráz, půda nasycená, půda porostlá.
angl. state of ground; slov. stav pôdy; 1993-a3

stopa kondenzační

, syn. pruh kondenzační.
angl. condensation trail; contrail; slov. kondenzačná stopa; 1993-a2

stočení větru

náhlá změna směru větru v horiz. směru nebo s výškou, způsobená především termodynamickými nebo orografickými vlivy. S výškou pozorujeme stočení větru zejména na hranicích inverzí teploty vzduchu a na frontálních plochách, v horiz. směru na atmosférických frontách, na mořském pobřeží, na orografických překážkách, pod oblaky druhu cumulonimbus apod. Obdobně mluvíme o stočení větru i v časovém smyslu, např. při přechodu fronty přes dané místo. Viz též střih větru, stáčení větru.
angl. sudden wind shift; slov. stočenie vetra; 1993-a2

stožár anemometrický

stožár sloužící k instalaci větroměrných přístrojů v požadované výšce nad zemí. Na profesionálních meteorologických stanicích v ČR se nejčastěji používá 10metrový ocelový sklopný stožár. Pro měření na letištích je požadovaná výška stožáru 10 ± 1 m (v souladu s předpisem L3 – Meteorologie, doplněk 3, ust. 4.1.1.1). Vzhledem k tzv. překážkovým rovinám je možné 10 m stožár pro anemometr umístit nejblíže 90 m od osy dráhy (ICAO DOC 9837, Manual on Automatic Meteorological Observing Systems, kapitola 3.6). Pokud je anemometr umístěn ve vzdálenosti 90–220 m od osy dráhy, je požadován tzv. příhradový stožár s křehkou konstrukcí, který při eventuálním nárazu nezpůsobí letadlu vážné poškození. Viz též měření větru, měření meteorologické stožárové.
angl. anemometer mast; anemometer pylon; slov. anemometrický stožiar; 1993-a3

stožár meteorologický

, viz měření meteorologické stožárové.
angl. meteorological mast; meteorological tower; slov. meteorologický stožiar; 1993-a1

stratifikace atmosféry teplotní

, syn. zvrstvení atmosféry teplotní.
slov. stratifikácia; 1993-a2

stratiformis

(str) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má vzhled rozsáhlé horiz. plochy nebo vrstvy. Užívá se u druhů altocumulus, stratocumulus, zřídka i cirrocumulus.
angl. stratiformis; slov. stratiformis; 1993-a2

stratocumulus

(Sc) [stratokumulus] — jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Tvoří jej šedé nebo bělavé, menší, popř. větší skupiny nebo vrstvy oblaků, které mají téměř vždy tmavá místa. Oblak se skládá z částí podobných dlaždicím, oblázkům, valounům apod., má vzhled nevláknitý, s výjimkou zvláštního případu s virgou. Jednotlivé části spolu souvisejí nebo mohou být oddělené. Zdánlivá velikost jednotlivých částí Sc je větší než 5° prostorového úhlu. Sc patří k vodním nebo smíšeným oblakům nízkého patra. Mohou z něho vypadávat slabší srážky dosahující zemského povrchu. Vzniká při vlnových pohybech nebo transformací z jiných druhů oblaků, zejména druhu stratus nebo z kupovité oblačnosti. Sc je často příznakem rozpadu oblačnosti. Sc lze dále klasifikovat podle tvaru jako stratiformis, lenticularis nebo castellanus a podle odrůdy jako translucidus, perlucidus, opacus, duplicatus, undulatus, radiatus a lacunosus. Zvláštnostmi a průvodními jevy Ac mohou být virga a mamma. Termín Sc zavedl něm. meteorolog L. F. Kämtz v letech 1840–1841. Český překlad Sc je slohová kupa, nespr. slohokupa. Viz též patra oblaků.
angl. Stratocumulus; slov. stratocumulus; 1993-a2

stratokumulus

, syn. stratocumulus.
1993-a2

stratonull

podle H. E. Landsberga hladina oddělující spodní a horní stratosféru. Je definována jako hladina s min. horizontálním gradientem teploty vzduchu. V zimě ji lze ztotožnit s minimem ve vert. profilu záp. složek rychlosti proudění, v létě nebývá tímto způsobem identifikovatelná. Její výška závisí na synoptické situaci, ve stř. zeměp. šířkách se pohybuje kolem 25 km.
angl. stratonull; slov. stratonull; 1993-a1

stratopauza

vrstva atmosféry Země oddělující stratosféru a mezosféru. Leží ve výšce kolem 50 km. Teplota se zde pohybuje kolem 270 K (0°C).
angl. stratopause; slov. stratopauza; 1993-a3

stratosféra

část atmosféry Země v průměrné výšce 10 až 50 km, tj. mezi tropopauzou a stratopauzou. V její spodní části, do výšek 20 až 25 km, se teplota vzduchu s výškou nepatrně zvyšuje, odtud vzhůru roste. Maxima (v průměru kolem 0 °C) dosahuje teplota v blízkosti stratopauzy. Růst teploty s výškou je působen přítomností ozonu, který pohlcuje sluneční ultrafialové záření s vlnovou délkou 242 nm a silně se zahřívá. Rychlost proudění ve stratosféře s výškou nejprve klesá, dosahuje minima kolem 22 až 25 km, potom opět roste. Ve stratosféře také pozorujeme náhlé sezonní střídání převládajícího směru proudění ze záp. na vých. a opačně. Ve výškách kolem 25 km pozorujeme perleťové oblaky.
Jako stratosféra byla původně označována vrstva vzduchu nad troposférou až do výšek 80 až 100 km. Později byla uvedená vrstva rozdělena do dvou vrstev, z nichž svrchní byla nazvána mezosféra. Teplotní vlastnosti stratosféry objevili v r. 1902 nezávisle na sobě něm. meteorolog R. Assmann a franc. meteorolog L. P. Teisserenc de Bort, který název stratosféra také navrhl. Viz též cyklus zonálních složek větru „kvazidvouletý“, monzun stratosférický, oteplení stratosférické.
angl. stratosphere; slov. stratosféra; 1993-a3

stratus

(St) — jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Tvoří jej šedá oblačná vrstva s dosti jednotvárnou základnou, z níž může vypadávat mrholení, popř. ledové jehličky nebo sněhová zrna. Prosvítá-li vrstvou St slunce, jsou jeho obrysy obvykle zřetelné. St vyvolává halové jevy jen výjimečně, při velmi nízkých teplotách. Někdy má podobu roztrhaných chuchvalců. St je v teplé polovině roku zpravidla vodním oblakem, v zimě často obsahuje i ledové krystalky. Patří k oblakům nízkého patra a vzniká především pod výškovými inverzemi teploty vzduchu nebo v důsledku ochlazení vzduchu od podkladu. Svými mikrostrukturálními ani makrostrukturálními parametry se obvykle neliší od mlhy. St lze dále klasifikovat podle tvaru jako nebulosus nebo fractus a podle odrůdy jako translucidus, opacus nebo undulatus. Zvláštností St je praecipitatio. Termín St navrhl Angličan L. Howard v r. 1803; v dnešním významu ho poprvé užili H. M. Hildebrandsson a R. Abercromby v r. 1887. Český překlad St je sloha.
angl. Stratus; slov. stratus; 1993-a2

strašidlo Brockenské

, viz glórie.
angl. Brocken bow; Brocken ghost; slov. Brockenské strašidlo; 1993-a3

strmost proudu bleskového výboje

časová změna v čele rázové vlny proudu bleskového výboje; označuje se di/dt. Je rozhodujícím parametrem bleskového proudu při stanovení napětí U na vodičích buď s vlastní nebo vzájemnou indukčností L podle vztahu:

U = L (\frac{d i}{d t})

nebo strmosti napěťové vlny na vodičích s vlnovou impedancí Z podle vztahu:

\frac{d U}{d t} = Z \frac{d i}{d t} .

angl. rate of rise of lightning current; slov. strmosť prúdu bleskového výboja; 1993-a1

strom vlajkový

strom s asymetrickou korunou deformovanou na návětrné straně silnými větry, takže svým tvarem připomíná vlajku. Vlajkové stromy se vyskytují ve větrných lokalitách (hřebeny hor, pobřeží apod.) s výrazně převládajícím větrem, který umožňují orientačně určit. Musí však stát osaměle a na rovném terénu, aby asymetrie koruny nebyla způsobena jinými faktory, viz stín větrný.
angl. flag-shaped tree; flag tree; slov. zástavovitý strom; 1993-a3

stupeň

1. jednotka teploty, viz např. stupnice teplotní Celsiova, stupnice teplotní Kelvinova. 2. jednotka úhlové vzdálenosti, tj. 1/360 kruhu. 3. intenzita jevu nebo veličiny definovaná v rámci dané stupnice, např. stupnice větru Beaufortovy nebo stupnice Fujitovy. 4. ve speciálních případech vert. vzdálenost, která odpovídá změně veličiny o jednotkovou hodnotu, viz stupeň barický, stupeň geotermický.
slov. stupeň; 1993-a3

stupeň barický

(tlakový) — převrácená hodnota vert. tlakového gradientu, tj. vert. vzdálenost, která odpovídá poklesu tlaku vzduchu o jednotkovou hodnotu, zpravidla 1 hPa. Velikost barického stupně závisí na hustotě vzduchu, proto roste s nadm. výškou. Při hladině moře je jeho hodnota přibližně 8 m.hPa^–1; v teplejším a vlhčím vzduchu je větší než v chladnějším a sušším vzduchu.
angl. baric step; slov. barický stupeň; 1993-a3

stupeň geotermický

převrácená hodnota geotermického gradientu, tj. vert. vzdálenost v zemské kůře odpovídající změně teploty o 1 K. Velikost geotermického stupně je přibližně 33 m/K, přesná hodnota závisí na geol. stavbě a petrografickém složení litosféry pod aktivní vrstvou, tj. v takové hloubce pod zemským povrchem, kde se již neprojevují met. vlivy.
angl. geothermic step; slov. geotermický stupeň; 1993-a2

stupeň tlakový

, syn. stupeň barický.
slov. tlakový stupeň; 1993-a3

stupnice Ångströmova

, viz stupnice pyrheliometrická.
angl. Ängström scale; slov. Ängströmova stupnica; 1993-a1

stupnice Fujitova

stupnice hodnotící intenzitu tornád založená převážně na rozsahu škod, které tornáda působí na vegetaci a stavbách. Byla odvozena T. Fujitou v roce 1971. Od roku 2007 se v USA používá rozšířená Fujitova stupnice, která je založena na 28 identifikátorech, např. různých druzích vegetace a budov. Každý z těchto identifikátorů je doplněn popisem typické konstrukce a zároveň i popisem různého stupně poškození. Stupně poškození jsou svázány s odhadnutou rychlostí větru a spodní a horní hranicí rychlosti větru, která mohla způsobit danou škodu. Zároveň byly opraveny rychlosti větru, u silných tornád byly rychlosti sníženy.

stupnice Ringelmannova

šestidílná empir. stupnice pro odhad opt. průzračnosti kouřové vlečky, čili hustoty kouře. Jednotlivé stupně Ringelmannovy stupnice se určují vizuálním porovnáním šedi kouřové vlečky se srovnávacími čtverci různého začernění. Stupeň šedi těchto čtverců je dán poměrem plochy pravidelně rozmístěných bílých políček na černém podkladu čtverce. U jednotlivých stupňů bílá políčka zabírají 100, 80, 60, 40, 20 a 0 % plochy srovnávacího čtverce. Stupeň 0 vyjadřuje nejnižší hustotu kouře, stupeň 5 nejvyšší hustotu kouře. Stupnici navrhl M. Ringelmann (1898) a byla zavedena v USA v r. 1908 jako nejstarší a nejznámější pokus o obj. měření znečištění ovzduší. I když se jedná do značné míry o subj. hodnocení, slouží v některých zemích dosud jako jedno z kritérií v zákonech o čistotě ovzduší.
angl. Ringelmann scale; slov. Ringelmannova stupnica; 1993-a1

stupnice Saffirova-Simpsonova

nejrozšířenější stupnice k vyjádření síly hurikánu, navržená H.S. Saffirem (1973) a R.H. Simpsonem (1974). Kritériem pro zařazení do jedné z pěti kategorií je maximální naměřený minutový průměr rychlosti větru při zemském povrchu. Od kategorie 3 (50 m.s^–1 a více) mluvíme o silném hurikánu. Stupnice slouží k odhadu potenciálně způsobených škod. Dříve uváděné údaje o minimu tlaku vzduchu a výšce vzdutí moře pro jednotlivé kategorie byly vypuštěny, protože jejich hodnoty se v jednotlivých případech mohou od uváděného rozpětí podstatně lišit.
slov. Saffirova-Simpsonova stupnica; 2014

stupnice modře oblohy Linkeho

stupnice devíti standardních barevných odstínů od bílé po ultramarínovou sloužící k odhadu stupně modře oblohy. V ČR se nepoužívá.
angl. Linke blue sky scale; slov. Linkeho stupnica modrosti oblohy; 1993-a3

stupnice pyrheliometrická

stupnice používaná při měření energie toků slunečního záření. Je určena základním pyrheliometrickým normálem. V Evropě se do r. 1956 používala Ångströmova pyrheliometrická stupnice, odvozená od Ångströmova kompenzačního pyrheliometru umístěného ve Švédsku. V sev. Americe sloužil obdobně za základ Smithsonské pyrheliometrické stupnice pyrheliometr vodní. Vzájemným srovnáním údajů obou základních etalonů, které měly odchylné principy měření i odchylné podstatné konstrukční parametry, byl zjištěn mezi oběma pyrheliometrickými satupnicemi systematický rozdíl. Jako kompromis byla zavedena v r. 1957 mezinárodní pyrheliometrická stupnice IPS, která snižovala údaje podle Smithsonské stupnice o 2 % a údaje podle Ångströmovy stupnice zvyšovala o 1,5 %. V návaznosti na rozvoj technologií měření slunečního záření byla od 1. 7. 1980 zavedená pyrheliometrická stupnice označená WRR (World Radiation Reference), která zvyšuje naměřené hodnoty vůči IPS o 2.2 %. Pyrheliometrická stupnice WRR je definovaná referenční skupinou absolutních pyrheliometrů (World Standard Group) udržovanou ve Světovém radiačním středisku WMO v Davosu, Švýcarsko.
angl. pyrheliometric scale; slov. pyrheliometrická stupnica; 1993-a3

stupnice teplotní Celsiova

teplotní stupnice, která dělí teplotní interval mezi bodem mrznutí a bodem varu čisté vody při normálním tlaku vzduchu 1 013,25 hPa na 100 dílů (°C). Prvému z uvedených bodů přiřazuje teplotu 0 °C, druhému 100 °C. Celsiova teplotní stupnice je pojmenována podle švédského matematika a geodeta A. Celsia, který ji navrhl v roce 1736, avšak bod mrznutí označil jako 100° a bod varu 0°. Obrácení stupnice tak, jak se používá nyní, doporučil C. Linné (1745). Je to nejužívanější teplotní stupnice. Mezi Celsiovou teplotní stupnicí a stupnicí teplotní Kelvinovou platí vztah

T (° C) = T (K) - 273, 15.

angl. Celsius temperature scale; slov. Celziova teplotná stupnica; 1993-a3

stupnice teplotní Fahrenheitova

teplotní stupnice, která je se stupnicí Celsiovou spjata převodním vztahem:

T (° F) = \frac{9}{5} T (° C) + 32,

v němž T(°F), resp. T(°C) značí údaj teploty ve stupních Fahrenheita, resp. Celsia. Fahrenheitova stupnice se nazývá podle D. G. Fahrenheita, který ji navrhl v roce 1714 a stanovil jako 0 °F rovnovážnou teplotu chladící směsi ledu, vody a salmiaku, jako 32 °F teplotu mrznutí vody a jako 212 °F teplotu varu vody. Normální teplota lidského těla je 96 °F. Fahrenheitova teplotní stupnice se doposud používá v některých anglosaských zemích, např. v USA. Viz též stupnice teplotní Rankinova.
angl. Fahrenheit temperature scale; slov. Fahrenheitova teplotná stupnica; 1993-a3

stupnice teplotní Kelvinova

(absolutní) — základní fyzikální teplotní stupnice. Jednotkou této stupnice je kelvin (K); navrhl ji v roce 1848 angl. fyzik W. Thompson, pozdější lord Kelvin. Nulová hodnota (0 K) je přiřazena absolutní nule, tj. nejnižší teplotě, jíž lze teoreticky dosáhnout. Druhým referenčním bodem je trojný bod vody (273,16 K). V binárních kódech GRIB a BUFR se teploty uvádějí výhradně v K. Mezi Kelvinovou teplotní stupnicí a stupnicí teplotní Celsiovou platí vztah

T (° C) = T (K) - 273,15.

angl. Kelvin temperature scale; slov. Kelvinova teplotná stupnica; 1993-b3

stupnice teplotní Rankinova

teplotní stupnice, jejíž nula je shodná s 0 K, tj. –273,15 °C, a velikost stupně je stejná jako u Fahrenheitovy teplotní stupnice. Má k Fahrenheitově stupnici analogický vztah jako stupnice Kelvinova k Celsiově stupnici. Byla zavedena Skotem W. J. M. Rankinem.
angl. Rankin temperature scale; slov. Rankinova teplotná stupnica; 1993-a3

stupnice teplotní Réaumurova

teplotní stupnice, dnes již nepoužívaná, která dělí teplotní interval mezi bodem mrznutí a bodem varu čisté vody při normálním tlaku vzduchu 1 013,25 hPa na 80 dílů (°R). Zavedl ji v roce 1731 franc. přírodovědec R. A. Ferchault de Réaumur. Mezi Réaumurovou teplotní stupnicí a Celsiovou teplotní stupnicí platí převodní vztah:

T (° R) = \frac{4}{5} T (° C)

angl. Réaumur temperature scale; slov. Réaumurova teplotná stupnica; 1993-a3

stupnice teplotní absolutní

, syn. stupnice teplotní Kelvinova.
angl. absolute temperature scale; Kelvin temperature scale; slov. absolútna teplotná stupnica; 1993-a1

stupnice větru Beaufortova

stupnice založená na účinku větru na různé předměty, pomocí níž se odhaduje rychlost větru. Původní stupnice, sestavená v letech 1805–1808 angl. admirálem F. Beaufortem, vycházela z účinku větru na počet plachet soudobé fregaty. Měla 14 stupňů, z nichž 0 znamenala bezvětří a tedy nemožnost plavby, a 13 bouři, při níž nemohla být rozvinuta ani jedna plachta. P. Petersen ji v roce 1927 doplnil charakteristikou vzhledu mořské hladiny (vlnění) při výskytu větru o rychlosti odpovídající jednotlivým stupňům. Mezinárodně přijatá Beaufortova stupnice, která na pevnině charakterizuje účinky přízemního větru o různé rychlosti na předměty na zemském povrchu, je 13dílná (stupeň 0 až 12) a jejím jednotlivým stupňům odpovídají určité intervaly prům. rychlosti větru v 10 metrech nad zemí (viz tabulka). Pro jednotlivé stupně této stupnice se používají slovní označení: bezvětří, vánek, slabý vítr, mírný vítr, dosti čerstvý vítr, čerstvý vítr, silný vítr, prudký vítr, bouřlivý vítr, vichřice, silná vichřice, mohutná vichřice a orkán. Při odhadu rychlosti větru na moři, především v oblastech s výskytem tropických cyklon, se používá 17dílná stupnice, jejíž poslední čtyři stupně podrobněji člení 12. stupeň Beaufortovy stupnice větru, tj. orkán. Viz též měření větru.

Stupeň	Označení	Rozpoznávací znaky na pevnině	Průměrná rychlost
Stupeň	Označení	Rozpoznávací znaky na pevnině	m.s^–1	km.h^–1
0	bezvětří	Kouř stoupá kolmo vzhůru.	0,0 – 0,2	méně než 1
1	vánek	Směr větru je poznatelný podle pohybu kouře, vítr však neúčinkuje na větrnou korouhev.	0,3 – 1,5	1 – 5
2	slabý vítr	Vítr je cítit ve tváři, listy stromů šelestí, větrná korouhev se pohybuje.	1,6 – 3,3	6 –11
3	mírný vítr	Listy stromů a větvičky v trvalém pohybu, vítr napíná praporky.	3,4 – 5,4	12 – 19
4	dosti čerstvý vítr	Vítr zdvíhá prach a kousky papíru, pohybuje slabšími větvemi.	5,5 – 7,9	20 – 28
5	čerstvý vítr	Listnaté keře se začínají hýbat, na stojatých vodách se tvoří menší vlny se zpěněnými hřebeny.	8,0 – 10,7	29 – 38
6	silný vítr	Vítr pohybuje silnějšími větvemi, telegrafní dráty sviští, používání deštníku se stává nesnadným.	10,8 – 13,8	39 – 49
7	prudký vítr	Vítr pohybuje celými stromy, chůze proti větru je obtížná.	13,9 – 17,1	50 – 61
8	bouřlivý vítr	Vítr ulamuje větve, chůze proti větru je normálně nemožná.	17,2 – 20,7	62 – 74
9	vichřice	Vítr způsobuje menší škody na stavbách (strhává komíny, tašky a břidlice se střech).	20,8 – 24,4	75 – 88
10	silná vichřice	Vyskytuje se na pevnině zřídka, vyvrací stromy, působí škody obydlím.	24,5 – 28,4	89 – 102
11	mohutná vichřice	Vyskytuje se velmi zřídka, působí rozsáhlá zpustošení.	28,5 – 32,6	103 –117
12	orkán	Ničivé účinky.	32,7 a více	118 a více

angl. Beaufort wind scale; slov. Beaufortova stupnica vetra; 2014

stupňovitost klimatu

, viz zonalita klimatu.
slov. stupňovitosť klímy; 2014

stáčení větru

postupná prostorová změna směru větru ve vert. nebo horiz. směru (vertikální nebo horizontální střih větru). Analogicky se jako stáčení větru označují i postupné časové změny směru větru v daném místě. Viz též stočení větru.
angl. wind rotation; slov. stáčanie vetra; 1993-a2

stáčení větru anticyklonální

stáčení větru v horiz. rovině dané anticyklonálním zakřivením proudnic. Na sev. polokouli má směr shodný s otáčením hod. ručiček, tj. míří vpravo, postavíme-li se čelem po směru větru, zatímco na již. polokouli je tomu opačně. Viz též zakřivení izobar nebo izohyps anticyklonální, anticyklona, stáčení větru cyklonální.
angl. anticyclonic rotation of wind; slov. anticyklonálne stáčanie vetra; 1993-a2

stáčení větru cyklonální

stáčení větru v horiz. rovině dané cyklonálním zakřivením proudnic. Na sev. polokouli má opačný směr než otáčení hod. ručiček, tj. míří vlevo, postavíme-li se po směru větru, zatímco na již. polokouli je tomu opačně. Viz též zakřivení izobar nebo izohyps cyklonální, cyklona, stáčení větru anticyklonální.
angl. cyclonic rotation of wind; slov. cyklonálne stáčanie vetra; 1993-a2

stáčení větru studené

slang. označení pro stáčení větru s výškou působené studenou advekci. Jestliže se advekce teploty vyskytuje v určité vrstvě atmosféry, je vektor větru na horní hranici vrstvy dán vektorovým součtem vektoru větru na spodní hranici vrstvy a vektoru termálního větru. Při studené advekci se na sev. polokouli vítr stáčí s rostoucí výškou vlevo, na již. polokouli vpravo. Ke stáčení větru s výškou může docházet pouze v baroklinní atmosféře. Viz též stáčení větru teplé.
slov. studené stáčanie vetra; 1993-a3

stáčení větru teplé

slang. označení pro stáčení větru s výškou působené teplou advekci. Na sev. polokouli se v tomto případě vítr s rostoucí výškou stáčí vpravo, na již. polokouli vlevo. Viz též stáčení větru studené.
slov. teplé stáčanie vetra; 1993-a2

stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry

1. vert. stáčení větru působené v mezní vrstvě atmosféry poklesem velikosti síly tření s výškou. Při zemském povrchu se směr větru odklání od izobar do strany s nižším atm. tlakem o určitý úhel, jehož velikost se v našich podmínkách nejčastěji pohybuje kolem 30° a poněkud roste s drsností zemského povrchu, se zvětšující se stabilitou teplotního zvrstvení a s klesající zeměp. šířkou. S rostoucí výškou se pak vítr postupně stáčí přibližně do směru geostrofického větru, což lze za určitých zjednodušujících předpokladů modelově vyjádřit pomocí Taylorovy spirály; 2. horiz. stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry působené tím, že při růstu nebo poklesu drsnosti zemského povrchu ve směru proudění vzduchu se zvětšuje nebo zmenšuje odklon přízemního větru od směru izobar. Na sev. polokouli se proudění stáčí v případě rostoucí drsnosti vlevo, při jejím poklesu ve směru proudění vpravo. Na již. polokouli je tomu opačně.
angl. wind rotation in boundary layer of atmosphere; slov. stáčanie vetra v hraničnej vrstve atmosféry; 1993-a1

stín Země

, viz oblouk soumrakový.
angl. shadow of the Earth; slov. tieň Zeme; 1993-a1

stín srážkový

zmenšení úhrnu srážek i četnosti jejich výskytu v závětří překážky libovolného měřítka. Ve větším měřítku se jedná o projev závětrného efektu horské překážky, kdy jsou srážky menší nejen ve srovnání s návětřím, ale často i vůči oblastem dále ve směru proudění. Srážkový stín v klimatologickém smyslu se tvoří v případě výrazně převládajícího větru. Příkladem z území ČR je oblast Podkrušnohoří, kde se srážkový stín uplatňuje při proudění ze severozápadního kvadrantu, takže způsobuje relativní ariditu klimatu tohoto regionu. Z hlediska mikrometeorologie lze za srážkový stín považovat i mech. zastínění určitého prostoru překážkou vůči srážkám hnaným větrem.
angl. rain shadow; slov. zrážkový tieň; 1993-a3

stín větrný

prostor za překážkou, v němž dochází k poklesu rychlosti větru. Rozsah větrného stínu souvisí s tvarem i výškou překážky a zvětšuje se s rychlostí proudění vzduchu.Viz též závětří, efekt závětrný.
angl. wind shadow; slov. veterný tieň; 1993-a2

střed anticyklony

bod s nejvyšším tlakem vzduchu na přízemní povětrnostní mapě nebo s nejvyšší hodnotou geopotenciálu na mapách absolutní topografie v anticykloně. V praxi se za střed anticyklony považuje přibližný střed poslední uzavřené izobary na přízemní mapě, popř. izohypsy na výškové mapě, a označuje se buď hodnotou poslední izobary, popř. izohypsy, nebo hodnotou nejvyššího tlaku vzduchu, resp. geopotenciálu. V případě, že uvnitř anticyklony je tlak vzduchu na velké ploše prakticky stejný, považuje se za střed anticyklony střed této plochy. V pohyblivých anticyklonách se střed anticyklony s výškou přesouvá na stranu teplé části anticyklony, tj. ve směru sklonu vertikální osy anticyklony. Ve stacionárních anticyklonách leží ve všech izobarických hladinách střed anticyklony přibližně nad přízemním středem.
angl. center of anticyclone; slov. stred anticyklóny; 1993-a1

střed atmosféry akční

, syn. centrum atmosféry akční.
slov. akčný stred atmosféry; 1993-a1

střed barický

, viz střed anticyklony, střed cyklony.
angl. baric center; slov. barický stred; 1993-a1

střed cyklony

bod s nejnižším tlakem vzduchu na přízemní povětrnostní mapě, popř. s nejnižší hodnotou geopotenciálu na mapách absolutní topografie v cykloně. V praxi se za střed cyklony považuje přibližný střed poslední uzavřené izobary na přízemní mapě, popř. izohypsy na výškových mapách, a označuje se buď hodnotou poslední izobary, popř. izohypsy, nebo hodnotou nejnižšího tlaku vzduchu, resp. geopotenciálu. V pohyblivých cyklonách se střed cyklony s výškou přesouvá na stranu studené části cyklony, tj. ve směru sklonu vertikální osy dané cyklony. Ve stacionárních cyklonách leží střed cyklony ve všech izobarických hladinách přibližně nad přízemním středem cyklony. Rozsáhlé centrální cyklony a dále především staré okludované cyklony mívají více středů. Viz též cyklona vícestředá.
angl. center of cyclone; slov. stred cyklóny; 1993-a2

střed izalobarický

místo na synoptické mapě, v němž byl za určitou dobu, nejčastěji za 3 hodiny, pozorován největší pokles nebo vzestup tlaku vzduchu. Viz též tendence tlaková, oblast izalobarická, metoda izalobarická, izalobara.
angl. isallobaric center; slov. izalobarický stred; 1993-a1

střih větru

prostorová změna vektoru rychlosti proudění připadající na jednotkovou vzdálenost. Nejčastěji se uvažuje vert. střih větru, který definujeme jako parciální derivaci vektoru rychlosti proudění podle vert. souřadnice. Pod pojmem horiz. střih větru rozumíme změnu vektoru rychlosti proudění v určitém směru horiz. roviny připadající na jednotku vzdálenosti, čili analogicky parciální derivaci vektoru rychlosti proudění v daném horiz. směru. V případech, kdy uvažujeme jen rychlost proudění bez ohledu na směr, hovoříme o gradientu rychlosti proudění, slang. gradientu větru, který vyjadřujeme v případě vert. změny v m.s^–1 na 100 m či na 1 000 m nebo v uzlech na 1 000 stop; v případě horiz. změny v m.s^–1 nejčastěji na 100 km. V dynamické meteorologii rozlišujeme např. anticyklonální a cyklonální horiz. střih větru. Střih větru je významným met. jevem zejména pro leteckou dopravu, proto je letecká met. služba povinna vydávat výstrahu při překročení určitých hodnot střihu větru podle směrnic ICAO. Viz též počasí střihové.
angl. shear vector; wind shear; slov. strih vetra; 1993-a2

střih větru anticyklonální

horiz. střih větru, který zvětšuje anticyklonální vorticitu, tzn. že podporuje např. mohutnění anticyklon nebo vyplňování cyklon. Na sev. polokouli se při anticyklonálním střihu větru rychlost větru zvětšuje zprava doleva, stojíme-li čelem po směru proudění.
angl. anticyclonic wind shear; slov. anticyklonálny strih vetra; 1993-a1

střih větru cyklonální

horiz. střih větru, který zvětšuje cyklonální vorticitu, tj. podporuje slábnutí anticyklon nebo prohlubování cyklon. Na sev. polokouli se při cyklonálním střihu větru rychlost větru zmenšuje zprava doleva, stojíme-li čelem po směru proudění.
angl. cyclonic wind shear; slov. cyklonálny strih vetra; 1993-a1

střih větru horizontální

, viz střih větru.
angl. horizontal wind shear; slov. horizontálny strih vetra; 1993-a1

střih větru vertikální

, viz střih větru.
angl. vertical wind shear; slov. vertikálny strih vetra; 1993-a1

střížaha

zast. označení pro zákal. Viz též mlha suchá.
1993-a1

subatlantik

, viz klima holocénu.
angl. subatlantic; slov. subatlantik; 1993-a3

subboreál

, viz klima holocénu.
angl. subboreal; slov. subboreál; 1993-a3

sublimace

fázový přechod z pevného skupenství do skupenství plynného, v meteorologii zpravidla přechod ledu do plynné fáze vody – vodní páry. Ve starší literatuře se termín sublimace užívá i u opačného fázového přechodu, tj. růstu ledu přímo z vodní páry a někdy se v tomto případě setkáváme i s nevhodným termínem desublimace. V současné odborné literatuře převažuje v tomto případě termín depozice.
angl. sublimation; slov. sublimácia; 1993-a3

subsidence vzduchu

(sesedání), pohyby vzduchu subsidenční — pomalé sestupné pohyby ve vzduchové hmotě, jejichž rychlost je zpravidla řádově 10^–2 m.s^–1 nebo méně. Subsidence vzduchu patří k jevům synoptického měřítka, vzniká z dyn. příčin a může mít velký význam pro vývoj podmínek počasí. Působí adiabatické oteplování vzduchu, např. sestupné pohyby o velikosti 2.10^–2 m.s^–1 působící po dobu 24 h a při vertikálním teplotním gradientu –0,5 K na 100 m zvýší teplotu dané hladiny o téměř 10 K, rozpouštění již vzniklé oblačnosti, tlumí konvekci apod. Subsidence vzduchu se vyskytuje především v předním sektoru a centrální oblasti vysokých anticyklon nebo v zesilujících hřebenech vysokého tlaku vzduchu. V důsledku subsidence vzduchu dochází ke vzniku subsidenčních inverzí teploty.
angl. subsidence of air; slov. subsidencia vzduchu; 1993-a2

substratosféra

starší a dnes již nepoužívané označení pro tropopauzu, navržené N. Shawem r. 1912. S. P. Chromov (1940) užívá termínu substratosféra pro několik spodních kilometrů stratosféry, včetně tropopauzy.
angl. substratosphere; slov. substratosféra; 1993-a2

sucho

obecné označení pro nedostatek vody v krajině. Je vyvoláno nedostatkem atmosférických srážek v důsledku výskytu suchých období a ovlivňováno mnoha dalšími faktory, včetně antropogenních. Definice sucha proto není jednoznačná a různí autoři k hodnocení jeho intenzity používají různé indexy sucha. Můžeme přitom vycházet z několika hledisek, která na sebe navazují: meteorologické sucho vyvolává agronomické sucho, hydrologické sucho a socioekonomické sucho. C. W. Thornthwaite rozlišoval tři hlavní druhy sucha: a) stálé sucho, způsobující ariditu klimatu; b) sezonní sucho, nastávající periodicky v období sucha; c) nahodilé sucho, tvořící nepravidelně se vyskytující epizody sucha. Sucho patří mezi největší meteorologicky podmíněná přírodní ohrožení zejména v chudých zemích.
angl. drought; slov. sucho; 1993-a3

sucho agronomické

nedostatek vody v půdě projevující se nízkou půdní vlhkostí způsobený meteorologickým suchem. Z dalších vlivů mají značný význam vlastnosti půdy, způsob jejího obhospodařování a celá řada dalších faktorů. Posuzování agronomického sucha je úkolem agrometeorologie, přičemž je třeba uvažovat i poznatky hydropedologie, fyziologie rostlin apod. Viz též přísušek, sucho fyziologické, bilance půdní vody.
slov. agronomické sucho; 1993-a3

sucho fyziologické

obdoba agronomického sucha, uvažovaného z hlediska fyziologických potřeb jednotlivých druhů rostlin. Některé vlastnosti vody (pevné skupenství, vysoká koncentrace rozpuštěných látek aj.) nebo půdy (malá velikost zrn) totiž rostlinám brání přijímat půdní vodu, jakkoliv jí může být dostatek, přičemž míra tohoto omezení není stejná pro všechny rostlinné druhy.
slov. fyziologické sucho; 1993-a3

sucho hydrologické

sucho definované pomocí hydrologických ukazatelů, především průtoku povrchových vodních toků. Uvažuje se přitom nejen jeho hodnota, ale i počet dní s průtokem nižším než tzv. m–denní průtok, který je v dlouhodobém průměru překročen po velkou většinu hydrologického roku (např. m = 355 dnů). V případě kratšího hydrologického sucha se provádí porovnání s měsíčními normály. Obdobně se hodnotí i stav hladiny podzemní vody, vydatnost pramenů apod. Hydrologické sucho se vyskytuje zpravidla ke konci déle trvajícího meteorologického sucha a často pokračuje i po jeho odeznění. Jinou jeho příčinou může být akumulace tuhých srážek ve sněhové pokrývce a promrzání půdy.
slov. hydrologické sucho; 1993-a3

sucho meteorologické

sucho definované pomocí meteorologických prvků, především srážek, resp. jejich deficitu, často vztahovaného ke klimatologickému normálu. Vzniká následkem dlouhých nebo často se opakujících suchých období, přičemž důležitou roli hrají i další faktory, především výpar. Indexy sucha k hodnocení meteorologického sucha proto berou často v úvahu kromě množství a intenzity srážek buď přímo výpar, nebo meteorologické prvky, které ho ovlivňují: teplotu vzduchu, rychlost větru, vlhkost vzduchu aj. V teplé části roku přitom bývá srážkový deficit často provázen nadnormální teplotou vzduchu, nižší relativní vlhkostí vzduchu, zmenšenou oblačností a delším trváním slunečního svitu. Tyto faktory mají za následek větší evapotranspiraci a zmenšování vlhkosti půdy, což vyvolává agronomické sucho. Viz též hydrologická bilance.
slov. meteorologické sucho; 1993-a3

sucho nahodilé

nepravidelně nastávající sucho, trvající několik týdnů, měsíců i roků a projevující se odchylkami indexů sucha od klimatologického normálu pro danou oblast a fázi roku. V oblastech s humidním klimatem a rovnoměrným ročním chodem atmosférických srážek je sucho vždy nahodilé. Ve stř. Evropě vznikají epizody sucha v důsledku nadnormálně četného výskytu anticyklonálních synoptických typů, při nichž se nad evropskou pevninou často vytvářejí blokující anticyklony. Velká nebezpečnost nahodilého sucha spočívá mj. v jeho neočekávaném, pozvolném nástupu a obtížné predikci, založené na případné závislosti nahodilého sucha v daném regionu na některé z klimatických oscilací.
slov. náhodné sucho; 1993-a3

sucho socioekonomické

sucho definované pomocí ekonomických ukazatelů, kdy poptávka po nejrůznějších produktech a službách nemůže být uspokojena v důsledku nedostatku vody. Bývá vyvoláno meteorologickým, agronomickým nebo hydrologickým suchem, podstatnou roli však hrají i antropogenní faktory, jako rychlost socioekonomického vývoje, vodohospodářská opatření apod.
slov. socioekonomické sucho; 2014

suchost klimatu

, syn. aridita klimatu.
slov. suchosť klímy; 1993-b2

suchověj

oblastní název suchého a teplého výsušného větru ve stepích a polopouštích evropské části Ruska a Kazachstánu. Při suchověji teplota vzduchu dosahuje i 35° až 40 °C a poměrná vlhkost klesá až na 10 %, přičemž nad 50 % nestoupá ani v nočních hodinách. Suchověj se nejčastěji vyskytuje v květnu, kdy je nebezpečný pro vegetaci, zvl. pro polní plodiny, v souvislosti se zvýšeným výparem. V období, kdy jsou pole bez rostlinného krytu, se při suchověji dostává do ovzduší prach aj. pevné částice a mohou vznikat tzv. černé bouře.
angl. sukhovei; slov. suchovej; 1993-a1

suma teplot

charakteristika teplotního režimu místa nebo oblasti, která se v meteorologii používá buď k porovnání teplotních poměrů různých míst ve stejném období nebo na jedné stanici k porovnání teplotních poměrů v jednotlivých letech. Stanovuje se jako: 1. součet teploty vzduchu, obvykle průměrné denní teploty zaznamenané za zvolené období, např. součet všech denních průměrů teploty vzduchu za vegetační období; 2. součet odchylek teploty vzduchu od referenční teploty za zvolené období. V teplém ročním období se zpravidla počítají součty odchylek teploty převyšující referenční teplotu, tj. např. 5°, 10°, nebo 15 °C, v zimním období sumy záporné teploty. Má praktické uplatnění v zemědělství, klimatologii, klimatologické rajonizaci a tech. praxi.
angl. accumulated temperatures; sum of temperatures; slov. teplotná suma, suma teplôt; 1993-a3

suma záporných teplot

charakteristika teplotního režimu místa nebo oblasti v chladném roč. období počítaná obvykle jako součet všech záporných denních průměrů teploty zaznamenaných během mrazového období. Charakteristika se používá k vyjádření tuhosti zimy.
angl. accumulated negative temperatures; sum of cold temperatures; slov. záporná teplotná suma; 1993-a3

supercela

konv. bouře většinou velmi silné intenzity, která zpravidla sestává z jediné dominantní, velmi výrazné konv. buňky. Ta je udržována v činnosti až po dobu několika hodin jediným mohutným vzestupným konv. proudem, zpravidla silně rotujícím kolem své vertikální osy a dosahujícím vert. rychlosti až 50 – 60 m.s^–1. Definice supercely se průběžně vyvíjí v souvislosti s rostoucím poznáním a detekčními možnostmi. V současné době je supercela definována výskytem dlouhotrvajícího vzestupného konv. proudu a s ním spojené mezocyklony, která se vyskytuje ve středních hladinách výstupného proudu a kterou lze detekovat meteorologickým dopplerovským radiolokátorem. Supercely s výstupným proudem rotujícím cyklonálně (resp. anticyklonálně) se na sev. polokouli stáčí vpravo (resp. vlevo) od původního směru pohybu. Kromě vzestupného proudu je supercela tvořena také dvěma sestupnými proudy, předním a zadním sestupným proudem. Silně organizovaná struktura proudění je příčinou specifických projevů supercely, jako je výskyt tornád, silného krupobití včetně vývoje obřích krup i prudkého nárazovitého větru. Horizontálními rozměry se supercela od běžných konv. bouří lišit nemusí. Supercely se vyvíjejí v prostředí se silným střihem větru, kde horizontální vorticita generovaná střihem větru se ve výstupném proudu transformuje na vorticitu vertikální.
Při radiolokačních pozorováních je pro supercelu charakteristická uzavřená oblast snížené radiolokační odrazivosti (BWER) a hákovité echo. Tyto oblasti se nacházejí v místě vzestupného proudu, který je natolik intenzivní, že se v něm tvoří pouze drobné oblačné částice, obtížně zachytitelné radiolokátorem. Na přítomnost supercely lze nepřímo usuzovat i na základě specifického vzhledu oblačnosti bouře při pohledu ze zemského povrchu, obzvláště při výskytu wall cloudu. V zahraniční literatuře se kromě tzv. klasické supercely (z angl. Classic Supercell, CS), jejíž vlastnosti se neliší od výše popsaného koncepčního modelu, uvádějí dvě odvozené kategorie supercel. Jde o slabě srážkové supercely (z angl. low precipitating, LP) a mohutně srážkové (z angl. high precipitating, HP) supercely. V LP supercele převládá vzestupný proud nad proudy sestupnými a podstatná část srážek se vypaří, než dopadne na povrch země. HP supercela produkuje velké množství srážek především v oblasti hákovitého echa a na své zadní straně. Vzhledem k vypařování srážkových částic mohou být oba její sestupné proudy velmi intenzivní. Viz též štěpení konv. bouře, proud konv. sestupný přední a zadní.
angl. supercell; supercell storm; slov. supercela; 1993-a3

superrefrakce

jev vyskytující se v radiometeorologii za přítomnosti vrstvy s rychlým úbytkem měrné vlhkosti vzduchu s výškou a zároveň s výraznou inverzí teploty, kde gradient indexu lomu elektromagnetických vln s výškou je ∂n / ∂z < –15,7 . 10^–8 m^–1. V této vrstvě dochází k zakřivení elmag. vln směrem k zemskému povrchu (poloměr křivosti je menší než poloměr Země). Následně lze pozorovat jevy anomálního šíření eletromagnetických vln (též označované jako anaprop) s viditelností předmětů obvykle skrytých pod radiohorizontem. Jedná se o mikrovlnnou analogii svrchního zrcadlení. Viz též refrakce atmosférická, typy refrakce elektromagnetických vln.
angl. superrefraction; slov. superrefrakcia; 1993-a3

supertajfun

označení pro mimořádně silný tajfun, v němž desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti přízemního větru dosahuje hodnoty nejméně 67 m.s^–1. Viz též extrémy tlaku vzduchu.
angl. super typhoon; slov. supertajfún; 1993-a3

svit oblohy přirozený

nepřetržité vyzařování energie atomy a molekulami ve výškách 85 až 300 km ve viditelném oboru spektra. Příčinou svitu oblohy je excitace, disociace a ionizace různých molekul a iontů působená slunečním zářením s následnou rekombinací, při níž se uvolňuje energie vyzařováním v různých spektrálních čarách. Svit oblohy pozorovaný v noci se nazývá noční svit oblohy. Předpokládá se existence denního svitu oblohy, který se však nedá pozorovat, poněvadž je překryt jinými intenzivnějšími toky záření. Svit oblohy je součástí světla noční oblohy, jeho rozložení po obloze a v čase nemusí být konstantní, někdy se vyskytují časové epizody jeho zvýšené intenzity na celé obloze, nebo na jejích částech, což může v některých případech negativně ovlivňovat např. astronomická pozorování. Má charakter od rovnoměrně rozloženého závoje, přes různé nerovnoměrné pásy, až po série vln postupujících oblohou. Zvýšená aktivita nočního svitu oblohy a jeho prostorové charakteristiky souvisí mimo jiné i s výskytem silných konv. bouří, tsunami a jinými jevy, probíhajícími při zemském povrchu či v troposféře.
angl. airglow; slov. svit oblohy; 1993-b3

svit sluneční

v meteorologii zkrácené označení pro trvání slunečního svitu.
angl. sunshine; slov. slnečný svit; 1993-a1

svit sluneční relativní

v meteorologii zkrácené označení pro trvání slunečního svitu relativní.
angl. relative sunshine duration; slov. relatívny slnečný svit; 2014

svítání

, úsvit — přechod mezi noční tmou a denním světlem. Začíná, když je Slunce 18° (astron. svítání), nebo 6° (občanské svítání) pod obzorem a končí při východu Slunce. Viz též soumrak.
angl. dawn; daybreak; slov. svitanie; 1993-a1

světlo

elektromagnetické záření, na které reaguje lidské oko. Zahrnuje vlnové délky od 0,40 do 0,75 μm. Viz též záření viditelné.
angl. light; slov. svetlo; 1993-a1

světlo Eliášovo

, syn. oheň svatého Eliáše.
slov. Eliášove svetlo; 1993-a1

světlo difuzní

, světlo rozptýlené — v met. světlo rozptýlené molekulami vzduchu a aerosolovými částicemi přítomnými v atmosféře.
angl. diffuse light; slov. difúzne svetlo; 1993-a1

světlo oblohy

opticky (fotometricky) hodnocený tok elektromagnetického záření ve viditelném oboru vlnových délek směřující do oka pozorovatele nebo na čidlo měřicího přístroje z různých úseků oblohy ve dne mimo sluneční disk, v noci mimo disk Měsíce. V denních hodinách v tomto případě zcela dominuje viditelné rozptýlené sluneční záření. V noci se uplatňuje rozptýlené měsíční světlo, světlo hvězd, zvířetníkové světlo, přirozený svit oblohy, osvícení oblohy v důsledku světelného znečištění, v době soumraku rozptýlené sluneční světlo z příslušných částí oblohy apod.
angl. skylight; 2015

světlo popelavé

jas temné části měsíčního kotouče po novu, vyvolaný slunečním zářením odraženým od Země a její atmosféry.
angl. earthlight; earthshine; slov. popolavé svetlo; 1993-a1

světlo purpurové

, syn. záře fialová.
slov. purpurové svetlo; 1993-a1

světlo rozptýlené

, syn. světlo difuzní.
angl. scaterred light ; slov. rozptýlené svetlo; 1993-a1

světlo zodiakální

, syn. světlo zvířetníkové.
slov. zodiakálne svetlo; 1993-a1

světlo zvířetníkové

(zodiakální) — slabé bílé nebo žlutavé světlo ve tvaru kužele na noční obloze rozložené podél ekliptiky a zdánlivě vycházející z místa na horizontu, za nímž se nachází zapadlé či vycházející Slunce. Zvířetníkové světlo lze pozorovat pouze při dostatečně temné obloze a velké průzračnosti vzduchu tzn. v tropech a subtropech běžně po celý rok a v severních mírných zeměpisných šířkách na jaře na večerní obloze a na podzim na ranní obloze. Je způsobeno rozptýleným slunečním světlem na disku prachu kolem Slunce, soustředěném v rovině ekliptiky.
angl. zodiacal light; slov. zvieratníkové svetlo; 1993-a3

světlomet oblakoměrný

(nespr. mrakoměrný, mrakový) — přístroj používaný v minulosti pro měření výšky základny oblaků. V noci oblakoměrný světlomet vysílá kolmo vzhůru úzký svazek paprsků, který vytváří na základně oblaků světelnou skvrnu. Výška základny oblačnosti se vypočítává ze vzorce:

h = d tg α,

kde d je vzdálenost místa pozorování od oblakoměrného světlometu a α je úhel nad obzorem, pod kterým je zmíněná skvrna viditelná. Viz též měření výšky základny oblaků.
angl. ceiling projector; cloud searchlight; slov. oblakomerný svetlomet; 1993-a3

světové meteorologické centrum

, viz centrum meteorologické světové.
angl. World Meteorological Center; slov. svetové meteorologické centrum; 1993-a3

sychravo

lid. název pro chladné a vlhké počasí, které je doprovázené zpravidla mrholením, občasným slabým deštěm, popř. i mlhou. Nemá charakter odb. termínu.
angl. damp and cold; slov. sychravo; 1993-a1

symboly meteorologické

1. písmena nebo číslice používané pro popis met. prvků na synoptické mapě; 2. graf. znaky pro met. prvky, jevy a děje, popř. jejich intenzitu. Používají se především pro znázornění počasí na přízemních synoptických mapách a ve výkazech meteorologických pozorování. Meteorologické symboly jsou mezinárodně dohodnuté.
angl. meteorological symbols; slov. meteorologické symboly; 1993-a3

synergismus znečištění ovzduší

, viz vliv směsi škodlivin na živé organismy.
angl. synergism of air pollution; slov. synergizmus znečistenia ovzdušia; 1993-a1

synoptik

vžité označení pro meteorologa pracujícího v met. předpovědní službě. Je odvozeno od přídavného jména synoptický (česky souhledný). Viz též mapa synoptická, meteorologie synoptická, metoda synoptická.
angl. forecaster; slov. synoptik; 1993-a1

synoptika

slang. označení pro synoptickou meteorologii.
angl. synoptics; slov. synoptika; 1993-a1

systém Θ

, viz theta-systém.
angl. Θ system; slov. systém ?; 1993-a1

systém RVR

soustava tech. prostředků sloužících k automatickému nebo poloautomatickému zjišťování dat potřebných k výpočtu vzdálenosti, na kterou jsou viditelná dráhová světla na vzletových a přistávacích drahách. Je obvykle tvořena systémem transmisometrů nebo forwardscatterometrů (měřičů dopředného rozptylu), snímačem jasu pozadí, vstupem zavádějícím okamžitou hodnotu svítivosti dráhových světel, počítačem, prostředky dálkového přenosu dat, spojovacími vedeními a výstupy dat v digitální formě. Tech. zabezpečuje obj. měření dráhové dohlednosti.
angl. Runway Visual Range System ; slov. systém RVR; 1993-a3

systém cirkulační místní

, viz cirkulace místní.
angl. local circulation system; slov. miestny cirkulačný systém; 1993-a3

systém detekce blesků

, viz pozemní detekce blesků.
slov. systém pre detekciu bleskov; 2014

systém frontální

dvě (nebo více) na sebe navazující atmosférické fronty související s jednou cyklonou (výjimečně s více cyklonami). Termín se často používá ve sdělovacích prostředcích v případech, kdy není účelné rozlišovat druh atmosférických front přecházejících přes zájmové území.
angl. frontal system; slov. frontálny systém; 1993-a2

systém klimatický

část geosféry, která se podílí na procesu geneze klimatu. Zahrnuje atmosféru Země, dále hydrosféru, kryosféru, biosféru a svrchní část litosféry, resp. pedosféry. Jednotlivé složky jsou vzájemně intenzivně provázány, neboť zde v nejrůznějších časových a prostorových měřítkách neustále probíhají fyz., chem. a biologické procesy umožňující výměnu energie, příp. látek (např. záření, vítr, hydrologický cyklus). Zvlášť intenzivní jsou interakce atmosféry a oceánu. Ze statist. souboru stavů klimatického systému je odvozeno klima. Viz též model klimatologický, signál klimatický.
angl. complete climatic system; coupled climatic system; slov. klimatický systém; 1993-b3

systém konvektivní mezosynoptický (mezoměřítkový)

(MCS, z angl. mesoscale convective system) — soustava oblaků druhu cumulonimbus, která vytváří souvislou oblast konv. srážek o horizontálním rozměru 100 km a více alespoň v jednom směru. MCS mohou zahrnovat konv. bouře typu multicel i supercel a během vývoje MCS se jejich struktura zpravidla mění, vyvíjí. Systémy typu MCS mohou sestávat z konv. i vrstevnaté oblačnosti a jejich prostorové uspořádání může nabývat různých forem. Příkladem lineární struktury MCS je squall line, dosahuje-li požadovaných rozměrů, naopak oválně uspořádaným příkladem MCS je MCC. Typická doba existence MCS je 10 hodin, přičemž vrstevnatá složka MCS a kovadliny konv. složky mohou přetrvat i podstatně déle. Nad oceánem se MCS mohou transformovat v tropické cyklony.
angl. mesoscale convective system; slov. mezosynoptický konvektívny systém; 2014

systém měřicí automatický

systém pro měření met. veličin, jehož centrální jednotkou je datová ústředna nebo počítač, do kterých se přenášejí naměřené hodnoty met. prvků z jednotlivých senzorů. Datová ústředna zajišťuje přechodné uložení dat, v případě senzorů s analogovým přenosem signálu také digitalizaci naměřených hodnot a jejich následnou distribuci k dalšímu zpracování. Na automatických meteorologických stanicích se data ze senzorů přenášejí do počítače, jehož programové vybavení umožňuje základní zpracování dat a jejich přenos do centra v požadovaných datových formátech. Viz též automatizace v meteorologii.
angl. automatic measuring system; slov. automatický meriaci systém; 2014

systém navigační

systém sloužící ke stanovení geografické pozice a navigování. Navigační systémy dělíme na pozemní a družicové. V meteorologii jsou navigační systémy využívány zejména při radiosondážních měřeních k určování polohy radiosondy a následnému výpočtu vertikálního profilu větru. Informace o celkovém zpoždění signálu z družicových navigačních systémů vlivem atmosféry se využívá pro výpočet obsahu vodní páry v atmosféře. Tím se zabývá tzv. „GPS meteorologie“, využívající signály globálního družicového systému Global Positioning Systém (GPS).
slov. navigačný systém; 2014

systém oblačný frontální

sled oblaků, které se vyskytují na teplé, studené či okluzní frontě, bezprostředně na sebe navazují a souvisejí s procesy, které v oblasti frontální plochy probíhají. Např. typický oblačný systém teplé fronty se skládá z oblaků druhu cirrus, cirrostratus, altostratus a nimbostratus.
angl. frontal cloud system; slov. frontálny oblačný systém; 1993-a2

systém ozonový observační globální

, Global Ozone Observing System (GO₃OS) — celosvětová síť pozemních stanic monitorujících ozonovou vrstvu, která pracuje v rámci programu Global Atmosferic Watch (GAW) Světové meteorologické organizace (WMO). GO₃OS byl postupně vytvořen od konce 50. let 20. století a v současné době zahrnuje přes 300 stanic, z nichž přibližně 50 má dlouhodobý referenční charakter. Naměřené údaje jsou ukládány ve Světovém ozonovém a UV datovém centru WMO (WOUDC) v Torontu, odkud jsou k dispozici uživatelům. Přístroje na stanicích GO₃OS jsou udržovány na předepsané kalibrační úrovni pomocí pravidelných mezinárodních srovnání vůči světovým, resp. regionálním etalonům. Z území ČR je v GO₃SO zařazena Solární a ozonová observatoř ČHMÚ v Hradci Králové a Aerologické oddělení observatoře ČHMÚ v Praze–Libuši.
slov. globálny ozónový observačný systém; 2014

systém p

, viz p-systém.
angl. p system; slov. systém p; 1993-a1

systém pozorovací světový

jeden z prvků Světové služby počasí. Slouží k získávání měřených a pozorovaných dat v celosvětovém měřítku. Jeho hlavními složkami jsou pozemní meteorologické stanice, včetně stanic automatických, aerologické stanice, stanice na lodích, bójích a ropných plošinách, meteorologická pozorování z letadel, meteorologické radiolokátory a meteorologické družice. Světový pozorovací systém zahrnuje také měření slunečního záření, detekci blesků, měření přílivu a vertikálních profilů teploty a větru v nižších vrstvách atmosféry.
angl. Global Observing System; slov. Svetový pozorovací systém; 1993-a3

systém pro příjem a zpracování dat z meteorologických družic

zpravidla se jím rozumí uživatelský systém pro příjem a následné zpracování dat z meteorologické družice, provozovaný koncovým uživatelem (např. meteorologickou službou). Data mohou být přijímána buď přímo z družice, která je naměřila, nebo prostřednictvím telekomunikační družice po jejich předzpracování provozovatelem družice, popř. prostřednictvím Internetu.
slov. systém pre príjem a spracovanie dát z meteorologických družíc; 2014

systém pro zpracování dat a předpovědi světový

(GDPFS) — jeden z prvků Světové služby počasí. Jeho cílem je zabezpečit dostupnost met. analýz a předpovědí pro všechny členské státy Světové meteorologické organizace prostřednictvím světových meteorologických center, regionálních specializovaných meteorologických center a národních meteorologických center. Funkce systému v reálném čase: příprava dat před vlastním zpracováním, včetně kontroly kvality dat, tvorba met. analýz a předpovědí na jeden den až po dlouhodobé předpovědi, příprava speciálních předpovědí pro letectví, námořní dopravu a pro případ ekologických havárií a prezentace pozorovaných a zpracovaných dat. Funkce systému v nereálném čase: zpracovaní dat pro klimatologické a výzk. účely, verifikace předpovědí, vývoj numerických modelů a dlouhodobé ukládání měřených dat, výstupů z numerických modelů a nbsp;výsledků verifikace předpovědí.
angl. Global Data Processing and Forecasting System; slov. Svetový systém pre spracovanie dát a predpovede; 1993-a3

systém radiolokační

syn. radiolokátor.
angl. radar system; slov. rádiolokačný systém; 1993-a3

systém smogový výstražný regulační

vydávání informací o očekávaném výskytu mimořádně vysokých imisí škodlivin v určité oblasti, které se provádí podle pevného řádu. Infomace jsou podkladem pro pasivní nebo aktivní nouzová opatření, jakými jsou např. omezení vycházení citlivých osob, regulace emisí, zvýšení teploty exhalací, a tím i vznosu kouřové vlečky. Informace se vydávají zpravidla na základě předpovědi met. podmínek rozptylu příměsí a dosažení určité mezní úrovně znečištění ovzduší v dotyčné oblasti.
slov. smogový výstražný regulačný systém; 2014

systém světový oblastní předpovědní (WAFS)

celosvětový systém, prostřednictvím kterého centra WAFC poskytují letecké meteorologické předpovědi pro lety na tratích v jednotném standardizovaném tvaru.
angl. World Area Forecast System ; slov. svetový predpovedný oblastný systém; 2014

systém telekomunikační světový

(GTS) — jeden z prvků Světové služby počasí. Zabezpečuje mezi členskými státy Světové meteorologické organizace sběr, přenos a distribuci měřených, pozorovaných a zpracovaných dat. Je organizován ve třech úrovních: a) hlavní spojovací okruh propojuje světová a vybraná regionální meteorologická centra; b) regionální telekomunikační síť zabezpečuje spojení regionálních telekomunikačních center resp. regionálního meteorologického centra s národními meteorologickými centry; c) národní telekomunikační síť je určena zejména pro sběr dat ze staniční sítě, dat získaných pozorováním z letadel a lodí na území spadajícím do zóny odpovědnosti národního met. centra.
angl. Global Telecommunication System; slov. Svetový telekomunikačný systém; 1993-a3

systém z

, viz z-systém.
angl. z system; slov. systém z; 1993-a1

série cyklon

, rodina cyklon — několik frontálních cyklon, které vznikají postupně na jedné a téže polární, výjimečně i arktické hlavní frontě a postupují obvykle k východu až severovýchodu. Mezi jednotlivými cyklonami se vyskytují postupující anticyklony nebo hřebeny vyššího tlaku vzduchu. Na sev. polokouli každá z nových cyklon vzniká poněkud jižněji vzhledem k předešlé v souvislosti s postupem hlavní fronty k jihu až jihovýchodu. Série cyklon je ukončena uzavírající anticyklonou.
angl. cyclone family ; slov. séria cyklón; 1993-a3

séš

, viz vlny stojaté.
slov. seiche; 1993-b1

síla Coriolisova

setrvačná síla působící na tělesa pohybující se v rotující neinerciální vztažné soustavě. V meteorologii se jedná především o souřadnicové soustavy pevně spojené s rotující Zemí, a proto se Coriolisova síla nazývá též uchylující silou zemské rotace. Coriolisovu sílu c lze vyjádřit vztahem:

c = 2 m v \times Ω

kde v je vektor rychlosti pohybu daného tělesa v soustavě rotující úhlovou rychlostí Ω a m značí hmotnost tohoto tělesa. Odtud vyplývá, že Coriolisova síla působí kolmo ke směru rychlosti v a nemá tedy za následek změny kinetické energie pohybujícího se tělesa. V aplikacích na met. problémy dosazujeme za v rychlost proudění vzduchu a Ω představuje úhlovou rychlost rotace Země. Dále se v meteorologii Coriolisova síla často vztahuje k jednotce hmotnosti vzduchu, tj. m = 1, a je pak číselně rovna Coriolisovu zrychlení. Horizontální složky Coriolisovy síly rostou pro dané horizontální proudění se zvětšující se zeměp. šířkou a uchylují ho na sev. polokouli vpravo, na již. polokouli vlevo. Naproti tomu vert. složka Coriolisovy síly dosahuje maxima na rovníku a s rostoucí zeměp. šířkou klesá k nulové hodnotě na pólech. Ve srovnání se silou zemské tíže je však vert. složka Coriolisovy síly asi o čtyři řády menší.
Coriolisova síla má zásadní význam v cirkulaci atmosféry a pro formování tlakových útvarů, neboť proudění ve volné atmosféře zhruba zachovává stav rovnováhy mezi horiz. složkami síly tlakového gradientu a Coriolisovy síly. Důsledkem této skutečnosti je zákon Buys-Ballotův, podle něhož proudění ve volné atmosféře přibližně směřuje podél izohyps. Kdyby tedy nebylo Coriolisovy síly, docházelo by okamžitě k vyrovnávání horiz. tlakových rozdílů. Viz též parametr Coriolisův, rovnice pohybová, vítr geostrofický.
angl. Coriolis force; slov. Coriolisova sila; 1993-a3

síla balonu stoupací celková

aerostatická síla směřující proti síle zemské tíže a rovnající se rozdílu tíhy vzduchu vytlačeného balonem o objemu V a tíhy plynu, kterým je tento balon naplněn. Její velikost F vyplývá z Archimédova zákona:

F = V (ρ - ρ_{n}) g,

kde ρ je hustota vzduchu, ρ_n hustota plynu v balonu a g velikost tíhového zrychlení.
angl. total lift of a balloon; slov. celková vzostupná sila balóna; 1993-a3

síla balonu stoupací užitečná

celková stoupací síla balonuzmenšená o tíhu balonu a další k němu připoutané zátěže. Užitečná stoupací síla spoluurčuje stoupací rychlost balonu.
angl. free lift of a balloon; slov. užitočná vzostupná sila balóna; 1993-a1

síla barického gradientu

, syn. síla tlakového gradientu.
slov. sila barického gradientu; 1993-a1

síla gravitační

síla vzájemného přitahování, kterou na sebe působí hmotná tělesa. V gravitačním poli Země lze gravitační interakci poměrně přesně popsat Newtonovým gravitačním zákonem. Gravitační síla F mezi tělesem o hmotnosti m a Zemí o hmotnosti M a při vzdálenosti mezi jejich těžišti r má velikost:

F = κ_{0} \frac{m M}{r^{2}}

kde κ₀ značí gravitační konstantu. Gravitační síla působící na dané hmotné těleso tedy směřuje do těžiště Země a její velikost klesá s kvadrátem vzdálenosti těžišť tohoto tělesa a Země. Viz též síla zemské tíže.
angl. gravitational force; slov. gravitačná sila; 1993-a3

síla odstředivá

v meteorologii se používá ve dvou významech. 1. odstředivá síla zemské rotace dána výrazem:

Ω \times (Ω \times R),

kde Ω je úhlová rychlost zemské rotace a R polohový vektor směřující od středu Země (zpravidla ztotožňovaného s těžištěm Země) k uvažovanému působišti odstředivé síly. Odstředivá síla tedy směřuje kolmo od osy zemské rotace a její velikost roste se vzdáleností od této osy. To v praxi znamená, že velikost odstředivé síly klesá od rovníku směrem k oběma pólům, kde je nulová, a kromě pólů zároveň roste s nadmořskou výškou. 2. kvazihorizontální odstředivá síla působící na vzduchové částice, které se pohybují po zakřivených trajektoriích. Síla směřuje kolmo od osy rotace tohoto pohybu a její velikost určujeme jako v².r^–1, kde v značí velikost rychlosti proudění a r je poloměr křivosti trajektorie. Křivost trajektorie lze u pohybů synop. měřítka zpravidla nahradit křivostí izobar nebo izohyps. Viz též síla zemské tíže, vítr gradientový, vítr cyklostrofický.
angl. centrifugal force; slov. odstredivá sila; 1993-a3

síla tlakového gradientu

, síla barického gradientu — síla působící v tlakovém poli, v němž je nenulový tlakový gradient. Směřuje kolmo na izobarické plochy, na stranu s nižším atm. tlakem. Označíme-li sílu tlakového gradientu vztaženou k jednotce hmotnosti symbolem b, pak platí:

b = - \frac{1}{ρ} \nabla p,

kde p značí atm. tlak a ρ hustotu vzduchu. Horiz. složky síly tlakového gradientu a Coriolisovy síly jsou ve volné atmosféře nejdůležitějšími činiteli ovlivňujícími horiz. proudění vzduchu. Vert. složka síly tlakového gradientu

- \frac{1}{ρ} \frac{\partial p}{\partial z},

která je číselně více než 1000krát větší než horiz. složka, je v atmosféře v přibližné rovnováze se silou zemské tíže. Viz též rovnice pohybová, rovnováha hydrostatická, vítr geostrofický.
angl. baric gradient force; pressure force; pressure gradient force; slov. sila tlakového gradientu; 1993-a3

síla tření

tečná síla působící proti směru pohybu. V atmosféře se jedná o tření proudícího vzduchu o zemské povrch (vnější tření) a o tření uvnitř vzduchu (vnitřní tření). Vnitřní tření vzniká buď vzájemným mech. působením molekul (vazké tření), nebo následkem turbulentního promíchávání a přenosu hybnosti (turbulentní tření). V reálné atmosféře lze zpravidla účinky vazkého tření ve srovnání s turbulentním třením zanedbat. Sílu tření vztaženou k jednotce plochy nazýváme tečným napětím, v případě turbulentního tření mluvíme o Reynoldsově napětí. Viz též tření v atmosféře.
angl. friction force; slov. sila trenia; 1993-a1

síla větru

setrvačná síla projevující se dyn. účinky proudícího vzduchu na překážky. Tyto účinky tvoří základ Beaufortovy stupnice větru. První přístroj k měření síly větru zkonstruoval angl. fyzik R. Hooke v r. 1667. Viz též měření větru, tlak větru.
angl. wind force; slov. sila vetra; 1993-a1

síla zemské rotace uchylující

, viz síla Coriolisova.
slov. uchyľujúca sila zemskej rotácie; 1993-a1

síla zemské tíže

výslednice gravitační síly v gravitačním poli Země a odstředivé síly vzniklé následkem rotace Země. Směr síly zemské tíže tak není, kromě pólů a rovníku, totožný se směrem gravitační síly. Síla zemské tíže směřuje kolmo k ideální mořské hladině odpovídající teoretickému tvaru geoidu. Velikost síly zemské tíže nepatrně roste s rostoucí zeměp. šířkou a v dané zeměp. šířce nepatrně klesá s rostoucí nadmořskou výškou. V praxi se zpravidla šířková a výšková závislost zanedbává. Viz též rovnice pohybová.
angl. gravity force; slov. sila zemskej tiaže; 1993-a3

síť detekce blesků

, viz pozemní detekce blesků.
slov. sieť detekcie bleskov; 2014

síť klimatologických stanic

systém klimatologických stanic na daném území. Klimatologické stanice se dělí podle rozsahu a zaměření činnosti na klimatologické stanice základní, doplňkové a srážkoměrné. V ČR tvoří síť klimatologických stanic kromě profesionálních stanic i další stanice, z nichž některé pozorují ve třech termínech denně, jiné pouze v ranním termínu, např. srážkoměrné. Do sítě klimatologických stanic patří i dlouhodobě měřící totalizátory; rovněž se využívají data ze stanic zřizovaných pro zvláštní účely podle potřeby uživatelů, někdy i na kratší (několikaletá) období.
angl. climatological network; slov. sieť klimatologických staníc; 1993-a3

síť meteorologická telekomunikační

, viz systém telekomunikační světový.
angl. meteorological telecommunication network; slov. telekomunikačná meteorologická sieť; 1993-a1

síť meteorologických stanic

systém meteorologických stanic rozložených podle odb. hledisek a požadavků praxe na určitém území.
angl. meteorological network; slov. sieť meteorologických staníc; 1993-a3

síť radiolokační meteorologická

systém synchronizovaných měření, zpracování a přenosu dat z několika meteorologických radiolokátorů, organizovaných obvykle v rámci jednotlivých zemí nebo regionů (např. síť CZRAD v Česku, NEXRAD v USA, NORDRAD ve Skandinávii nebo středoevropská síť CERAD). Tvorba sloučené radiolokační informace předpokládá dohodu o typu, formátu, rozlišovací schopnosti, časování a geografické projekci radarových dat. Pro mezinárodní výměnu radarových dat se používá formát WMO FM–94 BUFR nebo HDF5.
slov. meteorologická rádiolokačná sieť; 2014

TAF

viz předpověď počasí letištní.
angl. TAF; slov. TAF; 2014

TEMP

viz zpráva z pozemní stanice o tlaku, teplotě, vlhkosti a větru ve vyšších hladinách (TEMP).
angl. TEMP; slov. TEMP; 2014

tabulky barometrické redukční

všeobecné označení pro tabulky, které se dříve používaly k redukci tlaku vzduchu v určité nadm. výšce na jinou nadm. výšku. Nejčastěji byly tyto tabulky zpracovány pro redukci tlaku vzduchu změřeného ve výšce nádobky tlakoměru nebo v úrovni aneroidu na nadm. výšku vztažného bodu letiště (tlak QFE) nebo na stř. hladinu moře podle mezinárodní standardní atmosféry ICAO (tlak QNH) nebo pro redukci tlaku na stř. hladinu moře podle výškové barometrické formule.
angl. barometric reduction tables; slov. redukčné barometrické tabuľky; 1993-a3

tabulky hygrometrické

, viz tabulky psychrometrické.
angl. hygrometric tables; slov. hygrometrické tabuľky; 1993-a1

tabulky psychrometrické

tabulky vypočtené podle psychrometrického vzorce, které slouží ke stanovení různých vlhkostních parametrů z údajů změřených psychrometrem. Jsou uspořádány tak, že v řádcích je uváděna suchá teplota a ve sloupcích vlhká teplota. V průsečíku příslušného řádku a sloupce je hodnota tlaku vodní páry a relativní vlhkosti vzduchu odpovídající změřenému psychrometrickému rozdílu. Zvláštním oddílem psychrometrických tabulek je zpravidla i tabulka umožňující vyhledání tlaku vodní páry z údajů relativní vlhkosti a teploty vzduchu. Tento oddíl se někdy označuje jako hygrometrické tabulky. Pro psychrometry uměle ventilované se užívají psychrometrické tabulky aspirační. Termín hygrometrické tabulky se používá někdy rovněž jako syn. termínu psychrometrické tabulky. Viz též koeficient psychrometrický, teplota suchého teploměru, teplota vlhkého teploměru.
angl. psychrometric tables; slov. psychrometrické tabuľky; 1993-a1

tah bouřky

jedna z charakteristik zjišťovaných při pozorování bouřek. Znamená směr, kterým se pohybuje pozorovaná bouřka, resp. bouřkový oblak neboli cumulonimbus. Pozorovatel při začátku bouřky, tj. při prvním zablesknutí a zahřmění, určí směr, v němž je bouřka pozorována a podobně i na konci bouřky při posledním zahřmění. Tah bouřky se udává ve stupních, zpravidla s přesností na desítky stupňů, např. zápis 230-050 znamená, že bouřka postupovala přibližně směrem od jihozápadu k severovýchodu. U bouřky, která bez pohybu zanikne na místě vzniku, se udává jen směr místa vzniku bouřky.
angl. thunderstorm movement; slov. ťah búrky; 1993-a3

tah oblaků

určení směru a rychlosti pohybu oblaků při pozemním vizuálním pozorování nebo pomocí nefoskopu; na met. stanicích ČR se neprovádí. Podle tahu oblaků je možné odhadnout směr a rychlost větru ve výšce základny oblaků. Tuto informaci lze přesněji získat měřením větru radiotechnickými prostředky.
angl. clouds movement; slov. ťah oblakov; 1993-a3

tajfun

regionální označení plně vyvinuté tropické cyklony v oblasti severozápadního Tichého oceánu západně od datové hranice. Desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti přízemního větru v něm dosahuje nejméně 33 m.s^–1; pokud dosáhne 67 m.s^–1, mluvíme o supertajfunu. Na Filipínách se pro tajfun používá označení baguio.
angl. typhoon; slov. tajfún; 1993-a3

tautochrona

čára spojující místa, na nichž byl pozorován výskyt určitého jevu nebo daná hodnota meteorologického prvku ve stejném čase. Např. na mapě nástupu určité fenologické fáze tautochrona spojuje místa, na nichž byl tento nástup pozorován ve stejný den. Název tautochrona zavedl W. Bezold (1892) původně pro znázornění časového průběhu teplot v půdním profilu na daném místě. Viz též izobronta.
slov. tautochrona; 1993-b1

tefigram

termodynamický diagram s pravoúhlými nebo kosoúhlými souřadnicovými osami T a Φ (podle nichž byl diagram nazván tefigram), kde T je teplota vzduchu v K (v některých verzích tefigramu ve °C) a Φ entropie suchého vzduchu. Protože entropie je úměrná logaritmu potenciální teploty Θ podle vztahu:

Φ = c_{p} \ln #x0398; + k o n s t .,

kde c_p je měrné teplo vzduchu při stálém tlaku, má osa y současně stupnici lnΘ. Autorem tohoto energetického diagramu, užívaného zejména v anglosaských zemích k vyhodnocování aerol. údajů, je W. N. Shaw (1923).
angl. tephigram; slov. tefigram; 1993-a2

telebarometr

málo používané označení pro tlakoměr přizpůsobený k dálkovému přenosu údajů o tlaku vzduchu. Viz též měření tlaku vzduchu.
angl. telebarometer; slov. telebarometer; 1993-a1

tendence tlaková

obecně změna tlaku vzduchu za jednotku času na pevně zvoleném místě. V synoptických zprávách se udává změna tlaku vzduchu na stanici za tři hodiny (v tropických oblastech za 24 hodin) před termínem pozorování. V případě tříhodinové tlakové změny v úrovni stanice se určuje nejen její velikost, ale i charakteristika tlakové tendence za příslušné tříhodinové období. Tlaková tendence spolu s charakteristikou tlakové tendence udávají krátkodobé změny v tlakovém poli a mají značný prognostický význam. Viz též izalobara, mapa izalobar, rovnice tlakové tendence, izotendence.
angl. pressure tendency; slov. tlaková tendencia; 1993-a3

tendence tlaková advekční

složka tlakové tendence způsobená přesunem tlakových útvarů, tedy nikoliv jejich vývojem a dalšími vlivy.
angl. advective pressure tendency; slov. advekčná tlaková tendencia; 1993-a1

teodolit pilotovací optický

přístroj pro opt. zaměřování azimutu a výškového úhlu pilotovacího nebo radiosondážního balónu. Lomený opt. systém teodolitu umožňuje pozorování při libovolné poloze sledovaného objektu. Pro noční měření je optický pilotovací teodoloit opatřen osvětlením zaměřovacích značek v opt. systému i stupnic pro čtení úhlových údajů. Viz též měření pilotovací, radioteodolit.
angl. pilot-balloon theodolite; slov. optický pilotovací teodolit; 1993-a2

teodolit registrační

optický pilotovací teodolit se zařízením, které umožňuje registraci hodnot azimutálního a výškového úhlu, popř. také časového údaje. Viz též měření pilotovací.
angl. recording theodolite; slov. registračný teodolit; 1993-a2

teorie Mieho

, viz rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře.
angl. Mie theory; slov. teória Mieho; 1993-a1

teorie Rayleighova

, viz rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře.
angl. Rayleigh theory; slov. Rayleighova teória; 1993-a1

teorie cyklogeneze

souhrnné označení pro teorie vzniku cyklon, popř. zesílení cyklonální cirkulace. V historii meteorologie byla vypracována řada teorií cyklogeneze, z nichž nejvýznamnější byly teorie cyklogeneze advekčně dynamická, divergenční, termická a vlnová. Jejich společným znakem bylo, že si všímaly jen určitých vybraných dějů probíhajících v atmosféře a neřešily otázku vzniku a vývoje cyklony komplexně. Viz též cyklogeneze, cyklolýza, anticyklogeneze, anticyklolýza.
angl. theory of cyclogenesis; slov. teória cyklogenézy; 1993-a3

teorie cyklogeneze advekční

, viz teorie cyklogeneze termická.
slov. advekčná teória cyklogenézy; 1993-a1

teorie cyklogeneze advekčně dynamická

jedna z teorií používaná k vysvětlení cyklogeneze. Jejími autory jsou ruští meteorologové Ch. P. Pogosjan a N. A. Taborovskij, kteří ji formulovali ve 40. letech 20. století. Teorie je založena na předpokladu, že lokální změny tlaku vzduchu jsou působeny jednak advekčními změnami teploty, jednak dyn. faktory, spojenými především s ageostrofickou advekcí, které ale zpětně ovlivňují úhel advekce. Empir. bylo stanoveno pravidlo, že cyklona vzniká nebo se prohlubuje pod deltou frontální zóny ve výšce pouze tehdy, když ve stř. části této zóny převyšuje horiz. kontrast teploty 16 geopotenciálních dekametrů na 1 000 km na mapě relativní topografie

{}_{1000}^{500} hPa

. Vznik cyklony se vysvětluje podle tohoto schématu: baroklinita ve výškové frontální zóně vede k porušení stacionárnosti pohybu, tím k poklesu tlaku vzduchu a vytvoření cyklonální cirkulace. Tato teorie ztratila svůj význam po vytvoření teorie lokálních změn tlaku vzduchu. Její empir. závěry o zvláštnostech stavby termobarického pole atmosféry v různých stadiích vývoje cyklony však zůstávají v platnosti.
slov. advekčne dynamická teória cyklogenézy; 1993-a3

teorie cyklogeneze bariérová

vznik cyklon ve stř. zeměp. šířkách je podle této teorie objasňován vpády studených vzduchových hmot (tzv. kapek studeného vzduchu) z polární oblasti. Vpád studeného vzduchu vytvoří ve stř. zeměp. šířce bariéru záp. větrům, a proto na závětrné straně kapky tlak vzduchu klesá a vzniká cyklona. Tuto teorii vypracoval něm. fyzik H. v. Helmholtz v letech 1888–1889 a rozšířil F. M. Exner, z hlediska současných znalostí je již překonána.
angl. barrier theory; slov. bariérová teória cyklogenézy; 1993-a1

teorie cyklogeneze divergenční

teorie, podle níž cyklony vznikají a prohlubují se v důsledku rozbíhavosti čili difluence proudnic ve stř. troposféře, a anticyklony v důsledku sbíhavosti čili konfluence proudnic. V praxi byly pro tyto účely používány mapy absolutní topografie 700 hPa a 500 hPa. Divergenční teorii cyklogeneze vypracoval něm. meteorolog R. Scherhag v r. 1933, z hlediska současných poznatků je již překonána.
angl. divergence theory of cyclogenesis; slov. divergenčná teória cyklogenézy; 1993-a1

teorie cyklogeneze konvekční

, viz teorie cyklogeneze termická.
angl. convective theory of cyclogenesis; slov. konvekčná teória cyklogenézy; 1993-a1

teorie cyklogeneze termická

teorie, podle níž se rozhodující význam pro vznik cyklony přisuzuje rozdělení a změnám teploty vzduchu. Vznikla koncem 19. století, kdy se předpokládalo, že první impulz ke vzniku cyklony dává místní kladná odchylka teploty podkladu a přízemní vrstvy atmosféry. Vznikají-li místní teplotní rozdíly v důsledku nerovnoměrného přehřívání spodní troposféry, mluvíme o konv. teorii cyklogeneze; dochází-li k teplotním změnám nad určitou lokalitou v důsledku advekce, potom se používá názvu advekční teorie cyklogeneze. Při termické cyklogenezi u zemského povrchu se cyklonální cirkulace postupně rozšiřuje do vyšších hladin. Ve volné atmosféře se tak termická cyklogeneze projevuje zpravidla vývojem brázdy nízkého tlaku vzduchu. Tato teorie je z hlediska současných poznatků již překonána. Viz též cyklona termická (místní).
angl. thermal theory of cyclogenesis; slov. termická teória cyklogenézy; 1993-a3

teorie cyklogeneze vlnová

teorie vycházející z předpokladu, že cyklona vzniká vlivem vlnových pohybů na frontální ploše. Vznikla na základě synop. praxe norské meteorologické školy vedené V. Bjerknesem, která určila stadia vývoje cyklony. Nejjednodušší představa vzniku vlny na frontální ploše, a tím nové cyklony, byla spojována s přiblížením se staré cyklony k polární frontě. Mat. zdůvodnění vlnové teorie cyklogeneze publikovali v r. 1933 V. Bjerknes a H. Solberg.
angl. wave theory of cyclogenesis; slov. vlnová teória cyklogenézy; 1993-a1

teorie koalescenční

, syn. teorie vzniku srážek koalescencí.
angl. coalescence theory; slov. koalescenčná teória; 1993-a1

teorie paleoklimatu

teorie vysvětlující změny klimatu v geol. minulosti. Vzhledem ke komplexnímu působení klimatických faktorů při genezi klimatu, nejsou zpravidla jednotlivé teorie k vysvětlení dostačující. Podstatným faktorem v různých časových měřítkách jsou změny záření Slunce a měnící se složení atmosféry Země. Při interpretaci klimatu kvartéru hraje hlavní roli astronomická (orbitální) teorie paleoklimatu, která za primární příčinu kvartérního klimatického cyklu označuje Milankovičovy cykly. Během nich se periodicky mění množství a sezonní rozdělení slunečního záření na Zemi, přičemž obecně platí, že menší teplotní rozdíly mezi létem a zimou jsou příznivé pro nástup glaciálu. Takto způsobené výkyvy jsou nicméně příliš malé, jsou proto považovány spíše za spouštěcí mechanizmus, který je dále zesilován systémem klimatických zpětných vazeb. Z hlediska dlouhodobějších změn klimatu se jako podstatný činitel jeví zemská tektonika, především kontinentální drift a orogeneze. Např. posun kontinentů v poledníkovém směru způsobuje změny v bilanci záření, rozdělení nebo naopak spojení kontinentů podstatně mění všeobecnou cirkulaci hydrosféry jako podstatné složky klimatického systému. Vznikající pohoří modifikují všeobecnou cirkulaci atmosféry a stávají se klimatickou bariérou. Paleoklima dále podléhalo prudkým výkyvům vlivem epizodických klimatických faktorů (impakty vesmírných těles, silné sopečné erupce).
slov. astronomická teória paleoklímy; 1993-a3

teorie podobnosti Moninova a Obuchovova

ve fyzice mezní vrstvy atmosféry teorie turbulentního přenosu hybnosti, tepla a vodní páry, vypracovaná v 50. letech 20. století A. S. Moninem a A. M. Obuchovem. Používá se při studiu procesů v přízemní vrstvě atmosféry, někdy i v celé mezní vrstvě atmosféry. Je založena na aplikaci Obuchovovy délky L. Roli charakteristiky podobnosti má poměr z/L, kde z je výška nad rovinným zemským povrchem. Je-li hodnota tohoto poměru konstantní, zůstává např. zachován poměr mezi mech. a termickou produkcí kinetické energie, příslušející turbulentním fluktuacím rychlosti proudění. Viz též proudění turbulentní.
angl. similarity theory; slov. Moninova a Obuchovova teória podobnosti; 1993-a3

teorie polární fronty

teorie vycházející z poznatků norské meteorologické školy, která vysvětluje vznik a vývoj mimotropických cyklon vývojem polární fronty, oddělující polární a tropický vzduch. Tyto cyklony zesilují a postupují podél polární fronty, přičemž během svého života procházejí řadou typických vývojových stadií. Teorie polární fronty, kterou rozpracovali v letech 1921–1922 V. Bjerknes, J. Bjerknes a H. Solberg, zahájila nové období atm. analýzy a představuje jeden z mezníků ve vývoji synoptické meteorologie.
angl. polar front theory; slov. teória polárneho frontu; 1993-a3

teorie přenosových pásů

koncepční model popisující pole relativního proudění uvnitř frontální cyklony prostřednictvím trojrozměrných trajektorií vzduchových částic znázorněných v souřadnicové soustavě pevně spojené s pohybující se cyklonou. Části této teorie zmínil T. W. Harrold v roce 1973, celkově ji ale představil až T. N. Carlson v roce 1980. Ke znázornění trajektorií, které mají formu uspořádaných pásů, použil izentropickou analýzu. Finálně pak teorii přenosových pásů rozpracoval K. A. Browning v roce 1994. Základními složkami popisovanými modelem jsou teplý přenosový pás, studený přenosový pás a intruze (průnik) suchého vzduchu. V některých případech lze v cyklonách pozorovat i další přenosové pásy, např. přenosový pás relativně vlhkého vzduchu ve vyšších hladinách. Jednotlivé pásy během vývoje cyklony obvykle částečně mění svůj směr, tvar i výšku, ve které se vyskytují. Koncept přenosových pásů dokáže lépe vysvětlit podstatu dynamiky front, kterou není možné uspokojivě vysvětlit klasickým koncepčním modelem fronty podle norské meteorologické školy (např. případy, kdy se silné srážky vyskytují uvnitř teplého sektoru za přízemní frontální čárou).
angl. conveyor belts theory; slov. teória prenosových pásov; 2014

teorie vzniku srážek Bergeronova a Findeisenova

teorie vysvětlující vznik srážkových částic ve smíšených oblacích. Základem teorie je skutečnost, že při dané teplotě pod bodem mrazu je hodnota tlaku nasycené vodní páry nad ledem nižší než hodnota tlaku nasycené vodní páry nad vodou. Největší rozdíl mezi oběma hodnotami je při –12 °C. V oblaku nebo v jeho části, která sestává z drobných přechlazených vodních kapek, odpovídá tlak vodní páry hodnotě nasycení nad vodou a vodní pára nad ledem je tedy přesycená. Dojde-li ke vzniku ledových krystalků heterogenní nukleací na ledových jádrech nebo jiným mechanizmem (viz sekundární nukleace ledu), mohou krystalky v přesyceném prostředí vzhledem k ledu rychle růst depozicí vodní páry na účet vypařujících se vodních kapek. Narostou-li krystalky do dostatečné velikosti, budou padat k zemi a na své cestě dále porostou zachycováním a namrzáním přechlazených kapek. Tímto způsobem mohou ledové částice v oblacích narůstat do rozměrů srážkových částic během 10 až 20 min, kdy začnou ve formě srážek z oblaku vypadávat. V nižších teplejších vrstvách atmosféry pak případně tají, a mění se v kapky deště. Tento proces je důležitý zejména při vývoji srážek z vrstevnaté oblačnosti v mírných zeměpisných šířkách. Základy této teorie, kterou dnes označujeme jako teorie vzniku srážek ledovým procesem, položil švédský meteorolog T. Bergeron v roce 1935 a teorii rozvinul něm. fyzik W. Findeisen v roce 1938. Část této teorie, vztahující se ke vzniku a růstu krystalků heterogenní nukleací ledu, popsal již v roce 1911 A. Wegener. Proto se tento proces růstu ledových částic a jejich transformace na déšť někdy označuje jako Bergeronův–Findeisenův–Wegenerův.
angl. Bergeron-Findeisen theory; ice crystal theory; slov. Bergeronova-Findeisenova teória vzniku zrážok; 1993-a3

teorie vzniku srážek koalescencí

, teorie koalescenční — v rovníkovém pásu se běžně pozoruje vypadávání intenzivních srážek z teplých oblaků, v nichž vývoj srážek nemůže probíhat za účasti ledové fáze. Vznik srážek v této oblasti vysvětluje koalescenční teorie, podle níž, pokud v oblaku vznikne určitý počet oblačných kapiček značně větších než většina ostatních, pohybují se větší kapky ve výstupném proudu pomaleji a mohou koalescencí s malými kapkami růst. Narostou-li do takových rozměrů, že jejich pádová rychlost převýší rychlost výstupných pohybů vzduchu v oblaku, padají oblakem a během svého pádu dále narůstají koalescencí. Po dosažení kritické velikosti se tříští a větší zbytky rozpadlých kapek jsou pak výstupními pohyby znovu unášeny vzhůru, rostou koalescencí s malými oblačnými kapičkami a celý proces se může opakovat. Tímto způsobem se „řetězovou reakcí" v oblaku zvětšuje počet velkých kapek, které posléze mohou vypadnout ve formě kapalných srážek. Podmínkou účinného působení popsaného mechanismu je velký vodní obsah oblaku a výstupná vertikální rychlost, která umožní koalescenční růst kapek do takové velikosti, že se nevypaří u vrcholku oblaku, ale budou padat dolů a dále růst koalescencí. Příčina počátečního rozdílu ve velikosti kapek není jednoznačně určena. Velké kapky mohou vznikat přednostně na řídkých obřích kondenzačních jádrech, mohou být důsledkem změn vertikální rychlosti nebo koncentrace kondenzačních jader v oblasti kondenzační hladiny. Viz též instabilita oblaku koloidní, Bergeronova a Findeisenova teorie vzniku srážek.
angl. coalescence theory; slov. koalescenčná teória vzniku zrážok; 1993-a3

teorie vývojová Sutcliffeova

kvantit. vyjádření vývoje tlakového pole v atmosféře publikované v roce 1947 R. C. Sutcliffem. Tato teorie vychází z aplikace rovnice vorticity ve dvou hladinách atmosféry, např. v izobarických hladinách 1 000 hPa a 500 hPa. Sutcliffeova vývojová teorie je jedním z významných mezníků v rozvoji dynamické meteorologie.
angl. Sutcliffe development theory; slov. Sutcliffeova vývojová teória; 1993-a1

teorém Normandův

1. poznatek, že suchá adiabata vedená z naměřené teploty vzduchu v dané hladině, izograma vedená z odpovídající teploty rosného bodu a nasycená adiabata vedená z odpovídající teploty vlhkého teploměru, se protínají v charakteristickém bodě aerologického diagramu. 2. Meteorologický slovník AMS alternativně označuje jako Normandův teorém poznatek, že teplota rosného bodu je vždy nižší nebo rovna teplotě vlhkého teploměru, která je vždy nižší nebo rovna teplotě měřené suchým teploměrem. Tato relace však neplatí v přesyceném vzduchu nebo při teplotě pod bodem mrznutí, jestliže je vzduch přesycený vzhledem k ledu. Tzv. Normandův teorém v obou variantách se využíval v psychrometrii a je nazván podle C. W. B. Normanda (1921).
angl. Normand theorem; slov. Normandova teoréma; 1993-a3

teorém cirkulační Bjerknesův

vztah mezi cirkulací, rozdělením tlaku a měrného objemu v atmosféře. Podle něj jsou v absolutní souřadnicové soustavě změny cirkulace podél libovolné uzavřené křivky v každém čase rovny počtu izobaricko-izosterických solenoidů na ploše vymezené touto křivkou. Bjerknesův cirkulační teorém je obecným základem pro teoretické objasnění libovolných cirkulačních pohybů v atmosféře. Odvodil jej V. Bjerknes v letech 1898–1902.
angl. circulation theorem of Bjerknes; slov. Bjerknesova cirkulačná teoréma; 1993-a1

teorém divergenční

, syn. rovnice divergence.
angl. divergence theorem; Gauss’s theorem; slov. divergenčná teoréma; 1993-a1

teplo cítěné

(pocitové) — méně vhodné syn. pro teplo zjevné.
slov. cítené teplo; 1993-a2

teplo latentní

(skupenské, utajené) — 1. množství tepla potřebné k tomu, aby jednotka hmotnosti dané látky změnila skupenství, aniž při tom dojde ke změně její teploty. Ve fyzice atmosféry se zaměřujeme především na latentní teplo spotřebované nebo uvolněné při fázových přechodech vody. Rozeznáváme: a) latentní teplo vypařování spotřebované při změně kapalné vody ve vodní páru; b) latentní teplo tání spotřebované při fázovém přechodu ledu ve vodu; c) latentní teplo sublimace spotřebované při přechodu ledu přímo ve vodní páru. Při opačných fázových přechodech se stejné množství tepla uvolňuje a označujeme: a) latentní teplo kondenzace uvolněné při fázovém přechodu vodní páry v kapalnou vodu; b) latentní teplo mrznutí (tuhnutí) uvolněné při přechodu vody v led; c) u fázového přechodu vodní páry přímo v led, část autorů používá stále termín latentní teplo sublimace. V současné literatuře, zejména anglosaského původu, se často objevuje označení latentní teplo depozice. 2. v meteorologii se pojmu latentní teplo používá i k obecnému označení tepla, které se v atmosféře nebo na zemském povrchu uvolňuje při fázových přechodech vody.
angl. latent heat; slov. latentné teplo; 1993-a3

teplo mrznutí latentní

, viz teplo latentní.
angl. latent heat of freezing; slov. latentné teplo mrznutia; 1993-a1

teplo měrné

množství tepelné energie potřebné k ohřátí látky jednotkové hmotnosti o 1 K. U plynů rozlišujeme měrné teplo při stálém tlaku c_p a měrné teplo při stálém objemu c_v. Měrné teplo plynů závisí na teplotě a tlaku a lze je přímo měřit. V rozsahu podmínek běžných v atmosféře lze tuto závislost zanedbat a považovat hodnoty c_p a c_v za konstantní. Pro suchý vzduch lze užít hodnoty pro 273,16 K: c_pd = 1 004 J.kg^–1.K^–1, c_vd = 717 J.kg^–1.K^–1. Ve vlhkém vzduchu o směšovacím poměru vodní páry r_v je možné použít přibližné vztahy:

c_{p} \equiv c_{p d} (1 + 0.86 r_{v}), c_{v} \equiv c_{v d} (1 + 0.96 r_{v}) .

Viz též vztah Mayerův.
angl. specific heat; slov. merné teplo; 1993-a3

teplo pocitové

(cítěné) — nevhodné syn. pro teplo zjevné.
slov. cítené teplo; 1993-a1

teplo skupenské

, viz teplo latentní.
angl. latent heat; slov. skupenské teplo; 1993-a1

teplo specifické

dříve používaný termín pro teplo měrné.
slov. špecifické teplo; 1993-a1

teplo sublimační latentní

, viz teplo latentní.
angl. latent heat of sublimation; slov. latentné sublimačné teplo; 1993-a1

teplo tuhnutí latentní

, viz teplo latentní.
angl. latent heat of fusion; slov. latentné teplo tuhnutia; 1993-a1

teplo tání latentní

, viz teplo latentní.
angl. latent heat of fusion; slov. latentné teplo topenia; 1993-a1

teplo utajené

, viz teplo latentní.
slov. utajené (skryté) teplo; 1993-a1

teplo vypařování latentní

, viz teplo latentní.
angl. latent heat of vaporization; slov. latentné teplo vyparovania; 1993-a1

teplo zjevné

1. syn. entalpie; 2. méně vhodné označení členu reprezentujícího v rámci tepelné bilance zemského povrchu přenos tepla od země do atmosféry turbulentní výměnou.
angl. sensible heat; slov. zjavné teplo; 1993-a1

teploměr

v meteorologii přístroj pro měření teploty vzduchu a měření teploty půdy, popř. teploty vody. Nepřímo slouží také k měření jiných met. prvků, např. vlhkosti vzduchu, krátkovlnného slunečního záření, zchlazování, a to jako součást psychrometrů, aktinometrů nebo frigorimetrů. V met. praxi se používají teploměry kapalinové, a to rtuťové a lihové, deformační, k nimž patří teploměry bimetalické a teploměry s Bourdonovou trubicí, a elektrické teploměry, které se dělí na odporové a termoelektrické čili termočlánky. Teploměr patří k nejstarším met. přístrojům. Prvním přístrojem pro sledování teplotních změn byl termobaroskop zkonstruovaný G. Galileiem (1597), který byl v podstatě plynovým teploměrem. Galilei sestrojil též první kapalinový teploměr (1611), jehož teploměrnou látkou byl vinný líh. Název odpovídající čes. slovu "teploměr" použil poprvé J. Laurechon (1624).
angl. thermometer; slov. teplomer; 1993-a2

teploměr "attaché"

[atašé] — rtuťový teploměr připevněný k ochranné trubici rtuťového tlakoměru přibližně v těžišti přístroje. Má nádobku umístěnou tak, aby udával hodnotu co nejbližší teplotě rtuti tlakoměru. Používá se pro redukci údajů tlakoměru na teplotu 0 °C. Viz též oprava tlaku vzduchu na teplotu.
angl. attached thermometer; slov. teplomer „attaché; 1993-a2

teploměr "prakový"

skleněný teploměr upevněný na provázku, řetízku nebo v držadle. Při měření jím pozorovatel otáčí tak, aby dosáhl dostatečné ventilace nádobky, tj. rychlosti pohybu větší než 2 m.s^–1. Používal se jako předchůdce aspiračního psychrometru k měření teploty vzduchu mimo meteorologickou budku.
angl. sling thermometer; slov. prakový teplomer; 1993-a1

teploměr Sixův

teploměr zkonstruovaný J. Sixem pro měření jak maximální, tak i minimální teploty vzduchu ve zvoleném časovém intervalu, obvykle 24 hodin. Teploměr je plněný dvěma kapalinami, lihem a rtutí. Má dvě stupnice, které obě ukazují aktuální teplotu. Extrémní teploty udávají dvě skleněné tyčinky se zatavenými drátky (indexy), které se pohybují v ramenech trubice ve tvaru písmene U, ve spodní části vyplněné rtutí. V důsledku změny objemu teploměrné kapaliny se mění poloha obou menisků rtuti, a tím i poloha indexů. Nastavení přístroje k měření se provádí pomocí magnetu, kterým se stahují indexy na hladinu rtuti. Sloužil původně jako staniční přístroj pro měření denních extrémů teploty vzduchu a byl umísťován v meteorologické budce. V současné době se pro svou menší přesnost na met. stanicích již nepoužívá.
angl. Six thermometer; slov. Sixov teplomer; 1993-a3

teploměr akustický

teploměr využívající teplotní závislost rychlosti šíření zvuku ve vzduchu nebo teploměr využívající teplotní závislost frekvence vynucených kmitů kovové struny. Používá se v meteorologii jen pro speciální účely, např. k měření turbulentních fluktuací teploty vzduchu.
angl. acoustic thermometer; sonic thermometer; slov. akustický teplomer; 1993-a2

teploměr aspirační

teploměr upravený pro měření teploty vzduchu mimo meteorologickou budku nebo radiační kryt. Je opatřený ochranou teploměrů proti rušivým vlivům přímého slunečního záření a je uměle ventilovaný. Viz též teploměr ventilovaný.
angl. aspirated thermometer; ventilated thermometer; slov. aspiračný teplomer; 1993-a3

teploměr bimetalický

teploměr, jehož čidlem je bimetal. Při měření se využívá výchylky volného konce bimetalu, která závisí na velikosti teplotní změny. Tento princip měření se v meteorologii používal při registraci teploty vzduchu pomocí termografu, radiosond apod. Patří mezi deformační teploměry.
angl. bimetallic thermometer; slov. bimetalický teplomer; 1993-a2

teploměr deformační

teploměr využívající deformaci čidla při změně teploty. Čidlem bývá buď bimetal v bimetalických teploměrech, nebo Bourdonova trubice. Výchylky volných konců čidel se převádějí na stupnici teploty. Používaly se převážně jako termografy, v aerologii jako teplotní čidla radiosond.
angl. deformation thermometer; slov. deformačný teplomer; 1993-a3

teploměr distanční

, syn. teploměr dálkový.
slov. dištančný teplomer; 1993-a1

teploměr dálkový

(distanční) — teploměr upravený pro dálkové měření teploty.
angl. distant thermometer; slov. diaľkový teplomer; 1993-a2

teploměr elektrický

teploměr, jehož čidlo má el. vlastnosti závislé na teplotě. Nejčastěji se užívají odporové teploměry s kovovými vodiči nebo polovodiči a termočlánky. V porovnání se skleněnými teploměry mají zpravidla podstatně nižší setrvačnost a menší rozměry čidla. V běžné praxi postupně nahrazují teploměry kapalinové. Na meteorologických stanicích ČR se používají odporová platinová čidla Pt100.
angl. electrical thermometer; slov. elektrický teplomer; 1993-a3

teploměr extrémní

souhrnné označení pro maximální a minimální teploměr.
angl. extreme thermometer; slov. extrémny teplomer; 1993-a3

teploměr insolační

teploměr, jehož nádobka je pokryta sazemi, a proto se chová přibližně jako absolutně černé těleso. Je umístěn ve vakuovaném skleněném obalu. Teplotní rozdíl údaje insolačního teploměru a teploty okolního vzduchu měl být mírou intenzity dopadajícího krátkovlnného záření a tvořil součást dnes již málo používaného pyranometru Aragova a Davyova.
angl. black-bulb thermometer; slov. inzolačný teplomer; 1993-a2

teploměr kapalinový

teploměr, pro jehož funkci je využito rozdílné teplotní roztažnosti kapaliny a nádobky. Jako teploměrných kapalin se nejčastěji používá rtuť u rtuťových teploměrů, líh (etylalkohol) u lihových teploměrů, popř. toluen nebo petrolej. U teploměrů kapalinových skleněných se teplota stanoví podle délky sloupce teploměrné kapaliny vytlačené z nádobky do skleněné kapiláry spojené s nádobkou. U teploměrů kapalinových s kovovou nádobkou se využívá pro stanovení teploty velikosti vnitřního tlaku v nádobce.
angl. liquid thermometer; slov. kvapalinový teplomer; 1993-a2

teploměr lihový

skleněný teploměr, jehož teploměrnou kapalinou je líh, popř. jiná organická látka s bodem tuhnutí kolem –100 °C, která bývá někdy zabarvena pro usnadnění čtení údajů. Nejčastěji se používá k měření minimální teploty vzduchu.
angl. alcohol thermometer; spirit thermometer; slov. liehový teplomer; 1993-a2

teploměr manometrický

kapalinový teploměr, jehož čidlem je ocelová nádobka naplněná rtutí (kapalinou) a spojená kapilárním vedením s Bourdonovou trubicí, sloužící jako indikátor tlakových změn v nádobce.
angl. mercury in steel thermometer; slov. manometrický teplomer; 1993-a3

teploměr maximo-minimální

, viz teploměr Sixův.
angl. Six thermometer; slov. maximo-minimálny teplomer; 1993-a1

teploměr maximální

teploměr používaný v meteorologii pro měření maximální teploty vzduchu v daném časovém intervalu, obvykle za 24 hodiny. Nejčastěji bývá užíván skleněný rtuťový teploměr se zúženým průřezem kapiláry nad nádobkou. Tímto průřezem rtuť proniká pouze při zvyšování teploty, při poklesu teploty dojde v tomto místě k přetržení rtuťového sloupce, jehož délka v kapiláře určuje dosažené teplotní maximum. Po přečtení údaje se teploměr nastaví pro další měření sklepáním (na stejném principu je založen lékařský teploměr). Instaluje se v meteorologické budce ve vodorovné poloze. V meteorologii se používal i k přibližnému určení nejvyšší denní intenzity globálního a odraženého slunečního záření jako součást pyranometru Aragova a Davyova. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z maximálního teploměru používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s elektrickým teploměrem.
angl. maximum thermometer; slov. maximálny teplomer; 1993-a3

teploměr minimální

teploměr používaný v meteorologii k měření minimální teploty vzduchu v daném časovém intervalu, obvykle za 24 hodiny. Nejčastěji se používá skleněný lihový teploměr, který má v kapiláře uvnitř sloupce teploměrné kapaliny umístěnou malou tmavě zabarvenou skleněnou tyčinku (index), která je při poklesu teploty stahována povrchovým napětím hladiny lihu směrem k nádobce. Při vzestupu teploty teploměrná kapalina index obtéká, takže jeho poloha zůstává beze změny. Po přečtení údaje se index posune ke konci lihového sloupce nakloněním. Instaloval se v meteorologické budce ve vodorovné poloze a používal se též k měření přízemního minima teploty vzduchu. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z minimálního teploměru používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s elektrickým teploměrem.
angl. minimum thermometer; slov. minimálny teplomer; 1993-a3

teploměr odporový

elektrický teploměr, který využívá závislost el. odporu většiny kovů a polovodičů na teplotě. U kovů je tato závislost dána vztahem:

R_{T} = R_{0} (1 + α T + β T^{2}),

kde R_T je odpor vodiče při teplotě T, R₀ odpor vodiče při 0 °C, α > 0, β jsou koeficienty závislé na druhu kovu a T je teplota ve °C. Zatímco el. odpor kovových vodičů se vzrůstající teplotou narůstá, odpor polovodičů (termistorů) exponenciálně klesá. Míra tohoto poklesu je ve srovnání se vzrůstem odporu kovových vodičů výrazně vyšší, a proto mají termistorové teploměry vyšší citlivost než kovové odporové teploměry. Na meteorologických stanicích ČR se používají odporová platinová čidla Pt100.
angl. resistance thermometer; slov. odporový teplomer; 1993-a3

teploměr plynový

teploměr využívající závislost mezi teplotou, tlakem a objemem plynu. Pracovní prostor přístroje, např. tenkostěnná skleněná nádoba, je naplněn vhodným plynem (kyslíkem, dusíkem, héliem apod.). V tomto pracovním prostoru se měří nejčastěji tlak, a to při konstantním objemu. Teplota se určí ze stavové rovnice. Pro běžná met. měření teploty vzduchu se nehodí.
angl. gas thermometer; slov. plynový teplomer; 1993-a2

teploměr půdní

teploměr určený k měření teploty půdy v různých hloubkách. Používají se nejčastěji speciálně konstruované rtuťové nebo elektrické teploměry. V Česku se měření provádí běžně v hloubkách 5, 10, 20, 50 a 100 cm. Pro hloubky do 20 cm se používají lomené půdní teploměry, jejichž stonek svírá se stupnicí úhel 135°. Stonek teploměru se zapouští do svislého otvoru v půdě tak, aby nádobka teploměru byla v požadované hloubce. Pro větší hloubky se užívá hloubkový půdní teploměr, který má rozměrnou nádobku a zasazuje se do držáku, s nímž se spouštěl do svislé ochranné trubice. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z půdních rtuťových teploměrů používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s elektrickými teploměry.
V současné době se v Česku používají elektrické odporové teploměry. Výhodou el. půdních teploměrů je možnost lepšího kontaktu čidla s půdou, jeho přesnější nastavení do požadované hloubky, vyloučení ovlivnění teploty způsobené při čtení a celkově větší odolnost proti mech. poškození než u skleněných teploměrů.
angl. earth thermometer; soil thermometer; slov. pôdny teplomer; 1993-a3

teploměr rtuťový

kapalinový teploměr, jehož teploměrnou kapalinou je rtuť. Bod tuhnutí rtuti je –38,8 °C. V meteorologii se používal převážně v provedení jako staniční, maximální a půdní. Prodej rtuťových teploměrů byl již v ČR zakázán.
angl. mercury thermometer; slov. ortuťový teplomer; 1993-a3

teploměr skleněný

kapalinový teploměr, z jehož skleněné nádobky je teploměrná kapalina při vzrůstu teploty vytlačována do skleněné trubičky kapilárního průřezu, pevně spojené se stupnicí. V meteorologii se používal jako teploměr staniční, maximální, minimální, půdní, Sixův, „ataché", jako hypsometr, katateploměr a teploměr aspiračního psychrometru.
angl. liquid-in-glass thermometer; slov. sklenený teplomer; 1993-a3

teploměr staniční

základní přístroj pro měření teploty vzduchu na meteorologických stanicích v pozorovacích termínech. Na automatizovaných meteorologických stanicích je to elektrický teploměr s čidlem ve výšce 2 m nad povrchem země (sněhovou pokrývkou) v radiačním krytu. Na manuálních meteorologických stanicích je staničním teploměrem suchý teploměr s nádobkou ve stejné výšce, umístěný v meteorologické budce. Na profesionálních stanicích v ČR se používá suchý teploměr jako záložní přístroj.
angl. station thermometer; slov. staničný teplomer; 1993-a3

teploměr suchý

vžité označení pro jeden ze dvojice rtuťových teploměrů, tvořících psychrometr. Na rozdíl od vlhkého teploměru má nádobku suchou a udává tedy teplotu vzduchu, která bývá někdy označována jako suchá teplota. V meteorologických budkách byl staničním teploměrem a tvořil součást Augustova psychrometru. Při měřeních mimo met. budku šlo zpravidla o aspirační teploměr Assmannova psychrometru. Na profesionálních stanicích ČR se údaje ze suchého teploměru používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.
angl. dry-bulb thermometer; slov. suchý teplomer; 1993-a3

teploměr termistorový

, viz teploměr odporový.
angl. thermistor thermometer; slov. termistorový teplomer; 1993-a1

teploměr ventilovaný

teploměr doplněný zařízením, které zabezpečuje umělou ventilaci nádobky proudem vzduchu stálé rychlosti, zpravidla 2 m.s^-1. Při rychlosti vyšší než 5 m.s^–1 je psychrometrický koeficient v psychrometrickém vztahu již prakticky nezávislý na ventilační rychlosti a vlhkostní charakteristiky vypočítané z údajů suchého a vlhkého teploměru psychrometrickou metodou jsou proto zatíženy jen zanedbatelnými chybami. Ventilace suchého teploměru zrychluje jeho přizpůsobení teplotě okolního vzduchu. Používal se při měření vlhkosti vzduchu v aspiračním psychrometru nebo při přesném měření teploty vzduchu.
angl. aspirated thermometer; ventilated thermometer; slov. ventilovaný teplomer; 1993-a3

teploměr vlhký

vžité označení pro jeden z dvojice rtuťových teploměrů tvořících psychrometr. Jeho nádobka je pokryta tkaninovým obalem, tzv. punčoškou, pomocí níž se vytváří film čisté vody nebo ledu na povrchu nádobky. Film se vypařuje při relativní vlhkosti vzduchu nižší než 100 %, čímž se nádobce odnímá teplo potřebné pro výpar, jehož množství je úměrné, mimo jiné, sytostnímu doplňku. Měřená teplota je proto většinou nižší než teplota vzduchu v okolí nádobky, tzn. nižší než údaj suchého teploměru. Může být výjimečně vyšší než teplota suchého teploměru při záporných teplotách ve °C a husté mlze, kdy je nádobce dodáváno latentní teplo kapiček mlhy, které na této nádobce mrznou. Při čtení se zjišťuje, zda při záporných teplotách je na punčošce voda nebo led a podle toho se k vyhodnocení vlhkosti vzduchu použije příslušně označený oddíl psychrometrických tabulek. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z vlhkého teploměru používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.
angl. wet-bulb thermometer; slov. vlhký teplomer; 1993-a3

teplota

jedna ze zákl. fyz. veličin. Je mírou stř. kinetické energie termického pohybu molekul a její jednotkou je v soustavě SI kelvin (K). V met. praxi se však teplota vzduchu nebo půdy dodnes nejčastěji udává ve stupních Celsiovy teplotní stupnice. Viz též stupnice teplotní absolutní, stupnice teplotní Fahrenheitova.
angl. temperature; slov. teplota; 1993-a1

teplota Celsiova

, viz stupnice teplotní Celsiova.
angl. Celsius temperature; slov. Celziova teplota; 1993-a1

teplota Kelvinova

, viz stupnice teplotní Kelvinova.
angl. Kelvin temperature; slov. Kelvinova teplota; 1993-a3

teplota Réaumurova

, viz stupnice teplotní Réaumurova.
angl. Réaumur temperature; slov. Réaumurova teplota; 1993-a1

teplota aktivní

v zemědělské meteorologii teplota vzduchu vyšší než tzv. biologické minimum neboli biologická nula, což je teplota, při níž určitý druh rostliny již přestává vegetovat. U většiny polních kultur, trav, listnatých stromů a keřů v oblasti s mírným klimatem se biologické minimum pohybuje kolem 5 °C; biologické minimum lze však vztahovat také k jednotlivým růstovým fázím, popř. fenologickým fázím rostlin. Sumy aktivních teplot, což jsou součty všech průměrných denních teplot vzduchu nad biologickým minimem, udávají, do jaké míry jsou kryty potřeby rostlin z hlediska teploty, a proto slouží jako kritérium při rajonizaci pěstování rostlin podle klimatických podmínek. Výchozí hodnoty, od kterých se sumy aktivních teplot počítají, bývají v praxi voleny různě, za prahovou hodnotu (zhruba biologické minimum) bývají voleny průměrné denní teploty vzduchu 0, 5, 10, 15 °C apod. Uvedené teploty bývají označovány též jako teploty charakteristické. Viz též suma teplot, rajonizace agroklimatologická, teplota efektivní.
angl. active temperature; slov. aktívna teplota; 1993-a2

teplota bodu ojínění

, bod ojínění — teplota, při níž se vlhký vzduch o teplotě pod 0°C a dané hodnotě směšovacího poměru vodní páry stane nasyceným vzhledem k ledu následkem izobarického ochlazování. Při poklesu teploty pod hodnotu teploty bodu ojínění dochází ke k depozici vodní páry obsažené ve vzduchu a vzniká jíní. Při relativní vlhkosti vzduchu menší než 100 % vzhledem k ledu je teplota bodu ojínění vždy nižší než teplota vzduchu. Anglický termín zavedený v definicích WMO je „frost point“; v češtině se dříve pro tuto veličinu nesprávně používal termín „bod sublimace“. Viz též teplota rosného bodu, bod sublimace, bod mrznutí.
angl. frost point; 2014

teplota charakteristická

, viz teplota aktivní.
angl. characteristic temperature; slov. charakteristická teplota; 1993-a1

teplota efektivní

1. v humánní bioklimatologii kritérium pro hodnocení biomet. stavu prostředí. Počítá se z různých empir. vzorců nebo se určuje přímo z nomogramu na základě údajů o teplotě, vlhkosti, popř. rychlosti proudění vzduchu, jež jsou ve vztahu k fyziologickému pocitu tepla nebo chladu. Efektivní teplota je rovna teplotě nehybného vzduchu nasyceného vodní parou, která vyvolá u člověka stejný tepelný pocit. Pojem efektivní teplota zavedl franc. bioklimatolog A. Missenard (1933), který ji počítal ze vzorce

T_{e f} = T - 0,4 (T - 10) (1 - \frac{r_{v}}{100}),

kde T_ef je efektivní teplota, T teplota vzduchu ve °C a r_v relativní vlhkost. V tomto významu se efektivní teplota někdy nazývá též teplota pocitová; 2. v zemědělské meteorologii aktivní teplota zmenšená o hodnotu biologického minima teploty neboli biologické nuly. Jako kritéria pro hodnocení vlivu teploty vzduchu na růst a vývoj rostlin se používá zpravidla sum efektivních teplot odlišných pro různé plodiny; 3. v technické klimatologii charakteristika pro hodnocení tepelných ztrát budov. Podle L. S. Gandina se počítá např. podle vztahu

T_{e} = T - c v^{2} (T_{b} - T),

kde T_e je efektivní teplota, T venkovní teplota vzduchu, T_b teplota vzduchu uvnitř budovy, v rychlost větru v m.s^–1 a c bezrozměrný parametr vyjadřující tepelnou propustnost stěn budov; 4. v teorii záření se efektivní teplota povrchu Slunce (hvězdy) určuje pomocí Stefanova a Boltzmannova zákona z celkového množství elmag. radiace vyzářené Sluncem (hvězdou) za jednotku času.
angl. effective temperature; slov. efektívna teplota; 1993-a2

teplota ekvipotenciální

nevhodné označení pro ekvivalentní izobarickou potenciální teplotu.
slov. ekvipotenciálna teplota; 1993-a1

teplota ekvivalentní

teplota, které teor. nabude vzduch za předpokladu dokonalého vysušení zkondenzováním veškeré v něm obsažené vodní páry a úplného vypadání srážek. Rozlišujeme: a) adiabatickou ekvivalentní teplotu T_ae. Na termodynamickém diagramu ji přibližně určíme tak, že myšlenou vzduchovou částici necháme vystoupit z výchozí hladiny po suché adiabatě do výstupné kondenzační hladiny, kde se vystupující vzduch stane nasyceným vodní párou; odtud pokračujeme po nasycené adiabatě ve výstupu až k okraji diagramu, čímž dosáhneme úplného vysušení vzduchu. Následně částici přesuneme po suché adiabatě do výchozí hladiny, kde přečteme hledanou teplotu T_ae. Posuneme-li uvažovanou vzduchovou částici po suché adiabatě do tlakové hladiny 1 000 hPa, dostaneme adiabatickou ekvivalentní potenciální teplotu; b) izobarickou ekvivalentní teplotu T_ie. Při jejím určení předpokládáme, že vodní pára zkondenzuje za stálého tlaku vzduchu p a uvolněné kondenzační latentní teplo se spotřebuje na ohřátí vzduchu. Označíme-li teplotu vzduchu po tomto ohřátí T_ie, platí pro ni vzorec

T_{i e} = T + \frac{L_{v w} w}{c_{p}},

kde T značí teplotu vzduchu, L_vw kondenzační latentní teplo, w směšovací poměr vodní páry a c_p měrné teplo vzduchu při stálém tlaku. Z tohoto vzorce vyplývá, že každý gram zkondenzované vodní páry zvyšuje při stálém tlaku teplotu 1 kilogramu vzduchu přibližně o 2,5 K. Izobarická ekvivalentní teplota je vždy nižší než adiabatická ekvivalentní teplota a spolu s ní se používá k analýze termodyn. vlastností vzduchových hmot. Přejdeme-li na termodyn. diagramu z bodu o souřadnicích p, T_ie po suché adiabatě do tlakové hladiny 1 000 hPa, dostaneme přečtením teploty izobarickou ekvivalentní potenciální teplotu, kterou však můžeme též určit jednoduchým výpočtem pomocí Poissonových rovnic adiabatického děje, známe-li T_ie. Izobarická ekvivalentní potenciání teplota se v meteorologii zpravidla považuje za nejvýraznější termodyn. konzervativní vlastnost vzduchových hmot.
V původním významu W. Bezolda (1905) se pojem ekvivalentní teplota používal jen ve smyslu izobarické ekvivalentní teploty, s čímž se lze ještě dnes sporadicky setkat. Teprve později se, zejména s rozvojem aerologie, začala rozlišovat adiabatická a izobarická ekvivalentní teplota.
angl. equivalent temperature; slov. ekvivalentná teplota; 1993-a1

teplota ekvivalentní adiabatická

, viz teplota ekvivalentní.
angl. adiabatic equivalent temperature; pseudoequivalent temperature; slov. adiabatická ekvivalentná teplota; 1993-a1

teplota ekvivalentní adiabatická potenciální

, viz teplota ekvivalentní.
angl. pseudoequivalent potential temperature; slov. adiabatická ekvivalentná potenciálna teplota; 1993-a1

teplota ekvivalentní izobarická

, viz teplota ekvivalentní.
angl. isobaric equivalent temperature; equivalent temperature; slov. izobarická ekvivalentná teplota; 1993-a1

teplota ekvivalentní izobarická potenciální

, viz teplota ekvivalentní.
angl. equivalent potential temperature; slov. izobarická ekvivalentná potenciálna teplota; 1993-a1

teplota hladiny volné konvekce

teplota určená na aerologickém diagramu průsečíkem křivky teplotního zvrstvení s nasycenou adiabatou, vycházející z charakteristického bodu aerologického výstupu, tj. z průsečíku suché adiabaty vycházející z přízemní teploty vzduchu a izogramy, jež vychází z teploty rosného bodu. Viz též hladina volné konvekce.
angl. temperature of free convection level; slov. teplota hladiny voľnej konvekcie; 1993-a1

teplota konvekční

hodnota přízemní teploty vzduchu, při jejímž dosažení v denním chodu nastanou podmínky vhodné pro spontánní vývoj konv. oblaků. Na termodynamickém diagramu se určí jako průsečík přízemní izobary a suché adiabaty, která prochází bodem vyznačujícím na křivce teplotního zvrstvení polohu konv. kondenzační hladiny. Hodnotu konv. teploty lze použít při předpovědi vývoje konv. oblačnosti za předpokladu, že poloha přízemní teploty rosného bodu se významně nezmění. Viz též instabilita atmosféry termická.
angl. convection temperature; convective temperature; slov. konvekčná teplota; 1993-a3

teplota konvekční kondenzační hladiny

teplota určená na aerologickém diagramu průsečíkem izogramy, vycházející z teploty rosného bodu při zemi, s křivkou teplotního zvrstvení podle aerologického měření. Viz též hladina kondenzační konv.
angl. temperature of the convection condensation level; slov. teplota konvekčnej kondenzačnej hladiny; 1993-a1

teplota maximální

nejvyšší hodnota teploty vzduchu zaznamenaná za určité časové období, např. za den, měsíc nebo rok; ve zprávách SYNOP za období od 06 do 18 UTC. Maximální teplota vzduchu na většině stanic ČR se získává automatickým vyhodnocením dat měřených elektrickým teploměrem ve výšce 2 m nad zemí za dané období. Na některých stanicích se maximální teplota dosud měří maximálním teploměrem. V předpovědích počasí je maximální teplota obvykle označována jako nejvyšší denní teplota.
angl. maximal temperature; slov. maximálna teplota; 1993-a3

teplota minimální

nejnižší hodnota teploty vzduchu zaznamenaná za určité časové období, např. za den, měsíc nebo rok; ve zprávách SYNOP za období od 18 do 06 UTC. Minimální teplota vzduchu na většině stanic ČR se získává automatickým vyhodnocením dat měřených elektrickým teploměrem ve výšce 2 m nad zemí za dané období. Na některých stanicích se minimální teplota dosud měří minimálním teploměrem. V předpovědích počasí je minimální teplota obvykle označována jako nejnižší noční teplota. Viz též teplota minimální přízemní.
angl. minimal temperature; slov. minimálna teplota; 1993-a3

teplota minimální přízemní

nejnižší hodnota teploty vzduchu zaznamenaná ve výšce 5 cm nad zemí nebo nad povrchem sněhové pokrývky za určité časové období. Ve zprávách SYNOP se uvádí minimální přízemní teplota za období od 18 do 06 UTC. Na většině stanic se získává automatickým vyhodnocením dat měřených příslušným elektrickým teploměrem, na některých stanicích se minimální přízemní teplota dosud měří minimálním teploměrem. Údaje přízemní minimální teploty jsou využívány zejména v agrometeorologii.
angl. ground minimum temperature; grass minimum temperature; slov. minimálna prízemná teplota; 2014

teplota mrznutí

, syn. bod mrznutí.
angl. freezing point; slov. teplota mrznutia; 1993-a1

teplota normální

, viz normál klimatický.
slov. normálna teplota; 1993-a1

teplota pocitová

, viz teplota efektivní.
angl. sensible temperature; slov. teplota pocitová; 1993-a1

teplota potenciální

teplota, jakou by měla částice suchého vzduchu, kdybychom ji adiabaticky přivedli do tlakové hladiny 1 000 hPa. Z Poissonových rovnic vyplývá vztah:

Θ = T {(\frac{1000}{p})}^{R / c_{p}},

kde T je teplota vzduchu v K, p tlak vzduchu v hPa, R měrná plynová konstanta suchého vzduchu a c_p měrné teplo suchého vzduchu při stálém tlaku. Potenciální teplota zůstává konstantní při adiabatických dějích v suchém vzduchu, tzn. že je konzervativní vlastností vzduchové hmoty, pokud nedochází k fázovým změnám vody. V praxi lze potenciální teplotu používat jako termodyn. charakteristiku, v podstatě jako míru entropie nejen pro suchý, ale i pro vlhký, avšak nenasycený vzduch. Při stabilním teplotním zvrstvení ovzduší potenciální teplota s výškou vzrůstá, při indiferentním zvrstvení se s výškou nemění, při instabilním zvrstvení potenciální teplota s výškou klesá. K pojmu potenciální teplota dospěl v roce 1884 H. Helmholtz, nazýval ji však ještě obsah tepla (Wärmegehalt). Název potenciální teplota pochází od W. Bezolda (1888).
angl. potential temperature; slov. potenciálna teplota; 1993-a1

teplota povrchu moře (SST)

teplota vody na mořské hladině nebo v její blízkosti do hloubky několika metrů. V prvním případě se určuje na základě družicových meteorologických měření, v druhém případě na námořních meteorologických stanicích. Teplota povrchové vrstvy vody vykazuje podstatně menší gradienty a méně výrazný denní a roční chod než teplota půdy, což je způsobeno neustálým promícháváním vody, jejím větším objemovým měrným teplem a určitou propustností pro přímé sluneční záření. Teplota povrchu moře významně ovlivňuje interakci mezi mořem a atmosférou, proto patří k důležitým vstupům do modelů numerické předpovědi počasí i do modelů klimatu.
angl. sea-surface temperature; slov. teplota povrchu mora; 1993-a3

teplota pseudoekvivalentní

dnes méně vhodné syn. pro teplotu ekvivalentní adiabatickou.
slov. pseudoekvivalentná teplota; 1993-a1

teplota pseudopotenciální

dnes méně vhodné syn. pro teplotu ekvivalentní adiabatickou potenciální. Termín pseudopotenciální teplota zavedl roku 1889 W. Bezold.
slov. pseudopotenciálna teplota; 1993-a1

teplota půdy

teplota měřená v hloubkách 5, 10, 20, 50, 100, 150 a 300 cm. Na stanicích ČR se teplota půdy měří v hloubkách 5, 10, 20, 50 a 100 cm většinou s použitím elektrických půdních teploměrů, někde ještě pomocí půdních teploměrů. Viz též měření teploty půdy, měření promrzávání půdy, zákony Fourierovy.
angl. soil temperature; slov. teplota pôdy; 1993-a3

teplota radiační

fiktivní teplota vyzařujícího reálného tělesa, která odpovídá teplotě abs. černého tělesa, emitujícího v daném spektr. pásmu (kanálu), resp. vlnové délce, záření stejné intenzity jako je záření naměřené radiometrem. Někdy se používá termín teplota jasová. Radiační teplota oblačnosti je silně závislá na mikrofyzikálním složení, optické hustotě a na vlnové délce spektrální oblasti, ve které oblačnost pozorujeme. Vzhledem k tomu, že většina reálných objektů má emisivitu menší než jedna, je radiační teplota ve většině případů (s výjimkou částečně transparentní oblačnosti) nižší než teplota reálná (termodynamická).
angl. brightness temperature; black-body temperature; slov. radiačná teplota; 2014

teplota relativní

rozdíl prům. teploty vzduchu daného měsíce a prům. teploty vzduchu nejchladnějšího měsíce, vyjádřený v % roční amplitudy teploty vzduchu. Nejchladnější měsíc má relativní teplotu 0 %, nejteplejší měsíc 100 %. Vzhledem k vyjádření teploty vzduchu v procentech, tedy vyloučením abs. hodnot teploty, lze relativní teplotu použít k porovnání roč. chodu teploty vzduchu na více stanicích nebo k porovnání chodu teploty vzduchu na jedné stanici v různých obdobích. Relativní teplota se používá i jako míra termické kontinentality klimatu. Relativní teplotu zavedl W. Köppen jako charakteristiku roč. chodu teploty vzduchu.
angl. relative temperature; slov. relatívna teplota; 1993-a3

teplota rosného bodu

, bod rosný — teplota, při níž se vlhký vzduch o dané hodnotě směšovacího poměru vodní páry stane nasyceným vzhledem k vodě následkem izobarického ochlazování. Při poklesu teploty pod hodnotu teploty rosného bodu dochází ke kondenzaci vodní páry obsažené ve vzduchu a vzniká rosa nebo mlha. Při relativní vlhkosti vzduchu menší než 100 % je teplota rosného bodu vždy nižší než teplota vzduchu. Deficit teploty rosného bodu je tím větší, čím je menší relativní vlhkost vzduchu. Na stanicích ČR se teplota přízemního rosného bodu získává výpočtem ze staničního tlaku, hodnoty teploty vzduchu a relativní vlhkosti, měřených pomocí teplotně–vlhkostních senzorů HUMICAP, v případě nefunkčnosti tohoto přístroje, výpočtem z údajů psychrometru. Teplotu rosného bodu lze také určit z psychrometrických tabulek. Na aerologickém diagramu se vynáší vertikální profil teploty rosného bodu jako charakteristika vertikálního profilu vlhkosti. Teplotu rosného bodu v dané tlakové hladině lze např. určit z definice směšovacího poměru a vhodného řešení Clausiovy a Clapeyronovy rovnice. Přibližnou hodnotu teploty rosného bodu lze též měřit přímo kondenzačním vlhkoměrem nebo termohygroskopem. Teplota rosného bodu ve spojení s měřenou teplotou vzduchu patří k zákl. charakteristikám vlhkosti vzduchu a zakresluje se do synoptických map a aerologických diagramů. Využívá se v řadě empir. vzorců, např. ve Ferrelově vztahu, při předpovědi přízemních mrazů, mlhy apod. Patří ke konzervativním vlastnostem vzduchových hmot. Viz též teplota výstupné kondenzační hladiny, teplota bodu ojínění.
angl. dew point temperature; slov. teplota rosného bodu; 1993-a3

teplota suchého teploměru

(teplota suchá) — teplota udávaná suchým teploměrem psychrometru, který je v dobrém tepelném kontaktu se vzduchem, správně ventilovaný a dokonale chráněný před přímým slunečním zářením. Jde o teplotu vzduchu v met. významu.
angl. dry-bulb temperature; slov. teplota suchého teplomeru; 1993-a2

teplota teploměru pokrytého ledem

, viz teplota vlhkého teploměru.
slov. teplota teplomeru pokrytého ľadom; 1993-a1

teplota tání

, syn. bod tání.
angl. melting point; temperature of fusion; slov. teplota topenia; 1993-a1

teplota v kelvinech

, viz stupnice teplotní Kelvinova.
angl. Kelvin temperature; slov. teplota v (K)kelvinoch; 1993-a1

teplota varu

, syn. bod varu.
angl. boiling point; slov. teplota varu; 1993-a1

teplota venkovní

ve stavebně tech. praxi označení pro teplotu vzduchu, měřenou na meteorologické stanici, které se užívá pro odlišení od teploty uvnitř budov nebo místností.
angl. external temperature; slov. vonkajšia teplota; 1993-a2

teplota venkovní výpočtová

nejnižší pětidenní prům. teplota vzduchu podle dlouhodobých met. pozorování. Tato charakteristika slouží ve stavební praxi při projektových pracích k výpočtu tepelných ztrát budov.
slov. výpočtová vonkajšia teplota; 1993-a3

teplota virtuální

charakteristika vlhkého vzduchu, která odpovídá teplotě suchého vzduchu o stejných hodnotách tlaku a hustoty jako má vzduch vlhký. Hodnotu virtuální teploty lze stanovit na základě stavové rovnice ideálního plynu pro vlhký vzduch na základě předpokladu, že suchý vzduch i vodní pára se chovají jako ideální plyny. Virtuální teplota T_v umožňuje použít pro vlhký vzduch stavovou rovnici ideálního plynu pro suchý vzduch, dosadíme-li do ní virtuální teplotu místo teploty vzduchu, tzn.

p / ρ = R_{d} T_{v},

kde p je tlak vlhkého vzduchu, ρ hustota vlhkého vzduchu a R_d měrná plynová konstanta suchého vzduchu. Pro danou měrnou vlhkost s lze hodnotu T_v v K určit pomocí vztahu

T_{v} = T [(1 + (\frac{R_{v}}{R_{d}} - 1) s)] ≅ T (1 + 0,61 s),

kde T značí teplotu v K a R_v měrnou plynovou konstantu vodní páry. Obdobně lze T_v vyjádřit pomocí směšovacího poměru w, využijeme-li převodní vztah

s = \frac{w}{1 + w} .

Platí tedy, že T_v ≥ T, kde znaménko rovnosti obou veličin odpovídá suchému vzduchu. Virtuální teplota bývá při zemi obvykle o 0,1 až 5,0 °C vyšší než skutečná teplota vzduchu, přičemž hodnota horní hranice rozdílu odpovídá napětí nasycené vodní páry při 30 °C. V meteorologii se využívá také prům. virtuální teplota vrstvy vzduchu mezi dvěma izobarickými hladinami, která je přímo úměrná jejich vertikální vzdálenosti. Relativní izohypsy na mapách relativní topografie jsou tedy zároveň izotermami prům. virtuální teploty. Ve fyzice oblaků zahrnují někteří autoři do definice virtuální teploty i přírůstek hustoty vyvolaný přítomností kondenzované fáze vody. Definice má potom tvar

T_{v} = T (1 + 0,61 w - w_{l}),

kde w_l je směšovací poměr kondenzované fáze vody.
angl. virtual temperature; slov. virtuálna teplota; 1993-a3

teplota virtuální akustická

teplota T_vak, při níž by se v suchém vzduchu šířil zvuk stejnou rychlostí jako ve vlhkém vzduchu s teplotou T a tlakem vodní páry e. Počítáme ji pomocí přibližného vzorce

T_{v}_{a k} = T (1 + 0,3 \frac{e}{p}),

v němž p je tlak vzduchu a T_vak i T udáváme v K.
angl. acoustic virtual temperature; slov. akustická virtuálna teplota; 1993-a1

teplota vlhká

1. teplota, které teor. nabude původně nenasycený vzduch po nasycení vodní párou. Proběhne-li tento proces jako děj adiabatický nebo děj izobarický, rozlišujeme: a) adiabatickou vlhkou teplotu T_av. Pomocí termodynamického diagramu ji přibližně určíme tak, že uvažovanou vzduchovou částici převedeme po suché adiabatě do výstupné kondenzační hladiny, kde se vystupující vzduch stane nasyceným vodní párou. Odtud pak vzduchovou částici necháme sestoupit po nasycené adiabatě do výchozí hladiny, na níž přečteme T_av. Převedeme-li částici po nasycené adiabatě dále do tlakové hladiny 1 000 hPa, dostaneme adiabatickou vlhkou potenciální teplotu; b) izobarickou vlhkou teplotu T_iv. Při jejím určení předpokládáme, že k nasycení (vzhledem k rovinnému vodnímu povrchu) dojde za stálého tlaku vypařováním vody do uvažované vzduchové částice, jíž se odnímá teplo spotřebované na výpar. Tuto teplotu lze vypočítat podle vzorce

T_{i v} = T - \frac{L_{w v} (w_{s} - w)}{c_{p}},

kde T značí teplotu vzduchu, L_wv latentní teplo vypařování, c_p měrné teplo vzduchu při stálém tlaku, w, resp. w_s skutečný směšovací poměr vodní páry, resp. směšovací poměr vodní páry odpovídající stavu nasycení. Izobarická vlhká teplota je vždy vyšší než adiabatická vlhká teplota. Spolu s ní se v meteorologii používá k analýze termodyn. vlastností vzduchových hmot. Přejdeme-li na termodyn. diagramu z bodu určeného teplotou T_iv v uvažované tlakové hladině po nasycené adiabatě do hladiny 1 000 hPa, zjistíme na teplotní stupnici izobarickou vlhkou potenciální teplotu; 2. v meteorologii běžné zkrácené označení pro teplotu vlhkého teploměru, která se v ideálním případě (z hlediska funkce vlhkého teploměru a na něj působících vnějších faktorů) blíží izobarické vlhké teplotě. Ztotožňování teoreticky určené izobarické vlhké teploty a změřené teploty vlhkého teploměru, k čemuž někdy v praxi dochází, však není zcela přesné.
angl. wet-bulb temperature; slov. vlhká teplota; 1993-a1

teplota vlhká adiabatická

, viz teplota vlhká.
angl. pseudo wet-bulb temperature; slov. adiabatická vlhká teplota; 1993-a1

teplota vlhká adiabatická potenciální

, viz teplota vlhká.
angl. pseudo wet-bulb potential temperature; slov. adiabatická vlhká potenciálna teplota; 1993-a1

teplota vlhká izobarická

, viz teplota vlhká.
angl. isobaric wet-bulb temperature; slov. izobarická vlhká teplota; 1993-a1

teplota vlhká izobarická potenciální

, viz teplota vlhká.
angl. isobaric wet-bulb potential temperature; slov. izobarická vlhká potenciálna teplota; 1993-a1

teplota vlhkého teploměru

teplota udávaná vlhkým teploměrem psychrometru, který je v dobrém tepelném kontaktu se vzduchem, správně ventilovaný a dokonale chráněný před přímým slunečním zářením. Blíží se teplotě vlhké izobarické. Při záporné teplotě je třeba údaj doplnit o informaci, zda je nádobka obalena ledem.
angl. wet-bulb temperature; slov. teplota vlhkého teplomeru; 1993-a3

teplota vzduchu

met. prvek udávající tepelný stav ovzduší. Měří se teploměrem, který je v dobrém tepelném kontaktu se vzduchem a dokonale chráněn před přímým slunečním zářením. Není-li jinak uvedeno, údaje teploty vzduchu z přízemních stanic představují hodnoty teploty vzduchu ve výšce 2 m nad zemským povrchem měřené v meteorologické budce nebo radiačním štítu. Hodnota teploty vzduchu se udává v příslušné teplotní stupnici. Viz též měření teploty vzduchu, inverze teploty vzduchu, gradient teplotní, profil teploty vzduchu, izoterma, pole teplotní, extrémy teploty vzduchu, suma záporných teplot.
angl. air temperature; slov. teplota vzduchu; 1993-a3

teplota vzduchu průměrná denní

prům. hodnota teploty vzduchu vypočtená z hodnot naměřených v klimatologických nebo synoptických termínech. Podle doporučení WMO se denní průměr teploty počítá jako aritmetický průměr hodnot teploty měřených v pravidelných intervalech. Na vnitrostátní úrovni se v ČR průměrná denní teplota vzduchu počítá někdy podle vzorce:

\bar{T} = \frac{T_{7} + T_{14} + 2 T_{21}}{4},

kde indexy 7, 14 a 21 vyjadřují termíny pozorování. Počítá-li se průměrná denní teplota vzduchu z 24 hodnot, označuje se jako pravý denní průměr teploty. K hrubému odhadu průměrné denní teploty se též někdy užívá vzorce:

\bar{T} = \frac{T_{\max} + T_{\min}}{2},

kde T_max je max. a T_min min. denní teplota vzduchu. Viz též průměr meteorologického prvku denní, průměr meteorologického prvku denní pravý.
angl. mean daily temperature ; slov. priemerná denná teplota vzduchu; 1993-a3

teplota vzduchu přízemní

, teplota přízemní — 1. teplota vzduchu měřená ve výšce 5 cm nad zemí nebo nad povrchem sněhové pokrývky. 2. v aerologii teplota vzduchu ve výšce 2 m nad zemí, na rozdíl od teploty vzduchu měřené aerol. prostředky v mezní vrstvě atmosféry a ve volné atmosféře.
angl. grass temperature; ground temperature; surface temperature; slov. prízemná teplota vzduchu; 1993-a3

teplota vzduchu redukovaná na hladinu moře

teoretická hodnota teploty vzduchu na stanici, pokud by její nadm. výška byla nulová. Určuje se redukcí teploty vzduchu. Používá se v klimatologii k eliminaci vlivu nadm. výšky na teplotu vzduchu, což umožňuje zvýraznit vliv jiných klimatických faktorů. Znázorňuje se především na klimatologických mapách větších území, a to pomocí redukovaných izoterem.
angl. temperature reduced to sea level; slov. teplota vzduchu redukovaná na hladinu mora; 1993-a3

teplota vztažná

Průměrná maximální teplota nejteplejšího měsíce, zpravidla července, na daném letišti. Na letišti Praha–Ruzyně je 23,6 °C (JUL). Hodnoty pro další letiště lze nalézt v Letecké informační příručce (AIP ČR).
slov. vzťažná teplota; 2014

teplota výstupné kondenzační hladiny

, teplota kondenzační adiabatická — teplota, při níž vzduchová částice ochlazovaná adiabaticky při konstantním směšovacím poměru dosáhne nasycení. Graf. je určena průsečíkem suché adiabaty, procházející bodem o daných souřadnicích p a T, s izogramou, procházející teplotou rosného bodu v tlakové hladině p. Tuto teplotu nelze zaměňovat s teplotou rosného bodu, i když v obou případech jde o teplotu částice přivedené k nasycení při konstantním směšovacím poměru. Nasycení je však u teploty kondenzační hladiny dosahováno dějem adiabatickým, zatímco u teploty rosného bodu dějem izobarickým. Teplota výstupné kondenzační hladiny je vždy nižší než teplota rosného bodu, jen v případě nasycené vzduchové částice se obě teploty rovnají a jsou shodné s teplotou vzduchu. Viz též teplota konvekční kondenzační hladiny.
angl. temperature of lifting condensation level; slov. teplota výstupnej kondenzačnej hladiny; 1993-a1

teploty vzduchu extrémní

souhrnné označení pro maximální teplotu, minimální teplotu a přízemní minimální teplotu vzduchu. Hodnoty extrémních teplot se vždy vztahují k určitému časovému období, které je stanoveno doporučeními Světové meteorologické organizace nebo národními předpisy. Ve zprávách v kódu BUFR jsou extrémní teploty uvedeny spolu s údaji o časovém období a výšce senzoru nad zemí pro získání přesného popisu těchto dat. Měření extrémních teplot se na většině stanic ČR provádí automatickým vyhodnocením dat měřených elektrickým teploměrem za dané období. Viz též extrémy teploty vzduchu, teploměr extrémní.
angl. extreme temperatures; slov. extrémne teploty vzduchu; 1993-a3

termiky

v meteorologii širší pojem označující: a) stabilní a silné vertikální konv. pohyby, kterých mohou využívat např. kroužící ptáci a plachtaři k získávání výšky. Tyto termiky bývají dále označovány jako čisté, spojené jen s termickou konvekcí bezoblačnou nebo oblačnou, nebo též větrné, na jejichž vzniku se podílí zejména mechanická turbulence. V letecké terminologii se užívá též pojmu termické stoupavé proudy nebo slang, „termika". Mají horiz. rozměry v řádu desítek až stovek m, vert. několik stovek až tisíců m; b) v oboru met. měření, zejména sodary, vzduchové bubliny o vzájemně různé teplotě nebo i vlhkosti, které vznikají buď při formování uspořádaných termických vert. proudů nebo po dosažení hladiny inverze teploty vzduchu těmito stoupavými proudy. Takto pojímané termiky mající rozměr řádově jednotek m, vyvolávají akust. ozvěnu.
angl. thermals; slov. termiky; 1993-a1

termoanemometr

přístroj, který k měření rychlosti větru využívá zchlazování el. odporového čidla ventilací. Čidlo je tvořeno tenkým (tlouštka řádu jednotek mikrometru) kovovým drátkem (platina, wolfram) a využívá změny odporu většiny kovů s teplotou. Je vyhříváno el. proudem. Měřením změn teploty je stanoven odvod tepla z čidla, jenž výrazně závisí na rychlosti větru. U starších typů je charakteristika čidla značně nelineární. Původně měl proto termoanemometr dostatečnou přesnost jen v poměrně malém rozpětí rychlostí větru. Dnešní termoanemometry svými rozsahy a přesností umožňují i běžná meteorologická měření. Kromě toho se ovšem pro velmi malý rozměr čidla a jeho malou setrvačnost termoanemometru používá především pro určení malých rychlostí větru a turbulentních pulsací při nich. Viz též měření větru, anemometr.
angl. hot wire anemometer; thermoanemometer; slov. termoanemometer; 1993-a3

termobarometr

, barotermometr — zřídka používaná označení pro hypsometr.
angl. hypsometer; slov. termobarometer; 1993-a3

termobaroskop

nejstarší přístroj pro měření změn teploty vzduchu, který zkonstruoval G. Galilei (1597) na principu tepelné roztažnosti vzduchu. Šlo o typ teploměru bez vakua s otevřenou trubicí, který proto reagoval rovněž na změny tlaku vzduchu. Viz též teploměr plynový.
slov. termobaroskop; 1993-a2

termocyklogeneze

teorie cyklogeneze, kterou vypracoval něm. meteorolog G. Stüve (1926). Podle ní souvisí změny tlaku vzduchu v troposféře s charakterem advekce a termickými procesy ve stratosféře. V tomto pojetí má termocyklogeneze jiný smysl než termická teorie cyklogeneze.
angl. thermocyclogenesis; slov. termocyklogenéza; 1993-a2

termodynamika atmosféry

část meteorologie zabývající se aplikacemi termodyn. zákonů a metod na atmosféru Země. Lze ji rozdělit např. na termodynamiku nenasyceného vzduchu, která popisuje vlhký vzduch jako směs ideálních plynů a termodynamiku nasyceného vzduchu, studující zejména fázové přechody vody v atmosféře a s nimi spojené transformace energie. K nejlépe prostudovaným a teoreticky popsaným termodyn. procesům v atmosféře patří především adiabatické děje. Poznatky termodynamiky atmosféry se uplatňují prakticky ve všech odvětvích meteorologie, nejvíce ve fyzice oblaků a srážek, v dynamické, synoptické a letecké meteorologii. Za počátek vývoje termodynamiky atmosféry se považuje rok 1843, kdy franc. fyzik J. C. E. Péclet aplikoval Poissonovy rovnice na výstupné vzdušné proudy.
angl. atmospheric thermodynamics; thermodynamics of atmosphere; slov. termodynamika atmosféry; 1993-a2

termograf

přístroj zaznamenávající časový průběh teploty vzduchu na registrační pásku (týdenní nebo denní). Na met. stanicích byl umístěn v meteorologické budce.
angl. thermograph; slov. termograf; 1993-a3

termograf aspirační

termograf, jehož čidlo je uměle ventilováno.
angl. aspirated thermograph; ventilated thermograph; slov. aspiračný termograf; 1993-a1

termogram

záznam termografu.
angl. thermogram; slov. termogram; 1993-a1

termohygrograf

, hygrotermograf — přístroj pro současný záznam průběhu teploty a vlhkosti vzduchu na jeden registrační pásek.
angl. thermohygrograph; slov. termohygrograf; 1993-a2

termohygrogram

záznam termohygrografu.
angl. thermohygrogram; slov. termohygrogram; 1993-a1

termohygroskop

přístroj pro přibližné určení teploty rosného bodu. Jeho indikační mechanizmus je ovládán současně bimetalickým teploměrem a vlasovým vlhkoměrem.
angl. hygrothermoscope; slov. termohygroskop; 1993-a1

termoizanomála

, viz izanomála.
angl. thermoisanomal; slov. termoizanomála; 1993-a3

termoizodroma

, viz kvocient termodromický.
slov. termoizodróma; 1993-a2

termoizopleta

izopleta teploty vyjadřující časový průběh teploty v závislosti na dvou souřadnicích. Využívá se v klimatologických diagramech. Pomocí termoizoplet se znázorňuje na jednom grafu např. denní a roč. chod teploty vzduchu v jednotlivých klimatických typech, průběh roč. chodu teploty vzduchu v závislosti na nadm. výšce nebo roč. chodu teploty půdy v závislosti na hloubce. Pojem navrhl A. Humboldt a do meteorologie zavedl L. Lalanne.
angl. thermoisopleth; slov. termoizopléta; 1993-a1

termopauza

horní vrstva termosféry ve výšce nad 200 km (Prölss, G. W., 2003). Různí autoři uvádějí výšku termopauzy v rozmezí 450 až 700 km. Ve výšce termopauzy se teplota asymptoticky blíží k hraniční hodnotě nazývané teplotou termopauzy neboli exosférickou teplotou, jejíž hodnota je přibližně 1 000 K, ale může se pohybovat v rozmezí 330 až 2 200 K. Termopauza odděluje termosféru a exosféru.
angl. thermopause; slov. termopauza; 1993-a3

termosféra

vrstva atmosféry Země nad mezopauzou. Sahá zhruba od výšek 80 až 90 km do výšek nad 200 km nad zemským povrchem. Podle některých autorů se jako termosféra označuje celá část zemské atmosféry nad mezopauzou bez horního omezení, jiní uvažují termosféru do výšek, v nichž se ještě vyskytují polární záře, tj. 600 až 700 km. Do výšky 200 až 300 km je pro termosféru typický výrazný vert. růst teploty většinou v rozmezí přibližně od 200 K až do 1 000 K. Vzhledem k vysokému stupni zředění vzduchu však tuto teplotu nelze měřit běžnými termometrickými metodami, ale určuje se na základě kinetické energie pohybu jednotlivých molekul. Z tohoto důvodu mluvíme někdy o tzv. kinetické teplotě. Viz též termopauza.
angl. thermosphere; slov. termosféra; 1993-a3

termoskop

nejstarší přístroj k indikaci teplotních změn (tepelných stavů), předchůdce teploměru. Vzduchový termoskop popsal a používal již Heron Alexandrejský. Koncem 16. stol. sestrojil "skleněný" termoskop Galileo Galilei. Viz též anemoskop, hygroskop, termobaroskop.
angl. thermoscope; slov. termoskop; 1993-a1

termín klimatologický

jednotná doba pozorování na met. stanici, stanovená podle místního stř. slunečního času platného pro lokalitu stanice. V daném dni a pro danou zeměp. šířku je tedy na všech stanicích sítě v témže klimatologickém termínu Slunce ve stejné výšce nad obzorem, čímž jsou zajištěny z tohoto hlediska homogenní podmínky pro získávání met. dat. V ČR se měření provádí v klimatologických termínech 7, 14 a 21 h na základních a v 7 h místního stř. slunečního času na srážkoměrných stanicích.
angl. climatological time of observation; slov. klimatologický termín; 1993-a3

termín pozorování

v synop. praxi období 10 min před synoptickým termínem. Jevy pozorované v tomto období se uvádějí v meteorologických zprávách jako aktuální stav počasí.
angl. time of observation; slov. termín pozorovania; 1993-a3

termín synoptický

jednotná doba pozorování na synoptických stanicích stanovená podle světového času (UTC) s cílem, aby pozorování na celé Zemi byla konána současně. Synoptické termíny se dělí na hlavní, tj. 00, 06, 12 a 18 UTC, vedlejší, tj. 03, 09, 15 a 21 UTC a hodinové, tj. 01, 02, 04, 05, 07, 08, 10, 11, 13, 14, 16, 17, 19, 20, 22 a 23 UTC. Na aerologických stanicích jsou hlavní termíny 00 a 12 UTC, vedlejší termíny 06 a 18 UTC. Na základě pozorování v synoptických termínech se sestavují příslušné meteorologické zprávy a zpracovávají povětrnostní mapy.
angl. synoptic hour; slov. synoptický termín; 1993-a3

termín synoptický hlavní

, viz termín synoptický.
angl. main standard time; slov. hlavný synoptický termín; 1993-a1

termín synoptický vedlejší

, viz termín synoptický.
angl. intermediate standard time; slov. vedľajší synoptický termín; 1993-a1

thermo

, viz termo.
slov. termo; 1993-a1

theta-systém

, soustava souřadnicová Θ — souřadnicová soustava, jejíž vert. souřadnicí je potenciální teplota vzduchu označovaná řeckým písmenem Θ. Je vhodná např. pro studium adiabatických dějů.
angl. Θ coordinate system; Θ system; slov. theta systém; 1993-a1

thetagram

termodynamický diagram navržený G. Schinzem (1932), který vyjadřuje závislost izobarické ekvivalentní potenciální teploty na výšce. Tato teplota se vynáší linárně na osu x, osa y je buď lineární stupnicí výšky, nebo logaritmickou stupnicí tlaku vzduchu. Na základě četných aerologických měření sestavili O. Moese a G. Schinze (1932) charakteristické thetagramy pro různé geografické typy vzduch. hmot ve stř. Evropě. Název thetagram souvisí s obvyklým označením potenciální teploty řeckým písmenem Θ (theta). V současné době má tento diagram pouze historický význam. Viz též klasifikace vzduchových hmot geografická.
angl. thetagram; slov. thetagram; 1993-a2

tivano

viz vítr horský a údolní.
angl. tivano; slov. tivano; 1993-a3

tišina

, viz tišiny rovníkové, tišiny subtropické.
slov. tíšina; 1993-a3

tišiny rovníkové

(tropické) — pásmo bezvětří nebo slabých proměnlivých větrů v některých úsecích vnitřní části intertropické zóny konvergence. Námořnické označení pro rovníkové tišiny je doldrums.
angl. doldrums; equatorial calms; slov. rovníkové tíšiny; 1993-a2

tišiny subtropické

pásmo bezvětří nebo slabých proměnlivých větrů v subtropickém pásu vysokého tlaku vzduchu nad oceány na obou polokoulích, vyskytující se mezi pasáty a pásmem západních větrů (přibližně mezi 30 až 35° N a 30 až 35° S). Posunují se na sever a na jih asi o 5° v závislosti na výšce Slunce během roku. Subtropické tišiny jsou oblastmi s ustáleným, nad pevninou suchým a horkým počasím. Někdy se pro subtropické tišiny používal termín „pásmo kalmů". Viz též šířky koňské.
angl. subtropical calms; slov. subtropické tíšiny; 1993-a3

tišiny tropické

, syn. tišiny rovníkové.
slov. tropické tíšiny; 1993-a1

tlak atmosférický

, syn. tlak vzduchu.
angl. atmospheric pressure; slov. atmosférický tlak; 1993-a1

tlak barometrický

, syn. tlak vzduchu.
angl. barometric pressure; slov. barometrický tlak; 1993-a1

tlak celkový

1. úhrnný tlak směsi plynů, který je součtem dílčích tlaků jednotlivých složek směsi; 2. součet dynamického tlaku a statického tlaku v proudících tekutinách. V meteorologii se měří jako jedna z tlakových veličin snímaných čidlem aerodyn. anemometru. Odečtením statického tlaku od celkového tlaku v převodníku anemometru lze pak získat dynamický tlak.
angl. total pressure; slov. celkový tlak; 1993-a3

tlak dynamický

tlak působící v proudící tekutině na plochu orientovanou kolmo ke směru proudění po odečtení statického tlaku. Z hlediska rozměrové analýzy je dynamický tlak ekvivalentní množství kinetické energie v jednotce objemu proudící tekutiny, tzn. je přímo úměrný čtverci rychlosti proudění. U ploch, které nejsou orientovány kolmo ke směru proudění, je silové působení dynamického tlaku dáno průmětem do směru vnější normály k dané ploše. Viz též tlak větru, energie větru.
angl. dynamic pressure; slov. dynamický tlak; 1993-a3

tlak dílčí

, syn. tlak parciální.
angl. partial pressure; slov. parciálny tlak; 1993-a2

tlak nasycené vodní páry vzhledem k ledu

tlak vodní páry, která je ve stavu termodyn. rovnováhy s rovným povrchem čistého ledu za dané teploty. Viz též nasycení, rovnice Clausiova a Clapeyronova, vzduch nasycený.
angl. saturated water vapour pressure with respect to ice; slov. tlak nasýtenej vodnej pary vzhľadom na ľad; 1993-a3

tlak nasycené vodní páry vzhledem k vodě

tlak vodní páry, která je ve stavu termodyn. rovnováhy s rovným povrchem čisté vody za dané teploty. Viz též nasycení, rovnice Clausiova a Clapeyronova, vzduch nasycený.
angl. saturated water vapour pressure with respect to water; slov. tlak nasýtenej vodnej pary vzhľadom na vodu; 1993-a3

tlak nasycení

nevhodný termín pro tlak vodní páry ve stavu nasycení.
angl. saturation pressure; slov. tlak nasýtenia; 1993-a3

tlak parciální

(dílčí) — tlak vyvolaný jednou ze složek směsi plynů. Podle Daltonova zákona se plyny ve směsi chovají tak, jako kdyby každý existoval samostatně a celkový tlak směsi je součtem parciálních tlaků jednotlivých plynů. V meteorologii se nejčastěji uvádí parciální tlak vodní páry nebo ozonu.
angl. partial pressure; slov. parciálny tlak; 1993-a2

tlak sněhu

, viz hodnota vodní sněhové pokrývky.
angl. snow pressure; slov. tlak snehu; 1993-a3

tlak statický

tlak vyvolaný tíhou nepohybujícího se plynu v poli zemské tíže, popř. dalšími vnějšími silami působícími na tento plyn. Působí vždy kolmo na stěny libovolného tělesa vnořeného do daného plynu. V meteorologii lze za statický tlak pokládat tlak vzduchu změřený správně umístěným tlakoměrem. Viz též tlak celkový, tlak dynamický.
angl. static pressure; slov. statický tlak; 1993-a3

tlak vodní páry

, napětí vodní páry — parciální tlak vodní páry ve vzduchu. Patří k zákl. charakteristikám vlhkosti vzduchu. Jednotkou v meteorologii je hektopascal (hPa), dříve se užívaly jednotky milibar nebo torr. Viz též vodní pára, izovapora, vzorec Hannův, vztah Thomsonův, tlak nasycené vodní páry.
angl. water vapour pressure; water vapour tension; slov. tlak vodnej pary; 1993-a2

tlak vzduchu

(atmosférický, barometrický) — síla působící v daném místě atmosféry kolmo na libovolně orientovanou jednotkovou plochu a vyvolaná tíhou vzduchového sloupce sahajícího od hladiny, ve které se tlak zjišťuje, až k horní hranici atmosféry. Tlak vzduchu se v meteorologii vyjadřuje v pascalech (Pa) nebo jejich násobcích, např. hektopascalech (hPa), dříve též v milimetrech rtuťového sloupce, posléze torrech, milibarech (mbar, dříve mb) nebo centibarech (cbar, dříve též cb), přičemž údaj v mbar je shodný s údajem v hPa. Patří k zákl. met. prvkům. Tlak vzduchu s výškou klesá podle barometrické formule. Pro praktické účely se tlak vzduchu zpravidla redukuje na stř. výšku hladiny moře. Pro hodnoty tlaku vzduchu redukovaného na tuto hladinu se konstruují meteorologické mapy přízemního tlakové pole. Viz též měření tlaku vzduchu, tlak vzduchu na stanici, tlak vzduchu redukovaný na hladinu moře, izobara, tendence tlaková, pole tlakové, extrémy tlaku vzduchu.
angl. air pressure; atmospheric pressure; slov. tlak vzduchu; 1993-a3

tlak vzduchu na stanici

tlak vzduchu změřený v nadm. výšce tlakoměru. V dříve používaných rtuťových tlakoměrech bylo nutné odečtený údaj tlaku redukovat na teplotu rtuti 0 °C a započítat přístrojovou opravu.
angl. station pressure; slov. tlak vzduchu na stanici; 1993-a3

tlak vzduchu normální

tlak 1 013,25 hPa, tj. 760 torrů. Tato hodnota je přibližně rovná prům. tlaku vzduchu u hladiny moře na 45° z. š.
angl. normal atmospheric pressure; slov. normálny tlak vzduchu; 1993-a1

tlak vzduchu redukovaný na hladinu moře

(SLP) — tlak v hladině odpovídající stř. výšce hladiny moře 1. vypočtený podle reálné atmosféry:

Q F F = p * e x p [g * H / (287.04 * T_{V})]

z naměřeného tlaku p v nadm. výšce tlakoměru H, virtuální teploty T_V a tíhového zrychlení g v zeměpisné šířce stanice a v nadm. výšce tlakoměru H; 2. vypočtený podle mezinárodní standardní atmosféry ICAO:

Q N H = p * [1 + ({1013.25}^{n} * 0.0065 * 0.003472) * H / p^{n}]^{1 / n}

z naměřeného tlaku p v nadm. výšce tlakoměru H a pro n = 0,190284.
angl. pressure reduced to mean sea level; slov. tlak vzduchu redukovaný na hladinu mora; 1993-a3

tlak větru

tlak vyvolaný aerodyn. působením proudícího plynu na překážku, přičemž se obvykle uvažuje jen horiz. složka proudění a horiz. složka vznikající síly. Tlak větru je funkcí rychlosti proudění, tvaru překážky a hustoty proudícího vzduchu. Pro praktické účely se tlak větru někdy udává jako dynamický tlak. Viz též síla větru, energie větru.
angl. wind pressure; slov. tlak vetra; 1993-a3

tlakoměr

, barometr — přístroj pro měření tlaku vzduchu. Podle principu měření se rozlišují tlakoměry kapalinové (rtuťové), deformační a hypsometry. U kapalinových tlakoměrů je hydrostatická (tíhová) síla vzduchu v místě měření vyrovnávána tíhou sloupce použité kapaliny (rtuť, voda, olej, glycerin apod.) odpovídající délky ve vakuované barometrické trubici. Vzhledem k vysoké hustotě a dalším příznivým vlastnostem se nejčastěji používá rtuť, jak je tomu např. u rtuťových tlakoměrů. Deformační tlakoměry vyrovnávají sílu tlaku vzduchu pružností stěn uzavírajících obvykle vakuovaný prostor, např. stěn kovové krabičky u tlakoměrů aneroidových neboli aneroidů, stěn Bourdonovy trubice, eventuálně křemíkové membrány u současných membránových tlakoměrů. U hypsometrů tlak určuje teplotu varu destilované vody. V úpravě pro registraci se jedná o tlakoměr registrační. Viz též barograf.
angl. barometer; slov. tlakomer; 1993-a3

tlakoměr Fortinův

rtuťový tlakoměr, v jehož nádobce s pohyblivým dnem je před každým čtením třeba nastavit hladinu rtuti k pevnému bodu, tzv. nulovému bodu stupnice tlakoměru (obvykle určenému polohou špičky svislého hrotu, původně ze slonové kosti). Nulový bod definuje nulu milimetrové neredukované stupnice, od níž se měří délka rtuťového sloupce. Nepřesnosti v průřezu barometrické trubice ani nádobky tlakoměru tak nemají vliv na údaje tohoto přístroje.
angl. adjustable cistern barometer; Fortin barometer; slov. Fortinov tlakomer; 1993-a2

tlakoměr Wildův a Fuessův

, syn. tlakoměr kontrolní.
angl. Wild-Fuess barometer; slov. tlakomer Wilda a Fuessa; 1993-a1

tlakoměr absolutní standardní

, etalon barometrický — přesný tlakoměr, jímž lze měřit tlak vzduchu absolutně, tj. bez nutnosti započítávat přístrojovou opravu. Absolutní standardní tlakoměr bývá konstruován jako dvouramenný rtuťový tlakoměr se značně rozšířenými trubicemi v místech čtení polohy hladiny rtuti (pro potlačení kapilárních jevů). Je připojen k zařízení umožňujícímu před každým měřením vytvořit a udržovat v barometrické trubici o tlak menší než 0,0001 hPa, tzn. prakticky vakuum. Vert. vzdálenost hladin rtuti v obou trubicích se zjišťuje na přesném invarovém měřítku zpravidla katetometrem s přesností vyšší než 0,001 mm. Teplota rtuti se měří přesnými teploměry, umístěnými v obou rozšířených částech trubic. Absolutní standardní tlakoměr se užívá jako normální tlakoměr neboli barometrický normál při cejchování tlakoměrů o nižší přesnosti. Viz též tlakoměr standardní, tlakoměr kontrolní.
angl. absolute standard barometer; slov. štandardný absolútny tlakomer; 1993-a2

tlakoměr aneroidový

, aneroid — deformační kovový tlakoměr, jehož čidlem je jedna nebo více Vidieho aneroidových krabiček. Podle metody snímání změn tlaku vzduchu je dělíme na aneroidy mechanické a aneroidy elektrické. U mechanického aneroidu je sada aneroidových krabiček připevněna jedním koncem ke kostře aneroidu. Z druhého konce, který je volný, se snímají výchylky závislé na změnách tlaku vzduchu mechanickým převodním systémem. Elektrické aneroidy převádějí deformaci aneroidových krabiček na změnu elektrické veličiny (odpor, kapacitu, napětí, frekvenci aj). Údaje aneroidu ovlivňuje teplota vzduchu a vzhledem k hysterezi aneroidu i rychlost tlakové změny.
angl. aneroid barometer; slov. aneroidový tlakomer; 1993-a3

tlakoměr deformační

, viz tlakoměr.
angl. elastic barometer; slov. deformačný tlakomer; 1993-a1

tlakoměr horský

rtuťový tlakoměr se stupnicí prodlouženou do nízkých hodnot tlaku, jímž lze měřit tlak vzduchu ve zvětšeném rozpětí nadm. výšek, tj. od 0 asi do 3 000 m. Bývá konstruován shodně jako staniční tlakoměr. Pro měření tlaku vzduchu na horských stanicích na území ČR se už rtuťové tlakoměry nepoužívají.
angl. mountain barometer; slov. horský tlakomer; 1993-a3

tlakoměr kapalinový

, viz tlakoměr. Viz též tlakoměr rtuťový.
angl. mercury barometer; slov. kvapalinový tlakomer; 1993-a1

tlakoměr kontrolní

(Wildův a Fuessův) — dvouramenný rtuťový nádobkový–násoskový tlakoměr s pohyblivým dnem nádobky, používaný často jako cejchovní barometrický normál neboli normální tlakoměr při zkoušení jiných rtuťových tlakoměrů. Bývá opatřen zařízením na měření výšky menisků a přesným noniem, který umožňuje čtení výšky hladiny rtuti s přesností 0,05 mm. V ČR se barometr tohoto typu užívá jako národní standardní tlakoměr. Viz též tlakoměr absolutní standardní.
slov. kontrolný tlakomer; 1993-a2

tlakoměr kovový

, syn. tlakoměr aneroidový.
angl. metallic barometer; slov. kovový tlakomer; 1993-a2

tlakoměr lodní

rtuťový tlakoměr dříve užívaný na lodích, charakteristický konstrukcí barometrické trubice (např. zúžením její části do kapilárního průřezu), jíž se potlačují oscilace tlaku vzduchu, a tedy i délky rtuťového sloupce, způsobené pohyby lodi.
angl. marine barometer; slov. lodný tlakomer; 1993-a3

tlakoměr membránový

tlakoměr deformační využívající deformaci křemíkové membrány, která uzavírá vakuovaný prostor uvnitř mikromechanického senzoru. Používá se v současných elektronických čidlech pro měření tlaku. Opačné strany vakuované mezery jsou pokoveny a tvoří kondenzátor, jehož kapacita závisí na prohnutí membrány. Jedná se o tzv. BAROCAP sensor. Výhodou je přesnost, malá hystereze, nízká teplotní závislost a dlouhodobá stabilita.
slov. membránový tlakomer; 2014

tlakoměr normální

, normál barometrický — rtuťový tlakoměr, jehož přístr. oprava je známa s vysokou přesností a který je používán k národnímu nebo mezin. srovnávání (standardizaci) tlakoměrů. Viz též tlakoměr kontrolní, tlakoměr absolutní standardní.
angl. normal barometer; slov. normálny tlakomer; 1993-a1

tlakoměr nádobkový

rtuťový tlakoměr konstruovaný tak, že barometrická trubice svým dolním koncem zasahuje pod hladinu rtuti v nádobce. Při změnách tlaku vzduchu se mění výška hladiny rtuti jak v barometrické trubici, tak v nádobce. Nádobkový tlakoměr s pevným dnem, používaný u nás dříve často jako staniční tlakoměr, používá redukovanou stupnici, čímž bere v úvahu změny výšky hladiny rtuti v nádobce tlakoměru při změnách tlaku vzduchu, tj. délky rtuťového sloupce. Přesnost údaje takového tlakoměru, která se zjišťuje pouze podle polohy hladiny rtuti v barometrické trubici, je ovlivňována nedodržením předepsaného vnitřního průřezu nádobky a barometrické trubice i množstvím rtuti v přístroji. Nádobkový tlakoměr s pohyblivým dnem, např. tlakoměr Fortinův, umožňuje nastavení hladiny v nádobce k pevnému bodu odpovídajícímu nule stupnice, čímž odstraňuje tyto zdroje chyb. V obou případech se čte na stupnici pouze jeden údaj výšky rtuťového sloupce. Viz též tlakoměr nádobkový–násoskový, nádobka tlakoměru.
angl. cistern barometer; slov. nádobkový tlakomer; 1993-a3

tlakoměr nádobkový–násoskový

rtuťový tlakoměr konstruovaný tak, že do nádobky zcela zaplněné rtutí jsou vzduchotěsně zapuštěny svými dolními konci barometrická trubice a na svém horním konci otevřená krátká skleněná trubice o stejném průřezu, v níž se při měření vytváří krátký sloupec rtuti. Výška rtuťového sloupce je dána rozdílem výšky hladiny rtuti v barometrické a krátké trubici. Nádobka má vždy pohyblivé dno, jímž se při měření nastaví horní hladina rtuťového sloupce v krátké trubici tak, aby splynula s nulovým bodem stupnice tlakoměru. Jako tlakoměr nádobkový–násoskový je konstruován kontrolní tlakoměr (Wildův a Fuessův). Vzhledem k tomu, že konstrukce nádobkového–násoskového tlakoměru prakticky odstraňuje vliv kapilární deprese na údaje tlaku vzduchu, mají tyto barometry vyšší přesnost než např. staniční tlakoměry, a proto se dříve často používal jako cestovní přístroj při kalibraci na met. stanicích. Viz též tlakoměr nádobkový.
angl. siphon barometer; slov. nádobkový-násoskový tlakomer; 1993-a3

tlakoměr násoskový

(sifonový) — rtuťový tlakoměr, v němž je jako barometrická trubice použita násoska, resp. jednoduchá U-trubice, eventuálně s krátkým a dlouhým ramenem, kde se musí číst polohy horní hladiny (v dlouhém rameni s vakuem nad touto hladinou) a dolní hladiny (v krátkém rameni otevřeném okolnímu tlaku). Délka rtuťového sloupce se stanoví jako rozdíl úrovně horní a dolní hladiny rtuti. Vzhledem k nižší přesnosti není příliš vhodný pro met. účely.
angl. siphon barometer; slov. násoskový tlakomer; 1993-a3

tlakoměr plynový

v meteorologii málo používaný přístroj k měření tlaku vzduchu nebo malých tlakových rozdílů. Je založen na určení relativní objemové změny stabilního množství plynu vzhledem k nádobce, ve které je uzavřen a která je spojena s měřeným prostředím úzkou skleněnou kapilárou. Plyn uzavřený v nádobce při změně objemu posouvá v kapiláře oddělující zátku, nejčastěji tvořenou sloupečkem petroleje. Protože k určení tlak. rozdílu je třeba dbát na tepl. stabilitu přístroje a znát jeho přesnou teplotu, je plynový tlakoměr málo pohotový a přesný.
angl. gas barometer; slov. plynový tlakomer; 1993-a2

tlakoměr rtuťový

kapalinový tlakoměr, jehož princip navrhl E. Torricelli a pokus s jeho použitím provedl V. Viviani (1643). U rtuťového tlakoměru je tlak vzduchu v rovnováze s tíhou rtuťového sloupce. Délka tohoto sloupce se pro met. účely měří s přesností na 0,1 mm nebo vyšší a redukuje se na teplotu 0 °C a normální (standardní) tíhové zrychlení 9,806 65 m.s^–2. Podle konstrukce se rtuťové tlakoměry dělí na tlakoměry nádobkové, násoskové, nádobkové–násoskové a váhové. Vzhledem k tomu, že rtuťový tlakoměr měří tlak vzduchu pomocí délky rtuťového sloupce, byly první jednotky tlaku vzduchu délkové. Proto se užívala např. jednotka milimetr rtuťového sloupce (mm Hg), nahrazená později jednotkou torr. Vzhledem k závislosti údaje na teplotě je vhodné umístění rtuťových tlakoměrů uvnitř budov v místech, kde nedochází k rychlým změnám teploty vzduchu, navíc se tak tlumí oscilace vyvolané nárazovitosti proudění. Pro měření tlaku vzduchu na stanicích na území ČR se už rtuťové tlakoměry nepoužívají. Viz též trubice barometrická, „pumpování" tlakoměru, bod nulový stupnice tlakoměru.
angl. mercury barometer; weather glass; slov. ortuťový tlakomer; 1993-a3

tlakoměr s redukovanou stupnicí

viz tlakoměr nádobkový.
angl. compensated scale barometer; Kew pattern barometer; slov. tlakomer s redukovanou stupnicou; 1993-a3

tlakoměr sifonový

, syn. tlakoměr násoskový.
slov. sifónový tlakomer; 1993-a1

tlakoměr standardní

tlakoměr, který je vybrán členským státem Světové meteorologické organizace nebo oblastním sdružením WMO jako zákl. přístroj pro srovnávání tlakoměrů na území své působnosti. Jako standardní tlakoměr se může užívat absolutní standardní tlakoměr nebo normální tlakoměr. Viz též tlakoměr kontrolní.
angl. standard barometer; slov. štandardný tlakomer; 1993-a2

tlakoměr staniční

přístroj pro měření tlaku vzduchu na met. stanici. Zpravidla se umísťuje uvnitř budov nebo v ochranném krytu mimo budovu (jako součást automatické stanice), aby byl chráněn před nepříznivým vlivem počasí. Dříve se pro měření tlaku vzduchu na stanicích na území ČR používaly nádobkové rtuťové tlakoměry s redukovanou stupnicí. V současnosti se obvykle používají elektronické přístroje, zejména tlakoměry membránové.
angl. station barometer; slov. staničný tlakomer; 1993-a3

tlakoměr váhový

rtuťový tlakoměr založený na určení hmotnosti rtuťového sloupce v barometrické trubici (zavěšené na vahadle vah), nebo rtuti v nádobce tlakoměru. Je určen k registraci tlaku vzduchu. V současné době se v ČR již nepoužívá. Viz též barograf.
angl. weight barometer; slov. váhový tlakomer; 1993-a2

tloušťka atmosféry optická

součin hustoty vzduchu a hmotového koeficientu extinkce, integrovaný podél celé dráhy uvažovaného paprsku v atmosféře. Vystupuje ve vztazích popisujících šíření radiačních paprsků v zemském ovzduší a je např. významnou charakteristikou zeslabení přímého slunečního záření při průchodu atmosférou. Poměr mezi optickou tloušťkou atmosféry při poloze nebeského tělesa (nejčastěji Slunce) v určité vzdálenosti od zenitu a optickou tloušťkou atmosféry při jeho myšlené poloze přímo v zenitu se nazývá optickou hmotou atmosféry. Viz též zákon Bouguerův.
angl. optical depth; optical thickness; slov. optická hrúbka atmosféry; 1993-a1

tloušťka oblaku

, viz rozsah oblaku vertikální.
slov. hrúbka oblaku; 1993-a1

tok Eliassenův–Palmův

(EP) — vektorová veličina popisující působení atmosférických vln ve vertikálním a meridionálním směru. Složky vektoru jsou určeny turbulentními toky tepla a hybnosti. V případě, že výsledný vektor má vertikální směr, převládá vliv turbulentního toku tepla. V případě meridionálního směru vektoru převládá vliv turbulentního toku hybnosti. Divergence veličiny je využívána jako diagnostický nástroj spojený s turbulentním tokem potenciální vorticity.
angl. Eliassen-Palm (EP) flux; 2015

tok radiační

, syn. tok zářivý.
angl. radiation flux ; slov. radiačný tok; 1993-a1

tok světelný

zářivý tok vyjádřený ve fotometrických jednotkách, tj. hodnocený z hlediska opt. vjemu, jímž působí na prům. zdravé lidské oko. V soustavě SI je jednotkou světelného toku lumen (1). Bodový zdroj světla vysílá do jednotkového prostorového úhlu světelného toku o jednom lumenu, jestliže jeho svítivost je ve všech směrech rovna jedné kandele (cd). Sledováním světelných toků se při některých aplikacích zabývá zejména technická meteorologie.
angl. luminous flux; slov. svetelný tok; 1993-a1

tok turbulentní

množství dané veličiny (v meteorologii nejčastěji tepla, vodní páry, hybnosti, různých znečišťujících příměsí apod.), transportované za jednotku času přes jednotkovou plochu v důsledku turbulentního promíchávání vzduchu.
angl. turbulent flux; slov. turbulentný tok; 1993-a1

tok zářivý

(radiační) — 1. množství záření vyjádřené v energ. jednotkách, které za jednotku času dopadá na jednotkovou plochu dané orientace, popř. touto plochou prochází nebo je jí vyzařováno do určitého prostorového úhlu, event. do celého poloprostoru. Podle toho rozlišujeme tok záření dopadajícího, procházejícího nebo vyzařovaného. V meteorologii jde nejčastěji o toky přímého, rozptýleného nebo globálního slunečního záření, popř. o toky dlouhovlnného záření, a to buď v celém rozsahu spektra, nebo jen v určitých oborech vlnových délek. Základní jednotkou zářivého toku je Joule na metr čtvereční za s (J.m^–2.s^–1), resp. (W.m^–2); 2. jako zářivý tok bodového zdroje označujeme množství záření, vyjádřené v energ. jednotkách, vyzařované tímto zdrojem za jednotku času do určitého prostorového úhlu nebo do celého prostoru. V tomto případě je jednotkou Joule za sekundu (J.s^–1), resp. watt (W). Viz též ozáření.
angl. radiant flux; radiation flux; slov. tok žiarenia; 1993-a1

topochronoterma

čára stejného časového výskytu určitých hodnot teploty vzduchu, popř. teploty půdy.
slov. topochronoterma; 1993-a1

topografie barická

kartografické znázornění výškového tlakového pole pomocí geopotenciálních výšek bodů určité izobarické plochy nad hladinou moře (tzv. absolutní barická topografie) nebo pomocí geopotenciálních výšek jedné izobarické plochy nad druhou (tzv. relativní barická topografie). Viz též mapy barické topografie.
angl. baric topography; slov. barická topografia; 1993-a1

topografie barická absolutní (AT)

barická topografie určité, zpravidla standardní tlakové hladiny nad ideální hladinou moře, analyzovaná pomocí absolutních izohyps. Barickou absolutní topografii lze interpretovat jako rozložení tlaku vzduchu. V oblastech nižšího tlaku vzduchu jsou izobarické plochy prohnuty směrem k zemskému povrchu, a proto jsou jejich geopotenciály nižší a naopak. Barická absolutní topografie se často označuje zkratkou AT s uvedením konkrétní hladiny, např. AT500 značí barickou topografii barické hladiny 500 hPa. Abs. izohypsy hladin nad vrstvou tření lze přibližně považovat za proudnice a můžeme jimi s dobrým přiblížením popisovat proudění v dané tlakové hladině. Viz též mapa absolutní topografie.
angl. absolute baric topography; absolute hypsography; slov. absolútna barická topografia; 1993-a1

topografie barická relativní (RT)

barická topografie svislých vzdáleností dvou izobarických ploch v atmosféře, analyzovaná pomocí relativních izohyps. Protože vzdálenost izobarických ploch neboli tloušťka vrstvy vymezené těmito plochami je přímo úměrná prům. virtuální teplotě vzduchového sloupce mezi oběma hladinami, relativní barická topografie charakterizuje teplotní pole příslušné vrstvy vzduchu a rel. izohypsy jsou zároveň izotermami prům. virtuální teploty této vrstvy. Relativní barická topografie se často označuje zkratkou RT s uvedením příslušných standardních izobarických hladin, např.

{RT}_{1000}^{500}

značí relativní barickou topografii vzduchové vrstvy mezi hladinami 500 hPa a 1 000 hPa. Viz též mapa relativní topografie, rovnice tendence relativní topografie.
angl. relative hypsography; relative (baric) topography; thickness pattern; slov. relatívna barická topografia; 1993-a1

topografie fronty

kartografické znázornění prostorové struktury atmosférické fronty nebo frontálního systému. Spočívá v tom, že na geograf. mapě jsou zakresleny polohy frontálních čar na zemském povrchu a ve standardních izobarických hladinách, popř. ve výškových hladinách v celém vert. rozsahu fronty, které jsou zjištěny z přízemní synoptické mapy a z map barické topografie z téhož synoptického termínu. Lze použít i výstupy z numerických předpovědních modelů.
angl. frontal topography; topography of front; slov. topografia frontu; 1993-a3

topoklima

, klima reliéfové — typ klimatu, které se utváří pod vlivem georeliéfu, jeho aktivního povrchu a spolupůsobení antropogenních vlivů. Morfografie zemského povrchu dává klimatu specifické vlastnosti, jejichž vert. a horiz. rozsah závisí na přilehlých tvarech reliéfu. Prostorové vymezení topoklimatu je proto neurčité, stejně jako jeho postavení v soustavě členění klimatu. Topoklima v pojetí některých autorů je syn. místního klimatu. Termín navrhl C. W. Thornthwaite (1953). Viz též kategorizace klimatu, zóna svahová teplá.
angl. topoclimate; slov. topoklíma; 1993-a3

topoklimatologie

, klimatologie terénní — část klimatologie zabývající se topoklimatem. Jejím cílem je posoudit, do jaké míry a jakým způsobem se v procesu geneze klimatu uplatňuje především reliéf povrchu a dále vyčleňování klimatických jednotek neboli klimatopů, zvláště na základě terénních klimatických (topoklimatologických) měření. Viz též měření meteorologické terénní ambulantní.
angl. topoclimatology; slov. topoklimatológia; 1993-a1

tornádo

speciální druh tromby, vyskytující se pod konv. bouřemi, resp. pod oblačností druhu Cb. Aby jev mohl být označen jako tornádo, musí být generován cirkulací bouře. Jeho cirkulace se tedy spouští shora dolů, od základny oblačnosti bouře k zemskému povrchu, a musí se během své existence alespoň jednou dotknout zemského povrchu, přičemž zároveň musí mít potenciál způsobit na zemském povrchu hmotné škody. Pokud se jev připomínající tornádo nedotkne zemského povrchu, nemůže být formálně jako tornádo označen. Tornáda se klasifikují z hlediska intenzity tzv. Fujitovou stupnicí (stupeň F0 pro nejslabší, stupeň F5 pro nejsilnější tornáda), odvozenou od charakteru způsobených škod. Nejslabších tornád je nejvíce, nejsilnějších nejméně. Vyskytují se globálně (s výjimkou polárních oblastí), pouze v některých oblastech (např. východ až středozápad USA) je jejich výskyt častější a zároveň se zde vyskytuje i více silnějších tornád. Nejsilnější tornáda (F4 a F5) jsou téměř výlučně vázána na bouře typu supercela, slabší se vyskytují i na nesupercelárních konv. bouřích. Ztráty na životech nemusí souviset pouze se sílou tornád, ale i s výstražným systémem a způsobem ochrany obyvatelstva (např. tornáda s největším počtem obětí se vyskytují v Bangladéši). Výskyt tornád na území ČR je komplexněji dokumentován přibližně od konce devadesátých let 20. století, v průměru se zde vyskytne několik (zpravidla slabších) tornád ročně.
angl. tornado; slov. tornádo; 1993-a3

torr

stará jednotka tlaku, nazvaná podle italského přírodovědce E. Torricelliho (1608–1647). Je rovna hydrostatickému tlaku jednoho mm rtuťového sloupce (mm Hg) za definovaných normálních podmínek. Od 1. 1. 1980 není u nás torr jednotkou povolenou normami a základní jednotkou tlaku je dle soustavy jednotek SI pascal (Pa). Mezi oběma jednotkami platí převodní vztah: 1 torr = 133,322 Pa. Viz též měření tlaku vzduchu.
angl. torr; slov. torr; 1993-a3

totalizátor

v meteorologii srážkoměr určený k měření úhrnu srážek za delší dobu, zpravidla za půl roku. Často se instaluje na odlehlých nebo těžko dostupných místech. Srážky se zachycují do nádoby dostatečného obsahu, do které se na začátku měření nalije určité množství nemrznoucího roztoku. Přidaná vhodná látka, např. olej, zabraňuje výparu. Úhrn srážek se určí z přírůstku celkového objemu roztoku v nádobě za dobu měření. Průkopníkem měření kapalných i tuhých srážek pomocí tzv. srážkoměrného sběrače, neboli totalizátoru, byl franc. glaciolog P. Mougin (1912). Viz též měření srážek.
angl. accumulative rain gauge; totalizer rain gauge; slov. totalizátor; 1993-a1

touríello

již. vítr typu fénu, vanoucí z Pyrenejí do údolí Ariege ve Francii. Je zvláště silný v únoru a březnu, kdy rozpouští sníh a způsobuje laviny a povodně. Podmiňuje časné jaro, vede k předčasnému rašení ovocných stromů, které bývají později poškozeny mrazem. V srpnu a září se touríello projevuje jako silný vysušující vítr. Většinou trvá 3 až 4 dny. Viz též chinook.
angl. touriello; slov. touriello; 1993-a2

trajektorie

spojnice bodů, jimiž prošla uvažovaná pohybující se částice. Při dostatečné hustotě těchto bodů se trajektorie blíží skutečné dráze částice. V meteorologii jde především o trajektorie vzduchových částic v poli atmosférického proudění. Lze rozlišit obecné trojrozměrné trajektorie od dvourozměrných trajektorií konstruovaných v určitých plochách (hladinách), např. v hladinách konstantní nadmořské výšky, konstantního tlaku vzduchu, konstantní entropie apod. V minulosti se v praxi často používaly trajektorie geostrofické, konstruované v poli geostrofického větru. Jako první, kdo zkonstruoval trajektorie vzduchových částic v atmosféře, se v literatuře obvykle uvádějí Angličané N. Shaw a R. G. K. Lempfert (1906).
angl. trajectory; slov. trajektória; 1993-a3

trajektorie blesku

viditelná, zpravidla klikatá dráha blesku. Při rozvětveném blesku se považuje za trajektorii blesku dráha hlavního kanálu blesku, z něhož odbočují větve.
angl. trajectory of lightning; slov. trajektória blesku; 1993-a2

trajektorie cyklony

spojnice míst, jimiž prošel střed konkrétní cyklony. Sledování cyklon se provádí pomocí detekce lokálních minim tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře, geopotenciální výšky, příp. maxim rel. vorticity. Viz též dráhy cyklon.
angl. trajectory of a depression; trajectory of a cyclone; slov. trajektória cyklóny; 1993-a3

tramontana

stud. sev. nebo sv. vítr v záp. části Středomoří, zvláště na pobřeží Ligurského moře na sev. Korsice, na Baleárských ostrovech a v údolí řeky Ebro ve Španělsku. Podobně jako mistral souvisí s postupem anticyklony od západu do Středomoří. Tramontana přináší pěkné počasí s ojedinělými přeháňkami a v zimě sněžení. V Itálii a ve Španělsku se názvu tramontana používá též hovorově pro libovolný vítr vanoucí z hor.
angl. tramontana; slov. tramontana; 1993-a2

transformace příměsi

souhrn chem. změn podmíněných vzájemnými reakcemi znečišťujících příměsí nebo reakcemi mezi příměsemi a složkami ovzduší. Při transformaci příměsí se mohou uplatňovat i fotochemické reakce pod vlivem slunečního záření. Viz též transport znečišťujících příměsí.
angl. air pollution transformation; slov. transformácia prímesi; 1993-a1

transformace vzduchové hmoty

postupná změna vlastností a charakteristik vzduchové hmoty při jejím přemístění do geografických oblastí, ve kterých není v tepelné a radiační rovnováze s podkladem. Rozeznává se transformace vzduchové hmoty absolutní a relativní. Podle dějů, které transformace vzduchové hmoty způsobují, se někdy rozlišuje transformace vzduchové hmoty dynamická, orografická a radiační. V užším slova smyslu rozumíme pod pojmem transformace vzduchové hmoty jen lokální časové změny teploty bez zahrnutí horizontální advekce teploty.
angl. air mass transformation; slov. transformácia vzduchovej hmoty; 1993-a3

transformace vzduchové hmoty absolutní

změna základního typu vzduchové hmoty v jiný typ. Nastává především v důsledku delšího setrvávání vzduchové hmoty v nové geografické oblasti, do které tato vzduchová hmota pronikla. Např. transformace tropického vzduchu na vzduch mírných šířek ke konci léta na Balkáně, nebo transformace arktického vzduchu po jeho vpádu do střední Evropy na vzduch mírných šířek.
angl. absolute air mass transformation; slov. absolútna transformácia vzduchovej hmoty; 1993-a3

transformace vzduchové hmoty dynamická

změna teplotních a vlhkostních charakteristik vzduchové hmoty především v důsledku subsidence vzduchu (zpravidla v anticyklonách). Projevuje se hlavně ve volné atmosféře, řidčeji zasahuje až k zemskému povrchu. Za dynamickou transformaci můžeme považovat i změny teploty a vlhkosti při výstupných pohybech vzduchu (typicky v cyklonách).
angl. dynamic air mass transformation; slov. dynamická transformácia vzduchovej hmoty; 1993-a3

transformace vzduchové hmoty orografická

změna charakteristik vzduchu pozorovaná v horských oblastech při přechodu vzduchové hmoty přes horský hřeben. Je výraznější v případech, kdy kondenzační hladina na návětří leží níže, než je výška hřebene a vypadávají tam atmosférické srážky. Projevuje se hlavně v teplotě, vlhkosti vzduchu a v oblačnosti.
angl. orographic air mass transformation; slov. orografická transformácia vzduchovej hmoty; 1993-a2

transformace vzduchové hmoty radiační

oteplování nebo ochlazování vzduchu v důsledku kladné anebo záporné radiační bilance aktivního povrchu i v důsledku radiačních toků ve volné atmosféře. Projevuje se však i ve změnách dalších meteorologických prvků, především ve vlhkosti vzduchu, v druhu oblačnosti, v dohlednosti aj.
angl. radiative air mass transformation; slov. radiačná transformácia vzduchovej hmoty; 1993-a2

transformace vzduchové hmoty relativní

změna vlastností vzduchové hmoty pouze do té míry, že se nemění její základní geografický typ. K rel. transformaci dochází při přemísťování vzduchové hmoty do jiné zeměp. šířky, nad jiný aktivní povrch apod.
angl. relative air mass transformation; slov. relatívna transformácia vzduchovej hmoty; 1993-a1

translucidus

(tr) — jedna z odrůd oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Menší nebo větší oblačné vrstvy, které jsou v převážné části tak průsvitné, že je jimi patrná poloha Slunce nebo Měsíce. Vyskytuje se u druhů altocumulus, altostratus, stratocumulus a stratus. Výskyt této odrůdy vylučuje odrůdu opacus.
angl. translucidus; slov. translucidus; 1993-a2

transmise exhalátů

v čistotě ovzduší souborné označení pro všechny procesy mezi emisí a imisemi, tj. pro rozptyl, šíření i dálkový přenos znečišťujících příměsí. Viz též transformace příměsi, transport znečišťujících příměsí.
angl. transmission of air pollution; slov. transmisia exhalátov; 1993-a1

transmisometr

, syn. měřič průzračnosti.
slov. transmisometer; 1993-a1

transmitance

, syn. propustnost atmosféry.
slov. transmitancia; 1993-a1

transosonda

, syn. sonda transoceánská.
slov. transosonda; 1993-a1

transparence

propustnost daného prostředí pro viditelné elmag. záření (světlo). Viz též propustnost atmosféry.
angl. transparency; slov. transparentnosť; 1993-a1

transpirace

, výpar fyziologický — výpar vody prostřednictvím živých rostlin (případně i živočichů), který souvisí s jejich fyziologickými procesy, především s látkovou výměnou neboli metabolizmem. Z tohoto důvodu je transpirace v bioklimatologii označována též jako produktivní výpar, na rozdíl od evaporace, k níž řadíme i intercepci srážek zachycených na povrchu rostlinných těl. Intenzita transpirace tak závisí nejen na fyz. podmínkách prostředí jako je tomu u evaporace, nýbrž i na fyziologickém stavu rostlin, viz potenciální výpar a skutečný výpar. Viz též radioatmometr.
angl. transpiration; slov. transpirácia; 1993-a3

transport turbulentní

, syn. přenos turbulentní.
slov. turbulentný transport; 1993-a1

transport znečišťujících příměsí

v čistotě ovzduší přenos znečišťujících příměsí, popř. škodlivin v atmosféře, na různě velkou vzdálenost. V současné době se ustálilo dělení tohoto transportu na blízký neboli lokální, územní a globální. Při blízkém transportu jde o vzdálenosti několika desítek km, kde lze rozeznat příspěvek jednotlivého velkého zdroje znečišťování ovzduší, při územním o vzdálenosti řádu stovek km až kolem tisíce km, kde lze rozlišovat příspěvky velkých skupin zdrojů znečištění, a konečně při globálním nelze rozpoznávat příspěvky jednotlivých zdrojů znečištění ovzduší ani jejich skupin. Mezi územním a globálním transportem znečišťujících příměsí se někdy uvádí ještě regionální transport. Viz též transmise exhalátů, šíření příměsí v atmosféře.
angl. air pollution transport; slov. transport znečisťujúcich prímesi; 1993-a0

trend meteorologických prvků sekulární

dlouhodobé jednosměrné změny hodnot met. prvků (během řádově 100 let), způsobující jejich postupné zvyšování nebo snižování. Mohou být dávány do souvislosti např. se sekulárním cyklem sluneční činnosti. Sekulární chod hodnot met. prvků se analyzuje pomocí prům. hodnot vypočítaných z dlouholetých řad pozorování, často po shlazení jejich průběhu s cílem vyloučit vliv krátkodobých kolísání. Viz též kolísání klimatu, změna klimatická, řada klimatická.
angl. secular trend of meteorological elements; slov. sekulárny trend meteorologických prvkov; 1993-a3

tromba

souhrnný název pro všechny atmosférické víry s přibližně vertikální osou rotace, průměrem řádově od desítek centimetrů do stovek metrů (max. cca do 1,5 až 2 km), bez ohledu na mechanizmus jejich vzniku a bez ohledu na to, zda se dotýkají zemského povrchu či nikoliv. Zviditelněné mohou být buď různým materiálem unášeným ze zemského povrchu (prašné víry) nebo zkondenzovanou vodní parou (kondenzační choboty či nálevky, tuba), v případě tornád i obojím. Termín zahrnuje různé víry, od prašných či písečných vírů (rarášků), kondenzační choboty nedotýkající se zemského povrchu, vodní smrště, až po tornáda. Mezi tromby se nezahrnují víry s převládající horizontální osou rotace (např. rotory).
angl. Neex. ang. termín; slov. tromba; 1993-a3

tropopauza

1. přechodná vrstva oddělující níže ležící troposféru od výše ležící stratosféry. Jen zřídka je to hladina přímého přechodu troposféry ve stratosféru. V literatuře se pod troposférou obvykle rozumí spodní hladina této vrstvy, která může mít tloušťku několika set m až po tři km, popř. i více. Někdy se také chybně ztotožňuje s hladinou, v níž byla dosažena nejnižší teplota v horní troposféře. Definice tropopauzy je přijata Světovou meteorologickou organizací jako konvenční tropopauza. Výška tropopauzy závisí na zeměp. šířce, roč. době a na vlastnostech vzduchové hmoty. V závislosti na zeměp. šířce nabývá tropopauza tyto prům. hodnoty výšky a teploty: v oblasti okolo pólu 7 až 9 km a –50 °C, v mírných zeměp. šířkách 10 až 12 km a –56 až –60 °C, nad rovníkem 16 až 18 km a –80 °C a nižší. Prům. výška a teplota tropopauzy nad územím ČR je 10,9 km a –58,8 °C. Výška t. závisí i na rozložení tlaku vzduchu v troposféře. Nad cyklonami se tropopauza snižuje, nad anticyklonami zvyšuje. Někdy se nad sebou vyskytuje více vrstev splňujících kritéria tropopauzy. Pak se rozlišuje první a druhá tropopauza anebo se hovoří o listovitosti tropopauzy. Pojem tropopauza zavedl N. Shaw (1912).
2. hladina, v níž potenciální vorticita nabývá určité hodnoty, na severní polokouli se obvykle volí 1,5 nebo 2 tzv. jednotky potenciální vorticity (Potential vorticity unit, PVU). Přesná hodnota není stanovena. V tomto případě se hovoří o tzv. dynamické tropopauze a používá se hlavně v dynamické meteorologii. Viz též protržení tropopauzy, vlna tropopauzy.
angl. tropopause; slov. tropopauza; 1993-a3

tropopauza chemická

definice tropopauzy s využitím vertikálního gradientu koncentrací vybraných chemických příměsí. Pro definici se obvykle využívá prudce vzrůstající koncentrace ozonu anebo rychle klesající koncentrace vodní páry. Např. při použití koncentrací ozonu, lze tropopauzu definovat jako oblast ohraničenou zespodu koncentrací ozonu 80 ppbv nad níž následuje vzrůst koncentrací o 60 ppbv/km ve vrstvě přesahující 200 m a horní hranicí přesahující 110 ppbv.
angl. chemical tropopause; 2015

tropopauza druhá

, viz tropopauza konvenční.
angl. second tropopause; slov. druhá tropopauza; 1993-a1

tropopauza dynamická

definice tropopauzy s využitím vertikálního gradientu potenciální vorticity. Tropopauza je pak obvykle definovaná jako hladina, kde potenciální vorticita dosahuje hodnoty ± 1.5 PVU nebo ± 2 PVU (kladné hodnoty PV se vztahují k severní hemisféře, záporné hodnoty k jižní hemisféře).
angl. dynamic tropopause; 2015

tropopauza konvenční

definice tropopauzy přijatá Aerologickou komisí Světové meteorologické organizace r. 1957 a později ještě upravená, podle níž a) "první tropopauza" je nejnižší hladina, ve které poklesne teplotní gradient na 2 °C/km nebo méně za předpokladu, že prům. gradient mezi touto hladinou a všemi vyššími hladinami uvnitř vrstvy silné 2 km nepřekročí 2 °C/km; b) jestliže v některé hladině nad první tropopauzou překročí vert. gradient teploty 3 °C/km a prům. vert. gradient teploty mezi touto hladinou a všemi vyššími hladinami ve vrstvě silné 1 km je větší než 3 °C/km, potom "druhá tropopauza" je definována stejně jako první. Uvedená kritéria se používají zpravidla v hladinách nad 500 hPa.
angl. convectional tropopause; slov. konvenčná tropopauza; 1993-a2

tropopauza první

, viz tropopauza konvenční.
angl. first tropopause; slov. prvá tropopauza; 1993-a1

tropopauza vícevrstvá

dvě i více vrstev, odpovídajících definici tropopauzy, které leží kvazihorizontálně nad základní neboli první tropopauzou. Vícevrstvá tropopauza se vyskytuje nejčastěji v subtropických oblastech v souvislosti se subtropickým tryskovým prouděním. Viz též listovitost tropopauzy.
angl. multiple tropopause; slov. viacvrstvová tropopauza; 1993-a1

troposféra

spodní část atmosféry Země. Charakteristickým rysem troposféry je všeobecné ubývání teploty vzduchu s výškou v průměru o 0,65 °C na každých 100 m výšky. V troposféře jsou soustředěny přibližně 3/4 hmotnosti atmosféry. Vyskytuje se v ní téměř veškerá voda obsažená v atmosféře. Proto je troposféra oblastí vzniku mlh, nejdůležitějších druhů oblaků, bouřkové činnosti, vzniku a vypadávání atm. srážek. Je oblastí neustálého vert. promíchávání vzduchu. Rychlost proudění vzduchu v troposféře obvykle s výškou roste a maxima dosahuje v blízkosti tropopauzy, která je horní hranicí troposféry. Troposféra sahá nad rovníkem do výšky 16 až 18 km, nad póly 7 až 9 km. Ve stř. zeměp. šířkách je prům. výška troposféry 11 km, mění se v závislosti na roč. době (v zimě dosahuje níže než v létě) a na celkové povětrnostní situaci (v cyklonách je níže než v anticyklonách). V troposféře rozlišujeme ještě přízemní vrstvu, která je součástí mezní vrstvy, popř. ji dělíme na troposféru spodní, sahající u nás přibližně do 2 km, střední, ležící mezi výškami 2 až 7 km, a horní mezi 7 km a spodní hranicí tropopauzy. Horní hranici troposféry zjistili v r. 1902 nezávisle na sobě franc. meteorolog P. L. Teisserenc de Bort a Němec R. Assmann. Pojem troposféra zavedl Teisserenc de Bort v r. 1908, když rozdělil atmosféru podle změny teploty s výškou na troposféru a nad ní ležící stratosféru.
angl. troposphere; slov. troposféra; 1993-b3

trowal

, trowell — označení používané v kanadské met. službě pro jazyk teplého vzduchu ve vyšších vrstvách ovzduší nad okluzní frontou.
angl. trowal; trowell; slov. trowal; 1993-a2

trubice Bourdonova

kovová uzavřená, zakřivená, a ohebná trubice eliptického příčného průřezu, která se podle svého typu deformuje v závislosti na změnách tlaku nebo teploty vzduchu. Podle velikosti deformace se provádí měření příslušného prvku. Teploměrná Bourdonova trubice je naplněna kapalinou s velkým teplotním součinitelem roztažnosti, která způsobuje svými objemovými změnami, v závislosti na teplotních změnách, deformace trubice. Bourdonova trubice pracuje nejcitlivěji, je-li stočena do oblouku s vrcholovým úhlem přibližně 270°. Byla používána jako čidlo termografů. Tlakoměrná Bourdonova trubice pro met. účely je téměř vzduchoprázdná. Sloužila jako čidlo aneroidů.
angl. Bourdon tube; slov. Bourdonova trubica; 1993-a1

trubice Pitotova

čidlo pro měření rychlosti proudění plynu či kapaliny z daného směru. Přístroj byl vynalezen francouzským inženýrem Henry Pitotem již na počátku 18. století a spočívá ve zjištění rozdílu mezi „statickým“ tlakem v nepohybujícím se vzduchu (či kapalině) a (vyšším) tlakem „dynamickým“ v trubici namířené proti směru natékajícího proudění. Principu Pitotovy trubice se využívá například pro určení relativní rychlosti letadel či lodí vůči okolnímu prostředí či při měření rychlosti vodních toků v hydrologii. V meteorologii jsou nyní senzory založené na tomto principu používány spíše v laboratorních podmínkách, například pro účely kalibrace anemometrů či pro bodová měření při simulaci proudění ve větrném tunelu. Pitotota trubice je součástí univerzálního anemografu. Viz též anemometr tlakový, anemometr Dinesův.
2016

trubice Torricelliho

původní název rtuťového tlakoměru, související s tzv. Torricelliho pokusem (1643).
angl. Torricelli tube; slov. Torricelliho trubica; 1993-a1

trubice barometrická

skleněná, na jednom konci zatavená trubice, která je naplněná zčásti rtutí a dlouhá minimálně 800 mm. Nad barometrickým rtuťovým sloupcem, který svou délkou určuje velikost tlaku vzduchu, je prostor obsahující pouze rtuťové páry (Torricelliho vakuum). Barometrická trubice je součástí každého rtuťového tlakoměru.
angl. barometer tube; slov. barometrická trubica; 1993-a3

trvání bouřky

doba od prvního do posledního zahřmění. V pozorovatelské praxi se považuje za konec bouřky, neozve-li se hřmění po dobu 10 až 15 min. Bouřka nejčastěji trvá 0,2 až 0,3 h, může však trvat i několik hodin. Viz též pozorování bouřek, mapa izobront, mapa izoceraunická, den s bouřkou.
angl. duration of thunderstorm; slov. trvanie búrky; 1993-a3

trvání slunečního svitu

, sluneční svit — časový interval, během něhož je intenzita přímého slunečního záření dopadajícího na jednotku plochy zemského povrchu kolmé k paprskům větší, než 120 W.m^–2. Závisí nejen na délce dne, která je dána zeměp. š. a roční dobou, ale také na výskytu oblačnosti a na překážkách v okolí místa měření. Udává se buď v h, popř. desetinách h za den, měsíc nebo rok. Trvání slunečního svitu se měří slunoměry s přesností na 0,1 h. Trvání slunečního svitu patří k zákl. klimatickým prvkům. Kromě skutečného trvání slunečního svitu zjišťovaného slunoměrem se v klimatologii dále uvádí astronomicky možné trvání slunečního svitu a efektivně možné trvání slunečního svitu. Viz též trvání slunečního svitu relativní.
angl. sunshine duration; slov. trvanie slnečného svitu; 1993-a3

trvání slunečního svitu astronomicky možné

časový interval od východu do západu Slunce vzhledem k ideálnímu obzoru, na němž se nevyskytují žádné překážky, které by zkracovaly sluneční svit. Závisí jen na zeměp. š. místa pozorování a roč. době a představuje maximálně možný sluneční svit v daném místě.
angl. astronomic sunshine duration; slov. astronomicky možné trvanie slnečného svitu; 1993-a1

trvání slunečního svitu efektivně možné

časový interval od východu do západu Slunce, vztahující se k místu měření se skutečným obzorem. Efektivně možný sluneční svit se rovná astronomicky možnému trvání slunečního svitu zmenšenému o dobu, po kterou je slunoměr zastíněn překážkami nad ideálním, tj. volným obzorem. V efektivně možném slunečním svitu se tedy do značné míry projevuje umístění stanice v terénu; je rozdílný na stanicích rovinných, svahových, údolních, vrcholových atd.
angl. geographic (topographic) sunshine duration; slov. efektívne možné trvanie slnečného svitu; 1993-a3

trvání slunečního svitu relativní

poměr mezi skutečným a efektivně možným trváním slunečního svitu za určité období, nejčastěji za den, měsíc nebo rok. Tato charakteristika umožňuje vzájemnou srovnatelnost zaznamenávaného slunečního svitu na různých místech s ohledem na terénní, popř. i jiné překážky zastiňující slunoměry. V praxi se jako relativní trvání slunečního svitu někdy méně vhodně označuje poměr mezi skutečným trváním slunečního svitu a astronomicky možným trváním slunečního svitu.
angl. relative sunshine duration; slov. relatívne trvanie slnečného svitu; 1993-a1

trychtýř tropopauzy

, syn. nálevka tropopauzy.
slov. lievik tropopauzy; 1993-a1

tuba

(tub) — jedna ze zvláštností oblaku podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je definována jako oblačný sloup nebo obrácený oblačný kužel (nálevka) vycházející ze základny oblaku. Je příznakem kondenzace vlhkosti v silném víru (trombě či tornádu). Vyskytuje se u druhu cumulonimbus a velmi zřídka u druhu cumulus.
angl. tuba; slov. tuba; 1993-a2

tuhost zimy

, drsnost zimy — nepřesně vymezený pojem charakterizující průběh zimy z met. hlediska. Někteří autoři do něho zahrnují jen teplotní charakteristiky zimy, jiní i údaje o sněhových poměrech, hloubce promrzání půdy, popř. délce zámrzu vodních toků, jezer a moří. Z teplotních ukazatelů tuhosti zimy se užívají zvláště odchylky teploty vzduchu od normálů, počty ledových dní, sumy záporných prům. denních teplot vzduchu nebo prům. absolutní minima teploty vzduchu. Ze sněhových charakteristik slouží k hodnocení tuhosti zimy především údaje o trvání sněhové pokrývky a její max. výšce.
angl. winter severity; slov. tuhosť zimy; 1993-a1

turbidita

, syn. zakalení atmosféry.
angl. turbidity; slov. turbidita; 1993-a1

turbopauza

tenká přechodová vrstva atmosféry Země, oddělující níže ležící turbosféru od difúzosféry. Je prakticky totožná s homopauzou. Výška turbopauzy uváděná v literatuře se liší u různých autorů a pro různé další podmínky v rozmezí od 90 do 120 km.
angl. turbopause; slov. turbopauza; 1993-a3

turbosféra

spodní část atmosféry Země, v níž je vzduch promícháván turbulencí, která zabraňuje vytvoření difúzní rovnováhy, takže se s výškou nemění složení ovzduší, pokud jde o hlavní složky vzdušné plynné směsi. Turbosféra se rozprostírá od zemského povrchu do výšky asi 100 km a je od výše ležící difúzosféry oddělena turbopauzou. Turbosféra se prakticky shoduje s homosférou, podobně jako difúzosféra s heterosférou.
angl. turbosphere; slov. turbosféra; 1993-a3

turbulence

obecně fyz. jev, jehož podstata spočívá v existenci nepravidelných vírových pohybů v proudící tekutině, které se v dané době projevují turbulentními fluktuacemi rychlosti proudění. Proudění tekutin nabývá turbulentního charakteru, převýší-li poměr v něm působících setrvačných a vazkých sil, představující Reynoldsovo číslo, určitou kritickou hodnotu. Z met. hlediska jde o turbulenci v proudícím vzduchu v zemské atmosféře, kde rozměry turbulentních vírů dosahují velikosti od několika mm do stovek m. Označíme-li v_x, v_y, v_z po řadě x–ovou, y–ovou a z–ovou složku rychlosti proudění, potom v případě turbulentního proudění platí

v_{x} = \bar{v_{x}} + {v^{'}}_{x}, v_{y} = \bar{v_{y}} + {v^{'}}_{y}, v_{z} = \bar{v_{z}} + {v^{'}}_{z},

kde v_x, v_y, v_z značí časově zprůměrované hodnoty a v'_x, v'_y, v'_z jsou složky turbulentních fluktuací, jejichž stř. hodnoty se rovnají nule, tj.

{v^{'}}_{x} = {v^{'}}_{y} = {v^{'}}_{z} = 0.

. V met. praxi se obvykle používá průměrování přes časový interval kolem deseti min, který bývá dostatečně dlouhý k tomu, aby se odfiltrovaly turbulentní fluktuace a zároveň ještě zpravidla nedochází ke shlazení meteorologicky významných časových změn rychlosti proudění. Turbulence v atmosféře je těsně spjata s nárazovitostí větru, působí promíchávání vzduchu a turbulentní přenos hybnosti, tepla, vodní páry a různých znečišťujících příměsí. Pojem turbulence navrhl zavést do meteorologie polský přírodovědec M. P. Rudzki v roce 1893, ujal se však až v roce 1912 zásluhou něm. geofyzika a meteorologa A. Wegenera. V obecném fyzikálním smyslu je však pojem turbulence spojován hlavně s Osbornem Reynoldsem (1842–1912). Viz též intenzita turbulence, výměna turbulentní, promíchávání turbulentní, difuze turbulentní, spektrum turbulentních vírů, proudění turbulentní, tok turbulentní, akcelerometr.
angl. turbulence; slov. turbulencia; 1993-a3

turbulence anizotropní

, turbulence nonizotropní — každá turbulence, která nesplňuje podmínky izotropní turbulence. Výrazná anizotropie turbulence v atmosféře existuje zejména ve vrstvě vzduchu silné zhruba 20 m a bezprostředně přiléhající k zemskému povrchu nad rovinným terénem.
angl. anisotropic turbulence; slov. anizotropná turbulencia; 1993-a1

turbulence dynamická

, viz turbulence mechanická.
angl. dynamic turbulence; slov. dynamická turbulencia; 1993-a1

turbulence geostrofická

turbulence uplatňující se ve velkoprostorovém proudění v atmosféře, jež má charakter blízký geostrofickému proudění. V tomto proudění jsou zpravidla splněny podmínky nadkritického Reynoldsova čísla, a existuje zde tedy plně turbulentní charakter proudění, který však nesouvisí s lokálními faktory menších měřítek, než je měřítko synoptické.
angl. geostrophic turbulence ; slov. geostrofická turbulencia; 2014

turbulence homogenní

speciální případ turbulence, kdy charakteristiky turbulentního proudění, (tj. stř. hodnoty vzájemných součinů a kvadrátů složek turbulentních fluktuací rychlosti proudění, prostorové derivace těchto stř. hodnot, koeficienty turbulentní výměny, difuze apod.), jsou prostorově konstantní. Koncepci homogenní turbulence zavedl G. I. Taylor v roce 1935.
angl. homogeneous turbulence; slov. homogénna turbulencia; 1993-a1

turbulence izotropní

speciální případ turbulence, kdy charakteristiky turbulentního proudění, tj. střední hodnoty vzájemných součinů a kvadrátů složek turbulentních fluktuací rychlosti proudění, prostorové derivace těchto stř. hodnot, koeficienty turbulentní difuze, výměny apod., jsou v jednotlivých bodech prostoru nezávislé na prost. orientaci os souřadného systému. Turbulence v atmosféře se většinou v praxi považuje za přibližně izotropní s výjimkou vrstvy vzduchu silné kolem 20 m a bezprostředně přiléhající k zemskému povrchu nad rovinným terénem. Pojetí homogenní a izotropní turbulence zavedl do meteorologie G. I. Taylor v roce 1935. Trvale existující přesně izotropní turbulence je však pouze teoretickým pojmem, v praxi se nevyskytuje.
angl. isotropic turbulence; slov. izotropná turbulencia; 1993-a2

turbulence konvekční

označení pro turbulenci vznikající a vyskytující se zpravidla v souvislosti s termickou konvekcí.
angl. convective turbulence; slov. konvekčná turbulencia; 1993-a1

turbulence mechanická

turbulence vyvolaná mech. příčinami. Vytváří se zejména v mezní vrstvě atmosféry působením vert. střihu větru, který je důsledkem tření proudícího vzduchu o zemský povrch, dále vzniká při obtékání orografických překážek a nerovností zemského povrchu (orografická turbulence). Mechanická turbulence se však může vytvářet i ve volné atmosféře působením vert. i horiz. střihů větru vzniklých z dyn. příčin, a to v oblastech silné baroklinity nebo tryskového proudění a v blízkosti atm. diskontinuit, jako např. v oblasti tropopauzy, v blízkosti hranic inverzí teploty, frontálních ploch apod. Mechanická turbulence, na jejímž vzniku se bezprostředně neuplatňuje vliv zemského povrchu, tedy zpravidla turbulence ve volné atmosféře vznikající z dyn. příčin, se obvykle označuje jako dynamická turbulence. Viz též vlny Helmholtzovy.
angl. mechanic turbulence; slov. mechanická turbulencia; 1993-a2

turbulence nadadiabatická

méně vhodné označení pro termickou turbulenci, vytvořenou v důsledku vertikální instability atmosféry.
angl. super adiabatic turbulence; slov. nadadiabatická turbulencia; 1993-a1

turbulence nonizotropní

, syn. turbulence anizotropní.
angl. non-isotropic turbulence; slov. izotropná turbulencia; 1993-a1

turbulence orografická

, viz turbulence mechanická.
angl. orographic turbulence; slov. orografická turbulencia; 1993-a1

turbulence termická

turbulence vznikající vlivem archimedovských vztlakových sil podmíněných nehomogenitou teplotního pole. V hydrodynamice a aerodynamice je považována za součást termické konvekce, při vymezení pojmu konvekce, obvyklém v meteorologii, však rozměry vlastních turbulentních vírů jsou zde řádově menší než rozměry konv. elementů (buněk) nebo uspořádaných konv. vzdušných proudů. Někteří autoři však považují pojmy termická turbulence a termická konvekce za synonymické. Tento přístup lze přijmout zejména v případech méně vyvinuté konvekce, kdy nemůžeme aplikovat uvedené velikostní rozlišení charakteristických elementů. Viz též termiky.
angl. thermal turbulence; slov. termická turbulencia; 1993-a2

turbulence v bezoblačném prostoru

(CAT–Clear Air Turbulence) — dynamická turbulence ve stř. a horní troposféře, která není převážně doprovázena výskytem charakteristické oblačnosti. Turbulence v bezoblačném prostoru se zpravidla vyskytuje ve vrstvách s tloušťkou několik set m, šířka pásma s turbulencí v bezoblačném prostoru bývá desítky km a délka několik desítek až stovek km. Její trvání se na určitém místě většinou omezuje na dobu 0,5 – 1 hodinu. Při střihu větru od 0,6 do 1,0 m.s^–1 na 100 m výšky se vyskytuje obvykle turbulence v bezoblačném prostoru slabé intenzity, při střihu 1,1 až 1,6 m.s^–1 na 100 m zpravidla jde o mírnou turbulenci a při větších změnách rychlosti větru s výškou bývají splněny podmínky pro vznik silné turbulence v bezoblačném prostoru. Podle výsledků pozorování se výskyt turbulence v bezoblačném prostoru v 75 % případů váže na tryskové proudění. Její maximum bývá na cyklonální straně tryskového proudění 500 až 1 000 m pod místem největšího sklonu tropopauzy.
angl. clear-air turbulence; slov. turbulencia v bezoblačnom priestore; 1993-a3

turbulence v úplavu za letadlem

turbulence vyvolaná letadlem během letu, popř. při jeho pohybu po pohybových plochách letiště. Účinek této turbulence na jiná letadla závisí na vzájemné vzdálenosti letadel a na poměru jejich hmotností i rychlostí pohybu. Za letu hraje významnou roli také teplotní zvrstvení atmosféry a vertikální profil větru. K podobným jevům, jako je turbulence v úplavu za letadlem, dochází při vyšších rychlostech proudění vzduchu za horskými překážkami, zvláště za izolovanými vrcholy.
angl. wake turbulence; 1993-a3

turbulence ve volné atmosféře

souborné označení pro turbulenci, která se vyskytuje nad mezní vrstvou atmosféry. Zahrnuje jak termickou, tak dynamickou a konv. turbulenci ve volné atmosféře. Je to především turbulence v oblasti hranic inverzních vrstev, na frontálních plochách, v oblasti tryskového proudění a tropopauzy, nebo v konv. oblacích, které mohou sahat až do spodní stratosféry, a v jejich okolí. Do turbulence ve volné atmosféře zahrnujeme také turbulenci v bezoblačném prostoru (tzv. CAT – Clear Air Turbulence).
angl. high-level turbulence; slov. turbulencia vo voľnej atmosfére; 1993-a3

tvar kouřové vlečky

, typ kouřové vlečky — po počátečním vzestupu kouřové vlečky závisí její tvar na struktuře turbulence, tedy nepřímo především na teplotním zvrstvení ovzduší, rychlosti a vert. profilu proudění vzduchu v mezní vrstvě atmosféry. Podle velikosti vert. průmětu difuzního úhlu kouřové vlečky, jejího sklonu a symetrie vůči vodorovné rovině v geometrické nebo efektivní výšce komína se obvykle rozlišuje pět zákl. tvarů kouřové vlečky, z nichž každý odpovídá určitým, navzájem se lišícím met. podmínkám: přemetání, vlnění, čeření, unášení, zadýmování. K nim se někdy řadí i odrážení, což je ovšem spíše šíření příměsí v atmosféře, které již nemá charakter kouřové vlečky. Mezi charakteristickými typy met. podmínek, a proto i mezi jednotlivými tvary kouřové vlečky, je ve skutečnosti plynulý přechod. Je známo více pokusů o typizaci tvarů kouřové vlečky.
angl. form of smoke plume; type of stack plume; slov. tvar dymovej vlečky; 1993-a2

tvar kódu

obecné schéma meteorologického kódu, doporučené Světovou meteorologickou organizací pro použití na celosvětové, oblastní nebo národní úrovni. V tradičních alfanumerických kódech je tvar kódu definován jako posloupnost sekcí a skupin, ve kterých jsou pomocí kódových slov, znakových skupin, poznávacích čísel nebo písmen a symbolických písmen závazně stanovena místa pro uvedení metadat, pozorovaných a měřených hodnot met. prvků a jevů, popř. zpracovaných nebo předpověděných údajů. Tvar kódů BUFR, CREX a GRIB obsahuje kromě úvodní a závěrečné sekce sekci identifikační, sekce popisující obsah a strukturu dat a datové sekce. Popis met. prvků je tedy obsažen v dané zprávě, nikoliv ve tvaru kódu.
angl. code form; slov. tvar kódu; 1993-a3

tvar ledových krystalků

v meteorologii tvar ledových krystalků, které se vyskytují v ledových nebo smíšených oblacích a ve sněhových srážkách. Při obvyklých hodnotách tlaku vzduchu v atmosféře a při teplotě 0 °C až –80 °C krystalizuje led v hexagonální krystalografické soustavě. Šesterečná symetrie souvisí s uspořádáním molekul vody v krystalové mříži ledu. Základním stabilním tvarem ledového krystalu je tedy hranol se dvěma základnami ve tvaru šestiúhelníku a šesti bočními stěnami. Šikmé stěny, které lze někdy na krystalech rozeznat, nejsou stabilní a při dalším růstu mizí. V atmosféře se setkáváme s velkou variabilitou rozměrů tohoto základního tvaru, přičemž se může měnit poměr rozměru základny a výšky hranolu a může docházet i ke vzniku členitých šesterečných hvězdic či dendritů a kombinovaných tvarů. Konkrétní tvar ledového krystalu je určen především teplotou a v menší míře i přesycením vodní páry vzhledem k ledu v prostředí, kde se ledový krystal vyvíjí. Variabilita tvarů ledových krystalů byla popsána na základě laboratorního sledování závislosti tvaru krystalu na teplotě a přesycení vzhledem k ledu a potvrzena i při odběrech přirozených sněhových krystalů. Základními tvary ledových krystalků v atmosféře jsou ledová jehla, šestiboký sloupek, šestiboká destička a šesticípá hvězdice, popř. šesticípý dendrit. Někdy se do základních tvarů zahrnují i krystaly ve tvaru projektilu s nestabilním šikmým ukončením. Působením turbulence, agregací krystalů při jejich vzájemných srážek, namrzáním přechlazených vodních kapek na stěnách krystalu apod. vzniká v přírodě i velké množství kombinovaných tvarů.
Bylo sestaveno několik klasifikací přirozených sněhových krystalů, přičemž nejčastěji užívaná je klasifikace japonských autorů Ch. Magona a Ch. W. Lee z roku 1966, která definuje 80 kategorií tvaru a zahrnuje i tvary kombinované a narušené. Tato klasifikace byla modifikována a rozšířena skupinou autorů vedených K. Kikuchim (2013) v rámci činnosti pracovní skupiny IACS (International Association of Classification Societies). Klasifikace řadí sněhové krystaly i další pevné srážkové částice již do 121 tříd. Viz též vločky sněhové.
angl. snow crystal shape; ice crystal shape; slov. tvar ľadových kryštálikov; 1993-a3

tvar oblaků

charakteristika oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků, která blíže určuje vzhled, velikost, strukturu a vývoj oblaku. Oblak určitého druhu může být označen jménem jen jednoho tvaru, avšak určitý tvar se však může vyskytnout u několika druhů oblaků. Podle mezinárodně přijaté klasifikace oblaků rozeznáváme tyto tvary oblaků: fibratus, uncinus, spissatus, castellanus, floccus, stratiformis, nebulosus, lenticularis, fractus, humilis, mediocris, congestus, calvus a capillatus.
angl. cloud form; slov. tvar oblakov; 1993-a2

twister

hovorové označení pro tornáda (používané především v USA).
angl. twister; slov. twister; 1993-a3

typ cirkulační

dříve často používané označení atmosférické cirkulace s definovanými vlastnostmi nad vymezenou oblastí. Cirkulační typ vystihuje podstatné rysy makrosynoptických procesů, jako polohu řídících tlakových útvarů, polohu frontální zóny apod. V. A. Vangengejm rozlišil v oblasti sev. Atlantiku a Eurasie 3 základní cirkulační typy: a) západní (W), charakterizovaný záp. přenosem v troposféře; b) východní (E), charakterizovaný vých. přenosem v troposféře nebo vývojem stacionární anticyklony nad pevninou; c) meridionální (C), charakterizovaný silným přenosem vzduchových hmot mezi vyššími a nižšími zeměp. š. v důsledku meridionální cirkulace.
Typizace povětrnostních situací Evropy uvádí pro stř. Evropu 3 typy podle polohy subtropické azorské anticyklony: a) převážně zonální cirkulace (z), při níž je subtropická anticyklona v normální poloze; b) smíšená cirkulace (g) se subtropickou výší posunutou sev. nebo sz. až k 50° s. š.; c) převážně meridionální cirkulace (m), kdy uzavírající anticyklona leží přibližně mezi 50 až 70° s. š. (blokující anticyklona). Viz též cirkulace zonální.
angl. circulation type; slov. cirkulačný typ; 1993-a3

typ klimatický

klima s určitými charakteristickými vlastnostmi, které se vyskytují v různých částech Země, především v rámci téhož klimatického pásma. Klimatické typy jsou rozlišovány při klasifikaci klimatu buď z hlediska genetického (např. monzunový typ, typ klimatu záp. pobřeží), nebo konvenčně hodnotami klimatických prvků, popř. klimatickými indexy (např. pouštní typ).
angl. climatic type; slov. klimatický typ; 1993-a3

typ kouřové vlečky

, syn. tvar kouřové vlečky.
slov. typ dymovej vlečky; 1993-a1

typ makrosynoptické situace

charakter cirkulace atmosféry nad velkou částí zemského povrchu o velikosti řádově 10⁵ až 10⁶ km², podmíněný rozložením řídících cyklon a anticyklon a polohou frontální zóny. Podle převládajícího směru proudění zpravidla rozlišujeme zonální a meridionální typ makrosynoptické situace, které se podle rázu počasí na sledovaném území dále dělí na cyklonální a anticyklonální typy. Něm. meteorolog F. Baur v roce 1936 definoval typ makrosynoptické situace pomocí rozhodujících rysů celkového stavu atmosféry v zájmovém dostatečně velkém prostoru, které se podstatně nemění po více dní a jsou rozhodující pro počasí v jednotlivých dílčích oblastech. V zahraniční literatuře a nevhodně i v naší, se pro typ makrosynoptické situace někdy používá něm. označení „Grosswetterlage“. Viz též typizace povětrnostních situací, cirkulace meridionální, cirkulace zonální.
angl. Grosswetterlage; slov. typ makrosynoptickej situácie; 1993-a1

typ počasí

1. v komplexní klimatologii soubor met. prvků a jevů daného dne, který je charakterizován jejich hodnotami uvnitř vhodně zvolených intervalů. Týká se zvláště teploty a vlhkosti vzduchu, oblačnosti, atm. srážek, sněhové pokrývky a větru. Znamená zobecnění případů počasí jako jevů prakticky se neopakujících, např. počasí mírně mrazivé, bez větru, málo oblačné. Typy počasí lišící se jen v jednom anebo dvou znacích se shrnují do tříd počasí; 2. v synoptické meteorologii charakter počasí odpovídající určitému synop. objektu, tj. atm. (tlakovému) útvaru, vzduchové hmotě nebo atmosférické frontě, a to zejména v závislosti na roč. době. Např. anticyklonální počasí, počasí v týlu cyklony, počasí teplé fronty. Viz též typ synoptický.
angl. weather type; slov. typ počasia; 1993-a1

typ synoptický

typ celkové povětrnostní situace, využívaný při synopticko–klimatologických studiích a v předpovědní službě. Vyjadřuje generalizované rozložení tlaku vzduchu, vzduchových hmot a proudění vzduchu v konkrétní geograf. oblasti, které podmiňuje charakteristické počasí v závislosti na roč. době. Klasifikace synoptického typu se provádí podle cíle, kterému má sloužit, podle polohy a velikosti sledovaného území, délky zpracovávaného období apod. Viz též typizace povětrnostních situací.
angl. synoptic type; slov. synoptický typ; 1993-a1

typizace mezní vrstvy atmosféry

klimatologická abstrakce zákl. charakteristik mezní vrstvy atmosféry, zpravidla podle vertikálních profilů teploty, větru a vlhkosti vzduchu za předpokladu horiz. homogenity polí v mezoměřítku. Významným prvkem při této typizaci je výskyt, výška, vert. rozsah, popř. další charakteristiky teplotních zadržujících vrstev, především inverzí teploty. Za kritéria stabilitních podmínek v mezní vrstvě se zpravidla volí veličiny přímo odvozené z vertikálního teplotního gradientu (mezní vrstva velmi stabilní, mírně stabilní, instabilní, konv. apod.) nebo komplexnější charakteristiky typu Richardsonova čísla.
angl. boundary layer typification; slov. typizácia hraničnej vrstvy atmosféry; 1993-a1

typizace povětrnostních situací

systém synoptických typů, vytvořený na základě denních synoptických map pro předpovědní, klimatologické a jiné účely. Součástí typizace povětrnostních situací je kalendář uvádějící synop. typy, které se vyskytují v jednotlivých dnech. Ve stř. Evropě je nejrozšířenější typizace povětrnostních situací Evropy, označovaná též jako typizace P. Hessa a H. Brezowského. V ČR se nejvíce používají typizace povětrnostních situací HMÚ a typizace povětrnostních situací Končka a Reina.
angl. typification of synoptic situations; slov. typizácia poveternostných situácií; 1993-a3

typizace povětrnostních situací Evropy

(Hessa a Brezowského) — typizace povětrnostních situací, která vychází z práce F. Baura „Kalendář typů makrosynoptických situací Evropy, sestavený pro léta 1881–1938“. Podle polohy azorské anticyklony rozeznává tři cirkulační typy: převážně zonální, smíšený a převážně meridionální. Podle tohoto schématu rozlišuje pro Evropu 18 typů synop. situací, z nichž dvě jsou zonální, tří smíšené a třináct je meridionálních, které se dále dělí podle toho, zda ve stř. Evropě má počasí anticyklonální nebo cyklonální charakter. Kalendář této typizace je zpracován od roku 1881 a průběžně se doplňuje. Typizace P. Hessa a H. Brezowského je ve stř. Evropě nejužívanější typizací povětrnostních situací, vyhovuje však především pro území Německa. Zjištění, že se tato klasifikace vždy nedá úspěšně využít na území tehdejšího Československa, vedlo k vypracování typizace povětrnostních situací HMÚ. Viz též katalog povětrnostních situací.
angl. Hess-Brezowski typification of synoptic situations in Europe; slov. typizácia poveternostných situácií Európy (Hessa a Brezowského); 1993-a3

typizace povětrnostních situací HMÚ

typizace povětrnostních situací Evropy, která vznikla pod vedením J. Brádky v někdejším Hydrometeorologickém ústavu v Praze. Vychází z katalogu P. Hessa a H. Brezowského se snahou zachovat přirozená synoptická období podle definice B. P. Multanovského. Byla vypracována se zvláštním zřetelem k tlakovému poli nad stř. Evropou a k počasí na území tehdejšího Československa. Využívá se v met. službě při interpretaci tlakového pole pro předpověď počasí, k vyhledávání analogií ve střednědobé a dlouhodobé předpovědi počasí i v dynamicko–klimatologických studiích. Zvláštnosti, tvar a rozměry našeho území i snaha typizovat povětrnostní situace všech dní vedly jednak ke kompromisu mezi pojetím přirozených synop. období Multanovského a pojetím typu makrosynoptických situací P. Baura, jednak k pozdějšímu zvětšení počtu typů na 28, z nichž je 13 anticyklonálních a 15 cyklonálních. Jednotlivé typy jsou schematicky znázorněny demarkačními čarami mezi cyklonálním a anticyklonálním polem s geometrickými středy oblastí a největší četností výskytu cyklon a anticyklon a průměrnou polohou frontální zóny. Kalendář povětrnostních situací začíná u této typizace od 1. 1. 1946 a je průběžně doplňován. Do roku 1990 je jednotný pro území České republiky a Slovenské republiky, od roku 1991 je sestavován na základě vzájemné konzultace meteorologů ČHMÚ a SHMÚ zvlášť pro obě území. Viz též klimatologie dynamická.
slov. typizácia poveternostných situácií HMÚ; 1993-a3

typizace povětrnostních situací Končka a Reina

typizace povětrnostních situací Evropy, která je sestavená pro účely dynamické klimatologie. Hlavním kritériem typizace je směr pohybu tlak. útvarů, popř. frontálních systémů, jako pomocné kritérium slouží anticyklonální nebo cyklonální zakřivení izobar na přízemní povětrnostní mapě ve spodní troposféře nad územím tehdejšího Československa a nad sousedními oblastmi stř. Evropy. Rozlišuje 19 povětrnostních typů, z nichž 8 je anticyklonálních a 11 cyklonálních. Kalendář těchto typů, publikovaný za období let 1951–1971, byl podkladem pro více než 50 prací v tehdejším Československu, které se zabývaly vztahem mezi celkovou povětrnostní situací a počasím v daném místě nebo oblasti. Typizace M. Končka a F. Reina vyšla z typizace povětrnostních situací HMÚ, na rozdíl od ní však přihlíží více k přízemnímu tlakovému poli a vymezuje povětrnostní typy krátkého trvání, tzv. elementární povětrnostní typy. V případě větších rozdílů v charakteru počasí v záp. a vých. části tehdejšího Československa uváděl kalendář odlišné typy pro Českou a pro Slovenskou republiku. Netypizuje však povětrnostní situace asi u 6 % dní, v nichž má povětrnostní situace přechodný ráz, takže její přiřazení k některému typu není jednoznačné.
slov. typizácia poveternostných situácií Končeka a Reina; 1993-a3

typy půdní klimatické

půdy, na jejichž vzniku se z půdotvorných činitelů nejvíce uplatňuje klima, zatímco povaha mateční horniny má menší význam. V jejich rozložení na Zemi se výrazně projevuje šířková pásmovitost klimatu. Příkladem klimatických půdních typů jsou podzoly, jimž vegetačně odpovídá tajga, nebo černozem, které odpovídá step. Viz též klimatologie půdní.
angl. soil climatic types; slov. pôdne klimatické typy; 1993-a1

typy refrakce elektromagnetických vln

(radiovln) — podle změn indexu lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu s výškou se rozlišuje atmosférická refrakce neboli lom radiovln na kladnou (při vert. gradient indexu lomu vzduchu ∂n / ∂z < 0 m^–1, což odpovídá zakřivení paprsku k povrchu země), zápornou (při ∂n / ∂z > 0 m^–1, což odpovídá zakřivení paprsku od povrchu země) a nulovou (při ∂n / ∂z = 0 m^–1, což odpovídá přímkovému šíření paprsku). V běžných podmínkách převažuje kladná refrakce, která je dále členěna ve vztahu ke standardní a kritické refrakci. Standardní radioatmosféra předpokládá ∂n / ∂z = –4.10^–8 m^–1, což odpovídá podmínkám standardní (někdy též normální) refrakce, za které pro efektivní poloměr Země platí R_e = 4/3 R_z. Kritická refrakce nastává při ∂n / ∂z = –15,7 .10^–8 m^–1, kdy je křivost paprsku totožná s křivostí zemského povrchu. Superrefrakce nastává při ∂n / ∂z < –15,7 . 10^–8 m^–1 a paprsek má velké zakřivení směrem k zemi, takže může nastat i jeho několikanásobný odraz a vytvoření přízemního vlnovodu. Viz též meteorologie radiolokační, refrakce atmosférická.
angl. types of refraction of electromagnetic waves; slov. typy refrakcie elektromagnetických vĺn; 1993-a3

typy vzduchových hmot

, viz klasifikace vzduchových hmot.
angl. air masses types; slov. typy vzduchových hmôt; 1993-a1

tyč námrazkoměrná

zařízení, kterým se na vybraných stanicích určuje hmotnost a rozměr námrazku.
angl. rod for measurement of icing; slov. námrazkomerná tyč; 1993-a3

tyč sněhoměrná

, syn. lať sněhoměrná.
slov. snehomerná tyč; 1993-a1

tání sněhu nebo ledu

rozpouštění sněhu nebo ledu v důsledku zvýšení jejich teploty nad 0 °C. Ke změně tuhého skupenství vody na kapalné dochází v přírodě především: a) následkem advekce teplého vzduchu nad povrch sněhu nebo ledu; b) účinkem slunečního záření, které je absorbováno sněhem nebo ledem; c) v důsledku deště s teplotou kapek vyšší než 0 °C. Dále tání nastává i vedením tepla z půdy, na vozovkách při stlačení sněhu za teplot slabě pod nulou, při chemickém posypu apod.
angl. thaw; slov. topenie snehu alebo ľadu; 1993-a2

týl cyklony

sektor cyklony v její zadní části ve smyslu jejího pohybu nebo z hlediska převládajícího pohybu cyklon v dané oblasti. V případě mimotropické cyklony tak zpravidla leží západně od jejího středu, kam proniká studený vzduch z vyšších zeměp. šířek. Proto je zde typická proměnlivá oblačnost s přeháňkami, nárazovitým přízemním větrem a mimo oblast srážek velkou dohledností. Při situaci Vb je týl cyklony oblastí s velkým horizontálním tlakovým gradientem a konvergencí proudění, což vede k intenzivním, převážně trvalým srážkám, na návětří hor dále zesilovaným díky orografickému zesílení srážek.
angl. rear of cyclone; slov. tylo cyklóny; 1993-a3

těleso absolutně černé

fiktivní těleso, které všechno dopadající elmag. záření absorbuje, nic neodráží ani nepropouští. Při pozorování se proto jeví jako dokonale černé. Jako všechna fyz. tělesa, tak i absolutně černé těleso při teplotě různé od 0 K vyzařuje elmag. záření, jehož intenzita se řídí Planckovým zákonem. Absolutně černé těleso je vždy izotropním neboli kosinovým zářičem. Zemský povrch má v oboru dlouhovlnného záření vlastnosti, které dobře odpovídají vlastnostem tzv. šedého tělesa, jehož spektrální vyzařovací funkce

{E^{'}}_{λ}

může být vyjádřena ve tvaru:

{E^{'}}_{λ} = E_{λ} ϵ,

kde E_λ definujeme Planckovým zákonem a ε je tzv. relativní vyzařovací schopnost (emisivita), závisející na vlnové délce.
angl. black body; slov. absolútne čierne teleso; 1993-a3

tření turbulentní

, syn. vazkost turbulentní.
angl. eddy friction; turbulent friction; slov. turbulentné trenie; 1993-a1

tření v atmosféře

brzdění pohybu vzduchu, které je spojeno s přenosem hybnosti ve směrech příčných vzhledem ke směru proudění. Uvedený přenos je působen difuzí molekul nebo náhodnými turbulentními fluktuacemi rychlosti proudění. V prvním případě mluvíme o vazkém tření (molek. vazkosti), ve druhém o turbulentním tření označovaném v přeneseném smyslu slova též jako turbulentní vazkost. Tření v atmosféře se projevuje vznikem tečných sil tření, které, vztaženy k jednotce plochy, označujeme jako tečná napětí. Turbulentní tečná napětí se též nazývají Reynoldsova napětí, zatímco vazká tečná napětí jsou v reálné atmosféře většinou zanedbatelná. Z kvantit. hlediska jsou v atmosféře síly turbulentního tření zpravidla o několik řádů větší než síly vazké. V praxi se někdy rozlišuje vnitřní tření uvnitř vzduchu a vnější tření proudícího vzduchu o zemský povrch, což však z přísně exaktního hlediska není zcela správné. Viz též síla tření, vrstva tření, turbulence.
angl. friction in atmosphere; slov. trenie v atmosfére; 1993-a1

tření vazké

, viz tření v atmosféře.
angl. viscosity friction; slov. viskózne trenie; 1993-a1

tření virtuální

, syn. vazkost turbulentní.
angl. virtual friction; slov. virtuálne trenie; 1993-a1

třesk sonický

zvukový efekt rázové vlny vyvolané letadlem letícím rychlostí zvuku nebo vyšší. Působí nejen jako jev zvyšující hlučnost, ale může mít i destrukční účinky na objektech na zemi. Vhodné podmínky pro šíření sonického třesku k zemskému povrchu jsou při stabilním teplotním zvrstvení ovzduší, při růstu zádového větru nebo zeslabování protivětru s výškou. S uvedenými met. podmínkami souvisí dispečerské stanovení hladiny přechodu z podzvukové na nadzvukovou rychlost letu, tzv. přechodové výšky. Viz též číslo Machovo, akustika atmosférická.
angl. sonic boom; slov. sónický tresk; 1993-a1

třídění

, viz klasifikace.
slov. triedenie; 1993-a1

tříštění vodních kapek

rozpad kapek a vznik malých kapalných fragmentů vlivem hydrodynamické nestability padajících velkých kapek nebo při přechodných srážkách kapek. První případ se označuje jako spontánní tříštění kapek a druhý jako tříštění kolizní.
slov. trieštenie vodných kvapiek; 2014

tříšť vodní

soubor kapiček, které byly odtrženy z hladiny větších vodních ploch větrem a vyneseny obvykle na krátkou vzdálenost do vzduchu. K odtrhávání vodních kapiček dochází hlavně na hřebenech vln. U nás je vodní tříšť pozorována jen na met. stanicích na březích vodních nádrží při silnějším nárazovitém větru, kde způsobuje zvlhnutí předmětů až do vzdálenosti několika set metrů od místa vzniku. Vodní tříšť patří k hydrometeorům.
angl. water spray; slov. vodná triešť; 1993-a2

UV dozimetr

, dozimetr kolorimetrický — dříve používaný jednoduchý přístroj pro měření ultrafilového záření podle změny barvy kapaliny (leukosulfitu fuchsinu) vystavené slunečnímu záření. Viz též měření záření.
angl. UV dosimeter; slov. UV dozimeter; 1993-a1

UV-biometr

radiometr používaný k měření ultrafialového slunečního záření absorbovaného určitou biologickou látkou s definovanou spektrální citlivostí. Nejznámější jsou širokopásmové UV-Biometry měřicí erytémové záření. Jejich optický systém je konstrukčně řešen tak, aby přístroj co nejvíce napodoboval fotocitlivost standardizované lidské pokožky.
angl. UV-biometer; slov. UV biometer; 2014

Umkehrefekt

anomálie spočívající ve zvyšování rel. zastoupení ultrafialové složky v rozptýleném slunečním záření přicházejícím ze zenitu/nadiru, jestliže se Slunce blíží k obzoru. Je způsobena zvýšeným rozptylem slunečního záření na molekulách ozonu. Umkehrefekt umožňuje určit vertikální rozložení ozonu ve stratosféře pomocí měření pozemních i družicových spektrofotometrů.
angl. Umkehr effect; slov. Umkehrefekt; 1993-a3

udometr

česky dešťoměr. V současné době se místo obou termínů používá označení srážkoměr.
angl. udometer; slov. udometer; 1993-a1

událost povětrnostní extrémní

, viz ohrožení povětrnostní.
1993-a2

ukazatel

, syn. index.
angl. index; slov. ukazovateľ; 1993-a2

uncinus

(unc) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu čar zakončených vzhůru směřujícími háčky nebo chomáčky, ale bez zaoblených vrcholků. Užívá se u druhu cirrus. Termín uncinus navrhl franc. meteorolog C. Maze v r. 1889.
angl. uncinus; slov. uncinus; 1993-a2

undulatus

(un) — jedna z odrůd oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Označuje menší nebo větší skupiny, popř. vrstvy oblaků, které jsou uspořádány do vln. Takové vlny se mohou vyskytovat buď v poměrně celistvé oblačné vrstvě nebo u oblaků složených z jednotlivých oblačných částí, které spolu mohou souviset, nebo mohou být navzájem oddělené. Mnohdy lze pozorovat i dvojitý systém vln. Vyskytuje se u druhů cirrocumulus, cirrostratus, altocumulus, altostratus, stratocumulus a stratus. Termín undulatus zavedl v r. 1896 amer. meteorolog H. Clayton. Viz též oblak vlnový.
angl. undulatus; slov. undulatus; 1993-a2

unášení kouřové vlečky

jeden z tvarů kouřové vlečky. Kouřová vlečka má tvar kužele s osou nakloněnou vzhůru, takže se exhalace prakticky nedostávají k zemi. Objevuje se tehdy, když efektivní výška komína přesahuje horní hranici inverzní vrstvy. Unášení kouřové vlečky patří k nejpříznivějším podmínkám rozptylu v bližším okolí vysokých komínů. Obvykle je výskyt unášení kouřové vlečky spojen s tvořením přízemní radiační inverze teploty vzduchu před západem Slunce. Přiblíží-li se horní hranice tvořící se přízemní inverze úrovni efektivní výšky komína, přechází unášení kouřové vlečky do čeření kouřové vlečky.
angl. lofting; slov. unášanie dymovej vlečky; 1993-a1

updraft

, v odborném slangu označení pro proud konvektivní vzestupný.
2015

upřesnění předpovědi

nevyvíjí-li se počasí v souladu s vydanou krátkodobou předpovědí počasí, tato dříve vydaná předpověď se upřesňuje. Nejčastěji bývá upřesnění předpovědi prováděno v letištních předpovědích počasí se zřetelem na zachycení změn met. prvků, které zásadně ovlivňují letecký provoz. Opravená nebo upřesněná předpověď je v letecké meteorologii označována jako AMD (amended). Viz též předpověď počasí letištní.
angl. amended forecast; slov. upresnenie predpovede; 1993-a3

uragán

v češtině hovorové označení pro velmi silný vítr s ničivými účinky. Slovo je odvozeno od stejného základu jako hurikán a orkán; s těmito významy se používá např. v ruštině.
angl. hurricane; slov. uragán; 1993-a3

určení vzduchové hmoty

, analýza vzduchových hmot — dříve často používaný proces, při kterém se pomocí rozboru polí meteorologických prvků v horizontálním i vertikálním směru určoval druh vzduchové hmoty. Nejdůležitějším prvkem, který v rozhodující míře podmiňuje i ostatní prvky, je teplota vzduchu, horizontální a vertikální teplotní gradient, dalšími prvky jsou vlhkost vzduchu, druh oblaků a srážek, vodorovná dohlednost, vítr aj. Při určení vzduchové hmoty se musí posoudit vliv denní a roč. doby, moře a pevniny, aktivního povrchu a jiných činitelů na hodnoty met. prvků a jejich změny. Vzhledem k využití výstupů numerických předpovědních modelů dnes hraje určení vzduchové hmoty jen vedlejší roli při tvorbě předpovědi počasí. Viz též klasifikace vzduchových hmot, homology vzduchových hmot, vlastnosti vzduchových hmot konzervativní, transformace vzduchových hmot.
angl. air mass identification; slov. určenie vzduchovej hmoty; 1993-a3

utváření klimatu

, syn. geneze klimatu.
angl. creation of climate; formation of climate; slov. tvorba podnebia; 1993-a2

uzel

, knot — jednotka používaná zejména v letecké meteorologii k určování rychlosti větru. Její velikost je dána převodním vztahem:

1 u z e l (1 k t) = 0,514 79 m . s^{- 1} = 1,853 2 k m . h^{- 1},

1 m . s^{- 1} = 1,942 54 u z l u .

Uzel je definován jako dráha 1 námořní míle, tj. 1 853,248 m za hodinu. Tato jednotka vznikla v mořeplavectví a používala se hlavně k vyjadřování rychlosti lodi nebo vodního proudu. K měření v uzlech sloužilo zařízení zvané log, na jehož šňůře, opatřené plováky a spouštěné z paluby pohybující se lodi do vody, byly navázány uzly v konstantní vzdálenosti přibližně 15 m. Údaj v uzlech byl dán počtem uzlů prošlých rukama námořníka za 28 s.
angl. knot; slov. uzol; 1993-a3

VOC

(Volatile Organic Compound), látka těkavá organická — všechny organické sloučeniny, jejichž počáteční bod varu, měřený za standardního atmosférického tlaku 101.3 kPa je nižší nebo roven 250 °C (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/42/ES ze dne 21. dubna 2004 o omezování emisí těkavých organických sloučenin, vznikajících při používání organických rozpouštědel v některých barvách a lacích a výrobcích pro opravy nátěru vozidel, a o změně směrnice 1999/13/ES. Dle této Směrnice se do VOC, na rozdíl od dříve obvyklé praxe, zařazuje i methan). Důsledkem je vysoký tlak jejich nasycených par v oboru normálních (pokojových) teplot a intenzivní vypařování nebo sublimace z kapalné nebo pevné fáze do okolního ovzduší, kde jsou široce rozšířené. Řada VOC je škodlivá lidskému zdraví (benzen, formaldehyd), mnohé VOC patří k významným prekurzorům přízemního ozonu (nemethanické alkany, alkeny, některé alkyny, aldehydy, ketony, uhlovodíky obsahující ve své struktuře benzenová jádra apod.). Pro těkavé organické látky jiné než methan se běžně používá termín nemethanické VOC (NMVOC, non-methane volatile organic compounds). Používání a emise VOC antropogenního původu, které mají široké využití např. jako rozpouštědla, jsou regulovány legislativou. Podstatnou součástí VOC jsou též biogenní těkavé organické látky (BVOC) přírodní povahy. Patří sem především izoprén C₅H₈, monoterpeny C₁₀H₁₆ a další látky. Jejich zdroji jsou zejména lesní a křovinné porosty, plantáže citrusových plodů apod. Produktem rozpadových reakcí VOC v přírodě je především formaldehyd, procesem nukleace z nich však též vznikají sekundární organické aerosoly.
angl. VOC (Volatile Organic Compounds); slov. VOC; 2014

val fénový

, syn. zeď fénová.
slov. föhnový val; 1993-a1

vardar

místní název větru v Makedonii. Jde o studený padavý vítr sv. směru vanoucí hlubokým údolím řeky Vardar do Soluňského zálivu. Vyskytuje se zvláště v zimě, když nad vých. Evropou je tlak vzduchu vyšší než nad Egejským mořem. Trvá většinou dva až tři dny a dosahuje prům. rychlosti 16 až 25 km.h^–1, v nárazech až 55 km.h^–1.
angl. vardar; slov. vardar; 1993-a1

variace unitární

variace v denním chodu vert. gradientu elektrického potenciálu v atmosféře, které probíhají simultánně po celé Zemi, tzn. že nezávisí na místním čase. Jsou dány časovými změnami celkového rozdílu hodnot el. potenciálu mezi elektrosférou a zemským povrchem, které souvisejí se stavem globální bouřkové činnosti na celé Zemi. Jsou přímo detekovatelné zejména nad oceány, v kontinentálních oblastech bývají překryty lokálními vlivy.
angl. Universal Time variations; 2016

variograf

, syn. mikrobarovariograf.
angl. variograph; slov. variograf; 1993-a1

variometr

v meteorologii přístroj pro měření (indikaci) malých tlakových změn. Variometry jsou založeny zejména na vyrovnávání tlaku vzduchu mezi tepelně izolovanou komorou a vnější atmosférou malým otvorem. Měření se provádí většinou pomocí mikromanometru.
angl. variometer; slov. variometer; 1993-a2

vazba dálková

statisticky významný vztah mezi oscilací v jedné oblasti a kolísáním klimatu v jiné oblasti.
angl. teleconnection; slov. diaľková väzba; 2014

vazba zpětná klimatická

řetězec navzájem podmíněných reakcí různých složek klimatického systému na narušení rovnováhy tohoto systému. Záporné neboli negativní zpětné vazby vedou k tlumení účinku prvotního impulzu, čímž udržují stabilitu klimatického systému. Kladné neboli pozitivní zpětné vazby původní impulz dále zesilují, takže mohou představovat vážnou hrozbu z hlediska prudkých změn klimatu.
slov. spätná klimatická väzba; 2014

vazkost molekulární

, viskozita molekulární, viz tření v atmosféře.
angl. molecular viscosity; slov. molekulárna viskozita; 1993-a1

vazkost turbulentní

, tření turbulentní (virtuální), viskozita turbulentní — v meteorologii vnitřní tření v proudícím vzduchu vznikající následkem statisticky náhodných a turbulencí podmíněných přemísťování makroskopických vzduchových částic napříč převládajícího směru proudu. Projevuje se silami působícími tečně k vrstvám proudícího vzduchu. Vztáhneme-li tyto tečné síly k jednotkové ploše, mluvíme o turbulentních tečných neboli Reynoldsových napětích. Z fyz. hlediska je turbulentní tření spjato s turbulentním přenosem hybnosti proudícího vzduchu, např. v mezní vrstvě atmosféry směrem dolů, což kompenzuje zanikání hybnosti vnějším třením proudícího vzduchu o zemský povrch. Viz též tření v atmosféře, síla tření.
angl. eddy viscosity; turbulent viscosity; slov. turbulentná viskozita; 1993-a1

vchod frontální zóny

oblast frontální zóny, ve které dochází ke konfluenci (sbíhání) izohyps absolutní barické topografie, a tím i k dyn. vzestupu tlaku zejména v nižších vrstvách atmosféry. Viz též pole deformační.
angl. entrance region; slov. vchod frontálnej zóny; 1993-a1

vedení tepla v půdě

, viz zákony Fourierovy.
angl. heat conduction in soil; slov. vedenie tepla v pôde; 1993-a1

vedro

stav vznikající v létě za suchého počasí při vysoké teplotě vzduchu za intenzivního přímého slunečního záření a slabého proudění vzduchu zpravidla v odpoledních hodinách. Vyvolává zvýšenou zátěž lidského organismu, vadnutí rostlin apod. Zvláště nepříznivě se projevuje ve městech v důsledku přehřátí umělého aktivního povrchu. Vedro nemá charakter odb. termínu. Viz též den tropický, noc tropická, dny psí, vlna horká.
angl. heat; slov. horúčava; 1993-a1

vektopluviometr

přístroj k měření sklonu a směru padajícího deště. V ČR se běžně nepoužívá.
angl. vectopluviometer; slov. vektopluviometer; 1993-a3

velkopočasí

v češtině nevhodné označení pro typ makrosynoptické situace.
slov. veľkopočasie; 1993-a1

velopauza

název pro vrstvu stratosféry ve výškách kolem 20 km a zeměp. š. přibližně od 20° do 60°. V této vrstvě probíhá v létě přechod od převládajícího záp. proudění v troposféře a spodní stratosféře k proudění východnímu ve vyšších vrstvách stratosféry. Název velopauza se používá hlavně v rus. odb. literatuře.
angl. velopause; slov. velopauza; 1993-a2

velum

(vel) — jeden z průvodních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Velum je závojovitý oblak velkého horiz. rozsahu vyskytující se těsně nad nebo přímo na vrcholu jednoho nebo několika kupovitých oblaků, které jím často prorůstají. Vyskytuje se u druhů cumulus a cumulonimbus.
angl. velum; slov. velum; 1993-a2

ventilace

, větrání — zpravidla kvalititativní charakteristika přísunu vzduchu do dané lokality (oblasti) závislá na rychlosti proudění, terénních tvarech, drsnosti povrchu, uspořádání aerodyn. překážek v terénu apod. Ventilace může být přirozená (provětrávání volné krajiny, města apod.), nebo umělá (v uzavřených prostorách jako součást klimatizace). V meteorologii se termínu ventilace používá i v souvislosti s prouděním vzduchu kolem čidel met. přístrojů, např. v meteorologické budce, u aspiračního (ventilovaného) psychrometru apod.
angl. ventilation; slov. ventilácia; 1993-a2

ventilátory protimrazové

tech. zařízení používaná v ochraně před mrazíky ve vegetačním období. Jejich úkolem je při teplotách těsně nad nulou rozrušovat inverzi teploty vzduchu, která se při radiačním ochlazování vytváří v nočních a ranních hodinách v blízkosti zemského povrchu. Použitím protimrazových ventilátorů se sníží riziko poklesu teploty v této vrstvě pod nulu, při němž dochází v některých fázích vývoje ovocných stromů, vinné révy, popř. dalších plodin k značným ztrátám na výnosech. Protimrazové ventilátory jsou zpravidla vybaveny rozměrnou vrtulí, jíž se promíchává v kritickém období okolní vzduch. Obdobnou funkci mohou plnit i nízko letící vrtulníky.
angl. frost fans; slov. protimrazové ventilátory; 1993-a0

vergence

syn. pro divergenci proudění v obecném smyslu. Používání termínu vergence je opodstatněno tím, že kladná divergence v obecném smyslu se nazývá v užším smyslu rovněž divergence, zatímco záporná divergence se v obecném smyslu označuje jako konvergence.
angl. vergence; slov. vergencia; 1993-a1

vertebratus

(ve) — jedna z odrůd oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Části oblaku jsou uspořádány tak, že připomínají páteř, žebra nebo rybí kostru. Vyskytuje se u druhu cirrus.
angl. vertebratus; slov. vertebratus; 1993-a2

vichřice

1. vítr o prům. rychlosti 20,8 až 24,4 m.s^–1 nebo 75 až 88 km.h^–1. Odpovídá devátému stupni Beaufortovy stupnice větru. 2. hovorové označení pro větrnou bouři.
angl. strong gale; slov. víchrica; 1993-a3

vichřice mohutná

vítr o prům. rychlosti 28,5 až 32,6 m.s^–1 nebo 103 až 117 km.h^–1. Odpovídá jedenáctému stupni Beaufortovy stupnice větru.
angl. violent storm; slov. mohutná víchrica; 1993-a3

vichřice prachová nebo písečná

jeden z litometeorů vyznačující se značným množstvím prachu nebo písku prudce zvedaným silným turbulentním prouděním až do velikých výšek. Přední strana postupující prachové nebo písečné vichřice může nabýt tvaru gigantické stěny, v tom případě se hovoří o prachové nebo písečné zdi. Viz též bouře prachová.
angl. dust storm; sandstorm; slov. prachová alebo piesočná víchrica; 1993-a1

vichřice silná

vítr o prům. rychlosti 24,5 až 28,4 m.s^–1 nebo 89 až 102 km.h^–1. Odpovídá desátému stupni Beaufortovy stupnice větru.
angl. storm; slov. silná víchrica; 1993-a3

videodistrometr

zařízení pro stanovení spektra velikosti dešťových kapek. Využívá snímání dešťových kapek padajících do záchytného prostoru videodistrometru, vysokofrekvenčními kamerami umístěnými v kolmých směrech.
angl. video distrometer; slov. videodistrometer; 2014

viditelnost

viz dohlednost.
angl. visibility; slov. viditeľnosť; 1993-a3

vidmo

, viz glórie.
angl. glory; 2014

virga

(vir), pruhy srážkové — jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Má tvar srážkových pruhů, které směřují svisle nebo šikmo pod základnu oblaku a nedosahují však k zemskému povrchu. Virga se řadí mezi zvláštnosti oblaků, protože srážkové pruhy lze považovat za prodloužení oblaku. Vyskytuje se nejčastěji u druhů cirrocumulus, altocumulus, altostratus, nimbostratus, stratocumulus, cumulus a cumulonimbus.
angl. virga; slov. virga; 1993-a2

viskozita molekulární

, vazkost molekulární, viz tření v atmosféře.
slov. molekulárna viskozita; 1993-a1

viskozita turbulentní

, syn. vazkost turbulentní.
slov. turbulentná viskozita; 1993-a1

vlastnosti vzduchových hmot konzervativní

vlastnosti, které se v průběhu času nemění, resp. mění se tak pomalu, že po jistý časový interval jejich číselná hodnota charakterizuje danou vzduchovou hmotu. Za konzervativní pokládáme v praxi takové vlastnosti, které min. podléhají vnějším vlivům a změnám při adiabatických dějích. Ve volné atmosféře k nim počítáme např. potenciální izobarickou ekvivalentní teplotu vzduchu, méně už potenciální teplotu a dále měrnou vlhkost vzduchu, u zemského povrchu např. teplotu rosného bodu.
angl. conservative air masses feature; slov. konzervatívne vlastnosti vzduchových hmôt; 1993-a2

vlečka kouřová

prostorový útvar v ovzduší obsahující kouř a další znečišťující látky souvisle emitované z jednotlivého zdroje nebo skupiny zdrojů. Délka i tvar kouřové vlečky jsou podmíněny met. podmínkami pro šíření a rozptyl příměsí v ovzduší. Viz též tvar kouřové vlečky, emise, vznos kouřové vlečky, stupnice Ringelmannova.
angl. smoke plume; slov. dymová vlečka; 1993-a3

vlhkoměr

, hygrometr — přístroj pro měření vlhkosti vzduchu, zpravidla relativní vlhkosti vzduchu, tlaku vodní páry nebo teploty rosného bodu. Pracuje nejčastěji na principu: a) psychrometrickém (psychrometry); b) deformačním (vlasové a blánové vlhkoměry); c) absorpčním (absolutní vlhkoměry nebo elektrické vlhkoměry); d) kondenzačním (kondenzační vlhkoměry).
angl. hygrometer; slov. vlhkomer; 1993-a3

vlhkoměr absolutní

, viz vlhkoměr absorpční.
angl. absolute hygrometer; slov. absolútny vlhkomer; 1993-a1

vlhkoměr absorpční

vlhkoměr, jímž se vlhkost vzduchu zjišťuje na základě absorpce vodní páry hygroskopickou látkou. Hygroskopická látka buď pohltí všechnu vodní páru obsaženou v uzavřeném vzorku vzduchu, nebo se vlhkostí vzduchu v okolí čidla vlhkoměru vyrovnává tlak vodních par nad povrchem použité hygroskopické látky, která tvoří zákl. část čidla. V prvním případě se zjišťuje přírůstek hmotnosti hygroskopické látky (absolutní metoda, absolutní vlhkoměr), nebo změna objemu, popř. změna tlaku uzavřeného vzorku vzduchu. Ve druhém případě se mění el. vodivost čidla v závislosti na změně vlhkosti vzduchu; tyto vlhkoměry patří mezi elektrické vlhkoměry. Někdy se nazývají chem. vlhkoměry.
angl. absorption hygrometer; slov. absorpčný vlhkomer; 1993-a3

vlhkoměr blánový

vlhkoměr pracující na deformačním principu. Jeho čidlo je zhotoveno ze zlatotepecké blány (fólie z hovězího slepého střeva). Blána je napjata v kruhovém rámečku a má tvar trychtýře, jehož střed se vytahuje při vzrůstu relativní vlhkosti vzduchu. Posuvy středu blány se přenášejí mech. převody na stupnici dělenou na procenta relativní vlhkosti. V současné době se již téměř nepoužívají, jejich výroba byla ukončena.
angl. goldbeater's-skin hygrometer; slov. blanový vlhkomer; 1993-a3

vlhkoměr chemický

, viz vlhkoměr absorpční.
angl. chemical hygrometer; slov. chemický vlhkomer; 1993-a1

vlhkoměr elektrický

zpravidla absorpční vlhkoměr, jehož čidlo mění el. vodivost nebo kapacitu při změnách vlhkosti vzduchu. Proti vlasovým a blánovým vlhkoměrům má vyšší citlivost a přesnost. Dříve uváděný nedostatek spočívající v závislosti měření na teplotě byl již u nových el. vlhkoměrů odstraněn.
angl. electrical hygrometer; slov. elektrický vlhkomer; 1993-a3

vlhkoměr kondenzační

vlhkoměr sloužící k určení teploty rosného bodu nebo teploty bodu ojínění stanovením teploty uměle ochlazovaného, zpravidla leštěného, kovového povrchu v okamžiku, kdy se na něm objeví kapalná nebo pevná fáze vody.
angl. dewpoint hygrometer; slov. kondenzačný vlhkomer; 1993-a3

vlhkoměr vlasový

vlhkoměr měřící relativní vlhkost vzduchu. Jeho čidlem je jeden nebo několik speciálně připravených lidských vlasů. Délka vlasů se s rostoucí relativní vlhkostí v rozpětí od 0 do 100 % zvětšuje asi o 2,5 %. Změny délky vlasů se indikují ručičkou na stupnici. Údaje přístroje jsou téměř nezávislé na teplotě vzduchu v rozpětí hodnot, které se u nás běžně vyskytují. Na profesionálních stanicích v ČR se používá vlasový vlhkoměr jako záložní přístroj.
angl. hair hygrometer; slov. vlasový vlhkomer; 1993-a3

vlhkost efektivní

pojem vyjadřující využitelnost srážek ve vztahu k jiným met. procesům a charakterizující vlhkostní ráz krajiny. Malá efektivní vlhkost způsobuje ariditu klimatu, velká humiditu klimatu. Lze ji hodnotit různými indexy humidity.
angl. effective humidity; slov. efektívna vlhkosť; 1993-a3

vlhkost klimatu

, syn. humidita klimatu.
slov. vlhkosť klímy; 1993-b1

vlhkost půdy

množství vody, včetně vodní páry, obsažené v půdě. Vlhkost půdy hmotnostní je definována jako poměr hmotnosti vody obsažené ve vzorku půdy k hmotnosti vysušeného vzorku půdy. Vlhkost půdy objemová je definována jako poměr objemu vody obsažené ve vzorku půdy k celkovému objemu tohoto vzorku, tj. objemu suché půdy a půdního vzduchu a vody. Vlhkost půdy hmotnostní i objemová se udávají v procentech. Viz též voda půdní.
angl. soil moisture; slov. vlhkosť pôdy; 1993-a3

vlhkost vzduchu

základní met. prvek popisující množství vodní páry ve vzduchu. V meteorologii lze vlhkost vzduchu vyjádřit pomocí řady vlhkostních charakteristik, jako jsou např. tlak vodní páry, hustota vodní páry, měrná vlhkost, relativní vlhkost, směšovací poměr, deficit teploty rosného bodu, sytostní doplněk, popř. další. Viz též měření vlhkosti vzduchu, vertikální profil vlhkosti vzduchu, inverze vlhkosti vzduchu, pole vlhkosti.
angl. air humidity; air moisture; slov. vlhkosť vzduchu; 1993-a3

vlhkost vzduchu absolutní

, syn. hustota vodní páry.
angl. absolute humidity; slov. absolútna vlhkosť vzduchu; 1993-a3

vlhkost vzduchu měrná (specifická)

charakteristika vlhkosti vzduchu s, která udává hmotnost vodní páry v jednotce hmotnosti vlhkého vzduchu, tj.

s = \frac{m_{v}}{m_{v} + m_{d}},

kde m_v značí hmotnost vodní páry a m_d hmotnost suchého vzduchu v daném objemu vlhkého vzduchu. Měrnou vlhkost vzduchu lze vyjádřit pomocí tlaku vodní páry e a tlaku vzduchu p vztahem:

s = \frac{ε e}{p - (1 - ε) e} ≅ \frac{ε e}{p},

kde konstanta ε ≈ 0,622 je poměr měrné plynové konstanty pro suchý vzduch a pro vodní páru. Měrná vlhkost vzduchu je bezrozměrná veličina, která v atmosféře dosahuje hodnot řádu 10^–3. V meteorologii ji proto často udáváme v jednotkách g.kg^–1. Číselnou hodnotou se měrná vlhkost blíží hodnotě směšovacího poměru vodní páry.
angl. specific humidity; slov. merná vlhkosť vzduchu (špecifická); 1993-b3

vlhkost vzduchu poměrná

syn. vlhkost vzduchu relativní.
angl. relative humidity; slov. pomerná vlhkosť vzduchu; 1993-b3

vlhkost vzduchu relativní

, poměrná — charakteristika vlhkosti vzduchu měřená na met. stanicích, která vyjadřuje stupeň nasycení vzduchu vodní párou. Je definována jako poměr skutečné hustoty vodní páry ρ_v a hustoty vodní páry ρ_vs ve vzduchu nasyceném při dané teplotě. Vyjadřuje se obvykle v %, tzn.

r = \frac{ρ_{v}}{ρ_{v s}} .100 %,

Místo hustoty vodní páry lze v definici relativní vlhkosti použít tlak vodní páry a přibližně i měrnou vlhkost nebo směšovací poměr.
angl. relative humidity; slov. relatívna vlhkosť vzduchu; 1993-a3

vlhkost vzduchu specifická

, syn. vlhkost vzduchu měrná.
slov. špecifická vlhkosť vzduchu; 1993-a3

vliv směsi znečišťujících látek na živé organismy

směs látek znečisťujících ovzduší působí na organismy často jinak, než by odpovídalo prostému součtu vlivu jednotlivých znečisťujících látek. Rozlišuje se: 1. synergismus – směs znečisťujících látek má zvýšené účinky oproti aditivnímu působení neboli sčítání vlivu jednotlivých znečisťujících látek; 2. potencializace – směs znečisťujících látek má výraznější účinky než součet účinků izolovaně působících znečisťujících látek, přičemž některá ze znečisťujících látek sama o sobě nemá žádný vliv, nebo má zcela jiný vliv než při působení ve směsi; 3. aditivní účinek jednotlivých znečisťujících látek; 4. antagonismus – vliv směsi znečisťujících látek je menší než aditivní účinek izolovaně působících znečisťujících látek.
angl. influence of pollutant mixture on living organisms; slov. vplyv zmesi znečisťujúcich látok na živé organizmy; 1993-b3

vlivy euryklimagenní

klimatické vlivy (faktory) působící na klima daného místa z velké vzdálenosti, např. vliv Atlantského oceánu na klima stř. Evropy, který se uplatňuje prostřednictvím advekce vzduchových hmot a atm. front. Opačný smysl má termín vlivy stenoklimagenní. Termín navrhl B. Hrudička (1935).
slov. euryklimagénne vplyvy; 1993-a2

vlivy místní

činitelé vyvolávající místní zvláštnosti počasí a klimatu, ke kterým patří především odlišné fyz. a geometrické vlastnosti aktivního povrchu. Podmiňují např. častější vytváření mlh, jezer studeného vzduchu, zesilování větru, vznik tepelného ostrova měst apod. Uplatňují se v měřítkách mikroklimatu, mezoklimatu a místního klimatu. Viz též faktory klimatické, počasí místní, klima místní, srážky místní, vítr místní, efekt nálevkový, efekt návětrný, efekt závětrný.
angl. local effects; local influence; slov. miestne vplyvy; 1993-a1

vlivy stenoklimagenní

klimatické vlivy působící na klima daného místa z poměrně blízkého okolí, tedy klimatické faktory regionální nebo místní povahy. Modifikují procesy probíhající ve vzduchových hmotách a na atm. frontách a vyvolávají tím regionální nebo místní povětrnostní a klimatické zvláštnosti, jako jsou návětrné a závětrné efekty, orografické srážky, zadržování nebo zpomalování postupu atm. front aj. Opačného smyslu jsou euryklimagenní vlivy. Termín navrhl B. Hrudička (1935).
slov. stenoklimagénne vplyvy; 1993-a2

vlna

, viz též vlny.
angl. wave; slov. vlna; 1993-a1

vlna cyklonální

méně vhodné označení pro frontální vlnu.
angl. cyclonic wave; slov. cyklonálna vlna; 1993-a1

vlna dlouhá

1. v letecké meteorologii nevhodné označení pro vlnové proudění v závětří horských hřebenů, které vzniká při proudění vzduchu kolmo na překážku, je-li dostatečně rychlé, vert. mohutné a při stabilním teplotním zvrstvení ovzduší; 2. v synoptické meteorologii nevhodné označení pro vlny Rossbyho.
angl. long wave; slov. dlhá vlna; 1993-a1

vlna frontální

1. vlnová porucha na atm. frontě. Rozeznávají se „stabilní“ (amplituda vlny se nezvětšuje) a instabilní frontální vlny. „Stabilní“ vlna po určité době (řádově desítkách hodin) zaniká. Instabilní vlna bývá počátkem vývoje frontální cyklony. Na jedné hlavní frontě vzniká po sobě zpravidla několik frontálních vln. V období mezi vznikem dvou po sobě následujících frontálních vln se první z nich posune a zpravidla přejde do dalšího vývojového stádia cyklony. Jednotlivé frontální vlny jsou od sebe odděleny hřebeny vysokého tlaku vzduchu nebo nízkou (postupující) anticyklonou; 2. označení pro první stadium vývoje frontální cyklony. Viz též série cyklon.
angl. frontal wave; slov. frontálna vlna; 1993-a2

vlna fénová

podle K. Keila a S. P. Chromova označení pro vlnové proudění za horskou překážkou.
angl. foehn wave; mountain wave; slov. föhnová vlna; 1993-a1

vlna horká

teplá vlna anebo vícedenní období letních veder na větším území, během něhož dosahují max. denní teploty výrazně nadnormálních hodnot. Stanovení dolní meze teploty je relativní a závisí obvykle na místě. Často se udává odchylkou nad průměrným maximem eventuálně nad příslušným percentilem rozložení maximální teploty. U nás se za praktickou mez považuje 30 °C. Ve stř. Evropě bývá horká vlna podmíněna advekcí tropického vzduchu do nitra pevniny nebo intenzívním radiačním ohříváním vzduchu mírných šířek, který setrvává nad přehřátou pevninou v oblastech anticyklon. Výskyt horkých vln patří mezi významné sledované faktory s ohledem na změnu klimatu a její důsledky především kvůli výraznému nárůstu mortality v těchto obdobích. Viz též oteplování advekční, dny psí.
angl. heat wave; slov. vlna horúčav; 1993-a3

vlna horská

méně vhodné označení pro vlnové proudění za horskou překážkou.
angl. mountain wave; slov. horská vlna; 1993-a2

vlna rázová

prudká porucha v poli tlaku, hustoty a teploty vzduchu, jejíž postup je doprovázen výraznými akustickými projevy. Vznik rázové vlny lze např. vysvětlit tak, že oblast zhuštění vzduchu, tvořící součást zvukových vln, postupuje rychleji než oblast zředění a dohání ji. K tomuto jevu dochází, pohybuje-li se zdroj zvukových vln (např. letadlo, raketa, dělostřelecký granát) nadzvukovou rychlostí vzhledem k okolnímu vzduchu. Doprovodné akustické projevy se pak označují jako sonický třesk. Rázové vlny vznikají také v důsledku adiabatického oteplování v oblasti zhuštění zvukové vlny a adiabatického ochlazování v oblasti jejího zředění, neboť rychlost zvuku ve vzduchu roste s rostoucí teplotou. K uplatnění tohoto mechanizmu vzniku rázových vln však může docházet pouze tehdy, je-li velikost přetlaku v oblasti zhuštění, resp. velikost podtlaku v oblasti zředění řádově alespoň srovnatelná s okolním tlakem vzduchu. K transformaci běžné zvukové vlny ve vlnu rázovou tak může dojít při jejím šíření do vysokých řídkých vrstev atmosféry, neboť velikost zmíněného přetlaku, resp. podtlaku klesá s výškou podstatně pomaleji než velikost atm. tlaku stanovená podle barometrické formule. Ve fyzice a v technické praxi se pojem rázové vlny používá i v dalších souvislostech, např. u silných výbuchů, kdy hodnoty zmíněného přetlaku mohou až o několik řádů převyšovat hodnoty tlaku vzduchu. Viz též šíření zvuku v atmosféře.
angl. shock wave; slov. rázová vlna; 1993-a3

vlna studená

výrazný pokles teploty vzduchu na rozsáhlém území, který je podmíněn vpádem studené vzduchové hmoty, zpravidla z vyšších zeměp. šířek do teplejších oblastí. Může trvat od několika dní do několika týdnů, kdy se v dané oblasti vyskytují podnormální teploty. Ve stř. Evropě má počasí studené vlny v létě vlhký a v zimě suchý ráz. V teplém pololetí nastupují studené vlny nejčastěji od severozápadu až severu, v chladnějším pololetí od severu až jihovýchodu. Viz též vpád studeného vzduchu, ochlazování advekční.
angl. cold wave; slov. studená vlna; 1993-a1

vlna teplotní

v klimatologickém rozboru časové teplotní řady období poklesu a za ním následujícího vzestupu teploty vzduchu. Prům. počet a prům. trvání (délka) teplotní vlny patří ke klimatologickým charakteristikám teplotní proměnlivosti daného místa. Tyto charakteristiky se většinou počítají z řad průměrných denních teplot vzduchu. Prům. délku teplotní vlny lze zjistit např. průměrováním délek jednotlivých vln, nebo jako součet prům. délky ochlazení a prům. délky oteplení v řadě interdiurních změn teploty vzduchu.
slov. teplotná vlna; 1993-a1

vlna teplá

výrazný vzestup teploty vzduchu na rozsáhlém území v důsledku přílivu teplých vzduchových hmot. Trvá několik dní až několik týdnů, přičemž max. denní a prům. denní teploty vzduchu jsou nadnormálně vysoké. Pokud v letním období ve stř. zeměp. šířkách denní maxima teploty vzduchu vystupují na 30 °C a více, hovoří se většinou o horké vlně nebo období veder. Ve stř. Evropě v teplém pololetí převládá za teplou vlnou suché počasí, v chladném pololetí vlhké počasí. V létě teplé vlny nastupují obyčejně od východu, jihu a jihozápadu, v zimě nejčastěji z již. a záp. kvadrantu. Viz též vpád teplého vzduchu, oteplení advekční.
angl. heat wave; slov. teplá vlna; 1993-a1

vlna tropopauzy

zvlnění tropopauzy vyvolané vert. pohyby vzduchu v souvislosti s výraznou cyklonální činností, která může vést i k protržení tropopauzy. Současně se změnami výšky tropopauzy při přesunu cyklon a anticyklon v atmosféře se mění i teplota v hladině tropopauzy a nad ní, tj. ve spodní části stratosféry, a to tak, že při nízké tropopauze se její teplota zvyšuje, při vysoké snižuje.
angl. tropopause wave; slov. vlna tropopauzy; 1993-a1

vlna veder

často používané syn. pro termín vlna horká.
2015

vlnovod atmosférický

horiz. vrstva atmosféry, poměrně malého vert. rozsahu, ve které vlivem silné inverze teploty a/nebo vlhkosti vzduchu je šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře ovlivněno superrefrakcí. Vlny se uvnitř této vrstvy mohou šířit na velké vzdálenosti, neboť dochází k jejich úplnému vnitřnímu odrazu, podobně jako v kovových nebo dielektrických radiotechnických vlnovodech. V důsledku toho lze pomocí radiolokátoru zjišťovat cíle ležící pod radiohorizontem nebo přijímat televizní signál velmi vzdálených vysílačů apod. Atmosferický vlnovod se může vyskytovat v přízemních i vyšších vrstvách atmosféry. Jeho horiz. délka závisí na rozloze oblasti a teplotním zvrstvení. Viz též index lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu.
angl. atmospheric wave guide; slov. atmosférický vlnovod; 1993-a3

vlny Helmholtzovy

gravitační vlny typu střižných vln vznikající v oblastech velmi vysokých hodnot vert. střihu větru, teoreticky na rozhraní dvou vzduchových vrstev s rozdílným vektorem rychlosti větru. Ve své čisté podobě, tj. není-li záležitost komplikována i diskontinuitou v poli hustoty vzduchu na tomto rozhraní, mají vždy charakter instabilního vlnění, a v souvislosti s tím se v odb. literatuře používá pojem Helmholtzova instabilita. Vlivem této instability mohou Helmholtzovy vlny ztrácet charakter uspořádaného vlnění a projevují se pak mj. vytvářením vzduchových vrstev s velmi silnou turbulencí. Viz též vlny Kelvinovy–Helmholtzovy.
angl. Helmholtz waves; slov. Helmholtzove vlny; 1993-a3

vlny Kelvinovy

západní rovníkové vlny šířící se na východ se zanedbatelnou meridionální složkou. Jedná se o nízkofrekvenční gravitační vlny. Jejich projev je symetrický vůči rovníku pro zonální rychlosti, pole geopotenciálu a teplotu. Hrají důležitou roli při vzniku kvazidvouletého cyklu, protože přenášejí do vyšších atmosférických hladin západní hybnost.
angl. Kelvin waves; 2015

vlny Kelvinovy–Helmholtzovy

gravitační vlny vytvářející se na horiz. rozhraních v atmosféře, kde se vedle diskontinuity v poli vektoru rychlosti větru uplatňuje i diskontinuita v poli hustoty vzduchu. Za daných hydrodynamických podmínek lze pro ně určit kritickou vlnovou délku, jež hraje roli kritéria pro jejich stabilitu. Pro vlnové délky menší než tato kritická vlnová délka jsou Kelvinovy–Helmholtzovy vlny instabilními vlnami, přičemž převládá destabilizující působení vert. střihu větru, v opačném případě jsou stabilními vlnami, neboť se více uplatňuje stabilizující vliv zemské tíže. Instabilita Kelvinových–Helmholtzových vln se projevuje skláněním jejich vrchů do směru střihu větru, a zejména pak uvnitř nich vznikem vírových cirkulací s horizont. osou. Při dostatečné vlhkosti vzduchu se tímto způsobem vytvářejí působivé oblačné útvary, tzv. Kelvinovy–Helmholtzovy oblaky. V odb. literatuře se též používá pojem Kelvinova–Helmholtzova instabilita.
angl. Kelvin–Helmholtz waves; slov. Kelvinove-Helmholtzove vlny; 2014

vlny Rossbyho

vlnové poruchy v zonálním západo-východním přenosu vzduchových hmot v mírných zeměp. š.; projevují se ve výškovém tlakovém poli vytvářením hřebenů vysokého tlaku a brázd nízkého tlaku vzduchu. Izohypsy na výškových mapách pak nabývají podoby vln o délce několika tisíců km. Kolem zeměkoule se tvoří současně několik, zpravidla 3 až 6 těchto vln, označovaných původně jako dlouhé vlny. Jejich vlastnosti popsal v r. 1939 C. G. Rossby, který za určitých zjednodušujících předpokladů odvodil vzorec pro rychlost c postupu těchto vln:

c = v - \frac{β l^{2}}{4 π^{2}},

kde v je rychlost záp. zonálního proudění, β Rossbyho parametr a l délka vlny. Je-li c<0, pohybují se Rossbyho vlny od východu na západ, čili retrográdně. V praxi však takový pohyb nebývá pozorován, jedná se spíše o důsledek učiněných zjednodušujících předpokladů. Teorie Rossbyho vln sehrála v historickém vývoji meteorologie velkou roli při rozvíjení znalostí o cirkulaci atmosféry a ve vztahu k rozvoji numerických modelů předpovědi počasí.
angl. Rossby waves; slov. Rossbyho vlny; 1993-a3

vlny akustické

, syn. vlny zvukové.
2015

vlny atmosferické

pojem vyskytující se dnes v odb. literatuře zejména v souvislosti s interakcemi a transformacemi energie mezi různými druhy vlnových a oscilačních procesů souvisejících s atmosférickou hydrodynamikou. V tomto smyslu se do atmosférických vln zahrnují zejména různé typy gravitačních vln, rázových vln, zvukové vlny, inerční vlny, Rossbyho vlny, planetární vlny apod.
2015

vlny gravitační

vertikálně příčné vlnové pohyby na volném povrchu tekutiny nebo vnitřní vlny na horiz. rozhraní dvou nemísících se tekutin, popř. v samotné vrstvě tekutiny, vznikající působením síly zemské tíže v interakci s různými mechanickými rozruchy (např. při obtékání překážek proudem tekutiny) nebo archimédovskými vztlakovými silami. Povrchové gravitační vlny mohou být podle tloušťky vrstvy tekutiny, na níž vznikají, buď Stokesova typu (velká tloušťka vrstvy), nebo Lagrangeova typu (malá tloušťka vrstvy). Toto rozlišení se např. uplatňuje podle hloubky vody u povrchových vln na vodním povrchu. V atmosféře se spíše setkáváme s vnitřními gravitačními vlnami. Velmi známým případem jsou např. gravitační vlny na rozhraních vytvářených dolními hranicemi výškových teplotních inverzí, tzv. vlny na inverzní hladině. Za situací se zanedbatelnou rychlostí horiz. proudění vzduchu se na těchto rozhraních vytvářejí gravitační vlny v podobě dvou vlnových sledů se shodnými parametry, ale postupující proti sobě. Za vhodných podmínek se skládáním těchto dvou sledů mohou vytvořit stojaté vlny, které se obvykle projevují vznikem charakteristické oblačnosti v podobě rovnoběžných oblačných pásů odpovídajících vrchům stojatých vln. Jedná-li se v jiných případech o gravitační vlny na rozhraních vytvářených pouze prudkým vert. střihem větru, vytvářejí se Helmholtzovy vlny, uplatňuje-li se horiz. rozhraní v podobě diskontinuity jak z hlediska vektoru rychlosti větru, tak hustoty vzduchu, mohou vznikat Kelvinovy–Helmholtzovy vlny. Ke gravitačním vlnám v atmosféře patří též závětrné vlny. V těch případech vzniku gravitačních vln, kdy se významně uplatňuje vertikální střih větru, se též mluví o střižných vlnách. Gravitační vlny rovněž doprovázejí aktivitu výraznějších přestřelujících vrcholů, které tyto vlny generují. Projevují se rozvlněním horní oblačné hranice kovadliny bouře zpravidla formou koncentrických vln, šířících se od jádra bouře do jeho okolí, a jsou dále zdrojem výrazné turbulence jak nad jádrem bouře, tak v jeho širším okolí. Jsou také zodpovědné za vznik celé řady různých dalších jevů, které se vyskytují na úrovni horní hranice oblačností konv. bouří, nebo bezprostředně nad ní a jsou zpravidla pozorované na snímcích z meteorologických družic.
angl. gravity waves; slov. gravitačné vlny; 1993-a3

vlny gravitační Rossbyho

, vlny Yanai — východní (šířící se na západ) rovníkové vlny. Mají symetrický projev kolem rovníku pro meridionální rychlost a asymetrický pro zonální rychlost, pole geopotenciálu a teploty. Hrají důležitou roli při vzniku kvazidvouletého cyklu, protože přenášejí do vyšších atmosférických hladin východní složku hybnosti.
angl. Rossby gravity waves; 2015

vlny inerční

(setrvačné) — kmity v horizontálně příčném směru vznikající v atmosféře působením setrvačnosti proudění vzduchu a Coriolisovy síly. Jde o teor. pojem používaný v dynamické meteorologii. Viz též kružnice inerční.
angl. inertia waves; slov. inerciálne vlny; 1993-a3

vlny instabilní

1. obecně vlny, jejichž amplituda se s časem nebo s postupem při prostorovém šíření vlnového rozruchu mění. Někteří autoři tento pojem zužují pouze na vlny, jejichž amplituda takto roste, v případě poklesu amplitudy pak používají označení vlny tlumené. 2. v synoptické meteorologii pojem instabilní vlna obvykle označuje frontální vlnu, jejíž amplituda s časem roste. Za vhodných podmínek se pak taková vlna může vyvinout ve frontální cyklonu.
angl. unstable waves; slov. instabilné vlny; 2014

vlny na inverzní hladině

, viz vlny gravitační.
slov. vlny na inverznej hladine; 1993-a1

vlny pasátové

, syn. vlny ve východním proudění.
slov. pasátové vlny; 1993-a1

vlny planetární

vlny v zonálním proudění charakteru Rossbyho vln, avšak s velkými vlnovými délkami, přibližně 10 000 km nebo více. Často oscilují kolem určité polohy a projevují se především na výškových klimatologických mapách tlakového pole.
angl. planetary waves; slov. planetárne vlny; 1993-a1

vlny setrvačné

, syn. vlny inerční.
slov. zotrvačné vlny; 1993-a1

vlny stabilní

1. obecně vlny, jejichž amplituda se s časem nebo s postupem při prostorovém šíření vlnového rozruchu nemění. 2. v synoptické meteorologii pojem stabilní vlna obvykle označuje frontální vlnu, jejíž amplituda s časem neroste.
angl. stable waves; slov. stabilné vlny; 2014

vlny stojaté

1. obecně vlny, jež se zdánlivě nepohybují vůči svému prostředí a projevují se jako stacionární sled stabilních uzlů a kmiten. Běžným mechanizmem vzniku stojatých vln je skládání dvou sledů příčných vln, které mají shodnou vlnovou délku, ale postupují vzájemně proti sobě. Dochází k tomu např. tehdy, jedná-li se o skládání původního a odraženého vlnění. Tímto způsobem mohou někdy vznikat stojaté vlny na vodní hladině při odrazu povrchových vnějších gravitačních vln od břehů. Výskyt tohoto jevu je však poměrně vzácný, neboť předpokládá náročné podmínky pro vzájemnou geometrickou konfiguraci nabíhající vlny a břehu. Jiným případem stojatých vln jsou velmi dobře známé vnitřní gravitační vlny na dolních hranicích výškových teplotních inverzí při zanedbatelné rychlosti horiz. proudění vzduchu. Za této podmínky se vlnové rozruchy projevují vznikem dvou sledů stejných gravitačních vln, které postupují vzájemně proti sobě, a mohou tak vytvořit stojaté vlnění. Jiným případem stojatých vln v atmosféře mohou být závětrné vlny. 2. v hydrologii kolísavé rytmické pohyby celé vodní hladiny na stojatých vodách (jezerech, uzavřených částech moří apod.), jejichž příčinou bývá rozdílný tlak vzduchu v různých částech hladiny, náhlé změny atm. tlaku, nárazy větru z hor, prudké deště aj. Názvem stojaté vlny se označuje střídavé nakláněni vodní hladiny na jednu či druhou stranu kolem více méně stálých os, zvaných uzly. Perioda stojatých vln trvá od několika minut do několika hodin, amplituda činí v závislosti na velikosti nádrže mm až m. Stojaté vlny mají mnoho místních názvů, často používaný název „seiche“ pochází od Ženevského jezera, kde je studoval a pojmenoval F. A. Forel. Na jezerech stojaté vlny zcela převyšují dmutí.
angl. seiche; standing waves; stationary waves; slov. stojaté vlny; 1993-a3

vlny střižné

, viz vlny gravitační.
angl. shear waves; 2014

vlny ve východním proudění

, vlny pasátové — vlnové poruchy v poli východního pasátového proudění, které postupují od východu k západu rychlostí zpravidla menší, než je rychlost pozaďového proudění. Na synoptické mapě se tyto poruchy projevují vytvářením mělkých brázd nízkého tlaku vzduchu a nevýrazných hřebenů vysokého tlaku vzduchu. V přední (západní) části brázdy bývá jasno nebo jen malá oblačnost. V blízkosti osy brázdy a v jejím týlu se v důsledku konvergence horiz. proudění často vytváří rozsáhlá skupina konv. bouří, označovaná jako tropická porucha, z níž se za vhodných podmínek může dále vyvinout tropická cyklona. Zmíněná asymetrie v projevech počasí může být nad pevninou silně narušena vlivem orografie nebo denního chodu meteorologických prvků.
angl. easterly waves; waves in the easterlies; slov. vlny vo východnom prúdení; 1993-a3

vlny zvukové

(akustické) — podélné vlny, které se šíří jako sled střídajících se zhuštění a zředění vzduchu. Lidské ucho vnímá jako zvuk vlny o frekvenci v rozsahu zhruba 16 Hz až 18 000 Hz. Nad horní hranicí tohoto intervalu se jedná o ultrazvuk, pod dolní hranicí o infrazvuk. Šířením zvukových vln v atmosféře se zabývá atmosférická akustika. Viz též šíření zvuku v atmosféře.
angl. acoustic waves; sound waves; slov. zvukové vlny; 1993-a3

vlny závětrné

v praxi často používané označení pro gravitační vlny typu stojatých vln vznikající při přetékání stabilně zvrstvené vzduchové hmoty přes překážku v podobě horského pásma přibližně kolmo na jeho osu. Jsou řízeny Bruntovou–Vaisalovou frekvencí a v závětrném prostoru bývají spojeny s rotory vytvářejícími se pod jejich vrchy, s vlnovými oblaky, popř. s rotorovými oblaky.
angl. lee waves; slov. záveterné vlny; 1993-a3

vlnění kouřové vlečky

jeden z tvaru kouřové vlečky. Pro vlnění kouřové vlečky je příznačný kruhový nebo eliptický průřez vlečky ve směru kolmém na její podélnou osu. Vlečka má tvar protáhlého kužele s téměř vodorovnou osou. Vlnění kouřové vlečky je charakteristické pro počasí s mírným až silným větrem a s mírně stab. teplotním zvrstvením ovzduší v celé vrstvě, v níž se vlečka šíří. Rozptyl exhalací je v tomto případě působen v rozhodující míře nevelkými víry při mechanické turbulenci. Vlnění je nejběžnějším tvarem kouřové vlečky, může se vyskytovat v kterékoli části dne a roku.
angl. coning; slov. vlnenie dymovej vlečky; 1993-a1

vlnění vodní hladiny

rytmické pohyby vodní hladiny vyvolané větrem na oceánech, mořích, jezerech, přehradách atd., jejichž rozměry jsou přímo závislé na rychlosti větru, jeho trvání, na velikosti vodní hladiny a hloubce nádrže. Jsou významné jak ve vodní dopravě, tak při stavbě hydrotechnických děl. Viz též vlny stojaté.
angl. wind waves; slov. vlnenie vodnej hladiny; 1993-a1

vločky sněhové

v meteorologii shluky ledových krystalků, které mají různé tvary a velikosti. Většina sněhových vloček vzniká agregací ledových dendritů a je významná zejména při teplotách nad –5 °C. Sněhové vločky se vyskytují za sněžení u zemského povrchu i v oblacích, zejména ve vrstevnatých oblacích druhu nimbostratus. Termín sněhová vločka se někdy nesprávně používá i pro jednotlivé hvězdicovité či dendritické krystaly. Viz též tvary ledových krystalků.
angl. snowflakes; slov. snehové vločky; 1993-a3

vláha

1. nevhodné označení pro půdní vodu, viz bilance půdní vody; 2. neurčité označení pro vodu z atmosférických srážek, např. zimní vláhu, akumulovanou v půdě z deště a tajícího sněhu do začátku vegetačního období. Častěji se užívá přídavné jméno vláhový, viz např. jistota vláhová, index vláhový Končkův.
angl. dampness; moisture; slov. vlaha; 1993-a3

voda oblačná

1. obecné označení veškeré kapalné vody v oblaku, někteří autoři zahrnují pod tento pojem vodu ve všech fázích obsaženou v oblaku; 2. Při parametrizaci mikrofyziky v modelech numerické předpovědi počasí se užívá kategorie oblačné vody, která zahrnuje kapky malých rozměrů, unášené prouděním v oblaku, jejichž pádovou rychlost lze zanedbat. Viz též autokonverze.
angl. cloud water; slov. oblačná voda; 2014

voda přechlazená

kapalná fáze vody přítomná v atmosféře při teplotách vzduchu nižších než 0 °C. Většina oblačných a mlžných kapek zůstává v kapalném stavu i za teploty rel. hluboko pod bodem mrznutí; existence přechlazených kapek v oblacích je nesporně prokázána až do teploty –42 °C. Přechlazené kapky jsou při teplotě pod 0° C nestabilní a dostanou-li se do kontaktu s ledovou částicí, zpravidla rychle mrznou. Proces mrznutí přechlazených kapiček vody v atmosféře usnadňují ledová jádra. Viz též mlha přechlazená, oblak přechlazený, teorie vzniku srážek Bergeronova a Findeisenova.
angl. supercooled water; slov. prechladená voda; 1993-a2

voda půdní

část podpovrchové vody, včetně vodní páry, obsažená v půdě nebo v přilehlých horninách nad souvislou hladinou podzemní vody. Viz též hydrosféra, bilance půdní vody, vlhkost půdy.
angl. soil water; slov. pôdna voda; 1993-a3

voda srážková potenciální

množství vody vyjádřené v mm vodního sloupce, které bychom dostali, kdyby všechna vodní pára obsažená ve sloupci vzduchu jednotkového průřezu mezi dvěma tlakovými hladinami zkondenzovala a vypadla ve formě atm. srážek. Pro tento pojem se užívá také označení vysrážitelná voda nebo kapalný ekvivalent vodní páry ve sloupci vzduchu. Bereme-li v úvahu sloupec sahající přes celý rozsah atmosféry, mluvíme o celkové potenciální srážkové vodě, celkové vysrážitelné vodě nebo celkovém kapalném ekvivalentu vodní páry v atmosféře.
Matematicky lze množství vysrážitelné vody W ve sloupci mezi dvěma isobarickými hladimami p1 a p2 vyjádřit vztahem:

W = \frac{1}{g} \int_{p 1}^{p 2} r d p,

kde g je tíhové zrychlení a r(p) je směšovací poměr. Ve srážkových oblacích je hodnota srážkového úhrnu za dobu existence oblaku zpravidla vyšší než celková vysrážitelná voda.
angl. precipitable water; slov. potenciálna zrážková voda; 1993-a3

voda v atmosféře

nejvíce zastoupená chemická sloučenina v atmosféře Země. Její podíl na objemu hydrosféry je necelých 0,001 %, což by v kapalném skupenství představovalo 1,3.10¹³ m³, tedy vrstvu na zemském povrchu o výšce cca 25 mm. Voda se v atmosféře vyskytuje ve všech třech skupenstvích, tzn. ve formě vodní páry i částic kapalné vody a ledu. Mezi skupenstvími dochází k neustálým fázovým přechodům, viz výpar a mrznutí kapalné vody, kondenzace vodní páry a její depozice, tání sněhu nebo ledu a jeho sublimace. Voda v atmosféře se tak může intenzivně podílet na hydrologickém cyklu. Viz též voda přechlazená, mikrofyzika oblaků a srážek.
angl. water in atmosphere; slov. voda v atmosfére; 1993-a3

voda vysrážitelná

, viz voda srážková potenciální.
slov. vyzrážateľná voda; 2014

vodivost turbulentní

formálně zavedený pojem podle analogie s molekulární vodivostí. Zatímco molekulární vodivost v plynech je podmíněna neuspořádaným pohybem molekul, v případě turbulentní vodivosti se jedná o přenos tepelné energie turbulentním promícháváním v atmosféře. Kvantitativní mírou turbulentní vodivosti může např. být koeficient turbulentní difuze nebo koeficient turbulentní výměny.
angl. eddy conductivity; turbulent conductivity; slov. turbulentná vodivosť; 1993-a1

vodivost vzduchu elektrická

el. parametr atm. vzduchu ovlivněný počtem a pohyblivostí ve vzduchu existujících nosičů nábojů, tj. iontů. Elektrickou vodivost vzduchu poprvé zjistil Ch. A. Coulomb (1795), vysvětlena byla koncem 19. století J. P. L. J. Elsterem a H. F. Geitelem.
Elektrická vodivost vzduchu roste s výškou, což svědčí o rozhodující roli kosmického záření při ionizaci vzduchu. Určitý doplňující vliv však má i radioakt. záření zemského povrchu, popř. příměsí rozptýlených přímo v atmosféře. Ve výškách přibližně nad 60 km lze už vzduch považovat za takřka dokonale vodivé prostředí, zatímco v blízkosti zemského povrchu je elektrická vodivost vzduchu velmi malá. Na elektrické vodivosti vzduchu se podílejí především malé ionty, představované ionizovanými molekulami nebo shluky několika molekul nesoucími nejčastěji jeden elementární náboj. Větší elektricky nabité aerosolové částice přispívají k elektrické vodivosti vzduchu jen málo, neboť jsou v el. poli relativně málo pohyblivé. Nejrůznější aerosolové částice naopak ve vzduchu zachycují malé ionty, a tím tyto nejdůležitější nositele proudu vyřazují. Elektrická vodivost vzduchu je proto silně snížena např. ve znečištěném vzduchu pod zadržujícími teplotními vrstvami a v oblacích nebo mlhách, kde jsou malé ionty zachycovány vodními kapičkami a ledovými částicemi. Obecně je elektrická vodivost vzduchu nad oceány větší než ve více znečištěném kontinentálním vzduchu. Viz též elektřina atmosférická, ionizace atmosférická.
angl. electrical conductivity of air; slov. elektrická vodivosť vzduchu; 1993-a2

vodnost oblaku

nevhodné označení pro vodní obsah oblaku.
slov. vodnatosť oblaku; 1993-a2

vorticita

, vírnatost — obecně vektorová veličina, která je bodovou (mikroskopickou) mírou rotace vzduchu. Vorticita je definována jako rotace vektoru rychlosti proudění v:

\nabla \times v = (\frac{\partial v_{z}}{\partial y} - \frac{\partial v_{y}}{\partial z}, \frac{\partial v_{x}}{\partial z} - \frac{\partial v_{z}}{\partial x}, \frac{\partial v_{y}}{\partial x} - \frac{\partial v_{x}}{\partial y}),

kde v_x, v_y a v_z značí složky rychlosti proudění v kartézském souřadnicovém systému (x, y, z). Pokud uvažujeme rychlost proudění vzhledem k absolutní souřadnicové soustavě, jde o abs. vorticitu. V případě, že rychlost proudění vyjadřujeme v relativní souřadnicové soustavě pevně spojené s rotující Zemí, mluvíme o rel. vorticitě. Směr vektoru vorticity je shodně orientovaný osou rotace, velikost vektoru vorticity je úměrná velikosti cirkulace. V dynamické meteorologii synoptického měřítka se vorticita obvykle vztahuje pouze k horizontálním pohybům a ztotožňuje se proto pouze s vert. složkou rotace vektoru v,

ξ = \frac{\partial v_{y}}{\partial x} - \frac{\partial v_{x}}{\partial y},

která má velký prognostický význam. Mezi vertikálními složkami abs. vorticity ξ_a a rel. vorticity ξ_r platí vztah:

ξ_{a} = ξ_{r} + λ,

v němž λ značí Coriolisův parametr. V oblasti cyklon a brázd nízkého tlaku vzduchu je ξ_r > 0, naopak v oblasti anticyklon a hřebenů vysokého tlaku vzduchu je ξ_r < 0 (platí pro severní polokouli).
Při popisu proudění a analýze jeho dynamiky v subsynoptickém měřítku je třeba uvažovat všechny tři složky vektoru vorticity. Vertikální složku vektoru vorticity spojenou s rotací v horiz. rovině pak často zkráceně označujeme jako vert. vorticitu; pod označením horiz. vorticita rozumíme výslednici obou horiz. složek vektoru vorticity spojenou s rotací ve vert. rovině. Například produkce horiz. rel. vorticity v důsledku horiz. gradientu vztlaku po obou stranách osy oblasti se sestupným pohybem vzduchu v konv. oblaku je podstatná pro vznik velmi nebezpečné rotorové cirkulace na čele výtoku chladného vzduchu z konv. bouře. Pro samotný vývoj konv. oblaku má velký význam transformace horiz. rel. vorticity v okolí oblaku na vert. rel. vorticitu uvnitř oblaku. V okolí oblaku je horiz. rel. vorticita důsledkem vzájemném působení vert. střihu větru a nehomogenního rozložení vztlaku. K transformaci na vert. rel. vorticitu pak dochází prostřednictvím kvazihorizontálního vtoku do oblasti se silným výstupným pohybem. Tento proces je podstatný pro vznik rotace s vert. osou v supercele. Viz též rovnice vorticity.
angl. vorticity; slov. vorticita; 1993-a3

vorticita absolutní

, viz vorticita.
angl. absolute vorticity; slov. absolútna vorticita; 1993-a1

vorticita ageostrofická

vert. složka vorticity rychlosti ageostrofického větru. Pole ageostrofické rel. vorticity je úzce spjato s vývojovými tendencemi v tlakovém poli.
angl. ageostrophic vorticity; slov. ageostrofická vorticita; 2014

vorticita anticyklonální

na sev. polokouli záporná, na již. polokouli kladná vert. složka vorticity. Anticyklonální rel. vorticita se vyskytuje v oblastech vysokého tlaku vzduchu, tj. především v anticyklonách a hřebenech vysokého tlaku vzduchu.
angl. anticyclonic vorticity; slov. anticyklonálna vorticita; 1993-a3

vorticita cyklonální

na sev. polokouli kladná, na již. polokouli záporná vert. složka vorticity. Cyklonální rel. vorticita se vyskytuje v oblastech nízkého tlaku vzduchu, tj. především v cyklonách a brázdách nízkého tlaku vzduchu.
angl. cyclonic vorticity; slov. cyklonálna vorticita; 1993-a3

vorticita geostrofická

vert. složka vorticity rychlosti geostrofického větru. Pole geostrofické rel. vorticity je úzce spjato s rozložením tlakových útvarů v atmosféře.
angl. geostrophic vorticity; slov. geostrofická vorticita; 1993-a3

vorticita křivostní

složka relativní vorticity určená zakřivením proudnic. V přirozené souřadnicové soustavě lze křivostní vorticitu ξ_R určit podle vztahu:

ξ_{R} = - \frac{\partial V}{\partial n},

kde V představuje rychlost větru, n je směr orientovaný kolmo a vlevo vůči směru proudění. Čím větší je zakřivení proudnic, tím vyšší hodnoty nabývá křivostní vorticita. Je-li zakřivení cyklonální, má křivostní vorticita na sev. (již.) polokouli kladnou (zápornou) hodnotu, pro anticyklonální zakřivení je hodnota křivostní vorticity záporná (kladná). Tato složka relativní vorticity působí neomezené stáčení proudění a má za následek např. spirálovitý tvar oblačného pásu v centru cyklony. Termín se používá hlavně pro pohyby synoptického měřítka. Viz též vorticita střihová, rovnice vorticity.
angl. curvature vorticity; 2015

vorticita potenciální

skalární veličina, která je úměrná skalárnímu součinu vektoru abs. vorticity a gradientu potenciální teploty. Potenciální vorticita P, někdy též nazývaná jako Ertelova potenciální vorticita, je definována vztahem:

P = \frac{1}{ρ} (\nabla \times v_{a}) . \nabla θ = \frac{1}{ρ} (2 Ω + \nabla \times v_{r}) . \nabla θ,

kde ρ je hustota vzduchu, v_a vektor rychlosti proudění vzhledem k absolutní souřadnicové soustavě, v_r vektor rychlosti proudění vzhledem k relativní souřadnicové soustavě, ∇ θ třídimenzionální gradient potenciální teploty v z-systému a Ω vektor úhlové rychlosti rotace Země. Hodnoty potenciální vorticity se obvykle uvádějí v jednotkách PVU, kde 1 PVU = 10^–6 K.kg^–1.m².s^–1. Uvedený definiční vztah je nejobecnějším vyjádřením potenciální vorticity. V praxi se často používají účelově zjednodušená matematická vyjádření. Potenciální vorticitu lze však vždy do určité míry považovat za míru podílu abs. vorticity a efektivní tloušťky víru. Například v dynamické meteorologii synoptického měřítka se obvykle používá forma vyjádření v theta-systému:

P_{θ} = - g (ξ_{θ} + λ) {(\frac{\partial θ}{\partial p})}_{θ}

kde ξ_θ je vert. složka rel. vorticity v theta-systému, λ Coriolisův parametr, g velikost tíhového zrychlení a p tlak. Efektivní tloušťka víru je v tomto případě dána diferenciální vzdáleností ploch konstantní potenciální teploty v jednotkách tlaku. Uvedené vyjádření vede k odvození tzv. teorému potenciální vorticity, podle kterého lze potenciální vorticitu vzduchové částice považovat za konstantní za předpokladu hydrostatické rovnováhy a adiabatického děje bez tření v atmosféře, tj. pro většinu pohybů synoptického měřítka. Důsledkem je např. zmenšování (zvětšování) abs. vorticity vzduchového sloupce v souladu s tím, jak se zmenšuje (zvětšuje) tloušťka sloupce na návětrné (zavětrné) straně horské překážky. Viz též anomálie potenciální vorticity.
angl. potential vorticity; slov. potenciálna vorticita; 1993-a3

vorticita relativní

, viz vorticita.
angl. relative vorticity; slov. relatívna vorticita; 1993-a3

vorticita střihová

složka relativní vorticity určená horiz. střihem větru. V přirozené souřadnicové soustavě lze střihovou vorticitu ξ_S jednoduše určit podle vztahu:

ξ_{S} = - \frac{\partial V}{\partial R_{H s}},

kde V představuje rychlost větru, R_Hs horiz. poloměr křivosti proudnic. Je-li střih cyklonální, je na sev. (již.) polokouli střihová vorticita kladná (záporná), je-li anticyklonální, střihová vorticita je záporná (kladná). Tato složka relativní vorticity popisuje tendenci k omezenému stáčení proudění s výrazným horizontálním střihem rychlosti větru, např. na cyklonální straně tryskového proudění. Termín se používá hlavně pro pohyby synoptického měřítka. Viz též vorticita křivostní, rovnice vorticity.
angl. shear vorticity; 2015

vorticita termální

rozdíl rel. vorticity na horní a dolní hranici dané vrstvy v atmosféře. Lze ji též vyjádřit vorticitou rychlosti termálního větru příslušejícího této vrstvě. Pole termální vorticity je úzce spjato s vývojem tlakového pole. Viz též teorie vývojová Sutcliffeova.
angl. thermal vorticity; slov. termálna vorticita; 1993-a3

vpád monzunu

označení pro náhlý bouřlivý nástup monzunu nebo náhlé prudké zesílení průvodních jevů letní monzunové cirkulace. Vpád monzunu se projevuje zejména rychlým vznikem mohutných oblačných systémů, náhlým zesílením srážkové činnosti a větru. Setkáme se s ním především v oblasti Arabského moře, Bengálského zálivu a Arabského poloostrova.
angl. advance of the monsoon; slov. vpád monzúnu; 1993-a3

vpád polární

nevh. označení pro vpád studeného vzduchu.
angl. polar invasion; polar outbreak; slov. polárny vpád; 1993-a1

vpád studeného vzduchu

rychlý a plošně rozsáhlý příliv studené vzduchové hmoty do oblasti značně vzdálené od místa jejího utváření neboli od ohniska jejího vzniku. Dochází k němu v týlu cyklon a na zadní straně brázd nízkého tlaku vzduchu anebo na přední straně anticyklon. Studené vpády, které vyvolávají největší a nejprudší advekční ochlazování, jsou podmíněny výskytem velkých mezišířkových gradientů teploty a rychlým vystřídáním hlavních geograf. typů vzduchových hmot. Ve stř. Evropě tomu tak bývá většinou tehdy, když tropický vzduch je při intenzivní mezišířkové výměně vzduchu vystřídán vzduchem arktickým, což vede ke vzniku velkých záporných anomálií. Intenzita a plošný dosah vpádu studeného vzduchu závisí dále na tloušťce vrstvy proudícího studeného vzduchu a na orografických poměrech, zejméjna na výšce a orientaci horských hřebenů. Vpády studeného vzduchu mívají značné důsledky hospodářské, a to zvláště na jaře, kdy v některých rocích způsobují rozsáhlé škody v zemědělství při poklesech teploty vzduchu pod bod mrazu. Někdy bývají označovány jako návraty zimy. Mohou být nebezpečné i v zimním období, kdy podstatně ovlivňují dopravu, těžbu, energetiku apod. Viz též vlna studená.
angl. invasion of cold air; outbreak of cold air; slov. vpád studeného vzduchu; 1993-a1

vpád teplého vzduchu

intenzivní příliv teplého vzduchu podmiňující nad rozsáhlými oblastmi rychlé a výrazné oteplení a vícedenní trvání nadnormálních teplot. Ve stř. Evropě při vpádu teplého vzduchu proniká nejčastěji tropický vzduch do nitra pevniny, a to většinou z již. kvadrantu. V zimním období bývá tento vpád provázen převážně sychravým, v letním pololetí suchým počasím. Vpády teplého vzduchu nejčastěji nastávají na přední straně hlubokých brázd nízkého tlaku vzduchu a cyklon nad záp. Evropou a na zadní straně anticyklon nad jv. a vých. Evropou. Při vpádech od jihu, např. scirocca, se někdy dostává nad stř. Evropu i pouštní prach, který zbarvuje padající srážky i sněhovou pokrývku. Viz též vlna teplá, oteplení advekční.
angl. invasion of warm air; outbreak of warm air; slov. vpád teplého vzduchu; 1993-a1

vpád vzduchu

náhlý a plošně rozsáhlý přísun vzduchové hmoty do oblasti značně vzdálené od ohniska jejího vzniku. Podle toho, zda jde o studenou nebo teplou vzduchovou hmotu, rozlišují se vpády studeného vzduchu a vpády teplého vzduchu.
angl. invasion of air; outbreak of air; slov. vpád vzduchu; 1993-a1

vratkost ovzduší

termín vyskytující se ve starší meteorologické literatuře jako syn. pro vertikální instabilitu atmosféry.
slov. vratkosť ovzdušia; 1993-a2

vrcholek oblaku

nejvyšší část oblaku, v níž vzduch ještě obsahuje detekovatelné množství oblačných částic. Viz též základna oblaku, rozsah oblaku vertikální.
angl. cloud top; slov. vrchol oblaku; 1993-a2

vrcholek přestřelující

, overshooting top — část horní hranice oblačnosti konv. bouří vyskytující se nad aktivní částí (jádrem) Cb, kde je projevem vrcholících vzestupných konv. proudů bouře. Přestřelující vrcholy mají podobu vertikálního vzedmutí horní hranice oblačnosti, zpravidla připomínají „bubliny“, které prorůstají kovadlinou bouře. Lze je pozorovat jak díky stínům vrženým na okolní nižší oblačnost bouře, tak zpravidla díky výrazně nižší teplotě, než jaká se vyskytuje v jejich bezprostředním okolí. Přestřelující vrcholy prorůstají horní rovnovážnou hladinou oblačnosti Cb až o 2 až 3 km, horizontální rozměr je od několika km do cca 15 až 20 km. Jejich teplota může dosáhnout hodnot o 20 až 30 K nižších, než činí teplota tropopauzy, doba života se pohybuje od několika minut do několika desítek minut. V družicové meteorologii se využívají k detekci aktivních jader konv. bouří.
angl. overshooting top; slov. prestreľujúci vrchol; 2014

vrstevnice

, viz izohypsa.
slov. vrstevnica; 1993-a3

vrstva Appletonova

, syn. vrstva F2.
angl. Appleton layer; slov. Appletonova vrstva; 1993-a1

vrstva D

vrstva v ionosféře, jež působí občas změny v podmínkách šíření krátkých a velmi krátkých rádiových vln. Vyskytuje se ve výšce zhruba 50 až 80 km (podle jiných autorů 70 až 90 km). Obvykle není charakterizována výraznějším lokálním maximem ve vert. profilu koncentrace el. nabitých částic, a její občasné vytváření zpravidla souvisí s náhlým zvýšením sluneční činnosti. Pojmenování vrstvy pochází od F. Appletona.
angl. D-layer; slov. D-vrstva; 1993-a3

vrstva E

, vrstva Kennelyho a Heavisidova — ionosférická vrstva s lokálním maximem, někdy jen s malou hodnotou vert. gradientu koncentrace el. nabitých částic, ležící zhruba ve výšce 90 až 120 km. Vytváří se ve dne. Koncentrace elektronů ve vrstvě E závisí na zeměp. š. (největší je v blízkosti rovníku), na denní i roč. době, (největší je kolem poledne a v létě) a mění se v závislosti na sluneční činnosti (největší v době jejího maxima). Molekuly O₂ jsou ionizovány měkkým rentgenovým zářením (vlnová délka 1 – 10 nm) a ultrafialovým zářením o kratších vlnových délkách (EUV). Dalšími ionty jsou zde NO⁺ a O₂⁺. Tato vrstva obvykle odráží rádiové vlny do frekvence 10 MHz. Vrstva E byla objevena jako první ionosférická vrstva.
angl. E-layer; slov. E-vrstva; 1993-a3

vrstva E sporadická

, vrstva E_s — vrstva v ionosféře vznikající občas v oblasti výskytu vrstvy E. Na rozdíl od normální vrstvy E se vyskytuje také v noci. Má obláčkovitou, nesouvislou strukturu. Tato velmi tenká vrstva (jednotky km) vzniká zejména ve stř. zeměp. šířkách. Nejčastěji se objevuje ve formě malých oblaků v letních měsících. Její vznik je zapříčiněn dynamickými procesy v atmosféře, zejména střihem větru, které způsobí místní zvýšení hustoty volných elektronů. Tvoří se náhle a její délka trvání se pohybuje v řádu minut až hodin. Vznik E_s vrstvy nezávisí jednoznačně na sluneční aktivitě. Malá oblaka intenzivní ionizace významně podporují odrazivost rádiových signálů o frekvencích až desítek či stovek MHz. Údaje o výšce se liší, udává se hodnota výšky v rozmezí 100–160 km. Maximální koncentrace iontů v E_s vrstvě může být vyšší než ve vrstvách, které leží výše, a částečně nebo úplně tak znemožňuje pozemní ionosférické sondování.
angl. sporadic E-layer; slov. sporadická E-vrstva; 1993-a3

vrstva F₁

ionosférická vrstva s lokálním maximem, někdy jen s malou hodnotou vert. gradientu el. nabitých částic, vyskytující se ve výšce 140 až 220 km, nejčastěji kolem 160 km. Vlastnosti této vrstvy jsou závislé na zeměp. š., nejvýraznější je v blízkosti rovníku, má roč. i denní chod a je lépe vyjádřena v období maxima sluneční činnosti. Vzniká obvykle v létě, avšak je pozorována i v jiných ročních obdobích za podmínek výrazného zvýšení geomagnetické aktivity. Převažujícími ionty jsou O₂⁺, NO⁺ a O⁺. Maximum elektronové koncentrace se pohybuje ve výšce okolo 170 km. Tato výška odpovídá hladině fotonů o vlnových délkách 17–91 nm. Se západem slunce vrstva F₁ mizí. Byla objevena E. Appletonem v roce 1927.
angl. F1-layer; slov. F1-vrstva; 1993-a3

vrstva F₂

, vrstva Appletonova — se nachází nad vrstvou F₁ a obvykle vykazuje maximální hodnoty ionizace. Na rozdíl od ostatních ionosférických vrstev je stále přítomna. Její výška se pohybuje zhruba v mezích 240 až 400 km, nejčastěji kolem 300 km. Výška vrstvy F₂, stejně jako koncentrace a rozložení el. nabitých částic v ní, se během času rychle mění v souvislosti s denní dobou (koncentrace elektronů prudce narůstá po východu slunce a klesá po západu slunce), krátkoperiodickými změnami sluneční činnosti a zemského magnetického pole. Koncentrace volných elektronů dosahuje hodnot 105–106 eV/cm³. Vzhledem k maximální koncentraci volných elektronů je vrstva F₂ velmi důležitá pro rádiový přenos. Nad maximem vrstvy F₂ se nachází tzv. topside ionosféra. Vrstva F₂ byla objevena E. Appletonem v roce 1927.
angl. F2-layer; slov. F2-vrstva; 1993-a3

vrstva Kennelyho a Heavisidova

, syn. vrstva E.
angl. Kennely-Heaviside layer; slov. Kennelyho a Heavisidova vrstva; 1993-a1

vrstva aktivní

svrchní část litosféry, většinou s půdním a rostlinným krytem, v níž se projevuje alespoň roč. chod teploty; obdobně na moři svrchní vrstvy vody. Tepelný stav aktivní vrstvy je podmíněn radiačními procesy na zemském povrchu, dalšími procesy výměny tepla s atmosférou a podmínkami pro vedení tepla v aktivní vrstvě. Dolní hranicí aktivní vrstvy je hladina stálé roč. teploty, horní hranicí je aktivní povrch.
angl. active layer; slov. aktívna vrstva; 1993-a2

vrstva atmosféry mezní

obecně vrstva atmosféry, v níž se bezprostředně projevuje vliv zemského povrchu na pole met. prvků. Pokud mezní vrstvu atmosféry posuzujeme z hlediska proudění, tj. uvažujeme ji jako vrstvu, v níž se projevuje tření proudícího vzduchu o zemský povrch, mluvíme o vrstvě tření. Obdobně definujeme teplotní nebo vlhkostní mezní vrstvu jako vrstvu, v níž je denní chod teploty nebo vlhkosti ovlivňován podkladem. Mezní vrstva atmosféry dosahuje od zemského povrchu do výše několika stovek m až přibližně 2 km a výška její horní hranice roste se zvětšující se drsností zemského povrchu, s rychlostí větru a s rostoucí instabilitou teplotního zvrstvení ovzduší. Součástí mezní vrstvy atmosféry je přízemní podvrstva atmosféry, též zvaná vrstva konstantního toku. Lze rozlišovat turbulentní a laminární mezní vrstvu podle toho, zda v ní je turbulentní nebo laminární proudění. Reálná mezní vrstva atmosféry je zpravidla turbulentní. Laminární proudění se vyskytuje pouze nad hladkými typy povrchu (např. nad vodní hladinou při slabém větru, nebo nad uhlazenou sněhovou pokrývkou) v tenké vrstvě vzduchu o tloušťce řádově 10^–3 až 10^–2 m v tzv. laminární vrstvě neboli laminární podvrstvě. Tato laminární vrstva je od turbulentní mezní vrstvy oddělena tenkou vrstvou s nedokonale vyvinutou turbulencí. Neúplně vyvinutá turbulence bývá často v nejtěsnější blízkosti zemského povrchu i tehdy, není-li plně vytvořena laminární vrstva. Viz též stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry, klimatologie mezní vrstvy atmosféry, modely mezní vrstvy atmosféry, hranice mezní vrstvy atmosféry, typizace mezní vrstvy atmosféry.
angl. atmospheric boundary layer; boundary layer of atmosphere; slov. hraničná vrstva atmosféry; 1993-a3

vrstva atmosféry mezní planetární

1. mezní vrstva atmosféry v nejširším smyslu. Obsahuje tzv. vnitřní mezní vrstvy vznikající při obtékání jednotlivých překážek prouděním, při přechodu proudění nad odlišný typ povrchu apod.; 2. teor. model mezní vrstvy atmosféry, v němž se předpokládá turbulentní proudění, nezávislost všech veličin na čase a na horiz. souřadnicích.
angl. planetary boundary layer of atmosphere; slov. planetárna hraničná vrstva atmosféry; 1993-a1

vrstva atmosféry přízemní

zastaralý název pro nejspodnější část mezní vrstvy atmosféry. V současnosti se spíše používá označení přízemní podvrstva atmosféry nebo vrstva konstantního toku. Jedná se o vrstvu o tloušťce zpravidla několika desítek m, v níž se dyn. a termodyn. vlivy zemského povrchu projevují zvláště výrazně a závislost vert. toků hybnosti, tepla a vodní páry na výšce lze obvykle zanedbat. Vert. gradienty složek větru, teploty a dalších met. prvků dosahují v této vrstvě zpravidla max. hodnot. Ve starším pojetí se jako přízemní vrstva atmosféry označuje vrstva 1 až 2 km nad zemským povrchem. Viz též modely přízemní vrstvy atmosféry, hranice přízemní vrstvy atmosféry.
angl. constant flux layer of atmosphere; surface layer of atmosphere; slov. prízemná vrstva atmosféry; 1993-a3

vrstva inverzní

vrstva v ovzduší, v níž dochází k inverzi neboli zvratu vert. průběhu některého met. prvku. O inverzi teploty, vlhkosti, popř. hustoty vzduchu mluvíme, jestliže teplota, absolutní vlhkost, popř. hustota vzduchu v inverzní vrstvě s výškou roste. V praxi mají největší význam inverze teploty vzduchu neboli inverze teplotní, které jsou typem velmi silně stabilního zvrstvení inverzní vrstvy, a proto značně omezují vert. pohyby a promíchávání vzduchu v atmosféře. Rozeznáváme inverze přízemní a inverze výškové. Někdy se používá též pojem inverze vyvýšená, což zpravidla značí výškovou teplotní inverzi s dolní hranicí v nevelké výšce (obvykle řádově stovky metrů) nad zemským povrchem. V oblasti dolní hranice teplotní inverzní vrstvy a těsně pod ní obvykle dochází ke hromadění vodní páry, popř. i kondenzačních jader, což mívá za následek vznik vrstevnaté inverzní oblačnosti. Teplotní inverze mají značný význam z hlediska ochrany čistoty atmosféry, neboť jejich výskyt má velký vliv na prostorový rozptyl znečišťujících příměsí. Podle způsobu vzniku rozlišujeme např. radiační, subsidenční, advekční, frontální a turbulentní inverze teploty vzduchu. Vrstvy s inverzemi vlhkosti vzduchu mají mj. význam při vytváření vrstevnatých oblaků a ovlivňují též šíření centimetrových rádiových vln.
angl. inversion layer; slov. inverzná vrstva; 1993-a2

vrstva izotermická

atm. vrstva, ve které se s výškou teplota vzduchu nemění.
angl. isothermal layer; slov. izotermická vrstva; 1993-a2

vrstva kouřma

vrstva, v níž je dohlednost snížena kouřmem. Může se vyskytovat při zemském povrchu nebo v určité výšce nad ním, zpravidla pod teplotními zadržujícími vrstvami.
angl. mist layer; slov. vrstva dymna; 1993-a2

vrstva mezní laminární

, viz vrstva atmosféry mezní.
angl. laminar boundary layer; slov. laminárna hraničná vrstva; 1993-a1

vrstva mezní turbulentní

, viz vrstva atmosféry mezní.
angl. turbulent boundary layer; slov. turbulentná hraničná vrstva; 1993-a1

vrstva mísení

, syn. vrstva směšovací.
angl. mixing layer; slov. vrstva miešania; 1993-a1

vrstva oblačná

atm. vrstva, v níž dochází k vývoji oblaků, které pokrývají značnou část oblohy a mají spodní základny přibližně ve stejné výšce.
angl. cloud layer; slov. oblačná vrstva; 1993-a2

vrstva ozonová

syn. pro ozonosféru. Viz též ozon v atmosféře Země.
angl. ozone layer; slov. ozónová vrstva; 1993-a3

vrstva směšovací

(mísení) — vrstva ovzduší mezi zemským povrchem a spodní hranicí nejnižší zadržující teplotní vrstvy; vert. teplotní gradient ve směšovací vrstvě odpovídá instabilnímu nebo indiferentnímu nebo mírně stabilnímu teplotnímu zvrstvení ovzduší. Příměsi emitované do směšovací vrstvy se rozptylují v celém jejím rozsahu. Tloušťka směšovací vrstvy se nazývá směšovací výška. Součin směšovací výšky a prům. rychlosti větru ve směšovací vrstvě nad daným místem zemského povrchu se v tematické oblasti ochrany čistoty ovzduší obvykle označuje jako ventilační index (faktor).
angl. mixing layer; slov. zmiešavacia vrstva; 1993-a3

vrstva teplotní zadržující

vrstva v atmosféře v určité výšce nad zemským povrchem, která tvoří překážku výstupným pohybům a vert. turbulentnímu promíchávání vzduchu. Zadržující teplotní vrstva je souborným označením pro atm. vrstvy s výškovou inverzí teploty vzduchu nebo s izotermií, popř. vrstvy s malým vert. poklesem teploty vzduchu v porovnání s níže i výše ležícími vrstvami.
angl. intercepting layer; slov. zadržujúca teplotná vrstva; 1993-a3

vrstva tření

v meteorologii vrstva ovzduší, v níž se bezprostředně projevuje vliv tření o zemský povrch na proudění vzduchu. Její tloušťka se pohybuje v rozmezí zhruba 500 až 2 000 m, nejčastěji 1 000 až 1 500 m nad zemským povrchem, a zvětšuje se s rostoucí rychlostí proudění, s drsností zemského povrchu a s růstem instability teplotního zvrstvení ovzduší. Pro vrstvu tření je charakteristický turbulentní přenos hybnosti od vyšších hladin směrem dolů, který kompenzuje ztráty hybnosti působené v blízkosti zemského povrchu třením. Vertikální profil větru ve vrstvě tření lze v hrubých rysech popsat pomocí Taylorovy spirály. Vrstva tření je syn. termínu mezní vrstva atmosféry, pokud je tato vrstva posuzována z hlediska proudění. Analogickým způsobem však lze zavést i teplotní nebo vlhkostní mezní vrstvu jako část atmosféry, kde se bezprostředně projevuje vliv podkladu na teplotu nebo vlhkost vzduchu. Pojem mezní vrstva atmosféry je tedy obecnější než vrstva tření.
angl. friction layer; slov. vrstva trenia; 1993-a1

vrstva zákalová

vrstva, v níž se vyskytuje zákal. Sahá obvykle od zemského povrchu k první zadržující teplotní vrstvě. Pozorovateli na vyvýšeném stanovišti se někdy jeví jako tmavý horizontální pruh, na jehož horním okraji existuje výrazná diskontinuita v zabarvení oblohy. Ta bývá označována jako hranice zákalu.
angl. haze layer; slov. zákalová vrstva; 1993-a1

vrstvy ionosférické

vrstvy v ionosféře ve výšce 60 až 500 km, které se vyznačují velkou elektrickou vodivostí vzduchu způsobenou vysokou koncentrací molekulárních i atomárních iontů a volných elektronů. Rozlišujeme několik vrstev s max. koncentrací iontů, které se označují písmeny D, E, F1 a F2. Výška a intenzita těchto vrstev se mění v závislosti na denní a roč. době a intenzitě sluneční činnosti. Jednotlivé ionosférické vrstvy lámou, pohlcují a odrážejí elmag. vlny různých vlnových délek, a jsou proto významné pro rádiové spojení na Zemi. K poznatkům o existenci el. vodivých vrstev ve vysokých hladinách atmosféry dospěli v r. 1902 současně Američan A. E. Kennelly a Angličan O. Heaviside. Předpoklad o jejich výskytu však vyslovil už v r. 1878 B. Stewart při studiu teorie denních variací magnetického pole Země. Viz též vrstva D, vrstva E, vrstva F₁ , vrstva F₂.
angl. ionospheric layers; slov. ionosférické vrstvy; 1993-a3

vsak

, syn. infiltrace.
slov. vsakovanie; 1993-a1

vstok

místní název větru typu bóry na záp. pobřeží Nové Země. Jde o proudění studeného vzduchu podél zonálně orientovaných údolí, popř. průlivu Matočkin šar (mezi Sev. a Již. ostrovem), který se od východu na západ zužuje na šířku 2 km, zatímco hory bezprostředně nad průlivem mají převýšení kolem 1 000 m.
slov. vstok; 1993-a1

vtahování

v meteorologii označení pro mísení vzduchu uvnitř organizovaného proudění se vzduchem v okolí tak, že vtažený okolní vzduch se stává součástí proudu a může měnit jeho teplotu, vlhkost a hybnost. Může jít o vtahování vzduchu z okolí oblaku do výstupného proudu oblaku, zejména konv. oblaku druhu cumulus. Tzv. homogenní vtahování předpokládá, že vlastnosti vzduchu v oblaku se mění okamžitě a změna je úměrná množství vtaženého vzduchu a vzduchu v oblaku. Rozlišujeme také model laterálního vtahování z boku proudu a model vtahování u vrcholku oblaku. Vtahování označujeme jako nehomogenní, pokud charakteristická doba potřebná pro vtažení vzduchu je mnohem větší než doba výparu kapek. Za takových podmínek, které nastávají zejména na počátku vtahování vzduchu do konv. proudu, nastává výpar pouze na rozhraní mezi oblačným vzduchem a vzduchem vtaženým do oblaku. Jiným příkladem vtahování je proces, při němž turbulentní proudění ve směšovací vrstvě (turbulentní vrstvě mísení) vtahuje vzduch z přilehlé neturbulentní nebo podstatně méně turbulentní vrstvy. Vtahování tak pokračuje směrem k neturbulentní vrstvě a v nepřítomnosti advekce zvětšuje vertikální rozsah vrstvy promíchávání. Viz též metoda vtahování.
angl. entrainment; slov. vťahovanie; 2014

vydatnost srážková

úhrn srážek v daném časovém období, např. v měsíci, dělený počtem dnů se srážkami v témže období. Viz též intenzita srážek.
slov. zrážková výdatnosť; 1993-a1

vyjasňování

postupné ubývání oblačnosti až do úplného vymizení oblaků na obloze. Viz též protrhávání oblačnosti.
angl. clearing; slov. vyjasňovanie; 1993-a1

vymývání

odstraňování atm. příměsí srážkami. Příměsi se dostávají do srážkových částic různým způsobem:
a) již v oblacích jako kondenzační jádra nebo jádra mrznutí;
b) proniknutím do oblačných a srážkových částic nebo přilnutím k nim zejména v důsledku Brownova pohybu, turbulentních pohybů apod.; c) zachycením příměsí padajícími srážkovými částicemi.
Soubor procesů vymývání je důležitou součástí samočištění ovzduší, avšak negativním doprovodným jevem je vstup znečišťujících látek do ostatních složek prostředí (hydrosféry, biosféry, pedosféry, kryosféry). V užším smyslu se jako vymývání někdy označuje pouze zachycování příměsí padajícími srážkami v podoblačné vrstvě vzduchu a tomuto pojetí obvykle odpovídají cizojazyčné ekvivalenty. Viz též depozice mokrá.
angl. rain-out; wash-out; slov. vymývanie; 1993-a3

vyplňování cyklony

stádium vývoje cyklony, při němž dochází k vzestupu atmosférického tlaku, zvláště ve středu cyklony, zmenšování horiz. tlakového gradientu, slábnutí cyklonální cirkulace a výstupných pohybů vzduchu. Tento proces je spojen se zmenšováním teplotní asymetrie cyklony, když celý její prostor je postupně v horiz. a vert. směru vyplňován studeným vzduchem. Při vyplňování cyklony slábnou nebo přestávají vypadávat atmosférické srážky a obvykle se zmenšuje oblačnost. Cyklona postupně zaniká jako samostatný tlakový útvar, často u zemského povrchu rychleji než ve vyšších hladinách. Viz též cyklolýza.
angl. filling of a depression; slov. vyplňovanie cyklóny; 1993-a3

vysílání informací o letištích a o jejich meteorologických podmínkách automatické (ATIS)

automatická informační služba koncové řízené oblasti, kterou ve formě pravidelného zpravodajství vysílaného pozemní radiostanicí poskytuje Řízení letového provozu ČR, s. p. na letištích Václava Havla Praha, Karlovy Vary, Brno–Tuřany a Ostrava–Mošnov pro posádky přilétávajících a odlétávajících letadel, vysílané pozemní radiostanicí. Toto vysílání obsahuje z met. údajů hodnoty charakteristik větru, dohlednosti, dráhové dohlednosti, stavu počasí, oblačnosti, údaje o teplotě vzduchu, teplotě rosného bodu, tlaku vzduchu redukovaném na střední hladinu moře podle standardní atmosféry a popř. informace o hlášeném střihu větru. Viz též informace meteorologické o podmínkách na letištích pro posádky během letu, briefing meteorologický.
angl. automatic terminal information service; slov. automatické vysielanie informácií o letiskách a ich meteorologických podmienkach; 1993-a3

vyzařování

, viz záření.
slov. vyžarovanie; 1993-a1

vyzařování atmosféry

, syn. záření atmosféry.
slov. vyžarovanie atmosféry; 1993-a1

vyzařování efektivní

, viz záření efektivní, vyzařování zemského povrchu efektivní.
slov. efektívne vyžarovanie; 1993-a1

vyzařování noční

nevhodné označení pro efektivní záření v noci.
angl. effective nocturnal radiation; slov. nočné vyžarovanie; 1993-a1

vyzařování zemského povrchu

, viz záření zemského povrchu.
slov. vyžarovanie zemského povrchu; 1993-a1

vyzařování zemského povrchu efektivní

často používané označení pro zápornou radiační bilanci zemského povrchu v oboru dlouhovlnného záření. Vyjadřuje se jako rozdíl záření zemského povrchu G a zpětného záření atmosféry absorbovaného zemským povrchem Z, tj. E = G – Z. Má zpravidla kladnou hodnotu, a projevuje se tedy radiačním ochlazováním zemského povrchu, což je zřetelné zejména v nočních hodinách, kdy chybí kompenzující vliv slunečního záření. Ve výjimečných případech může nabýt i záporných hodnot. Efektivní vyzařování zemského povrchu obecně roste s teplotou povrchu, klesá se zvětšováním obsahu vodní páry ve vzduchu a je výrazně zeslabováno oblačností. K numerickým odhadům efektivního vyzařování zemského povrchu při jasné obloze se používá řada empir. odvozených vzorců, z nichž k nejznámějším patří vzorec Ångströmův a vzorec Bruntův. Vliv oblačnosti na E se obvykle vyjadřuje pomocí vzorce:

E = E_{0} (1 - c n),

nebo přesněji

E = E_{0} (1 - c_{1} n_{1} - c_{2} n_{2} - c_{3} n_{3}),

kde E₀ značí efektivní vyzařování zemského povrchu při jasné obloze, n pokrytí oblohy oblaky, udávané nejčastěji v osminách nebo desetinách, n₁, n₂, n₃ dílčí pokrytí oblohy oblaky nízkého, středního a vysokého patra, c, c₁, c₂, c₃ jsou empir. konstanty. Efektivní vyzařování zemského povrchu v uvedeném smyslu se liší od obecného pojmu efektivní vyzařování (efektivní záření) užívaného v aktinometrii, který je jednoznačně vztahován k povrchu absolutně černého tělesa (obvykle povrchu měřicího čidla) o teplotě rovné teplotě okolního vzduchu.
angl. net terrestrial radiation; slov. efektívne vyžarovanie zemského povrchu; 1993-a1

vzařování

nevhodně a věcně přesně nevymezené označení pro záření směřující dolů, popř. jen pro jeho krátkovlnnou složku, tj. pro globální sluneční záření. Někdy se termínu vzařování používá i ve smyslu záření dopadlého na povrch tělesa nebo povrchem tělesa pohlceného.
1993-a1

vzduch

1. směs plynů, která vytváří atmosféru Země; 2. zkrácené označení pro vzduchovou hmotu, např. tropický vzduch; 3. pojem vzduch se někdy používá i jako syn. pro atmosféru, např. suchý a čistý vzduch ve smyslu suchá a čistá atmosféra.
angl. air; slov. vzduch; 1993-a1

vzduch antarktický

vzduchová hmota vymezená geografickou klasifikací vzduchových hmot, s ohniskem vzniku vzduchové hmoty v oblasti Antarktidy. Jeho celoroční výskyt je typický pro antarktické klima. Na severu je ohraničen antarktickou frontou. Po celý rok je velmi studený, hlavně ve svých nižších vrstvách, což platí především pro jeho pevninskou formu, která se vytváří v antarktické anticykloně nad zaledněnými plochami Antarktidy a nad přilehlými zamrzlými moři.
angl. antarctic air; slov. antarktický vzduch; 1993-a3

vzduch arktický

vzduchová hmota vymezená geografickou klasifikací vzduchových hmot, s ohniskem vzniku vzduchové hmoty v oblasti Arktidy. Jeho výskyt je typický celoročně pro arktické klima, v chladné části roku pro subarktické klima. Na jihu je ohraničen arktickou frontou. Z Arktidy při vhodných met. podmínkách proudí do mírných šířek sev. polokoule, přičemž v zimě může proniknout i do stř. Evropy. Především ve spodních hladinách se jedná o studený, suchý, a tudíž průzračný vzduch. To platí především pro pevninský arktický vzduch, který se formuje nad zamrzlým oceánem a přilehlou zasněženou pevninou. Do stř. Evropy proniká z oblasti Nové Země a transformuje se zde na pevninský vzduch mírných šířek. Mořský arktický vzduch se formuje především v oblasti mezi Grónskem a Svalbardem a je charakteristický výskytem přeháněk. Jeho vpády do střední Evropy jsou nebezpečné zvláště na jaře, kdy zde způsobuje rozsáhlé škody na vegetaci. Viz též vpád studeného vzduchu, ledoví muži.
angl. arctic air; slov. arktický vzduch; 1993-a3

vzduch ekvatoriální

(rovníkový) — vzduchová hmota, vymezovaná někdy geografickou klasifikací vzduchových hmot, s ohniskem vzniku vzduchové hmoty nad teplým oceánem nebo nad rozsáhlými oblastmi pralesů v rovníkové oblasti. Může též vznikat transformací tropického vzduchu přinášeného pasáty do blízkosti rovníku. Jeho výskyt je typický celoročně pro ekvatoriální klima, v teplé části roku dané polokoule pro subekvatoriální klima. Ekvatoriální vzduch se vyznačuje velkou měrnou vlhkostí vzduchu, prům. měs. teplotou vzduchu při zemi zpravidla kolem 27 °C, s velmi malým ročním chodem. Jedná se o výrazně instabilní vzduchovou hmotu, pravidelně se zde tvoří vydatné tropické deště doprovázené bouřkou.
slov. ekvatoriálny vzduch; 1993-a3

vzduch kontinentální

, syn. vzduch pevninský.
angl. continental air; slov. kontinentálny vzduch; 1993-a1

vzduch maritimní

, syn. vzduch mořský.
slov. maritímny vzduch; 1993-a1

vzduch mořský

(maritimní, oceánský) — vzduchová hmota, která vznikla nebo se transformovala nad mořem. V typech vymezených geografickou klasifikací vzduchových hmot se liší od pevninského vzduchu především větší vlhkostí vzduchu, menší průměrnou denní i průměrnou roční amplitudou teploty vzduchu aj.
angl. maritime air; slov. morský vzduch; 1993-a3

vzduch mírných šířek

vzduchová hmota, vymezená geografickou klasifikací vzduchových hmot, s ohniskem vzniku vzduchové hmoty v mírných zeměp. šířkách. Jeho zast. označení polární vzduch pochází z doby, kdy nebyl vymezován na severní polokouli arktický, na jižní antarktický vzduch, oddělený arktickou, resp. antarktickou frontou. Na opačném okraji je vzduch mírných šířek ohraničen polární frontou. Jeho výskyt je typický celoročně pro klima mírných šířek, v chladné části roku pro subtropické klima, v teplé části roku pro subarktické klima. Mořský vzduch mírných šířek přináší do stř. Evropy oblačné počasí se srážkami. V zimě sem proniká od západu až jihozápadu a je relativně teplý, v létě je zde relativně chladný a proudí od západu až severozápadu. Četnost jeho závisí na intenzitě zonálního proudění. Směrem k východu narůstá na jeho úkor četnost výskytu pevninského vzduchu mírných šířek, který často vzniká transformací jeho mořské formy. Je zde nejčastější vzduchovou hmotou s maximem výskytu v období častých anticyklonálních situací. Bývá suchý a teplotně normální, s výjimkou zimy, kdy je především při zemském povrchu studený.
slov. vzduch miernych šírok; 1993-a3

vzduch nasycený

vlhký vzduch, který je nasycen vodní párou, tzn., že parciální tlak vodní páry při teplotě vlhkého vzduchu odpovídá stavu nasycení. Relativní vlhkost nasyceného vzduchu je 100 %. Rozlišujeme vzduch nasycený vodní párou vzhledem k vodě a vzhledem k ledu. Viz též vzduch suchý, vzduch přesycený, rovnice Clausiova a Clapeyronova.
angl. saturated air; slov. nasýtený vzduch; 1993-a3

vzduch nenasycený

v termodynamice atmosféry vlhký vzduch, jehož relativní vlhkost je nižší než 100 %. Tlak vodní páry v nenasyceném vzduchu má tedy hodnotu nižší, než je hodnota tlaku nasycené vodní páry při dané teplotě vzduchu. V řadě termodyn. výpočtů jej můžeme považovat za suchý vzduch. Viz též tlak nasycené vodní páry vzhledem k vodě, tlak nasycené vodní páry vzhledem k ledu.
angl. unsaturated air; slov. nenasýtený vzduch; 1993-a1

vzduch neutrální

málo časté označení pro místní vzduchovou hmotu.
slov. neutrálny vzduch; 1993-a3

vzduch oceánský

, syn. vzduch mořský.
slov. oceánsky vzduch; 1993-a1

vzduch pevninský

(kontinentální) — vzduchová hmota, která vznikla nebo se transformovala nad rozsáhlými plochami pevnin, popř. nad zamrzlým oceánem. V typech vymezených geografickou klasifikací vzduchových hmot se liší od mořského vzduchu především menší vlhkostí vzduchu, větší průměrnou denní i průměrnou roční amplitudou teploty vzduchu aj.
angl. continental air; slov. pevninský vzduch; 1993-a3

vzduch polární

1. zast. syn. pro vzduch mírných šířek; 2. ve starších pracích souborné označení pro vzduch mírných šířek a arktický nebo antarktický vzduch.
angl. polar air; slov. polárny vzduch; 1993-a3

vzduch průzračný

vzduch s dobrou až výbornou dohledností (desítky až stovky km), umožňující rozeznat i značně vzdálené předměty a terénní tvary. Ve stř. Evropě se jedná nejčastěji o arktický vzduch nebo mořský vzduch mírných šířek po přechodu studené fronty. Průzračný vzduch se též udržuje nad inverzní vrstvou při výrazné inverzi teploty vzduchu. Viz též vzduch čistý.
angl. clear air; transparent air; slov. priezračný vzduch; 1993-a3

vzduch přesycený

1. vzduch, který obsahuje více vodní páry, než odpovídá stavu nasycení nad rovinným povrchem čisté vody při dané teplotě. V oblacích a v mlze se v reálné atmosféře dosahuje přesycení řádově setiny až desetiny procenta relativní vlhkosti vzduchu, v extrémních případech, v mohutných vzestupných proudech bouřkových oblaků, kolem 1 %. Dokonalým očištěním vzduchu od všech částic, které by mohly působit jako kondenzační jádra, lze v labor. podmínkách dosáhnout přesycení vzduchu až stovky procent; 2. ve fyzice oblaků a srážek se pojmu přesycený vzduch používá i v rel. smyslu v souvislosti s rozdílným tlakem nasycené vodní páry nad různými povrchy kapalné vody a ledu. Vzhledem k tomu, že tlak nasycené vodní páry nad ledem je za jinak stejných podmínek vždy menší než nad vodou, může se ve smíšených oblacích vytvořit stav, kdy vzduch je vůči kapkám přechlazené vody nenasycený, zatímco vůči ledovým částicím přesycený. Podobně v důsledku rozdílného tlaku nasycené vodní páry nad různě zakřiveným vodním povrchem může být vzduch přesycen vůči maličkým kapičkám, zatímco vzhledem k velkým kapkám nenasycen. Podle Raoultova zákona vyvolává rozpuštění určité látky snížení tlaku nasycené vodní páry nad roztokem, a proto např. vůči kapičkám solných roztoků může být přesycený i vzduch nenasycený vůči čisté vodě. Viz také teorie vzniku srážek Bergeronova a Findeisenova.
angl. supersaturated air; slov. presýtený vzduch; 1993-a2

vzduch půdní

, atmosféra půdní — plynná fáze vyplňující póry, dutiny a trhliny v půdě, v nichž není voda. Půdní atmosféra se chem. složením i dynamikou liší od vlastní atmosféry Země. Složení půdního vzduchu během roku kolísá, ale většinou obsahuje více CO₂ a vodní páry a méně O₂ než vzduch nad zemí; půdní atmosféra může obsahovat měřitelná množství NH₃, H₂S, CH₄ a jiných uhlovodíků v důsledku rozkladu organických látek v půdě. Pohyb a výměna půdního vzduchu se uskutečňuje difuzí, změnami atm. tlaku, teploty vzduchu a půdy, v důsledku změn obsahu vody a jejího pohybu v půdě, prouděním vzduchu nad půdou apod. Půdní vzduch je nezbytný pro život rostlin a půdních organizmů a půdní vzdušná kapacita často rozhoduje o úrodnosti půdy. Viz též vlhkost půdy.
angl. soil air; soil atmosphere; slov. pôdny vzduch; 1993-a3

vzduch rovníkový

, syn. vzduch ekvatoriální.
angl. equatorial air; slov. rovníkový vzduch; 1993-a3

vzduch studený

zkrácené označení pro studenou vzduchovou hmotu, vymezenou v rámci termodynamické klasifikace vzduchových hmot.
angl. cold air; slov. studený vzduch; 1993-a3

vzduch suchý

v termodynamice atmosféry vzduch, který neobsahuje žádnou vodní páru. Jinak se obvykle pod pojmem suchý vzduch rozumí i vzduch s malou relativní vlhkostí. Viz též vzduch nasycený, vzduch vlhký.
angl. dry air; slov. suchý vzduch; 1993-a2

vzduch teplý

zkrácené označení pro teplou vzduchovou hmotu, vymezenou v rámci termodynamické klasifikace vzduchových hmot.
angl. warm air; slov. teplý vzduch; 1993-a3

vzduch tropický

vzduchová hmota, vymezená geografickou klasifikací vzduchových hmot, s ohniskem vzniku vzduchové hmoty po celý rok v tropech a v subtropických anticyklonách, v létě pak i nad již. částmi pevnin mírných šířek. Jeho výskyt je typický celoročně pro tropické klima, v teplé části roku pro subtropické klima, v chladné části roku dané polokoule pro subekvatoriální klima. Tropický vzduch se vyznačuje obecně velkým zakalením atmosféry a zmenšenou dohledností. Pokud pronikne do stř. Evropy, je po celý rok teplý. V zimě se zde může vyskytnout jeho pevninský typ, který sem pronikne ze sv. Afriky nebo Arabského poloostrova. Podstatně častější je pak v létě, kdy sem proudí i z východní Evropy a z Balkánského poloostrova. Má obvykle velmi nízkou relativní vlhkost. Mořský tropický vzduch původem ze Středozemí či z oblasti Azorských ostrovů proniká do stř. Evropy zpravidla jen krátce po přední straně brázdy nízkého tlaku vzduchu a v ní ležící zvlněné fronty. Vyznačuje se naopak vysokou relativní a především měrnou vlhkostí vzduchu a může přinášet vydatné srážky.
angl. tropical air; slov. tropický vzduch; 1993-a3

vzduch vlhký

v termodynamice atmosféry vzduch tvořený směsí suchého vzduchu a vodní páry. V obecných popisech se setkáváme s pojmem vlhký vzduch ve smyslu vzduch s vysokou relativní vlhkostí. Viz též vlhkost vzduchu, vzduch nasycený, vzduch suchý.
angl. moist air; slov. vlhký vzduch; 1993-a2

vzduch znečištěný

vzduch obsahující tuhé, kapalné či plynné znečišťující příměsi. Viz též znečištění ovzduší.
angl. polluted air; slov. znečistený vzduch; 1993-a2

vzduch čistý

1. vzduch neobsahující tuhé, kapalné či plynné znečišťující příměsi. Viz též atmosféra suchá a čistá, vzduch průzračný;
2. vzduch, který obsahuje z daného hlediska zanedbatelné množství znečišťujících příměsí.
angl. clean air; slov. čistý vzduch; 1993-a2

vzdušina

zast. název pro vzduchovou hmotu. V čes. met. literatuře byl běžný do konce 2. světové války.
1993-a1

vzlínání vody

pohyb podpovrchové vody vlivem působení kapilárních sil proti směru zemské tíže.
angl. capillary rise of soil moisture; slov. vzlínanie vody; 1993-a1

vznos kouřové vlečky

, převýšení kouřové vlečky — výška nad úrovní ústí zdroje znečišťování ovzduší, v níž osa kouřové vlečky po počátečním vzestupu nabývá horiz. polohu. Je to tedy rozdíl mezi efektivní výškou komína a jeho skutečnou neboli stavební výškou. V praxi bývá hodnota vznosu kouřové vlečky nahrazována největší změřitelnou výškou osy vlečky nad ústím zdroje. Vznos kouřové vlečky se za jinak stejných podmínek zvětšuje, jestliže vzrůstá teplota exhalací, jejich objem a výstupní rychlost. Při růstu rychlosti větru se vznos kouřové vlečky zmenšuje. Při instabilním teplotním zvrstvení ovzduší dochází za jinak konstantních podmínek k většímu vznosu kouřové vlečky než při stabilním teplotním zvrstvení. Vznos kouřové vlečky významně ovlivňuje přízemní imise. Účinné zlepšení kvality ovzduší lze často dosáhnout dodržováním „pravidla jednoho komína“ (z angl. one stack rule): při vypouštění exhalací jedním společným komínem se obvykle dosáhne vyššího vznosu kouřové vlečky, a proto nižších přízemních imisí, než při vypouštění týchž exhalací několika komíny umístěnými blízko sebe a stejně vysokými nebo i poněkud vyššími než společný komín.
angl. plume rise; slov. vznos dymovej vlečky; 1993-a2

vznos kouřové vlečky termický

dílčí převýšení horiz. osy kouřové vlečky nad ústím komínu, které je způsobené tím, že unikající spaliny mají teplotu vyšší než okolní vzduch. Velikost termického vznosu kouřové vlečky roste se zvětšováním tohoto teplotního rozdílu a klesá s rostoucí rychlostí proudění v hladině ústí komínu. K určení termického vznosu kouřové vlečky se používají různé empir. vzorce a za bezvětří nebo při velmi slabém proudění lze aplikovat hrubě orientační pravidlo, podle něhož na každý tepl. stupeň, o který teplota unikajících spalin převyšuje teplotu okolního vzduchu, připadá převýšení 1,4 m. Připočteme-li k tomuto vznosu vliv výstupní rychlostí spalin v ústí komínu, dostaneme celkový vznos kouřové vlečky.
angl. thermal plume rise; slov. termický vznos dymovej vlečky; 1993-a3

vzorec

, viz též formule, rovnice, věta, vztah, zákon, index.
angl. formula; slov. vzorec; 1993-a1

vzorec Ångströmův

1. jeden z empirických vzorců pro výpočet efektivního vyzařování zemského povrchu E při jasné obloze. Má tvar:

E = σ T^{4} [A + B \exp (- C e)],

kde T značí teplotu vzduchu v K a e dílčí tlak vodní páry, v obou případech podle měření v meteorologické budce, σ je Stefanova a Boltzmannova konstanta, A, B, C značí empir. konstanty platící pro dané místo. Považujeme-li zemský povrch za dokonale černý v oboru dlouhovlnného záření, lze z Ångströmova vzorec pro zpětné záření E_z odvodit vztah:

E_{Z} = σ T^{4} [1 - A - B exp (- C e)],

který bývá v literatuře rovněž označován jako vzorec Ångströmův. Viz též vzorec Bruntův;
2. jeden ze skupiny empir. vzorců pro výpočet denních nebo měs. úhrnů globálního slunečního záření Q. Obvykle se uvádí ve tvaru

Q = Q_{0} (1 - (1 - τ) k),

kde Q₀ značí příslušný úhrn globálního slunečního záření při stále jasné obloze, τ je empir. parametr měnící se s místem a roč. dobou a za k se dosazuje 1 – s_r, kde s_r je relativní trvání slunečního svitu. Obdobný je např. vzorec Kimballův, v němž k se rovná prům. pokrytí oblohy oblaky

\bar{n}

za uvažované období (den, měsíc), nebo vzorec Savinovův, v němž

k = (\bar{n} + 1 - s_{r}) / 2 .

Vzorec Ångströmův je pojmenován podle švédského fyzika K. Ångströma.
angl. Ängström formula; slov. Ängströmov vzorec; 1993-a1

vzorec Babinetův

jeden z barometrických vzorců, používaných při barometrické nivelaci. Vyjadřuje vztah mezi tloušťkou Δz [m] vrstvy vzduchu shora a zdola omezené dvěma izobarickými hladinami p₀ a p₁, v níž je prům. teplota T_m [°C]. Babinetův vzorec dostaneme integrací rovnice hydrostatické rovnováhy podle vert. souřadnice za předpokladu, že hustota vzduchu se v uvažované vrstvě s výškou nemění. Babinetův vzorec se používá ve tvaru:

Δ z = 16000 (1 + 0,004 T_{m}) \frac{p_{0} - p_{1}}{p_{0} + p_{1}},

nebo

\frac{p_{0}}{p_{1}} = \frac{16000 (1 + 0,004 T_{m}) + Δ z}{16000 (1 + 0,004 T_{m}) - Δ z},

přičemž p₀ > p₁. Babinetův vzorec se užívá pro určení rel. nadm. výšky (svislé vzdálenosti) dvou míst, na nichž byl současně změřen tlak vzduchu p₀ a p₁ teploty T₀ a T₁. Vzorec odvodil franc. fyzik J. Babinet kolem r. 1850. Vzhledem ke zjednodušujícím předpokladům, použitým při odvození vzorce, je přesnost údajů v podstatě nepřímo úměrná vzdálenosti uvažovaných tlakových hladin. Proto se Babinetův vzorec používá jen pro tloušťky vrstev zhruba do 1 000 m.
angl. Babinet formula; slov. Babinetov vzorec; 1993-a1

vzorec Bemporadův

empir. vzorec pro výpočet optické hmoty atmosféry, který přihlíží k zakřivení zemského povrchu a k atmosférické refrakci. Má tvar:

m = \frac{p_{1}}{p_{0}} [\sec θ - \frac{2,8}{90 - θ}],

kde m je opt. hmota atmosféry, p₀ normální tlak vzduchu, p₁ pozorovaný tlak vzduchu a θ zenitová vzdálenost (zenitový úhel) Slunce v úhlových stupních. Vzorec je použitelný při θ < 85°, tj. při výšce Slunce nad ideálním obzorem alespoň 5°, protože při vyšších hodnotách θ velikost opt. hmoty atmosféry příliš závisí na rozložení hustoty vzduchu ve spodních vrstvách ovzduší. To nelze s dostatečnou přesností do vzorce zahrnout. Na základě uvedeného vzorce sestavil A. Bemporad tabulky hodnot m pro různé hodnoty θ, popř. výšek Slunce nad obzorem. Pro hodnoty menší než 70°, tj. při výšce Slunce nad obzorem alespoň 20°, lze Bemporardův vzorec zjednodušit na přibližný vzorec:

m = \sec θ .

Vzorec odvodil A. Bemporad roku 1905.
angl. Bemporad formula; slov. Bemporadov vzorec; 1993-a1

vzorec Bouguerův

, syn. zákon Bouguerův.
angl. Bouguer´s law; slov. Bouguerov vzorec; 1993-a1

vzorec Bruntův

jeden z empir. vzorců pro výpočet efektivního vyzařování zemského povrchu E při jasné obloze. Má tvar:

E = σ T^{4} (a - b \sqrt{e}),

kde T značí teplotu vzduchu v K, e tlak vodní páry podle měření v meteorologické budce, σ je Stefanova a Boltzmannova konstanta, a, b, značí empir. parametry platné pro dané místo. Považujeme-li zemský povrch za dokonale černý v oboru dlouhovlnného záření, lze z Bruntova vzorce odvodit vztah pro zpětné záření E_z ve tvaru:

E_{z} = σ T^{4} (1 - a + b \sqrt{e}),

který bývá v literatuře rovněž označován jako Bruntův vzorec. Bruntův vzorec patří mezi historicky významným vztahům. Viz též vzorec Ångströmův.
angl. Brunt formula; slov. Bruntov vzorec; 1993-a2

vzorec Clapeyronův

, syn. rovnice stavová.
angl. Clapeyron formula; slov. Clapeyronov vzorec; 1993-a1

vzorec Ferrelův

, syn. vztah Ferrelův.
slov. Ferrelov vzorec; 1993-a1

vzorec Hannův pro pokles tlaku vodní páry s výškou

jeden z empir. vzorců vyjadřujících úbytek tlaku vodní páry s nadm. výškou v horských oblastech, který má tvar:

e_{z} = e_{0} 10^{- \frac{z}{6300}},

kde e_z je tlak vodní páry v převýšení z [m], e₀ tlak vodní páry ve výchozí hladině při zemi. Vzorec, který se týká prům. rozložení vodní páry, odvodil rakouský meteorolog J. Hann z pozorování na horských stanicích. V horských oblastech se tlak vodní páry snižuje na každých 2 000 m výšky zhruba o polovinu. Pro výpočet poklesu tlaku vodní páry s výškou ve volné atmosféře se používá analogických vzorců; tlak vodní páry se ve volné atmosféře snižuje přibližně na polovinu na každých 1 500 m výšky.
angl. Hann formula for fall of water vapour pressure with height; slov. Hannov vzorec pre pokles tlaku vodnej pary s výškou; 1993-a1

vzorec Hannův pro redukci teploty vzduchu

, viz redukce teploty vzduchu.
angl. Hann formula for reduction of air temperature; slov. Hannov vzorec pre redukciu teploty vzduchu; 1993-a1

vzorec Hennigův

, viz vztah Ferrelův.
angl. Henning formula; slov. Hennigov vzorec; 1993-a1

vzorec Kaminského

, viz vítr převládající.
angl. Kaminski formula; slov. Kaminského vzorec; 1993-a1

vzorec Kimballův

, viz vzorec Ångströmův.
angl. Kimball formula; slov. Kimballov vzorec; 1993-a1

vzorec Kuzminův

vzorec pro výpočet měs. hodnot výparu ze sněhu a ledu. Má tvar:

V = n (0,18 + 0,098 v_{10}) (e_{e} - e_{d}),

kde V je výpar za měsíc v mm, n počet dní v měsíci, v₁₀ prům. měs. rychlost větru v m.s^–1 ve výšce 10 m nad povrchem sněhu, e_a tlak nasycené vodní páry v hPa odpovídající prům. měs. teplotě vzduchu a e_d je prům. měs. hodnota tlaku vodní páry ve vzduchu v hPa zjištěná měřením. Analogického vzorce lze použit i pro výpočet denní hodnoty výparu ze sněhu (pro n = 1 a denní průměry příslušných veličin).
angl. Kuzmin formula; slov. Kuzminov vzorec; 1993-a1

vzorec Lambertův pro intenzitu záření

, viz zákon Beerův.
slov. Lambertov vzorec pre intenzitu žiarenia; 1993-b1

vzorec Lambertův pro výpočet průměrného směru větru

vzorec pro výpočet prům. směru větru z četností směru větru pozorovaného v osmidílné větrné růžici. Za předpokladu, že rychlosti větru jsou ve všech osmi směrech stejné, má tvar:

t g α = \frac{E - W + (N E + S E - N W - S W) \cos 45 °}{N - S + (N E + N W - S E - S W) \cos 45 °},

kde α je úhel mezi poledníkem a prům. směrem větru a symboly pro osm směrů větru vyjadřují počet případů výskytu větru daného směru.
angl. Lambert formula for mean direction of wind; slov. Lambertov vzorec pre výpočet priemerného smeru vetra; 1993-a1

vzorec Laplaceův

1. jeden z barometrických vzorců, používaný ve tvaru:

z = 8000 (1 + α T) \ln \frac{p_{0}}{p},

nebo

z = 18400 (1 + α T) \log \frac{p_{0}}{p},

kde z je výška v m nad výchozí hladinou, p₀ tlak vzduchu ve výchozí hladině, p tlak vzduchu ve výšce z, α je konstanta rovná 0,003 66 a T je teplota vzduchu ve °C. Pro reálné ovzduší, v němž se teplota mění s výškou, se symbolem T rozumí prům. teplota ovzduší v dané vrstvě vzduchu, počítaná obvykle jako aritmetický průměr teploty v hladinách s tlakem p₀ a p. V uvedených vzorcích se nebere zřetel na vliv vlhkosti vzduchu. Viz též vzorec Babinetův, vzorec Laplaceův a Rühlmannův.
angl. Laplace formula; slov. Laplaceov vzorec; 1993-a3

vzorec Laplaceův a Rühlmannův

, formule barometrická úplná — nejpřesnější barometrický vzorec, který přihlíží jak k vlhkosti vzduchu, tak k závislosti síly zemské tíže na zeměp. šířce a výšce nad hladinou moře. Uvádí se ve tvaru:

\ln \frac{p_{1}}{p_{2}} = (1 - α T_{m}) (1 - 0,377 \frac{\bar{e}}{\bar{p}}) (1 - 0,002644 \cos 2 φ) (1 - β z_{m}) \frac{Δ z}{18400},

kde Δz = z₂ – z₁ je rozdíl nadm. výšek [m] tlakových hladin p₂ a p₁, T_m prům. teplota ve °C,

\bar{e}

prům. tlak vodní páry a

\bar{p}

prům. tlak vzduchu ve vrstvě mezi oběma hladinami, z_m = ½(z₁ + z₂) je nadm. výška středu uvažované vrstvy, φ; značí zeměp. šířku, α je konstanta rovná 0,003 66, β konstanta rovná 0,000 000 314 pro volnou atmosféru a 0,000 000 196 pro horské oblasti. Tento vzorec, nazývaný též úplná barometrická formule, vznikl tak, že původní vzorec Laplaceův z let 1799 až 1805 zdokonalil R. Rühlmann v roce 1870.
angl. Laplace and Rühlmann formula; slov. Laplaceov a Rühlmannov vzorec; 1993-a1

vzorec Magnusův

empir. vzorec pro závislost tlaku nasycené vodní páry e_s nad rovinným vodním povrchem na teplotě vzduchu. Má tvar:

e_{s} = e_{s 0} 10^{\frac{7,45 T}{235 + T}},

kde e_s0 = 6,10 hPa je tlak nasycené vodní páry při 0 °C a T teplota vzduchu ve °C. Z Magnusova vzorce vyplývá, že tlak nasycené vodní páry je funkcí pouze teploty vzduchu. Vzorec je použitelný i pro přechlazenou vodu. Viz též vztah Thomsonův.
angl. Magnus formula; slov. Magnusov vzorec; 1993-a1

vzorec Marshallův a Palmerův

, viz vztah Z—I.
slov. Marshallov a Palmerov vzorec; 1993-a1

vzorec Poissonův

, viz rovnice Poissonovy.
angl. Poisson formula; slov. Poissonov vzorec; 1993-a1

vzorec Rossbyho

, viz vlny Rossbyho.
angl. Rossby formula; slov. Rossbyho vzorec; 1993-a1

vzorec Savinovův

, viz vzorec Ångströmův.
angl. Savinov formula; slov. Savinovov vzorec; 1993-a1

vzorec Sprungův

psychrometrický vzorec používaný k praktickému určení vlhkosti vzduchu z údajů Assmannova psychrometru. Má tvar:

e = e_{s} - A (T - T^{'}) p / 755,

kde e je tlak vodní páry v místě měření v torrech, e_s tlak nasycené vodní páry v torrech při teplotě udávané vlhkým teploměrem, p značí tlak vzduchu v torrech, A je psychrometrický koeficient, jehož hodnota je pro uměle ventilovaný psychrometr a pro vodu 0,5 (pro led 0,43), T značí teplotu suchého teploměru a T' teplotu vlhkého teploměru. Vzorec je pojmenován podle něm. meteorologa A. Sprunga (1848–1909).
angl. Sprung formula; slov. Sprungov vzorec; 1993-a2

vzorec Stokesův

vzorec pro výpočet rychlosti pádu sférických vodních kapek při malých poloměrech kapek. Má tvar:

v = \frac{2}{9} \frac{(ρ_{w} - ρ) g}{μ} r^{2} ≅ \frac{2}{9} \frac{ρ_{w} g}{μ} r^{2},

kde v je pádová rychlost vodní kapky, r její poloměr, ρ_w hustota vody, ρ hustota vzduchu, µ dynamický koeficient vazkosti vzduchu a g tíhové zrychlení. Stokesův vzorec lze použít u kapek s poloměrem r ≤ 5.10_–5 m. Viz též zákon Stokesův, pádová rychlost kapek.
angl. Stokes formula; slov. Stokesov vzorec; 1993-a2

vzorec Thomsonův

, viz vztah Thomsonův.
slov. Thomsonov vzorec; 1993-a1

vzorec Wussowův

, viz vztah Wussowův.
slov. Wussowov vzorec; 1993-a1

vzorec Zenkerův

, viz kontinentalita klimatu termická.
angl. Zenker formula; slov. Zenkerov vzorec; 1993-a1

vzorec barometrický

, syn. formule barometrická.
angl. barometric formula; slov. barometrický vzorec; 1993-a1

vzorec psychrometrický

, formule psychrometrická — poloempirický vzorec používaný při výpočtu psychrometrických tabulek. Má tvar:

e = e_{s} - A p (T - T^{'}),

kde e je tlak vodní páry ve vzduchu, e_s tlak nasycené vodní páry určený s ohledem na fázi vody při teplotě udávané vlhkým teploměrem, A značí psychrometrický koeficient, p tlak vzduchu, T teplotu vzduchu udanou suchým teploměrem a T' teplotu udanou vlhkým teploměrem. Hodnota e_s závisí na skupenství vody ve vlhkém obalu teploměru. K praktickému určování vlhkosti vzduchu na základě měření Assmannovým psychrometrem se používá psychrometrický vzorec v úpravě Sprungově.
V termodynamice atmosféry se psychrometrický vzorec uvádí též ve tvaru:

w = w^{″} - \frac{c_{p d} (T - T_{i v})}{L_{w v}},

kde w je směšovací poměr, w" směšovací poměr ve vzduchové částici nasycené při izobarické vlhké teplotě T_iv, c_pd měrné teplo při konstantním tlaku pro suchý vzduch a L_wv latentní teplo vypařování. Protože izobarickou vlhkou teplotu T_ív lze v podstatě ztotožnit s teplotou naměřenou vlhkým teploměrem, umožňuje výše uvedený vztah vypočítat z naměřených teplot suchého a vlhkého teploměru, jakož i z hodnoty max. směšovacího poměru při teplotě T_iv aktuální směšovací poměr ve vzduchové částici při teplotě T. Viz též vzorec Sprungův.
angl. psychrometric formula; slov. psychrometrický vzorec; 1993-a1

vztah

, viz též formule, vzorec, zákon, rovnice, věta.
slov. vzťah; 1993-a1

vztah Z–I

vztah mezi radiolokační odrazivostí a intenzitou srážek, užívaný při praktických radiolokačních měřeních. Vztah má tvar:

Z = a I_{R}^{b},

kde Z je radiolokační odrazivost (mm⁶.m³) a I_R je intenzita srážek (mm.h^–1). Tento tvar vztahu využívá předpoklad platnosti Marshallova Palmerova rozdělení velikosti dešťových kapek a jeden z prvních a stále často užívaných vztahů Z–I_R stanovili již v r. 1948 J. S. Marshall a Mc W. K. Palmer. Konstanty a, b mohou kolísat v poměrně širokých mezích (a od 50 do 2 000, b od 1 do 2,8). V Evropě jsou nejčastěji užívané hodnoty a = 200 a b =1,6, které byly odvozeny pro dešťové srážky z vrstevnaté oblačnosti ve stř. zeměp. šířkách. Empirické vyjádření vztahu Z–I_R nahrazuje exaktní vztah mezi koeficientem radiolokační odrazivosti a intenzitou srážek, který může být stanoven pouze na základě znalostí spektra velikostí srážkových částic a jejich pádové rychlosti. Viz též odrazivost meteorologického cíle radiolokační.
slov. Z–I vzťah; 1993-a2

vztah Allardův

vztah vyjadřující závislost mezi prahovou hodnotou osvětlení oka, svítivostí zdroje světla, dohledností, propustností ovzduší a vzdáleností zdroje světla od fotometru. Používá se ve tvaru:

E_{T} = \frac{I}{D^{2}} p^{D / Z},

kde E_t je prahová hodnota osvětlení v lx, I svítivost zdroje světla v cd, D dohlednost v m, P značí propustnost atmosféry v % a Z vzdálenost zdroje světla od fotometru udávaná v m. Hodnota E_t je pro noční hodiny rovna 10^–6,1 lx, za svítání a soumraku 10^–5 lx, během dne 10^–4 (při bezoblačném dni 10^–3) lx. V letecké meteorologii se Allardův vztah používá pro přepočet hodnot propustnosti atmosféry na dráhovou dohlednost. Vzorec slouží při porovnání dohlednosti měřené přístrojem a meteorologické dohlednosti vizuálně odhadované pozorovatelem. Viz též měření dráhové dohlednosti, vztah Koschmiederův.
angl. Allard formula; slov. Allardov vzťah; 1993-a3

vztah Chrgianův

, viz radioatmosféra standardní.
slov. Chrgianov vzťah; 1993-a1

vztah Ferrelův

, vzorec Ferrelův — vztah umožňující přibližné určení výšky základny konv. oblačnosti nad zemí jako funkce deficitu teploty rosného bodu (T – T_d). Má tvar:

z = 122,6 (T - T_{d})

kde z je výška základny konv. oblačnosti v m, T teplota vzduchu ve °C, měřená v meteorologické budce a T_d teplota rosného bodu. Vztah se nazývá podle amer. fyzika W. Ferrela (1817–1891) a vychází z předpokladu, že teplota klesá s výškou o 9,8 °C a rosný bod o 1,8 °C na každý kilometr nadmořské výšky, což je přibližně správné v dobře promíchávané mezní vrstvě. Platnost tohoto přibližného vztahu experimentálně potvrdilo více autorů. V něm. met. literatuře bývá označován jako Hennigův vzorec, v amer. literatuře se používá název „dew–point formula“. V současné době se s jeho použitím setkáváme jen zřídka.
angl. dew-point formula; Ferrel formula; slov. Ferrelov vzťah; 1993-a3

vztah Koschmiederův

vztah vyjadřující závislost mezi prahovým kontrastem oka, propustností atmosféry, dohledností a vzdáleností mezi světelným zdrojem a fotometrem. Používá se ve tvaru:

E_{c} = P^{D / Z},

kde E_c je prahový kontrast oka v % (při přepočtu hodnoty propustnosti atmosféry na dráhovou dohlednost se používá hodnota 5 %), P propustnost atmosféry v %, D dohlednost v m a Z vzdálenost světelného zdroje od fotometru udaná v m. V letecké meteorologii se Koschmiederův vztah používá při přepočtu hodnot propustnosti atmosféry na dráhovou dohlednost. Vzorec slouží i k porovnání měřené a vizuálně odhadované dohlednosti. Byl nazván podle něm. meteorologa H. Koschmiedera (1925). Viz též měření dráhové dohlednosti, vztah Allardův.
angl. Koschmieder formula; slov. Koschmiederov vzťah; 1993-a3

vztah Lajchtmanův

vztah vyjadřující změnu rychlosti větru s výškou v závislosti na vert. teplotním gradientu a na velikosti tření vzduchu o zemským povrch. Lajchtmanův vztah lze psát ve tvaru

\frac{v_{1}}{v_{2}} = \frac{z_{1}^{1 - n} - z_{0}^{1 - n}}{z_{2}^{1 - n} - z_{0}^{1 - n}},

kde v₁ a v₂ je rychlost větru v hladině 1 a v hladině 2, z₁ a z₂ výška hladiny 1 a hladiny 2, n značí koeficient závislý na teplotním zvrstvení ovzduší a z₀ parametr drsnosti zemského povrchu. Uvedený vztah, nazvaný podle D. L. Lajchtmana, se používal při studiu přízemní a mezní vrstvy atmosféry.
angl. Lajchtman formula; slov. Lajchtmanov vzťah; 1993-a3

vztah Marshallův a Palmerův

, viz vztah Z—I.
angl. Marshall and Palmer formula; slov. Marshallov a Palmerov vzťah; 1993-a1

vztah Mayerův

vztah mezi měrným teplem plynů za stálého tlaku a měrným teplem plynů za stálého objemu, uváděný ve tvaru:

c_{p} - c_{v} = R,

kde c_p je měrné teplo daného plynu za stálého tlaku, c_v měrné teplo za stálého objemu a R měrná plynová konstanta. Mayerův vztah platí přesně pouze pro ideální plyn. Uvedený vztah, který objevil a formuloval něm. lékař a fyzik J. R. von Mayer v r. 1867, má časté uplatnění v termodynamice atmosféry.
angl. Mayer formula; slov. Mayerov vzťah; 1993-a1

vztah Němcův

empir. vztah vyjadřující závislost množství dešťových srážek na době trvání a pravděpodobnosti opakování jejich výskytu. Má tvar:

H_{s} = (a . \log t + b) N^{n},

kde H_s je množství srážek v mm vodního sloupce, t doba trvání srážek v minutách, N počet let, za který se tyto srážky opakují v dlouholetém průměru (např. pro déšť opakující se v dlouholetém průměru jednou za 50 let je N = 50); a, b, n jsou parametry zjištěné pro jednotlivé srážkoměrné stanice. Němcův vztah umožňuje provádět poměrně spolehlivé výpočty pro celé území ČR, a to pro intervaly hodnot t od 15 do 120 minut a N od 5 do 100 let. Uvedený vztah byl odvozen J. Němcem (1964) na základě rozsáhlého ombrografického materiálu s dobou trvání intenzivních srážek do 2 hodin, který pro území ČR předtím zpracoval J. Trupl (1958). Viz též vztah Wussovův.
angl. Němec formula; slov. Nemcov vzťah; 1993-a1

vztah Thomsonův

(Thomsonův a Gibbsův) — teor. odvozený vztah vyjadřující závislost tlaku nasycené vodní páry nad zakřiveným povrchem na poloměru křivosti tohoto povrchu. Má tvar

\ln \frac{e_{s r}}{e_{s}} = \frac{c}{r},

kde e_sr je tlak nasycené vodní páry nad zakřiveným povrchem, e_s tlak nasycené vodní páry nad dokonale rovinným povrchem, r poloměr zakřivení povrchu (v případě dutého tvaru vodního povrchu, např. v kapiláře, musíme poloměr křivosti r uvažovat záporný) a paramter c vztahem:

c = \frac{2 σ}{ρ_{w} R_{v} T},

přičemž σ značí povrchové napětí vody, ρ_w hustotu vody, R_v měrnou plynovou konstantu vodní páry a T teplotu v K. Z Thomsonova vztahu vyplývá, že větší oblačné kapičky vyžadují ke kondenzačnímu růstu menší přesycení vzduchu vodní párou než kapičky menší, takže rostou na úkor menších kapiček. Uvedený vztah odvodil angl. fyzik W. Thomson (pozdější lord Kelvin) v r. 1871; někdy je též označován jako vztah Thomsonův a Gibbsův. Viz též vzorec Magnusův.
angl. Thomson formula; slov. Thomsonov vzťah; 1993-a1

vztah Thomsonův a Gibbsův

, syn. vztah Thomsonův.
slov. Thomsonov a Gibbsov vzťah; 1993-a1

vztah Wussowův

empir. vztah kategorizující intenzitu srážek, převážně dešťových, podle jejich množství a trvání. Platí-li pro srážky s trváním do 2 hodin nerovnost

h \leq \sqrt{5 t},

kde h je množství srážek v mm vodního sloupce a t doba jejich trvání v minutách, označuje se déšť jako normální. Pro

2 \sqrt{5 t} \geq h > \sqrt{5 t},

je déšť označován jako silný liják a pro

h > 2 \sqrt{5 t}

jako katastrofální liják („vis maior“). Pro deště s trváním nad 2 hodiny se vztah pod odmocninou modifikuje na tvar

5 t - \frac{1}{576} t^{2} .

Uvedené vztahy, které odvodil pro Německo G. Wussov (1922), se používaly i pro naše území. Viz též vztah Němcův.
angl. Wussow formula; slov. Wussowov vzťah; 1993-a1

vztah Šatského

jeden z empir. vzorců, který umožňuje odhadnout velikost výparu z volné vodní hladiny. Vychází ze závislosti výparu na teplotě vzduchu a relativní vlhkosti vzduchu v daném období. Má tvar:

\bar{V} = 0, 06 (15 + \bar{T}) (100 - {\bar{r}}_{v}),

kde

\bar{V}

je prům. měs. výpar v cm,

\bar{T}

prům. měs. teplota vzduchu ve °C,

{\bar{r}}_{v}

prům. měs. relativní vlhkost vzduchu v % a 0,06 koeficient stanovený na základě výparu podle záznamů registračních výparoměrů. Vztah, který odvodil ruský meteorolog A. L. Šatskij, má v současné době pouze historický význam.
slov. Šatského vzťah; 1993-a2

vztlak

v dynamické meteorologii označení pro vertikálně orientovanou výslednici síly zemské tíže a hydrostatické (aerostatické) vztlakové síly, která působí na vzduchovou částici. V případě, že je výslednice těchto sil orientována k zemskému povrchu, mluvíme obvykle o záporném vztlaku. Na rozdíl od dynamické meteorologie se v mechanice tekutin vztlakem rozumí pouze hydrostatická vztlaková síla. Používání termínu (archimedovská) vztlaková síla jako syn. vztlaku v dynamické meteorologii proto není vhodné. Viz též metoda částice.
angl. buoyancy; slov. vztlak; 2014

vánek

1. vítr o prům. rychlosti 0,3 až 1,5 m.s^–1 nebo 1 až 5 km.h^–1. Odpovídá prvnímu stupni Beaufortovy stupnice větru; 2. obecné označení pro zpravidla slabý vítr místní cirkulace charakteristické výraznou denní změnou směru, jakým je např. bríza.
angl. breeze; light air ; slov. vánok; 1993-a3

vánice sněhová

lid. označení pro sněžení při vysoké rychlosti větru, kdy pozorujeme vysoko zvířený sníh. Kromě padajícího sněhu může být větrem unášen také již napadlý, především čerstvý sníh, zvláště při nízké teplotě vzduchu. Viz též bouře sněhová, blizard.
angl. snowstorm; slov. fujavica; chumelica; metelica; 1993-a2

vánky pobřežní

, starší označení pro brízu.
angl. land or sea breeze; slov. pobrežné vánky; 1993-a3

vír cirkumpolární

(polární) — ve všeobecné cirkulaci atmosféry cyklonální záp. proudění kolem geograf. pólů ve vyšších hladinách troposféry a ve spodní stratosféře. Na výškových mapách mu odpovídají uzavřené cyklonální izohypsy absolutní barické topografie.
angl. circumpolar vortex; polar vortex; circumpolar whirl ; slov. cirkumpolárny vír; 1993-a1

vír oblačný

1. seskupení oblačnosti pozorované např. na družicových snímcích. Vyskytují se jednak velké víry, např. cyklony, nebo víry menšího měřítka, např. v závětří ostrovů či izolovaných hor. 2. jakýkoliv oblačný vír pozorovaný ze zemského povrchu, např. vír související s trombou či tornádem, různé turbulentní víry na spodní základně oblačnosti konv. bouří nebo vytvářející se za silnějšího proudění v blízkosti výrazných orografických překážek proudění (např. hor).
angl. cloud vortex; slov. oblačný vír; 1993-a3

vír polární

, syn. vír cirkumpolární.
slov. polárny vír; 1993-a1

vír prachový nebo písečný

(rarášek) — vír s více méně vert. osou rotace vznikající odspodu konvekcí ve vrstvě vzduchu u silně přehřátého zemského povrchu s velmi vysokým stupněm vertikální instability atmosféry. Poloměr víru s výškou roste. Vír může rotovat v obou směrech kolem středu, který nemusí obsahovat prach nebo písek. Byly zdokumentovány víry tohoto typu, které dosáhly výšku kolem 1 000 m, převažují však výšky kolem 30 m. Víry od výšky 100 m bývají už využitelné i pro bezmotorové lety letadel. Rychlost rotace víru se může měnit od méně než 15 m/s do více než 85 m/s. Mohou se vyskytovat i za jasného počasí a mohou způsobovat škody v úzkém pásu o šířce několik m, jímž postupují. Viz též tromba, prach nebo písek nízko (vysoko) zvířený.
angl. whirlwinds; slov. prachový alebo piesočný vír; 1993-a3

vír turbulentní

, viz spektrum turbulentních vírů, turbulence.
angl. eddy; turbulent vortex; slov. turbulentný vír; 1993-a1

vírnatost

, historický termín pro vorticitu.
slov. vírnatosť; 1993-a2

víry v atmosféře

pojmem vír obecně označujeme rotační pohyb hmotného elementu v plynu nebo v kapalině. V atmosféře se lze setkat s víry různých velikostí, které vznikají z rozmanitých příčin. Největším vírem, souvisejícím se všeobecnou cirkulací atmosféry, je cirkumpolární vír, patrný na výškových mapách horní troposféry a spodní stratosféry. K vírům synoptického měřítka patří cyklony a tropické cyklony. V subsynoptickém měřítku lze na družicových snímcích často identifikovat různé oblačné víry, k vírům malého měřítka o průměru řádově jednotek až stovek m patří prachové nebo písečné víry a tromby. Všechny zmíněné víry se vyznačují přibližně vert. orientací rotační osy. V atmosféře se však vytvářejí i stabilní víry s horiz. nebo kvazihorizontální osou, tzv. rotory. S turbulencí v atmosféře je spjat výskyt náhodně se pohybujících nestabilních vírů s různou orientací osy rotace, jejichž průměry dosahují od několika mm do stovek m. Viz též měřítko vírů v atmosféře, proudění vírové.
angl. whirls in atmosphere; slov. víry v atmosfére; 1993-a1

víry závětrné

víry vyskytující se v závětří orografických překážek. Mezi závětrné víry patří víry s přibližné horiz. osou, tj. rotory, pozorované při vírovém proudění nebo při proudění ve tvaru vln, dále pak víry s přibližně vert. osou, vznikající při obtékání ostrovů nebo izolovaných horských vrcholů a vytvářející tzv. Kármánovu vírovou dráhu. Naposled zmíněné víry lze často sledovat na družicových snímcích v podobě oblačných vírů (např. za ostrovem Jan Mayen). Viz též proudění rotorové, perioda uvolňování vírů.
angl. lee eddy; leeward eddy; slov. záveterné víry; 1993-a1

vítr

jeden ze základních met. prvků, který popisuje pohyb zvolené částice vzduchu v určitém místě atmosféry v daném časovém okamžiku. Pro jeho vyjádření užíváme vektor rychlosti větru, v met. praxi zkráceně vektor větru. Horiz. složka vektoru větru vzniká především působením horiz. složky síly tlakového gradientu a Coriolisovy síly. Dále se uplatňuje i odstředivá síla a síla tření. Vert. složka vektoru větru vzniká jako důsledek pohybu vzduchu v cirkulačních a frontálních systémech, konvekce, obtékání překážek apod. V běžné řeči se za vítr považuje jen horiz. složka vektoru větru. Vítr je prostředkem přenosu vody v atmosféře, přenosu energie, hybnosti a dalších fyz. vlastností ve vzduchových hmotách. Zvyšuje intenzitu výparu z vodní hladiny a z povrchu vlhkých předmětů, odnímá teplo tělesům, působí na překážky dynamickým tlakem, ovlivňuje ukládání sněhových závějí, vytváření námrazků apod. V met. praxi se sleduje odděleně směr a velikost vektoru větru jako směr větru a rychlost větru. Viz též měření větru, profil větru, protivítr, radiovítr, zákon větru barický, energie větru, vánek, náraz větru, pole větrů, pulzace větru, růžice větrná, tlak větru, extrémy rychlosti větru, stáčení větru, stočení větru, střih větru, bouře větrná.
angl. wind; slov. vietor; 1993-a3

vítr Eulerův

vítr působený výlučně horiz. složkou síly tlakového gradientu. Vane kolmo na izobary nebo izohypsy z oblasti vyššího do oblasti nižšího tlaku vzduchu. Podmínky pro vznik Eulerova větru mohou být v reálné atmosféře přibližně splněny pouze ve volné atmosféře nad rovníkem nebo v jeho blízkosti, protože horiz. složka Coriolisovy síly klesá na rovníku k nule a ve volné atmosféře lze sílu tření zanedbat. Pojem zavedl H. Jeffreys (1922).
angl. Eulerian wind; slov. Eulerov vietor; 1993-a1

vítr ageostrofický

, proudění ageostrofické — vektorový rozdíl vektorů skutečného a geostrofického větru. Ve volné atmosféře se geostrofický vítr v základním přiblížení nejčastěji interpretuje jako výslednice čtyř složek, tj. složky izalobarické (izalohyptické), kinetické, konv. a cyklostrofické. Tyto složky bývají někdy označovány jako vítr izalobarický, kinetický, konv. a cyklostrofický. V podrobnějším přiblížení lze odvodit i další příspěvky k ageostrofickému větru vznikající např. u proudění, které má současně vertikální i meridionální složky pohybu. Teoreticky lze dokázat, že každé proudění s meridionální složkou pohybu musí obsahovat ageostrofickou složku. Velikost rychlosti ageostrofického větru bývá ve volné atmosféře u proudění velkých měřítek zpravidla alespoň o řád menší než velikost rychlosti větru geostrofického, přesto má ageostrofický vítr zásadní význam pro transformace kinetické energie v atmosféře a vývoj pole atmosférického tlaku.
angl. ageostrophic wind; slov. ageostrofický vietor; 1993-a3

vítr alobarický

, syn. vítr izalobarický.
angl. allobaric wind; slov. alobarický vietor; 1993-a1

vítr alohyptický

, viz vítr izalobarický.
angl. allohyptic wind; slov. alohyptický vietor; 1993-a1

vítr anabatický

(výstupný) — vítr se vzestupnou složkou. Při zemském povrchu se jedná především o výstup teplého vzduchu do vyšších poloh, tedy denní fázi horského a údolního větru a svahového větru. V uvedeném smyslu sem patří i vynucené výstupy vzduchu v cyklonách, na návětří hor apod. Anabatický charakter mají také výkluzné pohyby vzduchu na anafrontách. Opačného smyslu je katabatický vítr.
angl. anabatic wind; slov. anabatický vietor; 1993-a3

vítr antibarický

, proudění antibarické — horiz. proudění bez tření v atmosféře, při němž síla horiz. tlakového gradientu má stejný směr jako Coriolisova síla a jejich výslednice je v rovnováze s odstředivou silou. Antibarický vítr se nevyskytuje jako součást velkoprostorových pohybů v rámci všeobecné cirkulace atmosféry čili primární cirkulace. Antibarický vítr se však může blížit proudění ve tvaru malých vírů s přibližně vert. osou, pozorovaných někdy u zemského povrchu při uvolňování výstupních konv. proudů. Tyto víry se lid. nazývají rarášek nebo čertík.
angl. antibaric wind; slov. antibarický vietor; 1993-a1

vítr antitriptický

rovnoměrné, přímočaré a horiz. proudění vzduchu za předpokladu, že síla tření je v rovnováze s horizontální složkou síly tlakového gradientu a ostatní horiz. síly působící na vzduchovou částice lze zanedbat. Antitripický vítr vane kolmo na izobary. Skutečné horiz. proudění se mu může blížit, jestliže tečné i normálové zrychlení pohybu vzduchových částic je nepatrné a Coriolisova síla zanedbatelná vůči síle tření. Tento případ nastává v mezní vrstvě atmosféry v blízkosti rovníku a při některých místních cirkulacích vzduchu. Název antitripický vítr zavedl angl. meteorolog H. Jeffreys v r. 1922.
angl. antitriptic wind; slov. antitriptický vietor; 1993-a1

vítr barický

, proudění barické — horiz. proudění bez tření v atmosféře, pří kterém síla horiz. tlakového gradientu a Coriolisova síla směřují proti sobě. Příkladem barického větru je geostrofický vítr a gradientový vítr.
angl. baric wind; slov. barický vietor; 1993-a1

vítr bouřlivý

vítr o prům. rychlosti 17,2 až 20,7 m.s^–1 nebo 62 až 74 km.h^–1. Odpovídá osmému stupni Beaufortovy stupnice větru. Ve výkazech met. pozorování je jako bouřlivý vítr uváděn vítr o prům. rychlosti alespoň 17,2 m.s^–1. V době, kdy stanice nebyly vybaveny větroměrnými přístroji, byl jako bouřlivý vítr uváděn vítr odpovídající osmému stupni Beaufortovy stupnice a vyšším.
angl. fresh gale; gale; slov. búrlivý vietor; 1993-a3

vítr boční

vodorovná složka rychlosti větru (vzhledem k zem. povrchu) kolmá ke směru pohybu tělesa, např. letadla, lodě, automobilu.
angl. cross-wind; slov. bočný vietor; 1993-a1

vítr cyklostrofický

, proudění cyklostrofické — 1. jedna ze složek ageostrofického větru. Vektor rychlosti cyklostrofického větru v_c je dán vztahem:

v_{c} = - \frac{1}{λ} K_{H} v_{g}^{2} t,

kde λ značí Coriolisův parametr, K_H horiz. křivost proudnic, kterou lze aproximovat křivostí izobar nebo izohyps, v_g rychlost geostrofického větru a t jednotkový horiz. vektor orientovaný ve směru geostrofického větru. Cyklostrofický vítr má při záporné křivosti K_H (anticyklonálním zakřivení) stejný směr jako vítr geostrofický, zatímco v případě K_H > 0 (cyklonálního zakřivení) směřuje přesně proti geostrofickému větru. Cyklostrofický vítr tedy působí při cyklonálních situacích zmenšení a při anticyklonálních situacích zvětšení rychlosti skutečného horiz. proudění vůči rychlosti geostrofického větru;
2. horiz. proudění, u něhož je zrychlení působené Coriolisovou silou zanedbatelné ve srovnání s celkovým normálovým zrychlením, tj. na celkové rychlosti proudění má převažující podíl cyklostrofická složka ageostrofického větru. Příklad cyklostrofického větru poskytuje především proudění v tropických cyklonách. Termín cyklostrofického větru zavedl angl. meteorolog N. Shaw.
angl. cyclostrophic wind; slov. cyklostrofický vietor; 1993-a1

vítr dosti čerstvý

vítr o prům. rychlosti 5,5 až 7,9 m.s^–1 nebo 20 až 28 km.h^–1. Odpovídá čtvrtému stupni Beaufortovy stupnice větru.
angl. moderate breeze; slov. dosť čerstvý vietor; 1993-a3

vítr geostrofický

, proudění geostrofické — horiz. proudění bez tření v atmosféře s tangenciálním i normálovým zrychlením rovným nule. Směřuje podél přímkových izobar, popř. izohyps tak, že postavíme-li se čelem po směru proudění, máme po pravé ruce vyšší a po levé nižší tlak. Při geostrofickém proudění jsou horiz. složky síly tlakového gradientu a Coriolisovy síly stejně velké, avšak opačného směru. Rychlost geostrofického větru v_g určujeme v z-systému ze vztahu

v_{g} = - \frac{1}{ρ λ} \nabla_{H} p \times k,

v němž λ značí Coriolisův parametr, ρ hustotu vzduchu,

\nabla_{H} p

vektor horiz. gradientu tlaku vzduchu a k je jednotkový vektor ve směru vert. osy z.
S výjimkou nízkých zeměp. šířek lze geostrofický vítr používat pro řadu účelů jako vhodnou aproximaci skutečné rychlost proudění ve volné atmosféře. Pojem geostrofický vítr zavedl N. Shaw v roce 1915. Nahradíme-li ve výše uvedeném vzorci Coriolisův parametr absolutní vorticitou, obdržíme vyjádření tzv. pseudogeostrofíckého větru, které zavedl V. Vítek v r. 1955 jako aproximaci proudění použitelnou v nízkých zeměpisných šířkách. Viz též měřítko geostrofické, vítr subgeostrofický, vítr supergeostrofický, vítr ageostrofický, vítr gradientový, aproximace kvazigeostrofická.
angl. geostrophic wind; slov. geostrofický vietor; 1993-a2

vítr glaciální

, syn. vítr ledovcový.
slov. glaciálny vietor; 1993-a1

vítr gradientový

, proudění gradientově — ideální horiz. proudění bez tření v atmosféře, s nulovým tangenciálním, ale obecně s nenulovým normálovým zrychlením. Velikost rychlosti gradientového větru nejčastěji určujeme z přibližného vzorce

v_{g r} = \frac{v_{g}}{1 + \frac{K . v_{g}}{λ}},

v němž v_g značí velikost rychlosti geostrofického větru, λ Coriolisův parametr a K křivost izobar nebo izohyps. V případě cyklonálního zakřivení izobar nebo izohyps, kde K > 0, platí v_gr < v_g, naopak pro anticyklonální zakřivení izobar nebo izohyps (K < 0) je rychlost gradientového větru větší než rychlost větru geostrofického. Rychlost gradientového větru je součtem rychlostí geostrofického větru a cyklostrofické složky ageostrofického větru. Zvláštním případem gradientového větru, kdy K = 0, je geostrofický vítr směřující podél přímkových izobar, jejichž poloměr zakřivení má nekonečně velkou hodnotu. Gradientový vítr je dobrým přiblížením ke skutečnému větru ve volné atmosféře v cykloně nebo anticykloně. Má uplatnění v různých modelech a výpočtech týkajících se atm. podmínek nad hladinou barické topografie 850 hPa, kde se již zanedbává tření. Pojem zavedl N. Shaw. Viz též vítr subgradientový, vítr supergradientový.
angl. gradient wind; slov. gradientový vietor; 1993-a1

vítr gravitační

katabatický vítr způsobený horizontálními rozdíly v hustotě vzduchu. Jedná se o součást místní cirkulace, kdy je vzduch v blízkosti horského svahu či ve výše položeném terénu (např. nad náhorní plošinou) ochlazován od zemského povrchu a stéká do nižších poloh. V důsledku radiačního ochlazování vznikají noční fáze horského a údolního větru a svahového větru. Jiným typem gravitačního větru je ledovcový vítr. Někteří autoři označují jako gravitační vítr i padavý vítr typu bóry.
angl. gravity wind; slov. gravitačný vietor; 1993-a3

vítr halný

polský název (wiatr halný) pro padavý vítr charakteru fénu na svazích a předhořích polské strany Tater a ostatních horských pásem Západních Karpat. Vzniká při advekci teplých vzduchových hmot od jihu přes hřebeny uvedených pohoří. Přetékající vzduch se při klesání do nižších poloh dynamicky otepluje a rel. vysušuje, čímž nabývá charakteru teplého suchého větru, který v období výskytu sněhové pokrývky, zvláště ke konci zimy, způsobuje rychlý úbytek sněhu táním a vypařováním. Vítr halný patří do skupiny orografických větrů.
1993-a2

vítr horský a údolní

vítr místní cirkulace s denní periodicitou v horských údolích a přilehlých rovinách, který se vyskytuje současně se svahovým větrem. Při anticyklonálním počasí se údolní vzduch ve dne intenzívně prohřívá, což vede ke vzniku anabatického větru ve směru osy údolí vzhůru (tzv. údolní vítr). Naopak v noci stéká radiačně ochlazený vzduch ve formě katabatického větru údolím dolů. Tento tzv. horský vítr bývá zpravidla rychlejší (až 8 m.s^–1) než údolní vítr. Nad horským a údolním větrem zpravidla existuje kompenzující protisměrné proudění. Jakožto místní vítr mívá horský a údolní vítr různá regionální označení, např. tivano (horský vítr) a breva (údolní vítr) v oblasti jezera Lago di Como v sev. Itálii. Vysvětlení horských a údolních větrů podal rakouský meteorolog A. Wagner (1932).
angl. mountain and valley breeze; mountain-valley windsystem; slov. horský vietor; 1993-b3

vítr ionosférický

označení pro shluky (oblaky) ionizovaných částic v nižší ionosféře, které se pohybují spolu s nenabitými částicemi se vzdušným proudem v dané hladině.
angl. ionospheric wind; slov. ionosférický vietor; 1993-a1

vítr izalobarický

(alobarický) — jedna ze složek ageostrofického větru. Lze ho interpretovat jako odchylku vektoru skutečného větru od vektoru rychlosti geostrofického větru, způsobenou časovými změnami tlaku vzduchu a v z-systému určit pomocí vztahu

v_{i z} = - \frac{α}{λ^{2}} \nabla_{H} \frac{\partial p}{\partial t},

kde v_iz značí vektor izalobarického větru, α měrný objem vzduchu, λ Coriolisův parametr, p tlak vzduchu, t čas a

\nabla_{H}

horiz. gradient. Z toho vyplývá, že vektor izalobarického větru směřuje do místa s největším časovým poklesem atm. tlaku čili do izalobarického středu. V p-systému se k výpočtu izalobarického větru používá vztah:

v_{i z} = - \frac{g}{λ^{2}} \nabla_{p} \frac{\partial z}{\partial t},

v němž g je velikost tíhového zrychlení, z výška absolutní barické topografie uvažované tlakové hladiny a

\nabla_{p}

izobarický gradient. V tomto případě se však spíše používá názvu izalohyptický (méně vhodně alohyptický) vítr. Pojem izalobarický vítr definovali angl. meteorologové D. Brunt a C. K. M. Douglas r. 1928.
angl. isallobaric wind; slov. izalobarický vietor; 1993-a1

vítr izalohyptický

, viz vítr izalobarický.
angl. isallohyptic wind; slov. izalohyptický vietor; 1993-a1

vítr jezerní

, starší označení pro brízu jezerní.
slov. jazerný vietor; 1993-a2

vítr katabatický

(sestupný) — vítr se sestupnou složkou. Při zemském povrchu se jedná především o gravitační vítr; v uvedeném smyslu sem patří rovněž padavý vítr typu fénu i bóry. Katabatický charakter má také klesavý pohyb vzduchu na katafrontách a subsidence vzduchu v oblastech vyššího tlaku vzduchu. Opačného smyslu je anabatický vítr.
angl. katabatic wind; slov. katabatický vietor; 1993-a3

vítr kinetický

jedna ze složek ageostrofického větru. Vektor rychlosti kinetického větru v_ki je dán vztahem:

v_{k i} = - \frac{1}{λ} v_{g} \frac{\partial v_{g}}{\partial s} . n,

kde λ značí Coriolisův parametr, v_g rychlost geostrofického větru, n jednotkový horiz. vektor kolmý ke směru geostrofického větru a směřující od něho vlevo, zatímco ∂/∂s reprezentuje prostorovou derivaci ve směru geostrofického větru. Z uvedeného vzorce vyplývá, že kinetický vítr směřuje kolmo ke směru geostrofického větru, a to vlevo (vpravo) od něho, jestliže rychlost geostrofického větru ve směru proudění roste (klesá).
angl. kinetic wind; slov. kinetický vietor; 1993-a1

vítr konvekční

jedna ze složek ageostrofického větru. Vektor rychlosti konv. větru v_ko je v z-systému dán vztahem:

v_{k o} = - \frac{g v_{z}}{λ^{2} T} \nabla_{H} T,

kde g značí velikost tíhového zrychlení, v_z vertikální rychlost, λ Coriolisův parametr, T teplotu vzduchu a

\nabla_{H}

horiz. gradient. Z uvedeného vzorce vyplývá, že konv. vítr směřuje ve směru největšího horiz. vzrůstu (poklesu) teploty vzduchu, jestliže vert. rychlost v z-systému je záporná (kladná). V p-systému lze konv. vítr vyjádřit ve tvaru

v_{k o} = - \frac{ω α}{λ^{2} T} \nabla_{p} T,

v němž α znamená měrný objem vzduchu, ω vertikální rychlost v p-systému a

\nabla_{p}

izobarický gradient.
angl. convection wind; slov. konvekčný vietor; 1993-a1

vítr lavinový

vzduchová tlaková vlna vznikající při pohybu sněhových lavin a při průvodních jevech, jako jsou sesuny půdy, řícení balvanů apod. Vytváří se před čelem mas pohybujících se prudce dolů po svazích.
angl. avalanche blast; avalanche wind; slov. lavínový vietor; 1993-a1

vítr ledovcový

(glaciální) — vítr místní cirkulace proudící nad ledovcem nebo sněžným polem ve směru jeho spádu. Je podmíněn ochlazováním přízemní vrstvy vzduchu, který následně stéká nad teplejší nezasněžené plochy. Na rozdíl od jiných druhů gravitačního větru nemá opačnou fázi, naopak dosahuje maxima v odpoledních hodinách. Ledovcový vítr vzniká nad horskými ledovci i na okrajích pevninských ledovců, přičemž především na pobřeží Antarktidy dosahuje vysokých rychlostí a velké nárazovitosti.
angl. glacier breeze; glacier wind; slov. ľadovcový vietor; 1993-a3

vítr lesní

část místního cirkulačního systému, který vzniká na okraji lesa v důsledku rozdílu teploty mezi lesem a jeho okolím. Vane od lesa a jeho rychlost zpravidla nepřesahuje desetiny m.s^–1 s výjimkou případů, kdy po radiačním ochlazení horních částí korun stromů a vzduchu v této vrstvě, zvláště v době olistění stromů a při dostatečném korunovém zápoji, dochází ke krátkodobému zesílení cirkulace mezi lesem a okolím. Tehdy může lesní vítr dosáhnout rychlosti vyšší než 1 m.s^–1 a tím může být významný např. při leteckých aplikacích jemných látek s výrazně selektivním účinkem.
angl. forest wind; slov. lesný vietor; 1993-a3

vítr maximální (MAX WIND)

v aeorologii a letecké meteorologii označení pro max. rychlost větru ve vertikálním profilu větru. Označení maximální vítr se používá jen pro rychlosti větru větší než 30 m . s^–1 vyskytující se ve význačných hladinách nad izobarickou hladinou 500 hPa. Může se vyskytovat i několik hladin s maximálním větrem za předpokladu, že mezi dvěma sousedními hladinami s maximy rychlosti poklesne rychlost větru alespoň o 10 m . s^–1. Používá se též zkráceného označení MAX WIND. Uvádí se v aerol. zprávách a jeho prostorové rozložení se zobrazuje na mapách maximálního větru používaných při met. zabezpečení leteckého provozu. Viz též mapa tropopauzy.
angl. maximum wind; slov. maximálny vietor; 1993-a3

vítr mořský

, starší označení pro mořskou brízu.
slov. morský vietor; 1993-a2

vítr mírný

vítr o prům. rychlosti větru 3,4 až 5,4 m.s^–1 nebo 12 až 19 km.h^–1. Odpovídá třetímu stupni Beaufortovy stupnice větru.
angl. gentle breeze; slov. mierny vietor; 1993-a3

vítr místní

vítr specifický pro dané místo či region. Místní větry mívají různá regionální označení, a to i v případě obdobných příčin a vlastností.
angl. local wind; slov. miestny vietor; 1993-a3

vítr měřený radiotechnickými prostředky

, viz měření větru radiotechnickými prostředky.
slov. vietor meraný rádiotechnickými prostriedkami; 1993-a1

vítr nárazovitý

vítr krátkodobě měnící rychlost o více než 5 m/s (není normováno). V letecké meteorologii se jedná o nárazovitý vítr, pokud maximální rychlost větru přesáhne průměrnou rychlost větru o 10 kt (5 m/s) a vice během posledních 10 minut před pozorováním v případě zpráv METAR/SPECI a o 5 kt nebo více v místních pravidelných a mimořádných zprávách. Nejčastější příčinou nárazovitého větru je turbulence vyvolaná blízkými překážkami nebo přechod vírů v závětří větších překážek, popř. vírů vznikajících po uvolňování přehřátého stoupajícího vzduchu nebo přechod húlav, atmosférických front, gust front aj. Viz též náraz větru, pulzace větru.
angl. gusty wind; slov. nárazovitý vietor; 1993-a3

vítr orografický

málo používané společné označení pro orograficky podmíněné druhy místního větru, tedy pro padavý vítr, svahový vítr a horský a údolní vítr.
angl. orographic wind; slov. orografický vietor; 1993-a3

vítr padavý

katabatický vítr na závětrné straně hor, orograficky zesílený. Může se vyznačovat vysokými rychlostmi a značnou nárazovitostí. Jde o součást místní cirkulace, která na rozdíl od gravitačního větru vzniká modifikací proudění většího měřítka. Rychlost padavého větru je tak podmíněna vlastnostmi orografické překážky (tvarem, převýšením, strmostí svahů) a synoptickou situací (především velikostí horizontálního tlakového gradientu a jeho orientací vůči překážce, teplotou a vlhkostí vzduchu, vertikální stabilitou atmosféry apod.). V užším smyslu jde o vítr charakteru bóry, v širším smyslu tak označujeme i orografický fén. Jako typický příklad ve stř. Evropě se v oblasti Vysokých Tater uvádí přetékaní rychlého proudění přes Lomnické sedlo do doliny Skalnatého plesa.
angl. fall wind; slov. padavý vietor; 1993-a3

vítr pevninský

, starší označení pro pevninskou brízu.
angl. offshore wind; slov. pevninský vietor; 1993-a2

vítr pobřežní

, syn. bríza.
slov. pobrežný vietor; 1993-a3

vítr pouštní

vítr vanoucí z pouště. Je velmi suchý a obvykle prašný, velmi horký v létě, chladnější v zimě, s velkými denními amplitudami teploty. Příkladem pouštního větru je harmatan, chamsin, samum. Viz též bouře prachová.
angl. desert wind; slov. púšťový vietor; 1993-a1

vítr pravý

vektor rychlosti větru v souřadnicové soustavě pevně spojené se zemským povrchem. Viz též vítr zdánlivý.
angl. true wind; slov. pravý vietor; 1993-a3

vítr proměnlivý

vítr krátkodobě měnící směr o více než 45° (není normováno). Nejčastějším zdrojem těchto odchylek je buď mechanická turbulence v proudění za blízkými překážkami nebo termická turbulence při uvolňování přehřátého stoupajícího vzduchu.
angl. variable wind; slov. premenlivý vietor; 1993-a3

vítr prudký

vítr o prům. rychlosti 13,9 až 17,1 m.s^–1 nebo 50 až 61 km.h^–1. Odpovídá sedmému stupni Beaufortovy stupnice větru.
angl. near gale; slov. prudký vietor; 1993-a3

vítr převládající

, směr větru převládající — směr větru nejčastěji měřený nebo pozorovaný v daném místě za určité období, např. den, měsíc, sezonu nebo rok. Je jednou ze základních klimatických charakteristik určitého místa.
angl. prevailing wind; slov. prevládajúci vietor; 1993-a3

vítr přízemní

v meteorologii vítr měřený na met. stanici v dohodnuté výšce nad zemským. povrchem, obvykle ve výšce 10 m (v letectví v souladu s předpisem L3–Meteorologie standardně ve výšce 10±1 m), v níž je rušivý vliv místních překážek a terénu na proudění již výrazně menší než v těsné blízkosti povrchu. Měření přízemního větru by mělo být prováděno na otevřeném prostranství v místě bez vlivu okolních překážek. Za minimální vzdálenost od překážek se považuje desetinásobek jejich výšky, doporučuje se však větší vzdálenost, zejména od překážek z převládajících směrů větru.
angl. surface wind; slov. prízemný vietor; 1993-a3

vítr sestupný

, syn. vítr katabatický.
slov. zostupný vietor; 1993-a1

vítr silný

vítr o prům. rychlosti 10,8 až 13,8 m.s^–1 nebo 39 až 49 km.h^–1. Odpovídá šestému stupni Beaufortovy stupnice větru. Ve výkazech met. pozorování je jako silný vítr uváděn vítr o prům. rychlosti větru 10,8 až 17,1 m.s^–1. V době, kdy stanice nebyly vybaveny větroměrnými přístroji, byl jako silný vítr uváděn vítr odpovídající 6. až 7. stupni Beaufortovy stupnice.
angl. strong breeze; slov. silný vietor; 1993-a3

vítr slabý

vítr o prům. rychlosti 1,6 až 3,3 m.s^–1 nebo 6 až 11 km.h^–1. Odpovídá druhému stupni Beaufortovy stupnice větru.
angl. light breeze; slov. slabý vietor; 1993-a3

vítr sluneční

spojitý výron plazmy ze sluneční koróny do okolního prostoru. Typická rychlost slunečního větru dosahuje hodnot přibližně od 300 do 750 km.s^–1, přičemž sluneční plazma proniká do vzdáleností převyšujících padesátinásobek vzdálenosti Země od Slunce. Sluneční vítr je jednou z forem korpuskulárních toků. Ovlivňuje fyz. procesy v zemské magnetosféře a v horní atmosféře (polární záře, magnetické pole Země atd.). Viz též činnost sluneční.
angl. solar wind; slov. slnečný vietor; 1993-a3

vítr subgeostrofický

vítr, jehož rychlost je menší než rychlost geostrofického větru odpovídající danému horiz. tlakovému gradientu.
angl. subgeostrophic wind; slov. subgeostrofický vietor; 1993-a1

vítr subgradientový

vítr, jehož rychlost je menší než rychlost gradientového větru odpovídající danému horiz. tlakovému gradientu a zakřivení izobar nebo izohyps.
angl. subgradient wind; slov. subgradientový vietor; 1993-a1

vítr supergeostrofický

vítr, jehož rychlost převyšuje rychlost geostrofického větru odpovídající danému horiz. tlakovému gradientu.
angl. hypergeostrophic wind; supergeostrophic wind; slov. supergeostrofický vietor; 1993-a1

vítr supergradientový

vítr, jehož rychlost převyšuje rychlost gradientového větru odpovídající danému horiz. tlakovému gradientu a zakřivení izobar nebo izohyps.
angl. hypergradient wind; supergradient wind; slov. supergradientový vietor; 1993-a1

vítr svahový

vítr místní cirkulace s denní periodicitou na svazích horských hřebenů, kopců apod. Ve dne se vzduch nad osluněnými svahy ohřívá a stoupá ve formě anabatického větru, dále od svahu pak zpravidla existují kompenzující sestupy vzduchu. Pokud stoupající vzduch dosáhne konv. kondenzační hladiny, začnou se tvořit orografické oblaky. Naopak v noci při intenzívním radiačním ochlazování svahů stéká vzduch do nižších poloh jako vítr katabatický. V údolích se kromě svahového větru uplatňuje i horský a údolní vítr. Viz též klima svahové.
angl. slope wind; slov. svahový vietor; 1993-a3

vítr termální

vektorový rozdíl rychlosti větru v₁ ve výše ležící hladině z₁ a rychlosti větru v₂ v níže ležící hladině z₂ (

v_{T} = v_{1} - v_{2}, z_{1} > z_{2},

). Vektor v_T směřuje podél izoterem prům. virtuální teploty ve vrstvě vzduchu mezi hladinami z₁ a z₂ tak, že postavíme-li se čelem po směru vektoru v_T, máme na sev. polokouli po pravé ruce vyšší a po levé ruce nižší hodnoty prům. virtuální teploty. Na již. polokouli je tomu naopak. Velikost termálního větru je úměrná hustotě těchto izoterem a vyjadřuje míru baroklinity atmosféry. Zpravidla se vyhodnocuje jako rozdíl skutečné rychlostí větru v hladině 500 a 850 hPa a zakresluje se do map relativní topografie

\frac{500}{1000}

. Viz též vorticita termální, stáčení větru studené, stáčení větru teplé.
angl. thermal wind; slov. termálny vietor; 1993-a1

vítr výsledný

prům. vektor větru v daném místě a v dané hladině za určité období. Nemusí být výstižnou klimatickou charakteristikou, vyskytují-li se dvě největší četnosti opačných směrů s málo rozdílnými rychlostmi.
angl. resultant wind; slov. výsledný vietor; 1993-a3

vítr výstupný

, syn. vítr anabatický.
slov. výstupný vietor; 1993-a1

vítr výškový

označení pro vítr vanoucí v různých hladinách mezní vrstvy a volné atmosféry, měřený nejčastěji pomocí pilotovacích balonů nebo radiotechnických prostředků. Výškový vítr takto měřený, se počítá jako prům. hodnota z určité vrstvy, jejíž tloušťka je obvykle dána stoupací rychlostí balonu za zvolený časový interval. Pojem výškový vítr se obecně považuje za komplementární ve vztahu k přízemnímu větru, a potom se za výškový vítr zpravidla považují údaje o rychlosti větru už z hladin okolo 20 m nad zemským povrchem. Pro použití v synoptické a letecké meteorologii se výškový vítr šifruje ve zprávě z pozemní (mořské) stanice o tlaku, teplotě, vlhkosti a větru ve vyšších hladinách a ve zprávě z pozemní (mořské) stanice o výškovém větru. Jiným způsobem měření výškového větru je dálková detekce pomocí sodarů nebo wind profileru. Viz též profil větru, měření větru radiotechnickými prostředky, sondáž akustická.
angl. upper wind; slov. výškový vietor; 1993-a3

vítr zdánlivý

vektor rychlosti větru v souřadnicové soustavě pevně spojené s pohybujícím se objektem (např. lodí). Zdánlivý vítr je dán vektorovým rozdílem pravého větru a vektoru rychlosti pohybu tělesa vzhledem k pevnému bodu na Zemi.
angl. apparent wind; slov. zdanlivý vietor; 1993-a3

vítr zádový

v letectví označení pro vítr vanoucí ve směru letu.
angl. tail wind; slov. chrbtový vietor; 1993-a1

vítr údolní

, viz vítr horský a údolní.
angl. valley breeze; slov. údolný vietor; 1993-a2

vítr čerstvý

vítr o prům. rychlosti 8,0 až 10,7 m.s^–1 nebo 29 až 38 km.h^–1. Odpovídá pátému stupni Beaufortovy stupnice větru.
angl. fresh breeze; slov. čerstvý vietor; 1993-a3

výboj blesku celkový

odb. označení pro blesk, používané při jeho fyz. výkladu. Celkový výboj blesku je tvořen jedním nebo více dílčími výboji blesku s vysokými amplitudami několika kA a souvislými proudy nízké amplitudy mezi dílčími výboji. Celkový výboj blesku zpravidla trvá od 10^–4 s do l s.
slov. celkový výboj blesku; 1993-a1

výboj blesku dílčí

proudový impulz bleskového proudu. Zhruba polovina blesků směřujících do země obsahuje jeden dílčí výboj, zatímco druhá polovina dva a více dílčích výbojů. Viz též výboj blesku celkový, výboj blesku jednoduchý, výboj blesku mezi oblakem a zemí.
slov. čiastkový výboj blesku; 1993-a1

výboj blesku hlavní

výboj o vysoké proudové intenzitě a vysoké svítivosti, způsobený neutralizací kladných a záporných nábojů při el. spojení vůdčího výboje blesku se zemí nebo s oblakem. Podle parametrů hlavního výboje blesku se řeší problémy ochrany před bleskem. Viz též výboj blesku zpětný, zařízení hromosvodné.
angl. main stroke; slov. hlavný výboj blesku; 1993-a1

výboj blesku hybridní

slabý výboj blesku mezi oblaky, jenž se projevuje jen změnou el. gradientu, popř. slabým zablesknutím.
angl. hybrid discharge; slov. hybridný výboj blesku; 1993-a1

výboj blesku jednoduchý

bližší označení pro blesk, který je tvořen jen jedním dílčím výbojem blesku. Tento charakter má asi polovina všech blesků mezi oblakem a zemí. Viz též výboj blesku vícenásobný.
slov. jednoduchý výboj blesku; 1993-a1

výboj blesku mezi oblakem a okolním vzduchem

výboj směřující z oblaku vzhůru, který bývá vzácně pozorován z vysokých míst, ležících nad horní základnou oblaku, nebo z letadel.
angl. air discharge; slov. výboj blesku medzi oblakom a okolitým vzduchom; 1993-a1

výboj blesku mezi oblakem a zemí

výboj blesku, jímž se neutralizují náboje opačné polarity mezi oblakem a zemí. Rozlišují se čtyři zákl. typy tohoto výboje; a ) s vůdčím výbojem blesku šířícím se z kladného náboje oblaku k zemi (CG⁺); b) s vůdčím výbojem šířícím se ze záporného náboje oblaku k zemi (CG^–); c) vznikající na vysokém objektu na zemi a šířící se do oblaku s nábojem kladné polarity; d) vznikající na vysokém objektu na zemi a šířící se do oblaku s nábojem záporné polarity. Typ a) a b) lze rozeznat od typu c) a d) pouhým opt. pozorováním nebo ze statické fotografie podle směru větvení, které nastává ve směru šíření předvýboje. Parametry výboje blesku mezi oblakem a zemí byly a jsou předmětem intenzivního výzkumu. Výboje blesku do země způsobují škody na objektech na zemi, na el. silnoproudých i sdělovacích vedeních a zařízeních, na letadlech atd. Mohou být příčinou nežádoucích roznětů výbušnin až do několika set m pod zemí. Viz též zařízení hromosvodné, úder blesku, intenzita výbojů blesku do země, výboj blesku s vůdčím výbojem směřujícím nahoru, výboj blesku s vůdčím výbojem směřujícím dolů.
angl. cloud-to-ground discharge; ground discharge; slov. výboj blesku medzi oblakom a zemou; 1993-a3

výboj blesku mezi oblaky

výboj blesku, jímž se neutralizují náboje opačné polarity téhož oblaku nebo různých oblaků. Je nejčastějším výbojem blesku. Poměr mezi počtem výbojů blesku mezi oblaky a výbojů blesku mezi oblakem a zemí je v tropech až 10:1, zatímco u nás 5:1 až 2:1. Počáteční stadium výboje blesku mezi oblaky začíná stupňovitým vůdčím výbojem blesku, stejně jako u výboje mezi oblakem a zemí. Změna el. gradientu je podstatně pomalejší než při výboji blesku do země. Celkové trvání výboje je asi 0,2 s. Délka výboje může dosáhnout několika km, v extrémním případě až 50 km. Výboj blesku mezi oblaky způsobuje škody na letadlech, vyvolává nebezpečné indukované napětí ve venkovních i kabelových sdělovacích vedeních a el. sítích nízkého napětí. Viz též intenzita výbojů blesku mezi oblaky. Výboje blesku mezi oblaky se v soudobé odb. literatuře značí zkratkou CC (z angl. Cloud to Cloud).
angl. cloud-to-cloud discharge; slov. výboj blesku medzi oblakmi; 1993-a3

výboj blesku s vůdčím výbojem směřujícím dolů

výboj blesku mezi oblakem a zemí. Je to jediný typ blesku, který bije do země nebo nízkých objektů. Je převážně záporné polarity, může však být i polarity kladné nebo bipolární. Se vzrůstající výškou objektů se začínají objevovat výboje blesku s vůdčím výbojem směřujícím nahoru. Výboje blesku směřující z oblaku do země se v odborné literatuře označují zkratkou CG⁺ nebo CG^– (Cloud to Ground) podle své polarity, tj. podle toho, zda přenášejí na zemský povrch kladný nebo záporný el. náboj. Viz též výboj blesku vůdčí.
angl. downward flash; slov. výboj blesku s vodiacim výbojom smerujúcim dole; 1993-a2

výboj blesku s vůdčím výbojem směřujícím nahoru

výboj blesku mezi zemí a oblakem. Nastává z vrcholků hor a vysokých objektů. Výskyt v rovinách a na nízkých objektech je vzácný. Je převážně záporné polarity, může však být i polarity kladné nebo bipolární. Jeho parametry jsou zcela odlišné od výboje blesku s vůdčím výbojem směřujícím dolů. Viz též výboj blesku vůdčí, výboj blesku vstřícný.
slov. výboj blesku s vodiacim výbojom smerujúcim nahor; 1993-a1

výboj blesku vstřícný

výboj blesku směřující z objektu na zemském povrchu nebo ze země proti vůdčímu výboji blesku sestupujícímu z oblaku k zemi. Proti jednomu vůdčímu výboji se z různých míst může vytvořit několik vstřícných výbojů blesku. Blesk zasáhne to místo, jehož výboj blesku vstřícný se nejdříve spojí se sestupujícím vůdčím výbojem. Proud vstřícného výboje má amplitudu od několika stovek A do asi 2 kA.
slov. ústretový výboj blesku; 1993-a2

výboj blesku vícenásobný

bližší označení pro blesk, který se skládá ze dvou nebo více dílčích výbojů blesku. Tvoří asi polovinu všech výbojů blesku mezi oblakem a zemí. Viz též výboj blesku jednoduchý.
slov. viacnásobný výboj blesku; 1993-a1

výboj blesku vůdčí

, leader — slabě svítící prorůstající předvýboj blesku uvnitř oblaku, mezi oblaky a mezi oblakem a zemí. Dráhu vůdčího výboje blesku ovlivňuje max. gradient el. pole v čele hlavy tohoto výboje a el. vodivost vzduchu na jeho dráze. Větvení vůdčího výboje blesku nastává ve směru šíření, vůdčí výboj blesku bývá stupňovitý nebo trvalý; a) stupňovitý vůdčí výboj blesku neboli prorůstající předvýboj u prvního výboje blesku se člení na typ α s délkou jednotlivých stupňů do 200 m (s prům. délkou 50 m) a s rychlostí postupu v jednotlivých stupních okolo 5.10⁷ m.s^–1. Mezi jednotlivými stupni je pauza 30 až 100 µs. Efektivní rychlost šíření je 10⁵ až 10⁶ m.s^–1; typ β má zpočátku značně vyšší efektivní rychlost než typ α , v dalším stadiu vývoje nastává pokles jeho rychlosti na 10⁵ m.s^–1 a někdy vůbec nedosáhne země. V horní části je vůdčí výboj značně větší. Proud stupňovitého vůdčího výboje bývá několik stovek A až asi 2 kA; b) trvalý vůdčí výboj blesku nemá stupňovitý charakter. Rychlost šíření je menší než rychlost postupu stupňovitého vůdčího výboje blesku v jednotlivých stupních. Prům. rychlost šíření je asi 2.10⁶ m.s^–1. V čes. elektrotechnické literatuře se pro vůdčí výboj blesku používá též pojmu „lídr“ (angl. leader, rus. líděr).
angl. leader streamer; leader stroke; slov. vodiaci výboj blesku; 1993-a2

výboj blesku zpětný

dílčí stadium hlavního výboje blesku mezi oblakem a zemí se sestupujícím vůdčím výbojem blesku. Nastává při něm neutralizace nábojů mezi zemí a oblakem, která probíhá ionizovanou el. vodivou dráhou vstřícného výboje blesku ze země a vůdčího výboje blesku z oblaku. Neutralizace nábojů se projeví jako impulz proudu, který zahřeje takto vytvořený kanál blesku na teplotu kolem 20 000 K a způsobuje hlavní světelné, zvukové a el. účinky blesku. Udávané parametry bleskového výboje jsou vlastně parametry tohoto dílčího stadia výboje blesku. Viz též parametr bleskového proudu.
angl. return streamer; return stroke; slov. spätný výboj blesku; 1993-a1

výboj bodový

, syn. výboj hrotový.
slov. bodový výboj; 2014

výboj hrotový

el. výboj, který vzniká na hrotu nalézajícím se v silném el. poli. Ke vzniku hrotového výboje je nutné, aby v bezprostředním okolí hrotu došlo vlivem zesílení elektrického pole k ionizaci nárazem. Na hrotech, zejména pod cumulonimby, může dosáhnout takové intenzity, že je v temnu viditelný jako sršení doprovázené často slyšitelným praskotem. Tento jev byl mnohokráte popsán v literatuře jako oheň svatého Eliáše. U nás bývá pozorován na vysokých věžích a na horských observatořích, např. na Milešovce nebo Sněžce. V případě, že se jedná o hrot vodivě spojený se zemským povrchem, je svodem odváděn do země elektrický náboj opačného znaménka, než je znaménko náboje zemského povrchu na daném místě. Výboje tohoto druhu významně přispívají ke globální regeneraci záporného náboje zemského povrchu.
angl. point discharge; slov. hrotový výboj; 1993-a3

výběžek vysokého tlaku vzduchu

, syn. hřeben vysokého tlaku vzduchu.
slov. výbežok vysokého tlaku vzduchu; 1993-a1

výkaz meteorologických pozorování měsíční

formulář s účelně uspořádanými tabulkami, obsahujícími výsledky met. měření a pozorování během měsíce. Ve výkazu jsou dále uvedena tzv. metadata, tedy základní údaje o dané meteorologické stanici, o používaných met. přístrojích a jejich opravách, vysvětlivky, některé pokyny pro pozorovatele apod. V současné době je na většině stanic nahrazen elektronickým výkazem, který se následně odešle do centra a zpracuje do databáze klimatologických pozorování. Viz též přehled meteorologický, ročenka meteorologická.
angl. monthly record of meteorological observations; slov. mesačný výkaz meteorologických pozorovaní; 1993-a3

výměna molekulární

vzájemná výměna molekul mezi různými vrstvami nebo jinými objemy v plynu nebo kapalině. Příčinou molekulární výměny je difuze molekul, která u plynů probíhá přibližně podle kinetické teorie ideálního plynu. Molekulární výměna působí molekulární přenos hybnosti, tepla, vodní páry, popř. různých znečišťujících příměsí. V reálné atmosféře je účinnost molekulární výměny prakticky zanedbatelná ve srovnání s turbulentní výměnou.
angl. molecular exchange; slov. molekulárna výmena; 1993-a1

výměna radiační

vzájemná výměna energie mezi fyz. objekty působená vyzařováním a absorbováním elmag. záření. Protože intenzita vyzařování výrazně roste s povrchovou teplotou vyzařujícího objektu, působí radiační výměna obecně postupné vyrovnávání teplotních rozdílů. V zemské atmosféře se radiační výměna uskutečňuje především prostřednictvím toků dlouhovlnného záření. Vliv radiační výměny v ovzduší je výrazný zejména za situací s malou turbulentní výměnou, tj. nejčastěji za jasných a klidných nocí. V ostatních případech, tedy zejména v denních hodinách, se radiační výměna ve srovnání s turbulentní výměnou podílí na přenosu energie pouze v menším rozsahu.
angl. radiant exchange; radiation exchange; slov. radiačná výmena; 1993-a1

výměna turbulentní

vzájemná výměna makroskopických vzduchových částic probíhající mezi různými vrstvami nebo jinými objemy v proudícím vzduchu a působená turbulentním promícháváním. Turbulentní výměna vytváří v atmosféře turbulentní přenos hybnosti, tepla, vodní páry a různých znečišťujících příměsí. Viz též turbulence, koeficient turbulentní výměny.
angl. eddy exchange; turbulent exchange; slov. turbulentná výmena; 1993-a1

výměna vzduchu mezišířková

přenos vzduchových hmot mezi vyššími a nižšími zeměpisnými šířkami v důsledku meridionální cirkulace. Ve spodní troposféře severní polokoule je tato výměna realizována pronikáním studených vzduchových hmot k jihu a teplých vzduchových hmot k severu. V systému všeobecné cirkulace atmosféry je mezišířková výměna vzduchu realizována v souvislosti s cirkulačními buňkami (Hadleyova buňka, Ferrelova buňka, polární buňka), eventuálně ve vyšších vrstvách atmosféry je spojena s transportem např. ozónu z oblasti vzniku v tropických oblastech stratosféry do oblasti cirkumpolárního víru. Viz též vpád teplého vzduchu, vpád studeného vzduchu.
angl. interlatitudinal exchange; meridional exchange; 1993-a3

výpar

1. fázový přechod vody z kapalného do plynného skupenství, jímž vzniká vodní pára, přičemž dochází ke spotřebování latentního tepla výparu. V případě, že probíhá do nenasyceného vzduchu, převažuje nad opačným procesem, kondenzací vodní páry.
2. met. prvek vyjadřující množství vody, které se za určitou dobu vypaří z nejrůznějších povrchů (evaporace) popř. i prostřednictvím rostlinných těl (transpirace) nebo oběma způsoby (evapotranspirace). Přitom se rozlišuje výpar potenciální (někdy též maximálně možný) a výpar skutečný (někdy též aktuální nebo efektivní). Vyjadřuje se obdobně jako úhrn srážek výškou vodního sloupce v mm. Provádí se měření výparu pomocí výparoměru, častěji však je výpar určován výpočtem. Představuje jednu z hlavních složek hydrologické bilance a významně ovlivňuje tepelnou bilanci zemského povrchu a přilehlého vzduchu. V tomto smyslu se pod výpar řadí i vznik vodní páry sublimací. Viz též vzorec Kuzminův, izoatma, izoombra, vztah Šatského.
angl. evaporation; slov. výpar; 1993-a3

výpar celkový

, syn. evapotranspirace.
slov. celkový výpar; 1993-a1

výpar fyzikální

nevhodné označení pro evaporaci.
slov. fyzikálny výpar; 1993-a3

výpar fyziologický

syn. transpirace.
slov. fyziologický výpar; 1993-a3

výpar neproduktivní

, viz evaporace.
slov. neproduktívny výpar; 1993-a2

výpar potenciální

, výparnost — maximálně možný výpar, který by nebyl limitován množstvím vody k vypařování, jako je tomu u skutečného výparu. Vyjadřuje schopnost atmosféry za daných meteorologických podmínek odnímat vodu příslušnému povrchu, tedy vodní hladině nebo povrchu vlhké půdy (potenciální evaporace), popř. i rostlinám bohatě zásobeným vodou (potenciální transpirace) nebo obojímu (potenciální evapotranspirace). Potenciální výpar může být vypočten pomocí nejrůznějších empirických vzorců, případně ho lze měřit pomocí výparoměrů se stálým dostatkem vody.
angl. evaporativity; potential evaporation; slov. potenciálny výpar; 1993-a3

výpar produktivní

, viz transpirace.
slov. produktívny výpar; 1993-a2

výpar skutečný

množství vody, které se za daných meteorologických podmínek vypaří do atmosféry ze zemského povrchu o skutečné vlhkosti (skutečná evaporace), popř. i z těl rostlin disponujících dostupnou vodou (skutečná transpirace) nebo z obojího (aktuální evapotranspirace). Případný nedostatek vody k vypařování způsobuje, že skutečný výpar je většinou menší než potenciální výpar. To platí především pro povrch půdy v létě v odpoledních hodinách, naopak v zimě a nad velkými vodními plochami celoročně mají oba druhy výparu podobné hodnoty. Skutečný výpar je obtížně měřitelný, a většinou se jen odvozuje pro jednotlivá povodí na základě hydrologické bilance.
angl. actual evaporation; effective evaporation; slov. skutočný výpar; 1993-a3

výparnost

, syn. výpar potenciální.
slov. výparnosť; 1993-a1

výparoměr

, evaporimetr — přístroj k měření výparu. Nejčastěji se měří výpar z volné vodní hladiny výparoměry a výpar z půdy s vegetací evapotranspirometry. Pro mikroklimatická měření v porostech je používán tzv. Picheův výparoměr.
angl. atmidometer; atmometer; evaporimeter; slov. výparomer; 1993-a3

výparoměr EWM

výparoměr používaný na vybraných stanicích ČHMÚ pro měření výparu z volné vodní hladiny. Je tvořen nerezovou kruhovou nádobou o ploše průřezu 3 000 cm², hlubokou 60 cm, která se zapouští do země tak, aby hladina vody byla v úrovni okolního terénu. Vlastní měřící zařízení je umístěno v nerezové nádobě válcovitého tvaru o průměru 7,5 cm s víkem, spojené s nádobou výparoměru. Využitím principu spojitých nádob dochází k vyrovnání hladin ve výparoměrné a měřící nádobě. Hladina vody v měřící nádobě je měřena plovákovým způsobem, přičemž poloha plováku je sledována digitálním optickým snímačem polohy s rozlišením 0,025 mm. Kontinuálně se registrují jak úbytky vody výparem, tak i vzestupy hladiny vlivem srážek. Výsledná hodnota výparu je dána součtem diferencí hladin a úhrnu spadlých srážek. Pro měření povrchové teploty vody v nádobě je využíván snímač Pt100.
angl. evaporimeter EWM; 2014

výparoměr GGI 3000

starší typ výparoměru, na stanicích ČHMÚ nahrazovaný po roce 2000 výparoměrem EWM.
angl. evaporimeter GGI 3000; slov. výparomer GGI 3000; 1993-a3

výparoměr Picheův

výparoměr sloužící k přibližnému určení hodnoty potenciálního výparu na různých místech v témže časovém období. Používá se hlavně při terénních průzkumech. Je tvořen kalibrovanou skleněnou odměrkou, která má ve svém dně oko k zavěšení. Otevřený konec odměrky naplněné destilovanou vodou se uzavře kotoučkem zeleného savého papíru ve středu propíchnutého a přitlačovaného k otvoru trubice pružinou. Picheův výparoměr se při měření zavěšuje otevřeným koncem směrem k zemi. Z papíru trvale nasyceného vodou z odměrky se voda vypařuje. Její úbytek se určí z poklesu výšky hladiny v odměrce. Přístroj zkonstruoval A. Piche v r. 1873.
angl. Piché evaporimeter; slov. Picheov výparomer; 1993-a2

výparoměr Wildův

nejstarší výparoměr pro měření potenciálního výparu vody z vodní hladiny v meteorologické budce. Je tvořen listovními vahami, na nichž je umístěna kruhová miska o průřezu 250 cm², naplněná destilovanou vodou. Úbytek vody vypařováním za interval měření se určí podle poklesu hmotnosti misky. Přístroj zkonstruoval švýcarský meteorolog H. Wild (1871). Tento výparoměr je jediný, který umožňuje měření výparu z povrchu ledu v zimním období. Údaje Wildova výparoměru jsou však zatíženy řadou systematických chyb a špatně korelují s výparem z vodní hladiny v přírodních i umělých nádržích. Proto se na území ČR přestal v 50. letech 20. století používat. V současné době je provozován na meteorologické stanici Praha — Karlov.
angl. Wild evaporimeter; slov. Wildov výparomer; 1993-a3

výstraha meteorologická

výstraha před předpokládanými nebo již vyskytujícími se nebezpečnými povětrnostními jevy vydaná met. předpovědní službou a určená pro širokou veřejnost nebo speciální okruhy uživatelů. Rozšiřuje se v otevřené řeči prostřednictvím veřejných médií, pomocí internetu nebo přes účelová spojová zařízení Hasičského záchranného sboru, orgánů krizového řízení nebo státní správy a samosprávy. Od roku 2000 se met. výstrahy Českého hydrometeorologického ústavu určené pro veřejnost a státní správu a samosprávu vydávají v rámci tzv. Systému integrované výstražné služby. Výstrahy se vydávají zejména na extrémní teplotní podmínky (vysoké teploty, silný mráz, náhlý pokles teploty), ale i na velmi silný vítr, sněhové jevy (silné nebo trvalé sněžení, sněhové jazyky, závěje), námrazové jevy (ledovka, náledí, silná námraza), bouřkové jevy (přívalový déšť, kroupy, nárazový vítr), vydatný déšť vedoucí k povodňovým jevům a nebezpečí vzniku požárů.
angl. meteorological warning; slov. meteorologická výstraha; 1993-a3

výstraha před nebezpečnými meteorologickými jevy v letectví vnitrostátní

výstraha pro letectvo před pozorovaným nebo očekávaným, popř. již probíhajícím překročením stanovené hodnoty tlaku vzduchu, rychlosti větru, resp. před výskytem dalších jevů. Letecká meteorologická služba ČHMÚ vydává pro vnitrostátní potřebu výstrahy na pokles tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře podle standardní atmosféry (QNH) pod hodnotou 993 hPa, na rychlost větru 50 KT a více v hladině 850 a 700 hPa, 80 KT a více v hladinách nad 500 hPa, dále na výskyt vlnovém proudění za horskými překážkami a na výrazné atm. fronty. Výstrahy tohoto druhu se vydávají v otevřené řeči a doba jejich platnosti je max. 9 hodin. Viz též služba meteorologická letecká, zpráva o náhlé změně počasí.
slov. vnútroštátna výstraha na nebezpečné meteorologické javy v letectve; 1993-a3

výstraha před nebezpečnými meteorologickými jevy všeobecná

dříve používaná met. informace o pravděpodobném výskytu nebo dalším trvání nebezpečných met. jevů během několika nejbližších hodin až několika dnů na určitém místě nebo v určité oblasti. Za nebezpečné met. jevy se pokládaly zejm. intenzivní srážky, silný vítr, náhlý pokles teploty, ranní mrazíky ve vegetačním období, mlha, námrazky a náledí. Všeobecné výstrahy bývaly určeny širokému okruhu zájemců, např. výstraha před výskytem mlhy a náledí všem uživatelům silnic, před výskytem intenzivních srážek vodohospodářům, pracovníkům povodňové služby, vodákům a všem obyvatelům oblastí s možnými zátopami apod. Všeobecné výstrahy byly proto rozšiřovány především rozhlasem a televizí a prostřednictvím internetu. V dnešní praxi je tato výstraha nahrazena Systémem integrované výstražné služby.
slov. všeobecná výstraha na nebezpečné meteorologické javy; 1993-a3

výstup aerologický

1. méně vhodné označení pro aerologické měření; 2. slang. označení pro graf. znázornění vert. profilu met. prvků na daném místě.
angl. aerological ascent; slov. aerologický výstup; 1993-a1

výstupy aerologické letadly

, viz sondáž ovzduší letadlová.
angl. aerological aircraft sounding; slov. aerologické výstupy lietadlami; 1993-a1

výše tlaková

, syn. anticyklona.
slov. tlaková výš; 1993-a1

výška anemometrická

1. výška nad zemí, v níž je instalován anemometr; podle doporučení Světové meteorologické organizace činí na synoptických stanicích 10 m; 2. termín někdy užívaný pro označení ideální výšky umístění anemometru; 3. hladina bezprostředně nad horní hranicí přízemní vrstvy atmosféry, kam se klade výchozí bod Taylorovy spirály. Viz též měření větru, vítr přízemní.
angl. anemometer level; slov. anemometrická výška; 1993-a1

výška celkové sněhové pokrývky

vert. vzdálenost mezi povrchem sněhové pokrývky a povrchem půdy na stanoveném místě naměřená v termínu pozorování. Měří se v klimatologickém termínu 7 h, na synoptických stanicích ještě také v termínech 06 a 18 UTC. Viz též měření sněhové pokrývky, výška sněhové pokrývky.
angl. total snow depth ; slov. celková výška snehovej pokrývky; 1993-b3

výška dynamická

, výška geodynamická — výška libovolné geopotenciální hladiny, obvykle nad úrovní moře, vyjádřená v dynamických metrech.
angl. dynamic height; slov. dynamická výška; 1993-a1

výška geodynamická

, syn. výška dynamická.
angl. geodynamic height; slov. geodynamická výška; 1993-a1

výška geopotenciální

výška vyjádřená v geopotenciálních metrech. Je rovná geometrické výšce v místech, kde má tíhové zrychlení hodnotu přesně 9,8 m.s^–2.
angl. geopotential height; slov. geopotenciálna výška; 1993-a1

výška komína efektivní

výška osy kouřové vlečky po ukončení jejího vzestupu nad vodorovnou rovinou procházející patou komína, tj. součet stavební výšky komína a vznosu kouřové vlečky. Max. přízemní imise daného zdroje v rovinném terénu jsou podle nejčastěji používaných mat. modelů šíření kouřových vleček nepřímo úměrné čtverci efektivní výšky komína.
angl. effective stack height; slov. efektívna výška komína; 1993-a1

výška letiště oficiální

nadm. výška letiště, kterou se rozumí nadm. výška nejvýše položeného bodu v systému vzletových a přistávacích drah. Oficiální výška letiště Václava Havla Praha je 380 m, Brno–Tuřany 238 m.
angl. official altitude of aerodrome; slov. oficiálna výška letiska; 1993-a3

výška minimální sektorová (MSA)

nejmenší nadm. výška, v níž se ještě může uskutečnit let v případě nouze. Letadlo letící v této výšce má zabezpečeno alespoň 300 m převýšení nad všemi překážkami daného sektoru. Sektorem se rozumí část prostoru vymezená kruhovou výsečí s poloměrem 46 km (25 námořních mil) a se středem v příslušném radionavigačním zařízení. MSA se musí respektovat v let. met. službě při použití hesla CAVOK. Výška základny význačné oblačnosti nemusí mít totiž hodnotu jen 1 500 m a více, ale současně musí být výška základny význačné oblačnosti také větší než minimální sektorová výška. V případě, že je pro dané letiště určeno více minimálních sektorových výšek, uvažuje se jen nejvyšší hodnota. V ČR mají všechna letiště minimální sektorovou výšku do 1 500 m. Vyšší minimální sektorovou výšku má např. Poprad–Tatry (2 300 m).
angl. Minimum Sector Height; slov. sektorová minimálna výška; 1993-a3

výška nad obzorem

úhel sevřený spojnicí polohy pozorovatele na zemském povrchu, s uvažovaným bodem na obloze, např. se středem slunečního disku, hvězdou apod., a rovinou ideálního obzoru. Součet výšky nad obzorem a zenitového úhlu daného bodu je roven 90°.
angl. elevation angle; slov. výška nad obzorom; 1993-a1

výška nadmořská

— vert. vzdálenost hladiny, bodu nebo definovaného místa od stř. hladiny moře. V angl. terminologii se pro nadmořskou výšku používají termíny: „elevation“, jde-li o nadm. výšku objektů na zemském povrchu nebo objektů pevně spojených se zemským povrchem a „altitude“, jedná-li se o nadm. výšku objektů nad zemským povrchem; nebo obecnější termín „height above mean sea level“. V češtině a slovenštině existuje jediný termín „nadmořská výška“.
angl. altitude; elevation; height above mean sea level; slov. nadmorská výška; 1993-a3

výška nadmořská stanice

nadm. výška pozemku stanice v místě, kde je umístěn srážkoměr ; pokud stanice nemá srážkoměr, je to nadm. výška pozemku stanice v místě, kde je umístěn staniční teploměr ; nemá-li stanice ani srážkoměr ani teploměr, nadm. výška stanice je definována jako prům. nadm. výška terénu okolí stanice.
angl. height of station above mean sea level; slov. nadmorská výška stanice; 2014

výška nadmořská tlakoměru

nadm. výška senzoru tlakoměru; u dříve používaných rtuťových tlakoměrů nadm. výška nulového bodu stupnice těchto tlakoměrů.
angl. height of barometer above mean sea level; slov. nadmorská výška tlakomeru; 1993-a3

výška nového sněhu

vert. vzdálenost mezi povrchem sněhové pokrývky a sněhoměrným prkénkem. Na stanicích ČR se měří výška nového sněhu v klimatologickém termínu 7 h, tj. za období 24 h od 7 h včera do 7 h dnes. Ve zprávách SYNOP z ČR se navíc uvádí výška nového sněhu, pokud za poslední hodinu před termínem pozorování napadl alespoň 1 cm nového sněhu.
angl. depth of new snow; depth of fresh snow; slov. výška nového snehu; 1993-a3

výška nulové izotermy

výška, obvykle nadmořská výška, hladiny atmosféry, v níž teplota vzduchu nabývá hodnoty 0 °C. Viz též izoterma nulová.
angl. freezing level; slov. výška nulovej izotermy; 1993-a1

výška oblaků

, viz výška základny oblaků.
slov. výška oblakov; 1993-a1

výška odtoková

viz odtok.
slov. odtoková výška; 2014

výška radiolokačního cíle

výška cíle h se vypočítá podle vzorce

h = r \sin α + \frac{r^{2}}{2 R_{e}} + h_{0}

kde r je vzdálenost od radaru, α elevační úhel antény, R_e efektivní poloměr Země a h₀ nadmořská výška radaru (osy antény).
slov. výška rádiolokačného cieľa; 2014

výška relativní

vert. vzdálenost mezi dvěma izobarickými plochami měřená v geometrických nebo geopotenciálních metrech. V meteorologii se užívá u map relativní topografie.
angl. thickness; slov. relatívna výška; 1993-a1

výška rozhodnutí

výška stanovená pro každé letiště, v níž se velitel letadla musí rozhodnout, zda pokračovat v přiblížení na přistání. V případě, že nebylo dosaženo požadovaného vizuálního kontaktu, je nutné přerušit přistávací manévr. Na výšce rozhodnutí závisí letištní provozní minima daného letiště, jež zahrnují dohlednost a výšku základny oblaků. Viz též provoz za každého počasí (AWO).
angl. decision height; slov. výška rozhodnutia; 1993-a3

výška sněhové pokrývky

vert. vzdálenost mezi povrchem sněhové pokrývky a povrchem půdy, popř. povrchem sněhoměrného prkénka. Rozeznává se výška celkové sněhové pokrývky, průměrná výška sněhové pokrývky, průměrná výška sněhu a výška nového sněhu. Viz též měření sněhové pokrývky, den se sněhovou pokrývkou.
angl. depth of snow; slov. výška snehovej pokrývky; 1993-a3

výška sněhové pokrývky průměrná

klimatologická charakteristika sněhových poměrů místa (oblasti), definovaná jako součet výšek celkové sněhové pokrývky dělený počtem dní se sněhovou pokrývkou v daném měsíci. Tuto charakteristiku nelze zaměňovat s průměrnou výškou sněhu.
slov. priemerná výška snehovej pokrývky; 1993-a3

výška sněhu průměrná

klimatologická charakteristika sněhových poměrů místa (oblasti), definovaná jako součet celkové výšky sněhové pokrývky v daném měsíci dělený počtem všech dní příslušného měsíce. Viz též výška sněhové pokrývky průměrná.
slov. priemerná výška snehu; 1993-a1

výška srážek

nevh. označení pro úhrn srážek.
slov. výška zrážok; 1993-a1

výška tropopauzy

výška, v níž začíná tropopauza. Obvykle je to výška hladiny, v níž vert. teplotní gradient splňuje kritérium konvenční tropopauzy. Pokud se nad určitou oblastí vyskytuje několik tropopauz, hovoří se o výšce první, druhé, popř. další tropopauzy. Průměrná výška tropopauzy v polárních oblastech je 8 až 9 km, v mírných zeměpisných šířkách 10 až 12 km a v rovníkové oblasti 17 až 18 km. V zimním období je výška tropopauzy menší než v letním období, v oblasti cyklon je zpravidla menší než v oblasti anticyklon. V případě dynamické tropopauzy, je její výška závislá na dynamických pohybech v troposféře a stratosféře, obvykle je v polárních oblastech výrazně níž než v subtropech.
angl. altitude of tropopause; slov. výška tropopauzy; 1993-a3

výška základny oblaků

1. výška nejnižšího bodu oblaku nad terénem v místě pozorování, popř. nadm. výška tohoto bodu. V ČR se výška základny oblaků pozoruje pouze na profesionálních stanicích. K jejímu měření slouží měřiče spodní základny oblaků. Kromě toho se výška základny oblaků odhaduje, a to především u oblaků středního a vysokého patra;
2. výška základny oblaků pro letecké účely, udávaná v souladu s předpisy Mezinárodní organizace pro civilní letectví, která musí být pro výšky nad 300 m stanovena zásadně objektivním měřením. Udává se v metrech nebo stopách (1 stopa = 0,304 8 m). Tato výška je buď nadm. (zkr. MSL nebo starší MER), anebo nad terénem (zkr. AGL, resp. SOL). Pro přistávající letadla se výška základny oblaků vztahuje k nadm. výšce nejvyššího bodu dráhového systému, tj. k oficiální výšce letiště. Viz též měření výšky základny oblaků, minima letištní provozní.
angl. height of cloud base; slov. výška základne oblakov; 1993-a2

výškoměr

aneroid sloužící k barometrické nivelaci. Je vybaven stupnicí zkonstruovanou podle teor. závislosti poklesu tlaku vzduchu na nadm. výšce a je používán především v letecké dopravě. Naměřený tlak přepočítává na základě matematického modelu tzv. standardní atmosféry a zobrazuje v jednotkách výšky. Viz též hypsometr, nastavení výškoměru, opravy údaje výškoměru.
angl. pressure altimeter; slov. výškomer; 1993-a3

věta termodynamická hlavní

tzv. hlavní termodynamické věty představují základní principy v oboru termodynamiky. První hlavní věta termodynamická je vyjádřením zákona zachování energie při termodynamických procesech a stanoví, že teplo dodané termodynamickému systému se spotřebuje na zvýšení vnitřní energie systému a na vykonání vnější práce. Pro ideální plyn lze první hlavní větu termodynamickou vyjádřit ve tvaru

d q = d u + p d α,

kde dq je množství tepelné energie dodané jednotce hmotnosti ideálního plynu, du odpovídající přírůstek vnitřní energie, p tlak a dα přírůstek měrného objemu. Uvedený matematický zápis první hlavní věty termodynamické patří k základním rovnicím termodynamiky atmosféry. Druhá hlavní věta termodynamická postuluje princip nemožnosti trvalého přechodu tepla z chladnějšího na teplejší těleso bez vynaložení práce. Třetí hlavní věta termodynamická se týká nedosažitelnosti teploty absolutní nuly, tj. nulové teploty v Kelvinově teplotní stupnici.
angl. law of thermodynamics; slov. hlavná termodynamická veta; 1993-a2

větev atmosférické fronty

větší nebo menší úsek hlavní troposférické fronty, např. arktické nebo polární fronty, které prakticky nikdy nejsou souvislé okolo celé zemské polokoule, ale jsou zřetelně vyvinuty jen v některých oblastech. Např. polární fronta se nejčastěji rozpadá na tyto větve: polární frontu v západní části Tichého oceánu, polární frontu ve východní části Tichého oceánu, atlantskou polární frontu, která často zasahuje nad Evropu, a v chladné roční době i na středomořskou frontu. Větve atmosférické fronty vykazují značnou prostorovou proměnlivost během roku, a to i v jednotlivých měsících, přičemž se mění i jejich počet.
angl. sections of atmospheric front; slov. vetva atmosférického frontu; 1993-a1

větrolam

pás tvořený stromy a keři vysázený na ochranu zájmového území před škodlivými účinky větru. Větrolamy se zakládají v převážně rovinných a bezlesých oblastech se sušším klimatem ve snaze snížit rychlost výsušných větrů a omezit např. odnos půdních částic nebo sněhu z polí. Větrolamy mají komplexní účinky na vodní a tepelnou bilanci prostředí v mikroklimatickém měřítku. Viz též meliorace klimatu, suchověj.
angl. windbreak; slov. vetrolam; 1993-a1

větroměr

málo užívané čes. označení pro anemometr.
slov. vetromer; 1993-a1

větry Bersonovy západní

záp. větry ve stratosféře nad centrální částí tropického pásma, které se zde vyskytují současně s východními větry Krakatoa, s nimiž se v různých výškách vrstvy od 20 do 35 km periodicky střídají v rámci kvazidvouleté oscilace. Byly objeveny něm. meteorologem A. Bersonem roku 1908 (Süring, 1910), kdy vanuly ve spodních hladinách uvedené vrstvy, což vedlo k chybné představě o jejich trvale nižší výšce oproti větrům Krakatoa.
angl. Berson's winds; slov. Bersonove západné vetry; 1993-a3

větry Krakatoa

vých. větry ve stratosféře nad centrální částí tropického pásma, které se zde vyskytují současně se západními Bersonovými větry, s nimiž se v různých výškách vrstvy od 20 do 35 km periodicky střídají v rámci kvazidvouleté oscilace. Dosahují rychlosti mezi 25 a 50 m.s^–1. Byly objeveny díky šíření sopečného prachu po výbuchu sopky Krakatoa v r. 1883.
angl. Krakatoa winds; slov. vetry Krakatoa; 1993-a3

větry pobřežní

, starší označení pro brízu.
slov. pobrežné vetry; 1993-a3

větry východní polární

převládající vých. větry ve vysokých zeměp. šířkách na vnější straně subpolárního pásu nízkého tlaku vzduchu, které vanou při zemi a mají jen malý vertikální rozsah. Zvlášť stálé a silné východní větry se vyskytují na okrajích rozsáhlé a mohutné antarktické anticyklony.
angl. polar easterlies; slov. východné polárne vetry; 1993-a2

větry východní tropické

nepoužívané označení pro pasáty.
angl. tropical easterlies; slov. východné tropické vetry; 1993-a3

větry západní rovníkové

záp. větry ve spodní troposféře, které se mohou vyskytnout v úzké centrální části intertropické zóny konvergence.
angl. equatorial westerlies; slov. západné rovníkové vetry; 1993-a3

větry západní stálé

silné a značně stálé větry, které vanou v pásmu západních větrů mezi 35° a 65° zeměp. šířky nad oceány a na přilehlých pevninách. Jsou výrazněji vyvinuty na již. polokouli, kde převládají rozsáhlé plochy oceánů. Kvůli dobré využitelnosti pro plavbu plachetnic bývaly nazývány „hodné“, nicméně vedly i k pojmenování příslušných zeměp. šířek jižní polokoule jako řvoucí čtyřicítky.
angl. westerlies; slov. stále západné vetry; 1993-a3

WIGOS

integrovaný systém pozorování Světové meteorologické organizace (WMO). Kromě existujícího Světového pozorovacího systému (GOS) zahrnuje také další programy WMO: Global Atmosphere Watch (GAW), Global Cryosphere Watch (GCW) a World Hydrological Cycle Observing System (WHYCOS). Cílem WIGOS je dosažení efektivní koordinace činnosti všech dosavadních složek systému pro zvýšení kvality a dostupnosti dat, s přihlédnutím k požadavkům a možnostem národních meteorologických center.
angl. WMO Integrated Global Observing System; slov. WIGOS; 2014

WIS

informační systém Světové meteorologické organizace. Je budován rozvíjením a zdokonalováním Světového telekomunikačního systému (GTS) tak, aby mohl zajistit sběr a automatickou distribuci měřených, pozorovaných a zpracovaných dat nejen členům Světové meteorologické organizace, ale i dalším oprávněným uživatelům meteorologických informací, zejména v případě povodní, jaderných nebo chemických havárií apod. Hlavní funkci mají centra GISC (Global Information System Centres) spojená telekomunikační sítí s vysokou rychlostí přenosu; úlohu regionálních telekomunikačních center v rámci WIS plní centra DCPC (Data Collection or Production Centres); úkolem národních center NC je sběr a distribuce dat na národní úrovni. WIS umožňuje online přístup k některým datům uloženým v GISC a DCPC.
angl. WMO Information System; slov. WIS; 2014

wall cloud

lokální snížení základny oblaku druhu cumulonimbus s horizontálním rozměrem okolo kilometru. Indikuje výskyt mohutného výstupného konvektivního proudu, především v supercelách. Vzniká vtahováním vlhkého a chladného vzduchu ze srážkových oblastí do výstupného proudu. Takto vtahovaný vzduch pak kondenzuje v nižší výšce než okolní vzduch a vytváří tak viditelnou strukturu pod původní základnou oblaku. Výrazně rotující wall cloud může předcházet výskytu tornáda. V české odborné terminologii nebyl český termín zaveden a používá se termín převzatý z angličtiny. Přímý překlad anglického termínu do češtiny není vhodný.
angl. wall cloud; 2015

willy–willy

1. označení pro prachový nebo písečný vír v Austrálii; 2. zastaralé regionální označení severoaustralských tropických cyklon. Viz též cyklon.
angl. willy-willy; slov. willy-willy; 1993-a3

windprofiler

automatický bezobslužný přístroj k měření směru a rychlosti větru ve vertikálním profilu sahajícím od výšky 100–200 m do několika kilometrů. V principu se jedná o dopplerovský radar, který používá 5 paprsků, jeden vertikální a 4 ortogonální paprsky, odkloněné 15 ° od vertikály. Cílem, odrážejícím část vyslaného elektromagnetického vlnění zpět k anténě, jsou turbulence ve vzdušném proudění. Přístroj je schopen měřit jak horizontální, tak vertikální složku větru. Frekvence odraženého signálu se měří v intervalech odpovídajících času, za který se odražený signál vrátí z požadované výšky. Radar může být doplněn akustickým systémem, který umožňuje měřit výškový profil teploty vzduchu. Zvuk o frekvenci 2–3 kHz vyslaný systémem reproduktorů a šířící se směrem vzhůru, je v tomto případě cílem pro vertikální radarový paprsek. Z posunu frekvence odraženého signálu se vypočítává rychlost šíření zvuku a z té potom virtuální teplota vzduchu. Používá se výhradně označení přístroje z angličtiny.
angl. windprofiler; 2016

z-systém

v meteorologii označení pro pravoúhlé souřadnicové systémy, v nichž osa z směřuje kolmo k horiz. rovině a vert. souřadnice je vyjádřena v délkových jednotkách. Viz též p-systém, sigma-systém, theta-systém, soustava souřadnicová hybridní.
angl. z-system; slov. z-systém; 1993-a2

zabezpečení Armády ČR hydrometeorologické

systém zjišťování, shromažďování a analyzování dlouhodobých klimatických a stávajících, nebo předpokládaných meteorologických a hydrologických podmínek a vyhodnocování jejich vlivu na bojovou činnost vojsk, logistickou podporu a na tělesnou a duševní kondici osob a jejich zdravotní stav. Nedílnou součást hydrometeorologického zabezpečení rovněž představuje včasné poskytování výstražných hydrometeorologických informací za účelem varování před výskytem již existujících nebo předpokládaných nepříznivých (extrémních) hydrometeorologických podmínek a jejich omezujícími nebo ničivými účinky, které Hydrometeorologická služba Armády ČR připravuje ve spolupráci s ČHMÚ.
slov. hydrometeorologické zabezpečenie Armády ČR; 2014

zabezpečení klimatické

, syn. zajištění klimatické.
slov. klimatická zabezpečenosť; 1993-a1

zabezpečení letectva meteorologické

souborné označení pro služby poskytované leteckými met. pracovišti pro přímé zajištění letů. Viz též dokumentace letová meteorologická.
slov. meteorologické zabezpečenie letectva; 1993-a1

zachycování srážek

, viz intercepce srážek.
slov. zachytávanie zrážok; 1993-a2

zadržování srážek

, syn. intercepce srážek.
slov. zadržovanie zrážok; 1993-a2

zadýmování

1. jeden z tvarů kouřové vlečky. Kouřová vlečka se podobá nepravidelnému závěsu dosahujícímu k zemi. Zadýmování způsobuje jednu z nejnepříznivějších situací vysokého znečištění ovzduší. V protikladu k unášení se zadýmování vyskytuje tehdy, šíří-li se kouřová vlečka pod základnou rel. nízko ležící výškové inverze teploty vzduchu, která brání pronikání exhalací do výšky. V prostoru mezi zemským povrchem a zmíněnou inverzí bývá v tomto případě indiferentní nebo instabilní teplotní zvrstvení ovzduší, podmiňující intenzivnější vert. výměnu. Exhalace se rozptylují v omezeném prostoru pod inverzí, což vede k výskytu vysokých hodnot přízemních imisí. K zadýmování často dochází při rozrušování přízemní teplotní inverze odspodu následkem zahřívání zemského povrchu po východu Slunce, nebo při advekci vzduchu s původně přízemní inverzí teploty nad rel. teplejší povrch, např. nad město s výrazným tepelným ostrovem. Viz též odrážení kouřové vlečky; 2. syn. zakuřování. Viz též ochrana proti mrazíkům.
angl. fumigation; slov. zadymovanie; 1993-a1

zajištění (zabezpečení) klimatické

pravděpodobnost překročení, nebo naopak nedosažení určité hodnoty meteorologického nebo klimatického prvku, využívaná v aplikované meteorologii. Příkladem je teplotní zajištění zeměd. kultur sumami teplot potřebnými pro dozrání příslušné plodiny. Klimatické zajištění se určuje buď z empir. křivky kumulativních rel. četností, nebo z kumulativní distribuční funkce teor. rozdělení, pokud jím lze rozdělení četností zkoumané veličiny aproximovat.
slov. klimatická zabezpečenosť; 1993-a3

zakalení atmosféry

, turbidita — snížení průzračnosti atmosféry, způsobené absorpcí a rozptylem sluneční záření tuhými nebo kapalnými aerosolovými částečkami, nikoliv však oblaky. Stupeň zakalení atmosféry se udává většinou pomocí Linkeho zákalového faktoru. Viz též vzduch průzračný, opacita, modř oblohy.
angl. atmospheric turbidity; slov. zakalenie atmosféry; 1993-a1

zakuřování

, viz ochrana před mrazíky.
angl. fumigation; slov. zadymovanie; 1993-a1

zakřivení izobar nebo izohyps anticyklonální

zakřivení izobar, popř. izohyps, typické pro oblasti anticyklon a hřebenů vysokého tlaku vzduchu, při němž vzduchová částice, pohybující se na sev. polokouli podél těchto izolinií, mění směr svého pohybu ve smyslu otáčení hodinových ručiček (na již. polokouli opačně). Odstředivá síla související s pohybem po prostorově zakřivené trajektorii působí na sev. polokouli vlevo od směru pohybu (na již. polokouli vpravo), tj. proti směru Coriolisovy síly a souhlasně se silou horizontálního tlakového gradientu. Viz též zakřivení izobar nebo izohyps cyklonální.
angl. anticyclonic curvature; slov. anticyklonálne zakrivenie izobár alebo izohýps; 1993-a2

zakřivení izobar nebo izohyps cyklonální

zakřivení izobar, popř. izohyps typické pro oblasti cyklon a brázd nízkého tlaku vzduchu, při němž vzduchová částice, pohybující se na sev. polokouli podél těchto izolinií, mění směr svého pohybu proti smyslu otáčení hodinových ručiček (na již. polokouli opačně). Odstředivá síla související s pohybem po prostorově zakřivené trajektorii působí na sev. polokouli vpravo od směru pohybu (na již. polokouli vlevo), tj. proti směru síly horizontálního tlakového gradientu a souhlasně s Coriolisovou silou. Viz též zakřivení izobar nebo izohyps anticyklonální.
angl. cyclonic curvature; slov. cyklonálne zakrivenie izobár alebo izohýps; 1993-a2

zaměřovač bouřek

viz pozemní detekce blesků.
angl. lightning recorder; slov. zameriavač búrok; 1993-a3

zataženo

, viz oblačnost.
angl. overcast ; slov. zamračené; 1993-a1

zatížení klimatické

mech. nebo jiný fyz. účinek povětrnostních faktorů na stavby a konstrukce nebo jejich části. Užívají se termíny zatížení sněhem (viz tlak sněhu), námrazky, větrem, teplotou vzduchu apod. Zákl. charakteristiky klimatických zatížení, potřebné pro projektovou činnost a mapy těchto charakteristik jsou uvedeny v tech. normách. Studium těchto charakteristik patří k úkolům technické meteorologie.
angl. climatic load; slov. klimatické zaťaženie; 1993-a2

zavlažení

, viz index zavlažení Končkův.
angl. humidification; slov. zavlaženie; 1993-a1

zařízení hromosvodné

, syn. hromosvod.
angl. lightning arrester; lightning protector; slov. hromozvodné zariadenie; 1993-a3

zchlazování

, refrigerace — přenos tepelné energie z povrchu tělesa do ovzduší. V bioklimatologii se vyjadřuje jako množství tepla v mJ, které je odňato povrchu tělesa o velikosti 1cm² a o teplotě lidského těla, tj. 36,5 °C (97,9 °F) za 1s vlivem atm. prostředí. Zchlazování se měří ve stínu katateploměry nebo frigorimetry a do značné míry vystihuje teplotu pocitovou teplotu prostředí. Podle L. Hilla je zchlazovací veličina H dána vztahem

H = (α + β \sqrt{v}) . (36, 5 - T),

kde v je rychlost větru v m.s^–1, T teplota vzduchu ve °C a α, β jsou konstanty. Podle K. Büttnera lze zchlazovací veličinu Z vypočítat podle vzorce

Z = (0, 26 + 0, 34 ν^{0, 622}) . (36, 5 - T),

V technické meteorologii se pojmu zchlazování užívá v souvislosti se ztrátami tepla, např. z budov vlivem vnějších met. podmínek.
angl. cooling power; refrigeration; slov. schladzovanie; 1993-a1

zdroj znečišťování ovzduší

přírodní nebo umělý objekt, z něhož se šíří do ovzduší znečišťující látky. Podle umístění nad zemským povrchem rozeznáváme zpravidla zdroje znečišťování ovzduší přízemní a vyvýšené; podle tvaru zdroje bodové, liniové, plošné a prostorové; podle časového režimu emise rozlišujeme zdroje plynulé (kontinuální) s konstantní nebo spojitě proměnnou emisí, přerušované a okamžité (exploze). Dále lze zdroj znečišťování ovzduší dělit na pohyblivé a nepohyblivé (stacionární). Mezi těmito kategoriemi zdrojů jsou různé přechodné a kombinované formy. Významným typem zdrojů je v našich podmínkách tovární komín, který je zpravidla možno považovat za bodový, vyvýšený a plynulý zdroj.
angl. source of air pollution; slov. zdroj znečisťovania ovzdušia; 1993-a2

zdroj znečišťování ovzduší přízemní

zdroj na zemském povrchu nebo v jeho blízkosti, dodávající do ovzduší znečišťující příměsi. Z met. hlediska se za přízemní zdroj považuje také zdroj (např. komín), jehož efektivní výška je menší než tloušťka přízemních inverzí teploty vzduchu, typicky se vyskytujících v daném místě.
angl. low source of air pollution; slov. prízemný zdroj znečisťovania ovzdušia; 1993-a0

zdroj znečišťování ovzduší vyvýšený

zdroj, např. vysoký komín, dodávající do ovzduší znečišťující příměsi, jehož efektivní výška přesahuje tloušťku přízemních inverzí teploty vzduchu, typicky se vyskytujících v daném místě. Znečištění pocházející z tohoto typu zdrojů se rozptyluje nad inverzí a jeho přenos k zemskému povrchu je omezen silnou stabilitou v inverzní vrstvě. V bezprostředním okolí vyvýšených zdrojů jsou proto u země při výskytu přízemních inverzí teploty pozorovány malé koncentrace znečištění.
angl. high source of air pollution; slov. vyvýšený zdroj znečisťovania ovzdušia; 1993-a0

zesilování anticyklony

, syn. mohutnění anticyklony.
slov. mohutnenie anticyklóny; 1993-a1

zeslabení slunečního záření

pokles energie sluneční záření při průchodu atmosférou Země, způsobený absorpcí a rozptylem na molekulách vzduchu, v oblacích a atmosférických aerosolech. Viz též extinkce, zákon Beerův, zakalení atmosféry.
angl. attenuation of solar radiation; extinction of solar radiation; slov. zoslabenie slnečného žiarenia; 1993-a1

zesílení srážek orografické

zvýšení srážkových úhrnů popř. četnosti srážkových událostí vlivem orografie zejména v horských oblastech. Obecný význam pojmu zahrnuje souhrnné působení procesů, které jsou vázány na konkrétní formu terénu a které mohou zesílit konv. srážky i vrstevnaté srážky v horském terénu ve srovnání s rovinným povrchem. Hlavním důvodem vzniku orografických srážek jsou vynucené výstupné pohyby, popř. konvergence proudění, vlivem horských hřebenů a svahů, dále pak letní prohřívání horských svahů při jejich vhodné expozici vzhledem ke slunečnímu záření. Jednotlivé procesy se přitom mohou kombinovat. Při stabilním teplotním zvrstvení atmosféry v natékajícím proudění probíhá vývoj srážek v oblasti horského hřebene v souvislosti se vznikem orografického fénu a může dojít k zesílení srážek při jejich propadávání orografickou nesrážkovou oblačností nebo mlhou. Někdy se v odborné literatuře pod pojmem orografické navýšení srážek rozumí pouze druhý z obou procesů. V případě podmíněně instabilního teplotního zvrstvení atmosféry se jedná o vývoj srážkových konv. oblaků, kdy vynucené výstupné pohyby a prohřívání vzduchu od horských svahů zajišťují potřebný počáteční impulz pro vývoj srážkové konvekce. V České republice se orografické zesílení srážek projevuje především v pohraničních horských oblastech, kde zaznamenáváme zvýšené roční, měsíční i denní srážkové úhrny ve srovnání s rovinnými oblastmi ve vnitrozemí. Přesně modelově vystihnout procesy, které vyvolávají orografické zesílení srážek, je obtížné a v současné době jde o předmět intenzivního výzkumu.
angl. orographic precipitation enhancement; slov. orografické zosilnenie zrážok; 2014

zeď fénová

, val fénový — závětrná část fénového oblaku v oblasti počátku sestupného proudu při závětrném svahu překážky, která orografický fén způsobuje. I když je to oblast rozpouštění oblačného systému, působí dojmem kompaktního oblačného masívu, spočívajícího na horském hřebenu.
angl. foehn bank; foehn wall; slov. föhnový múr; 1993-a1

zeď prachová nebo písečná

, viz vichřice prachová nebo písečná.
angl. dust wall; sand wall; slov. prachový alebo piesočný múr; 1993-a1

zhoršení počasí

1. výraznější nepříznivá změna jednoho nebo více met. prvků nebo počátek výskytu některého nepříznivého, popř. nebezpečného met. jevu nad určitým místem nebo oblastí v průběhu většinou několika hodin. V letecké meteorologii se zhoršení počasí charakterizuje podle mezinárodně dohodnutých pravidel, která jsou v podobě tzv. kritérií pro změnu uvedena v předpisu L3–METEOROLOGIE a mohou být dále specifikována v Dílčích dohodách o rozsahu a formě poskytovaných služeb a leteckých MET informací pro jednotlivá střediska letových a navigačních služeb Řízení letového provozu ČR; 2. rel. pojem označující změnu počasí nepříznivou pro určité lidské činnosti. Např. vytvoření mlhy znamená zhoršení počasí pro dopravu, podstatné zesílení větru nebo prudký pokles teploty vzduchu je zhoršení počasí pro mnohem širší okruh činností. Naopak začátek srážek považuje většina jednotlivců za zhoršení počasí, zatímco zemědělci a vodohospodáři po déle trvajícím suchém období za příznivou změnu. Viz též zlepšení počasí, změna počasí, zpráva o náhlé změně počasí.
angl. weather deterioration; slov. zhoršenie počasia; 1993-a3

zima

jedna z hlavních klimatických, příp. fenologických sezon ve vyšších zeměp. šířkách dané polokoule, vymezená např. takto: 1. období od zimního slunovratu do jarní rovnodennosti (astronomická zima); 2. trojice zimních měsíců, na sev. polokouli prosinec, leden a únor (tzv. klimatologická zima); 3. období s prům. denními teplotami 5 °C a nižšími. Někteří autoři považují za zimu období výskytu sněhové pokrývky, období s trváním min. denní teploty vzduchu pod 0 °C apod. Viz též tuhost zimy.
angl. winter; slov. zima; 1993-a3

zlepšení počasí

1. výraznější změna jednoho nebo více met. prvků nebo ukončení některého nepříznivého met. jevu nad určitým místem nebo oblastí v průběhu několika hodin. V letecké meteorologii se zlepšení počasí charakterizuje podle mezinárodně dohodnutých pravidel, která jsou v podobě tzv. kritérií pro změnu uvedena v předpisu L3–METEOROLOGIE a mohou být dále specifikována v Dílčích dohodách o rozsahu a formě poskytovaných služeb a leteckých MET informací pro jednotlivá střediska letových a navigačních služeb Řízení letového provozu ČR; 2. rel. pojem, označující změnu počasí příznivou pro určité lidské činnosti. Za zlepšení počasí je možno považovat např. rozplynutí mlhy, ukončení srážek, podstatné zeslabení větru, nástup slunečného počasí, popř. vyjasnění, skončení mrazivého období, veder apod. Viz též zpráva o náhlé změně počasí, zhoršení počasí, změna počasí.
angl. weather improvement; slov. zlepšenie počasia; 1993-a3

zlomy

, viz hladiny význačné.
slov. zlomy; 1993-a1

zmrazky

termín používaný pro formy náledí, která vzniká, jestliže voda z úplně nebo částečně roztátého sněhu na zemi opět zmrzne, nebo jestliže při provozu vozidel na silnicích a cestách sníh zledovatí.
angl. ground ice; slov. zmrazky; 1993-a3

zmrzlíci

, syn. muži ledoví.
slov. ľadoví muži; 1993-a1

změna klimatu

, změna klimatická — vývoj klimatu probíhající po rel. velmi dlouhou dobu v jednom směru, např. směrem k oteplení nebo ochlazení. Týká se Země jako celku, na různých místech se však může projevit různě intenzivně; oteplení či ochlazení bývá např. nejvíce patrné ve vysokých zeměp. šířkách. Příčinou změn klimatu bývá jednosměrná změna působení některého z globálně působících klimatických faktorů. Paleoklimatologie detekuje celou řadu změn klimatu v různých časových měřítkách, viz paleoklima, klima kvartéru, klima holocénu; historická klimatologie studuje změny historického klimatu. Dlouhodobé změny klimatu mohou být při uvažování krátkých časových řad maskovány kolísáním klimatu, naopak s větším odstupem se mohou ukázat být projevem periodicity klimatu. Jde o nevhodné označení jen pro antropogenní složku změn klimatu. Viz též adaptace, mitigace, Mezivládní panel pro klimatickou změnu.
angl. climatic change; climate change; slov. klimatická zmena; 1993-a3

změna meteorologického prvku individuální

změna hodnoty met. prvku v „individuální“ vzduchové částici, pohybující se vzhledem ke zvolenému souřadnicovému systému. Mat. se vyjadřuje pomocí totální derivace, např. individuální změna teploty vzduchu T za jednotku času t jako dT / dt. Individuální časová změna veličiny A je dána Eulerovým vztahem

\frac{d A}{d t} = \frac{\partial A}{\partial t} + v_{x} \frac{\partial A}{\partial x} + v_{y} \frac{\partial A}{\partial y} + v_{z} \frac{\partial A}{\partial z},

v němž v_x, v_y, v_z jsou složky rychlosti proudění v souřadnicovém systému tvořeném osami x, y, z. Viz též změna meteorologického prvku lokální.
angl. individual change of meteorological element; slov. individuálna zmena meteorologického prvku; 1993-a1

změna meteorologického prvku lokální

změna hodnoty met. prvku v pevně zadaném bodě. Mat. se vyjadřuje pomocí parciální derivace, např. lokální změna teploty T za jednotku času t jako ∂T / ∂t. Viz též změna meteorologického prvku individuální.
angl. local change of meteorological element; slov. lokálna zmena meteorologického prvku; 1993-a1

změna počasí

větší změna jednoho nebo více met. prvků, probíhající v daném místě nebo oblasti, popř. i začátek nebo ukončení určitého met. jevu. Změnou počasí se zpravidla nerozumí změna hodnot met. prvků v důsledku denního chodu. K nejvýraznější změnám počasí dochází při výměně vzduchových hmot na atmosférických frontách, při změně cirkulačního typu apod. Změna počasí se může uskutečňovat v průběhu několika minut, hodin až dní. Viz též zhoršení počasí, zlepšení počasí, proměnlivost počasí.
angl. weather change; slov. zmena počasia; 1993-a2

změna počasí náhlá

, viz zpráva o náhlé změně počasí.
angl. abrupt change of weather; slov. náhla zmena počasia; 1993-a1

změna teploty vzduchu transformační

lokální časová změna teploty v libovolné hladině vzduchové hmoty (z = konst. nebo p = konst.) s vyloučením vlivu horiz. advekce. Transformační změny teploty se studují v souřadnicové soustavě, pohybující se s danou vzduchovou hmotou a jsou působeny: a) neadiabatickými ději, k nimž patří především turbulentní výměna tepla mezi podkladem a vzduchovou hmotou, výměna tepla působená radiací a uvolňování latentního tepla při fázových přechodech vody v atmosféře; b) vert. pohyby řádu cm.s^–1, které se uplatňují především ve volné atmosféře; c) lokálními časovými změnami tlaku vzduchu. Jejich vliv je významnější jen při mimořádně velkých tlakových tendencích. Transformační změny teploty vzduchu se dají vypočítat z rovnice pro lokální časovou změnu teploty, kterou lze odvodit z první hlavní termodynamické věty. Transformační změny teploty vzduchu lze měřit např. pomocí transoceánských sond.
angl. transformation change of air temperature; slov. transformačná zmena teploty vzduchu; 1993-a3

změna typu povětrnostní situace

, syn. přestavba povětrnostní situace.
slov. zmena typu poveternostnej situácie; 1993-a1

značka časová

čárka vytvořená meteorologickým pozorovatelem na záznamu met. registračního přístroje. Označuje okamžik, kdy byl čten údaj základního přístroje na met. stanici, podle něhož se má opravit údaj registračního přístroje.
angl. time-mark; slov. časová značka; 1993-a1

znečištění ovzduší

výskyt různých látek v ovzduší v takové koncentraci a po tak dlouhou dobu, že škodlivě působí na zdraví, popř. na pohodu lidí, na živé organismy nebo na neživé objekty. Důležitým kritériem znečištění ovzduší jsou právně stanovené imisní limity, které určují nejvýše přípustné koncentrace znečišťující látky v ovzduší. Jiné definice považují ovzduší za znečištěné, jestliže se jeho složení významně odchyluje od normálu tím, že obsahuje cizorodé příměsi. Viz též klimatologie znečištění ovzduší, hygiena ovzduší, zdroj znečišťování ovzduší, rozptyl příměsí v ovzduší, smog, měření znečištění ovzduší.
angl. air pollution; atmospheric pollution; slov. znečistenie ovzdušia; 1993-a2

znečištění ovzduší globální

znečištění ovzduší přírodního i antropogenního původu, ovlivňující atmosférické procesy v planetárním měřítku. Příkladem může být znečištění spodní stratosféry částicemi vulkanického původu po velkých sopečných erupcích. Jiným příkladem globálního znečištění ovzduší je růst koncentrace CO₂ v atmosféře, který je ve světovém měřítku prokazatelný od 19. století, čímž se snižuje propustnost atmosféry pro dlouhovlnné záření.
angl. global air pollution; slov. globálne znečistenie ovzdušia; 1993-a1

znečištění ovzduší očekávané

, viz metody výpočtu očekávaného znečištění ovzduší.
angl. expected air pollution; slov. očakávané znečistenie ovzdušia; 1993-a0

znečištění ovzduší potenciální

, syn. potenciál znečištění ovzduší.
slov. potenciálne znečistenie ovzdušia; 1993-a0

znečištění ovzduší pozaďové

dobře rozptýlená složka znečištění ovzduší, která je součástí regionálního nebo globálního znečištění ovzduší a kterou nelze přiřadit konkrétním zdrojům znečišťování. Lze ji samostatně měřit pouze v relativně čistých oblastech. Ve znečištěných oblastech se k ní přičítá znečištění z místních zdrojů znečišťování ovzduší.
angl. background air pollution; slov. pozaďové znečistenie ovzdušia; 1993-a3

znečištění ovzduší radioaktivní

, viz radioaktivita atmosféry.
angl. radioactive air pollution; slov. rádioaktívne znečistenie ovzdušia; 1993-a1

znečištění ovzduší tepelné

tepelná energie antropogenního (průmyslového, dopravního apod.) původu, která vstupuje do atmosféry a účastní se tam met. dějů, zejm. v mezní vrstvě atmosféry. V širším smyslu se za složku tepelného znečištění ovzduší považuje i sálání tepla z umělých povrchů (např. stěn a střech budov, asfaltových a betonových ploch). S tepelným znečištěním ovzduší pak souvisí souborný efekt, označovaný často jako tepelný ostrov města nebo průmyslové oblasti, který způsobuje vznik vlastní cirkulace v mezní vrstvě se všemi následnými nepříznivými jevy, jako je zvýšení množství oblačnosti a srážek, zákalu atd.
angl. heat air pollution; thermal air pollution; slov. tepelné znečistenie ovzdušia; 1993-a0

znečištění světelné

souhrnné označení pro osvícení noční oblohy umělými světelnými zdroji. Působí rušivě zejména při astronomických pozorováních, narušuje některé životní rytmy živých organismů, spánkový režim apod. V této souvislosti jde nejen o světelné zdroje orientované vzhůru, ale i o světlo odražené od zemského povrchu nebo od osvětlovaných objektů. I v případě světelných toků vysílaných zdroji přibližně horizontálně se může významně uplatňovat rozptyl světla v atm. prostředí.
angl. light pollution; luminous pollution; photopollution; 2015

znečišťování ovzduší

činnosti nebo děje, jejichž důsledkem je znečištění ovzduší, tj. vnášení takových látek ze zdrojů znečišťování ovzduší, které jsou buď samy znečišťujícími látkami (primární znečisťování ovzduší), nebo které se stávají znečišťujícími látkami po chem. a fyz. změnách nebo ve směsi s jinými látkami (sekundární znečisťování ovzduší). Termín sekundární prašnost, znamenající víření prachu ze zemského povrchu, je nyní nahrazován výrazem nesuspendované částice. V širším smyslu se jako znečisťování ovzduší označuje i emitování elmag. záření, např. radioakt. záření, mikrovlnného záření (radiolokátorem, vysíláním VKV apod.), světla, hluku a tepla do atmosféry.
angl. air pollution; slov. znečisťovanie ovzdušia; 1993-a2

zonalita klimatu

, pásmovitost klimatu — zákonitost uspořádání klimatických oblastí do klimatických pásem, podmíněná primárně rozložením bilance záření na Zemi. Rozeznáváme horizontální (šířkovou) a vertikální (výškovou) zonalitu klimatu; vertikální zonalita bývá označována též jako stupňovitost klimatu. Zonalita klimatu, která je hlavním rysem rozložení klimatických podmínek na Zemi, je příčinou výrazné zonality pedosféry, biosféry a do značné míry i činnosti člověka.
angl. zonality of climate; slov. zonalita klímy; 1993-a3

zonda

regionální název horského větru v Argentině. Zpravidla se tak označuje suchý vítr typu fénu, proudící dolů v závětří And ve stř. Argentině v zimě. Dosahuje rychlostí až 120 km.h^–1.
angl. zonda; slov. zonda; 1993-a1

zoobioklimatologie

, bioklimatologie zvířat, zooklimatologie — část bioklimatologie zabývající se vztahy mezi klimatem a živočichy, zvláště hospodářskými zvířaty.
angl. zooclimatology; slov. zoobioklimatológia; 1993-a2

zoofenofáze

, viz zoofenologie.
angl. zoophenophase; slov. zoofenofáza; 1993-a1

zoofenologie

část fenologie zabývající se studiem časového průběhu významných periodicky se opakujících životních projevů živočichů neboli živočišných fenologických fází v závislosti na počasí a klimatu. K těmto fázím neboli zoofenofázím patří především první výskyt škůdců (a nástup následných generací), kulminace výskytu škůdců, přílet ptactva, první zpěv, počátek kladení vajec, houfování ptactva a odlet ptactva.
angl. zoophenology; slov. zoofenológia; 1993-a3

zooklimatologie

, syn. zoobioklimatologie.
slov. zooklimatológia; 1993-a1

zora

zast. knižní výraz pro ranní červánky.
slov. zora; 1993-a1

zostření fronty

, zvýraznění fronty — proces, při němž se na atmosférické frontě zvětšuje velikost rozdílů mezi vzduchovými hmotami především v teplotě, ale i u jiných met. prvků. Například na teplých frontách se pozoruje tehdy, pokud postupují v zimním období nad prochlazenou pevninu. Na studené frontě nastává zostření fronty tehdy, pokud postupuje v letním období z oceánu nad přehřátou pevninu. Zostření fronty podmiňuje i denní doba; v zimě v noci se zostřují teplé fronty, v létě ve dne studené fronty. Zostření fronty nemusí nutně vést ke zvýšení aktivity projevů počasí na ní.
angl. sharpening of a front; intensification of a front; slov. zvýraznenie frontu; 1993-a3

zpracování dat z meteorologické družice

komplex procesů zpracování družicí naměřených dat, resp. snímků. Zpravidla zahrnuje různé korekce případných chyb měření, kalibraci dat (převod družicí naměřených dat na fyzikální veličiny – intenzitu záření, odrazivost, jasovou teplotu), přemapování dat (jejich transformaci do nějaké konkrétní mapové projekce), a jejich další cílené zpracování – buď pro zobrazení formou digitálního snímku (resp. jejich sekvencí), nebo pro další automatizované nebo počítačové využití (např. různé odvozené meteorologické produkty, asimilace do numerických modelů počasí, aj.).
angl. satelite data processing; slov. spracovanie údajov z meteorologickej družice; 2014

zpráva

soubor dat a/nebo informací sestavených a předávaných podle platných mezinárodních nebo vnitrostátních předpisů. Viz též zpráva meteorologická.
angl. message; report; slov. správa; 1993-a3

zpráva INTER

do dubna 2010 vnitrostátní meteorologická zpráva obsahující meteorologické, klimatologické a agrometeorologické údaje za uplynulých 24 hodin s případnými dodatky za uplynulý týden.
slov. správa INTER; 1993-a3

zpráva letecká meteorologická mimořádná (SPECI)

meteorologická zpráva pro letecké účely vysílaná mimo pravidelné zpravodajské termíny s cílem zvýšit operativnost řízení letové činnosti. Vysílá se při stanovené míře zhoršení i zlepšení povětrnostních podmínek. Sestavuje se podle kódu SPECI. Pro vysílání zprávy SPECI jsou přesně definována kritéria, zahrnující změny směru, rychlosti a nárazů větru, dále změny dohlednosti a dráhové dohlednosti, provozně význačné oblačnosti a výskyt význačných jevů počasí. Viz též zpráva o náhlé změně počasí.
angl. Aerodrome special meteorological report (SPECI); slov. zvláštna letecká meteorologická správa; 1993-a3

zpráva letecká meteorologická pravidelná (METAR)

základní meteorologická zpráva pro letecké účely vysílaná v pravidelných, zpravidla hodinových nebo půlhodinových časových intervalech. Zpráva METAR (Meteorological Aviation Report) se sestavuje na základě pozorování pozemní met. stanice na letišti a obsahuje kromě označení letiště a času pozorování údaje o větru, dohlednosti a dráhové dohlednosti, o stavu počasí, o provozně význačné oblačnosti, o teplotě vzduchu, teplotě rosného bodu a o tlaku vzduchu redukovaném na hladinu moře podle mezinárodní standardní atmosféry (QNH). Zpráva METAR může obsahovat také informaci o stavu drah a předpověď pro přistání trend. Viz též počasí příznivé pro letecký provoz.
angl. Aerodrome routine meteorological report (METAR); slov. pravidelná letecká meteorologická správa; 1993-a3

zpráva meteorologická

označení pro soubor pozorovaných, naměřených, zpracovaných nebo předpověděných met. údajů a příslušných identifikačních údajů (místo, čas, přístrojového vybavení apod.) Meteorologická zpráva je opatřena stanoveným telekomunikačním záhlavím a je zakódována podle mezinárodních nebo vnitrostátních kódů a příslušných pravidel. Zprávy zakódované podle tradičních alfanumerických kódů mají přesně stanovený obsah, daný předepsaným pořadím jednotlivých prvků, z nichž některé je možné za stanovených podmínek vypustit. Nejznámější meteorologická zpráva tohoto typu je zpráva o přízemních meteorologických pozorováních z pozemní stanice (SYNOP) a zpráva z pozemní stanice o tlaku, teplotě, vlhkosti a větru ve vyšších hladinách (TEMP). Zcela odlišnou strukturu mají zprávy, které obsahují nejen met. data a příslušné identifikační údaje, ale také popis vlastního obsahu dané zprávy. Tento typ zpráv je většinou v binárním formátu (BUFR).
angl. meteorological report; slov. meteorologická správa; 1993-a3

zpráva o měsíčních aerologických průměrech z pozemní stanice (CLIMAT TEMP)

do června 2010 aerol. zpráva sestavovaná podle kódu CLIMAT TEMP a vysílaná pravidelně po skončení daného kalendářního měsíce. Současně se zprávou CLIMAT TEMP byla zrušena také zpráva CLIMAT TEMP SHIP o měs. průměrech aerol. hodnot ze stanice na lodi.
angl. Report of monthly aerological means from a land station (CLIMAT TEMP); slov. správa o mesačných priemeroch aerologických hodnôt z pozemnej stanice; 1993-a3

zpráva o měsíčních údajích z pozemní stanice (CLIMAT)

meteorologická zpráva sestavená podle kódu CLIMAT a vysílaná pravidelně po skončení daného kalendářního měsíce. Obsahuje identifikaci měsíce, roku a stanice, a v sekci 1 prům. měs. tlak vzduchu v úrovni stanice, tlak vzduchu redukovaný na určitou hladinu nebo prům. hodnotu geopotenciálu, prům. měs. teplotu vzduchu, prům. měs. tlak vodní páry, počet dní se srážkami alespoň jeden mm, měs. úhrn srážek s uvedením frekvenčního intervalu, do kterého tento úhrn spadá, a trvání slunečního svitu v hodinách a v procentech normálu za daný měsíc. Sekce 2 obsahuje normály prvků sekce 1. Sekce 3 a 4 obsahují údaje o počtu dní v daném měsíci, kdy určitý prvek překročil stanovenou hodnotu a údaje o výskytu extrémních hodnot s uvedením dne výskytu. Měsíční údaje ze stanice na lodi se předávají ve tvaru zpráv sestavovaných podle kódu CLIMAT SHIP analogického kódu CLIMAT.
angl. Report of monthly values from a land station (CLIMAT); slov. správa o mesačných údajoch z pozemnej stanice; 1993-a3

zpráva o náhlé změně počasí

1. zpráva o náhlém zhoršení počasí (BOUŘE) vysílaná při překročení stanovených limitů hodnot vybraných met. prvků, která začíná skupinou MMMMw₂ (w₂ je kódové číslo jevu, jehož se změna týká). Do roku 1999 se vysílala také zpráva v případě zlepšení počasí začínající skupinou BBBBw₂;
2. met. stanice vysílající pravidelné letecké meteorologické zprávy (METAR) používají pro vyjádření náhlé změny mimořádné letecké meteorologické zprávy (SPECI).
angl. special weather report (sudden changes); slov. správa o náhlej zmene počasia; 1993-a3

zpráva o příkonu fotonového dávkového ekvivalentu (RAD)

vnitrostátní zpráva obsahující desetiminutové údaje příkonu fotonového dávkového ekvivalentu (a identifikaci charakteru dat) za poslední hodinu. Zpráva RAD se sestavuje v synoptických termínech na stanicích SVZ (síť včasného zjištění). Při splnění stanovených kriterií nebo na výzvu z centra se vysílá navíc zpráva WARRAD, obsahující desetiminutové údaje příkonu fotonového dávkového ekvivalentu za půl hodiny od posledního synoptického termínu.
angl. report of photon dose ekvivalent rate (RAD); slov. správa o príkone fotonového dávkového ekvivalentu (RAD); 2014

zpráva o přízemních meteorologických pozorováních z pozemní stanice (SYNOP)

zákl. meteorologická zpráva obsahující údaje potřebné pro kreslení přízemních synoptických map a pro operativní nebo statist. zpracování. Sestavuje se podle kódu SYNOP. Zpráva SYNOP obsahuje identifikační sekci (den v měsíci, hodina, identifikace jednotek rychlosti větru, indikativ stanice a oblastní indikativ), sekci 1 (horizontální dohlednost, směr a rychlost větru, teplota vzduchu a teplota rosného bodu, tlak vzduchu, tlaková tendence, stav a průběh počasí, množství srážek a údaje o oblačnosti), sekci 3 (extrémní teploty vzduchu, stav půdy, výška sněhové pokrývky, trvání slunečního svitu, množství srážek, nárazy větru, námrazky a další informace) a sekci 4 (údaje o oblačnosti pod úrovní stanice). Pro vnitrostátní výměnu dat se používá i sekce 5 (relativní vlhkost, půdní teploty a údaje ze stožárových měření). Zpráva SYNOP se na stanicích ČR sestavuje a vysílá ve všech synoptických termínech, tj. každou hodinu.
angl. Report of surface observations from a fixed land station (SYNOP); slov. správa o prízemných meteorologických pozorovaniach z pozemnej stanice; 1993-a3

zpráva o přízemních meteorologických pozorováních z pozemní stanice zkrácená (SYRED)

do roku 1991 interně používané označení pro zprávu SYNOP z termínů 01, 02, 04, 05, 07, 08, 10, 11, 13, 14, 16, 17, 19, 20, 22, a 23 UTC.
slov. skrátená správa o prízemných meteorologických pozorovaniach z pozemnej stanice; 1993-a3

zpráva o přízemních meteorologických pozorováních zkrácená (AERO)

zpráva o přízemních meteorologických pozorováních z pozemní stanice, používaná v letectví do roku 1968.
angl. AERO; slov. skrátená správa o prízemných meteorologických pozorovaniach; 1993-a3

zpráva o stavu povrchu vzletové a přistávací dráhy (SNOWTAM)

zpráva obsahující údaje o stavu povrchu vzletové a přistávací dráhy při výskytu sněhu, ledu a podobných jevů. Za měření pro zprávu SNOWTAM a také za její sestavení zodpovídají správy letiště. V období zimního provozu letiště je ze zprávy SNOWTAM generována informace o stavu drah, která se následně zařazuje do pravidelné letecké meteorologické zprávy (METAR).
angl. SNOWTAM; slov. správa o stave povrchu vzletovej a pristávacej dráhy; 1993-a3

zpráva synoptická

meteorologická zpráva o výsledcích met. měření a pozorování v synoptických termínech pozorování a kódovaná podle mezin. kódu.
angl. synoptic report; slov. synoptická správa; 1993-a3

zpráva z pozemní stanice o tlaku, teplotě, vlhkosti a větru ve vyšších hladinách (TEMP)

zpráva o tlaku a teplotě vzduchu, o deficitu teploty rosného bodu a o směru a rychlosti větru ve standardních izobarických hladinách a také v hladinách významných změn vert. průběhu teploty a rychlosti větru. Zpráva se sestavuje podle kódu TEMP. Část A, resp. C této zprávy obsahuje údaje o všech uvedených parametrech volné atmosféry ve standardních izobarických hladinách do 100, resp. nad 100 hPa. V části B, resp. D, jsou uvedeny hodnoty teploty a deficitu teploty rosného bodu v hladinách významných změn vert. průběhu teploty do hladiny 100, resp. nad 100 hPa (sekce 5) a významné změny větru (sekce 6). Zpráva TEMP obsahuje i údaje o tropopauze, o max. rychlosti a vert. střihu větru v rozsahu daného měření. Zprávy TEMP se vysílají každých šest nebo každých dvanáct hodin a slouží kromě rozboru teplotního zvrstvení ovzduší a vertikálního profilu větru na daném místě také k sestavování výškových met. map. Zpráva z mořské stanice o tlaku, teplotě, vlhkosti a větru ve vyšších hladinách se sestavuje podle kódu TEMP SHIP. Viz též měření aerologické, měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře.
angl. Upper level pressure, temperatur, humidity and wind report from a fixed land station (TEMP); slov. správa z pozemnej stanice o tlaku, teplote, vlhkosti a vetre vo vyšších hladinách; 1993-a3

zpráva z pozemní stanice o výškovém větru (PILOT)

zpráva o směru a rychlosti větru ve standardních izobarických hladinách a v hladinách význačných změn větru. Sestavuje se podle kódu PILOT. V části A, resp. C této zprávy, jsou uvedeny údaje o větru ve standardních izobarických hladinách a údaje o max. rychlosti a vert. střihu větru do hladiny 100, resp. nad 100 hPa. Část B, resp. D, obsahuje údaje o význačných změnách směru a rychlosti větru v hladinách do 100, resp. nad 100 hPa. Zpráva PILOT se sestavuje jen při pilotovacím měření nebo při měření větru radiotechnickými prostředky. Zjednodušenou formou zprávy PILOT je PILOT SPECIAL. Obsahuje informace o větru do výšky 5 000 m po vrstvách 500 m a nad výškou 5 000 m jsou uváděny údaje o větru z hladin vzájemně vzdálených o 1 000 m. Zpráva z mořské stanice o výškovém větru se sestavuje podle kódu PILOT SHIP, který je kódu PILOT analogický.
angl. Upper-wind report from a fixed land station (PILOT); slov. správa z pozemnej stanice o výškovom vetre; 1993-a3

zrcadlení

fotometeor vytvářený lomem a totálním odrazem světelných paprsků ve vzduchových vrstvách, který se projevuje vznikem nepravých obrazů blízkých nebo vzdálených předmětů. Rozlišuje se spodní zrcadlení, při němž je obraz převrácený a leží níže než příslušný reálný objekt, a svrchní zrcadlení s obrazem ve větší výšce než odpovídá výšce reálného předmětu, který se popř. může nalézat i za obzorem. Spodní zrcadlení vzniká nad silně zahřátými povrchy (pouštním pískem, asfaltovými a betonovými plochami v létě apod.), nad nimiž se vytváří vzduchová vrstva s inverzí hustoty vzduchu, což vyvolává opt. dojem zrcadlící vodní hladiny. Svrchní zrcadlení bývá naopak pozorováno nad studenými povrchy (např. studenými vodními plochami, ledovými a sněhovými poli) nebo může vznikat v souvislosti s výškovými inverzemi teploty vzduchu. Následkem velkých horiz. gradientů hustoty vzduchu, působených výrazným nerovnoměrným ohříváním aktivního povrchu, se vytváří boční zrcadlení, kdy fiktivní obraz je vzhledem k odpovídajícímu předmětu bočně posunut. Vzájemnou kombinací uvedených typů zrcadlení nebo např. současným výskytem svrchního zrcadlení na dvou nebo více nad sebou ležících vrstvách s inverzí teploty vzniká vícenásobné zrcadlení. Opt. úkazy související se zrcadlením se též označují jako fáta morgana. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře, zvýšení obzoru.
angl. mirage; slov. zrkadlenie; 1993-a1

zrcadlení boční

, viz zrcadlení.
angl. lateral mirage; slov. bočné zrkadlenie; 1993-a1

zrcadlení spodní

, viz zrcadlení.
angl. inferior mirage; slov. spodné zrkadlenie; 1993-a1

zrcadlení svrchní

, viz zrcadlení.
angl. superior mirage; slov. vrchné zrkadlenie; 1993-a1

zrcadlení vícenásobné

, viz zrcadlení.
angl. multiple mirage; slov. viacnásobné zrkadlenie; 1993-a1

zrcátko oblačné

, viz nefoskop.
angl. mirror nephoscope; reflection nephoscope; slov. oblačné zrkadielko; 1993-a1

zrcátko rosné

jeden z typů kondenzačního vlhkoměru.
angl. mirror-type hygrometer; slov. rosné zrkadielko; 1993-a1

zrna sněhová

jeden z hydrometeorů. Je to srážka složená z velmi malých bílých a neprůhledných zrnek ledu, která jsou obvykle zploštělá nebo podlouhlá a mají průměr menší než 1 mm. Při dopadu na tvrdou půdu neodskakují ani se netříští. Obyčejně padají ve velmi malých množstvích, nejčastěji z oblaků druhu stratus nebo z mlhy, nikdy však v přeháňce. Před vydáním Mezinárodního atlasu oblaků se tento druh srážek nazýval „krupice“.
angl. snow grains; slov. snehové zrná; 1993-a2

zrychlení Coriolisovo

, viz síla Coriolisova.
angl. Coriolis acceleration; slov. Coriolisovo zrýchlenie; 1993-a1

zrychlení tíhové

zrychlení, které danému tělesu uděluje síla zemské tíže, tj. výslednice gravitační síly a odstředivé síly rotace Země. Na 45° s.š. u mořské hladiny má velikost g = 9,806 17 m.s^–2. Ve většině meteorologických výpočtů, např. pro barometrické účely, lze závislost tíhového zrychlení na zeměpisné šířce zanedbat a použít hodnotu tzv. normální hotíhového zrychlení g_n = 980 665 m.s^–2.
angl. gravity acceleration; slov. zrýchlenie tiaže; 1993-a3

zvláštnosti oblaků

doplňující charakteristika oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků, která si všímá zvláštních detailů ve tvaru oblaků, jejich výčnělků, útržků apod. Týž oblak se může vyznačovat několika zvláštnostmi. Rozeznáváme tyto zvláštnosti oblaků: incus, mamma, virga, praecipitatio, arcus a tuba.
angl. supplementary features of clouds; slov. zvláštnosti oblakov; 1993-a3

zvrat počasí

náhlá a výrazná změna počasí, způsobená zpravidla rychlou přestavbou povětrnostní situace, spojená s výměnou vzduchových hmot značně odlišných vlastností.
angl. abrupt change of weather; slov. zvrat počasia; 1993-a1

zvrat teploty

, starší nevhodné syn. pro termín inverze teploty vzduchu.
angl. abrupt change of temperature; slov. zvrat teploty; 1993-a2

zvrstvení atmosféry teplotní

, stratifikace atmosféry teplotní — průběh teploty vzduchu s výškou, vyjádřený vertikálním profilem teploty vzduchu, resp. vertikálním teplotním gradientem γ. V troposféře teplota s výškou obvykle klesá, tedy γ > 0; může však nastat i izotermie (γ = 0) nebo inverze teploty vzduchu (γ < 0). Vztah mezi hodnotou γ_D v určité hladině atmosféry, suchoadiabatickým teplotním gradientem γ a nasyceně adiabatickým teplotním gradientem γ_S určuje vertikální stabilitu atmosféry. Jestliže v suchém nebo nenasyceném vzduchu je γ = γ_D, označujeme teplotní zvrstvení jako indiferentní; při γ < γ_D jde o stabilní zvrstvení, při γ > γ_D je teplotní zvrstvení atmosféry instabilní, viz absolutní instabilita atmosféry. V nasyceném vzduchu platí totéž při γ = γ_S, γ < γ_S (viz absolutní stabilita atmosféry) a γ > γ_S. Podmíněně instabilní zvrstvení, kdy γ < γ_D a zároveň γ > γ_S, způsobuje podmíněnou instabilitu atmosféry. Viz též vrstva inverzní, vrstva teplotní zadržující.
angl. thermal stratification; slov. teplotné zvrstvenie ovzdušia; 1993-a3

zvuk v atmosféře

, viz šíření zvuku v atmosféře, akustika atmosférická, hrom.
angl. sound in atmosphere; slov. zvuk v atmosfére; 1993-a1

zvýraznění fronty

, syn. zostření fronty.
slov. zvýraznenie frontu; 1993-a1

zvýšení horizontu

, syn. zvýšení obzoru.
slov. zdvihnutie horizontu; 1993-a1

zvýšení obzoru

(horizontu) — opt. úkaz vznikající v případech, kdy hustota vzduchu nad zemským povrchem velmi rychle klesá s výškou, např. ve výrazné přízemní inverzi teploty vzduchu. Vlivem zvýšeného zakřivení světelných paprsků v tomto případě dochází ke zdánlivému zvednutí polohy objektů na obzoru, popř. k možnosti pozorovat předměty ležící blízko za geometrickým obzorem. Dojde-li přitom k totálnímu odrazu paprsků procházejících atmosférou šikmo vzhůru, vytváří se svrchní zrcadlení. Opačným jevem je snížení obzoru, pozorované nad přehřátými povrchy ve vrstvě inverze hustoty vzduchu, jež může být doprovázeno spodním zrcadlením. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře, fáta morgana.
angl. looming of horizon; slov. zdvihnutie obzoru; 1993-a2

záblesk zelený

, syn. paprsek zelený.
slov. zelený záblesk; 1993-a1

zákal

atmosférický aerosol tvořený mikroskopicky malými tuhými částicemi, které jsou tak četné, že způsobují opalescenci a snižují dohlednost. Zákal je v našich zeměp. šířkách nejčastěji pozorovaný litometeor. V pozorovatelské praxi se však zaznamenává jen tehdy, snižuje-li meteorologickou dohlednost pod 10 km. Podle převažujícího původu se někdy rozlišuje zákal prachový, průmyslový, velkoměstský, solný, nepřesně též písečný apod. Na rozdíl od mlhy a kouřma není zákal ve významné míře působen kapičkami vody. Protože však částice působící zákal mohou být kondenzačními jádry, je přechod od zákalu ke kouřmu a mlze plynulý: vzroste-li při ochlazování vzduchu relativní vlhkost přibližně na 70 %, začíná kondenzace na nejaktivnějších kondenzačních jádrech, dohlednost se snižuje a při pokračujícím růstu relativní vlhkosti zákal postupně přechází v kouřmo, které se při vlhkosti zhruba nad 90 % může změnit v mlhu. Zákal může být složen z produktů spalování, avšak zaznamenává-li se v omezených oblastech v blízkosti větších zdrojů kouře, nelze ho s kouřem zaměňovat.
angl. haze; slov. zákal; 1993-a3

zákal arktický

zákal v arkt. oblastech, který omezuje horiz. i šikmou dohlednost až do výšek 10 km nad zemí. Při pohledu po slunci se zdá šedomodrý, proti slunci červenohnědý. Nemá zřetelnou horní ani dolní hranici. Podle barevných efektů se usuzuje, že velikost částic arktického zákalu je 2.10^–6 m a menší.
angl. arctic haze; slov. arktický zákal; 1993-a1

zákal prachový

zákal tvořený prachovými nebo malými písečnými částečkami, které byly před termínem pozorování zdviženy z povrchu Země prachovou nebo písečnou vichřicí. V našich oblastech patří k velmi zřídka se vyskytujícím litometeorům.
angl. dust haze; slov. prachový zákal; 1993-a1

zákal průmyslový

zákal pozorovaný v průmyslových centrech a v průmyslových aglomeracích, způsobený umělými zdroji prachu, kouře, exhaláty apod. Nejčastěji se vyskytuje za stabilního zvrstvení atmosféry, které bývá spojeno s malými horiz. pohyby a s nepatrnou vert. výměnou vzduchu. Zvláště výrazný průmyslový zákal bývá dobře pozorován z dálky, a to v podobě šedé, oblak připomínající čepice nad městem, z níž někdy vystupují jen vrcholky komínů a výškové stavby. Viz též mlha městská, smog.
angl. industrial haze; slov. priemyselný zákal; 1993-a3

zákal písečný

zákal vytvářený písečnými částicemi v ovzduší. V met. literatuře se však častěji používá širšího označení prachový zákal, který zahrnuje i písečný zákal.
angl. sand haze; slov. pieskový zákal; 1993-a1

zákal solný

zákal podmíněný přítomností drobných částeček mořských solí v ovzduší, vzniká při vypařování vodní tříště a malých vodních kapiček, které odstříkly do vzduchu při probublávání vzduchových bublin povrchovými vrstvami mořské vody.
angl. salt haze; slov. soľný zákal; 1993-a3

zákal výškový

zákal ve vrstvě, jejíž spodní hranice leží nad zemským povrchem. Viz též vrstva zákalová.
angl. haze aloft; slov. výškový zákal; 1993-a1

zákaloměr

, syn. nefelometr.
angl. turbidimeter; slov. zákalomer; 1993-a1

základna oblaků

nejnižší část oblaku, v níž se výrazně odlišuje horiz. dohlednost od podmínek v bezoblačné atmosféře. V reálných podmínkách není základna oblaku ostrou hranicí, ale přechodovou vrstvou o tloušťce několika desítek metrů, v níž se s rostoucí výškou snižuje jak vert., tak horiz. dohlednost. Výška základny oblaku nad daným místem se poměrné rychle mění. V některých případech činí tato změna desítky až stovky metrů za několik minut. Viz též měření výšky základny oblaků.
angl. cloud base; slov. základňa oblakov; 1993-a2

zákon

, viz též formule, rovnice, věta, vztah.
slov. zákon; 1993-a1

zákon Allardův

, viz vztah Allardův.
slov. Allardov zákon; 1993-a1

zákon Amagatův a Leducův

zákon, podle něhož objem směsi ideálních plynů je při daném tlaku a dané teplotě roven součtu dílčích objemů jednotlivých složek směsi. Zákon Amagatův a Leducův se využívá v termodynamice atmosféry. Viz též zákon Daltonův.
angl. Amagat-Leduc law; slov. Amagatov a Leducov zákon; 1993-a1

zákon Avogadrův

zákon, podle něhož stejné objemy všech ideálních plynů obsahují za téhož tlaku a téže teploty vždy stejný počet molekul. Avogadrův zákon lze formulovat také tak, že při daném tlaku a určité teplotě je molární objem všech ideálních plynů stejný. Molární objem V₀ při teplotě T₀ = 273 K a tlaku p₀ = 1 013,25 hPa činí

V = 22, {414.10}^{- 3} m^{3} m o l .^{- 1}

Avogadrův zákon patří k základním zákonům ideálního plynu a má široké uplatnění v termodynamice atmosféry. Zákon formuloval italský fyzik A. Avogadro v r. 1811 na základě prací J. L. Gay-Lussaca z r. 1808.
angl. Avogadro law; slov. Avogadrov zákon; 1993-a1

zákon Beerův

(Lambertův) — zákl. zákon, který v meteorologii popisuje zeslabování intenzity svazku rovnoběžných paprsků záření (především přímého slunečního záření) v atmosféře Země. Lze jej vyjádřit vztahem

d I = β_{e x} I d s nebo {β^{'}}_{e x} ρ I d s,

kde I je intenzita paprsku, dI její zeslabení na dráhovém úseku ds, ρ značí hustotu prostředí, β_ex objemový koeficient extinkce a β'_ex hmotový koeficient extinkce. Protože koeficient extinkce v atmosféře obvykle silně závisí na vlnové délce záření, používá se Beerův zákon nejčastěji pro monochromatické záření. Viz též zákon Bouguerův.
angl. Beer law; slov. Beerov zákon; 1993-a1

zákon Bouguerův

(Lambertův a Bouguerův), vzorec Bouguerův — zákon vyjadřující zeslabení intenzity záření při průchodu atmosférou vzhledem k intenzitě záření na horní hranici atmosféry. Má tvar

I = I_{0} exp (- {&intint;}_{0}^{\infty} {β^{'}}_{e x} ρ d s) = I_{0} exp (- m \int_{0}^{\infty} {β^{'}}_{e x} ρ d z)

který dostaneme integrací Beerova zákona přes celou tloušťku atmosféry. Symbol I značí intenzitu přímého slunečního záření na zemském povrchu, I₀ intenzitu přímého slunečního záření na horní hranici atmosféry, ρ hustotu vzduchu, β'_ex hmotový koeficient extinkce, m relativní optickou hmotu atmosféry a ds, resp. dz infinitezimální úsek dráhy paprsku, resp. infinitezimální úsek vertikály. Použijeme-li substituci

f = exp (- \int_{0}^{\infty} {β^{'}}_{e x} ρ d z)

obdržíme I = I₀ f^m, kde f je koeficient propustnosti atmosféry. Protože koeficient extinkce i koeficient propustnosti v atmosféře značně závisejí na vlnové délce procházejícího záření, používají se uvedené vzorce v meteorologii zpravidla pro jednotlivé úseky spektra, které jsou natolik úzké, abychom záření v každém z nich mohli považovat za přibližně monochromatické. Bouguerův zákon byl poprvé experimentálně stanoven franc. přírodovědcem P. Bouguerem (1729). Nezávisle jej formuloval též J. H. Lambert (1760).
angl. Bouguer law; slov. Bouguerov zákon; 1993-a2

zákon Boyleův

, syn. zákon Boyleův a Mariotteův.
angl. Boyle law; slov. Boyleov zákon; 1993-a1

zákon Boyleův a Mariotteův

(Boyleův, Mariotteův) — zákon, podle něhož tlak plynu dané hmotnosti je při stálé teplotě nepřímo úměrný jeho objemu, neboli součin tlaku a objemu plynu je při stálé teplotě konstantní. Platí tedy

p . V = konst,

kde p je tlak a V objem daného plynu. Zákon Boyleův a Mariotteův platí přesně pro ideální plyn a s dostatečnou přesností pro většinu plynů při běžných hodnotách teploty a tlaku. Při vysokých tlacích a ve stavu blízkém zkapalnění vykazují všechny plyny značné odchylky od uvedeného zákona (stlačují se méně). Termodyn. děj probíhající přesně podle zákona Boyleova a Mariotteova se nazývá izotermický děj. Zákon má časté uplatnění v termodynamice atmosféry. Zákon Boyleův a Mariotteův, který se stal známým r. 1662, původně objevili R. Boyle a jeho žák R. Townley pro vzduch. Nezávisle na nich byl znovu objeven a zobecněn E. Mariottem r. 1679. Viz též zákon Charlesův, zákon Gay-Lussacův, rovnice stavová.
angl. Boyle-Mariotte law; slov. Boyleov a Mariotteov zákon; 1993-a1

zákon Buys-Ballotův

, pravidlo Buys-Ballotovo, zákon větru barický — pravidlo určující vztah mezi směrem větru a rozložením tlaku vzduchu na zemském povrchu. Slovně se vyjadřuje např. takto: postavíme-li se (na zemském povrchu) na sev. polokouli tak, aby nám vál vítr do zad, je oblast nižšího tlaku vzduchu po naší levici poněkud vpředu a oblast vyššího tlaku vzduchu po naší pravici poněkud vzadu. Na již. polokouli jsou podmínky obrácené. Zákon byl zformulován v r. 1860 holandským meteorologem Ch. H. D. Buys-Ballotem.
angl. Buys-Ballot law; slov. Buys-Ballotov zákon; 1993-a1

zákon Charlesův

zákon o rozpínavosti plynu, podle nějž se tlak plynu při stálém objemu, tj. při izosterickém ději, mění lineárně s teplotou. Jinými slovy, při izosterickém ději je závislost tlaku plynu na teplotě vyjádřena vztahem

p_{T} = p_{0} (1 + α' T)

kde p_T je tlak plynu při teplotě T v °C, p₀ značí tlak plynu při teplotě 0 °C, α' je koeficient rozpínavosti plynů, který je u všech reálných plynů přibližně roven koeficientu jejich objemové roztažnosti. U ideálních plynů se rozpínavost přesně rovná objemové roztažnosti. Vyjádříme-li teplotu v K, lze Charlesův zákon psát též ve tvaru

\frac{p_{T}}{p_{0}} = \frac{T}{T_{0}},

kde T₀ značí teplotu 273,15 K. Uvedený zákon je analogický zákonu Gay-Lussacovu.
angl. Charles law; slov. Charlesov zákon; 1993-a1

zákon Daltonův

1. zákon, podle něhož v daném objemu směsi ideálních plynů nepůsobících na sebe chem. má každý plyn takový tlak, jakoby sám vyplňoval celý objem. Jinými slovy, tlak směsi ideálních plynů v daném objemu, čili celkový tlak, je roven součtu dílčích tlaků. Lze psát

p = \sum_{k = 1}^{5} p_{k},

kde p je tlak směsi ideálních plynů a p_k dílčí tlak k–té složky směsi (k = 1, 2... s). Uvedený zákon zformuloval J. Dalton v r. 1801. S dostatečnou přesností platí i pro reálné plyny, a proto má široké uplatnění v meteorologii, zejména v termodynamice atmosféry. Atmosféra se obvykle považuje za směs suchého vzduchu s vodní párou, tj. je tvořena vlhkým vzduchem. Pokud nenastává kondenzace nebo sublimace, řídí se vlhký vzduch zákony ideálního plynu a jeho celkový tlak p je podle Daltonova zákona dán součtem

p = e + p_{d},

kde e je dílčí tlak vodní páry a p_d tlak suchého vzduchu; 2. Empir. vztah, podle něhož je rychlost vypařování přímo úměrná sytostnímu doplňku ve vrstvě vzduchu přiléhající k vodnímu povrchu a nepřímo úměrná tlaku vzduchu. Má tvar

V = k . \frac{e_{s} - e}{p},

kde V je rychlost vypařování, tj. množství vody vypařené za jednotku času z jednotky plochy, e_s tlak nasycené vodní páry při teplotě povrchu vypařující se vody, e značí tlak vodní páry ve vzduchu nad vypařujícím se povrchem, p tlak vzduchu a k je koeficient úměrnosti, jehož hodnota závisí hlavně na rychlosti větru. Za bezvětří je rychlost vypařování značně menší než při větru.
angl. Dalton law; slov. Daltonov zákon; 1993-a1

zákon Doveho

, zákon bouří — pravidlo charakterizující stáčení větru ve vyšších zeměp. šířkách na daném místě, které zformuloval H. W. Dove v r. 1835. Zní: vítr se na sev. polokouli stáčí za Sluncem, což je ve směru pohybu hodinových ručiček, na již. polokouli se stáčí v opačném směru. Uvedený poznatek přispěl ke stanovení některých navigačních pravidel v námořní plavbě v oblasti nebezpečných cyklon. Proto Doveho zákon bývá někdy též nazýván zákon bouří. Podle současných poznatků toto pravidlo platí pouze při pohybu cyklon od západu na východ, na sev. polokouli v oblastech, jimiž prochází již. část postupujících cyklon, na již. polokouli v oblastech sev. části těchto cyklon. Uvedený jev nesouvisí se zdánlivým pohybem Slunce.
angl. Dove law; law of storms; slov. Doveho zákon; 1993-a1

zákon Gay-Lussacův

zákon o roztažnosti plynů, podle něhož se objem plynu dané hmotnosti při stálém tlaku, tj. při izobarickém ději, mění lineárně s teplotou. Lze jej vyjádřit vztahem

V_{T} = V_{0} (1 + α T)

kde V_T značí objem plynu při teplotě T v °C, V₀ objem plynu při teplotě 0 °C a α je koeficient objemové roztažnosti, který má pro ideální plyn hodnotu 1/273,16 = 0,003 660 99 °C^–1. Vyjádříme-li v uvedeném vztahu teplotu v K, lze Gay-Lussacův zákon uvést ve tvaru

\frac{V_{T}}{V_{0}} = \frac{T}{T_{0}},

kde T₀ značí teplotu 273,15 K. Platnost Gay-Lussacova zákona je pro reálné plyny pouze přibližná a plyny se jím řídí tím lépe, čím menší mají hustotu. Odchylky od něho jsou však zpravidla malé, např. pro atm. vzduch pokud není nasycen vodní párou, lze Gay-Lussacův zákon použit s dostatečnou přesností. Kombinací Gay-Lussacova zákona se zákonem Boyleovým a Mariotteovým lze odvodit stavovou rovnici ideálního plynu, která patří k základním vztahům v termodynamice atmosféry. Uvedený zákon objevil J. L. Gay-Lussac v r. 1802. Viz též zákon Charlesův.
angl. Gay-Lussac law; slov. Gay-Lussacov zákon; 1993-a1

zákon Kirchhoffův

jeden ze základních zákonů záření, podle něhož je podíl intenzity vyzařování a pohltivosti libovolného tělesa vydávajícího tepelné záření pouze funkcí jeho rovnovážné teploty. Jinými slovy, za stavu termodyn. rovnováhy je poměr množství vyzařovaného elmag. záření

E_{λ}^{*}

o vlnové délce λ a rel. absorpce A_λ, funkcí vlnové délky záření λ a teploty T daného prostředí vyjádřené v K, tj.

\frac{E_{λ}^{*}}{A_{λ}} = f (λ, T),

kde A_λ = W_λ / W_λ0, W_λ0 je množství záření o vlnové délce λ vstupujícího do daného prostředí a W_λ značí z něj absorbovanou část. Z Kirchhoffova zákona vyplývá, že každá látka pohlcuje nejsilněji záření té vlnové délky, kterou sama nejsilněji vyzařuje. Zákon formuloval něm. fyzik G. R. Kirchhoff v r. 1859. V poslední době nachází Kirchhoffův zákon uplatnění v dálkovém průzkumu Země a v družicové meteorologii.
angl. Kirchhoff law; slov. Kirchhoffov zákon; 1993-a1

zákon Lambertův

, syn. zákon Beerův.
angl. Lambert law; slov. Lambertov zákon; 1993-a1

zákon Lambertův a Bouguerův

, syn. zákon Bouguerův.
angl. Lambert and Bouguer law; slov. Lambertov a Bouguerov zákon; 1993-a1

zákon Laplaceův

vztah pro rychlost šíření zvuku v atmosféře. Podle něj je rychlost zvuku dána vztahem

c = \sqrt{κ \frac{p}{ρ}},

kde c je rychlost zvuku, p tlak vzduchu, ρ hustota vzduchu, κ Poissonova konstanta (κ = c_p / c_v , c_p značí měrné teplo vzduchu při stálém tlaku a c_v měrné teplo vzduchu při stálém objemu). Laplaceův zákon byl odvozen za předpokladu, že rozpínání a odpovídající stlačování plynného prostředí při akust. vlnění probíhá adiabaticky. V suchém vzduchu (κ ≈ 1,405) při norm. podmínkách tlaku (p = 1 013,25 hPa) a teploty (T = 273,15 K ≈ 0 °C) je rychlost šíření zvuku podle Laplaceova zákona přibližně rovna 331 m.s^–1, což odpovídá naměřeným údajům. Uvedený vzorec pro rychlost zvuku odvodil franc. přírodovědec P. S. Laplace v r. 1826. S použitím stavové rovnice nabývá Laplaceův zákon tvar

c = \sqrt{κ \frac{R^{*} T}{m}},

kde R* je univerzální plynová konstanta, T teplota vzduchu v K a m jeho poměrná molekulová hmotnost. Z tohoto vzorce vyplývá, že rychlost zvuku závisí v daném plynném prostředí pouze na jeho teplotě.
angl. Laplace law; slov. Laplaceov zákon; 1993-a2

zákon Mariotteův

, syn. zákon Boyleův a Mariotteův.
angl. Mariotte law; slov. Mariotteov zákon; 1993-a1

zákon Planckův

zákl. zákon popisující rozdělení energie ve spektru záření absolutně černého tělesa v závislosti na jeho teplotě. Funkce E_λ, vyjadřující toto rozdělení podle vlnových délek, je dána vztahem

E_{λ} = c_{1} \frac{λ^{- 5}}{exp (\frac{c_{2}}{λ T}) - 1},

kde c₁ a c₂ jsou konstanty, λ značí vlnovou délku záření a T teplotu povrchu daného černého tělesa v K. Z Planckova zákona, který je obecným zákonem záření, lze též odvodit zákon Stefanův a Boltzmannův, popř. zákon Wienův. Planckův zákon patří k zákl. vztahům používaným v aktinometrii. Zákon teor. odvodil M. Planck na základě své kvantové teorie v r. 1901.
angl. Planck law; slov. Planckov zákon; 1993-a1

zákon Raoultův

zákon, který vyjadřuje závislost dílčího tlaku nasycené vodní páry nad hladinou vodního roztoku na koncentraci rozpuštěné látky, lze jej vyjádřit vztahem

e_{s} = e_{s_{0}} \frac{N}{N + n},

kde e_s je dílčí tlak nasycené vodní páry nad hladinou roztoku, e_s0 značí dílčí tlak nasycené vodní páry nad hladinou destilované vody, N počet kilogrammolekul destilované vody a n počet kilogrammolekul rozpuštěné látky. Ze vzorce vyplývá, že při stoupající koncentraci rozpuštěné látky se tlak nasycené vodní páry snižuje. Uvedený vztah platí pouze pro nedisociované roztoky. V případě elektrolytů je nutné brát v úvahu jejich disociaci a vliv vázání polárních molekul vody na iontech na snížení tlaku nasycené vodní páry nad hladinou roztoku. Pro elektrolyty má Raoultův zákon tvar

e_{s} = e_{s_{0}} \frac{N}{N + i n},

kde i je van´t Hoffův faktor závisející nejen na koncentraci, nýbrž i na druhu rozpuštěné látky. Raoultův zákon má značný význam ve fyzice oblaků a srážek pro růst vodních kapek, které v atmosféře vznikly na hygroskopických kondenzačních jádrech rozpustných ve vodě. Zákon odvodil F. M. Raoult v r. 1886.
angl. Raoult law; slov. Raoultov zákon; 1993-a1

zákon Rayleighův

zákon vyjadřující závislost rozptylu elmag. záření na vlnové délce tohoto záření za předpokladu, že rozptylující částice jsou sférické, el. nevodivé a splňují podmínku, že hodnota 2πr / λ je řádově menší než jedna, přičemž r značí poloměr rozptylujících částic a λ vlnovou délku rozptylovaného záření. Označíme-li I_λ intenzitu rozptylovaného záření o vlnové délce λ a obdobně intenzitu rozptýleného záření i_λ, lze Rayleighův zákon vyjádřit ve tvaru

i_{λ} \approx \frac{I_{λ}}{λ^{4}} .

Nepřímá závislost účinnosti Rayleighova rozptylu na čtvrté mocnině vlnové délky rozptylovaného záření má v atmosféře za následek modré zbarvení oblohy, neboť rozptyl slunečního záření na molekulách vzduchu přibližně splňuje podmínky platnosti Rayleighova zákona, a ve viditelné oblasti rozptýleného slunečního záření jsou proto nejvíce zastoupeny vlnové délky z modrofialového konce spektra. Zákon odvodil angl. fyzik J. W. Strutt (pozdější lord Rayleigh) v r. 1871. Viz též modř oblohy.
angl. Rayleigh law; slov. Rayleighov zákon; 1993-a1

zákon Stefanův a Boltzmannův

fyz. zákon, podle nějž je množství energie E elmag. záření vyzářené za jednotku času jednotkou plochy absolutně černého tělesa do poloprostoru úměrné čtvrté mocnině teploty povrchu tohoto tělesa, tj.

E = σ T^{4},

kde T je teplota v K a σ je Stefanova a Boltzmannova konstanta. Stefanův a Boltzmannův zákon je důsledkem obecnějšího zákona Planckova. Byl experimentálně odvozen franc. fyzikem J. Stefanem v r. 1879 a teor. podložen termodyn. úvahami rakouského fyzika L. E. Boltzmanna v r. 1884. Viz též záření zemského povrchu.
angl. Stefan-Boltzmann law; slov. Stefanov a Boltzmannov zákon; 1993-a1

zákon Stokesův

zákon, podle nějž síla odporu F, kterou působí vazké prostředí na pohybující se dostatečně malou částici sférického tvaru, je dána vztahem

F = - 6 π μ ρ v,

kde µ značí dyn. koeficient vazkosti prostředí a r poloměr částice pohybující se vůči danému prostředí rychlostí ν. Stokesův zákon se v meteorologii používá zejména k popisu pohybu malých vodních kapek ve vzduchu. Zákon byl pojmenován podle angl. matematika sira G. G. Stokese (1819–1903). Viz též vzorec Stokesův.
angl. Stokes law; slov. Stokesov zákon; 1993-a1

zákon Wienův

(posunovací) — zákon, jehož pomocí lze určit vlnovou délku λ_m, odpovídající maximu energie ve spektru záření absolutně černého tělesa při dané teplotě. Wienův zákon se obvykle používá ve tvaru

λ_{m} . T = 2897, 82 \pm 0, 13,

kde T je teplota povrchu vyzařujícího černého tělesa v K a λ_m pak vychází v μm. Pro hodnotu λ_m = 0,475.10^–6m ve spektru slunečního záření vyplývá z Wienova zákona povrchová teplota Slunce přibližně 6 100 K. Poněvadž se podle Wienova zákona s rostoucí teplotou absolutně černého tělesa posouvá λ_m ke kratším vlnovým délkám, nazývá se uvedený zákon též někdy zákonem posunovacím. Zákon formuloval něm. fyzik W. Wien v r. 1893. Tento zákon je důsledkem obecnějšího Planckova zákona.
angl. Wien law; slov. Wienov zákon; 1993-a3

zákon bouří

, syn. zákon Doveho.
slov. zákon víchric; 1993-a1

zákon posunovací

, syn. zákon Wienův.
slov. posuvný zákon; 1993-a1

zákon větru barický

, syn. zákon Buys-Ballotův.
angl. baric wind law; slov. barický zákon vetra; 1993-a1

zákony Fourierovy

zákony vyplývající z řešení rovnice molekulárního vedení tepla a vyjadřující časové změny teploty půdy v závislosti na hloubce pod jejím povrchem. Za předpokladu, že neexistuje horiz. transport tepla, lze formulovat tyto čtyři Fourierovy zákony: a) perioda časových změn teploty půdy se s rostoucí hloubkou nemění; b) amplituda časových změn teploty půdy se s rostoucí hloubkou zmenšuje. Označíme-li amplitudu výkyvů teploty na povrchu půdy A₀ v hloubce z A_z, koeficient molekulární teplotní vodivosti k_m a periodu výkyvů teploty P, platí že

A_{z} = A_{0} exp (- z \sqrt{\frac{π}{k_{m} . P}})

c) doba výskytu maxima a minima teploty půdy se s rostoucí hloubkou zpožďuje. Zpoždění ΔT vůči času výskytu extrému na zemském povrchu lze vyjádřit vztahem

Δ T = \frac{z}{2} \sqrt{\frac{P}{k_{m} π}};

d) označíme-li hloubku stálé denní teploty půdy z_d, hloubku stálé roč. teploty z_r, periodu denních výkyvů teploty půdy P_d a periodu roč. výkyvů teploty půdy P_r, pak platí, že

\frac{z_{d}}{z_{r}} = \sqrt{\frac{P_{d}}{P_{r}} .}

Zákony jsou nazvány podle franc. fyzika a matematika J. B. J. Fouriera (1768–1830), který formuloval v r. 1822 analytickou teorii šíření tepla.
angl. Fourier laws; slov. Fourierove zákony; 1993-a1

zákony Poissonovy

méně časté označení pro rovnice Poissonovy.
slov. Poissonove zákony; 1993-a1

zálet počasí

slang. označení pro získávání informací o met. podmínkách v zájmovém prostoru letectva (nejčastěji vojenského) pozorováním z letadla během letu a měřením přístroji na jeho palubě. Zálet počasí je v podstatě průzkumem počasí, jehož cílem je získat údaje o výšce horní hranice oblaků, o jejich rozvrstvení, o výskytu námrazy a turbulence, jakož i o dohlednosti v různých výškách apod. Výsledky záletu počasí se hlásí pozemní stanici již během letu, nebo až po přistání letadla. Viz též sondáž ovzduší letadlová, průzkum počasí letadlový.
slov. zálet počasia; 1993-a2

zárodek kroupový

částice o velikosti řádu jednotek milimetru, která je patrná na řezu velkými kroupami a tvoří počáteční stadium kroupy. Jde o ledovou krupku, která vznikla jako velký ledový krystal nebo zmrzlá kapka rostoucí dále zachycováním přechlazených kapek nebo agregací ledových krystalů.
angl. hail embryo; slov. krúpový zárodok; 2014

závoj oblačný

oblačná pokrývka tak tenká a průsvitná, že za ní lze určit polohu Slunce nebo Měsíce. Viz též translucidus.
angl. cloud veil; slov. oblačný závoj; 1993-a3

závěj sněhová

, viz jazyk sněhový.
angl. snow-drift; slov. snehový závej; 1993-a1

závětří, strana závětrná

prostor za překážkou ve směru proudění vzduchu, v klimatologii po směru převládajícího větru, kde se ještě projevuje závětrný efekt. Jeho dosah může být i několik set km za překážkou v závislosti na jejích vlastnostech (relativním převýšení, tvaru), uvažovaném meteorologickém prvku a na podmínkách v atmosféře (rychlosti větru a jeho orientaci vůči orografii, na vertikální stabilitě atmosféry aj.). Závětří však pozorujeme i za menšími přírodními nebo umělými překážkami, např. větrolamy.
angl. downwind side; lee side; leeward side; slov. závetrie, záveterná strana; 1993-a3

zář

poměr L zářivosti dl elementu plošného zdroje o velikosti dS a průmětu této plochy do roviny kolmé k uvažovanému směru zářivého toku, tj.

L = \frac{d I}{d S . cos α},

kde α značí úhel sevřený normálou k ploše zdroje a směrem zářivého toku. Jednotkou záře je W.m^–2.sr^–1.
angl. radiance; radiant intensity per unit area; slov. merná žiarivosť; 1993-a1

záře fialová

, světlo purpurové — záře pozorovaná na bezoblačné obloze ve tvaru výseče velkého světelného kruhu. Šíří se vzhůru od obzoru, za nímž se nalézá Slunce. Její intenzita i velikost se zvětšuje až do polohy Slunce 3 až 4° pod obzorem, mizí při poloze Slunce 6° pod obzorem. Celý jev trvá asi 20 až 30 minut. Fialová záře je jedním z jevů označovaných souborně jako soumrakové barvy. Intenzita fialové záře vzrůstá s průzračností vzduchu a s nadm. výškou místa pozorování.
angl. purple light; slov. fialová žiara; 1993-a1

záře polární

jev vznikající ve vysoké atmosféře, obvykle ve výškách od 80 do 500 km nad zemským povrchem. Bývá pozorován v noci v podobě barevných oblouků, svitků, drapérií nebo závěsů. Příčinou polární záře je vtahování korpuskulárního záření Slunce do magnetického pole Země, kde ionizuje atm. částice, excituje atomy a molekuly a vyvolává tak světelné efekty. Polární záře se vyskytují především v období intenzívní sluneční činnosti při magnetických bouřích, a to zvláště v sev. a již. polárních oblastech v okolí zemských magnetických pólů. Mají složité spektrum, v jasných zářích je nejintenzivnější zelená nebo červená barva. Nejvyšší polární záře dosahují až 1 200 km, nejnižší asi 65 km nad zemí; vrstva, v níž se vyskytují, je nejčastěji silná 10–12 km. Podle toho, na které polokouli se vyskytuje, se též hovoří o sev. záři (aurora borealis) nebo již. záři (aurora australis). Zeměp. rozložení výskytu polární záře za určité období znázorňují izochasmy. Polární záře je jedním z elektrometeorů. Viz též ionizace atmosférická, magnetosféra, záření kosmické.
angl. aurora; polar aurora; slov. polárna žiara; 1993-a1

záření

, radiace — v meteorologii šíření elmag. vln (elmag. zářeni) nebo toků hmotných částic (korpuskulárního záření) atmosférou. Vlnová délka elmag. záření různého původu se v atmosféře pohybuje od 10^–14 do 10^–2 m. Velikost záření se vyjadřuje nejčastěji intenzitou toku energie, pro niž je v SI základní jednotkou W.m^–2. Podle zdroje členíme záření na záření Slunce a záření Země, které je tvořeno zářením zemského povrchu a zářením atmosféry. Podle vlnové délky dělíme záření na záření krátkovlnné a záření dlouhovlnné, v podrobnějším členění pak na záření kosmické, záření ultrafialové, záření viditelné, záření infračervené a mikrovlny. Pro energ. bilanci soustavy Země – atmosféra má rozhodující význam záření o vlnových délkách řádově 0,1 µm až 100 µm. V krátkovlnném oboru je to globální sluneční záření, tvořené přímým a rozptýleným slunečním zářením a jejich složkami odraženými zemským povrchem. Výsledný tok záření vznikající jako rozdíl jednotlivých složek záření se v meteorologii nazývá bilancí záření, jejíž hodnota určuje energ. zisk nebo ztrátu zemského povrchu nebo části atmosféry.
angl. radiation; slov. žiarenie; 1993-a3

záření Slunce

elmag. a korpuskulární záření vysílané Sluncem. Elmag. záření povrchu Slunce má vlnové délky mezi 0,1 až 10 µm s max. energií u vlnové délky 0,475 µm. Na horní hranici atmosféry vytváří při stř. vzdálenosti Země od Slunce zářivý tok, který má na ploše kolmé ke směru dopadu intenzitu (1 366 ± 5) W.m^–2, nazývaný solární konstanta. Rozdělení energie ve slunečním spektru lze v hrubém přiblížení aproximovat Planckovým zákonem. Z Wienova zákona vyplývá, že povrch Slunce můžeme pokládat za černé těleso zářící při teplotě asi 6 100 K. Převážná část energie záření Slunce je přenášena v oboru krátkovlnného záření. Záření Slunce se dělí na ultrafialovou složku o vlnových délkách menších než 0,4 µm, tvořící při vstupu do zemské atmosféry přibližně 7 % celkového záření Slunce, na viditelné záření (47 % záření Slunce) a na infračervené sluneční záření s vlnovými délkami většími než 0,73 µm (46 % záření Slunce).
angl. solar radiation; slov. žiarenie Slnka; 1993-a3

záření Země

dlouhovlnné záření, které soustava Země – atmosféra vyzařuje do kosmického prostoru. Jeho intenzita vzrůstá s teplotou této soustavy. Uvedený přenos energie se uskutečňuje jako záření zemského povrchu a záření atmosféry.
angl. terrestrial radiation; slov. žiarenie Zeme; 1993-a3

záření Země celkové

málo používaný název pro úhrn vlastního záření Země a slunečního záření odraženého Zemí.
angl. total radiation; slov. celkové žiarenie Zeme; 1993-a1

záření atmosféry

, vyzařování atmosféry — tok dlouhovlnného záření plynných složek, oblaků, popř. aerosolů v atmosféře. Hlavními plynnými složkami podílejícími se na záření atmosféry jsou vodní pára a oxid uhličitý. Spektrum záření atmosféry je při jasné obloze závislé na aktuálním množství vyzařujících složek atmosféry a jeho intenzita může být až o řád menší než intenzita záření černého povrchu zářícího při stejné teplotě. Homogenní vrstva hustých oblaků naopak vyzařuje prakticky stejně jako absolutně černé těleso. Záření atmosféry pozorujeme jednak jako záření směřující dolů, které při pozorování na zemském povrchu nazýváme zpětným zářením atmosféry, jednak jako záření směřující nahoru. Při studiu radiační bilance soustavy Země – atmosféra se používá pojmu záření atmosféry Země, kterým označujeme úhrn záření atmosféry směřujícího vzhůru a unikajícího do kosmického prostoru.
angl. atmospheric radiation; slov. žiarenie atmosféry; 1993-a3

záření atmosféry odražené

zpětné záření atmosféry odražené od zemského povrchu, popř. záření atmosféry odražené horní hranicí oblaků a směřující nahoru.
angl. reflected atmospheric radiation; slov. odrazené žiarenie atmosféry; 1993-a1

záření cirkumglobální

málo používaný termín pro úhrn záření dopadajícího na kulový povrch čidla přístroje, např. lucimetru.
angl. circumglobal radiation; slov. cirkumglobálne žiarenie; 1993-a1

záření cirkumsolární

velmi intenzívní rozptýlené sluneční záření, vycházející z oblasti kolem viditelného slunečního disku, které sahá do vzdálenosti několika úhlových stupňů od něho a jež nazýváme sluneční aureola. Velikost a jas této oblasti roste se zakalením atmosféry. Cirkumsolární záření působí nepřesnosti v měření přímého slunečního záření, a to zejména při větším zakalení atmosféry nebo za výskytu oblaků vysokého patra.
angl. circumsolar radiation; slov. cirkumsolárne žiarenie; 1993-a3

záření difuzní

, syn. záření sluneční rozptýlené.
angl. diffuse radiation; scattered radiation; slov. difúzne žiarenie; 1993-a1

záření dlouhovlnné

v meteorologii elmag. záření o vlnových délkách 3–100 µm. Viz též záření krátkovlnné, okno atmosférické.
angl. long-wave radiation; slov. dlhovlnné žiarenie; 1993-a3

záření efektivní

rozdíl krátkovlnného a dlouhovlnného záření, které dopadá na vodorovnou abs. černou plochu z prostorového úhlu 2π, a vlastního dlouhovlnného vyzařování této plochy. Je-li černá plocha obrácena směrem nahoru, mluvíme o efektivním záření směřujícím dolů, je-li tato plocha obrácena směrem dolů, měříme na ní efektivní záření směřující nahoru. Efektivní záření je sledováno hlavně v noci, kdy umožňuje při známé teplotě černého povrchu určovat výpočtem zpětné záření atmosféry. V tomto případě se záporně vzatá hodnota efektivního záření často nazývá nočním vyzařováním, popř. efektivním vyzařováním, a její velikost se pohybuje přibližně od –0,04 kW.m^–2 za husté mlhy a silné inverze teploty vzduchu do +0,2 kW.m^–2 při jasné obloze ve velkých nadm. výškách. Efektivní záření se měří pyrgeometry. Viz též vyzařování zemského povrchu efektivní.
angl. effective radiation; slov. efektívne žiarenie; 1993-a1

záření elektromagnetické

, viz záření.
angl. electromagnetic radiation; slov. elektromagnetické žiarenie; 1993-a1

záření fotosynteticky aktivní (FAR)

oblast elmag. spektra o vlnových délkách od 0,4 do 0,7 µm, v níž je rozloženo pohlcování asimilačních pigmentů, vyvolávající v rostlinné buňce proces fotosyntézy. Pojem fotosynteticky aktivní záření byl přijat v Nizozemí (Committée on Plant Irradiation, 1953) při klasifikaci spektrálních oblastí podle účinků záření na zelené rostliny.
angl. photo synthetically active radiation; slov. fotosynteticky aktívne žiarenie; 1993-a1

záření infračervené

elmag. záření o vlnových délkách 0,7 µm až asi l 000 µm. Infračervené záření zahrnuje záření dlouhovlnné. Viz též záření Slunce.
angl. infrared radiation; slov. infračervené žiarenie; 1993-a3

záření infračervené blízké

oblast infračerveného záření, přibližně v intervalu 0,7 až 4 µm. Meteorologickými družicemi je tato oblast záření využívána především pro monitorování mikrofyziky horních vrstev oblačnosti, detekci sněhu a ledu, resp. v kombinaci se zářením ve viditelném pásmu pro monitorování vegetace.
angl. near infrared radiation; slov. blízke infračervené žiarenie; 1993-a3

záření ionizující

záření způsobující atmosférickou ionizaci. Může jím být záření korpuskulární i záření elmag.
angl. ionizing radiation; slov. ionizujúce žiarenie; 1993-a1

záření korpuskulární

záření tvořené toky atomových jader, elektronů, protonů, neutronů, pozitronů, mezonů atd. Příkladem korpuskulárního záření je radioakt. záření typu alfa nebo beta, korpuskulární kosmické záření a zejména korpuskulární záření Slunce, zahrnující i sluneční vítr, tj. spojité vytékání plazmy z oblasti sluneční koróny. Korpuskulární sluneční záření vyvolává při interakci se zemským magnetickým polem a atmosférou polární záře, magnetické bouře a další geofyz. jevy. Viz též činnost sluneční.
angl. corpuscular radiation; slov. korpuskulárne žiarenie; 1993-a1

záření kosmické

, paprsky kosmické — záření s vysokou energií (10⁷ až cca 10²⁰ eV) a pronikavostí. V kosmickém záření výrazně převažují nabité částice, jejichž dráhy jsou zakřivovány zejména v magnetických polích. Primární kosmické záření proniká do zemské atmosféry z vesmíru a skládá se z jader atomů vodíku (protonů), helia (alfa–částic) a dalších prvků, dále z elektronů a γ–fotonů. Interakcí primárního kosmického záření s atomy v atmosféře vzniká sekundární kosmické záření, které zahrnuje prakticky všechny známé formy elementárních částic. Hustota toku kosmického záření v atmosféře s výškou rychle roste a ve vysokých vrstvách atmosféry se ustavuje přibližně na hodnotě 1 700 částic procházejících plochou 1 m² za sekundu. Kosmické záření, které zachycujeme na Zemi, je téměř přesně izotropní, tedy přichází ze všech směrů stejně. Drobné odchylky od této izotropie jsou způsobeny v nízkoenergetické oblasti (do 10¹¹ eV) zářením přicházejícím od Slunce, přičemž tato složka jeví znatelné 11leté variace shodné se slunečním cyklem. Pro vyšší energie je odchylka od izotropie menší než 1 %. Informace o kosmickém záření mají význam při zabezpečování letů ve velkých výškách, kde toto záření může v organismu vyvolávat rozklad bílkovinných molekul s následným onemocněním. Objev kosmického záření se připisuje V. F. Hessovi a W. Kolhörsterovi (1913), kteří ho prokázali při balónových letech ve velkých výškách. Na nový druh záření však upozornili již v r. 1902 E. Rutherford a H. L. Cook.
angl. cosmic radiation; slov. kozmické žiarenie; 1993-a3

záření krátkovlnné

v meteorologii elmag. záření o vlnových délkách kratších než 3 µm. Viz též záření dlouhovlnné.
angl. short-wave radiation; slov. krátkovlnné žiarenie; 1993-a3

záření oblohy rozptýlené

, syn. záření sluneční rozptýlené.
angl. scatterd sky radiation; slov. rozptýlené žiarenie oblohy; 1993-a1

záření odražené

, viz záření atmosféry, záření sluneční globální.
angl. reflected radiation; slov. odrazené žiarenie; 1993-a1

záření povrchu Země

, viz záření zemského povrchu.
angl. terrestrial surface radiation; slov. žiarenie povrchu Zeme; 1993-a1

záření přímé

, viz záření sluneční přímé.
angl. direct radiation; slov. priame žiarenie; 1993-a1

záření rozptýlené

, viz záření sluneční rozptýlené.
angl. scattered radiation; slov. rozptýlené žiarenie; 1993-a1

záření sluneční globální

tok krátkovlnného záření směřující dolů. Je dán součtem vert. složky přímého slunečního záření, čili insolace a rozptýleného slunečního záření dopadajícího na vodorovnou plochu z prostorového úhlu 2π. Globální sluneční záření je významnou charakteristikou přenosu sluneční energie do atmosféry a na zemský povrch. Jeho intenzita roste s výškou Slunce nad obzorem a s poklesem zakalení atmosféry. Dále závisí i na oblačnosti. Vlnové délky globálního slunečního záření se pohybují v rozmezí asi od 0,2 do 10 µm. Max. hodnoty globálního slunečního záření pozorované v polárních oblastech činí 0,8 kW.m^–2, v nízkých zeměp. šířkách při výskytu oblaků s vysokým albedem dokonce až 1,5 kW.m^–2. Globální sluneční záření se po odrazu od zemského povrchu nebo od horní hranice oblaků stává tokem záření směřujícím nahoru a nazývá se odraženým globálním slunečním zářením. Jeho intenzita roste se vzrůstajícím albedem povrchu, na němž došlo k odrazu.
angl. global solar radiation; slov. globálne slnečné žiarenie; 1993-a3

záření sluneční globální odražené

, viz záření sluneční globální.
angl. reflected global solar radiation; reflected solar radiation; slov. odrazené globálne slnečné žiarenie; 1993-a3

záření sluneční přímé

krátkovlnné záření přicházející z malého prostorového úhlu kolem středu slunečního kotouče (5.10^-3 sr). Přímé sluneční záření dopadající na plochu kolmou k paprskům se měří pyrheliometry nebo aktinometry. Intenzita přímého slunečního záření klesá s růstem délky dráhy slunečních paprsků v atmosféře, tedy s poklesem nadm. výšky místa měření a s poklesem výšky Slunce nad obzorem, dále klesá i s růstem zakalení atmosféry. Je-li Slunce zakryto oblaky, je intenzita přímého slunečního záření nulová.
angl. direct solar radiation; slov. priame slnečné žiarenie; 1993-a3

záření sluneční rozptýlené

, záření difuzní, záření oblohy rozptýlené — krátkovlnné záření směřující dolů, dopadající na vodorovnou plochu z prostorového úhlu 2π po odstínění přímého slunečního záření, tj. po zakrytí slunečního disku. Vzniká rozptylem slunečního záření na molekulách vzduchu a na částicích atmosférického aerosolu, např. na vodních kapičkách, ledových krystalcích, různých prachových částicích apod. Nejsilnější rozptýlené sluneční záření přichází z úseku oblohy o šířce několika úhlových stupňů okolo slunečního disku a nazývá se cirkumsolární záření. Protože velikost rozptylu slunečního záření molekulami vzduchu je úměrná převrácené hodnotě čtvrté mocniny vlnové délky, je rozptýlené sluneční záření ve viditelné oblasti bohaté na světlo fialové a modré barvy, čímž se vysvětluje modrá barva oblohy. Rozptyl slunečního záření na větších částicích je však k vlnové délce neutrální, o čemž svědčí bílá barva ozářených oblaků. Vlnové délky rozptýleného slunečního záření se pohybují v rozmezí asi 0,2 až 10 µm. Za jasné oblohy při výškách Slunce větších než 30° nad obzorem roste intenzita rozptýleného slunečního záření v závislosti na zakalení atmosféry od 0,07 asi až do 0,24 kW.m^–2. Při oblačném počasí dosahuje ve stř. zeměp. šířkách max. intenzity asi 0,5 kW.m^–2, v polárních oblastech při současném výskytu sněhové pokrývky a tenké vrstvy oblaků dokonce až 0,7 kW.m^–2. Měří se difuzometry.
angl. diffuse solar radiation; sky radiation; slov. rozptýlené slnečné žiarenie; 1993-a1

záření směřující dolů

málo používané označení pro úhrn globálního slunečního záření a záření atmosféry směřujícího k zemskému povrchu. Viz též záření směřující nahoru.
angl. downward radiation; slov. žiarenie smerujúce dole; 1993-a3

záření směřující nahoru

málo používané označení pro úhrn odraženého globálního slunečního záření a záření zemského, resp. atmosféry směřujícího od zemského povrchu. Viz též záření směřující dolů.
angl. upward radiation; slov. žiarenie smerujúce nahor; 1993-a3

záření tepelné

elmag. záření emitované každým fyz. tělesem o teplotě vyšší než 0 K. V met. literatuře se pojem tepelné záření často užívá jako syn. dlouhovlnného záření. V případě měření z met. družic se pod pojmem tepelné záření zpravidla rozumí záření ve spektrálním pásmu 3,5 až 12,5 µm.
angl. thermal radiation; slov. tepelné žiarenie; 1993-a1

záření totální

nevh. syn. pro globální sluneční záření.
angl. total radiation; slov. totálne žiarenie; 1993-a1

záření ultrafialové

elmag. záření o vlnových délkách 0,1–0,4 µm. Sluneční ultrafialové záření se dále člení na vlnové oblasti UVA: 0,318–0,400 µm, UVB: 0,280–0,315 µm a UVC: 0,100–0,280 µm. Při průchodu atmosférou je intenzívně pohlcováno v ozonosféře a přispívá tak významně k energetické bilanci stratosféry. Po dopadu na zemský povrch má zejména UVB složka intenzivní biologické účinky a je důležitým klimatickým faktorem.
angl. ultraviolet radiation; slov. ultrafialové žiarenie; 1993-a3

záření viditelné

krátkovlnné záření o vlnových délkách od 0,4 do 0,73 µm, na něž je citlivé lidské oko. Jednotlivým vlnovým délkám odpovídají určité barvy spektra, a to od fialové, která má nejkratší vlnové délky, až po červenou s nejdelšími vlnovými délkami. Viz též záření Slunce.
angl. visible radiation; slov. viditeľné žiarenie; 1993-a1

záření vstřícné

nevh. označení pro zpětné záření atmosféry.
angl. atmospheric counterradiation; 1993-a1

záření zemské směřující nahoru

souhrnné označení pro úhrn záření zemského povrchu, záření atmosféry směřujícího nahoru a odraženého záření atmosféry, pozorovaný v určité výšce nad zemským povrchem.
angl. upward terrestrial radiation; slov. zemské žiarenie smerujúce nahor; 1993-a1

záření zemského povrchu

dlouhovlnné záření určité části zemského povrchu, které závisí na jeho teplotě i vyzařovací schopnosti a které směřuje nahoru. Poněvadž rel. vyzařovací schopnost různých přirozených povrchů Země, vzhledem k vyzařování černého tělesa je v dlouhovlnném oboru málo odchylná od 1, bývá záření zemského povrchu ztotožňováno se zářením absolutně černého tělesa o stejné teplotě, jakou má povrch Země. Intenzita tohoto záření se určuje pomocí Stefanova a Boltzmannova zákona. Vlnové délky záření zemského povrchu leží přibližně mezi 1 až 1 000 µm s maximem energie u vlnové délky kolem 10 µm. Intenzita záření zemského povrchu při teplotě 0 °C činí přibližně 0,3 kW.m^–2. Při studiu radiační bilance soustavy Země – atmosféra se používá pojem záření povrchu Země, který označuje pro celou planetu úhrn záření zemského povrchu směřujícího nahoru a unikajícího do kosmického prostoru.
angl. terrestrial surface radiation; slov. žiarenie zemského povrchu; 1993-a1

záření zpětné

, viz záření atmosféry.
angl. atmospheric counterradiation; slov. spätné žiarenie; 1993-a1

záření černého tělesa

elmag. záření, jehož spektrální složení je přesně dáno Planckovým zákonem. Viz též těleso absolutně černé.
angl. black body radiation; slov. žiarenie čierneho telesa; 1993-a1

zářivost

poměr zářivého toku dΦ vysílaného zdrojem do elementárního prostorového úhlu dα, jehož osa leží ve směru určeném úhlem γ

I = \frac{d Φ}{d α} .

Jednotkou zářivosti je W.sr^–1. Zářivost je zákl. veličinou v aktinometrii.
angl. radiant intensity; slov. žiarivosť; 1993-a3

zóna frontální

, pásmo frontální — přechodné pásmo se zvětšenými gradienty tlaku a teploty vzduchu mezi vysokou studenou cyklonou a vysokou teplou anticyklonou. Určuje se na mapách barické topografie. Obvykle je spojena se zvýšenou rychlostí proudění, v některých případech i s tryskovým prouděním. Pojem zóna frontální zavedl švédský meteorolog T. Bergeron v roce 1928. Viz též vchod frontální zóny, delta frontální zóny.
angl. frontal zone; slov. frontálna zóna; 1993-a3

zóna frontální klimatologická

prům. poloha některé frontální zóny na klimatologických mapách za určité delší období. Poloha frontální klimatologické zóny úzce souvisí s prům. polohou hlavních akčních center atmosféry.
angl. climatological frontal zone; slov. klimatologická frontálna zóna; 1993-a1

zóna frontální výšková planetární

pás zvětšených horiz. gradientů teploty a tlaku vzduchu ve stř. a horní troposféře v mírných a subtropických zeměp. šířkách. Má značné rozměry, většinou se vyskytuje nad určitou částí polokoule, v některých případech však probíhá okolo celé polokoule. Průběh této zóny může být více méně zonální nebo značně meandrující. Největší gradienty teploty a tlaku vzduchu bývají obvykle v blízkosti tropopauzy. Ve volné atmosféře se na ni váže polární nebo arktická fronta. V uvedené zóně se často vyskytuje tryskové proudění.
angl. planetary height-level frontal zone; slov. planetárna výšková frontálna zóna; 1993-a3

zóna konvergence intertropická

(ITCZ) — vnitřní pásmo rovníkové deprese, které odděluje pasáty sev. a již. polokoule, takže tvoří bariéru energ. výměny mezi polokoulemi. V částech ITCZ dochází ke konvergenci pasátů, která zde způsobuje výstupné pohyby vzduchu, tvorbu konv. oblaků a tropických dešťů. ITCZ mívá rozsah přes několik šířkových stupňů, přičemž může mít i složitější strukturu s rovníkovými tišinami nebo pásmem rovníkových západních větrů. Prům. roč. poloha ITCZ je vyjádřena meteorologickým rovníkem, sezonní pohyb souvisí s pohybem termického rovníku, který nad oceány přibližně odpovídá prům. poloze ITCZ v dané fázi roku. V případě pevnin s výraznou monzunovou cirkulací proniká ITCZ podstatně dále od geograf. rovníku, takže v podstatě splývá s rozhraním mezi ekvatoriálním a tropickým vzduchem (např. v oblasti Indického poloostrova); odtud nevhodné označení ITCZ jako intertropické fronty.
angl. intertropical convergence zone; slov. intertropická zóna konvergencie; 1993-a3

zóna svahová teplá

část svahů kopců a hor spolu s přilehlou vrstvou vzduchu, jejíž teplota je v dlouhodobém průměru vyšší než teplota míst položených na svahu níže i výše. U svahů s jednoduchým profilem se teplá svahová zóna vyskytuje v místech nejvyššího sklonu. Na jejím vytváření se podílejí např. rozdílný příjem slunečního záření ve dne v závislosti na sklonu a orientaci svahů, vytváření inverzí teploty vzduchu v dolní části svahů ve večerních a nočních hodinách, večerní a noční stékání ochlazeného vzduchu po svazích, větší rychlosti větru ve vrcholových partiích kopců a hor. Výskyt teplé svahové zóny, znamenající anomálii v rozložení teploty vzduchu s nadmořskou výškou, se projevuje v odlišné skladbě rostlinných společenstev, v časnějším nástupu fenologických fází a byl prokázán i topoklimatologickými měřeními. Viz též topoklima.
slov. teplá svahová zóna; 1993-a3

Source: Meteorologický slovník výkladový a terminologický (eMS), ČMeS, dostupný na: http://slovnik.cmes.cz